načítání...


menu
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: Hornické pohádky – Rudolf Lukeš; Atila Vörös

Hornické pohádky

Elektronická kniha: Hornické pohádky
Autor: Rudolf Lukeš; Atila Vörös

– Kniha vypráví o permonících Světýlkovi a Fousovi z dolu Řimbaba. A ptáte-li se, jak permoníci vypadají, jsou to mužíci, jeden s dlouhými vousy na bradě, druhý bez vousů, velcí, že by je ve vysoké trávě nebylo vidět. Ale jinak jsou ... (celý popis)
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  149
+
-
5
bo za nákup

ukázka z knihy ukázka

Titul je dostupný ve formě:
elektronická forma ELEKTRONICKÁ
KNIHA

hodnoceni - 64.4%hodnoceni - 64.4%hodnoceni - 64.4%hodnoceni - 64.4%hodnoceni - 64.4% 67%   celkové hodnocení
6 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: » EDIKA
Dostupné formáty
ke stažení:
PDF
Zabezpečení proti tisku a kopírování: ano
Médium: e-book
Rok vydání: 2016
Počet stran: 112
Rozměr: 24 cm
Úprava: barevné ilustrace
Vydání: I. vydání
Spolupracovali: ilustroval Atila Vörös
Jazyk: česky
ADOBE DRM: bez
ISBN: 978-80-266-0884-4
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis

Kniha vypráví o permonících Světýlkovi a Fousovi z dolu Řimbaba. A ptáte-li se, jak permoníci vypadají, jsou to mužíci, jeden s dlouhými vousy na bradě, druhý bez vousů, velcí, že by je ve vysoké trávě nebylo vidět. Ale jinak jsou oblečeni jako havíři. Jako oni mají vzadu kolem beder kůži, flek, na hlavě kápi a v ruce nosí kahanec. Jeden takový od nich mám.
Kdysi, to už je dávno, jsem na dole Řimbaba zachránil permoníka Fouse. Pokud si myslíte, že se permoníkům v dole nic stát nemůže, není to pravda. Fous se chodil každé ráno mýt k podzemnímu jezírku. A jak jinak, než s fajfkou v hubě. A taky byl domluvený s netopýrem Křížalou, že mu vždycky profrčí okolo vousů a trochu mu je přičísne, tak to měl Fous dobře zařízené.
Křížala tedy proletěl, ale zavadil mu přitom o fajfku a ta spadla do vody. A co čert nechtěl, jak se po ní Fous ohnal, už byl ve vodě taky. V jezírku je pořádná hloubka pro člověka, natož pro permoníka. Fous se začal topit, na rozdíl od své fajfky totiž neuměl plavat. Ve skále je doma, ale ve vodě je bezbranný.
Jak jsem se tam nachomýtl já, to ani nevím. Vytáhl jsem ho na poslední chvíli. A od té doby mám krásný stříbrný kahan, dárek od permoníků. Když jej zapálím, hezky si přede... Přivřu oči a slyším pohádky o permonících, Světýlkovi a Fousovi.

Zařazeno v kategoriích
Rudolf Lukeš; Atila Vörös - další tituly autora:
Hornické pohádky Hornické pohádky
 (e-book)
Já mám kolo, ty máš kolo Já mám kolo, ty máš kolo
Oplatková Markéta Oplatková Markéta
 (Kniha - omalovánky)
Retroomalovánky - Petr na cestách Retroomalovánky
 
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

Hornické

pohádky

Rudolf Lukeš



Hornické

pohádky

Rudolf Lukeš

Ilustroval Atila Vörös

Edika

Brno 2016


Hornické pohádky

Rudolf Lukeš

Ilustroval: Atila Vörös

Odpovědná redaktorka: Andrea Brázdová

Jazyková korektura: Petra Láníčková, Marie Schreinerová

Sazba a úprava: Karel Hána

Technický redaktor: Radek Střecha

Objednávky knih:

www.albatrosmedia.cz

eshop@albatrosmedia.cz

bezplatná linka 800 555 513 

ISBN 978-80-266-0884-4

Vydalo nakladatelství Edika v Brně roku 2016 ve společnosti Albatros Media a. s.

se sídlem Na Pankráci 30, Praha 4.

Číslo publikace 23 637.

© Albatros Media a. s. Všechna práva vyhrazena.

Žádná část této publikace nesmí být kopírována a rozmnožována

za účelem rozšiřování v jakékoli formě či jakýmkoli způsobem bez písemného

souhlasu vydavatele.

1. vydání


Věnováno k výročí

800 let města Příbram



Obsah

Kapitola 1.

Světýlko a Fous – permoníci z Řimbaby 11

Kapitola 2.

Jak si Fous hezky zafoukal na trumpetu

a jak je dobře, že má želva Sylva krunýř 15

Kapitola 3.

Jak Fous založil nad Řimbabou léčivý pramen 18

Kapitola 4.

Jak si Světýlko a Fous prošoupali na kalhotách fl ek 22

Kapitola 5.

Jak netopýr Křížala učil Fouse spát na stropě 26

Kapitola 6.

Jak Světýlko a Fous cvrnkali kuličky 31

Kapitola 7.

Jak permoníci zachránili havíře 35

Kapitola 8.

Jak Světýlko a Fous udili bačkory 39

Kapitola 9.

Jak Světýlko a Fous bílili 43

Kapitola 10.

Jak Světýlko a Fous vypěstovali z okurky autobus 47


Kapitola 11.

Jak Světýlko a Fous společně ulovili jednu rybku na Skalnatém jezeře 51

Kapitola 12.

Jak Fous nakupoval preclíky 56

Kapitola 13.

Jak Světýlko a Fous krmili husu 61

Kapitola 14.

Jak šli permoníci na hornickou parádu 65

Kapitola 15.

Jak Světýlko a Fous vyráběli topůrko k mlátku 70

Kapitola 16.

Jak se Fous domlouval s bleskem 75

Kapitola 17.

Jak Fous trhal Světýlkovi zub 80

Kapitola 18.

Jak se Fous stal sochařem 84

Kapitola 19.

Jak se Fous stal lukostřelcem 88

Kapitola 20.

Jak permoníci hráli pro děti havířů stínové divadlo 93

Kapitola 21.

Jak želva Sylva vyhrála závody 98

Kapitola 22.

Jak permoníci skákali přes kůži 103

Kapitola 23.

Jak se Světýlko s Fousem měřili 108




11

Kapitola 1.

Světýlko a Fous –

permoníci z Řimbaby

Hluboko pod zemí, kam se nezahrabe krtek ani žížala, kam

se nezavrtá nejzvědavější kořínek stromu, žijí Světýlko a Fous. Bydlí

ve svém kamenném obydlí a tak jako my dýcháme vzduch a vní

máme střídání světla a tmy, permoníci mají okolo sebe jenom šedou

skálu, protkanou sítí stříbrných žil. Neznají skutečné ráno, poledne,

večer. Jediné slunce tam dole je jejich lampa – plamínek kahanu,

poskakující jako neposedné kůzle.

Světýlko a Fous nejsou ale v podzemí sami, jsou tu s nimi havíři,

kteří na rozdíl od permoníků denně sjíždějí pod zem těžní klecí, jak

říkají havíři, fárají pod zem a pak zase vyjedou nahoru, vyfárají.

K největším kamarádům permoníků na Řimbabě patřili

důlní Bečvář a jeho krásná paní Julinka, tesař Pilous a jeho

syn Jirka, střelmistr Pištělák, havíř Kordule a strojmistr

Pazdera. A nesmíme zapomenout na slečnu Kateřinu,

půvabnou prodavačku z krámku na Vysoké Peci, kam chodili

permoníci nakupovat. Vždy k nákupu přibalila milý úsměv.

A ještě je tu jeden živý tvor, pro potěšení mají permoníci ve

svém skalním příbytku domácího mazlíčka, želvu Sylvu. Jak se tu


12 objevila, nikdo neví, ale tak jako lidé mají pejsky a kočičky, řimbabští permoníci mají želvu Sylvu.

Nevím, proč si Světýlko a Fous ze všech vysokopeckých šachet vybrali právě tu jedinou – Řimbabu. Ale kdo jednou na Řimbabě sfáral, ten se k ní určitě zase navrátí.

Věž štíhlá s bílou stříškou sedí v zeleném porostu kolem jako malý hříbeček. Pod stříškou se lehoučce otáčí velká červená kola, o kterých se praví, že mají tu moc vytočit každému z osudí štěstěny jeho nejtajnější přání.

Ale pozor! Ještě zbylo v těžní kleci jedno místo. Havíři vám zažehnou kahan, přilbu si nasadíte sami, a jen co se zazvoní – protože bez zvonění se nemůže fárat – můžete se ještě teď vydat s nimi hluboko do podzemí za pohádkou o permonících Světýlkovi a Fousovi.

kahan


kopretina r

ˇ

imbaba


14

14


15

Kapitola 2.

Jak si Fous

hezky zafoukal na

trumpetu a jak je

dobře, že má želva

Sylva krunýř

Světýlko a Fous vysekávali ve skále stříbrnou žilku, a i když

jim dlátka v rukách zvonila, jako když v zimě cinkají rolničky, práce

jim nešla příliš kupředu. Na široké kůži, kterou měli rozprostřenou

u nohou, se krčila jen malá hromádka stříbrné rudy.

„Zdá se mi,“ řekl Světýlko, „že na tak tvrdou skálu, jakou

teď tady máme, můžeme jít jedině s pořádným bum bum.

Skočím za střelmistrem Pištělákem, snad nám pomůže.“

Za hodinu byl Světýlko zpátky. V ruce nesl úhledný,

ale těžký balíček. Na rameni nesl v plátěné mošně

zabalenou trumpetu.

„Tak tady to je... Dlouho jsem poslouchal, jak

se s čím zachází,“ vysvětloval Světýlko. „Piště

lák mi všechno řekl nejmíň dvakrát, ale musíme


16 si dát stejně pozor. Ty si, Fousi, vezmeš trumpetu, stoupneš si ke křížku a dvakrát pořádně zatroubíš, aby všichni slyšeli, že se tady bude střílet, a nechodili sem.“

„A jak se do trumpety fouká, to ti taky ukázal?“ ptal se Fous.

„To je jednoduché, takhle se to drží a tady je nátrubek, do kterého foukneš,“ ukazoval Světýlko. „A tady z druhé strany vyjde zvuk...“

Tak jednoduché to ale nebylo. Fous se ukázal jako trpělivý žák trubač, schoval se do nejzazšího koutu opuštěné rozrážky a tam foukal, až se zvuky trumpety měnily z nelibého bečení na docela obstojné troubení.

Na druhý den odpoledne připravil Světýlko první odstřel. Sám položil trhavinu do jamky, kterou vysekali s Fousem ve skále, přiložil ječnou slámku naplněnou černým prachem a utěsnil jílem.

„Tak a teď už to jen zapálit... Ty, Fousi, vezmi trumpetu, jdi ke křížku a pořádně dvakrát zatrub, ať se má každý na pozoru.“

Fous vzal trumpetu do podpaží a utíkal. Už od rána se těšil na tuto chvíli. Každý na Řimbabě uslyší, jak umí krásně zatroubit. Doběhl ke křížku, nadýchl se, nasadil trubku k ústům a zafoukal: tytadydá, tytadydá...

Zvuk trumpety se rozlétl široko daleko. Havíři pochvalně kývali hlavou, jak to mají permoníci správně podle hornických regulí zařízené.

Želva Sylva jen zaslechla zatroubení, hned se rozběhla ven, jestli náhodou nehoří. Seč mohla, pospíchala ke skále za permoníky.

To už měl Světýlko vatu v uších, zapálil ječnou slámku a jen po očku mrknul, jak plamínek míří ke skále. Pak už se třemi skoky ukryl v bezpečí za rohem...


17

Ozvala se hromová rána. Celé podzemí se zatřáslo. Mohutná tlaková vlna vyrazila málem Fousovi trumpetu z ruky, Světýlkovi smetla špičatou hučku z hlavy a uhasila kahan. Jen Světýlko našel sirku a zapálil plápolavý ohýnek, ustrnul: Před ním se tyčila hromada kamení a nad ní prázdno, doširoka dovysoka, jako v jeskyni.

Světýlko přiblížil kahan a opatrně nahlédl dovnitř. „Pojď se, Fousi, podívat!“ Fous se nestačil divit: „To je nádhera, tak krásné křišťály jsem v životě neviděl.“

„A pod nimi stříbrné drátky, jako pavučiny,“ špitl Světýlko.

„Musíme zavolat želvu Sylvu, aby se šla na tu nádheru podívat,“ řekl Fous a zamířil k domovu. Hned byl zpátky a celý udýchaný volal: „Sylva doma není, ale pelíšek má ještě teplý.“

„Jestli se chudák nešla za námi podívat, a když zaslechla troubení, tak se už nestačila schovat,“ řekl Světýlko a v očích se mu zaleskly slzy.

„Podíváme se pod tu hromadu kamení,“ rozhodl Fous, „třeba chudinka ještě žije.“

Dlouho permoníci odhazovali kamení, než se pod Fousovou lopatou ozvalo frkání, prskání a syčení. „To je Sylva!“ vykřikli naráz oba permoníci a nebohou želvu vysvobodili.

Sotva želva Sylva trošku pookřála, hned zase pospíchala domů. Po cestě si bručela: „Mám já to s permoníky trápení, kdybych neměla ten svůj krunýř, už bych byla dávno nebožkou! Nejdřív mě vylákají trumpetou ven, a když si chce jeden poslechnout pěknou fanfáru, ozve se rána a máš na hřbetě fůru šutrů...“


18

Kapitola 3.

Jak Fous založil

nad Řimbabou

léčivý pramen

F ous jednou vařil k večeři hrachovou polévku a nešetřil na ničem, byl jí pořádný hrnec. Na plotně to klokotalo, syčelo a hlavně vonělo. Želva Sylva seděla pod stolem, sliny se jí sbíhaly a každou chvilku vyhlížela vzhůru, kdy už bude polévka hotova.

„Hm, je výborná,“ znalecky koštoval Fous polívku, „dneska se mi opravdu povedla, ještě přidám špetku soli,“ a vzal pytlík se solí. „Co nevidět se vrátí Světýlko a ten ji má rád dobře osolenou.“

Jen ale odklopil pokličku, z hrnce se vyvalil oblak horké páry a Fous za ním zmizel jako kouzelník Žito. Poklička letěla na zem a pytlík se solí spadl přímo do vařící polévky.

„Co se stalo?“ ptala se Sylva a zvědavě natahovala svůj dlouhý krk.

„Tak a je po všem! To je smůla, mohli jsme mít dobrou polévku,“ řekl Fous zklamaně. „Ochutnej, jestli se dá jíst,“ nabral lžíci a podával ji Sylvě.

Ta jen přičichla, odtáhla se a zalezla do kouta pod postel.


19


20

„Raději tu polévku hned vyleju, bude lepší, když se Světýlko o ničem nedoví, určitě by se zlobil.“ Fous vzal do každé ruky utěrku, popadl hrnec a běžel ven. „Vchrstnu ji do pramene, co teče u nás pod křížkem, voda ji odnese pryč a Světýlko nic nepozná, nic neucítí.“

Polévka zmizela a Fous pospíchal domů, aby usmažil na rendlíku aspoň tři vajíčka.

Světýlko se vrátil z práce až hodně pozdě, na rukávech a ramenou kazajky, kterou nosil při lámání skály, měl usazený prach a střípky kamínků. Nesl novinu: „Nahoře nad Řimbabou, tam co vyvěrá řimbabský pramen, teče vzácná, léčivá voda. Havíři a všichni lidé z širokého okolí se tam scházejí a nosí si tu léčivou vodu v bandaskách domů.“

„A jakou chuť má ta voda?“ vyzvídal Fous.

„Je prý moc dobrá, trochu slaná a voní po hrachu. Musíme si tam pro ni taky jednou zajít,“ řekl Světýlko a dodal: „Sám důlní Bečvář si naplnil už nejednu láhev, aby ochutnala i jeho krásná paní Julinka. Ta nikdy nedala na nás permoníky dopustit. A my ten pramen máme za humny a nevíme o ničem...“

Fous mrknul na želvu Sylvu a dal si ukazováček na ústa a hned se díval stranou jakoby nic, aby Světýlko na nic nepřišel.

„Zítra tam přijde hodně učených lidí kvůli té vzácné vodě, Bečvář je všechny pozval a nahoře se potom postaví veliké lázně.“

To už Fous nevydržel. Chytil se za hlavu: „Já ti to, Světýlko, musím říci. Žádná zázračná voda, žádný léčivý pramen! To já jsem tady dole vylil do pramene u křížku obyčejnou hrachovou polévku, protože byla přesolená. Spadl mi do ní celý pytlík soli... Podívej se


21

do skříně, není tam žádná. I Sylva ti to může dosvědčit, nechtěla ji vůbec jíst.“

Světýlko chvíli mlčel a byl vážný. Pak si na něco vzpomněl a řekl: „A co zítra ti učenci? Co řeknou, když nepoteče žádná léčivá voda? To nemůžeme důlnímu Bečvářovi udělat. Já hned zítra ráno doběhnu ke Kateřině do obchodu pro sůl a hrách. A ty, Fousi, uvaříš znova hrachovou polévku. Největší hrnec a pořádně slanou. Budeme ji přilévat do pramene tak dlouho, dokud se na všechno nezapomene.“

Co měl tedy Fous dělat. Hned druhý den ráno vzal prádelní hrnec, pytel hrachu a dva pytle soli a znova vařil hrachovou polévku...

A jak začala polévka vonět, vyhrabala se odněkud želva Sylva, a protože byla stará a zapomnětlivá, hned se ptala, kdy už bude ta polévka, vždyť už se vaří tak dlouho...


Toto je pouze náhled elektronické knihy. Zakoupení její plné verze je

možné v elektronickém obchodě společnosti eReading.




       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz – online prodej | ABZ Knihy, a.s.