načítání...
menu
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: Hořící kříž – Diana Gabaldon

Hořící kříž

Elektronická kniha: Hořící kříž
Autor: Diana Gabaldon

Píše se rok 1771 a válka je na spadnutí. Manželka Jamieho to tvrdí také. A Jamie jí chtě nechtě musí věřit, neboť jeho žena ví to, co mohou znát jen cestovatelé časem. Claire se narodila v roce 1918 a během druhé světové války pracovala ... (celý popis)
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  399
+
-
13,3
bo za nákup

ukázka z knihy ukázka

Titul je dostupný ve formě:
elektronická forma ELEKTRONICKÁ
KNIHA

hodnoceni - 72.9%hodnoceni - 72.9%hodnoceni - 72.9%hodnoceni - 72.9%hodnoceni - 72.9% 83%   celkové hodnocení
3 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: » Edice Knihy Omega
Dostupné formáty
ke stažení:
EPUB, MOBI, PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku a kopírování
Médium: e-book
Rok vydání: 2019
Počet stran: 1483
Rozměr: 21 cm
Spolupracovali: přeložila: Jana Novotná
Skupina třídění: Americká próza
Jazyk: česky
ADOBE DRM: bez
ISBN: 978-80-739-0272-8
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis / resumé

Píše se rok 1771 a válka je na spadnutí. Manželka Jamieho to tvrdí také. A Jamie jí chtě nechtě musí věřit, neboť jeho žena ví to, co mohou znát jen cestovatelé časem. Claire se narodila v roce 1918 a během druhé světové války pracovala jako sestra a jako Cizinka putovala drsnou skotskou vysočinou. Anglická dáma se ocitla na místě, kde by žádná lady v roce 1743 neměla být. Jedinými Angličany ve Skotsku totiž tehdy byli pouze vojáci armády krále Jiřího. Claire - manželka, matka a sestra - je stále Cizinkou, putující časem, a jejím jediným záchytným bodem je láska k milovanému Jamiemu. Její znalost budoucnosti už Jamiemu několikrát pomohla, ale uvrhla ho i do mnoha nebezpečí. A revoluce se blíží... Shoří jejich životy jako papír, nebo budou dál plát jak velký oheň?

Popis nakladatele

Píše se rok 1771 a válka je na spadnutí. Manželka Jamieho to tvrdí také. A Jamie jí chtě nechtě musí věřit, neboť jeho žena ví to, co mohou znát jen cestovatelé časem. Claire se narodila v roce 1918 a během druhé světové války pracovala jako sestra a jako Cizinka putovala drsnou skotskou vysočinou. Anglická dáma se ocitla na místě, kde by žádná lady v roce 1743 neměla být. Jedinými Angličany ve Skotsku totiž tehdy byli pouze vojáci armády krále Jiřího. Claire – manželka, matka a sestra – je stále Cizinkou, putující časem, a jejím jediným záchytným bodem je láska k milovanému Jamiemu. Její znalost budoucnosti už Jamiemu několikrát pomohla, ale uvrhla ho i do mnoha nebezpečí. A revoluce se blíží... Shoří jejich životy jako papír, nebo budou dál plát jak velký oheň?

Zařazeno v kategoriích
Diana Gabaldon - další tituly autora:
Vážka v jantaru Vážka v jantaru
Hořící kříž Hořící kříž
Ledový dech -- A Breath of Snow and Ashes Ledový dech
Paměť kostí Paměť kostí
Vepsáno krví vlastního srdce Vepsáno krví vlastního srdce
 (e-book)
Paměť kostí Paměť kostí
 
K elektronické knize "Hořící kříž" doporučujeme také:
 (e-book)
Ledový dech Ledový dech
 (e-book)
Někdo blízký Někdo blízký
 (e-book)
Magnus Chase a bohové Ásgardu - Loď mrtvých Magnus Chase a bohové Ásgardu
 (e-book)
Džungle v kuchyni Džungle v kuchyni
 (e-book)
Věř mi Věř mi
 (e-book)
Husitská epopej VII. -- Za časů Vladislava Jagelonského Husitská epopej VII.
 
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

Diana Gabaldon

HOŘÍCÍ

KŘÍŽ


THE FIERY CROSS

Copyright © 2001 by Diana Gabaldon

Všechna práva vyhrazena.

Žádná část této publikace nesmí být rozšiřována

bez písemného souhlasu nakladatele.

Překlad © Jana Novotná, 2018

Obálka © KREATIKA s.r.o., 2018

© DOBROVSKÝ s.r.o., 2018

ISBN 978-80-7585-914-3 (pdf)


Diana Gabaldon

HOŘÍCÍ

KŘÍŽ

Přeložila: Jana Novotná


Toto je kniha pro mou sestru Theresu Gabaldonovou,

které jsem vyprávěla první příběhy.


5

PODĚKOVÁNÍ

Velké díky autorky patří...

... vydavatelce Jackie Cantorové, která je vždy mistrovskou obhájkyní knihy.

... agentovi Russu Galenovi, který vždy stojí se štítem a kopím na mé straně.

... Stacey Sakalové, Tomu Leddymu a dalším skvělým lidem z produkce, kteří obětovali svůj čas, talent a duševní zdraví výrobě této knihy.

... Kathy Lordové, té nejvzácnější a nejmilejší z tvorů, skvělé redaktorce.

... výtvarné návrhářce knihy Virginii Noreyové (alias knižní bohyni), které se nějak podařilo vložit celou věc mezi dvě desky a dodat knize skvělý vzhled.

... vydavateli Irwynu Applebaumovi a zástup kyni vydavatele Nitě Taublibové, kteří přišli na večírek a přinesli svůj materiál.

... Robu Hunterovi a Rosemary Tolmanové za nepublikované informace o hnutí regulátorů a jejich velmi barvitých a zajímavých předcích, Jamesi Hunterovi a Hermonu Husbandovi. (Ne, všechny lidi si nevymýšlím, jen některé.)

... Beth a Matthewovi Shopeovým a Liz Gasparové za informace o víře kvakerů a jejich historii v Severní Karolíně. (A pro naprostou přesnost uvádíme, že Hermon Husband nebyl v době tohoto příběhu ve skutečnosti kvaker, byl vykázán z místního shromáždění za svou přílišnou vznětlivost.)

... Bev LaFlammeové a jejímu francouzskému manželovi a Carol Krenzové a jejímu francouzsko-kanadskému manželovi (kteří se nepochybně divili, co za přátele jejich manželky mají) za odborné názory na jemné detaily o vyprazdňování střev ve francouzském pojetí a za pomoc s velmi barvitými francouzskými idiomy.

... Julii Girouxové za Rogerovu hudbu a nádhernou Cullodenskou symfonii. Royi Williamsonovi za slova a hudbu k The Flower of Scotland (Květ Skotska) copyright © The Corries (hudba) Ltd.

... Rogeru H. P. Colemanovi, R. W. Odlinovi, Ronu Parkerovi, Ann Chapmanové, Dicku Lodgeovi, Olanu Watkinsovi a mnoha členům Compuserve Masonic Forum za informace o zednářství a nepravidelných lóžích kolem roku 1755 (což bylo o hodně dříve, než došlo k založení skotského zednářského rituá lu, tak se neobtěžujte mi o tom psát, ano?).

... Karen Watsonové a Ronu Parkerovi za rady o londýnských stanicích metra za 2. světové války – díky nimž jsem se dopouštěla menších technických opovážlivostí.

... Stevenu Lopatovi, Hallu Elliottovi, Arnoldu Wagnerovi, R. G. Schmidtovi a Mikeu Jonesovi, ctihodným bojovníkům, za užitečné diskuse o tom, jak lidé myslí a chovají se před bitvou, během ní a po ní.

... R. G. Schmidtovi a několika dalším milým lidem, jejichž jména jsem si bohužel zapomněla zapsat. Tito lidé přispěli užitečnými informacemi týkajícími se víry, jazyka a obyčejů Čerokíjů. (To, že popěvek lovců medvědů končí slovem „Johó!“, je otázka historického záznamu. Je mnoho věcí, které bych nemohla dát dohromady, i kdybych se snažila.)

... rodině Chemodurowových za to, že mi velkoryse dovolili opovážlivě pracovat s jejich členy, když jsem je zobrazila jako ruské pasáčky vepřů. (Ruští kanci byli skutečně v 18. století dováženi do Severní Karolíny k loveckým účelům. To možná mělo co dělat s oblíbeností grilování na jihu.)

... Lauře Baileyové za cenné rady a komentář k oblékání a zvykům v 18. století – většině jsem věnovala pečlivou pozornost.

... Susaně Martinové, Beth Shopeové a Margaret Campbellové za odborné názory na flóru, faunu, zeměpis, počasí a intelektuální ovzduší Severní Karolíny (a všechny připomínají, že jen barbar by dal rajčata do grilovací omáčky). Odchylky v těchto aspektech příběhu jsou výsledkem nepozornosti, literární licence a/nebo paličatosti ze strany autorky.

... Janet McConnaugheyové, Vardě Amir-Orrelové, Kim Lairdové, Elise Skidmoreové, Billu Williamsovi, Arlene McCreaové, Lynne Sears Williamsové, Babs Wheltonové, Joyce McGowanové a desítkám dalších nápomocných osob z Compuserve Writers Forum, kteří okamžitě ochotně odpovídali na každou hloupou otázku, zvláště pokud měla co dělat s mrzačením, vraždou, nemocí, materiálem na přikrývky nebo sexem.

... Dr. Elleně Mandellové za technické rady, jak někoho pověsit, podříznout mu hrdlo a přitom ho nezabít. Všechny chyby způsobené při využití těchto rad jsou moje.

... Piperu Fahrneyovi za jeho vynikající popisy pocitů člověka, který se učí bojovat s mečem.

... Davidu Cheifetzovi za zabití draka.

... Iainu MacKinnon Taylorovi za jeho cennou pomoc s překlady textu v gaelštině a jeho milá doporučení pro Jamieho projev u táboráku.

... Karlu Hagenovi za rady z latinské gramatiky a Barbaře Schnellové za příklady z latiny a němčiny, nemluvě o jejích úžasných překladech románů do němčiny.

... Julii Weathersové, Maxi Watkinsovi, mému zesnulému tchánovi, a Lucasovi za jejich pomoc s koňmi.

... dámám z Lallybrochu za jejich nadšenou a stále trvající morální podporu včetně ohleduplného mezinárodního sortimentu toaletního papíru.

... několika stovkám lidí, kteří mi laskavě a dobrovolně poslali zajímavé informace o všem od vývoje a použití penicilinu po hraní na bubny bodhrány, distribuci smrků červených a způsobu, jakým chutná vačice (pokud vás to zajímá, bylo mi řečeno, že je moc mastná).

... a mému muži Dougu Watkinsovi za poslední větu knihy. Diana Gabaldonová www.dianagabaldon.com

Žila jsem za války a přišla jsem o mnoho.

Vím, co stojí boj, i to, čím není.

Čest a odvaha jsou věcí těla, a kvůli čemu člověk zabíjí,

někdy také umírá.

A proto, moji blízcí, má žena široké boky.

Aby její dostatečně rozložitá pánev z kostí poskytla

útočiště muži i jeho dítěti. Život muže pramení z kostí ženy

a její krví je jeho čest pokřtěna.

Pro lásku samu bych prošla ohněm zas.

I. ČÁST

IN MEDIAS RES

1

ŠŤASTNÁ JE NEVĚSTA,

NA KTEROU SVÍTÍ SLUNCE

Mo u n t He l i c o n

Kr á l o v sK á K o l o n i e se v e r n í Ka r o l í n a

Koncem října ro Ku 1770

Probudilo mě pleskání dešťových kapek na stanové plátno a pocit, že mě můj první manžel líbá na rty. Rozespalá a dezorientovaná jsem přivírala oči a podvědomě jsem sáhla rukou na ústa. Napadlo mě, zda to dělám proto, abych ten pocit uchovala, nebo ho smazala.

Jamie se vedle mě pohnul a ze spaní něco zamumlal. Jeho pohyb vyburcoval čerstvou vlnu vůně cedrových větví pod naší přikrývkou, kterou jsme použili jako podložku. Možná ho vyrušil procházející duch. Zamračila jsem se do prázdna před naším přístavkem.

Jdi pryč, Franku, přikázala jsem mu beze slov.

Venku byla ještě tma, ale mlha vystupující z vlhké země měla barvu šedých perel. Úsvit se už začal hlásit o pozornost. Uvnitř ani venku se nic nepohnulo, přesto mě – ta ironie – lehké dotyky přetrvávající z mého snu pobavily.

Neměl bych ji navštívit jako vdanou?

Nedokázala jsem říct, jestli ta myšlenka vznikla v mé vědomé mysli, nebo byla spolu s polibkem pouze výtvorem mého podvědomí. Usínala jsem s myslí dosud plnou úvah týkajících se přípravy svatby. Není tedy divu, že jsem se probouzela ze snů o svatbě. A svatebních nocích.

Urovnala jsem si zmačkaný mušelín noční košile. Nejasně jsem si uvědomovala, že se mi shrnula kolem pasu a že má pokožka je zarudlá nejen od spánku. Ze snu, který mě probudil, mi v paměti zůstala pouze zmatená směsice představ a pocitů. Pomyslela jsem si, že to je možná dobře.

Otočila jsem se na přikrývce, což se neobešlo bez praskotu větviček pode mnou, a přitulila se blíž k Jamiemu. Jeho teplé tělo příjemně vonělo lesem a whisky a jakousi těžko pojmenovatelnou vůní spícího muže, která ve mně vyvolala asociaci hlubokých tónů dlouho znějícího akordu. Velmi pomalu jsem se protáhla, prohnula záda, abych se pánví dotýkala jeho boku. Kdyby tvrdě spal nebo neměl chuť, toto gesto bylo natolik mírné, že mohlo projít bez povšimnutí. Pokud ovšem...

Nespal. Mírně se usmál, oči měl ale stále ještě zavřené a velká ruka mi pomalu sklouzla po zádech a pak se pevně usadila na mém pozadí.

„Hm,“ řekl. „Hmmm.“ Vzdychl a pokračoval ve spaní.

Uhnízdila jsem se blíž k němu a pocítila klid. Bezprostřední Jamieho fyzično okamžitě zahnalo dotírající sny. A Frank – pokud to byl Frank – se ohlašoval oprávněně. Byla jsem přesvědčená, že pokud by to bylo možné, Bree by si přála mít na své svatbě oba otce.

Teď už jsem se probudila úplně, ale moc se mi nechtělo hýbat. Útulné hnízdo z dek bylo při dešti venku, i když slabém, lákavější než vzdálená vyhlídka na horkou kávu. Zvláště když bych kvůli ní musela jít v chladném a vlhkém vzduchu k bystřině pro vodu, připravit ohniště – ach Bože, dřevo bude vlhké, i když oheň úplně nevyhasl –, namlít kávu na ručním kamenném mlýnku a uvařit ji. Navíc mi mokré listí bude sahat po kotníky a z větví stromu kapat voda za krk.

Při té představě jsem se zachvěla a přetáhla si deku přes holá

ramena. Místo přípravy kávy jsem se v duchu vrátila k myšlenkám na svatbu a seznamu věcí, které je třeba zařídit, a přitom jsem se znovu ponořila do polospánku. Mysl přesto pracovala.

Jídlo, pití... naštěstí si s tím nemusím dělat starosti. Postará se

o to Jamieho teta Jocasta. Nebo spíš její černošský sluha Ulysses. Svatební hosté – tady nejsou žádné těžkosti. Jsme uprostřed největšího slavnostního shromáždění skotských horalů v koloniích a jídlo a pití již bylo obstaráno. Tištěné pozvánky nejsou potřebné.

Bree bude mít nové šaty. Také dárek od Jocasty. Jsou z tmavo

modré vlny – hedvábí by bylo příliš drahé a pro život v přírodě nepraktické. Zdaleka to není bílý satén a pomerančový květ, šaty, v jakých jsem si kdysi její vdavky představovala. Ale tohle není svatba, o jaké by někdo uvažoval v šedesátých letech dvacátého století.

Zajímalo by mě, co by si Frank asi myslel o Briannině manže

lovi. Pravděpodobně by se sňatkem souhlasil. Roger je historik, nebo kdysi byl, stejně jako Frank. Je inteligentní a má smysl pro humor. Brianně a malému Jemmymu je zcela oddán.

Za těchto okolností je to skutečně obdivuhodné, pomyslela

jsem si a zahleděla se do mlhy.

Připouštíš to, že? Ta slova se vytvořila v mém vnitřním uchu, jako by je vyslovil on. Byla ironická, vysmívala se jemu i mně.

Jamie se zamračil a zesílil stisk mého zadku. Ve spánku mírně zasténal.

Víš, že ano, řekla jsem tiše. Vždy jsem to připouštěla a ty to víš, tak jdi do háje, ano?!

Otočila jsem se zády k venkovnímu vzduchu a položila hlavu na Jamieho rameno. V dotyku s měkkým zmačkaným plátnem jeho košile jsem hledala útočiště.

Myslela jsem si, že Jamie považuje za méně pravděpodobné než já a možná i Frank, že Roger přijme Jemmyho za svého syna. Ale pro Jamieho to byla prostě otázka povinnosti. Čestný muž nemůže jednat jinak. Věděla jsem, že má pochybnosti o Rogerových schopnostech podporovat a chránit rodinu v divočině Karolíny. Roger byl vysoký, dobře stavěný a schopný – ale „baret, opasek a meč“ pro něho byly jen náměty písní. Pro Jamieho to byly pracovní nástroje.

Ruka na mém pozadí se najednou sevřela a já jsem sebou trhla.

„Anglánko,“ řekl Jamie ospale, „kroutíš se jako žabka v pěsti mladíka. Potřebuješ vstát a jít na záchod?“

„Ach, ty jsi vzhůru,“ řekla jsem a připadala jsem si poněkud hloupě.

„Teď ano,“ odpověděl. Ruka mu klesla. Protáhl se a povzdychl. Zpod deky vykoukly jeho bosé nohy a dlouhé prsty se roztáhly.

„Promiň, nechtěla jsem tě vzbudit.“

„Neomlouvej se.“ Odkašlal si a prohrábl rukou vlny rozpuštěných zrzavých vlasů. Zamžoural. „Snil jsem jako ďáblem posedlý. Stává se mi to vždy, když spím v chladu.“ Zvedl hlavu a pohlédl k nohám na druhém konci přikrývky. Nespokojeně zavrtěl vystrčenými prsty. „Proč jsem nespal s punčochami?“

„Nevím. O čem se ti zdálo?“ zeptala jsem se trochu rozpačitě. Doufala jsem, že nesnil o stejné věci jako já.

„O koních,“ řekl k mé okamžité úlevě. Zasmála jsem se.

„Jaké jsi mohl mít ďábelské sny o koních?“

„Ach Bože, bylo to strašné.“ Mnul si oči oběma pěstmi a potřásal hlavou. Snažil se odehnat sen z mysli. „Všechno to mělo co dělat s irskými králi. Víš, co o tom říkal včera večer u ohně MacKenzie?“

„Irští králové – ach!“ vzpomněla jsem si a znovu jsem se při té vzpomínce zasmála. „Ano, vím.“

Roger vzrušený radostí ze svého zasnoubení obšťastňoval předešlého večera společnost u ohně písněmi, básněmi a bavil ji historickými příběhy. Jeden z nich se týkal rituálů, při kterých byli staří irští králové údajně korunováni. Jeden úspěšný kandidát prý souložil před shromážděnými diváky s bílou klisnou. Měl tím prý dokázat svou mužnou sílu, ale podle mého to byl spíš důkaz mužské chladnokrevnosti.

„Toho koně jsem měl ve snu na starosti,“ řekl mi Jamie. „Ale všechno se pokazilo. Muž, který na něho měl nasednout, byl velmi malý, a tak jsem musel najít něco, na co by se postavil. Objevil jsem kámen, ale nedokázal jsem ho zvednout. Potom jsem popadl stoličku, avšak jako na potvoru mi jedna její noha zůstala v ruce. Vyzkoušel jsem taky hromadu cihel, na kterou jsem postavil malou plošinu, ale cihly se rozdrobily na písek. Nakonec řekli, abych to nechal na nich, že jednoduše uřežou klisně nohy. Snažil jsem se jim v tom zabránit, ale pak se muž, který se měl stát králem, marně snažil rozepnout si knoflíky u poklopce a málem si rozerval kalhoty. Pak tomu někdo nasadil korunu, když si všiml, že klisna je černá, a to prostě nešlo.“

Usmála jsem se, snažila jsem se tlumit smích v záhybech jeho košile z obavy, že probudím někoho, kdo táboří v naší blízkosti.

„Tehdy ses probudil?“

„Ne, z nějakého důvodu jsem byl kvůli tomu zřejmě velmi potupen. Řekl jsem, že kůň bude vyhovovat. Ten černý kůň byl ve skutečnosti mnohem lepší, protože každý ví, že bílí koně jsou slabší a potomek bude slepý. Nesouhlasili, tvrdili, že černý kůň nosí smůlu, a já jsem trval na tom, že to není pravda, a...,“ odmlčel se a odkašlal si.

„A?“

Pokrčil rameny a pohlédl na mě zboku. Po krku se mu plížila slabá červeň. „Inu, řekl jsem, že to bude dobré, že jim to předvedu. Právě jsem chytil klisnu za zadek, aby se přestala hýbat, a byl jsem připravený... hm... stát se králem Irska. Vtom jsem se probudil.“

Smála jsem se a sípala. Cítila jsem, jak se sám chvěje potlačovaným smíchem.

„Teď mě opravdu mrzí, že jsem tě probudila!“ Utírala jsem si oči do cípu přikrývky. „Jsem si jistá, že to byla pro Iry velká ztráta. I když by mě zajímalo, jak by se královny Irska cítily při takovém obřadu,“ dodala jsem potom.

„Nemyslím si, že by dámy třeba jen trochu trpěly srovnáním,“ ujistil mě Jamie. „I když jsem slyšel o mužích, kteří dávají přednost...“

„Na to jsem nemyslela,“ řekla jsem. „Byly to spíš hygienické důsledky, pokud víš, co tím myslím. Zapřáhnout dvoukolák je jedna věc, ale postavit koně před královnu...“

„To – ach, ano.“ Zrudl, jak se bavil, ale jeho kůže přitom tmavla dál. „Pověz mi, Anglánko, co si myslíš o Irech. Já věřím, že se občas umývají. Za těch okolností král možná dokonce zjistil, že kousek mýdla je užitečný, in... in...“

„In medias res?“ napověděla jsem mu. „Určitě nemám na mys li to, že kůň je poměrně velký...“

„Je to otázka připravenosti, Anglánko, stejně jako velikosti,“ řekl s potlačeným pohledem mým směrem. „A chápu, že muž by mohl za těch okolností požadovat trochu povzbuzení. I když to je v každém případě in medias res,“ a dodal „četla jsi někdy Horácia? Nebo Aristotela?“

„Ne. Nemůžeme být všichni vzdělaní. A nikdy jsem neměla na Aristotela moc času poté, co jsem slyšela, že řadil ženy v klasifikaci přírodního světa někam pod červy.“

„Ten muž nemohl být ženatý.“ Jamieho ruka se pomalu pohybovala po mých zádech. Při hlazení se prsty dotýkal jednotlivých obratlů na mé páteři. „Jistě by si všiml aspoň kostí.“

Usmála jsem se a zvedla ruku k jeho lícní kosti, jež krásně vyčnívala nad světlehnědým strništěm vousů.

Všimla jsem si přitom, že obloha venku je světlejší. Blíží se úsvit. Jamieho hlava vytvářela na vybledlém plátně našeho přístřeší siluetu, ale tvář jsem viděla jasně. Jeho výraz mi připomněl, proč si vlastně v noci svlékl punčochy. Dlouhé oslavy nás oba příliš unavily a usnuli jsme uprostřed objímání.

Považovala jsem tu opožděnou vzpomínku za uklidňující. Nabí zela určité vysvětlení jak pro stav mé košile, tak pro sny, ze kterých jsem se probudila. Zároveň jsem pocítila, jak chladný průvan proniká pod deku, a zachvěla jsem se. Frank a Jamie jsou velmi odlišní muži a nepochybovala jsem o tom, který z nich mě před probuzením líbal.

„Polib mě,“ řekla jsem náhle Jamiemu. Nikdo z nás si ještě nečistil zuby, ale on mi ochotně zakryl rty svými. Když jsem mu potom položila ruku na zátylek a přivinula ho blíž k sobě, přesunul svou váhu na jednu ruku a upravil lépe změť ložního prádla kolem našich dolních končetin.

„Hm,“ řekl, když jsem ho pustila. Usmál se a přivřel modré oči, když hleděl do tmavých trojúhelníků v mlze. „Musím teď jít na chvíli ven.“

Odhrnul deku a vstal. Z polohy na zemi jsem měla neobvyklý výhled. Poskytoval mi okouzlující letmé pohledy pod lem jeho dlouhé plátěné košile. Doufala jsem, že to, na co se dívám, není přetrvávající výsledek noční můry, ale řekla jsem si, že bude lepší se na to neptat.

„Raději si pospěš,“ řekla jsem. „Rozednívá se. Táborníci budou brzy vstávat.“

Přikývl a zmizel venku. Tiše jsem ležela a poslouchala. V dál

ce slabě cvrlikalo několik ptáků. V této podzimní době ani plné sluneční světlo nestačí vyburcovat ptactvo k divokým chórům jara a léta. Hora i mnoho lidí tábořících na ní dosud spali, ale všude jsem vnímala slabé vzruchy na hranici slyšitelnosti.

Pročísla jsem si vlasy prsty, načechrala je na ramenou a rozhlédla se kolem sebe po láhvi s vodou. Na zádech jsem pocítila studený vzduch. Podívala jsem se přes rameno. Úsvit už přišel a mlha byla pryč. Venkovní ovzduší bylo šedivé, ale klidné.

Dotkla jsem se zlatého prstenu na levé ruce. Včera večer jsem ho dostala zpátky. Po dlouhé nepřítomnosti mi ještě připadal neznámý. Možná právě on přivolal Franka zpátky do mých snů. Snad se ho dnes večer při svatebním obřadu opět záměrně dotknu a budu doufat, že Frank nějak uvidí štěstí své dcery mýma očima. Ale pro tuto chvíli byl pryč a já jsem byla ráda.

Ve vzduchu se vznášel slabý zvuk, ne hlasitější než vzdálené ptačí volání. Krátký výkřik probouzejícího se dítěte.

Kdysi jsem si myslela, že ať jsou okolnosti jakékoli, v manželské posteli by nikdy neměli být víc než dva lidi. Myslím si to dodnes. Ale je obtížnější vyhnat dítě než ducha bývalé lásky. Postel Brianny a Rogera musí nutně pojmout tři.

Zvedl se okraj stanové plachty a objevila se Jamieho tvář. Vypadal vzrušeně a vyplašeně.

„Claire, raději vstaň a obleč se,“ řekl. „Potokem táhnou vojáci. Kde mám ty punčochy?“

Posadila jsem se zpříma a uslyšela jsem, jak se v dálce na svahu začíná ozývat bubnování.

* * *

Studená mlha ležela jako kouř všude kolem v prohlubních. Na Mount Helicon se usadil mrak jako kvočna na jediném vejci a vzduch byl plný vlhkosti. Pohlédla jsem zamračeně na pruh drsné trávy až k místu, kam se v plném lesku dostal potokem sedmašedesátý pluk skotských horalů. Bubny duněly, ale ani déšť neodradil dudáka od hraní na dudy.

Byla mi velká zima a dost jsem se zlobila. Šla jsem spát v očekávání, že se probudím a dostanu horkou kávu a výživnou snídani. Po ní měly následovat dvě svatby, tři křty, dvojí trhání zubů, odstranění infikovaného nehtu na noze a další zábavné formy prospěšného společenského styku, které se neobejdou bez whisky.

Místo naplnění mých představ mě probudily zneklidňující sny. Vedly do milostného flirtování, ale pak mě táhly ven do chladného mrholení zatraceného in medias res. Zjevně proto, abych slyšela nějaké prohlášení. Zatím žádná káva.

Trvalo nějakou dobu, než se horalé z táborů probrali a sešli po svahu dolů. Dudák zcela zbrunátněl ve tváři, než ze sebe konečně vydal poslední tón a skončil rozladěným hvízdnutím. Ozvěny se odrážely od úbočí. Poručík Archibald Hayes předstoupil před své muže a promluvil k nim i k táborníkům. Jeho nosový pisklavý hlas nesl vítr, takže se nedal přeslechnout.

Přesto jsem se domnívala, že naši lidé nahoře slyší jen velmi málo. My jsme stáli na úpatí svahu necelých dvacet yardů od poručíka. Zimou mi drkotaly zuby, přesto jsem slyšela každé jeho slovo.

„Od jeho EXCELENCE WILLIAMA TRYONA, ctěného pána, guvernéra Jeho Veličenstva a vrchního velitele armády v řečené provincii a nad ní,“ četl Hayes a zvýšil hlas v řev, aby překonal hučení větru, vody a varovné bručení davu.

Vlhkost pokrývala stromy a skály kapajícím oparem, oblaka

přerušovaně plivala zmrzlý a mrazivý déšť a proměnlivý vítr snížil teplotu o nějakých sedmnáct stupňů Celsia. Na levé noze citlivé na chlad jsem cítila tepavou bolest v místě, kde jsem si přede dvěma lety zlomila holenní kost. Pomyslela jsem si, že někdo se smyslem pro zlá znamení a metafory by mohl být v pokušení srovnávat ošklivé počasí a guvernérovo Prohlášení. Obojí bylo víc než studené, přinášelo nevalné vyhlídky a probouzelo nepříjemnou předtuchu.

„Vzhledem k tomu,“ ječel Hayes a nad papírem se mračil na

dav, „že jsem dostal zprávu, že se ve městě Hillsborough shromáždily ve dnech 24. a 25. minulého měsíce během zasedání nejvyššího soudu této oblasti násilnické a vzpurné osoby ve velkém počtu, aby zabránily uskutečnění spravedlivých vládních opatření, předstupuji před vás s tímto Prohlášením. Tito lidé napadli během zasedání mimořádného soudce Jeho Veličenstva, barbarsky ztloukli a zranili několik osob a dalšími činy závažným způsobem urazili vládu Jeho Veličenstva. Spáchali největší urážky na obyvatelích řečeného města a na jejich majetku, pili na věčné zatracení jejich zákonného panovníka krále Jiřího a na úspěch uchazeče o trůn...“

Hayes se odmlčel a nadechl, aby mohl pokračovat další větou. Nafoukl hruď se slyšitelným hvízdnutím a četl dál:

„Toto Prohlášení vydávám s cílem, aby osoby zapojené do urážlivých skutků mohly být předvedeny k soudci na doporučení a se souhlasem rady Jeho Veličenstva. Tímto požaduji a přísně ukládám všem smírčím soudcům Jeho Veličenstva v této vládě pečlivě vyšetřit zmíněné zločiny a získat výpovědi takové osoby nebo osob, jakmile před ně předstoupí, aby podaly informace v dané věci. Tyto výpovědi mi budou předány, abychom je mohli předložit 30. listopadu valnému shromáždění v New Bernu. Do té doby věc zůstává odložena kvůli neodkladnému vyřizování veřejných záležitostí.“

Poslední nadechnutí. Hayesova tvář teď byla téměř tak rudá jako dudákova.

„Napsáno mou vlastní rukou a potvrzeno velkou pečetí provincie v New Bernu dne 18. října v desátém roce vlády Jeho královského Veličenstva, léta páně 1770. Podepsán William Tryon,“ uzavřel Hayes s posledním dechem plným páry.

„Řekla bych,“ poznamenala jsem směrem k Jamiemu, „že to všechno byla jedna jediná věta kromě závěru. Úžasné i na politika.“

„Pst, Anglánko,“ řekl. Jeho oči byly stále upřené na Archieho Hayese. Z davu za ním se ozývalo potlačované reptání, projevy zájmu a zděšení. Ovšem věty o zrádných přípitcích vyvolaly mírné pobavení.

Bylo to shromáždění skotských horalů, z nichž mnozí emigrovali do kolonií bezprostředně po stuartovském povstání. A kdyby se Archie Hayes rozhodl věnovat oficiální pozornost tomu, co se říkalo nad sklenkami piva a whisky podávanými kolem táboráků včerejší noc... ale tehdy měl s sebou jen čtyřicet vojáků, a ať byly jeho vlastní názory na krále Jiřího a možné prokletí toho panovníka jakékoli, nechal si je moudře pro sebe.

Asi čtyři stovky skotských horalů obklopily Hayesovo před

mostí na břehu potoka. Svolalo je bubnování. Muži a ženy se ukrývali mezi stromy nad mýtinou. Plédy a velké suknice měli pevně přitisknuté k sobě, aby se chránili před zvedajícím se větrem. Své pocity a úmysly víceméně skrývali, ale bystrý pozorovatel mohl z kamenných tváří pod třepetajícími se šátky a barety leccos usoudit. Na jejich výrazech se samozřejmě podepsa la přirozená opatrnost i nepříjemná zima. Mé tváře stejně jako špička nosu ztuhly a nohy jsem od rozbřesku necítila.

„Každý, kdo by si přál učinit výpověď týkající se těchto velmi vážných záležitostí, může bezpečně svěřit svá tvrzení do mé péče,“ oznámil Hayes, jehož kulatá tvář byla prázdnota sama. „Po zbytek dne zůstanu ve stanu se svým úředníkem. Bože, chraň krále!“

Podal Prohlášení kaprálovi, sklonil se před zástupem a rozpustil ho. Obrátil se rázně k velkému plátěnému stanu, který postavili blízko stromů. Vedle standarty divoce vlály prapory pluku.

Chvěla jsem se zimou. Strčila jsem ruku do otvoru v Jamieho plášti a na jeho paži. Skrz prsty jsem si užívala teplo jeho těla. Jamie krátce přitiskl loket k boku, když si všiml mého ledového sevření, ale nepodíval se na mě. Sledoval odchod Archieho Hayese a přivíral oči před bodajícím větrem.

Poručík, statný a spolehlivý muž neodpovídající výšky, ale velmi pěkného zevnějšku, se pohyboval s velkým odhodláním, jako by zapomněl na zástup lidí na svahu nad ním. Zmizel ve stanu a nechal vstupní díl lákavě svázaný.

Nebylo to poprvé, co jsem s váháním obdivovala politické instinkty guvernéra Tryona. Prohlášení zřejmě předčítali ve městech a vesnicích v celé kolonii. Mohl se spoléhat na místního soudce nebo šerifa, že přenese na shromáždění jeho poselství o oficiální zlobě. Místo toho se obtěžoval poslat Hayese.

Archibald Hayes šel po boku svého otce do boje u Cullodenu, když mu bylo dvanáct let. V boji byl zraněn, zajat a poslán na jih. Měl na výběr deportaci nebo vstup do armády. Přijal králův šilink a využil ho co nejlépe. O jeho schopnostech dostatečně svědčila skutečnost, že v době, kdy se většina důstojnických hodností spíš kupovala, než získávala za zásluhy, byl vychováván, aby se stal důstojníkem v pětatřiceti letech.

Byl stejně osobní jako profesionální. Pozvali ho, aby sdílel naše jídlo i oheň. Předešlého dne strávil půl noci povídáním si s Jamesem a druhou přecházel od ohně k ohni pod záštitou Jamieho přítomnosti. Představil se vůdcům všech důležitých rodin.

Čí to byl nápad? Přemýšlela jsem a dívala se na Jamieho. Dlouhý rovný nos měl červený zimou, oči si chránil před větrem kapucí, ale z jeho tváře jsem nedokázala vyčíst, co si myslí. Pomys lela jsem si, že možná uvažuje o něčem dost nebezpečném. Věděl o tomto Prohlášení?

Žádný důstojník v čele anglického oddílu nemohl očekávat spolupráci po přečtení něčeho takového před shromážděním, jako je tohle. Ale Hayes a jeho skotští horalé, odvážní ve svém tartanu... neušla mi skutečnost, že Hayes si nechal postavit stan tak, že byla jeho část obrácena k borovému háji. Každý, kdo chtěl mluvit s poručíkem tajně, se mohl přiblížit lesem, aniž by ho někdo viděl.

„Očekává Hayes, že někdo vystoupí z davu, přispěchá do jeho stanu a na místě se vzdá?“ zamumlala jsem k Jamiemu. Osobně jsem věděla nejméně o tuctu mužů mezi přítomnými, kteří se zúčastnili výtržností v Hillsborough. Tři z nich stáli na dosah paže od nás.

Jamie viděl směr mého pohledu, položil ruku na mou a stiskl ji v tiché prosbě o opatrnost. Sklonila jsem se k němu. Snad si nemyslel, že někoho prozradím neopatrnými řečmi? Slabě se na mě usmál a věnoval mi jeden z těch nepříjemných manželských pohledů, který říká víc než slova: Víš, jaká jsi, Anglánko. Každý, kdo vidí tvou tvář, pozná, co si myslíš.

Přikradla jsem se trochu blíž a diskrétně jsem ho kopla do kotníku. Možná mám skleněnou tvář, ale určitě bych netrousila poznámky v zástupu, jako je tento! Ani neuskočil, ale jeho úsměv se rozšířil. Vklouzl jednou rukou do mého pláště a přitáhl si mě blíž k sobě. Druhou ruku mi položil na záda.

Hobson, MacLennan a Fowles stáli spolu těsně před námi. Tiše mezi sebou rozmlouvali. Všichni tři pocházeli z malé osady zvané Drunkard’s Creek vzdálené nějakých patnáct mil od našeho místa na Fraserově hřebeni. Hugh Fowles, velmi mladý Skot, byl zetěm Joea Hobsona. Neměl víc než dvacet let. Snažil se ze všech sil uchovat si klid, ale jeho tvář byla ve chvíli, kdy se Prohlášení četlo, bílá a chladná.

Nevěděla jsem, co Tryon zamýšlí provést s tím, komu bude prokázána účast na vzpouře, ale cítila jsem proudy neklidu, který guvernérova slova vyvolala. Procházely davem jako vodní víry ženoucí se po kamenech v nedalekém potoce.

V Hillsborough bylo zničeno několik domů a řada veřejných činitelů byla vyvlečena na ulici a napadána. Povídalo se, že jeden z nich, ironicky nazývaný smírčí soudce, přišel po zuřivé ráně bičem o oko. Není pochyb, že hlavní soudce Henderson si vzal tuto demonstraci občanské neposlušnosti k srdci tak, že utekl oknem a uprchl z města. To zabránilo zasedání soudu. Bylo jasné, že je guvernér událostmi v Hillsborough velmi roztrpčen.

Joe Hobson se ohlédl na Jamieho a pak se odvrátil. Přítomnost poručíka Hayese u našeho ohně předchozího večera zřejmě nezůstala nepovšimnuta.

Pokud Jamie viděl ten pohled, neopětoval ho. Zvedl rameno, pokrčil je a naklonil ke mně hlavu, aby něco řekl.

„Podle mě Hayes neočekává, že se někdo vzdá. Ne. Možná je jeho povinností žádat informace. Děkuji Bohu, že není na mně, abych odpovídal.“ Mluvil potichu, ale dost hlasitě, aby se jeho slova dostala do uší Joea Hobsona.

Hobson otočil hlavu a mírným přikývnutím dal Jamiemu znamení. Dotkl se paže svého zetě a oba se vydali vzhůru po svahu k roztroušeným táborům nahoře, kde jejich ženy udržovaly oheň a staraly se o mladší děti.

Nastal poslední den shromáždění. Dnes večer se budou konat svatby a křty, oficiální obřad požehnání lásky a jejích vzpurných plodů, které vyrostly během předchozího roku z lůn žen z exkomunikované komunity. Potom zazní písně, budou se vyprávět nejnovější příběhy a mezi mnoha plápolajícími ohni se bude tancovat – ať prší, nebo ne. Ráno se Skotové a jejich domácnosti vrátí do svých domovů na území rozkládajícím se od osídlených břehů řeky Cape Fear po divoké hory na západě a přinesou zprávu o guvernérově Prohlášení k událostem v Hillsborough.

Vrtěla jsem prsty ve vlhkých botách a znepokojeně přemýšlela, kdo z lidí v tomto davu by mohl považovat za svou povinnost uposlechnout Hayesovy výzvy k přiznání nebo obvinění druhých ze zločinu. Ne, Jamie by to neudělal. Ale jiní by mohli. Během týdne, kdy probíhalo shromáždění, se mnozí chlubili vzpourou v Hillsborough, ale v žádném případě se všichni posluchači nedívali na vzbouřence jako na hrdiny.

Cítila jsem a také slyšela, jak se vzápětí po přečtení Prohlášení ozývalo mumlání. Lidé otáčeli hlavy, rodiny se stahovaly víc dohromady, muži přecházeli od skupiny ke skupině. Protože byl obsah Hayesovy řeči unášen vzhůru na kopec, opakovali ho těm, kdo stáli příliš daleko, aby vše slyšeli.

„Půjdeme? Před svatbami je potřebné připravit ještě spoustu věcí.“

„Ano?“ Jamie na mě pohlédl. „Myslel jsem si, že Jocastiini otroci zajistili jídlo a pití. Ulysseovi jsem dal sudy s whisky – bude soghan.“

„Ulysses? Přinesl si paruku?“ při té představě jsem se usmála. Soghan se na svatbách na Skotské vysočině stará o pití a občerstvení. To slovo znamená něco jako „srdečný, bodrý člověk“. Ulysses byl pravděpodobně nejúctyhodnější osobou, jakou jsem kdy viděla – i bez napudrované žíněné paruky.

„Pokud ano, večer si ji nasadí na hlavu.“ Jamie se podíval vzhůru na přibližující se oblohu a zavrtěl hlavou. „Šťastná je nevěsta, na kterou svítí slunce,“ citoval. „Šťastná je mrtvola, na kterou padá déšť.“

„Tohle se mi na Skotech líbí,“ řekla jsem suše. „Mají vhodné přísloví pro každou příležitost. Neodvažuj se to říkat před Bree.“

„Za koho mě máš, Anglánko?“ zeptal se s úšklebkem na tváři. „Jsem její otec, ne?“

„Určitě ano.“ Potlačila jsem náhlou vzpomínku na Briannina druhého otce a podívala jsem se přes rameno, abych si byla jistá, že není na doslech.

Rozhlédla jsem se kolem sebe, ale její zářivé vlasy jsem nezahlédla. Její vzhled bezesporu dokazuje, že je Jamieho dcerou. Se svými šesti stopami vyčnívá z davu stejně jako její otec.

Otočila jsem se k Jamiemu. „Potřebuji s tebou projednat něco jiného než svatební hostinu. Musím připravit snídani, teprve pak přijde řada na ranní ordinaci s Murrayem MacLeodem.“

„Ano? Myslel jsem, že malého Murraye považuješ za šarlatána.“

„Řekla jsem, že je ignorant, tvrdohlavec a hrozba pro veřejné zdraví,“ opravila jsem ho. „To není úplně totéž.“

„Úplně,“ poznamenal Jamie a zašklebil se přitom. „Chceš ho tedy vychovávat, nebo otrávit?“

„To, co bude účinnější. Když nic jiného, mohla bych náhodně šlápnout na jeho kopíčko, nástroj pro pouštění žilou, a zničit ho. To je pravděpodobně jediný způsob, jak mu v této zdraví škodlivé činnosti zabránit. Pojďme do stanu, je mi zima.“

„Tak jo,“ souhlasil Jamie. Podíval se na vojáky, kteří se na rozkaz znovu řadili do šiku. „Není pochyb o tom, že malý Archie má v úmyslu držet své hochy na místě, dokud lidé neodejdou. Nejspíš poněkud zmodrají zimou.“

Přestože skotští horalové byli plně ozbrojení, vypadali uvolněně a už nepředstavovali hrozbu. Mezi vojáky běhali sem a tam malí chlapci a také dost malých děvčat. Drze zvedali lemy jejich kiltů nebo se pokoušeli sáhnout si na lesklé muškety, pohupující se polní láhve a jílce dýk a mečů.

„Abeli, a charaid!“ Jamie se odmlčel, aby pozdravil posledního z mužů z Drunkard’s Creek. „Máš dneska kde jíst?“

MacLennan nepřivedl svou manželku na shromáždění, a tak jedl tam, kde mu přálo štěstí. Kolem nás se rozcházel dav, ale on stál pevně na místě, držel konec červeného flanelového šátku nataženého přes plešatící hlavu, aby se chránil před deštěm. Pravděpodobně doufal, že si vyžebrá pozvání k snídani, pomyslela jsem si cynicky.

Prohlížela jsem si jeho zavalitou postavu a v duchu jsem

odhadovala jeho pravděpodobnou spotřebu vajec, ovesné kaše s opečeným chlebem a porovnávala je se zmenšujícími se zásobami v našich koších. Ne že by pouhý nedostatek potravin zabránil nějakému skotskému horalovi poskytnout pohostinství. Určitě ne Jamiemu, který pozval MacLennana, aby se k nám připojil, i když já jsem v duchu dělila osmnáct vajec devíti lidmi namísto osmi. Tedy ne smažených, ale jako taštičky se strouhanými brambory. Udělala jsem dobře, že jsem si cestou nahoru vypůjčila v Jocastině tábořišti víc kávy.

Vydali jsme se na cestu a Jamieho ruka mi náhle vklouzla pod

sukni. Vydala jsem ze sebe nedůstojný zvuk a Abel MacLennan se otočil a zíral na mě. Vesele jsem se na něho usmála a odolala jsem pokušení znovu nakopnout Jamieho, tentokrát méně diskrétně.

MacLennan se odvrátil a hbitě šplhal po svahu před námi. Šosy kabátu mu pleskaly po obnošených kalhotách. Jamie mě podepřel pod loktem, aby mi pomohl přelézt přes kameny. Skláněl se při tom a šeptal mi do ucha.

„Proč, k čertu, nenosíš spodničku, Anglánko?“ sykl. „Nemáš pod sukní vůbec nic. Nastydneš se a umřeš!“

„Nemýlíš se,“ řekla jsem a zachvěla se navzdory svému plášti. Ve skutečnosti jsem pod šaty měla ještě plátěnou košili. Byla však tenká, vhodná k cestování v létě, ale naprosto nedostatečná do zimního větru, který mi foukal skrz sukni, jako by byla z fáčoviny.

„Včera jsi měla hezkou vlněnou spodničku. Co se s ní stalo?“

„To raději nechtěj vědět.“

Zvedl obočí, ale než mohl položit další otázky, za námi zazněl ženský výkřik.

„Germaine!“

Otočila jsem se a uviděla malou blonďatou hlavu s vlajícími vlasy. Dvouletý Germain se řítil dolů ze skály. Využil toho, že jeho matku plně zaměstnávala novorozená sestřička, unikl dozoru a pustil se za řadou vojáků. Chlapec se chtěl vyhnout tomu, že bude chycen, a tak se pustil střemhlav dolů rychlostí valícího se kamene.

„Fergusi!“ vykřikla Marsali. Germainův otec uslyšel své jméno, přestal si povídat právě včas, aby uviděl, jak jeho syn letí prudce dolů přes kameny. Malý chlapec, rozený akrobat, neučinil pro svou záchranu žádný pohyb, ale když narazil jedním ramenem na travnatý svah, elegantně se zhroutil a stočil do kuličky jako ježek. Valil se jako dělová koule řadami vojáků, odrazil se od skalnatého útesu a s pleskotem dopadl do potoka.

Překvapení a úlek vyrazily z mnoha hrdel hlasitý vzdech a několik lidí seběhlo z kopce, aby pomohli. Ale jeden z vojáků už byl u břehu. Poklekl, špičkou bajonetu nabral šaty dítěte a táhl promočený uzlík ke břehu.

Fergus zamířil do ledové mělčiny a natáhl se pro svého mokrého syna.

„Merci, mon ami, mille merci beaucoup,“ řekl mladému vojákovi. „Et toi toto,“ řekl svému potomkovi a trochu s ním zatřásl. „Comment ça va, ty malý darebo?“

Voják vypadal překvapeně, ale nemohla jsem říct, jestli to zavinil jedinečný Fergusův žargon, nebo pohled na lesklý hák, který nahrazoval jeho chybějící levou ruku.

„To je v pořádku, pane,“ pronesl s nesmělým úsměvem. „Myslím, že se dítěti nic nestalo.“

Brianna se najednou vynořila zpoza zakrslého kaštanovníku. Na jednom rameni měla šestiměsíčního Jemmyho a z Marsaliny náruče přebírala malou Joan.

„Dej mi Joanie,“ řekla, „a postarej se o Germaina.“

Jamie shodil z ramen těžký plášť a podal jej do Marsaliných rukou místo dítěte.

„Ano, a řekni mladému vojákovi, aby přišel sdílet s námi náš oheň,“ řekl jí. „Můžeme nakrmit ještě jednoho, Anglánko?“

„Ovšem,“ odpověděla jsem a rychle jsem upravila svůj mentální výpočet. Osmnáct vajec, čtyři bochníky starého chleba na opečení – jeden bych ale měla nechat na zítřejší zpáteční cestu domů – tři tucty ovesných sušenek, pokud je Jamie a Roger ještě nestačili sníst, půl sklenice medu...

Marsalina štíhlá tvář zářila úsměvem, dělila se o něj s námi třemi. Potom odešla, protože spěchala, aby se postarala o své promočené a třesoucí se muže.

Jamie se za ní rezignovaně díval. Vítr zachytil rukávy jeho košile a nafoukl je s tlumeným zvukem húm. Zkřížil ruce na prsou, přikrčil se proti větru a usmál se na mě.

„Domnívám se, že společně zmrzneme, Anglánko. Ale to je

v po řádku. Stejně bych bez tebe nechtěl žít.“

„Cha! Cha!“ řekla jsem roztomile. „Mohl bys žít nahý na

ledo vé kře, Jamie Frasere, a roztavil bys ji. Co jsi udělal se svým kabátem a plédem?“ Neměl na sobě nic kromě kiltu a košile, bot a punčoch. Vysoké lícní kosti měl zarudlé jako špičky uší. Když jsem vklouzla rukou zpátky do ohbí jeho paže, byl teplý jako vždy.

„To raději nechtěj vědět,“ řekl a usmíval se. Přikryl mou ruku

velkou mozolnatou dlaní. „Pojďme na snídani. Mám hlad.“

„Počkej,“ řekla jsem a odtáhla jsem se. Jemmymu se nelíbilo,

že se má dělit o matčinu náruč s novým příchozím. Na protest naříkal a kroutil se. Jeho kulatá tvářička se pod modrou pletenou čepičkou červenala nespokojeností.

„Děkuju, mami.“ Brianna se krátce usmála a posunula drobnou Joan do bezpečnější polohy na svém rameni. „Jsi si jistá, že to dítě chceš? Tohle je tišší a váží jen polovinu.“

„Ne, to je v pořádku. Tiše, maličký, pojď k babičce.“ Usmívala jsem se, když jsem to říkala, se stále ještě novou směsicí překvapení a radosti, že opravdu mohu být něčí babička. Když mě Jemmy poznal, přestal zlobit a rychle se na mně usadil ve své oblíbené poloze mušle přilepené na skálu. Baculatými ručičkami mě pak tahal za vlasy. Rozplétala jsem mu prstíky a přitom jsem přes jeho hlavu sledovala cestu dolů. Zdálo se, že dole u potoka už mají všechno pod kontrolou.

Fergus měl kalhoty a punčochy celé promočené. Jamieho kabát mu visel kolem ramen. Jednou rukou si ždímal přední část košile a říkal něco vojákovi, který zachránil Germaina. Marsali ze sebe shodila dlouhou suknici a zabalila do ní malého chlapce. Rozpuštěné světlé vlasy jí vlály zpod šátku jako pavučiny ve větru.

Poručíka Hayese přilákal hluk. Vykukoval ze stanu jako surmovka z lastury. Podíval se nahoru a zachytil můj pohled. Krátce jsem mu zamávala. Potom jsem se otočila a následovala svou rodinu zpátky do našeho tábora.

Jamie pomáhal Brianně dostat se přes kamenitý úsek cesty přede mnou a něco jí říkal v gaelštině.

„Ano, jsem připravena,“ odpověděla a zopakovala větu anglicky. „Kde máš kabát, táto?“

„Půjčil jsem ho tvému manželovi,“ vysvětloval. „Nechceme přece, aby vypadal na vaší svatbě jako žebrák, viď?“

Bree se smála a volnou rukou si odhrnovala vlající zrzavé vlasy z úst.

„Lepší být žebrákem než se pokusit o sebevraždu.“

„Cože?“ Dostihla jsem je, když jsme se vynořili z útočiště skal. Vítr se hnal přes otevřený prostor, bušil do nás deštěm a kousky bodajících kamínků. Přetáhla jsem Jemmymu pletenou čapku víc přes uši, a ještě jsem mu dala přes hlavu deku.

„Uf!“ Brianna se sklonila nad zabaleným děvčátkem, které nesla a chránila před náporem větru. „Roger se právě holil, když začaly tlouct bubny. Pořezal se na krku. Na přední části jeho kabá tu jsou skvrny od krve.“ Pohlédla na Jamieho. Oči jí slzely od silného větru. „Dnes ráno jsi ho viděl, že? Víš, kde je teď?“

„Neboj se, tvůj snoubenec je celý,“ ujistil ji. „Řekl jsem mu, aby si šel promluvit s otcem Donahuem, zatímco Hayes bude řešit své záležitosti.“ Ostře na ni pohlédl. „Mohla jsi mi říct, že ten chlapec není katolík.“

„To jsem mohla,“ řekla bez toho, že by ji to zneklidnilo. „Ale neudělala jsem to. Není to podle mě důležité.“

„Z tvého zvláštního výrazu soudím, že to podle tebe nemá žádné důsledky...“ Jamie mluvil značně podrážděně, ale přerušil ho příchod samotného Rogera. V kiltu z tartanu zelené a bílé barvy rodiny MacKenzieových, s odpovídajícím plédem přes Jamieho kabát a vestu vypadal skvěle. Kabát mu padl dobře. Oba muži byli vysocí, měli dlouhé končetiny a široká ramena, Jamie však měřil o palec či dva víc. Šedá barva vlněného Jamieho kabátu se docela hodila k Rogerovým tmavým vlasům a olivové kůži stejně jako ke světle hnědé až rudé barvě Jamieho vlasů.

„Vypadáš moc dobře, Rogere,“ řekla jsem. „Kde ses pořezal?“ Tvář měl růžovou a svěží, jako by se právě oholil, ale jinak nijak nepoznamenanou.

Roger nesl pod paží Jamieho pléd, uzlík červeného a černého tartanu. Podal mi ho, naklonil hlavu na stranu a ukázal mi hluboký šrám těsně pod čelistí.

„Samozřejmě tady. Nebylo to zlé, jen to krvácelo jako ďas. Neříkají těm nástrojům nadarmo břitvy hrdlořezů, že?“

Rána se už zhojila a zůstal po ní čistý, tmavý šrám. Řez byl asi tři palce dlouhý. Vedl od čelisti dolů po straně krku. Jemně jsem se dotkla kůže v jeho blízkosti. Není to zlá rána. Ostří břitvy prořízlo kůži rovně, nebude nutné ránu sešívat. Nedivila jsem se však, že rána hodně krvácela. Skoro to vypadalo, jako by se pokoušel podřezat se.

„Vypadá to, že jsi dnes ráno trochu nervózní,“ dráždila jsem ho. „Nerozmyslíš si to, že ne?“

Brianna ke mně přistoupila. „Na to je trochu pozdě, vždyť má dítě, které potřebuje jméno.“ Řekla stroze.

„Bude mít víc jmen, než s kolika si bude vědět rady,“ ujistil ji Roger. „Ty taky, paní MacKenzieová.“

Při zvuku toho jména Brianna trochu zčervenala a usmála se na něj. Naklonil se k ní, políbil ji na čelo a pak od ní převzal zabalené dítě. Tvář se mu najednou zkřivila zděšením, když ucítil v náruči tíhu toho uzlíku a podíval se na něj zblízka.

„To není naše dítě,“ uklidnila ho Bree a usmála se jeho reakci. „To je Joan, Marsalina dcera. Jemmyho má moje máma.“

„Díky Bohu,“ řekl a držel uzlík s větší opatrností. „Myslel jsem si, že se vypařil či co.“ Zvedl lehce přikrývku a vystavil na světlo spící tvářičku malé Joan. Usmál se – jak to lidé vždy dělávají – při pohledu na její směšnou patku hnědých vlasů. Vypadala jako baculatá panenka s růžovými tvářičkami.

„Není šance,“ řekl a bručel, když jsem zvedala nakrmeného Jemmyho, který teď klidně spinkal ve vlastní dece, do pohodlnější polohy. „Myslím si, že cestou nahoru přibral půl kila, možná i celé kilo.“ Byla jsem rozpálená z námahy a držela jsem dítě trochu od sebe, když vtom mi zahřála tváře náhlá vlna horka a začala jsem se pod vlnami rozcuchaných vlasů potit.

Jamie převzal Jemmyho a položil si ho chytře pod jednu paži jako míč a do dlaně druhé ruky položil jeho hlavičku.

„Mluvil jsi s knězem?“ poznamenal a podíval se na Rogera s poněkud skeptickým výrazem.

„Ano,“ odpověděl Roger klidně. Reagoval tak na pohled i na otázku. „Je spokojený, že nejsem Antikrist. Když budu ochotný nechat chlapce pokřtít jako katolíka, nevidí pro naši svatbu žádnou překážku. Řekl jsem, že s jeho pokřtěním souhlasím.“

Jamie odpověděl jakýmsi zamručením a já jsem potlačila úsměv. Jamie neměl žádné velké náboženské předsudky. Bojoval, velel a jednal s mnoha lidmi ze všech možných prostředí, ale když zjistil, že jeho budoucí zeť je presbyterián a nemá v úmyslu konvertovat, pocítil potřebu nějak se k tomu vyjádřit.

Bree zachytila můj pohled a usmála se na mě. Její oči se zúžily na veselé kočičí, modré štěrbinky.

„Bylo od tebe velmi moudré, že ses nezmínila o jeho vyznání předem,“ zamumlala jsem. Snažila jsem se nemluvit hlasitě. Oba muži šli před námi, pořád se ještě chovali poněkud strnule a formálně, přestože visící deky, v nichž byly zabalené děti, které nesli, tomu příliš neodpovídaly.

Jemmy náhle vykřikl, ale jeho dědeček ho začal okamžitě houpat, ani nezměnil rytmus kroků. Dítě se uklidnilo. Přes Jamieho rameno schované pod přikrývkou na nás koukala jeho kulatá očka. Udělala jsem na chlapce grimasu a on mi věnoval velký úsměv.

„Roger se o tom chtěl zmínit, ale já jsem ho požádala, aby mlčel.“ Bree vyplázla jazyk a vrtěla jím na Jemmyho a pak se ženským pohledem zadívala na Rogerova záda. „Věděla jsem, že s otázkou víry nebude táta dělat cavyky, když počkáme až těsně do svatby.“

Neušel mi ani přesný Briannin odhad otcovy povahy, ani její zběhlost v používání skotské angličtiny. Hodně připomínala Jamie ho, a to nejen vzhledem a barvou vlasů i pleti. Měla jeho talent pro posuzování lidí a výmluvnost. Přesto mi stále ještě něco vrta lo hlavou, něco, co se týkalo Rogera a náboženství...

Došly jsme natolik blízko k mužům, že jsme slyšely jejich rozhovor.

„... o Hillsborough,“ řekl Jamie. Naklonil se k Rogerovi, aby ho slyšel navzdory větru. „Žádají informace o vzbouřencích.“

„Ano?“ Zdálo se, že Roger je zvědavý i znepokojený. „Duncana Innese to bude zajímat. Víte, že byl během těch událostí v Hillsborough?“

„Ne.“ Jamieho to zajímalo ještě víc. „Tento týden jsem Duncana téměř neviděl, natož abych s ním mluvil. Zeptám se ho asi po svatbě, pokud ji přežije.“ Duncan se chystal večer oženit s Jamieho tetou Jocastou Cameronovou a byl z té vyhlídky tak nervózní, že se málem zhroutil.

Roger se otočil, když mluvil s Briannou, aby svým tělem chránil Joan před větrem.

„Tvoje teta řekla otci Donahueovi, že může oddávat v jejím stanu. To pomůže.“

„Brrr!“ Bree se schoulila a otřásla se. „Díky Bohu. Tohle není vhodný den na svatbu pod listnatým stromem.“

Mohutný kaštan nad nimi poslal dolů velkou sprchu žlutých listů jako vyjádření souhlasu. Roger vypadal poněkud rozpačitě.

„Asi to není svatba, již sis představovala jako malá,“ poznamenal.

Brianna pohlédla na Rogera a na tváři se jí pomalu rozprostíral široký úsměv.

„To nebyla ani ta první. A moc se mi líbila,“ odpověděla. Roger se červenal jen výjimečně, ale teď mu zrůžověly uši. Že by chladem? Otevřel ústa, jako by chtěl odpovědět. Zachytil však Jamieho pronikavý pohled a opět je zavřel. Vypadal rozpačitě, ale nepopiratelně potěšeně.

„Pane Frasere!“

Otočila jsem se a uviděla jsem, jak si k nám klestí cestu jeden z vojáků. Oči upíral na Jamieho.

„Kaprál MacNair, váš služebník, pane,“ řekl. Když se dostal až k nám, těžce oddychoval. Hluboce se uklonil. „Poručík vás pozdravuje a ptá se, jestli byste byl tak laskav a navštívil ho v jeho stanu.“ Všiml si mě a znovu se uklonil, tentokrát méně hluboko. „Paní Fraserová, klaním se vám, madam.“

„Váš služebník, pane.“ Jamie vrátil kaprálovi jeho úklonu. „Vyřiďte poručíkovi mé omluvy, ale mám povinnosti, které vyžadují mou přítomnost jinde.“ Hovořil zdvořile, ale kaprál se na něho díval zostra. MacNair byl mladý, ale ne nezkušený. Najednou jsem z výrazu jeho tváře poznala, že pochopil důvod Jamieho odmítnutí. Poslední věcí, kterou by si nějaký muž přál, bylo, aby ho někdo viděl vcházet samotného do Hayesova stanu bezprostředně po přečtení Prohlášení.

„Poručík žádá, abyste ho navštívil společně s pány Farquardem Campbellem, Andrewem MacNeillem, Geraldem Forbesem, Duncanem Innesem a Randallem Lillywhitem.“

Z Jamieho ramen zmizela trocha napětí.

„Opravdu,“ poznamenal Jamie prostě. Tak Hayes se chce poradit s nejmocnějšími muži oblasti. Farquard Campbell a Andrew MacNeill jsou velcí farmáři a místní soudci. Gerald Forbes, prominentní právník z Cross Creeku a smírčí soudce. Lillywhite je soudce okresního soudu a Duncan Innes se měl díky nastávající svatbě s Jamieho ovdovělou tetou stát největším majitelem plantáží v západní polovině kolonie. Jamie sám není ani bohatý, ani úředník Koruny – ale byl majitelem velkého, i když dosud většinou prázdného pozemku, který mu byl přidělen v odlehlém kraji.

Pokrčil rameny, posunul si dítě na druhou stranu a uklidnil se.

„Tak dobře. Povězte poručíkovi, že ho navštívím, jakmile to bude vhodné.“

Žádné zastrašování. MacNair se uklonil a odešel. Pravděpodobně bude hledat další pány ze seznamu.

„O co jde?“ zeptala jsem se Jamieho. „Jéje.“ Natáhla jsem se, abych utřela lesknoucí se sliny, které tekly z pusy Jemmymu, než se dostanou na Jamieho košili. „Roste nám zoubek, viď?“

„Mám spoustu zubů,“ ujistil mě Jamie, „a ty taky, pokud vidím. Nemůžu ti říct s jistotou, co ode mě může Hayes chtít. A taky to nehodlám zjišťovat, než budu muset.“ Zvedl na mě jedno zrzavé obočí a rozesmál mě.

„Slovo ‚vhodné‘ obsahuje určitou pružnost, že?“

„Neřekl jsem, že to bude vhodné pro něj,“ zdůraznil Jamie. „Teď k tvé spodničce, Anglánko, a proč běháš po lese s holým zadkem... hele, Duncane, a charaid!“ Kyselý pohled v jeho tváři se rozplynul v opravdovou radost při pohledu na Duncana Innese, který si k nám razil cestu nízkým podrostem holých větví svídy krvavé.

Duncan přelezl padlý kmen. Dalo mu to dost práce kvůli chybějící levé ruce. Když došel až k nám, setřásal z vlasů kapky vody. Už byl oblečený na svatbu. Měl na sobě čistou nabíranou košili, kilt, škrobenou plátěnou náprsenku a kabátec z červeného sukna zdobený zlatou šňůrou. Prázdný rukáv měl sepnutý broží. Nikdy jsem Duncana neviděla tak elegantního. Také jsem mu to řekla.

„Ach ano,“ řekl potěšeně. „Slečna Jo si to přála.“ Mávl rukou nad pochvalou i deštěm. Pečlivě odstranil suché jehličí a kousky kůry, které mu spadly na kabát, když procházel mezi borovicemi.

„Brr! Příšerný den, Mac Dubhu, ale nevadí.“ Vzhlédl k obloze a potřásl hlavou. „Šťastná je nevěsta, na kterou svítí slunce. Šťastná je mrtvola, na kterou padá déšť.“

Nedalo mi to, abych se nezeptala: „Jak může být mrtvola šťastná, ať jsou meteorologické podmínky jakékoli? Ale jsem si jistá, že Jocasta bude přesto docela šťastná,“ dodala jsem rychle, když jsem viděla, že se na Duncanově tváři objevuje zmatený výraz. „A ty samozřejmě také.“

„Ach... ano,“ odpověděl trochu rozpačitě. „Ano, ovšem. Děkuju vám, paní.“

„Když jsem tě viděl přicházet lesem, myslel jsem si, že se ti možná na paty přilepil kaprál MacNair,“ pronesl Jamie. „Nejdeš navštívit Archieho Hayese, že ne?“

Duncan vypadal dost překvapeně.

„Hayese? Co by mohl poručík chtít ode mě?“

„Byl jsi v srpnu v Hillsborough, že? Anglánko, odnes někam tu malou veverku.“ Jamie přerušil svou řeč a podal mi Jemmyho, který se rozhodl projevovat víc aktivního zájmu o dění a pokoušel se šplhat po dědečkově hrudníku. Kopal nožkama a hlasitě mumlal. Náhlá Jemmyho činnost však nebyla hlavním motivem, aby se zbavil břemene, jak jsem zjistila, když jsem chlapce převzala.

„Děkuju mnohokrát,“ řekla jsem a pokrčila nos. Jamie se na mě ušklíbl, vzal Duncana nahoru po cestě, aby mohli pokračovat v rozhovoru.

„Hm,“ řekla jsem a opatrně jsem čichala. „To je všechno? Ne, myslím že ne.“ Jemmy zavřel oči, zrůžověl a vydal ze sebe zvuk připomínající výstřel z kulometu. Odhrnula jsem zavinovačku, abych se mu podívala na záda.

„Páni!“ Rychle jsem odstranila deku. Právě včas. „Čím tě ta tvoje máma krmí?“

Jemmyho potěšilo, že pocítil náhlou svobodu, a začal pohybovat nožkama jako vodní mlýn. Způsobil tak, že ošklivá nažloutlá substance tekla z plen po baculatých nožkách.

„Fuj,“ poznamenala jsem stručně. Držela jsem chlapce v napnutých pažích co nejdál od sebe a odbočila jsem z cesty k jednomu z malých potůčků vinoucích se po úbočí. Uvědomila jsem si, že i když se dokážu obejít bez věcí, jako je domovní kanalizace a automobil, jsou chvíle, kdy upřímně postrádám něco jako kojenecké nepropustné kalhotky. Nemluvě o toaletním papíru.

Našla jsem vhodné místo na břehu malého potoka s hustou vrstvou spadaného listí na zemi. Klekla jsem si, roztáhla svůj plášť a položila na něj Jemmyho, aby klečel a opíral se ručkama o zem. Potom jsem vytáhla znečištěnou plenu, aniž bych se obtěžovala rozepínáním spínacích špendlíků.

„Uí!“ vypískl. Překvapilo ho, že cítí chlad. Sevřel tlustý zadeček a schoulil se jako malá růžová žabka.

„Ha!“ řekla jsem mu. „Jestli si myslíš, že studený vítr na zadku je zlý, jen počkej.“ Vzala jsem do dlaně hrst žlutohnědých listů a rychle chlapce očistila. Jako stoicky klidné dítě se sice kroutil, ale nekřičel. Jen ve chvílích, kdy jsem propátrávala jeho záhyby, vydával pištivý zvuk.

Převrátila jsem ho a nad nebezpečnou zónou jsem držela ruku jako ochranu. Očistila jsem mu přirození, což na jeho bezzubých ústech vyvolalo široký úsměv.

„Ty jsi ale horal, viď?“ řekla jsem s úsměvem.

„Co myslíš tou poznámkou, Anglánko?“ Vzhlédla jsem a všim la si, že se o strom na druhé straně potůčku opírá Jamie. Syté barvy jeho kostkovaného oděvu a bílá plátěná košile byly na pozadí zvadlého podzimního listí jasně viditelné. Tvář a vlasy ale způsobovaly, že vypadal jako nějaký starousedlík ze dřeva, zbarvený bronzově a světlehnědě, s větrem čechrajícím vlasy tak, že volné konce tancovaly jako zrzavé javorové listy.

„Je zřejmě lhostejný vůči chladu a vlhku,“ řekla jsem po dokončení práce a odhodila jsem poslední hrst znečištěného listí. „Kromě toho... neměla jsem moc co dočinění s malými chlapci, ale není tenhle nějak předčasně vyzrálý?“

Jamie pozvedl jeden koutek úst, když nahlédl na slibné místo pod mou rukou. Ten malý přívěsek ztuhl jako můj palec a měl přibližně stejnou velikost.

„Ale ne,“ řekl Jamie. „Viděl jsem mnoho malých chlapců nahých. Všichni to občas dělají.“ Pokrčil rameny a úsměv se mu rozšířil. „Zda to platí jen o skotských chlapcích, to nemůžu říct...“

„Troufám si tvrdit, že to je talent, který se s věkem zlepšuje,“ řekla jsem prostě. Hodila jsem špinavou plenu přes potůček, kde s cáknutím dopadla k jeho nohám. „Buď tak laskav, vytáhni spínací špendlíky a vymáchej ji.“

Pokrčil trochu svůj dlouhý rovný nos, ale bez reptání poklekl a tu špinavou věc dvěma prsty zvedl.

„Tak tohle jsi provedla se svou spodničkou,“ poznamenal. Otevřela jsem velkou kapsu, kterou jsem měla u pasu, a vytáhla z ní čistý složený obdélník látky. Ne vybílené plátno na pleny, podobné jako držel, ale tlustý, měkký, často praný vlněný flanel obarvený světle červenou šťávou z rybízu.

Pokrčila jsem rameny, prověřila Jemmyho nejnovější výbuchy a položila ho na novou plenu.

„Se třemi dětmi, které nosí pleny, a za příliš vlhkého počasí, za kterého se jen stěží dá něco pořádně usušit, jsme měly málo čistých kusů.“ Keře kolem mýtiny, kde jsme postavili rodinný tábor pro všechny, byly ověnčené volně visícím prádlem, z něhož většina byla kvůli nepříznivému počasí



       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz – online prodej | ABZ Knihy, a.s.