E-kniha: Horké léto 1918 -- Čechoslováci ve víru ruské občanské války – Dalibor Vácha

Dalibor Vácha

Horké léto 1918

NAKLADATELSTVÍ EPOCHA

PRAŽSKÁ VYDAVATELSKÁ SPOLEČNOST

ČECHOSLOVÁCI VE VÍRU RUSKÉ OBČANSKÉ VÁLKY

Copyright © Dalibor Vácha, 2018

Cover © Vladimír Pfeifer, 2018

Photos © Katarína Brummerová – Extra Publishing,

Vojenský ústřední archiv Praha, 2018

Czech edition © Nakladatelství Epocha, Pražská vydavatelská společnost, 2018

ISBN 978-80-7557-112-0 (Nakladatelství Epocha)

ISBN 978-80-7250-789-4 (Pražská vydavatelská společnost)

Ediční rada Edice Magnetka:

prof. PhDr. Robert Kvaček, CSc. (FF UK; Technická univerzita Liberec)

doc. PhDr. Jan Halada, CSc. (FSV UK, Institut komunikačních studií)

prof. PhDr. Radek Fukala, Ph.D. (Univerzita J. E. Purkyně Ústí nad Labem)

PhDr. Jan Koura, Ph.D. (FF UK, Ústav světových dějin)

PhDr. Miloslav Martínek, CSc.

JUDr. František Čermák

Obsah

Úvod 8

Cesta k válce s bolševickým Ruskem 11

Karta se obrací 62

Kazaňská tragédie 81

Chronologie vybraných událostí 94

Slovníček legionářského slangu použitého v textech 100

Seznam pramenů a literatury 101

O autorovi 106

Postup československých legií směrem k VladivostokuPostup československých legií směrem k Vladivostoku

a klíčové body na jejich pouti Ruskema klíčové body na jejich pouti Ruskem

7

Koncem května rozpoutal se na veliké magistrále boj. Krvavý, strašný,

boj nejhroznější ze všech, boj bratra proti bratru. Čechoslováci nemohli

dále snášeti úžasné křivdy a urážky, činěné jim samými představiteli

sovětského režimu; a když se přesvědčili o chystané zradě, sáhli k útoku,

jako jedině možné obraně za daných okolností. V Penze, u Marianovky,

Zlatoustu a v Irkutsku tekla krev... ozbrojení Maďaři, Němci a také

čeští rudí gardisté v hojném počtu srazili se s Čechoslováky. Ani lstí se

neštítili nepřátelé svobody, ani úskoku. Jako zálesáci přepadli vojáky

revoluce, odevzdavší v Penze zbraně! Marně s holýma téměř rukama

vrhali se bratři proti kulometům a zvítězili. Nadšení triumfovalo nad

převahou, pravda zvítězila nad násilím a lží...

1

1

VLASÁK, Rudolf, Dědek. Příběh starého vojáka, Praha 1934, s. 83–84.

8

Úvod

Události z března až října 1918 bezpochyby patří k těm nejdramatičtěj‑

ším z i jinak vypjatými situacemi naplněného pobytu československých

formací v  Rusku v  letech 1914–1920. Toto horké léto dodnes vy‑

volává emoce, i když samotnou otázku čs. legií už pozvolna zakryl

čas. Vždyť tehdy se zdálo, že by Čechoslováci mohli dokázat porazit

bolševický režim! Stále se to odráží ve  sporech i  smíření ohledně

válečných hrobů či pomníků českých a slovenských padlých na mís‑

tech jako je třeba povolžská Samara. Stejně tak přitahuje pozornost

historiků, publicistů i veřejnosti ruský zlatý poklad, který legionáři

ukořistili právě na konci tohoto horkého léta v Kazani.

Zabývám se československými legiemi v  Rusku již po  dlouhá

léta, kromě tří odborných knih a desítek studií jsem vydal i dva ro‑

mány jdoucí tímto směrem.

2

A je to zájem, kterého se člověk nikdy

nemůže zbavit, pouze nabaluje další a další témata související s tím

původním, například otázku srbských legií (zejména těch, které se

formovaly v Oděse) nebo francouzských legií (se zvláštním přihléd‑

nutím k oddílům, které přešly na západní frontu z Ruska).

Kniha je stejně jako československé léto 1918 v Rusku rozdělena

do tří částí. První část popisuje cestu Čechoslováků ke střetnutí s bolše‑

viky včetně prvních srážek, datumově lze období vymezit 14. květnem

1918 (tzv. čeljabinský incident) a 6. červencem, kdy budoucí generál

Stanislav Čeček vydal rozkaz, v němž hovořil o aktivním boji proti

bolševikům a o Čechoslovácích jako předvoji spojenecké intervence

2

VÁCHA, Dalibor, Bratrstvo. Všední a dramatické dni československých

legií v  Rusku 1914–1918, Praha 2015; VÁCHA, D., Ostrovy v  bouři. Každodenní život československých legií v ruské občanské válce (1918– 1920), Praha 2016; VÁCHA, D., Srdce tak bohaté na  život. Rudolf Medek a jeho doba (1890–1940), Praha 1917; VÁCHA, D., Červenobílá, Praha 2014; VÁCHA, D., Cestou. Legionářský román, Praha 2016.

9

Úvod

proti sovětskému režimu. Dobové prameny zde hovoří o  počátku anabáze, kterou nelze nesrovnávat s anabází popisovanou Xenofon‑ tem, jak činili již přímí účastníci a doboví komentátoři.

Druhá část trvala po většinu července a srpna a nesla se ve zna‑ mení československého postupu proti bolševikům na Sibiři, na Urale a v Povolží, byla ve znamení vítězství a naděje ve zrození široké ruské proti bolševické vlády a armády.

Poslední částí je pak tragická epizoda označovaná jako kazaňské dobrodružství, kde se síly čs. vojska napnuly na Volze do maxima, aby se posléze rozervaly a přetrhly. Sebevražda plukovníka Josefa Jiřího Švece z konce října 1918 je tak nejen symbolem rozvratu ješ‑ tě nedávno vítězného vojska, ale také jedním z posledních přímých dozvuků „kazaňského omylu“. Symbolické je, že pohřeb Josefa Jiřího Švece se konal 28. října 1918, v den, kdy Praha slavila převrat a vznik nového státního útvaru, svobodného a nezávislého.

Tyto tři hlavní fáze jsou předeslány krátkým úvodem týkajícím se událostí vedoucích ke květnu 1918 a doplněny výhledem do období od konce října 1918 až do konce léta 1920, kdy z Ruska odjel poslední legionářský transport. Je nepochybné, že bojovou činnost několika desítek tisíc mužů na gigantických prostorách Sibiře, východního Ruska a Dálného východu nelze pojmout v jednom útlém svazku této edice. Také se nejedná o vyčerpávající přehled všech kampaní, bitev a střetnutí, spíše o reprezentativní výběr nejzajímavějších událostí tohoto horkého léta 1918 československých dobrovolců v  Rusku. Velká pozornost je věnována tzv. penzenské skupině, která musela ze všech urazit nejvíce cesty a zřejmě překonat i největší překážky.

Zatímco rozvědčická činnost starodružiníků na východní frontě první světové války se týkala několika stovek jedinců a bitva u Zbo‑ rova několika tisíc mužů, tzv.  vystoupení (vojáci používali často rusko ‑legionářský výraz vystuplenie) proti bolševikům se zúčastnily desítky tisíc čs. dobrovolců v Rusku. Tento fakt se mimo jiné odráží i na použití široké pramenné základny. Je mnohem snazší zabývat se touto otázkou než například zmíněnou Českou družinou, je až s podivem, kolik vojáků sepisovalo deníky nebo s odstupem času napsalo paměti.

Jedná se o ohromné dobrodružství, které si dnes nedokážeme po‑ řádně ani představit. Zmizelo v pomyslném propadlišti dějin a nebýt

Horké léto 1918

10

několika málo knih, televizních dokumentů a taktéž velké aktivity

Československé obce legionářské (jejíž nejhmatatelnější výsledek je

Legiovlak), pomalu by se na ty obyčejné chlapy, kteří vykonali neo‑

byčejné, vskutku neobyčejné věci, dávno zapomínalo i s přispěním

předchozího politického režimu, jenž je s pochopitelným zápalem

z dějin a veřejného prostoru vymazával.

Ke knize je kromě stručného soupisu pramenů a literatury připo‑

jen také slovníček některých legionářských výrazů použitých v textu

a chronologie, která může čtenáři usnadnit orientaci v někdy zma‑

teném dění daného období.

11

Cesta k válce s bolševickým Ruskem Když si ukrajinští nacionalisté pozvali na pomoc proti bolševikům vojska Ústředních mocností, bylo jasné, že československý armádní sbor nemůže dál na Ukrajině přebývat. Urychleně ustoupil přes Ky‑ jev k Bachmači, kde svedl několik bitev s německými oddíly a kde se dostal do desítek vlaků – ešelonů. Ešelony v souladu s plánem Tomáše Garrigue Masaryka měly vyrazit na dlouhou cestu na rus‑ ký Dálný východ.

Bylo sice jasně stanoveno, že Čechoslováci budou převezeni do Vladivostoku, a tak se dostanou pryč z Ruska do Francie, ale záhy se pohyb jejich ešelonů směrem na východ zpomaloval a někdy se úplně zastavil. Legionář Karel Zmrhal nabídl ironické vysvětlení: „Objevovaly se takové ‚překážky‘, že jich nebylo možno ‚zdolati‘. Byl nedostatek železničního materiálu, omská dráha přeplněna, amurská pak neschopna dopravy, jsouc ‚poškozena jarními povodněmi řeky Amuru‘, jak každé omezení dopravy bylo zdůvodňováno. Všechny výmluvy však dokazují v uvážení tajně vedeného jednání, že v Mosk‑ vě vál jiný vítr, zejména to, že každá místní rada dělala vůči nám politiku na vlastní pěst. Všechny uváděné důvody jsou liché. Želez‑ ničního materiálu nebylo zapotřebí, stačilo, kdyby sovětová vláda dala k dispozici z Ukrajiny zachráněné lokomotivy. Omská dráha byla volná a amurská dle dobrozdání železničního personálu mohla denně vypraviti o 3 až 5 vlaků více. Nejpovedenější ovšem ‚překáž‑ ka‘ spočívala v ‚nedostatku‘ potravin na Sibiři, kde na příklad pod dozorem sovětové vlády na omské dráze v Petropavslovsku shnilo 300 000 pudů pšenice a zkazilo se tisíce pudů másla...“

3

Dobrovolci vysílali jednotlivce kupředu před armádní sbor. Jejich úkolem bylo oficiálně zjišťovat možnost zásobování potravinami, 3

ZMRHAL, Karel, Armáda ducha druhé míle. Příspěvek k historii čes‑

koslovenského revolučního boje, Praha nedatováno, s. 22–23.

Horké léto 1918 12 ale ve  skutečnosti tito jednotlivci uprostřed ruského revolučního moře měli zhodnotit možnosti dopravy. Většinou se jejich zjištění diametrálně lišila od toho, co tvrdily oficiální sovětské orgány. Stav železničních tras za Volhou a na Sibiři rozhodně nebyl tak tragický. Sověty hrály s Čechoslováky svou vlastní hru.

Ohromným problémem se ukázaly vzájemné dohody o  ode‑ vzdávání zbraní. Armádní sbor měl odevzdat všechny zbraně až na jistou kvótu, ta činila 168 pušek a jeden kulomet na vlak, k če‑ muž si mohli ponechat 300 patron na pušku a 1200 pro kulomet. Odbočka Československé Národní rady navíc vydala rozkaz, aby zbraně nikdo úmyslně nepoškozoval. Odbočka operovala s obratem, že zbraně jsou vlastně sovětům darovány a sověty na druhou stranu proklamovaly, že garantují bezpečnost Čechoslováků po dobu cesty do Vladivostoku.

Dobrovolec Oldřich Zemek zaznamenal rozhovor dvou bratrů: „Kde máš ‚svou ženu‘?“ ptal se jeden. „Já – a rozloučit se s ní? To mne neznáš! Připevnil jsem ji včas drátem pod těplušku,“ odpověděl d r u hý.

4

Asi každému dojde, že tou „ženou“ je myšlena ručnice. Ru‑

dým zásadně situaci komplikoval fakt, že neměli k dispozici žádné relevantní soupisy zbraní u Čechoslováků, ti je u některých jednotek sice měli, ale opravdu jim je nehodlali poskytnout. Jako místo pře‑ dání zbraní se vybrala Penza, „bělokamenné město“ ze vzpomínek Rudolfa Medka se strategickou polohou dopravního uzlu.

Rudolf Vlasák uvádí emotivní scénu právě z Penzy. „Výjevy, které se při tom odehrávaly, byly srdcervoucí, ale i komické. Jeden bratr zešílel žalostí proto, že musel odevzdati pušku, nejvěrnější přítelky‑ ni, již vláčel od šestnáctého roku, kterou nepustil z ruky ani tehdy, když u Zborova klesl raněn... A raději ji přerazil, než by ji odevzdal nečistým rukám, poskvrněným krví obětí velikého omylu ruského národa. Plakali dělostřelci u děl, kulometčíci u kulometů a vojáci nad svými puškami. Lkali tak, jako kdysi čeští bratři nad knihami, pálenými Koniáši...“

5

Nicméně i přes jisté peripetie se dařilo zpo‑

čátku držet tento problém na uzdě. 4

ZEMEK, Oldřich, Světovým požárem. Paměti, Praha 1929, s. 216.

5

VLASÁK, R., Dědek..., s. 80.

13

CESTA K VÁLCE S BOLŠEVICKÝM RUSKEM

Je nutné uvést, že dobrovolci dohodu přijatou jejich politickým

vedením v debatách striktně odmítali a nakonec sabotovali. Občas

poškozením zbraní (třeba vyhozením některé důležité součástky),

nejčastěji ale tím, že je skrývali. Pušky mohly být maskovány napří‑ klad jako vzpěry u paland nebo přivazovány na spodní část vagonu, někdy je muži schovávali do komínků od kamen. Jsou vzpomínky na to, že se dařilo ukrývat i na součástky rozebrané strojní pušky, granáty se mohly ukrýt do pytlů s moukou, do kuchyňského kot‑ le a na mnoho dalších míst. Vynalézavosti se meze nekladly. Muži nelenili vytvořit celé falešné stěny, do jejichž dutin umístili pušky a náboje stejně jako do schránek na střechy. V jedné těplušce plu‑ kovní chlebopekárny zazdili pušky přímo do chlebové pece.

Dle dohody si mohli ponechat bodáky, nože, šavle a další chladné zbraně, což se v Penze dodržovalo. Avšak, dále na trati, třeba na Si‑ biři, chtěly místní sověty i zbývající palné zbraně z dohodnuté kvóty a  snažily se dostat i  ty chladné, které dobrovolci deklarovali jako soukromý majetek. Dnes s odstupem času lze jen těžko rozsoudit, zda to bolševici činili koordinovaně či každý místní sovět dle své rozvahy. Jisté bylo, že pohyb (jakkoliv silně) ozbrojených transportů po trati sověty, které si byly vědomy vratkosti své pozice, silně zner‑ vózňoval. Každá komplikace vojáky jen rozčilovala: „Chtějí všechny... Máme prej ject jako svobodný vobčani, beze zbraní. Smradi všiví... svobodný vobčani... jo... A pak z nás udělají votroky, nastrkají nás do lágrů a Němcům do tlamy.“

6

Poměrně spolehlivý zpravodaj Karel Zmrhal uvádí, že jen v Penze se odevzdalo bolševikům celkem 21 000 pušek, 216 kulometů, 44 děl, 1 000 000 nábojů, 11 automobilů, 3500 koní, 4 letadla a mnoho dal‑ šího vojenského materiálu.

7

Někdy jim ukrývání a znehodnocování zbraní prošlo, později se situace komplikovala skutečností, že do odzbrojovací komise v Penze byli dosazeni českoslovenští komunisté, kteří triky bývalých spolu‑ bojovníků moc dobře znali a tu a tam se jim nějakou skrýš zbraní a munice povedlo odhalit. Dobrovolci si dělali z československých komunistů legraci, zesměšňovali je, ale častěji se jich obávali a začali 6

ZEMAN, Adolf, Osvoboditelé, Praha 1931, s. 193.

7

ZMRHAL, K., c. d., s. 24.

Horké léto 1918 14 je nenávidět.

8

Přezdívali jim „brabčáci“ podle jednoho z jejich veli‑

telů, jakéhosi Brabce: „Už jsou dvě hodiny, tak je čas jít spát. Ráno přijdou zas brabčáci a budou chtít mít nasypáno!“

9

Dobrovolci ještě s odstupem let zdůrazňovali, že (nejen) čeští ko‑

munisté byli pouze dezertéři z armádního sboru, kteří šli za penězi, nic jiného. Rozvědčík Josef Měchura napsal: „Od našeho oddílu ute‑ kl zde Králík. Přešel k bolševikům, ke kterým ho zlákal veliký plat. Měl tehdy u nich prostý vojín 300 rublů měsíčně, kdežto my jsme dostávali 12 rublů.“

10

Legionáře pochopitelně rozčilovala bolševická propaganda. Ka‑

rel Zmrhal zmiňuje „zaručené zprávy“, které čeští bolševici šířili prostřednictvím letáků mezi dobrovolci nejen v  Penze: „Nebuďte loutkami v rukou hazardních hráčů z Národní rady!“ nebo „Masa‑ ryk nejel do Americky a do Francie, ale přes Švédsko do Německa, jemuž prý armádu prodal!“

11

František Šteidler, historik legií, uvádí

jiný příklad: „Či myslíte, že na francouzské frontě bude se Vám leh‑ čeji umírati, když budete obklopeni armádou prolezlou poprášenými paragrafy vojenské disciplíny? Ne, smrt jest jen jedna – však krev Vaše – prolitá zde, ve službách socialismu, zkypří ideály Svobody, bude rudým znamením všem ostatním v  železech semknutým  – bude rudou záplavou, v  níž zrodí se nové Slunce  – Slunce Nové života – člověka – dělníka.“

12

Lékař Bohuslav Bouček napsal o hlavním tiskovém orgánu čs. ko‑

munistů v  Rusku: „ ‚Průkopník‘ střílí už z  těžkých kusů, zcela dle manýrů Lenina: pod praporem demokratických idejí volá do zbraně 8

„Byly však okamžiky, kdy se smáli od  srdce. O  takové chvíle starali

se přehorliví ‚rudoši‘. Brabec a jiní! Působili skutečné vyražení, pozo‑ rovati takového ‚gardistu předvoje proletariátu‘. Šavli na řemenu, tesák a  dva revolvery na  opasku, ve  vysokých botách a  s  karabinou na  zá‑ dech, procházeli se po peroně.“ VLASÁK, R., Dědek..., s. 80. 9

VLASÁK, R., Zrádce?! Román ze života legionářského, Praha 1929,

s. 214. 10

MĚCHURA, Josef, Rozvědčíci u Kazaně, Praha 1932, s. 29. 11

ZMRHAL, K., c. d., s. 23. 12

ŠTEIDLER, František, Naše vystoupení v Rusku r. 1918, Praha 1923, s. 17.

15

CESTA K VÁLCE S BOLŠEVICKÝM RUSKEM

a do svých řad naše dobrovolce a zajatce, a zrazuje před zaproda‑

nou cestou na pomoc francouzským kapitalistům, aby pod vedením

třídně zaujaté české buržoazie vykrvácely desítky tisíců nejlepších

českých synů na  podporu francouzského kapitálu. Táž metoda,

kterou zničena byla armáda ruská.“

13

Bohuslav Suchánek si zapsal

příznačné: „Cvičíme se ve zbrani, pěstujeme sport, co však z toho? Raději nějaký pořádný binec, nežli tato nejistota.“

14

ČELJABINSKÝ INCIDENT

V době rozhodujícího čeljabinského vojenského sjezdu (viz dále)

měl již armádní sbor za sebou první „pokusné“ střetnutí se sověty.

Jednalo se o konflikt později nazývaný Čeljabinský incident. Co se

vlastně stalo? Na čeljabinském nádraží stály poblíž sebe transpor‑

ty Čechoslováků mířících na východ a zajatců mířících na západ,

vládla mezi nimi pochopitelná ostražitost a nedůvěra. Při odjez‑

du jednoho ze zajateckých vlaků vylétl z vagonu kus kovu – často

se uvádí nožka od kamen – a zasáhl do hlavy dobrovolce Josefa

Ducháčka.

Josef Ducháček okamžitě klesl zkrvaven k zemi a všem svědkům

se zdálo, že je mrtev. Dobrovolci doběhli lokomotivu, neboť vlak

se zajatci jel téměř krokem, a donutili strojvedoucího, aby zastavil.

Obklíčili podezřelý vagon a požadovali kategoricky okamžité vydá‑

ní viníka. Zajatci – uvádí se Maďaři – nejdříve odmítli, ale posléze

rozzuřeným dobrovolcům jednoho ze svého středu předhodili. Lze

v  pramenech a  vzpomínkách hledat mnohé, nicméně je jisté, že

v tomto případě emoce nervózních, rozzuřených a také vystrašených

legionářů nabyly vrchu nad jejich rozumem. Během několika málo

okamžiků údajného viníka ubili k smrti holýma rukama.

Je pochopitelné, že místní sovět požadoval vyšetření události,

přece jenom se jednalo o  pokus o  vraždu (Ducháčka) a  o  vraždu

(maďarského zajatce). Vyžádal si dodání československých svědků

k vyšetřování. Zde se však celá situace pořádně komplikuje. Není

13

BOUČEK, Bohuslav, Prosím, aby zápisník byl odevzdán mé ženě jako

pozůstalost, Praha 1998, s. 173.

14

DUDEK, František (ed.), Životní příběh kováře a legionáře Bohuslava

Suchánka, Nymburk 2017, s. 160.

Horké léto 1918 16 dobře zdokumentováno, proč čeljabinský sovět všechny dobrovol‑ ce poslané k podání svědecké výpovědi obratem zatknul a uvěznil.

Poslední pokus o dohodu učinil poručík Čeček. „Ještě o sedmé hodině večer, dne 17. května, poruč. Čeček spojil se z nádraží te‑ lefonicky se sovětem, který právě zasedal, aby upozornil předsedu vyšetřující komise na náladu ve vojsku. Že je silně pobouřeno jejím nesprávným postupem a nebudou ‑li uvěznění propuštěni, že nikdo nemůže vzíti zodpovědnost za  to, co může se přihoditi, že vojáci popřípadě uvězněné sami osvobodí. Předseda vyšetřovací komise Kolcov na tuto výstrahu zpupně odpověděl, že přijíti mohou, že má připraveno 3600 rudoarmějců, a sice dobře ozbrojených! Počet ten byl přehnaný, a sice o více než 2000; baterie děl byla však každým okamžikem připravena ku střelbě na nádraží, kde byly veškeré česko‑ slovenské vlaky. Prohlásil dále rozhodně, že uvězněných nepropustí. Na tuto odpověď poručík Čeček dodal, že po tomto prohlášení nic nezabrání Čechoslovákům – byť bylo rudoarmějců třebas desetkrát tolik, tedy 36 000, aby své druhy neosvobodili.“

15

Telefonická přestřelka výhrůžek mezi Čečkem a sovětem se skončila a dobrovolci začali jednat v následujících desítkách minut. Prvním úkolem bylo obsadit nádraží, což se povedlo víceméně okamžitě bez jediného výstřelu. Asi třicet tamějších milicionářů raději složilo zbraně, nehodlalo se bránit přesile. Nadšení Čechoslováci – nutno nezapomínat, že nepříliš dobře vyzbrojeni – se vydali k městu, uvádí se, že dokonce s písní na rtech. Při nekrvavém úderu na Čeljabinsk obsadili kromě budovy sovětu  – tak donutili bolševiky propustit zajaté bratry – také sklad pušek a munice a celá kasárna. Po dalších dohodách se sovětskou vládou je však museli později jako gesto dob‑ ré vůle vrátit. Čeljabinský incident se však stal rozbuškou, poslední kapkou, kterou na následujících předporadách a vojenském sjezdu právě v Čeljabinsku využili ti, kteří hodlali neignorovat horšící se situaci mezi Čechoslováky a sověty.

KUDY DO FRANCIE?

Ne neopodstatněné obavy z bolševických záměrů se proměnily v re‑ gulérní paranoiu poté, co Československý deník, hlavní informační 15

ZMRHAL, K., c. d., s. 30.

17

CESTA K VÁLCE S BOLŠEVICKÝM RUSKEM

platforma armádního sboru, zveřejnil nový plán o transportech a je‑

jich trasách. Nový plán by znamenal roztržení sboru na dvě části,

kdy jedna by pokračovala do Vladivostoku a druhá by se do Evropy

dostala přes severoruský Archangelsk nebo Murmansk. Dobrovolci

v tom viděli další bolševický úskok, přímou zradu, jež měla vést

k jejich záhubě.

16

Jedna věc není s odstupem času příliš patrná, ale

pro současníky představovala velký problém. Někteří z vojáků totiž

pracovali na murmanské dráze jako zajatci před vstupem do voj‑

ska a  dobře si pamatovali tamní strašlivé podmínky, Murmansk

byl synonymem zajateckého utrpení a vysoké úmrtnosti. Báli se,

že podobný osud jako tisíce zajatců (neoznačené hroby v pustině

podél trati) čeká i je, nyní tedy již v uniformách.

Paradoxem je fakt, že v tomto případě se vskutku jednalo o plán

nejvyššího spojeneckého velení. To totiž vědělo, že uprostřed války

(a zejména uprostřed německé neomezené ponorkové války) ne‑

bude mít k dispozici dostatek lodní tonáže k převozu desítek tisíců

Čechoslováků z Dálného východu, tedy z Vladivostoku, do Evro‑

py. A ještě větším paradoxem je, že k odmítnutí archangelského

plánu údajně zásadně přispěli českoslovenští komunisté: „Chtěli

za každou cenu sovětové vládě dokázat, že vojáci do Francie ne‑

chtějí. U vlaků pak tvrdili, že vojsko do Francie nedojede; ba, že je

určeno ku střežení skladů spojeneckého kapitálu. A z jejich stále

troufalejšího vystupování dala se dobře cítiti změna povětří a nový

kurs...“

17

Lze pouze dodat, že fámy o  připravených ponorkách,

které budou v Severním moři potápět československé transporty,

také s největší pravděpodobností pocházely od československých

komunistů.

16

„Tento plán zapůsobil mezi vojskem jako puma. Jestliže požadavek

sovětů, aby byly odevzdány zbraně v  Penze, vzbudil v  dobrovolcích nejasné představy nebezpečí, když budou bezbranní, tento projekt vzbudil v  nich již zcela určité podezření. ‚Chtějí nás zaprodat Něm‑ cům, chtějí nás rozdělit obě divize od sebe, aby nás mohli lehčeji zničit. Chtějí zahnat druhou divizi k Tichému oceánu a prvou k Ledovému. Chtějí nás umořit hladem na  Murmani anebo vydat Němcům.“ ZE‑ MAN, A., Osvoboditelé..., s. 194.

17

ZMRHAL, K., c. d., s. 27,

Horké léto 1918 18

Legionáři tedy jakoukoliv změnu plánů přepravy rezolutně od‑ mítli. Otázkou zůstává, jestli by to v Archangelsku bylo lepší nebo horší. Zřejmě by tam pluky také uvízly a při nejlepším by se po ně‑ kolika měsících – jestli by ještě vůbec existovaly – zapojily do severní spojenecké intervence vedené nepočetnými britskými a americkými oddíly. Tuto otázku však zodpovědět nelze, neboť naplánovaný čes‑ koslovenský vojenský sjezd (delegáti pocházeli z každé roty sboru) rozhodl na bouřlivých zasedáních v Čeljabinsku jinak. Vlastně, noví vůdcové, o nichž bude řeč vzápětí, rozhodli o změnách již na před‑ poradách sjezdu a delegátům je předložili spíše k manifestačnímu schválení. Co to bylo za požadavky a změny? Josef Kopta je ve slav‑ ném románu Třetí rota shrnul takto: 1. Sovětské vládě nelze věřiti. Jízda na Archangelsk mohla by býti

pro celou skupinu omskou osudná. Všecky části pojedou přes

Vladivostok. 2. Doprava bude provedena jinou formou. 3. Sjezd československého vojska vyjímá z pravomoci Odbočky ří‑

zení transportu a odevzdává je Zatímnímu výkonnému výboru,

sjezdem zvolenému a jím zplnomocněnému, bez jehož vědomí

nemá nikdo právo dávati rozkazy, týkající se dopravy. Chovejte

vše v tajnosti, další instrukce dostanete.

18

Dobrovolci se sice stále oháněli frázemi o Masarykovi a Odbočce Československé Národní rady na Rusi, ale nemohli nikoho zmást, čeljabinský sjezd byl jednoduše pučem proti výše uvedené dvojici. V Koptově románu se objevuje „jiná forma dopravy“, ale mezi vojá‑ ky se rozšířil a postupně ukotvil termín „cesta vlastním pořádkem“. Tento termín se později stal synonymní k obratu „Vystoupení proti bolševikům“. Již od chvíle, kdy se toto označení objevilo, si vojáci byli vědomi toho, že se bude válčit: „Tak zněla neoblomná vůle vojska a pro nás bylo nesporno, že bez krveprolití nebude lze ji realisovati. Jiného východiska však nebylo.“

19

18

KOPTA, Josef, Třetí rota, Praha 1947, s. 487.

19

RICHTER, František, Momentka z  Čeljabinska, in: ZEMAN, A.

(ed.), Cestami odboje. Jak žily a kudy táhly československé legie, Sešit 41, s. 21.