načítání...
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

Kniha: Holubice smrti - Peter Tremayne

Holubice smrti
-20%
sleva

Kniha: Holubice smrti
Autor:

Čtenáři věrně sledující případy sestry Fidelmy a bratra Eadulfa opustili své hrdiny na církevním kongresu v burgundském městě Autun, kde bylo rozhodnuto o podřízení národních ... (celý popis)
Titul doručujeme za 3 pracovní dny
Vaše cena s DPH:  298 Kč 238
+
-
rozbalKdy zboží dostanu
7,9
bo za nákup
rozbalVýhodné poštovné: 39Kč
rozbalOsobní odběr zdarma

hodnoceni - 78.2%hodnoceni - 78.2%hodnoceni - 78.2%hodnoceni - 78.2%hodnoceni - 78.2% 90%   celkové hodnocení
4 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: VYŠEHRAD
Médium / forma: Tištěná kniha
Rok vydání: 2018-01-01
Počet stran: 304
Rozměr: 130 x 200 mm
Úprava: 298 stran
Vydání: Vyd. 1.
Název originálu: Dove of death
Spolupracovali: z anglického originálu ... přeložila Věra Heroldová-Šťovíčková
Vazba: vázaná s pap. potahem s lam. přebalem
ISBN: 9788074291005
EAN: 9788074291005
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis / resumé

Další detektivní příběh z Irska 7. století, kde hlavní úlohu při vyšetřování vražd hrají příslušníci řeholnického keltského řádu sestra Fidelma a bratr Eadulf. Fidelma se svým druhem Eadulfem se plaví domů z koncilu v Autunu. Cestou je však jejich loď poblíž pobřeží jednoho z malých bretaňských království přepadena piráty. Fidelmě a Eadulfovi se s pomocí místního mnicha podaří zachránit holý život a ocitají se v místní pevnosti Brilhag. Fidelma je rozhodnuta zde zůstat, vypátrat a potrestat piráty. Brzy však zjišťuje, že její protivníci nejsou pouhými piráty, ale že se ocitla uprostřed tajemného spiknutí. Několikrát se ocitá v ohrožení života, přesto se jí nakonec díky vlastnímu důvtipu podaří odhalit nečekaného vůdce pirátů a zároveň strůjce několika dalších vražd.

Popis nakladatele

Čtenáři věrně sledující případy sestry Fidelmy a bratra Eadulfa opustili své hrdiny na církevním kongresu v burgundském městě Autun, kde bylo rozhodnuto o podřízení národních církví jedné univerzální řeholi. Zatímco v Autunu král trestal odhalené spiklence, oba detektivové se z Burgundska odebrali do dnešního přístavu Nantes a nasedli na irskou loď s úmyslem obeplout jižní pobřeží Bretaně a pak zamířit na sever, domů do Irska. Jejich loď však přepadli na pobřeží Bro Waroch, jednoho z malých jižních království na bretaňském jihu, piráti a Fidelma s Eadulfem stěží zachránili holý život. Na pobřeží v oblasti Morbihanu chce však Fidelma tvrdošíjně setrvat, dokud vraždící piráty neodhalí a nepotrestá. V cizím prostředí, v neznámých končinách, mezi lidmi mluvícími cizím jazykem, je to úkol mimořádně těžký, tím spíše, že jediným chatrným vodítkem pátračů je symbol holubice, namalovaný na pirátské lodi. Navíc, když v pevnosti Brilhag, kde se jim dostalo pohostinství, je, vzhledem panujícím sporům a nepřátelským a tajuplným vztahům podezřelý snad úplně každý. Fidelma tentokrát nejednou nasadí dokonce vlastní život, ale skutečného a jediného vraha v roli kapitána pirátské lodi – bílou holubici – nakonec odhalí, tentokrát k překvapení i toho nejzkušenějšího čtenáře Petera Tremaynea.

Předmětná hesla
Kniha je zařazena v kategoriích
Zákazníci kupující knihu "Holubice smrti" mají také často zájem o tyto tituly:
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

••

HISTORICKÁ DETEKTIVKA

••


Peter

tremayne

Holubice

smrti

VYŠEHRAD


Copyright © 2009 by Peter Tremayne

Translation © Věra Šťovíčková Heroldová, 2011

ISBN 978-80-7429-100-5


Dat veniam corvis, vexat censura columbas.

Censor (úředník) odpouští vránám, avšak vinu dává

holubicím.

Juvenal, 1-2. st. AD

***

Non semper ea sunt quae videntur.

Věci nejsou vždy takové, jaké se jeví být.

Phaedrus, c. 15 BC – c. AD 50


Mému starému příteli, profesoru Peru Denezovi, který jako první

navrhl, aby Fidelma navštívila Bretaň; Bernezovi ar Nail za jeho

rady a vedení; Yvesovi Boriusovi, bývalému starostovi Sarzeau

nedaleko Brilhagu a Ústřední radě Morbihanu; HervémuLati

mierovi a Jean-Michelovi Mahému za jejich překlady Fidelmy do

bretonštiny; Marii-Claude a Claudovi Davidovým za jejichpohos

tinnost, a samozřejmě všem mým četným bretonským přátelům.

Gant ar spi e c’hello pobl Vreizh adkemer un deiz he flas e-touez

pobloù ar bed gant he yezh hag he sevenadur.

„S nadějí, že pradávný bretonský národ, jeho jazyk a jehokul

tura, zaujmou opět své místo mezi národy světa.“


9

••

 HLAVNÍ OSOBY 

••

Sestra Fidelma z Cashelu, dálaigh čili advokátka soudního

dvora v Irsku sedmého století Bratr Eadulf ze Seaxmund’s Ham v zemi Jižního lidu, její druh Na lodi Černá husa Bressal z Cashelu, Fidelmin bratranec a vyslanec jejího bratra

Colgúa, krále Mumanu Murchad, kapitán Gurvan, první důstojník Wenbrit, plavčík Hoel, člen posádky Na ostrově Hoedig Bratr Metellus, římský klerik Lowenen, náčelník Onenn, jeho žena Na poloostrově Rhuis Opat Maelcar z opatství Blahoslaveného Gildase Bratr Ebolbain, jeho písař Aourken, vdova Berran, honák Biscam, kupec Barbatil, otec dívky Argantken Coric, jeho druh

10

V pevnosti Brilhag

Macliau, syn urozeného pána z Brilhagu

Argantken, Macliauova milenka

Trifina, Macliauova sestra

Iuna, hospodyně

Bleidbara, veliter gardy na Brilhagu

Boric, jeho zástupce a stopař

Iarnbud, bretat čili soudce pána z Brilhagu

Riwanon, manželka Alaina Vysokého, krále Bretonců

Budic, velitel její tělesné gardy

Ceingar, její služebná

Alain Hir (Vysoký), král Bretonců

Canao, mac’htiern, urozený pán z Brilhagu

Kaourentin, bretat čili soudce z Bro-Gernev

V Govihanu

Heraclius, apatykář z Konstantinopole

Koulm ar Maro, „Holubice smrti“

••

 HISTORICKÁ POZNÁMKA 

••

Události v tomto příběhu se odehrávají v létě roku 670 anásledují po těch, které byly popsané ve Ztraceném relikviáři.Fidelma a Eadulf se vracejí po dobrodružstvích na koncilu v Autunu

v zemi Burgundů přes námořní přístav Naoned (Nantes) v kraji

zvaném Armorika – „země před mořem“. Námořní cesta domů je

vede podél jižního pobřeží poloostrova předtím, než se stočí na

sever, vyhýbaje se tak Roches de Penmarc’h, a zabočí naseverozápad před Baie d’Audierne a do Irska.

Armorika nyní nazývaná „Malá Británie“ (Brittany). Její původní galsko-keltské obyvatelstvo posílily během pátého, šestého a sedmého století vlny keltských uprchlíků z Británie. Tito Britoni hledali útočiště před Anglo-Sasy, kteří vtrhli do jejich země a v jižní Británii zakládali svá království –království, která se posléze v desátém století sjednotila jakoAngleland neboli England, Anglie.

Jak svatý Gildas († 570 n. l.), jeden z britských uprchlíků, napsal v De Excidio et Conquestu Britanniae (Na troskách a dobytí Británie), britští Keltové byli buď zmasakrováni, nebo nuceni utéci přes moře před „ferocissimi Saxones“.

Britští uprchlíci přinesli s sebou do Armoriky svůj keltský dialekt, jenž se příliš nelišil od místního galského jazyka, a dnes jsou zváni Bretonci. Použil jsem tento název proto, abych je snáze odlišil od původních Britonů.

Ve Fidelminých časech byla velká bretonská opatstvístředisky učenosti a gramotnosti. První rukopisy v bretonském jazyce, které se dochovaly, pocházejí z osmého století AD a jsou o sto let starší, než nejstarší texty ve francouzštině. Jedná se o Leiden Mss Vossianus, který se dochoval v Leydenu v Nizozemsku. Je to pojednání o biologii, které sepsali bretonští učenci, a mezi raně středověkými keltskými rukopisy jedinečné, neboť se v něm nacházejí v lékařském kontextu keltská slova. V osmém století bylo rovněž možno odlišit bretonštinu od cornvallštiny a velštiny. Do té doby byly tyto tři jazyky nerozlišitelné, neboť se dosud nevyvinuly jako dialekty jejich britského (keltského) původního zdroje. Proto také v tomto příběhu Fidelma a Eadulf, kteří mají určité znalosti jazyka Britonů, někdy zjišťují, že je obtížné Bretoncům porozumět.

Hodně toho rovněž napsali latinsky bretonští mniši. Jsou známé texty asi čtyřiceti životopisů světců z doby mezisedmým a čtrnáctým stoletím. Existují rovněž Libri Romanorum et Francorum, což je vlastně sbírka zákonů, vztahujících se kBretani. Kdysi je učenci chybně posuzovali jako Kanones Wallici (Velšské zákony), ale dnes se soudí, že byly sepsány v šestém století v Bretani. Přetrvaly pouze v kopii z devatenáctého století.

Bretaň byla v době, kdy se odehrává tento příběh, rozdělena na několik malých království, každé z nich však bylo vázáno loajalitou k jedinému panovníkovi, známému jako KrálBretonců. Vzhledem k tomu, že záznamy byly zničené a nastal zmatek v datování, není možno uvádět přesná data vlád s absolutní jistotou. Nicméně je jisté, že v té době vládl Alain Hir (Vysoký).

Počínaje 670 n. l. se z hlavních bretonských území stala nejvlivnější Domnonia na severu, a Alain Hir pocházel z jejího panovnického domu. Domnonia se spojila s jižními zeměmi Bro-Erech, které byly přejmenované na Bro-Waroch na počest jednoho ze jejích nejznámějších králů. Existovalo takéjihozáadní království Bro-Gernev (Kernev), později přejmenované na French Cornouaille. V té době tam panoval Gradlon ap Alain. Na jihozápadě ostrova žili Bro-Leon, jejichž poslední král, Ausoch, zemřel okolo 590 n. l., a tak se toto malé království stalo lenním územím. Nacházelo se tam také zpola nezávislé území Pou-Kaer či Poher, které bylo posléze spojeno s Cornouaille.

Můžeme vidět, jak o tom svědčí tato místní jména, ženěkterá odvozují svůj původ od britských uprchlíků. Domnonia byla obydlena utečenci z Dumnonie v jižní Británii, dnesmoderního anglického hrabství zvaného Devon. Kernev a Cornouaille v Bretani je totéž, jako Kernow a Cornwall v Británii.

13

Pro čtenáře, kteří mají technicky zvídavou mysl, jsem převzal

chronologii od svatého Theophanese Zpovědníka, (cca 758–818

n. l.), byzantského aristokrata, asketického mnicha a historika,

zmiňujícího se o vynálezu pyr thalassion (mořský nebo tekutý

oheň), který byl použit krátce před 670 n. l. Tvrdí, že autorem

tohoto vynálezu, který dnes nazýváme „řeckým ohněm“, byl

Kallinikos, architekt a uprchlík z Heliopole ve Fénicii (dnešní

údolí Becaa v Libanonu). Callinicus uprchl do Konstantinopole

poté, co území dobyli islamisté. Tento pyr thalassion byloobtíž

né uhasit – neboť právě voda pomáhala plameny šířit. Ještě

v desátém století Císař Konstantin VII. Porfyrogennetos varoval

svého syna v De Administrando Imperio, aby nikdy nedal cizinci

tři věci – korunu, ruku královské princezny a „tekutý oheň“.

Ostrov Arz

Ostrov

mnichů

Gwened

Gavrinis

Penn Hir

Govihan Brilhag

Noalou

Hoedig

Naoned

Kerignard

MORBIHAN

Er

Lannig

Modlitebna

sv. Kolumbána

Tumiegova

hrobka

Opatství sv.

Gildase

Poloostrov rhuis

Dráha lodi,

na níž plula

Fidelma

S

Morbihan, „Malé moře“

670 n. l.

••

 KAPITOLA PRVNÍ 

••

Fidelma z Cashelu se na zádi kupecké lodi pohodlně opřela

o zábradlí a pozorovala vzdalující se pobřeží.

„Je příjemné mířit si to domů, sestřenko,“ usmál se na ni vysoký rusovlasý muž, který stál vedle ní. Mohl býtFidelminým bratrem, tak si byli podobní. Byl přibližně stejně starý jako ona, ani jemu nechybělo moc do třicítky, a mělsympatickou tvář – i když bradu měl výbojnější než ona, hranatější a vystupující tak, že oko ji zaznamenalo ze všeho nejdříve, dříve než tvář obdařenou smyslem pro humor a jiskřivé šedozelené oči. Měl na sobě dobře padnoucí oděv a bylo možno považovat ho za bohatého kupce. Avšak svalnatá postava mu dodávala vzhled válečníka.

Fidelma k němu pootočila hlavu.

„Lhala bych, kdybych to popírala, bratránku Bressale. Byla jsem z království svého bratra pryč příliš dlouho. Dá-li Bůh, máme před sebou příjemnou cestu do Aird Mhór.“

Bressal, princ z rodu Eóghanachtů z Cashelu, vážněpřisvědčil.

„Udělalo se hezky, a třebaže vítr není silný, alespoň vane z jihu. Až náš kapitán změní směr, bude nám po celou cestu foukat do zad.“

Fidelma se opět obrátila k mizejícímu pobřeží. Skutečně vanul lehký jižní vítr a zdálo se, že bude krásně a teplo, byť mělo slunce kolem sebe opar. Bytelná kupecká loď – GéGhúirainn, Černá husa – měla za sebou půldenní cestu od pobřežních solných močálů v Gwenrannu, a v této chvíli plula ve větru, který se zvedl.

Bressal pohlédl vzhůru do plachet. „Náš dobrý kapitán, Murchad, se brzy natočí, aby chytil ten správný vítr,“ prohodil. „Ostatně mám dojem, že znáš jeho i tuhle loď velice dobře?“

„Byla jsem překvapená, když jsem po příjezdu do Naonedu zjistila, že tam kotví Černá husa,“ připustila Fidelma.„Strávila jsem na téhle lodi mnoho dní, když Murchad vezl skupinu poutníků z Aird Mhór k posvátné schránce s ostatkyBlahoslaveného Jakuba do Galicie.“

Bressal odpověděl širokým úsměvem. „Neumím si těpředstavit v roli poutnice, Fidelmo. Nikdy jsem nepochopil, proč jsi se stala nejdříve řeholnicí.“

Fidelmy se poznámka jejího příbuzného nedotkla. Vyrůstali společně a navzájem se znali jako přátelé i jako členovérodiny. Fidelma pokrčila rameny, protože si sama tuto otázku už mnohokrát položila.

„Přesvědčil mě o tom náš příbuzný, opat Laisran. Složila jsem zkoušky na Morannově právnické škole v Taře a nevěděla jsem, jak postupovat dál.“

„Ale ty ses kvalifikovala na stupeň anruth, což je pouze ostueň níž, než nejvyšší stupeň, jaký může právnická škola udělit. Proč jsi nepokračovala a nestala ses ollamh? Vždycky jsem si myslel, že žena s tvou ctižádostí by to měla udělat. Mohla ses stát královým brehonem.“

Fidelma se ušklíbla. „Nechtěla jsem, aby se říkalo, že za svou kariéru vděčím rodině. A také jsem se nechtěla vázat.“

„Já bych řekl, že vstoupit do Bridgetina opatství v Cill Dara znamenalo přesně totéž – nechat se svázat pravidly a zákazy.“

„Tehdy jsem to nevěděla,“ řekla Fidelma na svou obhajobu. „Opatství potřebovalo někoho s právnickým vzděláním. Ale ty jsi přece slyšel, proč jsem z Cill Dara odešla, a abych pravdu řekla, od té doby jsem se k žádnému jinému společenství nepřipojila. Místo toho s radostí sloužím bratrovi, ať mě potřebuje kdekoliv.“

„Eadulf mi říkal, že máte za sebou několikadenní cestu ze země Burgundů.“

„Byli jsme na koncilu v Autunu společně s několika irskými biskupy a opaty. Nechali jsme tam opata Ségdae z Imleachu a další, kteří v debatě pokračují. Naše služby už nepotřebují, a tak jsme se rozhodli vrátit na pobřeží a vyhledat loď, která nás odveze domů.“

Fidelma byla překvapená, když přišli do rušného přístavu Naoned a potkali tam, téměř mezi prvními lidmi, na něžnarazili, jejího bratrance Bressala, který kráčel po dřevěnépřístavní hrázi. Řekl jí, že ho její bratr, král Colgú, poslal do slanisek v Gwenrannu, aby sjednal obchodní dohodu s Alainem Hirem, králem Bretonů, a přivezl domů do Mumanu náklad soli. Sůl byla v pěti irských královstvích vysoce ceněna, tak vysoce, až soudy varovaly, že po ní touží každý a někteří lidé by senezastavili před ničím, jen aby ji získali. Sůl z Gwenrannu –jméno, jak se Fidelma dozvěděla, znamená ,bílá země‘, protože tak toto veliké slanisko skutečně vypadá – byla odnepaměti velice ceněna.

Fidelma byla překvapena ještě více, když se dozvěděla, že loď, která bratrance přivezla, je Černá husa, na níž zažila jedno ze svých největších dobrodružství. To, že loď zakotvila vNaonedu, byla čirá náhoda. Solné pánve v Gwenrannu se rozkládají podél pobřeží směrem na západ, a nákladní prostor na lodi byl pytli soli, vytěžené z moře, už zaplněn. Bressal zjistil, že král Alain Hir odjel do své pevnosti v Naonedu, a protokol velel, aby nelitoval času a před cestou domů bretonskému králipoděkoval a rozloučil se s ním. Smlouva se netýkala pouze jednoho nákladu soli, ale zajišťovala mezi přístavy Mumanu a ,Malé Británie‘ další obchody.

„Štěstí, že jsme připluli do Naonedu,“ řekl Bressal, jako by ozvěnou opakoval její nevyslovené myšlenky, když uvažovala o této náhodě, „jinak bychom se byli úplně minuli. Ach!“

Toto zvolání bylo odpovědí na jakýsi pokřik. Ten vyšel z úst statného podsaditého muže s prošedivělými vlasy a větrem ošlehanou tváří. Nebylo možno považovat ho za jinéhonámořníka, než za toho, kým skutečně byl. Murchad, kapitán Černé husy, se blížil k padesátce a měl výrazný nos, zdůrazňující blízko položené oči šedivé jako moře. Tento odstrašující vzhled vynahrazovaly záblesky téměř utajovaného smyslu pro humor. Jak to Bressal předem odhadoval, členové posádky teďpřiskočili k plachtám a mocně táhli za lana, zatímco prvnídůstojník, Gurvan, se vrhl celou svou vahou na velkou kormidelní páku. Pomáhal mu další člen posádky a společně dosáhli toho, že se loď začala otáčet, aby měla vítr v zádech. Na chvilku se Bressal a Fidelma přitiskli k zábradlí, aby udrželi rovnováhu, jak se paluba zvedla, stěžně kolem nich se kymácely a plachty pleskaly, jak se do nich opíral vítr. Pak se všechno zklidnilo a loď opět pokojně klouzala po hladině.

Murchad kráčel přes palubu, aby si promluvil s Gurvanem a zkontroloval směr. Pak se s přátelským úsměvem obrátil k Fidelmě a jejímu společníkovi a zamířil dolů.

„Muž mála slov,“ usmál se Bressal.

„Ale dobrý námořník,“ odpověděla Fidelma. „Když velíMurchad, víš, že jsi v dobrých rukách. Viděla jsem, jak zvládl bouře a útok pirátů, jako by se takové věci přiházely denně.“

„Protože se s ním plavím už z Aird Mhór, tak o tomnepochybuji,“ přidal se její bratranec. „Ale přesto mě nebude mrzet, až zase vkročím na břeh. Cítím se líp na zemi než na moři.“ Odmlčel se a rozhlédl. „Když už mluvíme o... Neviděl jsemtvého manžela Eadulfa od té chvíle, co jsme vypluli.“

Fidelma se zatvářila pobaveně, třebaže při bližším pohledu byla v její tváři i jistá starost.

„Je dole. Obávám se, že Eadulf není rozený námořník.Murchad ho už varoval, že to nejhorší, co člověk může udělat, když se mu houpe žaludek, je jít dolů. Lépe je zůstat na palubě aupírat pohled na obzor. Bohužel, Eadulf nebyl této radě přístupný. Nepochybuji, že dole trpí důsledky.“

Bressal se chápavě usmál. „Je to dobrý člověk, třebaže je –“ Náhle zaváhal a zčervenal.

„Třebaže je to Sas?“ Fidelma se k němu obrátila a oči se jí blýskaly. V jejím hlase však žádná trpkost nebyla.

Bressal pokrčil rameny. „Člověk slyší o Sasech tolikšpatných zpráv, sestřenko. A tak se přirozeně ptá: jsou-li typověsti pravdivé, jak může muž tak skvělý, jako Eadulf, pocházet z takového lidu?“

„Ve všech lidech je dobré i špatné, bratránku,“ pokárala ho Fidelma jemně.

„To nepopírám,“ souhlasil Bressal. „I když musíš připustit, že když jsi oznámila, že se za něho provdáš, vyvolalo to na mnoha místech velký úžas.“

„Zejména protesty lidí, kteří by rádi prosazovali ideje těch ezoterických fanatiků, požadujících, aby se všichni řeholníci podřídili myšlence celibátu.“

„Těch není tolik,“ odmítl Bressal. „Měl jsem na mysli některé z našich vlastních lidí, urozených, kteří cítili, že ses mělaprovdat za prince z pěti království a nikoliv za saského cizince.“

Ve Fidelminých očích se v jedné chvíli nebezpečně zablesklo. „A ty jsi patřil mezi ně?“ zeptala se.

Bressal se pobaveně zazubil. „Tehdy jsem Eadulfa neznal.“

„A teď, když ho znáš?“ naléhala.

„Uvědomuji si, že lidé nemohou člověka soudit, dokud ho nepoznají. Eadulf je teď jedním z nás. Budu stát po jeho boku a tasit meč na obranu jeho práv.“

Loď se náhle zakymácela, když se jí do boku opřelauličnická vlna. Fidelma zavrávorala, pak se obrátila a usmála se na svého příbuzného, který se snažil udržet rovnováhu.

„Nemyslím, že by Eadulf měl náladu se v této chvíli s někým přít,“ konstatovala suše. Pohlédla vzhůru do plachet.Nenadouvaly se, jak očekávala. Jižní vítr byl mírný, takže loďplula velice pomalu. První důstojník Gurvan zachytil její pohled a zavolal na ni.

„Je to typicky letní vítr, paní. Mírný a pomalý. Tohle byla jen vrtošivá vlna, jak jim říkáme. Ale jakmile proplujeme průlivem Treizh an Tagnouz, měli bychom nabrat silnější vítr. Nebude to už dlouho trvat. Do zítřka nastane příjemnější čas, uvidíš.“

Fidelma přijala jeho povzbuzení máchnutím ruky.

„Proplouvali jsme Tagnouzským průlivem cestou sem,“podotkl Bressal. „To slovo znamená v místním jazyce ,ošklivý‘. Vede mezi několika ostrovy a pobřežím, ale to je úplně pusté. Po obou stranách je země sotva vidět.“

„Chtěla jsem se tě zeptat, proč si můj bratr jako vyslance na tuto cestu vybral tebe?“ zeptala se zvědavě.

„Hlavně proto, že mluvím jazykem Britonů, který se podobá jazyku lidí v této zemi. Nezapomínej, že jsem strávil nějaký čas v Dyfedu u Gwlyddienova dvora, záhy poté, co jsi mu tam za svého pobytu prokázala velkou službu.“

„A jednalo se s králem této země snadno?“

„S Alainem Hirem? Je to příjemný člověk. Zdá se, že se jeho lid svými zvyklostmi v mnohém podobá našemu životnímu stylu. Ale jako mnoho králů, i on je obklopen závistí, chtivostí a intrikami. Povím ti o jedné fámě, která se ke mně donesla...“

„Přeješ si povečeřet, paní?“ přerušil ho pronikavý hlas.Wenbrit, plavčík, s nímž se spřátelila během plavby s poutníky, přišel na palubu. „Slunce zapadá, a já mám v kajutě nějaké sušené maso a sýry a láhev místního vína na zapití.“

Fidelma se na mladíka pousmála. „Vlastně mám hlad,“přiznala. „Pozval jsi Eadulfa?“

„Zeptal jsem se ho, ale něco po mně hodil a obrátil se na kavalci.“ Kluk se uličnicky zasmál.

„Tak ho ponecháme jeho strádání,“ řekl Bressal. „Pojď se najíst, sestřenko.“

Fidelma jedla s bratrancem v hlavní kajutě Černé husy sama a měla přitom zvláštní pocit. Od doby, kdy tam jídalapravidelně, uplynula dlouhá doba, ale tehdy byla kajuta plnápoutníků z velkého opatství Magh Bile cestou k posvátné schránce blahoslaveného Jakuba. Teď byli jedinými cestujícími na lodi pouze její příbuzný Bressal, ona a Eadulf. Zbytek místa na lodi, kromě kajuty pro posádku, byl vyplněn velikými žoky se solí.

Na palubě se Fidelma cítila jako mezi starými přáteli. Měla radost i z toho, že uviděla velkého černého kocoura, který seděl a vážně ji bystrýma zelenýma očima sledoval shora, zpříborníku. Luchtigern – ,Myší pán‘ – jak se mu říkalo, jí dokonce svého času při plavbě ke schránce blahoslaveného Jakuba zachránil život. Teď se zdálo, že ji zvíře poznalo a seskočilo dolů,tichounce zamňoukalo, přeskočilo ji s téměř aristokratickou noblesou, a začalo se jí třít o nohu. Sklonila se, aby pohladila jehohebkou černou srst. Vzadu na hlavě v ní nahmatala jakýsi malý tvrdý předmět.

Wenbrit, který pokládal talíře, si všiml, že se zamračila. „Něco se ti nezdá, paní?“ zeptal se.

„Mám dojem, že Luchtigern má vzadu na hlavě kousek něčeho tvrdého,“ řekla. Nerada viděla zvířata nemocná nebo v nepohodě.

Kocour, který strpěl, aby ho párkrát pohladila, se teď obrátil a oklepal, aby dal najevo svou nezávislost, odkráčel za jakýmsi neznámým účelem.

„Neboj se, paní,“ odpověděl jí Wenbrit uklidňujícím gestem. „Je to jen kousek smůly, který se mu zapletl do kožíšku.Později mu ho odstřihnu.“

Fidelma věděla, že smůla, pryskyřice z borového dřeva, se užívá k utěsňování plachtoví a dokonce i lodního trupu, stejně tak jako kovových džbánů a hrnců v domácnosti. Byla tovazká černá tekutina, která tuhla v pevný povrch, nebo vytvářela hrudky. Luchtigernovi však zřejmě lepkavá hrudka vzadu na hlavě nevadila.

Fidelma si vzpomněla, jak s Wenbritem přetřásali, proč vlastně zvíře dostalo jméno ,Pán myší‘. Existovala totiž jistá legendární kočka, která žila v jeskyních v Dunmore v Irsku, a ta porazila všechny válečníky krále Laiginu. Chtěli ji zabít, ale na válečníky byl ,Pán myší‘ přespříliš mazaný. Fidelma se při této vzpomínce usmála a připomněla si, jak jí Luchtigern zachránil život tím, že ji varoval před blížícím se nepřítelem.

Fidelma se těšila na návrat do Cashelu, sídelního města v království svého bratra. Moc toužila spatřit opět svého malého synka Alchúa, a začínala litovat, že se takto připravuje o jeho společnost. Byla by si přála sledovat, jak se z děťátka stává chlapec. Ale svého času si zvolila právnickou kariéru, a jako králova sestra musela plnit povinnosti a závazky. Tentokrát však doufala, že v dohledné době nebudou vzneseny žádné další nároky na její čas. Po všech těch cestách v bratrových službách si ona i Eadulf zasluhují trochu odpočinku.Fidelma podvědomě potřásla hlavou, když si uvědomila, že lítost se může rychle změnit v hněv.

V myšlenkách se zatoulala k manželovi.

Chudák Eadulf. Leží na břiše v jejich kajutě, v téže kajutě, kde byla Fidelma ubytovaná během poutní cesty, a možná má pocit, že smrt je přijatelnou alternativou ke zpáteční cestě. Nebyl dobrý mořeplavec ani v nejlepším počasí. I za dobrého počasí se mu začal zvedat žaludek téměř hned, jak opustili ústí velké řeky Liger, po níž se plavili z Nebirna na zpáteční cestě do Naonedu, kam dorazili po nebezpečném pátrání na koncilu v Autunu. To byl skutečně koncil proklatců! Hned jakopustili Liger, zamířili na sever podél břehů, jimž se říkalo ,Divoké pobřeží‘. A tam musel Eadulf ulehnout.

Wenbrit jim přinesl chléb, který sehnal těsně předtím, než napnuli plachty, něco studeného masa a džbán vína.

„Na šťastnou cestu,“ připil Bressal a zvedl džbánek.

„Na rychlou cestu,“ odpověděla Fidelma.

„Ty myslíš na malého Alchúa,“ poznamenal bratranec.

Vážně přisvědčila.

„Neměj o něho obavy,“ odpověděl. „Je to jen pár týdnů, co jsem ho viděl, těsně před odjezdem z Cashelu. Muirgen a Nessán o něho velice pečují, jako by byl jejich vlastní dítě. Zřejměnelitují, že zanechali pastýřského života v Gabhlánu a šli k tobě do služby jako chůva a ...“

Chvilku váhal a pokoušel se najít správné slovo. Slovo,které hledal, bylo cobairech, což znamená pomocník. Askutečně, zatímco Muirgen si rychle na život chůvy ve velkém paláci v Cashelu zvykla, její manžel Nessán byl po celý život vzápadních horách pastýřem. Jeho úkolem v Cashelu bylo tudížhlavně pečovat o hospodářská zvířata v paláci a pomáhat tam, kde bylo třeba. Od té doby, co Alchúa unesl Uaman, Pán průsmyků Sliabh Mis, malomocný lotr, věnovala se tato dvojice oddané péči o blaho dítěte, a též Fidelmy a Eadulfa.

Někdy to Fidelmu rmoutilo. Snažila se skrýt své znepokojení nad tím, že její role dálaigh, advokátky Fénechusova soudního dvora, je často v rozporu s časem, který by měla trávit jako matka ve společnosti svého syna. Dokonce i Eadulf si čas od času stěžoval. V posledních šesti měsících byla dvojice pozvána do Tary, aby vyšetřila smrt samotného Nejvyššího krále. A jen se vrátili do Cashelu, požádal opat Ségdae z Imleachu,hlavního opatství v království Muman, aby se zúčastnili velkého církevního koncilu, který se měl sejít ve městě Autun v zemi Burgundia. Byl to koncil, jehož rozhodnutí mohla mít velký dopad na obřady a teologii církve v pěti královstvích. Nyní, po tak dlouhé době, bude krásné vrátit se domů do Cashelu.

„Sestřenko, nemusíš si dělat takové starosti o blaho svého dítěte,“ opakoval.

„To je výsadou matky,“ odpověděla prostě a pustila se opět do jídla. Po doušku vína se zeptala: „A co je nového v Taře? Sechnassach byl moudrý muž, bardi i lid si ho velice vážili. Jeho vražda skutečně narušila mír v Pěti královstvích.“

Bressal si chvilku pohrával se svým jídlem, jakoby vzamyšlení.

„Jeho smrt je dozajista velkou ranou jednotě našichkrálovství,“ souhlasil. „Díky tvému zásahu, když jsi odhalila vraha, byla však občanská válka odvrácena.“

„A co ten nový Nejvyšší král – Cenn Fáelad, synBlathmaikův? Je stejně moudrý jako jeho bratr Sechnassach? Jak na něho lidé pohlížejí?“

„Koluje mnoho pověstí...“ začal Bressal.

Fidelma se netrpělivě zamračila. „Jaké pověsti?“

„Jak víš, Cenn Fáelad pochází z jižních Uí Néill, z rodu Síl nÁedo Sláine. Členové tohoto rodu měli mezi sebou vždycky nějaké spory. Sechnassach byl schopen drobné rozmíškypřekonávat diplomacií. Cenn Fáelad, jak se zdá, není takového přístupu mocen. A navíc se mnozí domnívají, že Nejvyšším králem být zvolen neměl.“

„Předpokládám, že se sešla jeho derbhfine – podle zákona přinejmenším tři generace? Copak nebyl Cenn Fáelad řádně jmenován a zvolen?“ nesouhlasně pokrčila nos Fidelma.

„Tak jsem to pochopil, ale dozvěděl jsem se, že jehopříbuzný, Finsnechta Fledach, syn Dúnchadův, který byl bratrem otce Cenna Fáelada, vznesl námitky. Má pocit, že do úřaduNejvyššího krále měl být vyzdvižen on.“

„Rozhodnutí derbhfine musí být podle zákona respektováno,“ připomněla Fidelma.

„Cenn Fáelad se snaží získat si svého příbuzného tím, že ho jmenoval pánem Bregy ve Středním království.“

„A Finsnechta stále není spokojen?“

„Říká se, že se prý pokouší náčelníky a provinční králepřesvědčit, aby podpořili jeho věc tím, že jeho příbuznéhoodmítnou. Podle jedné zprávy se Finsnechta plaví do Iony, abypožádal o pomoc opata Adomnána.“

Fidelma hleděla vážně. „Máme tedy před sebou neklidné časy?“

„Tvůj bratr je odhodlán udržet Muman stranou celé téaféry, protože soudí, že je to výhradně vnitřní záležitost Uí Néill.“

„To je těžko schůdná cesta, zejména kdyby Nejvyšší král požádal bratra o podporu, což má právo udělat.“

„To je slabost našeho království,“ povzdechl si Bressal. „My máme rady, které jmenují a volí krále, a potom se přou, jestli bylo jejich rozhodnutí správné nebo nebylo. Naši přáteléSasové říkají, že trůn dědí nejstarší králův syn, bez ohledu na to, je-li dobrý nebo špatný, a jestliže se tento král udrží ve svém úřadu pomocí meče, tak jej podrží.“

„Violentia praecedit jus,“ zamumlala Fidelma. „Moc předprávem. To není dobrý systém.“

Dojedli a Fidelma se šla do kajuty podívat na Eadulfa. Ležel na slamníku a ve spánku trochu sténal, ale aspoň spal.Fidelma se pousmála, zavřela dveře kajuty a vrátila se na palubu za svým příbuzným.

V pozdním odpoledni se šeřilo, třebaže slunce zajednotvárnou vrstvou šedých mraků, zakrývajících celou oblohu jako matné sklo, ještě svítilo. Všimla si také, že vítr utichl – ne, neutichl, ale změnil směr, takže teď vanul proti nim. Gurvan je pozdravil, stále na svém místě u kormidla.

„Obloha se zatahuje,“ bručel. „Ale to nevadí. Možná přijde bouřka – nějaké blesky, ale beze hřmění. Na obloze jsoucelkem jasná znamení.“

„Prodlouží to naši cestu?“ ptala se Fidelma plna úzkosti.

„Dobrotivé nebe, to ne, v nejmenším,“ zvolal Gurvan. „Vtomto ročním období se pár dnů neklidného počasí dá očekávat. Po hezkých dnech někdy přijde déšť. Jakmile budeme mít za sebou tyhle ostrovy,“ ukázal rukou tím směrem, „za průlivem, o němž jsem se zmiňoval, bude plavba příjemná. Vítr se brzy zase obrátí, nemějte obavy.“

Směrem na jih byl nejasně vidět obrys ostrova, o němžGurvan řekl, že se jmenuje Hoedig, což znamená, jak jim svěřil, ,káčátko‘, a před ním byl velký masiv, zvaný Houad čilikachna, k němuž loď právě mířila. Průlivem se dostanou mezi tyto jižní ostrovy a mys, vybočující z pevniny, zvaný Beg Kongell.

Když Gurman toto vše Fidelmě vysvětloval, náhle přimhouřil oči. Téměř ve stejném okamžiku se ozval hlas ze strážního koše.

„Plachta na obzoru! Přímo před námi!“

Fidelma se ohlédla a podívala se, co to za zvedající se aklesající vysokou přídí Černé husy zpozorovali. Spatřila pouze malou skvrnu na obzoru, která se přibližovala, a Fidelma viděla, že je to loď s rozvinutými plachtami, rychle plující s větrem za zády.

„Zavolej kapitána,“ křikl Gurvan na jednoho člena posádky.

„Něco se děje?“ ptala se Fidelma.

„Tohle není kupecká loď,“ odpověděl námořník. „Tohle je rychlá loď a míří k nám.“

Na palubě se objevil Murchad, a v patách za ním Bressal. Vyskočil do ráhnoví a pozoroval loď. Zatvářil se ustaraně.

„Je to bojová loď, jen co je pravda,“ zavolal kapitán dolů na Gurvana. Pohlédl vzhůru do plachet a pak znovu na blížící se loď. „Má vítr v zádech a žene se na nás.“ Konstatoval to, co bylo zřejmé, ale nikdo v tom okamžiku nepromluvil. Pak vyštěkl: „Připravte se na obrat – potřebujeme vítr v zádech. Uchýlíme se na Hoedig.“ Ostrov bylo vidět nedaleko.

Gurvan už dával potřebné rozkazy posádce.

„Je to vážné, kapitáne?“ zeptal se Bressal tiše.

Kapitán Černé husy chvíli vážil slova, než promluvil.

„Obchodní cesty podél pobřeží nabízejí bohatou kořistkaždému, kdo nemá zábrany živit se tímto způsobem. Když v těchto vodách uvidíš rychlou loď, je lépe schovat se do bezpečí nežli litovat. Budeme ji raději považovat za nebezpečnou, aledoufat, že není.“

Bressal cosi zabručel a odkvapil.

Pozornost posádky se teď soustředila na obracení lodi po větru, zatímco elegantní válečná loď vytrvale vynakládala veškeré úsilí, plachty napjaté tak, že se div nepřevrátila; řítila se k nim a byla čím dál tím větší. Když se Černá husa začala otáčet, Fidelma se chytla zábradlí, paluba se jí znepokojivěrozhoupala pod nohama, ale to už měli připlouvající loď za zády.

Uviděla Wenbrita, který vystrčil hlavu z palubního otvoru.

„Wenbrite,“ zavolala na něho, „řekni bratru Eadulfovi, co se stalo, a přiveď ho na palubu. Odmítavou odpověď nepřijímej.“

Chlapec zvedl ruku až po předloktí a zmizel v otvoru.

Téměř vzápětí se vrátil bratranec Bressal. Nasadil si válečnou přilbu, připjal si meč a bojový nůž, ale všimla si, že v pravé ruce drží bílý lískový proutek, úřední doklad své funkce techtaire, královského vyslance. Zaujal místo vedle Murchada.

„Je posádka ozbrojena, kapitáne?“ zeptal se. Murchadprotáhl tvář. „Jsme kupecká loď; samozřejmě že nejsme vyzbrojeni pro boj s válečnou lodí,“ odpověděl a hlavou ukázal na neustále se přibližující plavidlo.

„Ale jestliže se pokusí vstoupit na loď, musíme se postavit na odpor,“ naléhal Bressal.

„A co když nám nechtějí nijak ublížit?“ chtěla vědět Fidelma. „Pouze se domníváme, že ta loď má nepřátelské úmysly. Mohla by to být válečná loď bretonského krále. Každopádně jsitechtaire, vyslanec našeho krále, a tato loď je pod tvou ochranou.“

Tentokrát hlavou zavrtěl Murchad.

„Doufejme, že ať je kapitánem cizí lodi kdokoli, bude brát na tuto ochranu ohled. Na stožáru nevlaje žádná vlajka, na plachtách není žádný symbol ani znak. A teď už vidím na boku seřazené lučištníky s připravenými zbraněmi. Ve chvíli je ta loď po našem boku.“

„Chceš říct, že je to pirátská loď?“ zachmuřeně se ptal Bressal. Použil výrazu spúinneadair-mara – mořský plenitel.

„Piráti?“

Příkrá otázka zazněla z úst Eadulfa, který, příšerně bledý ve tváři, se vyškrábal na palubu a potácel se, svíraje zábradlí, aby udržel rovnováhu.

V odpověď Fidelma pouze ukázala na loď pronásledovatelů.

„Jestliže s ní nemůžeme bojovat, co máš v úmyslu,kapitáne?“ zeptal se Bressal, který Eadulfa ignoroval.

„Nemůžeme s ní bojovat,“ řekl Murchad. „Teď už jí aninemůžeme uniknout. S těmito plachtami je před námi ve výhodě.“

„Tak co?“

„Pokusím se dostat do přístavu Argol, který je šikmo od nás na Hoedigu. Jestli se nám to podaří, rozmyslí si dostat se k nám na palubu. Možná že nám tamější lidi pomohou.“

Ale sotva Murchad adresoval Gurvanovi u kormidla příkaz, ozval se náhle svištivý zvuk a Gurvan vykřikl. Obrátili se a jen otřeseně zírali, když jim došlo, že Gurvana zasáhl šíp, který se mu zabodl do hrdla. Jak z rány, tak z otevřených úst se mu valila krev. Klesl na palubu a kormidlo se naprázdno kolébalo.

První se vzpamatoval jeden muž z posádky, Hoel – patrně automaticky, jak se naučil při výcviku. Skočil ke kormidlu a ustálil je.

Přes vodu k nim dolehl hlas, který mluvil bretonsky.

„Zastavte, nebo zemřou další z vás!“

Murchad jazyk dobře znal a okamžik váhal, než vydal příkaz stáhnout plachty. Omluvně hleděl na Bressala.

„Nedokážeme to. Než se dostaneme do bezpečí ostrova,lučištníci nás všechny postřílejí.“

Fidelma se rozběhla k zraněnému, ale nemusela anizkoumat jeho tep, aby poznala, že Gurvanovi není pomoci. Než se vrátila po Eadulfův bok, útočící loď se přiblížila na doraz, přes zábradlí vyletěly lodní háky a muži, vyzbrojení meči, přelézali na palubu Černé husy.

Byla to neskutečná scéna; po palubě pobíhali cizí muži a posádku nahnali na jedno místo. Jediným ozbrojeným mužem byl Bressal, a toho vzápětí odzbrojili. Mladý válečník tam stál bezmocně se svěšenými rameny, protože by se byl radějipostavil na odpor.

Když byly lodě k sobě připoutané lodními háky, na palubě se náhle objevila chlapecká postava. Pro Fidelmu to bylzvláštní pohled, neboť byla od hlavy k patě oblečena do bílého, od kožených bot a kalhot až po vlající košili a malou čapku.Pozoruhodné ovšem bylo zejména to, že všechny její rysyzakrývala jakási bílá rouška, připomínající masku. Nově příchozí měl u pasu zavěšený mistrně zhotovený krátký meč a dýku.

Postava došla na místo, kde stáli Murchad s Bressalem. Fidelma a Eadulf se nacházeli o kousek dál.

Útočníci, kteří ostražitě dohlíželi na lodní posádku, jako by v přítomnosti nově příchozího, zřejmě velitele, uctivě strnuli.

Postava zůstala stát před Murchadem s rukama v bok.Třebaže Murchad byl statný muž a nad drobnou postavou v bílém čněl, byla to právě ona, která vypadala hrozivěji.

„Jak se jmenuje tvoje loď?“ vyštěkla postava v bílém. Hlas jako by nepatrně přeskakoval, ale jazyk byl opět místní.

„Gé Ghúirainn – Černá husa,“ odpověděl Murchad vzdorně.

„Ach, Iwerzhoniz!“

Fidelma poznala bretonský výraz pro ,irský‘.

„Jaký je náklad?“ padla druhá ostrá otázka.

„Sůl z Gwenrannu.“

„Holen? Mat!“ zabručela ta osoba spokojeně. „Máš navybranou, Iwerzhonad. Ty a tvá posádka můžete dopravit tuto loď tam, kam vám já a moji muži ukážou cestu, nebo můžete na místě zemřít.“

Ten hlas zněl tak věcně, že museli chvíli přemýšlet ovýznamu slov, než jim to došlo.

Bressal zrudl a postavil se před Murchada.

„Jsem Bressal z Cashelu, vyslanec krále Colgúa k Alainovi, králi Bretonců. Pohleď – toto je můj úřední odznak. Tato loď a její náklad jsou pod ochranou dohody, uzavřené mezi nimi. Žádám – “

Bressal zmlkl vprostřed věty.

Fidelma viděla, že se skácel, jako by ho zasáhl úder na solar plexus. Vzápětí jako by se její příbuzný svezl po palubě nakolena a převalil se na bok. V té chvíli si s hrůzou uvědomila, že postava v bílém drží v ruce zakrvácený nůž.

„Mýlíš se,“ řekl výsměšný hlas. „Tato loď a její náklad jsou pod mojí ochranou.“

Na okamžik nastalo ticho. Na tváři všech členů posádky bylo patrno ohromení, nevíra. Techtaire, vyslanec, byla osoba v celé zemi posvátná, nedotknutelná, s níž jedná uctivě i ten nejzarytější nepřítel. Z Bressalových ochablých rukou vypadla úřední bílá hůlka, právě ta lískové hůlka, kterou mu Fidelmin bratr předal na počátku jeho cesty z Cashelu. Teď sekutálela po palubě až k jejím nohám. Chvilku hleděla dolů, jako by nemohla uvěřit tomu, co vidí. Pak se sehnula a zvedla ji.

„To je vražda,“ řekla prostě.

Postava v bílém šatu k ní obrátila hlavu, ale Murchad teď udělal krok vpřed. Rozhněvaně zvedl hlas.

„To je urážka. Je to vražda! Je to – “

Nůž opět vyletěl a zabodl se statnému námořníkovi podžebra, a kapitán Murchad před ní zvolna klesal na kolena.

„Zabijte tu řeholnici a všechny členy posádky, kteří se nechtějí plavit pod mým velením,“ zvolala osoba v bílém, obrátila se na podpatku a vracela se přes palubu ještě dříve, než se Murchad natáhl v celé délce vedle Bressala. „A teď rychle, nebo se příliv postaví proti nám.“

PETER TREMAYNE

HOLUBICE SMRTI

Z anglického originálu The Dove of Death,

vydaného nakladatelstvím Headline Book Publishing, 2009,

přeložila Věra Heroldová-Šťovíčková

Typografie Vladimír Verner

Ilustrace na obálce Lee Gibbons

Vydalo nakla datelství Vyšehrad, spol. s r. o.,

v Praze roku 2011 jako svou 992. publikaci

Vydání první. AA 15,41. Stran 304

Jazyková redakce Blanka Koutská

Odpovědná redaktorka Marie Válková

Vytiskla tiskárna Finidr, spol. s r. o.

Doporučená cena 298 Kč

Nakladatelství Vyšehrad, spol. s r. o.,

Praha 3, Víta Nejedlého 15

e-mail: info@ivysehrad.cz

www.ivysehrad.cz

ISBN 978-80-7429-100-5



       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz - online prodej | ABZ Knihy, a.s.
ABZ knihy, a.s.
 
 
 

Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2018 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist