načítání...
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

Holčička, která nemohla snít - Sarah Beth Durst

  > > > > Holčička, která nemohla snít  

Elektronická kniha: Holčička, která nemohla snít
Autor:

Skrytý obchůdek, ve kterém její rodiče prodávají sny stáčené do lahviček, je pro Sophii to nejúžasnější místo na světě. Sny – ta záhadná, magická a občas nebezpečná noční ...
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  140
+
-
Doporučená cena:  149 Kč
6%
naše sleva
4,7
bo za nákup

ukázka z knihy ukázka

Titul je dostupný ve formě:
elektronická forma tištěná forma

hodnoceni - 66.5%hodnoceni - 66.5%hodnoceni - 66.5%hodnoceni - 66.5%hodnoceni - 66.5% 75%   celkové hodnocení
2 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: » FRAGMENT
Dostupné formáty
ke stažení:
EPUB, MOBI, PDF
Počet stran: 367
Rozměr: 21 cm
Úprava: tran
Vydání: 1. vydání
Spolupracovali: z anglického originálu přeložila Alžběta Franková
Jazyk: česky
Médium: e-book
ADOBE DRM: bez
ISBN: 978-80-253-2907-8
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis

Skrytý obchůdek, ve kterém její rodiče prodávají sny stáčené do lahviček, je pro Sophii to nejúžasnější místo na světě. Sny – ta záhadná, magická a občas nebezpečná noční dobrodružství – ji neodolatelně přitahují hlavně proto, že sama nikdy žádný neměla. A to už zkoušela všechny zaručené recepty, jak sny přivolat – od sušenek a teplého mléka až po strašidelné knihy před spaním!
Když její rodiče záhadně zmizí a Obchůdek se sny je vykraden, Sophie se musí pustit do pátrání. Spolu se svým věrným kamarádem – upovídaným a mlsným příšerákem Příšerou – se vydává na dobrodružnou cestu, během které narazí na mnohá nebezpečí a odhalí nejedno rodinné tajemství.
Vtipný a kouzelný příběh o tom, jak jsou sny důležité a jak bychom neměli podceňovat jejich moc.

Zařazeno v kategoriích
Sarah Beth Durst - další tituly autora:
Holčička, která nemohla snít Holčička, která nemohla snít
Durst, Sarah Beth
Cena: 254 Kč
 
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky






Holčička,
která nemohla snít
Vyšlo také v tištěné verzi
Objednat můžete na
www.fragment.cz
www.albatrosmedia.cz
Sarah Beth Durstová
Holčička, která nemohla snít – e-kniha
Copyright © Albatros Media a. s., 2016
Všechna práva vyhrazena.
Žádná část této publikace nesmí být rozšiřována
bez písemného souhlasu majitelů práv.





Sarah Beth Durstová










Mé dceři, s láskou.










7
1
S OPHIE V ŽIVOTĚ UKRADLA JEDEN JEDINÝ SEN.
Bylo jí tehdy šest a byla zvídavá, což spolu vlastně
docela souvisí. Sen byl zavřený v zářivě modré lahvič­
ce se zlatě třpytivou zátkou. Jako jediná z várky neby­
la opatřená štítkem, a tak si Sophie řekla, že ji asi ni­
kdo nebude postrádat.
Lahvička stála na nejvyšší poličce, kde si jí všimla,
když rodiče odešli (jeden šel nakoupit, druhý obslou­
žit zákaz níka). Z obchodu si dolů musela přitáhnout
stoh knížek a vyskládat je na stoličku, než na ampul­
ku konečně dosáhla. Natáhla se a šťouchla do ní ko­
nečky prstů, chytila ji ale dřív, než se mohla roztříštit
o starý špinavý pult pod policemi. Když se jí po něko­
lika drahocenných vteřinách povedlo vykroutit zátku,
bez zaváhání do sebe obsah obrátila.





8
Sen chutnal jako čerstvý meloun.
Čekala, že na ni nejdřív spadne mlžný závoj – ve fil­
mech sen přece vždycky předznamená taková zvláštní
třepetavá mlha – ale kdepak, do snění se propadla
okamžitě. V jednu chvíli byla v dílně svých rodičů
dole pod obchodem, a než by řekla švec, ležela v po­
steli pod peřinou s volánky růžovými jako cukrová
vata. Napřed ji napadlo, že je u sebe v posteli – i když
růžové povlečení tedy neměla – ale pak si vzpomněla,
kdo je a kde se nachází.
Posadila se a zvědavě se rozhlédla po pokoji se stej­
ně růžovými tapetami a poličkami plnými hraček.
Obyvatel pokoje vlastnil Barbiin Dům snů a měl rád
koně. Stěny barvilo do růžova noční světýlko ve tvaru
jednorožce. Narůžovělé stíny se protahovaly.
Jeden z nich sebou cukl.
Vtom ze skříně vylezla nejasná silueta. Bubák.
Sophii se příjemně rozbušilo srdce. Aby strašidýlko
nevyplašila, pomalu se vyštrachala zpod peřiny.
Chvilku vyčkávala.
Příšerka sebou smýkla doleva. Pak uskočila dopra­
va. Sophie dělala, jako že se dívá z okna na měsíc, kte­
rý se zasekl mezi bledými větvemi stromu. Koutkem
oka si všimla, že má strašidýlko nejspíš několik cha­





9
padel. Jen co na něm spočinula pohledem, aby cha­
padla spočítala, okamžitě zaplulo pod postel.
Lehla si na břicho, naklonila se přes okraj postele
a nadzvedla přehoz, který visel až k podlaze. Do po­
koje zasvítil měsíc a strašidýlko se rychle schovalo do
stínů. Naježilo srst, skoro jako kočka.
„Ahoj. Já jsem Sophie,“ řekla.
Odhalilo zuby, tři řady zářivých, ostrých žraločích
tesáků, a zavrčelo.
„Ššš, to nic. Mě se nemusíš bát.“ Cítila, jak jí srdce
v hrudi bubnuje, a napadlo ji, jestlipak by to bolelo,
kdyby ji příšerka těmi zuby kousla. Asi ano, ale jen,
než by se probudila. „Polez ven.“
Strašidlo po ní švihlo chapadly jako bičem a Sophie
se rychle vydrápala zpátky na postel. Stáhla se do bez­
pečí polštářů a několikrát se zhluboka nadechla. Sama
sebe přesvědčovala, že se nemá čeho bát. Tohle přece
bylo to, co vždycky chtěla – mít svůj vlastní sen.
Pomalinku se přisunula zpátky k okraji postele a zno­
vu vykoukla. Strašidlo na ni chapadly zamávalo. „Máš
krásná chapadélka,“ začala Sophie. „Jsi jako chlupatá
chobotnice. Víš, že chobotnice dokáže chapadly otevřít
zavařovačku? Někde jsem to četla. Mám ráda knížky.
A co ty? Moji rodiče mají knihkupectví, takové pěkné.





10
Máme spóóóusty knížek.“ Mluvila potichu a klidně,
jako kdyby se pokoušela vylákat z úkrytu toulavou koč­
ku. Příšerka stáhla chapadla. „To je hodná příšerka. Tak
už polez ven.“
Stvoření popoběhlo kupředu. Vystrčilo hlavu zpod
postele a podívalo se na Sophii. Mělo obrovitánské
oči, jako mají lemuři. Zorničky mělo zlatě obroubené
a veliké jako Sophiiny pěsti.
„Jsi samička, příšerko?“
Ta si jen odfrkla.
„Tak jsi sameček?“
Příšerka na ni zamrkala. Sophie si řekla, že to asi
znamená souhlas. Příšerák se vyšoural zpod postele.
Chapadel napočítala šest. A taky měl čtyři nožky
s ostrými zahnutými drápky.
„A bydlíš ve skříni nebo pod postelí? Tenhle sen
totiž nebyl nijak označený a my máme fůru obojího.
Dokonce máme i pár snů s příšerami na stropě, ale
ty nejsou moc obvyklé.“ O kolekci snů, kterou ro­
diče vlastnili, měla zakázáno mluvit. Ale koneckon­
ců to byl jen sen a tvor, kterému se svěřovala, byl
také snový, a tak usoudila, že tady obvyklá pravidla
neplatí.
Příšerák popolezl dál do měsíčního svitu. Měl čer­





11
nou srst, v níž tu a tam probleskla červená a modrá.
Pomyslela si, že ta černá je opalizující. Slovo
opalizující se jí moc líbilo. Naučila se ho teprve nedávno.
„Máš krásnou opalizující srst. To znamená, že zá ­
říš všemožnými barvami,“ řekla mu. „Jsi moc hezká
příšerka.“
Příšerák zavrněl jako kočka.
„Taky je fajn, že na sobě nemáš žádný sliz. Ve snech
bývají příšery celé obalené ve slizu.“ Otevřenou dlaní
poklepala na přikrývku vedle sebe. „Nechceš sem ke
mně?“
Příšerák vyskočil na postel. Sahal jí asi po pás, ale
kdyby natáhl chapadla, byl by nejspíš ještě větší. On si
je však svinul pod sebe do chlupatých kotoučů. Moc
ráda by ho pohladila, ale netroufala si. Příšerák ji svý­
ma velikýma lemuříma očima dál pozoroval.
„Ten, komu ses zdál, se určitě bojí koček,“ nadho­
dila Sophie. „Já jsem kočku nikdy neměla. Ani psa.
Ani žádný jiný zvíře. Ale vždycky jsem nějaký chtěla.
Kéž bych tak mohla mít doma tebe.“
Ucítila, jak ji nosem šťouchl do ruky. Dech se jí za­
stavil. Měl takovou spoustu ostrých zubů, že se mu
všechny nemohly vejít do tlamy. Jedna řada mu vyču­
hovala zpoza dásní. Zavrtal se jí hlavou pod ruku.





12
Srst měl hebčí než vatu a jemnější než hedvábí. Pohla­
dila ho po hlavě a podrbala za ušima.
Příšerák blaženě zamručel a zavřel oči.
Lehla si vedle něj a pořád ho hladila. Začal chrá­
pat a Sophie musela potlačit smích. Jeho chrápání jí
připomínalo zvuk dětského vláčku. Za malou chvíli
usnula i ona.
Probudil ji křik mámy s tátou.
A jéje, pomyslela si. Otevřela napřed jedno, potom
i druhé oko. Máma dřepěla na bobku na stole vedle
destilátoru snů. Svírala koště a mávala jím kolem sebe
jako mečem. Táta držel hasicí přístroj a tryskou mířil
přímo na Sophii.
„Ani se nehni,“ přikázal jí.
„To nic, broučku, neboj se.“ Máma byla v obličeji
bílá jako stěna, jako kdyby si popletla tvářenku s pud­
řenkou. Hlas měla nezvykle pisklavý.
Sophie se nehýbala.
Ležela na podlaze, hlavou se opírala o skříňku a no­
hama vězela v hromadě hadrů a mopů. V levé ruce
stále držela odzátkovanou prázdnou modrou lahvičku.
Pravý bok jí zahřívalo něco huňatého.
Máma sevřela násadu koštěte pevněji. „Kennethe,
co je to?“





13
„Jezevec nebo tak něco,“ odpověděl táta.
„Vždyť to má šest ocasů,“ namítla máma.
Sophie otočila hlavu trochu do strany. Vedle ní leže­
la její příšerka a chrápala, jen růžové povlečení a na­
růžovělé tapety byly fuč. Byla zpátky v obchodě se sny
pod knihkupectvím. „To jsou chapadla, ne ocasy.“
„Jezevci nemají chapadla,“ odporoval táta.
„Miláčku, přece si opravdu nemyslíš, že to je jeze­
vec,“ řekla mu máma.
„Vypadá to jako jezevec,“ trval na svém. Přisunul
se trochu blíž a prkna pod jeho nohama zaskřípala.
Zarazil se, když příšerák hvízdavě zachrápal.
„Ani trochu to nevypadá jako jezevec. Sophie, ne­
udělalo ti to nic?“
„Je to kluk,“ ohradila se Sophie. „A je moc roz­
tomilej. Můžu si ho nechat? Prosím?“ Poposunula
se, aby se mohla na dřímajícího příšeráka podívat.
Kdybyste si odmysleli všechna ta chapadla a ostré
tesáky a jeho nadměrnou velikost, dalo by se skoro
říct, že je to kocour. Nebo tedy kocour, který moc
rád baští.
„Ani náhodou,“ zamítla to máma.
„Podle mě je to vombat,“ navrhl táta. „Nebo vači­
ce. Prostě něco od v. Sophie, uhni kousek stranou, ať





14
to můžu postříkat hasičákem, maminka to zneškodní
koštětem a pak si můžeme zkusit vyhledat, co že to
tedy vlastně je.“ Snažil se znít bezstarostně, ale ruce se
mu třásly. Sophie pochopila, že se rodiče sami bojí,
ale hlavně nechtějí vystrašit ji.
Oběma rukama příšeráka objala. „Neudělejte mu
nic!“
Příšerák se probudil.
Ohnal se po nich chapadly a zavrčel. Máma s tátou
přiskočili, ale Sophie se jim postavila do cesty. „Dost!“
A pohrozila i příšerákovi. „Ty toho taky nech!“
Zarazil se a trochu zakňoural.
„Sophie, co to máš v ruce?“ zamračila se máma na
modrou ampulku, kterou Sophie ještě pořád držela.
„Snad jsi ne... ach, Sophie.“
„Omlouvám se!“ Zírala upřeně na svoje boty, rodi­
čům se do očí podívat nedokázala. Říkali jí snad mi­
lionkrát, ať se od lahviček se sny drží dál. „Byl to je­
nom sen s bubákem ve skříni.“
Na to jí neřekli vůbec nic.
Příšerák tiše zabručel a opřel se jí o kotníky. Shýbla
se, aby ho mohla podrbat za ušima. Vycenil na mámu
s tátou zuby. „Buď hodný,“ napomenula ho. Sebrala
odvahu a pohlédla na ně.





15
Nevypadali naštvaně, jen se tvářili strašně ustara ­
ně. Sophii se znovu rozbušilo srdce, tentokrát to ale
nebyl příjemný pocit jako předtím ve snu. Táta odložil
hasičák. Máma pustila koště. „Co se v tom snu přesně
stalo?“ zeptal se táta potichu.
Popsala, jak to vypadalo ve snovém pokoji a jak se
ze skříně vynořil příšerák. Pak jim pověděla, že na něj
mluvila a že oba usnuli. „A to je všecko,“ dořekla.
„Byl to hezkej sen.“
„Hezký sen jsi z něj udělala ty,“ na to máma. „Po­
chybuju, že takový byl od začátku. Tahle příšera tě
bezpochyby měla sníst.“
Příšerák zaštěbetal jako ptáček, jako by chtěl něco
takového rozhodně popřít, a těsněji se přitiskl Sophii ke
kotníkům. Zachytila se o pult, aby udržela rovnováhu.
Byl opravdu těžký. „Vidíte, jak je hodnej!“ prohlásila.
Máma si povzdechla. Sophie k ní s nadějí vzhlédla.
Ten povzdech dobře znala. Znamenal, že máma brzo
ustoupí. „Sophie, tvému novému... kamarádovi nic
neuděláme. Ale teď od něj odstup, ať ho můžeme vrá­
tit zpátky do snu. Kennethe, podej mi lapač snů.“
„Ne!“ vyjekla Sophie. Objala příšeru kolem krku.
„Přísahám, že se o něj budu starat. Prosím. Ani o něm
nebudete vědět.“





16
Tatínek vylezl po štaflích pro lapač snů. Moc pěk­
ný kou sek: kruh z jemného dřeva s pavučinou z pro­
vázků veprostřed. Z nich visely krystaly a různé pří­
věsky a ve spodní části se pohupovala peříčka. Podal
ho mámě.
Příšerák se stáhl zpátky a vycenil na ně zuby.
„Dejte mu šanci,“ zaprosila. „Nebylo by fér poslat ho
zpátky. Je výjimečnej. Copak to nevidíte? A má mě rád.“
„Sophie, sny do reálného světa přece nepatří,“ řek­
la maminka mírně. „Vůbec by tu neměl být.“ S lapa­
čem snů v ruce přistoupila k oběma blíž.
„Ale on tady je!“ vykřikla Sophie. „A třeba ne jen
tak pro nic za nic! Třeba to má být můj kamarád! Já
chci kamaráda! Nikdy jste mi žádný kamarády nedo­
volili!“
Máma ztuhla. Slova jako by ji bodla a teď to bole­
lo. „To není pravda. Ve škole máš kamarády.“
„Kamarádi si k sobě chodí hrát! A nemají před se­
bou tajemství!“
Máma s tátou se na sebe podívali.
„A ty si myslíš, že tohle... stvoření se s tebou bude
kamarádit?“ zeptal se táta. „Je to příšera. Taky by si
mohla usmyslet, že tě slupne ke svačině. Mohla by
utéct a zpustošit celé městečko. A to je to poslední, co





17
tady potřebujeme.“ Nezněl moc přesvědčivě. Sophie
vycítila, že získává navrch.
Sedla si vedle příšery na bobek. „Když tu zůstaneš,
budeš můj kamarád?“
Olízl jí tvář. Pak se jí velikýma lemuříma očima
upřeně zahleděl do těch jejích a chraplavým hlasem
pravil: „Ano. A budu opravdu moc dobrý kamarád,
Sophie.“
Maminka upustila lapač na zem. „On mluví!“
Sophie ho pohladila po hlavě. „Je to moc chytrý pří­
šerák. Prosím, prosím, že může zůstat?“ Příšerák vy­
plázl jazyk a chapadla schoval za záda, takže najednou
vypadal vážně spíš jako kočka nebo plyšák než jako
příšera. Oči vykulil pro změnu na Sophiiny rodiče.
„No... tak...“ vykoktal táta. „Chceme, abys měla
kamarády. Opravdové kamarády. Ale...“
Máma si před příšeru klekla na jedno koleno. „Po­
kud mé dcerušce něco uděláš, osobně tě stáhnu z kůže,
ještě než tě šoupnu zpátky do snu. Je to jasné?“
Příšerák vážně přikývl.
Pak se máma zadívala na Sophii. Ta ji ještě nikdy
neviděla tak příšerně vážnou. „Pokud si ho nechá­
me – řekla jsem pokud – musíš mi slíbit tři věci. Za
prvé, už nikdy nevypiješ žádný sen. Za druhé, nikomu





18
toho svého příšeráka neukážeš. A za třetí, nikdy, ale
nikdy nikomu neřekneš, že sny se můžou stát skuteč­
ností.“
Sophie energicky přikyvovala. Objala příšeru ko­
lem krku a on jí zas omotal chapadla kolem pasu. Jed­
ním chapadlem ji pohladil po rameni.
Táta chytil Sophii za ruku. „Opakuj, cos právě
slíbila.“
„Nikdy už nevypiju žádný sen. Nikdy nikomu Pří­
šeru neukážu. A nikomu to nikdy neřeknu. Můžu si
ho nechat, můžu, můžu?“
„Někteří lidé by...“ začal táta, ale máma ho za­
razila.
„Nestraš ji.“
„Měla by se bát,“ odvětil táta. „Tohle je vážná věc.
Riskujeme a možná toho ještě budeme litovat, tak by
si měla uvědomit, co se může stát.“
Příšera znovu promluvil: „Já ji ochráním.“ Cha­
padly ji ovinul pevněji a jeho objetí příjemně hřálo.
„No dobře.“ Mamka si stoupla a uhladila si sukni.
Sophie poznala, že už je po všem a že se s tím máma
už smířila. „K večeři je ryba. Co jíš, Příšero?“
„Děti,“ odpověděl s nadějí v hlase.
Máma sebou trhla.





19
„Dělám si legraci,“ uvedl Příšera vše na pravou
míru. „Byl to jen vtip. Jsem vtipná příšera, ne?“
„Moc vtipná,“ poznamenal táta suše.
Příšera pustil Sophii a vyrazil za maminkou. „Dal
bych si třeba pár křečků. Nebo myší. Myši mám rád.“
A tak se Příšera stal členem rodiny.





20
2
S OPHIE ŽILA VE SVĚTLE ŽLUTÉM DVOUPATROVÉM DOMĚ,
který její máma nazývala „okouzlujícím“, zatímco
táta říkával „hrozí, že se zbortí, jestli si jen vrabčák
kýchne“. Ve druhém patře, kde bývala půda, se nyní
nacházely dvě ložnice – jedna její a jedna rodičů,
a malá koupelnička. V obou ložnicích bylo hned ně­
kolik střešních oken, kterými šlo pozorovat hvězdy
(a hned několik kbelíků, do nichž kapala voda, když
pršelo). Do těch kbelíků máma ráda dávala řezané
květiny. Obě ložnice byly také plné knih, uložených
dostatečně daleko od padajících dešťových kapek,
a úplně všude se povalovaly ručně šité polštáře, aby se
člověk, kdyby ho náhle přepadla chuť na knížku, mohl
kdekoli pohodlně schoulit do klubíčka.
V prvním patře byla kuchyně, jídelna a obývák –





21
rovněž nacpané knihami. Měli tam tolik nakupených
knih, že se Sophie zvládla dostat ze schodiště do ku­
chyně, aniž by se jedinkrát dotkla podlahy. Obvykle
se přes knížky drápala bosá, aby je nepošpinila.
Dole v přízemí měli rodiče knihkupectví: jmenovalo
se Knihy z polapených snů. Sophie ten obchod zbož­
ňovala. Police s knihami sahaly až ke stropu a tvořily
jakýsi labyrint plný nových knih i antikvárních kous­
ků. Všude byl příjemně cítit prach a čerstvé košíčky.
Ty každé ráno upekla jejich nová sousedka, která celý
život snila o tom, že bude mít vlastní pekárnu. Pro­
dávaly se na tácu u pokladny. Prodejna měla arkýřo­
vé okno se sezením, kde si návštěvníci mohli otevřít
knížku a sníst košíček. Mezi policemi se schovávala tři
nebo čtyři červená křesla s ošoupaným sametovým ča­
louněním. Když večer po otevírací době mířily nepro­
dané košíčky do popelnice, Sophie je odchytla a s Pří­
šerou se uvelebili na jednom z červených křesel. Sama
snědla jenom jeden, kdežto Příšera jich schramstl de­
set. Měl pěkně mlsný jazýček – nebo spíš jazyčisko.
Při jedné z jejich oblíbených her stála Sophie v ar­
kýřovém okně (se zataženými roletami, aby dovnitř
nikdo neviděl) a házela košíčky po knihkupectví.
Příšera pobíhal, poskakoval a chytal je přímo ze





22
vzduchu. Častokrát takhle na zem povalili celé stohy
knih. Příšera je ale díky svým šesti chapadlům hravě
vyskládal zpět na poličky.
Ještě lepší než knihkupectví s košíčky a policemi
plnými knih však bylo sklepení. Před zraky běžných
zákazníků se tam skrýval tajný obchod jejích rodičů,
Obchůdek se sny.
Tady kupovali a prodávali sny.
Ze všech míst na světě měla Sophie Obchůdek se
sny nejraději. Jeho zdi lemovaly desítky polic, každá
plná lahviček, které byly seřazeny podle toho, jaký
druh snu uchovávaly. Byly mezi nimi plážové sny, sny
z vesmíru a sny, v nichž člověk padá do prázdna, sny
o ztracených láskách a o prvních láskách, všední sny
a sny, kde vám ujíždí autobus, a samozřejmě také sny
o strašidlech. Každý sen byl uložen ve své lahvičce
s číslem a datem a měl záznam v obrovské knize váza­
né v kůži, kam si rodiče vpisovali jednak poznámky
o obsahu snů, jednak podrobnosti o všech obchodech,
které kdy s kým uzavřeli.
Sophiini rodiče kupovali nezpracované sny, chy cené
do síťky z nití zvané lapač snů. Lapače vyráběla celá
rodina (kromě Příšery). Táta pořizoval ohebné dřevo
na výrobu kulatých rámů. Máma do nich vetkávala





23
vzory podobné pavučinám. Sophie je zdobila křišťály,
korálky a ptačími pírky. Potom lapače věšeli do výlo­
hy a oken knihkupectví, až se třpytilo celé arkýřové
okno. Postupně si na nich knihkupectví postavilo re­
klamu. Kupte si knížku a dostanete lapač snů. Kupte
si košíček, dostanete lapač snů. Chcete jeden navíc?
Dobře, tady máte. Pokud ho ale opotřebujete, pokud
se nitě roztřepí nebo ochabnou, vraťte ho a vezměte
si nový. A tyhle lapače se velice často vracely: buď je
přinesl zákazník, nebo je „našel“ dodavatel.
Rodiče pak nezpracované sny vzali a dali je do de­
stilátoru, což byl složitý aparát vyrobený ze změti
skleněných trubiček, ventilů a pák, který stál na stole
u jedné ze stěn dílny. Destilátor sny z lapačů vylouho­
val a přeměnil v tekutinu, která odkapala do lahviček.
Sophie destilátor nikdy sama nepoužila, ale nespočet­
někrát sledovala při práci rodiče a pak, když nedávali
pozor, nanečisto trénovala. Doufala, že jednoho dne jí
rodiče dovolí přístroj použít doopravdy. Zkoušela pro­
sit, plakat, škemrat, dožadovat se i jednoduše požádat,
ale oni vždy odpověděli jen: „Až budeš starší.“ A to
říkali v podstatě celých téměř dvanáct let Sophiina ži­
vota. Prozatím měla každý den za úkol destilátor
oprášit. Byla to nuda, ale i když si přístroj sama nevy­





24
zkoušela, věděla, že je důležité, aby do snů nenapadaly
prachové částečky. Vyrobit čistý sen, to nebylo jen tak.
Na druhé straně místnosti pod schodištěm stál spán­
koskop. Ten byl také vyrobený ze skleněných trubiček
a sloužil k prohlížení snů. Když jste nahoru do trychtý­
ře nalili tekutý sen, promítl se ve vybouleném skle upro­
střed. Poté jste ho mohli opět stočit do lahvičky a zno­
vu ho použít později. Spánkoskop byl pro zacházení se
sny naprosto nezbytný. Dokud jste do něj sen nenalili,
nemohli jste tušit, s jakým druhem máte co do činění.
Sophie si často ráda přivstala, aby mohla před od­
chodem do školy strávit hodinku či dvě u spánkosko­
pu a sledovat sny cizích lidí. Nikdy ji to neomrzelo.
Skryla se pod schodištěm, aby na ni nikdo neviděl,
a koukala na jeden sen za druhým. Příšera se často
díval s ní. Jindy si ale raději četl.
Měla ráda všelijaké sny: strašidelné, vtipné i podiv­
né. Obzvlášť se jí zamlouvaly ty, v nichž se vyskytova­
la neskutečná stvoření jako její příšerka, mluvící hodi­
ny nebo králíci ve vestách.
Když na ně koukala, téměř zapomněla, že jí samot­
né se nikdy nic nezdálo.
★★★





25
Kromě toho jediného snu, který ukradla, se Sophii ni ­
kdy nic nezdálo. Vyzkoušela už všechno: dát si před
spaním teplé mléko a sušenky, nebo naopak nic ne­
jíst ani nepít, pustit si pozdě v noci v temném pokoji
strašidelný film, číst si pod peřinou za světla baterky,
spřádat komplikované příběhy, ještě než usnula, vzpo­
mínat na nejlepší momenty ze snů, které viděla. Ka­
ždý večer si položila hlavu na nejoblíbenější polštář,
zavrtala se pod deku a zavřela oči. A prásk ho! Zase
bylo ráno.
Po dvanácti letech beze snu (kromě toho ukradené­
ho) to vzdala. Téměř.
„Dobrou, Příšero,“ řekla večer před svými dvanác­
tými narozeninami.
„Boa noite, Sophie,“ ozval se Příšera z podlahy ve­
dle postele. Spal v psím pelíšku vyloženém několika
polštáři.
Naklonila se k němu přes okraj postele. „Cože?“
„To je portugalsky ‚dobrou noc‘,“ řekl Příšera.
„Učím se portugalsky.“
„Ahá.“ Zase si lehla a přitáhla si deku až k bradě.
Do pokoje trošku profukovalo – přesněji řečeno, okno
mělo kolem rámu mezeru. Dovnitř se zatoulalo něko­
lik spadaných listů a ty se teď povalovaly po podlaze.





26
„Hele, Příšero, proč že se učíš portugalsky? Neznáme
nikoho, kdo by tak mluvil.“
„Pro případ, že bych narazil na měchýřovku portu­
galskou,“ odpověděl. „Abych ji mohl přemluvit, ať mě
nežahá. Nechává šrámy tak bolavé, že se jich zbavíš
až za dva nebo tři dny.“
„Medúzy podle mě nemluví portugalsky,“ řekla
Sophie. „A vlastně nemluví vůbec.“
„Měchýřovky jsou kolonie složené z mnoha orga­
nismů,“ vysvětloval Příšera. „Nějak se spolu přece mu­
sí dorozumět.“
„Radši už do přírodopisný sekce nos nestrkej.“ Sophie
se na boku schoulila do klubíčka. Oknem bylo vidět, jak
pouliční lampa osvětluje holé větve stromu. Ve větru se
kolébalo pár zlatavých lístků. „Zítra mám narozeniny.“
„Můžeš si dát pár košíčků navíc,“ pověděl zdvořile
Příšera.
„Takže dnešní noc je výjimečná,“ pokračovala Sop­
hie. „Noc proměn. Probudím se jako někdo jiný, jako
dvanáctiletá holka.“
Zaslechla šustění přikrývek. Příšera k ní natáhl
chapadlo a pohladil ji po tváři. Jeho srst byla měkčí
než plyšový medvídek. „Ty budeš vždycky výjimečná,
Sophie. I bez nočních dobrodružství.“





27
Sophie si povzdechla. „Já vím.“
„Naplň dobrodružstvím raději své dny.“
„Zníš jako čínský koláček štěstí.“
Stáhl se. Slyšela, jak se vrtí jako kočka a vymýšlí,
jak by se uvelebil. Posadil se a drápky upravil polštá­
ře. „Vážím si toho, kým jsi, ne kým nejsi.“
„Jeden sen,“ řekla Sophie. „To toho snad k naroze­
ninám nechci zas tolik.“
„Jeden sen jsi měla,“ opravil ji Příšera. „A narodil
jsem se ti já.“
„Fuj, to zní, jako bys byl moje miminko.“
Příšera zaštěbetal tenkým hláskem: „Mamí! Mamí!“
Sophie se rozesmála.
Z vedlejšího pokoje se ozval její táta: „Běž spát,
Sophie. Jestli neusneš, narozeninová víla ti nepřinese
žádné dárečky!“
„Já na narozeninovou vílu nevěřím,“ zavolala
Sophie.
„Ach ne, ranila jsi její city!“ řekl táta. „Pláče. Vzly­
ká! Víš, jak nerad se potýkám s rozmrzelými vílami?
Hned se jí omluv, mladá dámo.“
„Promiň, narozeninová vílo,“ omluvila se Sophie.
„Odpouštím ti,“ pokusila se máma o rozechvělý
hlas. „Ale svým pochybováním jsi tak moc oslabila





28
mé kouzelné schopnosti, že nevím, jestli ještě někdy
vzlétnu.“
Příšera se tázavě podíval na dveře mezi pokoji.
„Tvoje máma umí létat? Nikdy jsem ji při tom ne­
viděl.“
„Já nejsem žádná její máma,“ zazněl ten samý fa­
lešný hlas. „Jsem narozeninová víla. Místo žil mám
fáborky, mé srdce je balónek a tělo mám z dortu...“
„Ňam, ňam, ňam,“ udělal táta.
Sophie uslyšela mámin smích a tlumené vypísknutí.
„Vaši jsou vážně divní,“ poznamenal Příšera.
„Říká příšera se šesti chapadly,“ řekla Sophie.
„Dobrou noc, Sophie,“ zavolala máma vlastním
hlasem. „Všechno nejlepší ke skoronarozeninám!“
Táta zazněl jako ozvěna. „Všechno nejlepší ke sko­
ronarozeninám!“
Sophie s úsměvem na rtech zavřela oči. Nasloucha­
la hlasům rodičů, kteří si dál povídali, ale už příliš
potichu na to, aby jim rozuměla. Na okenici zvenčí
zaťukal vánek a Sophie usnula.
Probudila se beze snu – jako dvanáctiletá.





29
3
S LUNCE SE JEŠTĚ NEPROBUDILO, ALE SOPHIE ANO. JAK
se zvedala, šťouchla nohou do Příšery, který k ní jako
obvykle v noci vyšplhal. Že prý je náměsíčný. Tělem
zahříval okraj postele. „Hej, vstávej!“
Příšera si se zaúpěním připleskl chapadla na hlavu.
„Je ráno!“
„Není ráno.“
„No tak skoro ráno.“ Nadzvedla o kousíček roletu
a vykoukla ven z okna. Pouliční lampy sice ještě ne­
zhasly, ale zdálo se, že se každou chvilkou rozsvítí ob­
loha. Hvězdy bledly a měsíc mizel. Nechala žaluzii
zase klesnout, aby dovnitř nikdo neviděl, a cvakla vy­
pínačem.
„Ééé!“ vykřikl Příšera. „Oslepl jsem!“ A zamával
ve vzduchu chapadly.





30
Hodila po něm polštář. „Nech toho. Máma s tátou
říkali, že když si přivstaneme, můžeme setřídit nový
sny, než půjdu do školy, pamatuješ? Jako dárek k na­
rozkám.“ Obchůdek se sny vyžadoval neobvyklou
provozní dobu. Nešlo riskovat, že by se o něm dozvě­
děli běžní zákazníci knihkupectví, takže se většina
práce musela stihnout už před rozedněním nebo na­
opak pozdě v noci. Sophie proto byla zvyklá vstávat
několik hodin před příjezdem autobusu. Zato Příšera
pokaždé kňučel.
Otevřel jedno oko. „Myslíš, že přibyly nějaké sny
o vlcích? Ty mám rád.“
Ve snech o vlcích se obvykle odehrávaly napínavé
honičky temnými lesy. Sophie je měla také ráda, tedy
pokud neskončily zbaštěním nějakého králíčka. Krá­
líčků jí bylo vždycky líto. „Možná tam budou nějaké
nové sny o mořských pannách.“
Příšera se posadil a jako kočka si dočista olízal ko­
žich. Jazyk měl zlatý. „Nechápu, proč by chtěl někdo
být napůl ryba. Jíst ryby, ano. Být rybou... ne.“
„Mohl bys plavat s delfíny.“
„Jestli si chceš zaplavat s delfíny, buď delfín. Tak
aspoň budeš pořád savec, a ne napůl savec, napůl
makrela.“





31
„Ale mořský panny zpívají chytlavý písničky o moř­
ských řasách.“
„Ve skutečnosti zpívají krabi. Mořské panny jenom
neochotně poslouchají.“ Chapadlem popadl Sophiin
hřeben jako mikrofon a začal do něj šeptem zpívat
písničku Pod hladinou. Sophie ve vzduchu bubnovala,
ale bez zvuku, aby to rodiče neslyšeli. V půlce verše
o rybě na talíři zakručelo Příšerovi v břiše a přestal
zpívat. „Když je řeč o narozeninách... dáme si k sní­
dani košíčky?“ Vykulil s nadějí oči.
Paní Leeová upekla Sophii k narozeninám čerstvou
várku. Už jen při té představě se Sophii vybavila chuť
polevy. Nikdy je nejedli čerstvé, ale dnešek byl výji­
mečný a byly to košíčky na její počest... „Mámě a tá­
tovi se to nebude líbit...“
Příšera se polehoučku pohnul směrem ke dveřím.
„Mohlo by jich tam být pár s růžovou polevou. A s po­
sypem. Se speciálním narozeninovým posypem. Mmm.“
Sophie se vrhla kupředu a chytla ho kolem pasu.
„Jdu pro ně.“
Příšera se snažil vykroutit. „Já budu nenápadněj­
ší. Jsem ta nejvíc nenápadná příšera ze všech. Včera
v noci jsem za tebe udělal domácí úkol a ty sis toho
ani nevšimla. Překvápko k narozeninám!“





32
„A jéje.“ Pustila ho a přešla k batohu. Měla v plá­
nu ten úkol napsat v autobuse, aby se s ní ostatní děti
nebavily.
„Proč ‚a jéje‘?“ Přiskočil k ní.
„Posledně jsi všechna písmenka napsal vzhůru no­
hama. Musela jsem říct, že to byl umělecký experi­
ment.“ Vyndala úkol. Do dějepisu nepsal, ale pracov­
ní list na biologii byl celý vyplněný. Rychle ho přejela
očima. Místo rostlinné buňky Příšera nakreslil obě­
hovou soustavu hlodavce se všemi detaily. A u každé
otázky s možnostmi zaškrtl C. „Příšero, Příšero.“
„Košíček?“ zavrtěl chapadly jako pes se šesti ocásky.
Vzdala to. „Zůstaň,“ přikázala mu.
Otevřela dveře pokoje, proklouzla kolem ložnice
rodičů a zamířila dolů po schodech. Přesně věděla,
která prkna vržou, takže po nich přešla velice opatr­
ně – napřed špička, potom pata – a takhle se proplíži­
la až do knihkupectví v přízemí.
Na pultu ležel tác s košíčky přikrytý skleněným po­
klopem. Nejbližším oknem prosvítaly dovnitř paprs­
ky světla z pouliční lampy a osvětlovaly tác tak, že
vypadal jako ozářený reflektory. Přešla k němu a nad­
zvedla poklop.
Za ní se ozvalo zacinkání zvonkohry nade dveřmi.





33
Sophie ztuhla.
„Dobré ráno,“ nesl se přes police s knihami hlas.
Byl to mužský, uhlazený a hluboký hlas. Zdálo se jí,
že v něm slyší náznak nějakého přízvuku. Že by brit­
ského? Přízvuky měla ráda. Když navštívil knihku­
pectví někdo s přízvukem, často se schovala mezi re­
gály s knihami a potají poslouchala. Lidé, kteří měli
přízvuk, mívali také odlišné historky a odlišné sny. Ať
už to byl jakýkoli hlas, na zákazníky bylo ještě brzo.
Dveře měly být zamčené.
Na chvilku ji napadlo předstírat, že tam není, ale
nemohla ho nechat jen tak se potulovat po obchodě.
Kéž by byli dole rodiče. „Promiňte, ale ještě nemáme
otevřeno.“ Natahovala krk a snažila se ho zpoza regá­
lu zahlédnout tak, aby on nespatřil ji. Dveře se už me­
zitím zabouchly a po muži ani vidu.
„Omlouvám se. Jsem tu dříve kvůli schůzce. Vyřiď­
te prosím majitelům podniku, že jsem si přišel zakou­
pit něco z jejich sklepní sbírky.“
Ale ne, pomyslela si Sophie. Tenhle zákazník si
chce koupit sen. S kupci ani dodavateli mluvit nemá
a oni vlastně ani nemají vědět, že tu Sophie bydlí. Aby
se takovým situacím předešlo, vymysleli rodiče určitý
systém. Když si ráno balila svačinu, měla se vždycky





34
podívat do kalendáře na ledničce. Dny, kdy se měli
s Příšerou schovat, byly označeny černě a dny, kdy
měla vynést tříděný odpad před dům, byly zelené.
Dnes se ale ještě do kalendáře podívat nestihla. „Já
jsem Betty od sousedů, ale určitě vám je najdu.“
„Děkuji mnohokrát, Betty od sousedů.“
Vyrazila ke schodům. Přitom ještě zahlédla, jak se
zákazník posadil do jednoho z červených sametových
křesel u arkýřového okna. Na hlavě měl klobouk, kte­
rý mu vrhal stín do očí, takže vypadaly jako černé
šmouhy. Měl malou bradku, pečlivě zastřihnutou jako
vytvarovaný keř na zahradě. Na sobě měl trenčkot
a nesl si kufřík. Kromě toho, že mu neviděla do očí, jí
ani nepřipadal zrovna děsivý. Vypadal jako jeden z té
spousty zákazníků, kteří se přišli shánět po knížkách.
V půlce cesty přes obchod potkala mámu, která se
na ni zamračila. „Sophie, měla bys být nahoře. Asi za
patnáct minut přijde zákazník, už jsem mu odemkla
dveře. Copak ses nekoukla do kalendáře?“
Proč jen máma mluvila tak nahlas. Takhle ten člo­
věk musel zaslechnout, že se nejmenuje Betty. A také
mohl pochopit, že je tu doma. „Už tu je.“
Obličej mámě zbělal a rty sevřela v tenkou čárku.
„Běž.“





35
Sophie utíkala ke schodům, když vtom uslyšela, jak
Příšera huláká: „Sophie, vrať se! Dnešek má v kalen­
dáři černou značku. Je to nebezpečné!“ Přes knihy při­
plachtil chlupatý ranec. Příšera ji nabral přímo do bři­
cha, až odlétla dozadu. Vrazili do regálu a knihy se
sesypaly okolo nich. Příšera ji před nimi ochránil, ale
jeho samého praštilo několik bichlí po zádech.
„Sophie! Jsi v pořádku?“ přiběhla k ní máma.
Vydal se k nim i muž v pršiplášti.
„To je ten zákazník,“ pošeptala Sophie Příšerovi.
Otočil krkem, aby se podíval na Sophiinu mámu
a na neznámého muže. Neskutečně vytřeštil svá le­
muří kukadla a už pelášil ke schodišti. Chapadly ťap­
kal po podlaze a hnal se kupředu. Za pár vteřin byl
tentam.
Muž v trenčkotu to celé sledoval.
„Jsem v pohodě,“ řekla Sophie. „To jen... můj ko­
cour. Moc rád se mazlí.“
Muž si klekl, ze země sebral několik knih a podal je
Sophii. „Máš zvláštního kocoura, Betty.“
Sophie se přinutila ke smíchu. „No, on...“
„Mutace,“ přerušila ji máma. „Majitelé ho chtěli
utratit. Ale kromě těch několika končetin navíc mu
vůbec nic nebylo. Půjdeme tedy dolů...?“





36
„Ovšem.“ Prošel kolem Sophie, ale nespustil z ní
oči. Ztuhla a přála si, aby zmizela mezi knížkami.
Bylo jí najednou úzko, hrudník jí mačkal plíce. Takhle
zblízka konečně spatřila jeho oči, ale byla raději, když
se skrývaly ve stínu. Bělma mu žíhala červeň, jako by
kolik dní nespal a pod očima měl povislé, vrásčité
pytle. Smekl klobouk a šel za mámou do sklepa.
Zpoza rohu schodiště vykoukla Příšerova hlava.
„Sophie?“
„Už můžeš,“ řekla Sophie. „Snad.“
„Zklamal jsem tě,“ pověděl Příšera.
„Není to tvoje vina.“
Svěsil všech šest chapadel. Ladně sjel po schodech
a stočil se jí kolem kotníků. „Mám tě přece chránit.“
Vzala ho do náruče a trochu pod jeho tíhou zavrá­
vorala. „Neber si to tak. To já se zapomněla podívat,
co je dneska za den. Povím jim, ať na tebe nekřičí.“
„Nekřičí? Ať si klidně jódlují. Já jen chci, abys byla
v bezpečí.“
Rodiče ale nekřičeli ani na jednoho z nich. Vlastně
si s nimi ani nepromluvili. Jakmile zákazník odešel,
vrátili se zpět do sklepa a zavřeli za sebou dveře. Pří­
šera na ně přitiskl ucho a Sophie se snažila poslouchat
škvírou u podlahy.





37
„... jako třeba u Abril na farmě.“ Mámin hlas se
nesl po schodech a skrz dveře. „Tam by se jí vyrůsta­
lo dobře. Může tam chovat slepice nebo tak. Je tam
spousta říček na koupání. Čerstvý vzduch. Školy sice
nejsou nic moc, ale Sophie je chytrá dost.“
„Třeba z toho žádný malér nebude,“ konejšil ji táta.
„Viděl Příšeru! Nešlo ho nijak zamaskovat. A bylo
nad slunce jasné, že patří k Sophie.“
„Těžko ho ale napadne, odkud Příšera pochází,“
řekl táta. „Spíš si bude myslet, že jsme ho našli. Nebo
koupili. Proč by si měl myslet, že –“
„A co když ano? Chceš to riskovat? Když jde o So­
phii? Jestli to řekne nočním hlídačům... Nevím a ani
nechci vědět, co udělají, jestli se o ní dozví.“
„Proč by to dělal? Musel by přiznat, že tu byl
a proč.“
„Ale co když hlídači –“ Máma se zarazila a pak
nahlas a zřetelně zavolala: „Jetli nás tam vy dva naho­
ře posloucháte, zruším vám všechna knižní privilegia
tak rychle, že se vám hlavy zatočí jak čamrdy.“
V tu ránu prchala Sophie s Příšerou ode dveří pryč.
„Sophie, připrav se do školy. Mazejte nahoru. Oba
a hned.“
Vyrazili ke schodišti.





38
Příšera to pomocí chapadel bral po třech schodech
a Sophie pelášila za ním. Nejprve do obýváku a pak
ještě o patro výš do pokoje. Tam zabouchla dveře,
hupsla do postele a zachumlala se pod peřinu. Příšera
se k ní zezadu přitulil.
„Myslíš, že o mně řekne nočním hlídačům?“ ze­
ptala se Sophie.
„Musel by přiznat, že si kupoval sny,“ poznamenal
Příšera. „To se hlídačům nebude líbit. A navíc, jestli
jim to řekne, objeví se tu a obchod srovnají se zemí,
takže by přišel o zdroj snů.“
„Nepomáháš, Příšero.“ Oči ji pálily, měla na kra­
jíčku. Pláč nesnášela. Vnitřnosti jí z něj měkly, jako
by spolkla medúzu a ta se jí utábořila v krku. O
nočních hlídačích – nebo „lidové milici“, jak jim říkal
táta – slýchala celý život. Velmi nebezpeční, velmi
organizovaní, velmi odhodlaní fanatici, kteří chtěli
obchod se sny vymazat z povrchu zemského. Kdyby
se jí zdály noční můry, zaujímali by v nich hlavní
role. „Myslíš, že mě mamka s taťkou vážně pošlou
pryč?“
„Bojí se o tebe a já taky,“ odpověděl Příšera.
„Nechci žít na farmě,“ namítla Sophie. „Chci zů­
stat tady!“





39
„Já taky.“ Hlas se mu ztenčil, jako by byl najednou
docela maličký.
Otočila se na něj. Uvědomila si, že od rodičů ne­
slyšela „Sophie a Příšera“. Co když Příšeru nechtějí
poslat s ní? Třeba by to podle nich bylo moc riskant­
ní. Když k nim teta Abril přijela, vždycky se musel
schovat, a když jednou jeli navštívit oni ji, zůstal do­
ma. Než se vrátili, spořádal z ledničky všechno jídlo
a k tomu i pár vidliček a talířů. „Nenecháš mě jít sa­
motnou, že ne?“
„Půjdu s tebou kamkoli – až na kraj světa, i když to
nedává smysl, protože svět je kulatý,“ řekl. „Jsi moje
kamarádka.“
„Ty jsi můj nejlepší kamarád,“ řekla Sophie.
„Moje nejlepší kamarádka,“ opravil se Příšera.
Opřel si jí čenich o rameno a zapředl.
Pořádně ho objala a do kožichu mu řekla: „Tohle
jsou oficiálně nejhorší narozeniny všech dob.“
„Ani jeden košíček jsem si nedal,“ pravil smutně.
Zasmála se – jen trošičku, ten smích skoro nebyl
znát, ale pořád se počítal.
Venku zrovna vycházelo slunce. Žluté světlo pro­
sakovalo roletami a pronikalo střešními okny. Sophie
se pomalu oblékla, vyčistila si zuby a svázala si vlasy





40
do culíku. Když už byla skoro hotová, ozval se zpod
schodů táta: „Sophie? Příšero? Už můžete jít dolů.“
S Příšerou, který celý nervózní tlapkami hnětl ko­
berec, se na sebe podívali. Cestou ze schodů do
Obchůdku se sny ani nehlesli.
Rodiče našla u spánkoskopu pod schodištěm. Poti­
chu si k nim vlezla. Táta nahoru do stříbrného trych­
týře nalil lahvičku mihotavé žluti. Tekutý sen po kap­
kách stekl trubičkou a jemně sklo prozářil. Kroutil se
a natahoval, jak se trubky zužovaly a točily, prodlužo­
val se a rozděloval. Nakonec sklouzl do skleněné baň­
ky přímo v jádru přístroje, kde se rozptýlil jako pára.
Všichni čtyři přitiskli obličej blíž ke sklu.
„Přines karty na bingo, Sophie,“ požádal ji táta,
aniž by se na ni podíval.
Sophie zaběhla k šuplíku a vyndala z něj kartičky.
Před pár lety si vymysleli vlastní bingo. V každém po­
líčku byl určitý motiv nebo událost nebo věc, co se ve
snech často vyskytují. Kdo první zaškrtne pět v řadě,
vyhrává. Rozdala rodičům i Příšerovi po jedné kartě.
Několik polí už bylo zatržených z minula.
Možná mě pryč nepošlou, pomyslela si. Možná si
to rozmysleli. Čekala, až něco řeknou, ale oba jen zíra­
li do spánkoskopu. Pomalu se v něm formoval obraz.





41
Byla to dívka. Sophie zamžourala. Přišlo jí, že ji
odněkud zná. Že by ze školy? Nebyla si jistá. Do obli­
čeje jí nebylo dost dobře vidět, jak ve spánkoskopu
poletovala mlhavými obláčky.
„Sen o létání,“ řekl táta a podíval se na svou kartu.
„Kde nic, tu nic.“
„Mám,“ zaradovala se máma a označila si políčko.
Ze dna spánkoskopu se vzdouvaly modré vlnky
a šplouchaly o sklo. Sophie ukázala na vynořující se
tvar podobný kládě, který byl ale samá boule. Pak
rozevřel čelisti. „Krokodýl,“ poznamenala. Koukla
se, jestli nemá na kartě divoká zvířata. Bylo tam jedno
políčko s domácími mazlíčky, ale žádné s predátory.
Dívka vyjekla – pusu dokořán, výkřik nezvučný.
Ve spánkoskopu nebylo zvuky slyšet nikdy. Řítila se
tmavnoucími mraky přímo do vody hemžící se kro­
kodýly.
„Já mám pád!“ řekla Sophie. „Ne, počkat, ten už
jsem si zaškrtla.“
Než dívka stihla dopadnout do vody, přistála v hro­
mádce listí. Kolem ní teď stály v kruhu děti, smály se
jí a ukazovaly si na ni. Schoulila se do klubíčka.
„Standard,“ hodnotila sen máma.
„Škrtám si ponížení.“ Táta jim nakoukl do karet.





42
„Dávejte bacha. Tohle kolo brzo vyhraju.“ Zněl jako
vždycky. To se o tom kupci ani jeden nezmíní? Nevě­
děla, jestli si troufne se zeptat, ale tu nejistotu už ne­
mohla vydržet. Jako by se do ní zabodával tucet jehel.
„Já už mám tři v řadě.“ Sophie kartu zvedla, aby
na ni všichni viděli.
Táta ukázal svou. „Čtyři šikmo a poslední volné
uprostřed. Potřebuju jenom“ – prohlédl si prázdné po­
líčko – „historický anachronismus.“
Sophie nakrčila nos. „Co to je?“
„To je rozpor v čase,“ vysvětloval Příšera. Svou
kartu rozžvýkal na kousíčky. „Třeba když někomu ve
středověké Anglii zazvoní telefon. Nebo když se pod
mrakodrapem v New Yorku utkají rytíři. Prostě něco,
co někam nepatří.“
Sophie se zhluboka nadechla. „Já nepatřím na
farmu.“
Máma s tátou si vyměnili pohledy.
„My víme,“ řekl táta tiše. „Patříš k nám.“
Sophie je oba objala a Příšera všechny dohromady
semkl chapadly.





43
4
M ÁMA OPTIMISTICKY PROHLÁSILA, ŽE JE NEJVYŠŠÍ
čas začít nový den. Táta sklidil ampulky se sny, Sophie
vrátila kartičky na bingo zpátky do zásuvky a spo lečně
všichni vydupali po schodech nahoru do kuchyně, aby
si připravili svačinu do školy a do práce. Jako každý
jiný den.
Sophie mrkla na hodiny – ještě pořád stíhala přijít
do školy včas. Nic se nestalo. Snad. Lovila ze skříněk
zásoby: toustový chleba, na něj burákové máslo a oříz­
nout kůrku. Z ledničky ještě ukořistila jablko a tortillu.
Máma s tátou zkoumali kuchyňský dřez, v němž se
kupily talíře od včerejší večeře – vařil táta. Na talíře
se přilepily zbylé špagety a ztvrdlá omáčka.
„Otevřu obchod, když umyješ nádobí,“ navrhla
máma tátovi.





44
„Platí.“ Táta si plivl do dlaně, máma udělala totéž
a potřásli si rukama.
„Nechutné a nehygienické,“ poznamenal Příšera,
který seděl na ledničce. Napasoval se mezi dvě lahve
s minerálkou a bochník chleba.
„Děti, které žily ve středověku v ulicích Londýna,
to dělaly pořád,“ ohradil se táta.
„Jasně,“ na to Příšera, „než všechny umřely na
mor.“
„Všechny možné kultury zahání uřknutí tak, že si
třikrát odplivnou.“ Máma se zazubila a naklonila se
k Sophii, evidentně připravená plivat. „Na počest
tvých narozenin...“
Sophie rychle zmizela z dosahu.
Rodiče se zasmáli a pak se vydali každý za svou pra­
cí. Ukořistěný oběd si Sophie dala do batůžku a radši
se ještě podívala, jestli s sebou má domácí úkol (i když
si tedy nebyla úplně jistá, jestli najde odvahu ho ode­
vzdat) a nové lapače snů.
„Máš na dnešek naplánováno něco speciálního?“
zeptala se jí mamka.
Máma pořád doufala, že si Sophie najde kamarády.
I tentokrát jí to poznala na hlase. „Nesu Madison
a Lucy nové lapače,“ odvětila.





45
„Aha. A nechceš jim říct, že máš dneska naroze­
niny?“
„Jo, možná.“ Nic jim sice neřekne, alespoň však
udělala mamce radost. Seznámila se letos se dvěma dív­
kami, které v noci budily příšerné noční můry. Skoro
každý týden jim nosila lapače snů a ony jí vracely ty
použité, z nichž Sophiini rodiče zlé sny vytáhli a pro­
dali je ve svém tajném obchodě. Každý z toho něco měl:
holky už se v noci nebudily a máma s tátou měli na pro­
dej čerstvé sny, aby lidé, kteří byli v životě nešťastní,
mohli alespoň na chvilku utéct z reality. Ovšem Sophie
se s Madison ani s Lucy přece jen neznala natolik, aby
jim o sobě pověděla něco osobního, což platilo i pro její
narozeniny. Radši změnila téma. „A možná mám ně­
koho dalšího, kdo by potřeboval lapač snů.“
Mámin úsměv se roztáhl ještě o něco víc. „To je
skvělé, broučku! Jak se ta holčička jmenuje?“
„Je to kluk a jmenuje se Ethan.“ Nedávno s ní za­
čal chodit na dějepis. Už ho nějakou dobu pozorovala
a byla si docela jistá, že ho trápí hrozivé noční můry.
Řekla si, že se dnes zeptá, pokud se jí tedy podaří
odchytnout Ethana někde o samotě. Dokonce i vyro­
bila jeden lapač navíc a ozdobila ho černými korálky
a tmavě modrými peříčky. Moc se jí povedl.





46
„Jů, takže ctitel?“ rýpla si mamka.
„Tak mi dej vědět, až bude potřeba postavit ti věž
jako pro Lociku,“ přidal se táta.
Sophie cítila, jak v obličeji rudne. „Nechodíte ná­
hodou na kurzy trapčení? Já už radši půjdu.“
„Ale Sophie...“ začal táta. Ukázala prstem na ho­
diny. „Autobus už je tu.“ Přes rameno si přehodila
batoh a těm třem zamávala na rozloučenou.
„Papapa, cuketko!“ zavolal taťka.
„Papapa, meloune!“ zavolala na oplátku Sophie.
Seběhla schody a ještě zaslechla Příšeru: „Papapa,
růžičková kapusto!“ Usmála se a vyrazila ze dveří na
zastávku autobusu.
Jako obvykle seděla v autobuse sama. Nevnímala,
co si ostatní děti povídají, a radši se dívala z okna.
Město probleskovalo kolem jako okamžiky ve spán­
koskopu: muž nasedá do auta, v kočárku se veze mi­
minko, ve výloze se rozsvěcí nápis Otevřeno. A jízda
je u konce, všechno se zas zpomalí. Sophie vystoupila
z autobusu a švitořící dav ji odnesl dovnitř do školy.
Kabát a batůžek si uložila do skříňky a do desek
s učením schovala jeden lapač snů. Sice trochu vyču­
hoval, ale když si k sobě desky pevně přitiskne, nikdo
si ho snad nevšimne. Jí si stejně nikdy nikdo nevšímal.





47
A rozhodně nikdo nevěděl, že má dnes narozeniny.
V duchu si řekla, že je jí to jedno. A vážně bylo. Navíc
měla hromadu jiných starostí: musela roznést lapače,
promluvit si s klukem a napsat test z dějepisu (a jeli­
kož se na něj vůbec neučila, měla asi tak stejnou šanci
na úspěch, jako že se v noci probudí z vlastní noční
můry).
★★★
Předat lapač Madison Moorové byl vždycky docela
oříšek. Sice spolu mívaly první hodinu a pak měly obě
volno, ale Madison se bála, aby se o jejích nočních
můrách náhodou někdo nedozvěděl, takže předávání
lapačů muselo probíhat v tajnosti (ve třídě nebo na
chodbě to bylo vyloučené). Sophii to připadalo trochu
přehnané. Jenže Madison zkrátka nechtěla, aby ně­
kdo věděl, že se jí zdají sny plné ohně nebo povodní.
Nebo obřích brouků. Nebo obřích brouků chrlících
oheň.
Jednou v září se Sophie potřebovala vyhnout před­
nesu referátu (nesnesla by totiž, kdyby se na ni u toho
všichni dívali) a napadlo ji schovat se do skladu, aby
ji nenačapal pan ředitel. Narazila tam na Madison,





48
jak se krčí za kyblíkem s košťaty. Brečela tak usilovně,
že si do pusy musela nacpat pěst, aby ji nebylo slyšet.
Měla ji celou červenou a měkkou – asi ji v puse muse­
la mít už dost dlouho.
Sice spolu ještě nikdy nemluvily, i tak ji ale Sophie
hned poznala. Madison si člověk ani nemohl nevšim­
nout. Měla špičatou bradu i nos do špičky a vlasy rov­
né jako pravítko a střižené do podkovy, pronikavý
hlas a ráda se před ostatními promenádovala, kdykoli
měla možnost.
Zapřísahala Sophii, aby o tom, jak brečela v ko­
moře, neřekla živé duši, jinak jí udělá ze života noč­
ní můru. Sophie jí beze všeho slíbila, že bude mlčet.
Jedno tajemství navíc ji koneckonců nezabije. Navíc
Madison použila slovní spojení noční můra, a tak
se Sophie nemohla než zeptat, jestli ji v noci zlé sny
opravdu netrápí. Madison neodpověděla, přesto jí So­
phie nabídla lapač snů. „Dokáže člověka zbavit noč­
ních můr,“ volila pro vysvětlení stejná slova jako ro­
diče v knihkupectví. „Jen mi ho příští týden přines
zpátky a já ti dám nový.“ Bylo jasné, že tomu Madi­
son ani za mák nevěří. Ale za týden lapač opravdu
přinesla a řekla si o další... a Sophie dělala, co mohla,
aby nemusela myslet na to, jak jen může mít tak naru­





49
šená osobnost jako Madison takové úžasně živé sny.
Sophie věděla, že by nebylo moc chytré se na za­
chmuřenou spolužačku usmát, když ve třídě usedala
na své místo za ní. Madison se mračila pořád. Byl to
její běžný výraz. Kdo se s ní střetl pohledem, musel ho
přetrpět. To už bylo bezpečnější vyhýbat se očnímu
kontaktu úplně.
Celou hodinu přemítala, kde se asi Madison bude
chtít kvůli lapačům sejít. Pod tribunou? Je to sice revír
všech, kdo si rádi hrají na drsňáky, ale Madison to
tam vždycky dokázala vylidnit, ještě než Sophie do­
razila. Jednou se jí zeptala, jak to dělá, ale ona jen
pokrčila rameny a prohlásila: „Vystříkala jsem to tam
sprejem proti otrapům.“
Jednou se také sešly u kontejnerů, ale Madison pak
rozhodla, že to bylo poprvé a naposledy, a Sophie bez
debat souhlasila. Krabice od mléka totiž smrdí hůř
než parfém tety Abril, z něhož by se podle Příšery
zvedl žaludek i delfínovi. Delfíni prý nemají vyvinutý
čich, v tom je ten vtip.
Když zazvonilo, vymrštila se Madison ze židle
a shodila si přitom na zem sešit. Střelila po Sophii
významným pohledem – anebo ji jím spíš probodla?
U Madison jeden nikdy nevěděl. Sophie se pro sešit





50
s povzdechem sehnula a v tu chvíli už ho Madison
sama sbírala.
„To je moje, ty psychouši,“ zavrčela dost nahlas,
aby to všichni slyšeli. Šeptem ale dodala: „Za čtyři
minuty v knihovně.“ A už si vykračovala ven ze třídy,
aniž se jedinkrát ohlédla. Připojily se k ní tři její ka­
marádky a všem jim při chůzi do rytmu poskakovaly
culíky.
Za nimi se vyploužila Sophie. Proplula chodbou pl­
nou lidí, obešla Madison a její partu a zapadla do po­
stranní chodbičky, kudy vedla zkratka do knihovny.
Chodbička byla skoro prázdná a Sophie dýchala vol­
něji, jako kdyby tam bylo víc vzduchu.
Bylo pro ni záhadou, jak může být nějaké místo
přelidněné a opuštěné zároveň.
Do knihovny dorazila s dvouminutovým násko­
kem. U stolu pod oknem leželo v učebnicích několik
holek. Jedna zvedla hlavu, přelétla pohledem, co má
Sophie na sobě, a vrátila se k učení, aniž se jí podíva­
la do očí. Ostatní si jí nevšímali, jako by snad byla
neviditelná.
Knihovnice za přepážkou na ni ale vrhla zářivý
úsměv a v tu chvíli si Sophie přála být neviditelná do­
opravdy. Když ji viděla, ztropila vždycky hrozné diva­





51
dlo. Dala si očividně za cíl dostat Sophii z její ulity. Ta
o nic podobného ale nestála. „Sophie! Potřebuješ po­
moct něco najít?“ Knihovnice byla hlučná a čilá, asi
jako roztleskávačka na zápase v americkém fotbalu.
„Ne, děkuju.“ Sophie couvla blíž ke dveřím, aby
neminula Madison. Ta se sice nejspíš chtěla sejít mezi
regály, ale neupřesnila to.
„Plánovala jsem, že se konečně zase zastavím u vás
v knihkupectví,“ pokračovala knihovnice. „Vždycky
máte nějaké nové stálice. Víš, co myslím, takové ty
knihy, které čteš pořád dokola, protože každé další
přečtení je jako objetí?“ Aby bylo jasné, co tím myslí,
objala si přitom vlastní ramena.
„Mhm.“
„A jak jdou obchody? Dveře se u vás netrhnou? Jéé,
máte nějaké nové druhy košíčků?“ Ucítila, jak rudne
do odstínu červené řepy.
Madison vplula do knihovny s dvouminutovým
zpožděním. Prošla kolem Sophie a zastavila se u pře­
pážky. „Kde najdu nějakou knížku o tom, jak pomoct
módním ignorantům?“
„Ahoj, Madison! Neviděla jsem tě celý týden, a to
vím jistě, žes měla pár volných hodin. Když budeš
trávit moc času s kamarádkami a málo v knihovně,





52
začne se knížkám stýskat.“
Madison jedinkrát pomalu mrkla. „Móda?“
Knihovnice se podívala do počítače. „Módní návr­
hářství je v oddělení sedmdesát čtyři až šest.“ Uká­
zala, kterým směrem se má vydat, ale na to už Madi­
son nečekala. Na holky u stolu pod oknem kývla, jako
když královna kyne poddaným, a zaplula mezi regály.
„Musím jít... najít jednu knížku,“ vycouvala také
Sophie. Prchla k regálům, zmizela v jiném oddělení
než Madison a došla k ní raději velikou oklikou.
„Jsi fakt trapák,“ sjela ji Madison šeptem. „Musíš
jít ‚najít jednu knížku‘? Jako vážně? To tě z celý kni­
hovny nenapadlo jediný konkrétní oddělení?“ Ale ješ­
tě než Sophie stihla říct něco na svou obranu, Madi­
son jen mávla rukou. „To je fuk. Tak máš to?“
Sophie jí podala desky s novým lapačem. „Tenhle
se už tolik netřpytí, přesně jak jsi chtěla.“ Kruh vyro­
bila z holé vrbové větvičky a ozdobila ho jediným čer­
ným pírkem – žádné korálky.
Madison se desek ani nedotkla. „Máma mi ten po­
slední chtěla vyhodit. Prej vypadal, jako by ho vyrá­
bělo ušmudlaný dítě ze školky.“
„Tenhle je lepší,“ slíbila Sophie.
„To doufám.“ Madison desky popadla a vrazila jí





53
papírový pytlík.
Sophie do pytlíku nakoukla. Lapač vypadal nepo­
rušeně. Pokud se nepřetrhly nitky ve výpletu, měl by
být sen v bezpečí. I tak toho ale sny vydrží víc, než
by se mohlo zdát. „Řekla jsi mámě o těch nočních
můrách? Kdybys –“ zarazila se. Raději ať se dál drží
v tajnosti, jak lapače snů doopravdy fungují. Protože
kdyby se to provalilo... Jen při pomyšlení na to, že
by se noční hlídači dozvěděli o Sophii a její rodině,
pocítila nutkání schoulit se mezi regály do klubíčka.
A kdyby snad někdy zjistili, co se stalo, když tehdy
vypila sen... Před očima jí prolétl obraz: tajemné po­
stavy hlídačů vpadnou do knihkupectví a odvlečou
Sophii pryč. Rozhodně bude lepší držet všechno i na­
dále v tajnosti.
Madison si posměšně odfrkla. „U nás doma noční
můry nemáme. V noci se spí. Ty voláš maminku,
vždycky když tě postraší ošklivej sen? Je mi to jasný.
Určitě ti pak zazpívá ukolébavku, zachumlá tě do pe­
řinky a plyšáčkovi dá pusu na čelíčko. Jsi pěkný mi­
mino.“ Nakoukla do obálky s lapačem, snad aby na
něm našla nějakou vadu, za niž by mohla Sophii vy­
nadat, ale nic ji nenapadlo. „Tak zase za tejden. Do tý
doby na mě nemluv. Jo a... díky.“ Posledn


       

internetové knihkupectví ABZ - online prodej knih


Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2017 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist