načítání...
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: Hologram pro krále - Dave Eggers

Hologram pro krále

Elektronická kniha: Hologram pro krále
Autor:

Příběh o nesnázích muže středního věku, kterého zasáhla jak osobní, tak ekonomická krize, ale on se jí rozhodne čelit. Co všechno se může stát během nekonečného čekání na ... (celý popis)
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  199
+
-
6,6
bo za nákup

ukázka z knihy ukázka

Titul je dostupný ve formě:
elektronická forma tištěná forma

hodnoceni - 63.8%hodnoceni - 63.8%hodnoceni - 63.8%hodnoceni - 63.8%hodnoceni - 63.8% 70%   celkové hodnocení
2 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: » PLUS
Dostupné formáty
ke stažení:
EPUB, MOBI, PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku
Médium: e-book
Počet stran: 287
Rozměr: 21 cm
Vydání: 1. vyd.
Název originálu: Hologram for the king
Spolupracovali: přeložil Petr Eliáš
Jazyk: česky
ADOBE DRM: bez
ISBN: 978-80-259-0278-3
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis

Příběh o nesnázích muže středního věku, kterého zasáhla jak osobní, tak ekonomická krize, ale on se jí rozhodne čelit. Co všechno se může stát během nekonečného čekání na arabského krále? Náš svět se mění a každý se v něm musí znovu najít.

Zařazeno v kategoriích
Dave Eggers - další tituly autora:
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

Hologram pro krále

Vyšlo také v tištěné verzi

Objednat můžete na

www.nakladatelstviplus.cz

www.albatrosmedia.cz

Dave Eggers

Hologram pro krále – e-kniha

Copyright © Albatros Media a. s., 2017

Všechna práva vyhrazena.

Žádná část této publikace nesmí být rozšiřována

bez písemného souhlasu majitelů práv.


D AVE EGGERS

HOLOGR AM PRO KR ÁLE



D A V E

EG G E R S

HO L O G R A M

PR O K R Á L E

Př e Lo ž i L P e t r e L i á š

PLUS


P ro Daniela McSweeneyho, Rona Hadleyho a Paula Vidu.

Jsouto ohromní lidé.

AHOLOGRAM FOR THE KING

Copyright © Dave Eggers, 2012

All rights reserved

Translation © Petr Eliáš, 2014

Cover © Magda Fišerová, 2014

ISBN 978-80-259-0278-3


Ne každý den jsme potřeba.

SA M U EL BECK ET T



I

A lan Clay se vzbudil v saúdskoarabské Džiddě. Bylo 30.květ

na2010 a na cestě sem strávil v letadle skoro tři dny.

VNairobi se seznámil s jednou ženou. Seděli vedle sebe ače

kali každý na svůj let. Byla vysoká a pěkně stavěná. Měla

drobné zlaté náušnice, ruměnou pokožku a rytmický hlas.Ala-

novi se zamlouvala víc než většina lidí, které dennodenněpo

tkával. Řekla mu, že žije na severu státu NewYork. Od jeho

domu na předměstí Bostonu to nebylo daleko.

Kdybyměl kuráž, býval by si našel způsob, jak s ní strávit

víc času. Ale on místo toho nastoupil do letadla a odletěl do

Rijádu a pak do Džiddy. Na letišti ho vyzvedl jakýsi muž

aodvezl ho do hotelu Hilton.

Bylo dvanáct minut po jedné v noci, když cvakly dveře aAlan

vešel do hotelového pokoje. Spěšně se nachystal do postele.

Potřeboval se vyspat. Ráno ho čekala hodinová cesta na sever,

musel vyrazit v sedm, aby byl v osm hodin v rodícím sekom

plexu KAEC, Průmyslovém městě králeAbdalláha. Se svým

týmem tam nainstaluje holografický telekonferenční systém

9

I


a pak ho představí samotnému Abdalláhovi. Jestli se mupo

daří udělat na něj dojem, dostane zakázku na kompletníza

jištění IT služeb v celém komplexu firma Reliant a Alanův

podíl, vysoko v šestimístných číslech, vyřeší všechno, co ho

pálí.

Takže potřeboval být odpočatý. Připravený. Jenže místo toho

čtyři hodiny ležel a nemohl usnout.

Myslel na dceru Kit, která studovala vysokou školu, mocdob

rou a drahou školu. Neměl dost peněz na to, aby jí zaplatil

školné na zimní semestr. Neměl na to, protože udělal v životě

celou řadu neprozíravých rozhodnutí. Špatně plánoval.Ne

měl odvahu, když to bylo potřeba.

Jehorozhodnutí byla krátkozraká.

Rozhodnutí jeho kolegů byla krátkozraká.

Ataky pošetilá a účelová.

Jenžev té době to netušil. On ani jeho kolegové nevěděli, že

je ta rozhodnutí přivedou skoro na mizinu – včetně Alana,

toho času majitele a jediného zaměstnance poradenské firmy,

kterou řídil v podstatě z obýváku.

SKitinou matkou Ruby se rozvedl. Už spolu déle nežili, než

předtím žili. Ruby byla pekelná osina v zadku. Bydlela vKa

lifornii a na Kitiny výdaje pranic nepřispívala.Vysoká je tvoje

starost, řekla mu. Tak nebuď srab a starej se.

Ateď Kit na podzim nenastoupí. Alan se rozhodl prodat

dům, ale zatím nenašel kupce. Jinak mu došly možnosti.Dlu

10


ži l spoustě lidí, mimo jiné osmnáct tisíc dolarů párkudesig

nérů. Postavili pro něj prototyp nového jízdního kola, které

chtěl prodávat v Bostonu a okolí. Hromadě lidí to přišlo jako

hodněhloupý nápad. Dlužil i Jimu Wongovi, který mu půjčil

pětačtyřicet tisíc na materiál a taky na nájem skladu. Dalších

zhruba šedesát pět tisíc dlužil půl tuctu přátel a rádobypart

nerů.

Takže byl na mizině. A když mu došlo, že nebude schopný

zaplatit Kit školné, už bylo pozdě žádat o stipendium. Pozdě

přestoupit na jinou školu.

Copakto ale byla taková tragédie, že si zdravá mladá žena

jako Kit dá semestr na vysoké přestávku? Ne, nebyla. Dlouhé,

zmučené dějiny světa si u chytré a schopné dívky jako Kitvy

nechaného semestru ani nevšimnou. Ona to nějak přežije.Ne

byla to tragédie. Ani náhodou.

Tragédie, tak mluvili o tom, co se stalo Charlie Fallonovi.

Charlie umrzl v jezeře kousek odAlanova domu.Vlastně hned

vedle něj.

Jak tak Alan ležel v pokoji hotelu Hilton v Džiddě ane

mohl spát, myslel právě na Charlieho. Ten den ho vidělvchá

zet do jezera. Alan zrovna odjížděl a měl naspěch. Nebylo

úplně normální, aby muž jako Charlie Fallon takhle v září lezl

do pableskujícího temného jezera, ale na druhou stranu tone

bylo nic pozoruhodného.

Charlie Fallon předtím posílalAlanovi stránky z knih. Dva

roky. Charlie k stáru objevil transcendentalisty a pocítil s nimi

určitou spřízněnost. Zjistil, že Brook Farm, kde setranscen

dentalistické myšlenky uplatňovaly v praxi, byla nedaleko,

11


a připadalo mu, že to něco znamená. Pátral mezi svýmibos

tonskými předky, jestli náhodou nenajde nějakou souvislost,

ale bezvýsledně. Přesto dál posílal Alanovi stránky sezvý

razněnými pasážemi.

Dílonadanéduše,říkalsiAlanprosebe.Charliemuřekl,aťuž

mu ty sračky neposílá.Ale Charlie se jen křenil a posílal dál.

Takže když Alan viděl v sobotu v poledne Charlieho, jak

vstupuje do jezera, chápal to jako logické vyústění jeho nové

vášně pro půdu. Když ho tehdy míjel, byl ve vodě teprve po

kotníky.

12


II

Když se Alan vzbudil, už měl zpoždění. Bylo čtvrt na devět.

Usnulaž někdy po páté.

Vkomplexu KAEC ho čekali v osm. Cesta trvá minimálněho

dinu. Než se osprchuje a oblékne a dojede tam, bude deset.

První den, a dvě hodiny zpoždění. Je vůl. Rok od roku větší.

Zkusil zavolat Cayley na mobil. Zvedla to a ohlásila se tím

svým nakřáplým hlasem. V jiné realitě, s jinak roztočeným

kolem štěstěny, kdyby on byl mladší a ona starší a oba dost

hloupí na to, aby to zkusili, klapalo by jim to skvěle.

„AhojAlane! Je to tu krásný. No, krásný možná ne. Ale ty

tu nejsi.“

Všechno jí vysvětlil. Nelhal. Nedokázal v sobě posbíratpo

třebnou energii a kreativitu.

„To nic,“ řekla a pousmála se – její hlas otvíral netušené

možnosti a oslavoval existenci fantastického života setrvalé

smyslnosti –, „zrovna to tu chystáme. Ale budeš se semmu

set nějak dopravit sám.Víte někdo, jak se semAlan dostane?“

Hulákala zřejmě na zbytek týmu. Znělo to, jako že sena

13

II


c hází v rozlehlém prostoru. Představil si temné, prázdné místo

atři mladé lidi se svíčkami, jak čekají na něj a jeho lucernu.

„Auto si půjčit nemůže,“ řekla jim.

Apak jemu: „Nebo můžeš, Alane?“

„Játo nějak vymyslím,“ odvětil.

Zavolal na recepci.

„Haló, tady Alan Clay. S kým mluvím?“

Ptal se lidí, jak se jmenují. Tenhle zvyk mu vštípil JoeTri

vole, když pracoval ve společnosti Fuller Brush. Ptej se na

jména a pak je oslovuj. Když si budeš pamatovat, jak sejme

nují, oni si zapamatují tebe.

Recepčnířekl, že se jmenuje Edward.

„Edward?“

„Ano,pane. Jmenuju se Edward. Přejete si?“

„Odkudjste, Edwarde?“

„ZIndonésie, z Jakarty, pane.“

„Á,z Jakarty,“ odtušil Alan. Došlo mu, že o Jakartě nemá

coříct. Nic o ní nevěděl.

„Edwarde, co myslíte, mohl bych si prostřednictvím hotelu

půjčit auto?“

„Máte mezinárodní řidičák?“

„Ne.“

„Vtom případě vám to nedoporučuju.“

Alan zavolal concierge.Vysvětlil mu, že potřebuje, aby ho

někdoodvezl do KAEC.

„Bude to chvilku trvat,“ řekl mu concierge. Neměl saúdský

přízvuk.V tomhle saúdském hotelu zřejmě žádní Saúdovéne

14


pr acovali. Vlastně jich asi nikde moc nepracovalo, jak sedo

zvěděl. Pracovní síly do všech odvětví dováželi. „Musímena

jít vhodného řidiče,“ oznámil mu concierge.

„To mi nemůžete jednoduše zavolat taxíka?“

„Netak docela, pane.“

Alanovi se vařila krev v žilách, ale do tohohle srabu se dostal

sám. Poděkoval a zavěsil. Věděl, že v Džiddě nebo Rijádu si

člověk nemůže taxíka jen tak zavolat – nebo to aspoň psali

vprůvodcích, které se všechny mohly přetrhnout, pokud šlo

oobjasnění nebezpečí, jež hrozí zahraničním turistům vSaúd

skoarabskémkrálovství.MinisterstvozahraničípředSaúdydů-

razně varovalo. Únos tu nebyl ničím nezvyklým. Mohli by

AlanaprodatAl-Káidě,požadovatzanějvýkupné nebohopře

vézt přes hranice. Ale Alan si ještě nikdy nikde nepřipadal

ohrožený, a to ho povinnosti v devadesátých letech zavedly do

mexického Juárezu a v osmdesátých do Guatemaly.

Zazvonil telefon.

„Máme pro vás řidiče. Kdy má přistavit vůz?“

„Co nejdřív.“

„Budetu za dvanáct minut.“

Alan se osprchoval a oholil si žilkami prokvetlý krk. Oblékl

si nátělník, bílou košili, světle okrové kalhoty, světle hnědé

ponožky a mokasíny. Obleč se jako americký obchodník, řekli

mu. Tradovaly se varovné historky o příliš horlivýchZápaďa

nech, kteří si navlékli dišdašu i gutru, aby zapadli.Tahle snaha

senecení.

15


Když si upravoval límeček, zavadil Alan o bulku na šíji,kte

rou poprvé objevil před měsícem. Byla velká asi jako golfový

míček, vystupovala mu z páteře a na omak připomínalachru

pavku. Někdy si říkal, že to je součást páteře, co jiného by to

taky mohlo být?

Mohlby to být nádor.

Taková bulka, a na páteři – ta musela být agresivní asmr

telná. V poslední době občas neuvažoval úplně jasně a chodil

trochu nejistě a dávalo dokonalý a strašlivý smysl, že mu tam

něco roste, užírá ho, vysává z něj život a ždíme z něj bystré

aracionální uvažování.

Mělvplánustímněkamzajít,alenakonecnikamnešel.Určitě

by se to nedalo operovat. Na ozařování Alan nechtěl, nechtěl

přijít o vlasy. Ne, stačilo na to občas sáhnout, nějaký čassle

dovat vedlejší příznaky, pak na to zase párkrát sáhnout a pak

nedělat nic.

Za dvanáct minut bylAlan hotový.

Zavolal Cayley.

„Vyrážím z hotelu.“

„Tak jo. Než dojedeš, budeme mít všecko připravené.“

Jeho tým se tam bez něj dokázal dostat a zvládl všechnopři

pravit. K čemu tam tedy byl on? Důvody byly pochybné, ale

koneckonců ho dostaly až sem. Předně byl starší než ostatní

členové týmu, všechno vlastně ještě děti, pod třicet. A pak,

Alan kdysi znal synovce králeAbdalláha.V polovinědevade

sátých let oba pracovali pro jednu firmu na výrobu plastů

aEricu Ingvallovi, newyorskému řediteli společnosti Reliant,

16


p řipadalo, že je to dostatečná vazba na to, aby upoutala královu

pozornost. Nejspíš to nebyla pravda, ale Alan se rozhodl, že

mu to nebude vymlouvat.

Alanbylrád,žetuprácidostal.Potřebovalji.Tenpůldruhýrok,

než mu Ingvall zavolal, byl pokořující. Že bude do daňového

přiznání vyplňovat zdanitelný příjem 22 350 dolarů, to by ve

svém věku nečekal. Sedm let z domu provozoval poradenskou

firmu a rok od roku se jeho tržby tenčily. Nikomu se nechtělo

utrácet.Ještěpředpětiletytodocelašlo,staříkamarádimudo-

hazovali zakázky a on byl pro ně užitečný. Zprostředkoval jim

kontakty s obchodníky, které znal, tahal za nitky, dojednával

kšefty a tu a tam slízl smetanu. Připadal si k něčemu.

Teď mu bylo čtyřiapadesát a pro korporátníAmeriku bylza

jímavý asi jako letadlo uplácané z hlíny. O práci nezavadil,ne

dokázal sehnat klienty. Šel z firmy do firmy, nejdřív Schwinn,

pak Huffy, potom Frontier Manufacturing Partners a přesAlan

Clay Consulting až na gauč, odkud se díval na DVD svítěz

nými zápasy Red Sox ve finále Světové série v letech 2004

a2007. Zápas, ve kterém protiYankees dali čtyři homeruny za

sebou. Dvaadvacátého dubna 2007.Ty čtyři a půl minuty viděl

stokrát a pokaždé cítil cosi jako radost. Připadalo mu to tak

nějak správné, navozovalo to dojem řádu. Bylo to vítězství,

které mu nikdo nikdy nevezme.

Allan zavolal conciergeovi.

„Užje tady to auto?“

„Omlouvám se, bude mít trochu zpoždění.“

„Vyjste ten z Jakarty?“

„Ano.“

1 7


„E dward.“

„Ano.“

„Zdravím, Edwarde. Jak velké bude to zpoždění?“

„Ještě tak dvacet minut. Přál byste si, abych vám nahoru

poslal něco k jídlu?“

Alan došel k oknu a podíval se ven. Rudé moře bylo klidné,

zté výšky ničím pozoruhodné. Po pobřeží se táhla šestiproudá

dálnice. Na molu rybařila trojice mužů v bílém.

Alan se podíval na vedlejší balkon.Viděl svůj odraz ve skle.

Vypadaljako průměrný chlap. Když se oholil a slušně seob

lékl, působil celkem normálně. Ale pod obočím mu cosipo

temnělo. Oči se mu propadly a lidé si toho už začali všímat.

Naposledním srazu se spolužáky ze střední mu jeden bývalý

fotbalista, kterým Alan pohrdal, řekl: Alane Clayi, ty pořád

koukáš do blba. Co je to s tebou?

Od moře přišel prudký poryv větru. V dálce plula nákladní

loď. Tu a tam pár člunů, maličkých jako hračky.

Muž, který seděl vedle něj v letadle z Bostonu do Londýna, pil

gin s tonikem a vedl monolog.

Nějakej čas to bylo dobrý, co? říkal. Co, nějakých třicet let

nebo tak? Možná dvacet, dvaadvacet? Ale pak utrum,zniče

honic, a my se v oblasti turistickýho ruchu a obchodu museli

přidat k západní Evropě.Tak nějak to ten chlap v letadle říkal,

none? Aspoň přibližně.

Pořád mlel tu svou a stejně náruživě i pil.

Jez nás národ domácích koček, říkal. Národ pochybovačů,

pesimistů a řešičů. Díky bohu, že tiAmeričani, co tuhle zemi

18


osí dlovali, takoví nebyli. Ti byli úplně jiná rasa!PřejeliAme

riku na vozech s dřevěnýma kolama! Spousta jich cestouna

táhla bačkory a málem se kvůli tomu ani nezastavovalo.Tehdy

jste pohřbil svý mrtvý a jel dál.

Ten muž, opilý a možná taky trochu vyšinutý, se stejně jako

Alan narodil do prostředí, v němž dosud vládla výroba, ale

pak se ztratil ve světě, který se od vyrábění věcí čím dálkvap

něji vzdaloval. Utápěl se v ginu s tonikem a se vším bylho

tový. Letěl do Francie, na důchod do malého domku kousek

odNice, který jeho otec postavil po válce. A tím to haslo.

Alan se nechal zatáhnout do hovoru a vyměňoval si s tím

mužem názory na Čínu, Koreu, na šití oblečení ve Vietnamu,

vzestup a pád oděvního průmyslu na Haiti nebo na cenusluš

ného pokoje v Hajdarábádu.Alan strávil pár desítek let ujízd

ních kol a pak vystřídal asi tucet dalších oborů, konzultoval,

pomáhal firmám bojovat nesmlouvavou efektivitou – roboti,

zeštíhlená výroba a podobné věci. A přesto bylo pro člověka

jako on rok od roku méně práce. Na americké půdě už sene

vyrábělo. Jak mohl on nebo kdokoli jiný obhájit pětkrát ažde

setkrát vyšší náklady než vAsii?A když tamní mzdy vzrostly

na neudržitelnou úroveň – řekněme pět dolarů na hodinu –,

přišla na řadu Afrika. Číňani už tou dobou vyráběli tenisky

vNigérii. Jack Welch jednou řekl, že kdo chce vyrábět, měl

by neustále plout kolem světa a hledat nejlevnější podmínky,

avypadalo to, že ho svět vzal za slovo. Muž v letadle napro

test zaskučel: Mělo by záležet na tom, kde je co vyrobené!

JenžeAlan si nechtěl zoufat a nechtěl se nechat nakazitsou

sedovou chandrou. On byl přece optimista, ne?Aspoň to říkal.

Chandra.To slovo muž opakoval pořád dokola. Nejhorší je ten

černý humor. Ty fóry! bědoval. Poslouchal jsem je ve Francii,

19


v Anglii, ve Španělsku. A v Rusku! Lidi tam remcají nazou

falce ve vládě, na základní a nezvratnou dysfunkci svý země.

Av Itálii! Ta zahořklost, to očekávání úpadku. Bylo to všude

ateď to máme i my.Ten ponurej sarkasmus.To nás zabije,při

sámbůh. Je to znamení, že jsi na dně a už se nezvedneš.

Alan to neslyšel poprvé a znovu to poslouchat nechtěl.Na

sadil si sluchátka a po zbytek letu se díval na filmy.

Vešel z balkonu zpátky do tmavého studeného pokoje.

Vzpomněl si na domov. Napadlo ho, kdo tam asi teď je.

Kdose tam rozhlíží, bere do rukou jeho věci a pak odchází.

Jeho dům byl na prodej, už čtyři měsíce.To je to jezero, jak

vněm umrzl ten chlap?

Dům byl taky to jediné, kvůli čemu kdy Ruby volala. Už se

prodal? Potřebovala peníze a podezírala Alana, že se mupo

daří dům prodat a před ní to zatajit. Až ho prodám, tak se to

dozvíš, říkal jí. A taky máš internet, ne? Když se na nějroz

ječela, zavěsil.

Najal si jednu ženu, aby dům připravila k prodeji. Jsou lidi, co

setím živí. Přijdou k vám domů a celé to tam načančají tak,

jak vy byste to nikdy nedokázali. Rozsvítí temnotu, kterou

jste tam natáhli se svou lidskou špínou.

Apak, než se dům prodá, žijete v jeho vylepšené verzi.

Všudeje víc žluté. Taky jsou tam květiny a stoly zrecyklo

vaného dřeva. Vaše vlastní věci jsou ve skepě.

Jmenovala se Renee, nepoddajné vlasy měla vyčesané nahoru

jako cukrovou vatu. Ze všeho nejdřív se zbavte zbytečností,

řekla mu. Tak devadesát procent tohohle všeho budete muset

20


nast rkat do krabic a vyhodit, prohlásila a jedním gestemob

sáhla předměty, které za dvacet let nashromáždil.

Balil. Balil a vyhazoval. Nábytek nechal, ale když sevrá

tila, řekla:Tak, a teď vyměníme nábytek. Chcete si ho koupit,

nebopronajmout?

Vystěhoval i nábytek. V obýváku byly dva gauče, obou se

zbavil. Jeden dal Kitině kamarádce a jeden Chuyovi, který mu

sekal trávník. Renee vypůjčila obrazy. Nic neříkajícíab

strakce, jak říkala. Visely v každém pokoji, plátna spříjem

nými barvami a neurčitými tvary, které nic neznamenaly.

To bylo před čtyřmi měsíci. Od té doby v domě pořád bydlel,

uvolnil ho, jen když si v něm realitní makléři naplánovalipro

hlídku. Někdy zůstal. Seděl zamčený v pracovně a poslouchal

komentáře návštěvníků. Nízké stropy, říkali. Malé ložnice.Ty

podlahy jsou původní? Je to tu cítit zatuchlinou. Nejsouma

jitelé už trochu starší lidi?

Někdysledoval potenciální kupce přicházet a odcházet.Vy

kukoval oknem jako imbecil. Jeden pár se v domě zdržel tak

dlouho, že seAlan musel vymočit do hrnku od kafe. Jindy ho

návštěvnice, podnikatelka v dlouhém koženém kabátě,za

hlédla v okně, když odcházela po příjezdové cestě. Otočila se

kmakléři a svěřila se mu, že nejspíš právě viděla ducha.

Alan se díval, jak se vlny jemně lámou o břeh. Kdo mohltu

šit, že SaúdskáArábie má tak rozlehlé a čisté pobřeží?Alan to

nevěděl. Pohlédl na několik desítek palem pod sebou,vysá

zených v zahradě jeho nebo vedlejšího hotelu, za kterým už

bylo Rudé moře. Napadlo ho, že by tu zůstal. Změnil by si

21


j méno. Zbavil by se všech dluhů. Nějak by Kit posílal peníze

avyklouzl by z drtivého svěráku života vAmerice. Snášel ho

čtyřiapadesát let. Copak to nestačilo?

Ale ne. Nebylo to tak vždycky. Byly dny, kdy si Alanpřipa

dal, jako že je něco víc. Dny, kdy by obsáhl celý svět. Dny,

kdydohlédl na míle daleko. Dny, kdy překonal úbočíneteč

nosti a rozhlédl se po krajině svého života a viděl budoucnost,

jaká je: zmapovatelná, schůdná a dosažitelná. Všechno, co

chtěl udělat, už udělal někdo před ním, tak proč by tonedo

kázalzopakovat? Dokázal. Kdyby se do toho jen dovedlpus

tit a vytrvat. Kdyby si dovedl vypracovat plán a držel se ho.

Dokázalby to! Musel tomu věřit. Samozřejmě.

Zakázka od Abdalláha vypadala jako hotová věc. SRelian

tem se co do velikosti nikdo nemohl měřit a teď měli i tenmi

zerný hologram. Alan uzavře obchod, shrábne svůj podíl,

splatí všechno v Bostonu a pak už to pojede. Otevře si malou

továrnu, začne s tisícovkou kol ročně a pak přidá. Školné bude

platit z drobných, co bude nosit po kapsách. Realitní makléře

pošle pryč, splatí dům, vyrazí do světa jako titán, bude mít

dostpeněz, aby mohl říct, seru na vás, na tebe, na tebe a na

tebe taky.

Zaklepání na dveře. Dorazila snídaně. Bramborové placky

má v pokoji do pěti minut. To není možné, leda by jedl jídlo

připravené pro někoho jiného. Došlo mu, že to tak je.Neva

dilo mu to. Nechal číšníka prostřít stůl na balkoně, pakroz

máchlým gestem podepsal účet a přitom v desátém patře

mhouřil oči proti větru. Na moment mu připadalo, že tohle je

on. Tohle si zaslouží. Měl by se naučit budit dojem, že mu

22


t enhle svět patří a on patří do něj.A když už je ten typ člověka,

cosní cizí placičky, člověka, kterého si hotel cení natolik, že

mu pošle snídani původně určenou někomu jinému, třeba je

iten typ, kterému se podaří získat audienci u krále.

23


III

Z azvonil telefon.

„Sprvním řidičem jsme měli problém. Zavolali jsmedru

hého,je na cestě. Měl by tu být do dvaceti minut.“

„Děkuju,“ řeklAlan a zavěsil.

Seděl a zhluboka dýchal, dokud se zase neuklidnil. Bylame

rický podnikatel. Neměl se za co stydět. Dneska se dádohro

mady. Nebude za vola.

Nikdo mu nedal žádnou záruku. Král je velmi zaneprázdněný,

opakovalimuve-mailechipotelefonu.Samozřejmě,tochápu,

odpovídalAlan znovu a znovu a zdůrazňoval, že je ochoten se

sejít kdekoli a kdykoli, podle toho, jak se to hodí JehoVeli

čenstvu. Jenže to nebylo tak jednoduché. Nejenom že byl král

zaneprázdněný, jeho plány se rychle a často měnily. Bylo to

nutné vzhledem k tomu, kolik lidí by mu mohlo chtít ublížit.

Takže plány se měnily často nejen proto, aby vyhovovalypo

třebám státu, ale musely se měnit často kvůli království a králi

samotnému.Alanovi bylo řečeno, že Reliant a několik dalších

firem, které majízájemnaposkytováníslužeb vKAEC, simají

24

III


p řipravit své zboží a představit je na místě, které bude blíže

určeno, někde na pobřeží, v centru rašícího města, a že krátce

před královým příjezdem budou informováni. Může to býtkte

rýkoli den, řekli mu, kdykoli.

„Takže někdy v řádu dnů, týdnů?“ zeptal se.

„Ano.“

AtakAlan naplánoval tuhle cestu. Nedělal něco takovéhopo

prvé – uctivě se poklonit, představit zboží a plácnout si.Vět

šinou to nebylo nic nemožného, když měl člověk správné lidi

amoc nevystrkoval bradu. Práce pro Reliant, největšíhodo

davatele IT technologií na světě, nebyla nijak náročná. Dalo

sepředpokládat, že Abdalláh bude chtít to nejlepší, a toRe

liant byl. Nebo aspoň největší, dvakrát větší než nejsilnější

americký konkurent.

Znám se s vaším synovcem Džalavím, řekne Alan.

Nebomožná Váš synovec a já se dobře známe.

Džalaví, váš synovec, je můj dávný kamarád.

Jinde už na rodinných poměrech a vztazích nezáleželo, to

Alan věděl. Nezáleželo na nich vAmerice a vlastně ani nikde

jinde, ale doufal, že tady, v královské rodině, snad přátelství

nějaký význam má.

Jeli s ním další tři lidé z Reliantu, dva inženýři, muž a žena,

aředitelka marketingu – Brady, Cayley a Rachel. Oni měliná

zorněpředvéstschopnostiReliantuaAlanmělzhrubanačrtnout

čísla. Zakázka pro KAEC by pro Reliant znamenalapřinej

menším pár set milionů na dřevo a vyhlídku na další obchody,

ale co hlavně, přepychové živobytí proAlana. Nebo možná ne

přepychové živobytí. Ale dokázal by uniknout hrozícímu

25


b ankrotu, měl by něco na důchod a Kit by zůstala na vybrané

škole a byla by o to méně zklamaná životem a svým otcem.

Vyšelz pokoje. Dveře za ním třeskly jako výstřel z děla.Vy-

dalse oranžovou chodbou.

Hotel byl postaven tak, aby ničím neprozrazoval, že stojí

vSaúdskoarabském království. Celý komplex, opevněný před

silnicí a mořem, byl zbaven sebemenšího náznaku arabského

obsahui kontextu. Ten hotel, samé palmy a vepřovice, mohl

klidně stát v Arizoně, v Orlandu, kdekoli.

Alan shlédl do atria deset pater pod sebou, hemžily se tam

desítky mužů, všichni v tradičních saúdských oděvech. Musel

si vybavit pojmy: dlouhým bílým hábitům se říká tóba.Šá

tek, který zakrývá hlavu a krk, se jmenuje gutra a na místě ho

drží černý kulatý provaz, agal. Alan sledoval rej postav, tóby

dodávaly jejich pohybům zdání beztíže. Shromáždění duchů.

Zahlédl, jak se na konci chodby zavírají dveře výtahu.Do

běhlk nim a vrazil ruku do štěrbiny. Dveře se s trhnutím zase

otevřely, polekaně a omluvně. V prosklené kabině stáli čtyři

muži, všichni v tóbách a gutrách. Někteří pohlédli na Alana,

ale rychle se očima vrátili k novému tabletu, který drželi mezi

sebou. Majitel jim předváděl klávesnici a neustále přístrojpře

klápěl, načež se poslušně převracela i tlačítka, což jehopřá

telům přinášelo obrovský požitek.

Skleněná krabice, v níž byli všichni uzavření, padala atriem

dopřízemí, tiše jako sníh, a dveře se otevřely směrem do zdi

zfalešného kamene. Pach chlóru.

AlannechalSaúdyvystoupitprvní,anijedenmunepoděkoval.

Pak vyšel ven. Fontány plivaly do vzduchu vodu, beze smyslu

irytmu.

26


S edl si k malému litinovému stolku ve foyer. Objevil sečíš

ník. Alan si objednal kávu.

Opodál spolu seděli dva muži, jeden běloch a druhý tmavší,

oba ve stejných bílých tóbách. Alan se v průvodci dočetl, že

Saúdovéjsouvyložení,nepokrytírasisté,atadyteďtohle.Mož-

nátonebylzrovnadůkazspolečenskéharmonie,alestejně.Ne-

vybavoval se mu jediný případ, kdy by zvyk nebo doporučení

zprůvodce skutečně vycházely z praxe. Popis kulturníchno

rem, to bylo jako zprávy o dopravní situaci. V momentězve

řejnění už neplatí.

Zničehonic kousek od něj kdosi stál. Alan vzhlédl kzavali

tému muži s tenoučkou bílou cigaretou. Zdvihl ruku, jako by

chtěl zamávat. Alan zmateně mávl zpět.

„Alane? Jste Alan Clay?“

„Jsem.“

Mužtípl cigaretu ve skleněném popelníku a podal mu ruku.

Měldlouhé a hubené prsty, hebké jako jelenice.

„Vyjste řidič?“ zeptal se Alan.

„Řidič, průvodce, hrdina. Júsuf,“ odvětil muž.

Alan vstal. Júsuf byl menší než on a smetanová tóba dodávala

jeho postavě vzezření tučňáka. Byl mladý, jen o málo starší

nežKit. Na kulatém, nevýrazném obličeji se mu skvěl řídký

pubertální knírek.

„Dáváte si kávu?“

„Ano.“

„Chcete si ji dopít?“

27


„Ne, to je v pořádku.“

„Dobře. Tudy prosím.“

Vyšli ven. Vedro bylo dravé, v plné síle.

„Tady,“ ukázal Júsuf a spěchali k prastarému jílovitěhně

dému Chevroletu Caprice. „To je moje láska,“ prohlásil

apředvedl mu ho jako kouzelník kytici umělých květin.

Byla to stará popelnice.

„Můžeme jet? Nemáte kufr nebo něco?“

Alan kufr neměl. Nosíval kufřík a v něm blok, ale na žádné

zpoznámek, co si kdy na schůzce udělal, se nikdy aninepo

díval. Teď jen tak sedával a nic si nepsal a ten zvyk se mu stal

zdrojem síly. U někoho, kdo si nepotřeboval dělat poznámky,

lidé předpokládali výjimečné duševní schopnosti.

Alan otevřel zadní dveře.

„Ne, ne,“ zarazil ho Júsuf. „Nejsem žádný nóbl šofér.Pojď

te si sednout dopředu.“

Alan poslechl. Ze sedadla se vznesl obláček prachu.

„Určitě nás to tam doveze?“ zeptal se.

„Každou chvíli jezdím do Rijádu,“ odpověděl Júsuf.

„Nikdy mě nikde nenechalo.“

Júsufnasedl a otočil klíčkem v zapalování. Motor mlčel.

„Aha,počkejte,“napadloho,vystoupil,otevřelkapotuazmi-

zel za ní. Po chvíli ji zase zavřel, nastoupil a nastartoval.Mo

tor se zakašláním procitl a zazněla z něj historie.

„Problémy s motorem?“ nadhodilAlan.

„Ale ne. Musel jsem ho odpojit, než jsem šel do hotelu.

Abymi to nikdo nepředrátoval.“

28


„ Nepředrátoval?“ podivil seAlan. „Jako aby to vybuchlo?“

„Žádný terorista,“ uklidnil ho Júsuf. „Jeden chlap, co si

myslí, že mu brousím starou.“

Júsufzařadil zpátečku a vycouval.

„Nejspíš se mě pokusí zabít,“ řekl. „Tak jedeme.“

Projeli kruhovým objezdem. Minuli pískově žlutéhoHum

mera s kulometem na kapotě. Vedle auta seděl v piknikovém

křesílku saúdský voják a nohy si máčel v nafukovacímba

zénku.

„Takže sedím v autě, co může vybouchnout?“

„Ne,teď ne. Zkontroloval jsem to. Sám jste mě viděl.“

„Myslíte to vážně, že se vás někdo snaží zabít?“

„Možnéto je,“ odtušil Júsuf a vjel na hlavní dálnici, která

lemovala Rudé moře. „Ale jistý si nebudu, dokud na tone

dojde, no ne?“

„Hodinu čekám, a pak přijede řidič, co mu možnávy

bouchneauto.“

„Ale ne,“ bránil se Júsuf, ale tak docela nevnímal. Snažil se

zprovoznit iPod, starší model, který ležel ve stojánku na pití

mezi sedačkami. Nefungovalo spojení mezi iPodem aautorá

diem.

„Neděl ejte si z toho hlavu. Stejně nejspíš neví, jak takový

auto předrátovat. Není žádný ostrý hoch. Je jenom bohatej.

Šlo by to, leda kdyby si někoho najal.“

Alan na Júsufa hleděl, dokud to mladíkovi nedošlo: kdyžbo

hatý muž potřebuje předrátovat auto chlapovi, co mu chodí za

ženou,klidně si na to může někoho najmout.

29


„K uuurva,“ pronesl Júsuf a obrátil se k Alanovi. „Tak teď

jste mě vyděsil.“

Alan zvažoval, že by otevřel dveře a vyskočil.V tu chvíli se

to zdálo jako moudřejší postup než jet s tímhle člověkem dál.

Júsuf zatím z bílé krabičky vytáhl další tenkou cigaretu,za

pálil si a mžoural na silnici před sebou. Míjeli řaduobrov

ských pestrobarevných skulptur.

„Hrůza, co?“ poznamenal Júsuf. Dlouze si potáhl a veškerý

strach z nájemného vraha jako by se rozplynul. „Tak, Alane.

Odkudjste?“

Trochu z toho svého blazeovaného vystupování přenesl i na

Alana a ten si přestal dělat starosti. Chlap s postavou tučňáka,

tenkýmicigaretamiaChevroletemCapricenebyltentyp,coby

zajímal vrahy.

„ZBostonu,“ řeklAlan.

„Boston. Boston,“ opakoval Júsuf a bubnoval do volantu.

„Jábyl v Alabamě. Rok na vysoké.“

Alan neposlechl zdravý rozum a vybavoval se s tímbláz

nemdál.

„Vyjste studoval v Alabamě? Proč zrovna tam?“

„To myslíte tak, že jsem byl jedinejArab v okruhu pár tisíc

mil? Dostal jsem roční stipendium. Do Birminghamu.VBos

tonu je to asi úplně jinačí, co?“

Alan měl Birmingham rád a sdělil mu to. Měl tam přátele.

Júsufse usmál. „Ta velká socha Vulkána. Děsivá, že jo?“

„To je pravda. Mám ji moc rád,“ odtušilAlan.

Pobyt v Alabamě vysvětloval Júsufovu americkouanglič

tinu. Měl jen nepatrný saúdský přízvuk. Na sobě měl ručně

vyrobené sandály a značkové sluneční brýle Oakley.

30


Ř ítili se Džiddou.Vypadala dost nově, vůbec ne jakoLosAn

geles. Los Angeles, jenom s burkami, řekla mu jednou Angie

Healyová.Tou dobou už spolu nějaký čas dělali vTreku.Chy

běla mu. Další mrtvá žena v jeho životě. Byla jich spousta,

milenky, ze kterých jsou staré kamarádky, pak starékama

rádky, milenky, co se vdaly, trochu zestárly a teď mělyod

rostlé děti.A pak umřely. Na aneurysma, rakovinu prsu,non

-Hodgkinův lymfom. Bylo to šílené. Jeho dceři bylo dvacet,

brzo jí bude třicet a pak už pohromy začnou doslova pršet.

„Avy mu za tou ženou chodíte, nebo ne?“ zajímal se Alan.

„Ne,ne. Rozvedli jsme se, už je to dávno...“

Podíval se na Alana, co on zatím na to.

„No, prostě to nefungovalo. Pak si vzala někoho jinýho.

Ateď se nudí a pořád mi píše esemesky. Na Facebooku taky,

všude.Manžel to ví a myslí si, že spolu něco máme. Nedáte

siněco k jídlu?“

„Jako že bychom zastavili a najedli se?“

„Můžeme zajít někam ve Starém Městě.“

„Ne,já před chvílí jedl. Máme zpoždění, vzpomínáte?“

„Ach tak. My spěcháme? To mi neřekli. Jestli mátena

spěch,tak bychom měli jet jinudy.“

Júsufse obrátil do protisměru a přidal plyn.

31


IV

T řeba bude lepší, když Kit zůstane rok doma. Její spolubydlící

byla divná holka, hubená jako lunt, z Manhattanu. Mocvší

mavá. Všimla si, že Kit nespí klidně, a měla taky názor na to,

co to znamená a jak to léčit. Mluvila o hluboko zakořeněných

příčinách takového chování. Po tom jejím všímání následovaly

otázky, podezření na různé problémy, co by Kit mohla mít.

Všimla si maličkých pohmožděnin, které měla Kit napřed

loktí,adožadovalasevysvětlení,kterýmužjítoudělal.Všimla

si, že Kit má vysoký hlas, trochu tenký, skoro dětský, avysvět

lila jí, že to je často důkazem sexuálního zneužívání v dětství,

hlas oběti ustrne ve věku, kdy trauma prožila. Všimla sisně

kdy, že máš hlas jako malá holka? ptala se jí.

„Děláte to často?“ zeptal se Alan.

„Jako jestli vozím lidi? Mám to jako melouch. Studuju.“

„Co?“

„Univerzitu života!“ prohlásil Júsuf a zasmál se. „Ne, dělám

siprdel. Obchod, marketing. Takový věci. Ani nevím proč.“

Minuli rozlehlé hřiště a Alan poprvé uviděl děti. Bylo jich

sedmnebo osm, visely na prolézačkách a lezly na skluzavku.

32

IV


S nimi tam byly tři ženy v burkách, černých jako uhel. Už se

stakovými ženami potkal, ale pohled na ty stíny, jak se za

dětmi pohybují po hřišti –Alana z něj mrazilo.Vždyť to bylo

jako z nějaké noční můry, honí vás vznášející se postava včer

ném s napřaženýma rukama. Jenže co o tomAlan věděl? Nic.

Anic taky neřekl.

„Jakdlouho pojedeme?“ zeptal se Alan.

„DoKAEC? Tam jedem?“

Alan mlčel. Júsuf se usmíval. Tentokrát si dělal legraci.

„Asihodinu. Možná o něco víc. Kdy jste tam měl být?“

„Vosm. V půl deváté.“

„No,tak tam budete v poledne.“

„Máte rád Fleetwood Mac?“ zajímal se Júsuf. Podařilo se mu

zprovoznit iPod – vypadal, jako by byl pár set let pohřbený

vpísku a pak ho někdo vyhrabal – a teď se probíralpísnič

kami.

Vyjeli z města a brzy byli na dálnici, která protínala drsnou

poušťrovně jako střela. Nebyla to pěkná poušť. Žádné duny.

Jen úmorná placka a v ní ošklivá dálnice. Júsuf předjíždělcis

terny a kamiony. Čas od času bylo v dálce vidět šedivoube

tonovou vesničku, labyrint zdí a elektrických kabelů.

Alan s Ruby kdysi projel Státy z Bostonu do Oregonu,kama

rádovi na svatbu. Jeden z těch bláznivých nápadů, co si člověk

může dovolit, než se mu narodí děti. Opakovaně a třaskavě se

hádali, nejčastěji o bývalých partnerech. Ruby o těch svých

chtěla mluvit, velmi podrobně. Chtěla, abyAlan věděl, proč je

nechala a vybrala si jeho, ale on to nechtěl poslouchat. Copak

33


j e takový problém udělat za tím tlustou čáru? Nech toho,pro

sím tě, škemral. Pokračovala, dál se vyžívala v tom, co bylo.

Dost, dost, dost, zahřměl nakonec a ze Salt Lake City doOre

gonu už nepadlo ani slovo. Každý mlčenlivý kilometr hoposi

loval,ajaksipředstavoval,upevňovaljejíúctukněmu.Jehoje-

dinými zbraněmi proti ní bývalo mlčení a výbuchy, a občas si

pěstovalzatvrzelénapětí.Nikdynebyltaktvrdohlavý jakosní.

Vtéhle verzi svého já s ní strávil šest let. Tenhle Alan byl

vzteklý, žárlivý a neustále podrážděný. Nikdy si nepřipadal tak

plný života.

Júsufsi zapálil další cigaretu.

„To není zrovna chlapská značka,“ poznamenalAlan.

Júsufsezasmál.„Snažímsepřestat,atakjsemskončilsnor-

málníma a kouřím tyhle. Jsou o půlku tenčí. Míň nikotinu.“

„Ale zato jsou elegantnější.“

„Elegantnější. Jo, to se mi líbí. Ano, jsou elegantní.“

Jeden z Júsufových předních zubů mířil šikmo přesved

lejší. Dodávalo to jeho úsměvu zvláštní přídech šílenství.

„Dokonce i ta krabička,“ odtušil Alan. „Jen se na nipodí

vejte.“

Byla stříbrná a bílá a maličká, jako modýlek Cadillacu, ve

kterém se vozí hmyzí pasák.

Júsufotevřel přihrádku a hodil krabičku dovnitř.

„Lepší?“ zeptal se.

Alan se zasmál. „Díky.“

Desetminut nic neřekli.

Alan uvažoval, jestli ho ten člověk vůbec veze do KAEC,

neboje jen sympatický únosce.

34


„Mát e rád vtipy?“ zeptal se Alan.

„Myslíte jako vtipy, co si zapamatujete a pak je někdevy

kládáte?“

„Ano,“ řekl Alan. „Vtipy, co si zapamatujete a pak jevy

kládáte.“

„Natyhle vtipy Saúdové moc nejsou,“ odtušil Júsuf. „Ale

pár jsem jich slyšel. Nějakej Brit mi vyprávěl jeden o královně

avelkým péru.“

Ruby vtipy nesnášela. „To bylo tak trapný,“ řekla mu pokaždé,

když ve společnosti nějaký vytáhl, ať jich odvyprávěl tucet,

nebojeden jediný.Alan jich znal snad tisíc a každý, kdo znal

Alana, věděl, že jich zná tisíc.

Dokonce ho i zkoušeli – před pár lety ho parta kamarádů

donutila vykládat vtipy dvě hodiny v kuse. Mysleli si, že mu

dojdou, ale on se sotva rozjel. Netušil, proč si jich tolikpa

matoval.Ale když doříkával jeden, už ho napadal další. Paměť

honikdy nezklamala. Jeden vtip byl svázaný s druhým jako

šňůra kouzelnických šátků.

„Nebuďtakovejtrapák,“řeklamuRuby.„Zníšjakozestrády.

Takovýhle vtipy už nikdo nevykládá.“

„Jájo.“

„Lidi vyprávějí vtipy, když nemají co říct,“ poučila ho.

„Lidi vyprávějí vtipy, když už není co říct,“ opáčil.

Vlastně to neřekl. Napadlo ho to až po mnoha letech, ale to

užse spolu s Ruby nebavili.

Júsufbubnoval do volantu.

„Tak jo,“ ozval seAlan. „Jedné ženě onemocněl manžel. Je

vkómatu, vždycky se na chvíli probere, ale pak zase usne.

35


T akhle to trvá několik měsíců, ale ona dennodenně sedí u něj.

Kdyžse zase vzbudí, naznačí jí, aby šla blíž. Sedne si k němu

na postel. On má slabý hlas.Vezme ji za ruku. ‚Víš co?‘ řekne.

‚Prožila sis se mnou spoustu zlého. Když mě vyhodili,podr

žela jsi mě. Když mi přestalo jít podnikání, stála jsi při mně.

Kdyžjsme přišli o dům, podpořila jsi mě. Když mi začalose

lhávat srdce, pořád jsi byla se mnou...A víš co?‘ ‚Co, zlato?‘

zeptá se ho něžně. ‚Řekl bych, že mi nosíš smůlu!‘

Júsuffrkal a kašlal. Musel típnout cigaretu.

„To bylo dobrý. Ten konec jsem nečekal. Umíte jich víc?“

Alan mu byl vděčný. Už spoustu let se mu nestalo, abyvy

právěl někomu mladšímu vtip a on to ocenil.

„Znám,“ řekl. „Počkejte...Aha, tenhle je dobrý.Tak jo, žilje

den muž a ten se jmenoval Čudný.A to jméno nenáviděl. Lidi

siz něj neustále dělali legraci, říkali mu se ženou „manželé

Čudní“, kam přišel, tam ho vítali ‚ahoj Čudo‘ a tak. Časem

zestárl a rozhodl se napsat závěť.V ní si přál, aby mělnáhro

bek beze jména. Chtěl být pohřbený v neoznačeném hrobě

sprázdným náhrobním kamenem, žádné jméno, nic. Pak

umřel a vdova jeho přání vyhověla.A tak tam ležel vneozna

čenémhrobě, ale pokaždé když kolem toho hrobu někdo šel,

řekl: ‚Koukni, není to Čudný?‘“

Júsufse smál, až si musel otřít oči.

Alanovibylkrajněsympatický.Dokonceijehovlastnídcera

Kit vrtěla hlavou, Prosím tě ne, když s nějakým vtipem začal.

Alan pokračoval. „Tak jo. Schválně, jak se říká chlapovi,

kterýseumímilovatnaosmačtyřicetzpůsobů,aleneznážádné

holky?“

36


Júsuf pokrčil rameny.

„Konzultant.“

Júsufse usmál. „To nebylo špatný. Konzultant. To jste vy.“

„To jsem já,“ přitakalAlan. „Aspoň na chvíli.“

Projeli kolem malého zábavního parku, pomalovanéhozá

řivými barvami, ale zjevně opuštěného. Ruské kolo, růžové

ažluté, tam stálo samo a toužilo po dětech.

Alana napadl další vtip.

„Mám lepší. Policajt zrovna přijel na místo hrozivédo

pravní nehody. Kusy těl obětí jsou všude rozházené, tady

ruka, tam noha. Všechno si zapisuje, když vtom narazí na

hlavu. Do bloku si zapíše: ‚Hlava na sylnici.‘ Dojde mu, že

je to špatně, tak to škrtne a napíše: ‚Hlava na silnicy.‘ Zase

špatně. ‚Hlava na sylnicy.‘ Takhle už vůbec ne. ‚Sakra,‘za

kleje. Rozhlédne se, a když vidí, že se nikdo nedívá, trochu

do té hlavy šťouchne nohou a znova vytáhne tužku. ‚Hlava

na chodníku.‘

„To bylo dobrý,“ uznal Júsuf, i když se nezasmál.

Dva tři kilometry jeli mlčky. Krajina byla rovná abezvý

razná. Postavit cokoli v té neústupné poušti představovalo akt

čiré vůle, jež se nutila na území zcela nevhodné k osídlení.

Když vytáhli Charlieho tělo z jezera, vypadalo jako pytel sod

padky. Měl na sobě černou větrovku a Alana jako prvnína

padlo, že je to hromada listí zabalená v plachtě. Jen ruce měl

viditelně lidské.

„Budete něco potřebovat?“ zeptal se tehdy policistů.

Nic nepotřebovali. Všechno viděli. Čtrnáct policistů aha

sičů pět hodin sledovalo, jak Charlie Fallon umírá.

37


V

„P roč tam vůbec jedete?“

„Kam?“

„DoKAEC.“

Júsuf to vyslovil jako kejk. To je dobré vědět, pomyslel si

Alan.

„Kvůl i práci,“ odpověděl.

„Děláte ve stavebnictví?“

„Ne.Proč?“

„Říkal jsem si, že byste to tam třeba pomohl rozjet. Nic se

tam neděje. Vůbec nic se nestaví.“

„Vy jste tam byl?“

Alan předpokládal, že odpoví ano. Nic tak velkého nikde

okoloDžiddyurčitěnení.TakžeJúsuftenkomplexurčitěviděl.

„Ne,“odvětil.

„Proč ne?“

„Nic tam není.“

„Zatím,“ opravil ho Alan.

„Jestli vůbec někdy bude.“

„Jestli vůbec?“

„Nikdy z toho nic nebude,“ řekl Júsuf. „Už teď je to mrtvý.“

38

V


„ Cože? To tedy není. Už pár měsíců si dělám rešerše.

Máme tam mít prezentaci. Jedou plnou parou vpřed.“

Júsufse obrátil k Alanovi a usmál se, od ucha k uchu,evi

dentně rozveselený. „Počkejte, až tam dojedem,“ odtušil.Za

pálil si další cigaretu.

„Plnou parou vpřed?“ zopakoval. „Prokrista.“

Jako na zavolanou se objevil billboard s reklamou na nový

komplex. Venku na terase stála rodina, za sebounepřesvěd

čivý západ slunce. Muž byl Saúd, obchodník, v jedné ruce

mobilní telefon a v druhé noviny. Žena, která zrovnapodá

vala manželovi a dětem snídani, měla na sobě hidžáb,střízli

vou blůzu a kalhoty. Pod fotografií byl nápis PRŮMYSLOVÉ

MĚSTO KRÁLE ABDALLÁHA: VIZE ČLOVĚKA,NA

DĚJE NÁRODA.

Alannanějukázal.„Vysimyslíte,žesetonikdynepodaří?“

„Cojá vím? Vím jenom to, že tam ještě nic neudělali.“

„Aco Dubaj? Tam se to povedlo.“

„Tohle není Dubaj.“

„Anemůže být?“

„Nebude. Která žena by sem chtěla? Do SaúdskéArábie se

nikdo nestěhuje, pokud nemusí, ani do těch růžovýchapart

mánů u moře.“

„Ta žena na billboardu vypadá o krok dál,“ poznamenal

Alan.

Júsuv vzdechl. „V tom to právě je, říkají. Nebo neříkají, ale

naznačují, že v KAEC budou mít ženy víc svobod. Že sebu

doumoct volněji stýkat s muži a řídit. Takové věci.“

„To by nebylo špatné, ne?“

„Jestli se to podaří, tak snad. Ale ono to nedopadne. Byly

39


d oby, kdy ten projekt měl naději, ale už nejsou peníze. Emaar,

developer,jenamizině.VDubajivyhlašujoubankrot.Všechno

bylo nadhodnocený a teď nemají ani vindru. Dluží po celém

světě a KAEC je teď odepsané. Nic nefunguje. Uvidíte.Ne

znáte ještě nějaký vtipy?“

Alana to vyplašilo, ale snažil se nebrat Júsufova prohlášení

moc vážně.Věděl, že pomlouvači se najdou všude, i v Saúdské

Arábii. Emaar, mezinárodnídeveloperská společnost, kterápo

stavila většinu Dubaje, měla problémy, byla obětí bubliny na

trhu, a všichni věděli, že bez osobního zapojení králeAbdal

láha a jeho vlastních peněz bude mít KAEC potíže.Ale král do

projektu samozřejměinvestuje. Samozřejměže se postará, aby

se pohnul kupředu. Nese jeho jméno. Je to jeho odkaz. Hrdost

by králi Abdalláhovi nedovolila nechat celou věc zkrachovat.

To všechno se Alan snažil vemluvit Júsufovi a přesvědčoval

tím vlastně i sebe.

„Ale co když umře?“ napadlo Júsufa. „Je mu pětaosmdesát.

Copotom?“

Na to Alan neměl odpověď. Chtěl věřit, že se něco takového

může podařit, vystavět město z prachu. Architektonickéná

vrhy, které viděl, byly velkolepé. Blyštivé věže, veřejnápro

stranstvía promenády lemované stromy, soustava kanálů, které

obyvatelům umožní dostat se téměř kamkoli lodí. Město bylo

futuristické a romantické, ale taky praktické. Dalo sevybudo

vat s existující technologií a spoustou peněz, ale ty Abdalláh

rozhodně měl. Pročdo projektu neinvestovalsám,bezEmaaru,

bylozáhadou. Měldostnato, abyměstopostavilpřesnoc–tak

proč to neudělal? Král se má někdy chovat jako král.

40


D alší exit byl označený KAEC. Júsuf se obrátil kAlanovi aja

koby dramaticky zdvihl obočí.

„Tak jedem. Plnou parou vpřed!“

Sjeli z dálnice a zamířili k moři.

„Určitě jedeme dobře?“ ujišťoval se Alan.

„Sem jste chtěl,“ odvětil Júsuf.

Alan neviděl žádné známky budoucího města.

„Aťje to, co je to, je to támhle,“ řekl Júsuf a ukázal před

sebe.Silnice byla nová, ale nevedla vůbec nikam.Asi popůl

druhém kilometru dojeli k prosté bráně, dvojici kamenných

oblouků nad silnicí s obrovskou kupolí navrchu. Bylo to, jako

by někdo vybudoval v zatvrzelé poušti cestu a pak zhruba

uprostřed postavil bránu, aby naznačil, že právě tady něco

končí a něco jiného začíná. Slibné, ale nepřesvědčivé.

Júsufzastavil a stáhl okénko. Obezřetně k nám došla dvojice

strážných v modrých uniformách, pušky volně pověšené na

rameni, a obkroužili auto. Zřejmě je překvapilo, že vůbecně

koho vidí, natož dva muže v třicet let starém chevroletu.

Júsuf jim něco řekl, zmínil i svého pasažéra, pohodilpři

tom bradou doprava. Strážní se sehnuli, aby na Američana

na sedadle spolujezdce viděli. Alan se profesionálně usmál.

Jeden ze strážných Júsufovi cosi řekl a ten se obrátil kAla

novi.

„Dokl ady.“

Alan mu podal pas. Strážný zmizel v kanceláři. Pak zase

vyšel, vrátil pas Júsufovi a mávl, že můžou jet.

Za kontrolním stanovištěm se silnice rozdělila na dva pruhy.

Střední pás byl porostlý trávou, spálenou a bojující o život,

41


př i němž ji pomáhala držet dvojice mužů v červenýchkom

binézách a s hadicí.

„Tihle asi nebudou v odborech, co?“ nadhodilAlan.

Júsufse chmurně usmál. „Tuhle jsem u táty v obchoděza

slechl jednoho chlapa. Povídal: ‚My tady odbory nevedeme.

Máme totiž Filipínce.‘“

Pokračovali dál. Na středovém pásu začala řádka palem,

všechny čerstvě zasazené, některé ještě zabalené v pytlovině.

Zhruba za každým desátým stromem byl na lampě pověšený

plakát a na něm obraz města, až bude hotové. Na jednom muž

vtóbě s kufříkem v ruce vystupoval z jachty a vítali ho dva

dalšív černých oblecích a se slunečními brýlemi. Na jiném

muž za úsvitu napřahoval golfovou hůl, vedle sebe caddyho –

nejspíš taky odněkud z jižní Asie. Na dalším byl airbrushem

vyvedený úžasný nový stadion. Pláž lemovaná hotelynama

lovaná z ptačí perspektivy. Fotografie ženy, jak učí synaza

cházets laptopem. Na sobě měla hidžáb, ale jinak bylaoble

čenáv západním stylu, všechno v levandulové barvě.

„Proč by takové svobody inzerovali, kdyby to nemysleli

vážně?“ zeptal se Alan. „Vždyť Abdalláh dost riskuje, že tím

rozdráždí konzervativce.“

Júsufpokrčil rameny.

„Kdoví?Nalidijakovytoděládojem,taktotřebafunguje.“

Silnice se narovnala a znovu se táhla pouští bez výrazu ifor

my. Zhruba každých pět metrů stál kandelábr, ale jinak tu nic

nebylo, krajina vypadala jako nedávno opuštěné staveniště na

Měsíci.

4 2


Uj eli další kilometr, než se zase objevily stromy. Podpal

mami postávaly hloučky dělníků, někteří v helmách, jiní sšát

kem na hlavě. V dálce, pár set metrů od vody, silnice končila

astála tam hrstka budov připomínajících staré náhrobky.

„To je ono, v podstatě,“ řekl Júsuf.

Vítr byl v poušti prudký a přes silnici se jako mlhaprohá

nělpísek. Přesto dva muži zametali asfalt.

Júsufna ně se smíchem ukázal. „Takhle se tu utrácejípe

níze. Zametají písek na poušti.“

43




       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz - online prodej | ABZ Knihy, a.s.
ABZ knihy, a.s.
 
 
 

Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2018 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist