E-kniha: Hořké zrání Adriana Molea - Sue Townsendová

Mamince, tatínkovi

a celé rodině,

s láskou a díky

MLADÁ FRONTA

Sue Townsendová

MLADÁ FRONTA

Přeložila Helena Hartlová

The Growing Pains of Adrian Mole

Copyright © 1984 by Sue Townsend

Translation © Helena Hartlová, 1994, 2003, 2017

7

„Aristokratický rebel, protože má dostatek jídla, musí

mít jiné příčiny nespokojenosti.“

Bertrand Russell

Dějiny západní filozofie

Neděle, 4. dubna Otec odeslal telegram na ministerstvo války. Chce se zúčast­ nit války o Falklandy. Napsal jim: SPECIALISTA NA VYTAPENI STOP PRVOTRIDNI KON­ DICE STOP NA BIZI SE DO SLUZEB SVE VLASTI STOP SCHOPEN OKAMZITE MOBILI ZACE STOP

Matka říká, že otec by dělal cokoli, jen aby nemusel pra­ covat pro městskou správu jako dozorce nad obnovou toho svahu u ka nálu.

Při svačině jsem se díval na mapu světa, ale nemohl jsem Falk landy nikde objevit. Matka je našla  – schovaly se pod drobenku z koláče.

Mám výčitky, že se v době národní krize zmiňuji o svých osob ních potížích, ale od té chvíle, co se mi včera večer při­ lepilo k nosu letadlo ze stavebnice, prožívám úplná muka. Hrozně mi napuchl nos. Jsem šílený strachy, že pukne a že mi vyteče mozek.

Volal jsem na pohotovost. Asi po hodině hihňání jsem dostal k telefonu sestru, která mi včera letadlo odstraňovala.

SUE TOWNSENDOVÁ

Řekla, že mám „zřejmě alergii na některá lepidla“ a že ten otok za pár dní splaskne. Pak dodala: „Možná tě aspoň příš­ tě přejdou choutky čichat lepidlo.“ Chtěl jsem jí to vysvětlit, ale zavěsila.

Zastavila se tu Pandora, ale mluvil jsem s  ní jenom přes dveře. Kdyby ten můj raťafák zahlídla, v tu ránu by mě nechala. Pondělí, 5. dubna To už je můj osud! První den prázdnin, a já kvůli tomu pří­ šerně nateklému frňáku nemůžu ven. Dokonce i  matka si začíná trošič ku dělat starosti. Chtěla ten otok propíchnout vypálenou jehlou, ale já to nedovolil. Nedokáže vzít jehlu pořádně do ruky. Když nesvede přišít záplatu k džínám, jak by jí člověk mohl svěřit tak delikátní lékařský zákrok. Pro­ sil jsem ji, aby mě vzala k nějakému soukromému nosnímu specialistovi, ale odmítla to. Řekla, že po třebuje peníze na test „zdravé ženy“. Nechá si prohlédnout všech ny své pri­ mární i sekundární pohlavní orgány. Brr!

Pes se zamiloval do kokršpanělky Mitzi. Nemá ale nej­ menší šanci, protože: a) není čistokrevný, b) na rozdíl od většiny psů vůbec nedbá o  svůj zevnějšek. Snažil jsem se mu to vysvětlit, ale on se jen smutně koukal a nakonec si šel zase lehnout k Mitzi před vrátka. Být zamilovaný není žádná legrace. Já mám s Pandorou ten samý problém jako náš pes s Mitzi. Oba jsme z nižší společen ské třídy než naše lásky. Úterý, 6. dubna Národu bylo oznámeno, že Británie a  Argentina spolu ne­ válčí, vedeme konflikt.

Čtu knížku Sólokapr od nějaké Evelyn Waughové. Středa, 7. dubna Poslal jsem Pandoře milostný dopis a  báseň. Do dopisu jsem napsal:

Hořké zrání Adriana Molea

Pandoro, má lásko, vzhledem ke svému dočasnému zohavení se s  Tebou nemůžu osobně vidět, ale každičká buňka v  mém těle volá po Tvé oka­ mžité fyzické přítomnosti. Buď trpělivá, má lásko, už brzy se zas spolu budeme smát.

S neumdlévající láskou

Tvůj Adrian

P. S.: Jaký je Tvůj názor na argentinský konflikt, zvlášť s ohle dem na rezignaci lorda Carringtona?

Nespokojený tuňák

Jsem ryba zvaná tuňák,

plovoucí v moři hoře.

Ach kdyže, kdyže

nadejde můj čas tření? Doufám, že Pandora mou báseň pochopí a  že jí dojde, jaký symbol se skrývá za „časem tření“. Už toho mám dost, být je­ diný panic ve třídě. Každý mimo mě už má za sebou nějakou sexuální zkušenost. Barry Kent se vytahuje, kolika hospo­ dyňkám, co jim místo otce roznáší mlíko, už to udělal. Tvrdí, že to je ten pravý důvod, proč chodí pořád pozdě do školy. Čtvrtek, 8. dubna ZELENÝ ČTVRTEK. ÚPLNĚK Nos už trochu splaskl.

Matka se vrátila z testů „zdravé ženy“. Má mizernou ná­ ladu.

Dovolil jsem Pandoře, aby mě navštívila v  přítmí mého pokoje. Báječně jsme se líbali. Pandora si pod šaty oblékla matčino dlouhé hedvábné kombiné a dovolila mi, abych si sáhnul na jeho spodní krajkové lemování. Víc mě zajímala krajka ve výstřihu, ale Pan dora řekla: „Ne, miláčku, musíme s tím počkat, až budeme mít po zkouškách.“

SUE TOWNSENDOVÁ

Upozornil jsem ji, že mi tohle přemáhání pustoší pleť, ale ona řekla: „Jestli mě opravdu miluješ, počkáš s tím.“ Já na to řekl: „Kdybys mě opravdu milovala, nečekala bys.“

Potom odešla. Musela vrátit kombiné do skříně, než se její matka vrátí z práce.

Mám osmatřicet uhrů: osmadvacet na obličeji a  zbytek na ra menou. Pátek, 9. dubna VELKÝ PÁTEK Barry Kent o mně všude vykládá zlomyslnou pomluvu, že jsem závislý na lepidle. Jeho tetička dělá uklízečku v  nemocnici a  do slechla se o  mé nehodě s  letadlem a  nosem. Podle mě je to napros to nechutné. Jak je možné, že uklízečky smějí klidně prozrazovat lékařská tajemství? Měli by je donutit skládat hip­ pokratovskou přísahu, jako to dělají doktoři a sestry.

Matka je otrávená. Celý den posedává po domě, kouří a  vzdy chá. Na druhém programu dávali pořad o  francouz­ ských dětech, které se rodí rovnou do plaveckého bazénu; bylo to hrozně zají mavé (a  erotické), ale matka to rychle přepnula a dívala se na fotbal!!! Když jsem protestoval, za­ ječela na mě: „Proč nepráskneš dveřma a  nejdeš trucovat k sobě do pokoje jako každej normální puberťák?“

Otec je z matčiny deprese zrovna tak vedle jako já. Drží ji to od té doby, co byla na té klinice pro „zdravé ženy“.

Možná není tak úplně zdravá.

Loď Canberra vyplula na Falklandy a vzala s sebou i Cli­ vea, staršího bratra Barryho Kenta. Sobota, 10. dubna Berta vyhodili z  klubu Britské legie, když prohlásil, že Falklan dy patří Argentině. Bertovi je to jedno, chodil tam, jen aby využil toho, že penzistům nalévají pivo se slevou.

Hořké zrání Adriana Molea

Zastavila se tu babička, aby zkontrolovala, jestli nemáme ve spižírně argentinské hovězí konzervy. V  testu jsme ob­ stáli, naše konzervy byly z brazilských krav.

Babička má v  očích zvláštní výraz. Matka tvrdí, že se tomu říká šovinismus, ale já spíš myslím, že se jí dělá šedý zákal. Brali jsme ho vloni při biologii, takže vím, o  čem mluvím. Neděle, 11. dubna NEDĚLE VELIKONOČNÍ Dělníci dřou v přesčasech, aby opravili britské bitevní lodě. Británie má v  plánu uskutečnit za šest týdnů překvapivý útok proti Argentině.

Babička mě donutila, abych s ní šel do kostela. Farář nás nutil modlit se za Falklanďany. Řekl, že žijí „pod tyranií fašistické vojenské síly“. Když mluvil o světovém míru, div se z toho nepo minul. Podle mě kázal moc dlouho; dokonce i babička začala být nervózní a pošeptala mi, že už potřebu­ je jít domů a dát vařit zeleninu.

Asi se babičce svěřím, že už nejsem věřící křesťan. Bude si prostě muset najít někoho jiného, kdo jí pomůže do kop­ ce ke kostelu. Nedostal jsem velikonoční vajíčko: matka s otcem řekli, že jsem na to moc starý. Člověk by málem uvě­ řil, že snad existuje nějaký zákon proti pojídání velikonoč­ ních vajíček patnáctiletý mi! Pondělí, 12. dubna PONDĚLÍ VELIKONOČNÍ Myslím, že s  matkou to jde z  kopce; je teď ještě potrhlejší než obvykle. Přišla mi do pokoje převléknout postel, a když jsem protestoval, že mi klepe popel z cigarety na mapu fal­ klandského konfliktu, řekla: „Propána, Adriane, vždyť tady to vypadá jak v nějaký zatracený svatyni! Jak to, že taky ne­ válíš hadry po zemi jako všichni normální kluci?“

SUE TOWNSENDOVÁ

Řekl jsem, že mám rád své věci v pořádku a pěkně srov­ nané, ale ona řekla: „Jseš zatracenej posedlík,“ a odešla.

Matka s otcem se věčně hádají kvůli jejich ložnici. Otcova polovina je děsně spořádaná, ale matčina půlka je nechut­ ná: přetékající popelníky, staré zažloutlé noviny, knížky, časopisy a silonové kalhotky, to všechno na podlaze. Polič­ ky u  postele jsou plné ohavností, co si nakupuje po baza­ rech a antikvariátech; jsou to samé sošky bez rukou, rozbité vázy, páchnoucí staré knihy atd. Je mi otce líto, že s ní musí sdílet místnost. On má na poličkách jedině automapy a fot­ ku mé matky ve svatebních šatech. Je to jediná nevěsta, co jsem kdy viděl, které z nosu stoupá cigaretový dým.

Já prostě nechápu, proč si ji otec bral. Úterý, 13. dubna Když skončil seriál Křižovatky, zeptal jsem se otce, proč se s matkou oženil. Bylo to, jako bych otevřel stavidla! Vyvalila se patnáct let shromažďovaná hořkost a zloba. „Ať neuděláš stejnou chybu jako já, Adriane. Nedopusť, aby tě ženský tělo tak zaslepilo, že neuvidíš, jaký má charakter a jak se chová.“

Vysvětlil mi, že mou matku poznal, když se nosily mini­ sukně. Řekl, že matka měla tehdy parádní lýtka a  stehna. „Musíš si uvě domit,“ dodal, „že většina ženských vypadala v  minisukních děs ně, takže tvoje matka byla svým způso­ bem výjimečná.“

Šokovalo mě, že nevidí nic než sex. Řekl jsem mu, že já Pan­ doru miluju kvůli tomu, že je chytrá a  má soucit se slabými, chu dými a  utiskovanými. Otec se odporně zachechtal a  řekl: „No jasně! Jenže kdyby Pandora byla škaredá jak noc, tak by sis jejího zatracenýho IQ a praštěnýho jemnocitu ani nevšim’.“

Náš první chlapský rozhovor zakončil slovy: „Koukej, synáč ku, ať tě vůbec ani nenapadne ženit se dřív, dokud s tou buchtou nestrávíš pár měsíců v jedný místnosti. Jestli nechá válet kalhotky na zemi dýl jak tři dny, nech ji plavat!“

Hořké zrání Adriana Molea

Středa, 14. dubna Mitzina panička přišla požádat matku, abychom našeho psa k Mitzi nepouštěli. Matka řekla, že náš pes žije v liberální domác nosti a může si chodit, kam se mu zachce.

Mitzina majitelka, nějaká paní Carmichaelová, řekla, že jestli náš pes „nepřestane Mitzi obtěžovat“, bude nuce­ na ohlásit to na policii. Matka se zasmála a řekla: „K čemu takový troškaření? Proč to rovnou neženete k  Nejvyššímu soudu?“

Za půl hodiny přišel pan Carmichael. Řekl, že se Mitzi připra vuje na přehlídku a  každý stres jí škodí. Matka řek­ la: „Já mám na práci důležitější věci než tady postávat a ba­ vit se s  váma o  milost ným románku nějakýho zatracenýho kokršpaněla s  vořechem.“ Doufal jsem, že po těch slovech půjde uvařit večeři, ale kdepak, sedla si v kuchyni a přečetla si Guardian od první do poslední stránky, a tak jsem si šel otevřít dalšího tuňáka. Čtvrtek, 15. dubna Probudil jsem se ve čtyři ráno s bolením zubů. Vzal jsem si na bolest šest dětských aspirinů. V pět jsem probudil matku a otce a řekl jsem jim, jak trpím.

Otec řekl: „Můžeš si za to sám, když ses vykašlal na tři poslední prohlídky.“

V  půl šesté jsem otce poprosil, aby mě odvezl na poho­ tovost, ale on to odmítl a jen se otočil na druhý bok. Jemu se to mluví: už žádné svoje zuby nemá. Seděl jsem v posteli trýzněný krutou bolestí a pozoroval, jak se nebe rozjasňuje. Šťastní bezzubí ptáci spustili to své příšerné skřehotání a já si přísahal, že ode dneška budu chodit k zubaři čtyřikrát do roka, i když mě nebude nic bolet.

V devět mě matka probudila s tím, že mi domluvila zub­ ní ošetření na pohotovosti. Řekl jsem jí, že se bolest utišila a že to objednání může zrušit.

SUE TOWNSENDOVÁ

Pátek, 16. dubna POSLEDNÍ ČTVRŤ MĚSÍCE Ve tři ráno mě probudila mučivá bolest zubů. Snažil jsem se trpět potichu, ale vzlyky vyvolané nesnesitelnou trýzní muse­ ly zřejmě proniknout až k rodičům do pokoje, protože otec ke mně vtrhnul a požádal mě, abych byl zticha. Neprojevil nejmenší účast, pořád jenom hekal, že musí jít zítra makat na kanál a  potře buje se vyspat. Když se vracel do postele, uklouzl na jednom z matčiných Cosmopolitanů, který ne­ chala ležet na podlaze. Jeho klení probudilo psa. Potom se probudila matka. Pak spustili ti zatracení ptáci. A tak jsem opět sledoval, jak šedé spáry úsvitu pronikají temnou nocí. Sobota, 17. dubna Pořád jsem v posteli s bolením zubů.

Rodiče neprojevují naprosto žádnou účast, jediné, co od nich věčně slyším, je: „Měls jít k zubaři.“

Zavolal jsem Pandoře. Zastaví se zítra. Zeptala se, jestli něco nepotřebuju; řekl jsem, že tyčinka Mars by mi přišla vhod. Řekla (zdálo se mně, že dost naštvaně): „Panebože, Adriane, copak ty zuby nemáš ještě dost prožraný?“

Pes proskučel celý den u  Mitzi před vrátky. Taky vůbec nežere. Odmítá i ty nejlepší psí konzervy. Neděle, 18. dubna PRVNÍ PO VELIKONOCÍCH Právě odešla Pandora. Jsem úplně zničený ze samého přemáhá ní. Takhle už to dál nejde. Napsal jsem do poradny. Milá teto Kláro, jsem patnáctiletý školák. Babička o mně říká, že jsem přitažli­ vý, a spousta lidí už si všimla, jak jsem na svůj věk vyzrálý. Jsem jediné dítě z  nepodařeného manželství (když nepočítám psa). Mám takovýhle problém: jsem velice zamilovaný do starší dívky

Hořké zrání Adriana Molea

(o  tři měsíce). Je ve třídě nade mnou (nemyslím ve škole, tam chodíme do stejné třídy. Chtěl jsem říct, že je z vyšší společenské třídy.), ale ona prohlašuje, že to v našem vztahu nic neznamená. Až donedávna, kdy jsem začal být posedlý sexem, jsme byli moc šťastní. V poslední době si hodně pomáhám sám. Na chvilku to pomůže, ale dlouho mi to nevydrží. Vím, že pořádné pomilování by mi ohromně prospělo. Zlepšila by se mi pleť a mohl bych se líp soustředit na učení. Zkoušel jsem všechno možné, ale moje dívka odmítá jít za urči­ tou hranici erotického sblížení. Říká, že na to máme čas. Jsem si plně vědom všech strašlivých nepříjemností s tím, když člověk přivede na svět nechtěné dítě, a použil bych ochranu.

Tvůj zoufalý

Básník z vnitrozemí

Pondělí, 19. dubna Dneska dopoledne jsme měli při občanské výchově senzač­ ní diskusi. Byla o  Falklandech. Pandora podala návrh na prohlášení, že „tato třída je proti použití síly ke znovuzís­ kání Falklandských ostrovů“.

Úroveň diskuse byla tentokrát výjimečně dobrá. Pronesl jsem skvělou řeč ve prospěch předneseného návrhu. Použil jsem citace ze Zvířecí farmy a Hroznů hněvu. Když jsem si sedal, měl jsem dost slušný potlesk.

Barry Kent se vyslovil proti návrhu. Řekl: „No, já, jako, si myslim, že bysme jako, no, jako že bysme měli shodit ňáký bom by na argentinský pobřeží.“ Citoval svého otce, a přesto si sedal za bouřlivých ovací!

Ve 14.30 zubař, ach jo!

16.00: Jsem bez předního zubu! Ten idiotský Australan mně ho vytrhl, místo aby ho spravil. Měl dokonce tu drzost zabalit ho do ubrousku a dát mi ho s sebou domů!

„Ale teď tam mám díru!“ řekl jsem. „Zrovna jako Watford,“ řekl on. „A když si na to může zvyknout on, ty si zvykneš taky.“

SUE TOWNSENDOVÁ

Zeptal jsem se ho, jestli mi naroste další. „Bože, ty Anglá­ ni jsou takoví ignoranti,“ zabručel si pod vousy, ale vůbec mi neodpo věděl.

Když jsem se potácel z  ordinace a  svíral si umrtvenou čelist, řekl mi, že mě často vídá, jak se cestou ze školy cpu tyčinkou Mars, a že to bude jen a jen moje chyba, jestli budu ve třiceti bez zubů.

Napříště budu chodit jinudy. Úterý, 20. dubna Vypadám teď jako ze zločineckého rejstříku. Jako masový vrah. Matka se šíleně vzteká; napsala zubaři dopis a chce po něm, aby mi udělal falešný zub zadarmo.

Ve škole to byla hrůza; Barry Kent mi začal říkat „Děravej Mole“ a hned se to ujalo. I Pandora si trochu udržovala od­ stup. Při fyzice jsem jí poslal psaníčko. Ptal jsem se jí, jestli mě ještě miluje. Odepsala mi: „Budu Tě milovat tak dlouho, dokud bude Gibraltar patřit Británii.“

Hořké zrání Adriana Molea

Středa, 21. dubna Zrovna bylo ve zprávách, že Španělé požadují navrácení Gi­ braltaru. Čtvrtek, 22. dubna Dneska ráno jsem si nedokázal představit, že zas půjdu s tou dírou do školy, a  tak jsem zůstal v  posteli až do 12.45. Po­ prosil jsem matku, aby mi napsala omluvenku. Při odpolední kontrole docházky jsem ji dal slečně učitelce Fossingtonové­ ­Goreové. Navztekaně si ji přečetla a pak řekla: „Tvoje matka je aspoň upřímná. To je příjemná změna v té hromadě lží, co člověk dneska může očekávat od většiny rodičů.“

Dala mi omluvenku přečíst. Stálo v ní: Milá slečno učitelko, Adrian dneska dopoledne nešel do školy, protože až do 12.45 ne­ vylezl z postele.

Srdečně

Pauline Moleová

Pro příště si nechám psát omluvenky od otce. Je to rozený lhář. Pátek, 23. dubna DEN SV. JIŘÍ (V ANGLII). MĚSÍC V NOVU Barry Kent dneska přišel do školy v  tričku s  britskou vlaj­ kou. Slečna učitelka Fossingtonová­Goreová ho poslala domů převlék nout. Barry Kent ječel: „Slavím svátek našeho svatýho patrona, ne?“

Slečna učitelka Fossingtonová­Goreová zase ječela na něj: „Máš na sobě symbol fašismu, ty neonacistickej parchante.“ Dneska se narodil Shakespeare. Jednou ze mě bude stejně slavný spisovatel jako on. Jsem na dobré cestě: mám už dva odmítavé dopisy z BBC.

SUE TOWNSENDOVÁ

Sobota, 24. dubna Otec Barryho Kenta je dneska na první stránce místního večer níku. Na obrázku třímá v rukou Barryho tričko s brit­ skou vlajkou.

Na popisce pod fotografií stojí: „Vlastenec oplakávající ztrátu národní hrdosti.“

V článku se píše: Robustní veterán z druhé světové války Frederick Kent (45) hovořil s naším reportérem v obýváku svého útulného obec­ ního domku o hlubokých pocitech lítosti nad tím, že se jeho synovi Barrymu (15) dostalo výsměchu a ponížení, když při­ šel do školy v tričku s britskou vlajkou. Barry je žákem Vše­ obecně vzdělávací školy Neila Armstronga. Paní Kentová (35) řekla: „Můj syn Barry je citlivý chlapec, který zbožňuje svou vlast a nesmírně obdivuje Svatého Jiřího, proto si oblékl trič­ ko, co mělo obrázek naší báječné anglické vlajky.“ Pan Frede­ rick Kent doplnil: „To proto, že měl včera svatej Jiří svátek.“

Pan Kent odmítá posílat syna do školy, dokud se dotyč­ ná uči telka, slečna Fossingtonová­Goreová (31), veřejně ne­ omluví.

Ředitel školy pan Reginald Scruton (57) nám dnes telefo­ nicky sdělil: „Znám tuhle zatracenou Kentovic famílii až moc dobře a  můžu vás ujistit, že už něco vymyslíme, aby z  toho v  místním plátku neudělali senzaci.“ Když byl pan Scruton upozorněn na to, že právě hovoří s  Rogerem Greenhillem, naším dopisovatelem pro otázky školství, pan Scruton se omluvil a učinil následující prohlášení: „Bez komentáře.“ Neděle, 25. dubna DRUHÁ PO VELIKONOCÍCH ZAČÍNÁ LETNÍ ČAS (V USA A KANADĚ) Britské oddíly získaly nazpět Jižní Georgii. Zanesl jsem si změ nu do své mapy konfliktu.

Hořké zrání Adriana Molea

Dneska ráno jsem našel v koupelně podivný přístroj. Vy­ padá trochu jako kuchyňský budík. Na krabici je napsáno „Předpo věď“. Doufám, že se matka nedala na okultismus. Pondělí, 26. dubna Záhadný rozhovor! Matka řekla: „Už je to jistý, Georgi.“ Otec řekl: „Ježíši, já to nepřežiju. Zas ty věčný procedůry ve tři ráno. V mým věku!“

Vypadá to, jako by matka měla na otce nepřiměřené se­ xuální nároky. Úterý, 27. dubna Dostal jsem dopis od tety Kláry z  poradny! Přečetl jsem si ho cestou do školy. Milý Básníku z vnitrozemí, inu, inu, vypadá to, že jsi pěkně vytočený, drahoušku, nemám pravdu? Podívej se, je ti patnáct, v Tvém těle to klokotá, hormo­ ny víří. Tvé pocity a nálady jdou ode zdi ke zdi, nahoru a dolů, jako jo­jo. A samozřejmě toužíš po sexu. Jako každý kluk v Tvém věku. Jenže, můj milý, jsou taky lidé, co sní o domě s bazénem nebo exotické dovolené. Člověk prostě vždycky nemůže mít to, co by zrovna chtěl. Řekla bych, že máš docela prima, rozumnou holku; buďte rádi, že můžete být spolu. Najdi si nějakého koníčka, udržuj se fyzicky i duševně fit a uč se ovládat svůj dech. Můj milý hochu, sex je jen malá část života. Užívej si své ne­ opakovatelné roky dospívání.

Upřímně Tě zdraví

teta Klára

Užívej si neopakovatelné roky dospívání! Je to jen bída a utr pení. Nemůžu se dočkat, až budu úplně dospělý a budu mít mož nost vést učené debaty s intelektuály.

SUE TOWNSENDOVÁ

Středa, 28. dubna Šídlo (alias Doreen Slaterová) se dneska zastavila u  nás doma. Neviděl jsem ji od té doby, co se s  mým otcem ro­ zešli.

Byla děsně udýchaná a v očích měla divný výraz. Když otec přišel ke dveřím, nic neřekla, jenom rozevřela ka­ bát (trochu při brala) a  pak prohlásila: „Myslela jsem, že bys to měl vědět, Georgi,“ oto čila se a odpochodovala k brance.

Otec neřekl ani slovo. Jen se tak nějak zesláble opřel o zábradlí.

„Vypadá dobře, vid’?“ poznamenal jsem.

„Přímo kvete,“ zamumlal otec, vzal si kabát a šel za ní.

Za pět minut se vrátila matka z cvičení podle Jane Fondo­ vé v kulturním středisku. Byla děsně šťastná, že se jí podaři­ lo překo nat práh bolesti.

„Georgi!“ volala, prohledala všechny místnosti a  potom se ze ptala: „Kdy jsi naposledy viděl otce?“

Mlčel jsem jako zařezaný. Matka vždycky šílí, když se ně­ kdo o Šídlu jen zmíní. Čtvrtek, 29. dubna Ve škole je to teď děsně super, když se vyholená hlava a hrů­ zu nahánějící martensky Barryho Kenta staly jen zlou vzpo­ mínkou.

Šel jsem k  zubaři kvůli otisku. Říkal mi „Matyldo“. Ne­ mohl jsem protestovat, protože jsem měl pusu plnou vosku. Pátek, 30. dubna PRVNÍ ČTVRŤ MĚSÍCE Matka s otcem konzumují láhev vodky týdně. Neuplyne ani minuta, aby jeden z  nich neroztloukal led, nekrájel citron nebo neběžel naproti do hospody pro flašku.

To je špatné znamení. Docela určitě se něco chystá.

Hořké zrání Adriana Molea

Sobota, 1. května Volala babička a  jako každoročně měla nějaké moudré pořeka dlo. Vím jen, že to má co dělat s teplým prádlem. No a co? Já ho stejně nosím celý rok.

Británie bombardovala letiště v  Port Stanley a  vyřadila ho z provozu. Neděle, 2. května TŘETÍ PO VELIKONOCÍCH Zastavil jsem se u Nigela. Šokoval mě zprávou, že se jeho ro­ diče chtějí vystěhovat do Austrálie! Jak může nějaký Angličan stát o to, žít v zahraničí? Cizincům nic jiného nezbývá, proto­ že se tam narodili, ale aby odtud dobrovolně odešel Angličan, to je absurdní. Zvlášť teď, když jsou běžně k dostání horská sluníčka. Nigel se mnou souhlasí. Ptal se mě, jestli tady může zůstat a  bydlet u  nás. Varoval jsem ho před naší nízkou ži­ votní úrovní, ale on řekl, že si všechny předměty dlouhodobé spotřeby z jejich domácnosti vezme s sebou. Pondělí, 3. května SVÁTEK PRÁCE VE SPOJENÉM KRÁLOVSTVÍ (MIMO SKOTSKO) DEN PRACOVNÍHO VOLNA (VE SKOTSKU) Dneska ráno jsem strávil v  koupelně půl hodiny studiem vlast ního nosu, protože můj takzvaně nejlepší přítel Nigel se mě včera zeptal, jestli jsem si všiml, že jsem dost podob­ ný Dustinu Hoffmanovi.

Doteďka jsem si neuvědomil, že mně nos narostl do tak mi mořádné velikosti. Ale čím déle jsem si ho prohlížel, tím mně bylo jasnější, že je to doopravdy raťafák.

Matka zabušila na dveře a zaječela: „Ať už tam děláš co­ koliv, okamžitě toho nech a pojď se dolů nasnídat. Úplně se ti rozmáčí vločky!“

Když jsem přišel dolů, zeptal jsem se matky, jestli jí připomí nám Dustina Hoffmana. „Takovou kliku nemáš, zlatíčko,“ řekla. Úterý, 4. května Matka přestala nosit podprsenku. Má prsa jako dvě vejce vaře ná moc dlouho bez skořápky. Kdyby alespoň nenosila tak těsná trička. Pro ženu v  jejím věku (37) to není právě nejvhodnější. Středa, 5. května Podivný telefonát. Zvonil telefon, tak jsem to zvedl, ale než jsem se stačil ohlásit jménem, nějaká nóbl ženská řekla: „Tady klinika. Objednali jsme vás na pátek, 14 hodin. Může­ te přijít, paní Moleová?“

„Ano,“ řekl jsem fistulí.

„Bude to trvat dvě hodiny. Během té doby vás přijmou dva lékaři a poradce, který má v záležitostech, jako je vaše, velké zkušenosti,“ odříkala mechanicky.

„Děkuji vám,“ zaskřehotal jsem vysokým hláskem.

„Přineste prosím vzorek moči, malý vzorek, žádnou lá­ hev od okurek, prosím vás,“ pokračovala.

„Dobře,“ vypískl jsem.

„Uklidněte se, paní Moleová,“ řekla ta ženská nepře­ svědčivě. „Jsme tady od toho, abychom vám pomohli.“ Pak ještě řekla: „A ne zapomeňte prosím na náš účet. Vaše vstup­ ní prohlídka bude stát čtyřicet dvě libry.“

„Ano,“ špitl jsem.

„Tedy v  pátek ve dvě. Buďte prosím přesná.“ Potom za­ věsila. Co to všechno znamená? Matka se mi slovem nezmínila, že je nemocná. Co je to ta její „záležitost“? A jaká je to vlastně „klinika“?

Hořké zrání Adriana Molea

Čtvrtek, 6, května Dneska večer jsem slyšel v  rádiu nějakou nemožnou žen­ skou vykládat o  tom, jak se stala milionářkou psaním ro­ mánků. Říkala, že čtenářky zbožňují knížky o  doktorech, počítačových expertech a tak podobně. Taky to zkusím. Mi­ lión liber by se mi hodil. Ta ženská říkala, že je důležité, aby měl autor románků symbolické jméno, a tak jsem se po dlouhém přemýšlení rozhodl, že si budu říkat Adrian Silný. Už jsem napsal půl první stránky. Adrian Silný: Stýskání po Wolverhamptonu Oči s měděnými tečkami, které patřily Jasonu Westmorelando­ vi, přejely cynicky po terase. Capri už měl plné zuby. Toužil po Wolverhamptonu.

Ohnul zbývající prsty a kriticky si je prohlížel. Nehoda s elek­ trickou pilou ukončila jeho rychlý vzestup na poli elektroniky. Jeho dny již nenaplňovaly mikročipy. V  jeho životě zela straš­ livá propast. Pokusil se ji zaplnit cestováním a sebeukájením, ale to nemohlo zahladit vzpomínky na Gardenii Fetheringto­ novou, pa nenskou plastickou chirurgyni z  nemocnice ve Wol­ verhamptonu.

Jason se zasnil; slepě se snažil setřást slané, oslepující slzy... Pátek, 7. května Dneska navečer se v  autě cestou na nákup matka s  otcem doha dovali o feminismu. Otec si prý všiml, že od té doby, co matce stouplo sebevědomí, ztratila deset centimetrů kolem prsou.

„Co mají moje prsa s  čímkoli společnýho?“ zeptala se matka naštva ně. Chvíli bylo ticho a potom řekla: „A nemáš, Georgi, pocit, že jako osobnost jsem vyrostla?“

„Právě naopak, Pauline,“ řekl otec. „Co nosíš boty bez podpatku, jseš mnohem menší.“

SUE TOWNSENDOVÁ

My s  otcem jsme se tomu ohromně smáli, ale ne moc dlouho, protože matka nám uštědřila jeden ze svých os­ trých pohledů. Potom se dívala z okna. V očích měla slzy.

Zadívala se na mě a řekla: „Proč jen nemám dceru, s kte­ rou bych si mohla popovídat.“

Otec na to řekl: „Pauline, nemůžeme přece takhle ris­ kovat. Co kdyby se nám narodilo ještě jedno dítě, jako je Adrian?“ Potom si začali povídat o mém dětství.

„Za to může ten zatracenej doktor Spock, že z  Adriana vyrostlo to, co je,“ řekla matka.

„Co ze mě vyrostlo?“ zeptal jsem se.

„Jsi škudlil a věčně máš tu svou perfektně vyhřebelcova­ nou hlavinku strčenou v nějaký knize,“ řekl otec.

Byl jsem tak šokovaný, že jsem se chvilku nezmohl na slovo, ale potom jsem řekl: „Jakého syna jste si teda přáli?“ Snažil jsem se, abych to pronesl lehkým, konverzačním tónem (není to snad né, když má člověk srdce probodané šípy kritiky).

Než to ze sebe všechno vyklopili, prošli jsme celou samoobslu hu, vystáli frontu u  pokladny a  vrátili se zpátky do několikapodlažního parkoviště.

Ideální syn mého otce byl sportovec, veselý, společenský, mlu vil plynně cizími jazyky, byl vysoký, se zdravě červený­ mi tvářemi bez poskvrnky, před dámami smekal klobouk. Chodil se svým otcem na ryby a vyprávěl si s ním vtipy. Byl šikovný a po veče rech dával dohromady starožitné hodiny. Byl by z  něho dobrý vysoký úředník. V  budoucnu by volil konzervativce a  přiženil se do dobré rodiny. Založil by si vlastní firmu na počítače v Guildfordu.

Ideální syn mé matky byl naproti tomu citově založený a  za smušilý. Chodil do školy pro mimořádně nadané. Již v  raném mládí okouzloval ženy a  dívky, každou návštěvu uchvátil vtipnou konverzací. Oblékal se s šarmem a elegan­ cí, byl bez jakýchkoli předsudků vůči ženám, starým lidem a  jiným rasám. (Jeho nej lepší přítelkyní by byla africká

Hořké zrání Adriana Molea

stařenka.) Získal by stipendium na Oxfordské univerzitě, studium by vzal útokem a psalo by se o něm v univerzitních ročenkách. Odmítl by všechny nabídky na teplé místečko v parlamentu. Místo toho by odjel do jižní Afriky a dovedl černochy k úspěšné revoluci. Pak by se vrátil do Anglie, kde by ho považovali za muže číslo jedna, hodného nejvyšších poct. Pohyboval by se v nejlepší společnosti. Svou matku by bral všude s sebou.

Když to ze sebe všechno vysypali, řekl jsem: „Je mi líto, že jste se ve mně tak zklamali.“

„Ty za to nemůžeš, Adriane,“ řekla matka. „Je to naše chyba. Měli jsme ti dát jméno BRETT!!!“ Sobota, 8. května ÚPLNĚK Potřeboval jsem si s někým promluvit o svých pocitech mé­ něcennosti (které se dneska v noci ještě zhoršily, když jsem nemohl usnout a myslel na Bretta Molea, mytického syna). Tak jsem šel k babičce. Ukázala mi moje fotky z dětství. Mu­ sím připustit, že jsem doopravdy byl trochu směšné mimi­ no: až do dvou let jsem byl úplně holohlavý a na všech fot­ kách mám děsně zuřivý výraz. Teď už vím, proč matka nemá mou barevnou fotografii ve zlatém rámečku na televizi tak jako všechny ostatní matky.

Jsem ale rád, že jsem k babičce šel; myslí si, že je se mnou všechno v nejlepším pořádku. Řekl jsem jí o Brettu Moleovi, klu kovi, co nikdy neexistoval. „Připadá mi jako nesnesitel­ ně protivný fakan,“ řekla. „Jsem ráda, že z tebe nic takové­ ho nevyrostlo.“ Babička má v rameni nějaký zánět, a tak si svlékla šaty a  já jí postříkal rameno sprejem proti bolesti. Babiččin korzet vypadá jako postroj pro parašutisty. Zeptal jsem se jí, jak se z toho dostá vá. Řekla, že je to jen otázka se­ bekázně. Má takovou teorii, že od té doby, co vyšly korzety z módy, ztratila Anglie páteř.

26

SUE TOWNSENDOVÁ

Neděle, 9. května

ČTVRTÁ PO VELIKONOCÍCH. DEN MATEK

(V USA A KANADĚ)

Právě jsem si uvědomil, že jsem nikdy neviděl 1. opravdic­

kou mrtvolu, 2. ženskou bradavku. Takhle to dopadá, když

člověk žije ve slepé ulici.

Pondělí, 10. května

Požádal jsem Pandoru, aby mi ukázala alespoň jednu bra­

davku. Odmítla. Snažil jsem se jí vysvětlit, že je to v zájmu

rozvoje mých životních zkušeností, ona si ale zapnula svetr

až ke krku a odešla.

Úterý, 11. května

Dneska jsme se při biologii učili o  cukrovce. Pan učitel

Dooher nás učil měřit hladinu cukru v krvi zkouškou moči.

To mi připo mnělo, že jsem matce neřekl o  tom objednání

na kliniku. Nejspíš to ale stejně nebylo nic důležitého.

Středa, 12. května

Dneska ráno jsem dostal od Pandory následující dopis:

Adriane,

píšu Ti, abych ukončila náš vztah. Naše láska byla kdysi záleži­

tostí ducha. Spojovala nás společná úcta k umění a literatuře.

Ale ty ses změnil, Adriane. Chorobně ses upnul na mé tělo. Tvůj

vče rejší požadavek podívat se na mou levou bradavku mě defini­

tivně utvrdil v tom, že se musíme rozejít.

Nevolej mi, nepiš, nechoď za mnou.

Pandora Braithwaiteová

P. S.: Být Tebou, vyhledala bych odbornou psychiatrickou po moc

a  léčila se z  hypochondrie a  sexuální mánie. Anthony Per kins,

který hrál toho šílence ve filmu Psycho, chodil na psycho analýzu

deset let, takže se není za co stydět.

Hořké zrání Adriana Molea

Čtvrtek, 13. května Než jsem včera otevřel onen dopis, byl jsem normální dospíva­ jící intelektuál. Dnes vím, co to je trpět. Dospěl jsem. Už ne­ jsem mladý. Všiml jsem si dokonce, že se mi na čele dělají vrásky. Nedivil bych se, kdyby mi přes noc zbělely vlasy.

Zakouším naprostá muka!

Já ji miluju!

Miluju!

Miluju!

Ach bože!

Ach Pandoro!

3.00: Spotřeboval jsem celou roli toaletního papíru, abych si osušil slzy. Tolik jsem nebrečel od té doby, co mi jednou na pouti uletěla cukrová vata.

5.00: Spal jsem přerušovaným spánkem, potom jsem vstal a  po zoroval svítání. Svět pro mě přestal být plný na­ pětí a  barev. Je šedivý a  krutý. Uvažoval jsem o  tom, že to skoncuju, jenže to není fér vůči lidem, co po sobě člověk zanechá. Matku by to děsně rozrušilo, kdyby vešla ke mně do pokoje a našla mou mrtvolu. Se závěrečnými zkouškami se nebudu namáhat. Bude ze mě metař­intelektuál. Hul váty na popelářských vozech budu šokovat citáty z Kafky.

SUE TOWNSENDOVÁ

Pátek, 14. května Proč, ach proč jenom jsem chtěl zrovna po Pandoře, aby mi ukázala bradavku! Úplně stejně by posloužila kterákoli cizí bra davka. Nigel říká, že Sharon Bottsová člověku ukáže za 50 pencí a kilo hroznů úplně všechno.

Napsal jsem Pandoře krátký vzkaz. Pandoro, miláčku, co Ti mám říct? Byl jsem surovec a nešika a měl jsem vědět, že ode mě utečeš jako vyplašený faun. Moc Tě prosím, alespoň mi uděl audienci a dovol mi omluvit se osobně.

S nepřemožitelnou láskou

Tvůj Adrian

Myslím, že jsem to napsal docela pěkně. To s tím „vyplaše­ ným faunem“ mám z babiččiných cukrkandlových románků. Obálku jsem postříkal trochou matčina parfému „Tramp“ a doručím ji osobně dneska večer po setmění.

Tramp! To jsou nápady, nazvat parfém Tramp! Ha ha ha! Sobota, 15. května KVARTÁLNÍ DEN (VE SKOTSKU) U Pandory doma měli spoustu hostů. Málem jsem se k nim nedostal, co tam stálo jaguárů, roverů a volv. Nejdřív jsem si myslel, že někdo z rodiny umřel, protože jsem viděl dvě jeptišky a kněze, jak jedí v kuchyni párky v rohlíku. Pak za nimi přišla gorila a sáhla do ledničky pro láhev vína, takže jsem pochopil, že nejspíš pořádají maškarní večírek. Scho­ val jsem se za altánek, abych měl lepší výhled. V jedné lož­ nici se bavil kovboj s ďáblem a v druhé se řehtal žabák a tři cikánky. Po zahradě řinčel rytíř v brnění. Za ním spěchala jeskynní žena s pokřikem: „Stůj, Damiane, našla jsem otví­ rák na konzervy!“

Hořké zrání Adriana Molea

V  přízemí tančily nejrůznější víly, skřítkové a  šaškové, potom mezi ně vtrhla gorila a  dala se do tance s  břišní ta­ nečnicí, která měla naprosto nechutný kostým. Prosvítal jí pupík a  skoro celé bradavky. Přes obličej měla závoj, jako nosí muslimské ženy. To bylo myslím pěkné pokrytectví  – jako by se jí někdo měl chuť dívat zrovna na obličej!

Pandoru jsem nikde neviděl, a tak jsem asi po půl hodi­ ně do běhl ke dveřím a hodil dopis do schránky. Když jsem se otočil a běžel zpátky na ulici, vypotácel se ven Toulouse­ ­Lautrec a zvra cel do dřevěného květináče s vavřínem.

Když jsem přišel domů, v kuchyni stála královna Viktorie s princem Albertem. Královna Viktorie řekla: „Jdeme k Braith­ waiteům.“ Princ Albert řekl: „Pes potřebuje nakrmit.“ Po­ tom se vzneše ně odporoučeli. V  tomhle domě se mně nic neřekne. Neděle, 16. května PÁTÁ PO VELIKONOCÍCH. POSLEDNÍ ČTVRŤ MĚSÍCE 15.00: Matka pořád zvrací. To má z  toho, že ponocuje a  chlastá do čtyř do rána. Otec je ještě v  posteli, ale brzo bude muset vstát. Slíbil babičce, že ji po svačině vezme na výstavu květin.

19.00: Výstava květin je určitě nejotravnější místo na světě. Dospělí se tam přitom procházejí a  tváří se, že jsou z toho u vy tržení!

Babička si koupila dvanáct odnoží růží, pytel s hnojivem a vázu s amorkem z umělé hmoty.

Otec koupil odnož růže, která se jmenuje „Pauline“. Sentimen tálně se na sebe s  matkou culili a  drželi se za ručičky. Tak jsem je nechal být a šel si prohlídnout polici s jedy.

Pohrával jsem si s  myšlenkou, že ho láhev koupím, ale vtom na mě zavolala babička, abych jí odnesl hnojivo do auta. Odvrátila mě tak od myšlenek na smrt.

SUE TOWNSENDOVÁ

Pondělí, 17. května Zrovna jsem si psal v šatně úkol z matiky, když jsem zaslechl cvrlikání Pandořina sebejistého hlásku. „Byl to fakt bezva večí­ rek. Ale musím ti říct, že jsem sama ze sebe trochu vyplašená.“

„Proč, prosím tě?“ zeptala se Claire Neilsonová.

„Úplně se to příčí mým feministickým zásadám, ukazo­ vat svý tělo, ale přitom se mi ohromně líbilo být převlečená za břišní tanečnici,“ řekla Pandora vážně.

Pak už s Claire odcházely chodbou a tlachaly o její kočce, která čeká koťata.

Takže té samé Pandoře, která odmítla ukázat mi jednu jedinou bradavku v  soukromí mého pokoje, vůbec nevadí předvádět obě bradavky ve smíšené společnosti!!! Úterý, 18. května V knihovně jsem narazil na Šídlo. Měla s sebou svého syna Maxwella. Na hubenou ženskou mi připadala vážně docela tlustá.

Zatímco Šídlo a  já jsme si povídali o  časech, kdy byla otcovou přítelkyní, Maxwell vyhazoval knihy z  polic. Řekl jsem jí, že měla štěstí, když otci unikla, ale ona ho hájila, že prý „je úplně někdo jiný, když je se mnou o  samotě. Je něžný a milý.“ Jistě, asi jako Dr. Jekyll.

Vypůjčil jsem si knížku Postavení dělnické třídy v An­ glii od Bedřicha Engelse.

22.30: Právě jsem si uvědomil, že použila přítomný čas, když mluvila o  svých vztazích s  otcem. Měla by se stydět. Třicetiletá ženská, a nezná základy gramatiky! Středa, 19. května Pandora mlčí. Když se potkáme ve škole, dívá se skrz mě, jako bych byl neviditelný. Zeptal jsem se Nigela, kde bych našel Sharon Bottsovou. Taky jsem zašel do zeleniny, abych se podíval, co stojí kilo hroznů.