načítání...
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: Hon se smrtí - Peter James

Hon se smrtí

Elektronická kniha: Hon se smrtí
Autor:

Vrchní superintendent Roy Grace se vrací v  doposud nejnapínavějším a nejambicióznějším románu Petera Jamese.Z moře nedaleko pobřeží Sussexu je vytaženo tělo teenagera, kterému ... (celý popis)


hodnoceni - 74.6%hodnoceni - 74.6%hodnoceni - 74.6%hodnoceni - 74.6%hodnoceni - 74.6% 90%   celkové hodnocení
2 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: Brána
Dostupné formáty
ke stažení:
EPUB, MOBI, PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku
Médium: e-book
Počet stran: 687
Jazyk: česky
ADOBE DRM: bez
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis

Vrchní superintendent Roy Grace se vrací v  doposud nejnapínavějším a nejambicióznějším románu Petera Jamese.
Z moře nedaleko pobřeží Sussexu je vytaženo tělo teenagera, kterému chybí životně důležité orgány. Brzy jsou nalezena další dvě těla mladých lidí… Caitlin, patnáctiletá dívka z Brightonu, zemře, pokud jí nebudou rychle transplantována játra. Její matka nalézá v panice na internetu obchodníka, který jí potřebný orgán dokáže opatřit na černém trhu – ovšem za náležitě vysokou cenu. Důkladné ohledání těl přivede Grace na stopu gangu obchodníků s dětmi, který má své ústředí ve východní Evropě. Tehdy začíná pro detektiva a jeho tým závod s časem.

Související tituly dle názvu:
Hon se smrtí Hon se smrtí
James Peter
Cena: 266 Kč
Hon se smrtí Hon se smrtí
James Peter
Cena: 199 Kč
Antologie moravské lidové hudby 8 Antologie moravské lidové hudby 8
interpreti Různí
Cena: 209 Kč
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

NAKLADATELSTVÍ BRÁNA


Originální vydání

DEAD TOMORROW

Přeložil Stanislav Pavlíček

Památce

Freda Newmana

– s úctou!

Copyright © Really Scary Books / Peter James 2009

Translation © Stanislav Pavlíček, 2009

ISBN 978-80-7243-423-7


H O N S E S M R T Í 5

Susan tu motorku nenáviděla. Tolikrát Natovi říkala, že motorky

jsou smrtící stroje, že jízda na motocyklu je ta nejnebezpečnější

věc na světě! Pořád a pořád mu to opakovala. Nat ji s oblibou

konejšil tím, že statisticky vzato se plete. Že ve skutečnostinejnebezpečnější věcí je vstupovat do kuchyně. To je totiž místo

s nejvyšší pravděpodobností smrti.

Jako vyšší odborný nemocniční lékař to v práci vídal každý den. Košklivým nehodám docházelo samozřejmě i na motocyklech, ale nic se nerovnalo tomu, co se dělo v kuchyních.

Lidé pravidelně dostávali ránu elektrickým proudem, když nechtěně strčili vidličku do toastovače. Anebo umírali následkem toho, že spadli zkuchyňské židle a zlomili si vaz. Anebo se otrávili jídlem. S oblibou Susan vyprávěl o jedné z obětí, kterou kdysi přivezli na úrazové oddělení Královskésussexské okresní nemocnice, kde pracoval – anebo byl spíš prací přímo přetížen. Dotyčná se naklonila do myčky, aby ji odblokovala, a do oka si přitom vrazila vykosťovací nůž.

Motorky nejsou nebezpečné, tedy alespoň nikoli takové jako jehoohromná č erven á honda fireblade (která dokázala stovku vytáhnout za tři sekundy), rád říkával sv é Susan; problém představují ostatn í úč astníci silničníhoprovozu. Člověk se prostě před nimi musí mít na pozoru, toť vše. A navíc, jeho fireblade produkovala o poznání méně emis í CO

2

ne ž Suzanino značně ojeté

audi TT.

Ale ona tohle vše zásadně ignorovala.

A ignorovala i jeho nářky nad tím, že musí Vánoce – které měly přijít již za pět týdnů – strávit, jak s oblibou říkal, ve vyhnanství, tedy u Susaniných rodičů. Jeho zesnulá matka mu často opakovala, že přátele si člověk může vybrat, ale příbuzné ne. A měla zatracenou pravdu.

Kdesi četl, že když si muž bere ženu, doufá, že jeho životní družka zůstane navždy stejná. Když si ale žena bere muže, má v plánu ho změnit.

A Susan Cooperová na tom úspěšně pracovala a užívala k tomu tunejničivější zbraň z ženského arzenálu: byla šest měsíců těhotná. Nat byl na topochoitelně jaksepatří hrdý, ale zároveň si smutně uvědomoval, že dítě bude brzy realitou. Fireblade půjde do garáže a bude ji muset nahradit něco praktického, nějaký kombík nebo minivan. A aby uspokojil Susanino sociální a ekologické svědomí, bude to muset být nějaký pitomý hybrid, kombinující pohon naftový s elektrickým. Proboha!

Jak zábavné to všechno asi bude?

Protože dorazil domů brzy ráno, zíval nyní u kuchyňského stolu v jejich malém domku v Rodmellu, patnáct kilometrů od Brightonu, snídal a civěl na

Susan tu motorku nen

jsou smrt

věc na sv

konejš

nebezpe

KAPITOLA

1


P e t e r J a m e s 6 zpravodajský šot o sebevražedném bombovém atentátu v Afghánistánu,vysílaný v rámci ranní televizní show Breakfast. Hodiny na obrazovce ukazovaly 8.11, jeho hodinky 8.09. Jeho duševní bystrost však odpovídala hluboké noci. Strčil si do pusy lžíci cereálií Shreddies, zapil je pomerančovým džusem ačernou kávou, načež chvatně vyběhl zpátky nahoru. Tam na rozloučenou políbil Susan a jemně poplácal bříško s malým.

„Jeď opatrně,“ nabádala ho.

A co si myslíš, že chci dělat, jet nebezpečně? pomyslel si, ale nevyslovil to. Místo toho pronesl: „Miluju tě.“

„Taky tě miluju. Zavolej mi.“

Nat ji znovu políbil, pak sešel dolů, narazil si na hlavu helmu, natáhl kožené rukavice a vykročil do mrazivého rána. Když tlačil svůj těžký červený stroj ven z garáže, bylo teprve krátce po rozednění. Pak za sebou s hlasitým třesknutím zabouchl dveře. Ačkoli byl přízemní mráz, už několik dní nepršelo, a taknehrozilo, že by mohla být na silnicích námraza.

Vzhlédl k oknu se zataženými závěsy a pak naposledy v životě stisklstartovací tlačítko své milované motorky.

Dr. Ross Hunter je jednou z několika málo stálic mého života,

pomyslela si Lynn Beckettová, když mačkala zvonek jehoordinace na panýlku v krytém vchodu. Měla-li být k sobě upřímná,

tak by nějakou jinou stálici ve svém životě jen těžko hledala.

Tedy kromě neúspěchu. Ten rozhodně stálicí jejího života byl.

V neúspěších byla dobrá a bylo tomu tak vždycky. Přímo v nich excelovala.

Klidně by v této oblasti mohla reprezentovat Anglii.

Její život byl, v kostce řečeno, sedmatřicet let dlouhou řadou pohrom, která začínala malými věcmi, jako když si v sedmi letech usekla dveřmi od auta kousek ukazováčku, jež ovšem, tak jak její život nabíral na závažnosti,postupně narůstaly. Neuspěla v roli dcery svých rodičů, v roli manželky svého muže a nyní jako rozvedená soustavně nezvládala roli matky své dospívající dcery.

Doktorova ordinace se nacházela ve velké edwardiánské vile v klidné ulici Hoveu. Vila původně sloužila jenom k bydlení. Mnohé z velkolepých řadových domů však byly zbořeny a nahrazeny bytovými domy. A většina z původních domů, které v ulici zůstaly, jako třeba tento, byla nyní využita pro kanceláře nebo soukromé lékařské ordinace.

Vešla do známé vstupn í haly, v níž to vonělo leštidlem na nábytek a slaběpáchlo dezinfekčním prostředkem. Na opačném konci místnosti spatřila sekretář ku Dr. Huntera, kterou právě zaměstnával nějak ý telefonát, a vklouzla do čekárny.

Za zhruba patnáct let, co sem docházela, se v této velké, ale omšelémístnosti nic nezměnilo. Na štukovaném stropě se vyjímala tatáž skvrna od vody,

Dr. Ross Hunter je jednou z několika málo stálic mého života,

pomyslela si Lynn Beckettová, když mačkala zvonek jehoordinace na panýlku v krytém vchodu. Měla-li být k sobě upřímná,

tak by nějakou jinou stálici ve svém životě jen těžko hledala.

Tedy kromě

KAPITOLA

2


H O N S E S M R T Í 7 tvarem zhruba připomínající Austrálii, před krbem stála v květináči tatážumělá květina. Čpělo to tam známou zatuchlostí a nezmizela ani spolu navzájem neladící křesla a pohovky, jež vypadaly jako v aukcích neprodejné poslední kusy nábytku z vyklízených domů, které v mlhami zahalené minulosti kdosi zakoupil za hubičku. Zdálo se, že i některé z časopisů ležících uprostředkulatého dubového stolu nebyly již celá léta nahrazovány novějšími čísly.

Lynn pohlédla na vetchého sta ří ka, kter ý seděl zabořen do křesla se zničenými péry. Hůl měl zabodnutou do koberce a svíral ji tak pevně, jako by tím chtělzabránit tomu, aby v křesle nezmizel zcela. Vedle něj se nacházel netrpěliv ě vyhlížející třicátník v modrém kabátě se sametovým límcem, kterého pln ě zaměstnával jeho elektronický pomocník značky BlackBerry. Na stojanu se tu nacházely různ é letáky. Někter é radily, jak přestat kouřit, ale Lynn byla nyní v takovém nervovém rozpoložení, že by sp íš potřebovala poradit, jak kouřit víc.

Na stole leželo čerstvé číslo deníku Times, ale Lynn dospěla k závěru, že není v stavu se soustředit na čtení. Od té chvíle, co jí Dr. Hunter včeraodoledne zavolal a požádal ji, aby hned ráno přišla sama k němu do ordinace, nezamhouřila Lynn oko. A kvůli nízké hladině krevního cukru se navíc cítila celá roztřesená. Vzala si sice léky, ale stěží polkla sousto snídaně.

Poté, co usedla na okraj židle s kolmým opěradlem, zašátrala v kabelce a do pusy si vstrčila pár glukózových tablet. Proč ji chce Dr. Hunter taknaléhavě vidět? Týká se to toho vyšetření krve, na kterém byla minulý týden, anebo – což je pravděpodobnější – Caitlin? Když ji v minulosti vyděsila bulka, kterou si našla na prsu, anebo když se bála, že by výstřední chování jejídcery mohlo být příznakem mozkového nádoru, doktor jí jednoduše sám zavolal a sdělil onu dobrou zprávu, že biopsie, tomografie či rozbor krve dopadlydobře, a že si tudíž nemusí dělat starosti. Tedy pokud bylo, co se Caitlin týkalo, někdy vůbec možné nedělat si starosti.

Přehodila si jednu nohu přes druhou, ale pak ji dala zase zpátky. Bylaelegantně oblečená. Měla na sobě svůj nejlepší kabát – modrý, středně dlouhý, z vlny a kašmíru, výhodně pořízený při lednových výprodejích –, tmavomodrý pletený svetřík, černé kalhoty a černé semišové boty. Ačkoli si to nikdy nepřiznala, vždycky se snažila vypadat dobře, když šla k doktorovi. Ne snad že by svým vzhledem oslňovala – již dávno ztratila schopnost, o dostatečné sebedůvěře nemluvě, se takto oblékat – ale přinejmenším byla vždycky pěkně oblečená. Spolu s dobrou polovinou pacientek Dr. Huntera i ona svého lékaře tajně zbožňovala. Ne ale že by se mu to někdy odvážila dát najevo.

Od rozchodu s Malem zůstávala jej í sebedůvěra na dně. V sedmatřiceti byla Lynn stále atraktivní ž enou a několik jejích p řá tel, jej í bratr i její zesnul á sestra jí ří kali, že by byla ještě atraktivnější , kdyby přibrala něco z toho, co shodila. Byla vychrtlá, to věděla. Sama to viděla, kdy ž se podívala do zrcadla. Vychrtlá ze všech starostí, ale předev ší m ze starostí o Caitlin, které trvaly již více ne ž š est let.

P e t e r J a m e s 8

Nedlouho po Caitlininých devátých narozeninách byla u její dcerydiagnostikována choroba jater. Od té doby měla dojem, jako by se ony dvě nacházely

v jakémsi dlouhém temném tunelu. Nekonečné návštěvy specialistů. Vyšetření.

Krátk á obdob í hospitalizace tady v Sussexu a delší období, jedno z nich trvaloskoro rok, na jaterním oddělen í Královsk é jiholondýnsk é nemocnice. Caitlinpodstouila několik operací, při nich ž jí byly do žlučovod ů zavedeny kovové stenty. Pak

dal ší operaci za úč elem vyjmutí stentů. Nekonečné transfuze. Občas měla kvůli

sv é nemoci tak málo energie, že usínala ve třídě. Zjistila, že nem ůž e hrát na svůj

milovaný saxofon, protože to dechově nezvládne. A k tomu všemu byla nyní vpubertě, takže se za čí nala chovat zlostněji a vzpurněji. Pro č já? ptala se ustavičně.

Což byla otázka, na niž Lynn nedokázala odpovědět.

Už dávno nepočítala, kolikrát seděla v čekárně pohotovosti Královskésussexské okresní nemocnice, zatímco lékaři ošetřovali její dceru. Jednou, vetřinácti letech, museli Caitlin vypumpovat žaludek, protože ukradla z domácího

baru láhev vodky. Jindy, to jí bylo čtrnáct, spadla ze střechy a rozplácla se na

kamenné dlažbě. A pak nastala ta strašná noc, kdy Caitlin přišla ve dvě hodiny

do Lynniny ložnice, měla skelný pohled, potila se a současně měla takovou

zimnici, že jektala zuby. Přitom oznámila, že spolkla tabletu extáze, kterou jí

dal nějaký gauner v Brightonu, a že ji bolí hlava.

Pokaždé do nemocnice přispěchal Dr. Hunter a zůstal s Caitlin tak dlouho,

dokud nebyla mimo nebezpečí. Nemusel to dělat, ale takový už to byl člověk.

A nyní se otvíraly dveře a on vstupoval do čekárny. Měl vysokou elegantní

postavu, na sobě oblek s úzkým proužkem, hezké držení těla, pohledný obličej,

který lemovaly vlnité prošedivělé vlasy, a vlídné starostlivé oči, jež bylyčástečně zakryty brýlovými skly ve tvaru půlměsíce.

„Lynn!“ pronesl silným, rázným hlasem, který byl ovšem toho rána jakoby

zvláštně ztlumený. „Pojďte dál.“

Dr. Ross Hunter měl dva odlišné výrazy, jimiž vítal své pacienty. Jehonormální, opravdově upřímný úsměv, jímž jako by říkal „Rád vás vidím“, byl

jediný, který Lynn za ta léta, co byla jeho pacientkou, znala. S onou teskně

zadumanou grimasou, doprovázenou kousáním do spodního rtu, se Lynn zatím

nikdy nesetkala. Tenhle výraz měl Dr. Hunter uzamčený ve skříňce a hrozně

nerad ho vytahoval ven.

Právě tento výraz měl ale na obličeji dnes.

Bylo to dobré místo pro rychlostní radar. Lidé pravidelnědojíždějící a většinou též chvátající do Brightonu věděli, že ačkoli je

na tomto úseku Lewes Road povolena maximální rychlostčtyřicet mil v hodině, mohou za semafory v klidu zrychlit a nemusejí

na vozovce o dvou proudech v každém směru brzdit dochvíBylo to dobré místo pro rychlostní radar. Lidé pravidelnědojíždějící a většinou též chvátající do Brightonu věděli, že ačkoli je

na tomto úseku Lewes Road povolena maximální rychlostčtyřicet mil v hodině, mohou za semafory v klidu zrychlit a nemusejí

na vozovce o dvou proudech v každém směru brzdit dochvíKAPITOLA

3


H O N S E S M R T Í 9 le, než za zhruba půldruhého kilometru dorazí k trvale instalovanému radaru v podobě rychlostní kamery.

BMW kombi v nápadném modro-žluto-st ří brném zbarvení, kter é bylozaparkovan é v boční ulici a ze strany přij íždějících řidi čů čá stečně zakryt é autobusovou čekárnou, muselo pro většinu z nich představovat nemilé rann í překvapení.

Policejní konstábl Tony Omotoso stál u vzdálenější strany auta, v ruce držel laserovou pušku, jako oporu používal střechu auta a červenou tečkou mířil na přední poznávací značky vozidel. To bylo místo, jež umožňovalo nejlépezměřit rychlost těch vozidel, u nichž měl Omotoso dojem, že překračují maximální povolenou rychlost. Když měl tečku na poznávací značce toyoty v provedení sedan, stiskl spoušť. Na digitálním ukazateli se objevila rychlost 44 mil vhodině. Řidi č si ho všiml a ji ž šlápl na brzdy. Omotoso se ří dil přesn ě formulovanými směrnicemi a toleroval překročen í maximáln í povolené rychlosti o 10 % plus 2 míle v hodině k tomu. Pak zamířil na poznávací značku bílé dodávky ford transit – 43 mil v hodině. Pak se kolem pohnal motocykl harley softail, který rychlostní limit zjevně překročil, ale Omotoso ho nestihl včas zaměřit.

Po jeho levici – připravený vyskočit, jakmile Tony zavolá – stálOmotosův kolega, další dopravní policista, policejní konstábl Ian Upperton, vysoký, hubený muž v policejní čapce a jasně žluté reflexní vestě. Oba muži venku pořádně promrzali.

Upperton pozoroval harleye – líbily se mu všechny motorky a jeho cílem bylo stát se jedním z policistů, kteří se pohybují právě na motocyklech.Harleye však byly motorky určené k vyhlídkovým jízdám. Uppertonovou vášní byly vysokorychlostní stroje užívané k silničním závodům, jako byly motorky BMW, suzuki hayabusa či honda fireblade. Stroje, na kterých se musí člověk naklánět, aby projel zatáčkou, a ne jen točit řídítky jako volantem.

Okolo zrovna projížděla červená motorka značky Ducati, ale motocyklista si policistů všiml a zpomalil tak, že jel skoro krokem. Řidič opotřebovaněvyhlížející zelené fiesty, jedoucí ve vnějším pruhu, však zjevně nikoli.

„Fiesta!“ vykřikl Omotoso. „Padesát dva.“

Policejní konstábl Upperton vyskočil ven a terčíkem naváděl auto ke kraji. Ať už si řidič policisty nevšiml, anebo to udělal schválně, auto v každémpříadě nereagovalo a jen prolétlo kolem.

„OK. Jdem po něm. Whisky čtyři tři dva Charlie Papa November,“ zakřičel Upperton na kolegu číslo auta a pak skočil za volant.

„Svině!“

„Jo, kurvy!“

„Proč sakra nehoníte vopravdový zločince, co?“

„A chudáky řidiče nenecháte na pokoji?“

Tony Omotoso otočil hlavou a spatřil dva výrostky, kteří ledabyleprocházeli kolem.

P e t e r J a m e s 10

Protože ročně zemře na silnicích Anglie 3500 lidí, zatímco zavražděno je jen 500, proto, chtělo se mu říct. Protože Ian a já každej zatracenej denseškrabujeme ze silnice mrtvý a rozmlácený těla, a to kvůli takovejmhle vymatlancům, jako je tenhleten v tý fiestě.

Neměl ale čas. Jeho kolega už stačil zapnout modré majáky a spustithoukačku. Omotoso hodil laserovou pušku na zadní sedačku, vlezl dopředu a začal si přes sebe přetahovat bezpečnostní pás, zatímco Upperton vypálil s autem do mezery v řadě projíždějících vozidel a sešlápl plyn až na podlahu.

Akcelerace vmáčkla Omotosa do sedačky. Její sílu cítil až v žaludku. Do žil se mu vléval adrenalin. Ano, tohle patřilo k věcem, které měl na své práci nejradši.

Displej Automatického systému pro rozpoznávání registračních značek,přievněný na palubní desce, na ně pípal. Zobrazoval číslo fiesty, W 432 CPN, a sděloval, že za vozidlo nebyla zaplacena daň ani pojištění a že je vozidlo navíc registrováno na řidiče, kterému byl odebráno řidičské oprávnění.

Upperton přejel do vnějšího pruhu a fiestu rychle doháněl.

Pak se ve vysílačce ozvalo: „Hotel Tango čtyři dva?“

„Hotel Tango čtyři dva slyší,“ odpověděl Omotoso.

„Byla oznámena vážná dopravní nehoda,“ sděloval operační důstojník. „Motocykl a auto na křižovatce Coldean Lane a Ditchling Road. Můžete se tam přesunout?“

Sakra, pomyslel si Omotoso, kterému se nechtělo nechat fiestu ujet. „Ano, ano, jedem tím směrem. Upozorněte všechny brightonské hlídkové vozy na vozidlo ford fiesta poznávací značka Whisky čtyři tři dva Charlie PapaNovember, barva zelená. Rychle směřuje na jih po Lewes Road a blíží se kměstskému okruhu. Máme podezření, že ho řídí osoba, které bylo odejmuto řidičské oprávnění.“

Kolegovi ani nemusel říkat, aby otočil. Upperton již prudce brzdil, mělvyhozený pravý blinkr a hledal mezeru v řadě přijíždějících vozidel.

Malcolm Beckett ve svém třicet let starém modrém voze značky

MGB GT cítil, že se moře blíží. Bylo to jako droga, jako kdyby

měl oceán v žilách, jako kdyby pokaždé, když se od něj načas

vzdálil, potřeboval pořádnou dávku. Od svých šestnácti let, kdy

nastoupil ke Královskému vojenskému námořnictvu jakostrojník v přípravě, strávil celou svou kariéru na moři. Deset let u vojenskéhonámořnictva a pak jedenadvacet let u obchodního loďstva.

Miloval Brighton, kde se narodil a vyrostl, protože město se rozprostíralo kousíček od pobřeží, ale nejšťastnější byl na palubě lodi. Dnešek byl koncem jeho třítýdenního volna na břehu a začátkem tří týdnů práce na moři, na lodi

Malcolm Beckett ve svém třicet let starém modrém voze značky

MGB GT cítil, že se moře blíží. Bylo to jako droga, jako kdyby

měl oceán v žilách, jako kdyby pokaždé, když se od něj načas

vzdálil, potřeboval pořádnou dávku. Od svých šestnácti let, kdy

nastoupil ke Královskému vojenskému námořnictvu jakostrojKAPITOLA

4


H O N S E S M R T Í 11 Arco Dee, kde byl hlavním strojníkem. Není to tak dávno, uvědomoval si slítostí, co byl nejmladším hlavním strojníkem v celém obchodním loďstvu, ale teď, v sedmačtyřiceti, se z něj rychle stával veterán, starý mořský vlk.

Podobně jako u své milované lodi, kde znal každičký nýt, znal i každý šroub a matku svého auta, které nesčíslněkrát rozebral a zase smontoval. Nyní s radostí naslouchal hrčení jeho naprázdno běžícího motoru a přišlo mu, že je slyšet vačku. V duchu si umínil, že až bude mít příště volno, odmontuje hlavu válce a trochu to tam poopraví.

„Jsi v pořádku?“ zeptala se Jane.

„Já? Jo. Naprosto.“

Bylo hezké ráno, jasně modrá obloha, bezvětří, moře klidné jako mlýnský rybník. Po bouřkách pozdního podzimu, které mu poslední období na palubě pořádně pokazily, nastalo hezké počasí, alespoň tedy pro dnešek. Bylo mrazivé chladno, ale nádherně.

„Bude se ti po mně stýskat?“

Pomalu Jane položil ruku okolo ramen a ramena jí stiskl. „Šíleně.“

„Lháři.“

Políbil ji. „Stýská se mi po tobě každou vteřinu, kterou netrávím s tebou.“

„Kecáš!“

Znovu ji políbil.

Protože se rozsvítila zelená, sešlápla spojku, hlučně vrazila řadicí páku do polohy jedna a rychle se rozjížděla směrem dolů.

„Je fakt těžký soupeřit s lodí,“ pronesla.

Zazubil se. „Dneska ráno jsme si to nádherně rozdali.“

„Doufám, že mi to vystačí, než se vrátíš.“

„Určitě jo.“

Zahnuli vlevo, objížděli konec Hoveské laguny, dvou umělých jezer, kde si mohli lidé půjčovat veslice, učit se surfovat anebo pouštět modelové lodě. Před nimi se nacházela ulice přiléhající k východnímu okraji přístavu. Byla to soukromá ulice s bílými domy v maurském stylu, jejichž průčelí bylaorientována k pláži. Patřily bohatým celebritám, jako třeba bývalá modelka Heather Millsová anebo muzikant Fatboy Slim.

Sůl ve vzduchu byla nyní cítit výrazněji, stejně jako sirný zápach přístavu a vůně nafty, lan, barev a uhlí.

Shorehamský přístav na západním okraji souměstí Brighton a Hove mělpodobu půldruhého kilometru dlouhé vodní kotliny, lemované na obou stranách složišti stavebního dřeva, skladišti, stanicemi, v nichž lodě doplňovaly palivo, skládkami štěrkopísků stejně jako přístavišti jachet a roztroušenýmisoukromými domy a byty. Kdysi to býval rušný obchodní přístav, ale s příchodem stále větších kontejnerových lodí, které byly na tento přístav příliš velké, svůj charakter změnil.

P e t e r J a m e s 12

Tankery, menší nákladní lodě a rybářské čluny přístav sice stále užívaly, ale většina provozu zde šla na vrub komerčním lodním rypadlům, mezi něž patřila i Malcolmova loď. Rypadla dobývala z mořského dna štěrkopísky, užívané ve stavebnictví k výrobě betonu.

„Co máš v plánu v těch třech týdnech?“ zeptal se.

Pro všechny námořníky bylo důležité, aby mohli manželkám, kterénechávali na břehu, důvěřovat. Když nastoupil k vojenskému námořnictvu, dověděl se, že prý manželky některých námořníků, když si jejich manželé plnili své povinnosti na moři, dávaly za okno krabici pracího prášku OMO. OMOznamenalo Old Man Overseas – můj starý je na moři.

„Jemma bude vystupovat ve vánoční hře. Tu ale bohužel o pár dnípropásneš,“ odpověděla. „A Amy začínají za čtrnáct dní prázdniny. Zase se mi bude doma nudit.“

Amy byla její jedenáctiletá dcera z prvního manželství. Mal s ní vycházel dobře, ačkoli mezi nimi stále existovala jakási neviditelná bariéra. Jemma byla šestiletá dcera, kterou měli Mal a Jane spolu a k níž měl Mal mnohem blíž. Byla to tak láskyplná, bystrá a tak pozitivně naladěná malá osůbka! Naprostý kontrast k jeho vlastní zvláštní, nepřístupné a nemocné dceři z prvníhomanželství, kterou měl sice rád, ale k níž ho, navzdory všem snahám, nic nepojilo. Trápilo ho, že neuvidí Jemmu, jak hraje Panenku Marii, ale již dlouho byl zvyklý na oběti v oblasti rodinného života, které s sebou jeho povoláníneslo. Byl to jeden z faktorů, který značně přispěl k jeho rozvodu s první ženou, a něco, o čem ustavičně přemýšlel.

Zadíval se na Jane, která ří dila a zahýbala kolem domů na dlouhou a rovnou komunikaci vedoucí podél jižní strany pří stavu. Jela skoro až schváln ě pomalu, jako kdyby si tak prodlužovala ty poslední minuty s ním. Byla občas trochu prudká, ale moc roztomilá díky těm svým krátce střiženým zrzavým vlasům a drzému malému nosíku. Momentáln ě měla na sobě koženou bundu oblečenou přes bílé tričko a k tomu záměrn ě otrhan é modr é dží ny. Mezi těmi dvěma ženami byl opravdu velký rozdíl. Jane, jež byla terapeutkou specializující se na fobie, mu řekla, že m á ráda svou nezávislost, že j í hrozn ě vyhovuje fakt, že m á vždycky tři týdny svobodu, a o to větší pak m ůž e mít radost z toho, když je Mal zase doma.

Zatímco Lynn, která pracovala pro agenturu zabývající se vymáhánímdluhů, někoho vedle sebe ustavičně potřebovala. A to až přespříliš. Jedna věc je, když o vás žena stojí, když po vás touží či sexuálně dychtí. Ale něco jiného je, když se bez vás absolutně neobjede. Právě tohle vedlo nakonec k jejich rozchodu. Doufal – vlastně oba doufali –, že se to změní, až se jim narodí dítě. Ale nezměnilo.

Ve skutečnosti se to ještě zhoršilo.

Auto zpomalovalo a Jane zapnula blinkr. Zastavili, nechali kolem sebepřeburácet náklaďák naložený dřevem a pak zahnuli vpravo, přímo do otevřené

H O N S E S M R T Í 13

brány společnosti Solentské štěrkopísky. Jane nato zastavila auto před buňkou

sloužící jako vrátnice.

Mal, který už měl na sobě bílou kombinézu a námořnické boty s gumovou

podrážkou, zdvihl zadní dveře auta. Vytáhl z kufru svou velkou plátěnoukabelu a nasadil si žlutou ochrannou přilbu. Pak se naklonil okénkem dovnitř apolíbil Jane na rozloučenou. Byl to dlouhý polibek. I po sedmi letech byla jejich

vzájemná vášeň stále intenzivní, což byl další z plusů toho, že každé druhé tři

týdny trávili každý zvlášť.

„Miluju tě,“ řekl.

„Já tebe ještě víc,“ odpověděla a znovu ho políbila.

Byl to vysoký muž, hubený a silný a k tomu pohledný, s upřímným,čestným obličejem a krátce střiženou řídnoucí světlou kšticí. Byl to ten typčlověka, kterého si kolegové okamžitě oblíbí a respektují ho. Neměl žádný líc a rub.

Byl přesně takový a choval se přesně tak, jak vypadal.

Stál, sledoval, jak vycouvává, a poslouchal bublání vycházející z výfuku.

Zvuk, který zaslechl, když vyhnala motor do otáček, ho znepokojil. Jeden ze

dvou tlumičů výfuku potřeboval vyměnit. Až se vrátí, hodí auto na zvedák

a podívá se na to. Podívat se bylo třeba také na tlumiče pérování, protože mu

přišlo, že při jízdě přes hrboly se auto nechová tak dobře, jak by mělo. Přední

tlumiče bude možná muset vyměnit.

Jakmile ale vstoupil do buňky, zapsal svůj příchod a prohodil párzdvořilůstek s ostrahou, začaly jeho mysl zaměstnávat jiné věci. Pravý motor jeho lodi

Arco Dee se blížil k 20 000 hodinám, což byla u firmy hranice, kdy muselymotory do opravy. Chvíli počítal, aby na to zvolil nejvhodnější dobu. Suché doky

budou v době nadcházejících vánočních svátků zavřené. Svátky ale majitele

Arca Dee nezajímaly. Kdyby utratil 19 milionů liber za loď, asi by honezajímaly taky, uvažoval Mal. A právě proto majitelé chtěli, aby loď po co možná

největší část roku pracovala čtyřiadvacet hodin sedm dní v týdnu.

Když vesele kráčel po nábřeží k jejímu černému trupu a oranžovénadstavbě, byl ještě blaženě nevědomý, pokud šlo o náklad, který si s sebou ze své

další plavby, jež měla začít za pár hodin, přiveze. A též pokud šlo o trauma,

které si tím vnese do svého života.

Ordinace Dr. Huntera měla podobu velké místností s vysokým

stropem a spouštěcími okny naproti dveřím. Byl z nich výhled

na malou, zdí obehnanou zahradu a strohé kovové požární

schodiště sousední budovy, kterou jen minimálně zakrývaly

nyní holé stromy a křoviska. Lynn si často říkala, že v oněch velkolepějších časech, kdy toto vše bylo jedním sídlem, sloužila ordinacepatrně jako jídelna.

Ordinace Dr. Huntera měla podobu velké místností s vysokým

stropem a spouštěcími okny naproti dveřím. Byl z nich výhled

na malou, zdí obehnanou zahradu a strohé kovové požární

schodiště sousední budovy, kterou jen minimálně zakrývaly

nyní holé stromy a křoviska. Lynn si často říkala, že v oněch

KAPITOLA

5


P e t e r J a m e s 14

Měla ráda zajímavé budovy, zejména jejich interiéry. Jednu z největšíchradostí jejího života představovaly návštěvy zámků a venkovských sídel šlechty, jež byly přístupné veřejnosti. Jistou dobu to i Caitlin dost bavilo. Již dlouho si plánovala, že až bude Caitlin dospělá a samostatná a až potřeba vydělávat peníze nebude tak tísnivá, udělá si kurz na návrháře interiérů. A možná by pak mohla Dr. Hunterovi navrhnout, že mu jeho ordinaci v tomto směru předělá. Ale podobně jako u čekárny by i tady stačilo, kdyby se věci jen trochu oživily a osvěžily. Tapety a nátěr jako by vůbec nestárly, podobně jako doktor sám. Na druhou stranu si musela přiznat, že bylo cosi uklidňujícího na skutečnosti, že za celá ta léta, co sem chodila, se v ordinaci sotva co změnilo. A tenhle pocit ji vždycky – alespoň tedy až do dneška – uklidňoval.

Při každé návštěvě se pouze zdálo, že je ordinace zase o něco víc zaplněná a že je zde v důsledku toho o něco větší nepořádek. Počet šedých registratur se čtyřmi šuplíky podél jedné ze stěn jako by ustavičně stoupal stejně jako počet krabic s oddělovači, v nichž měl abecedně uspořádanou dokumentaci kjednotlivým pacientům. Krabice postupně vršil na sebe vedle vzhledově nesourodého plastového automatu na pitnou vodu. Uvnitř skříňky, která se dala rozsvítit, se nacházely tabule s písmeny různé velikosti pro vyšetřování zraku. Stála tu také mramorová bysta nějakého starověkého mudrce, kterého Lynn nedokázala pojmenovat – patrně Hippokrata, myslela si –, a nad řadou přecpaných,staromódních polic na knihy viselo několik rodinných fotografií.

Na jedné straně ordinace, za samostatně stojícím paravanem, se nacházel vyšetřovací gauč, několik elektrických monitorovacích zařízení, různélékařské přístroje a několik lamp. Na podlaze zde ležel linoleový obdélník, vsazený do koberce, což prostoru dodávalo vzhledu miniaturního operačního sálu.

Dr. Ross Hunter pokynul Lynn k jednomu ze dvou černých kožených křesel před svým stolem. Lynn si sedla, kabelku si položila na podlahu vedle křesla a kabát si nechala na sobě. Lékařův obličej byl napjatý a vážnější než kdykoli předtím, a to ji strašně znervózňovalo. Pak zazvonil telefon. Dr. Hunter ho vzal, omluvně pozdvihl ruku a očima Lynn sděloval, že to nebude trvat dlouho. Zatímco mluvil, pohlédl na obrazovku svého notebooku.

Lynn se rozhlíž ela po místnosti a poslouchala, jak Dr. Hunter mluví s příbuzným někoho, kdo byl patrně velmi nemocný a musel být převezen do místního hospice jménem Martlets. Telefonát ji ještě víc zneklidnil. Upřen ě hleděla na věšá k na kabáty, na němž visel jen osamělý svrchník – přepokládala, že Dr.Huntera, a zmateně si prohlíž ela rozličné elektropří stroje, které zde předtím neviděla nebo si jich nevšimla, a nepří tomn ě přemítala o tom, k č emu že asi slouží.

Kdy ž Dr. Hunter dotelefonoval, cosi si chvatně poznamenal, ještě jednoupohlédl na obrazovku notebooku a pak už se soustředil jen na Lynn. Jeho hlas byl vlídn ý a byly v něm slyšet obavy. „Děkuji vám, že jste přišla. Napadlo mě, že by bylo lepší se nejd ří v sejít s vámi, ne ž si pozvu též Caitlin.“ Vypadal nervózně.

H O N S E S M R T Í 15

„Rozumím,“ snažila se pronést, ale žádný zvuk z ní nevyšel. Měla pocit, jako kdyby jí někdo vysušil ústa a hrdlo savým papírem.

Dr. Hunter si vytáhl složku z vrchu jedné z hromad, položil ji na stůl,otevřel, porovnal si své brýle se skly ve tvaru půlměsíce a pak chvíli četl, jako kdyby tím chtěl získat čas. „Mám tady nejnovější výsledky testů od doktora Grangera a obávám se, že to nejsou dobré zprávy, Lynn. Je z nich zřejmávýrazně abnormální funkce jater.“

Dr. Neil Granger byl místní specialista, gastroenterolog, k němuž Caitlin docházela již šest let.

„Obzvláště hladiny enzymů jsou značně zvýšené,“ pokračoval. „Zejména gama-GT enzymy. A počet krevních destiček má velmi nízký – dost prudce se to zhoršilo. Dělá se jí hodně modřin?“

Lynn přikývla. „Ano, a když se řízne, trvá dlouho, než přestane téct krev.“ Věděla, že krevní destičky produkují játra a že zdravá játra destičky okamžitě vysílají, aby se krev začala srážet a krvácení ustalo. „Jak zvýšené jsou tyhladiny enzymů?“ Za ta léta, co si Lynn vyhledávala na internetu vše, o čemCaitlinini lékaři mluvili, si získala v této oblasti docela slušné znalosti. Dostatečné na to, aby věděla, že si má dělat starosti, ale nedostatečné na to, aby věděla, co s tím vším provést.

„No, u normálních jater by hladina enzymů měla být okolo 45.Laboratorní testy, které jsme provedli před měsícem, ukázaly hodnotu 1050. Alenejnovější vyšetřen í prokázala hladinu 3000. Doktoru Grangerovi to dělá velké starosti.“

„A co to znamená, pane doktore?“ Hlas, který z ní vyšel, byl přidušený a pisklavý. „To zvýšení?“

Přísně na ni pohlédl, ale v jeho očích se zračil soucit. „Zhoršuje se u nížloutenka, píše kolega Granger. A též onemocnění mozku. Laicky řečeno: její tělo zaplavují toxiny. Trpí stále víc halucinacemi, že?“

Lynn přikývla.

„Rozmazané vidění?“

„Ano, občas.“

„Svědění?“

„Dohání ji téměř k šílenství.“

„Pravda je, že Caitlin už nereaguje na léky. Má nezvratnou cirhózu.“

Lynn, která v sobě cítila hlubokou, temnou tíhu, se na chvíli odvrátila a smutně hleděla oknem ven. Na požární schodiště. Na zimní, kostrámpodobné stromy. Vypadaly mrtvě. A ona se cítila mrtvá uvnitř.

„Jak jí je dnes?“ zeptal se doktor.

„Je v pořádku, jen trochu slabá. Hodně si stěžuje na to svědění. Skoro celou noc byla vzhůru, škrábala se na rukou a na nohou. A říkala, že má hodnětmavou moč. A má naduté břicho, což nesnáší ze všeho nejvíc.“

P e t e r J a m e s 16

„Dám jí nějaké tablety, které jí pomohou zbavit se tekutin.“ Cosipoznamenal do Caitlininy karty a Lynn najednou začala být pobouřená. Stav její dcery si jistě zasluhuje víc než jen poznámku do karty! A proč vlastně doktor dnes takovéhle věci nemá v počítači?

„Pane doktore, když – když jste říkal dost prudce se to zhoršilo – jak – co – chci se zeptat, jak – jak se to dá zastavit? Zvrátit, víte? Co se musí stát?“

Vyskočil zpoza stolu, přešel k jednomu regálu na knihy, který sahal odpodlahy až ke stropu, a pak se vrátil s hnědým předmětem klínovitého tvaru, udělal pro něj místo na stole a položil ho tam.

„Takhle vypadají játra dospělého člověka. Caitlin je bude mít o trochu menší.“

Lynn se na ně dívala tak, jak se na ně dívala již tisíckrát předtím. Na čistý papír začínal zatím Dr. Hunter kreslit něco, co vypadalo jako brokolice.Naslouchala, když jí trpělivě vysvětloval, jak fungují žlučovody, a když schéma dokončil, nevěděla toho o funkci žlučovodů o nic víc, než kolik toho věděla již předtím. A navíc tu byla jen jedna jediná otázka, na které jí teď záleželo.

„To prudké zhoršování se přece musí dát nějak zvrátit,“ pronesla, ale vjejím hlase nebylo znát žádné přesvědčení. Jako kdyby věděla – jako kdyby oba věděli – že po šesti letech plných naděje za nadějí nakonec dospívají knevyhnutelnému.

„Obávám se, že to, co se tam děje, je nezvratné. Podle doktora Grangera hrozí, že nám brzy začne docházet čas.“

„Co tím myslíte?“

„Nereaguje na žá dn é léky a jin é léky, kter é bychom jí mohli dát, ji ž neexistují.“

„Musí existovat něco, co bychom mohli udělat? Dialýza?“

„Když kolabují ledviny, tak ano. U jater to nelze. Ledviny a játra nejsou totéž.“

Na chvíli zmlkl.

„A proč ne, pane doktore?“ zkusila to.

„Protože fungování jater je přesp ří li š složité. Nakreslím vám pr ůř ez a uk ážu –“

„Nechci žádný další zatracený diagram!“ zakřičela na něj. Pak serozplakala. „Chci jen, aby mému drahému andílkovi bylo líp. Musí se dát něco udělat.“ Popotáhla. „Tak, co se bude dít, pane doktore?“

Kousl se do rtu. „Bude muset dostat transplantát.“

„Transplantát? Vždyť jí je sakra jen patnáct let. PATNÁCT!“

Přikývl, ale nic neřekl.

„To nekřičím na vás – omlouvám se – já...“ Zašátrala v kabelce prokapesník a pak si osušila oči. „Prožila si toho už hodně, andílek ubohý.Transplantát?“ zopakovala. „To je opravdu jediná možnost?“

„Ano, bohužel ano.“

„Anebo?“

„Mám-li to říct bez obalu, pak nepřežije.“

H O N S E S M R T Í 17

„A kolik času máme?“

Bezmocně rozhodil rukama. „To vám nedokážu říct.“

„Týdny? Měsíce?“

„Maximálně několik měsíců. Ale může to být mnohem méně, pokud budou játra ochabovat tímhle tempem.“

Následovalo dlouhé ticho. Lynn civěla do klína. Nakonec se velmi tišezetala. „Představuje ta transplantace nějaká rizika?“

„Lhal bych, kdybych řekl, že nikoli. Největší problém je najít vhodnýtranslantát. Je jich nedostatek, protože je málo dárců.“

„Má vzácnou krevní skupinu, že?“ řekla na to Lynn.

Dr. Hunter se podíval do svých záznamů a odpověděl: „AB negativní. Ano, je to vzácná skupina – mají ji asi dvě procenta populace.“

„A je krevní skupina důležitá?“

„Je důležitá, ale přesná kritéria neznám. Myslím, že v určitých případech lze použít játra i od dárce s poněkud odlišnou skupinou.“

„A co já – mohla bych jí dát játra já?“

„Je možné transplantovat část jater – použít jeden z laloků, to ano. Musela byste ale mít slučitelný krevní typ – ale myslím si, že na to nejste dostatečně mohutná.“

Hledal v řadě abecedně uspořádaných karet a pak chvíli četl. „Jste Apozitivní,“ oznámil. „Nevím.“ Na jeho tváři se objevil pochmurný, studený úsměv plný soucitu, ale zároveň hraničící s bezmocností. „To by vám lépe řekl doktor Granger. A také, jestli bude roli hrát váš diabetes.“

Vyděsilo ji, že člověk, kterému tolik důvěřovala, se náhle zdál ztracený a jeho znalostem se nedostávalo hloubky.

„Skvělé,“ řekla na to hořce. Cukrovka byla jednou z nevítaných památek na rozpad jejího manželství. Pozdně propuknuvší diabetes 2. typu, odstartovaný, jak jí Dr. Hunter sdělil, patrně stresem. Od té doby se už nemohla utěšovatnezřízenou konzumací jídla. „Caitlin bude muset čekat, až zemře někdo svhodnou krevní skupinou? To mi chcete říct?“

„Pravděpodobně, ano. Ledaže byste měla v rodině nebo mezi nejbližšími přáteli někoho, kdo by po krevní stránce vyhovoval a byl by ochoten věnovat část svých jater.“

U Lynn trochu stoupla naděje. „I tohle je možnost?“

„Důležitá je velikost jater – musel by to být někdo mohutný.“

Momentálně ji napadala jediná mohutná osoba z těch, které by bylo možné v té věci oslovit, a sice Mal. Ten měl ale stejný krevní typ jako ona sama –zjistila to před lety, v době, kdy se snažili být uvědomělými občany, a stali se proto pravidelnými dárci krve.

Lynn v duchu rychle počítala. Ve Velké Británii je 65 milionů lidí.Dospívající a dospělí představují asi 45 milionů. Takže dvě procenta znamená asi

P e t e r J a m e s 18

900 000 lidí. To je už hodně lidí. Každý den tedy určitě musí nějaký člověk,

který je AB negativní, zemřít.

„Takže budeme ve frontě, že? Jako supi? Budeme čekat, až někdo umře? Co

když se Caitlin z té představy pomate?“ pronesla. „Víte přece, jaká je?Nesnáší, když se cokoli zabíjí. Rozčílí ji i to, když zabíjím mouchy!“

„Myslím, že byste ji měla ke mně přivést – budete-li chtít, můžu s nípromluvit, ještě dneska. Hodně rodin se rozhodne darovat orgány někoho, kdo

jim zemřel, protože to dává smrti jistý smysl a cenu. Chcete, abych jí to zkusil

vysvětlit?“

Lynn se pevně chytila područek křesla a snažila se tak odsunout svou vlastní

vnitřní hrůzu. „Nemůžu uvěřit tomu, jak teď začínám uvažovat, pane doktore.

Nemám žádné sklony k násilí – ani předtím, než na mě začala působit Caitlin,

mi nedělalo radost, když jsem zabíjela mouchy v kuchyni. A teď tady sedím

a vlastně si přeju, aby nějaký neznámý člověk zemřel.“

Protože nehoda zastavila dopravu na Coldean Lane běhemranní špičky, byla tato ulice ucpaná skoro až k úpatí kopce. Na

levé straně se nacházela část rozlehlého sídliště Moulescomb,

vystavěného městem po druhé světové válce, nalevo pak, za

oblázkovou zdí, byly vidět stromy vyznačující východníhranici parku jménem Sander Park, jednoho z největších otevřených prostranství ve městě.

Policejní konstábl Ian Upperton opatrně vystrkoval čumák BMW, patřícího

brightonské dopravce, zpoza stojícího a brumlajícího autobusu, který senacházel na konci řady vozidel. A když viděl na silnici před sebou, vyrazil s autem za

rytmického zvuku sirény do pruhu určeného pro provoz v protisměru.

Policejní konstábl Tony Omotoso mlčky seděl vedle něj a pozorně sledoval

vozidla vpředu pro pří pad, že by se někter ý z netrpělivých řidi čů rozhodl udělat

nějakou hloupost, jako třeba vyjet z ř ady do protisměrného pruhu nebo se otočit.

Polovina z ř idi čů na silnici totiž byla buď slepá, anebo jezdila s přesp ří li š hlasitě

puštěnou hudbou a do zrcátka se dívala jenom tehdy, když se chtěla učesat. Byl

napjat ý a svírala ho úzkost. Takhle se cítil vždycky, když vyj ížděl k dopravním

kolizím, jak se v neustále se měnícím oficiálním policejním slovníkumomentálně nehodám ří kalo. Člověk nemohl nikdy vědět, co tam na něj čeká.

U vážných nehod se totiž auta v mnoha případech měnila z přítele vesmrtícího nepřítele a své osádky probodávala, rozřezávala, drtila a v některýchstrašlivých případech též smažila. V jednu chvíli si člověk spokojeně plul po silnici,

poslouchal svou oblíbenou hudbu anebo klábosil se spolujezdcem a ve chvíli

následující – a stačilo, aby uplynul jen zlomek sekundy – už za strašlivýchbolestí ležel ve spleti kovu s okraji ostrými jako žiletky, zmatený a bezmocný. Na

Protože nehoda zastavila dopravu na Coldean Lane běhemranní špičky, byla tato ulice ucpaná skoro až k úpatí kopce. Na

levé straně se nacházela část rozlehlého sídliště Moulescomb,

vystavěného městem po druhé světové válce, nalevo pak, za

oblázkovou zdí, byly vidět stromy vyznačující východníhraniKAPITOLA

6


H O N S E S M R T Í 19 silnicích neměl rád idioty, kteří jezdili bezohledně či mizerně, a taky magory, co si nezapínali bezpečnostní pásy.

Nyní se blížili k vrcholu kopce, kde se v oblouku nacházela ošklivákřižovatka umístěná v zatáčce – směrem od západu na východ se tu Ditchling Road připojovala na Coldean Lane. V čele řady stojících vozidel spatřil modrý range rover, který měl zapnutá výstražná světla. Ještě před ním se nacházel kabriolet BMW 3. série. Byl stočený napříč silnice, měl otevřené dveře řidiče a uvnitř nikdo nebyl. Za dveřmi měl ohromnou promáčklinu ve tvaru písmene V. Zadní kolo měl proražené a zadní okno rozbité. Kousek za ním stál shluk lidí. Někteří otočili hlavu, když k nim dojíždělo policejní auto, jiní ustoupili.

Skrz mezeru, která se takto vytvořila, Omotoso spatřil, že na druhé straně hřebene stojí malá bílá dodávka ford. Blízko ní leželo roztažené nehybné tělo motocyklisty. Zevnitř jeho černé přilby vytékala tmavě červená krev avytvářela na silnici kaluž. Vedle motocyklisty klečeli dva muži a jedna žena. Jeden z mužů k němu zjevně mluvil. O kousek dál se válel červený motocykl.

„Další fireblade,“ pronesl zachmuřeně a skoro jen pod vousy Upperton, když zastavoval policejní vůz.

Honda fireblade byla typickým strojem znovuzrozených motorkářů , jedním ze strojů, jej ž si s oblibou vybírali čtyřicátníci, kte ří jako dospívající jezdili na motorce, nyní vydělali trochu slušné peníze a chtěli mít motorku zase. Apřirozen ě chtěli nejrychlejší mašinu na silnici, ačkoli neměli tušení, o kolik rychlejší – a náročnější na ovládání – moderní motorky jsou ve srovnání s těmi, na nichž jezdili ve svém mládí. Smutné statistické ú daje, o jejichž platnosti se Omotoso, Upperton a desítky dal ší ch dopraváků denn ě přesvědčovali, ří kaly, ženejrizikovější skupinou není ze řetězu utržen á mládež, ale podnikatelé středního věku.

Když zastavili, Omotoso vysílačkou oznámil, že jsou na místě, a dověděl se, že sanitka a hasiči jsou již na cestě. „Raději bychom tady měli inspektora, Hotel Tango tři devět devět,“ sdělil operačnímu důstojníkovi Omotoso a uvedl přitom volací znak inspektora dopravní policie ve službě. Vypadalo tošpatně. Už z dálky viděl, že krev není světlá, jasně červená, jaká je příznačná pro povrchová zranění hlavy, ale vykazuje zlověstnou barvu typickou pro vnitřní krvácení.

Oba muži vystoupili z auta a snažili se co nejrychleji a nejlépe vyhodnotitsituaci. Jedna věc, kterou se Tony Omotoso ve své práci naučil, bylo nedělatukvapené závěry, pokud šlo o to, jak se nehoda stala. Ale podle stop po smyku, polohy by auta a motorky to vypadalo, jako kdyby auto vjelo motorce do cesty. Motorka by musela jet dost rychle, aby dokázala způsobit takovou škodu a auto otočit.

Z pomyslného seznamu úkolů, které měl Omotoso v hlavě, mělo největší prioritu zajistit, aby nedošlo k ohrožení ze strany dalších účastníkůsilničního provozu. Všechna vozidla v obou směrech však bezpečně stála. Z dálky se k Omotosovi nesl kvílivý a přibližující se zvuk sirény.

P e t e r J a m e s 20

„Vjela mu tam, ženská pitomá. Prostě mu tam vlítla,“ křičel na něj jakýsi mužský hlas. „Neměl šanci.“

Omotoso hlas ignoroval a běžel k motocyklistovi. Vtlačil se mezi lidi, kteří již vedle něj byli, a poklekl.

„Je v bezvědomí,“ oznámila ona žena.

Tmavé, kouřové hledí přilby bylo spuštěné. Policista věděl, že pokud je to možné, je důležité se zraněným nehýbat. Tak jemně, jak to jen šlo, zvedl hledí, dotkl se mužovy tváře, rozevřel jeho rty a v ústech nahmatal jazyk.

„Slyšíte mě, pane? Slyšíte mě?“

Ian Upperton se kdesi za ním zeptal: „Kdo je řidičem toho BMW?“

Přistoupila k němu jakási žena. V ruce svírala mobil a tvář měla bílou jako křída. Byla to tak trochu vulgárně vyhlížející čtyřicátnice s odbarvenými vlasy. Na sobě měla džínovou bundu s kožešinovým lemováním, džíny a semišové boty.

Tlumeným hrubým hlasem silné kuřačky pronesla: „Já. Sakra, sakra,sakra. Neviděla jsem ho. Přihnal se jako vítr. Neviděla jsem ho. Křižovatka byla prázdná.“ Třásla se a byla v šoku.

Upperton, který měl dlouholetou praxi, přibl íž il obličej k jejímu, a to mnohem blíž , ne ž potřeboval k tomu, aby ji dobře slyšel. Chtěl totiž, aby ji též cítil, anebo spíš jej í dech. Měl bystr ý nos a často dokázal vycítit zbytkový alkohol u někoho, kdo byl předešlé noci na tahu. Možná že v dechu té ž eny nějak á stopička alkoholu byla, ale dalo se to těž ko poznat, protože p ří padný alkohol byl silně maskován mentolem žvýkačky a zápachem cigaretového tabáku.

„Sedla byste si prosím ke mně do auta, na sedadlo spolujezdce? Přijdu tam za pár minut,“ vyzval ji Upperton.

„Prostě mu tam vlítla!“ sděloval mu jakýsi muž ve větrovce, který jakokdyby tomu sám nemohl uvěřit. „Byl jsem hned za ním.“

„Potřeboval bych vaše jméno a adresu, pane,“ řekl na to Upperton.

„Samozřejmě. Jednoduše mu tam vjela. Víte, pěkně to valil,“ připustil muž. „Já byl ve svým range roveru a on..., “ muž škubl palcem směrem kmotocyklistovi, „...kolem mě úplně proletěl!“

Upperton si všiml, že přijíždí sanitka. „Hned se vrátím, pane,“ přerušilrozhovor a spěchal naproti záchranářům.

Dal ší postup měl toti ž do značné míry záviset na tom, jak hned napočátku situaci zhodnotí. Jestliže budou mít pocit, že hroz í ú mrtí, bude se muset silnice uzavří t, dokud si místo neohledají vyšetřovatel é z nehodovky. Mezi tím se vysílačkou spojil s operačním důstojníkem a požá dal ho o dvě dal ší jednotky.

H O N S E S M R T Í 21

Večírky na oslavu blížícího se konce roku začaly letos brzy. Ve

středu ráno, krátce po tři čtvrtě na devět, seděldetektiv-superintendent Roy Grace ve své kanceláři a měl kocovinu.Kocovinami nikdy netrpěl, nebo minimálně velmi zřídka, ale v poslední

době se začaly dostavovat pravidelně. Možná za to může věk – v srpnu mu bude čtyřicet. Anebo možná...

Co přesně?

Ve svém nitru by měl přece mít víc klidu, to věděl. Poprvé za devět let od

doby, co zmizela jeho manželka Sandy, navázal stálý vztah, a navíc se ženou,

kterou opravdu zbožňoval. Nedávno byl povýšen do funkce vedoucíhoskupiny pro vyšetřování závažných případů a největší překážka v jeho kariéře,náměstkyně vrchního konstábla Alison Vosperová, jež ho nikdy neměla ráda, se

přesouvala na druhý konec země, aby zde zaujala místo zástupkyně vrchního

konstábla.

Tak proč, nepřestával přemítat, se tak často budí a je mu úplně nanic? Proč

najednou tak nezřízeně pije?

Může za to snad vědomí, že Cleo bude zanedlouho třicet a začínánenáadně – a někdy docela nápadně – usilovat o závazek z jeho strany? Vždyť už

se k ní a Humphreymu, štěněti smíšené rasy z útulku, v podstatě nastěhoval

a jeho pobyt u ní byl minimálně zpola trvalý. Částečně to bylo proto, že s ní

opravdu chtěl trávit co nejvíc času, ale důvodem bylo také to, že jehokamarád a kolega detektiv-seržant Glenn Branson, jehož manželství se momentálně

nacházelo v troskách, se stával pomalu, ale jistě trvalým nájemníkem v jeho

domě. Třebaže měl toho hocha rád, bylo by podivné, kdyby bydleli spolu,

a tak mu přišlo snazší dovolit Glennovi, ať si u něj dělá, co chce, a jít bydlet

ke Cleo. Na druhou stranu ovšem Gracea bolelo, když viděl, jaký nepořádek

Glenn v jeho bytě udržuje – a zejména pak nepořádek v jeho sbírce vinylových

desek a cédéček s hudbou.

Obrátil do sebe toho rána již druhou kávu a pak odšrouboval víčko láhve

s perlivou vodou. Včera večer byl na slavnostní předvánoční večeřipracovníků Patologického ústavu města Brighton a Hove, která se konala v čínské

restauraci v Marině – v moderním komplexu kolem jachetního přístavu. A pak

– místo toho, aby se zachoval rozumně a šel domů – vyrazil s celou bandou lidí

do kasina Rendezvous, kde vypil několik sklenek brandy, po níž vždyckymíval nejhorší kocovinu. V ruletě tam rychle přišel o padesát liber a pak o dalších

sto v blackjacku, načež ho Cleo – naštěstí pro něj – odvlekla pryč.

Ačkoli normálně býval u svého pracovního stolu už v sedm hodin, dnesdorazil teprve před deseti minutami a jediný úkol, který byl – kromě vypití kávy

– schopen provést, bylo přihlásit se na svém počítači. A dneska večer měl jít

Večírky na oslavu blížícího se konce roku začaly letos brzy. Ve

středu ráno, krátce po tři čtvrtě na devět, seděldetektiv-superintendent Roy Grace ve své kanceláři a měl kocovinu.Kocovinami nikdy netrpěl, nebo minimálně velmi zřídka, ale v poslední

době se začaly dostavovat pravidelně. Možná za to může věk

KAPITOLA

7


P e t e r J a m e s 22 zase pryč – tentokrát na večírek, který u příležitosti svého odchodu do penze pořádal vrchní superintendent jménem Jim Wilkinson.

Roy civěl z okna na parkoviště a supermarket ASDA na druhé straně silnice a na městsky zastavěnou krajinu svého milovaného Brightonu v dálce za ním. Bylo krásné, jiskrné ráno a vzduch tak průzračný, že v dálce bylo vidětvysoký bílý komín elektrárny v shorehamském přístavu a za ním i modrou stužku kanálu La Manche, která na vzdáleném horizontu vzápětí přecházela v nebe. Sídlil v téhle kanceláři pár měsíců. Přestěhoval se sem z druhé strany budovy, kde měl výhled jen na šedou panelovou zeď vazebního bloku. Tento výhled byl tedy pro něj věcí do jisté míry novou a zdrojem radosti. Ale ne dnes.

Oběma rukama svíral hrnek s kávou a ke své hrůze zjistil, že se mu rucekleou. Zatraceně. Kolik toho v noci vypil? Mlhavě si pamatoval jen to, že Cleo nepila nic, což bylo dobře, protože ho aspoň mohla odvézt domů. A – krucinál – nedokázal si vzpomenout, jestli se potom milovali, nebo ne.

Neměl sem dneska ráno vůbec jezdit, to věděl. V krvi má určitě vícalkoholu, než je povoleno. Žaludek měl jako točící se míchačku na beton a nebyl si vůbec jist, jestli ta dvě smažená vejce, která do něj Cleo vecpala, byly dobrý nápad, nebo ne. Byla mu zima. Sundal si z opěradla židle své sako a znovu si ho oblékl. Pak civěl na monitor počítače a pročítal svodku za uplynulou noc – seznam událostí, ke kterým v souměstí Brighton a Hove došlo. S každouminutou přibývaly nové položky a starší byly průběžně aktualizovány.

K těm podstatnějším patřil útok v Kemp Townu, motivovaný nenávistí vůči homosexuálům, a závažné napadení, k němuž došlo na King ́s Road. Jednou z událostí, kterou právě aktualizovali, byla dopravní nehoda na Coldean Lane, srážka auta a motocyklu. Do systému ji zanesli v 8.32 a momentálně k ní byla doplněna informace, že bylo požádáno o H900, policejní helikoptéru s lékařem na palubě.

To nevypadá dobře, pomyslel si, a trochu ho přitom zamrazilo. Motorky měl rád a v mládí, když nastoupil k policii a chodil se Sandy, je používal. Od té doby už na žádné nejel. Jeho bývalý kolega, Dave Gaylor, který nedávno odešel do důchodu, si koupil bezvadného černého harleye s červenými koly. A Grace, jenž nyní mohl díky svému povýšení používat služební auto k soukromýmúčelům, měl pokušení nahradit svou alfu romeo, kterou nedávno odepsal při jedné honičce, motorkou, až ti bastardi z pojišťovny vyklopí prachy, tedy spíš pokud je vůbec vyklopí. Když se o tom ale zmínil Cleo, začala se chovat jako neřízená střela, ačkoli si za volantem občas taky počínala trochu hazardérsky.

Pokaždé, když s tímto tématem začal, spustila Cleo hotové litanie osmrtelných zraněních, jež pravidelně vídá na nešťastných motocyklistech, kteřínedobrovolně tráví noc v márnici. Cleo byla totiž starším technikem patologické anatomie v Patologickém ústavu města Brighton a Hove – jak byli dnesvedoucí piteven nazýváni v novém, politicky korektním žargonu, který pronikal do

H O N S E S M R T Í 23 všech oblastí policejního života a který Grace osobně nesnášel do té míry, že by se za něj jeho tvůrcům moc rád pomstil. A on sám věděl, že v jistých lékařských kruzích, zejména na traumatologii, kde byl černý humor obzvláště rozšířen, se motorkářům přezdívá dárci orgánů.

To vysvětlovalo hromadu motoristických časopisů s testy novýchautomobilů a seznamy vozů ojetých – automobilů, nikoli však motocyklů – , kterézaujímaly zbývajících pár centimetrů čtverečních prostoru na Graceově až absurdně přeplněném stole.

Kromě všemožných spisů týkajících se jeho nové funkce a hory písemností z oddělení trestního soudnictví ve věci blížících se soudních procesů dostal Grace v rámci sussexské policie na starost také nevyřešené, nebo jak se říkalo „vychladlé“ případy vražd, a to poté, co sussexský policejní sbor náhle opustil jistý Graceův kolega. Materiály k těmto případům se nacházely v zelených umělohmotných bedýnkách, jež pokrývaly většinu podlahové plochy, kterou nezaujímal Graceův psací stůl, malý konferenční stůl se čtyřmi židlemi a velká černá kožená taška. Ta obsahovala veškeré vybavení a ochranný oděv, ježGrace potřeboval, když vyrážel na místo činu.

Jeho práce na vychladlých případech postupovala až bolestně pomalu – zčásti proto, že ani on, ani nikdo jiný na ústředí sussexské kriminálky neměl čas se těmto případům věnovat, a zčásti proto, že se v nich dalo už jen máloco udělat. Policie musela jen čekat, jestli se v důsledku pokroku vkriminalistických disciplínách, jako byly například nové možnosti v oblasti analýzy DNA, nepodaří objevit podezřelého, anebo zda příbuzní nepřestanou držet při sobě – jako třeba když se manželka, která doposud lží chránila svého manžela, na něj pořádně naštve a rozhodne se ho udat. Situace se však měla změnit, protože byl právě schválen nový tým, který měl spadat pod Gracea a zabývat se revizí všech nevyřešených případů.

Grace měl z vychladlých případů nedobrý pocit a pohled na bedýnky mu ustavičně připomínal, že právě on ztělesňuje poslední naději, že obětem sedostane spravedlnosti a že případ bude moci být pro pozůstalé konečně uzavřen.

Většinu ze spisů znal nazpaměť. Jeden z případů se týkal homosexuálního veterináře jménem Richard Ventnor, kterého našli před dvanácti lety ubitého v jeho ordinaci. Další, který Gracea značně dojímal, se týkal Tommyho Lytlea. Byl to Graceův nejstarší vychladlý případ. Před sedmadvaceti lety sejedenáctiletý Tommy vydal jednoho únorového odpoledne na cestu ze školy domů a už ho nikdy nikdo neviděl.

Grace se znovu podíval na materiály oddělení trestního soudnictví.Byrokracie, kterou si soudní systém vyžadoval, byla téměř neuvěřitelná. Lokl si vody a přemýšlel, kde nejlépe začít. Pak se rozhodl, že se nejdřív podívá na seznam vánočních dárků. Dostal se ale jen k první položce. K žádosti rodičů devítileté Jaye Somersové, jež byla jeho kmotřenkou. Věděli, že rád dávátaP e t e r J a m e s 24

kové dárky, aby si o něm Jaye myslela, že je bezva a ví, co letí, a neměla ho za

starého, nudného papriku. Navrhovali mu proto koupit semišové boty značky

Ugg, velikost tři.

Ale kde takové boty Ugg koupit?

Jedna osoba by to určitě věděla. Upřeně se zadíval na jednu ze zelených

přepravek, čtvrtou v komínku vpravo od jeho stolu. Botař. Vychladlý případ,

který ho už dlouho trápil a mátl. Během několika let znásilnil takzvanýBotař v Sussexu šest žen a jednu zabil, patrně nechtěně, v panice, usuzovalo se.

A pak znásilnění nevysvětlitelně přestala. Mohlo to být proto, že poslední oběť

se statečně bránila, a částečně se jí podařilo strhnout pachateli z obličejemasku, což umožnilo vytvořit jeho identikit. A to ho mohlo vystrašit. Anebo byl

možná mrtvý. Anebo se odstěhoval.

Před třemi lety byl zatčen devětačtyřicetiletý podnikatel z Yorkshiru,který v polovině osmdesátých let znásilnil řadu žen a pokaždé jim po činu vzal

boty. Nějaký čas si sussexská policie myslela, že by to mohl být jejich člověk,

ale DNA test to vyloučil. Metody obou pachatelů byly sice podobné, ale ne

identické. James Lloyd, onen pachatel z Yorshiru, bral svým obětem obě boty.

Sussexský botař jen jednu, levou, a k tomu spodní kalhotky. Obětí samozřejmě

mohlo být víc než šest. Jedním z problémů při pátrání po pachate



       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz - online prodej | ABZ Knihy, a.s.
ABZ knihy, a.s.
 
 
 

Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2018 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist