načítání...
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

Hory a kopce opředené tajemstvím -- horské svatyně, obětiště a sídla bohů v České republice - Jan A. Novák

  > > > > > Hory a kopce opředené tajemstvím  
-6%
sleva

Elektronická kniha: Hory a kopce opředené tajemstvím -- horské svatyně, obětiště a sídla bohů v České republice
Autor:

Vrchol každého kopce je místo zvláštní mystické osamělosti: blíž k obloze, dál od lidí a všeho pozemského. Naše země je takových tajemných kopců a hor plná a lidé je odedávna ...
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  189 Kč 177
+
-
5,9
bo za nákup

ukázka z knihy ukázka

Titul je dostupný ve formě:
elektronická forma tištěná forma

hodnoceni - 71.9%hodnoceni - 71.9%hodnoceni - 71.9%hodnoceni - 71.9%hodnoceni - 71.9% 85%   celkové hodnocení
2 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: » ALPRESS
Dostupné formáty
ke stažení:
EPUB, MOBI, PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku
Počet stran: 312
Rozměr: 21 cm
Úprava: ilustrace
Vydání: Vyd. 1.
Jazyk: česky
Médium: e-book
ADOBE DRM: bez
ISBN: 978-80-746-6270-6
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis

Vrchol každého kopce je místo zvláštní mystické osamělosti: blíž k obloze, dál od lidí a všeho pozemského. Naše země je takových tajemných kopců a hor plná a lidé je odedávna vyhrazovali silám – někdy dobrým, jindy zlým. Tato kniha není jen průvodce na cestě k záhadným místům minulosti, ale především čtení plné informací i inspirací pro výletní trasy.

Předmětná hesla
Zařazeno v kategoriích
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky











Hory a kopce
opředené
tajemstvím
Jan a . n ovák
Horské svatyně,
obětiště a sídla bohů
v České republice
KNIHY ZÁHAD





Copyright © Jan Antonín Novák, 2013
Copyright © ALPRESS, s. r. o.
Všechna práva vyhrazena.
Žádnou část knihy není dovoleno užít
nebo jakýmkoli způsobem reprodukovat bez písemného
souhlasu držitele práv, s výjimkou krátkých citací
nebo odkazů, které tvoří součást kritického hodnocení.
Copyright © Jan Antonín Novák, 2013
Redakční úprava Miroslav Kozák
Grafická úprava obálky Tomáš Řízek
Elektronické formáty Dagmar Wankowska
Vydalo nakladatelství Alpress, s. r. o., Frýdek-Místek, 2013
shop@alpress.cz
Vydání první
ISBN 978-80-7543-184-4 (pdf)





Úvod
Vrchol každého kopce není jen místo dalekého rozhledu. Je to
také místo zvláštní mystické osamělosti – blíž k obloze, dál od
lidí a všeho pozemského. Místo, které nutí myslet jinak. Některé
vrcholky k tomu mají obzvlášť velké nadání, a tak je lidé
odedávna vyhrazovali silám, které nejsou z tohoto světa. Silám
někdy dobrým, jindy zlým, nejčastěji ale takovým, které stojí
mimo kategorie našeho hmotného světa. Lze si je naklonit nebo
znepřátelit, lze se jich bát nebo dělat, že nejsou, ale porozumět
jim beze zbytku nikdy nelze.
Naše země je takových mystických kopců a hor plná.
O některých z nich byly popsány celé stohy knih – to je třeba
případ Řípu, Blaníku, Vyšehradu... U jiných se zachovala jen
narážka ve starých textech, útržkovitá pověst zjevně vytržená
z jakýchsi dávno zapomenutých souvislostí, podivný
archeologický nález... Proto nejde přistupovat ke všem stejně. Budeme
se snažit o každém říct všechno podstatné, ale nebudeme si
vymýšlet. Takže některý vydá na mnoho stránek, jiný jen na pár
odstavců a některé se nám sem z důvodu rozsahu textu nevešly
vůbec. A autorovi nezbude než doufat, že duchové takto
postižených kopců pochopí a odpustí...
Především se ale budeme snažit nezdržovat se příliš u věcí
všeobecně známých. Tohle není opakování z hodin dějepisu či
povinné jiráskovské četby. Tohle je výprava do neznáma, do
hlubin tajemné minulosti.
Tato kniha může být inspirací pro plánování výletních tras –
ale nejen to. Není to jen průvodce na cestě k tajemným místům,
ale především zábavné čtení plné zajímavých a někdy i málo
známých informací. Usiluje o to, být dobrým společníkem nejen





6
J A N A. N O V Á K
na výletech, ale i ve dnech, kdy se do přírody z nejrůznějších
důvodů vyrazit nedá nebo se prostě jen nechce.
Tomu odpovídá i členění textu. Pro snadnou orientaci tu jsou
hory a kopce seřazené abecedně, pro potřeby turistů ale nechybí
u každé ani základní údaje o poloze. Jsou tu také odkazy na
stránky s informacemi o jiných mystických kopcích poblíž
a upozornění na další zajímavé lokality, které by bylo možné
v rámci výletu navštívit.





7
H O R Y A K O P C E O P   E D E N É T A J E M S T V Í M
1
Bacín
Kult z časů Atlantidy
Název: Bacín • nejvyšší bod: 499 m n. m. • souřadnice GPS: 49° 53' 48'' N; 14° 06' 12'' E
• kde se nachází: Český kras • další blízké kopce: Tetín, Kazín, Zbiroh • zajímavosti
v okolí: Koněpruské jeskyně, Karlštejn • východisko k výletu: Vinařice
Zlověstný průvod divoce pomalovaných válečníků se pomalu
pohyboval mezi rozeklanými skalami, v nichž zely četné jícny
jeskyň. Vpředu šel šaman a jeho pomocníci rytmicky bušící do
bubnů, uprostřed oběť omámená bylinami a pro jistotu ještě
s pouty na rukou, zbytek kmene se táhl vzadu. Když došli
k temnému otvoru v zemi na vrcholu hory, průvod se zastavil.
Muži s bubny zrychlili rytmus a kouzelník začal vydávat
neartikulované skřeky, které ostatní muži podbarvovali vlčím vytím.
Tempo úderů zvolna rostlo, řev z desítek hrdel sílil, šaman se
svíjel v epileptickém tanci – a pak najednou jeho ústy
změněným hlasem promluvil podzemní démon. Muž ukázal na
svázanou oběť, vzduchem se mihly kamenné nože a palice, do výšky
vystříkla krev. Kmen se vrh na ještě teplé tělo a rozsápal ho na
kusy. Každý se pro sebe snažil urvat co největší sousto,
protože tak velký podíl síly zajatého protivníka přejde na něj. Brzy
zůstaly jen roztříštěné kosti. Kouzelník je posbíral a s hrdelním
mumláním vhodil do propasti. Démon byl uspokojen.





8
J A N A. N O V Á K
Tajemství skalní průrvy
Nejvyšší kopec v Českém krasu Bacín zdánlivě není nijak
zvlášť výrazný ani tak vyhlášený jako jiné legendární hory
a vrchy u nás. Teprve poměrně nedávno se ukázalo, že jde
o jednu z nejpodivnějších svatyní, jaké se v Čechách
nacházejí. Udivující je nejen její stáří, ale snad ještě víc doba, po
kterou byla v provozu: nejméně 12 000 let. Kultovních míst,
které se něčím takovým mohou pochlubit, není příliš mnoho
ani v celosvětovém měřítku (připomeňme, že i turecký Göbekli
Tepe poblíž Araratu, který je považován za jednu z nejstarších
svatyní lidstva, je přibližně stejně starý, a ještě ke všemu
netrval dlouho).
Archeologické nálezy také nevylučují, že tu v některých
obdobích docházelo i k lidským obětem, a současně dokládají,
že jakési rituály se zde odehrávaly ještě na samém počátku
novověku. O to podivnější je, že v souvislosti s Bacínem
prakticky neexistují žádné výrazné mýty, pověsti nebo legendy.
Stojíme před něčím, čemu nerozumíme – a trochu z toho mrazí.
Bacín tvoří prvohorní vápence, které tu takovým tím decentně
středočeským způsobem zkrasovatěly – takže nenajdete žádné
strašlivé propasti, desítky kilometrů dlouhá podzemní bludiště
a mohutné řeky vyvěrající ze skal. Jen sem tam nějaká ta
jeskyňka, trhlina mezi útesy nebo malá propast. Na vrcholu Bacína
se krasové jevy projevily zvláštním způsobem: je tu široká
mísovitě tvarovaná planina, jakýsi přírodní amfiteátr lemovaný
krasovými skalkami a sem tam ozvláštněný závrty – místy, kudy
se dešťová voda propadá do neznámého podzemí. Jeden z nich
se zřejmě zanesl nepropustným jílem, a tak je tu po většinu roku
i malé jezírko.
Charakteristika Českého krasu poznamenala i zdejší
jeskyňáře: zatímco jinde se spouštějí do gigantických jícnů a celé
dny bloudí temným neznámem, tady si musí jeskyně často





9
H O R Y A K O P C E O P   E D E N É T A J E M S T V Í M
vykopat. Jen odstranění nánosů totiž skýtá šanci na průnik
někam, kde ještě nestanula lidská noha. A tak se roku 1988
skupina jeskyňářů z tetínské speleologické skupiny pustila také do
odstraňování výplně krasové pukliny na vrcholu Bacína. Místo
očekávaného průchodu do volných prostor ale narazili na
lidské kosti a starobylou keramiku. Nezbylo než zavolat
archeology. Nálezy byly natolik zajímavé, že vědci kromě samotné
trhliny během následujících několika let důkladně
prozkoumali i větší část vrcholu kopce v jejím širším okolí. A
nestačili se divit.
Nejstarší stopy po pobytu člověka nalezené na Bacíně
představovaly kamenné nástroje neandertálců pocházející z doby
před 100 000 lety. Ještě víc ale archeology zaujaly lidské kosti,
jejichž stáří se pomocí radiouhlíkové metody podařilo
stanovit na 10 600 až 11 150 let, což je jen tak mimochodem doba
poměrně blízká té, do které antický filozof Platon klade zkázu
Atlantidy (přibližně 11 500 let). Tehdy se na Zemi stalo hodně
divných věcí: zastavil se Golfský proud, dlouhé období
oteplování přerušil chladnější klimatický výkyv, kterému
klimatologové a archeologové říkají dryas, mořská hladina nakrátko
přestala stoupat, ožily mnohé sopky po celé planetě...
Oběti podzemním silám
Krajina Českého krasu v těch dobách připomínala sibiřskou
tajgu. Lidé, kteří ostatky jednoho ze svých druhů uložili do
krasové trhliny, se tu tehdy živili jako lovci a sběrači, možná i
pastevci. Později odešli, ale skalní průrva přesto nebyla
zapomenuta. O čtyři tisíciletí později ke starým kostem někdo přidal
kamennou sekyrku a k ní za dalších tisíc let přibyla nádoba
kultury šňůrové keramiky. Lidské ostatky i hliněné nádoby sem
dávali také lidé knovízské kultury na přelomu druhého a
prvního tisíciletí před naším letopočtem. Okolnosti naznačují, že





10
J A N A. N O V Á K
při ukládání narazili na to, co tu nechali jejich dávní předchůdci,
pietně nález zase zakryli hlínou a své mrtvé nechali o 30
centimetrů výš. Tak bychom mohli pokračovat dál: doba železná,
pohanští Slované... a nakonec keramika až z přelomu 16. a 17.
století, tedy doby, kdy už Evropa znala Ameriku a astronomové
zjišťovali, jestli Země obíhá kolem Slunce, nebo naopak.
Důvod uložení ostatků a předmětů ve skalní dutině není jasný.
Převažuje názor, že šlo o jakýsi rituál, možná pohřební, možná
to ale byly oběti nadpřirozeným silám. Vzhledem k
nálezovým okolnostem mohly nějak souviset s podzemními silami,
s lůnem Matky Země, s podsvětím, ale to jsou jen dohady.
Bacínská průrva mlčí – neříká ano ani ne, nedokládá ani
nevyvrací. V poměrně blízkém okolí ale byly učiněny i výmluvnější
objevy – a z některých jde hrůza.
Vladimír Stárka v publikaci Český kras říká: „V malé
uzávěrové jeskyni v Císařské rokli jeskyňáři nalezli kosterní
pozůstatky ženy, kterou prozkoumal archeolog S. Vencl. Žena byla
ubita a byla jí odříznuta ruka. Podobně otřesný nález pochází
z malé propasti na Tobolském vrchu, kde byly nalezeny
pozůstatky několika koster.“
Atmosféra v Císařské rokli je většinou tísnivá sama o sobě.
Když si tam ještě k tomu představíte, že tu kdysi někdo surově
vraždil lidi určené k obětování nadpřirozeným silám a
provozoval kultovní lidojedství, není vám tam moc dobře. A
uvědomíte si, že naše doba navzdory své uspěchanosti a mnoha
dalším neduhům není zas tak špatná, jak tvrdí ti, kdo si pohanskou
minulost rádi idealizují. Že něco jako pokrok přece jen existuje.
Ty nejmladší nálezy na Bacíně jsou svým způsobem
nejpodivnější – těžko lze předpokládat, že někdo šel na Bacín
zahazovat starý džbán. Mohl v kraji nějaký kult nebo pověra přetrvat
tak dlouho? Víc by mohly naznačit místní legendy, jenže těch je
kupodivu velmi málo.





11
H O R Y A K O P C E O P   E D E N É T A J E M S T V Í M
Démoni s kulatou hlavou
Už jsme se zmínili, že pověsti týkající se Bacína jsou na kopec
s tak dlouhou magickou tradicí neobvykle skromné. Je to o to
podivnější, uvědomíme-li si, že na mnoha jiných takových
lokalitách lidová tradice zvláštním způsobem uchovala
vzpomínku na kultury, které tu byly stovky a tisíce let před tou naší.
Například o jeskyni s názvem Býčí skála v Moravském krasu se
říkalo, že v ní po nocích řádí tlupy kostlivců, duchové
záhadného lidu, který kdysi dávno přišel z daleka, vešel do podzemí
a už se nikdy nevrátil. Pozdější archeologický průzkum opravdu
našel množství koster, obrovské množství šperků i dalších
předmětů a také sošku býčka určenou zjevně k rituálním účelům.
To se událo nejméně dvacet století předtím, než si obyvatelé
Moravského krasu tyto pověsti vyprávěli.
Ani Bacín ale není tak docela bez působivých legend. Prý
v jeho podzemí sídlí bytosti s malými neduživými těly a
velkými hlavami, jejichž kůže umí měnit barvu. Trochu
podezřelé je, že se tito démoni nápadně podobají mimozemšťanům
z moderních fantastických filmů, ale hlavně to, že se tyto pověsti
objevily v ufologických časopisech až po archeologických
nálezech, zatímco ve starších pramenech jsem po nich pátral marně.
Zvláštní je i to, že všechny tyto zdroje opisují jeden od
druhého slovo od slova. Jediná prokazatelně původní pověst mluví
o poustevníkovi, který tu zkoušel čarovat, a proto ho v Berouně
strčili do vězení. Zřejmě nějaký břídil.
Nicméně novodobí lovci záhad tvrdí, že temeno Bacína
vyzařuje silnou podzemní energii, což má být i skutečným
důvodem existence svatyně. Roku 1999 tu dokonce jakási skupina
zkoušela silou spojených myslí přivolat mimozemšťany, kteří
se náhodou právě nacházeli nad Šumavou, takže z vesmírného
hlediska co by kamenem dohodil. Kosmická loď se nenechala
prosit a přiblížila se k Bacínu až na kilometr. Nikdo ji sice nevi-





12
J A N A. N O V Á K
děl, všichni zúčastnění ale přítomnost mimozemské entity cítili.
Některé dámy prý dokonce křičely hrůzou a ztrácely vědomí.
Snad je proto lepší, že na temeno kopce ani nevede žádná turi -
sticky značená cesta. Hysterky někdy dají zabrat i
pozemšťanům, natožpak mimozemšťanům, kteří na takové moresy nejsou
zvyklí.
Jak se tam dostat
Vlakem lze dojet do Všeradic (trať Zadní Třebáň – Lochovice),
odtud vede silnice do asi tři kilometry vzdálených Vinařic, kam
lze také dojet autem. Odtud se můžete vydat po silnici na Liteň
(která je současně také zeleně značenou turistickou cestou) pod
Bacín. Na samotný vrch žádná značená cesta nevede, ze silnice
je to však jen pár set metrů.
Pokud budete pokračovat po zelené tímto směrem,
dostanete se do Litně, kde je zámeček a židovský hřbitov. Opačným
směrem vás zelená značka zavede pod masiv Kobyly a Zlatého
koně (bohužel z velké části odtěžený velkolomem) s hradištěm
Kotýz, proslulými Koněpruskými jeskyněmi, Aksamitovou
bránou a dalšími pozoruhodnými krasovými útvary.





13
H O R Y A K O P C E O P   E D E N É T A J E M S T V Í M
2
Blaník
Hora přízraků a legend
Název: Blaník (Velký Blaník, Malý Blaník) • nejvyšší bod: 638 m n. m. • souřadnice
GPS: 49° 38' 31,69'' N; 14° 52' 22,25'' E • kde se nachází: Středočeská pahorkatina,
jižně od Vlašimi • další blízké kopce: Třemšín • zajímavosti v okolí: Chýnovská jeskyně
• východisko k výletu: Louňovice pod Blaníkem
Blaník je hned po Řípu asi nejposvátnějí český kopec. Legenda
o blanických rytířích, kteří pod vedením svatého Václava vyje -
dou z hory, až bude národu nejhůř, byla nedílnou součástí
obrozenecké mytologie. I proto se jedním ze symbolických
základních kamenů Národního divadla stal také téměř dvoutunový kus
blanické žuly. Při jeho dobývání roku 1868 se stala podivná věc,
která mnohé utvrdila v přesvědčení, že tajemné síly na Blaníku
stále působí. A že rytíři v hoře pořád čekají.
Osmnáct let v pohádkovém podzemí
Kámen pro Národní divadlo se na Blaníku odlamoval z
lokality známé jako Býčí skála. Při tom došlo k neštěstí: do šedesá-





14
J A N A. N O V Á K
timetrové hlubiny se z útesu zřítil kameník Václav Podbrdský
z Hrajkovic. Přestože jeho pád viděla řada svědků, dole se jeho
tělo nenašlo. Zůstaly jen krvavé cákance na kamenech. Úřady
provedly podrobné šetření, dokonce zaznamenaly výpovědi
svědků, podle nichž dole ležela i část lebky s mozkem a vlasy.
Tedy celkem dobrý důvod k oficiálnímu prohlášení za mrtvého.
Což se také stalo. Tím by mohla záležitost skončit, jenže...
O osmnáct let později se u c. a k. soudu ve Vlašimi objevil muž
vydávající se za Václava Podbrdského a podal žalobu na
kamenického mistra Františka Šolína, který kdysi práce na lámání
kamene pro Národní divadlo řídil, „pro nezaplacení 11 zlatých
a 25 krejcarů za kamenickou práci konanou v roce 1868 na
Blaníku, jakož i na zaplacení úroků z té sumy a útrat na žalobách“.
Šolínovi se pochopitelně platit nechtělo, bránil se tedy tím, že
pokud žalobci nechybí kus lebky a mozek – což zjevně nechyběl
–, pak musí být podvodník. C. a k. úřad byl téhož názoru a vyzval
Podbrdského, aby prokázal svou totožnost. V časech, kdy nebyly
občanky ani řidičáky, to šlo realizovat jen svědectvím členů
rodiny. Kameník si tedy přivedl otce, manželku, tři bratry a dvě
sestry i s jejich partnery, navrch ještě sousedy, a dokonce i
starostu domovské obce. Všichni tvrdili, že je to on a že teprve před
několika dny přišel domů. Úřad se ale nevzdal a obvinil
Podbrdského z vyhýbání se vojenské povinnosti, protože pokud nebyl
mrtvý, tak musel být po celou tu dobu někde schovaný.
Vysvětlení, kterého se úředníkům dostalo, jim ale vyrazilo dech:
„Neuvěřil bych, že jsem byl z domova vzdálen a že jsem v
Blaníku prodlel celých dlouhých osmnáct let. Však všichni lidé,
známí a přátelé, se kterými se stýkám a rozmlouvám, tvrdí mi
a dokazují, že tomu tak je. Na své vlastní oči vidím, že otec můj
a bratři moji zestárli, že sestry mé, které tehdy byly drobnými
dětmi, nyní již dospělé a vdané ženy jsou a takové již dítky mají,
jako samy tehdy byly, když jsem z Býčí skály spadl a v
nejvnitřnějším nitře Blaníku se ocitl. Časně z jara před svým
zmizením z povrchu zemského zasadil jsem hrušku, jabloň a ořech
v našem sadě. Za dobu mé nepřítomnosti vzrostly stromky zasa-





15
H O R Y A K O P C E O P   E D E N É T A J E M S T V Í M
zené ve statné a plodorodné kmeny. Slavný vojenský soud mne
pronásleduje pro osmnáctileté vyhýbání se vojenské službě
jako zběha vojenského. To všechno mi jasně dokazuje, že mezi
mým pádem z Býčí skály a dneškem musela uplynouti ta dlouhá
doba, ačkoliv o uplynutí a trvání té doby nijak vědomosti nemám
a zřetelně se pamatuji, že jsem v Blaníku se zdržel jenom dobu
velmi krátkou a že vraceje se z Blaníku domů, myslil jsem na
to, abych druhý den opět šel k panu mistrovi Šolínovi do práce
a dále na témže kameni pracoval.
Pamatuji se velmi dokonale, jak jsem padal z Býčí skály na
Blaníku a nijak jsem při pádu tom neztratil sebevědomí.
Odstřelovali jsme tehdy veliký kámen z Býčí skály. Při odtržení toho
kamene silou střelného prachu uhnul jsem se stranou trochu
náhle a víc, než místo dovolovalo, a spadl jsem dolů na
Skrejšovský kámen. Cítil jsem v pádu, jak hlava má udeřila na skálu
a jak se rozpryskla v kusy. V tom teprve okamžiku vědomí mé
a myšlenky mé jako by se byly v drobounké mrkvičky
rozprýskly a zmizely. Nevěděl jsem o sobě, a když jsem se z
bezvědomí svého probudil, hlava mne nadmíru bolela. Hučelo mi
v ní jako po silném hýření a po mnohém pití. Přicházel jsem
k vědomí. Zrak můj oslábl, oči mne tlačily, před očima se mi vše
točilo ve zmatených kruzích, jichž běh pomalu se zmenšoval, až
vše točiti se přestalo. Pak jsem viděl vše jen v barvě modré,
fialové, červené, žluté, zelené – až pak po nějaké chvíli jsem viděl
opět všeckno obyčejně, jako když je bílý den.
Seděl jsem v nějakém prostranném sále s vysokou klenbou.
Na zdi byl obraz svatého Cyrila a Metoděje, prvních učitelů
slovanských národů. Po chvíli se zticha otevřely dveře a jimi
vstoupila do sálu dívka štíhlé, vysoké postavy, plavých vlasů,
modrooká a tak krásná, tak krásná jako samo Boží smilování.
Vznášela se trochu nad zemí a okolo ní jako nějaký třpytivý svit
se rozprostíral, zrovna jako by ona sama světlo byla a paprsky
vycházely z toho těla krásného. Chtěl jsem ji pozdraviti, chtěl
jsem promluviti na tu krásnou dívku a zeptati se jí, kde se to
vlastně nalézám. Nemohl jsem však vypraviti ze sebe ani slova.





16
J A N A. N O V Á K
Rty se mi třásly, údy mými projelo jakési příjemné, osvěžující
horko, ale hlasu jsem vydati nemohl.
Přiblížila se až ke mně, vzala mne za hlavu oběma rukama
a pohlížela mi hodnou chvíli do očí, ale tak zblízka, že jsem cítil
teplý její dech na tvářích svých, který jako by byl nový, neznámý
mi život a cit vléval do mých žil. V hlavě mé se vyskytaly
myšlenky nové, u mne neobyčejné, vznešené myšlenky, jež se rodí
v hlavách lidí učených, vznešených duchem, a ne v hlavě mé,
prostého dělníka kamenického. Cítil jsem, že se děla se mnou
velikánská proměna, že jsem se stával jiným, lepším člověkem.
Hleděl jsem v modré oči toho anděla-dívky a cítil jsem se
nadmíru blaženým. Po nějaké chvíli zvedla se pak ode mne a kynula
rukou do výše, jako kdyby na někoho neviditelného byla kývala.
A v tom již se znova otevřely dveře, jimiž byla dříve sama vešla,
a řadou vcházeli muži, aby jdouce okolo mne na mne popatřili.
Zdálo se mi, jako by byli o mne starostlivi, zdali jsem si pádem
snad neublížil na zdraví.
Viděl jsem praotce Čecha, velikého knížete Sáma, Záboje se
Slavojem, Boleslava, Přemysly knížata a krále jdoucí svorně
s rodem Vršovců, viděl jsem Karla krále a syna jeho Václava
i Jiřího Poděbrada, pak Jana Žižku, oba Prokopy, Husa,
Jeronýma, Božetěcha, Dalimila, Komenského, Všehrda, viděl jsem
i křísitele národa Šafaříka, Jungmanna, Palackého, Havlíčka
a mnoho jiných – nelze mi jich ani vypočítati. Za nimi šli pod
zlatými nebesy svatí věrozvěstové a prvoučitelé slovanští Cyril
a Metoděj v největší slávě a zpívali hymnus: ‚Glagojajte jazyci,
pakorjajte sja narodi ibo s nami je Bog.‘
Když přišli přede mne, obrátil se svatý Metoděj a otevřel
velikou knihu, jíž nesl v levici, a okázal mi pravicí na slova v knize
zlatými písmeny psaná. Bylo to psáno písmem ne naším
obyčejným. Takovému jsem se ve škole od pana učitele psáti a čísti
neučil – avšak přečetl jsem to hned, co tam psáno bylo. Stálo
tam:
‚Prosvěščajte se ibo pravda spasajet vas.‘
A svatý Cyril pozvedl kříž a požehnal mi slovy:





17
H O R Y A K O P C E O P   E D E N É T A J E M S T V Í M
‚Blahoslavený budiž, národe můj. Prvním mezi prvními uči -
ním tebe. Panování nad bratřími tvými dám tobě. Rozmnožím tě
jako hvězdy na nebi a osvítím světlem pravdy věčné jako slunce
vprostřed dne.‘
Klekl jsem a sklonil hlavu. Průvod se zvolna obrátil a za zvuků
hudby neznámé, nebeské, vracel se opět cestou, kudy byl přišel,
zpět a všichni hlasem velikým prozpěvovali vznešený chorál:
‚Voskresenije Tvoje.‘
Všechno zmizelo, jen ta krásná dívka ostala u mne, ruce majíc
sepjaté. Hledím na ni u vytržení a z úst sama sebou mi vyklouzla
slova: ‚Ty, kdo jsi?‘
‚Jsem strážný duch, jsem génius národa českého. Zde se
strážci a braniteli národa českého a jazyka bdíme, aby národ
český nezahynul. Viděl jsi je všechny. Ti budou vám ochraniteli
a vůdci v budoucnosti proti nepřátelům vašim. V českém Jihu
spočívá síla českého národa. Však národ a jeho síla dřímá. Až
se probudí, on bude tím blanickým vojskem, on bude
osvoboditelem českého národa. A aby to dříve bylo, aj, já vyšlu vám
učitele, kteří mluviti vám budou slovy plamennými, kteří
rozžehnou svatý oheň lásky k vlasti v srdcích vašich, a pak jako orlové
nad kořistí shromáždí se všichni Čechové ze všech širých
končin světa a bojovati budou proti nepřátelům svým, až zvítězí.
Jdi, vrať se domů ku práci své a hlásej, že spása Čechů spočívá
v blanickém vojsku jeho – v rytířích od Blaníka, tj. v mužích
českého Jihu, kteří dosud spali spánek blanický, a já pošlu vám
hlásníky, kteří troubiti vám budou troubou velehlásnou, jejíž
jméno jest dějiny českého národa a jejíž hlas má jméno Osvěta.
Jdi, budiž blažen.‘
Chtěl jsem chytnouti napřaženou ruku tohoto anděla, abych ji
políbil, avšak nenašel jsem ruku – ruce mé proběhly obláčkem
šedivé páry. Myslil jsem, že se snad vznesl do výše ke stropu
klenutému. Pohledím vzhůru a místo klenby vidím oblaka nad
sebou, jak se na nebi prohánějí, a slyším vítr, jak v korunách
jedloví hučí. Byl jsem tu v lese sám a sám.





18
J A N A. N O V Á K
Schylovalo se k večeru a ve mně se probudil hlad. Nejedl jsem
od rána. Chvátal jsem tedy domů – hrozné divení. Nebyl prý
jsem doma osmnácte let a já myslil, že jenom osmnácte hodin,
jak dlouhý je v tu dobu u nás den. A nyní, pánové, suďte nade
mnou, jsem-li vinen, či ne?“
Na prostého kameníka šlo o pozoruhodný literární výkon.
Pánové soudci byli nahraní: když Podbrdského odsoudí,
udělají z něj čeští vlastenci mučedníka – a za to rakouským
úřadům vykutálený kameník nestál. Úřady nechtěly dál jitřit už tak
narůstající šovinismus a Podbrdského osvobodily jako
nesvéprávného. I navzdory tomu, že už „záhadné zmizení“ bylo podle
všeho zinscenované proto, aby kameník unikl vojenské službě –
skrýval se pak prý po většinu času ve zřícenině hradu
Šelmberk u Mladé Vožice. Nejvíc škodný byl nakonec Šolín, který
na základě osvobozujícího rozsudku musel svému bývalému
zaměstnanci ušlou mzdu opravdu uhradit.
Mocnosti hory
První písemná zmínka o blanických rytířích pochází z roku
1471. V té době žil ve Vlásenici u Pelhřimova jakýsi
Mikuláš, lidový kazatel, který strašil hříšníky peklem a kázal proti
zkaženosti světského života (projevovala se podle něj i
tancem a „líčením žen ve tváři“). Jaksi mimochodem také
prohlásil, že „v hoře Blaníku skryto vojsko Boží ochrany země české
a pravdy Boží“. Mikuláš zemřel roku 1495, ještě předtím ale
byla jeho vidění a kázání sepsána.
Od té doby viděl rytíře svatého Václava na Blaníku a okolí
kdekdo. Vchod do jejich podzemních kasáren je údajně za útesem
zvaným Vratová skála. Poblíž má být také stopa svatého
Václava a otisk kopyta jeho koně. Většina příběhů o návštěvě
podzemí obyčejnými smrtelníky má nápadně podobný děj: buď se
někdo dostane do hory nedopatřením a tam zahlédne spící rytíře,





19
H O R Y A K O P C E O P   E D E N É T A J E M S T V Í M
nebo je potká v lese a je jimi vyzván, aby jim v podzemí
poklidil či jinak pomohl. Někteří jsou k nástupu dokonce vyzváni ve
snu. Při troše štěstí je pak bohatě odměněn. Když se dostane ven,
zjistí, že neuplynulo pár hodin, ale dlouhá řada let. Tady také
zřejmě našel inspiraci vykutálený kameník Václav Podbrdský.
Jedno z těchto vyprávění je i součástí Jiráskových Starých
pověstí českých, kde to potkalo jakousi prostou ženu a pak
ještě i chudého pastevce. Na odborné práce si rytíři
vybírají specialisty – velký zájem je především o kováře, protože
v hoře s nimi spí i jejich oři. Autor oblíbených historických
románů také líčí, za jakých okolností se blanické vojsko
probudí a že to nebude moc hezké – rybník Pustý pod Blaníkem se
prý naplní prolitou krví. Podle Jiráska podzemní armádu
společně se svatým Václavem povede svatý Prokop, i když není
jasné, v jaké funkci, když nemá vojenské vzdělání ani praxi.
Zřejmě jako feldkurát.
Zdánlivě paradoxní je skutečnost, že legenda na první pohled
tak typicky česká ve skutečnosti zřejmě pochází z úplně jiného
kulturního okruhu – z keltských nebo ještě starších časů. Spící
vojsko má přebývat v celé řadě dalších kopců (Vyšehrad,
Boubín i jinde), často se stopami někdejšího keltského osídlení
(např. Velký Kosíř). Svou podzemní armádu má i Slovensko;
v hoře Sitno u Žiaru nad Hronom ovšem nespí rytíři, ale husaři.
I oni čekají, až bude Slovensku nejhůř.
Samotné jméno hory Blaník je zřetelně keltské a v podobě
Blaniak, Blaniacum a podobně se vyskytuje na mnoha místech,
kde toto etnikum žilo. Ve Skotsku a Irsku je celá řada kopců,
v nichž staré keltské legendy vidí brány do podzemí. Tam sídlí
Aes Sídhe – Mocnosti hory. Blaničtí rytíři tak nejspíš jsou
pozdním obrozeneckým ohlasem na dávné pověsti lidu, který tu už
dávno nežije – alespoň pokud nepřijmeme v posledních letech
módní tvrzení, že keltská krev dodnes koluje v našich žilách ve
větším množství než krev slovanská a germánská, což je prý
důvod české příchylnosti k pivu a bujaré zábavě.





20
J A N A. N O V Á K
Stejně časté jsou tyto pověsti ale i v německy mluvících
zemích. V alpské hoře Untersberg nedaleko Salcburku tak má
dřímat vojsko Fridricha Barbarossy, nebo dokonce Karla
Velikého. Karel Hynek Mácha proto Untersberg nazval německým
Blaníkem. I tady kdysi žili Keltové, takže je možné, že český
i německý Blaník mají společné kořeny.
Abychom se ale po této stopě mohli vydat, měli bychom
o Keltech (Bójích) vědět trochu víc. Bude se nám to hodit i na
mnoha dalších místech této knihy, protože řada místních jmen
i pověstí týkajících se české krajiny s nimi bezprostředně
souvisí – dali ostatně jméno celé naší zemi: Bohemia,
Boiohaemum, země Bójů. Tak tady je alespoň malá chronologická
tabulka jejich působení v prostoru dnešního Česka.
okolo
750
př. n. l.
První zprávy řeckých obchodníků o keltských
kmenech severně od Alp. Podle všeho se tato
kultura zformovala možná přímo na našem
území smíšením několika předchozích kultur
6. stol.
př. n. l.
Řečtí spisovatelé mluví o obyvatelích střední
Evropy jako o kmenu Keltoi
6. stol.
př. n. l.
První stopy po Keltech na zbraslavském hradišti
Závist. První kamenné stavby na našem území
113
př. n. l.
Keltští Bójové v Čechách odrážejí germánské
kmeny ze severu. Patrně první zmínka o naší
zemi v literatuře (Strabon: Geografika)
2. stol.
př. n. l.
Rozmach budování typických keltských opev -
něných sídlišť u nás, tzv. oppid





21
H O R Y A K O P C E O P   E D E N É T A J E M S T V Í M
1. stol.
př. n. l.
Bójové osidlují zbraslavskou Závist a přivádějí
ji k největšímu rozkvětu
okolo
roku 0
Keltové z našeho území mizí
2. stol.
n. l.
Tacitus ve svém díle zmiňuje keltský kmen
Bójů, který před Germány sídlil v zemi stále
zvané Boiohaemum (Bohemia)
Jisté je, že na Blaníku po Keltech zůstaly i zcela hmatatelné
stopy v podobě zbytků valů a příkopů. Archeologický
průzkum, který tu několikrát proběhl ve 20. století, objevil
hradiště halštatské kultury, což byla (zjednodušeně řečeno) raná fáze
vývoje keltské společnosti. Začalo vznikat někdy okolo roku
470 př. n. l. a postupně se vyvinulo v mocně opevněné místo
s dvojitým pásem valů, jejichž pozůstatky ještě i dnes místy
dosahují výšky až dvou metrů. Centrální část za vnitřním
opevněním (akropole) má rozlohu 125 x 175 metrů. Archeologové
tu našli základy staveb s kamennou podezdívkou, keramiku
a žulové mlýnské kameny.
Na tak mocně opevněné místo byly nálezy překvapivě chudé,
takže důvod výstavby hradiště není úplně jasný. S největší
pravděpodobností souvisel s potřebou chránit nedaleká ložiska zlata
a dalších barevných kovů – a možná se sem obyvatelstvo
stahovalo jen v obdobích hrozícího nebezpečí. V okolí Blaníku
se žlutý kov odedávna nacházel a zlatodůl Roudný tu fungoval
ještě ve 20. století. To je zřejmě i důvod, proč se k hoře
vztahuje také nápadně mnoho pověstí o zlatě a dalších pokladech
(je ostatně možné, že tu po Keltech i zůstaly, ale lidoví hledači,
o nichž zdejší pověsti také často mluví, nám nic nenechali).
Keltové byli první, kdo na našem území provozoval
systematickou těžbu a zpracování kovů, což zřejmě lákalo méně praco-





22
J A N A. N O V Á K
vitá etnika k nájezdům a loupení. Ale nejen to, byli také první,
kdo u nás zavedl mince.
První mince ražené na našem historickém území v letech
zhruba 160 až 10 př. Kr. se nazývaly statéry. Předobrazem těchto
zlatých platidel o hmotnosti něco přes osm gramů se staly
stejnojmenné makedonské mince Alexandra III. Stavba důkladných
opevnění v blízkosti nalezišť zlata a metalurgických dílen proto
byla nezbytná. Podivné valy a možná i nálezy starých zbraní,
mincí a jiných neobvyklých věcí na Blaníku pak nejspíš vedly
k tomu, že původně keltský mýtus o vojsku spícím uvnitř skály
se udržoval další dvě tisíciletí.
Temné kulty
Čítankové legendě o rytířích spících v hoře Blaník už dnes asi
moc lidí nevěří. Ostatně co s meči a kopími v době řízených
střel? I tak ale zůstává kolem legendární hory mnoho
nejasného. Některé zmínky ve starých spisech naznačují, že pověst
je jen krotkou moderní podobou starších a temnějších mysterií.
„Vrch Blaník je opředen takovými pověstmi, že je lépe o nich
nehovořit,“ píše učený jezuitský kněz, historik a český vlastenec
Bohuslav Balbín (1621–1688) ve svém spise Miscellanea
historica regni Bohemiae (Různé rozpravy o dějinách království
českého). Škoda, že neprozradil víc.
Podobně skoupý na slovo byl i mistr Jan Hus už na počátku
15. století. Ten odsuzoval politováníhodný zvyk venkovského
lidu chodit na hory (přičemž zmínil právě Blaník) a provádět
tam jakési nepřístojnosti. Právě proto možná roku 1404
arcibiskup Zbyněk Zajíc z Hazmburka vydal přímý zákaz poutí na
Blaník. Tedy žádní rytíři a žádné svatováclavské vojsko, které
vyrazí z hory, až bude Čechům nejhůř, ale naopak temné kulty,
které jsou patrně starší než křesťanství.
Blaník je pro provozování pohanských praktik jako
stvořený: tvoří výraznou dominantu Louňovicka a z daleka přita-





23
H O R Y A K O P C E O P   E D E N É T A J E M S T V Í M
huje pozornost. Ve skutečnosti se nejedná o jeden kopec, ale
o dvojici vrcholů: Velký Blaník a Malý Blaník. Na Malém
Blaníku s nadmořskou výškou 564 metrů byly nalezeny zbytky
jakéhosi středověkého opevnění a keramická nádoba
pocházející ze 13. století, ale žádné starší artefakty. Přesto se
nejděsivější pověsti týkají právě tohoto vrcholu. Mají se tu například
vyskytovat hlučná strašidla, která roztrhají každého, kdo se jim
nezamlouvá. Možná právě proto tu byla roku 1735 vybudována
kaple sv. Máří Magdalény. Dnes už tu po ní zůstaly jen trosky
obvodového zdiva.
Dvojjedinost hory může být znalcům starých mysterií nápadná,
protože předkřesťanské kulty se často týkaly právě kopců se
dvěma vrcholy. Jeden představoval sídlo dobrých (nebo lépe
řečeno pozitivních, slunečních, mužských) sil, zatímco druhý,
obvykle ten menší, zase temnou (lunární, ženskou) stránku
existence, které dohromady a neoddělitelně tvoří podstatu vesmíru.
Právě tady může být kořen špatné pověsti Malého Blaníku.
Dnes je na vrcholu Velkého Blaníku pozoruhodná 30 metrů
vysoká dřevěná rozhledna a před ní bizarní pravidelně
utvářená skaliska, která sama o sobě poskytují bohatý materiál pro
obrazotvornost.
Ještě z 18. století pocházejí zprávy, že v okolí hory bývají za
nocí k vidění tajemná světla a zjevují se podivné přízraky. Farář
z nedalekého Pravonína roku 1734 přísežně vypověděl, že za
úsvitu a za soumraku bývá od Blaníku slyšet troubení a
bubnování. Louňovický farář v téže době dokonce osobně spatřil
podivné přízračné postavy, které se potloukaly po lesích.
Nápadně mnoho svědectví mluví o setkání s podivnými lidmi
snědé pleti, kteří bloudí tmou a ne vždy se chovají právě
přívětivě. Zvlášť lovce pokladů a luštitele záhad nemají v lásce.
Vypráví se, že lidé, kteří se pokoušeli v hoře hledat poklady,
buď sami špatně dopadli, nebo své potomky důrazně varovali,
ať se Blaníku vyhnou. Nelze vyloučit, že tyto pověsti šířili sami
hledači pokladů, aby jim konkurence nelezla do zelí.





24
J A N A. N O V Á K
Novodobí záhadologové věří, že místa, kde se odehrávaly dávné
rituály, nebyla vybrána náhodně. Jde prý o lokality, kde proudí
jakási podzemní či kosmické energie, což mělo vliv na psychiku
přítomných i na vznik různých světelných a zvukových efektů.
Nelze vyloučit, že sopečný kopec vyznačující se určitými
geomagnetickými anomáliemi může citlivější jedince opravdu uvést
do změněného stavu vědomí. Radikálnější lovci záhad dokonce
tvrdí, že na Blaníku se občas otevírá brána do jiných dimenzí.
V každém případě to ale je zajímavé místo pro výlet.
Jak se tam dostat
Nejbližší železniční zastávka je ve Vlašimi, odkud vede přímo
na Velký a Malý Blaník červená turistická značka. Auto je
možné nechat v Louňovicích nebo v Načeradci. Z Louňovic pod
Blaníkem dojdete po červené značce na začátek naučné stezky
po Velkém Blaníku (odbočka červené na vrchol Malého Blaníku
začíná na Rozcestí tří červených). Z Načeradce vede na Velký
Blaník zelená značka. Od roku 1992 je Blaník společně s
okolím součástí stejnojmenné chráněné krajinné oblasti, jíž vede
naučná stezka Velký Blaník s deseti zastaveními. Začíná na
parkovišti u Louňovic.





25
H O R Y A K O P C E O P   E D E N É T A J E M S T V Í M
3
Boreč
Výlet na kouřící horu
Název: Boreč • nejvyšší bod: 446 m n. m. • souřadnice GPS: 50° 30' 51'' N; 13° 59' 19'' E
• kde se nachází: České středohoří u Lovosic • další blízké kopce: Milešovka •
zajímavosti v okolí: muzeum granátů v Třebenicích
Momentálně nemůže naše země nabídnout jedinou činnou
sopku, což má sice své výhody, z turistického hlediska by ale
nějaká ta decentně kouřící hora možná nebyla k zahození.
Určitou náhražkou může být vrch Boreč v Českém středohoří.
Sopka to sice je jen jaksi podmíněně a spíš vysloužilá, ale občas
opravdu kouří. Nejvíc při mrazivém počasí, což se může zrovna
hodit v těch ročních obdobích, kdy jinak na výlety není moc
pomyšlení.
Sopečný ráz Českého středohoří je nepřehlédnutelný, takže
by se člověk ani moc nedivil, kdyby některý z těch nápadně
hrotitých kopců opravdu začal dýmat. Jeden to občas dělá –
vrch Boreč nedaleko silnice spojující Lovosice s Velemínem
tu a tam zahalí bílá pára, stoupající zejména v zimě z jam na
jeho vrcholu. Domněnka, že jde o vulkanickou aktivitu, se
nabízí skoro sama, a tak místní lidé ke kouřícímu kopci
odjakživa vzhlíželi s posvátnou úctou. Čert, nebo aspoň sopka – obojí





26
J A N A. N O V Á K
se nevyplácí podceňovat. Dokonce nechybí ani pověst, že sem
za měsíčných nocí přicházela věštit kněžna Libuše, zatímco její
doprovod bázlivě čekal při úpatí kouřící hory. Pověst je zjevně
inspirována antickými Delfami, kde kněžky věštily omámeny
vulkanickými plyny, které vycházely z trhliny v zemi. Když to
dělaly Pýthie, proč ne česká Libuše, že?
Ještě v 19. století se také v okolí vyprávělo, že na vrcholu
dýmající hory bylo ústí bezedné šachty, která vedla až do pekla,
kterému sloužila v podstatě jako komín. Místním lidem se ale
takové sousedství nelíbilo a otvor na povrchu zavalili velkým
kamenem. Od té doby musejí čerti na svět vylézat jinudy.
Čas hřmících vulkánů
Se sopečnou povahou Českého středohoří to ale ve skutečnosti
je trochu složitější. Zdejší kužele sice opravdu vznikly
vulkanickou činností, ale sopky jako takové to vlastně nejsou.
Podzemní magma tu naposledy vyrazilo na povrch v třetihorách,
potom kraj definitivně ztichl. Zatímco na jiných místech dnešní
České republiky burácely sopky ještě dlouho poté, tady se už
činila eroze: sypké vulkanické horniny odnášela pryč, až
nakonec zůstaly jen obnažené sopouchy vyplněné ztuhlými
výlevnými horninami, převážně čedičem a znělcem. To, co vypadá
jako sopky, tedy ve skutečnosti jsou jen vypreparované kanály
vychladlého magmatu obklopené sutí a zvětralým materiálem.
To ale pořád ještě neznamená, že by tu sopečná činnost
nemohla doznívat, tím spíš, že nedaleké Teplice vděčí za své
jméno i někdejší (dnes již bohužel značně povadlou) pověst
lázeňského střediska termálním pramenům. Vývěry teplého
vzduchu (ventaroly) na vrcholu Borče v zimě rozpouštějí sníh
a mají teplotu i o dvě desítky stupňů vyšší, než ukazují
teploměry o kus dál. Vysvětlení, že žhavé magma, nebo aspoň





27
H O R Y A K O P C E O P   E D E N É T A J E M S T V Í M
horký pramen je někde nehluboko, se nabízí jako zdánlivě
nejpřirozenější.
Roku 1881 vyrazil tento podivný jev zkoumat pražský uni -
verzitní profesor Jan Krejčí (1825–1887) se svým synem
Prokopem. Krejčí – považovaný za zakladatele české geologické
vědy – to vzal opravdu důkladně: měřil nejen teplotu
vycházejících par, ale především jejich složení. A rázem bylo po sopce, po
jedovatých výparech i po Libuši věštící pod vlivem omamných
par. Prokop, který byl zkušeným chemikem, nenašel nic jiného
než teplý vzduch a trochu vodní páry.
Kopec jako komín
Další generace geologů pak záhadný jev vysvětlily. Boreč je
protkaný dutinami, které nejspíš vznikly už v časech tuhnutí
sopečného magmatu a později se ještě rozšiřovaly, jak horniny
pukaly při změnách teplot. U úpatí kopce jsou zakryté
kamennou sutí jako obrovským sítem, na vrcholu ústí v jamách, které
jsou patrně umělého původu – kdosi se zřejmě pokoušel
zjistit, kam trhliny vedou. Dnes už jsou jakékoliv změny na kopci
přísně zakázané. Nitro hory protkané komplikovaným
labyrintem puklin je tedy vlastně jakýsi obrovský tepelný
akumulátor a současně i něco jako komín. V létě trhliny nasávají teplý
vzduch z okolí a ten ohřívá horninu, jejíž teplota díky tomu
nikdy neklesá pod deset stupňů Celsia. Akumulované teplo
způsobuje, že v zimě teplejší vzduch z hlubin stoupá vzhůru a
ventarolami na vrcholu Borče uniká ven. V menší a ne tak
působivé míře se tento jev vyskytuje i na nedaleké a hůře přístupné
Sutomi a na Ostrém. Neomezuje se ale jen na České středohoří –
málo se ví, že viditelné vlažné páry v zimě stoupají také z
průrvy zvané Teplá díra v Belkovickém údolí nedaleko Olomouce.
Zejména v mrazivých dnech je efekt na Borči velkolepý. Čím
větší mráz, tím lépe. Ventaroly „kouří“, vodní pára se sráží na vět-





28
J A N A. N O V Á K
vích a kamenech a obaluje je krajkami jíní a někdy vytváří i
působivé rampouchy. Zatímco všude je sníh, okolí ventarol září jasnou
zelení rostlin a hemží se to tu hmyzím životem. Jako v pohádce
o dvanácti měsíčkách, kteří uměli vykouzlit jaro uprostřed zimy. Čím
větší mráz, tím je jev působivější, zejména na začátku zimy, kdy jsou
zásoby tepla největší. Pak může rozdíl teplot mezi vyvěrajícím
vzduchem a okolím dosáhnout až dvaceti stupňů – a to už je znát.
Příznivé mikroklima se projevuje na zdejší vegetaci. V jamách
se vyskytují rostliny, které jinde nenajdete. Nejvzácnější je
játrovka zvaná borečka krásná (Targonia hypophylla), kterou zde
roku 1926 objevil velemínský učitel Jan Šimr. Jinak je doma
v mnohem teplejších končinách světa od Iráku přes Etiopii až
po Madagaskar. K dalším vzácným druhům, které se na Borči
vyskytují, patří koniklec otevřený (Pulsatilla patens), hvozdík
pyšný (Dianthus superbus) nebo kosatec bezlistý (Iris aphylla).
U spodního vyústění trhlinového systému žije lomikámen
růžicovitý (Saxifraga decipiens).
Jak se tam dostat
Pokud chcete k Borči vlakem, můžete dojet až do Lovosic,
odkud vede turistická značka až do Režného Újezdu. Autem
nebo na kole dojedete také až do Režného Újezdu, kde snadno
narazíte na značky okružní naučné stezky Boreč. Jejích osm
zastavení vás nejen provede po zvláštnostech kouřící hory,
ale ukáže i nezapomenutelné výhledy na České středohoří,
které slavný německý cestovatel a přírodopisec Alexander von
Humboldt (1769–1859) označil za jednu z nejkrásnějších
krajin světa. A Humboldt měl s čím srovnávat. Jedno ze zastavení
stezky je věnováno i bitvě mezi rakouskými a pruskými vojsky
(sedmidenní válka), která se tu odehrála 1. října 1756. Jiným
východiskem k výletu na Boreč může být stejnojmenná obec
ležící z druhé strany kopce. Před několika lety tu byla zřízena





29
H O R Y A K O P C E O P   E D E N É T A J E M S T V Í M
Tyršova stezka značená symboly zelených trojúhelníků v bílém
poli. Národní přírodní památka na vrchu Boreč byla vyhlášena
roku 1951 a má rozlohu 18,7 hektaru.





30
J A N A. N O V Á K
4
Boubín
Nejen prales, ale i Keltové
Název: Boubín (Kubany) • nejvyšší bod: 1362 m n. m. • souřadnice GPS: 48° 59' 28'' N;
13° 49' 06'' E • kde se nachází: Šumava • další blízké kopce: Obří hrad • zajímavosti
v okolí: zámek Vimperk • východisko k výletu: Kubova Huť
Nejvyšší horou Šumavy je sice bavorský Groisser Arber (Velký
Javor) s 1456 metry nadmořské výšky a nejvyšším českým
vrcholem zase Plechý s 1378 metry, ale nejpopulárnější je
bezesporu Boubín. A to i navzdory skutečnosti, že na české straně
hranice je v pořadí výšky až pátý. Za popularitu vděčí
především své majestátní podobě, pralesu na svých úbočích a také
pověstem, které o něm odedávna kolovaly.
Les z časů pravěku
Boubínský prales je zřejmě jedním z posledních zbytků lesního
porostu, jaký před deseti tisíci lety pokrýval většinu Evropy.
Do nitra Šumavy v okolí Boubína však lidské aktivity nedo-





31
H O R Y A K O P C E O P   E D E N É T A J E M S T V Í M
sáhly. Zlato se tu nikdy nevyskytovalo a zemské obchodní cesty
se svými strážnými hrady a královskými městy vedly jinudy.
Těsně Boubín zřejmě ve středověku míjela vimperská větev
takzvané Zlaté stezky (její zbytky jsou v blízkosti Kubovy Hutě
patrné dodnes) a nechyběly ani pokusy o rýžování zlata v
přilehlých potocích, ale do hlubokých lesů kolem se odvažovali
jen pašeráci.
Největší nebezpečí pro prales na Boubíně představovala těžba
dřeva, zvlášť když v nedaleké Kubově Huti vyrostla sklárna,
kde se jím topilo v pecích, a byl vybudován
Schwarzenberský kanál pro plavení kmenů z nedostupných částí Šumavy
k Dunaji. Dokončili ho roku 1822 a jeho délka dosáhla
úctyhodných 44 kilometrů. Přímo na Boubíně dokonce vzniklo umělé
jezírko pro vylepšování průtoků v okolních tocích při plavení,
ale prales přesto zůstal ušetřen.
Mimořádné hodnoty zbytků původního lesa na svazích
Boubína si jako první všiml lesmistr vimperských lesů
schwarzenberského panství Josef John (1802–1871). Na jeho popud kníže
Jan Adolf II. Schwarzenberg roku 1858 rozhodl o vynětí 144
hektarů pralesa z obhospodařovaného lesa a jeho ponechání
v přírodním stavu.
„Pro věčné časy lesní oddíly, co zbytkové někdejších
pralesů budou zachovány a za prales ustanoveny. Zde se nesmí
žádné dříví porážet a vůbec žádná práce vykonávat a jest nyní
sám sobě úplně ponechán,“ napsal při té příležitosti moudrý
pan kníže.
Později byl prales ještě rozšířen o ochranné pásmo a
oplocen, aby návštěvníci svými kroky neničili podrost a
neměnili půdní podmínky. Dnes mohou turisté nejzajímavější místa
pralesa obdivovat z naučné stezky, která vede podél jeho
současné hranice. Národní rezervací se stal roku 1933 po
zestátnění Boubína a v roce 1955 byl rozšířen na dnešní plochu 666
hektarů.
Mnohé stromy tu dosahují výšky okolo 40 metrů a stáří tří až
čtyř století – rostly tedy už v době, kdy se odehrála bělohorská





32
J A N A. N O V Á K
bitva, zuřila třicetiletá válka nebo žil Jan Amos Komenský. Nej -
větší zdejší atrakci dlouho představoval Král smrků vysoký 57
metrů, tedy jako Petřínská rozhledna v Praze. Padl stářím 4.
prosince 1970 ve věku 440 let.
Tajemná bylina martagon
Boubín je v psané historii poprvé připomínán roku 1355, kdy se
o něm zmiňuje jedna z darovacích listin Karla IV. Staročeši hoře
říkali Búbín, což sice možná připomíná bubáky, ale ve
skutečnosti spíš pochází ze slova „boubel“ jako narážka na oblý tvar
hory nebo od osobního jména Buba (Bubův vrch). Výklady jsou
ale poněkud nejisté, protože název byl v latinsky psaných
listinách v podobě Bubyn a slovanská verze představuje pozdní
vysvětlení, možná podbarvené vlasteneckým cítěním
obrozeneckých historiků. Němci hoře říkali Koboberg podle Kubovy
Hutě. Podobnost mezi jmény Kuba a Buba je nápadná, takže
mohlo jít o tutéž osobu. Národnostní řevnivost na obou
stranách ale způsobila, že tato velmi pravděpodobná verze je
ostentativně přehlížena. Teprve v nové době se německý název hory
změnil na kratší a pohodlnější Kubani.
K Boubínu se vztahuje také pověst o mocném čaroději
jménem Žídek. Projevoval se hřměním na úbočí hory, uměl ale i léčit
a dělat zázraky, takže byl považován za jednoho z
nejmocnějších černokněžníků v zemi. A to i navzdory svému jménu, které
nám dnes připadá spíš legrační než strašlivé. Znalci Keltů jsou
ale jiného názoru: podle nich má jít o zkomoleninu keltského
sousloví „aes sídhe“, což znamená něco jako „mocnosti hory“
a jde o jeden z mnoha výrazů keltského uctívání kopců, s nímž
se tu budeme setkávat častěji. Pokud je to pravda, byl Boubín
v minulosti něčím víc než jen pustým kopcem porostlým
pralesem. Není to ostatně jediná pověst, která nám to sugeruje.





33
H O R Y A K O P C E O P   E D E N É T A J E M S T V Í M
Poklady a vojsko v podzemí
Přestože Boubín vypadá jako poslední zbytek lidmi nikdy neob -
hospodařované krajiny, některé pověsti kolem něj jako by
naznačovaly něco jiného. Podle jedné z nich tu prý kdysi stálo Obrovo
hradiště – podivné město, které se z jakéhosi důvodu propadlo
do země. Tam jeho poklady zůstaly dodnes. Hoří u nich věčný
oheň, ale jeho světlo by případnému vetřelci moc nepomohlo,
protože zlato a drahé kameny hlídá devítihlavý drak. V jiných
pověstech ho ve strážní funkci zastupuje pes chrlící z tlamy
oheň nebo lev. Podzemní chodby mají vést z Boubína na
sousední horu Bobík nebo až do Vimperka.
Dobře, to vše jsou jen pověsti, výplody lidové fantazie, jak
tvrdí skeptikové. Ale kronikář Václav Hájek z Libočan, na
kterého budeme v této knize narážet často, říká něco podobného,
a dokonce zdejší hradiště přímo připisuje Keltům, o nichž má na
svou dobu udivující znalosti: „Markvart (keltský náčelník, dnes
známý jako Marobud)... obrátil se k Černému lesu. Tu mnoho
lidu jeho do něj odstoupilo a on rozváživ své neštěstí opustil
své hrady... také Boubín, jehož pustina dodnes na jedné vysoké
hoře stojí.“
Myslel tím Boubín? Na první pohled je to přinejmenším
nejisté, jenže existují i další podivné indicie. V Boubíně má
například podle pověstí spát také české rytířské vojsko, které
pod velením svatého Václava vyrazí do boje, až bude království
nejhůř. Ano, jako v Blaníku. Jenže Blaník leží v srdci české
kotliny s převážně slovanským osídlením, zatímco Šumavu
obývali Němci. Pokud tedy oddíl v nitru Boubína není
partyzánský výsadek, tak to nedává smysl. Vše nasvědčuje tomu, že jde
o úpravu nějaké starší legendy – jak už jsme viděli na Blaníku
a uvidíme i jinde, nejspíš keltské.
Proč ale tady, na místě, kde po Keltech nejsou žádné stopy?
Nápadná je podobnost jména Obrův hrad a poměrně nedaleké





34
J A N A. N O V Á K
keltské lokality Obří hrad. Může to být jen prostá záměna, ale
nemusí. Keltové nejspíš uctívali některá místa, aniž by na nich
zanechávali památky na svou přítomnost. S něčím podobným
se na své další pouti setkáme na již zmíněném Obřím hradě, na
Troskách i jinde. Je dokonce možné, že pro ně posvátný okrsek
představovalo celé horstvo nebo jeho vybraná část. Každopádně
by si problém dávnější minulosti hory zasloužil větší pozornost.
Jak se tam dostat
Nejbližším výchozím bodem pro výlet na Boubín je Kubova
Huť, kam se dá dojet vlakem nebo autem. Zdejší železniční
stanice v nadmořské výšce 995 m je nejvýše položeným nádražím
v České republice. Na vrchol odtud míří modrá značka a
několik dalších cest, ne všechny ale bývají otevřené. Proto je dobré
se před cestou o situaci informovat, nejlépe na webových
stránkách Správy Národního parku Šumava. Roku 2005 byla nově
otevřena fialová trasa, značená v terénu šipkami, která
navazuje na modrou značku z Kubovy Hutě. Vzdálenější přístupy na
Boubín jsou ze Šumavských Hoštic po žluté turistické značce
a z Vimperka po zelené.
Na vrcholu Boubína je rozhledna – vysoká 21 metrů – s
výborným výhledem. Za dobré viditelnosti jsou z ní vidět i vrcholky
Alp. Přístup na ni je otevřený jen od 1. dubna do 30. listopadu.
Je zde rovněž pamětní kámen připomínající návštěvu kardinála
Friedricha von Schwarzenberga na vrcholu Boubína roku 1867.
Byl to výkon o to obdivuhodnější, že tehdy neexistovaly
značené turistické trasy, o GPS ani nemluvě.
Na hoře je také naučná stezka Boubínský prales se
zastávkami na nejzajímavějších místech této unikátní lokality. Začíná
u umělého jezírka, které bylo vybudováno roku 1836 kvůli
plavení dřeva.





35
H O R Y A K O P C E O P   E D E N É T A J E M S T V Í M
5
Branická skála
Nacistický úkryt v podzemí
Název: Branické skály • nejvyšší bod: 264 m n. m. • souřadnice GPS: 50° 02' 30,171'' N;
14° 24' 45,245'' E • kde se nachází: Praha, Braník • další blízké kopce: Vyšehrad •
zajímavosti v okolí: plavecký stadion Podolí • východisko k výletu: tramvajová zastávka
Přístaviště
Praha nabízí možná světově ojedinělou koncentraci tajemných
a unikátních míst, k nimž se lze levně, rychle a pohodlně dostat
obyčejnou městskou dopravou. Jednou z těch méně slavných
jsou Branické skály. Přitom zůstávají stranou pozornosti zcela
nezaslouženě, neboť je tu na malém prostoru velké množství
přírodních i historických zajímavostí, možnost sportovního
vyžití, dětské hřiště... a kdo chce, může si udělat i malý výstup
na slušný kopec s pěkným výhledem.
Branické skály tyčící se nad Vltavou vytvářejí docela
impozantní scenérii: díky bílé barvě vápence a strmým svahům
představují jednu z nejvýraznějších pražských dominant. Mají
zřejmě i pohnutou minulost, protože se v souvislosti s nimi
povídají pověsti o pokladech a starobylém hradu, který tu prý
kdysi stával.





36
J A N A. N O V Á K
Těžiště jejich tajemství však spočívá v době poměrně
nedávné: nacisté tu za druhé světové války budovali podzemní
objekt neznámého účelu. Je na nich ale i pozoruhodná příroda,
díky které bylo toto území s rozlohou devíti hektarů roku 1968
vyhlášeno jako chráněná přírodní památka. Vede jím naučná
stezka s několika informačními tabulemi, která z něj dělá místo
pro pěknou vycházku.
Skutečný Vyšehrad byl tady?
Branické skály jsou vlastně dvě lokality administrativně
spojené do jedné přírodní památky: vlastní Branická skála a
sousední Školní vrch. Vždycky ovšem nevypadaly tak jako dnes.
Původně zasahovaly až do vod Vltavy a zřejmě se dost
podobaly Vyšehradu. Vyvěral tu také pramen minerální vody, která se
stáčela do lahví a prodávala se v Praze jako léčivá. Na teplých
stráních se dařilo vinné révě a chmelu.
Lomový kámen se tu těžil zřejmě už za časů Karla IV., ne-li
dřív. U paty skal pracovaly četné vápenky produkující
kvalitní hydraulické vápno označované jako staroměstské. Nemalá
část pražských historických památek je tak vlastně převtělením
Branických skal. Ještě víc se jej


       

internetové knihkupectví ABZ - online prodej knih


Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2018 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist