načítání...


menu
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: Holka, kterou nechtěli – Torey L. Hayden

Holka, kterou nechtěli

Elektronická kniha: Holka, kterou nechtěli
Autor: Torey L. Hayden

– Jessie je holka, kterou nechtěli. Holka s dramatickým osudem, který se nakonec povede proměnit, i když to je za cenu náročné práce lidí kolem ní a také samotné Jessie. Torey Hayden v knize popisuje složité úsilí o získání důvěry malé ... (celý popis)
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  269
+
-
9
bo za nákup

ukázka z knihy ukázka

Titul je dostupný ve formě:
elektronická forma ELEKTRONICKÁ
KNIHA

hodnoceni - 69.2%hodnoceni - 69.2%hodnoceni - 69.2%hodnoceni - 69.2%hodnoceni - 69.2% 80%   celkové hodnocení
2 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: » PORTÁL
Dostupné formáty
ke stažení:
EPUB, MOBI, PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku a kopírování
Médium: e-book
Rok vydání: 2020
Počet stran: 255
Rozměr: 21 cm
Úprava: ilustrace
Vydání: Vydání první
Spolupracovali: z anglického originálu Lost child přeložila Linda Bartošková
Skupina třídění: Fyzioterapie. Psychoterapie. Alternativní lékařství
Jazyk: česky
ADOBE DRM: bez
ISBN: 978-80-262-1634-6
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis

Jessie je holka, kterou nechtěli. Holka s dramatickým osudem, který se nakonec povede proměnit, i když to je za cenu náročné práce lidí kolem ní a také samotné Jessie. Torey Hayden v knize popisuje složité úsilí o získání důvěry malé holčičky, která už se bojí k někomu přilnout. Jessie neuvěřitelně lže, její lhaní je až patologické a slouží jí jako adaptační mechanismus. Alespoň někdy je za hrdinku, i když si to vybájí, a lži jí mají sloužit k tomu, aby ji někdo bral vážně. Díky vytrvalé terapeutické práci se jí ale podaří tuhle ochranu postupně opustit a stát se tím, čím doopravdy je malou, citlivou holkou.

Předmětná hesla
Zařazeno v kategoriích
Torey L. Hayden - další tituly autora:
 (CDmp3 audiokniha)
CD Spratek -- 5 CD - Audiokniha CD Spratek -- 5 CD
Holka, kterou nechtěli Holka, kterou nechtěli
Spratek -- Příběh dítěte, které nikdo nemiloval Spratek
 
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

Torey L. Hayden

HOLKA, KTEROU NECHTÌLI

Položila proužek na stůl a sklonila se nad

ním. „Budu je stavět podle toho, jak mám

koho ráda.“ Otevřela plechovku a vytáhla

z ní váček s malými kulatými kameny.

Nabrala si jich hrst a začala je rychle

rozmisťovat po proužku. „Enir. Ta má trojku.

Paní omasová. Ta má taky trojku. Paní

Caldwellová, která vaří, má šestku, protože je

hodná. Melanie, která má pokoj naproti mně,

má sedmičku, protože je to moje nejlepší

kamarádka. Joseph. Ten má jedničku.

Josepha nenávidím. Kdyby tu byla nula,

dostal by nulu. Ffion, ta nová holka, má

„Víš, co chci dělat dneska?“ zeptala se Jessie,

jakmile vešla do místnosti. „Chci hrát tu

tvoji hru.“

„Kteroupak?“ zeptala jsem se.

To už si k sobě přitáhla moji brašnu

a rozepínala přezku. „Tuhle.“ Vytáhla

plastový proužek s číslicemi. Potom popadla

plechovku s hracími kameny pro dámu. Vytáhla z váčku další hrst kamenů a nejistým hlasem řekla: „Moje rodina je tady nahoře.“ Ukázala na vyšší čísla stupnice. „Jsou tak asi osmičky. Mamka je možná devítka.“ „Nevypadáš jistě.“ Ta otázka Jessie zaskočila. Zaraženě se na mě podívala, pak pohlédla znovu na pruh plastu, už téměř celý pokrytý kameny. „Co tvoje rodina?“ zeptala jsem se. „Kam bys na té stupnici dala členy své rodiny? Kam bys dala mamku?“ Neodpověděla hned. Byla to jen nepatrná pauza, ale znatelná. Jessie vzhlédla. „Tys tu hru zkazila.“ dvojku, protože pořád mele o té svojí pitomé kočce. Už mám těch jejích keců o kočce plné zuby.“ „Dnes máš na každého hodně jasný názor.“ „Jo, taky na tebe. Možná máš pětku, protože tu většinou nejsi. Ne že bys byla tak zlá, ale občas mě štveš.“

Jessie je holka, kterou nechtìli. Holka s dramatickým

osudem, který se nakonec povede promìnit, i když to je

za cenu nároèné práce lidí kolem ní a také samotné Jessie.

Torey Hayden v knize popisuje složité úsilí o získání dùvìry

malé holèièky, která už se bojí k nìkomu pøilnout. Jessie

neuvìøitelnì lže, její lhaní je až patologické a slouží jí jako

adaptaèní mechanismus. Alespoò nìkdy je za hrdinku,

i když si to vybájí, a lži jí mají sloužit k tomu, aby ji nìkdo

bral koneènì vážnì. Díky vytrvalé terapeutické práci se jí

ale podaøí tuto „ochranu“ postupnì opustit a stát se tím,

èím doopravdy je – malou, citlivou holkou.

Torey L. Hayden je autorkou řady velmi úspěšných románů, které

představují skutečné příběhy z prostředí škol pro děti s poruchami

chování. Pracuje jako speciální pedagožka a rodinná terapeutka.

Dnes žije ve Velké Británii. V Portále vyšly její knihy Spratek,

Dračice a mazánek, Zvíře, Tygřice, Sebranka a Tichá holka.

www.portal.cz www.portal.cz

www.portal.cz

Torey L. Hayden

5

25

75

95

100

holka_kterou_nechteli_obalka_str_1_4_cmyk

úterý 14. července 2020 11:15:48


Obsah

Část I 5

Kapitola první 7

Kapitola druhá 17

Kapitola třetí 27

Kapitola čtvrtá 35

Kapitola pátá 45

Kapitola šestá 57

Kapitola sedmá 65

Kapitola osmá 69

Kapitola devátá 75

Kapitola desátá 83

Kapitola jedenáctá 91

Kapitola dvanáctá 99

Kapitola třináctá 107

Kapitola čtrnáctá 115

Část II 119

Kapitola patnáctá 121

Kapitola šestnáctá 127

Kapitola sedmnáctá 135

Kapitola osmnáctá 145

Kapitola devatenáctá 153

Kapitola dvacátá 163

Kapitola dvacátá první 171

Kapitola dvacátá druhá 181

Kapitola dvacátá třetí 189

Kapitola dvacátá čtvrtá 197

Kapitola dvacátá pátá 207

Kapitola dvacátá šestá 215

Kapitola dvacátá sedmá 223

Kapitola dvacátá osmá 231

Kapitola dvacátá devátá 241

Kapitola třicátá 249

Epilog 255



Původní anglické vydání:

Lost Child vyšlo v Curtis Brown Ltd., New York, v roce 2019.

Copyright © 2010 by Vida Press

České vydání

Translation © Linda Bartošková, 2020

Illustrations © Michaela Brajková

© Portál, s. r. o., Praha 2020

ISBN 978-80-262-1684-1


ČÁST I



 7

KAPITOLA PRVNÍ

V  březnu jsem uviděla prvního skřivánka. Samozřejmě že ne

ptáčka. Na našich vysoko položených větrných vřesovištích bylo v tuto

roční dobu na skřivánky moc brzo. Tenhle byl nakreslený na papíru

A4, obyčejném, který se dává do počítačové tiskárny, a  na první po

hled mi ten ptáček zcela unikl. Meleri se ke mně natáhla a ukázala na

pravý růžek úplně dole. Nasadila jsem si brýle na čtení, podržela pa

pír proti oknu auta, abych tu kresbičku, velkou sotva jako můj nehet

na palci, uviděla. Počasí bylo toho dne typicky velšské, na nebi visely

husté mraky a mžilo – na mlhu to bylo moc husté, na mrholení moc

jemné  –, takže v  autě na zadním sedadle bylo šero jako v  opuštěné

kapli. Ptáček se na tom papíru krčil mezi ježatými stébly trávy, očka

měl jasná a výraz mazaný, jako by věděl něco, co já ne. Peří měl zářivě

barevné, spíš jako papoušek než skřivan. Podél pravého okraje papíru

stoupaly drobounké noty, aby znázornily zpěv.

„Co ty na to, není to známka talentu?“ zeptala se Meleri. „Je jí te

prve devět.“

„Jak jsi říkala, že se jmenuje?“

„Jessie. Jessie Williamsová.“

Ty drobné detaily kresby, tak přesné a složité, mě okouzlily.

Meleri otevřela plastové desky na kolenou, vytáhla další tři kresby

a  podala mi je. Dvě byly nakreslené fixkou stejně jako ta, kterou už

jsem měla v ruce. Další byla provedená tužkou, s čarami tak tenkými

a  pavučinkovými, že jsem je v  tom kalném světle sotva rozeznala.

Z  každé n a mě vykukoval ten ptáček.

„Líbí se mi, že je kreslí,“ poznamenala Meleri. „Připadají mi veselí.

Jako by Jessie pořád měla naději.“


 8

Byla to už řádka let, co jsem Meleri Thomasovou viděla poprvé.

Stalo se to v Cardiffu, v šatně televizního studia velšského kanálu S4C,

kam nás obě pozvali do časného ranního vysílání jako hosty. Já tam

měla představit jednu svou knihu a ona se účastnila panelové diskuse

o dětských právech. Meleri mě okamžitě zaujala, ovšem ta by zaujala

každého. Měla velmi výrazný vzhled, atraktivní, skoro italský – velké

tmavé oči a  dlouhé, tmavé vlasy  – a  na sobě obepnuté, sytě smarag

dové šaty z  úpletu. To by bylo úžasné samo o  sobě, ale ona se navíc

pozoruhodně podobala známé televizní kuchařce Nigelle Lawsonové.

Dokonce jsem chvíli měla za to, že je to ona, a divila se, proč ji pozvali

do velšské diskuse o dětských právech.

V  televizních šatnách vždycky vládne napjatá atmosféra. Skoro

každý, kdo čeká, až se objeví před televizními kamerami, je z  toho

či onoho důvodu nervózní, takže i  když se lidé usazení v  šatně mezi

sebou neznají, často se spolu dají do řeči, aby nervozitu zahnali. Pro

mě to bylo tentokrát náročné, protože všichni mluvili velšsky. Naučila

jsem se velštinu teprve nedávno a  moc plynule mi nešla. Navíc můj

americký jazyk ještě tak úplně nezvládal velšskou výslovnost. Tím pá

dem si z toho dne pořádně pamatuji jen trapas, který se mi povedl. Je

likož počasí je vždycky vděčné téma rozhovoru, napadlo mě pozname

nat, jak velice si užívám chladné svěží počasí, které tu poslední dobou

máme. Vyvolala jsem tím nečekané veselí, načež jsem se dozvěděla, že

„mráz“ zní ve velštině hodně podobně jako výraz pro „sex“.

Znovu jsme se s  Meleri setkaly na malé konferenci sociálních pra

covníků a dalších profesí pro podporu mládeže, a opět v Cardiffu. Ty její

vlající černé vlasy a oslňující oblečení jsem okamžitě poznala. Zasmály

jsme se vzpomínce na můj trapný přeřek a  já byla nucena přiznat, že

moje velština je dnes ještě horší než dřív, jelikož jsem se přestěhovala

do jiného kraje, kde se mluví hodně jiným dialektem. Sice jsem velšské

texty stále četla docela dobře, ale skoro jsem tím jazykem přestala mluvit.

„Ale to je můj kraj,“ řekla Meleri, když jsem jí to vysvětlovala. „Tam

bydlím!“ A dodala: „Když jste tak blízko, určitě musíte přijet do Glan

Morfy. Mám tam spoustu dětí, které bych vám moc ráda ukázala.“


 9

Trvalo další dva roky, než jsem se ocitla v autě, které mě vezlo po hodně

urbanizovaném mořském pobřeží, kde jedno přímořské městečko plynule

přecházelo v  další, a  mělo namířeno do dětského domova Glan Morfa.

Celá ta oblast byla zpustlá, počínaje opuštěným nákladním přísta

vem, který dřív sloužil lomům, nyní už zavřeným, a  konče ponurým

zábavním parkem s  rozbitou horskou dráhou a  zabedněnými stánky.

Pak přišly nekonečné míle autokempů, s řadami a řadami omšelých ka

ravanů se skvrnami od rzi, které byly teď mimo sezonu úplně prázdné.

Auto zabočilo na dlouhou úzkou cestu mezi dvěma takovými

kempy. Byla samá díra, takže vůz zpomalil a jel sotva krokem. Cesta to

byla tak hrbolatá, že jsme se na tom zadním sedadle musely smát, jak

to s námi házelo, ale pak se za řídkým lesíkem stromů pokroucených

mořským větrem vynořila dlouhá, nízká budova. Strohý zadní trakt

a  brutalistní architektura naznačovaly, že ji postavili v  šedesátých le

tech minulého století. Bílý nátěr kolem oken se loupal. Hrubá omítka

na zdech měla barvu ovesné kaše. Meleri vycítila moje zděšení z  tak

pochmurného prostředí a řekla: „Doufám, že letos obec najde peníze

na nový nátěr, ale spíš si myslím, že je utratí na opravu cesty.“

Uvnitř však byl jiný svět. Vstupní hala byla dobře osvětlená a  vy

malovaná bíle s  tyrkysovými pruhy různě sytých odstínů. Byly tu

k  vidění plakáty a  na nástěnce fotografie z  různých akcí a  výletů. Na

opačném konci se nacházela prosklená kancelář, kde na stěnách visely

individuální rozvrhy, kalendář a  spousta fotek dětí. Představili mi Jo

sepha a Enir, odpovědný personál.

Když jsem do kanceláře vešla, Enir hned zapnula elektrickou konvici,

vytáhla čtyři hrnky a odměřila do nich instantní kávu. „Máte ráda bílou?“

zeptala se a přidala mléko dřív, než jsem stačila odpovědět. Joseph otevřel

kulatou fialovou plechovku, ve které byly nejrůznější pamlsky. „Máte štěstí,“

prohlásil vesele. „Ještě zbylo několik čokoládových tyčinek.“ Jednu mi podal.

Strávili jsme velmi příjemnou čtvrthodinku tím, že jsme se sezna

movali. Enir bylo dvacet osm let. Byla zaměstnaná v  dětském domově

čtyři roky, práce na směny se jí líbila, protože ji mohla dobře sladit se

školním rozvrhem malé dcerky, a těšila se, až pojede v létě na dovolenou


 10

na Mallorku. Joseph vypadal, že je mu něco přes čtyřicet. Pracoval v Glan

Morfě skoro deset let, takže tu byl služebně nejstarší, a zastával teď pozici

vedoucího denní směny. Práce se mu líbí, jak řekl. Bylo mu jasné, že

pro většinu lidí to není žádná zvláštní kariéra, ale pro něj ano. Líbilo se

mu „být v přední linii“, jak se vyjádřil, kde mohl pomáhat dětem, které

přišly do Glan Morfy, aby tu rostly a měnily se. Snažil se jim dát pocit, že někam patří, že na nich někomu záleží, a zdálo se, že se to daří, protože několik „absolventů“ – dětí, které dosáhly osmnácti let a už nebyly v péči

sociálního úřadu – stále pravidelně jezdilo za Josephem na návštěvu.

Když jsme si společně vypili kávu, Meleri a Joseph mě odvedli chod

bou za dveřmi kanceláře do malé místnosti přecpané nábytkem. U jedné

zdi stála dvě hnědá křesílka a dvě malé kartotéční skříňky, a u protější

zdi ošoupaná béžová pohovka. Uprostřed stál masivní dřevěný stolek

s bílou vzorovanou umakartovou deskou s přistrčenými čtyřmi oranžo

vými plastovými židličkami – člověk se kolem mohl sotva protáhnout.

„Není to nic moc,“ poznamenal Joseph. Neomlouval se, prostě to

konstatoval. „Ale tohle je naše terapeutická místnost. Asi bych měl říct terapeutická místnost v uvozovkách, protože se tu taky konají porady, pohovory, taky si sem chodíme sednout s  dětmi, se kterými si potře

bujeme promluvit stranou někde v klidu, a také, jak vidíte, skladiště.“

Meleri odešla pro Jessii, takže jsem si vybrala židličku po pravé

straně stolku a posadila se.

Za několik minut se otevřely dveře a vstoupila Meleri s malou hol

čičkou. „Tady máme Jessii,“ řekla. „A Jessie, tohle je Torey.“

To dítě mi věnovalo vřelý, přátelský úsměv.

Děvčátko to bylo hezké, spíš takovým tím starosvětským způso

bem, i když ten dojem možná vyvolávaly jen její šaty. Místo legín a ba

revné mikiny, jaké nosí většina děvčat jejího věku, byla Jessie oblečená

do opraných bavlněných šatů a  zeleného svetříku s  krátkými rukávy, které by lépe zapadly do sedmdesátých let minulého století. Vlasy měla

rovné, skoro po ramena, světle zrzavé, po straně s pěšinkou a sepnuté

sponkou, aby jí nepadaly do obličeje. Oči měla sytě zelené. Byla drobná,

vypadala na míň než na devět let.


 11

„Ahoj,“ pozdravila jsem ji. „Nechtěla by ses posadit?“ ukázala jsem

na židli u  stolku přímo naproti mně, protože byla nejblíž místu, kde

holčička stála.

Jessie se na ni neposadila. Místo toho stůl obešla a vytáhla si židli

vedle mě, ale nesedla si. Zarazila se a dlouze, zpytavě se na mě podívala.

„Darovala jsem vlasy,“ oznámila mi. „Proto je nemám moc dlouhé.

Předtím mi sahaly až sem.“ Ukázala si asi do půlky nadloktí. „Ale pak

jsem si je ustřihla a teď z nich bude paruka pro nějakou holčičku, která

nemá žádné vlasy, protože má rakovinu.“

„To je od tebe moc hezké,“ řekla jsem na tento nečekaný příval informací.

„Mně vlasy rostou hodně rychle.“

„Udělala jsi skvělou věc. Tak, třeba by ses chtěla posadit.... Paní

Thomasová by se mohla posadit na pohovku, jestli bude chtít, a ty mů

žeš sedět na té židli. Přinesla jsem pár věcí, které můžeme společně

dělat,“ řekla jsem.

Jessie nijak nenaznačila, že by se posadit chtěla. „Máš hezké vlasy,“

poznamenala. „Můžu si na ně sáhnout?“

Udělala to, než jsem stačila odpovědět. „Jsou to moc pěkné vlasy.“

„Děkuji ti.“


 12

„Jsou kudrnaté. Jako vlasy filmové hvězdy. Jsi filmová hvězda? Protože takové vlasy mají filmové hvězdy.“

Filmové hvězdy rozhodně nemají vlasy jako já. To, co jsem považo

vala za „objem“, když jsem bydlela v Montaně se suchým podnebím, se

ve vlhkém Walesu přeměnilo v divoké a nezvladatelné vývrtky. Většinu

dní jsem vypadala jako ovce.

Jessie mi jednu kudrnu natáhla do plné délky a podržela ji napnu

tou právě tolik, aby to nebylo zcela nevhodné. Její pohled ani nezakolí

sal. „Mohla bys ty vlasy darovat. Jsou dost dlouhé. Přemýšlelas o tom?“

„Myslím, že jsou trochu moc kudrnaté.“

„Je to pěkné, darovat vlasy. Měla bys.“

„Děkuji ti, budu o tom uvažovat,“ odpověděla jsem a začínala jsem

být z toho rozhovoru trochu nesvá.

„Podle mě jsi filmová hvězda,“ usoudila Jessie, „a  proto nechceš

svoje vlasy darovat.“

„Děkuji ti za poklonu, ale už mě prosím tě pusť, protože to dost tahá.“

Jessie nadále udržovala oční kontakt a ústa se jí roztáhla v mírném,

lehounce vzdorovitém úsměvu. Byla pánem situace a věděla to. A věděla také, že já to vím.

„Mohla by ses posadit, prosím?“ požádala jsem ji znovu.

„Divně mluvíš.“

„Viď, že ano? Mám takový přízvuk. Je americký. Mohla by ses po

sadit, prosím?“

„Co je to?“ Pustila moje vlasy, nahnula se přes stůl a  zvedla koženou brašnu, kterou jsem s  sebou přinesla. Pro mě to byla „kouzelná krabice“, protože za dávných časů to byla skutečná lepenková krabice plná per, papírů, loutek, hracích karet a dalších věcí, které mohou děti

zabavit. Dnes jsem je nosila v brašně, což bylo praktičtější.

Jessie odepnula zámeček a nahlédla dovnitř. Oči se jí rozsvítily. „Hele!

Máš fixky Staedtler. A  ještě je nikdo neotevřel! Pořád mají vršek přele

pený nálepkou. Vyzkouším je. Něco nakreslím. Máš tu nějaký papír?“

Položila jsem na otevřenou brašnu ruku. „Nejdřív si trochu popo

vídáme. Abychom se seznámily.“


 13

„Proč?“ opáčila.

„Protože si myslím, že to pomůže. Ty ne?“

„Ne.“ Vytáhla z balíčku jednu fixku a začala si kreslit na předloktí.

„Tohle nebudeme dělat,“ vytáhla jsem jí fixku z prstů.

Meleri, která seděla na pohovce za námi, se předklonila a  řekla:

„Budeš mít spoustu času kreslit jindy. Torey má v plánu jezdit za tebou

na návštěvu každý týden.“

„Proč?“ zeptala se Jessie.

„Myslíme si, že by bylo pěkné, abys měla někoho jen pro sebe. Aby ti pomohl s některými těmi věcmi, které tě trápí,“ odpověděla Meleri.

„Mě nic netrápí,“ prohlásila. Neříkala to nijak vzdorně. Snad jen trochu omluvně, jako by mě litovala, že jsem sem jela takovou dálku

úplně zbytečně.

„Pojďme se chviličku seznamovat,“ navrhla jsem. „Pověz mi, jaké

věci ti připadají zajímavé.“

„Tohle,“ ukázala na fixky.

„Ano, ráda kreslíš, viď? Co ještě tě baví?“

Jessie teatrálně pokrčila rameny. „Nevím.“

„Začneme... zmrzlinou. Jaká příchuť je tvoje oblíbená?“

„Trpím nesnášenlivostí laktózy,“ odpověděla.

„Jessie,“ vložila se mezi nás Meleri. „Ničím takovým netrpíš.“

„Ale ano. Dostávám z ní běhavku. Vy to jenom nevíte.“

„Tak to necháme být,“ řekla jsem. „Co televize, který program máš ráda?“

Jessie dramaticky vzdychla. „Už si můžu vzít ty fixky?“

Na stole přímo přede mnou ležela složka s  jejími skřivánčími

kresbami, takže jsem ji otevřela a vytáhla obrázek, co byl nahoře. „Paní

Thomasová mi ukázala tvoje nádherné kresby. Moc se mi líbí barvy,

kterými jsi nakreslila toho skřivana.“

Další nespokojený povzdech a  Jessie se skácela čelem na stolek.

„Jé-žiš,“ zamumlala potichu.

„Taky vidím, že bys ty fixky nejradši hned vyzkoušela.“

„No jo,“ zahučela Jessie do stolu. Pořád s čelem na umakartu se pootočila a zdvihla levou paži, aby nakoukla dozadu na Meleri. „Vždycky

 14

je taková?“ zeptala se s  kamennou tváří. Obě jsme se rozesmály, což,

jak jsem tušila, Jessie chtěla.

Nakonec se Jessie posadila, popadla kresbu skřivana a podržela si

ji před obličejem. „Nakreslila jsem to pro Idrise,“ řekla. „Dej mi fixku

a napíšu tam jeho jméno. Pak bude každý vědět, že je to pro něho.“

„Kdo je Idris?“ zeptala jsem se.

„Můj bratr. Je mu osmnáct. Bydlí ve Švýcarsku, ale příští týden si

pro mě přijede. Pojedeme do Rhylu. Do centra volného času. Tak mi

dej tu fixku. Napíšu sem jeho jméno. Ta kresba je opravdu pro něho. Vy

byste ji neměly mít. To je ten problém tady. Pořád mi kresby berou a já

si je chci nechat pro svoji rodinu.“

„Jessie, nic z toho není pravda,“ ozvala se Meleri.

„Ale je. Koukni, máte všechny moje věci v  té složce. Jsou to moje

obrázky. Nekreslila jsem je pro vás.“

 15

„Ne, Jessie, pravda to není s  tím bratrem. Žádného bratra nemáš.

Nebydlí ve Švýcarsku. Nepojedeš do Rhylu.“

„Já bratra mám,“ odsekla zostra.

„Ne, nemáš. Prosím. Už jsme o tom mluvily. Mnohokrát. Pamatuješ

na náš plán pokroku? Co v něm stojí o vymýšlení?“ zeptala se Meleri.

„Mám bratra. Jenom o něm nevíte. Zabili ho. Když jsem byla malinká.“

„Jessie,“ řekla Meleri varovně.

„Byl v nočním klubu a šel si ven zakouřit a přišli zlí chlapi. Střelili

ho do hlavy a jeho mrtvolu strčili do kontejneru.“

„Jessie, prosím,“ varovala ji Meleri. „Znáš pravidla. Jinak se budeš

muset jít zklidnit.“

Jessie s  úsměškem na rtech pohlédla po straně na mě a  dobro

myslně škubla rameny, jako by to všechno byla jen hra.

Jelikož jsem nevěděla, jak pokračovat v rozhovoru, podala jsem jí fixky.

Jessie se rozzářila. Trhnutím balíček otevřela a hlasitě počítala, aby

se ujistila, že je jich dvacet. Vytáhla tmavě zelenou fixku a  položila

kresbu se skřivanem před sebe. Obrátila ji rubovou, prázdnou stranou

navrch a vyzkoušela fixku několika drobnými čarami. Pak vytahovala

jednu po druhé ostatní barvy a zkoušela je stejným způsobem.

„Chci to udělat pořádně,“ vysvětlila, „aby na mě byl Idris pyšný.“

Zdvihla papír a bedlivě hodnotila barevné stopy, nakláněla papír v sina

lém světle zářivek na jednu stranu a pak na druhou, jako by byly velice

důležité. Potom papír položila, obrátila ho stranou se skřivanem opět

nahoru a pozvedla sadu fixek. Dlouze, upřeně se na ně dívala. Poznala

jsem, že se rozhoduje, co udělá. Skoro jsem cítila, jak přemýšlí, ale vů

bec jsem netušila, co přijde. Její jednání mi připadlo podivně nesouvislé,

jako by se všechno odehrávalo v nějakém kontextu, který neznám. Ob

vyklé kroky, které obnáší psaní nebo kreslení na papír, tu prostě chyběly.

Znovu vybrala tmavě zelenou fixku, tu, kterou si vytáhla už na

začátku, znovu se nad ní zamyslela a  pak najednou začala po papíru

prudce, tvrdě čmárat.

Instinktivně jsem ji chtěla zadržet, protože tu krásnou kresbu se

skřivanem ničila, ale ovládla jsem se a nechala ji. Sem a tam, sem a tam

 16

pokračovala rozmáchlými zlostnými tahy. Za chvilku se zadýchala,

jako by to bylo těžké tělesné cvičení.

Pohlédla jsem přes hlavu Jessie na Meleri. Vykulila oči, aby na

značila, že Jessie se chová bizarně, ale z jejího výrazu jsem poznala, že

tohle nevidí poprvé.

Jessie čmárala tři nebo čtyři minuty, dokud nepokryla celou stránku.

Skřivan, tráva, ve které stál, písničkové noty po straně, to všechno zmi

zelo pod tmavě zeleným inkoustem. Nakonec se Jessie narovnala a za

dýchaně spustila ruce k bokům. „Doufám, že máš další papír,“ řekla mi.

Nejistě jsem přikývla.

„Tenhle jsem musela přeškrtat.“

„Napadlo mě, jestli tě rozzlobilo, když jsme ti pověděly, že ten pří

běh o Idrisovi není pravda, takže jsi nám chtěla ten obrázek vzít?“ ze

ptala jsem se.

„Né,“ odpověděla ledabyle. „Jenom jsem chtěla ze sebe dostat toho ďábla.“

„Co tím myslíš?“ zeptala jsem se.

„Copak ti to paní Thomasová neřekla?“ kývla Jessie přes rameno

na Meleri.

„Co mi měla říct?“

„Že jsem posedlá. Čekám na vymítače.“

„Ne, tohle mi neřekla. Protože jsem si docela jistá, že paní Thoma

sová tomu nevěří. A já taky ne.“

„To je v pohodě,“ odpověděla Jessie vesele. „Nemusíš něčemu věřit,

aby to byla pravda.“

„Takové věci nejsou pravda, to prostě neberu,“ odpověděla jsem.

„Spoustu let jsem pracovala s mnoha dětmi a ani jedno nebylo posedlé.

Ne doopravdy. Někdy něco provedly. Někdy provedly něco opravdu

špatného. Ale to bylo tím, že byly vystrašené. Nebo popletené. Nebo

opravdu, opravdu potřebovaly, aby jim někdo pomohl.“

„To byly tamty děcka, ne já. Protože já mám v sobě opravdu ďábla,“

odpověděla Jessie, „a ten je skutečný.“

„Tomu nevěřím.“

Mile se usmála. „Však uvěříš.“

 17

KAPITOLA DRUHÁ

Když jsem začátkem sedmdesátých let minulého století začínala

v  USA učit, stále jsme hledali způsoby, jak dosáhnout pokroku v  pří

padě dětských duševních nemocí. Socializace autistických dětí za

pomoci bodců na pohánění dobytka se považovala za extrémní, ale

stále přijatelnou. Na domácí násilí a  fyzické týrání dětí se teprve za

čínalo pohlížet jako na nevhodné. Lidé se stále shodovali na tom, že

rozhodně není dobré ukáznit dítě způsobem, kterým mu způsobíte

zranění, ale poslušnost byla vysoce ceněna a  metody, jimiž byly děti

vedeny ke slušnému chování, se považovaly za rodinnou záležitost, se

kterou se k soudu nechodí. Většina lidí nevěřila, že dochází k pohlav

nímu zneužívání dětí, leda v nejzvrhlejším prostředí.

Dnes si těžko umíme představit, jaké to byly časy, jak si odborníci

mohli myslet to, co si mysleli, jak jsme vinili rodiče z tolika problémů,

o nichž dnes víme, že jsou přítomné už od narození, a ještě hůř, že jsme

neviděli ani neslyšeli tolik věcí, které nám děti říkaly. Je mi smutno při

pomyšlení, jaké utrpení jsme my odborníci museli svou nevědomostí

rodinám způsobit.

Přesto byla tehdejší neznalost i pramenem zázraků. Medikace byla

celkem neznámá. Pojišťovny se málokdy zapojily. Problémy se málo

kdy redukovaly na chemickou nerovnováhu nebo genové předurčení.

Místo toho jsme trávili s  dítětem spoustu času v  naději, že mu poro

zumíme, a  protože jsme tehdy ještě neměli odpovědi na většinu pro

blémů, jimž jsme čelili, vždy jsme počítali s  tím, že změna je možná.

Kapitalismus jsme však měli v patách při každém kroku vpřed. Po

kud něco vypadalo, že by to mohlo fungovat, zanedlouho o  tom ně

kdo napsal knihu, někdo z toho udělal program, někdo si začal účtovat

 18

peníze. Léčiva začala být stále větším článkem tohoto řetězce. Jako

první se v osmdesátých letech minulého století objevil na scéně ritalin.

Od té chvíle vypadala ta hra jinak.

Vztah mezi psychiatrií a  farmaceutickými společnostmi rychle pře

rostl v incest. S vývojem nových léků nabývala na objemu i naše diagnos

tická bible, Diagnostický a statistický manuál duševních poruch. Nebylo

to tím, že došlo k  objevu nových duševních nemocí, ale tím, že odliš

nosti v  lidském chování byly překvalifikovány na duševní nemoci, aby

pojišťovny mohly proplácet léky na předpis, jejichž cena prudce stoupala.

Když jsem přijela do Spojeného království, překvapil mě zdejší úplně

jiný přístup. Vlastně nejen jiný přístup, ale úplně jiné myšlení. Nebyly tu

žádné smlouvy, žádné individuální vzdělávací plány, žádné léky, žádné

pojišťovny. Chyběla tu velká část struktury, na kterou jsem byla zvyklá

v amerických školách a v terapeutickém nastavení, včetně jasně vytyče

ných hranic mezi školstvím, lékařskou komunitou a sociál ními službami.

Zpočátku mi britský systém zacházení s  dětmi se zvláštními po

třebami připadal mizerný. Budovy byly často staré, až zchátralé a  na

spadnutí. Doslova. Učebních pomůcek byl často nedostatek, což zna

menalo, že děti měly učebnice a další nezbytnosti společné. Odborníci, jako školní psychologové, byli daleko a bylo jich pomálu. Nejpodivnější mi však připadala zdejší charita. Místo aby se služby lidem účtovaly, jak jsem byla zvyklá v USA, nastupovala dobročinnost, velká i drobná,

která zaskočila tam, kde si vláda nemohla dovolit poskytnout služby

sama. Objevila jsem charitativní organizace, které zajišťovaly předškolní

programy v  chudých čtvrtích města, snídaňové programy, doučování, místnosti pro poradenství a  financování spousty konkrétních zvlášt

ních potřeb. Některé charity byly dokonce tak dobře propojené se stát

ními službami, že jsem ne vždy poznala, kdo kterou službu poskytuje.

My jsme v USA také měli charity, jenže ty bývaly spojené s nábožen

skými uskupeními nebo velkými korporátními společnostmi, které se za

bývaly hlavně výzkumem. Nebyly v těsném osobním kontaktu, neposky

tovaly každodenní služby běžným místním programům. Nikdy předtím jsem neviděla, aby vládní a nevládní organizace pracovaly tak soudržně.

 19

Netrvalo dlouho a  já si uvědomila, že i  když to tu dělají jinak než my

s  USA, zdejší systém funguje. Víc než to, byl často záchranným lanem pro chudé komunity a velmi odlehlé venkovské oblasti, kde nebylo dost obyvatel nebo místních příjmů na financování speciálních programů.

Jakmile jsem si na tento odlišný přístup zvykla, začal se mi líbit. Byl

volnější a pružnější než ten, který jsem zanechala v Americe, a ukázalo

se, že je ideálním polem působnosti pro moje dovednosti, momentálně omezené mateřstvím a vízovými předpisy, které mi ne umožňovaly vzít

jiné zaměstnání než spisovatelské. Mohla jsem však své služby poskyto

vat jako dobrovolník, takže jsem se brzy zapojila právě do toho systému,

který mě po příjezdu tolik překvapil, a  získala místo v  místních služ

bách péče o děti zajišťovaných jednou velkou dobročinnou organizací.

Po návštěvě u Jessie jsme se s Meleri vrátily do sborovny. Zatímco

nám oběma připravovala šálek čaje, já se posadila ke stolu, přitáhla si k sobě tlustý fascikl a otevřela ho.

Prostředí, z něhož chlapci a dívky v sociální péči pocházejí, bývá

až příliš často přehlídkou dysfunkcí: rozvrácené rodiny, násilí, drogy

a  zneužívání alkoholu. Záznamy o  Jessiině rodině však takový obrá

zek nevykreslovaly. Její otec Gwyl byl malíř a matka Diane pracovala

v  místním supermarketu. Využili práva na odkup podle plánu Mar

garet Thachterové a  koupili si v  osmdesátých letech od obce domek, takže byli jeho hrdými majiteli. Gwyl byl nadšený zahradník a  jeho

barevné závěsné květináče získaly spoustu místních cen. V rodině byly kromě Jessie tři starší dcery plus jack russell teriér.

Jessie byla neplánované dítě. Jejím rodičům bylo čtyřicet šest

a  padesát, když byla počata, takže si její matka zpočátku myslela, že prochází menopauzou, když jí ustala perioda. Po několika měsících

„vytrvalého nadýmání“ zašla Diane na gynekologii. Naplánovali hys

terektomii, ale kontrolní ultrazvuk odhalil jiné vysvětlení jejích potíží.

Diane byla pět měsíců těhotná.

Tohle nebyla vítaná zpráva. Dvěma nejstarším dcerám, Nestě

a  Kate, bylo osmnáct a  dvacet let a  už byly z  domova. Jejich třetímu

 20

dítěti, Gemmě, bylo osm. Ta byla také „překvapivým dítětem“, protože

přišla v  době, kdy starší dcery už dospívaly. Rodiče přiznali, že byli

zklamaní, když zjistili, že Diane je těhotná a čeká Gemmu. Užívali si

svobody, kterou jim umožňovaly starší děti, a  právě si koupili malý

karavan a plánovali, že stráví léto cestováním po Irsku. To nebylo s novým dítětem možné. Karavan prodali a peníze putovaly na výdaje s vý

chovou třetího dítěte. Hlavně Diane zápasila s tím, jak se vyrovnat s novým uspořádáním rodiny. Trpěla poporodní depresí, která byla natolik vážná, že po narození Gemmy musela strávit tři týdny v  nemocnici.

Pak přišla Jessie. Diane údajně prohlásila, že kdyby to byla věděla

včas, šla by na potrat, a i tak pátrala po možnostech potratu ve vyšším sta

diu těhotenství. Gwyl řekl sociální pracovnici, že by všechno bylo možná

lehčí, kdyby byla Jessie chlapec, že pak by si snad zvykli na představu, že

budou mít další dítě. To, že Jessie byla čtvrtou dívkou, že po Gemmě měli

zase další „nehodu“, jim přišlo jako nezasloužená nespravedlnost. Peníze,

které Gwyl vydělával svými obrazy, pořádně nestačily ani pro tři děti, na

tož čtyři. Rodina se v době Jessiina narození topila v dluzích, což Gwyla

donutilo, aby se vzdal své tvůrčí kariéry a vzal práci v místní automobilce.

Aby komplikací nebylo málo, Jessie se narodila předčasně. První

tři týdny života strávila na novorozenecké jednotce intenzivní péče

 21

a  propuštění domů snášela špatně. Jessie neustále plakala a  odmítala

jíst, dokonce vyzvracela to, co přece jen snědla. Diane se to snažila

zvládnout. Z  obav, že Jessie nedostává dost mléka z  prsou, přešla na

umělou výživu. Tím to jen zhoršila. U Jessie diagnostikovali alergii na

kravské mléko a krátce nato alergii na sóju, takže skončila na speciální

kojenecké výživě. Po třech měsících vážila jen 3,6 kg, takže ji hospitali

zovali jako „neprospívající“. Znovu ji přijali do nemocnice o čtyři mě

síce později, opět kvůli neprospívání, stále se značnou podváhou, stále

rozmrzelou a neklidnou. V té době byla Jessie označena za „rizikové“

dítě a zanesena do registru sociální péče, která ji měla sledovat.

Tohle mě zajímalo, protože mi to napovědělo, že něco někomu dě

lalo starosti, něco rozsvítilo dostatek červených světýlek, aby někdo

kontaktoval sociální péči. K zápisu do rizikového registru dochází ob

vykle jen v  případech, kdy je podezření na týrání nebo zanedbávání,

nebo pokud rodiče vykazují vážné nedostatky ve schopnosti pečovat

o  dítě, a  podle toho, co jsem četla, měla Jessie pouze zdravotní pro

blémy. Proč tedy ten posun?

U  Diane se opět rozvinula poporodní deprese. Ve spise nebyly

žádné poznámky o tom, jak se projevovala, ale ze záznamu vyplývalo,

že Diane byla během prvního Jessiina roku také dvakrát hospitalizo

vána. Spis už neříkal, kdo se v té době o Jessie staral, ale předpokládala

jsem, že její otec nebo starší sestry.

Stejně jako u Gemmy to vypadalo, že po prvním roce se všechno

v  rodině usadilo. Bez ohledu na obtížné začátky dosáhla Jessie všech

očekávaných milníků při lékařské prohlídce v osmnácti měsících a vy

padala zdravá, i  když na svůj věk drobná. Diane se během kontroly

chovala údajně příjemně a spolupracovala, budila dojem, že svoje pro

blémy s  duševním zdravím překonala. Zpráva Jessii popisovala jako

bystrou a okouzlující.

Pak v  záznamech chybělo několik let. Sice jsem nenašla žádnou

oficiální zmínku, ale Jessii zřejmě vyřadili z  rizikového registru, pro

tože ve složce nebyly žádné zprávy ze sociální péče. V Jessiině složce

byla vlastně jen jediná písemná zpráva z období mezi osmnácti měsíci

 22

a  sedmi lety, a  ta se týkala nikoli Jessie, ale její starší sestry Gemmy.

Zpráva byla od Gemminy bývalé učitelky, která popsala Gemmu jako

intelektuálně velmi schopnou žákyni, ale neukázněnou a  vyrůstající

„jako dříví v  lese“. Učitelka to přičítala laxnímu přístupu rodičů k  vý

chově dětí, citovala vyjádření jejich otce Gwyla, který věřil ve „volný chov“ – nechat děti vyrůstat pokud možno bez zásahu dospělých, podporovat je v tom, aby si určovaly vlastní tempo, aby si nacházely vlastní

zábavu a  samy řešily své problémy  – protože otec byl přesvědčen, že tím zachová jejich originalitu a tím pádem z nich vyrostou svobodnější, kreativnější dospělí. Učitelka napsala, že v  případě Gemmy to vedlo pouze k  tomu, že je z  ní hlučné nespoutané dítě, které autorita do

spělých absolutně nezajímá a vyžívá se ve vyvolávání různých zmatků

a řádění. K učitelčinu zoufalství její zpráva Gwyla potěšila, protože takové chování vnímal jako projev Gemmina svobodného ducha.

Jessie na sebe opět upoutala pozornost úřadů v  roce, kdy jí bylo

sedm, a tentokrát s pořádným bengálem. Doslova. Na prázdné parcele

zapálila trávu a oheň se rychle rozšířil k nedaleké kůlně. Uvnitř explodovala plynová bomba a následoval dramatický, i když celkem nevelký požár se škodou za několik tisíc liber.

Vyšetřovatelé rychle zjistili, že za požár může Jessie. Dopídili se,

že už dříve v  sousedství založila několik malých požárů. Žhářství

je u  dívek neobvyklé a  sedmiletá Jessie byla moc malá na to, aby ji

z  něčeho takového obžalovali, takže i  když byl požár kůlny působivý,

úřady to považovaly spíš za následek dětské zvědavosti než něčeho

patologického.

Tento názor přehodnotili následující rok, kdy jí bylo osm. Po hádce

s matkou odešla Jessie do kuchyně, zapnula plotýnku u sporáku a přetáhla přes ni záclonu z blízkého okna. Celá kuchyně vzplanula. Naštěstí

všichni bezpečně vyvázli, ale dům byl vážně poškozený.

Tento incident znovu přitáhl rodinu do hledáčku sociální péče

a vyšetřování brzy ukázalo, v jak ponurém chaosu rodina tone. Jessie

byla mimořádně nezvladatelné dítě. Pokud nebylo po jejím, propadala

výbušným záchvatům vzteku, kdy prokopávala do nábytku díry, házela


 23

na stěny rozbitné věci, trhala si šaty a  snažila se mlátit, řezat, kousat

a  jinak ubližovat svým rodičům a  sestrám. Když měla vztek, močila

do postele rodičům nebo Gemmě, a  oni měli takový strach, že zase

něco zapálí, že Jessii doslova zamykali na noc v  pokoji, aby se nedo

stala k  sirkám nebo zapalovači, když rodina spí. Nejhůř se však cho

vala k rodinnému psovi, kterého nemilosrdně mučila, vrhala se na něj

a křičela mu do obličeje, štípala ho a tloukla. Dvakrát ho vhodila do

vany s horkou vodou a jednou se mu pokusila nožem uříznout ocas. Po

tomto útoku našli tomu nebohému zvířeti jiný domov.

Sociální péče svoji dosavadní nečinnost hájila tím, že Jessiino cho

vání mimo domov nijak neupozorňovalo na domácí situaci. Opravdu,

 24

ve škole patřila Jessie k nejlepším žákům ve třídě, vždy dokončila úkol včas, dobře reagovala na pochvalu a  vždy se dychtivě učila něco nového. Její učitelka si byla vědoma, že Jessie má krátký doutnák a  do

káže nepřiměřeně vybuchnout, a vyjádřila se, že v několika případech

byla Jessie ohavně mstivá. Jenže Jessie většinou dobře reagovala na

jasné hranice a tím pádem její chování ve třídě vždy považovali za cel

kem normální.

Podle názoru učitelky měla Jessie jediné vážné problémy v so ciální

oblasti. Nejhorší bylo lhaní. Jessie byla neúnosně soutěživá a tolik tou

žila být ve všem nejlepší, že často lhala, aby získala nějakou výhodu.

A někdy lhala jen tak, aspoň pokud mohla učitelka soudit. Ostatní děti

toho brzy měly po krk. Jessie velice stála o  kamaráda, ale zřejmě ne

chápala, proč jsou ostatní děti naštvané nebo si připadají zrazené, když

se stanou obětí jejích lží. Jessie, vystresovaná tím, že nemá žádné ka

marády, se snažila koupit si přátelství ostatních dětí sladkostmi, a do

konce penězi, což, jak řekla učitelka, vedlo k několika smutným přípa

dům, kdy ji podnikavější děti využívaly.

Jessie byla ve škole sice poměrně úspěšná, ale výčet jejího domá

cího destruktivního chování byl děsivý a já užasla nad tím, že jí to tak

dlouho procházelo bez povšimnutí. Ještě víc jsem však užasla nad re

akcí jejích rodičů, jakmile k  nim domácí požár znovu přitáhl pozor

nost sociální péče: kategoricky odmítli jakoukoli pomoc, kterou jim

úřady nabízely, a místo toho žádali, aby dceru rovnou odebrali z jejich

domova a už ji nevraceli. Tečka.

Jessii bylo osm. Okamžitě mi jí přišlo líto, když jsem to četla, protože

musí být děsivé a matoucí, když vás vlastní rodiče tak otevřeně nechtějí.

Zároveň mi však bylo líto i  její rodiny. Dceřino chování připomínalo

noční můru, mírně řečeno, a muselo být pro ně velmi obtížné dospět

do bodu, kdy se chtějí vzdát vlastního dítěte. A oni se ho opravdu vzdali. Jessiini rodiče neoblomně trvali na tom, že dcera musí odejít.

Meleri doufala, že se dá situace napravit, že s vhodnou terapií pro

Jessii a  podporou pro rodiče se dcera bude moci nakonec vrátit, ale v tuto chvíli bylo jasné, že Jessie opravdu musela z rodiny pryč.

 25

Následovalo velmi chaotické období. Jessie krátce po sobě vystří

dala tři pěstounské domovy, protože v žádném nezvládali její chování.

V té době Jessie získala diagnózu reaktivní poruchy příchylnosti. Je to

duševní porucha, s  níž je pro dítě obtížné vytvořit si pouto k  jiným

lidem, a obvykle je způsobena tím, že dítě nemělo v raném dětství sou

stavnou milující péči. Důvodem může být oddělení od primárního pe

čovatele kvůli úmrtí, nemoci nebo nepředvídaným okolnostem, nebo

že dítě mělo v  raném dětství příliš mnoho různých pečovatelů, než

aby si na někoho utvořilo blízkou vazbu, jak se může stát v  sirotčin

cích, anebo je to způsobeno týráním či zanedbáváním. Pro děti s touto

poruchou je typické, že vhodné sociální vztahy navazuje jen obtížně,

a často jsou nepřátelské, náročné a manipulativní, špatně ovládají své

impulzy a mají další potíže, emoční nebo s chováním.

Děti, které mají reaktivní poruchu příchylnosti, se mohou zotavit,

ale je to často dlouhá, pomalá cesta, a bohužel samotná láska nestačí.

Takové děti vyžadují strukturu, jistotu a  důslednost, často po hodně

dlouhou dobu, aby jim to pomohlo opustit staré, nevhodné vzorce

chování a naučit se nové, prospěšnější.

Bohužel jsou k  tomuto problému náchylnější zejména děti v  pěs

tounské péči, protože nestabilní život je spíše posiluje v  přesvědčení,

že vztahy nevydrží. Většina se jich ocitne v sociální péči kvůli raným

zkušenostem s týráním a zanedbáváním a často už trpí jistým stupněm

poruchy příchylnosti. Pak pokračují, stěhují se z jednoho domova do

druhého, od pečovatele k pečovateli, a tolik potřebnou strukturu a dů

slednost prožívají jen málokdy.

Přesně tohle byl případ Jessie. Její první umístění skončilo pár ho

din po příjezdu, když Jessie umačkala dva křečky, které měli v rodině

jako miláčky. Její druhé umístění trvalo osmnáct dní a  skončilo po

katastrofální návštěvě kostela, kde se Jessie vymočila na čerstvě vysvě

cenou vypolstrovanou lavici. Třetí umístění skončilo tím, že ji vrátili

v  jedenáct v  noci, s  osobními věcmi nacpanými do černého pytle na

odpadky. Nouzově ji umístili do dětského domova Glan Morfa a tam

zůstala.



       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz – online prodej | ABZ Knihy, a.s.