načítání...
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: Hollý Martin - O duši a sexu - Marie Těthalová; Martin Hollý

Hollý Martin - O duši a sexu

Elektronická kniha: Hollý Martin - O duši a sexu
Autor: ;

Rozhovor s psychiatrem a sexuologem Martinem Hollým nahlíží do systému psychiatrické péče, jeho úskalí a nadcházejících proměn v podobě reformy psychiatrie, ... (celý popis)
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  253
+
-
8,4
bo za nákup

ukázka z knihy ukázka

Titul je dostupný ve formě:
elektronická forma tištěná forma

hodnoceni - 69.2%hodnoceni - 69.2%hodnoceni - 69.2%hodnoceni - 69.2%hodnoceni - 69.2% 80%   celkové hodnocení
2 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: » PORTÁL
Dostupné formáty
ke stažení:
EPUB, MOBI, PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku
Médium: e-book
Počet stran: 246
Rozměr: 21 cm
Úprava: tran
Vydání: Vydání první
Jazyk: česky
ADOBE DRM: bez
ISBN: 978-80-262-1004-7
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis

Rozhovor s psychiatrem a sexuologem Martinem Hollým nahlíží do systému psychiatrické péče, jeho úskalí a nadcházejících proměn v podobě reformy psychiatrie, překonává mýty o psychických poruchách a představuje možnosti jejich léčení. Zabývá se také sexualitou jako nedílnou součástí života každého člověka, a to jak v jejích obvyklých projevech, tak v případných variantách a poruchách.  Cílem rozhovoru je přispět k odtabuizování tématu psychiatrie a duševních poruch, destigmatizace duševně nemocných a otevření prostoru pro dialog mezi laiky a odborníky. Seznamuje také s oborem lékařské sexuologie. MUDr. Martin Hollý, MBA, je psychiatr a sexuolog. Publikoval v monografii a odborných časopisech, přednáší na domácích i zahraničních konferencích. Působí také jako externí lektor poradenských a vzdělávacích firem, specializuje se na trénink komunikace a týmové spolupráce. Mgr. Marie Těthalová vystudovala speciální pedagogiku, pracuje jako šéfredaktorka časopisu Informatorium 3-8 a knižní redaktorka nakladatelství Portál. Za své rozhovory na téma zdravotního postižení obdržela dvě ocenění Vládního výboru pro zdravotně postižené občany.
(rozhovor s Marií Těthalovou)

Předmětná hesla
Hollý, Martin, 1970-
* 20.-21. století
Sexuologové -- Česko -- 20.-21. století
Psychiatři -- Česko -- 20.-21. století
Duševní poruchy
Duševně nemocní
Sex
Sexuologie
Zařazeno v kategoriích
Marie Těthalová; Martin Hollý - další tituly autora:
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

DUŠIO

SEXUA

Hollý

Martin

Rozhovor

s Marií Těthalovou



O DUŠI

A SEXU

Rozhovor

s Marií Těthalovou

Martin

Hollý


© Martin Hollý, Marie Těthalová, 2016

Cover Photo © Pavla Le Roch, 2016

© Portál, s. r. o., Praha 2016

ISBN 978-80-262-1054-2


Ne všechny naše pacienty můžeme vyléčit,

všem ale můžeme pomoci.

MUDr. Karol Hollý, Hronovce



7

O DUŠI A SEXU

Místo předmluvy

Když jste se na mě obrátila s tím, jestli neuděláme rozhovor na téma

psychiatrie a péče o duševně nemocné, potěšilo mě, že se tohle témado

stává do veřejného prostoru. Jaké jsou motivace k tomu udělat rozhovor

s tímhle tématem?

Jedním důvodem je, že téma duševních poruch je zajímavé, atraktivní,

i mě osobně hodně zajímá. Také se chystá, i když v době, kdy kniha

vyjde, už spíše probíhá reforma psychiatrické péče, což je o důvod víc,

proč se bavit o psychiatrii a duševním zdraví. Mohli bychom přispět

k většímu povědomí veřejnosti o tom, jaká psychiatrie byla, je a bude.

Rozhovor je podle mého ideální nástroj, jak to udělat, protože může být

živý, nemusí to být suché čtení.

Mluvíte o přijatelné formě. Kdo by měl být čtenářem našeho rozhovoru?

V podstatě kdokoli, koho téma zajímá, třeba rodinný příslušník člověka

s nějakou duševní poruchou, laik, který se chce dozvědět něco odu

ševním zdraví. Asi to nebude knížka pro lékaře, i když bych byla ráda,

aby je neurazila. Bylo by fajn, kdyby si člověk, který má střední školu

a o medicínu nezavadil jinak než jako pacient, v knížce našel něco, co ho

bude zajímat. A potěšilo by mě, kdyby kniha byla užitečná studentům,

třeba budoucím zdravotníkům nebo pedagogům.


8

M A RTIN HOLLÝ

To je něco, na co si troufnu a na co může rozsah rozhovoru stačit. Pořád

mám ale pocit, že tu jsou povolanější, kteří by se mohli k tématu vyjádřit.

I když se na to cítím, zajímalo by mě, proč se obracíte na mě.

Možná proto, že v tuhle chvíli řídíte největší psychiatrickou nemocnici

v Čechách, ale nechtěla bych, aby to vyznělo, že „budeme kopat“ za

„lobby psychiatrických léčeben“. Bohnická nemocnice se stará o široké

spektrum klientů, a nejde jen o jejich počet, ale i o rozpětí psychických

poruch, se kterými se tady setkáváte. A připadá mi, že jste jako svůj

profesní cíl neměl ředitelskou pozici a že vás pacienti stále zajímají,za

býváte se jimi. Navíc jste vystřídal relativně dost „štací“, od obecnépsy

chiatrie přes sexuologii a práci v krizovém centru po organizaci péče,

což vnímám jako šanci, že si budeme moci povídat o různých stránkách

psychiatrie, že nemáte jeden „píseček“, na který byste se soustředil.

To zní skoro jako závazek. Tak se do toho pusťme...


9

O DUŠI A SEXU

Oslovuje mě způsob,

jakým lidé žijí své životy

Psychiatrii se věnujete řadu let. Co vás k ní přivedlo, proč právě tento obor?

Na to mám jednoduchou odpověď, přestože jsou lidé, kteří by to možná

chtěli komplikovat. Medicína je v naší rodině tradice, psychiatrii jsem

„zdědil“ po otci.

Co myslíte těmi komplikacemi?

Například jsem slyšel, že jsem si musel vůči tatínkovi něco dokázat.

Takové rádoby psychoanalytické interpretace. Moje volba povoláníroz

hodně souvisí s tím, že otec je psychiatr, bydleli jsme za plotem malé

slovenské léčebny, kamarádil jsem se s místními chronickými pacienty

a hrával jsem s nimi fotbal. Nebyl jsem tedy nějak zatížen stigmatem

spojeným s psychiatrií. Nebo jsem byl jeho součástí...

Během studia jsem se nebránil tomu, že bych se stal psychiatrem, ale

lákala mě také interna, eventuálně nějaká drobná chirurgická disciplína,

oční nebo ušní, nosní, krční lékařství. Uvažoval jsem i o tom, že bych

byl praktickým, obvodním lékařem, který dělá komplexní medicínu,

a chodil jsem na praxi do jedné obvodní ambulance. Věděl jsem, že bych

mohl sklouznout do „prvního plánu“, kterým se nabízela být psychiatrie,

a tak jsem hledal jiné obory. Ale když jsem se pak psychiatrii učil astá

žoval na psychiatrickém oddělení, rozhodl jsem se, že půjdu touto cestou.


10

M A RTIN HOLLÝ

Jaké to pro vás bylo, vyrůstat v rodině psychiatra?

Táta působil ve venkovském prostředí a moc nerozlišoval mezidomo

vem a p rací, což vedlo k tomu, že jsem se stával součástí příběhů jeho

ambulantních pacientů. Když k němu jeli z větší dálky, někdy přišli

k nám domů. Netrávil v práci nějaké enormní množství času, ale tím, že

jsme bydleli za plotem, byli jsme součástí života léčebny. Zažíval jsem

tam to, čeho se dnes snažíme dosáhnout pomocí reformy, tedykomu

nitní psychiatrii. Když se na tom venkově něco dělo, táta sedl do auta

a vyjel, a někdy – ačkoli to pravděpodobně bylo proti všem pravidlům –

jsme s bratrem, když už jsme byli starší, jeli s ním, protože byla potřeba

určitá početní a někdy i fyzická „převaha“. Měl jsem tedy reálnouzku

šenost s t ím, jak komplikovaný život mají lidé s psychickou poruchou.

Že se jim střídá období neštěstí jejich či jejich blízkých s obdobím, kdy

je vše normální, nebo skoro normální. To mi tedy dávalo a dodnes dává

určitou výhodu, za kterou otci jistě vděčím. Na druhou stranu je todůvo

dem, proč jsem odešel ze Slovenska, kde jsem byl pro všechny v oboru

„mladý Hollý“. Otec je na Slovensku stále respektovaným psychiatrem,

proto když přišla nabídka z Prahy pracovat na sexuologii, přijal jsem ji.

Vnímal jsem to jako možnost, abych nešel přímo v otcových šlépějích.

A nakonec to dopadlo tak, že jako otec, který dlouho působil jako ředitel

jedné malé slovenské léčebny, jsem i já ředitelem psychiatrickénemoc

nice. A m ůže to vypadat, jako bych ho chtěl „dostat“, protože řídím větší

léčebnu.

A vám opravdu nevadilo, že jste bydleli za plotem léčebny? Vzpomínám

si, jak mi syn jednoho zaměstnance léčebny, který s rodinou bydlel ve

služebním bytě bohnického areálu, před mnoha lety na otázku, kam

chodí do školy, říkal: „Teto, chodím do školy Ústavní.“ A pak dodal:


11

O DUŠI A SEXU

„Ale teto, není to ústavní škola. Je to škola Ústavní, víš? V ulici Ústavní,

to není v léčebně.“

Příběh naší rodiny byl vcelku komplikovaný v tom, že otce kvůli jehopoli

tickým a religiózním názorům vlastně do léčebny na jih Slovenska poslali do

„vyhnanství“. Dostal na výběr dvě místa na Slovensku a jedno z nich si vybral.

Nejdříve jsme žili v Dubnici nad Váhom, kde táta vybudoval oddělení. Po

několika letech, kdy jako primář nebyl vypořádán s náboženskou otázkou,

musel odejít. Jediné místo, kde mohl pokračovat, byly Hronovce, které leží

u Štúrova. Tehdy to byla téměř úplně maďarská obec a my jsme tam byli skoro

jediní ze středního Slovenska. Nikde jsem se tam nedomluvil, i Slováci tam

mluví maďarsky. Takže slovenské doktorské dítě na vesnici, „přistěhovalec“,

navíc mi bylo osm let, což už není věk, kdy by se děti přirozeně seznamovaly

ve školce, a ještě ke všemu jsem do školy dojížděl jinam, což bylo samo o sobě

dostatečná „nálepka“. Na tom už léčebna nemohla nic moc změnit.

Vrstevnické kontakty, které jsem měl, byly s dětmi ostatníchzaměst

nanců léčebny. Žádné stigma jsme nepociťovali, spíše jsme společně

zkoumali členitý areál léčebny, který měl spoustu různých zákoutí. Bylo

to takové naše velké hřiště. Přelézali jsme plot, abychom se dostali dovnitř.

Jak velké Hronovce byly?

V té době měly kolem dvou tisíc obyvatel a v léčebně tehdy bylo kolem

350 lůžek. Ústav tam byl od padesátých let.

Než se člověk stane lékařem, musí se toho spoustu naučit, a studiumroz

hodně promocí nekončí, je to celoživotní proces. Naučil jste se něco i od

lidí, se kterými pracujete? Co vám dala práce s vašimi klienty?

Podle mého názoru je reflektovaná zkušenost z práce s klientymini

málně stejně důležitá jako školní, akademické vzdělání. Možnost něco


12

M A RTIN HOLLÝ

se od pacientů dozvědět vždy beru jako velkou příležitost. Ať už sedo

zvím něco o nich, což je primární cíl rozhovoru, ale také nám dávají

zprávu o stavu života. Měl jsem například klienta, který byl vochran

ném léčení, ale žil na ulici. Přišlo mi, že takový vhled do života lidí

bez domova nemohu získat jinak než přes pozorné naslouchání člověku,

který tam žije. Sice má své zvláštnosti, ale jeho pohled na tuhleproble

matiku je zasvěcený a zkušený. Měnilo to moje postoje, můj pohled na

širokou problematiku.

Během rozhovorů s klienty se dozvídám ještě něco o sobě. Vnitřní

svět klienta nějak reflektujeme, nějak na něj nahlížíme a něco nám říká

také o nás samých, o tom, jak se dokážeme vztáhnout k jejich utrpení,

k jejich životnímu příběhu. Když je poslouchám, v hlavě mi běžípara

lelní proces, asociace z mých příběhů.

Dá se vůbec rozhovor s klientem odosobnit? Přijde mi, že to, copopisu

jete, je přirozené, že příběhy druhých lidí v nás probouzejí ty naše.

Přirozené to je. Důležité je však dokázat vlastní příběhy oddělit odroz

hovoru s k lientem a ten vést nepředsudečně. Na druhou stranu je možné

rozhovor operacionalizovat, jít pouze podle diagnostických kritérií apá

trat po symptomech, které se postupně zaškrtávají. To mi ale nikdy moc

nešlo, asi jsem na to málo strukturovaný. Vždy se snažím příběh klienta

vnímat v širším kontextu.

Vzpomenete si na konkrétního klienta, který vám sdělil něco zajímavého,

aniž by chtěl?

Díky psychoterapeutickému vzdělání mám určitý vhled do svýchpro

blémů a mám částečně identifikované své stíny, mezi něž určitě patří ne

úplně jednoduchý vztah s velmi dominantní matkou. To, nač se ptáte, se


13

O DUŠI A SEXU

mi stává s k lienty, kteří mají problém ve vztahu k autoritě a k rodičům,

a kteří jsou někde dál ve vyjednávání, jaký má vztah s rodiči být, nebo

tu situaci prožívali ve větší blízkosti s rodičem. Někam mě to posune

v náhledu na vztah, s nímž mohu něco dělat už jen já sám v sobě, protože

máma je po smrti. V době, kdy žila, to bylo tak, že jsem jí někdy pod

vlivem rozhovorů s klienty zavolal, že jsme si řekli něco víc než obvykle.

Irvin Yalom psychoterapeutům říká, aby svým klientům dovolili něco

pro ně znamenat. Ve svých příbězích o nich často mluví spíše jako opřá

telích, hodně se do jejich osudů vkládá, mnoho pro něj znamenají, což je

možná „luxus“, který si lékař ve státní nemocnici, kde to někdy vypadá

jako „na běžícím pásu“, dovolit nemůže. I tak se ale většiny lékařůpří

běhy jejich klientů dotknou. Co pro vás znamenají vaši klienti?

Myslím si, že není možné nechat se přehltit. Na druhé straně já se ze své

podstaty příliš nevymezuji, mí klienti na mě mají mobilní telefonní číslo.

Mohou mi psát a volat a vědí, že mám právo neodepsat a nezvednouttele

fon. Vědí, že nejsem krizová linka, ale je pro ně jistým bonusem, když jim

telefon zvednu v sobotu. Nemá to žádná pevná pravidla, protože se nemohu

zavázat ke čtyřiadvacetihodinové pohotovosti, ale když vidím, že někdo

volá podruhé nebo potřetí, většinou si udělám čas, abych se mu věnoval.

Nepochybně v době, kdy mi myšlenky jdou jen tak hlavou, řeším, jak

se vede mým klientům. Mohu si to dovolit, protože jich v současné době

nemám 500 nebo 1000, ale necelou stovku. Čili to lze obsáhnout, navíc

ne každý z nich je ve stavu, který je třeba aktuálně řešit.

Klienti jsou zajisté součástí mého života, na druhou stranu ale není

možné se nevymezit. Čas od času se některý klient dostane do situace,

kdy hranice narušuje, a je na mně, jestli si své hranice narušit nechám

nebo ne. V noci vás probudí telefon, ne ten, kdo volá. Telefon lze vypnout.


14

M A RTIN HOLLÝ

Kdo vás ve vašem profesním životě ovlivnil?

Jsou to tři osoby. Nepochybně táta, pak primář Jozef Hašto, u kterého

jsem pracoval na Slovensku, a pak Slavoj Brichcín. Ti mě provedliprv

ními lety mé profesní dráhy, a čerpám z toho doteď.

Dost často se setkávám s tím, že se lidé vůči svým rodičům spíševyme

zují a m oc je nevnímají jako svůj profesní vzor. Proto mě vlastně docela

překvapilo, když jste za svůj profesní vzor označil i svého otce. V čem

vnímáte jeho vliv na to, co děláte?

Asi v tom, že otce jsem považoval a považuji za normálního chlapa, a přitom

dělal psychiatra, čímž mi rozbíjel mýtus o tom, že každý psychiatr je trochu

„cáklý“. Jeho působištěm byla zmíněná vesnická psychiatrie, a já jsem byl vkon

taktu s celým provozem, pracovala tam i máma, a to v ekonomickém oddělení.

Nevím, jestli bych uměl vyjmenovat pět věcí, ve kterých mě ovlivnil.

Prostě to byl život s psychiatrií, pak jeho racionalita a nezpochybňování

existence duševních poruch jako nemocí. A pak trpělivost a vytrvalost ve

snaze pacientům pomoci. Nemohu říci, že bych otcovy dlouhodobépaci

enty podrobně znal, ale poznal jsem je, protože někdy za ním chodili mimo

pracovní dobu a jindy jsem byl právě u něj v práci, když za ním přišli, avi

děl jsem, že to je na dlouho. Říkal mi, že málo našich pacientů můžeme

vyléčit, ale všem můžeme pomoci. Nikdy není hotovo, ale vždy to jesmys

luplná práce. Naučil jsem se od něj také něco, co někteří lékaři neradi slyší.

Že někdy je nejlepší udělat výjimku, porušit pravidla, že pravidla jsou tady

pro nás a ne my pro ně. Typickým pravidlem je: „Neberte si nikdy pacienta

domů.“ Obecně se má za to, a nelze s tím než souhlasit, že je dodržování

hranic nutné. Otec někdy to pravidlo porušoval. Myslím, že pokud se to

neděje pod vlivem manipulace a nikomu to neubližuje, je to možné. Chce

to odvahu a táta ji měl. Pravidla jsou pro nás, ne my pro pravidla.


15

O DUŠI A SEXU

Jak jste se spolu o psychiatrii bavili?

Táta doma neevangelizoval. Jsme tři bratři, ale psychiatrem jsem se stal

jen já. Když už jsem studoval, a pokud se psychiatrie stala tématem

našeho hovoru, byla tématem hlavním. Když se dnes vidíme, bavíme se

o pacientech nebo o organizaci péče. Když jsme se dříve vídali častěji,

druhým hlavním tématem byli koně.

Proč koně? Měli jste nějaké?

Ano, měli. Koně byli a jsou velkou otcovou zálibou, dalo by se říci, že

jsou jeho druhým profesním zájmem, dokonce je někde v „koňácké síni

slávy“. Mě a bratra od relativně nízkého věku vtáhl do koňáctví, do

práce s koňmi, jejich výcviku a taky samozřejmě ježdění, i když nemám

úplně jezdeckou postavu. Koně byli součástí mého raného i pozdního

adolescentního života. A doteď se koňmi zabýváme, i když už spíše jen

teoreticky, včetně přesahu do jejich léčebného využití. Využil jsem to

i v tvorbě jednoho manažerského vzdělávacího programu, kde sepra

cuje se stádem koní. O koních by se dalo mluvit hodně dlouho...

Vymezujete se nějak vůči „škole“ svého otce?

Ano, třeba v přístupu k pacientům. Vnímal jsem, že vystupoval spíše v roli

experta, lékaře, který zná odpovědi na otázky, nebo ví, jak se mají věci

řešit, kdežto já více vyjednávám, diskutuji. Neshodneme se v tom, jakně

které věci medikovat. Ale oba se vyvíjíme, nedávno mi říkal, jak odněkte

rých pravidel ustupuje, a já jsem dnes v některých věcech rigidnější než on.

V čem si jste podobní?

To by asi museli říci jiní, ale myslím, že více povahových rysů

jsem zdědil po mámě. Podobní si jsme v rozdělování času mezi


16

M A RTIN HOLLÝ

soukromé a pracovní aktivity, kdy to není úplně fér vůči těm zájmům

soukromým.

V čem pro vás byl a je vzorem Jozef Hašto?

Na psychiatrii v Trenčíně proběhl můj psychiatrický imprinting,psychi

atrické vpečetění. U něj jsem uvěřil, jak mají věci fungovat, a doteď si to

s sebou nesu. Byl jsem z domova zvyklý na to, že táta hodně četl a byl

významně „nadupaný“ informacemi, ale u Jozefa tohle bylo ještě silnější.

Neustále četl a překládal a nás mladé doktory zaměstnával tak, že jsme

rukopisy jeho překladů přepisovali na psacím stroji, aby je mohl vydat.

A když něco přepisujete, tak se to naučíte. Na jeho oddělení jsem zažil, jak

má být propojen systém péče, že existují denní stacionáře a další možnosti.

U Hašta jsem nepracoval moc dlouho, dva roky, a z toho jsem byl rok

na vojně, ale bylo to velmi intenzivní. K jeho sečtělosti se přidávalo to, že

všechno, co říkal, měl vždy podloženo nějakou publikovanou informací. Byl

a je psychoterapeutem tělem a duší, naprostou většinu své klinické práceopí

ral o p sychodynamickou psychoterapii, dnes hodně mluví o attachementu,

o vytváření základní vztahové vazby. Jožo měl tendenci psychoterapeuticky

léčit i pacienty, u nichž se psychoterapie nepovažuje za úplně efektivnípro

středek, například lidi se schizofrenií. Viděl jsem, že to není úplně účinné,

ale že to komplexní terapii vhodně doplňuje. Psychoterapií se tito lidévy

léčit nedají, ale mnohému díky ní mohou porozumět a může se jim žít lépe.

Přestože jeho hlavní doménou v té době byla hlubinná psychoterapie,orga

nizoval také terapeutický program založený na kognitivně behaviorálníte

rapii, protože pro skupinu depresivních lidí je jasně efektivnější. Ale nechtěl

jsem se od něj učit některá rozhodnutí ohledně personálu, která podle mě

občas nebyla úplně ideální. Někteří lékaři během jednoho až tří let odcházeli

někam jinam, protože ho „nevydýchali“. Vždy šlo o střet dvou osobností.


17

O DUŠI A SEXU

Říkal jste, že vás hodně ovlivnil i váš první bohnický primář, doktor

Slavoj Brichcín. V čem?

Moje cesta sem do Bohnic se podobá cestě osudu, nebyla moc řízená.

Slavoj Brichcín mě uvedl do sexuologie, do práce s devianty. Ocenil

bych jeho velkou laskavost v práci s pachateli sexuálního násilí, okte

rých si většina myslí, že si nezaslouží ani skleničku vody. To je asi „to

nejvíc“, mimo odborné sexuologické věci. Také mě na něm fascinovala

jeho vytrvalost, a tomu jsem se nenaučil. Oddělení sexuologie vedl přes

dvacet let a nikdy neprojevil zaječí úmysly.

Doktora Brichcína znám z kostela, a vždycky mě překvapovala jehospe

cializace a zároveň to, že to je hluboce věřící člověk.

Tohle mě také zaujalo. Byly pro mě hodně zajímavé supervize, které

jsem u něj měl a které se týkaly pacientů s funkčními poruchami. To, jak

zacházel s pacienty, kteří byli svým partnerům třeba nevěrní, s„hříš

nými dušemi“, které se v sexuologii často objevují. Dokázal to rozebrat,

a přitom neuhýbal z toho katolického. Zažil jsem tam něco, o čem jsem

se později dozvěděl, že je principem graduality. Musíme si naložitje

nom tolik, kolik uneseme, a to, že to směřuje k Bohu, je důležitější, než

jestli je to už u něho. Jsou menší a větší zla, a někdy není jiný výběr.

Zmínil jste, co jste se nechtěl naučit od Jozefa Hašta. Viděl jste i upri

máře Brichcína něco, co jste převzít nechtěl?

Doktor Brichcín je velkorysý a hodný, ale já jsem u něj nevnímalvyváže

nou pozitivní a negativní zpětnou vazbu. Jenom mě chválil. Nepochybně

jsem jako začínající sekundář dělal i chyby. Jelikož jsem nedostával

„kartáč“, vnímal jsem pochvaly méně hodnotně. K vedení nestačí jen

pozitivní zpětná vazba.


18

M A RTIN HOLLÝ

Znám ortopeda, jehož „slabostí“, ale zároveň silnou stránkou jsou

operace kolen. Prostě kdyby si mohl vybrat, bude operovat jen kolena,

i když skvěle řeší i další ortopedické problémy. Máte i vy své oblíbené

diagnózy? Co vás na vaší práci baví?

Mám rád sexuologii, takže když se řeší sexuální motivace, je to pro mě

zajímavé. Rád bych také víc pracoval s lidmi s psychózou, ale jelikož

u nich se velmi komplikovaně stanovuje léčebný plán, kdežto jápotře

buji mít jasně dané ambulantní termíny a nejsem k dispozici čtyři dny

v týdnu, nejde, abych si je držel v péči. Zajímají mě také poruchy nálady,

které myslím dokážu ošetřovat dobře a klientům můj přístup vyhovuje.

Zmiňujete sexuologii, která je vaší specializací. K té jste se dostal až

tady v Bohnicích, nebo jste se jí věnoval už na Slovensku?

Ano, k sexuologii jsem se dostal tady, v Bohnicích. Poté, co jsem skončil

školu, jsem rozesílal svůj životopis a motivační dopis na různá pracoviště.

Ten se přes nějaké Brichcínovy kolegy dostal i k němu, protože do Prahy

jsem nepsal. Pracoval jsem v nemocnici v Trenčíně a během vizity mě

zavolala sestra, že mám na sesterně telefon. Volal právě primář Brichcín,

jestli bych u něj nechtěl pracovat, že mu právě odchází jedna lékařka. Říkal

jsem mu, že mi to zní zajímavě a že se budu snažit se u něj ukázat. Bral

jsem si na konec týdne dovolenou a jel jsem k našim, kde jsem náhodou

potkal kamaráda, který mi říkal, že druhý den jede do Prahy. Takže tři

dny od telefonátu od doktora Brichcína jsme se sešli, ukázal mi oddělení,

představil mě tehdejšímu řediteli Zdeňkovi Bašnému a domluvili jsme se.

A v kterém roce jste tedy do Bohnic nastoupil?

Bylo to v roce 1996. S batohem jsem přijel do Prahy, rodinu jsem na

první měsíce nechal na Slovensku a bydlel jsem na nemocniční ubytovně.


19

O DUŠI A SEXU

Jaké byly vaše začátky tady v Bohnicích?

Začínal jsem na zdejší sexuologii, bylo to zajímavé období, nasával jsem

zkušenosti těch, kdo zde pracovali. Na druhou stranu ta psychiatrická„fab

rika“, do které jsem přišel, byla z pohledu zkušenosti z Trenčína, kde jsem

pracoval před tím, šílená. Dovolím si říci, že psychiatrie se zde tenkrát

dělala dehumanizovaně, lišila se od humanistického přístupu velmiosví

ceného trenčínského primáře Hašta, který praktikoval vlídnou psychiatrii,

byl hodně inspirovaný německým modelem, měli jsme vlastní stacionář...

Ne že by se tam nevyskytovaly psychotické neklidy a omezovacípro

středky, součástí naší práce bylo i toto, ale Bohnice byly úplně něco jiného.

Na druhou stranu jsem ale rozuměl Zdeňkovi Bašnému v tom, že

takovýto kolos, jakým je bohnická psychiatrie, se velmi těžko mění,

protože si jede vlastní setrvačností. Až teď z pozice svého současného

ředitelského působení vnímám, že i on to měnil, ale než se změna ukáže

a zažije, a než se několik změn v synergii promítne do celého systému,

trvá to dlouho. Bašný začal změny, v nichž mám šanci pokračovat apři

dat k n im něco dalšího. A věřím, že dnes je to tu jiné, než když jsem

nastoupil. Ale možná že když sem nastoupí mladý psychiatr, vnímá

Bohnice podobně, jako jsem je tehdy vnímal já.

Neměl jste v době, když jste sem nastoupil, chuť provést nějakouradi

kální změnu? Vídám tyhle tendence u lidí, kteří přijdou na nové místo,

a hned by vše od základů měnili.

To jsem si nedovolil, nejspíše také i proto, že otec byl v té doběředite

lem psychiatrie v Hronovcích a naše rozhovory se už od doby, kdy jsem

studoval, týkaly především profese. Moc jsme se nebavili o jinýchvě

cech. Proto jsem měl náhled na to, jak je řízení takovéto instituce složité.

Nedovolil jsem si kategorické soudy, protože nic není černobílé.


20

M A RTIN HOLLÝ

Co pro vás bylo zajímavého na práci na bohnické sexuologii?

Když jsem sem nastupoval, nebyly pro mě primárně cílem Bohnice, i když

bylo lákavé začít působit v Praze. Byl jsem ale zvědavý na to, jak takový

praktikující katolík jako Brichcín, který se svou vírou netají, může dělat

sexuologii. Náš první rozhovor byl hodně živý, Slávek měl neotřelé názory,

nepromítal do své profese rigidní dogmatiku. Bylo pro mě také hodněza

jímavé i t o, že sexuologie v Bohnicích pracuje s delikventními devianty,

tedy s lidmi, kteří za sebou často mají hrůzné činy a jsou vpsychoterapeu

tickém procesu, čili je člověk nemůže odsuzovat, nemůže je – v profesním

smyslu – nemít rád. Myslím si, že mě „dostalo“ určité neznámo.

Nepochybně svou roli hrál i můj tehdejší mladický entusiasmus. Když

jsem nastoupil, snažil jsem se trochu změnit řád a režim oddělení, vnést

do toho něco nového. Asi půl roku nebo rok po mně nastupoval naod

dělení Jan Kožnar, významný psychoterapeut, který pracoval několik let

v Minnesotě, a společně jsme vnesli do terapeutického programu vícstruk

tury. Myslím, že se tím pro pacienty stal léčebný proces srozumitelnější.

Na jedné straně zde vládla laskavá terapeutická atmosféra, na druhé

straně jsou lidé, kteří se zde léčí, „kriminálníky“, takže jistévymezo

vání a režim mají své místo. Byla to dobrá škola.

Kromě toho pro mě byla práce na bohnické sexuologii tréninkemem

patie. Debatuje se o tom, jestli je empatie něco vrozeného, anebo je to

kognitivní proces, který se můžeme naučit. Pokud pracujete sesexuál

ním vrahem, na to vrozené se moc spolehnout nedá.

Co dalšího vás zaujalo? Co jste se tam naučil?

Všichni jsme si museli vybudovat tu „racionální“ empatii. „Musím s tím

člověkem pracovat a mojí profesní rolí je pomoci mu, mám konceptpo

rušeného sexuálního motivačního systému, který mi dává možnost těm


21

O DUŠI A SEXU

věcem porozumět, a přitom se nebudu zabývat pouze jeho selháním avi

nou, ale zároveň na ně nebudu zapomínat.“ To je pro mě v práci s klienty

důležité dodnes. I klient, který je mi nějak protivný a přirozeně vyvolává

negativní přenos, je pro mě člověkem, který má trápení. Přestože se mi

může zdát, že na mě něco hraje, dokážu jeho chování vnímat jako příznak

a ne jako vůlí ovlivnitelné chování. Měl bych umět rozpoznat manipulaci,

protože mnozí klienti, s nimiž jsem zde pracoval, byli manipulátoři par

excellence, ve vězení by ostatně jinak nepřežili. Netvrdím, že jsem v tom

dokonalý, ale už jen samotné vědomí, že ne všechno je manipulace a ne

všechno je reálné trápení, pomůže dívat se na příběh z obou pohledů.

V čem je podle vás specifická práce na oddělení, kde jsou klienti

v ochranné léčbě?

V práci s nemotivovanými klienty. Ti lidé to mají nařízeno. A všichni,

kdo na tomto oddělení pracují, časem dospějí k závěru, že motivace není

„buď, anebo“. Že s klienty lze pracovat, ale chce to trpělivost. To vně

kterých našich terapeutických systémech chybí. Vůči nemotivovaným

klientům se vymezují, a tito lidé se pak ztrácejí v propadlišti systému

péče o duševně nemocné, který pracuje s lidmi se strukturovanou ajas

nou motivací. Pokud je motivace pochybná, jsou tito lidé vyřazováni

z terapeutických programů s tím, že nejsou pro daný program vhodní,

ale nenabízí se jim žádná pomoc.

Tam je asi třeba se ptát, proč nemají motivaci, ne?

Stále platí to, co v osmdesátých letech přinesli Prochaska a DiClemente,

tedy že motivace je stupňovitý proces a intervence mají býtnasmě

rované podle toho, kde člověk je. Pokud si neuvědomuje například

to, že jeho problémem je závislost, nemá motivaci s tím něco dělat.


22

M A RTIN HOLLÝ

U n ealkoholových závislostí je vypracován systém edukací, aby siuvě

domili, že pokud například žijí na ulici, je to důsledek jejich závislosti,

a aby se dostali z prekontemplační do kontemplační fáze motivace.

Má-li člověk léčbu nařízenou, je to vnější motivace, ale nedá se s ním

terapeuticky pracovat, pokud mu chybí motivace vnitřní. Někdy se nás pak

snaží „lakovat“, což se ale během hospitalizace projeví. Jednu dobu jsem

říkal, že každý psychoterapeut by měl projít stáží na oddělení pro ochranné

léčení, pro tu zkušenost, že to jde, přestože klienti někdy od začátku proti

léčbě bojují. Někdy to je kouzelné, když se dvoumetrový chlap, který má

přes metrák a tři měsíce nám neřekl nic vlídného, najednou „zlomí“ a je z něj

jeden z nejvíce spolupracujících pacientů. A není to něco, co by na nás„za

hrál“, daří se mu pak i v ambulantní léčbě. Byl příliš hrdý, než aby něco hrál.

Co ze zkušeností, které jste na bohnické sexuologii získal, je pro vás

nejcennější?

Pracoval jsem tam přibližně sedm let a zjistil jsem, že se má a vyplatí se

pracovat s lidmi, kteří aktuálně nejsou motivovaní.

Dostanete se ještě někdy na oddělení?

Na oddělení se dostanu třeba tehdy, když děláme exkurze. Na sexuologii

mě ale stále vnímají jako jednoho ze supervizorů, takže mě někdypři

zvou k d iskusi o konkrétním pacientovi. U lůžka ale běžně nesloužím,

někdy zaskočím, když někdo vypadne, ale moc mi to nevychází.

S jakými představami jste do psychiatrie vstupoval? Co jste si myslel, že

vás čeká? A v čem je realita jiná?

Myslím, že jsem měl vcelku reálnou představu díky tátovi a také

díky určitému soužití s psychiatrickým prostředím. Nic mě zásadně


23

O DUŠI A SEXU

nepřekvapilo, až na už zmiňovaný bohnický systém. Neznal jsem tak

velkou léčebnu, která měla mnoho neduhů, z nichž některé má dodnes.

Jaká byla léčebna na Slovensku, kde jste začínal? Když Bohnice byly

takovým překvapením...

Začínal jsem na psychiatrickém oddělení všeobecné nemocnice. Bylo

tam mužské a ženské oddělení. Pacienti s problematikou závislostí měli

svůj specifický program, podobně jako pacienti se specifickými po

třebami, například pacienti vyššího věku. Je pravdou, že dlouhodobě

nemocné jsme na oddělení neměli, ti byli hospitalizovaní v jinýchza

řízeních. Překvapilo mě, jak se v Bohnicích s pacienty manipulovalo

v rámci překladů. Příjmové uzavřené oddělení, otevřené oddělení,tera

peutické oddělení, oddělení pro alkoholové a drogové závislosti neboli

„átéčko“, neklidové oddělení... Pacient byl šíbován léčebnou a doteď to

tak je, nedaří se nám to úplně změnit. Když na příjmové oddělení přijde

v devět večer službukonající lékař, kterého pacient vidí poprvé, a oznámí

mu, že bude – v lepším případě – přeložen na pětilůžkový pokoj, kde

ostatní pacienti už spí, a on neví, kde a kdy se probudí, přitom jepsy

chicky nemocný, je to pro něj těžké. Má si lehnout mezi čtyři neznámé

osoby, což mi pořád přijde šílené. V nejbližších letech plánujeme, že by

pacienti zůstávali na jednom oddělení, aby překlady byly spíševýjim

kou. A t aké aby v případě, že se do nemocnice vracejí, přišli tam, kde to

už znají, aby tam byli „jejich“ ošetřovatelé a sestry.

Lidské příběhy jsou v případě, že pacienta převážíme z oddělení na

oddělení, podřízeny systému péče, což je špatně. Není lehké to změnit,

protože nemocnice je systém, který je součástí dalšího systému, toho jak

je organizovaná péče o duševně nemocné v celé republice a kolik je na

ní peněz. Ale myslím, že se nám to daří měnit.


24

M A RTIN HOLLÝ

Pořád jsou zde na odděleních velké pokoje?

Ano, a vždy se musím jako ředitel nemocnice z tohoto stavu vyvinit. Je

to ostuda státu, který nám nedá peníze, abychom nemocnicizrekonstru

ovali. Osobně mě to velmi mrzí. A když jsem nastupoval, pacienti se

vzhledem k přeplněnosti přijímali na náhradní lůžka, což byly matrace

na zemi. Trvalo několik let, než se povedlo systém přepracovat tak, aby

lidé nemuseli spát na zemi, a my jsme jim přitom dokázali poskytnout

péči, když nám je sem ty sanitky vozí.

Ono by šlo starou léčebnu zavřít a postavit novou, což je směr, kterým

šla například Anglie. Většinou to dopadne tak, že v nové nemocnici je

méně lůžek. Pro zbývající pacienty je potřeba zajistit jinou péči,napří

klad v c hráněném bydlení se speciálními podpůrnými službami. Bez

toho je redukce lůžek riziková.

Když se ohlédnete za svým dosavadním profesním působením, co vidíte?

Co se vám povedlo? A čeho byste ještě rád dosáhl?

Už řadu let nepůsobím primárně jako psychiatr. Jsem zaměstnán jako

technicko -hospodářský pracovník nemocnice, ale stále se v oborupohy

buji. Pokud bych se na svou kariéru díval z hlediska životopisu, mohl bych

ji považovat za úspěšnou, stal jsem se ředitelem největší psychiatrické

nemocnice v zemi a šéfem odborné psychiatrické společnosti. Z hlediska

osobního pocitu vím, že to není hlavním měřítkem. Sám pro sebe vnímám

spíše věci, které jsem nedotáhl do konce. To považuji za svůj hlavníhan

dicap. Neumím věci dotahovat do konce. Ve formálních věcech se k tomu

přidává i jistá míra vzdoru vůči formalizaci našich životů. Na co není

papír, to jako by neplatilo. Je pravdou, že s touto svojí „beatnickou“ částí

osobnosti se peru celý svůj dosavadní život. Rovněž si myslím, že nejsem

ideální týmový hráč. Souvisí to s mým introvertním zaměřením.


25

O DUŠI A SEXU

V b udoucnu bych se chtěl věnovat vědě, lákají mě výzkumy zob

lasti sexuologie. Dá-li Bůh a skončím jako ředitel, rád bych pracoval

v Národním ústavu duševního zdraví, kde se nyní rozbíhají isexuolo

gické výzkumy. To je sen, který se možná nenaplní, navíc věda je u nás

málo placená, a já musím živit rodinu. A někdy si pohrávám smyšlen

kou, že bych rád zase „dělal doktora“ a že bych – což asi opět není úplně

reálné – bych si vybral další odbornost. Asi by to byla interna.

Lékaři, které znám, mají ve své profesní historii chvíle, kdy muselipře

hodnotit diagnózu, léčebný postup, kdy se prostě spletli. Máte i vyněja

kou podobnou zkušenost? Stalo se vám někdy, že jste se zmýlil?

Pamatuji si docela podrobně jednu konzultaci z krizového centra. Šlo

o mladou dívku, začal jsem s ní rozhovor, ale věděl jsem, že budu muset

v určitou dobu skončit, protože jsem potřeboval někam jít. Apravděpo

dobně jsem to moc „tlačil“. Nebylo to tak, že bych na ni měl jen deset

minut, ale po necelé hodině jsem musel odejít, a tak jsme to ukončili.

Měl jsem pocit, že jsme skončili podle pravidel, normálně. Za dvěho

diny mi volali, že se ta slečna pokusila o sebevraždu. Je to asi 13 let, ale

je to si tuace, která mě vede k větší opatrnosti při ukončovánírozho

voru s k lien t em, více přemýšlím o tom, jak dávám najevo, že už musíme

končit.

Je otázkou, jestli byl na vině můj spěch, ale pořád si tu slečnu, které

jsem tehdy nepomohl, pamatuji.

Četla jsem rozhovor s lékařem z popáleninového oddělení, který říkal,

že od jisté doby stále sleduje, jestli hrnek s kávou není moc blízko okraje

stolu, jestli se malé dítě nemůže opařit. Známý hasič zase vždyckykont

roluje, jestli je volná úniková cesta z objektu, a neubytoval by se v hotelu,


26

M A RTIN HOLLÝ

kde jsou únikové dveře něčím zahrazené. Máte i vy nějakou svoupro

fesní deformaci?

V jednom filmu jsem slyšel, že po tom, co člověk nějakou dobu dělápsy

chiatra, ho přestávají bavit normální příběhy. Jednak v těch normálních

příbězích začne pátrat po motivacích a nahlížet pod povrch, a – když to

přeženu – pak běžný život nemá tu „šťávu“. Docela mě to oslovilo a říkal

jsem si, že to tak může být, že člověk s větším zájmem přistupuje kroz

hovorům, které jsou nějak patologizované, je v nich kousek toho šílenství.

Fascinují mě příběhy. Jsou za vším, za fotkou, za lidmi, kterépotká

vám v t ramvaji. Z drobné interakce s nimi se mi odvíjí nějaký příběh.

Fascinuje mě, že lidé, které běžně vidíme, žijí vlastní příběhy, kterých je

tolik a které jsou tak spletité. Zní to triviálně, že mě oslovuje, jak mohou

lidé žít, ale je to tak.

Psychiatrie je jedna z pomáhajících profesí a i zde hrozí vyhoření. I když

už vlastně nepracujete jako lékař, jak se vyhoření bráníte? Vyhořet

přece může i ředitel.

Ano, to může. A nevím, jestli se bráním úspěšně. I když v Bohnicích

pracuji bezmála 20 let, vždy jsem zhruba po pěti letech změnil pozici.

Začínal jsem na sexuologii, pak jsem pracoval na ochranném léčení, na

krizovém centru a zpět na sexuologii. Nejdelší dobu zde působím jako

ředitel. Před několika lety jsem měl „nakročeno“, myslel jsem si, že bych

měl v rámci zachování duševního zdraví, respektive prevence vyhoření,

z pozice ředitele odejít. A pak přišla ta šance v podobě reformy. A přece

jen z pozice největší psychiatrické nemocnice v zemi mohu prosadit více

věcí, než kdybych působil jinde. To dalo mé práci nový smysl, význam.

Pořád se snažím držet nějaké rozmanitosti. Už když jsem pracoval

jako lékař na oddělení, vedl jsem různé kurzy pro manažery. A teď je


27

O DUŠI A SEXU

mým „vedlejšákem“, který mi dodává energii, psychiatrie. Mám svépa

cienty a pracuji s nimi.

Určitě je třeba, aby život stál na více nohách. Důležitá, i když někdyná

ročná, je rodina, protože máme více dětí. A důležitý je i vnější tlak. Sice si

někdy stěžujeme, že „ta hypotéka...“, ale hypotéka je vnější motivace, která

nás nutí nerezignovat na věci, které se musí udělat. Snažím se také hýbat,

kamarádovi jsem říkal, že už jsem zmanažerovatěl a začal jsem běhat.

Vedete velkou nemocnici. Máte nějaký svůj ředitelský vzor, nebo naopak

antivzor?

Asi bych nedokázal jmenovat jeden vzor, vždy si spíše všímám řešení

nějakých situací, modulů různých stereotypů, které vnímám jakoinspi

rující. Také si říkám, jak bych vypadat nechtěl a co bych nechtěl dělat.

Je to taková skládačka, kterou sestavuji velmi intuitivně, a snad to nějak

vychází. Mám určité znalosti o tom, jak se to má dělat, ale nemohl bych

management vyučovat, popisovat kroky, které jsem udělal, a říkat, že

takto se má řídit podnik, to nemohu.

U takového kolosu, jako jsou Bohnice, je asi těžké i to, že efekt některého

rozhodnutí vidíte až po delším čase, ne?

Nepochybně. Jistě se zde ale najdou věci, které se dají „uřídit“ a je vidět

výsledek, i když dílčí. Snažím se dělat věci, kterým věřím a o kterých

jsem přesvědčen, že jsou autentické, skutečné. A jsem spíše intuitivec,

který má vizi, již často až za pochodu rozpracovávám do dílčích kroků.

Tím se dává velká šance projektům, které kdyby se nejdříverozpraco

valy, tak by se nerozběhly vůbec, protože by se hned vidělo, kolik s nimi

bude práce a kolik překážek jim stojí v cestě. Také si myslím, že sevy

platí být slušný. Být otevřený příležitostem, a to, co mi nejde, odmítat.


28

M A RTIN HOLLÝ

Mám problém lidi „buzerovat“, dávat jim negativní zpětnou vazbu. To

se stále učím, protože bez toho to nejde.

Máte velkou rodinu. Jak se vám daří sladit její potřeby a požadavky,

které na vás klade vaše práce?

Špatně. Už kvůli rodině moc netoužím po službách na oddělení,pro

tože – pokud nemám nějakou služební cestu nebo konferenci – se mi

daří alespoň víkendy držet pro rodinu a s rodinou. Možná to moje žena

vidí jinak, ale mně se zdá, že co nejvíce víkendů se snažím zachovat

jako rodinné. Je to maximum, které rodině mohu dát, protože pracovní

dny jsou náročné. Pokud mladší děti vidím, než večer usnou, je to dobré.

Asi ze mě moc nemají, ale snažím se s nimi o tom mluvit. Starší děti, ty,

které jsou v pubertě, by mi měly vyčíst, že s nimi nejsem, minimálně

pokud by se jim to hodilo, ale zatím se mi to nestalo.

Kdybyste si mohl znovu vybrat, jakou práci budete dělat, co by to bylo?

Na to je těžké i lehké odpovědět. Nemám pocit, že bych si vybral špatně.

Vnímám smysluplnost své práce, dělám ji rád, přesto že jsem někdyvy

čerpaný a s keptický. Pokud bych si vybíral znova, asi bych si vybral

stejně. Ale jsem asi připraven využít šance osudu, mým cílem nebylo být

ředitelem Bohnic. Nejsem prvoplánově ambiciózní, spíš jsem otevřen

tomu, co mi život přinese, a pak se někde dokážu „zakousnout“. Asi

mám také „nos“ na životní šance a málokdy věci odmítnu z apriorního

postoje, spíše je zkusím, a pak vidím, jestli to je „to ono“.

Když jsem byl v osmé třídě základní školy, rodiče se mě ptali, čím

bych chtěl být. Řekl jsem, že bačou. Odpověděli, že to je hezký plán,

ale že půjdu na gympl. Ale asi bych si i jako bača dokázal najít svou

spokojenost.


29

O DUŠI A SEXU

Náš život nesmí stát jen na jednom cíli

Co si můžeme představit pod pojmem „duševní zdraví“?

Duševní zdraví podle mého názoru můžeme charakterizovat jako stav

psychiky člověka, jež je schopna reagovat na okolí a srovnávat se sná

roky, které okolí přináší. A nároky jsou to různé, od stresové zátěže,

která se nám asi vybaví jako první, přes porozumění věcem a sociálním

situacím a jejich pochopení, až ke schopnosti reflektovat sebe sama. Pro

lidskou psychiku je charakteristické, že dokážeme nahlížet, co děláme.

Asi to není definice, ale tak si duševní zdraví představuji já. Jakodyna

mickou rovnováhu mezi vlivy a podněty z okolí a tím, jak je dokážeme

zpracovávat, porozumět jim a reagovat na ně. Není to triviální,pro

tože podnětů z okolí je nepřeberně, a jistou charakteristikou duševního

zdraví je schopnost jim správně přiřazovat význam a také je řadit podle

jejich priority, například že dokážeme rozlišit, že náš rozhovor jedůleži

tější než šum na chodbě a hluk ze silnice před budovou.

Určitým protipólem duševního zdraví je duševní nemoc. Ta se v našíspo

lečnosti stále chápe jako něco strašidelného, tajemného... Proč to tak je?

Každé narušení duševního zdraví rozhodně není nemocí, určitá nepohoda

může být součástí dynamické rovnováhy mezi okolím a mnou, i když se

přechodným stavům určitého zakolísání mysli dávají nálepky nemoci.


30

M A RTIN HOLLÝ

Duševní nemoci mají v očích obyčejného člověka oproti nemocem

tělesným určité výsadní postavení, což je dáno tím, že jim mocnero

zumíme, a to i z medicínského pohledu. Když se podíváme namezi

národní klasifikaci nemocí, nepíše se tam o duševních nemocech, ale

o duševních a behaviorálních poruchách, protože nesplňujícharakteris

tiku nemoci. U nemoci musíme vědět, co je nemocné, jak se toproje

vuje, jakou to má prognózu a jak se to léčí. U většiny duševních poruch

nevíme přesně, co je nemocné. Víme, že to je někde v mozku. Docela

dobře známe a máme popsané projevy duševních poruch a na základě

statistik dokážeme odhadnout jejich prognózu, ale jelikož vlastně přesně

nevíme, co léčíme, vztahujeme léčbu k projevům poruchy, ne kzáklad

nímu onemocnění. Z toho plyne, že oblast duševních poruch je stále

trochu neznámá, a neznámého se přirozeně bojíme. Lidi nejvíceznejis

ťuje emoční neadekvátnost. Pokud má někdo skoliózu nebo sádru, ale

na pohřbu pláče a po vtipu se směje, nepřijde nám nenormální. Ale když

někdo mluví „mimo“, velmi nás to znejistí, i když je jinak dotyčný jako

ze žurnálu. Nevíme, jak s tím pracovat.

V devadesátých letech se docela dobře prozkoumal mechanismusde

prese a z ačaly se psát populární články o tom, že deprese rovná se málo

serotoninu. Mnoho lidí se tehdy přihlásilo k tomu, že jsou depresivní,

protože tento stav měl najednou nějaké uchopitelné vysvětlení. I v očích

laika se deprese stala jasně definovanou nemocí, a možná to laikům bylo

jasnější než odborníkům. Mnoho lidí se přestalo za depresi stydět,pře

stali ji vnímat jako známku toho, že by byli slabí, protože se vědělo, že

deprese je poruchou serotoninového metabolismu. I když víme, že to je

nepřesná formulace, deprese se tím oddémonizovala. Myslím, ženej

bližší roky přinesou podobné poodhalení podstaty i dalších duševních

nemocí.


31

O DUŠI A SEXU

Jak stará je psychiatrie jako medicínský obor?

Psychiatrie je podle mého názoru stará tak jako celá medicína. Jejíko

řeny jsou už v antice. Někdy se mluví o tom, že duševní nemoci nejsou

opravdové nemoci, ale sociální konstrukty, a zmínky o tom, že se slé

čením duševních poruch začalo už hodně dávno, tyto teorie vyvracejí.

Těžká deprese, označovaná jako melancholie, byla popsaná už ve starém

Řecku. Péče o zvláštní stavy duše byla velmi propracovaná v arabském

světě v období našeho středověku a již tehdy bylo popsáno, jak se které

poruchy projevují, jaké jsou jejich symptomy.

V současnosti máme dost důkazů o tom, že naprostá většina duševních

poruch jsou nemoci mozku. Víme, že schizofrenie je neurodegenerativní

onemocnění, které můžeme farmakologickou léčbou zpomalovat nebo

úplně zastavit. O depresi zase víme, a teď to trochu zjednodušuji, že jde

o zánětlivý proces probíhající v centrálním nervovém systému. To zcela

vylučuje, že by duševní nemoci byly pouhými sociálními konstrukty, že by

to byla jen ta nálepka, kterou společnost dává nepřizpůsobivým jedincům.

Můžeme se samozřejmě bavit o tom, že sociální vztahy formují náš

„hardware“, protože víme, že mozek je neuroplastický. Záleží nastruk

tuře našeho mozku, na tom, kde má nějaká slabá místa nebo kde je naopak

pevný, a na interakci s prostředím, což společně vede k tomu, že seroz

vine nemoc mozku. Podobně bychom mohli mluvit o sociálních vlivech

u alergií, o tom, že například vyšší míra stresu může vést k tomu, že se

alergie objeví, ale nikdo nezpochybňuje, že astma je plicní onemocnění.

Když si rozbijeme nos, zlomíme si nohu nebo dostaneme chřipku, jdeme

k lékaři. Proč něco takového neděláme tehdy, když nás bolí duše?

To dnes už tak úplně neplatí. Situace se změnila a lidé už mnohem častěji

vyhledávají pomoc i v případě duševních problémů. Nicméně jde o jistý


32

M A RTIN HOLLÝ

strach ze stigmatu. Pokud uvažuji, zda mám duševní nemoc, tak se také

bojím, že bych mohl být „označen“. Je to problém, který má mnohovrs

tev. Souvisí s ním i nejisté ohraničení poruchy. Mám-li zlomenou nohu,

udělají mi rentgen a na snímku mi ukážou, že tady je to zlomené. Kdežto

například deprese začíná plíživě a já si ani neuvědomím, že pokud bych

sám sebe viděl v lednu a pak až v březnu, uvidím ten velký rozdíl,za

znamenal bych, že jsem smutný, pesimistický, nevýkonný, zpomalený

člověk, protože to sice trvá dva měsíce, ale zhoršuje se to každý den jen

trochu. Člověk s depresí navíc často obviňuje sebe sama z toho, že je líný.

Důležité jsou také obavy z toho, co řeknou lidi, protože se stanu jedním

z „nich“. I když nebudu nebezpečný, budu nespolehlivý...

A pokud se člověk odhodlá někam zajít, je často objednán nejdříve za

čtyři či šest týdnů. Pokud si na něj psychiatr udělá čas dříve, tak si ho

často neudělá dost, takže může mít pocit, že nebyl dostatečně vyslechnut.

První kontakt je velmi důležitý, ale protože naším základním nástrojem

je rozhovor, musí trvat dlouho.

Možná se bojíme toho, že se naše duše už nikdy neuzdraví... Jak sepo

stavit k t omu, že do našeho života nebo do života někoho z našichblíz

kých zasáhla psychická nemoc.

Když člověk onemocní, vyvolá to v něm někdy jistý moralizující postoj,

snahu si o věci co nejvíce načíst, dozvědět se co nejvíce informací od

lékařů, být poučeným pacientem, nezanedbávat léčbu... Reakcesamo

zřejmě závisí na diagnóze. Snažíme se člověka vtáhnout do procesu léčby,

dávat mu informace, ale je to pro něj těžké. Už kvůli stigmatu, které

se pojí s psychickými nemocemi, ale také kvůli významnému narušení

kontaktu s realitou a s ním i sebeobrazu. Pokud jde například opsy

chotickou ataku, člověk se najednou ocitne v jiném světě a nemocná je


33

O DUŠI A SEXU

i j eho vůle, nemůže zatnout zuby a jít dál, jak někdy očekává jeho okolí

a někdy i my.

Je třeba notná dávka trpělivosti a tolerance, a to nejen od okolí, ale i klienta

k sobě samému. Chce to čas, ale to neznamená, že se na všechno vykašleme

a necháme to jen na ten čas. Je to důležité nejen pro blízké lidi člověka spsy

chickou poruchou, ale i pro něj samotného. Někdy si říká, že když už se začal

léčit, měl by začít cítit, že se uzdravuje. Přitom pokud se nasadí například

antidepresiva, je úplně naivní si myslet, že se v prvních dvou týdnech něco

změní. Účinek se rozvíjí až mezi třetím a šestým týdnem užívání léků, a to

jen pokud jsme zvolili ten správný lék. Statisticky jsou všechny léky z dané

lékové skupiny stejně účinné, ale to nám neříká nic o individuální účinnosti.

Trpělivost není známka bezradnosti, neangažovanosti nebonedosta

tečné snahy.

A jak bychom měli reagovat, pokud psychická nemoc postihne někoho

z našich blízkých?

Bylo by dobré něco o té konkrétní nemoci vědět. Existují různéinfor

mační zdroje, které jsou spolehlivé. Samozřejmě člověk můžeprochá

zet různá diskusní fóra na internetu, což je nejspíše také důležité, ale

je třeba vědět, že tam nikdy nejsou nezaujaté příspěvky, do některých

přispívá více spokojených a do jiných více nespokojených lidí. Proto je

dobré ptát se ošetřujícího lékaře či zdravotníků v nemocnici. Pokudhle

dáme hlavně na internetu, je dobré se podívat, kdo konkrétní web založil,

kdo za ním stojí, zda má nějakou záruku odbornosti. Existují stánky

psychiatrických poraden, kde se dají najít užitečné rady.

Přístup k nemocnému závisí hodně na diagnóze a společnýmjme

novatelem je opět trpělivost. Je třeba si připustit, že jde o nemoc a ne

o slabost, že u dítěte s ADHD nejde o zlobivost a že člověk s počínající


34

M A RTIN HOLLÝ

demencí nám nedělá naschvály, i když dítě s ADHD taky někdy zlobí,

člověk s depresí je taky někdy líný a dementní stařík je také někdy „jen“

protivný. Obecně je ale dobré ke každému takovému projevu přistupovat

jako k příznaku nemoci, který nám samozřejmě může někdy vadit.

Co když psychicky onemocní třeba maminka malého dítěte? Jak jemu

vysvětlit, co se děje?

Tomu se v našich podmínkách věnuje malá pozornost. Když už sevzcho

píme a u děláme nějaký program pro příbuzné, chodí tam rodiče našich

pacientů. Málokdy je to pro děti. A například ve Skandinávii se hlavní

důraz věnuje právě práci s dětmi.

Neexistuje obecná rada, ale nejdůležitější je, aby zůstal zachovaný

vztah mezi dítětem a jeho nemocným rodičem. A ten se nemusínaplňo

vat podle šablony, kterou máme zažitou. Dítě může mamince pomáhat,

role se trochu změní, ale není to špatně. Vztah může být nestandardní,

protože chování nemocného je nestandardní, ale neznamená to, že to

dítěti a priori škodí. Přirozeně dítě nemá být přetěžované a má mítpod

poru. Děti ale každopádně potřebují vědět, co se děje, a to i s ohledem

na to, kolik jim je. Jiné to je s tříletým a jiné se sedmnáctiletým dítětem.

Jak se o sebe starat, aby si člověk udržel dobré duševní zdraví, nějak ho

neohrozil?

Víme, co je špatná rada: nestresujte se. Často ji slyšíte u lékařů, a každý,

kdo ji dostal, ví, že nefunguje. Neobsahuje totiž v sobě to důležité – jak

se nestresovat. Možná je lepší se zabývat oporami, které v životě máme.

Měli bychom sedět minimálně na trojnožce, mít svůj život zakotven

minimálně ve třech oblastech. Často je to práce, blízké vztahy a péče

o sebe, a to jak o tělesné zdraví, tak o seberozvoj.


35

O DUŠI A SEXU

Práce bývá pro člověka, který trpí nemocí, velmi obtížná, můžeme

tedy mluvit o smysluplné aktivitě. Když ale řeknu „smysluplná aktivita“

a podívám se po zaměstnancích korporátů, mnozí z nich chodí do práce

a žádnou smysluplnou aktivitu v tom nevnímají, protože nedohlédnou,

jakého soukolí jsou součástí. Proto je dobré mít tam ještě jednu nohu,

trojnožka může být vratká. Bývá to zakotvení v nějakém širšímkon

textu, od duchovna po religiozitu. Je také dobré k práci, kterouvydělá

vám, přidat něco, co mi dává smysl, třeba dobročinnost. A pro někoho

to může být to, že po večerech staví chatu. Je prostě potřeba vnímat, že

život není postaven na jednom cíli. Pokud s ním spojím celé své pojetí

a on je – ne mojí vinou – zrušen, celé sebepojetí je poškozeno.

Stephen Covey doporučuje takové cvičení. Každý večer bychom si

měli představit, že někdo na našem pohřbu pronáší smuteční řeč. Chtěl

bych slyšet jen to, že jsem byl dobrý ředitel nemocnice? Nebo bych chtěl

také slyšet, že jsem byl dobrý táta? Že jsem byl dobrý kamarád? A možná

i to, že jsem byl dobrý sportovec? A pak bych se měl zeptat, co jsem ten

den pro to udělal. Je to trochu tvrdé, ale dává to myslím odpověď.

Ovšem pro to, abychom zachovali své duševní zdraví, můžeme udělat

jen něco. Něco udělají geny a jejich mutace, a my můžeme přispět nějak

k tomu, aby to bylo lepší, ale nemusí se nám to podařit. Jako to platí

v celé medicíně. Měli bychom být pokorní k nedokonalostem.

Někteří lidé jsou přirozeně pozitivně naladěni, jiní od života čekají to

horší, než je nakonec potká. Dá se pozitivní naladění nějak vytrénovat?

Mohu se sama nějak pozitivně „naladit“?

Psal o tom Martin Seligman, jednak to vysvětloval, a pak také dával

nějaké návody, které jsou myslím použitelné. Nechci působit jakona

ivní zastánce pozitivního myšlení, ale existují pojmy jako naučený


36

M A RTIN HOLLÝ

pesimismus a naučený optimismus. To, zda jsme pesimisté neboopti

misté, není dáno jen tím, jak se narodíme, ale jak se nám to v životě

skládá a jakou zkušeností procházíme, a to především v raném dětství.

Svým dětem tedy nemusíme způsobit jen neurózu a duševní poruchu,

ale můžeme trajektorii jejich života změnit trochu i v tom, zda budou

optimističtější nebo pesimističtější.

Je potřeba vědět, z čeho se optimismus skládá. Když něco prožiju,

když zažiju situaci, která má vztah k mému sebeobrazu, je dobrépo

rovnat, kolik jsem toho udělal já a kolik je dílem okolí. Pesimisté mají

tendenci vnímat ve věcech, které dopadnou špatně, jako větší ten svůj

podíl, kdežto úspěch je podle nich věcí náhody. Optimisté mají častěji

pocit, že mají život ve svých rukou, a více se berou za své štěstí, vnímají

to opačně. Pesimista by se měl snažit více si podtrhávat svoji aktivitu,

připustit, že ve svém úspěchu hrál nějakou roli. Optimista by se zase měl

učit připouštět si, že na případném neúspěchu měl také svůj podíl. Jde

o to naučit se dívat na své chování „zvenku“, z pohledu kamery.

Když se nám stane něco, co nás „rozhodí“, někdo si vztek nebonepo

hodu dusí v sobě, jiný je obrátí proti svému okolí. Proč někdo reaguje

tak a jiný tak?

Vrátil bych se k optimismu a pesimismu, o kterých jsme mluvili před

chvílí a které s otázkou úzce souvisejí. Velkou roli zde hraje genetika,

nejde jen o to, jak se rodiče k dítěti chovají. Vidím to u svých vlastních

dětí. Jedna z mých dcer je od chvíle, kdy začala mluvit, nesmírněpo

zitivní. Když jí vezmete hračku, poděkuje, protože si může hrát sně

čím jiným, zatímco jeden náš syn nás odmalinka za všechno napomínal.

Samozřejmě výchova není v



       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz - online prodej | ABZ Knihy, a.s.
ABZ knihy, a.s.
 
 
 

Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2018 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist