načítání...
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: Hotel Ritz - Tillar J. Mazzeová

Hotel Ritz

Elektronická kniha: Hotel Ritz
Autor:

Život, smrt a zrada v nejslavnějším pařížském hotelu na Place Vendôme Hotel, jímž procházely dějiny Evropy. Historie rozmařilé Belle épogue, která s příchodem války ... (celý popis)
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  209
+
-
7
bo za nákup

ukázka z knihy ukázka

Titul je dostupný ve formě:
elektronická forma tištěná forma

hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%   celkové hodnocení
0 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: » Metafora
Dostupné formáty
ke stažení:
EPUB, MOBI, PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku
Médium: e-book
Počet stran: 230
Rozměr: 21 cm
Úprava: tran : ilustrace, portéty
Vydání: Vydání první
Spolupracovali: přeložil Zdík Dušek
Jazyk: česky
ADOBE DRM: bez
ISBN: 978-80-735-9452-7
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis / resumé

Hotel, jímž procházely dějiny Evropy. Historie rozmařilé Belle Époque, která s příchodem války zemřela za hřmotu bomb. Pod střechou Ritzu se snoubila odvaha se zradou, jiskřily diamanty, bujely intriky. V baru posedávají dvojití agenti a pod vnější fasádou kypí hnutí francouzského odboje. Defiluje před námi plejáda pozoruhodných obyvatel, padouši vedle hrdinů, jejichž osudy se navzájem proplétají. Proslulá Coco Chanel si tu užívá se svým německým milencem, v jídelně horlivě diskutují Marcel Proust, Francis Scott Fitzgerald, Jean Cocteau. A bydlí tu i Carl-Heinrich von Stülpnagel, vojenský velitel okupované Paříže a klíčový hráč v neúspěšném pokusu o atentát na Hitlera. Hermann Göring, jehož jméno budí děs, tu polehává v pyžamu... Někdejší paní Simpsonová tady svému muži Edwardovi, který se kvůli ní vzdal anglického trůnu, veřejně nasazuje parohy... Nemůže chybět ani Ernest Hemingway, bouřlivák, který osvobodí Ritz, když Francie a Paříž konečně zvítězí.

Popis nakladatele

Život, smrt a zrada v nejslavnějším pařížském hotelu na Place Vend ôme Hotel, jímž procházely dějiny Evropy. Historie rozmařilé Belle épogue , která s příchodem války zemřela za hřmotu bomb. Pod střechou Ritzu se snoubila odvaha se zradou, jiskřily diamanty, bujely intriky. V baru posedávají dvojití agenti a pod vnější fasádou kypí hnutí francouzského odboje. Defiluje před námi plejáda pozoruhodných obyvatel, padouši vedle hrdinů, jejichž osudy se navzájem proplétají. Proslulá Coco Chanel si tu užívá se svým německým milencem, v jídelně horlivě diskutují Marcel Proust , Francis Scott Fitzgerald , Jean Cocteau . A bydlí tu i Carl - Heinrich von Stülpnagel , vojenský velitel okupované Paříže a klíčový hráč v neúspěšném pokusu o atentát na Hitlera. Hermann Göring , jehož jméno budí děs, tu polehává v pyžamu… Někdejší paní Simpsonová tady svému muži Edwardovi, který se kvůli ní vzdal anglického trůnu, veřejně nasazuje parohy… Nemůže chybět ani Ernest Hemingway , bouřlivák, který osvobodí Ritz, když Francie a Paříž konečně zvítězí. Přestože zlí jazykové říkají, že hrdinně bojoval spíš s baterií lahví v hotelových sklepích a staral se hlavně o to, jak svou tehdejší manželku, válečnou zpravodajku Marthu Gellhornovou , podvést s jinou reportérkou a svou budoucí ženou Mary…

„Románový příběh by nemohl být barvitější a napínavější než skutečná historie statečnosti i zrady, sexuálních skandálů, bujarých večírků a politických intrik, která se odehrála v tomhle hotelu.

Předmětná hesla
Ritz Hotel (Paříž, Francie)
* 19.-20. století * 1939-1945
* 1898-1969
Hotely -- Francie -- 19.-20. století
Druhá světová válka (1939-1945) -- Francie
Okupace -- Francie -- 1939-1945
Kultura a společnost -- Francie -- 1939-1945
Paříž (Francie) -- Dějiny -- 19.-20. století
Zařazeno v kategoriích
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

1HOTEL RITZ

Tilar J. Mazzeová

HOTEL RITZ


3HOTEL RITZ

Tilar J. Mazzeová

HOTEL RITZ

Život, smrt a zrada

v nejslavnějším pařížském hotelu

na Place Vendôme

Přeložil

Zdík Dušek


4 Tilar J. Mazzeová

Copyright © 2014 by Tilar J. Mazzeo

Published by arrangement with HarperCollins Publishers

Translation © Zdík Dušek, 2015

Czech edition © Metafora, 2015

All rights reserved

ISBN 978-80-7359-762-7 (pdf)

Emmanuelovi

Il faut être très patient...

Je te regarderai du coin de l’oeil et tu ne diras rien.

(Musíš být velmi trpělivý...

Hledím na tebe koutkem oka a tys tak mlčenlivý.)

Přepych poskvrňuje vše, čeho se dotkne.

– Charles Ritz


5HOTEL RITZ

OBSAH

Hlavní postavy 7

Prolog: Hotel Ritz, zrcadlo Paříže 15

1. Švýcarsko v Paříži 19

2. Mluví o tom celá Paříž 31

3. Souboj nad Place Vendôme 45

4. Diamanty velké jako Ritz 55

5. Američané se sjíždějí do Paříže 65

6. Francouzská herečka a nacistický milenec 77

7. Židovský barman a německý odpor 87

8. Americká manželka a švýcarský režisér 101

9. Německý generál a osud Paříže 111 10. Reportéři a závod do Paříže 119 11. Ernest Hemingway a osvobození Ritzu 131 12. Reportérky 141 13. Poslední vlaky z Paříže 151 14. Válka Coco Chanel a další špinavé prádlo 161 15. Plavovlasá sexbomba a jaderní vědci 177 16. Z Berlína s láskou a poslední pařížské bitvy 185 17. Ústup z výsluní moci 195 18. Dlouhý stín války 203 Doslov 209 Poděkování 212 Poznámky 214


6 Tilar J. Mazzeová


7HOTEL RITZ

HLAVNÍ POSTAVY

Zaměstnanci hotelu

Blanche Auzellová: Lehkomyslná a krásná manželka ředitele

hotelu Ritz, rodilá Američanka německo-židovskéhopůvo

du. Během války žila v Paříži na padělaný pas a nevědomky

byla zatažena do tajné sítě hnutí odporu.

Claude Auzello: Ředitel hotelu Ritz, starý francouzský voják,

zběhlý v plnění vrtochů bohatých a slavných. Navzdory své

zdvořilé důstojnosti německými hosty z celého srdceopo

vrhoval. Aniž by o tom jeho manželka měla tušení, patřil

ke druhé síti odporu, řízené z hotelové kuchyně Němcům

pod nosem.

Hans Franz Elminger: Horlivý německy mluvící zástupce ře

ditele, narozený ve Švýcarsku. Synovec barona Hanse von

Pfyffera, předsedy hotelové správní rady. Bylo mu svěřeno

řízení každodenního provozu hotelu souvisejícího s nacisty.

Navenek zůstával svědomitě neutrální, ale během posled

ního léta války střežil se svou ženou Lucienne nebezpečné

tajemství.

Marie-Louise, madame Ritzová: Vdova po zemřelém zakla

dateli hotelu Césaru Ritzovi. Schopná švýcarská podnika

telka, ale často marnivá a pošetilá. Blanche Auzellovou, která

jí tuto nechuť vřele oplácela, opovrhovala.

Charles „Charley“ Ritz: Syn Marie-Louise a zakladatele hotelu

Césara Ritze. Vášnivý sportovec, zdráhavý hoteliér akum

pán Ernesta Hemingwaye.

Frank Meier: Legendární barman v hotelovém baru na rue

Cambon, vynálezce některých z nejslavnějších koktejlů


8 Tilar J. Mazzeová

třicátých let, čtvrtinový Žid narozený v Rakousku, aktiv

ně působící v odporu. Neformální pošta provozovaná za

Frankovým barem byla dobře známa francouzské iněmec

ké zpravodajské službě. Jeho zástupcem a nástupcem byl

barman Georges Scheuer.

Monsieur Süss: Švýcarský zástupce ředitele Ritzu, který hrál na

obě strany. S Claudem Auzellem se snažil obcházet německé

směrnice o náletech a pomáhat Spojencům, s Němci se zase

potají domlouval na rabování kulturního dědictví Paříže.

Olivier Dabescat: Vrchní číšník a upovídaný informátorMar

cela Prousta. Přísný, komisní a chladnokrevný hlavní arbitr

společenské prestiže hostů v hotelu Ritz. V očích těch, kteří

se ho báli, jedna ze skrytých sil v zákulisí evropských trůnů.

Auguste Escoffier: Jeden ze zakladatelů hotelu Ritz a největší

šéfkuchař 20. století. Zavedl moderní jídelní lístek aumož

nil ženám veřejně stolovat. Jeho milenkou a největší láskou

byla francouzská herečka Sarah Bernhardtová.

Němci

Říšský maršál Hermann Göring: Velitel německých vzdušných

sil, závislý na morfinu, pompézní a často krajně výstřední.

Značnou část války strávil v hotelu Ritz, odkud organizoval

rabování uměleckých děl, řídil nacistickou válečnoumaši

nerii a zoufale se snažil vyhýbat zuřivým záchvatům Adolfa

Hitlera, který svou pravou ruku vinil z toho, že nedosáhl

světové nadvlády.

Plukovník Hans Speidel: Německý plukovník, který zastával

v okupované Paříži různé velitelské pozice. V prvních le

tech okupace byl odpovědný za dohled nad každodenním

provozem pařížského Ritzu a později se stal součástíopera

ce Valkýra, neúspěšného letního spiknutí s cílem zavraždit

Adolfa Hitlera.

Carl-Heinrich von Stülpnagel: Vojenský velitel okupované

Paříže, se svým bratrancem podplukovníkem Caesarem von

Hofackerem ústřední postava v neúspěšné operaci Valkýra.


9HOTEL RITZ

Caesar von Hofacker: Se svým bratrancem Carl-Heinrichem

von Stülpnagelem jeden z pařížských vůdců neúspěšnéope

race Valkýra.

Hans Günther von Dincklage: Okouzlující čtyřicetiletý ně

mecký diplomat, proslulý svými úspěchy u žen a skandál

ním vztahem s módní návrhářkou Coco Chanel. Playboy

a špion s nejistou loajalitou.

Hans-Jürgen Soehring: Důstojník německé Luftwaffe amile

nec slavné francouzské filmové hvězdy Arletty.

Dietrich von Choltitz: Německý generál, který v posledních

dnech okupace velel Paříži a odmítl – možná ze sobeckých

pohnutek – splnit rozkaz Adolfa Hitlera, který zněl: Vypálit.

Wilhelm Canaris: Šéf německé zpravodajské služby v Paří

ži. V kontrašpionáži hrál až do svého odhalení a uvěznění

v zimě 1944 nebezpečnou roli coby dvojitý agent Britů.

Arno Breker: „Hitlerův Michelangelo“ a člen nacistickéstra

ny, ve dvacátých a třicátých letech se pohyboval v paříž

ských uměleckých kruzích a přátelil se s Jeanem Cocteauem

a Pablem Picassem, jemuž stála modelem i jeho manželkaDe

metra. V roce 1942 se vrátil do obsazené Paříže se slavnou

uměleckou výstavou, která se stala symbolem kolaborace.

Politici

Generál Charles de Gaulle: Popudlivý vlastenecký vůdcefran

couzské exilové vlády, jehož názory na osvobození Paříže

se během posledního léta 1944 dostávaly do rostoucího

rozporu s vojenskou strategií Spojenců.

Winston Churchill: Výřečný aristokratický ministerskýpřed

seda Velké Británie ve válečných letech a častý host vho

telu Ritz. Z letních měsíců na francouzské Riviéře znal

Coco Chanel. Vzhledem k rostoucí zlosti na neukázněného

Charlese de Gaulla by byl Churchill dával ve francouzském

vedení přednost Georgesi Mandelovi a v posledních dnech

okupace to i jasně prohlásil.


10 Tilar J. Mazzeová

Georges Mandel: Módně hendikepovaný židovský novinář

a francouzský ministr. Dlouhodobě pobýval v Ritzu a v době

pádu Francie přesvědčil Marii-Louise Ritzovou, aby necha

la hotel otevřený. Krátce po začátku války jej Němci zatkli

a uvěznili. Mandelova poprava pak zpečetila osud jehood

věkého arcirivala.

Pierre Laval: Předseda francouzské vlády ustavené ve Vichy

během nacistické nadvlády. Těžký kuřák, bezohlednýprag

matik a přední kolaborant, často pobývající v hotelu Ritz.

Získal velkou osobní moc a odpovídal za deportacežidov

ských dětí z Francie, ale sám sebe označoval jen za „správce

konkursní podstaty“.

Paul Morand: Francouzský diplomat a spisovatel, přítel Coco

Chanel, Jeana Cocteaua a Marcela Prousta, tajný milenec apoz

ději manžel princezny Soutzové. Pod jejím vlivem se během

okupace postavil na stranu vichystické Francie.

Američtí vojáci a dopisovatelé

Robert Capa: Odvážný, charismatický a nebezpečněpohled

ný americký válečný fotograf narozený v Maďarsku. Ve

dnech před osvobozením Paříže vedl hořký spor s Ernestem

Hemingwayem. Byl milencem Ingrid Bergmanové a patřil ke

spletité síti věrností i zrad, jež ukončila Hemingwayovo třetí

manželství.

Martha Gellhornová: Americká válečná dopisovatelka a třetí

manželka Ernesta Hemingwaye. Temperamentní, duchapl

ná, nekompromisně nezávislá. Nevědomky se stala terčem

sexuální žárlivosti Marlene Dietrichové.

Lee Millerová: Legendárně krásná americká fotografka avá

lečná dopisovatelka pro časopis Vogue, přítelkyně Pabla Pi

cassa. Podobně jako americká novinářka HelenKirkpatricko

vá psala reportáže o osvobození Paříže.

Mary Welshová: Energická a kouzelná americká novinářka

se sklony k upřímnosti a se zálibou v těsných svetřících bez

podprsenky. V hotelu Ritz za války prožila milostnýromá


11HOTEL RITZ

nek s Ernestem Hemingwayem a později se stala jeho čtvrtou

ženou. Přátelila se s Marlene Dietrichovou, ale Robert Capa ji

zatracoval. Také ona psala reportáže o osvobození Paříže.

Henry Woodrum: Sestřelen během denního náletu na Pa

říž v týdnech před osvobozením. Tento americký pilot je

jediný známý člověk, který unikl z okupovaného hlavního

města, byť ho hledalo gestapo. Za svoje neslýchané štěstí

mohl poděkovat francouzským občanům.

Fred Wardenburg: Manažer v chemické výrobě u Du Pon

ta. Po osvobození Paříže byl povolán, aby se stal vědeckým

Jamesem Bondem své generace – a připojil se k tajnému

křídlu projektu Manhattan, který soutěžil s Němci oprven

ství v sestrojení jaderné zbraně.

Irwin Shaw: Romanopisec, dramatik, novinář a smolařský

milenec. To on představil svou přítelkyni Mary Welshovou

chlapskému Ernestu Hemingwayovi. Později platil útratu,

zatímco Robert Capa se v čerstvě osvobozené Paříži miloval

s Ingrid Bergmanovou.

James Gavin: Generálporučík armády Spojených států. Vro

ce 1945 se dostal mezi mlýnské kameny vášně k MartěGellhor

nové a lsti zákeřné Marlene Dietrichové.

Spisovatelé

Marcel Proust: Nervózní, výstřední a nadaný autor díla, jež

mnozí považují za největší světový román. Během psaní

učinil z hotelu Ritz svůj pravý domov.

Jean Cocteau: Talentovaný spisovatel, výtvarník a filmařzá

vislý na opiu. Snažil se zachránit některé židovské přátele

před deportacemi, ale zároveň si vážil Adolfa Hitlera. Starý

přítel Coco Chanel, Marcela Prousta, Sachy Guitryho a Arletty.

Vinen hříchem neutrality.

Jean-Paul Sartre a Simone de Beauvoir: Francouzský párznač

ně rozdílných intelektuálů. Opíjeli se v pokoji ErnestaHe

mingwaye v hotelu Ritz. Simone de Beauvoir a „Papa“ Heming-


12 Tilar J. Mazzeová

way občas nezůstali jen u pití a zaměstnancům hotelune

ušlo, že Simone ráno opouští hotel podezřele pomačkaná.

Sacha Guitry: Renomovaný francouzský dramatik a scená

rista; vtipný, okázalý miláček Paříže, který se v Ritzubezsta

rostně oddával vlastním rozkoším, aniž by se staral opoli

tiku či o následky.

F. Scott Fitzgerald: Hlas džezového věku a ceněný americký

spisovatel. Bar hotelu Ritz byl jeho oblíbeným podnikem

v časech, kdy začal sklouzávat k alkoholismu.

Ernest Hemingway: Slavný americký romanopisec a dobro

druh, známý svými zálety a stručnými větami. On a jeho

polovojenská parta osvobodili v posledních hodináchoku

pace hotel Ritz – včetně mnoha lahví archivního vína zho

telových sklepů. „Papa“ se v následujících měsících nové

okupace v americkém stylu v hotelu ubytoval nastálo.

Filmové hvězdy a společenská smetánka

Arletty: Smyslná francouzská filmová hvězda a národnícele

brita. Válku strávila v přepychu hotelu Ritz se svýmněmec

kým milencem Hansem-Jürgenem Soehringem. „Horizontální

kolaborace“ jí vysloužila nebezpečnou nenávist mnoha lidí

v okupované Paříži a také ošklivou odplatu.

Sarah Bernhardtová: Celému světu známá jednoduše jako

„božská Sarah“. Byla legendou jeviště konce 19. a začátku

20. století. Přítelkyně a milenka zakladatele Ritzu, šéfku

chaře Augusta Escoffiera.

Elsa Maxwellová: Suverénní, zavalitá a výrazně neatraktivní

lesbička z amerického Středozápadu, která ve dvacátých

letech povýšila přehnané flámování na umění a z počátků

v salonech hotelu Ritz se vypracovala v jednu z uznávaných

královen vysoké společnosti.

Laura Mae Corriganová: V domovských Spojených státech

mnohými opovrhovaná jako protivná zlatokopka. Coby

pohledná mladá servírka si našla muže s velkým jměním


13HOTEL RITZ

a slabým srdcem. Když záhy odešel ze scény, pendlovala

mezi přepychem Londýna a nejvelkolepějším apartmápa

řížského hotelu Ritz – dokud nezačala druhá světová válka

a ona nemusela učinit statečné rozhodnutí.

Vévoda a vévodkyně z Windsoru: Známější jako bývalý brit

ský král Eduard VIII. a rozvedená Američanka paní Wallis

Simpsonová. Jejich milostný příběh pronikl do hlavních

novinových titulků. Jejich soukromé sympatie k fašistům

mnohé konsternovaly.

Luisa, markýza Casatiová: Enormně bohatá, extravagantní

a dost možná psychicky nevyrovnaná. Proměnila svůj život

v jedinečně modernistické představení. V Paříži samého

počátku 20. století a dvacátých let se jejíminejoblíbenější

mi kulisami stal hotel Ritz.

Alexandre Rosenberg: Kultivovaný čtyřiadvacetiletý synžidov

ského obchodníka s obrazy, jehož galerie představovala

epicentrum výtvarné Paříže. Bojoval u sil SvobodnéFran

cie pod Charlesem de Gaullem. V srpnu 1944 se vrátil do

Paříže a v jednom z posledních německých vlakůopouště

jících město učinil ohromující objev.

Princezna Soutzová: Krásná, vypočítavá, koketní a silněpro

německá šlechtična byla poslední velkou vášní Marcela

Prousta a v posledních dnech první světové války hochlad

nokrevně postavila proti jeho příteli Paulu Morandovi.

Marlene Dietrichová: V Německu narozená hollywoodskáfil

mová legenda, která na konci války povzbuzovala četnými

turné morálku spojeneckých jednotek, ale za svůj domov

označovala hotel Ritz. Přítelkyně Ernesta Hemingwaye a své

největší sokyně Marthy Gellhornové.

Coco Chanel: Stárnoucí francouzská módní návrhářka adlou

holetá obyvatelka hotelu Ritz, jejíž vlajkový butik se nacházel

naproti přes ulici na rue Cambon. Během války svůj mód

ní dům zavřela a žila v hotelu Ritz s německým milencem

Hansem von Dincklagem. Když ji po osvobození britská,fran


14 Tilar J. Mazzeová

couzská a americká vláda vyslýchaly kvůli jejím pochybným

válečným aktivitám, odtušila, že když ve svém věku sehnala

milence, rozhodně po něm nechtěla, aby jí ukazoval pas.

Josée, hraběnka de Chambrun: Dcera francouzskéhokolabo

ranta Pierra Lavala a „lvice salonů“, během okupace často

vídaná v hotelu Ritz. Přítelkyně Coco Chanel, Arletty a Sachy

Guitryho, „anděl“ filmového průmyslu. Využívala svůj vliv

na Němce.

Ingrid Bergmanová: Švédská filmová hvězda, která hrála po

boku Humphreyho Bogarta ve válečné klasice Casablanca.

V hotelu Ritz se po osvobození Paříže zamilovala donepo

sedného Roberta Capy.


15HOTEL RITZ

Prolog:

Hotel Ritz, zrcadlo Paříže

Německé jednotky a francouzští civilisté, 1940

Velké hotely samozřejmě Vždycky byly společenskými ikonami

a dokonalými zrcadly konkrétních společností, jimž sloužily.

– Joan Didionová,

The White Album, 1979


16 Tilar J. Mazzeová

T

ato kniha nemá počátek na krásném Place Vendôme.

Dokonce ani v Paříži. První obrysy tohoto příběhu se

zrodily jednoho zimního odpoledne v bývalém východním

Berlíně, u jednoho přítele, z jehož bytu byl výhled naAlexanderplatz.

Zatímco jsme si povídali, prohlížela jsem si tlustý štosokoírovaných dokumentů britské a francouzské vlády oválečných aktivitách módní návrhářky Coco Chanel. V odtajněné korespondenci o zpravodajských informacích z okupované Paříže jsem pořád znovu a znovu narážela na jméno hotelu Ritz a jeho chvalně i nechvalně proslulé obyvatele. Byli mezi nimi vysoce postavení němečtí důstojníci i jejichspojenecké protějšky a bohatí francouzští i američtí občané. Mnozí z nich působili jako špioni, u nichž se dá těžko určit, komu vlastně náležela jejich loajalita, a kteří znali nebezpečnátajemství. V okázalém přepychu na Place Vendôme sepohybovali bok po boku v komplikovaném tanci rozdělené Evropy.

To odpoledne jsem se svého německého přítele zeptala, jaký je asi příběh lidí, kteří během nacistické okupacePaříže bydleli v tomto renomovaném hotelu. Jak to, co seodehrávalo nad šampaňským, koktejly a jídelními stoly s bílými ubrusy, na chodbách, v honosných apartmá i suterénních kuchyních, ovlivnilo životy lidí, kteří se tam náhodou nebo záměrně setkávali – a, což je ještě důležitější, jaký to mělo vliv na životy tisíců dalších? Jak to ovlivnilo Francii a další osudy našeho společného, spletitého, panevropského 21. století?

Tito muži a ženy ze všech stran největšího konfliktu 20. století se společně ocitli ve víru dějin. Životy dvou stovek lidí za války pokračovaly – a někdy končily – ve zdechpaláce, který už tehdy patřil ke kulturním legendám moderní Paříže. Události v hotelu Ritz, na křižovatce mezinárodních vlivů, změnily každého z nich. A všichni aktéři společněměnili dějiny minulého století. Kniha popisuje jejich pozoruhodnou historii v celé složitosti lidského dramatu.

Paříž čtyřicátých let 20. století je nám vzdálena o celý lidský život. Byl to svět, v němž ženy v saténových večerních róbách kouřily cigarety v dlouhých slonovinových špičkách a muži ještě nosili měkké plstěné klobouky s podélněpromáčknutým dýnkem. Svět, v němž pikolíci snímali dámám


17HOTEL RITZ

z ramen kožešinové štóly a šoféři čekali na rozích ulic,zatímco v pozdně večerních kabaretech na Montmartru nyli

džezoví zpěváci.

To vše je nyní minulost, ale mnozí ji nemohou jen tak hodit za hlavu. A tak je to jistým způsobem i příběhnašeho přítomného okamžiku. Všichni žijeme v dlouhém stínu dějin.

Do jídelen majestátního hotelu jako kdyby nedoléhaly válečné lsti a zrady, přinejmenším zdánlivě. Němečtí důstojníci během okupace odkládali uniformy a často zde mluvili francouzsky. Pařížané, kteří s nimi stolovali, siosvojili pózu pečlivé neutrality, aby se nemuseli vzdát svýchpotěšení. Nad obědy se v kruhu návrhářů, průmyslníků, dilomatů a politiků rodila ekonomika spolupráce. Rozhovory v hotelu Ritz položily základy dnešní Evropské unie.

Pro mnohé je tato historie mnohem osobnější.Okupace zůstává v moderní Francii klíčovou kapitolou a – zperspektivy člověka, který se považuje za frankofila a realistu – i v pozadí jejích nejproblematičtějších rozhodnutí.

V každé kultuře existují témata, která vyvolávají pocit ohrožení, třeba i po desetiletích nebo staletích. Ve Francii je to téma okupace. Přinejmenším jednou jsem bylavarována, abych tento příběh nesepisovala. Varování přišlo od postarší Francouzky, elegantní dámy s bystrýma očima a nezkalenými vzpomínkami na to, co se dělo v Pařížiběhem temných válečných let – a také za temných let, jež následovala. Jedno odpoledne na jaře 2010 jsme sesetkaly v málo známé a po všech stránkách průměrné kavárně kousek od rue de Rome ve zřetelně nemoderním Sedmnáctém okrsku. Její zemřelý manžel působil v podzemním hnutí odporu, které bojovalo proti nacistické nadvládě v okupované Francii – a proti fašistům, kteří bohužel ne vždy byli německé národnosti. Po domluvě přes několik známých souhlasila se schůzkou a možná i s rozhovorem.

Toto byla první věc, kterou mi pověděla:

„Většina z těch, kteří vám budou tvrdit, že byli v odporu, si přinejlepším vymýšlejí. Ti nejhorší jsou vyložení lháři. Šlo o děsivě malé hnutí, skryté, tajné, a cena za odhalení byla obrovská. Po válce všichni chtěli věřit, že hopodporovali. Je to kolektivní francouzská národní fantazie.“


18 Tilar J. Mazzeová

Pak, když místnost kolem nás ztichla, rozložila na stolek přede mnou manželovy válečné medaile.

„Abyste věděla, že já mezi báchorkáře nepatřím.“ Adodala: „Musím vám říct jednu věc: Pravda, kterou hledáte, se ztratila v okamžiku, kdy válka skončila. Možná dokonce ještě předtím. Otázky, jež kladete, jsou zrádnější, než si myslíte. Tuhle knihu o hotelu Ritz a jeho obyvatelích byste neměla psát. Je mi líto.“

Ať už ale bude výsledek jakýkoli, právě držíte v rukoudůkaz, že jsem se její radou neřídila. Možná jsem ji neposlechla proto, že americké spisovatelce vychovávané běhemstudené války v sedmdesátých letech připadala přehnanědramatická. Co z válečné minulosti by se mě mohlo dotknout? Co z ní by se mohlo dotknout kohokoli z postatomovégenerace, která je nyní ve středním věku? Události v hotelu Ritz během druhé světové války a v okupované Paříži nicméně přispěly k položení základů jaderných konfliktů, které ještě nejsou zcela za námi. A okupace Paříže nebyla ničím jiným než masovým městským terorismem svého druhu.

Také je však pravda, že dějiny druhé světové války bývají často vykládány příliš zjednodušeně a černobíle jakoepická bitva mezi silami dobra a zla. Dozvídáme se, že byli lidé, kteří bojovali proti okupaci, proti nimž stáli kolaboranti. A samozřejmě existují jedinci, jejichž činy jednoznačně spadají do jedné z těchto kategorií. Pro většinu obyvatel Paříže nicméně přežití během okupace záviselo na tom, jak obratně kdo dokázal proplouvat jemnými nuancemi válečné reality. V Ritzu byly různé odstíny šedi snadnejméně rozpoznatelné. V jeho prostorách se odehrávaly úžasné věci, při nichž se odvaha a touha střetávaly s krutostí a hrůzou a ve kterých se skrývaly dojemné lidské příběhy. Toto je podivuhodná historie jejich životů, smrtí inebezečných vztahů, jak se utvářely na Place Vendôme v neustále svůdné Paříži.


19HOTEL RITZ

1

švýcarsko v paříži

Červen 1940

Francouzský občan pláče při pohledu na obsazování Paříže

německými jednotkami, 14. června 1940.

tak jako portrét odhaluje osud předlohy také mapa Francie

Věstí osud celé země... naše Vlast má V centru tVrz...,

ale na seVeroVýchodě zeje hroziVá mezera, která Vede

na německé území... naše smrtící aVenue.

– Charles de Gaulle, Vers l’armée de métier

(K profesionální armádě), 1934


20 Tilar J. Mazzeová

K

aždý, kdo se podívá na mapu Francie, onu mezeru,

o níž de Gaulle hovořil, lehce odhalí: v místě, kde

hranice Alsaska a Lotrinska vybíhají do německéhoPorýní. Na severu se nacházejí nízko položené země, Belgie,

Nizozemsko a Lucembursko, na jihu se tyčí Alpy a horský

stát Švýcarsko.

V roce 1939 – po deseti letech katastrofálně nákladné výstavby a těžce vydřené lekci z první světové války –Francouzi vybudovali podél této hranice od Lucemburska po Švýcarsko hradbu proti temné budoucnosti – řadumoderních železobetonových pevností známých podle generála, který je naplánoval, prostě jako Maginotova linie.

Toto opevnění však zároveň mělo smrtící slabinu. Navýchod od severní hranice Francie ležela Belgie a tatodlouhá hranice s přátelským státem zůstávala víceméněnechráněná. Opevnění bylo nejchatrnější v hustých ardenských lesích, které byly považovány za neproniknutelné. Milion německých vojáků dokázal během několika dní v květnu 1940, jak velice byla tato víra mylná.

Toho jara se síly Třetí říše s hrozivou rychlostí prohnaly nížinnými zeměmi a vpadly do Francie. Jejich cílem byla tvrz v srdci země: legendární metropole Paříž.

A pro mnoho vysoce postavených německýchdůstojníků, kteří nebyli vůči svodům legendy o nic odolnější než zbytek jejich generace, stál v srdci Paříže hotel Ritz. Od konce 19. století tento palácový hotel na prostorném náměstí Vendôme v Prvním městském okrsku představoval mezinárodní symbol přepychu a okouzlující modernosti a stal se domovem filmových hvězd i slavných spisovatelů, amerických dědiček i mladých žen z vysoké společnosti, playboyů i aristokratů. Tři sta tisíc Němců, kteří brzyobsadí město, nebude v Paříži jen jako vojenský dozor a správci, ale také jako turisté a mnozí z nich budou toužit popožitcích, jež tato krásná metropole nabízí.

Ještě před začátkem války se Ritz stal dějištěm politických jednání a ovlivňoval tvář 20. století. Německá okuace na tom nic nezměnila. Winston Churchill pobýval v hotelu v týdnech těsně předtím, než Němci obešliMaginotovu linii, dokonce dvakrát. Hned uprostřed měsíce po odvysílání prvního rozhlasového projevu v roli


21HOTEL RITZ

ského předsedy Británie – v němž přiznal, že „by bylopošetilé zakrývat vážnost chvíle“

1

– zamířil přímo do Paříže na

krizovou schůzku vrchní válečné rady s francouzskýmprotějškem Paulem Reynaudem. Na konci měsíce, 31. května

1940

2

, přicestoval znovu, tentokrát aby zjistil, jestli existuje

šance, že Francie odolá náporu od východu.

Winston Churchill vždycky nejraději bydlel v hotelu Ritz. „Když jste v Paříži,“ poznamenal jednou Ernest Hemingway, „existuje jediný důvod, proč se neubytovat vRitzu: že si to nemůžete dovolit.“

3

A Winston Churchill, syn

anglického lorda, nedostatkem finančních prostředkůnikdy netrpěl.

Zatímco Němci pochodovali na západ, Churchill chtěl především mluvit s jedním starým přítelem. On a Georges Mandel, francouzský ministr vnitra židovského původu

4

,

probírali politickou situaci za posledních deset let užmnohokrát a ve třicátých letech společně varovali spoluobčany,

že ničím neomezovaný nárůst nostalgického německého

nacionalismu bude mít hrozné následky. Jejich chmurné

předpovědi se bohužel do puntíku vyplnily.

Georges Mandel nebydlel v hotelu Ritz jen příležitostně. V zatemnělých pokojích ve čtvrtém patře

5

žil už odpoloviny třicátých let. V Ritzu tehdy nastálo bydlelo nejméně

dvanáct známých a vlivných lidí.

Někteří z nich brzy odjedou. Jedenáctého června 1940 se německé jednotky přiblížily na padesát kilometrů k městu a Paříž zachvátila panika. Francouzská vláda v noci uprchla do Bordeaux na jihozápadě země. O pár hodin pozdějizkolabovala železniční doprava

6

. Následující odpoledne rozhlas

odvysílal pokyn všem mužům ve městě, aby opustili Paříž

a vyhnuli se zajetí. Kolovaly zprávy o krutosti a sadismu

postupujících německých vojáků a žádnou ženu netěšila

vyhlídka na to, že bude ponechána v dobytém městě jako

válečná kořist.

V hromadném exodu, který následoval

7

, se na silnicevydalo plných sedmdesát procent obyvatel – téměř dvamiliony lidí – s majetky a nemohoucími příbuznými, aby sepokusili uniknout před německou armádou. Noví uprchlíci

se připojili k proudu utečenců z Belgie a Nizozemska.Jejich snaha však byla od začátku beznadějná. Silnice vedoucí


22 Tilar J. Mazzeová

k jihu postihla kolosální dopravní zácpa. Většina lidí senedostala dál než sto padesát kilometrů za Paříž.

Ani hotel Ritz nezůstal ušetřen paniky. Dvanáctéhočervna 1940 obávané německé letectvo, Luftwaffe, podruhé od začátku bitvy o Francii shazovalo na Paříž zápalné bomby a zdálo se nevyhnutelné, že dojde k obléhání. Čerstvě jmenovaný ředitel hotelu Claude Auzello byl povolán do vojenské služby

8

a jeho americká manželka Blanche s ním

odjela k posádce do Provence. Zástupce ředitele Hans

Franz Elminger, synovec nejvýznamnějšíhoaristokratického investora, však byl Švýcar a Švýcaři byli pochopitelně

proslulí svou neutralitou. Zůstalo tedy na HansiElmingerovi a stárnoucí Marii-Louise Ritzové, švýcarské vdově po

zakladateli hotelu Césaru Ritzovi, aby se poradili o dalším

postupu pro obyvatele svého luxusního útočiště.Následujících pár dní vyžadovalo obratnou diplomacii a plnénasazení.

V hotelové hale na Place Vendôme se najednouvyskytovalo méně lidí. Hotel Ritz týdny fungoval jen snejzákladnějším počtem zaměstnanců. Normálně v hotelu s pouhými sto padesáti pokoji pracovalo čtyři sta padesát mužů a žen – od barmanů a pokojských až po číšníky a nákupčí ústřic. Nyní Hans Elminger hlásil svému strýci do Švýcarska: „Mnoho lidí přirozeně opustilo Paříž a nám zbývá třicet šest členů odborného personálu a sedm sluhů

9

... Restauracenavzdory všemu funguje a dokonce jsme připravili velkou místnost

s osmatřiceti místy. Bohužel,“ dodal, „oběd přerušilobombardování Paříže.“

10

Nakonec se počet zaměstnanců během

války ustálil zhruba na dvaceti

11

– téměř výhradně to byli

starší muži, ženy nebo jako v případě Hanse Elmingeraobčané neutrálních států.

Brzy nastane nový příliv návštěvníků, ale prozatím počty hostů prudce klesaly. Dlouhodobí obyvatelé a mnozí zpravidelných pařížských hostů odjížděli ve všeobecném exodu. V masové hysterii, která zachvátila město, ani bohatí a slavní Francouzi netušili, co je s pádem města čeká.

Tyto lvy salonů, dámy z vysoké společnosti a celebrity propojovala úzce propletená síť přátelství a známostí a celá řada z nich po léta využívala hotel Ritz jako svůj faktický obývák. Georges Mandel nebyl jediný starý přítel, s nímž


23HOTEL RITZ

se Winston Churchill toho jara v Paříži setkal. V pokojích

Ritzu žila od začátku třicátých let i věhlasná Coco Chanel,

která vlastnila letní sídlo na francouzské Riviéře hnedvedle vily Churchillovy.

U stolu slavné návrhářky v jídelně hotelu Ritz mohlčlověk každý večer potkat extravagantního dramatika ascenáristu Sachu Guitryho, ruskou baletní hvězdu SergejeĎagileva nebo Jeana Cocteaua s myslí čím dál více zastřenou užíváním drog

12

.

V téže jídelně milenka Georgese Mandela, pěkněstavěná komická herečka Béatrice Brettyová, popíjela koktejly a bavila se s nejuznávanější francouzskou filmovou hvězdou známou jednoduše pod pseudonymem Arletty. Georges Mandel a obě populární herečky společně slavili už v roce 1935 večer, kdy Béatrice Brettyová vstoupila do dějin, když účinkovala v prvním televizním vysílání ve Francii

13

.

Všichni také znali španělského malíře Pabla Picassa ajeho válečnou milenku, surrealistickou výtvarnici Doru Maarovou, stejně jako přítelkyni tohoto páru Lee Millerovou, slavnou a sexuálně emancipovanou americkou modelku a uměleckou fotografku

14

. A samozřejmě rovněž americké

spisovatele „ztracené generace“ od Ernesta Hemingwaye po

F. Scotta Fitzgeralda. Ti všichni zde byli pravidelnými hosty, sami inspirovaní dřívější generací spisovatelů a jevištních

hvězd, kterým od posledních dnů devatenáctého stoletíhotel Ritz sloužil jako místo setkávání a domov.

A pařížský domov si z Ritzu udělala i generace exilových aristokratů a šlechtičen. Prvním náznakem událostí, k nimž se schylovalo, byl okamžik, kdy po vyhlášení války Německem opustili své luxusní apartmá v Ritzu vévoda a vévodkyně z Windsoru

15

.

Zatímco se během druhého červnového týdne 1940šířily zprávy o německém postupu, v hotelu probíhalo mnoho tichých, horečných rozhovorů. Naléhavá otázka dne zněla: Zůstat, nebo odejít? Arletty, která do poslední chvíle váhala, se nakonec připojila ke karavanám Pařížanů prchajících do bezpečí na jih. Coco Chanel zavřela svůj krejčovský salonnaroti přes ulici na rue Cambon s tím, že není vhodná doba na podnikání. V tomto týdnu sice ještě své stálé pokoje vRitzu neopustila, ale její služebné, sestry Germaine a Jeanne,


24 Tilar J. Mazzeová

byly příliš vyděšené, aby se dál zdržovaly v hlavním městě,

a Coco nechtěla zůstávat bez pomocnic v domácnosti

16

.

Když se konečně přichystala k odjezdu, nový řidič, jehož jí

hoteloví zaměstnanci sehnali, odmítl projíždět s jejímmodrým rolls-roycem mezi davy lidí.

Devítiletou dívku jménem Anne Dubonnetová, další známou návštěvnici Ritzu, spolu s bohatými francouzskými rodiči a skotskou chůvou naložili do méně okázalého vozu

17

. Rodina Dubonnetových trávila každoročně vpařížském Ritzu několik týdnů už od poloviny dvacátých let.

Georges Mandel rovněž plánoval opustit Paříž, s Béatrice Brettyovou a jejich malou dcerou Claude, a odjet s francouzskou vládou na jih. Nedokázal však úplně vzdát boj o Francii. Winston Churchill ho přemlouval, ať jede do Londýna. Britský premiér odjakživa chtěl za vůdcefrancouzského hnutí odporu v exilu právě Georgese Mandela, nikoli Charlese de Gaulla, a Mandel měl rezervovanémísto ve vojenském letadle. Georges ale tuto nabídku odmítl. „Nepojedu právě proto, že jsem Žid,“ vysvětlil. „Vypadalo by to, že se bojím a utíkám.“

18

Ještě před odjezdem vyhledala Georgese coby starého přítele Marie-Louise Ritzová. Mandela si v hotelu všichni vážili a důvěřovali mu. Koneckonců žil v jejich středu po větší část uplynulého desetiletí.

Marie-Louise Ritzová řešila složité dilema. Tato umíněná a navýsost pragmatická žena – nejčastěji nazývaná „Mimi“ – byla Švýcarka a stejně jako Američanů na jaře 1940 se jí Hitlerova válka přímo netýkala. Švýcarsko, které Ernest Hemingway jednou popsal jako „malou, strmou zemi, kde mnohem víc cest vede nahoru a dolů než do strany“

19

, leželo vysoko v Alpách a zachovávalo pečlivouneutralitu. Nacisté je při tažení na východ nechali na pokoji.

V jistém smyslu to nebyl její boj.

Její dilema tedy vypadalo takto: Měla by ona a další investoři nechat hotel otevřený i pod správou Třetí říše? Nebo má proslulý luxusní podnik zavřít? Jakmile nacisté vpochodují do Paříže, v hotelové hale se objeví plno vysoce postavených Němců, to Marie-Louise dobře věděla.

Nevyspalý a ustaraný Georges Mandel v pomačkaném kabátě starší dámu přesvědčivě ujistil, že nemá na


25HOTEL RITZ

nou. Pokud hotel zavře, Němci budovu zaberou. „Nikdy

ho nedostanete zpátky, madame Ritzová,“ řekl jí

20

. S ředitelem Hansem Elmingerem hovořil ještě otevřeněji: „Jste

Švýcar,“ promluvil k němu, „a tedy neutrál. Navíc mluvíte

dokonale německy, což je za daných okolností výhoda. Váš

hotel jistě obsadí Němci, až dorazí do Paříže, ale budou ho

díky vaší přítomnosti a neutralitě respektovat.“

21

A tak Ritz zůstal otevřený. Když francouzská vládauprchla z Paříže, Georges Mandel s Charlesem de Gaullem askuinou důležitých ministrů odjel na jih.

Dvanáctého června britské noviny informovaly, že „tisíce a tisíce Pařížanů opouštějí všemi dostupnými prostředky hlavní město a raději za sebou nechávají své domovy i majetek, než by riskovali byť jen dočasnou nacistickounadvládu“

22

. Současně s tím, jak francouzští obyvatelé a elitní

mezinárodní uprchlíci z dobytého východu kontinentuutíkali z metropole, sem přijížděli jiní hosté: desítky novinářů

z Ameriky se štědrými dietami, kteří měli zájem opřepychové pokoje v Ritzu.

Ve čtvrtek 13. června – poslední den svobodné Paříže na více než čtyři následující roky – tyto dva střídající se světy na jediný křehký okamžik zatajily dech a během památného společného večírku v Ritzu si připily na nejistoubudoucnost Paříže. Nazítří možná bude Paříž v plamenech.

Ráno bude poslední příležitost k útěku. Toho červnového večera však oslava v hotelu probíhala jako normálně. Hosty byli mimo jiné americká spisovatelka a novinářka Clare Boothe Luceová píšící pro časopis Life a HughGibson, bývalý velvyslanec Spojených států v Belgii, nyníokuované nacisty. U stolu seděli hodnostáři ze světa, který už neexistoval, například šéf polské exilové vlády aosmadvacetiletý korunní princ zaniklé rakousko-uherské monarchie Otto von Habsburg, na jehož hlavu nacistévypsali odměnu

23

. Později na to vzpomínal: „Bylo to až děsivé:

město bylo ze dvou třetin obklíčené německýmijednotkami, obloha svítila dělostřeleckou palbou a tady v Ritzu bylo

všechno jako vždycky: číšníci ve fraku, jídlo i víno.“

24

Toho večera Hans Elminger požádal význačné návštěvníky, aby se před odchodem podepsali do knihy hostů. Prvním záznamem poté se stala registrace německého


26 Tilar J. Mazzeová

ního maršála Erwina Rommela, který přijel, aby převzal

velení nad městem.

Ráno 14. června se poslední uprchlíci snažili dostat do bezpečí, než město padne do rukou dobyvatelů.Odpoledne už se německé tanky bez odporu valily širokými třídami a Třetí říše ovládla Paříž. Začala okupace.

Korespondent z Milwaukee Louis Lochner viděl příjezd Němců na vlastní oči. „Procházel jsem mnoha městy duchů v Belgii a severní Francii...,“ napsal ve své reportáži pro Life, „ale žádná zkušenost se mi nevryla tak nesmazatelně dopaměti jako vstup do francouzského hlavního města Paříže 14. června, bezprostředně po prvním německém předvoji. Zdálo se nemyslitelné, že by tato čilá, veselá a hlučnámetropole mohla být mrtvá. Přesto však byla.“

25

Z Eiffelovy věže

vlál prapor s hákovým křížem a „slavná pařížská galaxieluxusních hotelů se schovala za zavřenými okenicemi“

26

.

S výjimkou hotelu Ritz. Zbývající zaměstnanci se v ranním šeru shromáždili, aby s pláčem vyslechli rozhlasové vysílání oznamující pád Paříže. Pak ale bylo třeba vrátit se do práce. Ritz zůstane otevřený a bude poskytovat stejné prvotřídní služby jako vždycky.

Když toho dne vstoupil do Paříže Louis Lochner, městem se roznesla zpráva, že v okázalé nádheře Ritzu stolují první němečtí důstojníci, přesně jak Marie-Louisepředvídala. Německý generálporučík Hans Speidel poobědval v hotelu vítězné menu sestávající z filé z mořského jazyku vařeného v německém bílém víně, pečeného kuřete (patrně francouzského), chřestu s holandskou majonézou a fruits au choix – výběru z místního zralého ovoce

27

. Byl to

pochmurně symbolický výběr mezinárodních chodů.

Když Louis Lochner a skupina amerických válečných korespondentů doprovázejících německou armádu dorazili do hotelu, aby se zde ubytovali a najedli, jídelna byla zavřená a nedostalo se jim zrovna nadšeného přijetí.„Nafoukaného ředitele málem ranila mrtvice a pak zahučel něco v tom smyslu, že kuchyně už je zavřená,“ vzpomínal Louis

28

. Oním ředitelem byl poněkud vyčerpaný apobouřený Hans Elminger. Odhodlaný německý generálporučík

nicméně odpověděl, že to nepředstavuje žádný problém

a jeho muži že si mohou uvařit sami – a okamžitě se


27HOTEL RITZ

li čtyři číšníci v elegantních fracích a s nimi bednašampaňského ze sklepa. Brzy „jako kouzlem následovala vynikající

šunka, jemný sýr a chutně připravená míchaná vejce. Tak

vypadal náš přepychový pokrm toho prvního večera“

29

prvního večera v okupované Paříži.

V následujících dnech Paříž skutečně představovala zralé ovoce, jen čekající, až je někdo utrhne. Německé tanky se brzy v triumfální přehlídce valily po Champs-Élysées a kolem Vítězného oblouku a přijel sám Adolf Hitler, aby si –jedinkrát v životě – prohlédl pařížské turistické atrakce. Kzastávkám na jeho trase patřilo i Place Vendôme, kde ozbrojené německé hlídky střežily monumentální průčelílegendárního luxusního hotelu. Vůdce si při pařížském pobytu domluvil schůzku s jedním z pravidelných návštěvníků Ritzu, zakladatelem Ruského baletu v Paříži Sergejem Ďagilevem, aby ho osobně požádal, aby se svou uměleckou produkcí nepřestával. To koneckonců němečtí dobyvatelé chtěli ze všeho nejvíc: přepychové moderní hřiště a plnohodnotné pařížské zážitky. Zklamané baletní hvězdě se podařilo zaspat a setkání propásnout, ale nadále bavil okupanty.

K pařížskému pobytu patřilo užívání krás života s nejnadanějšími a nejslavnějšími obyvateli. Pro bohaté, krásné a ochotné vycházet v rozumné míře vstříc nemuselaokupace představovat nijak hroznou nesnáz. Vlastně neexistoval důvod, proč by neměli zůstat v Paříži a také si užívat pobyt v hotelu Ritz. Německá vláda brzy zabrala přes deset hotelů a soukromých sídel po celém městě pro ubytování a zřízení vojenských úřadů – včetně jiných elitních hotelů, jako byly Crillon, Georges V. a Meurice

30

. Ritz se však jako jediný

z pařížských luxusních hotelů stal Švýcarskem v Paříži.

Podobně jako celá Francie byl rozdělen, což umožnila náhoda v jeho rozvržení. Když Marie-Louise Ritzová hotel po dlouhé duševní nemoci a předčasné smrti manžela Césara Ritze rozšiřovala

31

, propojila dlouhou chodbou dvě

budovy – malý palác z 18. století s vchodem na náměstí

Vendôme a další, skromnější blok domů s pohodlným

vchodem z postranní ulice rue Cambon, která vede na

sever od řeky směrem k Opeře. Tato chodba zformovala

osud hotelu i těch, kteří trávili okupaci v jeho salonech

a pokojích.


28 Tilar J. Mazzeová

O jedinečné janusovské tváři hotelu se rozhodlo vBerlíně. Jak známo, propagandistický mistr Třetí říše Joseph Goebbels prohlásil, že francouzské hlavní město musí být veselé a šťastné – jinak že se má na co těšit. Rozkazy zBerlína specifikovaly, že Ritz bude v obsazené Paříži jediným luxusním hotelem svého druhu. Goebbels na tom trval, protože pro německé okupanty byly Paříž a Ritzlegendami, které se nedaly snadno oddělit.

Rozkaz z léta zněl: „Hotel Ritz zaujímá mezi zabranými hotely nadřazené a výjimečné postavení.“

32

Část hotelu

s průčelím na Place Vendôme se podle oficiálních dokumentů stane přepychovou ubytovnou pro vysoké německé

důstojníky a bude „obsazena německou armádou“

33

. Tam,

„ve vchodu z Place Vendôme a uvnitř na schodech dohotelu budou hlídkovat dva němečtí vojáci se zbraněmi na

ramenou a chránit vojenské velitele vstupující do budovy.

Dále se uvnitř, v salonech i na dalších patrech, na chodbách a v halách... nesmějí pohybovat civilisté.“

34

Hitlerův zástupce, extravagantní říšský maršál Hermann Göring, se brzy nastěhoval do rozlehlého císařskéhoapartmá zabírajícího celé jedno patro. S ním přijel početnýdorovod německých funkcionářů včetně Hanse Speidela, nově jmenovaného náčelníka štábu vojenského správce Paříže, jehož úkolem bylo zajišťovat, aby v hotelu pronacistické pohlaváry vše probíhalo hladce.

Na pokoje v Ritzu Němci dostali devadesátiprocentníslevu – v průměru platili pouhých pětadvacet franků za den

35

.

Jako „hosté“ francouzského lidu nakonec poslali i tentosnížený účet nové francouzské loutkové vládě ve Vichy,lázeňském městě jižně od obsazených území.

Marie-Louise Ritzová a hoteloví investoři se nedočkali žádných závratných zisků. Právě naopak: jen se zdráhavou pomocí německých představitelů získal hotel Ritz zoufale potřebný úvěr ve výši milionu franků od Francouzskébanky, nutný k udržení provozu. Jak Hans Elminger vysvětlil veliteli Paříže, Adolf Hitler by jistě nebyl rád, kdyby hotel zbankrotoval a nemohl hostit hodnostáře a nacistickécelebrity, jak Berlín požaduje

36

.

V polovině hotelu tedy vzniklo exkluzivní útočiště pro soukromé požitky německých představitelů, na straně do


29HOTEL RITZ

rue Cambon zůstal starobylý palác, bary a restauraceotevřené veřejnosti – občanům Francie a neutrálních zemí

včetně vybrané skupiny výtvarníků, spisovatelů, filmových

hvězd, scenáristů, podnikatelů a módních návrhářů, kteří

směli setrvat.

Mnozí z nich nebyli v hotelu nováčky. Arletty a Coco Chanel se brzy vrátily do Paříže i do Ritzu. Stejně tak mladá Anne Dubonnetová s rodiči Jean a Paulem.

37

Ani s pomocí

protifašistického rakouského důstojníka se rodině Dubonnetových nepodařilo překročit hranice a trvalo jim ještě

víc než rok, než obdrželi víza z amerického velvyslanectví,

potřebná k tomu, aby konečně mohli uprchnout do New

Yorku.

Na nové tváře ovšem měli Němci pohlížet ostražitěji. Američtí novináři, kteří dorazili do hotelu, nebyli jediní, kdo se pídil po informacích. Do Ritzu brzy pronikli agenti, kteří rozehrávali nebezpečnou hru špionáže akontrašpionáže. Koneckonců, kde jinde v Evropě mohl člověkvečeřet ve stejné místnosti jako Hermann Göring?

Pouze zde, ve veřejných prostorách hotelu Ritz, semohli bojovníci o okupovanou Paříž setkávat pod pláštíkem neutrality. Přinejmenším třpytivá fasáda se zde nezměnila. Urozená dcera předního francouzského kolaboranta Josée de Chambrun vzpomínala na pařížské večírky oněch let takto: „Šampaňské teklo proudem a němečtídůstojníci s bílými kravatami a v nádherných uniformách mluvili pouze francouzsky. Společenský život se vrátil i s přáteli a našimi novými hosty, Němci.“

38

V jídelnách a barechRitzu se to dělo každý večer.

„Okupanti“ se ke všeobecnému úžasu vůbec nesnažili uchovávat tajemství: „Skoro nepoužívali [soukromé] společenské místnosti v prvním patře; všechno se odehrávalo veřejně.“

39

Žádný německý důstojník se ve veřejnýchprostorách nesměl ukazovat v uniformě a všechny zbraně se

odkládaly u stánku hned za vchodem z Place Vendôme.

Nižší němečtí důstojníci neměli dovnitř přístup vůbec.Nebylo nijak překvapivé, že tu kvetly pokoutní milostné aféry

a románky. Obchodníci s uměním odhodlaní vyrabovatPaříž a nahromadit obrovská jmění tu prodávali zbožíochotným německým „kupcům“ a před koncem války bývali


30 Tilar J. Mazzeová

v apartmá v horních patrech zamčeni jeden či dva soukromí vězni. Během několika týdnů po pádu Paříže mohl

Hans Elminger ohlásit svému strýci ve Švýcarsku, že v Ritzu

s vysokými důstojníky dobře vycházejí a vše víceméně běží

ve starých kolejích

40

.

Pod vnější fasádou nicméně vše nebylo vždycky takvznešené a neutrální. Hotel Ritz byl válečným kotlem špionáže. Někteří zaměstnanci v kuchyních provozovali nebezpečnou síť odporu, která pašovala informace z hlavníhoměsta. Další ukrývali v tajných prostorách mezi střešními trámy uprchlíky. Barman částečně židovského původu předával šifrované vzkazy německému odporu a plán na zavraždění Adolfa Hitlera se zrodil nad proslulými hotelovýmikoktejly, přímo pod nosem gestapa. Jednalo se o vysoce riskantní hry a ne všichni, kteří v hotelu působili na začátku války, okupaci přežili.

Jeden z těch, kteří přežili, vrchní ředitel hotelu Claude Auzello, později otevřeně prohlásil: „V Ritzu nebylo slyšet děla, ale válčilo se i v něm.“

41

Pod jednou střechou – jaká

během nacistického období neměla v celé Evropě obdoby – se rozvíjel tucet pozoruhodných příběhů osobní odvahy i šokující zrady, v tyglíku, kde se tavila budoucnost

poválečné Francie i budoucnost celé Evropy. S jarem 1940

tyto příběhy teprve začínaly.

Na jaře 1944, s tím, jak se válka blížila svému mučivému konci, vrcholily dramatickými a někdy i srdceryvnými konci. Někteří z těch, jejichž příběhy začaly na PlaceVendôme, se konečně vraceli do Ritzu a ke zničenému životu v Paříži. Další, kteří strávili válku v okázalém přepychuhotelu, se vypořádávali se skvrnou na svém štítu. A jiní se tváří v tvář neuvěřitelné eskalaci smrti a hrůz toho léta už dál nemohli vyhýbat trýznivé krizi svědomí, které jimnastavovalo zrcadlo nelidskosti jejich činů či naopak nečinnosti.

Výsledkem byla jedinečná sezona v hotelu Ritz – a intimní portrét posledních dnů druhé světové války i osudu světa, který ji přežil. Toto je příběh posledních měsícůnacistické okupace a vyprávění o tom, jak se stalo, že hotel Ritz byl od svých počátků před mnoha desetiletími předurčen k tomu, aby se stal útočištěm lidí, kteří učinili Paříž moderní metropolí.


31HOTEL RITZ

2

mluví o tom celá paříž

1. června 1898

Přelíčení v soudní síni, Dreyfusova aféra, 1896–1899

přítomnost neobsahuje nic Víc než minulost a to,

co nacházíme V důsledcích, bylo obsaženo již V příčině.

– Henri Bergson, Creative Evolution

(Tvůrčí evoluce), 1907


32 Tilar J. Mazzeová

P

říběh Paříže 20. století i hotelu Ritz začal mnohem,

mnohem dříve, jednoho teplého, deštivéhočervnového večera roku 1898, na sklonku zcela jiného století,uprostřed politického skandálu, který uvolnil prostor pro vznik

moderní Francie. Byl to večer, kdy hotel Ritz poprvépřepychovou gala oslavou otevřel dveře veřejnosti.

Hostitelům této zahajovací akce – zakladatelům hotelu Marii-Louise a Césaru Ritzovým – dělalo starosti večerní mrholení. Člověk předem netušil, jestli v nevlídném počasí nezůstane řada hostů doma, a na seznamu pozvaných byli ti nejprivilegovanější a nejvybíravější z pařížských společenských kruhů. Osoby, které se rády považovaly nejen za smetánku společnosti, ale přímo za její gratin – dokonalou, lahodně tenkou krustu na vrchu čehosi už tak bohatého a skvělého. Vzhledem k tomu, že večer měl předvést svůj um muž považovaný za nejlepšího šéfkuchaře světa – azároveň další ze zakladatelů hotelu –, šlo o mimořádnětrefný příměr.

Dlážděné chodníky a odřené kamenné fasády kolem Place Vendôme, osmiúhelníkového náměstí v ultramódním Prvním okrsku, za vlhkých večerů odrážely zvuky kol, koňských kopyt a pronikavé ženské hlasy v burácivých ozvěnách, které zdánlivě přicházely ze všech směrů jako nečekaně silnýnáor na smysly.

Pro jednoho z večerních hostů byl hluk čím dál velkoměstštější Paříže nesnesitelný. Marcel hluk nenáviděl.Považoval ho přímo za bolestný. Ale večer přišel na náměstí Vendôme, protože v tuto chvíli byla impozantní budova s číslem 15 epicentrem uzavřeného starobylého světa, do něhož se už šest let pokoušel zařadit – od chvíle, kdy jako jednadvacetiletý univerzitní student práv začal pravidelně navštěvovat pařížské intelektuální salony.

Jeho otec, zámožný lékař a dosti slavný muž oceněný stužkou Francouzské čestné legie, přisuzoval Marcelovy křehké nervy a trvalé potíže s astmatem chorobě, která se rychle stávala typickou nemocí moderní doby. Minulýpodzim, v říjnu 1897, dokonce společně s kolegou vydal o této chorobě zvané neuróza odbornou knihu

42

.

Marcel se mohl utěšovat aspoň tím, že příčinou jeho nejmodernějších zdravotních problémů je citlivá


33HOTEL RITZ

tická povaha, kterou otřásají překotné změny, jež kromě

francouzské metropole přetvářely celou Evropu a Severní

Ameriku. Jeho otec dovozoval, že jelikož vyšší třídavyužívá intelekt více než svaly, její představitelé mají od přírody

k těmto exkluzivním neurózám větší sklony. Tato součást

diagnózy měla pro mladého muže dychtícího pospolečenském vzestupu jistou přitažlivost.

Podstatně méně však Marcela bezpochyby těšilo, žekromě přecitlivělosti na hluk, astmatu a chronické nespavosti patří k symptomům jeho hypermoderní nemoci také výstřední fóbie, ochromující nedostatek vůle a sklon k přehnané masturbaci

43

.

Jedinou terapií, jak zdůrazňoval lékař, bylo důsledně se stranit právě takové rušné vysoké společnosti, která Marcela proměnila v playboye a hýřila. Vyhýbat se životu ve vysokých kruzích francouzské metropole by nicméně od Marcela vyžadovalo pevnou vůli, kterou už z podstaty věci mít nemohl, a tak nudný rodičovský recept veseleignoroval.

Večer 1. června 1898 se tedy Marcel v okázale módním obleku, který se stal jeho charakteristickým znakem,připojil k úzké skupině několika set nejvlivnějších osobudávajících trendy konce 19. století.

Marcel sám nebyl aristokrat – snad jen povahou. Jeho otec byl jednoduše nadaný a bohatý. Ale Marcela zvláštně a neodolatelně lákal svět hrabat a hraběnek, ačkoli to ssebou neslo nemalé náklady, jak mu otec marně připomínal. Po léta neusiloval o nic jiného než o vstup do jejich uzavřeného kruhu, jediného, na kterém v Paříži osmdesátých a devadesátých let 19. století záleželo.

Konečně se v tomto zvláštním starém světě zachytildrápkem, a to díky několika urozeným mecenášům, ženám a zejména mužům, kterým lichotil podlézavými básněmi a trapnou veřejnou oddaností. Pořád se nicméně pohyboval jen po vnějších okrajích vysoké společnosti a údajní noví přátelé se mu za jeho zády vysmívali – označovali ho za „malého lichotníka“ a „nekultivovaného tvorečka,hrubého ve své buržoazně plebejské zdvořilosti“

44

. Toznamenalo, že večery jako tento vždy představovaly obdobukonkursů, při kterých šlo o mnoho. A Marcelův vztah s


34 Tilar J. Mazzeová

znamnějším mecenášem, hrabětem Robertem deMontesquiouem, se povážlivě komplikoval v důsledku skandálu,

který tuto sezonu otřásal francouzskou společností.

Pařížské vyšší třídy se ocitly na pokraji občanské války, z níž nebylo návratu a která svým způsobem zuřila ještě o desetiletí později, v předvečer německé okupace.Někteří tvrdí, že se Francie z jejích zničujících následků nikdy nevzpamatovala. Ten večer měl rozhodnout, která strana v této kulturní bitvě prohlásí hotel Ritz za svoje neoficiální ústředí.

Otevření pařížského Ritzu se stalo společenskousenzací června 1898. Jak ráno hlásaly noviny Le Figaro: „Všichni mluví o hotelu Ritz, který dnes zahájil provoz.“

45

Sloupek

se však objevil vmáčknutý mezi zprávami o kontroverzi,

která zmítala národem: o skandálu, už tehdy známém pod

označením Dreyfusova aféra. Ta otřásla Francií do základů. Odstřihla třpytivou společnost francouzské aristokracie i vládu od největších spisovatelů, myslitelů a výtvarníků,

ale rozdělila také samotnou aristokracii. Na jedné straně

stáli urození tradicionalisté, lidé, kteří bohatství aprivilegia zdědili a ztělesňovali takzvanou Belle époque – Zlatý

věk předválečné Francie osmdesátých a devadesátých let

19. století a v první



       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz - online prodej | ABZ Knihy, a.s.
ABZ knihy, a.s.
 
 
 

Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2018 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist