E-kniha: Holky to někdy nemaj lehký – Radkin Honzák; Alena Večeřová-Procházková; Klára Mandausová

Holky to někdy nemaj lehký

Vyšlo také v tištěné verzi

Vyrobeno pro společnost Palmknihy - eReading

Radkin Honzák,

Alena Večeřová Procházková, Klára Mandausová

Holky to někdy nemaj lehký – e-kniha

Copyright © Mladá fronta, a. s., 2019

Všechna práva vyhrazena.

Žádná část této publikace nesmí být rozšiřována

bez písemného souhlasu majitelů práv.

HOLKY TO NĚKDY

NEMAJ LEHKÝ

Radkin Honzák

Alena Večeřová Procházková

Klára Mandausová

Radkin Honzák

Alena Večeřová Procházková

Klára Mandausová

HOLKY

TO NĚKDY

NEMAJ LEHKÝ

Mladá fronta

Text © Radkin Honzák, 2019

Text © Alena Večeřová Procházková, 2019

Text © Klára Mandausová, 2019

Cover Photo © Robert Tichý, 2019

ISBN 978-80-204-5504-8 tištěná kniha

ISBN 978-80-204-5621-2 ePub

ISBN 978-80-204-5623-6 Mobi

ISBN 978-80-204-5622-9 PDF

7

VŠEM, KTEŘÍ SE

NEVZDÁVAJÍ

8

Žena prý vydrží víc než kůň. Zvíře ladné, věrné, tiché,

chápavé, ochotné táhnout do padnutí, vystačit s málem,

vzdorovat nebezpečí, ale taky se splašit, vyvádět a bez­

hlavě letět hlavou proti zdi. Ať to stojí, co to stojí.

Deset příběhů. Deset žen, kterým se v životě objevily různě

velké překážky. Mohly se před nimi zastavit, uhnout, po

sadit se a lamentovat, že je není možné ani podlézt, natož

přelézt, nebo dokonce přeskočit. Mohly zavřít oči, dělat, že

neexistují, a donekonečna se o ně otloukat. Možná o tom

všem chvíli dokonce přemýšlely. Jenže nakonec si řekly, že

jediná správná možnost je zkusit s nimi zacloumat, praštit

do nich, vyvrátit je ze základů, zničit, přetvořit v užitečné.

Nevěděly, jak dlouho to bude trvat, kolik slz, pocitů úzkosti

a bezmoci to bude stát, ani jestli vyjdou jako vítězky, ale

rozhodly se to zkusit.

Jsou to ženy, které dennodenně potkáváte, a možná je

jich příběhy zrovna žijete i vy. Ztrácí své blízké. Přetahují

se o partnery. Bojí se těch, se kterými žijí. Hledají útočiš

tě ve věcech a situacích, které je pomalu zabíjejí. Perou se

s handicapem... A začínají znovu. Prostě proto, že u dna,

ke kterému se blížily, jim došlo, že nahoře svítí slunce a že

9

stojí za to znovu se k němu dostat. Při představě definitivního dopadu se nadechly a chytly lana, o kterém už si možná myslely, že neexistuje.

Co dělaly v životě špatně? A co se jim naopak povedlo? V čem můžou být ostatním příkladem – ať už špatným, nebo dobrým?

Psychiatrička Alena Večeřová Procházková se dívá na jejich životní cesty pohledem laskavé lékařky, která vidí do duší, zná jejich zákonitosti a vzorce, ve kterých se lidé pohybují.

Psychiatr Radkin Honzák vysvětluje široké souvislosti, proč se lidé chovají tak, že si někdy ke dnu koupí vstupenku sami, anebo odmítají nabízený zpáteční lístek. I to, v čem jsou ženy a muži různí a stejní. Mimochodem, úvodní rčení o ženě a koni platí i pro muže.

TAK JEN DO NÁS,

PANE DOKTORE Proč se někdy chováme tak, že nad tím zůstává rozum stát? A co je vlastně rozum? Je to on, který nám velí chovat se pitomě, utápět se v křivdách, opakovat blbé životní vzorce? Nebo jsou to naše emoce, bludy a obludy minulosti a kdoví co ještě? A co je předpokladem spokojeného života? Otázek je tolik a můžete nad nimi sedět tak dlouho, že nebudete potřebovat televizi, ba ani knihovnu a postel, protože na nic jiného kromě povídání vám nezbude čas.

Zkusili jsme to s psychiatrem Radkinem Honzákem. Oba

jsme si své domovy sice zachovali v původním stavu, ale čas, který jsme spolu u rozhovorů strávili, jako by utíkal v jiném rytmu, hodina se zdála minutou, půlden hodinou. Radkin Honzák je brilantní lékař, skvělý vypravěč a okouzlující humorista, kterého chcete poslouchat, žasnout nad jeho úsudkem a ptát se dál a dál.

Nebyla jsem to ale tentokrát jen já, kdo kladl otázky, ač

na nic jiného coby novinářka nejsem zvyklá. Radkin Honzák mě postavil i do druhé role – toho, kdo se musí zamýšlet a odpovídat. Uvedl to, jak je jeho dobrým zvykem, kouzelně:

12

„Můj kolega psychiatr měl pacientku schizofreničku. Když jí

řekl, že se při terapii bude vyptávat, odpověděla, že ona ale

taky.“ Pochopila jsem, že se stanu na čas tak trochu pokus

ným zvířátkem, které se skvěle hodí jako ukázkový příklad

toho, co všechno se může v životě pokazit. A taky napravit.

Tak jen do mě, pane doktore. A do nás všech, co si se svým

životem občas nevíme rady. Jsme upřímně rádi (a pozor, není

v tom ani špetka ironie), že vás máme! 13 14 Povídání první: S panem doktorem o pohádkách Radkin: Celý život jsem sám sobě a všem holkám sliboval,

že dám dohromady knížku, která ponese název Holky to

někdy nemaj lehký. A obzvláště ty hezký! Tak teď mám

konečně příležitost a čas. Klára: Proč si myslíte, že to mají hezký holky těžší? Radkin: Hezký holky jsou princezny, na které si netroufne

normální chlap. Protože my jsme strašní hrdinové, ale zá

roveň strašní poserové. Děsně se bojíme odmítnutí. Stan

dardní chlapec si prostě hezkou holku nedovolí oslovit,

tudíž její okruh vážných zájemců je zaplněný psychopaty,

kteří se nebojí. A proto hezké holky udělají většinou doce

la blbou první, ne-li druhou zkušenost, protože psychopati

jsou velmi okouzlující. Klára: Ovšem jen do určité doby! Protože i princezny po

užívají mozek a jsou schopné psychopata prokouknout. Radkin: Ale na tom začátku, kdy pracují instinkty a emo

ce daleko víc než racio, je to zcela dostačující. Holka je

okouzlená a zároveň podvedená tím, jak on je schopný. Její

budoucí mateřský instinkt říká: Hurá, tohle bude ideál

ní ochrana mých potomků. Pak se vyklube to, co v něm

doopravdy je. A je po legraci! Klára: Jenže krása, v tomto případě ta lidská, je ošemetná

kategorie. Já si třeba myslím, že krásný, nebo hezký, chce

te-li, je každý. Radkin: Krása má hlavně svůj smysl! Krása rovná se zdraví,

mimo jiné. To už věděli staří Řekové. Asymetrické obli

čeje jsou vnímané nejen jako nepravdivé, ale částečně

i jako nezdravé. Takže klasická řecká krása je mimo jiné

ukazatel toho, že je člověk v pořádku. Teď se mi vybavuje

jedna vzpomínka ze školy. Měl jsem spolužáka, synka ju

goslávského velvyslance. Byl hodně před námi a evidentně

měl ADHD, během vyučování se procházel po třídě a pan

učitel ho nechával. Jen když už toho bylo dost, řekl: Tomáš

ku, stačilo, sedni si. K všestranné spokojenosti, nikoho

to nijak nevzrušovalo. No a tenhle chlapec, když dostal

ve druhé třídě na konci roku vysvědčení, řekl učitelce, že

je kurva. Já tohle slovo neznal. Přišel jsem domů, pídil se

po jeho významu a rodiče mi řekli, že je to křivá povaha,

z latinského curvus, křivý. Klára: Můžu posloužit něčím podobným, i když se to týká

krásy jen vzdáleně a zprostředkovaně. Já si ještě asi v de

seti myslela, že kurtizán je voják. Znala jsem tehdy jen

název Balzacova románu Lesk a bída kurtizán. Asi se mi

to nějak propojilo s partyzánem. A že je to druhý pád

množného čísla ženského rodu, mně nedošlo. Nemyslíte

ale, že se shodujeme na tom, co je krásné, spíš ze zvyku?

Protože to vidíme všude kolem nás. Nutí se nám, že tohle

je ta správná krása, a my tak přebíráme měřítka, která

jsou obecně platná v daný čas a na daném místě? Zkrátka

považujeme za krásné to, co velí doba a okolí? Radkin: Tohle mě napadlo, jak se vždycky říkalo, že české

holky jsou nejhezčí na světě. Když se mi konečně podařilo

vyjet do ciziny, ačkoli jen do té podivně spřátelené – do Ju

goslávie –, zjistil jsem, že je to pravda. Ale pak jsem si

říkal, jestli to nebude tím, že jsem na české holky zvyklý,

a proto mi ty ostatní nepřipadají tak pěkné. Když to ale

srovnám s emocemi, ty jsou taky univerzální! I když se

někteří snažili tvrdit opak. Třeba Darwin před sto padesáti

lety. Oni tenkrát byli tak osvícení, že zakázali pánaboha

a nemohli připustit myšlenku, že by byli australští divoši

stejní tvorové jako my. Ještě behavioristi v padesátých le

tech to popírali a mysleli si, že emoce je zvyková v té které

oblasti, ale není! Smích je stejně univerzální jako slzy.

Úsměv dělá po celém světě holku hezčí! Říkám svým se

střičkám: Holky, usmívejte se, protože jste krásný, a když

jste navíc v ovulaci, nemusíte dát ani halíř za kosmetiku.

Příroda si přeje, aby život pokračoval dál. Klára: A nemají to hezké holky těžší, kromě toho sezna

mování s psychopaty, i ve chvíli, kdy začnou stárnout?

Napadá mě možná ne úplně trefný příměr. Když vadne

nenápadný vřes, vypadá dlouho podobně jako ve svých

nejlepších časech, ale když zvadne růže, hned to na ní

každý pozná. Radkin: Hezké holky jsou zvyklé na to, že kolem nich všich

ni chodí a dělají ách jó, ách jó, jak jsou krásné. A navíc

si všichni myslí, že hezká holka má oproti těm ostatním

samé úlevy, ať přijde, kam přijde. Klára: Takže když už její krása není, co bývala, je hezká

žena víc ohrožená trudnými myšlenkami? Prostě proto,

že už slýchá míň ách jó? Radkin: My staří prasáci víme, že krása je stále, jen má jiný

kabát, než měla v šestnácti nebo třiatřiceti. Oceňujeme ji

i v šedesáti nebo devadesáti. Dokonce dokážeme ocenit

krásu exhumované lebky! Hele, jeden můj známý chodil

schválně kolem budovy televize, ze které vycházely he

rečky. A ony čekaly, že je bude zdravit, jenže on je osten

tativně míjel. Bylo zajímavé, jak to s některými zacvičilo.

Blahosklonně se chystaly, jak mu pokynou, a on je minul

jako patník. Celá věc totiž souvisí i s otevřeným doznáním

k narcismu. Když budete psychologicky vyšetřovat lidi,

jak moc jsou narcističtí, a žádat je, aby svůj narcismus

ohodnotili od nuly do devítky, našinec obvykle řekne číslo

okolo trojky, kdežto narcista klidně přizná devítku. Vlast

ní krása je pro něj pozitivní vlastnost. Klára: Dá se tedy vůbec zobecnit, že se hezkým ženám stár

ne hůř? Radkin: Ale ne, stárnutí nesou špatně všichni, včetně mužů.

Každého z nás to nějak potrefí. Napsal jsem velkou báseň

o rozloučení s blázincem: „Stařičký gramofon dnes novou

desku hrál, řekli, že pěkná je, a proto neskuhral.“ Stárnutí

je opouštění, loučení se s něčím. To se ale děje, i když do

růstáte. Vymyslel jsem na to přísloví: I loučení s ďáblem je

bolestivé. Málokdo si uvědomuje, jak úžasné je pucovat si

zuby a moct si u toho zpívat! A nadává, že jsou schody čím

dál vyšší a písmena čím dál menší. Ale víte co, pojďme teď

opustit tohle téma a zkusme se o sobě nejdřív něco dozvě

dět, když už si máme povídat. Jaká byla vaše první hračka? Klára: A je to tady, začínám být pod drobnohledem psychia

tra! Budiž, ráda se stanu andulou, na které se předvádějí

možnosti resuscitace. Přemýšlím o té první hračce... Spíš

si pamatuju hned na několik prvních – velký plyšový med

věd, co se jmenoval Medvěd, plyšový pes Kikouš, plyšo

vý zajíc Zajíc a Fifina, taky plyšová, tuším, že to byl pes

s culíky z vlny, tedy ženského pohlaví. Až pak přibývaly

panenky. Teď se pochlubte vy. Radkin: My jsme měli kostky. Klára: No jasně, kostky! Ty jsem asi měla taky. Radkin: Můj táta byl lékárník a nosil domů dřevěné cívky,

na kterých byl v kase namotaný papír na účtenky. Když mi

bylo šest, dostal jsem elektrický vláček. Zajímavě voněl,

tedy spíš smrděl, a furt nejezdil. Klára: Takže jste si ho musel sám posunovat. Radkin: Ano, postavili jsme koleje, a pořád bylo něco špat

ně, tak jsme do něj šťouchali. A jakou pohádku vám četli

jako první? Klára: Tedy vy mi dáváte, to jsem zvědavá, jaké kostlivce mi

takové otázky odhalí ve skříni. Asi Polámal se mraveneček,

tu jsem uměla nazpaměť, a pak jsem slýchávala klasiku,

Popelku, Sněhurku a tak. Radkin: Počkejte, ale to už máte z obrazovky, ne? Klára: Kdepak, z knížek. U nás se hodně četlo a vyprávělo.

Do šesti let se o mě hodně starala prababička, kterou si

na konci života k sobě vzala její dcera, moje babička. Ta mi

pořád něco povídala. A pak mně šoupli knížku do ruky a čti

si. Vlastně jsem si ji asi vzala sama. Milovala jsem čtení. Radkin: Já bych u sebe jako první vsadil na Broučky. A pak

na Říkejte si se mnou: „Vezmi žlutou tužku, namaluj mi

hrušku, a pod hrušku talíř, sláva ty jsi malíř.“ Nejdřív jsem

ji slyšel já, pak moje sestra, bratr, moje děti, potom jejich

děti. Mám to zvládnuté, není divu, že ji umím pořád pře

říkat celou. Klára: Neděsili vás Broučci trochu? Nebo spíš nerozesmut

ňovali? Mě tedy velmi. Stačilo vidět obal s Trnkovým ob

rázkem a bylo mi úzko. Radkin: Já jsem řval jako kráva, když koťátka uhořela. Klára: Počkejte, tam byla nějaká koťátka? Radkin: Ano, pohádka o neposlušných koťátkách – černém

a  mourovatém kocourkovi a  kočičce bílé jako mléko.

Máma kočka šla na nákup, nechala je doma a říkala jim,

ať jsou hodná. Kocourci se ale začali prát, vrazili do ka

men, ta se zbortila, žhavé uhlíky se na ně vysypaly, koťátka

začala hořet a uhořela. Klára: To je příšerný! Nejspíš jsem to vytěsnila. Radkin: Možná to později vyhodili, protože to bylo extrémně

surové. Klára: Mně vadil konec... a spali a spali. A já brečela a bre

čela. A na moudrou Janinku si vzpomínám taky jako na do

jemnou bytost. Radkin: To byla ta, která to tam vždycky zfackovala. Hele,

je vidět, že máme společný základ, i když nás od sebe dělí

třicet let. Pamatujete ještě kuličky? Klára: No jasně. Já jsem je do důlku spíš odšoupávala, než

cvrnkala. Moc jsem to neuměla, takže co to šlo, jsem je

jen posunovala. Říkalo se tomu, tuším, šoupat voly. Radkin: A to ještě za vás bylo? Klára: Samozřejmě, narodila jsem se v roce 1968, 20. srpna.

Hezké datum, že? V uvozovkách, samozřejmě. Radkin: To nás asi taky sbližuje, narodil jsem se 30. března,

patnáct dní po německé okupaci. Klára: Proč se mě ptáte na první hračky a pohádky? Je to

v životě nějak důležité? Radkin: Protože budeme mít plno rozdílných názorů, jiných

pohledů a odlišných řešení, hledám napřed to, co máme spo

lečného. Lidi mají víc společného, než tuší. Hlavně jsou lidmi

a mají společná omezení. Myslíme si, že skutečnost je to, co

nám sděluje náš mozek – to si myslíme všichni –, a zapomí

náme, že nemáme jiný kontrolní mechanismus než zase svůj

mozek. A ty obrazy světa potom pokládáme za pravdu, která

je ale u každého trochu jiná. A někdy jsme ochotni se pro

ni porvat. Jinakosti se bojíme, protože ji neznáme, protože

nás zneklidňuje, až ohrožuje. Než se k ní ale dobereme, je

dobré poznat tu stejnost, cítit se tak bezpečněji a vědět, že

jinakost nás obohacuje, a vůbec neohrožuje. 22

23

Tvůj těžký příběh

bude možná

návodem k přežití

pro někoho jiného

Ženy vypráví své příběhy. Všechny jsou skutečné. Někdy je

ale těžké znovu otevírat staré rány, povídat o věcech, které

bolely, a přiznat si, že jsme to my, komu se to všechno stalo.

Proto jsme se rozhodli neuvádět pravá jména tam, kde si to

vypravěčky nepřály. Tato kniha nechce dojímat a skandali

zovat těžké životní osudy, ale ukázat, že cesty ze dna vzhůru

existují, přestože se to někdy zdá zhola nemožné.