načítání...
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: Holka - Štěpán Burda

Holka

Elektronická kniha: Holka
Autor:

Kniha vypráví příběh rusovlasé dívky, která se vydává na cestu, aby poznala smysl svého života a zjistila, kým je. Jméno Holka jí přisuzuje okolí, protože ona své vlastní nezná. ... (celý popis)
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  175
+
-
5,8
bo za nákup

hodnoceni - 69.2%hodnoceni - 69.2%hodnoceni - 69.2%hodnoceni - 69.2%hodnoceni - 69.2% 80%   celkové hodnocení
2 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: » Štěpán Burda
Dostupné formáty
ke stažení:
EPUB, MOBI, PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku a kopírování
Médium: e-book
Rok vydání: 2016
Počet stran: 401
Rozměr: 18 cm
Vydání: V Tribun EU vydání první
Skupina třídění: Česká próza
Jazyk: česky
ADOBE DRM: bez
ISBN: 978-80-263-1048-8
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis

Kniha vypráví příběh rusovlasé dívky, která se vydává na cestu, aby poznala smysl svého života a zjistila, kým je. Jméno Holka jí přisuzuje okolí, protože ona své vlastní nezná. Stejně tak nezná ani svoji minulost. Jediným vodítkem k poznání je Holce tajuplný kamenný talisman. Pokušení odhalit význam talismanu se však střetává s nebezpečím, když Holka zjistí, že po ní jdou Lovci. Nebezpečí je tím větší, že Lovce nezajímá talisman, ale člověk, který mu dokáže vládnout. Jak se to ale má Holka naučit? A od koho?

Cesta sebepoznání se podobá klikatým horským serpentýnám. Právě ty Holce umožní poznat nejen samotu, tělesné nepohodlí a strach o vlastní život, ale i zažít spoustu dobrodružství. Během putování je Holka vystavena mnoha situacím, které ji zkouší, zda si svých cílů váží a zda je ve svých rozhodnutích pevná.

Mezi řádky příběhu se nachází myšlenky a podněty k tomu, jak se vypořádat s mnoha životními situacemi a podobně jako Holka nacházet cestu k sobě. Takové otázky jsou aktuální pro hrdiny historického fantasy románu stejně jako pro člověka žijícího v současnosti.

Zařazeno v kategoriích
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

Št ěpán Burda

HOLKA



Jiná fantasy

HOLKA

Št ěpán Burda

Tribun EU

Brno 2016


© Št ěpán Burda, 2016

Proofreading © Andrea Jarošová, Ivan Burda, Jana P ůžová,

2016

Illustrations © Marie Voká čová, 2016

This edition © Tribun EU, 2016 (knihovnicka.cz)

ISBN 978-80-263-1048-8


„Všichni n ěco hledáme, n ěkam jdeme, ale spousta z nás

ani neví, kam. Ty víš, kam jdeš?“

Holan


ěkuji svým rodi čů m, sourozenc ům, p řáte

lům a kamarád ům, kte ří mně b ěhem tvor

by pomáhali, podporovali a kteří ve m ě

věř ili. Jmenovit ě mé díky pat ří p ředevším:

Ivanu Burdovi

Andree Jarošové

Marii Voká čové

Markét ě Jarošové

Št ěpán Burda

D


Kniha Holka byla vydána díky podpo ře fanoušk ů a obdivova

tel ů p řes www.startovac.cz . Děkuji vám všem za d ůvěru, kte

rou jste ve m ě a samotnou knihu vložili!

Knihu podpo řili:

Balí ček Michal, Balí čková So ňa, B řezina Tomáš, Bubeník

Ji ří, Burdovi Ivan a Zdenka, Burda Ivan, Burda Václav, Burda

Zden ěk, Cile čková Ludmila, Delamancha, Dvo řáček Franti

šek, Grossman Martin, Gruntorádová Lenka, Hajdušek Petr,

Hale ňáková Adéla, Hauerlandová Jitka, Hlisnikovská Zuzana,

Hudera Tomáš, Huderová Daniela, Hvož ďa Adam, Hyjánek

Radim, Chmela ř Luboš, Janík Adam, Jarošová Markéta, Ju

re čková Iva, Kalous Radovan, Klaba čková Lucie, Konstante

los Gregory, Korvasová Lucie, Kostera Josef, Ková řová Ve

ronika, Kronika Martin, Krysová Drahomíra, Lekki Josef,

Machálek Libor, Majzlík Petr, Ma ňásek Lukáš, Masa říková

Veronika, Matiášová Alžb ěta, Matoušková Adéla, Míšovi

Zden ěk a Eva, Mrkvica B řetislav, Náplava Jan, Náplava Josef,

Náplava Radek, Nedorostek Sokol, N ěmcová Zuzana, Novot

ná Ilona, Novotná Markéta, Novotný Karel, Noži čková Rená

ta, Pa čes Tomáš, Pilný Lukáš, Pinke Miroslav, Plevák Radek,

Pr ůša Honza, Ptá čková Zde ňka, R ůži čka Tomáš, Říhová Ve

ronika, Salvet Zden ěk, Sedlá ček Jan, Skalík Jakub, Sklenov

ský Petr, Sládek Jakub, Sochor Luboš, Soják Petr, Sova Ji ří,

St řižík Pavel, Šácha Dominik, Škrabal Ivo, Šudová Barbora,

Tringela Ji ří, Trlidova Jana, T řaso ň Milan, Uhlí ř Stanislav,

Va ďurová Ivana, van den Brand Jan, V ětříšková Karolína,

Vindi, Voká čová Marie, Windischová Michaela, Zhang Šárka,

Zíka Libor


Předmluva

Jako p říznivec her na hrdiny, p ředevším Dra čího doup ěte, jsem vždy rád vymýšlel zápletky pro fantasy dobrodružství, které jsme s kamarády hráli (proto podobnost n ěkterých míst z knihy Holka bude pár kamarád ům povědomá).

V roce 2013, kdy jsem navštívil svého bratra Ivana v Irsku a bavili jsme se o tom, že by člov ěk m ěl v život ě d ělat to, co ho baví, jsem za čal psát. Když jsem napsal n ěkolik desítek stran, bylo jasné, že p říb ěh o Holce do rozsahu povídky nevt ěsnám.

Navíc se stalo n ěco, co jsem ne čekal. Hlavní hrdinové p říběhu za čali žít vlastním životem a ve chvíli, kdy jsem si všiml, jak se jeden od druhého u čí, rozsvítilo se mi. Uv ědomil jsem si, že do p říb ěhu mohu vkládat rady a zkušenosti, které jsem si osvojil čtením knih osobního rozvoje. Díky tomu je mohu dostat k dalším lidem a předat jim inspiraci k práci na sob ě samých.

Holka

9

Kapitola 1.

„Po řádn ě p řitla č a neflákej se,“ napomenula Merida holku s hadrem v ruce. Hadr klouzal po stole sem a tam, ale mastnota ne a ne zmizet.

„Stejn ě si toho nikdo nevšimne,“ řekla dívka polohlasem.

„Myslíš, že jsem t ě neslyšela? Však ty si ješt ě ve čer vzpomeneš na čišt ění stol ů. Dnes toho moc nenaspíme!“ myslela to zcela vážn ě.

Hadr v rukou mladé dívky s nep řítomným výrazem nadále tancoval po mastných deskách stolu.

Merida naposledy zkontrolovala lokál, zda je vše v po řádku. V krbu už op ět ho řelo d říví, stoly byly umyté a židle zasunuté. Vzadu za pultem vycházely zvuky z kuchyn ě, kde její dcera p řipravovala polévku a kaši pro ve černí hosty, kte ří, jak doufala, zajisté p řijdou. Po smrti manžela vedla hostinec Na Půl cesty sama. Bylo to jejich jediné živobytí.

Možná bych na tu holku nem ěla být tak p řísná, pomyslela si Merida, když p řerovnávala korbele za pultem. Vzpomínala, že p řišla p řed t řemi týdny. Objevila se v pravé poledne s červenožlutou šálou kolem krku a ptala se, co je to za místo. Byla vyhládlá a žíznivá. Za normálních okolností by ji poslala pry č, ale vzhledem k tomu, že Mirenka, její mladší dcera, byla nemocná, nabídla jí, že m ůže za ni v hostinci zasko čit a tak si...

„Dobrej ve čer vespolek,“ vyrušili Meridu ze vzpomínek první p říchozí.

Holka ležela na slam ěném kavalci v malém pokojíku, o který se d ělila s dv ěma dcerami majitelky hostince. Se Še

Holka

10

pěnkou, která před chvílí odešla do lokálu za matkou, a s Mirenkou. Ta však byla po nemoci stále slabá, a proto si dop řávala spánku.

Zřejm ě bude odpo čívat až do rána, pomyslela si Holka, která si dovolila na chvíli ulehnout, než bude muset obsluhovat hosty.

Spánek však nep řicházel.

Holka . Je to v ůbec moje jméno? Přemítala dívka, které tak za čali říkat, protože si sama na své nedokázala vzpomenout. Nev ěděla, ani jak se do hostince Na P ůl cesty dostala.

Děvče se zavrt ělo na kavalci, protože jej do zad tla čil Kámen . Tak pojmenovala skoro jako dla ň velký kruhovitý talisman, který m ěla s sebou, když do hostince poprvé p řišla. Schovala si ho do slaměné matrace, aby jí ho nikdo nesebral.

Uklid ňovalo ji pomyšlení, že je Kámen stále tam, kde má být. Cítila jej pod sebou. Protože v pokojíku už byla tma a necht ěla budit Mirenku zapálením svíce, tak si jej zkoušela jen p ředstavit. Byl to kamenný disk s hladkými okraji a prázdným st ředem velikosti st říbrné mince. Takové, kterými se platí v hostinci. Disk byl rozd ělen na dv ě části, říkala jim prost ě Vnit řní a Vn ější kruh . Každý kruh byl rozlišen do n ěkolika polí ček s vyrytými znaky. Bohužel jim však nerozum ěla. Holka m ěla pocit, že by se s Vnit řním kruhem dalo pohnout. Pooto čit s ním. A také by možná šlo zatla čit dovnit ř polí čka s jednotlivými znaky. Nev ěděla ale jak p řesn ě.

Prozatím.

Děvče se p řinutilo otev řít unavené o či, protože dole v lokále už jist ě p řibývalo host ů, a v ědělo, že musí jít pomoct. Mezi nesrozumitelnými hovory se ozvaly i první trylky flétny. Zamilovala si pískavý zvuk, který vydávala. Dnes večer bude veseleji.

Holka

11

„Kde se couráš? Už jsem cht ěla pro tebe poslat Šepěnku,“ Merida jí podala tác s několika korbely. „Zanes je tam a zbylé dva ke stolu v rohu,“ hostinská si ut řela čelo a za čala se v ěnovat dalšímu zákazníkovi.

V lokále to hu čelo jako v úlu. Tém ěř všechny kulaté stoly byly obsazeny. I ty velké s lavicemi u st ěny. Rušno a horko. Několik vousá čů za čalo zpívat p řisprostlou píse ň o dámském poprsí, práv ě když kolem nich probíhala.

„Dávej pozor, holka jedna mizerná!“ zaklel hn ědovousý muž a p ředzpívával další sloku. D ěvče se sklonilo p řed naznačeným pohlavkem. Našt ěstí tác, který nesla, byl už prázdný.

Pozastavila se u krbu, nad nímž visela medv ědí lebka. Není trochu nak řivo? Pomyslela si Holka. Zamrkala a podívala se znovu. Nebyla. Nejspíš se jí to jen zdálo.

„Ten sýr a pohár s vínem zanes tomu pánovi,“ ukazovala hostinská sm ěrem, kde znovu zpívalo sprostou písni čku n ěkolik zarostlých muž ů.

„K t ěm zp ěvák ům?“ tázala se s úsm ěvem.

„Ne, tomu!“ Merida ukazovala na muže ve st ředních letech, který stál p řed chvílí u pultu.

Holka p řicházela k muži sedícímu na lavici u zdi. Vedle něj i naproti bylo volné místo. Jako by se cizinci ve fialovohn ědé tunice ostatní vyhýbali. M ěl hlavu skloněnou a díval se do míst, kde Holka cht ěla položit keramický pohár a talí ř s ve čeří.

„A ť vám chutná,“ řekla dívka nau čen ě. Hostu spadaly hn ědé vlasy do tvá ře, takže nebylo znát, zda alespo ň pokynul.

Kamenný kruh , ozvalo se, když práv ě odcházela.

„Říkal jste n ěco?“ tázala se dívka p řekvapeně.

„Ne, nic jsem ne řekl,“ odpov ěděl muž. „Rád bych ješt ě víno,“ ot řel si p ředloktím rty a pokládal pohár p řesn ě na hranu stolu. Tak, aby jist ě spadl na zem.

Holka

12

„Vždy ť se rozbije!“ k řikla Holka a p řisko čila k desce stolu, aby nádobu zachránila.

Muži muselo být jasné, že se pohár roztlu če. Také musel vědět, že ho děvče nem ůže chytit, i když m ěl chyb ět jen kousí ček mezi její dlaní a pohárem.

„Málem byl na zemi,“ oddechlo si d ěvče a ušklíblo se na hosta.

Beles jí tentokrát pokynul. A byl si jist, že ji našel.

„Jak o Kameni mohl v ědět?“ ptala se sama sebe Holka, když navíjela rumpál se džberem plným vody. „Nebo to byla jen shoda náhod, p řece kamenné kolo mohlo také p ředstavovat mlýnek ve stodole. I když se poslední dobou moc nepoužívá,“ uklid ňovala se. P řes všechny úvahy byla ráda, že v čera p řemístila Kámen zpod matrace za trámek na chodbě. Tak, aby jej nebylo možno vid ět, jen nahmatat. Pokud ovšem člov ěk v ěděl, kde hledat.

Usmála se.

„Nechceš pomoct?“ ozvalo se za Holkou.

Spat řila Mirenku, dnes už ne tak bledou ve tvá ři. „Ani ne, zvládnu to sama,“ řekla i p řesto, že zásobování hostince vodou nebylo nejleh čí.

„Pro č jsi v čera v noci vstávala z postele?“

„A pro č se ptáš?“ řekla až moc d ůrazn ě Holka.

„Protože jsem nespala, vzbudilas m ě,“ usmívala se Mirenka. Z jejího výrazu bylo však patrné, že opravdu byla v polospánku. „Je divné, když n ěkdo v noci obrací a prohledává matraci. A pak se snaží jako ko čka proplížit na chodbu.“

„Ty jsi m ě sledovala?“ to už se Holce p řestávalo líbit. Lehce znervózn ěla.

„A pak to ukryje ješt ě na tak hloupém míst ě,“ rozesmála se.

Dívka upustila džber na zem. P řekvapen ě se podívala na plavovlásku a už utíkala k hostinci. Ve spáncích jí tepalo.

Holka

13

Rudé vlasy jí vlály kolem tvá ře i p řesto, že bylo bezvětří. Zlobila se. „Jestli mi jej sebrala, tak ji shodím do studny!“ Zrovna dobíhala k otev řeným dve řím. Proletěla jimi dovnit ř jako šíp. Nedbala na tázavé pohledy Meridy, která na ni n ěco zavolala. Holka se vyhýbala mezi stoly a lavicemi. Sykla bolestí, když se roh nábytku potkal s jejím bokem. To donutilo utíkající d ěvče ihned zm ěnit sm ěr a málem zakopla o jedno štokrle. Zakymácelo se a spadlo. Ani se však po n ěm neohlédla. Bylo to t ěsn ě. Jako by jí samo uhnulo z cesty.

Vybíhala po schodech nahoru. P ředposlední schod ale neuhnul. Zakopla. Prudce spadla na zem, až si zad řela do lokte a dlaní n ěkolik t řísek. V očích se jí objevily slzy. Už ale vid ěla trámek na konci chodby. Za ním ho ukryla. Mnula si p ředloktí, p řerývan ě dýchala.

Musela se postavit na špi čky. Natáhla ruku. P řiv řela o či, přidržela se st ěny a zašmátrala za d řev ěným hranolkem. „Je tam!“ radostn ě vydechla. Stále jí tekly slzy, bolest však byla pry č.

Nyní, když Holce spo číval talisman bezpe čně v dlani, uv ědomila si, že za trámkem ješt ě o n ěco zavadila. Znovu prostrčila dla ň do skrýše a nahmatala zbylé poklady. Malou, z plátna sešitou a vycpanou panenku. S tou jsem p řece vid ěla Mirenku v posteli, když stonala, vzpomn ěla si Holka. Docela ji zamrzelo, co druhé dívce slíbila, kdyby Kámen nenašla. Velký perleťový knoflík se zaleskl v chodb ě. Ozdobný, možná sloužil někomu jako brož. Poslední v ěc m ěla na dlani. Chvíli se na ni dívala, jako by cht ěla prohlédnout skrz a zjistit, co je uvnit ř. Mám jej otev řít? Zazn ěla v jejím nitru otázka. Po chvilce ml čení si odpov ěděla: „Rad ěji ne,“ a všechny v ěci i tu poslední – malý kožený vá ček, vrátila zp ět za trám. A také Kámen . Potěšilo ji, že m ůže Mirence v ěř it.

Holka

14

„D ěkuji, že ses za m ě p řimluvila,“ řekla Holka, když umývala ve v ědru d řev ěné talí ře a lžíce. „Jinak by m ě jist ě tvoje matka vyplísnila,“ podalo pihovaté d ěvče talí ř Mirence. Ob ě se na sebe spiklenecky usmály. Bylo p říjemné sdílet tajemství.

„Dnes mnoho lidí nep řišlo. Když prší, skoro nikdo nep řijde. Alespo ň ne z blízkých vesnic,“ vysv ětlovala Holce. „Je jich tu asi p ět, víš. Mám na mysli t ěch nejbližších, odkud se lidé ješt ě téhož dne stihnou vrátit. Když už si p řijdou povyrazit nebo zatancovat.“ Mirenka toho napovídala dost za ob ě.

„Tan číš ráda?“ otázala se plavovláska a utírala poslední lžíci. Než jí však Holka sta čila odpov ědět, vešla do kuchyn ě Šep ěnka, která nesla dva tácy s korbely na opláchnutí.

„Tady to máte, holky,“starší ze sester si odhodila z tvá ře loknu. Povzbudiv ě se na n ě usmála, když vid ěla, jak jim povadly rty. „Už jste si myslely, že je vše umyté, co?“ ut řela si dlan ě do svrchní zelenkavé tuniky a vracela se do lokálu.

Aniž by se dozv ěděla o jejím zalíbení v tanci, už se ptala Holky zase na n ěco jiného. P říjemn ě si povídaly, na nádobí po řádn ě ani nemyslely a zase m ěly tém ěř umyto. Když tu se najednou Mirenka pomalu a tém ěř šeptem zeptala: „Vážn ě si nepamatuješ, jak se jmenuješ, ani odkud jsi p řišla?“

Rusovlasou dívku otázka docela zasko čila. O tomto tématu rad ěji ml čela. Možná ale bylo na čase si nahlas promluvit, alespo ň o tom málu, na co si vzpomínala. „No, doopravdy nevím, jak se jmenuju,“ řekla dívka trochu smutn ě. „Vím ale jist ě, že n ějaké mám, tedy m ěla jsem,“ položila na st ůl talí ř. Z lokálu doléhalo n ěkolik hlas ů. Flétna dnes však byla n ěmá.

„Vzpomínám si, jak jsem stála na cest ě. Bosýma nohama jsem cítila zem,“ Holka zav řela o či a znovu se snažila vybavit okamžik p řed tém ěř čty řmi týdny. „Byla cítit v ůně trávy a dešt ě. Neviděla jsem, ale v ěděla, že na m ě svítí slunce. I p řes kapky dešt ě m ě lechtaly jeho paprsky na celém t ěle. Déš ť sílil, bylo jej hlasit ě slyšet, jako by mi odlehlo v uších. Najednou

Holka

15

jsem se za čala t řást chladem,“ pihovatá dívka se rozechv ěla, „p řibývalo sv ětla a já zjistila, že vidím. Vše bylo trošku zast řené, jakoby mlhou. Rozeznala jsem stromy, trávu, oblohu a černého ptáka se žlutým zobá čkem. Zalet ěl mezi větvi čky ke ře, kde se schoval p řed dešt ěm, a zapískal na rozlou čenou. Opodál na cest ě bylo stavení, tak jsem se k němu vydala. Ovinula jsem si šálu kolem krku. Myslela jsem, že to byla jediná v ěc, kterou jsem u sebe m ěla,“ odml čela se.

Mrkly na sebe, že si rozumí.

„Ješt ě jednou jsem se ohlédla. Na zemi ležel rudý pláš ť se žlutým lemem. Nedokázala jsem však poru čit nohám, aby se zastavily.“

„Stejné barvy jako tvá šála?“ vmísila se Mirenka do vypráv ění.

„Ano, jako by pat řily k sob ě,“ řekla Holka a nep řítomn ě zírala na hladinu vody uvnit ř v ědra. P řekvapilo ji, že červenožlutý pláš ť se jí vybavil až nyní. „No a zbytek p říb ěhu už přece znáš,“ usmála se na Mirenku.

„Holko, poj ď sem. D ěvče!“ ozvalo se z lokálu.

V blízkosti dve ří se vytvo řila blátivá louže. Venku stále poprchávalo. N ěkolik hampejznic sed ělo u stolu poblíž krbu, ve kterém poskromnu plápolal ohe ň. Ob čas v něm zasy čelo, když si v ětší kapka našla cestu komínem. Povědomý chasník si nah říval záda. O jeho klín se starala prostopášná žena z města. Celá stehna i kolena mu zakrývala svou sukní a zvesela se usmívala do jeho tvá ře. Lavice tu a tam zask řípala.

„Prosím,“ postavila Holka poslední korbel na st ůl a šla zp ět k pultu, kde už Merida m ěla p řichystanou další objednávku. Kdyby se trochu víc oto čila ke krbu, zahlédla by koutkem oka muže s hn ědými vlasy, s česanými do tvá ře. Sed ěl sám.

„Roznes tyto poháry lidem z Vrbinek,“ ukázala na skupinu žen a muž ů z nedaleké vsi, kte ří sed ěli u velkého stolu,

Holka

16

„a potom se ješt ě vra ť, nachystám zatím jeden pohár s vínem.“ Dívka už odcházela s tácem na dlani, když zaslechla, aby Šep ěnka p řinesla k vínu i tvrdý sýr.

„Sýr a víno,“ opakovala si polohlasem. Vybavila si nedávného cizince a porozhlédla se. Neviděla jej.

„Copak vás dnes k nám p řivedlo, že se tak veselíte?“ tázala se Holka, když z tácu sundávala pohárky se zkvašenou ovocnou š ťávou. Odpov ědi postarší ženy moc pozornosti nev ěnovala. Její otázka byla záminkou, aby se mohla znovu a beze sp ěchu rozhlédnout kolem. Jakmile se vrbi ňanka vypovídala, pihovatá holka se na ni usmála s předstíraným výrazem, že rozumí jejich nadšení. A tu jej p řes rameno postarší ženy uviděla. Sed ěl tam a pozoroval ji. P římo se jí zadíval do o čí. Veškerý smích a radování jako by v ní ustoupilo do pozadí. Nevnímala ani malé drcnutí, když hosté vstávali, aby si slavnostn ě p řipili.

Přes celý lokál k ní promluvil: „D ěvče, bu ď tak hodné, přines mé víno a sýr,“ nepohnul p ři tom rty. A i kdyby ano, musel by za řvat, aby jej uslyšela. Ta slova se objevila p římo v její hlav ě. Cítila je a rozum ěla jim. Byl to pocit, jako by se jí v mysli zrodila myšlenka. Ale nebyla její vlastní.

Byla cizí.

Pohledný cizinec v hn ědofialové tunice zaplatil p ředem. A to ješt ě s velkým spropitným. Asi je z města, pomyslela si Merida. Nelíbilo se jí, že se Holka zdržuje u n ějakých vrbinčan ů. Jindy by mn ě to nevadilo, je tam jenom chvilku , uvažovala hostinská a sledovala komínek st říbrných mincí. Necht ěla o bohatého zákazníka p řijít a doufala, že si ješt ě n ěco objedná.

Po chvíli se op ět podívala na Holku, jejíž oči spo čívaly přímo na cizinci, který jí pohled oplácel. Holce zacukala pravá tvá ř a oko.

Kone čně už jde , posunula Merida tác pro m ěšťana ke kraji pultu. „Už bylo na čase,“ řekla jí majitelka hostince, „zvláš ť

Holka

17

když si vyžádal, abys ho obsloužila p římo ty,“ dodala, avšak děvče už bylo pry č.

„D ěkuji,“ řekl cizinec, když dívka v nezdobené tunice a suknici položila talí ř i pohár na st ůl. „Na, p řisedni si,“ popostr čil špi čkou holínky štokrle.

Dívka se na n ěj podívala. Byl hladce oholený, jak bylo u muž ů z města zvykem. Už cht ěla zaprotestovat, ale neznámý ji p ředběhl.

„Ne, hostinská se nebude zlobit, zaplatil jsem navíc a ješt ě něco p řidám, aby nelitovala.“

Dívka se posadila ke kulatému stolku, složila ruce do klína a podívala se p římo na muže. „Kdo jste a co po mně chcete?“ zeptala se tém ěř neslušn ě.

Tebe zajímá p řece úpln ě n ěco jiného , ozvalo se jí v mysli.

„Jmenuji se Beles,“ odpov ěděl cizinec. „A tob ě říkají jak?“ zareagoval tak, jak se pat ří, když se dva představují.

„Říkají mi Holka,“ dívala se p římo na n ěj. V mysli si poté představila slova: Jak ses dozv ěděl o Kamenu ? Prozradil ti to někdo? Vzpomn ěla si na Mirenku. Nev ěř ila, že ta by o tom s někým mluvila. Skrýš byla jejich tajemství.

„Holka, prost ě Holka?“ dotazoval se Beles. Ne, ta t ě ur čit ě nezradila, ani nem ěla možnost. Ješt ě je brzy, abych ti na tuto otázku odpov ěděl. Měšťan si p řipil z poháru.

„Tak kde jste se o tom dozv ěděl?“ nedala se jen tak odbýt. Bylo jí jasné, že zde n ěco nehraje. V duchu se divila, jak je možné, že jí dokáže číst myšlenky? Doposud se s tím nesetkala. Pokud ano, nepamatovala si to.

„V ěř ím, že máš i jiné, skute čné jméno,“ odložil z ruky pohár a natahoval dva prsty k sýru. Spousta t ěch, co se sem dostane, také trpí částe čnou ztrátou pam ěti. Zdá se, že ty jsi přišla tém ěř o všechny vzpomínky, poslal své úvahy p římo k ní.

Holka

18

Dívka p řimhou řila o či a svrašt ěla čelo. Jako by se snažila vzdorovat, aby se jí n ěkdo druhý nepotuloval v mysli. „Ano, věř ím, že mám i své pravé jméno, jist ě hezké,“ p ředstavovala si Holka nahlas, „ale to je nenávratn ě pry č. Možná ale...“ napadla dívku možnost, že by si n ěkdo jiný mohl vzpomenout namísto jí samotné. Že by se její jméno mohl dozv ědět n ěkdo, kdo dokáže nahlédnout do cizí mysli. Snažila se ihned takové myšlenky zaplašit, ale Beles byl rychlejší.

„Ano, to bych mohl dokázat,“ stanul pohledný muž od stolu a založil si pramen vlas ů za ucho. „P řij ď t řetího dne v pravé poledne k milníku sm ěrem k Vrbinkám,“ poupravil si opasek se zdobnou sponou. Vylovil z vá čku na st ůl n ěkolik st říbrných mincí, z nichž tu poslední jí vtiskl do dlan ě. Dotkni se slunce, které pak potká t ři a zasvítí na plá ň.

„O čem to mluvíte, Belesi?“ zeptala se Holka cizince, který si oblékal hn ědý kabát a p řátelsky se na ni usmál. Oto čil se a bez rozlou čení odešel.

Znovu jej vid ěla až za t ři dny.

Ani jeden z nich si nebyl v ědom p řítomnosti vousatého hromotluka, který jim po celou dobu v hostinci naslouchal.

Holka

19

Kapitola 2.

Měsíc tém ěř v úpl ňku se vypínal na nebi. Mdlá zá ře vykreslovala sv ětlý pás na podlaze uvnit ř sv ětni čky, ve které spaly všechny t ři dívky. Nejstarší ulehla na slam ěný kavalec jako poslední. Nyní však už tvrd ě spala a oddechovala. P řestože podzimním dn ům vládlo teplo, noci už byly chladné a od úst jí stejn ě jako její mladší sestře Mirence stoupaly pr ůhledné oblá čky dechu. Šep ěnka se zavrt ěla a pohnula rukou, jako by odhán ěla no ční m ůru. Jedno d ěvče však tak docela nespalo. Spánek ani p řes velkou únavu nepřicházel.

Dívka opatrn ě odkryla pokrývky a posadila se. Kavalec zavrzal. V noci zn ěl hlasit ěji než ve dne, protože když všichni spí, každý zvuk se víc rozléhá. Rozbušilo se jí srdce a zatajil dech.

Šep ěnka se sestrou spaly naproti ve v ětší posteli. Našt ěstí jejich pravidelné oddechování dávalo znát, že nic neslyší.

Teprve v tu chvíli si Holka uv ědomila, jak je prkenná podlaha studená. Skrze prsty a chodidla se jí do t ěla dral chlad. Na pihami zdobené pokožce jí nasko čila husí k ůže. Postavila se a vyšla ke dveřím.

V pruhu m ěsí čního sv ětla se mihnul stín.

Už byla na chodb ě. Stála tam jen ve spodní tunice, která ji pramálo zah řívala. Srdce jí bušilo a trochu drkotala zuby. V chodb ě byl cítit pr ůvan. I p řesto, že na jejím konci bylo malé okýnko, nedalo se tmou prohlédnout. Objala se pažemi a zamí řila ke skrýši za trámkem.

Pruh sv ětla na podlaze znovu na chvíli p řetnul stín. Tentokrát ho doprovodilo náhlé zahoukání.

Holka

20

„Je to jenom sova, jenom sova.“ P řestože byla Holka odvážná, noci se trochu bála. „Snad je no ční letec neprobudí,“ mluvila tak tiše, že se jí rty st ěží pohybovaly. „Obě spí,“ pokra čovala k sob ě a dodávala si tak odvahy. Zlehka našlapovala.

Za pár chvil už prsty svírala známý tvar zabalený v kousku hadru. Sama pro sebe se nadšením usmála. Pohlédla na dve ře nejbližšího nájemního pokoje. Dob ře v ěděla, že té noci v něm žádný host nespí.

Pak se Holka posadila na ov čí kožešinu p řed oknem tak, aby na ni shlížel m ěsíc. Pot řebovala, aby svítil na to, co vybalila z kousku šedého hadru. M ěsí ční sv ětlo jí tak lépe umožnilo vid ět Kámen . Vypadal p řesn ě tak, jako posledn ě – kruhovitý talisman s vyrytými znaky a prázdným st ředem. Zkoušela pooto čit Vnit řním kruhem , nehnul se však ani o pí ď. Obracela Kámen v rukou, zkoumala b říšky prst ů jeho povrch a rytiny. Přitom si tiše opakovala Belesova slova:

Dotkni se slunce, které pak potká t ři a zasvítí na plá ň.

„P ředstavuje snad Kámen slunce?“ mluvila k sob ě polohlasem. „Ne, to je hloupost,“ usmála se po chvíli scestné myšlence a nep řestávala talisman zkoumat. Nikde nenašla žádný výstupek ani prohlube ň, do které by mohla zatla čit, a tak povolit Vnit řní kruh . N ěkolik úzkých dírek u kraje talismanu zřejm ě sloužilo k provle čení koženého řemínku, aby si jej člov ěk mohl dát kolem krku či p řivázat k opasku. Jinak byl povrch Kamene hladký, až na rytiny uvnit ř kruh ů. Ve Vnit řním jich bylo osm. P řecházela ukazová čkem po Vn ějším kruhu , kde napo čítala šestnáct polí se šestnácti symboly.

„Ale po čkat, tady nic vyryto není,“ oddálila ukazová ček a podivovala se nad šestnáctým polem, které bylo úpln ě prázdné a hladké. A tu si dívka vzpomn ěla na poslední slova cizincovy v ěty.

... a zasvítí na plá ň.

Holka

21

Dívka se rychle postavila t ěsn ě k oknu v nad ěji, že lépe uvidí. Prozkoumávala symboly Vnit řního kruhu jeden po druhém. Byly podivné a v ůbec jí nep řipomínaly písmena. Ne, žádný z nich nevypadal jako slunce, ani jako číslice tři. N ěkteré se zdály tak spletité, až z nich o či p řecházely. Vrátila se k vn ější části talismanu, kde bylo prázdné místo, a snažila se v ostatních polích rozeznat n ěco, co by jí mohlo p řipomínat trojku.

Holka se snažila odhalit tajemství kruhu, a p řitom přešlapovala na míst ě, protože ji zábly nohy. „Ano!“ upírala pohled na jedno z polí. Čtvrté po levé stran ě symbolu bez rytiny. Promnula si o či h řbetem ruky a zam ěř ila se na symbol, který vypadal jako t ři vlnky. V ěděla, že je to to, co hledala.

„Pokud je tedy plá ň i tři na Vn ějším kruhu , musí být slunce ve Vnit řním ,“ Holka správn ě pochopila a znovu si přešlápla. Zavadila o stolík, na kterém se zakomíhala nezapálená lojová svíce.

Jeden symbol p řipomínal ozubený trojúhelník, další vidli čku a jiný s trochou p ředstavivosti klas obilí. P řestože si to dívka neuv ědomovala, t řásla se zimou, u okna již stála p ůldruhé hodiny. Za čínala na ni dopadat únava a pomrkávala. O či ji pálily. Tu a tam odvracela pohled od Kamene , aby ulevila očím. Dívala se na m ěsíc, jako by čekala, že jí poradí.

Ml čel.

K měsíci se p řibližovaly mraky, už nem ěla mnoho času. Tu pohlédla na rytinu, co p řipomínala n ěkolik proutk ů poskládaných k řížem krážem. A spat řila mezi nimi míste čko pravidelného tvaru. Byl to malý dokonalý kroužek. Zajásala a srdce se jí rozbušilo, dech zrychlil a únava byla tatam. Prstem se dotkla polí čka. Zatla čila b říškem ukazová čku a snažila se pooto čit Vnit řním kruhem . Chvíli po čkala a zkusila jím pootočit znovu.

Holka

22

„Sakra!“ ulevila si. Tohle mělo být správn ě. Slunce p řece pohlédne na t ři a pak zasvítí na prázdné pole, p řemýšlela potichu. Kousala se p řitom do spodního rtu. Znovu se dotkla malého kroužku, pak t ří vlnek a nakonec hladkého polí čka.

„Te ď, nebo nikdy,“ řekla a oto čila Vnit řním kruhem .

Když m ěsí ční sv ětlo prostoupilo zdí, dívka se lekla a upadla na podlahu. Tvrd ě dosedla na kožešinu, až si zuby skousla jazyk. Ale to není možné, vždy ť nejde vid ět, pomyslela si Holka. M ěsíc se schovával za hustým mrakem. Dívce se v celém zorném poli zformoval obraz, skrz který jasn ě rozeznávala část sv ětnice a okno. Vykreslovalo ho mdlé sv ětlo připomínající m ěsí ční zá ři. Chyb ěl mu rám, moc toho nezobrazoval, jako by jeho malí ř nechal tém ěř celé pr ůhledné plátno prázdné. Nebo dílo nedokon čil. Úpln ě vpravo naho ře se nacházela nějaká ty činka uv ězn ěná v kruhu s pár znaky po obvodu. Pod kruhem vid ěla čty ři číslice. V levém dolním rohu sv ětlo vykreslovalo talisman, stejný jako ten, co jí spočíval v dlaních, ale byl tak malý, že jednotlivé symboly nerozeznala. Vpravo od Kamene stála silueta člověka, kterou přerušované p římky rozd ělovaly do tří částí – na kon četiny, trup a hlavu. Pod siluetou Holka p řečetla jediné slovo:

NEZRAN ĚN

Dívka pooto čila tvá ř ke dve řím, aby zjistila, že jsou stále přivřené. Jenomže obraz se pohnul s ní. Pak se oto čila ke zdi, hned ke stropu, ale vše vykreslené bílým sv ětlem putovalo přesn ě tam, kde se zadívala. Žaludek se jí zhoupl, strop ztratil své místo a tu se v závrati sesunula na podlahu.

Omdlela.

Její ruce ochably a Kámen se uvolnil z jejich sev ření. Dopadl na zem a odkutálel se pod no ční stolík. Kdyby byla p ři vědomí, zjistila by, že se obraz rozplynul.

Holka

23

Chvíli po rozedn ění za čínali zpívat ptáci vyh řívající se v prvních paprscích podzimního slunce. Sv ětlo dopadalo i do sv ětni čky, kde v posteli Holka ješt ě spala. Všichni ostatní byli už vzh ůru a p řipravovali hostinec na další den. Venku n ěkdo za čal sekat d říví a vyplašil tím červenku, která p řed chvílí sed ěla na parapetu.

Dívka otev řela o či a hlasit ě kýchla. Ut řela si h řbetem ruky nos, nazula st řevíce, p řehodila p řes sebe všední tuniku a zamířila ke schod ům dol ů. Dnes se necítila nejlépe. Podivila se, že ji nechali dospat.

Najednou se zarazila, protože si nedokázala rozpomenout, jak se dostala zp ět do svého pokoje. Byla jsem přece v... nedokon čila myšlenku, protože ji sev řela tísnivá starost o Kámen . „Kde je?“ řekla rozpa čitě nahlas a rozhlédla se po sv ětnici. Stolík byl prázdný, na zemi u postele také nic. Nadzvedla polštá ř i slam ěnou matraci. Ani tam jej nenašla. Rozběhla se ke dve řím a zamí řila k pokoji pro hosty. Našla jen zav řené dve ře. Vzala za kliku a nahlédla dovnit ř. Ur čit ě tam už někdo byl. Šepěnka nebo Merida, protože byl p řichystaný pro dalšího návšt ěvníka. Ov čí kožešina byla na svém míst ě – na kavalci, u kterého stál no ční stolík. Jednu okenici vid ěla přiv řenou. Rychle prohledala pokoj, ale Kámen nenašla. N ěkdo jej musel sebrat.

„Možná tu byla Mirenka.“ S novou nad ějí šla zkusit skrýš na chodb ě za trámkem. Když zklaman ě spustila ruku k tělu, nezbývalo nic jiného než sejít dol ů do hostince.

„Hledáš tohle?“ zeptala se Merida, aniž by se oto čila ke schodům. Holka se zastavila a bylo jí jasné, o čem je řeč. Ležel na desce pultu. Byl matný a od schod ů jí připadal docela malý. Jejich o či se setkaly. „Myslím, že je to tvoje, tak si to vezmi a hybaj pomoct holkám s dřívím,“ řekla Merida a usmála se na ni. „Jen doufám, že jsi to nikomu neukradla!“ majitelka vzty čila varovn ě prst.

Holka

24

Jakmile byla dívka pry č, Merid ě ze rt ů úsm ěv zmizel. Tušila, že brzy p řijdou problémy.

„Kone čně mám chvilku klidu,“ uvelebila se Holka v sen ě a užívala si zaslouženého odpo činku.

Dole pod ní zabe čela ovce.

Složila si ruce za hlavu a pozorovala doškovou st řechu stodoly. Všimla si, jak mezi slámou jednoho došku proniká sv ětlo. „M ěl by ho n ěkdo vym ěnit,“ ješt ě chvíli se dívala na slune ční paprsek a obdivovala, jak v něm tan čí zlatá zrní čka prachu.

Hlasit ě kýchla a popotáhla.

I p řestože byla unavená po všem tom sekání d říví, nošení vody do hostince a znovu umývání stol ů, ze kterých stejn ě nikdo nikdy špínu úpln ě nedostane, p řemýšlela nad Kamenem. Zda jej má znovu zkusit probudit.

„Mám ho probudit, nemám ho probudit?“ p řevracela jej v rukou a dívala se dírkou v jeho st ředu. Vzpomn ěla si také na Belese, p řemýšlela, pro č se s ní chce v ůbec setkat. „Rozhodn ě nemám roky na vdávání,“ rozpustile se zasmála.

Odpov ědělo jí zabe čení.

„Mirenka říkala, že se její starší sest ře líbil,“ povídala si rusovláska pro sebe. Možná mi ale pomůže najít mé pravé jméno, a také mi prozradí, jak jsem se sem v ůbec dostala, přemýšlela a p ředstavovala si, jaké by to bylo znát své skute čné jméno a zda by se jí líbilo. „P řinejmenším by mi mohl n ěco ukázat, či říct o kruhu. Vypadalo to, že jej zná, nebo dokonce podobný má. Možná bych mohla p řijít na n ějaké to tajemství sama,“ kone čně se dívka rozhodla a dotkla se postupn ě t ří symbol ů – Slunce, T ři a Plá ň. Vnit řní kruh se hnul, znaky se zvýraznily a op ět spat řila nedokon čený obraz .

Ty činka vpravo naho ře se divoce to čila, po chvilce se ustálila a ukazovala už jen jedním sm ěrem. K písmenu S. Pod

Holka

25

kruhem byla napsána tato čísla 15:49. Jaký m ěla význam, netušila. Nechala je být, letmo pohlédla na siluetu člov ěka, ta však vypadala úpln ě stejn ě jako posledn ě.

Rozhlédla se napravo, pak ke stropu. Zamra čila se k místu, kterým p řed chvilinkou nakukovalo slunce. Nyní došky nic dovnit ř nepoušt ěly. „To je divné. Ale co, stejn ě jsem si říkala, že by jej m ěl n ěkdo vym ěnit.“

Zjišt ění, že už ji pohybující se obraz nep ůsobil závrat ě, bylo dobrou zprávou.

Položila si Kámen do klína, op řela se zády do sena. Byla to ta nejm ěkčí postel. Nyní se zadívala na část obrazu vlevo dole, velmi podobnou Kamenu . Tu se kruh p řesunul do st ředu pr ůhledného plátna a roztahoval se do stran, dokud se nestal čitelným. Jedno pole – Tři, se pozvolna rozsv ěcovalo a pak zase pohasínalo. Podívala se na Kámen, spočívající jí na b řiše, ale tam znak jen matn ě svítil.

„Svítí stejn ě jako ten na Kameni , ale chvíli víc a chvíli mí ň,“ str čila si nev ědomky pramínek vlas ů do koutku úst a snažila se zjistit, pro č tomu tak je. Jakmile se na symbol soust ředila, rychle z něj vyrazila čára mimo kruh. V míst ě, kde se zastavila, se rozd ělila na další t ři čárky, krátké jako prst. Na konci prost řední z nich p řečetla slovo.

V hostinci jej nikdo nikdy nezmínil, ba ani neznal. Holka však dokonale porozum ěla. Znala jeho význam. Ihned se jí vybavilo pár mali čkostí z n ěkolika posledních dn ů. Nemohla tomu uv ěř it. Cizinc ův pohár s vínem, který se taktak nerozbil, štokrle uhýbající z cesty, ačkoliv jindy by o n ěj zakopla... „Nenalhávám si to?“ místo odpov ědi se znovu zadívala na došky a hláskovala slovo, které p řed chvílí p řečetla:

TE-LE-KI-NE-ZE

Vzrušením jí po t ěle p řeb ěhla husí k ůže. Nad ní op ět tancovala viditelná zrní čka prachu v pruhu sv ětla prostupujícího škvírou v doškové st řeše.

Holka

26

„Holka, no tak, poj ď sem,“ volala na dívku Šep ěnka. „Co tam tak stojíš, neslyšíš?“ V hostinci Na P ůl cesty p řišla každá nápomocná ruka vhod. P řekvapivě zvláš ť za dešt ě, kdy se kupci a jiní pocestní schovávali p řed nepřízní po časí. „No kone čně,“ povzdechla si Šep ěnka podrážd ěně a pobídla Holku, a ť uchopí druhou stranu necek na nádobí. P řehodily si p řes sebe pláš ť s kapucí a vyšly ven, kde je vylily.

„Co se to dnes s tebou d ěje, jsi n ějaká zamlklá a zamyšlená. To ti ten cizinec tak popletl hlavu?“ vyzvídala Šepěnka, když v ěšela pláš ť zp ět na d řev ěný kolík.

„Cože?“ odpov ěděla Holka otázkou.

„Jsi fakt n ějaká zvláštní,“ pohodila Šep ěnka hlavou. Byla to však spíše ona, kdo Belese vyhlížel. „B ěž se podívat za máti, jestli nepot řebuje pomoct.“

„Tob ě se líbí, že?“ dobírala si ji Holka. „Líbí se ti!“ pihovatá dívka vyb ěhla z kuchyně.

Šep ěnka po ní hodila práv ě umytou lžíci, ta se však jen neškodn ě odrazila od zdi. „P říšt ě budu p řesn ější. Hle ď si svého. A není... není to pravda!“ zadrhla se nejstarší ze sester.

V lokále posedávalo n ěkolik muž ů a žen, z nich ti nejpromo čen ější postávali u krbu a otev řenými náru čemi vítali teplo. Vzduch byl vlhký a prostupovala ho sm ěs zápach ů mokrých těl, štiplavého potu a v ůně podávané fazolové polévky. Když Holka vyšla z kuchyn ě ven, podíval se na ni chlap, který se jí vůbec nezamlouval. Byl to jeden ze skupinky vousá čů , co předchozího dne sed ěli u jednoho stolu kousek od pultu. Vedle něj si právě ustlal pes, který se opakovan ě ot řepal, aby dostal i tu nejposledn ější kapku z kožichu.

Dívka se ušklíbla a uhnula od vousá če pohledem.

Rozhlédla se po hostech, ale krom ě škarohlída se psem a několika vesni čan ů mnoho lidí nepoznávala. „Beles tu není,

Holka

27

to se dalo čekat,“ řekla si pro sebe Holka a vzpomn ěla na Šep ěnku. Ješt ě ji trochu poškádlím, pomyslela si a zamí řila k Meridě.

„Kone čně, že jsi tady,“ oto čila se za hlasem Holky hostinská. „Chvíli m ě vyst řídej, pot řebuji si odběhnout na dvorek.“

Ob ě se na sebe lehce usmály, že si rozumí.

Už hosty dvakrát spo čítala a bylo jich po řád devatenáct. Čekala na Meridu. Tu jí padl do oka st říbr ňák položený za pultem. Zadívala se na n ěj. „Pohni sebou. Jenom troši čku, no ták,“ prosila st říbrnou minci, aby se alespo ň zachv ěla. Od včerejšího poznání ve stodole se jí nepodařilo nic popostr čit, ani stéblo slámy. Hluboce se nadechla, p řiv řela oko a op řela se do mince pohledem.

Nic.

„Hej, holka, p řines sem dva žejdlíky,“ zak řičel vousá č, k jehož stolu si p řisedl druhý muž. Pes lín ě ležel na podlaze pokryté špinavou slámou.

„Ano, už to bude,“ odpov ěděla jim tónem, ze kterého bylo cítit vyrušení.

Vousá č dob ře v ěděl, o co se pokouší, ale pot řeboval se ujistit.

Holka jeho úmysly neznala. Rozhrnula hladinu plev a pono řila žejdlík do sudu. Nabrala z něj silného černého moku, který byl výrazn ě cítit po kvasnicích.

„No tak, hejbni tou svou hubenou prdelí, Strakoš má žíze ň,“ bouchl korbelem o pult, až se nádoba rozkymácela.

Holka vylekan ě pohlédla na muže, který u pultu stál. Nejprve však zachytila pohledem korbel, který už tak tak chytal rovnováhu. „Jo, už to bude!“ odpov ěděla z řeteln ě a pomalu. Postavila na pult dva plné žejdlíky a zvedla prázdný, ze kterého vytekl zbytek piva, protože nakonec spadl.

„Jo! Kone čně,“ zavýskla si.

Holka

28

„Cos říkala, nelíbí se ti snad n ěco?“ oto čil se vousá č a zašklebil se na ni.

„Ale nic, a ť vám chutná,“ dívka se nemohla ubránit úsm ěvu. Jeho to však neobm ěkčilo a bez dalšího slova se oto čil. Za kalhotami m ěl zatr čený škared ě vyhlížející n ůž.

„Jak to vypadá ve m ěst ě, byla jsi tam n ěkdy?“ zeptala se Holka.

„Byla jsem tam jen jednou, ješt ě když byl otec s námi,“ řekla Mirenka, která se opírala o ohradu p řed stodolou. „Nechce se jim moc ven, jen vystrkují hlavy,“ zm ěnila téma a rad ěji mluvila o ovcích. M ěla je ráda.

„Jo, taky by se mi necht ělo ze suché slámy do té mokré břečky. A k tomu ješt ě bosa,“ dívala se do výb ěhu, ve kterém se tu a tam čeřily velké louže. Vodívaly ovce na pastvu, ale ne každý den.

„Velký Dv ůr je spousta barák ů vystav ěných kolem velkého nám ěstí a všechno je obehnáno plotem ze zašpičat ělých kůlů. A v takovém po časí jako je dnes to tam vypadá jako na jednom velkém hnojišti,“ rozpovídala se plavovlasá.

„Fákt? P ředstavovala jsem si ho docela jinak, podle toho, co lidi tu a tam poví u nás v hostinci.“

„T řeba jsou tam i hezká místa, možná se to za tu dobu, co jsem tam byla naposled, zm ěnilo. Dodnes si však pamatuju ten puch. M ěsto brázdí strouhy, kterými protékají splašky, a když zaprší, jako dnes, tak se vylijí na cesty, které jsou i tak plné kravinc ů, slámy a jiných odpadk ů,“ trvala Mirenka na svých vzpomínkách.

„Chceš se jít podívat do m ěsta? Merida, jako moje máti, t ě samotnou nepustí,“ zeptala se, aniž by ji odpověď kdovíjak zajímala. Nev ěř ila, že by Holka vytáhla paty z teplého hostince.

„Pokud by ses nesvezla s někým na voze, tak se tam dá dojít asi za t ři hodiny.“

Holka

29

Holka se podívala k šedivé obloze. Pofukovalo a začínalo op ět kapat. „Nechceš se jít schovat do stodoly?“ navrhla. „Je tam teplo a mohly bychom si ješt ě povídat o měst ě.“

„Ne, jdu se oh řát ke krbu, tam je ješt ě tepleji,“ usmála se Mirenka. „Stejn ě toho o Velkém Dvo ře není moc co říct,“ dodala. „Dlouho se tam ale nezdržuj, hlavně neusni v sen ě. Zaspat, to ty dob ře umíš,“ dodala Mirenka přátelsky a oto čila se k hostinci.

Holka se ješt ě chvíli opírala o dobyt čí ohradu, hlavu skloněnou. Mrholení p řešlo v déš ť. N ěkolik ovcí zabe čelo, jako by ji volaly do stodoly. Rozev řela dla ň a pohlédla na st říbr ňák.

Holka si vylezla po žeb říku nahoru do patra a rozhrnula seno. Odfoukla ješt ě prach, aby byla prkna co nejčistší. V ěř ila, že jí to pomůže. Ozval se zvuk, jako když člov ěk položí minci na st ůl. Vše bylo p řipraveno. Sedla si a zadívala se na stříbrňák. Byl to ten, co jí daroval Beles.

„V čem to jen m ůže v ězet?“ hledala odpov ěď . „Jak to, že někdy, aniž bych cht ěla, pohnu třeba i žejdlíkem a jindy nenadzvednu ani stéblo slámy nebo st říbr ňák?“ povzdychla si.

St říbrná mince se matn ě zaleskla.

Chvíli se na kousek kovu dívala, ten se však nepohnul. Najednou dostala nápad. Oto čila se čelem k ovcím, které dole přežvykovaly. „Roztomilá zví řátka, tyto ovce,“ snažila se nemyslet na minci. „Jak jim chutná.“ Tu se dívka rychle oto čila a propíchla st říbr ňák pohledem, jako by jej cht ěla p řekvapit. Bohužel bez výsledku.

„To, že nemám Kámen u sebe, nemá podle m ě vliv,“ p řemýšlela nahlas a vzpomínala na chvíle, kdy se jí poda řilo pohnout v ěcmi, aniž by talisman svírala. Dále zírala na drobnou v ěc p řed sebou. Soust řed ění, mra čení či zvedání obo čí, pomrkávání na st říbr ňák – nic z toho výsledek nep řineslo.

Holka

30

Za čala se pohupovat, o či se jí klížily únavou. Uvolnila se, nad ni čím nep řemýšlela.

Zeše řilo se.

Uplynulo n ěkolik minut a děvče usnulo. Za chvíli sebou trhla, jako člov ěk, co se vzbudí s vědomím, že zaspal d ůležitý okamžik. Mince se v tu chvíli pohnula. Dívka zavýskla radostí a blahop řála sama sob ě, jaký se jí podařil kousek.

Chvilku si odpo činula, aby se z rozrušení uklidnila. Op ět se zadívala na minci. Byla jen ona a mince. Upírala na ni pohled. „Jen já a mince,“ poda řilo se jí nadzvednout jednu stranu. St říbr ňák se dotýkal podlahy už jen jednou hranou a kroužil v malém kruhu.

Pak spadl.

Dívka hluboce dýchala. Nevšímala si be čení ovcí ani šumění dešt ě. Znovu jej nadzvedla a rozto čila ho. St říbrňák se to čil rychleji a rychleji. Najednou ne čekan ě vyst řelil do vzduchu.

„Ne, tam ne!“ vyk řikla Holka v překvapení, když pozorovala, jak st říbr ňák padá přímo k ovcím. Ve stejném okamžiku sko čila na podlahu, aby ho stihla zachytit. Byl však p říliš daleko, aby na n ěj dosáhla. I p řesto bláhov ě nastavila dla ň. Nap ětím zadržela dech.

Mince pop řela zemskou p řitažlivost. Zastavila se ve vzduchu. Jen tak se tam vznášela. Mírn ě vibrovala, jako by se nemohla rozhodnout, zda dopadne do žlabu nebo se dívce vrátí do dlaně.

Holka se probudila brzy z rána. Samou nedo čkavostí nemohla dospat. Dnes byl t řetí den. Den, kdy se m ěla v poledne setkat s Belesem u milníku po cest ě k Vrbinkám. T ěšila se, jak jí pom ůže, aby si vzpomn ěla na své skute čné jméno, pop řípadě na místo, odkud pochází a třeba i kdo jsou její rodi če. P řestože byli na ni zde v hostinci milí a hodní, necítila se tam

Holka

31

doma. Ano, jídlo bylo vydatné, i když se n ěkdy jednalo o zbytky sklizené ze stolu, postel teplá a dobrého slova se také pro ni našlo. P řesto jí to v hostinci Na P ůl cesty připadalo, jako by nebyla se svými nejbližšími. Toužila zjistit, kým je a odkud pochází.

Už abych potkala Belese a na všechno se ho mohla zeptat, pomyslela si. T řeba mi pom ůže s Kamenem a ukáže mi, jak odkrýt jeho další tajemství. Zadívala se na stéblo slámy, které sebou n ěkolikrát trhlo a poté se vzneslo. Nechala ho spadnout a vylezla po žeb říku až do patra. Vyd ělala zpod tuniky plátýnko, ve kterém m ěla zabalených několik kousk ů, spíše drobk ů sýra, co se vždy odrolí p ři krájení. Cht ěla si je vzít s sebou, až po ob ědě vyrazí k milníku. Nev ěděla, zda se stihne vrátit na ve čeři.

„Merida bude brblat a možná p řiletí i pár pohlavk ů,“ ušklíbla se Holka. „Ale za to to stojí!“ zahrnula plátýnko trochou sena. „Už se nem ůžu do čkat. Pokud se to Belesovi podaří, mohla bych mu vy řídit vzkaz od Šep ěnky. Jako že ho pozdravuje,“ usmála se, p řestože ho Šep ěnka nezdravila. Nikdo totiž nev ěděl, kam se odpoledne chystá. Určit ě by jí to ud ělalo radost, pomyslela si a zamí řila ukrýt sv ůj cvi čební st říbr ňák za trámek v chodb ě hostince. Ani ji nenapadlo, že už ho v život ě neuvidí.

„Merido, byl to výborný ob ěd,“ pochválila ji Holka.

Dnes všechny t ři pojedly v hostinci spolu, protože nep řišel žádný host. Tedy až na n ějakého sirotka, co nem ěl jiné p řání než žejdlík piva. Párkrát se ohlédl k jejich stolu, kde vid ěl va řený tu řín, brambory a poskromnu masa. Když zjistil, že mu zadarmo nikdo nic nedá, upil z korbelu a položil vedle sebe jednoduše vy řezávanou flétnu.

Za čal hrát.

Holka

32

Dívka k němu vzhlédla a zaposlouchala se do táhlých tón ů. Škoda, že takoví hosti k nám p řijdou dnes odpoledne, když pot řebuju být n ěkde jinde, posteskla si v duchu. Chvíli ješt ě pozorovala pihovatého kluka s rozt řepenými tmavými vlasy a vstala od stolu. „Dnešní ob ěd byl vskutku výjime čný.“

Když vycházela p řed stavení, ješt ě zaslechla, jak jim Merida oznamuje, že nemají odcházet daleko, aby slyšely, až na ně zavolá. Upravila si červenožlutou šálu kolem krku. Docela pofukovalo. V ěděla, že nem ůže uposlechnout a vydala se do stodoly pro sva činu na odpoledne. Kámen měla schovaný za šerpou u pasu. Srdce jí bilo vzrušením.

Už šla svižným krokem dobrou p ůl hodinu. Ob čas dlaní pohladila špi čky vysokých trav, co se kymácely ve v ětru. Cesta se klikatila mezi remízky a ke ři, které zdobily louky v blízkém i vzdálen ějším okolí. Nedaleko šum ěl les.

Nepotkala ani človí čka. Tu a tam zašt ěbetala sýkorka nebo zask řehotal vyplašený bažant. Lekla se a oto čila sm ěrem, odkud se zví ře ozvalo. „Vždy ť je to jenom bažant,“ pon ěkolikáté si přitáhla šál a ohlédla se za sebe. Spat řila n ěkoho v dáli, pravd ěpodobn ě muže, co šel stejným sm ěrem.

Pokra čovala k Vrbinkám. N ěkdy musela obejít kámen, jindy zase výmol. Ve stopách od voz ů stála voda po v čerejším dešti.

Přestože svítilo slunce, teplo nebylo. Navíc ho už zpola zakrýval velký mrak. Možná se po mně už shán ějí, pomyslela si. Zatím šla necelou hodinu.

Ohlédla se p řes rameno. Tentokrát muže vid ěla z řeteln ěji, měl dlouhé vlasy a plnovous. Oble čený byl skromn ě, jako spousta lidí, co potkávala v hostinci. P řipadalo jí, že jde rychlejší ch ůzí.

Přidala do kroku. Milník už byl ur čit ě blízko.

„St ůj! No tak st ůj, ti říkám!“ zak řičel za ní muž.

Holka

33

V dívce zatrnulo. Na okamžik se oto čila, te ď už b ěžícího muže poznala. Už tenkrát v hostinci z něj šel strach, to však byla v bezpe čí.

Přibližoval se.

Rozb ěhla se k Vrbinkám. Prob ěhla louží, až se zakalená voda rozprskla do všech stran. Ve spáncích jí tepalo a brzy přišlo i píchání v boku. V ěř ila, že za zatá čkou ur čit ě spat ří Belese. Nebo se alespo ň ztratí za k řovím, které rostlo v ohybu cesty. Vybavil se jí škared ě vyhlížející n ůž za pasem vousá če, kterého v čera obsloužila a který jí te ď tém ěř dýchal za krk.

„Holka, st ůj!“ dohán ěl ji. „Až t ě chytím, tak ti...“

Dívka ost ře zahnula, nesta čila si však všimnout v ětve, která ji švihla p řes obli čej. Zbytek v ěty, co pronásledující zak řičel, neuslyšela. Sykla bolestí, silný pramen vlas ů se jí zamotal do k řoví.

Někdo vzadu prob ěhl kaluží. Dohán ěl ji.

„Belesi!“ holka zak řičela, když vyb ěhla ze zákrutu cesty. „Belesi, pomozte mi!“ utíkala k němu, doufala p řitom v záchranu. Srdce jí tlouklo, hru ď se jí zvedala. Dusot za zády se však p řibližoval. Ohlédla se a spat řila na okamžik muž ův rudý zarostlý obli čej. V ruce mu zasvítila křivá tmavá čepel.

Vid ěla, jak mladý muž, Beles, rychle sestoupil z milníku a podíval se jejím sm ěrem. Rozběhl se. Jeho t ělo bylo pohybu uvyklé. Přibližoval se, nerovnosti p řekonával jako jelen v sob ě dob ře známém revíru.

Pomoc se blížila.

Vítr dívce vhán ěl slzy do o čí, p řesto spat řila Beles ův úsměv a p římý pohled. A také ostrou čepel stiletta, štíhlé dýky. Musel ji vytáhnout za b ěhu. Vtom ji n ěco ude řilo do zad. Ta rána dívku vychýlila ze sm ěru, kterým se k ní blížil Beles a srazila ji na zem. Její a Belesovy o či se na vte řinu setkaly a ve stejném okamžiku k ní vyslal myšlenku. Následovalo

Holka

34

několik ne řízených kotrmelc ů až k okraji cesty, kde se kone čně zastavila.

Vousá č, kterého holce ušt ědřená rána nijak nezpomalila, nab ěhl p římo do útlejšího Belese a doslova ho tak odrazil několik metr ů p řed sebe. Díky tomu však sám zaklopýtal a upadl. N ůž mu vyklouzl z dlan ě.

Holce v hlav ě hu čelo a kašlala, jak se snažila popadnout dech. Doznívala jí v mysli myšlenka, které nemohla uv ěř it.

Beles se vymrštil ze zem ě p římo na nohy, svou zbra ň držel stále v ruce. „No tak, poj ď!“ procedil skrze zuby a odplivl krev.

Vousá č se zvedal pomaleji, ale než byl mladší muž u něj, stál, nabyl ztracenou rovnováhu. Nic neodpověděl a opatrným krokem šel lovci v ústrety. Ruce zvednuté do výšky tvá ře, obcházel Belese a o čekával jeho výpad.

Muž ve fialové tunice zaúto čil a n ěkolikrát rychle bodl. Třetí rána zasáhla paži, až zarostlý chlap sykl bolestí. Ihned opakoval útok, kopl jej do vnit řní strany stehna a odsko čil. Ukro čil a znovu zaúto čil tenkou čepelí p římo na krk.

Vousá č ukro čil a ješt ě jednou se rán ě vyhnul. Poda řilo se mu vykrýt úder, p ředloktí narazilo o p ředloktí. Ihned vyrazil v protiútoku p ěstí na nekrytou bradu svého protivníka. Beles zavrávoral a upustil stiletto. Statný ru ďas však pokra čoval, rychle k němu p řisko čil a mířil kolenem přímo na hrudník. I přesto, že se vousá čů v nos potkal s Belesovým čelem, nijak ho to nezbrzdilo. Oba muži se svalili na zem. Lovec, Beles, ucítil pevné sev ření kolem krku. Do o čí mu kapala krev z vousá čova přeraženého nosu.

Beles vymrštil ruku ve snaze zachytit ohryzek druhého muže, ale na tu vzdálenost nesta čila. Snažil se nahmatat kámen nebo kus v ětve, prsty však jen rozrýval rozmoklou hlínu. Za čal se dávit a chrop ět. P řed o čima mu začaly tan čit červené

Holka

35

kruhy a kolem se smrákalo. Ani si nevšiml, že se mu z pravé nosní dírky spustila krev.

Pak zem řel.

Holka se nep řítomn ě dívala ke kle čícímu muži nad nehybným t ělem. Vid ěla, že své skutečné jméno se asi nikdy nedozví a pon ěkolikáté si p řehrávala v hlav ě myšlenku, kterou k ní Beles vyslal:

„Zabiju t ě, ty malá čubko, jen ho vy řídím...“

Holka

36

Kapitola 3.

Cht ěla vstát a z toho místa se ztratit. T ělo ji však neposlouchalo. Pozorovala Belesova vraha, který byl zárove ň jejím zachráncem. P řála si být od obou co nejdál.

Chlap se postavil, hlasit ě zakašlal a odplivl si. Aniž by se na Holku podíval, řekl: „Nezírej na m ě a rychle se prober. Je možné, že tu nebyl sám.“ Ot řel si pravým rukávem krev, která mu kapala z přeraženého nosu. V pramíncích mu také stékala po levé paži.

Holka však neodpovídala. V hlav ě jí ví řilo mnoho myšlenek, kterým nedokázala poru čit. Byla v šoku. Ješt ě v život ě nevid ěla zem řít člov ěka. Natož pak n ěkoho, komu do poslední chvíle věř ila.

„Co, co se to... co se to děje?“ vykoktala ot řesená a mimod ěk si upravila spodní lem tuniky, který se jí b ěhem pádu vykasal až nad pas.

Vousá č ji ale neslyšel, prohledával Belesovo t ělo. Zkušen ě prohmatal místa, kde by mohlo být cokoliv ukryto. Narazil na všitou kapsu v rukávu, ze které n ěco vytáhl a schoval. Z opasku mrtvému u řezal m ěšec.

Když mrtvolu p řevracel na b řicho, ucítil v levé paži bodavou bolest. Rána byla úzká, ale hluboká. Zatnul zuby a stáhl Belesovi z nevelké nohy i druhou koženou holínku. Ani z ní nic nevyt řepal. Jen n ěkolik stébel trávy.

Ozvalo se na říkání trhajícího se plátna.

Tentokrát se na Holku oto čil. „No tak, už je po všem, děvče. Nejvyšší čas zmizet,“ zamýšlený úsm ěv byl spíše úšklebkem. Vyhrnul si tuniku až k ramenu a zb ěžn ě se zadíval na ránu. P řevázal ji kusem látky, kterou p řed chvílí utrhl z od ěvu

Holka

37

nebožtíka. „B ěž se podívat eště k milníku a p řines šecko, co tam najdeš,“ poručil.

Pihovatá jako by nerozum ěla.

Ud ělal tedy pár krok ů a už byl u ní. Dýchala m ělce a rychle. Ušt ědřil jí lehký polí ček, aby ji probral. Oči se jí zaleskly. Pomohl jí se postavit. „No tak, rozum ělas?“ zvýšil hlas. Myslel to s ní dob ře. Nebylo zde t řeba více zbyte čně otálet.

Holka se na n ěj podívala. Zavrt ěla hlavou ze strany na stranu a po tvá řích jí tekly slzy. „Musím za Meridou, říkala, že máme být na doslech, když...“ oto čila se sm ěrem k hostinci.

„Tam se vrátit nemožeš,“ zareagoval na její slova. „Není tam bezpe čno, možou tam byt další lovci .“ Položil jí širokou dla ň na záda, pod dívkou se podlomila kolena a omdlela. Po chvíli cítila, jak ji muž přehodil p řes rameno, a vyrazili sm ěrem, kdy hostinec nechali za zády.

Ješt ě než ztratila v ědomí, uvid ěla mezi n ěkolika v ěcmi u milníku srolovanou deku, ze které tr čel cíp červené látky se žlutým lemem.

Muž si set řel pot z čela, p řičemž palcem zavadil o bolestivé místo. Stále mu v nose píchav ě tepalo, zvlášt ě poté, co si jej sám narovnal. Pohodil b řemenem na ramenou. Kdyby nem ěl nosní dírky plné zaschlé krve a hlenu, cítil by vůni pryskyřice.

„Asi se sama sebe ptáš, kdo su a jak se menuju,“ pronesl k dívce.



       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz - online prodej | ABZ Knihy, a.s.
ABZ knihy, a.s.
 
 
 

Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2019 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist