načítání...
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: Hořící stromy - Kristina Ohlssonová

Hořící stromy

Elektronická kniha: Hořící stromy
Autor:

Lukas záhadně zmizí několik dní před maturitou. O tři týdny později je nalezen těžce zraněný. Utrpěl také částečnou ztrátu paměti. Je už třetím člověkem, který podobným ... (celý popis)
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  219
+
-
7,3
bo za nákup

ukázka z knihy ukázka

Titul je dostupný ve formě:
elektronická forma tištěná forma

hodnoceni - 69.2%hodnoceni - 69.2%hodnoceni - 69.2%hodnoceni - 69.2%hodnoceni - 69.2% 80%   celkové hodnocení
2 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: » KNIHA ZLÍN
Dostupné formáty
ke stažení:
EPUB, MOBI, PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku a kopírování
Médium: e-book
Rok vydání: 2017
Počet stran: 338
Rozměr: 21 cm
Vydání: Vydání první
Spolupracovali: ze švédského originálu Sjuka själar ... přeložila Viola Somogyi
Skupina třídění: Germánské literatury
Jazyk: česky
ADOBE DRM: bez
ISBN: 978-80-747-3588-2
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis

Lukas záhadně zmizí několik dní před maturitou. O tři týdny později je nalezen těžce zraněný. Utrpěl také částečnou ztrátu paměti. Je už třetím člověkem, který podobným způsobem zmizel, ale on jediný se vrátil. Dcera souseda Gunnara Fanny takové štěstí neměla. Krátce před zmizením obou mladých lidí začal v zahradě domů, kde bydleli, záhadně hořet strom. O deset let později se vrací do rodného města. Policii se stále nepodařilo odhalit, kdo stojí za únosy. Soused Gunnar se nedokáže smířit s pomyšlením, že záhada nebude možná nikdy rozluštěna, a je přesvědčen, že klíčem k ní je právě Lukas. Ve stejnou dobu se na starodávnou faru s neblahou pověstí nastěhuje mladá dvojice Anna a David. Ovzduší domu Annu nesmírně zneklidňuje. Když najde v zahradě ukrytý železný kříž, je jí jasné, že jim někdo chce uškodit. Anna se navzdory nebezpečí, že ji všichni budou považovat za nepříčetnou, pokouší zachránit sebe i Davida. Zdá se, že už však je příliš pozdě... a pak v jejich zahradě vzplane strom.

Zařazeno v kategoriích
Kristina Ohlssonová - další tituly autora:
Davidovy hvězdy (paperback) Davidovy hvězdy (paperback)
Lotosové blues Lotosové blues
 (e-book)
Miovo blues Miovo blues
Silenced Silenced
Hořící stromy Hořící stromy
Potopa Potopa
 
K elektronické knize "Hořící stromy" doporučujeme také:
 (e-book)
Muž, který hledal svůj stín Muž, který hledal svůj stín
 (e-book)
Entomologův odkaz Entomologův odkaz
 
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

Hořící stromy

Vyšlo také v tištěné verzi

Objednat můžete na

www.knihazlin.cz

www.albatrosmedia.cz

Kristina Ohlssonová

Hořící stromy – e‑kniha

Copyright © Albatros Media a. s., 2017

Všechna práva vyhrazena.

Žádná část této publikace nesmí být rozšiřována

bez písemného souhlasu majitelů práv.



KRISTINA OHLSSONOVÁ

HOŘÍCÍ STROMY


KRISTINA

OHLSSONOVÁ

HOŘÍCÍ

STROMY



Jedná se o vymyšlený příběh. Veškerá podobnost

se skutečností je naprosto náhodná. Pokud jde o čistě zeměpisný popis míst, kde se příběh odehrává, popustila jsem uzdu fantazii. Takže pokud

vás znepokojuje představa, že fara skutečně exis

tuje, můžete být úplně klidní. Neexistuje. Aspoň

pokud vím... Kristina

9

Holčička

„Vítejte u nás.“

Ve dveřích se objevují muž a žena. Podávají jí ruku, zdraví

a představují se. Všechno dělají a říkají správně, ale nic není

tak, jak má být. To je cítit naprosto zřetelně.

Provádějí ji po domě. Fara je rozlehlá a tmavá. V patře je

většina dveří zavřených. Panuje tu hrobové ticho. Připadá jí

to zvláštní. V domě přece žije dítě. Holčička. To kvůli ní sem

přišla.

Když se zeptá, kde je, muž a žena si vymění nevyzpytatel

ný pohled. Nelíbí se jí, že jsou tak tvrdí, tak chladní. Jsou to

přece pěstouni. Dítě, které si k sobě vzali, vyžaduje mnohé,

zejména blízkost a útěchu. Nevypadá to však, že by mu muž

se ženou byli ochotni poskytnout jedno či druhé. Nedostane

se jí ani odpovědi na otázku, kde holčička je.

„Celé dny pracujeme,“ říká žena. „Vracíme se až v pět nebo

v půl šesté.“

„Tou dobou byste už měly mít napsané úkoly,“ dodává muž.

Žena přikývne na souhlas.

„Rádi bychom, aby takové záležitosti byly vyřízené, než

přijdeme domů,“ upřesní ještě muž.

„Takové záležitosti“. Není nijak zvlášť jasné, co všechno ta

slova zahrnují, ale to se časem poddá.

10

Usazují se v kuchyni a pijí kávu. Žena jí nabídne sušenky

koupené v supermarketu Domus. Název je natištěný na sáč

ku, z něhož je vysypává.

„Chcete se ještě na něco zeptat?“ řeknou oba.

Polkne suchou sušenku. Chtěla by se zeptat na spoustu

věcí. Proč je tady takové ticho. A chladno. Nejdřív si nevšim

la, jak je tu vlhko, ale teď si to uvědomila. Má na sobě blůzu

a svetr, ale stejně je jí zima. Nemůže si pomoct, zachvěje se.

„Ráda bych se seznámila i s holčičkou. Když už jsem tady.“

Dvojice na protější straně stolu na sebe znovu pohlédne.

„Samozřejmě,“ přikývne pak žena.

Ale nevstane. Také muž sedí dál. Nejprve snědí sušenky

a vyprázdní konvici s kávou. Pak jde muž do předsíně, obuje

se a vyjde z domu.

Návštěvnice nedokáže skrýt překvapení.

„Myslela jsem, že přivede holčičku,“ diví se.

„Přivede ji,“ odpovídá žena.

Za chvilku se muž vrací. Přivádí s  sebou dítě. Holčička

byla asi v zahradě.

Návštěvnice se na dítě vřele usměje. Holčička je na svůj

věk malá. Vlasy má rozcuchané, ale špinavé nejsou. Má na

sobě kalhoty a svetr, je však bosá. Zvláštní. Copak smí běhat

venku bez bot, když je tam jen deset nad nulou?

„Ahoj,“ řekne návštěvnice a dřepne si před dítě.

Holčička konečně zvedne hlavu a pohlédne jí do očí.

Její pohled je jako laserový paprsek. Nedá se snést, a už

vůbec ne vydržet.

„Ty se o mě budeš starat?“ zeptá se dítě.

Dá se na takovou otázku odpovědět záporně? Nemohla

by se z toho ještě vyvléct? Jakoby odnikud se vynoří úzkost.

Téměř ji pohltí. Podlomí se jí kolena.

Ale nakonec musí odpovědět.

„Ano,“ přitaká. „Budu se o tebe starat každé odpoledne.“

11

Pak už neříká nikdo nic. Čas jako by se zastavil. Návštěv

nice si přitáhne svetr ještě těsněji k  tělu, ruce má zbělelé

chladem. Nedokáže si pomoct, musí na to myslet.

Pěstouni za nic nemůžou.

To s domem není něco v pořádku. A s holčičkou. NÁVRAT

15

1

Rozhodnutí padlo v  prosinci. Následující léto bude uni

verzita uzavřena. Odborníci došli k závěru, že v zájmu ome

zení výdajů bude rekonstrukci možné provést v  nepřítom

nosti studentů a vyučujících a bude to tak výrazně levnější.

Rozhodnutí bylo kritizováno méně, než se čekalo. Studenti

se zkrátka museli smířit s tím, že v létě projednou nebudou

žádné mimořádné přednášky. Zaměstnancům nabídli pro

dlouženou placenou dovolenou. Všechno bylo v  nejlepším

pořádku. A zanedlouho přišlo jaro.

Tehdy univerzita oslovila firmu, která zodpovídala za bez

pečnost jejích prostor, a  chtěla vědět, zda je možné zajistit

během rekonstrukce větší ostrahu, aby se dělníci nemuseli

zabývat odháněním nepovolaných osob. Bezpečnostní agen

tura samozřejmě vyšla zákazníkovi vstříc. Strážní budou

procházet prostorami třikrát denně.

Nastalo léto. Kolem univerzitních budov postavili dělní

ci lešení a zakryli ho průhlednými plachtami. Z parkoviště

zmizela vozidla a kolem byly rozmístěny velké cedule, které

veřejnosti sdělovaly, co se tu v nejbližších měsících bude dít.

Když se Lars stal velitelem skupiny strážných, která měla

v létě univerzitu zabezpečovat, měl už za sebou tři roky prá

ce u bezpečnostní agentury.

16

„Nejhorší, co se může stát, je, že se tu objeví parta znudě

ných chuligánů,“ prohlásil. „A s tím si, jak známo, dokážeme

poradit, na to už máme svoje metody.“

Přišel slunovrat a pak nastal červenec. Došlo ke třem in

cidentům, všechny byly nahlášeny. Ani v  jednom případě

nebylo nutné přivolat policii. Pak se ale všechno změnilo.

Lars dokázal jen těžko vyjádřit slovy, co přesně se stalo, ale

jednoho rána jednoduše vytušil, že se něco přihodilo. Ně

kolikrát, když vstoupil do prázdných chodeb, se přistihl, že

sevřel obušek, který mu visel na opasku. Zároveň se změni

lo i počasí. Náhle bylo mnohem nevypočitatelnější. Přesně

jako Lars.

Promluvil si o tom s kolegy. Žádný z nich ale jeho pocity

nesdílel.

„Co se podle tebe stalo?“ ptali se.

Lars jen bezmocně krčil rameny.

„Nevím.“

A tak to pokračovalo až do dne, kdy uviděl, jak po nebi ne

klidně poletují černí ptáci. V tu chvíli mu došlo, že se spletl.

Bylo to tak, jak říkali spolupracovníci – nestalo se nic.

Zatím.

Ale něco se stane.

Brzy.

Co se to ksakru děje? uvažoval.

Sužoval ho nevysvětlitelný strach. Zamířil k autu. V dálce

uslyšel rachocení vlaku blížícího se k městu.

17

2

Vlak zastavil uprostřed polí. Hluboký mužský hlas ozná

mil cestujícím, že čekají, až projede jiný vlak. Budou prav

děpodobně pokračovat dál za několik minut. Lukas viděl

špinavým oknem vodárenskou věž a starý mlýn přestavěný

na kancelářskou budovu. Byla to majestátní cihlová stavba,

která do okolní městské zástavby příliš nezapadala. Stejné

to bylo s vodárenskou věží. Také se sem nehodila. Tyčila se

k bleděmodré obloze, šedá a ošklivá.

Opřel si čelo o sklo, zastudilo ho. Nemá naspěch. Klidně

můžou čekat na vlak z opačného směru i několik hodin. Od

chvíle, kdy uviděl mlýn a vodárenskou věž, zůstal by tu klid

ně i deset let. Teď už mu to bylo jasné. Deset let jsou jen nece

lé čtyři tisíce dní naplněné nečinností.

Kolem produněl vlak, tak blízko, až se Lukas podvědomě

napřímil. Žena sedící proti němu ho pozorovala. V náručí dr

žela velkou kytici a hleděla na něj neklidnýma očima. Znají

se odněkud? Pravděpodobně ne. Nemyslel si ani, že by ho po

znala. Na to je deset let dostatečně dlouhá doba. Jeho vzhled

se s každým uplynulým rokem o něco víc změnil. Když opus

til rodné město, bylo mu devatenáct. Často mu volali z růz

ných novin. Chtěli o něm psát reportáže, jak to s ním bylo dál.

Protože už uplynul rok, pět let – a teď už deset.

18

„Měl byste vědět, že lidé se o vás zajímají,“ řekl mu posled

ní novinář, který mu volal. „Chtějí vědět, jak jste to zvládl, co

se s vámi stalo.“

Jako by vůbec měli právo o  takových věcech uvažovat.

A jako on by byl povinen jim je vyprávět.

S  lety podobné dotazy zvládal stále snáz. Ze začátku

vždycky zavěsil. Později vztekle řval. Ale v  poslední době

už to bylo lepší. Pochopil, že ho nemůžou k ničemu donutit.

A oni jeho odmítání respektovali. Ovšem psali o něm pořád

dál. Neustále opakovali staré informace se stejnými obrázky

a stejnými výpověďmi těch, kterým se říkalo svědkové, přes

tože vůbec nic neviděli. A o to očividně hlavně šlo. Že mohli

vypovídat o tom, že nic netušili, že to, co se stalo, bylo tak

příšerné, že se to ani nedá slovy popsat.

„Když Lukas zmizel, celé město jako by se zastavilo,“ pro

hlásil jeden z nich. „Všichni čekali. Pořád čekali. Až začne

hořet další strom.“

Až začne hořet další strom.

Ta slova budou všechny pronásledovat do konce života.

Samozřejmě věděli, že popálené dítě se bojí ohně. Ale že spá

lený strom věští smrt – to jim uniklo.

Vlak se s  trhnutím dal do pohybu. Znovu se ozval hlas,

stejný, který je předtím informoval o tom, proč nejedou dál.

„Za několik minut dorazíme do cílové stanice, do Kristian

stadu. Příští stanice Kristianstad.“

Vstal, než vlak zastavil. Měl pocit, jako by se náhle protrh

la hráz. Obrazy z minulosti, skutečné i smyšlené, se mu mí

haly hlavou a žadonily o pozornost. Odmítal se jim poddat.

Vzdoroval stále dál. Obrazy začaly blednout, úzkost slábla.

Brzy se zase uklidnil. Skoro úplně. Namlouvá si to, nebo se

mu přece jen trochu třesou kolena? Možná, taková věc se

skoro nedá poznat. Ze všeho, s čím se naučil žít, trvalo nej

déle si zvyknout na omezenou schopnost vnímat vlastní tělo.

Všechno, čím si muselo projít, mu uškodilo tolik, že už nedo

19

kázal rozpoznávat tělesné signály. Když běžel, nevěděl, jestli

ho bolí koleno nebo lýtko. Někdy si nebyl jistý, jestli ho bolí

hlava nebo ucho. A pak ty nejasné bolesti v zádech, které se

šířily od hýždí až ke krku a kvůli nimž někdy několik nocí za

sebou nemohl spát.

„Na to si bohužel budete muset zvyknout,“ řekl mu nako

nec lékař. „To je vaše nové já. Je to smutné, ale je to tak.“

Lukas pomalu otáčel hlavou. Bolest a třes ovládnout ne

dokáže. Ovšem myšlenky. Ty musí dostat pod kontrolu, než

z vlaku vystoupí. Jinak tu nedokáže zůstat tak dlouho, jak

si naplánoval. Zavřel oči a nadechl se. Zadržel dech a pak

vydechl. Netušil, jak těžké bude najít klid. Jak zatraceně,

bolestně těžké.

Ve stejné chvíli, kdy oči zase otevřel, vlak pomalu zabrzdil

a zastavil se. Dveře se otevřely a dovnitř vnikl vlahý večerní

vzduch vonící létem. Pevně sevřel držadla kufrů a vydal se

k východu.

Takhle se to musí stát.

Lukas se vrátil domů.

Všude pobíhali lidé. Nejraději by zůstal na nástupišti, do

mluvili se přece, že se sejdou tam. Táhl kufr za sebou, koleč

ka na asfaltu skřípala. Váhavě pokročil k nádražní budově,

chtěl tam uniknout před davem a sluncem visícím nízko na

obloze.

Někdo mu položil ruku na záda. Škubl sebou.

„Jaká byla cesta?“

Otec měl napjatý hlas a v očích tak bezvýrazný pohled,

že Lukas musel několikrát polknout, než odpověděl. Otec

syna sevřel v náručí a přitiskl ho k sobě. Byli stejně vysocí

a Lukas mu na několik prchavých okamžiků položil hlavu

na rameno.

„Všechno v pořádku,“ odpověděl chraptivě.

Otec ho neochotně pustil.

20

„Mám ti vzít ten kufr?“

„To je v pohodě, potáhnu ho.“

„Maminka nemohla přijít, chtěla, aby bylo hotové jídlo, až

dorazíme domů. Vaří něco, u čeho musí být. Však víš.“

„To je v pohodě,“ zopakoval Lukas.

Otec vykročil.

„Auto mám tamhle,“ ukázal někam, Lukas se tam nestihl

ani podívat, otec už ruku zase spustil. Opravdu ten kufr není

moc těžký?

Lukas zavrtěl hlavou. Kufr se na několika vystouplých ka

menech zakymácel.

„To je takový ten na čtyřech kolečkách?“ zeptal se otec.

„Ano.“

„Ty jsou k ničemu. Říkali mi to Eva a Bengt. Eva si jeden ta

kový koupila v Ekohallenu. Žádný laciný, pěkně drahý. Tako

vý dost nóbl. A kolečka mu okamžitě upadla. Ne všechna, sa

mozřejmě, ale stačí, když chybí jedno, a kufr můžeš vyhodit.“

Obešli nádraží. Lukas zamžoural do slunce. Před nimi se

tyčil kostel Svaté Trojice, kde byli Lukas i jeho sestra konfir

mováni a kde měli jejich rodiče svatbu.

„Tady je,“ kývl otec k autu stojícímu opodál. „Pořád se tu

teď něco staví. Chtějí strhnout informační centrum, to jsem

ti říkal, ne? Je to úplně na hlavu, místo toho bude stát hned

u kolejí. To si přece mohli rozmyslet dřív, vždyť ho postavili

ani ne před dvaceti lety.“

Otci bylo na hlase poznat, že ho všechno rozčiluje. Ne

schopnost místních politiků, jejich nepromyšlená rozhodnu

tí. Tyhle věci dokázaly v Lukasovi jen zřídka vzbudit hlubší

zájem. Otec stiskl tlačítko na klíči a odemkl auto. Lukas ote

vřel kufr a hodil zavazadlo dovnitř. Otec usedl za volant a na

startoval. Lukas si zapnul bezpečnostní pás a auto se rozjelo.

„Jak se cítíš?“

Lukas váhal s odpovědí, nebyl si jistý, kolik toho otec do

káže vstřebat.

21

„Jsem docela klidný,“ řekl nakonec. „Vždyť jsme se viděli

nedávno.“

Pokusil se o křivý úsměv.

„To je pravda,“ přikývl otec. „Vídáme se často. Ale nikdy

tady. Vlastně ne, teď tu jsi. To je nejdůležitější.“

Nejdůležitější. Možná to tak opravdu je. Lukas to nedo

kázal odhadnout. Nerozešel se s rodiči, ale se svým rodným

městem. Ten vztah se nedal udržet. Trauma bylo příliš vel

ké, jak mu na začátku řekl psycholog. Když tomu dá trochu

času, začne se mu prý stýskat. Ale roky ubíhaly a on žádný

stesk necítil. Naopak. Jen úzkost. Vyvolával ji děs z toho, co

všechno se po návratu dozví.

Soustředil se na dech. Když to bude brát jedno po dru

hém, když se nebude zaměřovat na zásadní otázky, které by

ho tak snadno dokázaly zničit, všechno dopadne dobře.

Otec bez přestání mluvil. O místech, která míjeli, a o li

dech, kteří s těmito místy měli něco společného.

„Na jaře zkrachoval Nilssonův autobazar, říkal jsem ti to?

Ale to se dalo čekat. Vezmi si, jak žil. Pořád nad poměry, a pak

ty černé kšefty. Chápeš, že si myslel, že je lepší než všichni

ostatní, a neplatil daně? Ne že by podle mě byly ty daně, co

platíme, přiměřené, to opravdu ne. Ale musíme přece dodržo

vat společná pravidla. Jinak by to dopadlo jako – jak se to jen

jmenuje – jako na tom místě v Americe. Víš přece, co myslím.“

Otec se zarazil a pohlédl na Lukase tázavě.

„High Chaparral?“

„Přesně tak, High Chaparral.“ Otec se zasmál. „Neuvěři

telný zmatek. Jednou se to stalo i v Domusu. Přestal jít proud

a chladicí boxy s rybami byly přes noc vypnuté. Ale oni ty

sračky nevyhodili. Ne, prodávali je lidem dál a spousta z nich

z toho onemocněla. Ale není divu. Každý nese odpovědnost

sám za sebe. Když ryba smrdí, tak by ji neměl jíst.“

Lukas ho poslouchal jen na půl ucha. Byl příliš zaujatý

pozorováním všeho, co nyní bylo okolo něj. Kolem auta se

22

míhaly budovy a zelené plochy, kde se pohyboval během do

spívání. Mírně sklonil hlavu. Připadalo mu, že auto je jako

skořápka, která ho chrání před skutečností, jež se k němu až

příliš rychle přibližuje. Ve voze se cítil v bezpečí.

Ale to už byli téměř u rodného domu. Když auto zahnulo

doleva a pomalu projíždělo kolem domů v ulici, kde strávil

celé dětství, ztuhl. Rödaledsvägen ve čtvrti Kulltorp. Kdysi

to býval celý jeho svět, teď cosi téměř cizího. Otec ten rozdíl

zřejmě vycítil, protože zmlkl. Sevřel volant až příliš pevně

a několikrát vyhodil blinkr. Když zastavili před domem, oba

zatajili dech. Ani jeden nic neřekl, otec zaparkoval ve vjezdu

a vypnul motor.

Než otevřel dveře, unaveně vzdychl a v hlase mu zazněl

potlačovaný pláč.

„Já i maminka jsme se na tenhle den hrozně těšili. Oprav

du hodně.“

Lukas nevěděl, co na to říct. Že se těšili, věděl. A věděl také,

že zestárli. Nastal čas vrátit se domů. Nic víc na tom není. Ale

zároveň ho neklid sžíral až do morku kostí. Co si sakra pomy

slí lidé? Sousedi. Bývalí spolužáci, které určitě potká.

Začalo mu hučet v  uších. Pomalu se vydal za otcem ke

dveřím. Po těle mu přeběhl mráz.

Někdo je oba pozoruje.

Sleduje každý jejich krok.

Tohle nebyl dobrý nápad, pomyslel si Lukas.

A potom:

Tohle byl jediný nápad.

Zoufale se té myšlenky držel a snažil se překonat pocit, že

ho někdo sleduje.

Třeba to přece jen nějak půjde. Musí to jít. Pokud se mu

podaří udržet si všechny vzpomínky od těla. Když nedovolí,

aby nepojmenované podezření vyplulo na povrch.

A když nezačne hořet žádný další strom.

23

3

Gunnar si nejdřív myslel, že špatně vidí. To tak s přibý

vajícím věkem bývá. Zrak slábne a  člověk vidí rozmazaně.

Všechny nesnáze jako by přicházely ruku v  ruce. Špatný

zrak a dna, vysoký krevní tlak a plešatění. V mládí si myslel,

že člověk je starý v osmdesáti. Teď mu ale bylo dvaašedesát

a věděl, že to je docela jinak.

Stál uprostřed zahrady a griloval. Když na protější straně

ulice vystoupil z auta patřícího Arthurovi Wallinovi nakrát

ko ostříhaný tmavovlasý asi třicetiletý muž, málem se mu

zastavilo srdce. To není možné. To přece není možné.

Ale očividně to přece jen byla pravda.

Gunnara to tak překvapilo, že upustil kleště na grilování

do trávy.

Lukas?

Po tolika letech...

„Alice...,“ pronesl.

Kdyby mluvil nahlas, Arthur a Lukas by ho uslyšeli. Proto

slovo spíše zašeptal, takže jeho žena, která byla stále ještě

v domě, neměla šanci dveřmi otevřenými na terasu jeho slo

vům porozumět.

Grilovací kleště zůstaly ležet v  trávě. Gunnar sledoval,

jak Arthur a mladý muž jdou těch několik kroků od auta ke

24

vstupním dveřím. Pokud si stále ještě nebyl jistý, pochybnos

ti ho opustily, jakmile se otevřely dveře a vyšla Rosie. Roz

plakala se a Gunnar odvrátil pohled. Celý výjev netrval ani

minutu. Pak všichni tři vešli do domu a dveře se zavřely.

„Gunnare, vždyť se ti to maso spálí.“

Alice vyšla ven, nesla mísu s bramborovým salátem. Gun

nar se neohrabaně sklonil a zvedl grilovací kleště. Beze spě

chu začal šťouchat do až příliš opečených kousků masa.

To není žádná spravedlnost, pomyslel si a zaťal zuby. Ne

bylo to spravedlivé tehdy a teď taky ne.

Alice se postavila vedle něj. Blízko, ale ruce měla založené

na prsou. Tolik se podobala své matce, že by se tomu Gunnar

jindy musel smát. Ale teď ne, ne potom, co právě viděl.

„Vždyť jsi bledý jako stěna!“

Alice napřáhla ruce a vzala ho za ramena, jako by se chtěla

přesvědčit, že je naživu. Už dvakrát byla u toho, když dostal

infarkt. Gunnar se jí vytrhl a začal sundávat maso z grilu.

Když ho pokládal na plechový podnos, ruce se mu maličko

chvěly. Alici jeho mlčení rozčilovalo.

„Tak už přece něco řekni!“

Znovu ho uchopila za paži a tentokrát to Gunnar strpěl.

Musel zatajit dech, než se dokázal přimět, aby řekl to, co říct

musel.

„Vrátil se domů, Alice.“

Alice se zamračila.

„Kdo? Kdo se vrátil domů?“

Očividně ji to zneklidnilo, ale nemyslela na nic jiného než

na Gunnarovo zdraví.

Gunnar vzal podnos s masem a zamířil ke stolu. Při odpo

vědi nedokázal Alici pohlédnout do očí.

„Lukas. Je tady, Alice. U Arthura a Rosie.“

Položil podnos na stůl a zhroutil se na židli. Alice se však

ani nepohnula. Gunnar se přiměl na ni pohlédnout. V  tu

chvíli si začal dělat starosti zase on.

„Já to nechápu,“ pronesl. „Nedokážu pochopit...“

„Co?“ řekla Alice pomalu. „Co nedokážeš pochopit?“

Zbledla, hlas měla chraptivý, pohled tvrdý a zoufalý. Jako

tenkrát před jedenácti lety a  jako až doposud. Pomalými kroky se vydala pryč od stolu, pryč od něj. Zastavila se na trávníku zády k němu. Gunnar dál seděl na židli, nedokázal

vstát. Zahrada a její zeleň na něj rázem začaly působit klau

strofobicky. Růžové keře jsou přerostlé, proč si toho nevšiml

dřív? O rybízových keřích ani nemluvě. Větvičky jsou obtíže

né červenými bobulemi. Brzy se budou muset obrat a uvaří se z nich šťáva a džem.

Alici se roztřásla ramena a  dala se do pláče. Gunnar se

zoufale snažil dál myslet na rybíz. Na bobule, šťávu a džem.

Ale bylo to jako pokoušet se udržet v ruce kluzké mýdlo. Ne

trvalo ani sekundu a i on se rozplakal.

Večery byly pořád dlouhé a světlé. Ne tolik jako v červnu,

ale ve srovnání s ostatními měsíci roku pořád dostatečně. Po setmění nebylo nic. Byla moc velká tma na to, aby bylo světlo, a  moc světlo na to, aby byla tma. Kristianstad založil dánský král. Co si myslel o světlu a tmě, nikdo netušil. Vědělo se

ovšem, že byl nadaný stratég. Jmenoval se Kristián IV. a měl

s  novým městem dalekosáhlé plány. Šlo o  důležité místo,

které bylo třeba střežit, strategický bod ve válce proti zlo

činným bandám. A tak král nechal město obehnat hradba

mi, příkopy a baštami a vybudoval pevnost tak silnou, že ji

nikdo nedokázal dobýt.

Nikdy ho ale nenapadlo, pomyslel si Gunnar hořce, že ne

přítel se může objevit i na opačné straně opevnění. Na opač

né straně příkopů.

Byly doby, kdy Gunnar musel čelit všelijakým strachům.

Doby, kdy se mu rozbušilo srdce a zpotil se kvůli bezvýznam

nějším věcem. Ale to už je dávno. Teď zkrátka a dobře nemá žádný rozumný důvod k tomu, aby se ho zmocnil strach. Od té doby, co se stalo to nejhorší, co se mohlo stát. Už je to jede

náct let. Jedenáct let imunity vůči strachu. Gunnar si občas

26

pomyslel, že pro Arthura a Rosii to je určitě jiné. Dostali svo

je dítě zpátky v celku. Okusili děs, ale nemuseli prožít zbytek

života v ustavičné hrůze. Takové zážitky by měly strach zesi

lovat, ne zeslabovat. Ten, kdo se nachází mimo všechen ten

děs, není svobodný.

Gunnar seděl sám na terase. Gril byl uhašený, uhlí pryč.

Na kousky masa se nedokázal ani podívat, vyhodil je. Už

bylo skoro půl desáté. Věděl, že uplyne ještě spousta hodin,

než se mu podaří usnout. Kam zmizela Alice, neměl tušení.

Možná už si šla lehnout.

Když seděl, na dům Wallinových neviděl. Překážel mu živý

plot. Trochu ho uklidňovalo, že nemá kontrolu nad tím, co dě

lají. Možná sedí v kuchyni a jedí. Mluví spolu. Kdyby rozsvítili

lampu nad stolem, bylo by je vidět za oknem. I když zřejmě dě

lají to, co ostatní. Je teplé léto, a tak jedí venku. Mezi komáry

a jinými potvorami, od kterých je v zimě pokoj. Jen bůh ví, jak

moc se Gunnar naučil nenávidět to zatracené léto. Na podzim

a v zimě to ještě šlo. Ale jaro a léto nemohl vystát.

Přejel rukama po tvrdých područkách zahradní židle.

Podzim byla jen vidina, stále ještě příliš vzdálená. Od tohoto

ročního období ho oddělovalo nejméně dvanáct sekání tráv

níku, deset obraných keřů rybízu a nekonečně mnoho veče

rů s grilováním. A teď se ke všemu ještě vrátil Lukas. Jako

přízrak z minulosti. Bylo to tak nevhodné, až se Gunnar sám

na sebe málem rozzlobil. Kdyby věděl, že unikne trestu, nej

raději by vstal, přešel ulici a Lukase zavraždil Rosii a Arthu

rovi přímo před očima.

Já nevím, pomyslel si. Já vlastně nevím.

„Gunnare, slyšíš mě?“

Gunnar sebou trhl. U rohu domu se objevila vysoká po

stava.

„Promiň, že jdu bez ohlášení, takhle nevhod. Ale zvonil

jsem u dveří a nikdo neotvíral.“

27

Gunnar už poznal, kdo to je. Rychle vyskočil a napřáhl

ruku.

„Promiň, Davide, úplně jsem zapomněl, že máš přijít.“

„To nic. Vím, že jdu pozdě, ale za Jönköpingem jsem měl

problém s autem.“

„Za Jönköpingem? Měl jsi zavolat. Mohl jsem ti nějak po

moct.“

Slova se z Gunnara jen hrnula. Jízda autem do Jönköpin

gu by změnila celý večer. Odložila by tu nepříjemnou záleži

tost na později, popřála by mu ještě pár dní oddechu. Gun

nar totiž nebyl tak hloupý, aby si neuvědomoval, že Lukas

přijel domů poprvé po desíti letech a že tu zřejmě nějaký čas

zůstane. Dříve nebo později se potkají.

David se zasmál.

„Gunnare, přece bys nejel přes dvě stě kilometrů jen proto,

že jsem náhodou srazil divočáka.“

„Divočáka? Ale...“

„Nebyl velký. Mládě. Takže jsem vlastně neměl problém

s autem, spíš se zrakem, když jsem si ho nevšiml.“

Znovu se zasmál tím svým širokým, odzbrojujícím úsmě

vem, který měla tak ráda Fanny.

„Krásný večer,“ prohlásil David. „A  ty sedíš na zahradě

a užíváš si ho.“

Gunnar se suše uchechtl. Nedokázal se ovládnout. Večer

si neužíval ani náhodou, taková představa byla k smíchu.

„A co Alice? Je taky ještě vzhůru?“

Gunnar zvážněl.

„Myslím, že už si šla lehnout. Dáš si něco? Whisky?“

„Děkuju, až jindy. Doma na mě čeká Anna. Sedí na scho

dech jako rozjívené dítě. Nejlíp bude, když si jen vezmu klíče

a půjdu ji pustit dovnitř.“

Takže klíče. Klíče od staré fary stojící na křižovatce Pro

boštské a  Pastorské ulice. David a  jeho přítelkyně Anna ji

nedávno koupili a přes léto ji chtěli opravit. Samozřejmě ne

28

sami. Hned po koupi dostal Gunnar klíče a několikrát pustil

dovnitř řemeslníky. Aby měla mladá dvojice pořádnou kou

pelnu, až se nastěhuje.

„Přinesu je,“ odpověděl Gunnar a zašel do domu.

David se nenuceně vydal za ním. Jako by to pořád byl ten

malý kluk, co si hrával s Fanny.

„Vy jste vymalovali předsíň?“

Gunnar se rozhlédl.

„Ano,“ přikývl pak. „Letos na jaře.“

Otevřel skříňku na klíče a  vylovil ty Davidovy. David

k nim občas chodíval na návštěvu, ale nijak často. Do Kris

tianstadu jezdíval jen málokdy a důvodů zastavit se u Gun

nara a Alice míval ještě míň.

Gunnar zabouchl dvířka skříňky a  klíče Davidovi slav

nostně podal.

„Tady je máš. A až budeš mít víc času, někdy se večer za

stav a všechno probereme.“

„Určitě, slibuju. A hrozně děkuju za pomoc.“

Na zahradě si potřásli rukama a rozloučili se.

„Ještě jednou díky,“ zopakoval David.

Gunnar ho trochu neohrabaně šťouchl do zad.

„Není zač.“

David se otočil a chtěl odejít, ale ztuhl uprostřed pohybu

a zastavil se s otevřenými ústy. Gunnar neotočil hlavu ani

o centimetr, přesto mu bylo jasné, co David uviděl. Nebo spíš

koho.

„Je to...,“ začal David, ale pak se zarazil.

Pohlédl na Gunnara a  na tváři se mu objevil křečovitý

úsměv.

„To nic,“ řekl pak. „Už musím jít.“

„Přijel dneska,“ zamumlal Gunnar. „Neptej se mě proč.

Najednou se tu objevil.“

David si přejel dlaní strniště na bradě. Gunnar pochopil,

že vůbec nezáleží na tom, kolik je mu let. Pro něj bude David

29

vždycky ten kluk, co honil Fanny pod kropicím zařízením,

když bylo v létě moc horko.

„Slyšel jsem, že se ve městě od té doby neobjevil, však víš.

Od té doby, co se to stalo.“

David se zajíkl.

„Je to tak,“ přikývl Gunnar.

„Deset let. Co tu pohledává? Ne že by to bylo důležité,

může si dělat, co chce. Ale proč se musel vracet zrovna teď?“

Gunnar vzdychl a rozhodil rukama. Teď už se neudržel

a pohlédl na protější dům. V osvětleném kuchyňském okně

uviděl Lukase a jeho matku. Myli nádobí. Byl to tak obyčejný

výjev, až to bolelo. Co by za to dal, kdyby v  domě zase za

slechl kroky Fanny? Jen jedinkrát.

„Mluvili jste spolu někdy?“ zeptal se Gunnar a kývl k pro

tějšímu domu.

„Ne,“ odpověděl David. „Zmizel týden před maturitou. Od

té doby jsem ho neviděl.“

„Byli jste přece kamarádi. Ty a on. A Fanny.“

David nevěděl, co na to odpovědět.

„Byli,“ připustil nakonec. „Je to tak. Ale to se všechno změ

nilo, když...“

Odkašlal si a potěžkal klíče v ruce, jako by je chtěl zahodit

do letní noci.

„Sakra,“ zašeptal pak. „Promiň, Gunnare. Je to pořád stej

ně těžké a vždycky bude.“

„Na tom nezáleží. Já i Alice jsme se s tím už smířili. Že už

nikdy nebudeme mít klid. Že už to nikdy nebude lepší. Ni

kdy už to nebude takové jako dřív.“

David znovu pohlédl na dům, kde byl v okně vidět bývalý

kamarád z dětství.

„Mluvil jsi s ním?“

Gunnar překvapeně zvedl hlavu.

„Ne, proč bych měl? Stejně nevím, co bych mu řekl. Když

sem bude chtít přijít, tak...“

30

Tak co? Kdyby Lukas na jejich pozemek vkročil jen jed

nou nohou, Gunnar i Alice by se naprosto přestali ovládat.

David váhal, ale nakonec se odhodlal a vyslovil to, o čem

byl přesvědčen, že je jediné správné.

„Víš, on za to vlastně nemůže,“ začal. „Nemohl ovlivnit, že

on se vrátil, a Fanny ne. Že přežil on.“

V Gunnarovi vzplála zuřivost tak silně, až téměř ucítil, jak

mu spaluje tělo. Ještě pořád se dokázala sytit banálními dob

ře míněnými slůvky a větami, které přesto zraňovaly.

„O tom ty nic nevíš,“ řekl. „Vůbec nic.“

David otevřel ústa a chtěl něco říct, ale Gunnar se zamra

čil a tím ho umlčel.

„Musím už jet. Anna na mě čeká. Ještě jednou dík. Brzy se

ozvu.“

Pak David zmizel a Gunnar v zahradě osaměl, stíny mi

nulosti a kruté vzpomínky mu však nepopřávaly klidu. Celý

se třásl zuřivostí, kterou už dlouho nepocítil. Lukas z města

neodjede, dokud mu nepoví, co se mu před desíti lety stalo.

31

4

Večer byl vlahý, ale uvnitř bylo chladno. Tak chladno, že

Anna musela otevřít jeden z kufrů a vytáhnout svetr. Zbytek

věcí sem měli přestěhovat až za několik dní. Do té doby bu

dou spát na zemi na tenkých matracích. Jako chudí studenti.

„Není to tady nějak zvláštně cítit?“ zeptala se Davida.

David seděl na nízké stoličce a snažil se vytáhnout z láhve

vína zátku.

„Počkej, až vyvětráme,“ řekl. „Hned to bude lepší.“

„Tohle je něco jiného,“ namítla Anna a posadila se proti

němu na tvrdou dřevěnou podlahu.

Až ji nechají zbrousit a nalakovat, bude nádherná. Nejdřív

bude až moc světlá, ale pak na ni začne svítit slunce a za ně

kolik let se ze světlé barvy stane teplejší sirupově hnědý od

stín. Anna pohlédla na tmavé textilní tapety a ušklíbla se. Až

budou stěny bílé, bude dům působit prostornějším dojmem.

„Nejdřív ze všeho musíme vymalovat,“ prohlásila. „Kdyby

to tu zůstalo takhle tmavé, zbláznila bych se.“

Zátka mlaskla a vyklouzla spolu s vývrtkou z hrdla láhve.

„A je to,“ zaradoval se David.

Celou cestu ze Stockholmu sršel energií a  životem. Ne

rozzlobilo ho, ani když u Jönköpingu přejel toho divočáka.

Dělal si legraci, že ho nacpe do kufru, ale Anně to jako moc

32

dobrý nápad nepřipadalo. Auto bylo už tak úplně přecpané.

Anna si shrnula dlouhou ofinu na stranu a zahleděla se na

Davida. Vypadá teď jinak. Už nemá tolik energie. Od chvíle,

co se vrátil s klíči, je zamlklý a tváří se vážně.

„Na co myslíš?“ zeptala se ho.

David vstal, neodpověděl.

„Kam jsme dali ty umělohmotné kelímky?“ řekl potom.

„Tady jsou.“

Anna mu kelímky podala a počkala, až nalije víno. Pak

vítězoslavně vyhrabala z  papírové tašky ze supermarketu,

která stála na zemi vedle ní, kus sýra.

„Tramtadadá!“ zvolala a zvedla brie s lanýži.

Ale David neprojevil větší nadšení ani při pohledu na svou

oblíbenou pochoutku.

„To je fajn,“ řekl jen a usmál se tak neznatelně, že to bylo

spíš děsivé než uklidňující.

Přiťukli si a napili se vína. Anna polkla. Cítila napětí v ra

menou a bolelo ji za krkem. Když si dá trochu vína, uleví se jí.

Všimla si, že David se jí dívá na břicho, věděla, že počítá, ko

lik vypije vína. Prý by to dítěti mohlo ublížit. Ale když člověk

nevypije víc než dvě skleničky týdně, tak žádné nebezpečí

nehrozí. Aspoň to tvrdí ve Velké Británii a v Kanadě a s tím

se Anna spokojila.

Odložila plastový kelímek, nechtěla ho vypít najednou.

„Proč mi nechceš říct, co se stalo?“

Objala pažemi skrčená kolena a čekala. Stal se z toho ri

tuál, který už ovládala naprosto dokonale. David se kabonil

a ona ho obměkčovala. Dříve či později jí to poví.

„Nejsme jediní, kdo se dnes večer vrátil do města,“ řekl Da

vid po chvíli.

„Jak to?“

„Dnes sem přijel i Lukas.“

Anna ztuhla uprostřed pohybu.

„Nadobro?“

33

„To snad ne. Asi je tu jen na návštěvě. U Rosie a Arthura.“

David vstal a začal neklidně přecházet po místnosti. Vy

padalo to, že temné stěny se na něj každou chvíli vrhnou. Jak

došlapoval na prkna v podlaze, vrzalo v nich.

Anna se musela znovu napít vína. Rychle a hltavě.

Nejsme tu v bezpečí, pomyslela si. Dům nás pohřbí zaživa.

Zachvěla se a  násilím se přinutila k  úsměvu nad svými

strachy.

„Myslím si to, co ty,“ řekla. „Přijel za rodiči. Copak je na

tom něco divného?“

Neprozradila, že i  jí vadí Lukasova přítomnost v  jejich

blízkosti, to, že je jen pár set metrů od nich. Že z něho má

strach. S jeho návratem nepočítali.

„Asi nic,“ odpověděl David. „Jen že to probouzí k životu to

lik ohavností. Takových, na které by lidi nejradši zapomněli.

A proč se vrací zrovna teď? Proslýchalo se přece, že se tu od

doby, co se to stalo, neobjevil.“

Anna přemýšlela. Chtěla se uklidnit.

„Občas se stávají zvláštní věci,“ řekla pak nejistě. „Dřív jste

přece oba bydleli ve Stockholmu. To byla taky divná shoda

okolností.“

I  když si to ve skutečnosti nemyslela. Stockholm je ve

srovnání s Kristianstadem velkoměsto.

Po podlaze přeběhl ohromný pavouk a Anna přitáhla ko

lena ještě blíž k hrudi.

„Davide, prosím tě.“

David utrhl kousek novin a pavouka přímo před jejíma

očima rozmáčkl.

„Díky,“ vydechla Anna a David zvedl poničené pavoučí tě

líčko a odnesl ho do kuchyně.

„Měla bys s tím něco udělat,“ prohlásil. „S tou svojí fobií

z pavouků.“

„To není žádná fobie,“ odpověděla Anna až příliš rychle.

„To bych předtím nebyla zdaleka tak klidná. Moje kamarádka

34

Karin, ta se pavouků opravdu bojí. Začne pobíhat kolem, ječí

a lapá po dechu. To já přece nedělám. Já... Davide, co se děje?“

David se objevil ve dveřích a  dlouhými kroky zamířil

k velkým oknům, která vedla dozadu do zahrady. Zastavil

se těsně u jednoho z nich a zahleděl se do temného večera.

Vlasy měl rozcuchané a mračil se. Anna vstala a postavila se

za něj.

„Na co se to díváš?“ dotkla se jeho paže.

David neodpovídal, jen si dál měřil zarostlou zahradu.

Všechny ty bujné keře a košaté stromy, které měly rodit hoj

nost ovoce, jak sliboval předchozí majitel.

Pak vydechl a objal Annu jednou paží.

„Na nic, jen se mi zdálo, že jsem něco zahlédl.“

„Něco, nebo někoho?“

„To nevím.“

Znovu se posadil na podlahu, ale Anna zůstala u  okna.

Zvedl se vítr a větve stromů narážely do okenních tabulek.

„No tak,“ naléhal David. „Nikdo tam není, spletl jsem se.“

Anna nahmátla přívěsek na krku a naposled pohlédla do

zahrady. Kam až dohlédla, nikde nikdo. Jen se občas něco

pohnulo ve větru.

„Gunnar byl hrozně rozčilený,“ promluvil David, když se

zase usadila vedle něj. „Vůbec se mu nelíbí, že se Lukas vrátil.“

Anna si mu opřela hlavu o rameno a on se jí začal probírat

prsty ve vlasech. Pro oba byla důležitá vzájemná blízkost.

„To se dá pochopit,“ potlačila Anna zívnutí. „Že ho to

rozčililo. Určitě v něm ožila spousta vzpomínek.“

„To ano, ale kvůli nim tak rozrušený nebyl. Skoro jsem

měl dojem, že ze všeho viní Lukase.“

Anna se narovnala.

„A co mu vyčítá?“

David uchopil láhev s vínem a začal odtrhávat etiketu.

„Myslím, že mu vadí, že si Lukas nic nepamatuje. Měl teh

dy hodně poškozenou lebku. Samozřejmě že to Gunnara

35

rozrušuje. Věří, že by Fanny mohli najít, kdyby se Lukas roz

pomněl. Zjistit, co se s ní stalo.“

Anna sklopila oči. Nemyslela si, že by Gunnar a Alice chtě

li vědět, co se s Fanny stalo. Ne doopravdy. Lukas zmizel jako

poslední a jako jediný se vrátil. Fanny byla na řadě jako dru

há, zmizela téměř na rok přesně před Lukasem. První žena,

Lydia, se ztratila ještě o rok dřív.

Anna na ni však nechtěla myslet.

„Copak nechápou, že Fanny se stalo totéž co Lukasovi?“

opáčila úsečně. „V novinách se o tom přece pořád psalo.“

O Lukasově poškozené lebce.

O řezech nožem vytvářejících důmyslné vzory.

O rozdrcených vnitřnostech.

David pokrčil rameny a natáhl se po kelímku s vínem.

„Možná. Ale lidé chtějí znát pravdu, víš? A té se jim očivid

ně nedostalo. Vždyť neměli ani tělo, které by mohli pohřbít.“

Už aby jim stěhovací vůz přivezl věci a mohli se v domě

pořádně zabydlet. Anna se přitulila Davidovi na hruď a po

hladila si břicho. Brzy to už bude poznat.

„Když se nám tu nebude bydlet dobře, tak se odstěhujeme

zpátky do Stockholmu, viď?“ řekla. „Přece jsme se na tom

dohodli.“

David ji objal.

„Všechno bude v pořádku, Anno. Budeme se tu mít dobře.“

„Toho, co to udělal, nenašli,“ vydechla Anna. „Znamená to,

že ho pořád ještě hledají.“

„To si nemyslím, vždyť od té doby žádní další lidé nezmi

zeli. Už o tom nemluv. Lidé si myslí, že je to stará, dávno po

hřbená věc.“

Stará, dávno pohřbená.

Vyjadřuje se neuvěřitelně přesně.

Ale ta věc pohřbená není, myslela si Anna. Je to tady.

V naší čtvrti.

Právě tady, kde bydlíme.

36

Ovládly ji pochybnosti a  vyvedly ji z  míry. Kromě toho

měla na mobilu tři nepřijaté hovory od matky. Když šel Da

vid pro klíče, vyslechla si jeden vzkaz. Matčin hlas byl zlo

mený.

„Anno, dozvěděla jsem se, že jste se odstěhovali ze Stock

holmu. Prosím tě, holčičko, doufám, že tě někam neodvlekl

a nenutí tě k dalším ohavnostem! Zavolej mi, přijedu si pro

tebe. Ať jsi, kde jsi.“

Annu okamžitě opustil klid. Proč je matka nemůže ne

chat na pokoji? Proč pořád vykládá o Davidovi takové oškli

vosti, proč si ho vůbec neváží? Ta její posedlost, to přece není

normální.

Vždyť nic neděláme, myslela si Anna. Jen tu sedíme, pije

me víno a jíme sýr.

Vzápětí na matku přestala myslet, ale v hlavě jí utkvěla

jiná myšlenka a vyvolala v ní strach. Anna totiž tušila, že Da

vid se plete. Lidé v žádném případě nezapomínají.

Naopak.

Pamatují si toho mnohem víc, než je záhodno.

37

5

Ulice se táhla jako celá věčnost a Lukasův strach byl ne

změrný. Každý člověk, kterého potkal, mohl být únosce, na

kterého se nepamatoval. Každá osoba v jeho blízkosti mohla

být životu nebezpečná. Trh lemoval ulici vedoucí od Velké

ho k Malému náměstí po celé délce. Všichni majitelé obcho

dů na pěší zóně měli před svými krámky postavené stánky

a prodávali v nich všechno možné, od pánví po holínky. Ma

minka Rosie nadšeně držela Lukase za paži a pomalu spolu

procházeli ulicí. Lukas se ze všech sil snažil přežít.

„Tady, podívej,“ pošeptala matka Lukasovi a vzala do ruky

elektrickou vývrtku. „Obvykle stojí přes čtyři sta korun.

A dneska jen devadesát devět. To je neuvěřitelné. Asi jednu

koupím pro Amandu k Vánocům.“

Lukas váhavě rozhodil rukama.

„Jestli ji chceš, tak si ji kup. Počkám na tebe nahoře na ná

městí.“

Kývl směrem k Malému náměstí a pustil se tam, zatímco

matka platila za objevený poklad. Neměl tušení, co si jeho ses

tra Amanda o vývrtce pomyslí. Nejradši ze všeho by se zase

vrátil domů. Zpátky k rodičům, do bezpečí jejich zahrady. Při

procházení městem si připadal jako nahý. Možná si to jen na

mlouval, ale měl pocit, že lidé na něj civí.

38

V pekárně na Malém náměstí lákali zákazníky slevou na

cosi, čemu říkali zmrzlinová bomba. Fronta se táhla až k ob

chodu s oděvy na rohu. Lukas se jí vyhnul a zastavil se ve

stínu u staré banky. Z Cardellovy ulice vyšel dětský orchestr.

Děti dopochodovaly na náměstí a usmívaly se přitom tak ši

roce, až hrozilo, že jim popraská kůže na obličeji.

Objevili se bez varování. Najednou se ukázali v jeho zor

ném poli, necelých deset metrů od něj. Gunnar a Alice. Rodi

če Fanny. Lukasovi se zběsile rozbušilo srdce. Nenávidí ho,

tolik pochopil z toho, co mu řekli jeho rodiče. První roky po

tom, co se odstěhoval, napadal Gunnar jeho otce téměř den

ně. Neprojevoval sebemenší soucit s  traumatem, které mu

seli rodiče zpracovat. Otec synovi vyprávěl, jak Gunnar stál

u nich na příjezdové cestě a řval: „Vždyť se vrátil! Jak bych

tebe a Rosie ksakru mohl litovat? Dítě se vám zase vrátilo

domů.“

Chvíli trvalo, než rodiče pochopili, že Gunnar v sobě ne

živí jen pouhou závist. Nedokázal se srovnat s tím, že Lukas

ztratil paměť. To ho rozčilovalo nejvíc.

Lukas zaťal ruce v kapsách v pěst. Kdyby tak věděli, jak

moc si přeje, aby se na onu dobu zase dokázal rozpomenout.

Z celého posledního roku na gymnáziu si nepamatoval vů

bec nic. Bylo to takzvané nevratné poškození a čekalo se od

něj, že se s tím srovná. Vždyť v tolika jiných ohledech zvítě

zil. Například v boji o život. A zbytek paměti byl nedotčený

v tom smyslu, že se dal aktivovat. Když lidé kolem něho říka

li: „Pamatuješ si, jak...“, většinou si na událost, o níž mluvi

li, skutečně vzpomněl. Ale tohle mělo mnohem menší cenu.

Nejvzácnější bylo to, co už nikdy nedostane zpátky. Proto

bitvu o pocit bezpečí prohrál. Ten, kdo mu tolik ublížil, je

stále na svobodě.

Úzkost se přes něj přelévala jako vlny. Díval se za Gun

narem a  Alicí. Už mu zmizeli z  dohledu. Zvládl to. Aspoň

protentokrát. Právě pomyšlení, že neví, kdo mu ublížil, ho nesmírně sužovalo. Vytvářelo totiž předpoklad pro podezření, které považoval za téměř nevyslovitelné. Podezření tak

strašné, že by se mělo okamžitě zavrhnout.

Ale právě to nebyl schopen udělat. Nevěděl totiž jistě, jak

to bylo.

Jestli byl pouhá oběť.

Nebo jestli se na tom, co se stalo, podílel.

Když se nad centrum města přivalily mraky velké jako

celé světadíly, matka už se trhu nabažila a chtěla vyrazit na

kole domů. Slunce se schovalo za mraky a Lukas se cítil klidnější.

„Ještě tu chvíli zůstanu,“ prohlásil, když došli ke kolům.

Matka se na něj překvapeně podívala.

„Jestli chceš...,“ přikývla pak. „Já vlastně domů vůbec nespěchám. To jen kvůli tomu, že asi bude pršet, a když mi zmoknou vlasy, jsem celá zplihlá.“

Lukas se pousmál. Maminka musela mít neustále doko

nalý účes, i kdyby trakaře padaly.

„Klidně tu zůstanu sám,“ řekl.

Matka ztuhla.

„A co budeš dělat?“

„Trochu se tu porozhlédnu.“

„Vůbec se mi nelíbí, že se tu chceš potulovat sám a přemýšlet o spoustě zbytečností.“

Jak to, že nechápe, že přesně tohle už Lukas dělá? Dnem

i nocí.

„Počkám na tebe tady. Půjdu si mezitím koupit deštník.“

„No tak, nech toho, klidně jeď domů. Tatínek už na tebe určitě čeká.“

Matka se nejistě usmála a začala v kabelce hledat klíč od

zámku na kolo. Pověsila na řídítka tašky s nákupem a ty se začaly pohupovat sem a tam.

„Tak se uvidíme doma,“ rozloučila se.

40

Vyvedla kolo na ulici. Pak na něj naskočila a odjela. Ně

kolikrát se po Lukasovi ještě ohlédla. Neklidu se nezbaví už

nikdy, s tím se oba dva museli naučit žít.

Vítr zesílil a Lukas pohlédl na černé mraky valící se po

obloze. Na dlouhou vycházku to nevypadá. Proto si s sebou

vzal kolo, aby se k němu nemusel později vracet pěšky.

Když procházel městem, byly ulice téměř prázdné. Pořád

se nemohl zbavit pocitu, který měl předchozí den. Někdo

ho sleduje, zaznamenává všechno, co dělá. Stín skrývající se

v davu.

Nějaká maminka netrpělivě vlekla chlapečka, který má

val rukama směrem k obchodu se sladkostmi vedle knihku

pectví. Lukas na své dětství myslel jen málokdy nebo vůbec

ne. Ne že by se na tu dobu nepamatoval, to ne. Spíš šlo o to,

že všechno, co zažil během těch letních týdnů před maturi

tou, se stalo nepřekonatelnou překážkou na časové ose jeho

života. Neměl problém se od té události oddálit, nebyl jen

schopen se otočit a nahlédnout za ni. Ostatní vzpomínali na

studentská léta a jezdili na třídní srazy, ale Lukas se raději

držel stranou. Nechtěl poslouchat jejich vyprávění, protože

sám nemohl ničím přispět. Kamarádi z dětství byli pryč, ne

zůstal mu ani jediný.

A nových přátel také moc nezískal. Věděl, že je osamělý

kvůli své zamlklosti. Měl spoustu známých, s nimiž rád cho

dil na pivo, ale jen málokoho si pustil blíž k tělu. Delší vztah

s nějakou ženou se mu také nepodařilo navázat, ale často si

připomínal, že mu to vlastně ani nechybí. Všechny ty jizvy

a znamení na trupu byly děsivé. Vždycky očekával okamžik,

kdy si ženy přitisknou dlaň na ústa a zašeptají: „Panebože.

Ty ale vypadáš.“

Odpovídal jim: „Všude to nemám.“

Aspoň ve dnech, kdy měl na takovéhle vtipy dost síly.

Přestože to vlastně vtip nebyl. Poničenou měl jen hruď

a záda. Paže, nohy a obličej nijak trvale poznamenané neby

41

ly. Když se ho ženy ptaly, co se mu stalo, vždycky odpovídal,

že se mu stala těžká nehoda, což byla do jisté míry pravda.

O něco později jim jeho jizvy přestaly vadit a začaly ho vní

mat jako každého jiného muže.

Jako každý jiný muž. Tak si téměř připadal, když na zem

začaly dopadat první kapky deště. Pevně sevřel řídítka a vy

razil na jih. Až ve chvíli, kdy si všiml vysoké žluté budovy, si

uvědomil, kam měl celou dobu namířeno. K  söderportské

mu gymnáziu, kde studoval. Déšť pomalu sílil. Maminka

určitě nestihla dojet domů a má zničený účes. Přestal na to

myslet, zastavil se asi sto metrů od školy a nedokázal udělat

jediný další krok. Všechny myšlenky a pocity se náhle ztrati

ly. Zbývala jen prázdná lebka a žaludek stažený hrůzou.

Škola byla obrovská, třípatrová, postavená na začátku mi

nulého století. Snažil se rozpomenout a v hlavě se mu vynořil

obraz rozlehlých tříd. Vysoké stropy, velké plochy. Kamenná

schodiště a podlahy. Byl tam šťastný? Asi ano. Byl šťastný

i toho dne, kdy zmizela Fanny. Pak už to takové nebylo nikdy.

Pro něj ani pro nikoho, kdo Fanny znal.

Zastavil se pohledem na velkém schodišti před hlavním

vchodem. Běhávaly po něm celé generace studentů s bílou

čapkou v  ruce, všichni byli plní očekávání. Zrychlil se mu

puls. Cítil, že dýchá jinak. Těžce, sípavě. Nesměl se stát jed

ním z  nich. V  den, kdy jeho třída maturovala, tam nebyl.

Zmizel. Ani on sám nevěděl, kde tehdy byl. Jen že byl pryč.

Mimo dosah pomocných rukou.

Schodiště však i přesto bylo důležité. Lukas věděl, co ří

kali svědkové. Že v den, který měl být ve škole jeho posled

ním, vyšel tímto vchodem ven a sešel po tomto schodišti. Ně

kolik spolužáků chtělo po škole zajít do kavárny. Volali na

něho, jestli půjde s nimi. Otočil se na posledním schodu a od

pověděl: „Přijdu za chvilku. Jen ještě musím něco zařídit.“

Sevřel řídítka tak křečovitě, až mu zbělely klouby. Tenhle

důvod mu bránil v  návratu do rodného města snad nejvíc.

42

Důvod, že už dál nedokáže vzdorovat, že se jednou provždy

pokusí zjistit, co se s ním tehdy stalo. A co udělal, že se mu

povedlo stát se jediným zmizelým, který se zase dostal na

svobodu. To nepojmenovatelné podezření, temnější a příšer

nější než kdykoli předtím, se objevovalo a  mizelo jako pří

zrak. Buď je jednou ze tří obětí, nebo vrahem, který ztratil

paměť.

Zavrtěl hlavou.

Ne, chtělo se mu vykřiknout. Ne, tak to nebylo! A není to

tak. Já nejsem ten únosce a vrah, jehož hledám.

Slova se musí polknout, ztratit a ukrýt. Dokud nepřevlád

ne zvědavost. Potřeba mít jistotu.

Proč tehdy nešel se spolužáky do kavárny?

Co musel předtím zařídit?

43

6

Čas rány nezhojí. To nevěděl nikdo lépe než Gunnar

a Alice. A kdyby na to náhodou zapomněli, připomněl jim

to Lukasův návrat do města. Jakmile Gunnar Lukase popr

vé uviděl, život se mu proměnil ve věčnou snahu vyhnout se

setkání. Kdykoli vyšli s Alicí do zahrady, podvědomě se kr

čili v žalostném pokusu nebýt vidět. Proč to dělají, nevěděli.

Ani jeden z nich neočekával, že by Lukas okamžitě přeskočil

branku a přišel k nim, pokud by navázali oční kontakt.

Gunnar nyní klečel u záhonu a plel. Země pod jeho prsty

byla měkká a  vyhřátá. A  vlhká. Přestalo pršet a  znovu vy

kouklo slunce. Švédské letní počasí, jako když vyšije. Gun

nar uvažoval, jestli nemá přerušit dovolenou a vrátit se do

práce. Jejich domov se proměnil ve vězení, v místo, kde se

jim nechtělo trávit čas. Něco se musí stát, jinak se léto změní

v kříž, který ani jeden z nich nedokáže unést.

Na trávníku ležela hromádka vytrhaného plevele. Gun

nar zaťal zuby a plel ztuhlými prsty dál. Měl vztek a to ho

překvapovalo. Vztek, že potkali Lukase na náměstí a že se

jim vyhnul. Gunnar totiž věděl, že si jich Lukas také všiml.

Přesto neudělal nic, jen na ně jako zkamenělý civěl.

„Proč jsi tak rozčilený?“ zeptala se ho Alice pak. „Říkal jsi

přece, že s ním nechceš mít nic společného. Jistě to vycítil.“

44

„Kašlu na to, co vycítil,“ odsekl málem Gunnar. „Má se

chovat slušně, přijít k nám a pozdravit.“

Slova mu ale uvázla v hrdle. Věděl totiž, že ani on sám se

nechová slušně, spíš iracionálně. Vlastně si nepřál nic víc,

než aby mohl Lukase přimáčknout ke zdi a přimět ho, aby si

na všechno vzpomněl. Fanny mu to sice nevrátí, ale aspoň by

se dozvěděl pravdu a našel vnitřní klid.

V očích ho zaštípalo a vyhrkly mu slzy. Jak jen může být

bolest tak vytrvalá? V některých dnech už to chtěl vzdát, ob

racel se k bohu, ve kterého už dávno přestal věřit, a prosil

ho, aby se nad ním smiloval. To bylo před mnoha lety. Pak

se podobně jako Alice rozhodl, že bude žít dál. Přál si jedi

né – mít klid. Bylo by to mnohem snazší, kdyby se z města

odstěhovali jinam.

Proč jsme to neudělali? uvažoval Gunnar. Proč jsme tu

zůstali?

Rázně vstal a oprášil si z kolenou hlínu. Nemá smysl sna

žit se dál vzdorovat. Lukasův návrat protrhl přehradu všech

vzpomínek, kterých se pokoušel zbavit. Nemá smysl se tomu

bránit. To se časem naučil – že vzpomínky přicházejí ve vl

nách. Celý jeho život jako by byl řízen přílivem a odlivem. Při

odlivu to zvládal docela dobře, ale když přišel příliv – jako

nyní –, musel bojovat o život. Dařilo se mu však přežívat stá

le lépe.

Hromádka plevele zůstala ležet na trávníku a  Gunnar

zašel do domu. Alice byla na procházce a  bude pryč ještě

hodinu. Neměl rád, když odcházela sama, zejména ne když

šla dolů do Björketu. Slíbila mu, že se bude držet u průplavu

a Nosaby, přesto věděl, že lže. Měla Björket ráda a na rozdíl

od něj nebyla přesvědčená, že v lese za zimním stadionem je

to nebezpečné.

Všichni máme svá tajemství, pomyslel si Gunnar hořce

a vešel do kanceláře.

V nejhořejší zásuvce, v té zamčené, našel zápisník s adre

sami. Mladší kolegové se mu smáli, když mluvil o telefonních

45

seznamech a adresářích, ale jemu to nevadilo. Ať si ostatní

klidně uloží celý svůj život do počítače, sám měl radši všech

no uspořádané fyzicky. Věděl tak, že mu nic jen tak nezmizí,

jako se to stávalo s informacemi uloženými v počítači.

Zápisník sám o sobě nijak tajný nebyl. Jen o jednom ur

čitém čísle a jménu se Alice nesměla dozvědět. Nepochopila

by to. Považovala by to za porušení jejich dohody, myslela by

si, že žije minulostí. O to ale vůbec nešlo. Šlo o to mít trochu

přehled, nezůstat mimo dění. Pro něj byly takové věci důle

žité a pro Alici měly být důležité taky.

V notesu bylo napsané jméno Erik Svensson a vedle něj čís

lo mobilního telefonu. Gunnar neznal nikoho jménem Erik

Svensson.

Zvedl sluchátko a navolil číslo. Ozvala se nějaká žena.

„Erika Nilssonová.“

Gunnar sevřel sluchátko. Nezesměšní se? Už dlouho Eri

ce nevolal. Nejmíň dva roky. Ani si nebyl jistý, jestli má pořád

stejné telefonní číslo.

„Haló?“

Odkašlal si.

„Omlouvám se... dobrý den. Tady je Gunnar. Gunnar

Larsson.“

Rozhostilo se ticho. Nepamatuje se na něj. Nebo je zrov

na zaneprázdněná. Připadal si hrozně hloupě. Jako totální

pitomec. Co to vyvádí? Vždyť je víkend. Ale proč ten telefon

tedy vzala?

Ruce se mu zpotily tak, až málem upustil sluchátko.

„Promiňte, neměl jsem vám jen tak volat. Vždyť máte

dneska vol



       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz - online prodej | ABZ Knihy, a.s.
ABZ knihy, a.s.
 
 
 

Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2019 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist