načítání...
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: Hotel Ritz - Tillar J. Mazzeová

Hotel Ritz
-6%
sleva

Elektronická kniha: Hotel Ritz
Autor:

Život, smrt a zrada v nejslavnějším pařížském hotelu na Place Vendôme Hotel, jímž procházely dějiny Evropy. Historie rozmařilé Belle épogue, která s příchodem války ...
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  209 Kč 196
+
-
6,5
bo za nákup

hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%   celkové hodnocení
0 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: » Metafora
Dostupné formáty
ke stažení:
EPUB, MOBI, PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku
Médium: e-book
Počet stran: 230
Rozměr: 21 cm
Úprava: tran : ilustrace, portéty
Vydání: Vydání první
Spolupracovali: přeložil Zdík Dušek
Jazyk: česky
ADOBE DRM: bez
ISBN: 978-80-735-9452-7
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis

Život, smrt a zrada v nejslavnějším pařížském hotelu na Place Vendôme

Hotel, jímž procházely dějiny Evropy. Historie rozmařilé Belle épogue, která s příchodem války zemřela za hřmotu bomb. Pod střechou Ritzu se snoubila odvaha se zradou, jiskřily diamanty, bujely intriky.

V baru posedávají dvojití agenti a pod vnější fasádou kypí hnutí francouzského odboje. Defiluje před námi plejáda pozoruhodných obyvatel, padouši vedle hrdinů, jejichž osudy se navzájem proplétají.

Proslulá Coco Chanel si tu užívá se svým německým milencem, v jídelně horlivě diskutují Marcel Proust, Francis Scott Fitzgerald, Jean Cocteau. A bydlí tu i Carl-Heinrich von Stülpnagel, vojenský velitel okupované Paříže a klíčový hráč v neúspěšném pokusu o atentát na Hitlera. Hermann Göring, jehož jméno budí děs, tu polehává v pyžamu… Někdejší paní Simpsonová tady svému muži Edwardovi, který se kvůli ní vzdal anglického trůnu, veřejně nasazuje parohy…

Nemůže chybět ani Ernest Hemingway, bouřlivák, který osvobodí Ritz, když Francie a Paříž konečně zvítězí. Přestože zlí jazykové říkají, že hrdinně bojoval spíš s baterií lahví v hotelových sklepích a staral se hlavně o to, jak svou tehdejší manželku, válečnou zpravodajku Marthu Gellhornovou, podvést s jinou reportérkou a svou budoucí ženou Mary…

„Románový příběh by nemohl být barvitější a napínavější než skutečná historie statečnosti i zrady, sexuálních skandálů, bujarých večírků a politických intrik, která se odehrála v tomhle hotelu.“
– Booklist

(život, smrt a zrada v nejslavnějším pařížském hotelu na Place Vendôme)

Předmětná hesla
Ritz Hotel (Paříž, Francie)
* 19.-20. století * 1939-1945
* 1898-1969
Hotely -- Francie -- 19.-20. století
Druhá světová válka (1939-1945) -- Francie
Okupace -- Francie -- 1939-1945
Kultura a společnost -- Francie -- 1939-1945
Paříž (Francie) -- Dějiny -- 19.-20. století
Zařazeno v kategoriích
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky
1 HOTEL RITZ Tilar J. Mazzeová HOTEL RITZ 3 HOTEL RITZ Tilar J. Mazzeová HOTEL RITZ Život, smrt a zrada v nejslavnějším pařížském hotelu na Place Vendôme Přeložil Zdík Dušek 4 Tilar J. Mazzeová Copyright © 2014 by Tilar J. Mazzeo Published by arrangement with HarperCollins Publishers Translation © Zdík Dušek, 2015 Czech edition © Metafora, 2015 All rights reserved ISBN 978-80-7359-762-7 (pdf) Emmanuelovi Il faut être très patient... Je te regarderai du coin de l’oeil et tu ne diras rien. (Musíš být velmi trpělivý... Hledím na tebe koutkem oka a tys tak mlčenlivý.) Přepych poskvrňuje vše, čeho se dotkne. – Charles Ritz 5 HOTEL RITZ OBSAH Hlavní postavy 7 Prolog: Hotel Ritz, zrcadlo Paříže 15 1. Švýcarsko v Paříži19 2. Mluví o tom celá Paříž31 3. Souboj nad Place Vendôme45 4. Diamanty velké jako Ritz55 5. Američané se sjíždějí do Paříže65 6. Francouzská herečka a nacistický milenec77 7. Židovský barman a německý odpor87 8. Americká manželka a švýcarský režisér101 9. Německý generál a osud Paříže111 10. Reportéři a závod do Paříže119 11. Ernest Hemingway a osvobození Ritzu131 12. Reportérky141 13. Poslední vlaky z Paříže151 14. Válka Coco Chanel a další špinavé prádlo161 15. Plavovlasá sexbomba a jaderní vědci177 16. Z Berlína s láskou a poslední pařížské bitvy185 17. Ústup z výsluní moci195 18. Dlouhý stín války203 Doslov 209 Poděkování 212 Poznámky 214 6 Tilar J. Mazzeová 7 HOTEL RITZ HLAVNÍ POSTAVY Zaměstnanci hotelu Blanche Auzellová: Lehkomyslná a krásná manželka ředitele hotelu Ritz, rodilá Američanka německo-židovského původu. Během války žila v Paříži na padělaný pas a nevědomky byla zatažena do tajné sítě hnutí odporu. Claude Auzello: Ředitel hotelu Ritz, starý francouzský voják, zběhlý v plnění vrtochů bohatých a slavných. Navzdory své zdvořilé důstojnosti německými hosty z celého srdce opovrhoval. Aniž by o tom jeho manželka měla tušení, patřil ke druhé síti odporu, řízené z hotelové kuchyně Němcům pod nosem. Hans Franz Elminger: Horlivý německy mluvící zástupce ředitele, narozený ve Švýcarsku. Synovec barona Hanse von Pfyffera, předsedy hotelové správní rady. Bylo mu svěřeno řízení každodenního provozu hotelu souvisejícího s nacisty. Navenek zůstával svědomitě neutrální, ale během posledního léta války střežil se svou ženou Lucienne nebezpečné tajemství. Marie-Louise, madame Ritzová: Vdova po zemřelém zakladateli hotelu Césaru Ritzovi. Schopná švýcarská podnikatelka, ale často marnivá a pošetilá. Blanche Auzellovou, která jí tuto nechuť vřele oplácela, opovrhovala. Charles „Charley“ Ritz: Syn Marie-Louise a zakladatele hotelu Césara Ritze. Vášnivý sportovec, zdráhavý hoteliér a kumpán Ernesta Hemingwaye. Frank Meier: Legendární barman v hotelovém baru na rue Cambon, vynálezce některých z nejslavnějších koktejlů 8 Tilar J. Mazzeová třicátých let, čtvrtinový Žid narozený v Rakousku, aktiv - ně působící v odporu. Neformální pošta provozovaná za Frankovým barem byla dobře známa francouzské i německé zpravodajské službě. Jeho zástupcem a nástupcem byl barman Georges Scheuer. Monsieur Süss: Švýcarský zástupce ředitele Ritzu, který hrál na obě strany. S Claudem Auzellem se snažil obcházet německé směrnice o náletech a pomáhat Spojencům, s Němci se zase potají domlouval na rabování kulturního dědictví Paříže. Olivier Dabescat: Vrchní číšník a upovídaný informátor Marcela Prousta. Přísný, komisní a chladnokrevný hlavní arbitr společenské prestiže hostů v hotelu Ritz. V očích těch, kteří se ho báli, jedna ze skrytých sil v zákulisí evropských trůnů. Auguste Escoffier: Jeden ze zakladatelů hotelu Ritz a největší šéfkuchař 20. století. Zavedl moderní jídelní lístek a umožnil ženám veřejně stolovat. Jeho milenkou a největší láskou byla francouzská herečka Sarah Bernhardtová. Němci Říšský maršál Hermann Göring: Velitel německých vzdušných sil, závislý na morfinu, pompézní a často krajně výstřední. Značnou část války strávil v hotelu Ritz, odkud organizoval rabování uměleckých děl, řídil nacistickou válečnou mašinerii a zoufale se snažil vyhýbat zuřivým záchvatům Adolfa Hitlera, který svou pravou ruku vinil z toho, že nedosáhl světové nadvlády. Plukovník Hans Speidel: Německý plukovník, který zastával v okupované Paříži různé velitelské pozice. V prvních letech okupace byl odpovědný za dohled nad každodenním provozem pařížského Ritzu a později se stal součástí operace Valkýra, neúspěšného letního spiknutí s cílem zavraždit Adolfa Hitlera. Carl-Heinrich von Stülpnagel: Vojenský velitel okupované Paříže, se svým bratrancem podplukovníkem Caesarem von Hofackerem ústřední postava v neúspěšné operaci Valkýra. 9 HOTEL RITZ Caesar von Hofacker: Se svým bratrancem Carl-Heinrichem von Stülpnagelem jeden z pařížských vůdců neúspěšné operace Valkýra. Hans Günther von Dincklage: Okouzlující čtyřicetiletý německý diplomat, proslulý svými úspěchy u žen a skandálním vztahem s módní návrhářkou Coco Chanel. Playboy a špion s nejistou loajalitou. Hans-Jürgen Soehring: Důstojník německé Luftwaffe a milenec slavné francouzské filmové hvězdy Arletty. Dietrich von Choltitz: Německý generál, který v posledních dnech okupace velel Paříži a odmítl – možná ze sobeckých pohnutek – splnit rozkaz Adolfa Hitlera, který zněl: Vypálit. Wilhelm Canaris: Šéf německé zpravodajské služby v Paříži. V kontrašpionáži hrál až do svého odhalení a uvěznění v zimě 1944 nebezpečnou roli coby dvojitý agent Britů. Arno Breker: „Hitlerův Michelangelo“ a člen nacistické strany, ve dvacátých a třicátých letech se pohyboval v pařížských uměleckých kruzích a přátelil se s Jeanem Cocteauem a Pablem Picassem, jemuž stála modelem i jeho manželka Demetra. V roce 1942 se vrátil do obsazené Paříže se slavnou uměleckou výstavou, která se stala symbolem kolaborace. Politici Generál Charles de Gaulle: Popudlivý vlastenecký vůdce francouzské exilové vlády, jehož názory na osvobození Paříže se během posledního léta 1944 dostávaly do rostoucího rozporu s vojenskou strategií Spojenců. Winston Churchill: Výřečný aristokratický ministerský předseda Velké Británie ve válečných letech a častý host v hotelu Ritz. Z letních měsíců na francouzské Riviéře znal Coco Chanel. Vzhledem k rostoucí zlosti na neukázněného Charlese de Gaulla by byl Churchill dával ve francouzském vedení přednost Georgesi Mandelovi a v posledních dnech okupace to i jasně prohlásil. 10 Tilar J. Mazzeová Georges Mandel: Módně hendikepovaný židovský novinář a francouzský ministr. Dlouhodobě pobýval v Ritzu a v době pádu Francie přesvědčil Marii-Louise Ritzovou, aby nechala hotel otevřený. Krátce po začátku války jej Němci zatkli a uvěznili. Mandelova poprava pak zpečetila osud jeho odvěkého arcirivala. Pierre Laval: Předseda francouzské vlády ustavené ve Vichy během nacistické nadvlády. Těžký kuřák, bezohledný pragmatik a přední kolaborant, často pobývající v hotelu Ritz. Získal velkou osobní moc a odpovídal za deportace židovských dětí z Francie, ale sám sebe označoval jen za „správce konkursní podstaty“. Paul Morand: Francouzský diplomat a spisovatel, přítel Coco Chanel, Jeana Cocteaua a Marcela Prousta, tajný milenec a později manžel princezny Soutzové. Pod jejím vlivem se během okupace postavil na stranu vichystické Francie. Američtí vojáci a dopisovatelé Robert Capa: Odvážný, charismatický a nebezpečně pohledný americký válečný fotograf narozený v Maďarsku. Ve dnech před osvobozením Paříže vedl hořký spor s Ernestem Hemingwayem. Byl milencem Ingrid Bergmanové a patřil ke spletité síti věrností i zrad, jež ukončila Hemingwayovo třetí manželství. Martha Gellhornová: Americká válečná dopisovatelka a třetí manželka Ernesta Hemingwaye. Temperamentní, duchaplná, nekompromisně nezávislá. Nevědomky se stala terčem sexuální žárlivosti Marlene Dietrichové. Lee Millerová: Legendárně krásná americká fotografka a válečná dopisovatelka pro časopis Vogue, přítelkyně Pabla Picassa. Podobně jako americká novinářka Helen Kirkpatricková psala reportáže o osvobození Paříže. Mary Welshová: Energická a kouzelná americká novinářka se sklony k upřímnosti a se zálibou v těsných svetřících bez podprsenky. V hotelu Ritz za války prožila milostný 11 HOTEL RITZ nek s Ernestem Hemingwayem a později se stala jeho čtvrtou ženou. Přátelila se s Marlene Dietrichovou, ale Robert Capa ji zatracoval. Také ona psala reportáže o osvobození Paříže. Henry Woodrum: Sestřelen během denního náletu na Paříž v týdnech před osvobozením. Tento americký pilot je jediný známý člověk, který unikl z okupovaného hlavního města, byť ho hledalo gestapo. Za svoje neslýchané štěstí mohl poděkovat francouzským občanům. Fred Wardenburg: Manažer v chemické výrobě u Du Ponta. Po osvobození Paříže byl povolán, aby se stal vědeckým Jamesem Bondem své generace – a připojil se k tajnému křídlu projektu Manhattan, který soutěžil s Němci o prvenství v sestrojení jaderné zbraně. Irwin Shaw: Romanopisec, dramatik, novinář a smolařský milenec. To on představil svou přítelkyni Mary Welshovou chlapskému Ernestu Hemingwayovi. Později platil útratu, zatímco Robert Capa se v čerstvě osvobozené Paříži miloval s Ingrid Bergmanovou. James Gavin: Generálporučík armády Spojených států. V roce 1945 se dostal mezi mlýnské kameny vášně k Martě Gellhornové a lsti zákeřné Marlene Dietrichové. Spisovatelé Marcel Proust: Nervózní, výstřední a nadaný autor díla, jež mnozí považují za největší světový román. Během psaní učinil z hotelu Ritz svůj pravý domov. Jean Cocteau: Talentovaný spisovatel, výtvarník a filmař závislý na opiu. Snažil se zachránit některé židovské přátele před deportacemi, ale zároveň si vážil Adolfa Hitlera. Starý přítel Coco Chanel, Marcela Prousta, Sachy Guitryho a Arletty. Vinen hříchem neutrality. Jean-Paul Sartre a Simone de Beauvoir: Francouzský pár značně rozdílných intelektuálů. Opíjeli se v pokoji Ernesta Hemingwaye v hotelu Ritz. Simone de Beauvoir a „Papa“ Heming- 12 Tilar J. Mazzeová way občas nezůstali jen u pití a zaměstnancům hotelu neušlo, že Simone ráno opouští hotel podezřele pomačkaná. Sacha Guitry: Renomovaný francouzský dramatik a scenárista; vtipný, okázalý miláček Paříže, který se v Ritzu bezstarostně oddával vlastním rozkoším, aniž by se staral o politiku či o následky. F. Scott Fitzgerald: Hlas džezového věku a ceněný americký spisovatel. Bar hotelu Ritz byl jeho oblíbeným podnikem v časech, kdy začal sklouzávat k alkoholismu. Ernest Hemingway: Slavný americký romanopisec a dobrodruh, známý svými zálety a stručnými větami. On a jeho polovojenská parta osvobodili v posledních hodinách okupace hotel Ritz – včetně mnoha lahví archivního vína z hotelových sklepů. „Papa“ se v následujících měsících nové okupace v americkém stylu v hotelu ubytoval nastálo. Filmové hvězdy a společenská smetánka Arletty: Smyslná francouzská filmová hvězda a národní celebrita. Válku strávila v přepychu hotelu Ritz se svým německým milencem Hansem-Jürgenem Soehringem. „Horizontální kolaborace“ jí vysloužila nebezpečnou nenávist mnoha lidí v okupované Paříži a také ošklivou odplatu. Sarah Bernhardtová: Celému světu známá jednoduše jako „božská Sarah“. Byla legendou jeviště konce 19. a začátku 20. století. Přítelkyně a milenka zakladatele Ritzu, šéfkuchaře Augusta Escoffiera. Elsa Maxwellová: Suverénní, zavalitá a výrazně neatraktivní lesbička z amerického Středozápadu, která ve dvacátých letech povýšila přehnané flámování na umění a z počátků v salonech hotelu Ritz se vypracovala v jednu z uznávaných královen vysoké společnosti. Laura Mae Corriganová: V domovských Spojených státech mnohými opovrhovaná jako protivná zlatokopka. Coby pohledná mladá servírka si našla muže s velkým jměním 13 HOTEL RITZ a slabým srdcem. Když záhy odešel ze scény, pendlovala mezi přepychem Londýna a nejvelkolepějším apartmá pa - řížského hotelu Ritz – dokud nezačala druhá světová válka a ona nemusela učinit statečné rozhodnutí. Vévoda a vévodkyně z Windsoru: Známější jako bývalý britský král Eduard VIII. a rozvedená Američanka paní Wallis Simpsonová. Jejich milostný příběh pronikl do hlavních novinových titulků. Jejich soukromé sympatie k fašistům mnohé konsternovaly. Luisa, markýza Casatiová: Enormně bohatá, extravagantní a dost možná psychicky nevyrovnaná. Proměnila svůj život v jedinečně modernistické představení. V Paříži samého počátku 20. století a dvacátých let se jejími nejoblíbenějšími kulisami stal hotel Ritz. Alexandre Rosenberg: Kultivovaný čtyřiadvacetiletý syn židovského obchodníka s obrazy, jehož galerie představovala epicentrum výtvarné Paříže. Bojoval u sil Svobodné Francie pod Charlesem de Gaullem. V srpnu 1944 se vrátil do Paříže a v jednom z posledních německých vlaků opouštějících město učinil ohromující objev. Princezna Soutzová: Krásná, vypočítavá, koketní a silně proněmecká šlechtična byla poslední velkou vášní Marcela Prousta a v posledních dnech první světové války ho chladnokrevně postavila proti jeho příteli Paulu Morandovi. Marlene Dietrichová: V Německu narozená hollywoodská filmová legenda, která na konci války povzbuzovala četnými turné morálku spojeneckých jednotek, ale za svůj domov označovala hotel Ritz. Přítelkyně Ernesta Hemingwaye a své největší sokyně Marthy Gellhornové. Coco Chanel: Stárnoucí francouzská módní návrhářka a dlouholetá obyvatelka hotelu Ritz, jejíž vlajkový butik se nacházel naproti přes ulici na rue Cambon. Během války svůj módní dům zavřela a žila v hotelu Ritz s německým milencem Hansem von Dincklagem. Když ji po osvobození britská, 14 Tilar J. Mazzeová couzská a americká vláda vyslýchaly kvůli jejím pochybným válečným aktivitám, odtušila, že když ve svém věku sehnala milence, rozhodně po něm nechtěla, aby jí ukazoval pas. Josée, hraběnka de Chambrun: Dcera francouzského kolaboranta Pierra Lavala a „lvice salonů“, během okupace často vídaná v hotelu Ritz. Přítelkyně Coco Chanel, Arletty a Sachy Guitryho, „anděl“ filmového průmyslu. Využívala svůj vliv na Němce. Ingrid Bergmanová: Švédská filmová hvězda, která hrála po boku Humphreyho Bogarta ve válečné klasice Casablanca. V hotelu Ritz se po osvobození Paříže zamilovala do neposedného Roberta Capy. 15 HOTEL RITZ Prolog: Hotel Ritz, zrcadlo Paříže Německé jednotky a francouzští civilisté, 1940 Velké hotely samozřejmě Vždycky byly společenskými ikonami a dokonalými zrcadly konkrétních společností, jimž sloužily. – Joan Didionová, The White Album, 1979 16 Tilar J. Mazzeová T ato kniha nemá počátek na krásném Place Vendôme. Dokonce ani v Paříži. První obrysy tohoto příběhu se zrodily jednoho zimního odpoledne v bývalém východním Berlíně, u jednoho přítele, z jehož bytu byl výhled na Ale - xanderplatz. Zatímco jsme si povídali, prohlížela jsem si tlustý štos okopírovaných dokumentů britské a francouzské vlády o válečných aktivitách módní návrhářky Coco Chanel. V odtajněné korespondenci o zpravodajských informacích z okupované Paříže jsem pořád znovu a znovu narážela na jméno hotelu Ritz a jeho chvalně i nechvalně proslulé obyvatele. Byli mezi nimi vysoce postavení němečtí důstojníci i jejich spojenecké protějšky a bohatí francouzští i američtí občané. Mnozí z nich působili jako špioni, u nichž se dá těžko určit, komu vlastně náležela jejich loajalita, a kteří znali nebezpečná tajemství. V okázalém přepychu na Place Vendôme se pohybovali bok po boku v komplikovaném tanci rozdělené Evropy. To odpoledne jsem se svého německého přítele zeptala, jaký je asi příběh lidí, kteří během nacistické okupace Paříže bydleli v tomto renomovaném hotelu. Jak to, co se odehrávalo nad šampaňským, koktejly a jídelními stoly s bílými ubrusy, na chodbách, v honosných apartmá i suterénních kuchyních, ovlivnilo životy lidí, kteří se tam náhodou nebo záměrně setkávali – a, což je ještě důležitější, jaký to mělo vliv na životy tisíců dalších? Jak to ovlivnilo Francii a další osudy našeho společného, spletitého, panevropského 21. století? Tito muži a ženy ze všech stran největšího konfliktu 20. století se společně ocitli ve víru dějin. Životy dvou stovek lidí za války pokračovaly – a někdy končily – ve zdech paláce, který už tehdy patřil ke kulturním legendám moderní Paříže. Události v hotelu Ritz, na křižovatce mezinárodních vlivů, změnily každého z nich. A všichni aktéři společně měnili dějiny minulého století. Kniha popisuje jejich pozoruhodnou historii v celé složitosti lidského dramatu. Paříž čtyřicátých let 20. století je nám vzdálena o celý lidský život. Byl to svět, v němž ženy v saténových večerních róbách kouřily cigarety v dlouhých slonovinových špičkách a muži ještě nosili měkké plstěné klobouky s podélně promáčknutým dýnkem. Svět, v němž pikolíci snímali dámám 17 HOTEL RITZ z ramen kožešinové štóly a šoféři čekali na rozích ulic, za - tímco v pozdně večerních kabaretech na Montmartru nyli džezoví zpěváci. To vše je nyní minulost, ale mnozí ji nemohou jen tak hodit za hlavu. A tak je to jistým způsobem i příběh našeho přítomného okamžiku. Všichni žijeme v dlouhém stínu dějin. Do jídelen majestátního hotelu jako kdyby nedoléhaly válečné lsti a zrady, přinejmenším zdánlivě. Němečtí důstojníci během okupace odkládali uniformy a často zde mluvili francouzsky. Pařížané, kteří s nimi stolovali, si osvojili pózu pečlivé neutrality, aby se nemuseli vzdát svých potěšení. Nad obědy se v kruhu návrhářů, průmyslníků, diplomatů a politiků rodila ekonomika spolupráce. Rozhovory v hotelu Ritz položily základy dnešní Evropské unie. Pro mnohé je tato historie mnohem osobnější. Okupace zůstává v moderní Francii klíčovou kapitolou a – z perspektivy člověka, který se považuje za frankofila a realistu – i v pozadí jejích nejproblematičtějších rozhodnutí. V každé kultuře existují témata, která vyvolávají pocit ohrožení, třeba i po desetiletích nebo staletích. Ve Francii je to téma okupace. Přinejmenším jednou jsem byla varována, abych tento příběh nesepisovala. Varování přišlo od postarší Francouzky, elegantní dámy s bystrýma očima a nezkalenými vzpomínkami na to, co se dělo v Paříži během temných válečných let – a také za temných let, jež následovala. Jedno odpoledne na jaře 2010 jsme se setkaly v málo známé a po všech stránkách průměrné kavárně kousek od rue de Rome ve zřetelně nemoderním Sedmnáctém okrsku. Její zemřelý manžel působil v podzemním hnutí odporu, které bojovalo proti nacistické nadvládě v okupované Francii – a proti fašistům, kteří bohužel ne vždy byli německé národnosti. Po domluvě přes několik známých souhlasila se schůzkou a možná i s rozhovorem. Toto byla první věc, kterou mi pověděla: „Většina z těch, kteří vám budou tvrdit, že byli v odporu, si přinejlepším vymýšlejí. Ti nejhorší jsou vyložení lháři. Šlo o děsivě malé hnutí, skryté, tajné, a cena za odhalení byla obrovská. Po válce všichni chtěli věřit, že ho podporovali. Je to kolektivní francouzská národní fantazie.“ 18 Tilar J. Mazzeová Pak, když místnost kolem nás ztichla, rozložila na stolek přede mnou manželovy válečné medaile. „Abyste věděla, že já mezi báchorkáře nepatřím.“ A dodala: „Musím vám říct jednu věc: Pravda, kterou hledáte, se ztratila v okamžiku, kdy válka skončila. Možná dokonce ještě předtím. Otázky, jež kladete, jsou zrádnější, než si myslíte. Tuhle knihu o hotelu Ritz a jeho obyvatelích byste neměla psát. Je mi líto.“ Ať už ale bude výsledek jakýkoli, právě držíte v rukou důkaz, že jsem se její radou neřídila. Možná jsem ji neposlechla proto, že americké spisovatelce vychovávané během studené války v sedmdesátých letech připadala přehnaně dramatická. Co z válečné minulosti by se mě mohlo dotknout? Co z ní by se mohlo dotknout kohokoli z postatomové generace, která je nyní ve středním věku? Události v hotelu Ritz během druhé světové války a v okupované Paříži nicméně přispěly k položení základů jaderných konfliktů, které ještě nejsou zcela za námi. A okupace Paříže nebyla ničím jiným než masovým městským terorismem svého druhu. Také je však pravda, že dějiny druhé světové války bývají často vykládány příliš zjednodušeně a černobíle jako epická bitva mezi silami dobra a zla. Dozvídáme se, že byli lidé, kteří bojovali proti okupaci, proti nimž stáli kolaboranti. A samozřejmě existují jedinci, jejichž činy jednoznačně spadají do jedné z těchto kategorií. Pro většinu obyvatel Paříže nicméně přežití během okupace záviselo na tom, jak obratně kdo dokázal proplouvat jemnými nuancemi válečné reality. V Ritzu byly různé odstíny šedi snad nejméně rozpoznatelné. V jeho prostorách se odehrávaly úžasné věci, při nichž se odvaha a touha střetávaly s krutostí a hrůzou a ve kterých se skrývaly dojemné lidské příběhy. Toto je podivuhodná historie jejich životů, smrtí i nebezpečných vztahů, jak se utvářely na Place Vendôme v neustále svůdné Paříži. 19 HOTEL RITZ 1 švýcarsko v paříži Červen 1940 Francouzský občan pláče při pohledu na obsazování Paříže německými jednotkami, 14. června 1940. tak jako portrét odhaluje osud předlohy také mapa Francie Věstí osud celé země... naše Vlast má V centru tVrz..., ale na seVeroVýchodě zeje hroziVá mezera, která Vede na německé území... naše smrtící aVenue. – Charles de Gaulle, Vers l’armée de métier (K profesionální armádě), 1934 20 Tilar J. Mazzeová K aždý, kdo se podívá na mapu Francie, onu mezeru, o níž de Gaulle hovořil, lehce odhalí: v místě, kde hranice Alsaska a Lotrinska vybíhají do německého Porýní. Na severu se nacházejí nízko položené země, Belgie, Nizozemsko a Lucembursko, na jihu se tyčí Alpy a horský stát Švýcarsko. V roce 1939 – po deseti letech katastrofálně nákladné výstavby a těžce vydřené lekci z první světové války – Francouzi vybudovali podél této hranice od Lucemburska po Švýcarsko hradbu proti temné budoucnosti – řadu moderních železobetonových pevností známých podle generála, který je naplánoval, prostě jako Maginotova linie. Toto opevnění však zároveň mělo smrtící slabinu. Na východ od severní hranice Francie ležela Belgie a tato dlouhá hranice s přátelským státem zůstávala víceméně nechráněná. Opevnění bylo nejchatrnější v hustých ardenských lesích, které byly považovány za neproniknutelné. Milion německých vojáků dokázal během několika dní v květnu 1940, jak velice byla tato víra mylná. Toho jara se síly Třetí říše s hrozivou rychlostí prohnaly nížinnými zeměmi a vpadly do Francie. Jejich cílem byla tvrz v srdci země: legendární metropole Paříž. A pro mnoho vysoce postavených německých důstojníků, kteří nebyli vůči svodům legendy o nic odolnější než zbytek jejich generace, stál v srdci Paříže hotel Ritz. Od konce 19. století tento palácový hotel na prostorném náměstí Vendôme v Prvním městském okrsku představoval mezinárodní symbol přepychu a okouzlující modernosti a stal se domovem filmových hvězd i slavných spisovatelů, amerických dědiček i mladých žen z vysoké společnosti, playboyů i aristokratů. Tři sta tisíc Němců, kteří brzy obsadí město, nebude v Paříži jen jako vojenský dozor a správci, ale také jako turisté a mnozí z nich budou toužit po požitcích, jež tato krásná metropole nabízí. Ještě před začátkem války se Ritz stal dějištěm politických jednání a ovlivňoval tvář 20. století. Německá okupace na tom nic nezměnila. Winston Churchill pobýval v hotelu v týdnech těsně předtím, než Němci obešli Maginotovu linii, dokonce dvakrát. Hned uprostřed měsíce po odvysílání prvního rozhlasového projevu v roli 21 HOTEL RITZ ského předsedy Británie – v němž přiznal, že „by bylo po - šetilé zakrývat vážnost chvíle“ 1 – zamířil přímo do Paříže na krizovou schůzku vrchní válečné rady s francouzským protějškem Paulem Reynaudem. Na konci měsíce, 31. května 1940 2 , přicestoval znovu, tentokrát aby zjistil, jestli existuje šance, že Francie odolá náporu od východu. Winston Churchill vždycky nejraději bydlel v hotelu Ritz. „Když jste v Paříži,“ poznamenal jednou Ernest Hemingway, „existuje jediný důvod, proč se neubytovat v Ritzu: že si to nemůžete dovolit.“ 3 A Winston Churchill, syn anglického lorda, nedostatkem finančních prostředků nikdy netrpěl. Zatímco Němci pochodovali na západ, Churchill chtěl především mluvit s jedním starým přítelem. On a Georges Mandel, francouzský ministr vnitra židovského původu 4 , probírali politickou situaci za posledních deset let už mnohokrát a ve třicátých letech společně varovali spoluobčany, že ničím neomezovaný nárůst nostalgického německého nacionalismu bude mít hrozné následky. Jejich chmurné předpovědi se bohužel do puntíku vyplnily. Georges Mandel nebydlel v hotelu Ritz jen příležitostně. V zatemnělých pokojích ve čtvrtém patře 5 žil už od poloviny třicátých let. V Ritzu tehdy nastálo bydlelo nejméně dvanáct známých a vlivných lidí. Někteří z nich brzy odjedou. Jedenáctého června 1940 se německé jednotky přiblížily na padesát kilometrů k městu a Paříž zachvátila panika. Francouzská vláda v noci uprchla do Bordeaux na jihozápadě země. O pár hodin později zkolabovala železniční doprava 6 . Následující odpoledne rozhlas odvysílal pokyn všem mužům ve městě, aby opustili Paříž a vyhnuli se zajetí. Kolovaly zprávy o krutosti a sadismu postupujících německých vojáků a žádnou ženu netěšila vyhlídka na to, že bude ponechána v dobytém městě jako válečná kořist. V hromadném exodu, který následoval 7 , se na silnice vy - dalo plných sedmdesát procent obyvatel – téměř dva miliony lidí – s majetky a nemohoucími příbuznými, aby se pokusili uniknout před německou armádou. Noví uprchlíci se připojili k proudu utečenců z Belgie a Nizozemska. Jejich snaha však byla od začátku beznadějná. Silnice vedoucí 22 Tilar J. Mazzeová k jihu postihla kolosální dopravní zácpa. Většina lidí se ne - dostala dál než sto padesát kilometrů za Paříž. Ani hotel Ritz nezůstal ušetřen paniky. Dvanáctého června 1940 obávané německé letectvo, Luftwaffe, podruhé od začátku bitvy o Francii shazovalo na Paříž zápalné bomby a zdálo se nevyhnutelné, že dojde k obléhání. Čerstvě jmenovaný ředitel hotelu Claude Auzello byl povolán do vojenské služby 8 a jeho americká manželka Blanche s ním odjela k posádce do Provence. Zástupce ředitele Hans Franz Elminger, synovec nejvýznamnějšího aristokratického investora, však byl Švýcar a Švýcaři byli pochopitelně proslulí svou neutralitou. Zůstalo tedy na Hansi Elmingerovi a stárnoucí Marii-Louise Ritzové, švýcarské vdově po zakladateli hotelu Césaru Ritzovi, aby se poradili o dalším postupu pro obyvatele svého luxusního útočiště. Následujících pár dní vyžadovalo obratnou diplomacii a plné nasazení. V hotelové hale na Place Vendôme se najednou vyskytovalo méně lidí. Hotel Ritz týdny fungoval jen s nejzákladnějším počtem zaměstnanců. Normálně v hotelu s pouhými sto padesáti pokoji pracovalo čtyři sta padesát mužů a žen – od barmanů a pokojských až po číšníky a nákupčí ústřic. Nyní Hans Elminger hlásil svému strýci do Švýcarska: „Mnoho lidí přirozeně opustilo Paříž a nám zbývá třicet šest členů odborného personálu a sedm sluhů 9 ... Restaurace navzdory všemu funguje a dokonce jsme připravili velkou místnost s osmatřiceti místy. Bohužel,“ dodal, „oběd přerušilo bombardování Paříže.“ 10 Nakonec se počet zaměstnanců během války ustálil zhruba na dvaceti 11 – téměř výhradně to byli starší muži, ženy nebo jako v případě Hanse Elmingera občané neutrálních států. Brzy nastane nový příliv návštěvníků, ale prozatím počty hostů prudce klesaly. Dlouhodobí obyvatelé a mnozí z pravidelných pařížských hostů odjížděli ve všeobecném exodu. V masové hysterii, která zachvátila město, ani bohatí a slavní Francouzi netušili, co je s pádem města čeká. Tyto lvy salonů, dámy z vysoké společnosti a celebrity propojovala úzce propletená síť přátelství a známostí a celá řada z nich po léta využívala hotel Ritz jako svůj faktický obývák. Georges Mandel nebyl jediný starý přítel, s nímž 23 HOTEL RITZ se Winston Churchill toho jara v Paříži setkal. V pokojích Ritzu žila od začátku třicátých let i věhlasná Coco Chanel, která vlastnila letní sídlo na francouzské Riviéře hned vedle vily Churchillovy. U stolu slavné návrhářky v jídelně hotelu Ritz mohl člověk každý večer potkat extravagantního dramatika a scenáristu Sachu Guitryho, ruskou baletní hvězdu Sergeje Ďagileva nebo Jeana Cocteaua s myslí čím dál více zastřenou užíváním drog 12 . V téže jídelně milenka Georgese Mandela, pěkně stavěná komická herečka Béatrice Brettyová, popíjela koktejly a bavila se s nejuznávanější francouzskou filmovou hvězdou známou jednoduše pod pseudonymem Arletty. Georges Mandel a obě populární herečky společně slavili už v roce 1935 večer, kdy Béatrice Brettyová vstoupila do dějin, když účinkovala v prvním televizním vysílání ve Francii 13 . Všichni také znali španělského malíře Pabla Picassa a jeho válečnou milenku, surrealistickou výtvarnici Doru Maarovou, stejně jako přítelkyni tohoto páru Lee Millerovou, slavnou a sexuálně emancipovanou americkou modelku a uměleckou fotografku 14 . A samozřejmě rovněž americké spisovatele „ztracené generace“ od Ernesta Hemingwaye po F. Scotta Fitzgeralda. Ti všichni zde byli pravidelnými hosty, sami inspirovaní dřívější generací spisovatelů a jevištních hvězd, kterým od posledních dnů devatenáctého století hotel Ritz sloužil jako místo setkávání a domov. A pařížský domov si z Ritzu udělala i generace exilových aristokratů a šlechtičen. Prvním náznakem událostí, k nimž se schylovalo, byl okamžik, kdy po vyhlášení války Německem opustili své luxusní apartmá v Ritzu vévoda a vévodkyně z Windsoru 15 . Zatímco se během druhého červnového týdne 1940 šířily zprávy o německém postupu, v hotelu probíhalo mnoho tichých, horečných rozhovorů. Naléhavá otázka dne zněla: Zůstat, nebo odejít? Arletty, která do poslední chvíle váhala, se nakonec připojila ke karavanám Pařížanů prchajících do bezpečí na jih. Coco Chanel zavřela svůj krejčovský salon naproti přes ulici na rue Cambon s tím, že není vhodná doba na podnikání. V tomto týdnu sice ještě své stálé pokoje v Ritzu neopustila, ale její služebné, sestry Germaine a Jeanne, 24 Tilar J. Mazzeová byly příliš vyděšené, aby se dál zdržovaly v hlavním městě, a Coco nechtěla zůstávat bez pomocnic v domácnosti 16 . Když se konečně přichystala k odjezdu, nový řidič, jehož jí hoteloví zaměstnanci sehnali, odmítl projíždět s jejím modrým rolls-roycem mezi davy lidí. Devítiletou dívku jménem Anne Dubonnetová, další známou návštěvnici Ritzu, spolu s bohatými francouzskými rodiči a skotskou chůvou naložili do méně okázalého vozu 17 . Rodina Dubonnetových trávila každoročně v pařížském Ritzu několik týdnů už od poloviny dvacátých let. Georges Mandel rovněž plánoval opustit Paříž, s Béatrice Brettyovou a jejich malou dcerou Claude, a odjet s francouzskou vládou na jih. Nedokázal však úplně vzdát boj o Francii. Winston Churchill ho přemlouval, ať jede do Londýna. Britský premiér odjakživa chtěl za vůdce francouzského hnutí odporu v exilu právě Georgese Mandela, nikoli Charlese de Gaulla, a Mandel měl rezervované místo ve vojenském letadle. Georges ale tuto nabídku odmítl. „Nepojedu právě proto, že jsem Žid,“ vysvětlil. „Vypadalo by to, že se bojím a utíkám.“ 18 Ještě před odjezdem vyhledala Georgese coby starého přítele Marie-Louise Ritzová. Mandela si v hotelu všichni vážili a důvěřovali mu. Koneckonců žil v jejich středu po větší část uplynulého desetiletí. Marie-Louise Ritzová řešila složité dilema. Tato umíněná a navýsost pragmatická žena – nejčastěji nazývaná „Mimi“ – byla Švýcarka a stejně jako Američanů na jaře 1940 se jí Hitlerova válka přímo netýkala. Švýcarsko, které Ernest Hemingway jednou popsal jako „malou, strmou zemi, kde mnohem víc cest vede nahoru a dolů než do strany“ 19 , leželo vysoko v Alpách a zachovávalo pečlivou neutralitu. Nacisté je při tažení na východ nechali na pokoji. V jistém smyslu to nebyl její boj. Její dilema tedy vypadalo takto: Měla by ona a další investoři nechat hotel otevřený i pod správou Třetí říše? Nebo má proslulý luxusní podnik zavřít? Jakmile nacisté vpochodují do Paříže, v hotelové hale se objeví plno vysoce postavených Němců, to Marie-Louise dobře věděla. Nevyspalý a ustaraný Georges Mandel v pomačkaném kabátě starší dámu přesvědčivě ujistil, že nemá na 25 HOTEL RITZ nou. Pokud hotel zavře, Němci budovu zaberou. „Nikdy ho nedostanete zpátky, madame Ritzová,“ řekl jí 20 . S ředi - telem Hansem Elmingerem hovořil ještě otevřeněji: „Jste Švýcar,“ promluvil k němu, „a tedy neutrál. Navíc mluvíte dokonale německy, což je za daných okolností výhoda. Váš hotel jistě obsadí Němci, až dorazí do Paříže, ale budou ho díky vaší přítomnosti a neutralitě respektovat.“ 21 A tak Ritz zůstal otevřený. Když francouzská vláda uprchla z Paříže, Georges Mandel s Charlesem de Gaullem a skupinou důležitých ministrů odjel na jih. Dvanáctého června britské noviny informovaly, že „tisíce a tisíce Pařížanů opouštějí všemi dostupnými prostředky hlavní město a raději za sebou nechávají své domovy i majetek, než by riskovali byť jen dočasnou nacistickou nadvládu“ 22 . Současně s tím, jak francouzští obyvatelé a elitní mezinárodní uprchlíci z dobytého východu kontinentu utíkali z metropole, sem přijížděli jiní hosté: desítky novinářů z Ameriky se štědrými dietami, kteří měli zájem o přepychové pokoje v Ritzu. Ve čtvrtek 13. června – poslední den svobodné Paříže na více než čtyři následující roky – tyto dva střídající se světy na jediný křehký okamžik zatajily dech a během památného společného večírku v Ritzu si připily na nejistou budoucnost Paříže. Nazítří možná bude Paříž v plamenech. Ráno bude poslední příležitost k útěku. Toho červnového večera však oslava v hotelu probíhala jako normálně. Hosty byli mimo jiné americká spisovatelka a novinářka Clare Boothe Luceová píšící pro časopis Life a Hugh Gibson, bývalý velvyslanec Spojených států v Belgii, nyní okupované nacisty. U stolu seděli hodnostáři ze světa, který už neexistoval, například šéf polské exilové vlády a osmadvacetiletý korunní princ zaniklé rakousko-uherské monarchie Otto von Habsburg, na jehož hlavu nacisté vypsali odměnu 23 . Později na to vzpomínal: „Bylo to až děsivé: město bylo ze dvou třetin obklíčené německými jednotkami, obloha svítila dělostřeleckou palbou a tady v Ritzu bylo všechno jako vždycky: číšníci ve fraku, jídlo i víno.“ 24 Toho večera Hans Elminger požádal význačné návštěvníky, aby se před odchodem podepsali do knihy hostů. Prvním záznamem poté se stala registrace německého 26 Tilar J. Mazzeová ního maršála Erwina Rommela, který přijel, aby převzal velení nad městem. Ráno 14. června se poslední uprchlíci snažili dostat do bezpečí, než město padne do rukou dobyvatelů. Odpoledne už se německé tanky bez odporu valily širokými třídami a Třetí říše ovládla Paříž. Začala okupace. Korespondent z Milwaukee Louis Lochner viděl příjezd Němců na vlastní oči. „Procházel jsem mnoha městy duchů v Belgii a severní Francii...,“ napsal ve své reportáži pro Life, „ale žádná zkušenost se mi nevryla tak nesmazatelně do paměti jako vstup do francouzského hlavního města Paříže 14. června, bezprostředně po prvním německém předvoji. Zdálo se nemyslitelné, že by tato čilá, veselá a hlučná metropole mohla být mrtvá. Přesto však byla.“ 25 Z Eiffelovy věže vlál prapor s hákovým křížem a „slavná pařížská galaxie luxusních hotelů se schovala za zavřenými okenicemi“ 26 . S výjimkou hotelu Ritz. Zbývající zaměstnanci se v ranním šeru shromáždili, aby s pláčem vyslechli rozhlasové vysílání oznamující pád Paříže. Pak ale bylo třeba vrátit se do práce. Ritz zůstane otevřený a bude poskytovat stejné prvotřídní služby jako vždycky. Když toho dne vstoupil do Paříže Louis Lochner, městem se roznesla zpráva, že v okázalé nádheře Ritzu stolují první němečtí důstojníci, přesně jak Marie-Louise předvídala. Německý generálporučík Hans Speidel poobědval v hotelu vítězné menu sestávající z filé z mořského jazyku vařeného v německém bílém víně, pečeného kuřete (patrně francouzského), chřestu s holandskou majonézou a fruits au choix – výběru z místního zralého ovoce 27 . Byl to pochmurně symbolický výběr mezinárodních chodů. Když Louis Lochner a skupina amerických válečných korespondentů doprovázejících německou armádu dorazili do hotelu, aby se zde ubytovali a najedli, jídelna byla zavřená a nedostalo se jim zrovna nadšeného přijetí. „Nafoukaného ředitele málem ranila mrtvice a pak zahučel něco v tom smyslu, že kuchyně už je zavřená,“ vzpomínal Louis 28 . Oním ředitelem byl poněkud vyčerpaný a pobouřený Hans Elminger. Odhodlaný německý generálporučík nicméně odpověděl, že to nepředstavuje žádný problém a jeho muži že si mohou uvařit sami – a okamžitě se 27 HOTEL RITZ li čtyři číšníci v elegantních fracích a s nimi bedna šampaň - ského ze sklepa. Brzy „jako kouzlem následovala vynikající šunka, jemný sýr a chutně připravená míchaná vejce. Tak vypadal náš přepychový pokrm toho prvního večera“ 29 – prvního večera v okupované Paříži. V následujících dnech Paříž skutečně představovala zralé ovoce, jen čekající, až je někdo utrhne. Německé tanky se brzy v triumfální přehlídce valily po Champs-Élysées a kolem Vítězného oblouku a přijel sám Adolf Hitler, aby si – jedinkrát v životě – prohlédl pařížské turistické atrakce. K zastávkám na jeho trase patřilo i Place Vendôme, kde ozbrojené německé hlídky střežily monumentální průčelí legendárního luxusního hotelu. Vůdce si při pařížském pobytu domluvil schůzku s jedním z pravidelných návštěvníků Ritzu, zakladatelem Ruského baletu v Paříži Sergejem Ďagilevem, aby ho osobně požádal, aby se svou uměleckou produkcí nepřestával. To koneckonců němečtí dobyvatelé chtěli ze všeho nejvíc: přepychové moderní hřiště a plnohodnotné pařížské zážitky. Zklamané baletní hvězdě se podařilo zaspat a setkání propásnout, ale nadále bavil okupanty. K pařížskému pobytu patřilo užívání krás života s nejnadanějšími a nejslavnějšími obyvateli. Pro bohaté, krásné a ochotné vycházet v rozumné míře vstříc nemusela okupace představovat nijak hroznou nesnáz. Vlastně neexistoval důvod, proč by neměli zůstat v Paříži a také si užívat pobyt v hotelu Ritz. Německá vláda brzy zabrala přes deset hotelů a soukromých sídel po celém městě pro ubytování a zřízení vojenských úřadů – včetně jiných elitních hotelů, jako byly Crillon, Georges V. a Meurice 30 . Ritz se však jako jediný z pařížských luxusních hotelů stal Švýcarskem v Paříži. Podobně jako celá Francie byl rozdělen, což umožnila náhoda v jeho rozvržení. Když Marie-Louise Ritzová hotel po dlouhé duševní nemoci a předčasné smrti manžela Césara Ritze rozšiřovala 31 , propojila dlouhou chodbou dvě budovy – malý palác z 18. století s vchodem na náměstí Vendôme a další, skromnější blok domů s pohodlným vchodem z postranní ulice rue Cambon, která vede na sever od řeky směrem k Opeře. Tato chodba zformovala osud hotelu i těch, kteří trávili okupaci v jeho salonech a pokojích. 28 Tilar J. Mazzeová O jedinečné janusovské tváři hotelu se rozhodlo v Berlíně. Jak známo, propagandistický mistr Třetí říše Joseph Goebbels prohlásil, že francouzské hlavní město musí být veselé a šťastné – jinak že se má na co těšit. Rozkazy z Berlína specifikovaly, že Ritz bude v obsazené Paříži jediným luxusním hotelem svého druhu. Goebbels na tom trval, protože pro německé okupanty byly Paříž a Ritz legendami, které se nedaly snadno oddělit. Rozkaz z léta zněl: „Hotel Ritz zaujímá mezi zabranými hotely nadřazené a výjimečné postavení.“ 32 Část hotelu s průčelím na Place Vendôme se podle oficiálních dokumentů stane přepychovou ubytovnou pro vysoké německé důstojníky a bude „obsazena německou armádou“ 33 . Tam, „ve vchodu z Place Vendôme a uvnitř na schodech do hotelu budou hlídkovat dva němečtí vojáci se zbraněmi na ramenou a chránit vojenské velitele vstupující do budovy. Dále se uvnitř, v salonech i na dalších patrech, na chodbách a v halách... nesmějí pohybovat civilisté.“ 34 Hitlerův zástupce, extravagantní říšský maršál Hermann Göring, se brzy nastěhoval do rozlehlého císařského apartmá zabírajícího celé jedno patro. S ním přijel početný doprovod německých funkcionářů včetně Hanse Speidela, nově jmenovaného náčelníka štábu vojenského správce Paříže, jehož úkolem bylo zajišťovat, aby v hotelu pro nacistické pohlaváry vše probíhalo hladce. Na pokoje v Ritzu Němci dostali devadesátiprocentní slevu – v průměru platili pouhých pětadvacet franků za den 35 . Jako „hosté“ francouzského lidu nakonec poslali i tento snížený účet nové francouzské loutkové vládě ve Vichy, lázeňském městě jižně od obsazených území. Marie-Louise Ritzová a hoteloví investoři se nedočkali žádných závratných zisků. Právě naopak: jen se zdráhavou pomocí německých představitelů získal hotel Ritz zoufale potřebný úvěr ve výši milionu franků od Francouzské banky, nutný k udržení provozu. Jak Hans Elminger vysvětlil veliteli Paříže, Adolf Hitler by jistě nebyl rád, kdyby hotel zbankrotoval a nemohl hostit hodnostáře a nacistické celebrity, jak Berlín požaduje 36 . V polovině hotelu tedy vzniklo exkluzivní útočiště pro soukromé požitky německých představitelů, na straně do 29 HOTEL RITZ rue Cambon zůstal starobylý palác, bary a restaurace ote - vřené veřejnosti – občanům Francie a neutrálních zemí včetně vybrané skupiny výtvarníků, spisovatelů, filmových hvězd, scenáristů, podnikatelů a módních návrhářů, kteří směli setrvat. Mnozí z nich nebyli v hotelu nováčky. Arletty a Coco Chanel se brzy vrátily do Paříže i do Ritzu. Stejně tak mladá Anne Dubonnetová s rodiči Jean a Paulem. 37 Ani s pomocí protifašistického rakouského důstojníka se rodině Dubonnetových nepodařilo překročit hranice a trvalo jim ještě víc než rok, než obdrželi víza z amerického velvyslanectví, potřebná k tomu, aby konečně mohli uprchnout do New Yorku. Na nové tváře ovšem měli Němci pohlížet ostražitěji. Američtí novináři, kteří dorazili do hotelu, nebyli jediní, kdo se pídil po informacích. Do Ritzu brzy pronikli agenti, kteří rozehrávali nebezpečnou hru špionáže a kontrašpionáže. Koneckonců, kde jinde v Evropě mohl člověk večeřet ve stejné místnosti jako Hermann Göring? Pouze zde, ve veřejných prostorách hotelu Ritz, se mohli bojovníci o okupovanou Paříž setkávat pod pláštíkem neutrality. Přinejmenším třpytivá fasáda se zde nezměnila. Urozená dcera předního francouzského kolaboranta Josée de Chambrun vzpomínala na pařížské večírky oněch let takto: „Šampaňské teklo proudem a němečtí důstojníci s bílými kravatami a v nádherných uniformách mluvili pouze francouzsky. Společenský život se vrátil i s přáteli a našimi novými hosty, Němci.“ 38 V jídelnách a barech Ritzu se to dělo každý večer. „Okupanti“ se ke všeobecnému úžasu vůbec nesnažili uchovávat tajemství: „Skoro nepoužívali [soukromé] společenské místnosti v prvním patře; všechno se odehrávalo veřejně.“ 39 Žádný německý důstojník se ve veřejných prostorách nesměl ukazovat v uniformě a všechny zbraně se odkládaly u stánku hned za vchodem z Place Vendôme. Nižší němečtí důstojníci neměli dovnitř přístup vůbec. Nebylo nijak překvapivé, že tu kvetly pokoutní milostné aféry a románky. Obchodníci s uměním odhodlaní vyrabovat Paříž a nahromadit obrovská jmění tu prodávali zboží ochotným německým „kupcům“ a před koncem války bývali 30 Tilar J. Mazzeová v apartmá v horních patrech zamčeni jeden či dva sou - kromí vězni. Během několika týdnů po pádu Paříže mohl Hans Elminger ohlásit svému strýci ve Švýcarsku, že v Ritzu s vysokými důstojníky dobře vycházejí a vše víceméně běží ve starých kolejích 40 . Pod vnější fasádou nicméně vše nebylo vždycky tak vznešené a neutrální. Hotel Ritz byl válečným kotlem špionáže. Někteří zaměstnanci v kuchyních provozovali nebezpečnou síť odporu, která pašovala informace z hlavního města. Další ukrývali v tajných prostorách mezi střešními trámy uprchlíky. Barman částečně židovského původu předával šifrované vzkazy německému odporu a plán na zavraždění Adolfa Hitlera se zrodil nad proslulými hotelovými koktejly, přímo pod nosem gestapa. Jednalo se o vysoce riskantní hry a ne všichni, kteří v hotelu působili na začátku války, okupaci přežili. Jeden z těch, kteří přežili, vrchní ředitel hotelu Claude Auzello, později otevřeně prohlásil: „V Ritzu nebylo slyšet děla, ale válčilo se i v něm.“ 41 Pod jednou střechou – jaká během nacistického období neměla v celé Evropě obdoby – se rozvíjel tucet pozoruhodných příběhů osobní odvahy i šokující zrady, v tyglíku, kde se tavila budoucnost poválečné Francie i budoucnost celé Evropy. S jarem 1940 tyto příběhy teprve začínaly. Na jaře 1944, s tím, jak se válka blížila svému mučivému konci, vrcholily dramatickými a někdy i srdceryvnými konci. Někteří z těch, jejichž příběhy začaly na Place Vendôme, se konečně vraceli do Ritzu a ke zničenému životu v Paříži. Další, kteří strávili válku v okázalém přepychu hotelu, se vypořádávali se skvrnou na svém štítu. A jiní se tváří v tvář neuvěřitelné eskalaci smrti a hrůz toho léta už dál nemohli vyhýbat trýznivé krizi svědomí, které jim nastavovalo zrcadlo nelidskosti jejich činů či naopak nečinnosti. Výsledkem byla jedinečná sezona v hotelu Ritz – a intimní portrét posledních dnů druhé světové války i osudu světa, který ji přežil. Toto je příběh posledních měsíců nacistické okupace a vyprávění o tom, jak se stalo, že hotel Ritz byl od svých počátků před mnoha desetiletími předurčen k tomu, aby se stal útočištěm lidí, kteří učinili Paříž moderní metropolí. 31 HOTEL RITZ 2 mluví o tom celá paříž 1. června 1898 Přelíčení v soudní síni, Dreyfusova aféra, 1896–1899 přítomnost neobsahuje nic Víc než minulost a to, co nacházíme V důsledcích, bylo obsaženo již V příčině. – Henri Bergson, Creative Evolution (Tvůrčí evoluce), 1907 32 Tilar J. Mazzeová P říběh Paříže 20. století i hotelu Ritz začal mnohem, mnohem dříve, jednoho teplého, deštivého červnové - ho večera roku 1898, na sklonku zcela jiného století, uprostřed politického skandálu, který uvolnil prostor pro vznik moderní Francie. Byl to večer, kdy hotel Ritz poprvé přepychovou gala oslavou otevřel dveře veřejnosti. Hostitelům této zahajovací akce – zakladatelům hotelu Marii-Louise a Césaru Ritzovým – dělalo starosti večerní mrholení. Člověk předem netušil, jestli v nevlídném počasí nezůstane řada hostů doma, a na seznamu pozvaných byli ti nejprivilegovanější a nejvybíravější z pařížských společenských kruhů. Osoby, které se rády považovaly nejen za smetánku společnosti, ale přímo za její gratin – dokonalou, lahodně tenkou krustu na vrchu čehosi už tak bohatého a skvělého. Vzhledem k tomu, že večer měl předvést svůj um muž považovaný za nejlepšího šéfkuchaře světa – a zároveň další ze zakladatelů hotelu –, šlo o mimořádně trefný příměr. Dlážděné chodníky a odřené kamenné fasády kolem Place Vendôme, osmiúhelníkového náměstí v ultramódním Prvním okrsku, za vlhkých večerů odrážely zvuky kol, koňských kopyt a pronikavé ženské hlasy v burácivých ozvěnách, které zdánlivě přicházely ze všech směrů jako nečekaně silný nápor na smysly. Pro jednoho z večerních hostů byl hluk čím dál velkoměstštější Paříže nesnesitelný. Marcel hluk nenáviděl. Považoval ho přímo za bolestný. Ale večer přišel na náměstí Vendôme, protože v tuto chvíli byla impozantní budova s číslem 15 epicentrem uzavřeného starobylého světa, do něhož se už šest let pokoušel zařadit – od chvíle, kdy jako jednadvacetiletý univerzitní student práv začal pravidelně navštěvovat pařížské intelektuální salony. Jeho otec, zámožný lékař a dosti slavný muž oceněný stužkou Francouzské čestné legie, přisuzoval Marcelovy křehké nervy a trvalé potíže s astmatem chorobě, která se rychle stávala typickou nemocí moderní doby. Minulý podzim, v říjnu 1897, dokonce společně s kolegou vydal o této chorobě zvané neuróza odbornou knihu 42 . Marcel se mohl utěšovat aspoň tím, že příčinou jeho nejmodernějších zdravotních problémů je citlivá 33 HOTEL RITZ tická povaha, kterou otřásají překotné změny, jež kromě francouzské metropole přetvářely celou Evropu a Severní Ameriku. Jeho otec dovozoval, že jelikož vyšší třída využí - vá intelekt více než svaly, její představitelé mají od přírody k těmto exkluzivním neurózám větší sklony. Tato součást diagnózy měla pro mladého muže dychtícího po společenském vzestupu jistou přitažlivost. Podstatně méně však Marcela bezpochyby těšilo, že kromě přecitlivělosti na hluk, astmatu a chronické nespavosti patří k symptomům jeho hypermoderní nemoci také výstřední fóbie, ochromující nedostatek vůle a sklon k přehnané masturbaci 43 . Jedinou terapií, jak zdůrazňoval lékař, bylo důsledně se stranit právě takové rušné vysoké společnosti, která Marcela proměnila v playboye a hýřila. Vyhýbat se životu ve vysokých kruzích francouzské metropole by nicméně od Marcela vyžadovalo pevnou vůli, kterou už z podstaty věci mít nemohl, a tak nudný rodičovský recept vesele ignoroval. Večer 1. června 1898 se tedy Marcel v okázale módním obleku, který se stal jeho charakteristickým znakem, připojil k úzké skupině několika set nejvlivnějších osob udávajících trendy konce 19. století. Marcel sám nebyl aristokrat – snad jen povahou. Jeho otec byl jednoduše nadaný a bohatý. Ale Marcela zvláštně a neodolatelně lákal svět hrabat a hraběnek, ačkoli to s sebou neslo nemalé náklady, jak mu otec marně připomínal. Po léta neusiloval o nic jiného než o vstup do jejich uzavřeného kruhu, jediného, na kterém v Paříži osmdesátých a devadesátých let 19. století záleželo. Konečně se v tomto zvláštním starém světě zachytil drápkem, a to díky několika urozeným mecenášům, ženám a zejména mužům, kterým lichotil podlézavými básněmi a trapnou veřejnou oddaností. Pořád se nicméně pohyboval jen po vnějších okrajích vysoké společnosti a údajní noví přátelé se mu za jeho zády vysmívali – označovali ho za „malého lichotníka“ a „nekultivovaného tvorečka, hrubého ve své buržoazně plebejské zdvořilosti“ 44 . To znamenalo, že večery jako tento vždy představovaly obdobu konkursů, při kterých šlo o mnoho. A Marcelův vztah s 34 Tilar J. Mazzeová znamnějším mecen


       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz - online prodej | ABZ Knihy, a.s.
ABZ knihy, a.s.
 
 
 

Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2018 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist