načítání...
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

Hořké tajemství - Barbara Wood

-6%
sleva

Elektronická kniha: Hořké tajemství
Autor:

Příběh mladé šestnáctileté dívky jménem Mary, žijící v bigotní katolické rodině na malém americkém městě. Když jí lékař sdělí, že je těhotná, považuje to za nesmysl, ...
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  149 Kč 140
+
-
4,7
bo za nákup

ukázka z knihy ukázka

Titul je dostupný ve formě:
elektronická forma tištěná forma

hodnoceni - 63.8%hodnoceni - 63.8%hodnoceni - 63.8%hodnoceni - 63.8%hodnoceni - 63.8% 70%   celkové hodnocení
2 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: » ALPRESS
Dostupné formáty
ke stažení:
EPUB, MOBI, PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku
Počet stran: 232
Vydání: Vyd. 2.
Název originálu: Bitteres Gehemnis
Spolupracovali: z německého originálu ... přeložila Renata Krejčířová
Jazyk: česky
Médium: e-book
ADOBE DRM: bez
ISBN: 978-80-736-2124-7
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis

Příběh mladé šestnáctileté dívky jménem Mary, žijící v bigotní katolické rodině na malém americkém městě. Když jí lékař sdělí, že je těhotná, považuje to za nesmysl, protože je dosud panna. Nikdo jí nevěří a straní se jí i rodiče a začíná štvanice, zejména ze strany faráře. Teprve nestranný lékař zjistí, že Mary může mít pravdu...

Zařazeno v kategoriích
Barbara Wood - další tituly autora:
Pod africkým sluncem Pod africkým sluncem
Wood, Barbara
Cena: 187 Kč
Hvězda babylonu Hvězda babylonu
Wood, Barbara
Cena: 187 Kč
Strážkyně tajemství Strážkyně tajemství
Wood, Barbara
Cena: 187 Kč
Noční vlaky Noční vlaky
Wood, Barbara
Cena: 168 Kč
 
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky











 BARBARA 
WOODOVÁ
HOŘKÉ TAJEMSTVÍ





Copyright © by Barbara Wood, 1979
Translation © Renata Krejčířová, 1998
Copyright © ALPRESS, s. r. o.
Všechna práva vyhrazena. Žádnou část knihy není dovoleno užít nebo jakýmkoliv
způsbem reprodukovat bez písemného souhlasu držitele práv, s výjimkou
krátkých citací nebo odkazů, které tvoří součást kritického zhodnocení.
Z německého originálu BITTERES GEHEIMNIS
přeložila Renata Krejčířová
Redakční úprava Marie Šťastná
Grafická úprava obálky Helena Kočí
Sazba Josef Polák
Elektronické formáty Dagmar Wankowska
Vydalo nakladatelství Alpress, s. r. o., Frýdek-Místek,
v edici Klokan, 2002
shop@alpress.cz
Vydání druhé
ISBN 978-80-7543-196-7 (pdf)





1
Mary si rozepnula župan a pustila ho na zem. Chladný noční vzduch ovanul její
nahé tělo a Mary se usmála s hlavou lehce nakloněnou na stranu.
Šebestián stál před ní. Měsíční světlo bledě ozařovalo obrysy jeho svalnatého těla.
Také on byl nahý kromě látky, kterou měl ovázanou kolem beder a po straně
upevněnou uzlem. Mary by se ráda podívala dolů, aby zjistila, jak se dá uzel rozvázat,
ale nechtěla uhnout pohledem. Byla v moci Šebestiánových očí, jejichž pohled ji
držel stejně jako jeho objetí.
Přestože vzduch byl chladný, nebylo jí zima. Tělem jí proudilo příjemné
teplo. A zdálo se, že z nočního chladu si nic nedělá ani Šebestián, jehož šlachy byly
napjaty pod kůží, lesknoucí se potem. Klidným, skoro líným pohybem uchopil
látku, která obepínala jeho bedra, a půvabným trhnutím zatáhl za uzel. Mary mířila
pohledem dál na jeho obličej, plná obav z toho, co látka odhalila, avšak také plná
touhy.
Když náhle udělal krok k ní, zarazil se jí na chvíli dech a reflexivně zvedla ruce
na prsa. Jeho hezký obličej byl úzký a přísný; dlouhé vlnité vlasy se zvedaly v
lehkém průvanu z jeho ramen, a když k ní přistoupil, viděla jizvy, které zohavily jeho
dokonalé tělo; bíle naběhlá místa, kde jeho tělo probodali.
Byl tak krásný, že to pociťovala až bolestně. Hluboké hloubavé oči, dlouhý
rovný nos, hranatá brada nad šlachovitým krkem. Snědé a ohebné silné paže,
pěkně tvarovaná prsa bez chloupků.
Když stál těsně před ní a jeho pohled jí pronikl, jako by se jí mohl dotýkat uvnitř,
cítila Mary, jak se v jejím břiše něco pohnulo. Hluboko v pánvi vzedmutí, které
ji nejprve polekalo a pak přemohlo. Vyvolala to jen jeho blízkost a jeho hluboký
pohled. Co teprve způsobí dotek nebo polibek?
S tichým povzdechem uchopila jeho ruku, zvedla ji ke svým ústům a přitiskla
rty na překvapivě tvrdou a šlachovitou dlaň. Pak zavedla Šebestiánovu ruku ke
svému levému ňadru.
Stále ještě na ni hleděl stravujícím pohledem, a když sklonil hlavu a svými rty
se dotkl jejích a vysunul svůj jazyk vstříc jejímu, stáhlo se jí hrdlo a chvíli
nemohla dýchat. Jeho druhá ruka klouzala pomalu dolů, jako vánek pohladila její horkou
kůži, a když našla své místo a spočinula tam, Mary by nejraději nahlas vykřikla.
Jeho prsty ji hladily a laskaly a Mary tu stála úplně ztuhlá, jako strnulá. K jejímu
zmatku se připojila slast.
Pak se jejich těla setkala a přitiskla k sobě. Jeho kůže byla teplá a vlhká. Dýchal
stejně přerývaně jako ona. Oba lapali po dechu jako tonoucí. Mary se pokoušela
potlačit vzdechy, které jí vycházely z hrdla. Doteky Šebestiánových rukou byly
prudší a drsnější.
Jeho dobyvačné napjaté tělo ji vzrušovalo. Cítila, jak se jeho ruka odtáhla a její
místo zaujalo něco jiného, neviditelná zbraň, která ji lekala a zároveň lákala.
Mary otevřela oči a v čiré panice se rozhlédla po pokoji. Avšak její strach, který
se zrodil z nevědomosti o tom, co se s ní teď děje, ustoupil nyní divoké žádosti,
jakou ještě nikdy nepoznala a která zvítězila nad všemi sebeobrannými instinkty.
Šebestián ji vzal do náručí a lehce ji položil na postel. Jeho tělo ji zakrylo. Ležel
na ní těžce, takže dýchala namáhavě. Jeho horká ústa vypadala, jako by ji chtěla
sníst, klouzala dolů od jejích rtů přes krk k ňadrům, přisála se k nim tak prudce, až
Mary tiše vykřikla.
Roztáhl jí nohy. Doširoka otevřela oči i ústa. Vydala se Šebestiánovi s rukama
rozpaženýma jako na kříži; povolná oběť.
Náhle jí projela sladká, slastná bolest. A pak cítila ještě něco jiného. Příval,
který následoval po jeho přirážení jako lodní brázda za člunem. Zdálo se jí, že celé
tělo se jí roztaví v plameni, který stoupal od nohou vzhůru přes stehna, stále se
zvětšoval a mohutněl, až vyrostl v plápolající oheň, který se nad ní uzavřel, takže
chvíli nemohla už nic slyšet ani vidět. Pak se oheň zhroutil do sebe a olizoval ji
malými plamínky blaženého vyčerpání a uspokojení.
Mary otevřela oči.
S těžkým oddechováním se podívala ke stropu. Zadržela dech a zaposlouchala
se do ticha domu. Všechno spalo. Štěstí, myslela si, že ve spánku nekřičela nahlas.
Hleděla do tmy a přemýšlela o snu. Jak to, že se jí zdálo zrovna o Šebestiánovi?
To byl tedy podivný sen. Jak do ní Šebestián pronikl, jak to bylo cítit, tak
opravdově. Nechápala to. Ve skutečnosti totiž Mikovi nedovolila ani to, aby se jí tam
dotknul. Odkud mohla vědět, jaké to je?
Zatímco ležela bez hnutí, uvědomila si, že s jejím tělem se stala změna. Co je
jinak?
Srdce jí bilo jako zběsilé, navzdory nočnímu chladu se potila, v nohou měla
divný pocit jako po dlouhém namáhavém běhu, ale to nebyly věci, které ji teď
udivovaly.
Bylo to něco mezi jejíma nohama, mezi stehny. Bylo to , něco v té oblasti, která
byla pro přísně katolickou Mary neznámá a zakázaná. Cosi se tam tajemně
změnilo. Cosi se tam stalo.





Opatrně a bázlivě posunula Mary ruku přes hranu nad levou kyčlí a chvatně
strčila prsty do trojúhelníku mezi stehny. Spěšně zapátrala špičkami prstů v
zakázané zóně a rychle zase ruku odtáhla.
Dotkla se ukazováčku palcem. Ulpěl na něm nevysvětlitelný lepkavý hlen.
Mary vytáhla ruku a položila ji na přikrývku. Zavřela oči a znovu vy volávala
Šebestiána, ale vzrušující pocity, které v ní podnítil, už nedokázala znovu oživit.
Byla prázdná, už ji to nezajímalo, a když znovu přemýšlela o té překvapivé
skutečnosti, že se jí zdálo o Šebestiánovi a nikoliv o Mikovi, upadla do hlubokého
spánku beze snů.
Mary stála v záři ranního slunce a rázně si kartáčovala vlasy, nespokojená, že
trvalá stále ještě neodrostla. Před časem se rozhodla, že si nechá narůst vlasy,
které dosud nosila nakrátko. Do léta, které bylo ještě dva měsíce daleko, jí budou
dlouhé a rovné vlasy sahat na záda a prudké slunce je zesvětlí, jak doufala, do
medové barvy.
Maryina matka, žena v každém ohledu konzervativní, nesouhlasila s nápadem své
dcery běhat po světě s dlouhými rozevlátými vlasy. Sama nosila své rezavé
vlasy také nakrátko, a když šla ven, většinou si nasadila klobouk, teď zrovna podle
módy kastrůlek, který si obvykle narazila na temeno podle Jackie Kennedyové.
Mary měla podobný klobouček a také kostým, který dostala k Velikonocům, byl
stejný jako kostým matčin: prodloužený kabátek a lehce rozšířená sukně, sahající
až po kolena. Tak byly úspěšně zahaleny všechny tělesné křivky a člověk se
podobal první dámě, která vždy vypadala jako ze škatulky.
Od problémů s vlasy putovaly Maryiny myšlenky k děsnému snu z minulé noci,
přesněji řečeno k tělesnému vy vrcholení, jímž skončil. Když se naklonila k
zrcadlu, aby si prohlédla kvetoucí uher na bradě, myslela celá nesvá na to, že teď má
jít ke svatému přijímaní. Smí ještě vůbec po tomhle necudném snu? U zpovědi
byla už včera večer. A teď už zase zhřešila. Nebo se snad ten sen nedal chápat jako
necudná myšlenka, když přece nad ním neměla žádnou kontrolu? Mary byla tak
ponořena do tohoto přemítání a do prohlížení uhru, že vůbec nezpozorovala, když
se v jejím pokoji objevila matka.
„Mary Ann, přijdeme pozdě na mši, jestli budeš dál stát před tím zrcadlem!“
„Co?“ vzhlédla. „Mám tady obrovský pupenec.“
Lucille McFarlandová jen obrátila oči k nebi, zvedla ruce jako v sebeobraně
a odešla z pokoje. Mary popadla klobouk, kabelku a rukavice, vklouzla do lodiček
na jehlových podpatcích a utíkala za svou matkou.
Ted McFarland už seděl v autě, když Mary s matkou vyšly z domu.
„Mary by se raději dopustila smrtelného hříchu, než by šla s pupínkem do
kostela, “ řekla Lucille, když nastupovaly do lincolnu.
„Ale mami!“





Ted McFarland, který sjížděl s lincolnem z prudkého nájezdu, se usmál a
mrknul do zpětného zrcátka na svou starší dceru. Mary se zasmála.
Když vstoupili do kostela, vyzdobeného kyticemi lilií a planoucími svícemi,
pocítila vážný klid. V tlumeném slunečním světle, proudícím barevnými okny, ponořili
prsty do svěcené vody, naznačili pokleknutí s pohledem na kříž na druhém konci
kostela a vydali se na svá místa, kde si klekli.
Když jejími prsty klouzal perleťový růženec, snažila se Mary McFarlandová
o tichou zbožnost, ale nenacházela ji. Odcizeně vzhlédla a prohlížela si lidi v
lavicích. Mike ještě nepřišel.
Bloudila pohledem, který nakonec dospěl k Šebestiánovi naproti na druhé
straně chrámové lodi, hned u prvního zastavení křížové cesty. Neschopná odvrátit od
něho zrak hleděla na něj, znovu upoutána silným tělem, které ji ve snu tak
vzrušilo.
Obraz světce, kopie Mantegnova Šebestiána, který visí v Louvru, dojímal
skoro až trapně svou opravdovostí. Krev byla příliš realistická, naběhlé svaly
provrtané šípy, pot na čele, utrpení v obličeji hledícím před sebe – to všechno bylo
zachyceno s fotografickou přesností. Mary si obraz prohlížela během mnoha
nudných kázání, ale při pravidelných návštěvách kostela svatého Šebestiána jí
nikdy v souvislosti se svatým nepřišel na mysl ani stín nějaké nemravné
myšlenky. Avšak nyní právě následkem toho hrozného snu nemohla Mary přehlédnout
erotiku obrazu. Ze šlachovitých stehen vycházelo něco, co ji nikdy předtím
nenapadlo; plátno ovinuté kolem beder vypadalo jaksi vyzývavě, stejně jako bolestivě
zraněné tělo.
Vzpomněla si na palčivé pocity, které ji zaplavily ve snu, na nádherný okamžik
extáze, a ptala se sama sebe, zda se jí ještě někdy přihodí něco takového. A
myslela na to, že teď už možná není hodna přijímání.
Když ze sakristie přišli páter Crispin a ministranti, věřící vstali. Mary sevřela
rukama růženec a prosila Boha, aby jí sen odpustil a očistil ji, aby mohla jít k
přijímání s čistým svědomím.
Kořenitá vůně kuřete na kopru se mísila s ostrým aroma nákypu s chilli. Lucille
McFarlandová navštěvovala se svou přítelkyní Shirley Thomasovou každou
sobotu ráno kuchařský kurs pro labužníky na Pierce College a v neděli měla rodina
požitek z jejího nově získaného umění. Ani Neděle velikonoční nebyla výjimkou.
Lucille a obě její dcery chystaly celé odpoledne vše potřebné na sváteční jídlo.
Amy krájela sýr, až ji bolely prsty, Mary oddělovala žloutky od bílků, vymastila
formu na nákyp a nasekala čerstvý kopr. Nyní stály mísy na stole, každý po byl
překvapením a rodina se posadila k jídlu.
„Proboha!“ protáhla obličej dvanáctiletá Amy. „Jak já nenávidím kuře!“
„Zavři pusu a jez!“ řekl Ted. „Po něm vyrosteš a zesílíš.“





Amy klátila nohama tak prudce, až komíhala celým tělem. „Představte si to!
Sestra Agáta je vegetariánka. Všechno jídlo si kupuje v obchodu se zdravou
výživou.“
Ted se usmál. „Tak si aspoň nemusí dělat starosti, co má vařit v pátek. Hele, teď
jez.“
Amy zalovila v talíři, napíchla kousek nákypu a strčila do úst. „Jo, Mary, znáš
už nejnovější vtip o panenkách na klíček?“
Mary si povzdechla: „Ne, jaký?“
„Je nová panenka, která vypadá jako prezident Kennedy. Když ji natáhneš, běží
ten borec padesát mil.“ Amy zvrátila hlavu dozadu a smála se. Avšak od svého
otce sklidila jen nesouhlasný úsměv a od matky káravý pohled. Mary, která se
zabývala vlastními myšlenkami, nereagovala vůbec.
„Nebo o nové panence, co vypadá jako Helen Kellerová?“ pokračovala
neochvějně Amy.
„To už stačí, “ zarazila ji Lucille. „Nevím, odkud ty vtipy máš, ale jsou dost
nechutné.“
„Ale mami, ve škole všichni vypravují takové vtipy.“
Lucille potřásla hlavou, zamumlala něco o veřejných školách a sáhla po
nákypu.
„Natáhneš ji a ona běží do zdi.“
„Teď už je toho ale opravdu dost!“ bouchla Lucille pěstí do stolu. „Nejdřív pre -
zident a pak slepá, která je k politování. To je...“
„Lucille, “ řekl Ted klidně, „dvanáctileté děti mají prostě jiný humor. To nemá
nic společného se školou.“
„Jo, Mary!“ hodila Amy svou vidličku na talíř. „Jak to, že jsi vlastně tak poti -
chu? Mike ti dnes asi nezavolal, co?“
Mary se narovnala a podívala se na sestru: „Na to jsem vůbec nečekala. Říkal
mně, že k nim dnes přijedou na návštěvu příbuzní. Kromě toho musím ještě
dokončit nějakou práci.“
Ted vytíral kouskem chleba omáčku na svém talíři. „Je to ta, kterou máš napsat
francouzsky? Potřebuješ pomoc?“
„Ne, děkuji, tati.“
„Budu se učit španělsky, “ oznámila Amy. „Sestra Agáta říkala, že člověk by se
měl učit řeči, které může potřebovat. V Los Angeles by měl každý mluvit
španělsky.“
„Já vím, “ řekla Mary. „Rozmýšlela jsem se, jestli se nemám učit svahilsky.“
„Na co?“ zvedla Lucille úzká protrhaná obočí.
„Možná půjdu do mírových sborů.“
„To je ale novinka. A co se stalo s tvými plány na studium?“
„Na vysokou školu můžu jít potom. V mírových sborech budu jen dva roky.
Chtěla bych jít do Tanganiky nebo tam někam.“





Lucille si automaticky odhrnula pramínek vlasů z obličeje. Mary měla každý
měsíc nové plány do budoucnosti a mluvívala o nich vážně a s nadšením, které
každého cizího člověka přesvědčilo o její cílevědomosti. Její rodina věděla své.
„Nejdřív dokonči střední školu. Máš před sebou ještě celý rok.“
„Rok a osm týdnů.“
Lucille obrátila oči ke stropu: „Celou věčnost.“
Mary se otočila k otci: „Ty to přece určitě chápeš, tati, že?“
Odsunul talíř a usmál se: „Myslel jsem, že se chceš stát módní návrhářkou.“
„A předtím tanečnicí, “ nadhodila Amy.
Mary pokrčila rameny: „Teď je to něco úplně jiného.“
Zatímco obě dcery umývaly nádobí, vyšla Lucille posuvnými dveřmi z kuchyně
na terasu a zahleděla se do tmy, která se snesla na zahradu s trávníkem a starými
stromy tak hustě, že zahrada vypadala jako rozmazaná. V záři světla, které
vycházelo z jídelny, bylo vidět jen přední část bazénu, bílou a bez vody. Na druhé straně
zahrady, trochu výš na zeleném pahorku zářila světla další řady domů a z dálky
bylo slyšet smích.
Lucille se otočila a opět vešla do domu. „Snad zítra konečně přijde ten chlapík
kvůli bazénu, “ řekla. „Vypadá tak ohavně, když je prázdný.“
„Na plavání je přece stejně zima, mami.“
„To ale tebe a Mika tuhle večer neodradilo. A přitom jsi málem přišla o život.“
„To snad nebyla má vina, “ odpověděla Mary, „nemohla jsem přece za zkrat na
osvětlení bazénu.“
„Ne, samozřejmě že ne, ale já jsem se šíleně polekala, když jsem tě slyšela
křičet a viděla jsem, jak tě Mike táhne z vody.“
„Nic se mi nestalo, mami. Jen mě to vyděsilo.“
„Stejně, “ zabalila Lucille zbytky kuřete do fólie a dala je do ledničky“, to bylo
hrozné. Jednou jsem četla, že v hotelovém bazénu přišla nějaká žena o život, když
nastal zkrat. To mohlo opravdu skončit špatně, Mary Ann.“
Mary pověsila vlhkou utěrku a oznámila, že jde do svého pokoje.
„Nebudeš se s námi dívat na show Eda Sullivana? Dnes večer je tam jako host
Judy Garlandová.“
„Nemůžu, mami. Musím tento týden odevzdat svou práci a ještě jsem ji
nenapsala na stroji.“
Když chtěla odejít, položila jí Lucille ruku na rameno a zadržela ji: „Je ti
opravdu dobře, holčičko?“ zeptala se tiše.
Mary se vyhýbavě usmála a stiskla matce ruku: „Ale ano. Jen toho mám tolik.
Víš přece, jaké to je.“
Cestou do pokoje se Mary krátce zastavila, aby nakoukla do obývacího pokoje,
kde se její otec usadil na pohovce se sklenkou bourbonu v ruce a přepínal televizní
programy.





Ted McFarland byl pohledný muž, ve svých pětačtyřiceti letech stále ještě stej -
ně štíhlý a pružný jako v mládí. Ráno před odchodem do práce chodil pravidelně
plavat, jednou týdně trénoval ve fitnesscentru. Jeho krátké, lehce zvlněné
tmavohnědé vlasy byly už na spáncích lehce prošedivělé. Měl dobrácký obličej s
malými vráskami smíchu kolem očí, které prozrazovaly, že k melancholii má daleko.
Mary svého otce zbožňovala. Nikdy mezi nimi nedošlo k vážné roztržce a otec
tu byl vždy, když ho potřebovala. Také nedávno večer po té hrůze v bazénu, když
dostala ránu elektrickým proudem, to byl on, kdo ji vzal do náručí a utěšoval.
„Jdu teď do pokoje, tati, “ řekla.
Vzhlédl a automaticky vypnul zvuk televizoru.
„Dnes večer se nebudeš dívat na televizi? Je ta práce tak důležitá?“
„Jestli chci dostat áčko, musím ji naklepat na stroji.“
S úsměvem k ní vztáhl ruku. Přistoupila k němu a posadila se vedle něj na
opěradlo pohovky.
„Kromě toho, “ pokračovala, když ji objal, „potřebuji dobré známky, když chci
zůstat ve výběrové třídě.“ Hleděla na zpravodaje na obrazovce, mluvícího beze
zvuku, a zdálo se jí, že má nádech dozelena. „Ta barva je nějaká divná, tati.“
„Já vím. Někdy v budoucnu to dokážou lépe. Do té doby se musíme spokojit
s tím, co nám nabízejí.“
„A co je nového ve světě?“
„Moc ne. Na jihu pořád ještě demonstrují černoši. Jackie je ještě pořád těhotná.
Na burze je stále pokles. Všechno beze změny. Moment, ne! Na něco jsem
zapomněl. Sybil Burtonová konečně opustila Richarda.“
Mary se zasmála: „Ale tati.“ Objala ho okolo krku a dala mu pusu. Když
odcházela z pokoje, zaslechla znovu zapnutý hlas televizního zpravodaje: „...oznámil,
že teolog Hans Küng se vyslovil pro to, aby byl zrušen index zakázaných knih...“
Seděla u svého psacího stolu a prázdným pohledem koukala na fotku Richarda
Chamberlaina, která na její nástěnce zaujímala nejvýznamnější místo. Před sebou
měla rozloženy obrázky, které vystříhala jako ilustrace ke své odborné práci
o francouzských katedrálách. Ale psacího stroje se dosud nedotkla. Nedolehla
k ní ani hudba z desky, kterou si pustila, zádumčivě zpívané písně Joan Bazeové.
V myšlenkách byla zase u svého snu z minulé noci.
Napůl si přála, aby se mohla zbavit zjitřující vzpomínky, napůl ji vychutnávala
s tajnou rozkoší. Jen nechápala, proč si její podvědomí nezvolilo pro roli milence
Mika, nýbrž právě svatého Šebestiána.
Je podivné, říkala si nyní, když o tom přemýšlela, že za těch sedm měsíců, co
chodila s Mikem, se jí o něm ani jednou nezdálo. Přestože o něm hodně
fantazírovala. Ovšem až k samému pohlavnímu aktu tyto denní sny nikdy nedospěly. Mary
McFarlandová si nedovolila žádné hříšné myšlenky.





S povzdechem vstala a neúnavně začala přecházet po pokoji. Ze stěn na ni
shlíželi populární zpěváci, filmové hvězdy a zamyšlený prezident Kennedy. Na
komodě ležely vedle školního trička a několika laků na vlasy fotografie Mika
Hollanda ve fotbalovém dresu.
Mary se natáhla na posteli. Erotické vzpomínky na svatého Šebestiána ji
neopouštěly; vzpomínky nejen na sen, ale především na to, jak skončil. Ten sen byl
nepochybně hřích, a proto bylo určitě zcestné doufat, že se vrátí. Musí na něj
zapomenout, násilím si ho vytlouct z hlavy. Mary upřela pohled na malou sošku Panny
Marie v modrém rouchu, která stála s jemnou trpitelskou tváří na jejím toaletním
stolku, a vzdorujíc pokušení se začala modlit: „Zdrávas, Maria, milosti plná...“





2
Mike Holland žil s otcem a oběma bratry ve velkém bungalovu nedaleko domu
McFarlandových. Po smrti své ženy téměř před desíti lety vychovával Nathan
Holland své syny sám. Díky dlouholeté praxi dokázal jako obvykle bez námahy
a bez nehody nachystat na stůl snídani pro celou rodinu, než odjel do práce.
Nádobí dnes nechá být, protože v pátek vždy přichází paní na úklid.
„Miku, jsi to ty?“ zavolal, když zaslechl v předsíni kroky a ospalé zívání.
„Jo, tati.“
„Hele, pohni trochu. Jinak ti bratři nic nenechají.“
Mike vešel do jídelny a posadil se na své obvyklé místo. Čtrnáctiletý Timothy
a šestnáctiletý Matthew jen krátce vzhlédli od svých talířů naložených šunkou
s vejci.
Nathan přišel z kuchyně a položil před svého nejstaršího syna talíř. „Včera
večer jsem tě slyšel, Miku. Přišel jsi pozdě.“
„Měli jsme dýl.“
„To těžko, “ prohodil Tim s úšklebkem. „Přiznej se, žes vezl Mary domů
oklikama!“
„Zavři klapačku, Time.“ Začal mrzutě jíst.
Předešlou noc spal špatně. Mary se vkradla do jeho snů se svým nočním
sváděním. Ale sny skončily úplně stejně jako končívaly jejich skutečné schůzky –
frustrací a bez uspokojení. Není divu, že se Mike vzbudil rozmrzelý.
„Včera večer volala Sherry a ptala se po tobě, “ poznamenal Matthew, který byl
podstatně menší a hubenější než Mike, přestože byl mladší jen o rok.
„Sherry je Rickova přítelkyně, “ řekl Mike.
„Kromě toho, “ vmísil se všetečně Tim, „se nehodí, aby holky volaly klukům.“
„Chtěl jsem ti to jen vyřídit, Miku.“
„Dobře. Díky Matte.“
Všichni tři chlapci mlčky jedli. Timothy a Matthew měli před sebou otevřené
knížky. Čtrnáctiletý Timothy navštěvoval ještě katolickou školu při kostele
svatého Šebestiána a musel dělat dvojnásobné množství úloh než oba bratři, kteří byli
na Reseda High School. Ale naštěstí příští rok už také konečně přejde na střední
školu.
Nathan se vrátil z kuchyně a stáhl si rukávy košile: „Jak to že jsi dnes tak
potichu, Miku? Něco není v pořádku?“
„Ále, mám v hlavě jen závěrečné zkoušky, tati. Budu rád, až budou za mnou.“
Otec ho krátce povzbudivě popleskal a Mike spolkl své trápení; trápení z toho,
že všichni chlapci ve škole mu závidí něco, co nemá. Kdo by mu ale věřil pravdu?
Že nejhezčí holka z celé školy je už devět měsíců jeho přítelkyní a on pořád ještě
ničeho nedosáhl?
Mike se nimral ve studených míchaných vajíčkách. Vlastně, myslel si mrzutě,
je Rick dítkem Štěstěny. Tlustá Sherry si ho aspoň pustí k tělu.
„Mary Ann! Mary Ann! Hned vstávej!“
Pomalu otevřela oči a czpod těžkých víček pohlédla k oknu, kterým proudilo
do pokoje třpytivé světlo červnového slunce. Zas takové ráno, myslela si
podrážděně. To je už potřetí. Jak to možné, že se pořád probouzím s nevolností?
Dveře se otevřely a Lucille McFarlandová strčila hlavu do pokoje: „Nebudu tě
znovu volat, Mary Ann. Pokud tě mám vzít autem, musíš okamžitě vstát.“
S tichým povzdechem se Mary posadila a ospale si protřela oči. Necítila ani
jiskřičku života a energie, která ji jindy hnala z postele. Nejraději by si hned zase
lehla. Možná je to z toho, že za dva týdny začínají prázdniny. Třeba je to asijská
chřipka. Znovu si zlostně a podrážděně povzdechla, pak vystrčila nohy z postele.
Do zítřka to každopádně musí překonat. Zítra je zkouška vedoucích
roztleskávaček na další rok a ona chce být bezpodmínečně zase v týmu.
Slunce časného léta se otevřenými okny třídy zdálo teplé a lákavé a
probouzelo fantazie o zlatých dnech na bílých plážích. Adam Slocum, který viděl neklid
svých žáků, spolkl svůj hněv. Věděl přesně, jak jim je; nebyl ještě tak starý, aby
si nevzpomínal na lákavé volání léta, na touhu po svobodě a volnosti. Jejich
soustředěnost stále ochabovala. Každý rok to bylo stejné, od února do června bylo
přímo vidět, jak jejich zájem polevoval a jejich pozornost upoutávaly jiné věci.
Byli mladí, plní energie a radosti ze života, a čím víc se blížilo léto, tím těžší pro
ně bylo čekat na den, kdy konečně budou moci vyrazit do horkých dnů plných
radosti a her.
„Dámy a pánové, “ zavolal popáté a poklepal ukazovátkem na katedru, „prosím!“
Vzpamatovali se a otočili k němu soustředěné mladé obličeje.
Adam Slocum si odkašlal a pokračoval ve své přednášce. Několik minut mu
mlčky věnovali pozornost a on cítil, že sledují jeho výklad. Ale sotva se otočil,
aby na tabuli nakreslil srdeční komory, opět jejich pozornost ztratil.





Koutkem oka zahlédla Mary tajný signál. Germaine Masseyová, její nejlep -
ší kamarádka, která seděla několik lavic od ní, na ni mávala. Mary se pootočila
a viděla, jak Germaine opatrně nadzvedla desky kroužkového zápisníku. Pod nimi
se ukázal hřbet malinké silně ohmatané knížky. Mary sklonila hlavu a přečetla si
titul. Fanny Hillová. Na Reseda High School byly v oběhu dva exempláře toho
zakázaného románu. Germaine a Mary byly už celé týdny na seznamu čekatelů.
„Slečno McFarlandová!“
Otočila se: „Ano, pane profesore.“
„Můžete mi vyjmenovat tepny, které zásobují srdeční sval?“
Usmála se a zuby se jí zablýskly. „Srdeční tepny, pane profesore.“
Adam Slocum potlačil úsměv a rezignovaně potřásl hlavou. Na Mary
McFarlandovou se prostě nedokázal zlobit.
Otevřeným oknem zavanul do biologického sálu lehký náraz větru. Kostra
v rohu tiše zachrastila a místností zavál ostrý pach formaldehydu. S pohledem
upřeným na obličeje svých žáků pokračoval Adam Slocum ve své přednášce
a myslel si přitom, jaká radost je vyučovat ve výběrové třídě. Litoval, že školní
rok nyní již brzy skončí.
Ze svého místa viděl Adam Slocum pod Maryinu lavici; úzká sukně se jí
vyhrnula a odhalila opálená pevná stehna. Reseda High School měla přísné předpisy
týkající se oblečení; děvčata, která se dostala do podezření, že nosí příliš
krátké sukně, musela v ředitelně kleknout, a pokud se lem sukně nedotýkal podlahy,
obratem ji poslali domů. Bylo to tak dobře, jinak by mladé koketky bezpochyby
vystavovaly své půvaby docela bez zábran a kdo by pak ještě myslel na učení?
Adam Slocum se podíval jinam a soustředil se na tlustou Sherry, která dělala
oči na Mika Hollanda.
Když se Adam Slocum znovu pustil do kreslení na tabuli, podívala se Mary na
Germaine a nakrčila nos. Pak pohlédla na Mika a usmála se. Dalo mu práci, aby
úsměv opětoval. Sotva zvedl koutky úst. Jeho myšlenky kroužily už zase nebo
ještě stále kolem včerejšího večera. Pokoušel se vyvolat si v paměti každé slovo
a každé gesto, aby přišel na to, co udělal špatně.
On a Mary šli jako každý čtvrtek na schůzku katolické mládeže a pomáhali
faráři Crispinovi s přípravami na letní slavnost. Všechno bylo jako jindy. Ale tu
následující hodinu si Mike teď znovu promítal, zatímco pohled upíral na srdce
nakreslené křídou, aniž by však něco ze Slocumova výkladu vnímal. V
myšlenkách řídil znovu svůj corvair nahoru do kopců Tarzany.
„Jel jsi kolem naší ulice, Miku, “ řekla Mary.
„Zašklebil se: „Já vím.“ Trochu přidal plyn a projel zatáčkou s kvílejícími
pneumatikami.
„No tak, Miku, víš, že maminka nadává, když nepřijdu domů přesně.“
„Řekni prostě, žes měla dýl.“
„Miku –“





Když auto dosáhlo vrcholu kopce a Tarzana zůstala za nimi, přestala Mary
protestovat. Málokdy měli příležitost být spolu sami a Mike věděl, že po takových
chvílích toužila stejně jako on. Člověk jí musel jen trošku domluvit...
Zajel s vozem ze silnice na malé parkoviště. Tato část výpadovky Mulholland
Drive byla tmavá a hustě olistěné stromy chránily parkoviště před reflektory
protijedoucích aut. Před nimi se mihotala světla údolí San Fernando.
„Mary, “ řekl klidně, když vypnul motor, „musíme si promluvit.“
„Nechci, Miku. Teď ne.“
„Ale ano, musíme. Přece to nemůžeme prostě ignorovat. Pokud bude otec
opravdu chtít zpátky do Bostonu, neuvidíme se celou věčnost. Musíš mně slíbit,
že mi zůstaneš věrná.“
Mary pohlédla z okna na moře světel. „Nerada o tom mluvím, Miku.
Rozesmutňuje mě to. Nejraději bych na to vůbec nemyslela. Když si představím, že budeš
celé léto pryč! Budu si určitě připadat úplně opuštěná.“
„Přesně o tom musíme mluvit. A proto mi musíš slíbit, že mně zůstaneš věrná.“
Položil jí ruku na rameno a pohrával si s jejími vlasy. „Mary, “ řekl tiše, „musíš
mně slíbit, že si nenajdeš nikoho jiného.“
„Ach, Miku, “ otočila se a pohlédla na něho, „jak si něco takového můžeš vůbec
myslet?“
„Slib mi to, Mary.“
„Dobře, Miku. Slibuji ti to. Na jiného se ani nepodívám.“
„Slib to pořádně, Mary.“
„Já to myslím vážně, Miku. Přísahám při svaté Tereze, že ti budu věrná.“
Trochu se uvolnil. „Pokud pojedeme, a otec si je dost jistý, že pojedeme, tak
hned druhý prázdninový den. Do té doby zbývají už jen dva týdny.“
Mary opět hleděla předním sklem ven: „Já vím.“
„Dva týdny, Mary. A pak tři měsíce, než se zase uvidíme.“
Kývla bez jediného slova. „Mary...“ posunul se blíže k ní a položil jí ruku
kolem ramen. Když sklouznul rukou k jejím prsům, odstrčila ji.
„Ne, Miku. Ne.“
„Proč ne?“ šeptal s čelem přitisknutým do jejích vlasů. „Přece to máš ráda.
Necháš mě to přece vždycky dělat. Kromě toho spolu chodíme už dost dlouho.
Celý rok. No tak, Mary, všichni to dělají.“
Slabě potřásla hlavou: „Všichni ne, Miku. Nechci dělat to, co chceš ty. Mluvili
jsme o tom dost často. Není to správné, dokud nejsme svoji.“
Na chvíli se strnule narovnal, pak se k ní zase přitulil: „O tom přece vůbec
nemluvím, Mary.“ Jeho hlas byl jemný a výmluvný a jeho rty se dotýkaly jejího
ucha, když mluvil. „Myslel jsem – však víš, jen jako obvykle.“
Chytil ji pod bradou a otočil jí hlavu, takže se obličejem obrátila k němu.
Políbil ji nejprve úplně zlehka, potom vášnivěji. Ale když chtěl vsunout jazyk mezi
její rty, ucouvla.
„Ne, Miku – ne!“





„Dobře, “ vydechl. Opatrně vsunul ruku pod její halenku. Mary zavřela oči
a dýchala rychleji. Ale když se chtěl prsty dostat pod podprsenku, zase mu ruku
odstrčila.
„Teď ne, Miku. Prosím!“
„Proč ne? Přece se ti to vždycky líbí.“
„Bolí mě to, Miku. Prosím!“ Úpěnlivě se na něho podívala: „Teď ne.“
Mike byl rozčilený, jednu chvíli skoro rozzlobený, pak zase povolil. „Mary“
šeptal a přitáhl ji k sobě, „mám tě tak rád. To, přece víš. A za dva týdny budu pryč.
Třeba se otec dokonce rozhodne v Bostonu zůstat a pak se už nikdy nevrátím.“
Trhla sebou: „Miku!“
Prudce přitiskl ústa na její a vsunul jí jazyk mezi pootevřené rty. V první chvíli
opětovala jeho polibek, tiše vzdychla, pak náhle trhla hlavou dozadu.
„Chtěl bych to s tebou dělat, “ řekl ochraptěle. „Tady. Teď hned.“
„Ne, Miku –“
„Je to krásné. Opravdu. Určitě se ti to bude líbit. A já ti neublížím. Uděláme to
tak, jak budeš chtít.“
„Ne!“
„Nemusíš se ani svlékat.“
Když si náhle přitiskla ruce na obličej a začala plakat, Mike netrpělivě vzdychl
a sundal ruku z jejích ramen. Pár minut plakala, potom se zase uklidnila.
„Tak, Mary, nezlob, “ řekl Mike. „Je mi to líto.“
Polkla a prsty si utřela oči. „Já to přece chci také, ale nesmíme. Teprve až se
vezmeme.“
Chvíli se na ni beze slova díval, potom stísněně řekl: „Možná se už nikdy
neuvidíme. Miluji tě, Mary. Máš mě taky ráda?“
Řekla „ano“ a opět začala plakat.
Tu Mike nastartoval auto a za ledového mlčení jeli k jejímu domu.
„Pane Hollande! Prosím!“ prásklo ukazovátko o katedru. Mike polekaně
vzhlédl.
„Chápu, pane Hollande, že si raději prohlížíte mladé dámy než mne, ale
očekávám, že mě vnímáte alespoň ušima. Kdybyste tedy teď laskavě odpověděl na
otázku.“
Ostatní se rozjařeně smáli a Mike rozpačitě řekl: „Promiňte, neslyšel jsem
otázku.“
Adam Slocum si opět povzdechl. Ani na Mika Hollanda se nedokázal zlobit.
Hezký světlovlasý chlapec s upřímným obličejem byl nejen mluvčím třídy a
kapitánem fotbalového mužstva, ale především skvělým žákem.
„Můžete nám říci rozdíl mezi žílami a tepnami?“
Mike rychle a zcela nevědomky pohlédl na Mary a přednesl odpověď jako
z učebnice. Když mluvil, Adam Slocum se zamyšleně zadíval na malou
McFarlandovou, která okamžitě odpověděla odzbrojujícím úsměvem.





Učitel biologie znal tento typ děvčat: přirozená vůdčí osobnost, vždy v centru,
všemi obletovaná. Každý ve třídě stál o její pozornost, každý se bezděčně řídil
podle toho, co považovala za správné. Téměř v každé třídě byli takoví velitelé;
někdy byli přítěží, sváděli ostatní jen k hloupostem a potulování; někdy byli
vzory, které celá třída následovala. Teenageři se vyznačovali silnou stádností a
vědomě či nevědomě si skoro vždy mlčky zvolili nějakou vůdčí osobnost, která jim
měla umožnit orientaci ve zmatcích a obtížích dospívání. Často si zvolili nejhezčí
dívku nebo nejpohlednějšího chlapce, přičemž dávali rovnítko mezi vynikající
vzhled a vynikající intelekt. Mary McFarlandová měla obojí. Slocuma by
zajímalo, do jaké míry si Mary uvědomovala svůj vliv na ostatní.
„Kdo mi dokáže jmenovat největší tepnu a největší žílu v lidském těle?“
Několik rukou vylétlo do výšky. V podstatě je to ostuda, myslel si Adam
Slocum, seznamujeme je se všemi systémy a funkcemi, jen to jedno, co je stejně
důležité jako všechno ostatní, jim zatajujeme; je to zakázáno, tabuizováno, člověk
by dokonce mohl být potrestán, kdyby na to ve vyučování zavedl řeč. Může se
mluvit o genech a chromozomech, o bílých a černých myškách, o rozmnožování
a párování, ale jak se tyto geny prakticky předávají, o tom nesmí padnout ani
slovo. Sroloval nástěnný obraz znázorňující cévy, odkašlal si a řekl: „Tepny od
srdce, žíly k srdci...“
Zatímco všichni horlivě psali, Mike se v myšlenkách znovu vrátil k debaklu
včerejšího večera. Podíval se na Mary, která se soustředěným obličejem sledovala
Slocumův výklad, a věděl, že na tu věc už zapomněla.
Poslední hodinu měly dívky tělocvik, a přestože měly jen vyslechnout přednášku
o ženské hygieně, musely se převléknout do sportovního. V odpoledním vedru
seděly dvě stovky děvčat se zkříženýma nohama na podlaze tělocvičny a
znuděně se dívaly na trikový film o menstruaci, který od páté třídy viděly už nejméně
desetkrát.
Později v šatně děvčata znovu ožila. Všeobecným tématem hovoru byl nový film,
který v současné době promítali v jednom blízkém kině.
„Člověče, to musí být přece fantastické, spát s Warrenem Beattym, “ křikla
zvesela Sheila. Byla jednou z mála dívek, které se při převlékání neschovávaly
stydlivě za dveře své šatní skříňky, nýbrž zcela bez rozpaků si svlékala černé
trenky. „Viděla jsem ten film třikrát a mohla bych se na něj dívat hned znovu.“
Mary seděla na úzké lavičce mezi skříňkami a vyzouvala si cvičky.
„Myslím, že bylo docela dobře, že si ho Natalie Woodová nepustila k tělu, “
řekla dívka s vysoko natupírovanými vlasy.
„Pěkně blbé, “ odpověděla Sheila. „Podívej, co z toho měla. Skončila v
blázinci.“
Mary vzhlédla k Germaine, která stála před sousední skříňkou a chvatně se
převlékala. Germaine se jen zasmála. Těchto diskuzí se skoro nikdy neúčastnila.





Byla introvert s radikálními názory, které většinou sdělovala jen své přítelkyni
Mary.
Mary pečlivě poskládala své věci na tělocvik a urovnala je do kabely. „Také
jsem ten film viděla, “ řekla tiše.
„Já taky, “ odpověděla Germaine a bez okolků nacpala své věci do tašky. „Ty
jsou přece hloupé. Mluví o sexu, jako by to bylo něco zvláštního.“ Germaine
přibouchla dveře skříňky a hřebenem si pročísla černé vlasy, které sahaly až k bokům.
Mary vklouzla do šatů a řekla přitom: „Jediné, co mě teď zajímá, je to pitomé
B, které jsem dostala za svou práci ve francouzštině. Jen proto, že jsem
nepoužívala dost často konjunktiv. Jak mám používat ve zprávě o francouzských
katedrálách konjunktiv? Můžeš mně to snad říct?“
Germaine pokrčila rameny: „Ále, to si při závěrečné zkoušce zase spravíš. Já tě
přece znám.“
Mary si před zrcadlem na vnitřní straně dvířek malovala černé oční linky a
Germaine si sedla na lavici a čekala na ni.
Kolem nich se s rámusem zavírala dvířka skříněk a hemžení v šatně pomalu
začínalo řídnout. Protože to ale byla ten den poslední vyučovací hodina,
mnoho dívek zůstalo, aby si ještě trochu poklábosily. Skoro všude se rozhovor točil
kolem plánů na nadcházející večer a víkend.
„Poslechni si to, Mare, “ řekla Germaine. „Mluví o malé muchlovačce v
autokině, jako by to bylo bůhvíco. Vsaď se, že ani jedna z nich ještě nespala s klukem.
Na to mají moc strachu. Ty jsou zaručeně všechny ještě hodné panenky.“
Mary vrhla krátký pohled na kamarádku a opět se věnovala svému líčení.
Germaine Masseyová byla pokroková dívka a nonkonformistka. Měla přítele, který
studoval na Kalifornské univerzitě v Los Angeles politologii, a s ním
navštěvovala umělecké hospůdky, kde se četla nerýmovaná lyrika, zúčastňovala se
politických schůzí a experimentovala s takzvanou volnou láskou.
Teď právě listovala v roztřepeném exempláři Fanny Hillové, který konečně
získala. „To určitě nebudu potřebovat dlouho, “ mumlala skloněná nad knihou, takže
jí dlouhé vlasy padaly dopředu a zakrývaly obličej. „Bože, poslouchej! Ona mu
říká dokonce pistole!“
Mary zašroubovala lahvičku s očními linkami a uložila ji do taštičky se
šminkami, kterou schovávala úplně vzadu ve skříňce. Když sáhla do skříňky, rukou
zavadila o malý balíček, který ležel ukrytý ve tmě, a v první chvíli nevěděla, co to
je. Pak ji napadlo, že je to vložka, kterou tu schovává pro případ nouze. Hlavou jí
bleskla myšlenka a Mary se zamračila. Ale vtom Germaine něco řekla a myšlenka
zmizela.
Když šly Mary a Germaine ve tři hodiny školní chodbou, potkaly se s Mikem
a jeho kamarádem Rickem.
„Ahoj, Mary. Dnes tě bohužel nemůžu vzít. Máme ještě schůzku mužstva.“
„To nevadí, Miku. Zavolám mámě. Kdy přijdeš dnes večer?“





„Asi až po sedmé. Slíbil jsem otci, že ještě před víkendem vyčistím bazén.
Ahoj.“
Než oba chlapci opustili budovu, zašli ještě na záchod, kde se vznášely husté
kotouče cigaretového dýmu. Hodili knížky na okachlíkovanou zeď vedle dveří,
vysokou jen po ramena, a šli rovnou k umyvadlům. Oba vytáhli hřebínky, pustili
na ně vodu a pak si česali vlasy.
Mike pohlédl na Ricka: „No, vyšlo to včera večer?“
„Ne. Sherryina matka ji nepustila ven a kromě toho jsem se musel učit. A co ty?
Co bylo?“
Mike se mnohoznačně zašklebil: „Objevili jsme prima místo u silnice
Mulholland Drive.“ Oklepal vodu z hřebínku a schoval ho. „Všechno skvělé.“
Rick hvízdnul přes zuby napůl závistivě, napůl obdivně.
„To je určitě chřipka, “ řekla Lucille a zajela s vozem do vjezdu. „Štěstí, že je
pátek.“
„Ano, ale zítra je zkouška na vedoucí roztleskávaček.“
„Dostalas do sebe aspoň oběd?“
„Trochu ano, ale pak mi bylo zase špatně. To přichází a odchází. Ale nejhorší je
ta strašná únava. Pořád se cítím úplně vyčerpaná, víš?“
Lucille kývla. Zastavila auto před domovními dveřmi, vypnula motor a zůstala
ještě chvíli sedět. „Možná bych přece jen měla s tebou jít k lékaři. Škoda, že Dr.
Chandler už neordinuje. Ale my už někoho najdeme. Tak pojďme domů, potom
zavolám Shirley. Třeba nám nějakého lékaře doporučí.“
Ordinace Dr. Jonase Wadea se nacházela v moderní skleněné krychli na rohu
Reseda Avenue a Ventura Boulevardu. Čekárna byla zařízená příjemně, ale
nevtíravě, celá v tlumených odstínech zelené a modré, s tlustým kobercem, mnoha
zelenými rostlinami a velkým akváriem plným exotických ryb. Na Lucille to hned
udělalo dojem. Nejen Shirley Thomasová, ale také dvě další přítelkyně jí
doporučily tohoto lékaře a Mary objednali na tentýž den, kdy zavolala, neboť krátce
předtím se jiný pacient odhlásil. Bylo pět hodin.
Čekání připadalo Mary jako věčnost. Vroucně doufala, že Dr. Wade je velmi starý
muž, že ji rychle a neosobně prohlédne a potom pošle domů s krabičkou tablet.
Když zdravotní sestra vyvolala její jméno, utřela si vlhké dlaně do sukně
a následovala ji do ordinace. Lucille zůstala sedět v čekárně s nějakým časopisem.
Starý Dr. Chandler měl ordinaci v malém domku, kde se za třiatřicet let jeho
lékařské činnosti nic nezměnilo, kde se nic nezmodernizovalo. Jinou ordinaci
Mary nikdy nepoznala. Když teď byla uvedena do chladné bílé místnosti s
abstraktními obrazy na stěnách, připadala si cizí a zaražená. A když ji sestra vybídla,
aby se svlékla, cítila se sklíčeně.
Když vklouzl a do papírového pláště, posadila se na vyšetřovací stůl a nervózně
čekala. K jejímu překvapení nepřišel lékař, ale opět sestra, která jí podvázala ruku





a odebrala ampulku krve. Pak jí vtiskla do ruky plastikovou nádobku a poslala ji
na malou toaletu vedle ordinace s poučením, že se má do pohárku vymočit.
Když to Mary zvládla, dřepla zase na vyšetřovací stůl, a když konečně přišel
Dr. Wade, spadlo jí srdce nadobro do kalhot.
Byl příliš mladý, nanejvýš čerstvý čtyřicátník. Velmi vysoký a štíhlý v
dlouhém bílém plášti. Vlasy měl černé s několika šedými pramínky. Má tak
rutinovaný úsměv, myslela si Mary, jako by ho nastudoval před zrcadlem. Jeho černé oči
byly živé a pronikavé, jako by dokázaly prokouknout přes papírový plášť.
„Nazdar, “ řekl a pohlédl na kartu, kterou držel v ruce. „Co je ti milejší, Mary
nebo Mary Ann?“
„Mary, “ odpověděla slabým hlasem.
„Dobrá, Mary, já jsem Dr. Wade. Takže, “ rozložil kartu, tvá maminka píše
tady na formuláři, který pro nás vyplnila, že máš chřipku.“ Jeho úsměv se rozšířil:
„Podíváme se, je-li její diagnóza správná?“
Mary kývla.
Odložil kartu a přešel k umyvadlu, aby si umyl ruce. „Do které školy chodíš,
Mary?“
„Do Reseda High School.“
„Jedenáctá třída?
„Ano.“
Dr. Wade se otočil, s úsměvem se na ni díval a utíral si ruce do papírového
ručníku. „A máš už plány na léto? Jedeš někam?“
Zavrtěla hlavou.
Stále s úsměvem jí tónem, jako by ji znal už léta, položil řadu otázek, na které
Mary vždy odpověděla sotva slyšitelným „ano“ nebo „ne“ a vážně se
pokoušela vzpomenout si, měla-li někdy černý kašel nebo spalničky nebo jinou těžkou
nemoc, trpí-li opakovanými bolestmi hlavy nebo pocity závratě. Dr. Wade si při
každé její odpovědi udělal krátkou poznámku do karty a nakonec řekl: „Dobrá,
Mary, a teď přejděme k tomu, co tě trápí. – Jaké máš potíže?“
Přerývaně mu vylíčila malátnost a nevolnost v posledních třech dnech.
Odpověděla záporně, když se ptal na bolesti v krku, zvracení, průjem, bolesti hlavy, na
zimnici a horečku.
Když zavřel a schoval stříbrné pero, ozvalo se tiché zaklepání a vstoupila
sestra. Jakmile za sebou zavřela dveře, podala Dr. Wadeovi beze slova několik
různobarevných papírů.
Ve stísňujícím tichu seděla Mary v papírovém plášti na vyšetřovacím stole
a pozorovala lékaře, jak čte různé nálezy; nejprve žlutý, pak červený, potom
modrý a nakonec bílý. Jeho výraz se nezměnil.
Když zastrčil papíry do složené karty a s úsměvem zvedl hlavu, Mary sebou
bezděčně trhla. Teď přichází okamžik, kterého se hrozila. Lékařovy prsty byly
překvapivě chladné, když jí opatrně ohmatával krk, když jí odtáhl dolní víčka





a když jí odhrnul vlasy, aby se jí mohl podívat do uší. Zatímco ji vyšetřoval, klid -
ně a přívětivě se s ní bavil.
„Co máš v plánu po střední škole, Mary?“
Chladný stetoskop se dotýkal jejích zad. „Ještě nevím. Možná půjdu na Berke -
ley.“
„Ach, tam jsem také studoval. Nadechni se prosím zhluboka. Teď na chvíli
zadrž dech. Ano. Teď pomalu vydechuj.“
„Ale měla bych taky chuť jít do mírových sborů.“
„Znovu nadechnout. Zadržet. Pomalu vydechovat.“ Studená věc se pohybovala
po jejích zádech. „Tak do mírových sborů? Ano, dovedu si představit, že by to
mohlo být zajímavé.“
Stoupl si před ni a rozevřel jí plášť, aby jí mohl přitisknout stetoskop pod levý
prs. Mary zavřela oči.
„Mne by lákala východní Afrika, “ poznamenal klidně, „ale myslím, že v údolí
San Fernando je pro mě práce dost.“
Mary se pokusila o úsměv a nadechla se, když oddálil stetoskop. Pak jí ťuknul
kladívkem do kolena a poprosil ji, aby si lehla.
Mary zaťala zuby a natáhla se. Vzhlížela k bílému stropu, když jí Dr. Wade
prohmatával břicho. Když nadzvedl papírový plášť a ucítila na prsou chladný
vzduch, zadržela dech.
„Zvedni prosím pravou ruku nad hlavu.“
Opět zavřela oči. Prsty jí prohmatával prs a podpažní jamku. Trhla sebou.
„Bolí to?“
„Ano, “ zašeptala.
Znovu opatrně přitlačil: „Tady také?“
„Ano.“
„A tady?“
„Ano...“
Potom zopakoval vyšetření u druhého prsu. „Řekni, Mary, co je pro tebe
nepříjemnější? Lékař nebo zubař?“
Otevřela oči a hleděla do usmívajícího se obličeje Dr. Wadea
„Ehm – já...“
„Pro mě je zubař skoro to nejhorší, co existuje. Vždycky předtím spolknu něco
na uklidnění, i když vím, že mi má dělat jen plombu.“
Trochu se zasmála.
„Bolí tě to?“
„Ano.“
Když jí konečně zavřel plášť a odstoupil od vyšetřovacího stolu, Mary se
chvatně posadila. Dr. Wade opět vzal do ruky kartu.
„Kdy jsi měla poprvé měsíčky, Mary?“ zeptal se, aniž vzhlédnul. „Kolik ti
tehdy bylo?“
Mary zrudla. „Já – Em – bylo mně dvanáct.“





„A dostáváš je stále pravidelně?“
Olízla si suché rty. „No vlastně ano. Tedy ne úplně. Někdy to trvá jen pětadva -
cet dní a někdy víc než třicet.“
„Kdy jsi je měla naposled?“
„Hm ...“ přemýšlela. „Já už nevím, “ řekla nakonec zamračeně.
Kývl při psaní. „Přece jen si zkus vzpomenout. Je to méně než měsíc?“
„Ne, myslím, že ne.“ Svraštila obočí a vzpomínala. Nikdy si nevedla kalendář,
jak to dělala jiná děvčata. Prostě ji to příliš zatěžovalo. Ale když se teď vracela
zpět, zdálo se jí, že od té doby, co měla naposled své dny, uběhla už dlouhá doba.
„Muselo to být před Velikonocemi.“
Dr. Wade opět kývnul, zatímco psal. „Hned budeme hotovi. Počkáš ještě
chvíli? Hned jsem zpátky.“ S těmi slovy odešel z ošetřovny.
Dr. Wade se nevracel. Místo něj se po několika minutách objevila sestra, která
počkala, až se Mary obleče, a zavedla ji do příjemné, útulně zařízené místnosti.
U stěn, obložených dřevem, stálo několik vysokých polic s odbornými knihami,
mezi nimi viselo několik pěkně zarámovaných starých rytin a moderních akvarelů.
Na velkém psacím stole se nahromadily odborné časopisy a papíry. Na pravém
rohu stála stolní lampa a před ní zarámovaná fotografie ženy, která držela v náručí
dva teenagery, dívku a chlapce.
Když Dr. Wade vešel a zavřel za sebou dveře, sedla si Mary do koženého křesla
a snažila se působit klidně a uvolněně. Když si sedl i on a otevřel před sebou kartu,
pohlédl na Mary s vřelým úsměvem: „Chtěl bych, aby všichni mí pacienti byli tak
trpěliví a měli takové pochopení jako ty.“
Odkašlala si a tiše řekla: „Děkuji.“
„Jsi velmi hezká, Mary. Určitě máš hodně přátel.“
Pokrčila rameny.
Dr. Wade se přátelsky zasmál a opřen o lokty se k ní trochu naklonil: „Máš
stálého přítele?“
„Ano.“
„Ten chlapec má ale štěstí.“ Opět se zasmál. „Takže...“ Dr. Wade se na
chvíli odmlčel a jeho obličej zvážněl. „Zatím. co jsem tě prohlížel, Mary, dal jsem
v laboratoři vyšetřit tvou krev a moč. To dělám rutinně u každého nového
pacienta. Co se toho týká, vypadá to, že jsi zcela zdravá, Mary.“
Povytáhla obočí.
„Ale to neznamená, že tady přesto něco – Em, nehraje. Předběžná vyšetření
ukazují, že tvůj krevní obraz je normální.“ Prsty zabubnoval na barevné listy,
které ležely před ním vedle karty. „Nemáš anémii ani infekci.“ Jeho ruka spočinula
na poslední, levandulově modré zprávě. Byly tam výsledky vyšetření, které sám
provedl, když se Mary oblékala.
Pozorně se jí zadíval do obličeje. „Musím ti dát ještě pár otázek, Mary. Měla jsi
už někdy pohlavní styk?“
Trhla sebou: „Co prosím?“





„Spala jsi už někdy s chlapcem?“
Zděšeně na něho pohlédla: „Ale ne. Ještě ne!“
„Zcela jistě?“
„Určitě ne. Nikdy.“
Chvíli si ji mlčky prohlížel, potom naléhavě řekl: „Mary, co se tady řekne,
zůstane přísně mezi námi. Nikdo se o tom nedozví. Ani moje zdravotní sestra.
Nenapíšu to ani do karty.“ Na důkaz kartu složil a odsunul ji. „Zůstane to, jak už
jsem řekl, zcela mezi námi, Mary. Ber to jako čistě lékařskou otázku – stejně jako
kdybych se tě zeptal, jestli máš ještě mandle.“
Na chvíli zmateně sklopila víčka, pak se na lékaře znovu podívala. V očích
měla nechápavý výraz. „Říkám pravdu, pane doktore, “ vysvětlila. „Opravdu
s klukem jsem nikdy nespala.“
„Hm.“ Jonas Wade pohlédl na kartu vedle svého lokte, pak se soustředil opět na
mladou dívku. „Mary, “ řekl vážně a přitom si ji pozorně prohlížel, „je možné, že
se něco stane, aniž by sis uvědomila, co se stalo.“
Přinutila se k smíchu: „Ale ano, to bych věděla, pane doktore. Nebylo nic. Já –
nikdy jsem ani nebyla svlečená, když jsem byla s Mikem. Chci říct –ještě jsem mu
nikdy nedovolila, aby se mě tam dotknul...“ Tváře jí hořely.
Slyšela šustit papíry, a když vzhlédla, viděla, že Dr. Wade shrnul její nálezy. „To
je všechno, Mary.“ Přátelsky se usmíval a mluvil zase hlasitěji. „Některé nemoci
se hned neprojeví v krvi nebo v moči. Mají inkubační dobu. Vypěstujeme kultury
a uvidíme, jestli nám řeknou, co ti chybí. S jistotou budeme moci něco říct, teprve
až budeme mít všechny nálezy. Do té doby bys měla dbát na tohle: Moc se
nenamáhej, jez zdravě a hodně spi. Ano?“
„Dobře.“
„A až budu mít konečné výsledky, zavoláme ti.“






       

internetové knihkupectví ABZ - online prodej knih


Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2018 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist