načítání...
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: Honba za pirátem - Robert Kurson

Honba za pirátem

Elektronická kniha: Honba za pirátem
Autor:

Piráti, skuteční lovci pokladů a jeden sen. A navíc je to všechno pravda... Dobrodružný thriller vyprávějící skutečný příběh dvou lovců pokladů, Johna Chattertona a Johna Mattery, ... (celý popis)
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  179
+
-
6
bo za nákup

ukázka z knihy ukázka

Titul je dostupný ve formě:
elektronická forma tištěná forma

hodnoceni - 69.2%hodnoceni - 69.2%hodnoceni - 69.2%hodnoceni - 69.2%hodnoceni - 69.2% 80%   celkové hodnocení
2 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: CPress
Dostupné formáty
ke stažení:
EPUB, MOBI, PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku a kopírování
Médium: e-book
Rok vydání: 2016
Počet stran: 303
Rozměr: 22 cm
Úprava: tran
Vydání: 1. vydání
Spolupracovali: překlad: Monika Mucsková
Jazyk: česky
ADOBE DRM: bez
ISBN: 978-80-264-1121-5
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis / resumé

Autor se pro svůj poutavý dobrodružný příběh inspiroval reálnými zážitky skutečných lovců pokladů Johna Chattertona a Johna Mattery. Zajímavá kniha se pohybuje na rozhraní napínavého thrilleru, literatury faktu a reportáže. Dobrodruzi se naštěstí vyskytují v každé době a v naší současnosti jimi jsou i lovci pokladů John Chatterton a John Mattery. Ti neváhají riskovat vše pro nalezení bájné pirátské lodi Zlaté rouno, které velel jeden z nejslavnějších pirátů všech dob - Joseph Bannister. Vzrušujícím je nejen fakt, že by se jednalo teprve o druhý stoprocentně identifikovaný vrak pirátské lodi, ale také o nalezení obrovského zlatého pokladu. Napínavý příběh o lidech neváhajících pro svůj sen překonávat jakoukoliv překážku potěší srdce každého dobrodruha.

Popis nakladatele


Piráti, skuteční lovci pokladů a jeden sen. A navíc je to všechno pravda...

Dobrodružný thriller vyprávějící skutečný příběh dvou lovců pokladů, Johna Chattertona a Johna Mattery, kteří jsou ochotni riskovat vše pro to, aby našli potopenou pirátskou loď jménem Zlaté rouno – loď, které velel jeden z nejslavnějších pirátů všech dob, Joseph Bannister. Kromě samotného faktu, že nalezení lodi by znamenalo teprve druhý, 100% identifikovaný vrak pirátské lodi v historii, je ve hře i obrovské množství zlata, které by se mohlo v útrobách vraku nacházet. Jde o jedinečný, vzrušující příběh o lidské touze a odvaze překonávat překážky a nebezpečí na cestě za svým snem.

„Skvělý thriller o drsných chlapech a velkých snech… a navíc je to všechno pravda .“
– Lee Child, autor bestsellerů

Předmětná hesla
Chatterton, John
Mattera, John, 1962-
Bannister, Joseph, -1687
Golden Fleece (loď)
* 17. století * 2001-2010
hledači pokladů -- Karibská oblast -- 2001-2010
Lodní vraky -- Karibská oblast
Pirátství -- Dějiny
Piráti -- Karibská oblast -- 17. století
Samaná Bay (Dominikánská republika : zátoka)
Zařazeno v kategoriích
Robert Kurson - další tituly autora:
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

Honba za pirátem

Vyšlo také v tištěné verzi

Objednat můžete na

www.cpress.cz

www.albatrosmedia.cz

Robert Kurson

Honba za pirátem – e-kniha

Copyright © Albatros Media a. s., 2016

Všechna práva vyhrazena.

Žádná část této publikace nesmí být rozšiřována

bez písemného souhlasu majitelů práv.


HONBA ZA PIRÁTEM

ROBERT KURSON

CPress

Brno

2016


Tu a tam jsme uvěřili, že když budeme řádně žít, Bůh nám

dovolí stát se piráty.

MARK TWAIN


5

Pro Amy, můj nalezený poklad


6

POZNÁMKA AUTORA

J

ednoho časného lednového rána v  roce 2012 jsem přijal mezinárodní hovor z neznámého čísla. Byl z Dominikánské republiky, ale

já jsem nikoho z té země neznal, a dokonce jsem tam ani nikdy nebyl.

Hlas v telefonu byl však nezaměnitelný.

„Jestli máš rád piráty, sejdeme se v New Jersey.“

Volajícím byl John Chatterton, jeden z  hrdinů mé knihy Stíny hlubin, založené na  skutečné události  – příběhu dvou potápěčů, kteří objevili německou ponorku z  druhé světové války potopenou na  pobřeží New Jersey, a  jejich posedlosti životu nebezpečnou misí vrak identifikovat.  S  Chattertonem jsem nemluvil už přes rok, ale jeho baryton s newyorským přízvukem jsem poznal ihned.

„Jací piráti?“ zeptal jsem se.

„Skuteční. Ze sedmnáctého století. Z Karibiku.“

Pouhá zmínka o  pirátech mě donutila narovnat se v  křesle. Ale načasování na  výlet z  Chicaga do  New Jersey nemohlo být horší.

POzNámKa aUTORa

Sněžilo a já jsem zrovna sbíral podklady pro novou knihu, navíc jsem

se právě vrátil z dovolené. Ale něco jsem se od Chattertona naučil –

když máš příležitost, musíš ji chytit za pačesy. O hodinu později jsem

se už řítil po silnici směrem na východ. Později té noci jsemzaparkoval v restauraci U Scottyho ve Springfieldu v New Jersey. Neviděl jsem

Chattertona tři roky, ale vypadal mladší, než jak jsem si hopamatoval. Teď mu bylo šedesát, ale vypadal na třicet. Představil mě svému

příteli Johnu Matterovi, padesátníkovi se širokým úsměvem a silným

přízvukem ze Staten Island. Už jsem Matteru potkal, bylo to před pár

lety, a  přitom jsem si vzpomněl, že kdysi pracoval jako bodyguard.

Jeho mohutné, svalnaté paže na to stále vypadaly.

Objednali jsme si pití a prohodili pár slov o rodině, a pakChatterton přešel rovnou k věci.

„Co víš o zlatém věku pirátů?“ zeptal se.

Jak se později ukázalo, věděl jsem toho docela dost. Před pár lety jsem si totiž v  zapadlém knihkupectví vybral knihu od  Alexandra Exquemelina Co jsem zažil mezi piráty a bukanýry. Kniha vyprávějící příběh života pirátů mužem, který se s  nimi plavil a  zaznamenával hrdinské činy kapitána Henryho Morgana, se později stala klasikou, přestože měla sotva dvě stě stran. Tehdy jsem za ni zaplatil dva dolary a vzal si ji s sebou na oběd. K jídlu jsem se ale už nedostal.

Exquemelin piráty líčí zuřivější než v jakémkoliv filmua proradnější než v  jakémkoliv románu. Piráti dobyli města a  zaseli strach do  srdcí svých nepřátel, někdy i  bez toho, aniž by pozvedli své šavle. Jednou snědli ještě bijící srdce kapitána obchodní lodi, který se odmítl vzdát, a tak se jejich pověst šířila i za oceán. A i když zrovna neloupili, byl jejich život natolik divoký a nespoutaný, že by se z toho zatočila hlava i rockovým hvězdám. A přesto piráti žili organizovaně a  podle kodexu cti, díky čemuž tak předběhli svou dobu a  stali se téměř neporazitelnými.

HONBa zaŽPIRáTEm

Piráti po  sobě nezanechávali žádné stopy. Od  dob, kdy bukanýři

brázdili oceány, byla objevena a správně identifikována jenom jedna

jediná loď – Whydah, nalezená ve vodách u mysu Cape Cod v roce

1984. Na světě není nic těžšího než najít pirátskou loď. Jako by každá

stopa po bukanýrech zmizela.

Poté, co jsem zhltnul Exquemelina, četl jsem každou pirátskou

knihu, kterou jsem našel, a ptal se na vzácné mince v obchodech, jen

abych ty malé stříbrné kousky spatřil. Dokonce jsem přejel celé Státy,

jen abych v  muzeu navštívil výstavu Whydah. Takže ano, o  zlatém

věku pirátství, které trvalo zhruba od roku 1650 do roku 1720, jsem

už něco málo věděl.

„Fajn,“ řekl Mattera. „Protože my jsme právě prožili rokv sedmnáctém století.“

Další tři hodiny mi oba vykládali o  své misi, která vedla k nalezení pirátské lodi. O cestě plné potápění, záhad a nebezpečí.Vyprávěli o pátrání v knihovnách a archivech po celém světě napříč celou

historií pirátů. Popisovali, jak využívali moderní technologie a pátrali ve  starodávných mapách a  rukopisech. Jak se učili od  starších

a moudřejších a bojovali s hrdlořezy a nepřáteli. Vyprávěli mi o svém

hledání kapitána pirátů, o muži, který byl jako Jack Sparrowve skutečném životě, známější než Černovous a smělejší než William Kidd.

O  muži, který byl legendou, ale jehož příběh se ztratil ve  víru času,

bukanýrovi Josephu Bannisterovi.

Chtěl jsem vědět víc, a  tak jsem se vyptával a  vyptával, dokud

restauraci nezavřeli. Na parkovišti mi potom řekli, že mi rádipopovídají, co bylo dál, ale že nikdy skutečně neporozumím tomu, čím si

prošli, dokud sám nespatřím místo, kde se všechno odehrálo.

O  dva týdny později jsem se s  Chattertonem a  Matterou setkal

ve  čtvrti Colonial Zone v  Santu Domingu, jedné z  prvních osídlených oblastí Nového světa. Procházeli jsme se po kostkách Calle Las

Damas, první vydlážděné cestě v Americe. Po mé pravici stál rodný


9

POzNámKa aUTORa

dům dobyvatele Nicolase de Ovando, postavený v roce 1502 i s žaláři,

po mé levici nejstarší kostel Nového světa. Po snídani mě přátelé vzali

do budovy z šestnáctého století, kde sídlila laboratoř OficinaNacional de Patrimonio Cultural Subacuático. Bylo to místo, kde artefakty

objevené lovci pokladů byly  pečlivě zaznamenávány a následnětříděny. Nevěděl jsem, kam se dřív podívat. Na jednom stole byl devět

stop dlouhý zlatý řetěz ze sedmnáctého století. Na druhém párotrockých pout a krabička ve tvaru vejce vyrobená ze stříbra. V cementové

nádrži s vodou ležela kotva, která pocházela z lodi Kryštofa Kolumba.

Ve Státech by kotva byla chráněná bezpečnostním sklema laserovými paprsky. Tady jsem si na ni klidně mohl sáhnout a tak jsem to taky

udělal. Jakmile jsem se jí dotkl, dýchl na  mě Kolumbův svět a  já se

vrátil v čase a ocitl se v patnáctém století.

Vedle východu byl poslední stůl zaplněný stovkami mincí ze sedmnáctého století. Nabral jsem si do hrsti tolik stříbrňáků, kolik se mi jich vešlo do dlaně, a nechal je protéct mezi prsty. Vydávaly zvuk, jaký jsem nikdy předtím neslyšel, a  přesto jako bych ho znal celý život. Vodopád tlumené zvonkohry, hutný, hluboký a  starý. To byla ta píseň, která zněla v  uších všem pirátům. Zvuk cinkajících mincí, zvuk pokladu.

Té noci mě zavezli na  severní pobřeží země, kde započali svoji misi, hledání ztraceného Zlatého rouna, největší pirátské lodi, jaká kdy na mořích plula. V New Jersey mi jen nastínili svůj příběh. Tady, za horké noci, kdy i měsíc jako by se potil, jsem uslyšel víc – jak těžké to pro Chattertona a Matteru bylo, co riskovali, aby mohli uskutečnit svůj sen, a jak stále ještě platili vysokou cenu za tento výletdo historie a  pohled do  mysli skvělého vůdce a  dobrodruha, piráta Josepha Bannistera.

A já jsem mezi řádky tohoto dobrodružného příběhu četl, že celou tu dobu hledali víc než jen pirátskou loď.

10

HONBa zaŽPIRáTEm

Když jsem přijel domů, už jsem se nechtěl vrátit ke svému starému

projektu. Místo toho jsem probudil své dva malé syny a pověděl jim

pirátský příběh o  ztracené legendární lodi. A  pak jsem se rozhodl

povědět ho i vám.

Kapitola první

NEJÚŽASNĚJŠÍ PIRÁTSKÝ PŘÍBĚH VŠECH DOB

J

ohn Chatterton a  John Mattera byli jen pár dní od  spuštění své

mise, kterou plánovali dva dlouhé roky – pátrání po pokladu lodi

San Bartolomé, potopené v sedmnáctém století, v ceně kolem stamilionů dolarů. Aby ji našli, přestěhovali se do Dominikánské republiky

dávajíce všanc všechno, co mají a co je jim drahé. Tento objev by jim

přinesl bohatství a slávu, o jaké se jim ani nesnilo, a zapsal jejichjména do učebnic dějepisu. Psaly by o nich i New York Times. Muzea by

pořádala noblesní večírky na jejich počest. To nejlepší na tom všem

bylo, že přesně věděli, kde hledat.

A  pak zazvonil telefon. Na  lince byl Tracy Bowden, devětašedesátiletý lovec pokladů, legenda v  jejich branži. Řekl jim, že našel

něco velkého, co potřebuje probrat, a požádal je, aby za ním přiletěli

do Miami.

Chatterton a Mattera neměli času nazbyt. Přísahali si, že je nikdy nic

nesvede z jejich cesty. Ale naléhavost v Bowdenově hlasu... a Miami je


14

HONBa zaŽPIRáTEm

jenom dvě hodiny letu ze Santa Dominga, takže by mohli být zpátky

během jednoho dne. A kdyby přece jenom o nic nešlo, Bowden vždy

uměl vyprávět skvělé historky, což bylo na honbě za pokladem tonejzábavnější, tedy až na zlato. Takže si jednoho brzkého rána sbalili věci,

rezervovali letenky a vydali se na cestu. Poklad lodi San Bartolomé byl

ztracený po čtyři století, tak tam prostě ještě chvíli počká.

V Miami si pronajali auto a rozjeli se k Bowdenovi. Nepodobal se žádnému jinému lovci pokladů, jakého kdy potkali. Pracovalv ústraní, vyhýbal se veřejnosti a  téměř ze zásady pracoval sám. Nechlubil se a své historky nepřikrášloval. Dokonce téměř nevyužíval moderní technologie, které způsobily převrat v podvodním bádání, místo toho se při hledání vraků plných zlata a  stříbra spoléhal na  staré kresby, omšelé vybavení a na své vlastní, desítky let staré poznámky.

Během své kariéry Bowden objevil ne jednu, ale dvě galeony se španělským pokladem a u třetí byl hodně blízko. Přesto všakChatterton ani Mattera nemohli posoudit, jak velký majetek mu to přineslo. Jeho domov v Dominikánské republice nebyl o moc větší než garáž a jeho loď Delfín byla sice pěkná, ale nijak výjimečná. Jako úspěšný lovec pokladů by si Bowden mohl dovolit žít v  paláci s  klikami ze zlata a  s  vodním příkopem. Ale jak Chatterton s  Matterou zabočili na  příjezdovou cestu, museli si znovu zkontrolovat adresu. Dům, přestože byl hezký, se ničím nelišil od ostatních domů na předměstí.

Uvnitř jim Bowden nabídl kávu, oni ho však nevnímali. Kam se podívali, viděli poklady. V jedné místnosti byly stříbrné mincezasazené v  korálu, ve  druhé mosazné kompasy, za  které by muzea byla ochotná zaplatit celé jmění. Čínská váza z Delftu pocházela zesedmnáctého století, pořád stejně modrá a bílá jako v den, kdy bylavyrobena. A vedle ní stál k ní ladící, nesmírně cenný servis, kterýMattera viděl v  Metropolitním muzeu umění v  New Yorku. Bowden jim ukázal ještě další mince a  artefakty a  ke  každému kousku povyprávěl poutavý příběh. Nechal je všechno si osahat. Dotek je důležitý,

NEJÚŽaSNĚJŠÍ PIRáTSKÝ PŘÍBĚH VŠECH DOB

řekl, jinak by těmto věcem člověk nikdy nemohl opravdu porozumět.

Po chvíli se Mattera omluvil a odešel na toaletu. Jakmile vešeldo kouelny, zarazil se. Ve vaně na velké hromadě ležely plastové sáčkynaplněné stříbrnými osmipencovými mincemi, všechny ze sedmnáctého

století. Roky na aukcích vídal takové mince na prodej za tisícedolarů za kus. Podle jeho počtu bylo ve vaně alespoň sto takových sáčků

po  padesáti mincích. Mattera nikdy nebyl dobrý počtář, ale tohle si

spočítal hned. V jediné vaně se díval na poklad v hodnotě pětimilionů dolarů, uložený v  těch nejobyčejnějších taškách, které dokonce

ani nešly uzavřít.

Když se vrátil se do obývacího pokoje, rychle přešelk Chattertonovi a zašeptal mu do ucha: „Jdi si odskočit.“

„Hmm?“

„Prostě udělej, co ti říkám. Jdi do koupelny.“

Chatterton pokrčil rameny. Přece jenom to byl jeho parťák, a tak poslechl.

Vrátil se o pár minut později s vytřeštěnýma očima.

Bowden je požádal, aby se k  němu připojili u  jídelního stolu, a pak přešel rovnou k věci. V této branži byl přes třicet let – našel tři galeony, loď s otroky a proslavenou válečnou loď z období americké revoluce. Psalo se o něm – dokonce dvakrát – v National Geographic

(Mattera jeho příběh poprvé četl, když mu bylo 16 let, a od té doby

se k němu vracel zas a znovu). Navrátil světu jeho pokladya artefakty nesmírné hodnoty. Ale bylo tu něco jiného, po čem toužil – něco

zvláštního, co by předčilo veškerá jeho očekávání, cenu, kterou hledal

po celá desetiletí.

„Říká vám něco jméno Joseph Bannister?“ zeptal se.

Oba muži zakroutili hlavami.

Bannister, začal Bowden vysvětlovat, byl respektovaný anglický kapitán v sedmnáctém století, který byl zodpovědný za převoznákladu z Londýna na Jamajku. Jednoho dne z nepochopitelných důvodů

HONBa zaŽPIRáTEm

ukradl loď jménem Zlaté rouno, které velel, a  jeho pirátské běsnění

započalo. Férový chlap sešel z cesty v 80. letech 17. století, v dobězlatého věku pirátství. Během několika let se stal nejhledanějším mužem

v celém Karibiku. Čím víc se ho snažili Angličané zastavit, tímdůmyslněji jim vzdoroval. Brzy se stal postrachem po celém světě. Britové

tehdy přísahali, že ho za každou cenu dopadnou a oběsí.

Královské námořnictvo ho pronásledovalo na  otevřeném moři a použilo veškeré své síly, aby ho dopadlo. Nikdo jiný by takovéštvanici neunikl, ale Bannister to dokázal. A jeho činy byly stáleodvážnější a odvážnější. Konečně dvě britské fregaty chytily kapitána a jeho loď do  pasti na  ostrově, z  něhož nebylo úniku. Většinu kapitánů by pohled na jedinou takovou fregatu donutil bezmocně rozhoditrukama a  vzdát se. Čelit dvěma? Dokonce i  ten nejstatečnější by padl na  kolena a  začal se modlit. Ne však Bannister. On a  jeho posádka obsadili děla, nabili své muškety a  začali vést nekompromisní bitvu proti dvěma královským námořním válečným lodím. Bannister vyhrál. Jako zbitý pes, s mnoha mrtvými a raněnými muži, senámořnictvo potupně vrátilo zpět na Jamajku a Bannister znovu unikl. Pro Anglii to byla ohromující porážka a  z  Bannistera se stala legenda. V průběhu věků se však jeho jméno ztratilo ve víru času.

„Toto je ten nejúžasnější pirátský příběh všech dob,“ řekl Bowden, „a přesto o něm nikdo neví. Chci Zlaté rouno. A myslím, že vy,chlapci, byste mi ho mohli pomoci najít.“

Bowden ani nemusel objasňovat, jak vzácný by takový nálezpirátské lodi byl. Jak Chatterton, tak Mattera věděli, že jediná objevená a  správně identifikovaná loď  – Whydah  – ztroskotala v  roce 1717 poblíž mysu Cape Cod a byla nalezena badatelem Barrym Cliffordem v roce 1984. Tento objev inspiroval knihy, dokumenty a výstavu, která putovala mnoha muzei ještě dvacet let po jejím nalezení. Po odhalení Whydah se svět nemohl pirátů nabažit. A teď Bowden mluvilo pátrání po pirátské lodi, jejíž kapitán působil ještě odvážněji než bukanýři

17

NEJÚŽaSNĚJŠÍ PIRáTSKÝ PŘÍBĚH VŠECH DOB

z  hollywoodských filmů.   Ale to nebyla jediná velká novinka. Bow

den také věřil, že zná přesné místo, kde vrak leží. Historicképrame

ny jasně říkaly, že Zlaté rouno ztroskotalo u  malého ostrova Cayo

Levantado na severním pobřeží Dominikánské republiky. Chatterton

a Mattera to místo znali; plné krásných bílých plážía pětihvězdičko

vých letovisek. Léta byla tato lokalita známá jako Bakardské ostrovy,

kterou výrobci rumu kvůli reklamě líčili jako ráj na zemi.Banniste

rův příběh byl ve  své době legendou, ale v  současnosti by se našlo

jen pár lidí, kteří se snažili vrak najít. O  bývalém dominikánském

diktátoru Rafaelu Trujillovi se šířily fámy, že v 60. letech poslalpotá

pěče k ostrovu Cayo Levantado, ale jeho muži se vrátili s prázdnou.

Bowden zde započal své pátrání v  roce 1984, ale na  ostrově našel

jenom trosky vraků z  pozdější doby. V  posledních měsících začínal

věřit, že bez nejmodernějšího vybavení, jako jsou sonary nebomag

netometry, nikdy Zlaté rouno nenajde. On sám takovou technologii

nepoužíval, zůstal věrný metodám prověřeným časem. Ale nemohl

popřít, že muži jako Chatterton a  Mattera byli budoucností oboru.

Věděl, že obětovali poslední dva roky svých životů a  své jmění, aby

dokonale ovládli jemnou techniku nutnou k  použití moderního

vybavení, a sám se přesvědčil o funkčnosti těchto přístrojů a metod,

když pozoroval způsob jejich přípravy k nalezení galeony. A tak jim

nabídl dohodu. Dá jim 20 procent ze Zlatého rouna, když ji za  něj

najdou. Možná na  palubě najdou zlato, stříbro nebo šperky. Možná

tam budou meče, muškety, pirátské korály, dřevěné nohy nebo dýky.

Možná dokonce kostry. A možná tam nebude vůbec nic. Každopádně

Bowden chtěl víc než jen poklad. Chtěl Bannistera, největšího piráta

všech dob.

Nepožadoval odpověď rovnou. Věděl, že zrovna chtěli začít své

vlastní pátrání. Obdivoval jejich odvahu a  vizi  – připomínali mu

jeho samotného, když dal v  sázku svůj vlastní americký život, aby

našel své štěstí v Karibiku. Ale Bannisterovo Zlaté rouno bylo k mání

HONBa zaŽPIRáTEm

jen jednou za život. Dobře si to promyslete, řekl jim, a dejte mi brzy

vědět.

Když odjížděli od Bowdena, oba dva mlčeli, ale mysleli na to samé.

Potápěli se do  těch nejslavnějších a  nejzajímavějších vraků, jako

jsou například Titanik, Andrea Doria, Lusitania, tajemná německá

ponorka, Britannic nebo Arizona, ale ani jeden si neuměl představit nic úžasnějšího nebo vzácnějšího než loď ze zlatého věku pirátů,

zvlášť tu, na které byl kapitánem námořník gentleman, ze kterého se

stal ničema a v bitvě porazil Královské námořnictvo. Každý potápěč

někde v  hloubi své duše touží objevit pirátskou loď. Přesto se však

nezdálo, že by se něco takového někdy někomu přihodilo. Nikdy.

A  teď Chatterton a  Mattera dostali šanci najít jednu tak vzrušující,

o níž se ani v příbězích nevypráví. Přesto oba muži věděli, žev žádném případě nemohou Bowdenovu nabídku přijmout. Dva rokydřeli, aby našli poklad, utratili statisíce dolarů za loď a vybavení, zasvětili

tomu své životy. Dali dohromady tým, bádali ve  španělských archivech, konzultovali své poznatky s legendami v oboru, skoro se dostali

do přestřelky na krásných, ale divokých místech a přežili útoktemných nepřátel. To všechno vedlo k cíli, o kterém vědělo jen pár lidí,

ke galeoně jménem San Bartolomé, potopené hurikánem v roce 1556 na  jižním dominikánském pobřeží a  plné pokladů. Věděli, že tam někde je. Už zašli příliš daleko na to, aby to teď vzdali.

Za jiných okolností by možná oba parťáci pozdrželi svůj projekt,

ale teď lovcům pokladů utíkal čas. Vláda společně s archeology totiž

tlačila na  země s  četným výskytem vraků (jako Jamajku, Mexiko,

Kubu, Bahamy nebo Bermudy), aby zabránila soukromým objevitelským a  pátracím akcím. Jen o  pár let dříve UNESCO uveřejnilo

deklaraci, ve  které se psalo, že sto let po  potopení loď náleží tomu

národu, který ji ztratil, a nikoliv osobě, která ji najde. Několik zemí již

tuto smlouvu podepsalo. Dominikánské republice se jí zatím dařilo

NEJÚŽaSNĚJŠÍ PIRáTSKÝ PŘÍBĚH VŠECH DOB

vyhýbat, ale byla to jen otázka času. V  roce 2008, když měl člověk

v úmyslu lovit poklady, musel to udělat hned.

Čas utíkal také potápěčům. Chattertonovi bylo padesát sedm let, Matterovi čtyřicet šest. Oba byli mnohem starší než většina těch, kteří se potápěli hluboko do vraků. Potápění je sport, který posouvá lidské tělo až za  hranici jeho možností a  může člověka paralyzovat nebo zabít kvůli sebemenší chybě. Většina byla ze hry po  čtyřicítce a ti, kteří zůstali déle, si často jenom namočili kotníky o víkendech. Ale hledání galeony nebylo žádné hobby. Aby ji našli, museli býtChatterton a Mattera připravení strávit ve vodě celé dny, možná dokonce týdny nebo měsíce. Nemohli si dovolit ještě víc zestárnout při hledání pirátské lodi, která by tam ani nemusela být. Oba muži začínali jako dělníci, ani jeden z nich nebyl nijak zvlášť bohatý. Dohromady totiž investovali skoro milion dolarů, aby galeonu našli. Kdyby to teď vzali oklikou kvůli pirátské lodi, riskovali by, že utratí veškeré své zbylé peníze kvůli nalezení vraku, na  kterém možná žádný poklad nebyl. Takže bylo jasné, že musí zavolat Bowdenovi, poděkovat mu za tuto pirátskou příležitost a  potom slušně odmítnout. Přesto když přijeli na  letiště v  Miami, ani jeden z  nich se nemohl donutit vytočit jeho číslo.

  

Před deseti lety byl John Chatterton jen obyčejný potápěč, kterýstavěl podvodní konstrukce. Teď se z něj stal jeden z nejznámějšíchžijících potápěčů světa. Nebylo to díky tomu, že by byl skvělým plavcem

nebo že by objevil nádherné korálové útesy. Stal se tím, kým je, díky

těm nejnebezpečnějším vrakům na světě.

Ty vypadaly jako železné labyrinty, přírodou zkroucené jako pouťová zvířátka vyrobená z  nafukovacích balónků a  zpustošené časem. Mnoho z  nich v  hloubkách, které vůbec člověku neměly být

HONBa zaŽPIRáTEm

přístupné, protože tlak vody by tu mohl způsobit kolaps životnědůležitých orgánů a  nahromadění dusíku zmást mysl nebo zpěnit krev.

Když se člověk potápí nějaký ten pátek, mohl už vidět, jak lidé pod

vodou halucinují, ztratí se ve vraku nebo uvíznou v síti drátů. Když

se tomu ale věnuje ještě déle, možná zažil i to, jak se lidé, ochromeni

poškozením nervů, utopili. Za dvacet let potápění se do vraků viděl

Chatterton zemřít devět mužů, včetně syna s jeho otcem a takéjednoho ze svých nejlepších kamarádů. On však neriskoval z obvyklých

důvodů – kvůli artefaktům, aby se mohl vychloubat, nebo proto, aby

se o  něm psalo v  časopisech pro nadšené potápěče. Ve  skutečnosti

se většiny nalezeného vzácného porcelánu a  dalších relikvií vzdal,

dokonce i  když měly obrovskou cenu. Do  úzkých chodeb vraků se

potápěl, protože od doby, kdy se jako dobrovolník přihlásil do války

ve  Vietnamu, věřil, že pouze tam, kam je téměř nemožné se dostat,

má člověk šanci zjistit, na čem v životě opravdu záleží.

Po válce objevil tato monstra vyrobená ze železa, potopená desítky metrů pod mořskou hladinou. Během dalších deseti let bylve spoustě nebezpečných vraků, často pronikal do míst, která byla pro člověka považována za příliš nedostupná nebo ohrožující na životě.

V době, kdy mu bylo pětatřicet, ho většina veteránů tohoto sportu považovala za  nejlepšího vrakového potápěče, jakého kdy poznala. V  roce 1997 Chatterton a  jeho buddy* Richie Kohler vyřešili mezinárodní záhadu, když nalezli německou ponorku z  druhé světové války potopenou u  pobřeží New Jersey. Tři potápěči zemřeli během šestileté odysey, Chatterton obětoval manželství, peníze a několikrát téměř i svůj život. Když se lidé ptali, proč byl ochoten toto všechno riskovat  – na  ponorce totiž nebylo žádné zlato ani cenné artefakty, jenom identifikační číslo  – odpověděl jim, že ponorka byla jedním * pozn. překladatele – Slangový výraz pro partnera při potápění. Potápěči se z důvodu bezpečnosti potápějí vždy minimálně ve dvou a navzájem se hlídají.

NEJÚŽaSNĚJŠÍ PIRáTSKÝ PŘÍBĚH VŠECH DOB

z momentů, které s velkým štěstím prožijete jen jednou za život, kdy

člověk zjistí, kým ve skutečnosti je. A proto by raději zemřel, než aby

se vzdal svého pátrání po vraku jen proto, že se věci příliškomplikovaly nebo se zdály být nemožné.

Ponorka přinesla Chattertonovi s  Kohlerem světový obdiv a slávu. Do  roku 2004 o  nich byla napsána kniha, natočeny dokumenty a  byli hosty populárních pořadů na  televizním kanálu History Channel. Chatterton, pohledný, vysoký a  s  nádherným barytonovým hlasem, byl dobře placen za  různé přednášky a  reklamy. Poprvé od  doby Jacquesa Cousteaua se potápěč proslavil po  celém světě. Lidé ho poznávali na ulicích, děti chtěly autogram a ženy mu posílaly své fotky. Většina potápěčů, hlavně ti přes padesátku, by už pověsila kariéru na  hřebík. Ale Chatterton stále překonával překážky  –technologické, přírodní a překážky svého těla – jen aby mohl ještěhlouběji a dál do vraků. Ponořil se do více míst než kdokoliv jiný a viděl zemřít několik potápěčů. Jeho poslední velké dobrodružství přišlo v roce 2005, když s Kohlerem dali dohromady novou expedicik vraku Titaniku. Jejich cesta přinesla nový pohled na potopení lodě, ale to Chattertonovi stále nestačilo. Nesáhl si na dno svých sil. Koneckonců poloha vraku byla již známa. Loď je potopená přibližně čtyřikilometry pod hladinou, takže nemohl udělat nic jiného než zůstat v ruské ponorce, která ho k Titaniku přivezla. Prostě u něj nebyl první.

Když se vrátil domů, začal Chatterton hledat nové projekty, něco složitějšího a  vzácnějšího, něco, co ještě nikdo před ním nezvládl. Více než rok se však snažil marně. Účetní a  právníci ho nabádali, aby odešel do důchodu a rozumně investoval své peníze. Nebojte se, naopak ještě znásobil svoje úsilí. Když mu Kohler oznámil, že se vrací zpět napravit své rodinné vztahy, nemohl předstírat, že je z tohošťastný. Jak se mohl vrátit k opravování oken v Burger Kingu po tom, co se ponořil do německé ponorky, kterou před tím nikdy světnespatřil? A  přesto se ptal sám sebe, jestli nemá Kohler pravdu. Najít tak

22

HONBa zaŽPIRáTEm

úžasný vrak bylo opravdu vzácné; člověk po něm mohl pátrat desítky

let, a  přesto žádný neobjevil. Tehdy mu bylo padesát šest let. Tolik

času už neměl. A pak se spojil s Matterou. Potkali se jen jednou nebo

dvakrát v 80. letech, ale od té doby uběhlo téměř dvacet pět let. Znovu

se setkali až na potápěčském semináři v roce 2006. Během jednoho

víkendu naplánovali novou misi, které věnovali své životy a úspo

ry – mohli by objevit španělskou galeonu v dominikánských vodách,

na  jednom z  posledních míst, kde se poklady směly lovit. A  oni ji

jednoho dne najdou, ať je to bude stát cokoliv.

  

Matterův život byl napínavější než hollywoodské filmy ještě dřív, než

se naučil řídit. Syn řezníka ze Staten Island se pustil do riskantního

podniku už jako teenager, což mu přineslo statisíce dolarůa vlastnic

tví mnoha barů a hospod, do kterých by ještě ani dle zákona nesměl

vstoupit. Když mu bylo třiadvacet, zapletl se do  války rodiny Gam

bino, kriminálníků z New Yorku, která se táhla už celé roky. Jednou

z možností bylo bezhlavě se stát součástí tohoto světa násilí. Druhá

možnost byla ještě šílenější – být strážcem zákona. Mattera si vybral

a  stal se vymahačem práva. Ve  třiceti byl vysoce ceněným osobním

strážcem celebrit a magnátů.

Po  celou dobu byla však historie a  potápění Matterovou spásou.

Když byl mladý, v době, kdy jeho život ještě mohl nabrat jiný směr,

našel se v knihách o historii, které hltal po tuctech, a v knihovněkem

poval i několik dní v kuse. Pro Matteru byla historie víc než jen sbírka

starých příběhů; mohl nahlédnout přímo do lidské podstaty; historie

byla křišťálová koule, která vyprávěla nejen minulost, ale i budouc

nost. A pak se naučil potápět, ne však proto, aby v tropech pozoroval

hezké ryby, ale aby se mohl ponořit hluboko do chladných vodoceá

nů, kde mohl proplouvat skrz vraky a sám se historie dotknout.

NEJÚŽaSNĚJŠÍ PIRáTSKÝ PŘÍBĚH VŠECH DOB

Jeho první ponor směřoval k Oregonu, luxusnímu parníkupotoenému v roce 1886, dost hluboko na to, aby zabil i zkušenéhopotáěče. Bylo mu teprve čtrnáct let. Pro neplnoleté byl vstup na palubu potápěčské lodi zakázán, takže se jednoho rána objevil v  přístavu s bednou piv a s taškou plnou sendvičů z řeznictví svého otce.Uplatil tak kapitána a  o  hodinu později už byl na  širém moři, nocoval s drsnými motorkáři, členy potápěčského gangu a dalšímizocelenými dušemi, které byly průkopníky vrakového potápění na východním pobřeží. Tři dny proplouval kolem Oregonu a nahlížel lidním okénkem do jeho útrob, aby našel nějaké stopy, které by mu vysvětlily příčiny jeho potopení. Tato cesta ho nadchla. Nezáleželo na tom, kam ho život zavedl – do zemí třetího světa, kde pracoval pro vládu USA; do úžasných mezinárodních podniků, kde se živil jako ostrahaslavných osobností – nakonec se pokaždé vrátil zpět k historii a potápění. Jediné dvě věci, které vždy mluvily pravdu.

Když mu bylo čtyřicet, prodal svou bezpečností agenturu. Byla to chyba – kupec jim však učinil velmi dobrou nabídkou a jeho partner ji chtěl přijmout – ale co se stalo, stalo se. A tak teď byl majitelemvelmi tučného konta a poprvé v životě nemusel každé ráno v pět vstávat do  práce. Již od  dětství snil o  tom, že bude bydlet někde, kde bude dost teplo na  to, aby si mohl číst své knihy venku i  uprostřed noci, ze všech stran obklopený vraky. V Dominikánské republice už kdysi pracoval a  miloval tamější lidi a  historii. A  vraky tam byly doslova všude – místo, kde přistál Kolumbus, brána do Nového světa. O pár měsíců později se přestěhoval do  Santa Dominga, hlavního města a započal svůj klidný život.

Trvalo to přesně dva měsíce. Mattera byl duší dělník, potřeboval práci. A  tak si otevřel Pirate’s Cove, potápěčské centrum na jižním pobřeží, a  bral zákazníky do  stoletých vraků v  místní oblasti. Jen několik turistů však zajímaly tyto žijící kousky historie. Ostatní chtěli zůstat blízko pobřeží, kde byly k vidění krásné korálové útesy

HONBa zaŽPIRáTEm

a sklenička skotské byla vždy po ruce. Mattera se usmíval a dal svým

hostům to, co chtěli. V noci však utíkal ke svým knihám.

Tentokrát však začal číst jiné  – o  papežích a  králích, badatelích, dobyvatelích a nebojácných kapitánech, které si vzalo moře. To byly příběhy galeon, legendárních španělských lodí s pokladem z 16. a 17. století, které převážely nesmírné bohatství z Nového světado Španělska. Dominikánská republika – tehdy nazývaná Španělské ostrovy – byla křižovatkou všech těchto cest.

Mattera dal dohromady plán. Galeonu za  každou cenu najde, a to na vlastní pěst. Finanční odměna by byla ohromná – mohl by si koupit svoje milované New York Mets a ještě by mu zbylo. A co víc, objevení galeony by se stalo historickou událostí, a proto byl ochoten riskovat vše, co měl.

A pak se potkal s Chattertonem na workshopu pro potápěče,který Mattera pořádal v Pirátské zátoce. Muži se neviděli celá desetiletí, ale Matterovi stačil jediný oběd na  to, aby si znovu připomněl, co na tomto muži tak obdivoval. Chatterton miloval vraky, ale obtěžoval se jenom s  těmi, které byly historicky důležité a  které bylo obtížné objevit. Jakmile se nějakému oddal, nikdy už se nevzdal a nezáleželo na tom, jak zapeklitý vrak to byl nebo jak hluboko se nacházel. A to byla naprostá pravda, i kdyby tomu měl obětovat svůj život. Víc než na cokoliv Chatterton věřil ve vzácné věci; pro něj „těžké najít“znamenalo „nádherné“ a byl ochotný prohledat třeba celý svět.

  

Když čekali v řadě na letišti v Miami, byli stále ještě ohromenipirátským příběhem, který jim vykládal Bowden, a  obzvlášť drsňáckým

kapitánem Josephem Bannisterem. Představte si řádnéhogentlemana, jak krade loď jemu svěřenou, ocitne se ve víru pirátského řádění


25

NEJÚŽaSNĚJŠÍ PIRáTSKÝ PŘÍBĚH VŠECH DOB

a  pak bojuje s  námořními válečnými loďmi. A  vyhraje. Takové věci

jste neviděli ani ve filmech s Johnnym Deppem.

Na terminálu se zastavili u obchodů s dárky, aby vybrali něco pro Chattertonovu ženu Carlu a  Matterovu snoubenku Carolinu. Když dorazili k bráně, věděli, že je čas zavolat Bowdenovi. Budou k němu upřímní, vysvětlí mu své důvody, proč se nemůžou otočit zády ke své expedici. Nikdo by to neměl chápat líp než starý lovec pokladů, jako je Bowden. Vytočili jeho číslo a  dali ho na  reproduktor, aby mohli svoji lítost vyjádřit společně.

Bowden odpověděl hned po prvním zazvonění.

„Tracy, tady John a  John. Voláme ti ohledně tvé pirátské lodi a kapitánu Bannisterovi.“

„Už jste se rozhodli?“

„Ano.“

Na  tabuli odletů blikala čísla. Cestující do  Santa Dominga se pomalu začali přesouvat na  palubu. Chatterton se podíval na Matteru. Mattera se podíval na  Chattertona. Oba čekali, až ten druhý promluví.

„Tracy,“ řekl Mattera, „my tu tvoji pirátskou loď najdem.“

Kapitola druhá

BANNISTERŮV OSTROV

T

ěsně před rozbřeskem v  březnu roku 2008 se v  tropickém ráji

na severním pobřeží Dominikánské republiky větrem ošlehaný rybář s cigaretou v puse naklonil přes okraj své veslice a vyhodil sítě v zátoce Samaná Bay, stejně tak jako to jeho předci dělali den co den na stejném místě po celá staletí. V okolí nebylo ani živáčka.

Brzy se však jeho loďka začala houpat. Nejdřív jemně, poté ale

přicházely větší a větší vlny; varování, že se k němu blíží něcovelkého. V dálce uviděl světla připlouvající lodi a zaslechl rachot motorů.

Někdo měl evidentně naspěch, což bylo opravdu zvláštní. V Samaná Bay nikdo nikdy nespěchal. Nebylo proč, v tom bylo její kouzlo.

Postavil se a posvítil baterkou. Viděl, jak loď rychle rozráží vlny a pak

prudce zatáčí vpravo. Jenom obratné hlídkové lodě se uměly takhle

pohybovat, ale tahle nevypadala, že by byla určenák pronásledování pašeráků drog nebo kontrole lodního nákladu. Měla dlouhou záď

a  nízký ponor. Kdyby měl hádat, řekl by, že ji někdo postavil, aby


28

HONBa zaŽPIRáTEm

hledala a nacházela věci pod hladinou. Jeho rybářská veslice se málem

převrhla, když desetimetrová loď proplula kolem. Proplula tak blízko

okolo rybáře, že dokonce zahlédl jméno na boku napsané červenými

písmeny – Hlubinný průzkumník – a dva muže, kteří na něj mávali.

Chatterton a  Mattera se za  normálních okolností nepouštěli do  práce za  tmy, obzvlášť ne na  neznámých místech. Ale měli najít loď ze zlatého věku pirátství a  ani jeden se nemohl dočkat východu slunce.

Pořád ještě nemohli uvěřit, že se do toho opravdu pustili.Investovali dva roky práce, příprav a  většinu svých úspor, aby našli poklad galeony, jen proto, aby pak od  všeho upustili kvůli pirátské lodi, o které nikdo nikdy neslyšel. Navíc pracovali pro starého muže, který si svůj poklad schovával ve vaně a ještě stále si na cestu svítilrozpadajícími se svítilnami.

A přesto jak sledovali červená a modrá čísílka na ovládacímpanelu, jak odpočítávají vzdálenost od  ostrova, kde se ona pirátská loď potopila  – 3,8 míle... 3,7 míle... 3,6 míle  – ani jeden z  nich nepochyboval, že dělají správnou věc. Pirátská loď byla to nejvzácnější, co mohl člověk pod vodou objevit. A zatímco na staré galeony sevětšinou zapomnělo, hlasy pirátů nikdy nepřestanou volat a lákat dětskou představivost a ty, kteří věří, že svět může být neuvěřitelně vzrušující, jen když se odváží opustit přístav.

Jak se první paprsky červeného slunce přelily přes horizont,zavolali Chatterton s Matterou posádku, aby se podívali do dalekohledu na obrys vzdáleného ostrova. Prvním, kdo z kabiny vylezl, byl Heiko Kretschmer, osmatřicetiletý instruktor potápění, mistr  všech kutilů, rodák z  východního Německa, který, když mu bylo pouhých osmnáct let, riskoval svůj život, jen aby utekl před komunismem a přišel na  západ za  dobrodružstvím a  lepším životem. Motory, regulátory, vysílačky, pumpy  – neexistovalo nic, co by Kretschmer nespravil s  pomocí kleští a  kousku lepicí pásky. Kvůli jeho schopnostem

BaNNISTERŮV OSTROV

a houževnatosti ho Mattera považoval za tohonejnepostradatelnějšího muže, s jakým kdy pracoval.

Dalším byl Howard Ehrenberg, také osmatřicetiletý, z LongIslandu a  hotový čaroděj s  počítači, který svůj život prožil jako vedoucí obchodu, zvukař a největší fanoušek kapely Grateful Dead.Chattertona potkal na potápěčském plese věnovaném charitě a brzy se stali velmi dobrými kamarády. Uchvácen myšlenkou lovu pokladův dalekých zemích se zeptal Chattertona, jestli by se mu nehodil chlapík přes techniku, co se umí potápět.

„Pracoval jsi někdy s  hlubinnými sonary nebo magnetometry?“ zeptal se Chatterton.

„Ne, nikdy,“ odpověděl Ehrenberg.

„Fajn, v  tom případě vítej na  palubě.“ A  tak se i  Ehrenberg stal součástí posádky.

Posádka nyní měla krásný výhled na Cayo Levantado, místo, kde se potopila Bannisterova loď. Stáli na  přídi a  obdivovali bílý písek a  ve  větru se vlnící palmy ostrova. Od  dob, kdy se tato oblast stala kulisou reklam na Bacardi, postavilo se zde mnoho luxusníchletovisek s obrovskými bazény a soukromým přístavem.

„Je to ještě hezčí než v těch reklamách, co byly ve starých vydáních Playboye,“ řekl Mattera.

„Ty ses na ty reklamy díval?“ udiveně se zeptal Chatterton.

Loď se pomalu přibližovala k  ostrovu a  muži na palubě se začali připravovat na průzkum místních vod. Do 70. let by si lovci pokladů nasadili šnorchl nebo se dívali skrz kyblík s průhledným dnem nebo se jako slavný Teddy Tucker houpali v židli čističe oken podhorkovzdušným balónem. Tehdy se vlastně nehledaly ani tak vraky jako spíš rovné hrany; příroda totiž nikdy nevytváří nic dokonalého,takže když spatřili ostré kraje nebo pravé úhly, věděli, že vidí předměty vytvořené člověkem.

HONBa zaŽPIRáTEm

Moderní technologie všechno změnily. Na  přelomu 21. století

se   začaly využívat dva hlavní nástroje k  nalezení vraků. Hlubinný

sonar, založený na principu zvukových vln, vykresloval mořské dno,

ale nebyl zrovna dobrý na  nerovné plochy s  korálovými útesy, jaké

se nacházely právě v  Samaná Bay. Druhý nástroj, magnetometr, byl

možná tím nejdůležitějším kouskem ve výbavě lovců pokladů a právě

na něj se Chatterton s Matterou plánovali spolehnout.

Aerodynamicky postavený, ve  tvaru torpéda, byl magnetometr

navržen, aby ho mohla loď snadno vléct. Když minul nějaký železný

předmět, ucítil změny v magnetickém poli země. Nejlepší z nich byly

neuvěřitelně citlivé, schopné pod vodou detekovat dokoncei šroubovák. A zatímco na drahé kovy jako zlato a stříbro (které neobsahovaly železo) nereagoval, byl mistrem v  detekování kotev, kanónů, dělových koulí a dalších magnetických objektů, které byly součástí dobře vyzbrojené lodě z této éry. Luxusní verze magnetometrů mohla stát víc než nový Mercedes Benz, ale bez něj byl lovec pokladů jako slepý. Chatterton a  Mattera si vybrali jeden z  těch nejlepších  – Geometrics G-882 s výpary cesia, námořnický magnetometr s výškoměrem v ceně skoro sedmdesáti tisíc dolarů, včetně softwaru a rozšíření.

Koupit magnetometr byla ta jednodušší část. Vléct ho však bylo

umění. Ten, kdo ho ovládal, musel dodržovat předem vybranou síť

souřadnic a potom ho pomalu a metodicky táhnout tam a zase zpět,

proces známý jako „sečení trávníku“. Jak magnetometr pod sebou

zaznamenával železné předměty, jejich lokace se nahrávalana počítače na  palubě. Z  těchto záznamů se sestavila mapa. Po  celou dobu

však musí kapitán magnetometr udržovat v optimální výšce, asi třicet

centimetrů nad mořským dnem. Tímto způsobem se občasz průzkumu stal spíš waltz s mořem. Jenom ti nejlepší kapitáni uměli tančit.

Chatterton, Mattera a  jejich tým měli v  plánu se pohybovat

v  pruzích širokých dvacet pět metrů a  dlouhých jednu míli, pak se

potopit ke  každému vytipovanému místu a  hledat jakékoliv železné


31

BaNNISTERŮV OSTROV

pozůstatky vraku Zlatého rouna. Kdyby první průzkum nic nového nepřinesl, sestavila by se nová souřadnicová síť sousedící s  tou

předchozí a  znovu se pokračovalo v  hledání, dokud se pirátská loď

nenajde.

Normálně by museli prohledat vody okolo celého ostrova. Ale

Bowden mužům poskytl zásadní informace z historických záznamů,

které pomohly zúžit oblast pátrání. Řekl jim, že Zlaté rouno:

se potopilo do hloubky sedmi metrů,

na palubě byly muškety,

zrovna provádělo tak zvaný careening, když se střetlos Královským námořnictvem.

Bylo to právě poslední vodítko, které bylo pro muže významné.

Dřevěné lodě, které se plavily v  tropických vodách, byly zamořené

šášněmi lodními, svijonožci a  ostatními mořskými organismy. Ty

se přilepily na  trup lodi, zpomalovaly ji a  požíraly její dřevo. Když

se trup nekontroloval, mohli tito mrňousci vzít ke  dnu i  tu největší

loď. Aby se zabránilo tomuto poškození, posádka pravidelně čistila

a  opravovala trup. Za  přílivu vytahovali loď na  pobřeží a  postupně,

jak voda zase opadávala, ji nakláněli na stranu – proces známý jako

careening. A oni věděli, že Zlaté rouno se potopilo během careeningu,

což znamenalo, že se bude nacházet blízko pláže.

Tato informace dala mužům naději na rychlou akci. Kdyžstudovali fotografie oblasti, zjistili, že na severním pobřeží ostrova žádné

pláže nejsou, jenom skály, tudíž je pro careening nevhodné.Na jižním pobřeží pláže sice byly, ale za  posledních deset let se na  nich

vybudovaly nové areály a  rekreační letoviska, takže i  tato strana

ostrova byla mimo hru. Na východním pobřeží byla sice pláž velká,

ale kamenitá a větrná, což pro piráty bylo nepraktické a riskantní.

A tak jim vyřazovací metodou zůstala jen pláž na západnímpobřeží, ta jediná dávala smysl. Byla na závětrné straně ostrova, chráněná


32

HONBa zaŽPIRáTEm

před větrem a vlnami. Navíc byla dobře schovaná před otevřeným

Atlantikem, takže proplouvající lodě ji nemohly vidět. Kdyby si

kapitán měl vybrat, kde u Cayo Levantada opravit svou loď, byla by

to právě tato pláž. A bylo to také místo, kam se vydal Chatterton.

Nasměroval Hlubinného průzkumníka k západní pláži a nechal ho

unášet proudem, než zastavil. Jakmile byl člun připravený, Kretschmer nachystal magnetometr, zatímco Ehrenberg zapnulsoftwarový program na sběr dat. Těsně po úsvitu bylo venku téměřtřicetistupňové vedro, a to byla nejchladnější část dne.

Mattera mužům připomněl, že loď se potopila do hloubkysedmi metrů. Hloubka okolo ostrova, jako je tento, se často měnila, stoupala a  klesala, takže svoje bádání pro jistotu začnou relativně daleko od pobřeží a propracují se směrem k pláži. Tak nevynechají žádnou oblast určené hloubky.

Muži byli připravení spustit celou akci. Mattera vytáhl svůj Nikon D300, nastavil samospoušť a  pak se i  s  posádkou vyfotil. Poté, co foťák cvakl, popadl čtyři plechovky dietní limonádyz chladicího boxu, podal je ostatním a zvedl tu svoji na přípitek.

„Na kapitána Bannistera,“ řekl.

„Na kapitána Bannistera,“ zopakovali ostatní.

„Na  nešťastnýho zkurvysyna. Nejdřív ho lovilo Královské námořnictvo a teď ho lovíme my.“

  

Muži vlekli magnetometr několik hodin. Zastavili se, jen aby

zhltli zvlhlé tuňákové sendviče, a pak zase pokračovali, dokud se

hladina vody úplně nezčeřila a  magnetometr se nezačal houpat

ve vlnách. Bylo frustrující nechat práce tak brzy, ale v těchtomístech byla zátoka klidná jen pár hodin dopoledne a  bez klidných

vod by měření mohla být zkreslená. Jak pro Chattertona, tak pro


33

BaNNISTERŮV OSTROV

Matteru průzkum byla věda a nebyl tu žádný prostor pronepřesnosti. A tak vytáhli svoji výbavu z vody a otočili Hlubinnéhoprůzkumníka zpět.

O dvacet minut později zakotvili loď v malém průlivu čtyři míle od  ostrova. Jen čirou náhodou Matterův budoucí tchán, bývalý admirál a  šéf zaměstnanců dominikánského námořnictva, vlastnil malou vilu v  zátoce a  právě zde tým bude přechodně bydlet, zatímco bude hledat Zlaté rouno. Dům byl zasazen vysoko do skály, přečníval nad vodu a  přístupný byl pouze úzkou cestou, která se vinula přes mangový sad. Vila byla vzdušná a  prostorná, všechny ložnice měly svoji vlastní terasu. Výhled na  západ slunce byl velkolepý. Matterova budoucí tchyně s  tchánem ale budou brzy chtít dům zpátky jen sami pro sebe. Muži vyložili svoje nářadí, ale jejich práce ještě nebyla hotová. Ehrenberg ještě musel s využitímvlastního softwarového programu zpracovat data, která tým posbíral, a vytvořit z nich mapu. O den nebo dva později se k místům,na kterých magnetometr zaznamenal železné předměty, budou potápět. I ten nejmenší výkyv bude prověřen.

Chatterton a Mattera vyšli ven na terasu a zavolali svým drahým polovičkám; v  této odlehlé oblasti, když se člověk postavil přesně na  to správné místo a  lehce se natáhl nahoru směrem k  Měsíci, mohl chytit signál i na celých pět minut.

Chatterton zastihl Carlu v  jejich domově v  Maine Coast, kde seděla zchoulená na gauči a s jejich zlatým labradorským retrívrem Chillim sledovala film. Carle se po  Johnovi stýskalo a neschvalovala, že její manžel večeřel zucaritas (zmrazené cornflaky) tři dny po sobě.

Mattera zavolal Carolině do  Santa Dominga a  zastihl ji zrovna ve chvíli, kdy si v pracovně v jejich bytě četla. Pobavilo ho, když se zeptala, jestli už našli „Dlouhého Johna Silvera“, zároveň ho však znepokojila. Se vším štěstím, které v minulosti lovci pokladů měli

HONBa zaŽPIRáTEm

s  hledáním ztracených pirátských lodí, on a  Chatterton by klidně

taky mohli hledat třeba Noemovu archu.

  

Dokonce i  během zlatého věku pirátství, mezi roky 1650 a  1720, byli

piráti vzácným úkazem. Přesné číslo je těžké určit, ale podle britského historika Petera Earla „se nezdá pravděpodobné, že by někdy měli

najednou více než 20 lodí a méně než 2 000 mužů“. Jako protikladmůžeme uvést 80  000 námořníků pracujících pro legální flotily v  Atlantiku

a Karibiku. Těžko říct, kolik pirátských lodí v době zlatého věku brázdilo

moře, ale každopádně jich dohromady nebylo víc než tisíc.

Ne všechny lodě se ztratily nebo potopily. Některé byly zabaveny, jiné prodány nebo vyměněny a  pak zprovozněny pro legální účely. Takže počet ztracených pirátských lodí je jen zlomek těch, které kdy existovaly. Najít jednu z nich byl běh na dlouhou trať. Identifikovat ji pak už bylo prakticky nemožné. Důvod vězel hluboko v temnépodstatě samotného zločinu.

Utajení bylo pro piráty životně důležité. Aby přežili, museli být neviditelní. Kapitáni nezveřejňovali seznamy se jmény posádky nebo plány plaveb a nepsali jméno lodi na její trup. Vždy, když to bylo jen trochu možné, pluli v  tajnosti. Tato opatření jim pomáhala vyhýbat se nepřátelům. A když se jejich loď potopila, neznamenalo to jen, že by usedla na dno oceánu; ona doslova zmizela z povrchu zemského. Žádná vláda nevyslala muže, aby ji šli hledat, protože loď nikomu nepatřila. Svědci potopení v žádném případě nemohli popsat přesné místo, kde se tato nehoda stala (na  prostředky určování zeměpisné šířky se v tehdejší době nedalo spolehnout). Když nějaký pirát přežil potopení lodě, na které se plavil, rozhodně to nešel nahlásit úřadům.

O tyto případy se pak postarala sama příroda. Trvalo jen pár let, než písek a bláto vrak pohřbily.

BaNNISTERŮV OSTROV

To však neznamenalo, že už jej nikdo nikdy neviděl. Bylo téměř

jisté, že badatelé, rybáři, někdy dokonce i potápěči narazilina pozůstatky lodí ze zlatého věku. Jen málo jich však vědělo, že tyto trosky

jsou něčím zvláštní, nebo bylo schopno přesně určit, co vlastně našli.

Většina toho, co se  na pirátských lodích nacházelo – nádobí,vybavení, nářadí, zátěžové kameny, mince, zbraně, někdy dokonce i děla

–,to všechno byste našli i  na  lodích obchodních, což znamenalo, že

i kdyby si nálezce dovolil fantazírovat o tom, že objevil pirátskou loď,

dokázat to by bylo téměř nemožné.

Až na jednoho muže. Ten to dokázal.

Jako chlapec slýchával Američan Barry Clifford příběhy o kapitánovi pirátů  – „Černém Samovi“ Bellamym, jehož loď zmizela v  roce 1717 u  mysu Cape Cod. Jako dospělý se pak vydal na expedici a nedaleko svého rodného domu Bellamyho loď Whydah našel. Zpráva o  nálezu z  roku 1984 se rozšířila po  celém světě, ale nebyly to jen artefakty, hromady stříbra nebo dokonce příběh dramatického konce posádky v  bouři, co popouštělo uzdu představivosti. Byl to zvon s nápisem „The Whydah Gally 1716“, který Clifford z vraku vytáhl. Identifikace se tak stala neprůstřelnou a Whydah se stalaprvní pirátskou lodí, která kdy byla nalezena. Nikomu jinému se nikdy tolik nepoštěstilo.

To však lidi neodradilo od toho, aby to zkoušeli dál.

V následujících letech po Cliffordově objevu výzkumné týmytvrdily, že objevily lodě dvou historicky nejznámějších pirátů. Ani jeden z nich však nebyl schopen prokázat totožnost vraku.

První nález byl učiněn v  roce 1996  u  pobřeží Severní Karolíny v  Braufort Inlet. Firma specializující se na  objevy vraků narazila na  něco, co se zdálo být vrakem vlajkové lodi Černovouse, Pomsta královny Anny, která najela na mělčinu a v roce 1718 se potopila.

Guvernér Severní Karolíny učinil veřejné oznámení, že tatonotoricky známá pirátská loď byla nalezena. Stejně tak pohotoví byli však

HONBa zaŽPIRáTEm

i  kritici, kteří identifikaci zpochybňovali. Některé z  jejich námitek:

Artefakty mohly pocházet z  jakékoliv obchodní lodi tehdejší doby;

Adventure, loď která se potopila s lodí Černovouse, nebyla k nalezení;

jeden z kanónů objevený na palubě byl zřejmě označen datem 1730

nebo 1737, alespoň 12 let po zmizení Pomsty královny Anny. Debata

dál zuřila, přesto se však případ nevyřešil. V roce 2005 experti v The

International Journal of Nautical Archeology napsali: „Nevyvratitelným faktem zůstává, že neexistuje žádný důkaz nebo z něhovyplývající nepřímý důkaz, který by dokazoval, že ztroskotaná loď je opravdu

Pomsta královny Anny.“ Také poukázali na problém týkající se peněz,

projekt již z  grantů čerpal téměř milion dolarů a  další čtyři miliony byly projektu přislíbeny. „Člověk by mohl spekulovat,“ píše autor,

„že vložená investice plus možnost budoucích financí by mohla být

důvodem k pokračování v identifikaci vraku a k zavrhnutí myšlenky,

že by tato identifikace mohla být nesprávná.“

Nic z  toho však neodradilo úředníky a  podnikatele od  otevření výstav, historických rekonstrukcí  – dokonce postavili Černovousův minigolf – a to vše jen proto, aby přilákali davy turistů.

Druhá údajná pirátská loď byla nalezena v Dominikánskérepublice v roce 2007, kdy tým z univerzity v Indianě nalezl polohu Quedagh Merchant, vrak z roku 1699 neslavného pirátského kapitána Williama Kidda. Média jako NPR, CNN nebo The Times of London sina tomto příběhu smlsla. Psali o tom, jak průzkumníci objevili loď, vymýšleli nové teorie o tom, že Kidd byl možná nevinný, a připomínali, jak ho Britové museli oběsit ne jednou, ale dvakrát (poprvé se lano přetrhlo; napodruhé už se však zadařilo a jeho tělo viselo nad Temží po tři roky, jako varování těm, kterým by se mohl pirátský způsob života zalíbit). I když si dominikánská vláda plánovala proměnit vrak na podmořský národní park, tým z  indianské univerzity nebyl ochotný říct, že má definitivní důkaz, který by identitu vraku potvrdil. CharlesBeeker, který expedici vedl, se k tomu vyjádřil: „Jako archeolog nemohu

BaNNISTERŮV OSTROV

nezvratně říct, že loď, kterou jsme našli, je kapitána Kidda, ale jako

muž, který si občas rád vsadí, sázím na tuto loď.“

O  čtyři roky později byli už představitelé univerzity v  Indianě sice  o něco přesvědčenější, ale nezvratný důkaz ještě stále nenalezli. Nicméně vláda už tento projekt zafinancovala téměř dvěma miliony dolarů z  fondů, a  tak podporovala snahu o  zviditelnění a  přilákání turistů na  stálou výstavu „Národní poklady Země“ v Indianopoliském dětském muzeu.

Pár dalších také tvrdilo, že objevili pirátskou loď, ale vše bylozaložené na nepřímých důkazech.

Ale dotace a výstavy a nepřímé důkazy a minigolf pro Chattertona a Matteru nebyly dost. Ani jeden z  nich si neuměl představit, že  by žil s  myšlenkou, že dost možná nenašel pirátskou loď. Ani jeden si neuměl představit, že by usínal a v noci přemýšlel, jestli vlastnědosáhl toho, o čem snil.

Ale to byla ta potíž s  pirátskými loděmi. Nezáleželo na  tom, co člověk našel, stejně bylo téměř jisté, že pro svá tvrzení nenajdežádný důkaz. I  kdyby Chatterton a  Mattera Zlaté rouno objevili, kdyby o nich historikové psali ve svých knihách a kurátoři udělali výstavu v muzeu, bez definitivního důkazu by vždy zůstaly pochybnosti. A to byl závěr, s jakým by se nikdy nemohli smířit.

  

Když Chatterton a  Mattera domluvili se svými drahými polovičkami a  zavěsili telefon, Ehrenberg přišel na  verandu s  notebookem

zdviženým vysoko nad hlavu. Na  obrazovce byl obrazec podobný

Rorschachovu testu inkoustových skvrn, záznamy z  magnetometru.

Několik objektů, všechny nashromážděné v oblasti velké asi jakodřevěná námořní loď. Chatterton a  Mattera už byli v  této branži dost

dlouho na  to, aby věděli, že s  vraky to nikdy není tak jednoduché,


38

HONBa zaŽPIRáTEm

tak dokonalé  – nikdo nikdy nenašel to, co hledal, hned první den.

Ale když se dívali na tu nádhernou skvrnu, nemohli odolat myšlence,

že to dokázali. Objevili Zlaté rouno. Teď už jen zbývalo ji druhý den

opravdu najít.


39

Kapitola třetí

NIC Z TOHO NEDÁVÁ SMYSL

K

dyž se nalodili na Hlubinného průzkumníka a  vyrazili směrem

k ostrovu, nemluvili, ale uvnitř každý z nich doufal, že budeprv

ní, kdo vytáhne skobu, kotvu nebo dělo ze Zlatého rouna. Dokon

ce i  korálky  – barevné cetky ze zlatého věku, které si piráti našívali

do oblečení, vlasů a vousů a které děsily jejich oběti – by postačily.

Nikdo



       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz - online prodej | ABZ Knihy, a.s.
ABZ knihy, a.s.
 
 
 

Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2019 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist