načítání...
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

Honba za pirátem - Robert Kurson

Elektronická kniha: Honba za pirátem
Autor:

Piráti, skuteční lovci pokladů a jeden sen. A navíc je to všechno pravda... Dobrodružný thriller vyprávějící skutečný příběh dvou lovců pokladů, Johna Chattertona a Johna Mattery, ...


Titul je skladem - ke stažení ihned
Vaše cena s DPH:  168
Médium: e-kniha
+
-
ks
Doporučená cena:  179 Kč
6%
naše sleva
5,6
bo za nákup

ukázka z knihy ukázka

Titul je dostupný ve formě:
elektronická forma tištěná forma

hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%   celkové hodnocení
0 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: CPress
Dostupné formáty
ke stažení:
EPUB, MOBI, PDF
Počet stran: 303
Rozměr: 21 cm
Úprava: tran
Vydání: 1. vydání
Spolupracovali: překlad: Monika Mucsková
Jazyk: česky
Médium: e-book
ADOBE DRM: bez
ISBN: 978-80-264-1121-5
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis

Piráti, skuteční lovci pokladů a jeden sen. A navíc je to všechno pravda...

Dobrodružný thriller vyprávějící skutečný příběh dvou lovců pokladů, Johna Chattertona a Johna Mattery, kteří jsou ochotni riskovat vše pro to, aby našli potopenou pirátskou loď jménem Zlaté rouno – loď, které velel jeden z nejslavnějších pirátů všech dob, Joseph Bannister. Kromě samotného faktu, že nalezení lodi by znamenalo teprve druhý, 100% identifikovaný vrak pirátské lodi v historii, je ve hře i obrovské množství zlata, které by se mohlo v útrobách vraku nacházet. Jde o jedinečný, vzrušující příběh o lidské touze a odvaze překonávat překážky a nebezpečí na cestě za svým snem.

„Skvělý thriller o drsných chlapech a velkých snech… a navíc je to všechno pravda .

Zařazeno v kategoriích
Robert Kurson - další tituly autora:
Honba za pirátem Honba za pirátem
Kurson, Robert
Cena: 279 Kč
 
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky






Honba za pirátem
Vyšlo také v tištěné verzi
Objednat můžete na
www.cpress.cz
www.albatrosmedia.cz
Robert Kurson
Honba za pirátem – e-kniha
Copyright © Albatros Media a. s., 2016
Všechna práva vyhrazena.
Žádná část této publikace nesmí být rozšiřována
bez písemného souhlasu majitelů práv.





HONBA ZA PIRÁTEM
ROBERT KURSON
CPress
Brno
2016





Tu a tam jsme uvěřili, že když budeme řádně žít, Bůh nám
dovolí stát se piráty.
MARK TWAIN





5
Pro Amy, můj nalezený poklad





6
POZNÁMKA AUTORA
J
ednoho časného lednového rána v  roce 2012 jsem přijal meziná -
rodní hovor z neznámého čísla. Byl z Dominikánské republiky, ale
já jsem nikoho z té země neznal, a dokonce jsem tam ani nikdy nebyl.
Hlas v telefonu byl však nezaměnitelný.
„Jestli máš rád piráty, sejdeme se v New Jersey.“
Volajícím byl John Chatterton, jeden z  hrdinů mé knihy
Stíny hlubin, založené na  skutečné události  – příběhu dvou potápěčů,
kteří objevili německou ponorku z  druhé světové války potopenou
na  pobřeží New Jersey, a  jejich posedlosti životu nebezpečnou misí
vrak identifikovat.  S  Chattertonem jsem nemluvil už přes rok, ale
jeho baryton s newyorským přízvukem jsem poznal ihned.
„Jací piráti?“ zeptal jsem se.
„Skuteční. Ze sedmnáctého století. Z Karibiku.“
Pouhá zmínka o  pirátech mě donutila narovnat se v  křesle. Ale
načasování na  výlet z  Chicaga do  New Jersey nemohlo být horší.





7
POzNámK a aUTORa
Sněžilo a já jsem zrovna sbíral podklady pro novou knihu, navíc jsem
se právě vrátil z dovolené. Ale něco jsem se od Chattertona naučil –
když máš příležitost, musíš ji chytit za pačesy. O hodinu později jsem
se už řítil po silnici směrem na východ. Později té noci jsem zaparko -
val v restauraci U Scottyho ve Springfieldu v New Jersey. Neviděl jsem
Chattertona tři roky, ale vypadal mladší, než jak jsem si ho
pamatoval. Teď mu bylo šedesát, ale vypadal na třicet. Představil mě svému
příteli Johnu Matterovi, padesátníkovi se širokým úsměvem a silným
přízvukem ze Staten Island. Už jsem Matteru potkal, bylo to před pár
lety, a  přitom jsem si vzpomněl, že kdysi pracoval jako bodyguard.
Jeho mohutné, svalnaté paže na to stále vypadaly.
Objednali jsme si pití a prohodili pár slov o rodině, a pak
Chatterton přešel rovnou k věci.
„Co víš o zlatém věku pirátů?“ zeptal se.
Jak se později ukázalo, věděl jsem toho docela dost. Před pár lety
jsem si totiž v  zapadlém knihkupectví vybral knihu od  Alexandra
Exquemelina Co jsem zažil mezi piráty a bukanýry. Kniha vyprávějící
příběh života pirátů mužem, který se s  nimi plavil a  zaznamenával
hrdinské činy kapitána Henryho Morgana, se později stala klasikou,
přestože měla sotva dvě stě stran. Tehdy jsem za ni zaplatil dva dolary
a vzal si ji s sebou na oběd. K jídlu jsem se ale už nedostal.
Exquemelin piráty líčí zuřivější než v jakémkoliv filmu
a proradnější než v  jakémkoliv románu. Piráti dobyli města a  zaseli strach
do  srdcí svých nepřátel, někdy i  bez toho, aniž by pozvedli své
šavle. Jednou snědli ještě bijící srdce kapitána obchodní lodi, který se
odmítl vzdát, a tak se jejich pověst šířila i za oceán. A i když zrovna
neloupili, byl jejich život natolik divoký a nespoutaný, že by se z toho
zatočila hlava i rockovým hvězdám. A přesto piráti žili organizovaně
a  podle kodexu cti, díky čemuž tak předběhli svou dobu a  stali se
téměř neporazitelnými.





8
HONBa zaŽPIRáTEm
Piráti po  sobě nezanechávali žádné stopy. Od  dob, kdy bukanýři
brázdili oceány, byla objevena a správně identifikována jenom jedna
jediná loď – Whydah, nalezená ve vodách u mysu Cape Cod v roce
1984. Na světě není nic těžšího než najít pirátskou loď. Jako by každá
stopa po bukanýrech zmizela.
Poté, co jsem zhltnul Exquemelina, četl jsem každou pirátskou
knihu, kterou jsem našel, a ptal se na vzácné mince v obchodech, jen
abych ty malé stříbrné kousky spatřil. Dokonce jsem přejel celé Státy,
jen abych v  muzeu navštívil výstavu Whydah. Takže ano, o  zlatém
věku pirátství, které trvalo zhruba od roku 1650 do roku 1720, jsem
už něco málo věděl.
„Fajn,“ řekl Mattera. „Protože my jsme právě prožili rok
v sedmnáctém století.“
Další tři hodiny mi oba vykládali o  své misi, která vedla k 
nalezení pirátské lodi. O cestě plné potápění, záhad a nebezpečí.
Vyprávěli o pátrání v knihovnách a archivech po celém světě napříč celou
historií pirátů. Popisovali, jak využívali moderní technologie a 
pátrali ve  starodávných mapách a  rukopisech. Jak se učili od  starších
a moudřejších a bojovali s hrdlořezy a nepřáteli. Vyprávěli mi o svém
hledání kapitána pirátů, o muži, který byl jako Jack Sparrow
ve skutečném životě, známější než Černovous a smělejší než William Kidd.
O  muži, který byl legendou, ale jehož příběh se ztratil ve  víru času,
bukanýrovi Josephu Bannisterovi.
Chtěl jsem vědět víc, a  tak jsem se vyptával a  vyptával, dokud
restauraci nezavřeli. Na parkovišti mi potom řekli, že mi rádi
popovídají, co bylo dál, ale že nikdy skutečně neporozumím tomu, čím si
prošli, dokud sám nespatřím místo, kde se všechno odehrálo.
O  dva týdny později jsem se s  Chattertonem a  Matterou setkal
ve  čtvrti Colonial Zone v  Santu Domingu, jedné z  prvních
osídlených oblastí Nového světa. Procházeli jsme se po kostkách Calle Las
Damas, první vydlážděné cestě v Americe. Po mé pravici stál rodný





9
POzNámK a aUTORa
dům dobyvatele Nicolase de Ovando, postavený v roce 1502 i s žaláři,
po mé levici nejstarší kostel Nového světa. Po snídani mě přátelé vzali
do budovy z šestnáctého století, kde sídlila laboratoř Oficina Nacio -
nal de Patrimonio Cultural Subacuático. Bylo to místo, kde artefakty
objevené lovci pokladů byly  pečlivě zaznamenávány a následně
tříděny. Nevěděl jsem, kam se dřív podívat. Na jednom stole byl devět
stop dlouhý zlatý řetěz ze sedmnáctého století. Na druhém pár
otrockých pout a krabička ve tvaru vejce vyrobená ze stříbra. V cementové
nádrži s vodou ležela kotva, která pocházela z lodi Kryštofa Kolumba.
Ve Státech by kotva byla chráněná bezpečnostním sklem
a laserovými paprsky. Tady jsem si na ni klidně mohl sáhnout a tak jsem to taky
udělal. Jakmile jsem se jí dotkl, dýchl na  mě Kolumbův svět a  já se
vrátil v čase a ocitl se v patnáctém století.
Vedle východu byl poslední stůl zaplněný stovkami mincí ze
sedmnáctého století. Nabral jsem si do hrsti tolik stříbrňáků, kolik se
mi jich vešlo do dlaně, a nechal je protéct mezi prsty. Vydávaly zvuk,
jaký jsem nikdy předtím neslyšel, a  přesto jako bych ho znal celý
život. Vodopád tlumené zvonkohry, hutný, hluboký a  starý. To byla
ta píseň, která zněla v  uších všem pirátům. Zvuk cinkajících mincí,
zvuk pokladu.
Té noci mě zavezli na  severní pobřeží země, kde započali svoji
misi, hledání ztraceného Zlatého rouna, největší pirátské lodi, jaká
kdy na mořích plula. V New Jersey mi jen nastínili svůj příběh. Tady,
za horké noci, kdy i měsíc jako by se potil, jsem uslyšel víc – jak těžké
to pro Chattertona a Matteru bylo, co riskovali, aby mohli uskutečnit
svůj sen, a jak stále ještě platili vysokou cenu za tento výlet
do historie a  pohled do  mysli skvělého vůdce a  dobrodruha, piráta Josepha
Bannistera.
A já jsem mezi řádky tohoto dobrodružného příběhu četl, že celou
tu dobu hledali víc než jen pirátskou loď.





10
HONBa zaŽPIRáTEm
Když jsem přijel domů, už jsem se nechtěl vrátit ke svému starému
projektu. Místo toho jsem probudil své dva malé syny a pověděl jim
pirátský příběh o  ztracené legendární lodi. A  pak jsem se rozhodl
povědět ho i vám.















13
Kapitola první
NEJÚŽASNĚJŠÍ PIRÁTSKÝ PŘÍBĚH VŠECH DOB
J
ohn Chatterton a  John Mattera byli jen pár dní od  spuštění své
mise, kterou plánovali dva dlouhé roky – pátrání po pokladu lodi
San Bartolomé , potopené v sedmnáctém století, v ceně kolem sta
milionů dolarů. Aby ji našli, přestěhovali se do Dominikánské republiky
dávajíce všanc všechno, co mají a co je jim drahé. Tento objev by jim
přinesl bohatství a slávu, o jaké se jim ani nesnilo, a zapsal jejich
jména do učebnic dějepisu. Psaly by o nich i New York Times. Muzea by
pořádala noblesní večírky na jejich počest. To nejlepší na tom všem
bylo, že přesně věděli, kde hledat.
A  pak zazvonil telefon. Na  lince byl Tracy Bowden,
devětašedesátiletý lovec pokladů, legenda v  jejich branži. Řekl jim, že našel
něco velkého, co potřebuje probrat, a požádal je, aby za ním přiletěli
do Miami.
Chatterton a Mattera neměli času nazbyt. Přísahali si, že je nikdy nic
nesvede z jejich cesty. Ale naléhavost v Bowdenově hlasu... a Miami je





14
HONBa zaŽPIRáTEm
jenom dvě hodiny letu ze Santa Dominga, takže by mohli být zpátky
během jednoho dne. A kdyby přece jenom o nic nešlo, Bowden vždy
uměl vyprávět skvělé historky, což bylo na honbě za pokladem to nej -
zábavnější, tedy až na zlato. Takže si jednoho brzkého rána sbalili věci,
rezervovali letenky a vydali se na cestu. Poklad lodi San Bartolomé byl
ztracený po čtyři století, tak tam prostě ještě chvíli počká.
V Miami si pronajali auto a rozjeli se k Bowdenovi. Nepodobal se
žádnému jinému lovci pokladů, jakého kdy potkali. Pracoval
v ústraní, vyhýbal se veřejnosti a  téměř ze zásady pracoval sám. Nechlubil
se a své historky nepřikrášloval. Dokonce téměř nevyužíval moderní
technologie, které způsobily převrat v podvodním bádání, místo toho
se při hledání vraků plných zlata a  stříbra spoléhal na  staré kresby,
omšelé vybavení a na své vlastní, desítky let staré poznámky.
Během své kariéry Bowden objevil ne jednu, ale dvě galeony se
španělským pokladem a u třetí byl hodně blízko. Přesto však
Chatterton ani Mattera nemohli posoudit, jak velký majetek mu to přineslo.
Jeho domov v Dominikánské republice nebyl o moc větší než garáž
a jeho loď Delfín byla sice pěkná, ale nijak výjimečná. Jako úspěšný
lovec pokladů by si Bowden mohl dovolit žít v  paláci s  klikami ze
zlata a  s  vodním příkopem. Ale jak Chatterton s  Matterou
zabočili na  příjezdovou cestu, museli si znovu zkontrolovat adresu. Dům,
přestože byl hezký, se ničím nelišil od ostatních domů na předměstí.
Uvnitř jim Bowden nabídl kávu, oni ho však nevnímali. Kam se
podívali, viděli poklady. V jedné místnosti byly stříbrné mince
zasazené v  korálu, ve  druhé mosazné kompasy, za  které by muzea byla
ochotná zaplatit celé jmění. Čínská váza z Delftu pocházela ze
sedmnáctého století, pořád stejně modrá a bílá jako v den, kdy byla
vyrobena. A vedle ní stál k ní ladící, nesmírně cenný servis, který
Mattera viděl v  Metropolitním muzeu umění v  New Yorku. Bowden jim
ukázal ještě další mince a  artefakty a  ke  každému kousku
povyprávěl poutavý příběh. Nechal je všechno si osahat. Dotek je důležitý,





15
NEJÚŽ aSNĚJŠÍ PIRáTSKÝ PŘÍBĚH VŠECH DOB
řekl, jinak by těmto věcem člověk nikdy nemohl opravdu porozumět.
Po chvíli se Mattera omluvil a odešel na toaletu. Jakmile vešel do kou -
pelny, zarazil se. Ve vaně na velké hromadě ležely plastové sáčky
naplněné stříbrnými osmipencovými mincemi, všechny ze sedmnáctého
století. Roky na aukcích vídal takové mince na prodej za tisíce
dolarů za kus. Podle jeho počtu bylo ve vaně alespoň sto takových sáčků
po  padesáti mincích. Mattera nikdy nebyl dobrý počtář, ale tohle si
spočítal hned. V jediné vaně se díval na poklad v hodnotě pěti
milionů dolarů, uložený v  těch nejobyčejnějších taškách, které dokonce
ani nešly uzavřít.
Když se vrátil se do obývacího pokoje, rychle přešel
k Chattertonovi a zašeptal mu do ucha: „Jdi si odskočit.“
„Hmm?“
„Prostě udělej, co ti říkám. Jdi do koupelny.“
Chatterton pokrčil rameny. Přece jenom to byl jeho parťák, a tak
poslechl.
Vrátil se o pár minut později s vytřeštěnýma očima.
Bowden je požádal, aby se k  němu připojili u  jídelního stolu,
a pak přešel rovnou k věci. V této branži byl přes třicet let – našel tři
galeony, loď s otroky a proslavenou válečnou loď z období americké
revoluce. Psalo se o něm – dokonce dvakrát – v National Geographic
(Mattera jeho příběh poprvé četl, když mu bylo 16 let, a od té doby
se k němu vracel zas a znovu). Navrátil světu jeho poklady
a artefakty nesmírné hodnoty. Ale bylo tu něco jiného, po čem toužil – něco
zvláštního, co by předčilo veškerá jeho očekávání, cenu, kterou hledal
po celá desetiletí.
„Říká vám něco jméno Joseph Bannister?“ zeptal se.
Oba muži zakroutili hlavami.
Bannister, začal Bowden vysvětlovat, byl respektovaný anglický
kapitán v sedmnáctém století, který byl zodpovědný za převoz
nákladu z Londýna na Jamajku. Jednoho dne z nepochopitelných důvodů





16
HONBa zaŽPIRáTEm
ukradl loď jménem Zlaté rouno, které velel, a  jeho pirátské běsnění
započalo. Férový chlap sešel z cesty v 80. letech 17. století, v době
zlatého věku pirátství. Během několika let se stal nejhledanějším mužem
v celém Karibiku. Čím víc se ho snažili Angličané zastavit, tím
důmyslněji jim vzdoroval. Brzy se stal postrachem po celém světě. Britové
tehdy přísahali, že ho za každou cenu dopadnou a oběsí.
Královské námořnictvo ho pronásledovalo na  otevřeném moři
a použilo veškeré své síly, aby ho dopadlo. Nikdo jiný by takové
štvanici neunikl, ale Bannister to dokázal. A jeho činy byly stále
odvážnější a odvážnější. Konečně dvě britské fregaty chytily kapitána a jeho
loď do  pasti na  ostrově, z  něhož nebylo úniku. Většinu kapitánů by
pohled na jedinou takovou fregatu donutil bezmocně rozhodit
rukama a  vzdát se. Čelit dvěma? Dokonce i  ten nejstatečnější by padl
na  kolena a  začal se modlit. Ne však Bannister. On a  jeho posádka
obsadili děla, nabili své muškety a  začali vést nekompromisní bitvu
proti dvěma královským námořním válečným lodím. Bannister
vyhrál. Jako zbitý pes, s mnoha mrtvými a raněnými muži, se
námořnictvo potupně vrátilo zpět na Jamajku a Bannister znovu unikl. Pro
Anglii to byla ohromující porážka a  z  Bannistera se stala legenda.
V průběhu věků se však jeho jméno ztratilo ve víru času.
„Toto je ten nejúžasnější pirátský příběh všech dob,“ řekl Bowden,
„a přesto o něm nikdo neví. Chci Zlaté rouno. A myslím, že vy,
chlapci, byste mi ho mohli pomoci najít.“
Bowden ani nemusel objasňovat, jak vzácný by takový nález
pirátské lodi byl. Jak Chatterton, tak Mattera věděli, že jediná objevená
a  správně identifikovaná loď  – Whydah  – ztroskotala v  roce 1717
poblíž mysu Cape Cod a byla nalezena badatelem Barrym Cliffordem
v roce 1984. Tento objev inspiroval knihy, dokumenty a výstavu, která
putovala mnoha muzei ještě dvacet let po jejím nalezení. Po odhalení
Whydah se svět nemohl pirátů nabažit. A teď Bowden mluvil
o pátrání po pirátské lodi, jejíž kapitán působil ještě odvážněji než bukanýři





17
NEJÚŽ aSNĚJŠÍ PIRáTSKÝ PŘÍBĚH VŠECH DOB
z  hollywoodských filmů.   Ale to nebyla jediná velká novinka. Bow -
den také věřil, že zná přesné místo, kde vrak leží. Historické
prameny jasně říkaly, že Zlaté rouno ztroskotalo u  malého ostrova Cayo
Levantado na severním pobřeží Dominikánské republiky. Chatterton
a Mattera to místo znali; plné krásných bílých pláží
a pětihvězdičkových letovisek. Léta byla tato lokalita známá jako Bakardské ostrovy,
kterou výrobci rumu kvůli reklamě líčili jako ráj na zemi.
Bannisterův příběh byl ve  své době legendou, ale v  současnosti by se našlo
jen pár lidí, kteří se snažili vrak najít. O  bývalém dominikánském
diktátoru Rafaelu Trujillovi se šířily fámy, že v 60. letech poslal
potápěče k ostrovu Cayo Levantado, ale jeho muži se vrátili s prázdnou.
Bowden zde započal své pátrání v  roce 1984, ale na  ostrově našel
jenom trosky vraků z  pozdější doby. V  posledních měsících začínal
věřit, že bez nejmodernějšího vybavení, jako jsou sonary nebo
magnetometry, nikdy Zlaté rouno nenajde. On sám takovou technologii
nepoužíval, zůstal věrný metodám prověřeným časem. Ale nemohl
popřít, že muži jako Chatterton a  Mattera byli budoucností oboru.
Věděl, že obětovali poslední dva roky svých životů a  své jmění, aby
dokonale ovládli jemnou techniku nutnou k  použití moderního
vybavení, a sám se přesvědčil o funkčnosti těchto přístrojů a metod,
když pozoroval způsob jejich přípravy k nalezení galeony. A tak jim
nabídl dohodu. Dá jim 20 procent ze Zlatého rouna, když ji za  něj
najdou. Možná na  palubě najdou zlato, stříbro nebo šperky. Možná
tam budou meče, muškety, pirátské korály, dřevěné nohy nebo dýky.
Možná dokonce kostry. A možná tam nebude vůbec nic. Každopádně
Bowden chtěl víc než jen poklad. Chtěl Bannistera, největšího piráta
všech dob.
Nepožadoval odpověď rovnou. Věděl, že zrovna chtěli začít své
vlastní pátrání. Obdivoval jejich odvahu a  vizi  – připomínali mu
jeho samotného, když dal v  sázku svůj vlastní americký život, aby
našel své štěstí v Karibiku. Ale Bannisterovo Zlaté rouno bylo k mání





18
HONBa zaŽPIRáTEm
jen jednou za život. Dobře si to promyslete, řekl jim, a dejte mi brzy
vědět.
Když odjížděli od Bowdena, oba dva mlčeli, ale mysleli na to samé.
Potápěli se do  těch nejslavnějších a  nejzajímavějších vraků, jako
jsou například Titanik, Andrea Doria, Lusitania, tajemná německá
ponorka, Britannic nebo Arizona, ale ani jeden si neuměl
představit nic úžasnějšího nebo vzácnějšího než loď ze zlatého věku pirátů,
zvlášť tu, na které byl kapitánem námořník gentleman, ze kterého se
stal ničema a v bitvě porazil Královské námořnictvo. Každý potápěč
někde v  hloubi své duše touží objevit pirátskou loď. Přesto se však
nezdálo, že by se něco takového někdy někomu přihodilo. Nikdy.
A  teď Chatterton a  Mattera dostali šanci najít jednu tak vzrušující,
o níž se ani v příbězích nevypráví. Přesto oba muži věděli, že
v žádném případě nemohou Bowdenovu nabídku přijmout. Dva roky
dřeli, aby našli poklad, utratili statisíce dolarů za loď a vybavení, zasvětili
tomu své životy. Dali dohromady tým, bádali ve  španělských
archivech, konzultovali své poznatky s legendami v oboru, skoro se dostali
do přestřelky na krásných, ale divokých místech a přežili útok
temných nepřátel. To všechno vedlo k cíli, o kterém vědělo jen pár lidí,
ke galeoně jménem San Bartolomé, potopené hurikánem v roce 1556
na  jižním dominikánském pobřeží a  plné pokladů. Věděli, že tam
někde je. Už zašli příliš daleko na to, aby to teď vzdali.
Za jiných okolností by možná oba parťáci pozdrželi svůj projekt,
ale teď lovcům pokladů utíkal čas. Vláda společně s archeology totiž
tlačila na  země s  četným výskytem vraků (jako Jamajku, Mexiko,
Kubu, Bahamy nebo Bermudy), aby zabránila soukromým
objevitelským a  pátracím akcím. Jen o  pár let dříve UNESCO uveřejnilo
deklaraci, ve  které se psalo, že sto let po  potopení loď náleží tomu
národu, který ji ztratil, a nikoliv osobě, která ji najde. Několik zemí již
tuto smlouvu podepsalo. Dominikánské republice se jí zatím dařilo





19
NEJÚŽ aSNĚJŠÍ PIRáTSKÝ PŘÍBĚH VŠECH DOB
vyhýbat, ale byla to jen otázka času. V  roce 2008, když měl člověk
v úmyslu lovit poklady, musel to udělat hned.
Čas utíkal také potápěčům. Chattertonovi bylo padesát sedm let,
Matterovi čtyřicet šest. Oba byli mnohem starší než většina těch,
kteří se potápěli hluboko do vraků. Potápění je sport, který posouvá
lidské tělo až za  hranici jeho možností a  může člověka paralyzovat
nebo zabít kvůli sebemenší chybě. Většina byla ze hry po  čtyřicítce
a ti, kteří zůstali déle, si často jenom namočili kotníky o víkendech.
Ale hledání galeony nebylo žádné hobby. Aby ji našli, museli být Cha -
tterton a Mattera připravení strávit ve vodě celé dny, možná dokonce
týdny nebo měsíce. Nemohli si dovolit ještě víc zestárnout při hledání
pirátské lodi, která by tam ani nemusela být. Oba muži začínali jako
dělníci, ani jeden z nich nebyl nijak zvlášť bohatý. Dohromady totiž
investovali skoro milion dolarů, aby galeonu našli. Kdyby to teď vzali
oklikou kvůli pirátské lodi, riskovali by, že utratí veškeré své zbylé
peníze kvůli nalezení vraku, na  kterém možná žádný poklad nebyl.
Takže bylo jasné, že musí zavolat Bowdenovi, poděkovat mu za tuto
pirátskou příležitost a  potom slušně odmítnout. Přesto když přijeli
na  letiště v  Miami, ani jeden z  nich se nemohl donutit vytočit jeho
číslo.
  
Před deseti lety byl John Chatterton jen obyčejný potápěč, který sta -
věl podvodní konstrukce. Teď se z něj stal jeden z nejznámějších
žijících potápěčů světa. Nebylo to díky tomu, že by byl skvělým plavcem
nebo že by objevil nádherné korálové útesy. Stal se tím, kým je, díky
těm nejnebezpečnějším vrakům na světě.
Ty vypadaly jako železné labyrinty, přírodou zkroucené jako
pouťová zvířátka vyrobená z  nafukovacích balónků a  zpustošené
časem. Mnoho z  nich v  hloubkách, které vůbec člověku neměly být





20
HONBa zaŽPIRáTEm
přístupné, protože tlak vody by tu mohl způsobit kolaps životně důle -
žitých orgánů a  nahromadění dusíku zmást mysl nebo zpěnit krev.
Když se člověk potápí nějaký ten pátek, mohl už vidět, jak lidé pod
vodou halucinují, ztratí se ve vraku nebo uvíznou v síti drátů. Když
se tomu ale věnuje ještě déle, možná zažil i to, jak se lidé, ochromeni
poškozením nervů, utopili. Za dvacet let potápění se do vraků viděl
Chatterton zemřít devět mužů, včetně syna s jeho otcem a také
jednoho ze svých nejlepších kamarádů. On však neriskoval z obvyklých
důvodů – kvůli artefaktům, aby se mohl vychloubat, nebo proto, aby
se o  něm psalo v  časopisech pro nadšené potápěče. Ve  skutečnosti
se většiny nalezeného vzácného porcelánu a  dalších relikvií vzdal,
dokonce i  když měly obrovskou cenu. Do  úzkých chodeb vraků se
potápěl, protože od doby, kdy se jako dobrovolník přihlásil do války
ve  Vietnamu, věřil, že pouze tam, kam je téměř nemožné se dostat,
má člověk šanci zjistit, na čem v životě opravdu záleží.
Po válce objevil tato monstra vyrobená ze železa, potopená desítky
metrů pod mořskou hladinou. Během dalších deseti let byl
ve spoustě nebezpečných vraků, často pronikal do míst, která byla pro člověka
považována za příliš nedostupná nebo ohrožující na životě.
V době, kdy mu bylo pětatřicet, ho většina veteránů tohoto sportu
považovala za  nejlepšího vrakového potápěče, jakého kdy poznala.
V  roce 1997 Chatterton a  jeho buddy* Richie Kohler vyřešili mezi -
národní záhadu, když nalezli německou ponorku z  druhé světové
války potopenou u  pobřeží New Jersey. Tři potápěči zemřeli během
šestileté odysey, Chatterton obětoval manželství, peníze a několikrát
téměř i svůj život. Když se lidé ptali, proč byl ochoten toto všechno
riskovat  – na  ponorce totiž nebylo žádné zlato ani cenné artefakty,
jenom identifikační číslo  – odpověděl jim, že ponorka byla jedním
* pozn. překladatele – Slangový výraz pro partnera při potápění.
Potápěči se z důvodu bezpečnosti potápějí vždy minimálně ve dvou a navzájem se
hlídají.





21
NEJÚŽ aSNĚJŠÍ PIRáTSKÝ PŘÍBĚH VŠECH DOB
z momentů, které s velkým štěstím prožijete jen jednou za život, kdy
člověk zjistí, kým ve skutečnosti je. A proto by raději zemřel, než aby
se vzdal svého pátrání po vraku jen proto, že se věci příliš kompliko -
valy nebo se zdály být nemožné.
Ponorka přinesla Chattertonovi s  Kohlerem světový obdiv a 
slávu. Do  roku 2004 o  nich byla napsána kniha, natočeny
dokumenty a  byli hosty populárních pořadů na  televizním kanálu History
Channel. Chatterton, pohledný, vysoký a  s  nádherným
barytonovým hlasem, byl dobře placen za  různé přednášky a  reklamy.
Poprvé od  doby Jacquesa Cousteaua se potápěč proslavil po  celém světě.
Lidé ho poznávali na ulicích, děti chtěly autogram a ženy mu posílaly
své fotky. Většina potápěčů, hlavně ti přes padesátku, by už pověsila
kariéru na  hřebík. Ale Chatterton stále překonával překážky  –
technologické, přírodní a překážky svého těla – jen aby mohl ještě
hlouběji a dál do vraků. Ponořil se do více míst než kdokoliv jiný a viděl
zemřít několik potápěčů. Jeho poslední velké dobrodružství přišlo
v roce 2005, když s Kohlerem dali dohromady novou expedici
k vraku Titaniku. Jejich cesta přinesla nový pohled na potopení lodě, ale to
Chattertonovi stále nestačilo. Nesáhl si na dno svých sil. Koneckonců
poloha vraku byla již známa. Loď je potopená přibližně čtyři
kilometry pod hladinou, takže nemohl udělat nic jiného než zůstat v ruské
ponorce, která ho k Titaniku přivezla. Prostě u něj nebyl první.
Když se vrátil domů, začal Chatterton hledat nové projekty, něco
složitějšího a  vzácnějšího, něco, co ještě nikdo před ním nezvládl.
Více než rok se však snažil marně. Účetní a  právníci ho nabádali,
aby odešel do důchodu a rozumně investoval své peníze. Nebojte se,
naopak ještě znásobil svoje úsilí. Když mu Kohler oznámil, že se vrací
zpět napravit své rodinné vztahy, nemohl předstírat, že je z toho
šťastný. Jak se mohl vrátit k opravování oken v Burger Kingu po tom, co
se ponořil do německé ponorky, kterou před tím nikdy svět
nespatřil? A  přesto se ptal sám sebe, jestli nemá Kohler pravdu. Najít tak





22
HONBa zaŽPIRáTEm
úžasný vrak bylo opravdu vzácné; člověk po něm mohl pátrat desítky
let, a  přesto žádný neobjevil. Tehdy mu bylo padesát šest let. Tolik
času už neměl. A pak se spojil s Matterou. Potkali se jen jednou nebo
dvakrát v 80. letech, ale od té doby uběhlo téměř dvacet pět let. Znovu
se setkali až na potápěčském semináři v roce 2006. Během jednoho
víkendu naplánovali novou misi, které věnovali své životy a 
úspory – mohli by objevit španělskou galeonu v dominikánských vodách,
na  jednom z  posledních míst, kde se poklady směly lovit. A  oni ji
jednoho dne najdou, ať je to bude stát cokoliv.
  
Matterův život byl napínavější než hollywoodské filmy ještě dřív, než
se naučil řídit. Syn řezníka ze Staten Island se pustil do riskantního
podniku už jako teenager, což mu přineslo statisíce dolarů a vlastnic -
tví mnoha barů a hospod, do kterých by ještě ani dle zákona nesměl
vstoupit. Když mu bylo třiadvacet, zapletl se do  války rodiny
Gambino, kriminálníků z New Yorku, která se táhla už celé roky. Jednou
z možností bylo bezhlavě se stát součástí tohoto světa násilí. Druhá
možnost byla ještě šílenější – být strážcem zákona. Mattera si vybral
a  stal se vymahačem práva. Ve  třiceti byl vysoce ceněným osobním
strážcem celebrit a magnátů.
Po  celou dobu byla však historie a  potápění Matterovou spásou.
Když byl mladý, v době, kdy jeho život ještě mohl nabrat jiný směr,
našel se v knihách o historii, které hltal po tuctech, a v knihovně
kempoval i několik dní v kuse. Pro Matteru byla historie víc než jen sbírka
starých příběhů; mohl nahlédnout přímo do lidské podstaty; historie
byla křišťálová koule, která vyprávěla nejen minulost, ale i 
budoucnost. A pak se naučil potápět, ne však proto, aby v tropech pozoroval
hezké ryby, ale aby se mohl ponořit hluboko do chladných vod
oceánů, kde mohl proplouvat skrz vraky a sám se historie dotknout.





23
NEJÚŽ aSNĚJŠÍ PIRáTSKÝ PŘÍBĚH VŠECH DOB
Jeho první ponor směřoval k Oregonu, luxusnímu parníku poto -
penému v roce 1886, dost hluboko na to, aby zabil i zkušeného
potápěče. Bylo mu teprve čtrnáct let. Pro neplnoleté byl vstup na palubu
potápěčské lodi zakázán, takže se jednoho rána objevil v  přístavu
s bednou piv a s taškou plnou sendvičů z řeznictví svého otce.
Uplatil tak kapitána a  o  hodinu později už byl na  širém moři, nocoval
s drsnými motorkáři, členy potápěčského gangu a dalšími
zocelenými dušemi, které byly průkopníky vrakového potápění na 
východním pobřeží. Tři dny proplouval kolem Oregonu a nahlížel lidním
okénkem do jeho útrob, aby našel nějaké stopy, které by mu vysvětlily
příčiny jeho potopení. Tato cesta ho nadchla. Nezáleželo na tom, kam
ho život zavedl – do zemí třetího světa, kde pracoval pro vládu USA;
do úžasných mezinárodních podniků, kde se živil jako ostraha
slavných osobností – nakonec se pokaždé vrátil zpět k historii a potápění.
Jediné dvě věci, které vždy mluvily pravdu.
Když mu bylo čtyřicet, prodal svou bezpečností agenturu. Byla to
chyba – kupec jim však učinil velmi dobrou nabídkou a jeho partner
ji chtěl přijmout – ale co se stalo, stalo se. A tak teď byl majitelem
velmi tučného konta a poprvé v životě nemusel každé ráno v pět vstávat
do  práce. Již od  dětství snil o  tom, že bude bydlet někde, kde bude
dost teplo na  to, aby si mohl číst své knihy venku i  uprostřed noci,
ze všech stran obklopený vraky. V Dominikánské republice už kdysi
pracoval a  miloval tamější lidi a  historii. A  vraky tam byly doslova
všude – místo, kde přistál Kolumbus, brána do Nového světa. O pár
měsíců později se přestěhoval do  Santa Dominga, hlavního města
a započal svůj klidný život.
Trvalo to přesně dva měsíce. Mattera byl duší dělník,
potřeboval práci. A  tak si otevřel Pirate’s Cove, potápěčské centrum na 
jižním pobřeží, a  bral zákazníky do  stoletých vraků v  místní oblasti.
Jen několik turistů však zajímaly tyto žijící kousky historie. Ostatní
chtěli zůstat blízko pobřeží, kde byly k vidění krásné korálové útesy





24
HONBa zaŽPIRáTEm
a sklenička skotské byla vždy po ruce. Mattera se usmíval a dal svým
hostům to, co chtěli. V noci však utíkal ke svým knihám.
Tentokrát však začal číst jiné  – o  papežích a  králích, badatelích,
dobyvatelích a nebojácných kapitánech, které si vzalo moře. To byly
příběhy galeon, legendárních španělských lodí s pokladem z 16. a 17.
století, které převážely nesmírné bohatství z Nového světa do Španěl -
ska. Dominikánská republika – tehdy nazývaná Španělské ostrovy –
byla křižovatkou všech těchto cest.
Mattera dal dohromady plán. Galeonu za  každou cenu najde,
a to na vlastní pěst. Finanční odměna by byla ohromná – mohl by si
koupit svoje milované New York Mets a ještě by mu zbylo. A co víc,
objevení galeony by se stalo historickou událostí, a proto byl ochoten
riskovat vše, co měl.
A pak se potkal s Chattertonem na workshopu pro potápěče,
který Mattera pořádal v Pirátské zátoce. Muži se neviděli celá desetiletí,
ale Matterovi stačil jediný oběd na  to, aby si znovu připomněl, co
na tomto muži tak obdivoval. Chatterton miloval vraky, ale obtěžoval
se jenom s  těmi, které byly historicky důležité a  které bylo obtížné
objevit. Jakmile se nějakému oddal, nikdy už se nevzdal a nezáleželo
na tom, jak zapeklitý vrak to byl nebo jak hluboko se nacházel. A to
byla naprostá pravda, i kdyby tomu měl obětovat svůj život. Víc než
na cokoliv Chatterton věřil ve vzácné věci; pro něj „těžké najít“
znamenalo „nádherné“ a byl ochotný prohledat třeba celý svět.
  
Když čekali v řadě na letišti v Miami, byli stále ještě ohromeni pirát -
ským příběhem, který jim vykládal Bowden, a  obzvlášť drsňáckým
kapitánem Josephem Bannisterem. Představte si řádného
gentlemana, jak krade loď jemu svěřenou, ocitne se ve víru pirátského řádění





25
NEJÚŽ aSNĚJŠÍ PIRáTSKÝ PŘÍBĚH VŠECH DOB
a  pak bojuje s  námořními válečnými loďmi. A  vyhraje. Takové věci
jste neviděli ani ve filmech s Johnnym Deppem.
Na terminálu se zastavili u obchodů s dárky, aby vybrali něco pro
Chattertonovu ženu Carlu a  Matterovu snoubenku Carolinu. Když
dorazili k bráně, věděli, že je čas zavolat Bowdenovi. Budou k němu
upřímní, vysvětlí mu své důvody, proč se nemůžou otočit zády ke své
expedici. Nikdo by to neměl chápat líp než starý lovec pokladů, jako
je Bowden. Vytočili jeho číslo a  dali ho na  reproduktor, aby mohli
svoji lítost vyjádřit společně.
Bowden odpověděl hned po prvním zazvonění.
„Tracy, tady John a  John. Voláme ti ohledně tvé pirátské lodi
a kapitánu Bannisterovi.“
„Už jste se rozhodli?“
„Ano.“
Na  tabuli odletů blikala čísla. Cestující do  Santa Dominga se
pomalu začali přesouvat na  palubu. Chatterton se podíval na  Mat -
teru. Mattera se podíval na  Chattertona. Oba čekali, až ten druhý
promluví.
„Tracy,“ řekl Mattera, „my tu tvoji pirátskou loď najdem.“










27
Kapitola druhá
BANNISTERŮV OSTROV
T
ěsně před rozbřeskem v  březnu roku 2008 se v  tropickém ráji
na severním pobřeží Dominikánské republiky větrem ošlehaný
rybář s cigaretou v puse naklonil přes okraj své veslice a vyhodil sítě
v zátoce Samaná Bay, stejně tak jako to jeho předci dělali den co den
na stejném místě po celá staletí. V okolí nebylo ani živáčka.
Brzy se však jeho loďka začala houpat. Nejdřív jemně, poté ale
přicházely větší a větší vlny; varování, že se k němu blíží něco velké -
ho. V dálce uviděl světla připlouvající lodi a zaslechl rachot motorů.
Někdo měl evidentně naspěch, což bylo opravdu zvláštní. V 
Samaná Bay nikdo nikdy nespěchal. Nebylo proč, v tom bylo její kouzlo.
Postavil se a posvítil baterkou. Viděl, jak loď rychle rozráží vlny a pak
prudce zatáčí vpravo. Jenom obratné hlídkové lodě se uměly takhle
pohybovat, ale tahle nevypadala, že by byla určená
k pronásledování pašeráků drog nebo kontrole lodního nákladu. Měla dlouhou záď
a  nízký ponor. Kdyby měl hádat, řekl by, že ji někdo postavil, aby





28
HONBa zaŽPIRáTEm
hledala a nacházela věci pod hladinou. Jeho rybářská veslice se málem
převrhla, když desetimetrová loď proplula kolem. Proplula tak blízko
okolo rybáře, že dokonce zahlédl jméno na boku napsané červenými
písmeny – Hlubinný průzkumník – a dva muže, kteří na něj mávali.
Chatterton a  Mattera se za  normálních okolností nepouštěli
do  práce za  tmy, obzvlášť ne na  neznámých místech. Ale měli najít
loď ze zlatého věku pirátství a  ani jeden se nemohl dočkat východu
slunce.
Pořád ještě nemohli uvěřit, že se do toho opravdu pustili. Investo -
vali dva roky práce, příprav a  většinu svých úspor, aby našli poklad
galeony, jen proto, aby pak od  všeho upustili kvůli pirátské lodi,
o které nikdo nikdy neslyšel. Navíc pracovali pro starého muže, který
si svůj poklad schovával ve vaně a ještě stále si na cestu svítil
rozpadajícími se svítilnami.
A přesto jak sledovali červená a modrá čísílka na ovládacím
panelu, jak odpočítávají vzdálenost od  ostrova, kde se ona pirátská loď
potopila  – 3,8 míle... 3,7 míle... 3,6 míle  – ani jeden z  nich
nepochyboval, že dělají správnou věc. Pirátská loď byla to nejvzácnější, co
mohl člověk pod vodou objevit. A zatímco na staré galeony se
většinou zapomnělo, hlasy pirátů nikdy nepřestanou volat a lákat dětskou
představivost a ty, kteří věří, že svět může být neuvěřitelně vzrušující,
jen když se odváží opustit přístav.
Jak se první paprsky červeného slunce přelily přes horizont,
zavolali Chatterton s Matterou posádku, aby se podívali do dalekohledu
na obrys vzdáleného ostrova. Prvním, kdo z kabiny vylezl, byl Heiko
Kretschmer, osmatřicetiletý instruktor potápění, mistr  všech kutilů,
rodák z  východního Německa, který, když mu bylo pouhých
osmnáct let, riskoval svůj život, jen aby utekl před komunismem a přišel
na  západ za  dobrodružstvím a  lepším životem. Motory,
regulátory, vysílačky, pumpy  – neexistovalo nic, co by Kretschmer
nespravil s  pomocí kleští a  kousku lepicí pásky. Kvůli jeho schopnostem





29
BaNNISTERŮV OSTROV
a houževnatosti ho Mattera považoval za toho nejnepostradatelnější -
ho muže, s jakým kdy pracoval.
Dalším byl Howard Ehrenberg, také osmatřicetiletý, z Long
Islandu a  hotový čaroděj s  počítači, který svůj život prožil jako vedoucí
obchodu, zvukař a největší fanoušek kapely Grateful Dead.
Chattertona potkal na potápěčském plese věnovaném charitě a brzy se stali
velmi dobrými kamarády. Uchvácen myšlenkou lovu pokladů
v dalekých zemích se zeptal Chattertona, jestli by se mu nehodil chlapík
přes techniku, co se umí potápět.
„Pracoval jsi někdy s  hlubinnými sonary nebo magnetometry?“
zeptal se Chatterton.
„Ne, nikdy,“ odpověděl Ehrenberg.
„Fajn, v  tom případě vítej na  palubě.“ A  tak se i  Ehrenberg stal
součástí posádky.
Posádka nyní měla krásný výhled na Cayo Levantado, místo, kde
se potopila Bannisterova loď. Stáli na  přídi a  obdivovali bílý písek
a  ve  větru se vlnící palmy ostrova. Od  dob, kdy se tato oblast stala
kulisou reklam na Bacardi, postavilo se zde mnoho luxusních
letovisek s obrovskými bazény a soukromým přístavem.
„Je to ještě hezčí než v těch reklamách, co byly ve starých vydáních
Playboye,“ řekl Mattera.
„Ty ses na ty reklamy díval?“ udiveně se zeptal Chatterton.
Loď se pomalu přibližovala k  ostrovu a  muži na palubě se začali
připravovat na průzkum místních vod. Do 70. let by si lovci pokladů
nasadili šnorchl nebo se dívali skrz kyblík s průhledným dnem nebo
se jako slavný Teddy Tucker houpali v židli čističe oken pod
horkovzdušným balónem. Tehdy se vlastně nehledaly ani tak vraky jako
spíš rovné hrany; příroda totiž nikdy nevytváří nic dokonalého,
takže když spatřili ostré kraje nebo pravé úhly, věděli, že vidí předměty
vytvořené člověkem.





30
HONBa zaŽPIRáTEm
Moderní technologie všechno změnily. Na  přelomu 21. století
se   začaly využívat dva hlavní nástroje k  nalezení vraků. Hlubinný
sonar, založený na principu zvukových vln, vykresloval mořské dno,
ale nebyl zrovna dobrý na  nerovné plochy s  korálovými útesy, jaké
se nacházely právě v  Samaná Bay. Druhý nástroj, magnetometr, byl
možná tím nejdůležitějším kouskem ve výbavě lovců pokladů a právě
na něj se Chatterton s Matterou plánovali spolehnout.
Aerodynamicky postavený, ve  tvaru torpéda, byl magnetometr
navržen, aby ho mohla loď snadno vléct. Když minul nějaký železný
předmět, ucítil změny v magnetickém poli země. Nejlepší z nich byly
neuvěřitelně citlivé, schopné pod vodou detekovat dokonce i šroubo -
vák. A zatímco na drahé kovy jako zlato a stříbro (které neobsahovaly
železo) nereagoval, byl mistrem v  detekování kotev, kanónů,
dělových koulí a dalších magnetických objektů, které byly součástí dobře
vyzbrojené lodě z této éry. Luxusní verze magnetometrů mohla stát
víc než nový Mercedes Benz, ale bez něj byl lovec pokladů jako slepý.
Chatterton a  Mattera si vybrali jeden z  těch nejlepších  –
Geometrics G-882 s výpary cesia, námořnický magnetometr s výškoměrem
v ceně skoro sedmdesáti tisíc dolarů, včetně softwaru a rozšíření.
Koupit magnetometr byla ta jednodušší část. Vléct ho však bylo
umění. Ten, kdo ho ovládal, musel dodržovat předem vybranou síť
souřadnic a potom ho pomalu a metodicky táhnout tam a zase zpět,
proces známý jako „sečení trávníku“. Jak magnetometr pod sebou
zaznamenával železné předměty, jejich lokace se nahrávala
na počítače na  palubě. Z  těchto záznamů se sestavila mapa. Po  celou dobu
však musí kapitán magnetometr udržovat v optimální výšce, asi třicet
centimetrů nad mořským dnem. Tímto způsobem se občas
z průzkumu stal spíš waltz s mořem. Jenom ti nejlepší kapitáni uměli tančit.
Chatterton, Mattera a  jejich tým měli v  plánu se pohybovat
v  pruzích širokých dvacet pět metrů a  dlouhých jednu míli, pak se
potopit ke  každému vytipovanému místu a  hledat jakékoliv železné





31
BaNNISTERŮV OSTROV
pozůstatky vraku Zlatého rouna. Kdyby první průzkum nic
nového nepřinesl, sestavila by se nová souřadnicová síť sousedící s  tou
předchozí a  znovu se pokračovalo v  hledání, dokud se pirátská loď
nenajde.
Normálně by museli prohledat vody okolo celého ostrova. Ale
Bowden mužům poskytl zásadní informace z historických záznamů,
které pomohly zúžit oblast pátrání. Řekl jim, že Zlaté rouno:
� se potopilo do hloubky sedmi metrů,
� na palubě byly muškety,
� zrovna provádělo tak zvaný careening, když se střetlo
s Královským námořnictvem.
Bylo to právě poslední vodítko, které bylo pro muže významné.
Dřevěné lodě, které se plavily v  tropických vodách, byly zamořené
šášněmi lodními, svijonožci a  ostatními mořskými organismy. Ty
se přilepily na  trup lodi, zpomalovaly ji a  požíraly její dřevo. Když
se trup nekontroloval, mohli tito mrňousci vzít ke  dnu i  tu největší
loď. Aby se zabránilo tomuto poškození, posádka pravidelně čistila
a  opravovala trup. Za  přílivu vytahovali loď na  pobřeží a  postupně,
jak voda zase opadávala, ji nakláněli na stranu – proces známý jako
careening. A oni věděli, že Zlaté rouno se potopilo během careeningu,
což znamenalo, že se bude nacházet blízko pláže.
Tato informace dala mužům naději na rychlou akci. Když
studovali fotografie oblasti, zjistili, že na severním pobřeží ostrova žádné
pláže nejsou, jenom skály, tudíž je pro careening nevhodné.
Na jižním pobřeží pláže sice byly, ale za  posledních deset let se na  nich
vybudovaly nové areály a  rekreační letoviska, takže i  tato strana
ostrova byla mimo hru. Na východním pobřeží byla sice pláž velká,
ale kamenitá a větrná, což pro piráty bylo nepraktické a riskantní.
A tak jim vyřazovací metodou zůstala jen pláž na západním
pobřeží, ta jediná dávala smysl. Byla na závětrné straně ostrova, chráněná





32
HONBa zaŽPIRáTEm
před větrem a vlnami. Navíc byla dobře schovaná před otevřeným
Atlantikem, takže proplouvající lodě ji nemohly vidět. Kdyby si
kapitán měl vybrat, kde u Cayo Levantada opravit svou loď, byla by
to právě tato pláž. A bylo to také místo, kam se vydal Chatterton.
Nasměroval Hlubinného průzkumníka k západní pláži a nechal ho
unášet proudem, než zastavil. Jakmile byl člun připravený,
Kretschmer nachystal magnetometr, zatímco Ehrenberg zapnul
softwarový program na sběr dat. Těsně po úsvitu bylo venku téměř
třicetistupňové vedro, a to byla nejchladnější část dne.
Mattera mužům připomněl, že loď se potopila do hloubky
sedmi metrů. Hloubka okolo ostrova, jako je tento, se často měnila,
stoupala a  klesala, takže svoje bádání pro jistotu začnou relativně
daleko od pobřeží a propracují se směrem k pláži. Tak nevynechají
žádnou oblast určené hloubky.
Muži byli připravení spustit celou akci. Mattera vytáhl svůj
Nikon D300, nastavil samospoušť a  pak se i  s  posádkou vyfotil.
Poté, co foťák cvakl, popadl čtyři plechovky dietní limonády
z chladicího boxu, podal je ostatním a zvedl tu svoji na přípitek.
„Na kapitána Bannistera,“ řekl.
„Na kapitána Bannistera,“ zopakovali ostatní.
„Na  nešťastnýho zkurvysyna. Nejdřív ho lovilo Královské
námořnictvo a teď ho lovíme my.“
  
Muži vlekli magnetometr několik hodin. Zastavili se, jen aby
zhltli zvlhlé tuňákové sendviče, a pak zase pokračovali, dokud se
hladina vody úplně nezčeřila a  magnetometr se nezačal houpat
ve vlnách. Bylo frustrující nechat práce tak brzy, ale v těchto mís -
tech byla zátoka klidná jen pár hodin dopoledne a  bez klidných
vod by měření mohla být zkreslená. Jak pro Chattertona, tak pro





33
BaNNISTERŮV OSTROV
Matteru průzkum byla věda a nebyl tu žádný prostor pro nepřes -
nosti. A tak vytáhli svoji výbavu z vody a otočili Hlubinného
průzkumníka zpět.
O dvacet minut později zakotvili loď v malém průlivu čtyři míle
od  ostrova. Jen čirou náhodou Matterův budoucí tchán, bývalý
admirál a  šéf zaměstnanců dominikánského námořnictva, vlast -
nil malou vilu v  zátoce a  právě zde tým bude přechodně bydlet,
zatímco bude hledat Zlaté rouno. Dům byl zasazen vysoko do skály,
přečníval nad vodu a  přístupný byl pouze úzkou cestou, která se
vinula přes mangový sad. Vila byla vzdušná a  prostorná, všechny
ložnice měly svoji vlastní terasu. Výhled na  západ slunce byl
velkolepý. Matterova budoucí tchyně s  tchánem ale budou brzy chtít
dům zpátky jen sami pro sebe. Muži vyložili svoje nářadí, ale jejich
práce ještě nebyla hotová. Ehrenberg ještě musel s využitím
vlastního softwarového programu zpracovat data, která tým posbíral,
a vytvořit z nich mapu. O den nebo dva později se k místům,
na kterých magnetometr zaznamenal železné předměty, budou potápět.
I ten nejmenší výkyv bude prověřen.
Chatterton a Mattera vyšli ven na terasu a zavolali svým drahým
polovičkám; v  této odlehlé oblasti, když se člověk postavil přesně
na  to správné místo a  lehce se natáhl nahoru směrem k  Měsíci,
mohl chytit signál i na celých pět minut.
Chatterton zastihl Carlu v  jejich domově v  Maine Coast, kde
seděla zchoulená na gauči a s jejich zlatým labradorským retrívrem
Chillim sledovala film. Carle se po  Johnovi stýskalo a 
neschvalovala, že její manžel večeřel zucaritas (zmrazené cornflaky) tři dny
po sobě.
Mattera zavolal Carolině do  Santa Dominga a  zastihl ji zrovna
ve chvíli, kdy si v pracovně v jejich bytě četla. Pobavilo ho, když se
zeptala, jestli už našli „Dlouhého Johna Silvera“, zároveň ho však
znepokojila. Se vším štěstím, které v minulosti lovci pokladů měli





34
HONBa zaŽPIRáTEm
s  hledáním ztracených pirátských lodí, on a  Chatterton by klidně
taky mohli hledat třeba Noemovu archu.
  
Dokonce i  během zlatého věku pirátství, mezi roky 1650 a  1720, byli
piráti vzácným úkazem. Přesné číslo je těžké určit, ale podle britské -
ho historika Petera Earla „se nezdá pravděpodobné, že by někdy měli
najednou více než 20 lodí a méně než 2 000 mužů“. Jako protiklad
můžeme uvést 80  000 námořníků pracujících pro legální flotily v  Atlantiku
a Karibiku. Těžko říct, kolik pirátských lodí v době zlatého věku brázdilo
moře, ale každopádně jich dohromady nebylo víc než tisíc.
Ne všechny lodě se ztratily nebo potopily. Některé byly zabaveny,
jiné prodány nebo vyměněny a  pak zprovozněny pro legální účely.
Takže počet ztracených pirátských lodí je jen zlomek těch, které kdy
existovaly. Najít jednu z nich byl běh na dlouhou trať. Identifikovat ji
pak už bylo prakticky nemožné. Důvod vězel hluboko v temné
podstatě samotného zločinu.
Utajení bylo pro piráty životně důležité. Aby přežili, museli být
neviditelní. Kapitáni nezveřejňovali seznamy se jmény posádky nebo
plány plaveb a nepsali jméno lodi na její trup. Vždy, když to bylo jen
trochu možné, pluli v  tajnosti. Tato opatření jim pomáhala vyhýbat
se nepřátelům. A když se jejich loď potopila, neznamenalo to jen, že
by usedla na dno oceánu; ona doslova zmizela z povrchu zemského.
Žádná vláda nevyslala muže, aby ji šli hledat, protože loď nikomu
nepatřila. Svědci potopení v žádném případě nemohli popsat přesné
místo, kde se tato nehoda stala (na  prostředky určování zeměpisné
šířky se v tehdejší době nedalo spolehnout). Když nějaký pirát přežil
potopení lodě, na které se plavil, rozhodně to nešel nahlásit úřadům.
O tyto případy se pak postarala sama příroda. Trvalo jen pár let,
než písek a bláto vrak pohřbily.





35
BaNNISTERŮV OSTROV
To však neznamenalo, že už jej nikdo nikdy neviděl. Bylo téměř
jisté, že badatelé, rybáři, někdy dokonce i potápěči narazili na pozůs -
tatky lodí ze zlatého věku. Jen málo jich však vědělo, že tyto trosky
jsou něčím zvláštní, nebo bylo schopno přesně určit, co vlastně našli.
Většina toho, co se  na pirátských lodích nacházelo – nádobí,
vybavení, nářadí, zátěžové kameny, mince, zbraně, někdy dokonce i děla
–,to všechno byste našli i  na  lodích obchodních, což znamenalo, že
i kdyby si nálezce dovolil fantazírovat o tom, že objevil pirátskou loď,
dokázat to by bylo téměř nemožné.
Až na jednoho muže. Ten to dokázal.
Jako chlapec slýchával Američan Barry Clifford příběhy o 
kapitánovi pirátů  – „Černém Samovi“ Bellamym, jehož loď zmizela
v  roce 1717 u  mysu Cape Cod. Jako dospělý se pak vydal na 
expedici a nedaleko svého rodného domu Bellamyho loď Whydah našel.
Zpráva o  nálezu z  roku 1984 se rozšířila po  celém světě, ale nebyly
to jen artefakty, hromady stříbra nebo dokonce příběh
dramatického konce posádky v  bouři, co popouštělo uzdu představivosti. Byl
to zvon s nápisem „The Whydah Gally 1716“, který Clifford z vraku
vytáhl. Identifikace se tak stala neprůstřelnou a Whydah se stala
první pirátskou lodí, která kdy byla nalezena. Nikomu jinému se nikdy
tolik nepoštěstilo.
To však lidi neodradilo od toho, aby to zkoušeli dál.
V následujících letech po Cliffordově objevu výzkumné týmy
tvrdily, že objevily lodě dvou historicky nejznámějších pirátů. Ani jeden
z nich však nebyl schopen prokázat totožnost vraku.
První nález byl učiněn v  roce 1996  u  pobřeží Severní Karolíny
v  Braufort Inlet. Firma specializující se na  objevy vraků narazila
na  něco, co se zdálo být vrakem vlajkové lodi Černovouse, Pomsta
královny Anny, která najela na mělčinu a v roce 1718 se potopila.
Guvernér Severní Karolíny učinil veřejné oznámení, že tato noto -
ricky známá pirátská loď byla nalezena. Stejně tak pohotoví byli však





36
HONBa zaŽPIRáTEm
i  kritici, kteří identifikaci zpochybňovali. Některé z  jejich námitek:
Artefakty mohly pocházet z  jakékoliv obchodní lodi tehdejší doby;
Adventure , loď která se potopila s lodí Černovouse, nebyla k nalezení;
jeden z kanónů objevený na palubě byl zřejmě označen datem 1730
nebo 1737, alespoň 12 let po zmizení Pomsty královny Anny. Debata
dál zuřila, přesto se však případ nevyřešil. V roce 2005 experti v The
International Journal of Nautical Archeology napsali:
„Nevyvratitelným faktem zůstává, že neexistuje žádný důkaz nebo z něho
vyplývající nepřímý důkaz, který by dokazoval, že ztroskotaná loď je opravdu
Pomsta královny Anny.“ Také poukázali na problém týkající se peněz,
projekt již z  grantů čerpal téměř milion dolarů a  další čtyři
miliony byly projektu přislíbeny. „Člověk by mohl spekulovat,“ píše autor,
„že vložená investice plus možnost budoucích financí by mohla být
důvodem k pokračování v identifikaci vraku a k zavrhnutí myšlenky,
že by tato identifikace mohla být nesprávná.“
Nic z  toho však neodradilo úředníky a  podnikatele od  otevření
výstav, historických rekonstrukcí  – dokonce postavili Černovousův
minigolf – a to vše jen proto, aby přilákali davy turistů.
Druhá údajná pirátská loď byla nalezena v Dominikánské
republice v roce 2007, kdy tým z univerzity v Indianě nalezl polohu Quedagh
Merchant, vrak z roku 1699 neslavného pirátského kapitána Williama
Kidda. Média jako NPR, CNN nebo The Times of London si
na tomto příběhu smlsla. Psali o tom, jak průzkumníci objevili loď, vymýšleli
nové teorie o tom, že Kidd byl možná nevinný, a připomínali, jak ho
Britové museli oběsit ne jednou, ale dvakrát (poprvé se lano přetrhlo;
napodruhé už se však zadařilo a jeho tělo viselo nad Temží po tři roky,
jako varování těm, kterým by se mohl pirátský způsob života zalíbit).
I když si dominikánská vláda plánovala proměnit vrak na 
podmořský národní park, tým z  indianské univerzity nebyl ochotný říct, že
má definitivní důkaz, který by identitu vraku potvrdil. Charles
Beeker, který expedici vedl, se k tomu vyjádřil: „Jako archeolog nemohu





37
BaNNISTERŮV OSTROV
nezvratně říct, že loď, kterou jsme našli, je kapitána Kidda, ale jako
muž, který si občas rád vsadí, sázím na tuto loď.“
O  čtyři roky později byli už představitelé univerzity v  Indianě
sice  o něco přesvědčenější, ale nezvratný důkaz ještě stále nenalezli.
Nicméně vláda už tento projekt zafinancovala téměř dvěma miliony
dolarů z  fondů, a  tak podporovala snahu o  zviditelnění a  přilákání
turistů na  stálou výstavu „Národní poklady Země“ v  Indianopo -
liském dětském muzeu.
Pár dalších také tvrdilo, že objevili pirátskou loď, ale vše bylo
založené n


       

internetové knihkupectví - online prodej knih


Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2017 - ABZ ABZ knihy, a.s.