načítání...
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

Kniha: Holčička, která milovala hřbitovy a jiné povídky - P.D. Jamesová

Holčička, která milovala hřbitovy a jiné povídky
-15%
sleva

Kniha: Holčička, která milovala hřbitovy a jiné povídky
Autor:

Nikdo neumí proniknout do hlavy vraha lépe než úžasná P. D. Jamesová. V téhle sbírce se představuje šest jejích povídek, které dosud knižně nevyšly, a hvězda britské detektivky v ... (celý popis)
Titul doručujeme za 4 pracovní dny
Vaše cena s DPH:  249 Kč 212
+
-
rozbalKdy zboží dostanu
7,1
bo za nákup
rozbalVýhodné poštovné: 39Kč
rozbalOsobní odběr zdarma

ukázka z knihy ukázka

Titul je dostupný ve formě:
tištěná forma elektronická forma

hodnoceni - 75.7%hodnoceni - 75.7%hodnoceni - 75.7%hodnoceni - 75.7%hodnoceni - 75.7% 100%   celkové hodnocení
1 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: » MOTTO
Médium / forma: Tištěná kniha
Rok vydání: 2018-05-15
Počet stran: 160
Rozměr: 125 x 205 mm
Úprava: 139 stran
Vydání: První české vydání
Spolupracovali: přeložila Petra Diestlerová
Vazba: vázaná s laminovaným potahem
Doporučená novinka pro týden: 2018-20
ISBN: 9788026711438
EAN: 9788026711438
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis

Nikdo neumí proniknout do hlavy vraha lépe než úžasná P. D. Jamesová. V téhle sbírce se představuje šest jejích povídek, které dosud knižně nevyšly, a hvězda britské detektivky v nich září stejně jasně jako ve svých nejslavnějších románech. V detektivce někdy nejde jenom o totožnost pachatele. Občas bývají mnohem záhadnější motivy činu a způsob jeho provedení. A přestože se obvykle dozvíme neblahý osud jak oběti, tak vraha, co ta hrstka mazaných zabijáků, kterým se podaří naplánovat a provést dokonalý zločin? Co ti, kteří se nedostanou před soud, ačkoli byli odhaleni? A co ti, kteří se stanou svědky vraždy nebo odhalí zločince, ale rozhodnou se ponechat si tu informaci pro sebe? To jsou některé ze záhad, do nichž se ponoříme v těchto šesti příbězích, jež nás zavádějí do myšlení, vzpomínek, citových pohnutek, ospravedlňování, snů a tužeb stojících za vražednými příčinami a následky.

Předmětná hesla
Kniha je zařazena v kategoriích
P.D. Jamesová - další tituly autora:
Zákazníci kupující knihu "Holčička, která milovala hřbitovy a jiné povídky" mají také často zájem o tyto tituly:
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

9

Jojo

To jojo jsem objevil náhodou den před Štědrým večerem,

tak jak člověk na tyto dávno zapomenuté pozůstatkyminulosti obvykle naráží, tedy při probírání neprozkoumaných

papírů, které se v mém životě starého muže nahromadily.

Zrovna jsem měl narozeny, třiasedmdesáté, a nejspíš mě

přemohl záchvat memento mori. Většinu svých záležitostí

jsem uspořádal už před lety, ale vždycky někde zbydetrocha toho nepořádku. Ten můj tvořilo šest starých plochých

kartotéčních krabic zastrčených na horní polici šatníku ve zřídka používané ložnici pro hosty, na které jsem si obvykle ani nevzpomněl. Ale nyní, ačkoli jsem k tomu neměl žádný zvláštní důvod, se mi vtíraly do mysli s protivnouvytrvalostí. Měl bych jejich obsah projít a dokumenty buďsprávně zařadit, nebo zničit. Henry a Margaret, můj syn asnacha, budou jistě očekávat, že je já, ten nejpořádkumilovnější ze všech otců, po své smrti ušetřím dokonce i této drobné nepříjemnosti. Koneckonců jsem neměl nic jiného napráci. Čekal jsem se sbaleným kufrem, až mě Margaretpřijede vyzvednout a odveze mě na rodinné Vánoce, které bych

mnohem raději strávil sám ve svém bytě v Temple, v srdci londýnské právnické čtvrti. Vyzvednout. Jak je snadné začít si ve třiasedmdesáti připadat jako pouhý předmět, ne přímo vzácný, ale pravděpodobně křehký, který je třeba opatrně přemístit, svědomitě se o něj starat a stejně svědomitě ho vrátit zpátky. Nachystaný jsem byl příliš brzy, jakovždycP. D. J A M E S O VÁ

10

ky. Do příjezdu vozu mi zbý valy ještě dobře dvě hodiny. Čas

probrat to haraburdí.

Krabice, nadité a jedna s uvolněným víkem, byly převázané tenkým provázkem. Když jsem ho rozvázal aotevřel první z nich, ovanul mě napůl zapomenutý nostalgický

pach starých listin. Odnesl jsem si krabici k posteli,posadil se a začal se probírat nesourodou změtí papírů z doby,

kdy jsem studoval v internátní škole. Byla tam vysvědčení

a školní hodnocení – některé inkoustem napsanépoznámk y už za žloutly, zatímco jiné v y padaly jako napsané včera –,

dopisy od rodičů, stále v tenkých obálkách s odtrženými

cizokrajnými známkami, které jsem rozdával sběratelům

mezi spolužáky, pár školních sešitů s výborně hodnocenými

eseji, jež jsem si nejspíš nechal, abych je mohl rodičům při

jejich další dovolené ukázat. Zvedl jsem jeden z nich aobjevil to jojo. Vypadalo přesně tak, jak jsem si je pamatoval,

zářivě červené, lesklé, příjemné do ruky a žádoucí.Provázek byl úhledně ovinutý kolem středu, takže z něj byla vidět jenom smyčka na konci, kterou se prostrkával prst. Ruka se mi sevřela kolem hladkého dřeva. Jojo mi do ní přesně padlo. Na omak bylo chladné, dokonce i pod mou dlaní,která se dnes jen zřídka zahřeje. A s tím dotekem se začaly valit zpátk y v zpomínk y. To sloveso je otřepané, ale přesné; valily se jako vysoký příliv a unášely mě zpět do stejného dne před šedesáti lety, do 23. prosince 1936, do dne vraždy.

Pobýval jsem v internátní škole v Surrey a jako obvykle jsem měl strávit Vánoce u své ovdovělé babičky v jejím

malém sídle v západním Dorsetu. Cesta vlakem bylaúnavná, muselo se dvakrát přestupovat a ve vsi nebylo nádraží,

takže pro mě obvykle posílala vlastní vůz s řidičem. Toho

JOJO

roku to však bylo jinak. Ředitel si mě zavolal do pracovny

a objasnil mi to.

„Dnes ráno mi volala vaše babička, Charlcourte. Její

šofér prý onemocněl a nemůže vás vyzvednout. Proto jsem

zařídil, že vás do Dorsetu odveze Carter mým soukromým

vozem. Bude ale volný až po obědě, takže dorazítepozději než obvykle. Lady Charlcourtová laskavě nabídla, že ho

nechá v domě přespat. A pojede s vámi pan Michaelmass. Lady Charlcourtová ho na Vánoce pozvala do sídla, ale o tom se vám už nepochybně v dopise zmínila.“

Nezmínila, ale nic jsem neřekl. Moje babička neměla

ráda děti a mě snášela spíše z pocitu rodinné povinnosti –

byl jsem koneckonců, stejně jako její jediný syn,nezbytný dědic – než z nějaké náklonnosti. Každé Vánoce sesvědomitě snažila, abych byl v rozumných mezích spokojený

a nedostal se do žádného maléru. Vždycky jsem obdrželpřiměřené množství hraček vhodných pro můj věk a pohlaví,

které kupoval její řidič na písemné doporučení mé matky,

ale v sídle se nenabízel žádný smích, společnostvrstevníků, vánoční výzdoba či citová vřelost. Měl jsem podezření,

že babička by daleko raději trávila Vánoce o samotě než ve

společnosti znuděného, neposedného a špatně naladěného kluka. Nemám jí to za zlé. Nyní, když jsem dosáhl jejího věku, to cítím úplně stejně.

Zatímco jsem však zavíral dveře ředitelovy pracovny,srdce mi tížilo nepřátelství a znechucení. Copak ona o mně ani

o škole vůbec nic neví? Copak si neuvědomila, že tysvátky budou dost nudné i bez pichlavých očí a jízlivých řečí

Mizery Mikea? Byl to s přehledem ten nejméně oblíbený

učitel v celé škole, pedantský, přehnaně přísný a se sklobr />

P. D. J A M E S O VÁ

12

nem k tomu druhu sžíravého sarkasmu, který je prochlapce nesnesitelnější než křik a nadávky. Dneska v ím, že to byl

skvělý učitel. Právě dík y Mizerov i Mikeov i jsem zřejmězískal stipendium na soukromou školu. A možná právě kvůli

tomu, a také proto, že Mizera Mike byl spolužák mého otce

z Balliolu, ho babička nejspíš pozvala. Možná jí to dokonce

otec navrhl v dopise. Méně mě překvapilo, že panMichaelmass pozvání přijal. Pohodlí a vynikající jídlo v sídle pro něj musejí představovat vítanou změnu oprotispartánskému bydlení a školní vývařovně.

Cesta byla přesně tak nudná, jak jsem předpokládal.

Když seděl za volantem starý Hastings, pouštěl mě nasedadlo vedle sebe a rozptyloval mě historkami z otcovadětství; jenže tentokrát jsem trčel vzadu s nemluvným panem

Michaelmassem. Skleněná přepážka mezi námi a řidičem

byla zavřená a já viděl jen zadní část tvrdého klobouku od

uniformy, kterou musel Carter na ředitelův příkaz nosit

vždycky, když plnil povinnosti šoféra, a jeho ruce v rukavicích na volantu.

Carter nebyl doopravdy zaměstnaný jako šofér, ale měl

za úkol vozit ředitele, kdykoli jeho prestiž vyžadovala, aby

se nechal vidět ve voze s řidičem. Po zbytek času bylCarter částečně správce a částečně údržbář. Jeno žena,křehká osůbka s laskavou tváří, která pořád vypadala jako

holčička, vedla jednu ze tří ubytoven pro studenty. Jeho

syn Timmy ve škole studoval. Tohle podivné uspořádání

jsem pochopil teprve později. Carter byl, jak jsem jednou

zaslechl říkat jednoho z rodičů, „nanejvýš skvělý člověk“.

Nikdy jsem se nedozvěděl, jaké osobní neštěstí způsobilo,

že musel přijmout práci v naší škole. Ředitel získal služby

JOJO

Cartera a jeho manželky lacino, neboť jim nabídl ubytování

a pro syna vzdělání zdarma. Nejspíš jim platil jen almužnu.

Pokud to Carterovi vadilo, my hoši jsme se to nikdynedozvěděli. Zvykli jsme si, že ho potkáváme v areálu, vysokého,

bledého, tmavovlasého, a když neměl nic na práci, pořád

si hrál s tím svým jojem. Ve třicátých letech to byla módní

hračka a Carter s ní uměl spoustu pozoruhodných triků,

které jsme my ostatní se svými joji sice trénovali, ale nikdy

jsme je neovládli.

Timmy byl drobné, křehké, nervózní dítě. Sedával ve třídě úplně vzadu, zanedbávaný a přehlížený. Jeden ze spolužáků, ještě nehoráznější snob než my ostatní, prohlásil: „Nechápu, proč musíme ve třídě trpět toho hnusáka Timmyho. Kvůli tomu můj otec školné neplatí.“ Ale většině z nás to bylolhostejné a v hodinách Mizery Mikea byl Timmy velmi užitečný, neboť od nás ostatních odvracel útoky jeho ostrého,jedovatého jazyka. Myslím, že v případě pana Michaelmasse ta krutost nesouvisela se snobstvím, a že si vlastně možná ani neuvědomoval, že se chová krutě. Prostě nedokázal snést představu, že plýtvá svými pedagogickými schopnostmi na chlapce, který nereaguje a kterému to moc nemyslí.

Ale během cesty jsem o ničem z toho nepřemýšlel. Seděl jsem co nejdál od pana Michaelmasse, v koutku u okýnka, a zaobíral jsem se fantazírováním plným pomsty azoufalství. Můj společník dával přednost jízdě ve tmě, nejen v tichu, takže se ve voze nesvítilo. Já jsem si však s sebou vzal brožovanou knížku a tenkou baterku a zeptal jsem se ho, zda by ho nerušilo, kdybych si četl. Odpověděl: „Jen si klidně čtěte, hochu,“ a zabořil se hlouběji do límce svého těžkého tvídového kabátu.



       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz - online prodej | ABZ Knihy, a.s.
ABZ knihy, a.s.
 
 
 

Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2018 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist