načítání...
menu
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: Holaniana – Vladimír Justl

Holaniana

Elektronická kniha: Holaniana
Autor: Vladimír Justl

Předkládaný soubor studií mapuje více než padesátiletý badatelský zájem Vladimíra Justla o básníkovu tvorbu. Jádro výboru tvoří texty z 60. let, uveřejňované především na ... (celý popis)
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  132
+
-
4,4
bo za nákup

ukázka z knihy ukázka

Titul je dostupný ve formě:
elektronická forma tištěná forma

hodnoceni - 70.6%hodnoceni - 70.6%hodnoceni - 70.6%hodnoceni - 70.6%hodnoceni - 70.6% 78%   celkové hodnocení
4 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: » AKROPOLIS
Dostupné formáty
ke stažení:
PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku a kopírování
Médium: e-book
Počet stran: 221
Rozměr: 21 cm
Úprava: portréty
Vydání: 1. vyd.
Spolupracovali: edičně připravil Viktor Dobrev
Skupina třídění: Česká literatura (o ní)
Jazyk: česky
ADOBE DRM: bez
Nakladatelské údaje: Praha, Akropolis, 2010
ISBN: 978-80-873-1012-0
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis

Předkládaný soubor studií mapuje více než padesátiletý badatelský zájem Vladimíra Justla o básníkovu tvorbu. Jádro výboru tvoří texty z 60. let, uveřejňované především na stránkách různých periodik či jako doslovy ve výborech z básníkova díla, v nichž Vladimír Justl jako první po roce 1948 podává zasvěcený komentář celé dosavadní Holanovy tvorby a zároveň i ucelenější pohled na proměnu Holanovy poetiky od jeho prvotiny přes přísnou metrickou stavebnost básníkových veršů 30. let až k postupnému opouštění pevného metra a prozaizaci verše. Celek pak uzavírají autorovy studie z porevolučního období, jež svým široce syntetizujícím záběrem zaujímají přední místo v dosavadním holanovském bádání.

Literární historik, teatrolog a editor Vladimír Justl (1928-2010) patří k předním znalcům života a díla Vladimíra Holana. Jako jeho dvorní editor se v průběhu 60. let 20. století zasloužil o mocné znovuvstoupení tohoto básníka do české literatury, ale i do širšího kulturního povědomí. Postupně prosadil k vydání jeho básnické sbírky a větší lyrickoepické skladby ze 40. a 50. let, které nemohly vyjít po roce 1948, a zároveň i básníkovu tvorbu z let šedesátých. V té době rovněž edičně připravil několik antologií z básníkova díla. V letech 1965-1988 edičně koncipoval Holanovy sebrané spisy. Vychází za podpory Ministerstva kultury ČR a Nadace Český literární fond.

Předmětná hesla
Zařazeno v kategoriích
Vladimír Justl - další tituly autora:
Holaniana Holaniana
Skvosty poezie Skvosty poezie
 
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

Vladimír Justl

Holaniana


Vladimír Justl se v průběhu 60. let 20. století

zasloužil nejen o mocné znovuvstoupení

Vladimíra Holana do české literatury, ale

i do širšího kulturního povědomí. Postupně

prosadil k vydání jeho básnické sbírky a větší

lyrickoepické skladby ze 40. a 50. let, které

nemohly po roce 1948 vyjít: Bez názvu,

Mozartiana, Příběhy (vše 1963), Na postupu, Noc

s Hamletem, Trialog (vše 1964), Bolest (1965)

a zároveň i básníkovu tvorbu z let šedesátých:

Na sotnách (1968), Asklépiovi kohouta (1970).

V té době rovněž edičně připravil několik

antologií z básníkova díla: Noční hlídka srdce

(1963), Ptala se tě..., Smrt a sen a slovo (obé

1965). V letech 1965–1988 edičně koncipoval

Sebrané spisy Vladimíra Holana (nakladatelství

Odeon). Společně s Pavlem Chalupou pak stál

i za jejich reeditovanou podobou, která od

roku 1999 vychází v nakladatelství Paseka.

Předkládaný soubor studií tak mapuje více než

padesátiletý neutuchající badatelský zájem

Vladimíra Justla o básníkovu tvorbu a chce

být důstojnou satisfakcí autorově mnohaleté

a vytrvalé práci, jejíž plody (alespoň výběrově)

nyní konečně vycházejí v knižní podobě.

Jádro našeho výboru tvoří texty z 60. let,

uveřejňované především na stránkách různých

periodik či jako doslovy ve výborech z básníkova

díla, v nichž Vladimír Justl jako první po roce

1948 podává zasvěcený komentář celé dotavadní

Holanovy tvorby a zároveň i ucelenější pohled

na proměnu Holanovy poetiky od jeho prvotiny

přes přísnou metrickou stavebnost básníkových

veršů z let třicátých (Triumf smrti, Vanutí,

Oblouk, Kameni, přicházíš...) až k postupnému

opouštění pevného metra a prozaizaci verše

na prahu let čtyřicátých (počínaje sbírkou Bez

názvu). Součástí souboru jsou i texty týkající

se problematiky přednesu Holanovy poezie či

básníkovy tvorby pro děti. Celek pak uzavírají

autorovy studie z porevolučního období, jež

svým široce syntetizujícím záběrem zaujímají

přední místo v dosavadním holanovském bádání.


Vladimír Justl

Akropolis 2010



Edičně připravil Viktor Dobrev

Vladimír Justl

Holaniana


CIP – Katalogizace v knize – Národní knihovna ČR

Justl, Vladimír

Holaniana / Vladimír Justl; edičně připravil Viktor

Dobrev. – 1. vyd. – Praha: Akropolis, 2010. – 224 s.

ISBN 978-80-87310-12-0

ISBN 978-80-87310-19-9 (PDF)

ISBN 978-80-87310-20-5 (ePUB)

821.162.3-1 * 82.07 * 82-95 * (437.3)

– Holan, Vladimír, 1905–1980

– česká poezie – 20. stol.

– interpretace a přijetí literárního díla – 20. stol.

– literární kritika – Česko – 20. stol.

– studie

– texty

821.162.3.09 – Česká literatura (o ní) [11]

Vychází za laskavého přispění Ministerstva kultury ČR

a Nadace Český literární fond.

© Vladimír Justl, 2010

© Graphic Design Ondřej Fučík, 2010

© Cover Photo Miloň Novotný – dědicové, 2010

© All Photo all rights reserved!

© Filip Tomáš – Akropolis, 2010

ISBN 978-80-87310-12-0

ISBN 978-80-87310-19-9 (PDF)

ISBN 978-80-87310-20-5 (ePUB)






8 9 I Je klidná noc z konce srpna 1962. Do otevřeného okna básníkovy pracovny doléhá zvuk vltavského jezu, kroky milenců a vzdálený ohlas města. Básník vypráví. Vzpomíná na své dětství.

„Narodil jsem se v Praze na Maninách 16. září 1905. Rostl tam tehdy ještě heřmánek. Jeho hořká vůně k nenávisti – to byla vůně mého dětství. Když mi bylo šest let, přestěhovali se rodiče do Podolí u Bělé pod Bezdězem. Často jsem chodil sám na Bezděz – o Máchovi jsem ovšem ještě nic nevěděl. Krajina však na mne velmi působila – borovice, písek a vichřice... Je to smutná krajina... Bydleli jsme naproti nádraží – i to zanechalo ve mně ohromný dojem. A pak prastarý augustiniánský klášter, kde mě páter Otto Rájek učil latině. Chtěl jsem být mnichem – hlavní zásluhu o to měl, ač to zní paradoxně, Alois Jirásek , především první díl Mezi proudy, který mne jako hocha fascinoval.“ Od roku 1919 chodil Vladimír Holan v Praze do gymnázia v Truhlářské ulici.

„Nerad vzpomínám na to, čím nás tam krmili. Samý pozitivismus, všechno jim bylo tak přímočaré, jasné. Byla to hrůza! Vždycky ve čtvrtek jsme měli deskriptivu. Už od pondělka jsem se té hodiny děsil. Matematika se ovšem nesnášela s verši, které mi tehdy otiskoval Josef Hora v Rudém právu. A tak jsem dělal z matematiky reparát. Navíc dráždilo moje zaryté čelo... Byl jsem rebel, sedal jsem v zadní lavici.“ Připomenul bych ještě krajinu dětství – neboť z čeho jiného žije básník? Bezděz a okolí, Máchův svět, romantika snu i skutečnosti, hrad zřícenina, historie a fantazie. Dobře se to shoduje s Vašimi verši.

„Nebylo lze zapomenout. O něco později jsem viděl, jak říjnový vítr rve listí lípy. Na Bezděz i na to listí napsal jsem několik špatných veršů a zničil je. To bylo dobré. Napsal jsem také několik románů a spálil je. To byDialog s básníkem (Rozhovor sedmi nocí) Dialog s básníkem lo dobré. Někdy v sep timě jsem napsal předčasně knížku veršů Blouznivý vějíř. A to bylo špatné. Je to hřích mládí...“ Nedáme se svést autorovým slovem a uvěříme jeho očím.

Blouznivý vějíř (básník mu dnes říká Bláznivý vějíř) vyšel v prosinci 1926 v nákladu 750 výtisků, od té doby nebyl připomenut. A přece už zde tušíme příštího básníka – je to základní akord, bez něhož by autorův vývoj nebyl úplný.

Blouznivý vějíř má motto: „Snivý kuřáku, který jsi bděl nad vášnivým / časem deštivých nocí podzimu, naslouchej dále stínům, / měnícím se v housle a loutny –“ [Bagately, s. 10.] Řeklo by se: až příliš přesný autoportrét, platný s malými retušemi i dnes. Co pře trvalo beze změny, je láska k noci a k podzimu. Noc, podzim – doba a čas Františka Halase a Vladimíra Holana. Tehdy se ještě příští velcí přátelé neznali, vyrůstali však z atmosféry tolik si blízké. A skoro stejně uveřejnili i své prvotiny – Halasova Sépie je z roku 1927, jejímu autorovi je už šestadvacet let a má za sebou bohaté zkušenosti, především z Paříže, a spolu práci s časopisem Pásmo.

Blouznivý vějíř je útlá knížka. Přitom různorodá. Něco z dobové daně poetistické, něco až z ovzduší dekadentního symbolis mu; a něco už z příštího Holana, ovšem nesmělé a v náznaku.

Hrad Bezděz šuměl nad tvým chlapectvím a jívy drobných hájů

Šál světlé krajiny se vlnil neskonale doubravou

[...]

Byls dobrodružně smuten

Obrazy hvězdných adventů zmíraly bouří sněhovou

A vějíř večerní zavál tvůj hořký stín

Na konci světa v dobách vzdálených

[Bagately, s. 41.] A pak podzim. Potkáš jej na každém kroku – Podzimní nálada, Konec léta, Čechy na podzim, Jeseň v opatství. A jinde. Třeba v první z častých autobiografi í. Jmenuje se Básník, její závěr patří jen podzimu:

Padají deště do chvil podzimních a neuvidím nic

Než ústav pohřební spícího městečka a toho jenž se rozloučil

Z mých houslí chlapeckých dvé vzlétne smutných holubic

Zatímco podzim známý snáší se a v sen se pohroužil

[Bagately, s. 36.] 11 Atmosféra, barva, vůně Holanova světa je dána už Blouznivým vějířem. Co v něm však není, jsou Holanovy základní otázky. Druhá sbírka se jmenuje Triumf smrti. II Proč Triumf smrti?

„Nesl jsem na zádech zrcadlo a smrt si před ním upravovala tvář.“ To j e citát poněkud pozdější, z roku 1933. Z Torza, eseje o umění. [Babyloniaca, s. 77.] Z eseje, v němž jsou už všechny otázky Ho lanovy v zásadě položeny. Básnická cesta bude nadále vášnivým zápasem o jejich zodpo vězení.

„Takový zápas je nemyslitelný bez velké vnitřní odpovědnosti, tady není výmluv, tady centrem monologu samotářova je tvrdé a bezohledné vidění. [...] Bude-li pak požehnáno jeho svrchovanému duchu (který je vždy v nejniternějším kontaktu s duchem celé země), bude-li požehnáno jeho vsebepropadání –: vyčaruje snad a v život dotvoří tajemnou podstatu lidí, věcí i zvířat, vztahy mezi viditelnem a neviditelnem, vztahy všech tajemných akordů [...] a to s tak zářivou plností, s tak zázračným shrnutím praelementů v neustále stoupající blaživou a darem jasnozření osvobozující a jednotící působnost – že bude smět předložit a podat dílo s nezměřitelným imprimatur lásky nebo hněvu uprostřed.“ (Z válečné básníkovy přednášky o poezii [Bagately, s. 459].) Lásky nebo hněvu uprostřed.

Vladimír Holan nezná střední cesty. Láska a nenávist jej také budou provázet po celý život. Neboť: „Poezie svoluje s námi hovořit pod jedinou sice, ale neúprosnou podmínkou, že ji totiž milujeme. Neříkám to jen tak do větru: Bez lásky nelze nic. Ani umřít nelze bez lásky.“ Proto také jednou ze základních otázek, na které bude Vladimír Holan stále svým dílem odpovídat, je láska.

„Nerozuměl nikdy dost dobře ruměným otázkám: ,Miloval ji? Zahořel k ní láskou?‘... Miloval ji? Vždyť barva této blízkosti žádá si dalekého plátna; jdeme k němu po celý život!“ [Babyloniaca, s. 73.] A odpověď? Připomenu alespoň dvě. První z Lemurie, tedy někdy z let 1934–1938: „Láska, to je to! I sochy by poprvé vykročily...“ [Babyloniaca, s. 142.] Druhá z Terezky Planetové z roku 1943:

Nevíš, kde rajský pramen tryská,

teskníš a teskníš tam i tu

a stýská se ti, blaze stýská

a záhy potom šíleně.

A to je láska...

[Příběhy, s. 72.] Dialog s básníkem Zní to prostě. Jako každá těžce vykoupená pravda.

Co předcházelo, byla složitá skutečnost. Básník ji dokázal dešifrovat. Vladimír Holan hledá složitosti. Obrazně to řekl sám v autobiografi ckém přirovnání v Lemurii, kde klade otázku: „Vnikla jsem trochu do básní Štěpánových, když mne napadlo, že nechal půdu ostatním a zajímá se o semena spadlá na skálu?“ [Babyloniaca, s. 132.] Jinými slovy: básník hledá složitou realitu – nebo: vidí realitu složitě, ve všech souvislostech a důsledcích. Neutíká před ní, podmaňuje si ji. Proto i jeho zbraně, jeho nástroj je složitější. Tímto složitě obrazným myšlením dostává se pak básník k podstatě skutečnosti, k jejímu jádru. Řeklo by se k holé skutečnosti, která vyslovena zní prostě.

Podstata a touha Holanova – celého tvůrčího procesu od prvopočátku až ke konečné realizaci veršem – je vyjádřena souslovím: složitá prostota. Už v Torzu čteme autobiogra fi cké přiznání: „Hovoříval málo o sobě. V řádu jeho prostoty a složitosti nalezl bys poznání, že je mnoho tvářnosti ve výkladu o vlastní bezelstnosti a naivitě.“ [Babyloniaca, s. 78.] III „Co jsem dělal po gymnáziu? Bylo to v roce 1926. Hledal jsem zoufale místo. Obrátil jsem se na Antonína Sovu , kterého jsem znal už jako student. Sova , kdysi ředitel Městské knihovny pražské, byl již v penzi. Poslal mne za jedním pánem na magistrát. Ještě dnes vidím červený běhoun v kanceláři, kde se mne onen pán zeptal: ,Máte maturitu?‘ ,Ano,‘ řekl jsem. ,Tak si kupte montérky – v Praze VII je Bondyovka, která vyrábí auta, co čistí ulice, tam by vás jistě přijali, mohl byste zatím plést košťata.‘ Odešel jsem bez pozdravu. Pro Sovu to byla velká osob ní urážka. Řekl mi tehdy: ,Jsem už stár a básník dnes znamená hovno.‘ Pak jsem šel za Josefem Horou . Dal mi dva do pisy: jeden na známého na magistrátě, aby mě poslal někam do knihovny, a druhý do Penzijního ústavu. Já šel po smutných zkušenostech s magistrátem do Penzijního ústavu a byl jsem přijat. Trpěl jsem tam sedm let, až jsem byl dán do penze jako neschopný úředník. Uzavřel jsem se v samotě, byla to tvrdá klauzura. Samota je pro mne podmínkou práce. Moje izolace ovšem nikdy neznamenala izolaci od života, od lidských osudů, byla to izolace potřebná k práci.“

Úřednickou „kariéru“ opouští Vladimír Holan roku 1933. Rok předtím vychází Vanutí, sbírka, které si všímá F. X. Šalda . V polovině roku 1933 stává se Holan redaktorem umě leckého časopisu Život. Pět ročníků nese jeho jméno. Sbližuje se především s Josefem Čapkem , jenž je po dlouhá léta členem redakčního kruhu a hlavní postavou Umělecké be sedy, která Život vydávala. Literární noviny psaly roku 1936: „Nové redakci se vskutku po dařilo učiniti z Života revui, která nás okouzluje v jednotlivostech i jako celek a jež při své osobitosti může být srovnávána se vším, co má 13 Evropa sui generis znamenitého, aniž jde o odliku nebo o revui, která by soutěžila s vnějškovou okázalostí cizích časopisů.“

„Potom jsem redigoval Program D 40 E. F. Buriana a po válce krátce Borového knižnici Epilion.“

(Jak samozřejmě to zní! Jen pamětníci mohou ale dosvědčit, co to znamenalo politicky v letech 1939–1940 redigovat časopis divadla E. F.  Buriana . Co to znamenalo umělecky, je vidět z čísel onoho ročníku zřetelně i dnes.) A práce na antologii Láska a smrt?

„Tu jsme dělali s Františkem Halasem . Tahal jsem z knihovny plné tašky nejrůznějších souborů lidových písní. Dělali jsme to rádi. Výběr byl ovšem určován našimi ryze osobními zálibami pro vidění, metaforu, gestaci, pro atmosféru vůbec, tu atmosféru, která svými nekonečně dojímajícími kouzly, svěžestí a bezprostředností jaksi sugeruje, že se všechno právě narodilo. Často kvůli jediné metafoře vybrali jsme píseň, která jinak je třeba nevýznačná.“

Lidová poezie působila i na Holanovu tvorbu. Vhodný příklad najdeme v Terezce Plane tové. Vydání výboru Láska a smrt mělo ovšem i svůj význam politický. Vyšel v červnu 1938 a za války patřil k oněm vyhledávaným knihám, které posilovaly v těžkých dobách okupace. Však sám Vladimír Holan takto chápal práci na antologii. Nejlépe to dokazuje článek Několik slov k lidové poezii, který básník uveřejnil v Burianově Programu D 39:

„Není to z únavy, že básník opouští na chvíli vášnivé křížení slov, předpovědi zatmění, odvádění říčních toků a listování v matrikách démonů, aby zabloudil do písní lidových.

To, co ho sem vábí, jsou jen povrchnější, prostší a improvizovanější kouzla téhož vesmíru animistického, který v poezii umělé je spravován bohy velmi skutečnými a velmi přesnými, neboť taková aspoň je jejich krutost.

Je to dále také – po tolika zkouškách ohněm a vzduchem, jimiž mučil nevýslovné, až přece jen vyrazilo hlásek, jméno, slovo – i jakýsi návrat v grandiózní anonymát přírody, jejíž jazyk ruší němotu jen bezděčným zpěvem.

A je to ovšem starobylost a minulost. Neopakovatelná minulost... Jakou zázračnou atmosférou dovedli tenkrát obestřít a rozvést několik prostých motivů života! Jaké variability byla schopna jejich naivní imaginace! Jaký nadbytek touhy a úžasu to asi byl, že po staletích zbylo ještě i na nás! Jaké zemětřesení nebes, a tedy: jaká poezie!

Stačilo jí švihnout proutkem věru kouzelným, aby roztančila na našich svatbách, poutích, hřbi tovech, v humoru furiantů, v čoudu vojny, ve stesku námluv, v řinčení řetězů a pout, v slavení zdejšího života stejně jako v zásvětně vábeném osudu rebelů – nesmrtelnost zcela jedinečnou, srovnámeli ji s géniem jiných národů...

Stačil jí jeden mužský a jeden ženský svátek srdce, aby z toho udělala líbezné tílko básně, nesené na kostech rozkošných maličkostí... Dialog s básníkem

Stačilo jí trochu místa, aby s ním bojovala o prostor, kde se dívky koupají ve smetaně obrazů, kde brotan a laskavec znamenají víc než nějaké rekordní nonstoplety, kde opuštěnost nastavuje sukničky studu, kde se šenkuje v krvi nevěry, kde se perou plínky krátkých spojení a kde žárlivci jdou po stopách kramfl íčků, s devaterým nožem msty v pěsti...

Ach, jako dnes... Jenomže dnes už nemůžeme říci například: Je to kraj světa! Svět vysouší moře zázračná a přeměňuje je v užitečná pole s takovou pílí, rychlostí, houževnatostí a velkým ex professo, že nebýt podvratného vlivu toho oceánu, bylo by všechno za několik desítek let pevni nou. Pevninou s parcelami smrti...

Ale básník – byť dobře ví, že písně zmizelé navždy s kolovratem nemohou provázet motocykl –, básník by viděl rád v lidové poezii i budoucno. Jsou v ní jisté druhy květin snad méně vábných, květin drsných, peprných, trpkých, štiplavých a hořkých, květin-křikavců zdánlivě odkvetlých, ale květin právě dnes bohatých na semena duchovní síly a přetrvání...

A pláče-li nějaký národ, ať už z radosti nebo ze zoufalství, je to také proto, aby taková semena lépe klíčila a zapouštěla kořínky...“ [Bagately, s. 446–447.]

Článek vyšel 11. května 1939... V tytéž dny, kdy okupanti zakazují vydání Zpěvu tříkrálového, mohutné skladby, věnova né památce mrtvých v Habeši, Španělsku a Číně; v tytéž dny, kdy proplul cenzurou Sen, první bojující jinotaj okupační, napsaný měsíc předtím; a konečně v tytéž dny, kdy psal Vladimír Holan jako několik jiných českých básníků verše pro sborník Křik Koruny čes ké, vydaný roku 1940 v Paříži a později v New Yorku.

Když vyšlo Holanovo Září 1938 (Odpověď Francii byla potlačena cenzurou, poprvé se četla až roku 1946 v souboru Havraním brkem, za války kolovala v opisech), znamenalo to pro nejednoho čtenáře a především pro kritiky otřes. Z básníka, kterého do té doby chápali a charakterizovali jako samotáře, výlučného autora, metafyzika, který destiluje realitu, komplikovaného vizionáře, jenž žije v sobě, vytržen ze světa, násilníka slova, jemuž se tak často vytýkaly jazykové schválnosti, se stal mluvčí národa. Soudce. Básník politik.

Jak tomu rozumět? Holan, přestože je typ v podstatě samotářský, žije jako umělec intenzivně okolním světem. Jeho „ostrov“ samoty je v místě, kde se sbíhají křižovatky světa. Holan básník tu prožívá okolní realitu. Třeba ji destiluje, znásilňuje, de formuje. Říká ji nově a jinak, jeho deformace jazyka – toť snaha o přesnější, tedy pravdivější, skutečnější, podstatnější výraz. Holan je násilník, který nutí slovo do nové podoby a nového významu, vrací mu také význam prvotný. Co však je dů ležité: Nikdy, ať šlo u Holana o sebeniternější vizi, o co nejhlubší ponor do vlastního nitra nebo třeba i do nicoty, nikdy se nevzdálil realitě, vždy mu byla vý- 15 chozím a konečným bodem, mírou věcí. Ovšem – v té které době stupeň i viditelnost této reality byly jiné.

Rozhodující bylo, jak tento básník bude reagovat na realitu politickou, která svými důsledky zasáhne samo bytí národa. Je jen příznačné, že právě tento básník to byl, kdo promluvil jako jeden z prvních a kdo demaskoval skutečnost politicky, kdo viděl hrůzu doby pravdivěji než leckterý tehdejší politik. Tato skutečnost ovšem musela být viditelnější i v umělecké reali zaci, šlo o obecně dané drama, proto i Holanův výraz je tu na první pohled srozumitelnější. Stejně tak byl vnímavější i čtenář, věděl, oč jde, umělecký záznam Holanův dodával ne látku samu, nýbrž její básnické vidění, obrazné vyslovení, její umělec kou transformaci.

Není tedy Září 1938 odtrženo od dřívější Holanovy tvorby. Obraznost a umělecké postupy vůbec v těchto i v dalších politických verších jsou stejné jako v ostatní Holanově poezii, jen se změnou tématu přichází i nové využití těchto postupů, jejich jiné uspořádání.

Je ještě třeba říci, že politické téma se objevuje u Holana už dříve. Rok před cyklem Září 1938 vychází pro autorův vývoj důležitá sbírka Kameni, přicházíš... (Předcházela ji lyrika Oblouku, vydaná roku 1934, a básně v próze Kolury, vycházející stejně jako lyrický soubor Vanutí roku 1932.) Jeden recenzent ji tehdy nazval čtvrttónová poezie. Říká to hodně. Je třeba jen zdůraznit, že právě zde (jako třeba v Halasově Dokořán, vycházejícím roku 1936) se čtou tyto básně: Evropa 1936, Španělským dělníkům, Madrid...

Září 1938 a všechno další není myslitelné bez předešlého Holana. Holanův vývoj – vítězství i prohry, hledání, bloudění i nacházení – má svůj smysl a řád, existuje jen jeden Vladimír Holan. Čtvrtá noc Je klidná noc z počátku září. Kampa spí, všude je ticho, jen světlo na básníkově stole svítí.

Co je poezie ?

„Rád bych užil rčení Picassova : ,Kdybych věděl, co je umění, nikdy bych se tím netajil.‘ Poezie by měla být osvobozující. Pro mne je poezie univerzum, pramen všeho umění.

Jde o metaforické myšlení. Priorita myšlenky i citu si žádá stavebnost. Poezie nesnáší lacinou služebnost chvíle, je jí cizí vulgarizace. Jde o pevnostní hlídku.

Je to tajemství.

Měla by to být přesnost. Slavík nás opouští 1. září.“ Dialog s básníkem V Způsob básníkovy reakce z roku 1938 a 1939 se opakoval roku 1945 a 1946. Jenže místo bolesti Havraního brka přišlo díkuvzdání Dokumentu. Ty skladby jsou v dobré pa měti: Dík Sovětskému svazu, Panychida, Rudoarmějci a sbírka Tobě. Básník reagoval opět bezprostředně. (A reagoval stejně i roku 1948: List anglickým a americkým básníkům.) Mezitím ovšem bylo šest těžkých let okupace. V bibliografi i to znamená knihy První testament, Záhřmotí, Chór, Terezka Planetová, Cesta mraku. Tedy další příklon k epickým sklad bám; k onomu specifi cky holanovskému útvaru – v moderní české poezii ojedinělému –, jehož nápověď je už trojnásobně hlášena v Triumfu smrti (Mladost; Neotvírej se, sezame...!; Zmizelá katedrála). K cyklickým skladbám. (Zvláštní postavení mezi nimi má Chór, verše z podzimu 1939, psané na okraj Maeterlinckovy hry Alladina a Palomid, kterou inscenoval E. F. Burian ; hlasatel jimi uváděl počátek a konec každého dějství.) I v lyrické knize Záhřmotí je prostřední oddíl cyklem: Mozartiana.

Žádá-li se vnější důkaz, zde je: doklad Holanova vztahu k hudbě; důkazy vnitřní jsou ve sváru disharmonie a harmonie, kakofonie a kalofonie jeho poezie (tedy zvukového nesouladu, nelibozvuku a souzvuku, libozvuku) a ve stálé spoluexistenci tradiční rýmované poezie metrické a volného, až prozaického verše. Podobně existuje u Holana vedle sebe nečekaný, rafi novaný rým a prostý, všední rým, často třeba gramatický. To proto, že pro Holana není rým jen záležitostí zvukovou, není to vnější ornament básně, ale něco, co zvýrazňuje její myšlenku, smysl. Funkce takového rýmu je pak různá podle tématu i tvaru básně. Stejně těsný vztah jako k hudbě má Holan k výtvarnému umění. Frekvence slov socha, obraz a mnohých jiných není v Holanových verších a prózách náhodná, vyvěrá ze systému jeho myšlení, z jeho obraznosti. Má-li i tu padnout alespoň jedno jméno jako doklad vztahu doloženého i vnějším způsobem, pak je to jméno Františka Tichého .

Rok 1945 příklon k epickému útvaru ještě zintenzivňuje, od roku 1948, kdy píše básník další velkou cyklickou skladbu Návrat, jsou básnické povídky, nebo, jak je autor sám nazý vá, příběhy, dominantou jeho díla. Zároveň a souběžně s nimi vzniká ovšem další lyrika. Tedy Záhřmotí, v němž jsou některé verše už z roku 1937, řada rukopisných veršů z let 1939–1948, cyklus dalších Mozartian a dosud neuzavřené soubory Bolest a Nokturnál. O souběžnosti a prolínání obou těchto proudů nesvědčí jen data vzniku, nýbrž především vnitřní korelace, souvztažnosti, a zkonkrétnění lyriky, její co největší zatížení myšlenkou. O nejedné Holanově lyrické básni z té doby lze mluvit jako o miniaturním příběhu, i tu epické jádro je prvotní.

Proč tato tendence, proč sklon k epice? Holanova poezie je poezií vysokého napětí, je to rozhovor, věčná disputace: se světem, se smrtí, s lás- 17 kou, s osudem, s člověkem – skoro se chce říci mahenovsky s člověkem ve všech situacích. A se sebou samým.

Holanova poezie je plná dramatického napětí. Jak v lyrice, tak především v útvarech epickolyrických. Jeho příběhy, počínaje Terezkou Planetovou, jsou svým způsobem tra gická dramata. Drama je hledání. A je také řešení, nalézání.

V tomto smyslu je dramatem v Holanově poezii i Září 1938, Zpěv tříkrálový, Sen, drama tický je i základ Odpovědi Francii. Leč tu byla dramatická především sama realita, drama se odehrávalo už předem v životě čtenářově, dramatický byl tedy jeho prvotní přístup. Básník jej konkretizoval, vyslovoval.

Dramatičnost vyžaduje milovat i nenávidět. Příkladů je pro obojí v Holanově poezii do statek. Holan ve svých verších nejednou hovoří o své lásce k matce, k otci (např. v básnic kém příběhu Prostě), miluje prostého člověka, příkladů by tu bylo možno uvést desítky, stále nejkrásnější by však zůstala jeho láska k prostým sovětským vojákům, jak o ní hovoří především Rudoarmějci, ale i řada dalších veršů hlavně ve sbírce Tobě. Holan i vášnivě nenávidí. Příklady se zase samy nabízejí, soubor Havraním brkem a Dokument, tedy poezie politická, přinášejí dokladů dost a dost. Připomenul bych však nenávist jinou. Budu citovat z Holanova vyznání z května 1946:

„[...] básník a umělec hodný toho jména proměňuje a znovu utváří tento svět, budiž to silou po kory, budiž to silou revolty, ale vždycky s jediným úsilím: osvobozovat. Jak by takový básník, i jako člověk, který vášnivě nenávidí kamenná srdce buržoazie a který byl a je v ustavičné re voltě proti jejím zbabělým, protože pohodlným návykům a osobním zájmům a zájmečkům – jak by takový básník i jako člověk neprahl rozbít konečně už jednou všechno to, na čem se táž ne lítostná buržoazie kdysi dohodla, rozbít ty její střádatelské ctnosti, ten její břichatý pocit vlastnictví, z kterého téměř udělala už sám osud, plivajíc na vše, co zde je ještě zázračného a co zde otvírá prostor k dobrodružství?... Jak by tedy (vnitřně i navenek) netoužil básník změnit tvář tohoto sobeckého, bestiálního, katastrofi ckého světa, změnit jej s jediným úsilím: dospět konečně ke člověku? Neboť miliony z nás nejsou dosud lidmi a já vidím příliš dobře jejich bo lestná ústa, tu hladovou čáru hladu, bídy a zvířecího ponížení!“ [Bagately, Proč jsem se stal komunistou?, s. 466.]

A příklad druhý, lapidární a stejně výmluvný, z básnické skladby Návrat: „Hrob obsažný od červeně až k šunce porfyru, hrob boháče, který si udělal popelník ze střevíčku poézie.“ (Celý řetěz této nenávisti poskytuje volné pokračování Lemurie, nazvané Hadry, kosti, kůže..., z něhož část byla publikována časopisecky roku 1945.)

Dramatičnost vyžaduje konkrétnost, přesnost. („Šlo a jde o samozřejmost, šlo a jde o přes nost. Žádné vulgarizování, budiž jakéhokoliv osudu,“ říká Vladimír Holan.) Kresby Rudoarmějců – volme příklad Dialog s básníkem nejznámější – jsou přesné. Holanova poezie touží být přesná. V záměru i ve výrazu. To ji nejednou vede – paradoxně – až k extrému: Je na první pohled nesrozumitelná. Holanův verš vyžaduje maximální soustředění, účast, spolupráci čtenáře. Zároveň ta touha a vůle vede až ke zkratkovitému vyjádření, k náznaku, k sentenci struč ně a rozhodně formulované. Nejednou u jeho veršů – především u básní lyrických – třeba hovořit o poezii gnómické. A odtud už ovšem je jen krok k oné šifrované próze, jak ji doklá dá především Lemuria.

Dramatičnost žádá vyhraněnost. Vladimír Holan je básník mezních pólů – přitom však s vůlí po maximální objektivitě. Příkladů najdeme hojně především v Holanově poezii politické. Ta vyhraněnost má i svůj důsledek pro výraz, pro přesné vyjádření myšlenky, soudu, pro vytvoření obrazu. Holan se nevyhýbá drsnosti, neváhá čerpat z oblasti erotiky a sexu, těží z lidového slovníku. Všechno to nepřebírá básník ovšem mechanicky, převtěluje realitu do obrazu. I obraz tu má svou specifi ckou podobu. Často je jím novotvar, archaismus, rusismus, technický výraz, slovo z argotu.

Holanova erotika je přímá, není tu přetvářky, je bez zábran. Někdy až děsí. Nepochybně je dost čtenářů, kterým tato přímost vadí. Stejný, jenže v opaku, je Holanův vztah k pří rodě: náznak, zkratka... Nápověď, nedořečení. (Má to i formální důsledek: Holan maximál ně využívá interpunkce, především tří teček.) Není tu výjimek. Souvisí to asi s tím, že Vladimír Holan má citlivý a neopotřebovaný smysl vidění pro věci nejběžnější, nejvšednější, codenní. Pravdy, kolem nichž většina chodí slepě nebo při nejlepším tápajíc. To je jeden z důsledků Holanovy „samoty“. A zároveň důkaz, že jeho „izolace“ neznamená odklon od života. Spíše naopak: přiložení sluchu k jeho tepu. Kdesi má Holan tuto autostylizaci: noční služba srdce. A jinde, sám to už připomněl: pevnostní hlídka. Obojí je možné jen pro někoho.

Odkud se tento nekonvenční vztah k člověku u básníka vzal? Především je to zkušenost z dětství – a potom z vlastního těžkého života, vystaveného prudkým zvratům a pohybům světa. Dětství v něm zanechalo nesmazatelné stopy, stále se vrací a znovu hlásí. Holanovou touhou je vidět svět jako v první chvíli. Tedy v prvním úžasu. (Zvlášť patrné je to v jeho knížce dětských veršů Bajaja, kde už je tento pohled dán jejím určením; něco velmi podob ného je i v dětských verších Halasových .) Odtud také smysl pro hru vůbec a hru slov zvlášť. Básník rád cituje Goetha : „Hra slov je jaksi nevěsta a ženichem je duch.“

To vše vyžaduje další: pronikat za jevy, za jejich nedokonalost a nejistotu, až k podstatě prvního impulsu toho kterého jevu. Proto se Holan snaží pronikat za povrch věcí. Neopo vrhuje, pravda, krásou goblénu, ale vzrušuje jej nesmyslné předivo jeho rubu. A chce se v tomto předivu života vyznat. To znamená proniknout jeho tajemství.

Holan hledá skutečnou podobu, ne odlitek. V Kolurách napsal: „Něco scházelo, i když už byl oblečen. Podobal se, avšak nic více!“ [Babyloniaca, 19 s. 7.] Holan je: buď, anebo. Buď jistota – nebo pád. Není střední cesty. Je ovšem hledání... A je i bloudění.

„Nedovedu si představit básníka, který by nebyl rozdvojen,“ říká Vladimír Holan. Hola nův svět je světem protikladů: věřím i nevěřím. Holan stále pochybuje. Hrozí se slov, která neznají svůj absolutní, naprostý protiklad, jakým je být a nebýt. Odtud i jeho časté vytvá ření vlastních opozit, dosud neexistujících slov s opačným významem.

Jsou ovšem jistoty, je jich však u Holana málo. Znám jen jednu bezpečně platnou: matka. Proto také s matkou vede Holan často monolog. Rozhovor s ní pak není dialog sváru, ale cudná láska.

V tomto rozpolcení Holan domýšlí a dovádí k meznímu bodu Máchu . Však si také z něho vybírá především báseň Těžkomyslnost a zdůrazňuje její závěr (aby jej ovšem dovedl opět k meznímu domyšlení): „Věčné nic! v tvůj já se vrhu klín.“ A ještě příklad pro lepší po chopení. Je z právě vzpomenuté úvahy o Máchovi : „Pokud se Máchova díla týče: smrt, která by byla samadruhá s básníkem, donosila a porodila by nesmrt, která chrání jeho dílo, v němž poznáváme své strasti a bědy vysloveny a vykoupeny, a tedy jaksi pomáhající.“ [Bagately, O K. H. Máchovi , s. 464.] Tato snaha po vyslovení protikladů není slovní schválností, nýbrž nutností, potřebou, zákonitým důsledkem. Básník hledá a objevuje mezní polohy, je i tady vyhraněný. A potom je to dů sledek jeho všudypřítomné nejistoty: je – není. Ta se u něho projevuje v základních fi lozofi ckých otázkách stejně jako v sebevšednější drobnosti, kde někdy nabývá až zvykové po doby, nezdá se být nutná, ale spíš automatizovaná nebo stylizovaná. Holanova nejistota v základních otázkách života je hybnou silou jeho umění. Bez ní by nebylo Holana básníka. Někdy vede Holanova vůle po protikladu až k tragickému paradoxu. Výmluvným příkla dem je název bolestné a tragické skladby balady, příběhu Óda na radost. Situaci tu navíc komplikuje Holanovo pojetí radosti, která není trvalá, je skoro přelud. Připomenu ruko pisnou báseň Ona:

Slyším člověka, který se vyděšeně táže:

„Radosti, bylo ti u mne tak zle,

žes nezůstala dýl než chvilenku?

Nemiloval jsem snad, byl jsem ti těsný,

překáželo ti dusno nočních božstev

a neměla jsi dost ticha,

protože se ve mně zrovna hádal

stříbrník se zlatníkem o diamant rozumu?“

A slyším, jak mu radost odpovídá:

„Ne, ne, ale já jsem nezadržitelná!“

[Ale je hudba, Na postupu, s. 190.] Dialog s básníkem To nejsou zdaleka všechny znaky Holanovy poezie. Je to jen část složitého světa básníka myslitele; umělce, jehož tajemství je nakonec prosté: rozumět životu, pochopit člověka a jeho drama. VI „Za okupace jsem žil ve Strašnicích, nastěhovali jsme se tam se ženou už roku 1934. Byla to mansarda, kuchyňka s pokojíkem. Rád na ně vzpomínám. Zůstali jsme tam do roku 1948.

Co byla pro mne okupace, řekl jsem s celou nenávistí v Havraním brku, leccos ukryl v Cestě mraku, která však stejně mohla vyjít až po válce, a naplno dopověděl v Dokumentu. Byla to bezmoc! Jen poskrovnu jsem se vídal s Halasem , který bydlel v Kouřimské ulici na Vinohradech, a s Horou . Jak jsme mohli žít? Nežili jsme.“ Za války kromě jedné z Vašich nejznámějších básní, Terezky Planetové, a několika básnických knih dalších vyšla i Lemuria, deník z let 1934–1938.

„V roce 1940. Byla to odvaha dr. Josefa Trägra , který musel osobně jednat s tehdejší cenzurou. I tak v knize seškrtala, co se dalo... O nové vydání nebyl po válce zájem, a tak jsem jednou původní rukopis spálil... Jak jen to bylo možné, ujížděli jsme za války z Prahy. Na Padrť, vísku v Brdech, do Chejště u Chlumce nad Cidlinou. Mám rád háje. Stále se v nich něco děje. Nemohu zapomenout na lelka kozodoje a na celou tu krajinu, jak jsem ji snad zachytil v básnickém příběhu Martin z Orle, řečený Suchoruký.

V létě 1945 jsme navštívili zase Padrť. V srpnu do této vesničky přijeli rudoarmějci. Moje žena umí trochu rusky, nebylo však nesnadné domluvit se. Pro mne to byl velký zážitek: setkání s prostými lidmi hrdiny. Po létech, v nichž jsme potkávali tolik nelidí. Snad jsem to řekl srozumitelně především v Rudoarmějcích.

Rusy jsem miloval už jako chlapec, poněvadž jsem doma slýchával, že jméno Vladimír mi dala matka ze sympatie k nim – narodil jsem se totiž v době rusko-japonské války. V roce 1945 mi šlo, jako mi jde dodnes, především o děti, stařeny a starce. Poděkoval jsem, že byli zachráněni...

Od roku 1948 žiji na Kampě. Čtrnáct dlouhých let... Leccos jsem zde napsal: uzavřel sbírku lyriky Ale je hudba, ně které z těch veršů vyšly časopisecky nebo v Básnických almanaších Klubu čtenářů, doplnil starší cyklus Mozartian o nových třicet básní – obě ty řady vyjdou knižně pohromadě k Pražskému jaru 1963 –, napsal dětskou knížku Bajaja, která mne naučila dívat se na mnohé věci úplně jinak. V těchto letech vznikaly i mé příběhy, je jich právě deset: Návrat, Prostě, Sbohem, Óda na radost, Nokturno, Pršelo, Zuzana v lázni, Martin z Orle, řečený Suchoruký, Smrt si jde pro básníka, Dopis. Řada jich vyšla v časopisech nebo bibliofi lsky. Hodně jsem tu také překládal, nedávno vyšla antologie z mých překladů, nazval jsem ji Cestou. Teď právě pracuji na dalších verších Vildracových , 21 před časem jsem dokončil překlad poémy arménského básníka z počátku tohoto století.“ Překládat začal Vladimír Holan v polovině třicátých let. Výbor z jeho překladů nazvaný Cestou je monumentálním dokladem této jeho tvůrčí práce a ojedinělou knihou v naší překladové literatuře vůbec. Dráha Holana překladatele, toť setkání s umělci nejrůznějších národů a století, setkání, která nejednou připravila básníkovi nekonečné noci tvůrčího zápasu. Holan překladatel je v tomto smyslu totožný s Holanem básníkem. Mučivá trýzeň, zoufalá vůle o postižení myšlenky v její přesné podobě, o níž hovoří např. v básni Sbohem, kde říká „umění nemůže být jen záznam přibližnosti“ [Příběhy, s. 147], stejně jako úporná cesta za koneč ným tvarem, neboť, jak stojí v Terezce Planetové, „ze skici dál k dílu jde se po kolenou“ [Příběhy, s. 62] – to je i pouť Holana překladatele. Poznáme to jak ve větších poémách – mám tu na mysli Rilka , Lermontova , Nizámího , Asejeva , La Fontaina , Słowackého , Lenaua –, tak v cyklech nebo menších básních Mickiewiczových , Ronsardových , ve verších Baudelairových , Apollinairových , v poezii Julese Superviella , u čínských básníků dynastie sungské stejně jako ve staré černošské poezii, v celé té plejádě autorů, kterým dal Holan své velké mistrovství. Neboť Holan básník se nijak a ničím nedistancuje od Holana překladatele, koloběh Holanovy prudké a vášnivé krve cítíš i tu. Holanova překladatelská činnost, toť zápas dvou uměleckých individualit, v němž není poražených, protože je vítěz jen jeden: umělecké dílo. „Z Prahy jsem v posledních letech odjížděl jen málo. Dokud žila maminka, býval jsem s ní ve Všenorech – napsal jsem tam řadu básní, několik básnických příběhů je také odtamtud.

Ještě k mé práci. Dokončuji právě větší poému, začal jsem na ní pracovat před mnoha léty. Jmenuje se Noc s Hamletem a je to můj hold géniu Shakespearovu , kterého považuji za největšího básníka všech dob. Rád bych, aby vyšla k 400. výročí jeho narození. Před dokončením je také větší skladba, která se jmenuje Toskána. A pokračuji ve sbírkách lyriky, prozatím nazvaných Bolest a Nokturnál...

Nevím, co bych ještě dodal. Snad to, že jsem rád, když moje světlo přivolává v noci sýčka. Usedá na dub, který je blízko mého okna, a volá mne. Kam?“ Nevím, zdá se však, že svádí básníka, aby opustil těsné stěny své pracovny a zadíval se dlouze do noci. Neboť hvězdám i lidem se po něm stýská... Dialog s básníkem Noc sedmá a poslední Je konec září 1962. Před chvílí odbila půlnoc. Lavičky Kampy jsou opuštěné, noc voní podzimem. Sem tam svítí jen několik pouličních lamp. A potom jedno okno v domě, kde kdysi bydlel modrý abbé Josef Dobrovský . Je to okno básníkovo...

V hodinu dvanáctou na celém orloji

začíná žít... Nemějte mu to za zlé,

bdí v noci, protože spíte [...]

[...]

A kdo by hřešil v oněch hodinách,

kdy jste pod světem a nahoře jen těžce vzdycháte?

A kdo by srdcem, duchem i duší

přijímal sny, které jste spíce odmítli,

a kdo by otevřel listonoši, který chodí jen v noci?

A nemějte mu za zlé, že jeho noc

je delší než vaše: zdržuje se drobet tím,

že tu a tam tlumí svou rukou hodinový cimbál,

aby vás to tak nebudilo,

jindy zase je to noc probděná matkou

v zádušní kapli srdíčka [...]

[Příběhy, Smrt si jde pro básníka, s. 217.] Okno je zataženo, jen lištou můžeš nahlédnout dovnitř. Básník pracuje. Žije další ze svých nocí. V jedné takové noci, plné bolesti a zoufalství, napsal Září 1938. V jiné, plné vděčnosti a víry, Dík Sovětskému svazu. Dnes, zdá se, dokončil Noc s Hamletem.

[1962] 23 I Není snad umělce, který by se svým dílem nevracel do světa dětství, aby odtud čerpal nové tvůrčí podněty, aby se obracel ke kořenům, byť koruna jeho stromu byla sebevýš a košatá. Stačí připomenout – abychom zůstali u moderní české poezie –, jak Vítězslav Nezval byl bytostně spjat s rodnou Moravou, v jaké intenzitě zazářila jeho imaginace, když se propadl do dětství a zaslechl znovu jeho živý hlas. Stejně jako Nezval nosil v sobě rozzářené oči dítěte a nejistotu prvních kroků i jeho básnický antipod František Halas , v němž rezonovalo až do smrti rodné Brno stejně jako blízký Kunštát, který se stal v těžkých letech národa básníkovým druhým domovem. A bylo by možno pokračovat a připomínat, čím bylo Josefu Horovi rodné Podřipsko, Konstantinu Bieblovi Lounsko, co znamená pro Viléma Závadu Ostrava, pro Jaroslava Seiferta Praha, její proletářský Žižkov, stejně jako monumentalita Hradu, květy jarního Petřína a zvuk Vltavy. A stejně tak vstoupila do tvorby Hrubínovy rodná Praha, ale ještě víc Posázaví, v němž prožil rozhodující léta dětství a k němuž později připojil jako krajinu srdce tichou rozlohu jiho českých rybníků.

Básníku nelze žít bez vědomí dětství, bez kontinuity s prvními doteky, jimiž se sbližoval se zemí a lidmi. A byť to byl umělec sebevíc intelektuální a racionální, přece přijdou chvíle, kdy se přimkne k dětství jako k jedné ze základních jistot, aby znovu naslouchal vzdáleným, a přece tak přítomným hlasům, rozeznívajícím ve vzpomínce nejtajnější koutek jeho nitra.

Krajinou dětství Vladimíra Holana je Podbezdězí, kam se rodina odstěhovala z Prahy roku 1911, kdy bylo příštímu básníkovi šest let. Osm let, strávených v Podolí u Bělé pod Bezdězem a prožitých v jeho okolí, zanechalo ve Vladimíru Holanovi výrazné stopy pro celý další život. Z rodných pražských Manin odnesl si básník, jak řekl v závěru Noční hlídky srdce, hořkou vůni heřmánku. V kraji Máchově pak to byla „borovice, písek a vichřice“. Ano: „Je to smutná krajina... Nebylo lze zapomenout.“ A při přípravě této antologie [Holan, Vl.: Smrt a sen a slovo. Liberec, Krajina dětství a ruce osudu a díla Krajina dětství a ruce osudu a díla Severočeské krajské nakladatelství 1965, 92 s.] z Máchova kraje pak ve vzpomínkách pokračoval:

„Bydleli jsme v Podolí pod Bezdězem v odporném, téměř činžovním domu: v přízemí měl otec kancelář – byl správcem továrny K. C. Menzela –, v prvním poschodí byl náš byt, v podkroví žili další zaměstnanci továrny. Bylo to vedle nádraží, v Bělé tehdy stavěly i rychlovlaky, stále se tam něco dělo. Od nádraží, směrem ke šraňkům a k vchodu do fabriky, vedla akátová alej. Továrna dvakrát hořela – zanechalo to ve mně stopy stejné jako ruch nádraží a vůně akátové aleje. A pak se přišlo k tzv. borku, borovému hájku, kde jsme za vlídných večerů sedávali. Naproti rodiče založili zahrádku, pro zeleninu i květiny. Zadní stranu zahrady lemoval živý hlohový plot. (Přerušme básníka jen poznámkou: odtud tedy onen sugestivní obraz hlohového plotu z příběhu Útěk [do Egypta] z roku 1955: „Je zase noc, jež nikdy nepřestala, věru nepřetržitý opak spánku, / a v noci té já vzpomínám si na to, / co viděl jsem kdys za hlohovým plotem.“ [Příběhy, s. 243.]) Odtud dál, už téměř lesní cestou, došlo se k wechterhausu a bylo možno zavolat na Miládku. A pak ke křížku a pile pana Friedländera, a dál až k záhadné končině nazvané U vypuklého pramene. Nad tím vším se zvedala vyprahlá stráň, kde za letních dnů cvrčkové spouštěli své benzínové motory a saranče žací stroje.

A to už jsme u tzv. zakázaného lesa, jak to hlásala tabulka na první borovici, kterýžto les mou sestru Díďu a mne nejvíc vábil. Proč? Inu proto, že byl zakázán. Byly to lesy valdštejnské, kde borovice braly za slovo borovice, kde písek trval na svém. Šel jsem tou smutnou krajinou několikrát pěšky a botanizoval jsem. Nezapomenu nikdy na ohrom nou vůni, která vycházela – odkud? Teprve po dlouhém hledání jsem nalezl vemeník bělokvětý. Utrhl jsem jej? Běda, bezohledně do svého herbáře... Pamatuju se, jak náhle les pohasl a moje botanická torba se mi protížila. Takový stonek, a bylo to k neunesení...

A pak tu byla proslulá hospoda pod Bezdězem, mohutná hospoda, prsatá hospoda, která byla vystavěna z kamenů určených klášteru na hradě Bezdězi. Tam, na samém vrchu kopce, jsem byl několikrát, budiž s jinými, budiž sám. A nelze zapomenout na to, když jsem tam byl sám. To už byla první světová válka, bylo mi kolem deseti let, italští kameníci pracující na obnově hradu byli odvoláni a bojovali možná někde na Piavě, hrad byl obehnán dřevěnou ohradou, vítr tam fi čel, kavky, které mám tak rád, střásaly jakési naříkání, ale co jsem tenkrát věděl o Máchovi , nic... Pamatuji se na lanovku, kterou druhdy vlašští kameníci dováželi maltu, vodu, potraviny z městečka Podběl v Podbezdězí. Vše bylo opuštěno. Co se asi dělo v dušičce toho chlapce? Domů jsem měl per pedes apostolorum dobré tři hodiny, počalo se stmívat. Měl jsem strach? Ano, měl. Kudy to vzít nazpátek nejrychlejší cestou? Nu, podle dráhy. Podle kolejnic, ke kterým jsem nejednou za jiných okolností rád přikládal ucho, zda se vlak blíží, nebo odjíždí, kolem kolejnic, na něž jsem rád kladl měděný krejcar, 25 a když vlak přejel, na cházel jej rozpláclý do medaile nikoho ničí – a jako by se řeklo všudy projdeš.

Jestli mne kromě hradu Bezdězu ještě něco silně fascinovalo, pak to byl prastarý augus tiniánský klášter v městě Bělé pod Bezdězem, jeho ambity, ve kterých byly zavěšeny portréty všech opatů a převorů, jeho – možná že přeháním – asi dvě stě cel pro mnichy, cel tehdy pustých, neboť v celém klášteře žil v době mého mládí jen převor P. Ambrož Polák a katecheta P. Otto Rájek . Tyto cely s ručně kovanými klikami, cely, které jsem, jda na hodinu latiny k P. Otto Rájkovi , tiše otvíral, tyto cely – ó běda, jaké skřípění, jestliže i zámek má zuby, jestliže zámek ty zuby otevře a vpustí tě do sto padesáté cely, kde pavouk tká a moucha nezabzučí...“

Slovem vzpomínky setkáváme se tu s atmosférou a zážitky, které se v nejrůznějších chvílích už od prvotiny Blouznivý vějíř až po zatím poslední knihu lyriky Bolest a cyklus Strach znovu připamatovaly a pronikly často velmi věrně do autorových básní. Neboť oním „tiše modrým opatstvím“ z první básně [Bagately, Jeseň v opatství, s. 40] naší antologie je augustiniánský klášter v Bělé, pod Bezdězem byl básník „dobrodružně smuten“ (Ultima Thule [Bagately, s. 41]), modravé dvory propouštějící ze vrat dělníky ze skladby Neotvírej se, sezame...!, to je obraz viděný očima dítěte v továrně Menzelově, Večerní jarmark, kde „nastydlý karbid bud a stánků / popotahoval“ [Jeskyně slov, s. 178], byl postaven na náměstí v Bělé, tam také spatřilo dítě smrt v manéži, jak o tom hovoří básnická próza Jednooký v cirku a jak po letech to v jiné rovině připomíná báseň Mýlíme se. Odtud bylo ono děvčátko, o němž je čtyřdílná báseň ze Záhřmotí, na stráni u Horáčků zaslechl budoucí básník za svitu luny šílený koncert cvrčků, který vnutil jeho dětské obrazotvornosti představu strojů poháněných benzínem. Dítě naslouchající uchem na koleji je týmž dítětem, které kladlo měděný krejcar na kolejnice, oním dítětem, které se vyděsilo třesoucí se osiky a které sedělo se svým otcem a matkou v zahradní restauraci v Podolí asi hodinu předtím, než došla zpráva o atentátu v Sarajevu.

Do Holanových básní se tedy dostávají velmi přesně konkrétní zážitky z dětství, všechny básně tohoto souboru jsou reálným odrazem let 1911– 1919, žije v nich ovzduší kraje, jeho tíživá a přitom osvobodivá atmosféra. I ona První smrt z Lemurie je reálný, docela dvojitý zážitek dítěte. Pro Holanovu senzibilitu až příliš časná smrt na dosah ruky, neboť nejde tu jen o zmíněnou ženu, nýbrž také o tragickou smrt bratra Jana : „To bylo poprvé, kdy rodina byla otřesena, neboť neštěstí, žal, víc: tragédie nemůže být nikdy tím, co rozkládajíc dá vše dohromady... Je pohřben v Čisté, vesničce to blízko Podolí, leží tam s babičkou... a já od té doby nevím, co je život. Kdybych tak aspoň tušil, co je smrt!“ (Z téže básníkovy vzpomínky, listopad 1964.)

Tady, v krajině, kde vítr „pohřbívá smrtelnost jarní bouře“, poznamenané tragikou Máchovou , zrodil se básník. Neboť na Bezděz a na listí Krajina dětství a ruce osudu a díla lípy, které rval říjnový vítr, napsal Vladimír Holan první verše. A z atmosféry právě této krajiny, v básních Ne otvírej se, sezame...! (v dřívějších knižních verzích nazývané Moudrost léta) a Jaro na Jestřebí, vynořuje se první představa Vladimíra Holana o básníkovi, zde se poprvé objevuje jeho alterego přítel Maxim, jehož dopisy a deník se čtou v Lemurii. Ve skladbě Neotvírej se, sezame...!, tedy v prosbě vyslovující bázeň z odhalení tajemství, jehož pokoušení je hlavním smyslem Holanovy básnické tvorby, je obraz básníka rámován přesnou scenérií kraje pod Bezdězem, s jeho tíživou a smutnou atmosférou, která souzní s básníkovým nitrem. Stejně tak v básni Jaro na Jestřebí, jejíž verše o pokoře z neslužebnosti, o neustálé změně a plynutí, připravují závěrečnou pointu, která je jednou z prvních formulací uměleckého programu autorova: „Básník bude číst / z plamene pohnutého k snění / pokyn do kajícnosti v slávě zrcadlení.“ [Jeskyně slov, Vanutí, s. 41.]

Vzpomínky na krajinu dětství, po prvních mladistvých evokacích v prvotině Blouznivý vějíř, jsou zvlášť silné v Záhřmotí, v knize vydané v druhém roce války, ve sbírce Holanova nejvypjatějšího experimentu tvárného. Autorovy představy jsou blízké představivosti pohádkového světa, objevuje se tu často moment hry a zázraku, vzpomínka na dětství je bezprostředním impulzem k vytvoření bohatého a nového obrazu: „Drobečky... Dětství... Blaho u oblohy. / Sníh brní ticho, takže ticho vstane / a dočká se své nohy.“ [Jeskyně slov, Vánoční, s. 174.] Básníkova něha nachází nové odstíny, vytváří nečekaná spojení všedních slov s metaforicky bohatými neologismy a neobvyklým využitím „nebásnického“ slovníku dosahuje zvláštního napětí, čtenář se ocitá ve stavu očekávání a stává se dítětem, velkým dítětem, neboť jej neustále překvapuje novost: propadá se jako v prvním úžasu. Holan dosahuje tak lyrického zpěvu molových poloh, a přitom něčeho, co je na hony vzdáleno zaběhnuté a jen obměňované idyličnosti. Jsou to verše obdivuhodně křehké, a přitom nelomené, přesné, jejich kontury jsou pevné a čisté.

Jestliže až do Záhřmotí jde o vzpomínku, která se tak či onak s uplynulým časem ztotožňuje, která tedy nerezignuje na možnost jejího přiblížení, pak básně další, od sbírky Bez názvu, jsou vzpomínkou-záznamem, vzpomínkou na něco, co je nenávratně pryč, o čem je možné hovořit jen jako o ztracené minulosti. Souvisí to se silnou subjektivizací této poezie, s její zřejmější autobiografi ckou autenticitou, s jejím svědeckým charakterem. Byť všechno zůstávalo i v těchto verších stejné, táž krajina, týž hrad, byť „od nepaměti bylo tomu tak“ [Lamento, Víno, K večeru za Mělníkem, s. 62], neboť „jako před léty zde vadnou kaštany“, i když tu docela cítíš „tentýž vzduch, který to nepřečká“, přece jen něco chybí: „dítě, které vyhá nělo květiny z nádražní zahrádky na hřbitov svého dědečka“. [Ale je hudba, Vlakem, s. 38.] My jsme se změnili, zbývá už skutečně jen vzpomínka na dávno ztracené mládí, ze vzpomínky vyvolaná tvář dítěte, které už nikdy nepotkáš, i kdybys znovu dával ucho na kolejnice... 27 V básních sbírky Na postupu a Bolest jsou pak tyto evokace dětství transponovány především do reálných příběhů, v nichž epický základ je dominantní. Vzpomínka se stala příběhem, dávný příběh byl formován vzpomínkou, křísí se atmosféra dávné doby a kraje.

Jako v ostatní Holanově poezii žijí nejednou i tyto verše z dětství v sousedství smrti. Přišla, jak už řečeno, až příliš záhy, aby ve své kruté realitě zasáhla dítě v samých koříncích bytí. A nepustila už básníka, který chce od té doby přes ni porozumět životu. Který u vědomí její nesmlouvavosti klade sám sobě znovu a znovu mučivé otázky: „Co byl tvůj život? [...] A osud tvůj?“ [Lamento, Bolest, Borovice, s. 216.] Tehdy, když odpověď neslyšíš, neboť odpovědí je mlčení, „při zhaslé svíčce někdy cítíváš, / že jsi poznal. Jako by se řeklo: oslepl / tam, kdes měl vidět...“ [Lamento, Bolest, V září, k druhé na noc, s. 235.] V krajině dětství, kdes nechal „všechna svá mladá léta, / v dobré půdě špatnou cestu“ [tamtéž, s. 235], v místech zážitků, které poznamenaly celý tvůj příští život. Neboť neopakovatelnost dětství, prvních vidění srdce, duše i očí, prvního přiblížení skutečnosti, prvních dotyků světa je základní skutečností.

Vladimír Holan patří k těm básníkům, u nichž zážitky dětství jsou rozhodující a stále živé: spoluvytvářejí jeho umělecký svět, bez nich by nebylo Holana básníka. Nejde jen o konkrétní zážitky z dětství, je tu neustálé vědomí, víc: trvalá potřeba dětství. Neboť, jak přiznal autor v Noci s Hamletem: „Když mne důvěřivě přijímá mé dětství, / dávám se do zpěvu.“ [Nokturnál, s. 145.] Což také znamená: zůstávají oči dítěte, které jediné vidí jako v prvním úžasu. A to je pohled, bez něhož není vidění básníkova. II Krajina dětství Vladimíra Holana je krajem Karla Hynka Máchy . Tato náhoda jako by se stala osudovým předznamenáním a předurčením. Neboť hovoříme-li v české poezii o linii máchovské , pak její dovršení nacházíme právě u Vladimíra Holana. Už roku 1943, po vydání básníkova prozaického deníku Lemuria, napsal Oldřich Králík , že „teprve Holanova poezie odhaluje nejzazší smysl Máchova melodického nářku“, výkřiku „zbortěné harfy tón“. Ale nejen jeho, Holan domýšlí samu podstatu máchovského střet nutí se světem, jeho duchovní revolty, jeho fi lozofi e nicoty, kterou při výkladu básně Těžkomyslnost ve svém eseji z roku 1943 posouvá až za hranici možnosti: „Země se mu stala mozkem Nicoty, a je strašné pomyšlení, kde asi bylo její srdce... Srdce Nicoty, které pojednou viděl tlouci všude ve vesmíru. Všude! Jako by se řeklo: Nikde!“ [Bagately, O K. H. Máchovi , s. 464.] Pro Holanovu interpretaci Máchovy básně Těžkomyslnost a pro étos celého jeho myšlení je příznačné, že se ptá po srdci: příznačné, neboť motiv srdce zvláště od válečných let sílí v Holanově díle, aby v Příbězích se stal dominantou; motiv srdce, jako by se řeklo: člověk. Krajina dětství a ruce osudu a díla

Četba Holanova jedinečného eseje z roku 1940 odhaluje společné rysy obou básníků, Holan, hovoře o Máchovi , mluví vlastně o básnickém typu, k němuž sám patří celým bytím. Tragika a drama, spodní temný proud, osudovost údělu, vnitřní samota jako nutnost básnické existence, důsledná a příkrá polarita antinomií („Buď se to zdá, protože to jest, anebo to jest, protože se to zdá.“), věčný problém bůh-nebůh, něco-nic, neustálý svár o všechno se vším – to je svět Máchův i Holanův. Cituje-li Vladimír Holan Máchovo „V prvním políbení hned jako i k rozloučení“, připomíná tím i svůj základní akord milostné poezie, vyslovený ve Vanutí v Písni milenky veršem „K tobě se vzdaluji“. Souřadnice a dramatické napětí Máchova kosmu jsou souřadnicemi a na pětím také světa Holanova.

Nepřekvapí proto, že se Vladimír Holan obrací k Máchovu zjevu často i v básních, věnovaných přímo jeho památce a odkazu. První tři z nich byly vyvolány také historickou situací, stým výročím básníkova úmrtí a převezením jeho ostatků z Litoměřic do Prahy. Jsou tedy tyto verše spjaty – u Holana pak víc než u koho jiného, neboť jde o básníka Havraního brka a Dokumentu – s léty počínající národní tragédie. A jsou součástí onoho jednohlasého přiznání českých básníků k Máchovi , které přinesl rok 1936. Hola nova první máchovská báseň ze sbírky Kameni, přicházíš... stejně jako úvod jeho eseje z roku 1940 má silně polemický ráz, básník brání básníka proti konjunkturálnímu zneužití. Navíc však už tehdy na malé ploše několika veršů velmi přesně chápe samu podstatu Máchovy tvorby, sto let mrtvý básník je mu synonymem a tedy také symbolem věčné poezie. V druhé básni, uzavírající cyklus Září 1938, dochází k těsnému sepětí současného osudu národa s dávným osudem básníkovým, jeho postava na sebe přijímá rysy mýtu, do popředí se dostává otázka svobody. A tehdy básník, „emigrant ze svobodné vlasti, která se přiblížila na sám práh nesvobody, rozhoduje se statečně a nekompro misně, že půjde jen cestou svobody, i kdyby ji měl hledat v nějakém pátém rozměru, když všecky čtyři známé jsou uzavřeny. To je mluva statečná.“ (Bedřich Václavek .) Návrat Máchův ze Září 1938 končí typicky máchovskou invokací, kterou Vladimír Holan domýšlí:

Den říjnový se jiskří hebký

jak tenkrát jemu pod pneumatem.

Hlubinky zpustlé v ženství lebky

plní se nenávratným chvatem

a básník, mrtev nebo živý,

už neví, kde má spočinouti...

Jsou ještě někde hory, nivy,

ve kterých mizíš na své pouti, 29

svobodně mizíš v jitra zlatá?

A ne-li, smíš pak doufat, tuše,

že existuje nějaká pátá

světová strana duše?

Jen v tu, zde vzpřímený, rád klesnu,

vy noci krásné, dni mé!

Jsme ve snu dřív než ve snu.

A bdíme dřív, než bdíme.

[Dokumenty, s. 40–41.] Třetí báseň, napsaná pro emigrační sborník Křik Koruny české, vidí Máchu jako majestát, je tu položen ještě větší důraz na symbolickou sílu jeho osobnosti, ponížení národa jde za jeho rakví, zpěv je nesen napětím mezi rukou držící ještě před měsícem granát a rukou-sochou, která v jeho cestu-návrat hází kvítí.

Jestliže první tři básně byly navzájem spojeny historickou realitou a odrážely zřetelně dobu vzniku, pak meditace U hrobu K. H. Máchy z roku 1942, uzavírající sbírku Bez názvu, je vystižením podstaty jeho umělecké osobnosti. Atmosféra protektorátu je patrná až v posledních verších, to, co ji předchází a také připravuje, je dráždivé pole máchovsko -holanovské polarity, portrét vnitřního světa Máchova a přitom zase bezděčný, ale přesný autoportrét Holanův. Stavba této básně, jejích pět uzavřených strof, pět rozvětvených a v gradaci narůstajících souvětí paralelně vystavěných, připomíná půdorys klasického dramatu s celou jeho osudovostí a vášní. Na malé ploše b



       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz – online prodej | ABZ Knihy, a.s.
ABZ knihy, a.s.
 
 
 

Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2020 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist