načítání...
menu
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: Holka ze sekáče – Tereza Kratochvílová

Fungujeme! Vážení zákazníci, knihy si u nás můžete nadále objednávat s doručením Českou poštou, GLS či aktualizovanou Zásilkovnou. Tyto objednávky vyřizujeme v běžném režimu, stejně tak nákup e-knih a dalších elektronických produktů. Nařízením vlády jsou z preventivních důvodů zavřeny některé naše pobočky, bližší informace naleznete zde
Holka ze sekáče

Elektronická kniha: Holka ze sekáče
Autor: Tereza Kratochvílová

Nejsem žádná holka, která prodává oblečení v second handu. Jsem holka, kterou vlastní mamka nechala napospas v porodnici. Rozhodla jsem se vyprávět svůj příběh o tom, jaký to je být ... (celý popis)
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  189
+
-
6,3
bo za nákup

ukázka z knihy ukázka

Titul je dostupný ve formě:
elektronická forma tištěná forma

hodnoceni - 71.9%hodnoceni - 71.9%hodnoceni - 71.9%hodnoceni - 71.9%hodnoceni - 71.9% 85%   celkové hodnocení
2 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: CPress
Dostupné formáty
ke stažení:
EPUB, MOBI, PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku a kopírování
Médium: e-book
Rok vydání: 2019
Počet stran: 199
Rozměr: 22 cm
Úprava: ilustrace
Vydání: 1. vydání
Skupina třídění: Česká literatura
Jazyk: česky
ADOBE DRM: bez
ISBN: 978-80-264-2792-6
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis / resumé

Nejsem žádná holka, která prodává oblečení v second handu. Jsem holka, kterou vlastní mamka nechala napospas v porodnici. Rozhodla jsem se vyprávět svůj příběh o tom, jaký to je být adoptovaným dítětem, teenagerem bez biologických rodičů a dospělým, co se s tím vším musí nějak vyrovnat. Píšu o hledání vlastní identity a kořenů. O tom, že věci nejsou černobílý. Odkrývám prekérní situace, s nimiž se adoptovaní během života setkávají. Jsem sice holka z druhý ruky, ale taky originál a strůjce vlastního života.

Popis nakladatele

Už v břiše jsem věděla, že něco není v pořádku.

Nejsem žádná holka, která prodává oblečení v second handu. Jsem holka, kterou vlastní mamka nechala napospas v porodnici. Rozhodla jsem se vyprávět svůj příběh o tom, jaký to je být adoptovaným dítětem, teenagerem bez biologických rodičů a dospělým, co se s tím vším musí nějak vyrovnat. Píšu o hledání vlastní identity a kořenů. Odkrývám prekérní situace, s nimiž se adoptovaní setkávají. Jsem sice holka z druhý ruky, ale taky originál a strůjce vlastního života.

Předmětná hesla
Zařazeno v kategoriích
Tereza Kratochvílová - další tituly autora:
Holka ze sekáče Holka ze sekáče
 
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

TEREZA KRATOCHVÍLOVÁ

HOLKA ZE SEKÁČE

CPress

Brno 2019


Holka ze sekáče

Vyšlo také v tištěné verzi

Objednat můžete na

www.cpress.cz

www.albatrosmedia.cz

Tereza Kratochvílová

Holka ze sekáče – e-kniha

Copyright © Albatros Media a. s., 2019

Všechna práva vyhrazena.

Žádná část této publikace nesmí být rozšiřována

bez písemného souhlasu majitelů práv.


Věnováno mojí nejmilejší mamince,

tatínkovi a celé naší rodině.

Všem adoptovaným dětem a jejich rodičům.


Obsah

7. 6. 1985 6

Listopad 1989 7

1990 7

1992 8

4. 7. 1993 9

Jak to všechno začalo 12

2000 16

Terezko, jsi adopto vaná 20

Vášeň jménem tanec 24

2006 30

První láska 31

Konec základky, co teď? 37

2009 39

Střední škola a začátek divo kýho období 40

Když to není láska, tak co? 52

2010 58

Dědičná metabolická porucha 59

Strach z opuštění 65

Sbo hem, dědečku 66

S trac h 73

2011 75

Dospělost je tu, je mi 18! 76

2013 90

Jdu s pravdou ven 92

Itálie 94

2013 96


Poslední ro k na střední 97

Černo před očima 100

Maturita je tady! 115

2014 121

Život po škole 122

První práce 126

Dala jsem výpo věď, co teď? 137

2015 140

Letím na Bali! 141

Stěhuju se do centra a mám no vou lásku 148

Alenka v říši divů 155

Biolo gická máma se chce sejít 158

17. listopad 2017 160

Bublinka 167

Setkání s biolo gickým tátou 169

2018 171

Pětadvacáté naro zeniny 174

Jdi s pravdou ven! 176

Odpo vědi od Báry 183

2019 184

Sardinie 187

Závěrem 192

P.S. Nahlédnutí do spiso vé do kumentace 196

Mo je milo vaná maminko 198

Můj milý tatínku 198

Milá Petro 199

Milý Petře 199


• 6 •

Můj příběh začíná v roce 1992. Ale protože jsou do něj zapojeny

čtyři další osoby, dovolím si vám nejdřív představit příběh mojí

maminky a tatínka.

7. 6. 1985

Dneska je krásný den. Jupí, já se vdávám! Možná jsem se trochu

zbláznila, ještě mi není ani 21 let. Možná si řeknete, kam se ta holka

žene, po půl roce chození s chlapem... Ale já vím, že jsem šťastná, že to

prostě chci a že Jirunka, můj nastávající, je prostě ten pravý. Když se

Fo tka ze svatby ro dičů. Zleva dědeček

a babička, taťka, mamka, babička a její bratr.


• 7 •

tak zamýšlím, vždycky jsem v zásadních věcech věděla, co chci, a intui

ce mi napověděla, že dělám správně. Chtěla jsem být zdravotní sestřič

ka a stala jsem se jí, chtěla jsem Jirunku a mám ho za manžela. Také

jsem si přála holčičku Terezku...

Listopad 1989

To jsou věci, lidi se semkli, na Václaváku se zvoní klíčemi a Havel bude

snad i prezident. Já a Jirunka – normálně se jmenuje Jindřich, to jsem

vám úplně zapomněla říct – jsme v euforii. Máme vlastní třípokojový

byt v pražských Stodůlkách, práci, která nás baví, teď se otevírá mož

nost cestovat, můžeme poslouchat muziku, chodit na koncerty a vůbec si

moc hezky žijeme. Až na to, že oba víme, že k dokonalému štěstí nám

přece jenom něco chybí.

1990

„Ahoj, tak co? Jak se máte s Jirunkou? Už máte nějaké to miminko? Vy

nechcete děti? Jindrovi je už 33, máte nejvyšší čas!“ Všichni mi lezou

na nervy. Proč pořád vyzvídají? Já přece nechci nikomu vyprávět, jak

chodíme po vyšetřeních a bulím každý měsíc, když to dostanu. Vím, že

jsem mladá, ale já si miminko moc přeju a příroda nebo co je asi proti.

Nic neponechám náhodě a nebudu se spoléhat, že to snad někdy v bu

doucnu vyjde. Rozhodla jsem se. Podáme žádost o adopci a já dál budu

běhat od lékaře k  bylinkáři, šamanovi a  komukoli, kdo nám pomůže.

A  tak začíná běh na dlouhou trať. Absolvujeme jednání na úřadech

a podstupujeme psychologické testy i lékařská vyšetření.


• 8 •

1992

„Tak si kup kočárek,“ slyším ze sluchátka telefonu. „Cože?“ „No fakt,

máš pozitivní test HCG!“ Moje kolegyně z  práce je nadšená, jako by

sama byla těhotná. I já jsem nadšená, ale zároveň cítím, že něco není

úplně v pořádku. Ta moje intuice. Mimoděložní těhotenství. Naděje je

v háji a možnost vlastního dítěte v nedohlednu. Ale já mám Jirunku,

také skvělého tchána, který sám prožil celé dětství v sirotčinci, chápající

maminku, super sourozence a přátele. A hlavně – někde leží naše žá

dost o miminko a to miminko si nás určitě časem vybere za své rodiče.

Už není tajemství, že jsme se rozhodli adoptovat. Nikdo se ale

nevyptává, asi je to tabu. Snažím se zaplašit větu svého známého,

Mamka s taťkou na do vo lené.


• 9 •

psychiatra: „Nikdy bych dítě neadoptoval. Geny, nejistý původ, problé

my s biologickou rodinou.“ Blablabla, kecy. Mám přece svoji intuici, že

jo. Všechno bude v pořádku. Láska je nejvíc, a když my dáme lásku, tak

se nám i vrátí.

4. 7. 1993

Tak a je to tady, miminko si nás našlo! Jedeme s Jirunkou do porodnice

seznámit se s naší holčičkou. Zatím se oficiálně Terezka nejmenuje, ale

pro nás už to Terezka je. Když mi sestřička položí do klína nádhernou

holčičku, až se vyděsím návalu emocí. Cítím radost, štěstí, lásku, ale

i  strach z  obrovské zodpovědnosti, abych něco nepokazila, abych byla

První měsíc spo lu.


• 10 •

malé schopná dát vše, co potřebuje. Nevím, proč se říká, že adoptiv

ní rodiče dají domov a lásku cizímu dítěti. Já to cítím úplně obráceně.

Když Terezku vidím, vůbec nemám pocit, že by nebyla naše. „Mimin

ko si můžete vzít po svátcích domů,“ slyším jak v mlze sestřičku a taky

ji v  mlze vidím, protože bulím jak malá holka. „Cože? Po svátcích?“

Aha, nějaký Cyril a Metoděj a taky Jan Hus. „Ne, přijdeme si pro ni

zítra!“ odpovídám rezolutně, aniž bych si uvědomila, že doma ještě

nemáme ani kočárek. To je ten rozdíl: nastávající maminky mají moře

času vše si nakoupit a  připravit, ať jde o  běžné praktické věci, nebo

i  změnu dosavadního života. My adoptivní maminky máme pěkný

fičák. Ale nic není problém, prostě Terezku nenecháme už ani den bez

Vítání o bčánků.


• 11 •

mamky a  taťky. Myslím, že ty dva týdny, před kterými se narodila,

stačily. Rovnou z porodnice jdeme pro kočárek, ještě že už nežijeme za

bolševika, na výběr jsou všeho mraky. S pocitem, který ani neumím po

psat, a pýchou, že jsem konečně maminkou, volám do práce a oznamuji,

že po Cyrilovi, Metodějovi a  Husovi už nepřijdu, protože nastupuji

na mateřskou dovolenou.


• 12 •

Jak to všechno začalo

Ještě že naši byli blázni do fotografování a  natáčení, jinak bych

si spoustu věcí nepamatovala. Miluju starý fotky a videa, vždycky

když přijedu domů a  mám čas, prolezu videokazety a  pouštím si

je pořád dokola. Baví mě sledovat a analyzovat situace, nálady lidí

na videu, baví mě připomínat si všechny okamžiky, které si už ani

nepamatuju. I přes to, že jsem byla jedináček a naši už si další dítě

neadoptovali, mi dětský kolektiv vůbec nechyběl. Mamka s taťkou

měli velkou partu přátel s dětmi podobnýho věku, a tak jsme po­

řád někam vyráželi. Byla jsem hodně ubrečený dítě. Pořád a  po­

řád jsem brečela, mamka se ode mě nemohla skoro hnout. Když

k  nám přišla návštěva a  já jsem usnula, nemohli ani spláchnout

záchod, protože by mě to probudilo. Rodiče to se mnou museli

mít těžký, když jsem neustále plakala a  mamka nevěděla, jak mi

má pomoct. Nevěděla, co mě trápí, a tak zkoušela všechno mož­

ný, jen abych přestala. Pamatuju si, že jsem se hodně bála mužů.

Nechtěla jsem k žádnýmu jít, měla jsem z nich strach. Jedinej, ke

komu jsem šla vždycky, byl táta, u něj jsem se cítila v bezpečí. Jak­

mile se ale objevil nějakej strýček, zpanikařila jsem a  utíkala se

schovat k mámě. Říkali o mně, že jsem strašně rozmazlená a ni­

kde nevydržím sama. Jednou mě hlídala babička s dědou a já jsem

tak moc plakala, až rodiče museli odejít z koncertu a přijet si pro

mě. Byla jsem prý často nesnesitelná. Já jsem ale jen měla všude

strach a necítila jsem se dobře. Bezpečí jsem cítila jedině v náru­

či táty a  mámy. Hodně jsem se vztekala, mívala jsem odmalička


• 13 •

hysterický záchvaty vzteku. Přicházelo to vždycky zničehonic.

Taťka mě natáčel na kameru, jak se vztekám a  brečím, a  mam­

ka mu pokaždý říkala: „No jen si ji natoč, podívej, jak se vzteká!“

Hrozně mě to bolelo a trápilo. Potřebovala jsem pochopení a oni

si ze mě ještě dělali srandu. Potřebovala jsem utěšit a  obejmout,

a  přitom jsem se stávala terčem posměchu, což mě vytáčelo ješ­

tě víc. Vzpomínám si, že jsem často brečela takovým tím vzlyka­

vým pláčem. Hodně jsem se v noci bála a schovávala se pod peři­

nou. Všechno mě hned rozhodilo a stresovalo. Myslela jsem si, že

všechny ty emoce jako vztek a hněv jsou špatný a musím je v sobě

potlačit. Jenže jsem to už přestávala rozeznávat  – nevěděla jsem,

jestli nesmím projevovat ani radost. Na videokazetě z  mých pá­

tých narozenin se všichni radujou, já mám sfoukávat svíčky a  je

na mně vidět, jak nechci projevit, že jsem šťastná. Bývala jsem

pak i hodně nemocná, pořád jsem měla horečky, angíny a chřipky.

Měla jsem kvůli tomu ve škole odklad. Prej bych totiž celou první

třídu kvůli nemocem zameškala.

Mamka i  taťka mají oba ještě dva sourozence, takže jsem

byla obklopená poměrně velkou rodinou. Hodně času jsem trávi­

la u babičky a dědy Kratochvílových. Jako dítě jsem to tam milo­

vala a hrozně ráda jsem k nim jezdila na prázdniny. Protože jsem

vyrostla na pražském sídlišti, byl to pro mě úplně jinej svět. Mi­

lovala jsem, když jsem mohla odjet z Prahy. Jinej vzduch, příroda

a jiný lidi. Protože jsem byla hodně malinká, nevzpomínám si, jak

mě širší rodina přijala. Ale z vyprávění vím, že všichni byli nadše­

ní a rodiče v adopci nesmírně podpořili. Největší radost ze všech

měl děda Kratochvíl, protože byl sám ze sirotčince. Děda umřel,


• 14 •

když mi bylo třináct let, a moc mě mrzí, že jsem si s ním o jeho

životě nestihla popovídat. Věřím, že bychom si měli hodně co říct.

Babička mi řekla, že dědova máma byla kurva. Nezvládala se o něj

starat a děda musel jít do sirotčince, kde byl až do svých osmnácti

let. Máma ho prý jednou za čas navštívila i s jeho mladší sestrou,

ale moc se o něj nezajímala. Jednoho dne dostal děda šatenky – to

byly takový poukázky, za který si mohl vyměnit oblečení. V sirot­

činci se objevila máma a všechny mu je vzala. Potom, co se děda

oženil s babičkou, ho máma ještě párkrát navštívila, ale jen po něm

chtěla peníze. To se babičce nelíbilo a vysvětlila tchyni, že by byla

ráda, kdyby k nim už nechodila a nechala je žít. Od tý doby se prej

děda se svojí mámou neviděl, a kdo byl jeho otec, nikdo neví. Tať­

ka říká, že to byl možná nějaký voják, protože dědovi furt chodily

do sirotčince banány a on je od tý doby přímo nesnášel.

V  letech, kdy si mě rodiče adoptovali, nebyly žádný dopro­

vodný organizace jako dnes. Dřív rodiče navštívila sociálka, prošli

psychologickými testy, a  pokud vše úspěšně zvládli, byli zařazeni

do žádosti o adopci. Po tříletém čekání konečně zazvonil telefon

a o pár kilometrů dál, v porodnici U Apolináře, jsem na ně čekala

já. Mamka mi vyprávěla, že jsem původně měla jít do úplně jiné

rodiny, ale když jim volali, že si pro mě na začátku července mů­

žou dojít, odmítli, protože už měli zaplacenou dovolenou. Kdo ví,

jak to bylo, ale jsem šťastná, že jsem se dostala právě do svý rodi­

ny. Protože v  té době nebylo kde dohledávat informace, jak vy­

chovávat adoptovaný dítě, jednali rodiče podle intuice. Měli něko­

lik doporučení od sociálních pracovníků, třeba že by mi o adopci

měli říct co nejdřív, ideálně než půjdu do první třídy, a že by bylo


• 15 •

fajn připravovat mě na to odmalička. A tak se dětem vypráví uni­

verzální pohádka, že si pro ně rodiče došli do velkýho domečku,

kde byla spousta miminek, a oni si vybrali právě jeho nebo ji. Mý

fantazii se ovšem meze nekladou, a  tak jsem si tuhle informaci

přebrala podle svýho. Pamatuju si, že u  nás na sídlišti jsme přes

ulici měli sekáč. Občas jsme tam s mamkou zašly a určitě mi mu­

sela vysvětlovat, co to second hand znamená. Říkala, že oblečení,

které tam prodávají, je od lidí, kterým se už třeba nelíbí nebo jim

nesedí, a tak ho posílají dál. V mé hlavičce plné otázek a fantazie

mi docvaklo, že to má hodně společnýho s mým životem a mým

příběhem. Taky mě přece někdo nechtěl, a  tak mě poslal dál...

Proto nejsem se svojí maminkou a mám maminku novou. Moh­

lo mi být asi šest let, když jsem venku kamarádce řekla, že jsem ze

sekáče.

Myslím, že je skvělý, jak mě rodiče na téma adopce odma­

linka připravovali. Spousta lidí je přesvědčená, že když je mimin­

ko malý, nic si nepamatuje, skoro ani nevnímá. Opak je pravdou.

Četla jsem spoustu odborných článků a  mám nakoukaná videa,

kde jsem se dozvěděla, že miminko vnímá už v  prenatálním ob­

dobí. Uvědomuje si, jak se maminka cítí, jestli má strach, nebo je

šťastná, a  třeba i  přítomnost otce, který na něj zpovzdálí mluví.

První dny po narození jsou nejdůležitější a já jsem šťastná, že jsem

v nemocnici bez mamky a taťky strávila „jen“ dva týdny.


• 16 •

2000

Bože, jak těch sedm let uteklo. Terezka půjde do první třídy. Měla rok

odklad, protože byla často nemocná, už jako miminko. Vzpomínám si

na první dny, týdny a měsíce – změnilo se nám úplně všechno. Vzpo

mínám si na pocit štěstí, ale i na vyčerpání a nejistotu, když jsem seděla

v noci na balkoně s kruhy pod očima až k bradě, protože Terezka neby

la miminko, co se jenom hezky napapá a spinká. Byla miminko plačí

cí, a to hlavně v noci. Umělá mléka jsme měnili skoro rok jak ponožky,

protože jí žádné nesedlo. Zvracela, kakala a plakala. No a já jsem na

tom balkoně zase bulela a modlila se, aby byla v pořádku a nic se ne

stalo, abych o ni nepřišla. Občas přišla na návštěvu sociální pracovnice,

S tetičkou Írou, bratránkem a sestřenkou.


• 17 •

ujistit se, že je o  miminko postaráno. Mimochodem to byla fajn žen

ská, která nám hodně pomohla i  při definitivním uzavření adopční

ho procesu – konečně jsme dostali rodný list, kde bylo napsáno, že jsme

Terezčini rodiče a  nese naše příjmení. Sedím a  přemýšlím: v  září jde

holčička do školy a  musíme jí říct, že ji porodila jiná žena. Nemůžu

říkat maminka, protože to jsem přece jenom já. Je pravda, že jsme od

začátku věděli, že Terezce nebudeme lhát, a jak pomalu brala rozum,

vyprávěli jsme jí pohádku o tom, jak jsme si ji našli a vybrali. Všechno

bylo zalité sluncem, nikdo nebyl zlý a nikdo za nic nemohl. Je pravda,

že děti jsou mnohem vnímavější, než si my dospělí vůbec dokážeme

představit.

Je nedělní ráno, převalujeme se s Jirunkou v posteli a oba myslíme

na totéž. Dnes ráno řekneme Terezce pravdu. Ne takovou zamlženou

převedenou pohádku, ale tvrdou realitu, jak přišla na svět, jak ji ne

chala biologická matka v porodnici a my jsme si ji vzali domů. Najed

nou úplně ztrácím odvahu. Pochopí to? Není na to ještě moc malá? Co

když se bude vyptávat, jak vypadala? Bude se zajímat PROČ? Bude

nás mít ještě vůbec ráda? Co jí odpovím? Že za to její matka nemoh

la, že ji donutily okolnosti, že možná byla hodná? Sakra, vždyť znám

i  její jméno. Přestože jsem se ho snažila vytěsnit, stejně jako jiné pro

mě nepříjemné věci, nepodařilo se mi to. Mam jí opravdu říct, co si

myslím? Že já bych to nikdy neudělala, protože si nedovedu představit,

že nosím devět měsíců pod srdcem dítě a pak se ho vzdám? Že si mys

lím, že ať se stane cokoli, vše se dá vyřešit, když se opravdu chce? Vím,

že nemám právo nikoho soudit, nežiji jeho život a neexistuje přece člo

věk, co nikdy neudělal něco špatně. Myslím, že bude nejlepší nechat si

své domněnky pro sebe. Nebudu před Terezkou o  té paní mluvit víc,


• 18 •

než bude bezpodmínečně nutné. Nechám ji v  iluzi, že se vlastně ta

kové věci jako odložit dítě občas prostě stanou a jí že se to tolik netýká.

Ano, vím! Intuice. Takhle je to špatně. Řekni jí, co si o takovém člově

ku doopravdy myslíš, co se může v průběhu Terezčina života stát, řek

ni jí všechno, co víš! Cítím se opravdu mizerně. Jirunka vidí, že jsem

v háji. Zavolá na Terezku a řekne jí pravdu sám, aniž by zabíhal do

podrobností. Má můj obdiv, jak to zvládl, a mně padá kámen ze srd

ce. Terezka ví a my víme, že jsme udělali, co bylo správné a nutné. No

a zase brečím, brečí teda i Jirunka a nakonec i Terezka. Její reakce mě

prekvapí: „Já to, maminko, stejně tak nějak věděla.“

Žijeme dál a  neřešíme. Teda pouze já a  Jirunka, ale jak se občas

přesvědčím, Terezka řeší. V televizi běží seriál, ani nevím, jestli to je

Esmeralda nebo Divoký anděl nebo rádoby romantická mexická nebo

jiná slátanina. „Mami?“ slyším Terezku do kuchyně, kde se věnuji ně

čemu asi důležitému a vůbec nevnímám, že zarputile sedí u televize.

„Nechala mi maminka nějakej řetízek nebo něco na památku, když mě

musela nechat v  tý porodnici?“ Udělá se mi špatně, uvědomuji si, jak

Terezka vše vnímá a prožívá. „Ne, nenechala ti nic,“ odpovídám a vů

bec nevím, co jí říct víc. Je lepší mlčet? Mlčím. Terezka také mlčí.Opět

neřeším. Nemám se poradit s  psychologem, jak mám na takové otáz

ky reagovat? Ne, nebudu se radit, nebudu z  toho dělat žádnou vědu.

Doufám, že se Terezce ta paní vytratí z mysli a všechno bude zase slu

níčkové. Mýlím se. Uběhne pár dní, nakupujeme v  obchodním cent

ru. „Mami, kup mi tuhle panenku,“ žadoní Terezka. „Nekoupím, máš

hraček dost a nemůžeš mít vše, na co si ukážeš.“ Terezka se otočí a pro

náší větu, která mě má varovat: „Ale moje maminka by mi ji koupila!“


• 19 •

Rupnou mi nervy. „Nekoupila by ti nikdy nic, když se o tebe ani nedo

kázala postarat!“ Terezka stojí jak opařená, oči má plné slz a já dobře

vím, že to není kvůli panence.




       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz – online prodej | ABZ Knihy, a.s.
ABZ knihy, a.s.
 
 
 

Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2020 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist