načítání...
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: Hodiny z olova - Radka Denemarková

Hodiny z olova

Elektronická kniha: Hodiny z olova
Autor:

- Rozsáhlý román inspirovaný autorčinými pobyty v Číně. - Český podnikatel, jeho manželka a dospívající dcera, ruský diplomat, francouzský literát, americká studentka ... (celý popis)
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  269
+
-
9
bo za nákup

ukázka z knihy ukázka

Titul je dostupný ve formě:
elektronická forma tištěná forma

hodnoceni - 79.9%hodnoceni - 79.9%hodnoceni - 79.9%hodnoceni - 79.9%hodnoceni - 79.9% 100%   celkové hodnocení
2 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: » HOST
Dostupné formáty
ke stažení:
EPUB, MOBI, PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku a kopírování
Médium: e-book
Rok vydání: 2018
Počet stran: 747
Rozměr: 22 cm
Úprava: ilustrace, kaligrafie
Vydání: První vydání
Skupina třídění: Česká próza
Jazyk: česky
Umístění v žebříčku: 319. nejprodávanější produkt za poslední měsíc
ADOBE DRM: bez
ISBN: 978-80-757-7474-3
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis / resumé

Opus magnum Radky Denemarkové je mnohovrstvým společensko-kritickým románem, jehož středobodem jsou rozpory současné Číny, již autorka charakterizuje jako "rozkvetlou zahradu i koncentrační tábor". Mezi řadou postav, jež Denemarková označuje pouze jejich rolí, je protagonistkou mírně autobiografická Spisovatelka, jež se s Čínou seznamuje, poznává svět disidentů a střetává se s případem nedobrovolného dárcovství orgánů. Z různých důvodů se v Číně ocitá český programátor s rodinou, studentka z USA, francouzský spisovatel či ruský diplomat. Každý z nich zosobňuje konkrétní problém na pozadí problémů obecných, každý prožívá svou zlomovou "hodinu z olova". Vedle psychologie a brilantního pozorovatelství tu autorka klade důraz na kompozici, jednotlivé obrazy promyšleně skládá v monumentální dílo, inspirované nejen politikou Číny, ale i sofistikovanou estetikou její kultury.

Popis nakladatele

Rozsáhlý román inspirovaný autorčinými pobyty v Číně.

Český podnikatel, jeho manželka a dospívající dcera, ruský diplomat, francouzský literát, americká studentka kaligrafie a řada dalších hrdinů a jejich rodinných traumat. Krize středního věku, vyhoření nebo puberta. Poutníci a cestovatelé, kteří odjeli do Číny, aby si uklidili ve svém životě, ale jejich svět se dál rozpadá. Něco nenávratně ztrácejí, ale nejsou schopni si svou situaci přiznat. Hledají pevný bod v minulém životě, ale nevědí, na co si vzpomenout.

K dramatickému zlomu dochází nejen v jejich soukromých příbězích, něco podstatného se láme a mění v osudech nás všech. Starý svět Evropy končí a nikdo netuší, co začíná. A tak jako každá z postav románu zažije mezní situaci jako existenciální a osobní zkušenost, prožíváme „hodinu z olova“ také všichni společně. Lidé se stahují do sebe a nastupuje éra rezignované apatie, demoralizace, éra šedivé totalitně konzumní každodennosti. Ale stále ještě existuje čin. Jenom je důležité sledovat znamení.

Zařazeno v kategoriích
Radka Denemarková - další tituly autora:
Peníze od Hitlera (Letní mozaika) Peníze od Hitlera (Letní mozaika)
Spací vady Spací vady
Příspěvek k dějinám radosti Příspěvek k dějinám radosti
 (e-book)
Příspěvek k dějinám radosti Příspěvek k dějinám radosti
 (e-book)
Peníze od Hitlera Peníze od Hitlera
Hodiny z olova Hodiny z olova
 
K elektronické knize "Hodiny z olova" doporučujeme také:
 (e-book)
Mlýn -- Fascinující příběh podle skutečné události Mlýn -- Fascinující příběh podle skutečné události
 (e-book)
Hlas kukačky Hlas kukačky
 (e-book)
Deník malého poseroutky 13 – Radosti zimy Deník malého poseroutky 13 – Radosti zimy
 (e-book)
Prašina Prašina
 (e-book)
Tiché roky Tiché roky
 (e-book)
Smrtící tajnosti Smrtící tajnosti
 
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

hodiny z olova

HODINY Z OLOVA

radka denemarková

ROZSÁHLÝ ROMÁN INSPIROVANÝ

AUTORČINÝMI POBYTY V ČÍNĚ

 KčISBN ----

host

Český podnikatel, jeho manželka a dospívající dcera, ruský

diplomat, francouzský literát, americká studentka kaligrafie

a řada dalších hrdinů a jejich rodinných traumat. Krize střed

ního věku, vyhoření nebo puberta. Poutníci a cestovatelé, kte

ří odjeli do Číny, aby si uklidili ve svém životě, ale jejich svět

se dál rozpadá. Něco nenávratně ztrácejí, ale nejsou schopni

si svou situaci přiznat. Hledají pevný bod v minulém životě,

ale nevědí, na co si vzpomenout.

K dramatickému zlomu dochází nejen v jejich soukro

mých příbězích, něco podstatného se láme a mění v osudech

nás všech. Starý svět Evropy končí a nikdo netuší, co začíná.

A tak jako každá z postav románu zažije mezní situaci jako

existenciální a osobní zkušenost, prožíváme „hodinu z olova“

také všichni společně. Lidé se stahují do sebe a nastupuje éra

rezignované apatie, demoralizace, éra šedivé totalitně kon

zumní každodennosti. Ale stále ještě existuje čin. Jenom je

důležité sledovat znamení.

denemarková

必 國 必 國

有 家 有 家

妖 將 禎 將

孽 亡 祥 興



RADKA DENEMARKOVÁ

Hodiny z olova


Spěje-li stát či rodina k prosperitě, musí tu být nějaká příznivá znamení. Spěje-li stát či rodina k záhubě,musí tu být nějaká neblahá znamení.

必 國 必 國

有 家 有 家

妖 將 禎 將

孽 亡 祥 興


Brno 2019

必 國 必 國

有 家 有 家

妖 將 禎 將

孽 亡 祥 興

radka denemarková

hodiny z olova


Vychází s finanční podporou

Ministerstva kultury ČR

© Radka Denemarková, 2018

Kaligrafie © René Ochiai, 2018

© Host — vydavatelství, s. r. o., 2019

(elektronické vydání)

ISBN 978-80-7577-832-1 (Formát PDF)

ISBN 978-80-7577-833-8 (Formát ePub)

ISBN 978-80-7577-834-5 (Formát MobiPocket)


ESTER A JANOVI

Mým Evropanům



Vždy doufáme, že někdo jiný zná odpověď.

Nějaké jiné místo bude lepší, nějaká jiná doba

vše v dobré obrátí. Ale takhle to je. Nikdo jiný

nezná odpověď. Žádné jiné místo nebude lepší

a již se to ukázalo. LAO-C’ Knihy mají nejen své osudy. Mohou také osudem být. JEAN AMÉRY Myslím, že západní svět a svět východní,

byť v tolika ohledech odlišné, prodělávají

krizi jedinou a společnou, jejíž reflexí by měly

všechny úvahy o nějaké alternativě začínat.

VÁCLAV HAVEL

Toto je hodina z olova —

utkví nám v paměti, pokud ji přežijem

jako si mrznoucí vzpomíná na sníh —

zprvu — chlad — pak tíha — pak odevzdanost —. EMILY DICKINSONOVÁ

Všechno je pravda.

Sny nelžou.

13poutníci a cestovatelé v celém podnebesí

prolog

POUTNÍCI

A CESTOVATELÉ

V CELÉM

PODNEBESÍ

Cestopis vyjde okleštěný, vykastrovaný. Spisovatelka má ne

blahý pocit, jako by ho psala se svázanýma rukama. S olově

ným závažím na zápěstích. Píše o krajině, o horách, o tisícileté

kultuře, o letních palácích, o verši staré Číny, o skořepinovém

porcelánu, o rozmáchlosti, o svízelné kráse, která bere dech,

až se člověk dusí, zalyká. Píše o buddhistických chrámech; cí

lem je nirvána, vyhasnutí všech tužeb a vší novotvorby, blaže

né znicotnění; každé násilí rozbouří hladinu světa a  znečistí

karmu. Píše o  megalomanských městech, o  čínských zahra

dách, o čínském jídle, o čínské kaligrafii, o jemnosti a chvění,

je to vtipné, je to krátké, prošpikované fotografiemi, drobnými

praktickými radami, drobnička za drobničkou. Pokud jste do

jedli, dejte to prosím obsluze najevo tím, že obě hůlky položíte

pěkně vedle sebe vodorovně, přes okraje misky. Pokud pijete

čaj ve společnosti, je zdvořilé nejprve naplnit šálky ostatních,

jakmile vidíte, že jsou prázdné. Pokud někdo naleje čaj vám,

ťukněte prosím lehce ukazováčkem a prostředníkem o stůl na

znamení poděkování. Ve Městě Lhase si dávejte pozor na výš

kovou nemoc; některé hotely mají k dispozici kyslíkové bomby.

14 radka denemarková

Nastává čas dobrodruhů a cestovatelů. Budou svět objevo

vat znovu, na vlastní oči a  vlastní uši a  vlastní duši, ne pa

pouškovat a pololhát. Dají si konečně bedlivý pozor na šálivé

první dojmy. V Číně je všechno jiné, než nabízí první pohled.

Nezbytný je bedlivý druhý a třetí a čtvrtý pohled hluboko pod

povrch. Existuje znak hun pro duši, která umírá současně s tě

lem? Existuje znak po pro duši, která může existovat mimo

tělo? Při čtvrtém pohledu neodvracejte tvář, prosím. Čína není

jen obraz moderních velkoměst, jako je Město Peking a Měs

to Šanghaj a celá kantonská provincie. Čína je několik zemí

v zemi jediné. Každá z provincií má zase svá centra a své peri

ferie s mizernými komunikacemi, zaostalými a chudými ven

kovskými oblastmi a  zkorumpovanými mocipány; chudoba

a bohatství se nedají skrývat.

V  devatenáctém století síla Města Pekingu v  Tibetu sláb

la. Zůstal symbolický odlesk někdejší moci. Od pádu císař

ství v  roce 1912 do komunistické invaze v  letech 1950—1951

fungoval Tibet jako nezávislý stát. Žádná komunistická vláda

nechce dát Tibetu nezávislost. Nechce se ani dohodnout s ti

betským duchovním vůdcem, dalajlámou, na autonomii. Je to

velké území a Číňané přesvědčili sami sebe, že jde o součást

historické Číny. Lidé z  blahobytných zemí tudy cestují moc

rádi. Navzájem se na sociálních sítích informují o tom, co žvý

kají, co pijí, co navštěvují, kde plavou, na které hory šplhají,

do jakých postelí zalezou. Zvláštní je, že jedí a navštěvují to

též; svět má podobu veselého putování změtí informací o nich

samých. Utvrzují se v podobě světa, o jakém píší průvodci.

Všechno ostatní je zneklidňuje.

V roce 1989 převzal dalajláma Nobelovu cenu míru. Od té

doby je Tibet populární jako nikdy předtím. Město Dharam

sala, přesněji řečeno McLeod Ganj, indické městečko, kde

Jeho svátost nyní žije, se stalo poutním místem všech idealis

tů, všech, kdo hledají štěstí; poutní místo masového turismu

šťastné mysli. Evropané a Američané se na tomto místě zbavu

jí nenávisti, hněvu, strachu, úzkosti, vzteku. Kéž jsou všechny

bytosti šťastné, praví tibetské úsloví. Všechno tibetské — bud

dhismus, medicína, umění — se na západní půdě stalo posvát

15poutníci a cestovatelé v celém podnebesí

ným; dobře se prodává. Nikdo se nezabývá čínskou okupací,

nikdo ani nevěří v návrat dalajlámy.

Nejprve oběť čínské agrese. Dnes oběť neoliberalismu a tu

ristů. Ti očekávají jediné: že Tibeťané budou mírumilovní

a  zbožní, že budou jezdit na jacích, že budou meditovat vse

dě na vrcholku hor, že budou pít máslový čaj. Západ všechno

s  adjektivem tibetský velkoryse financuje, především co se

týká mnichů, léčebných praktik, umělců, mystiků. Ale není

ochoten podporovat Tibeťany, aby jim Číňané vrátili Tibet.

Není ochoten podporovat mnichy, kteří se na protest proti čín

ské okupaci každý rok upalují.

Nejsou ochotni se sami upálit.

Čína je úsměv a trpělivost.

Takovéto části rukopisu neviditelná ruka redakce a  trhu ra

zantně označila kurzivou. A  vymazala. Pozoruhodné je, že

vymazali i  citáty Konfucia. Takhle jsme si to představovali.

Řeknou sladce.

Spisovatelka neví, co si počít s druhým, třetím, čtvrtým tex

tem. S brutálním neklidem vět a postav; každá si zaslouží jiný

hlas. Drobnička za drobničkou, mikrosituace za mikrosituací,

úvaha za úvahou; hovory a hovory; dopisy a dopisy.

Čínský deník.

Navrstvená podloží se sunou staletími. Pokud člověk neví

kudy našlapovat, propadne se průrvou a  zrádnou puklinou.

Zmizí nenápadnou skulinou navždy. Nikdy nebyl.

Čína obnaží charaktery. Čína obnaží vztahy a jádro. Ponor

ková nemoc v oceánu lidí je očista; zůstane základní tón. Spi

sovatelka se loučí se starou Evropou. S ideály, kterým věřila.

Evropa je mraveniště. Mravenci páchnou lepkavým strachem,

přeskupují své majetky a stavějí zdi. Není to nic platné. Čína si

kupuje svět. Totální tržní hospodářství proti volnému tržnímu

hospodářství a Mistr Chronos pravil:

„Všichni lidé říkají: ‚Já vím!‘ A pak jednou padnou do léčky

nebo do pasti, a najednou nikdo neví jak ven.

Všichni lidé říkají: ‚Já vím!‘ Pak se rozhodnou pro doktrí

nu středu a ukáže se, že ji nedokáží dodržovat ani celý měsíc.“

16 radka denemarková

Peklo, které nezměníš. Peklo, ve kterém je všechny zno

vu potkáváš. Člověk člověku vlkem. Bratr bratru baziliškem.

Všechny země na této planetě se v pravidelných cyklech mění

ve zvířecí farmy.

Spisovatelka hodí autorské výtisky cestopisného eunucha

do kontejneru. Hodiny ukazují ten čas. Sáhne po tuši, kali

grafickém štětci a papíru. Namaluje knihu o svojí Číně; člověk

neroztírá tuš, to tuš roztírá člověka.

Hrábne podběrákem do podvědomí té země.

Hrábne tak podběrákem do podvědomí svojí země.

Možná se ve všem mýlí.

A to by byla ta nejlepší zpráva.

Straka modrá (Cyanopica cyana) poletuje s křikem mezi stro

my v parcích Města Pekingu i v okolních lesích. Pohybuje se

jenom v hejnech. Má černou hlavu a dlouhý modrý ocas, kte

rým kormidluje let. Během přistání ho rozevírá jako vějíř za

krnělých pavích per pastelové barvy.

Její křik je chřestivý.

V  hrdle se jí lámou rezavé tyče a  drhne o  ně ostnatý drát.

Jakmile se drát dotkne křehké kůže, straka modrá zařve, jako

by kastrovali budoucího eunucha.

Svoje území si hlídá. Křik je to trýznivý. Zaplatí očima za

všechno, co jí bylo a  je a  bude souzeno vidět. Existuje život

a existuje smrt.

Existuje taky neživot.

Přitom není sentimentální. A nepatří k sobcům a elitářům,

kteří si pro sebe svět přisvojí jako pohodlné místo a i lidské

charaktery berou z  té nejlepší stránky. To jsou ideály, které

plynou z pohodlnosti, kvůli kterým nemají božstva vod a bož

stva pevnin a božstva nebes ani ponětí o tom, jací jsou lidé ve

skutečnosti.

Ve Městě Pekingu se zahnízdila a rozmnožila vrána černá.

Vrána černá je slepá;  vymyli jí mozek oceánem zcela správ

ných a zcela protichůdných odpovědí.

17poutníci a cestovatelé v celém podnebesí

Válka mezi vránou černou a  strakou modrou už začala.

Čína je koncentrační tábor s  nepropustnou hranicí. Čína je

rozkvetlá zahrada. A není to protimluv. Je to dvojí, proti sobě

jdoucí gesto radostného a pragmatického přitakávání.

Centrum Města Pekingu je ucpané, prašné. Ulicemi se lenivě

rozpíná dusná půlnoc. Auta se potí, troubí o pomoc; ohlašují

štvanici a Mistr Chronos pravil: „Cesta se člověku nevzdaluje.

Kdyby se někdo chtěl dát cestou, která by se člověku vzdalo

vala, nemohla by to být cesta.“

Zapálená šňůra hoří a hodiny ukazují ten čas.

Semknou se podél dlouhých čínských zdí. Na úpatí domů

posedávají v odlesku ostrých neonových světel sehnuté posta

vy. Ohnuté páteře u pouličních stolků se kolébají na rozvikla

ných plastových a  bambusových stoličkách. Hůlky kmitají

vzduchem. Krmí těla hltavě, jako by to nebylo poslední jídlo

dne, ale poslední večeře jejich života.

Vysoko na nebi obkličují město světla strážních věží okol

ních mrakodrapů. Mrakodrapy se navzájem hlídají nenávistně.

Postavy nabírají sousta ze sousedních misek, talířů, podnosů.

Spisovatelka se dívá do opocených lesklých tváří. Oči neuhnou,

ústa nepřestávají žvýkat. Žena hrábne rukou do horké zelené

hromady. Strčí si do pusy vařený a posolený bambusový výho -

nek jako lusk. Pomalu ho sune mezi stisknutými zuby a  vy

sává. Slaná šťáva stéká po bradě. Prázdnou slupku hodí na zem

k zaprášeným prstům v černých sandálech. Spisovatelka vůbec

neví, co si ti lidé myslí; tady má myšlení jasné hranice. Vědí

přesně o čem nemluvit. Existují slova, která se nedostanou do

vět. Existují věty, které neokusí lidský hlas. Symbolické hodno

ty a formule Velkého učení a Doktríny středu nepřestaly v Číně

fungovat nikdy. Ten, kdo umí číst, si je vychutná jako šťávu

z  vařeného sojového lusku. Ovládne je natolik, že je po celý

život nepřestane využívat. Aniž by je mohl kdykoli vyčerpat.

V noci nemůže spát. Převaluje nahé zpocené tělo na zmu

chlaném prostěradle. V hlavě se převalují balvany. Pokaždé volí

18 radka denemarková

stejnou trasu několikahodinového, dlouhého, nočního pocho

du. Rychlým tempem ujde čtyřikrát čtyři kilometry.

Každý má své rituály. Nedaleko vstupu do metra, u jednoho

z osiřelých stromů, bydlí pod širým nebem muž. Je to venko

van. Když ho Spisovatelka v noci míjí, Mistr Chronos jí zamá

vá. Tělo má obtočené kolem vzpřímeného kmene. Ruka zatře

potá prokřehlými prsty. Strom je zabetonovaný ve čtverci hlíny.

Muži z kapsy odrbaného saka čouhají špinavé hůlky obalené

zaschlým blátem. V noci je z kapsy vytáhne a zkypří jimi ze

minu. Nabere hrst vzácné hlíny, do které je strom zasazený.

Promne ji mezi prsty, obřadně v  dlani míchá a  pojídá. Mezi

tím popotahuje; zvlhčuje si sliznici. Když se mu podaří chytit

živého vrabce, ukousne mu hlavu a vyplivne ji.

To je jeho oblíbený kousek. Noční kolemjdoucí se smějí.

Hodí muži, který plive zkrvavená pírka, k  nohám hrst drob

ných mincí.

Spisovatelka a  Přítel minou budovu, která připomíná obří

hlad ký doutník nebo ztopořený úd. Sousední dům za rohem

připomíná Město  Prahu; sídlištní domky Města  Prahy jsou

v  porovnání s  robustní stavbou domečkem pro polámané pa

nenky. Když před vstupní halou zavřeští vrány černé, přijde

brzy návštěva. U vchodu stojí tři muži v šedém obleku a bílých

košilích. Prohlížejí si hlavně Přítele.

Přítel se tváří, že šedé obleky nevidí.

Projdou vysokými prosklenými dveřmi. Šedé obleky za

nimi rozplácnou zkoumavé nosy o upatlané sklo.

Vyjedou do osmdesátého devátého patra. V  úzkých chod

bičkách zamlženého labyrintu se tetelí pachy jídel; vzlínají

z ulic, otevřených grilů, ohnišť. Přítel jemně zaťuká na dveře

bez čísla. Klouby ohnutého ukazováčku a prostředníčku pravé

ruky dobývají záhadnou tvrz. Lesní datel vyťuká do kůry stro

mu heslo. Na klapkách psacího stroje napíše morseovku. Dá

se morseovka použít pro čínštinu, pane?

Dvě těla se proderou škvírou, jako by se právě narodila.

Zabouchnou za sebou dveře. Zdi mají uši. Zdi jsou nasáklé

opatrností, kterou Přítel ignoruje. Přítel opatrnost nezná; je

19poutníci a cestovatelé v celém podnebesí

rozhodný a věcný. Nechává se světem udivovat, ne oslabovat.

Situace rozebírá uvážlivě, s překvapujícím porozuměním. Je

si jistý, že jinak jednat nemůže. Že se mu nic nestane. Že osud

předurčený antickými bohy se ho netýká, protože si život řídil

a řídí sám, protože si věří, protože to nejhorší už zažil. Ode

všeho si udržuje podivný odstup; sílí. Sebezáchovný, ochran

ný odstup mu umožňuje být „uvnitř“. Jeho cesta ušlechtilého

člověka je až marnotratně otevřená, a přitom skrytá.

Spisovatelka nemá ochrannou kůži. Do lidí se vciťuje, na

bírá jejich trápení plnými hrstmi, míchá je a polyká bez hůlek,

snaží se jim ulevit. Aniž by postřehla, že si na zádech přenáší

jejich břímě; cizím emočním smetím se oslabuje. Duši vypus

tit za ty druhé.

V rámu dveří stojí dávný a scvrklý odraz sebe sama. Spisova

telka potlačí touhu vztáhnout k  tělu ruku;  pohladí neduživé

dítě, které statečně přežilo horečnatou nemoc. Stojí před ní

Právník. Umanutě zastupuje komáry, co pištivě otravují tuto

skvostnou zemi.

Kolony aut pod okny varovně zatroubí; ohlásí štvanici.

Právník vyjádřil svůj názor. Tady nikdo nevyjadřuje svůj

názor. Tady platí kolektivní názor a pravidla císařského dvo

ra; policejní stát je nepřítel právního státu a panovník se opírá

o armádu, úředníky, udavače. Baví se o hospodářství, číslech,

procentech, zisku, propadu, obratu, ekonomickém růstu. Zá

chranná síť brebentění. Konverzace hutná jako hovory o jídle

a o počasí.

Vyslýchali ho devět měsíců. Teď ho překvapivě pustili. Pří

tel se nebojí. Přítel ho jde navštívit jako první.

Čtyři roky bude Právník pod kontrolou. Čtyři roky se ne

smí dopustit sebemenšího přešlapu. Nesmí dopustit jedinou

chybičku. Kolem levého zápěstí má obtočený krásný šperk.

Žije ve dvojím světě a ve dvojím čase.

Spisovatelka se nakloní a přimhouří žluté, kočičí oči. Pro

zkoumá šperk zblízka. Je to masivní náramek z kovu. Dopro

střed je vsazena diamantová krabička. Chybí jí ciferník. Ne

jsou to hodinky. Je to náramek elitního vězně. Bachař a udavač

20 radka denemarková

moderní doby. V  pravidelných intervalech oko rozverně za

mrká a červeným světýlkem probleskne nitka krve. Nespí, ne

umdlévá. Vidí všechno. Slyší všechno. Je se svým  vězněm

ve sprše, ve spánku, na toaletě; bude s ním žvýkat a polykat

kaž dé sousto, bude s  ním masturbovat, vyměšovat, vecpe se

do mysli, opanuje myšlenky a bude je číst a interpretovat. Po

čtyři roky tomu nebude jinak.

„Možná se z  toho brzy zblázní.“ Řekne Spisovatelka Pří

teli.

„I to se může stát.“ Řekne Přítel. „A s tím oni počítají.“

V  tom nepochopitelném, státotvorném pragmatismu myš

lení a  jednání každý odposlouchává každého. Komunistická

Státní bezpečnost v  druhé polovině dvacátého století v  její

zemi odposlouchávala jen nepřevychovatelné. Nainstalovali

jim do bytů štěnice, napíchli telefony. V  zamořených sou

kro mých bytech si nepřevychovatelní pouštěli hlasitě rádio,

gramo fon, televizi a  sprchu. Aby si, usazeni na okraji vany,

mohli nerušeně popovídat.

Nakřáplé soukromí ji děsí nejvíc.

Doktrína středu představuje myšlenkový řád, který v  Konfu

ciově škole předával jeden druhému. Právník byl vzorný po

sluchač. Je vyzáblý, tváře má vpadlé. Právník a Přítel se tváří

jako ušlechtilí muži, kteří se pro svou ušlechtilou velikost

rozhodli.

Takoví jsou jí vždycky hodně podezřelí.

Sedí na červené pohovce vzpřímeni jako dva bratři a před

časně dospělé děti. Ušlechtilost, na které denně pracují, spo

čívá v  sebekontrole, v  sebepěstování, v  sebezdokonalování.

Z toho plyne, že ušlechtilý člověk, má-li už velkou cestu, musí

být loajální a důvěryhodný, aby si ji udržel; pýchou či povýše

ností ji ztratí. Aristokrati ducha v této vteřině pohazují vzdu

chem banální slova; slova určená obruči na Právníkově zápěstí.

Necítí se dokonce ani diskriminovaní a nic nedělají jen z teore

tického přesvědčení; to by je k žádnému činu nepřimělo. Je to

pro ně lidská samozřejmost. Kus osudu a kus zkušenosti jako

následek jejich volby.

21poutníci a cestovatelé v celém podnebesí

Dívá se na ně. Třeba tady dostane odpověď na otázku, proč

se vlastně člověk snaží chovat zodpovědně.

Náramek je těžký. Muž se zvedne a horkou vodou zalije čajové

lístky. Zápěstí levé ruky si pevně přidrží; hrozí, že tíha olově

né koule urve ruku v rameni. Pohoupe v náručí olověné batole.

Zápěstí podpírá nebo opře o  stůl jako zlomeninu v  sádře.

Nikdy o kolena. Náramku se štítí, drží si ho od těla. Ukazuje

dobrou vůli, což vysiluje, vysiluje, vysiluje, vysiluje. Chce mít

bachaře co nejdál.

Bachař je jeho tělem.

Pravou ruku má pěstěnou; nehty ostříhané a vyleštěné, prs

ty prokrémované.

Ruka v náramku jeho není; odcizené klepeto ignoruje. Kle

peto žije odděleným životem, patří vetřelci; celá ruka je vetřel

cem. Nehty v náramku ostříhané nejsou; kroutí se do spirály.

Nehty levé ruky lemuje usazená a natěsnaná, inkoustově černá

špína, špína černá jako dehet. Špinavá ruka se nesmí dotknout

čisté. Kůže je suchá, loupe se.

Kůže je napadená lupénkou, která se jmenuje strach.

Spisovatelka zkoumá obojek. Osud filosofů, spisovatelů, ka

cířů, kteří znejisťují. Může to být osud právníků. Není si jistá,

jestli by v její zemi někdo studoval práva, pokud by to zname

nalo takovýto osud. V její zemi je každý kmotr právník. Práva

se zjednodušila. Právníci se učí a  chtějí znát zákon, aby ho

mohli obejít. Vláda právníků nesouvisí s vládou zákona a prá

vo hájí ten, komu kyne zisk.

Slova vysílaná pro nastražené ucho náramku; o ekonomic

kém růstu, o nové zástavbě, o počasí, o krásách Města Pekin

gu. Spisovatelka slovní dálnici opustí. Zabočí do temné a slepé

uličky.

Narodil jste se ve stejném roce jako já.

Prazvláštní rok.

Můj táta na něj vzpomínal s dojetím. Narodil jste se ve Měs

tě Pekingu?

Ne.

22 radka denemarková

A kde?

Město Peking mám rád.

A kde jste se narodil?

Město Peking je šperk.

Váš tatínek je taky právník?

Ne.

A kde jste se narodil?

Přítel ji pod stolem mocně kopne, na to se ho neptej, neprovo

kuj, narodil se ve Wuxuanu. Právník mluví o mamince; ne umě la

číst a psát. Mluví o strýcích rybářích, kteří ho vychovali. O ry

bařících kormoránech; pozoroval je v dětství za soumraku. Kor

moráni loví pro své lidské majitele ryby a s úlovkem se poslušně

vracejí na loď. Mluví o někdejší touze studovat, o tom, jak byl osa

mělý. Ale člověk má ještě pořád sám sebe, o sebe se může opřít.

Jen nesmí mít příliš měkké srdce.

Takže tatínek je taky právník.

Spisovatelka utrží do obnaženého lýtka dávku čerstvého

kopance. V Právníkově bytě je úzkostlivě čisto. Nic navíc, nic

osobního. Žádné rodinné fotografie, předměty, knihy, obrazy,

suvenýry. Bydlí v cele. Na zdi visí plakát čínské herečky Tang

Wei. Přítel opustí angličtinu, mluví jen čínsky. Náramek po

plašně zabliká rudým okem, srdce se rozbuší, nitky krve slijí.

Spisovatelka potlačí chuť převázat krvavé oko vlněnou šálou,

překrýt sněhobílým obvazem, kuchyňskou utěrkou, přelepit

vodotěsnou náplastí. Vyloupnout oko kapesním nožíkem. Vy

šťárat párátkem. Nabodnout špejlí.

Muž odtrhne z vyrovnané hromádky čtvercový růžový pa

pír. Nezávislá ruka popadne špaček dřevěné tužky s nápisem

IKEA. Vyslovená slova nic neznamenají; slovy splachuje čas,

odvádí pozornost od tužky. Divadelní představení určené pro

publikum skryté v náramku; předvídatelné a srozumitelné role

Pekingské opery. Muž zdobí růžové vánoční cukroví novou po

levou; černou linkou klikyháků. Papírek ujíždí a Spisovatelka

ho v horních okrajích přidrží palcem a ukazováčkem.

Pěstěná ruka píše slova a psaná slova znamenají život.

23poutníci a cestovatelé v celém podnebesí

Spisovatelka fascinovaně sleduje Právníkovu svobodnou ruku.

Ruka kreslí čínské znaky. Jediná možnost jak říct Příteli, co

si hlava myslí. Jediná možnost jak říct, kam sahá úzkost. Svo

bodná, pěstěná ruka škobrtne. Dřevěný špaček se zakutálí pod

stůl. Spisovatelka se pro něj sehne. Tužku zdvihne a bouchne

se o hranu zbroušeného stolu do zátylku.

Přítel čte znaky nad záchodovou mísou. Vpálí si je do pa

měti. Růžový lístek zpocenýma rukama rozemne; pot rozpije

písmena. Písmo je moučné a  prsty, zašedlé do růžova, syste

maticky trhají papír na úzké proužky. Proužky rozškubou na

poštovní známky. Půlku znaků polkne, půlku hodí do zácho

dové mísy. Je slyšet, jak splachuje.

Právník dolije Spisovatelce bílý čaj.

Něco k jídlu?

Ne, děkuji.

Invalida nalévá čaj. Levé ruky s kovovým náramkem, který

vyvolává představu obtloustlého bachaře, si nevšímá.

Je to marné. Jsou tu čtyři. Pořád panuje řád.

A oficiální úsměv čínské herečky na zdi.

Spisovatelce se zvedá žaludek. Je to nesnesitelné. Doba

štěnic skončila. Je doba důmyslnějších odposlechů. Neskrý

vaných, výsměšných, potupných. Tento způsob života je jeho

volbou. Výzva a  osud. Přijímá důsledky takového života po

klidně. Čtyři roky bude spát s náramkem, s věrným milencem.

Bude ženatý s obručí. Čtyři roky bude opatrný na každém kro

ku a izolovaný. Nikdo neví, co taková opatrnost udělá s jeho

myšlením, vnímáním, chováním, jednáním. V  Číně mučívali

vězně tím, že je pevně svázali a  na hlavu jim v  pravidelných

intervalech odkapávala voda. Dokud nezešíleli.

Na Právníkovo čelo odkapávají kapky z jedovatějšího ko

houtku. Odkapávají vteřiny. Každou vteřinu střeží a slízne hlí

dací pes. Hodiny ukazují jeho čas.

Usrkávají bílý čaj o páté. Konverzaci podřizují náramku: jaké

bylo počasí, jaké je počasí, jaké bude počasí. Jakou teplotu

vody vyžadují jednotlivé druhy čaje, kolik minut vyžaduje lou

hování.

24 radka denemarková

Spisovatelce rozhovor připomíná čínskou literaturu. Práv

ník a Přítel drží v rukou neviditelný kaligrafický štětec. Píší

do vzduchu. V prostředí klasické čínské literatury nejsou ne

jednoznačné tituly výjimečné. Čtenáři brali různočtení jako

samozřejmou součást sémiotické hry, jež byla vlastní všem.

Bez prvotního různopsaní by autoři byli nesví. Bez možností

následného různočtení by se čtenáři cítili ochuzeni. Do takové

sémiotické hry patří i tituly dvou kanonizovaných textů. Vel­

kého učení a Doktríny středu.

Spisovatelka poslouchá mluvené texty, které jí nabízejí

„různo čtení“. Pro oba muže jsou jasné. Nesou významy, které

jí jsou odepřeny.

Opouštějí byt. Nastupují do výtahu. Do výtahové kabiny k nim

proklouzne tělo muže v bílé košili, šedé sako má přehozené

přes rameno. Než budovu opustí, bílá košile si je vyfotí. Drze

a beze slova. Jako by zvěčnila dva Evropany, náhodné bílé tu

risty. Spisovatelka je tak zaskočená, že se pánovi v bílém do

fotoaparátu rozmile usměje; v  uších hlas sirén, sýr a  pozor,

vyletí ptáček. Vrána černá zašustí křídly.

Za venkovními skleněnými dveřmi se k nim blíží tři muž

ská těla v šedém. Postávala před budovou ve tvaru obřího dout

níku. Spisovatelka musí ukázat obsah černého batůžku. V ba

tůžku mizí mužská ruka a míchá obsahem jako osudím. Přítele

prošacují. Oba je legitimují.

Dá se zároveň psát a zároveň žít?

Život agresivně útočí svými vlastními tématy.

Slova, která se v  Evropě hrnou ze všech stran, nic nezna

menají.

Slova, která v této zemi váží na vážkách miniaturních vah,

znamenají život, nebo smrt.

Nemá čas a nemá energii na druhé. Má co dělat, aby ukočíro

vala vnitřní vesmír;  žije v  ní příliš mnoho světů a  tolik toho

po ní chtějí.

Být celý život udiveným dítětem, to je cíl.

25poutníci a cestovatelé v celém podnebesí

Toto jsou hodiny z olova. Nad Městem Prahou se roztahují

pásy šedi a modře. V dáli visí kolmé pruhy, které zemi sešlou

déšť. Nevychází z bytu. Každé setkání s lidmi ji stojí mnoho

energie; sluncem prohřátá rovnováha je příliš křehká na to,

aby mohla riskovat jakýkoli rozhovor s cizím člověkem. Psaní,

její neustálá duševní činnost, je úzký chodníček nad propastí.

Ve Městě Pekingu neexistují chodníčky. Jen propasti.

Přítel má vlasy šedivé od mládí. Působí nevinně a paradox

ně ho omlazují. Jako by byl mimo dosah smrtelnosti. Spiso

vatelce pinzetou vytrhne ojedinělé vlasy, které jí šedivějí ko

lem pěšinky uprostřed pramenů tygřích barev. Trčí do vzduchu.

Jsou silnější, tvrdší. Někdo někde rozhodl, že jí musí vyslat

varovný signál; času nemá nekonečně.

Strom za oknem. Tak ráda by se na něj pověsila.

Strašák v poli by odháněl hejna vran černých.

Jehličky pod kůží. Jehličky v kůži. Tělo ji před něčím varu

je. Nebo ji před něčím chrání. Měla by opustit byt, jít na čerstvý

vzduch. Hrozí, že někoho potká. Obejme život a kluzký had

proklouzne mezi svobodnýma rukama; propadá se do hlubin

jezera Letního paláce. Tělo nechá na hladině. Opravdu existuje

znak hun pro duši, která umírá současně s tělem? Opravdu je

znak po pro duši, která může existovat mimo tělo?

Usne o půlnoci. Sní čínský sen. Probudí se kolem třetí hodi

ny ráno. Polkne prášek na spaní. Spánku prášek nechutná. Sní

český sen. Probudí se kolem páté hodiny ráno. V mrákotách

čte. Mezi řádky pročteného probleskuje minulý život, všechna

ta setkání, naděje, no tak, neprolévej slzy, dokud smíš doufat.

Hlava je přepjatá, bzučí na plné obrátky. Odmítnout záchranu

v podobě nevědomosti je cíl; nevědomost je strategie přežití,

nejúčinnější strategie. Jistý druh nevědomosti chrání každou

společnost, každý národ, každou mysl. Nevědomost o vlastní

minulosti.

Zlí vyhrávají, protože nedodržují pravidla. Řekla jí Oli vie.

Olivie uměla zformulovat všechno velice jednoduše. Olivie

z Města Pekingu.

27první rodina pod nebesy

PRVNÍ RODINA

POD NEBESY

Z terasy svého firemního bytu Města Pekingu vidí Programá

tor omračující les mrakodrapů. S večerem se prudce rozblika

jí a neonový prales rudě odpuzuje letadla a nebesa. Nejvyšší

patra se rozvlní džunglí oslepujících barev a  reklamních slo

ganů budovatelských vět. Domy jsou opásány zlatými stuhami

a  září do temné noci. Měsíc a  hvězdy se v  oceánu pestro

barevných světel skromně ztrácejí, ukloní, pokorně ustoupí.

Úzké černé stužky na úpatí výškových budov jsou několika

proudé dálnice. Hadí klubka se plazí a vinou všemi směry a su

nou autíčka autodráhy dvacet čtyři hodin denně.

Programátor nechá terasu osázet květinami. Stromy za

sadí do květináčů a květináče naplní oblázky. Na jižní straně

stojí masážní bazén s vířivkou; v tuto dobu zakrytý modrou,

ochrannou plachtou. Z  prosklené terasy se vchází do obří

haly; má bílou mramorovou podlahu, stůl s mramorovou des

kou, i popelníčky jsou mramorové. Čínské uklízečky přicháze

jí pravidelně každé úterý a pátek. Marně mramor leští. Progra

mátor je hlídá; stojí jim přísně za zády a mrmlá. Má rád hladké

a  nablýskané podlahy a  jeho životní pokrok není zadarmo;

28 radka denemarková

platí úbytkem schopnosti být jako fyzická osoba docela pro

stě šťastný. Chce, aby uklízečky daly květiny nejen na kulatý

stůl v hale; ale ani květiny nezklidní jeho přirozenou vzteklost.

Vánoce to spraví.

Žádná zavazadla. Jen vánoční dárky; balíčky vybraných

odrůd čínského čaje, pikantní balení ženšenu a děhelu čínské

ho. Domů letí s rodinou přes Město Vídeň.

Evropská města mu ve srovnání s Městem Pekingem už při

padají nicotná. Město Vídeň je adventní šlehačkový dort s hut

ným máslovým krémem. Olivii bičuje otázkami, jinak s dcerou

komunikovat neumí. Zkouší ji ze znalostí o rakousko-uherské

monarchii a jeho dotazy plují podél Dunaje.

„Češi byli hrdí Rakušané, to víš, ne?“

„Hmmmm.“

Vystoupí z taxíku u Stephansdomu a skořicovým mrazem

dojdou k Hofburgu. Nakouknou do komnat císaře Františka

Josefa a císařovny Alžběty, zvané Sissi.

„Češi dali císaři přezdívku Procházka.“

„Hmmmm.“

„Tebe nezajímá proč?“

„Proč?“

„Císař navštívil Město Prahu. Pod jeho fotografií v  novi

nách stálo: Procházka na mostě.“

Olivie se povinně neusměje. V rámu dveří císařovniny kom

naty visí kruhy a Programátorova žena mluví hlasem učitelky

zdravovědy.

„Elisabeth, tedy Alžběta, držela drastické diety. Pila čerst -

vě nadojené mléko a  hovězí šťávu ze syrového masa. Hlado

věla umanutě. Do umdlení cvičila. Jezdila na koni. Šermovala.

Chodila mnohahodinové pochody. Dvorní dámy ani císařští

špiclové jejímu ďábelskému tempu nestačili. První historicky

doložený případ mentální anorexie.“

„Hmmmm.“

„Nebo trénink špičkové olympioničky.“

„Hmmmm.“

Programátorova žena koupí životopis Sissi, hmm, ta ale

měla štíhlý, vosí pas. Putovala se svou osamělostí svižným

29první rodina pod nebesy

tempem Městem Vídní. Denně ušla až padesát kilometrů;

dvor ní dámy sotva popadaly dech. Prodírají se mezinárodním

davem. Za Votivkirche, mezi Hofburgtheater a  radnicí, je

kluziště Eisdream. Bílé chodníky, dlouhé několik kilometrů,

jsou oblepené půjčovnami bruslí. Atrapy horských, vytápě

ných chalup s krby nabízejí Flammkuchen, Kaiserschmarren,

Glühwein, Almdudler, heisse Schokolade, Melange, Topfen

strudel, Leberkäsesemmel, hemžení a  smích. Skupinky čer

nochů stojí poprvé v  životě na bruslích a  Programátor je za

myšleně sleduje. Bílou plochu osvětluje modř a žluť fialových

reflektorů v rytmu hudby. Programátorova rodina si zabruslí

a u stánku usrkávají svařené červené víno s hřebíčkem a hor

ký punč, meruňkový a broskvový. Programátorova žena se už

neohlíží po císařských budovách absolutistické moci, vytáhne

prospekty škol. Fotografie neosobního areálu školních budov

s věžičkami, vznosnými opěrnými pilíři, menzou se stěnami ze

skla, jezírky a správní budovou plnou oken z barevných skel,

žulovými lavičkami a  parkujícími auty. Do honosné budovy

zapíchne prst v červené kožené rukavici.

„Na tuhle školu tě dostaneme. Škoda jen, že tam školní uni

formy nemají saka. Jako mají angličtí studenti soukromé školy.“

„Já už jsem si zvykla tam, co jsem.“

„Tohle je výběrová škola.“

„Je moc drahá.“

„Je drahá, protože je nejlepší.“

„Mami, já tam nechci.“

Olivii není škemravý vzdor nic platný. Programátorovu

ženu pokaždé znejistí návštěvy večírků a rozhovory s matka

mi o školách, soukromých a s vysokým školným, o bohatě do

tovaných institucích. Teď mluví o francouzském lyceu, které

v  letech 1917—1923 založili misionáři. Prospekty škol schra

ňují a syslí oba rodiče; oslněni fotografiemi tříd, vybavením,

rodokmeny studentů, úspěchy absolventů, nadčlověkem. Jako

by Olivie měla vyřešit nějakou zásadní otázku jejich života

za ně. Jako by se odpověď na tuto otázku skrývala za zdmi té

drahé školní budovy. Škola je skvělý výmysl dospělých, aby se

nemuseli zabývat skutečnými problémy svých dětí.

30 radka denemarková

„Tady někde to přece vždycky bylo.“

Programátorova žena hledá obchod určité značky. Přejde

ulici, pobíhá, vrací se. Znervózňuje ji nejasnost; chce se mít

dobře, chce být zabezpečená, chce mít štěstí, a štěstí je čínský

netopýr.

„Mami, nemáme čas běhat po celém městě, jsou tu přece

i jiné obchody.“

„Já jsem se tak těšila. Pokaždé když jsem ve Městě Vídni,

tak si v tom obchodě něco koupím.“

Programátorova manželka má nenávratně pokaženou ná

ladu. Popadne Olivii a vtrhne do jiného obchodu. Jmelí se roz

houpe nad vchodem.

„Počkám na vás tady.“

„Tati, je zima. Támhleta kavárna je přítulná.“

„Kavárna nemůže být přítulná.“

„Může. Když je něco přívětivé a útulné, je to přítulné.“

Ve výloze knihkupectví Programátor omámeně zírá na po

hublý obličej, rudé vlasy a  rozesmáté žluté kočičí oči; tvář

Birgit Stadtherrové se zubí na přebalu turistického průvodce

o Číně. Spisovatelku poznal ve Městě Pekingu.

Vnutí tělo přítulné kavárně; jmenuje se Havelka a  je pře

cpaná turisty. Objedná si kávu melange a domácí meruňkovou

bublaninu. Čínské skupinky fotí ošuntělý interiér, překontro

lují vyfotografované, mizí. Programátor se rýpe v bublajících

meruňkách, nimrá se v  máslově žlutých drobcích. Je mu do

breku, neklid drží na uzdě. Jako by byl znovu v pubertě. Citlivé

období, emoční potíže, všechno tak vystupňované. Neklidný

a nejistý sám sebou, v poslední době neschopný vidět ve svém

okolí něco pozitivního. Potřebuje si s  někým promluvit. Po

třebuje někomu zavolat, zatáhnout za záchrannou brzdu. Řítí

se, kam nechce. Kávovou lžičku vybalancuje na poloprázdný

šálek s vystydlou kávou. Do prohlubně lžičky vyrovná mince.

Číšník je spolkne a na podšálku s kávou je nápis Das Leben ist

schnell genug.

Programátor zdvihne tělo; bydlí v těle, které je mu lho stejné.

V úzké uličce se bezpečný necítí. Drkají do něho. Volá Spiso

vatelce, cítí zoufalou potřebu s  ní mluvit. Nezvedá to, mrcha.

31první rodina pod nebesy

V davu pozoruje dítě, jak si hraje se svým tátou v prošívané

modré bundě. Určitě si před lety s dcerou taky takhle hrával.

Jako dítě měla Olivie z nepochopitelných důvodů ráda Mozar

tovu Kouzelnou flétnu. On hudbě nerozuměl, ale poctivě ji vo

dil na odpolední představení. Držel drobnou ruku v dlani; ve

výšce jeho boků se pohupovaly dva dlouhé blonďaté copy. Na

víc už se nepamatuje. Nechce se mu věřit, že by se při všem

tom soustředění na práci, v  tom ustavičném neduchovním

roz jímání, dokázal vzdát takovéto hry. Přenechat tohle prosté

a nesmírné potěšení jen a jen manželce. Co nebem přisouzeno,

nazývá se přirozeností; co přirozenost vede, nazývá se cestou;

co cesta pěstuje, nazývá se výchovou.

O tom, že přeletěli hranici mezi Rakouskem a Čechami, je

informuje Vodafone.

Spisovatelka vidí ve Městě Praze fotografie naaranžovaných

panenek; mají  husté, rozčepýřené vlasy a  vykloubené čtyři

údy. Poulí korálkově černé oči. Spěje-li stát či rodina k záhu

bě, musí tu být nějaká neblahá znamení. Jsou vidět na stéblech

řebříčku nebo na želvích krunýřích, jsou znát na pohybech

čtyř údů. Spisovatelka sedí v  pohodlném a  měkkém křesle

středo evropské galerie. Usrkává horké kafe s mlékem. Do šu

mě ní teplého deště znějí kovové tóny zvonů nedělního města.

Panenky jsou zrůdné holky neklidu. Někdo je fotografoval

ve změti uhelného prachu a stínů. Je v nich hořká erotičnost

masturbací bezdomovců na hromadě sklepního uhlí. Je v nich

strach z dětství, o kterém se nemluví. Je v nich divokost osiře

lých vlčích mláďat; vlk je velký zloduch, učí však pasáky mít se

na pozoru. Je v nich zoufalá touha vymotat se z labyrintu pod

zemí. Oči jim blyštivě svítí v odstínech zelené a hnědé. Jsou

z  nefritu. Oči přitahují pozornost návštěvníků nejvíc; nefrit

patřil v  Číně k  nejcennějším kamenům a  vyráběly se z  něho

nejstarší rituální předměty.

Vedle nehybných fotografií na zdi těká živý svět ve vizuál

ním rámu;  scény ze života autorky vystavených fotografií.

32 radka denemarková

Na obrazovce je tma. Vítr v lhostejných stromech neslyšně še

velí. Vítr je diplomat. Tmu proříznou baterky; podlouhlá oka

mobilů zmateně zamrkají a  mužské hlasy o  sebe hystericky

zakopávají. Vbíhají udýchaně do obrysů tmavého rodinného

domu. Řítí se po schodech do druhého patra. Vrazí do dveří,

za kterými se krčí mladá Žena v šátku.

Čínština v bílém světle galerie zní bušivě a řeřavě jako křik

strak modrých.

Spisovatelka si zacpe uši.

Záběry vidí poosmé. Hranice mezi její realitou a realitou

amatérských záběrů po tolika hodinách splývá; i ona je součás

tí rodinného domu. Je to ona, kdo aranžuje sklepní, sur reál né

panenky jak od Hanse Bellmera a protáčí jim údy; erotismus

sadomasochistické povahy; jeho loutky se skládaly z po hybli

vých článků, mohly být naaranžovány do všelijakých teatrál

ních, patetických, úzkostných nebo erotických postojů. Jako

panenky. To ona vchází za Ženou v šátku, obklopenou panen

kami s vyvalenýma očima.

Žena v šátku se na ni vší silou věší. Věší na ni svoje muší

tělo, jako by si je Spisovatelka mohla strčit do kapsy saka a vy

nést na svobodu. Ale jakou svobodu má ta malá paní s ohole

nou hlavou vlastně na mysli? Nervózně si posunuje šátek do

čela. Strká Spisovatelce do kapes listy popsaného, zmuchla

ného papíru; vzácný rukopis. Znovu se na ni věší, dere se na

ni jako vetchý kabát na vytáhlý a kostnatý věšák. Věší se na ni,

snaží se zaháčkovat, kakofonie zvuků huláká a jódluje, už to

nevydrží, už se to vydržet nedá, křičí její hlas. Krásný dům

a krásný byt v krásném domě jsou vězením, křičí její hlas. Ne

smí překročit krásný práh, nesmí vyjít na krásnou ulici, kři

čí její hlas. Čína je krásný koncentrační tábor s nepropustnou

hranicí, Čína je rozkvetlá zahrada, a není to protimluv, křičí

její hlas. Je to dvojí, proti sobě jdoucí krásné gesto radostné

ho přitakávání. Straky modré křičí s ní. Chtějí vydávit rezavé

tyče a ostnatý drát v krku.

33první rodina pod nebesy

Přítel bydlí ve zbytku staré zástavby Města Pekingu, v huton

gu; úzké uličky s domky se semkly kolem nádvoří, kde souse

dé vaří a grilují pod širým nebem. Přízemní domečky se k sobě

choulí, přilepené strachem; Přítelova Čína je vzpomínkou na

Čínu. V minulém století bourali historické památky a bourají

je i dnes a staví nové; pro turisty a jejich představy o Číně. Lid

stvo se nejpodivnějšími způsoby snaží, aby zeměkoule nebyla

místem pro duši.

Přítel je štíhlý, má ohnutá záda, prošedivělé blonďaté vla

sy, kulaté černé brýle, na zádech černý batůžek, křehké ruce

svírají řídítka skládacího kola. Řídítka drhnou o zdi po obou

stranách a sloupnou omítku; v těchto místech je klikatá ulička

mimořádně úzká. Uličkou proběhne oranžový kocour.

Přítel se vyhýbá zprohýbaným papírovým krabicím, barev

nému smetí, vydlabané dužině žlutého melounu, pohozenému

roští na zátop. Míjí zaprášená a ulepená kola, která sousedé

opírají o otlučenou, šedou zeď. Musí opatrně zamanévrovat;

bicykl se vymrští do vzduchu. Přední kolo se vyšvihne nad

zadní jako splašený kůň a dopadne s hřmotem kopyt do hed

vábného prachu. S  rachotem srazí prázdný, děravý kbelík

s  hromádkou vajglů na dně; vypadají jako zámotky bource

morušového.

Tytéž vychrtlé ruce malého kluka drží jiný kbelík; smalto

vaný, modrý. Ve smaltu jsou provrtané otvory, jimi provlečený

drát a na něm navlečená rukojeť z hladce vysoustruhovaného

březového dřeva.

Mléčná serenáda; ruská babička budí vnuka každý čtvr

tek před svítáním. Vystojí ve Městě Moskvě vymrzlou fron

tu na mléko a fronta je hlemýžď. Sune se pomalu, ale ať už je

ulita točená jakkoli, hlemýžď vždycky najde cestu ven. Přítel

znuděně drcá hubenými koleny do oprýskaného emailu. Stří

dá rytmus; staccato a legato narážejí na široká záda hnědého

kabátu. Ucouraný kabát sahá po udusanou zem. Kbelík si hlídá

hnědá záda a zelenočervený šál ženy před ním, aby ho vysocí

lidé nepředběhli.

34 radka denemarková

Předbíhají ho. Dělají, že neslyší vyčítavý, klukovský hlá

sek tam dole pod sebou. Kbelík ochladí studená kolena; pod

kalhotami nárazy brní. Po dvou hodinách čekání má malý

Přítel kolena červená a otlučená.

Překročí vysoký práh. Je na řadě.

Za pultem panuje podsaditá paní v bílé šatové zástěře bez

rukávů. Přes zástěru má přehozený rozepnutý šedý plášť.

V zapraném síťovaném čepečku nad zpoceným čelem a s otřís

kanou sběračkou v neopálené a hrubé ruce plní modrý smal

tovaný kbelík bílým mlékem. Když je teplo a ona šedý plášť

odloží, jsou vidět nezpevněné svaly na ruce; ztvarohovatě

lá kůže je svěšená, jako by na kostech paží sušila zaprané

záclony.

Tak už padej.

Ještě.

To neuneseš, usmrkanče.

Unesu.

Svaly hubené ruky se napnou jako struny. Modré žíly nesou

kbelík a vystoupí na povrch. Vidíte, mám modrou krev, tvrdí

Přítel a umanutě ukazuje francouzskému tátovi, české mámě,

ruské babičce říční meandry na zápěstí.

Rukojeť se zadírá do dětské dlaně a rudý šlinc pálí.

Šourá se. Odpočítá osm cupitavých krůčků. Zastaví se

a kbelík opatrně postaví na zem. Vystřídá ruce, aby mléko ne

vyšplíchlo do prachu chodníku. Občas kbelík poponáší oběma

rukama a kbelík před ním utíká. Klopýtavě a baletními krůčky

ho tělo po špičkách dobíhá. Musí se zastavit. Mléčný disk se

divoce rozkolébá a hrozí, že odletí. Občas mu do mléka vítr

naplive smítka a listí a smotky chlupů potulných psů. Dřívka

plavou v bílém kruhu a s každým krokem se obrazce na ble dém

plátně mění. Vítr plive na mléčnou hladinu varovný vzkaz psa

ný osudem. Vzkaz tvarovaný krásnými čínskými znaky.

Tehdy je Přítel rozluštit neuměl.

O  třicet let později rovnají Přítelovy ruce v  čínské uličce

překocený děravý kbelík plný vyvařených vajglů z  vajglové

polévky. Ruce se chytnou řídítek a  kolo se vymotá z  křivo

lakých uliček. Domy s malými dvorky jsou chráněny vysoký mi

35první rodina pod nebesy

prahy; mají potměšilým zlým duchům v přestrojení zabránit

ve vstupu. Poslední ulička ústí na širokou ulici. Na rohu Pří

telovy hedvábné stezky je obchod s  buddhistickým zbožím.

Auta zatroubí; ohlašují štvanici a  cesta je něco, co nelze ani

na okamžik opustit. Legendární vládci Yao a Shun vedli pod

nebesí humanitou a lid je následoval.

Jie a Zhou vedli Podnebesí násilím a lid je následoval.

Jen kdyby vydávali rozkazy v rozporu s tím, co mají sami

rádi, lid by je nenásledoval.

Z toho plyne, že ušlechtilý člověk hledá nejprve u sebe a te

prve potom u druhých. Nejprve se toho hledí zbavit sám u sebe.

Teprve potom to zakazuje druhým. Nikdy se nestalo, že by byl

někdo schopen jít příkladem ostatním, nechová-li v sobě tole

ranci k druhým.

Blond vlasy s nádechem došeda a nepřekvapené modré oči

za skly brýlí nasednou na kolo.

Spisovatelka se dívá na Město Prahu a  drží oběma rukama

kormidlo v  šestém patře; vítr vezme hlavu do dlaní a  políbí

rozpálené čelo. Balkon je můstek vesmírné lodi a pluje vzdu

chem. V oranžových závěsných květináčích roste v létě tmavo

zelená máta, bazalka, libeček, krčí se tymián a  majoránka.

Dnes jsou květináče plné sněhu. Seschlé bylinky se přikryly

bílou duchnou až po bradu.

V kuchyni ruka utrhne čtyři lístky čerstvé máty a vaří čaj.

Dveře na balkon nechá otevřené. Ledový vítr vpadne za ní;

chodí rád na návštěvy a prozkoumá fotografii na stole. Sfouk

ne ji a  sune po tmavých parketách. Vší silou fouká do tváře

drobné Ženy v  šátku, která nesmí překročit nízký práh krás

ného domu. Umělé dýchání z úst do úst nezabírá, nakonec s ní

prchne. Fotografie odplachtí nad řeku Vltavu a vznese se vy

soko nad Hradčany.

36 radka denemarková

Lití olova je jistě nemine. Auto zaparkují ve  středočeském

Městě Puklice, v  bludišti žlutorudých cihlových staveb. Pro

gramátor si pro sebe bezostyšně uzurpuje rovnou dvě parkova

cí místa, a není to tím, že by zaparkoval nešikovně. Naopak, je

to nový návyk z Města Pekingu. Z houští naškrobených záclon

mává buclatá ruka bez těla. Programátorova manželka se za

tchyni stydí, hlas za záclonou sídlištního okna patří k buclaté

ruce a vyluzuje hlasité kuku, kuku, kuku. Kalamita, jako když

byla Olivie malá. Olivie není malá. Kuku, kuku, ku klux klan.

Programátor je netrpělivý; neklidně podupává před rod

ným domem ve svátečním tmavém obleku a  červené šále ko

lem krku. Ruka čouhá, kukačka kuká, bzučák bzučí, prosinco

vý vzduch se zahušťuje, karavana stoupá husím pochodem po

schodech do posledního patra domu bez výtahu. Rodiče jsou

bohatí, přesto se odmítli stěhovat do vlastního domu. Dveře

bez jmenovky se otevřou dokořán, mezi futry září úsměv Pro

gramátorova mladšího bratra a v útrobách bytu řve odrhovač

ka, už se všichni těšíme na Ježíška, copak nám asi nadělí. Oli

vie má strejdu ráda, dobírá si ji pod zlatým jmelím. Dobírá si

ji čtrnáct let.

„Pod stromečkem budeš mít prd. Všechno je jenom pro mě.

Já jsem nezlobil.“

„To pro tebe tam nebude nic.“

Programátor mladšímu bratrovi ze srdce závidí a nikdy by

to nepřiznal. Bratr umí být nenapodobitelně dětinský a nepo

třebuje cynismus, aby skryl své dojetí. Jeho krásný obličej při

tahuje houfy milenek. Dorazil předchozí den; manekýn po

mohl paličkou na maso zabít kapry. Týden se proháněli ve

vaně a dostali staročeská jména.

„Utratila jsem za ně majlant. Nejvíc mě nasral tenhle dranží

ráček, rozbila se mi střenka. Teď když řežu ocas ryby, mlátím

do toho prkýnkem.“

Rybí těla stáhli ze slizkých stříbrných  šupin, šupiny vy

máchali v  mýdlové vodě a  usušili. Na Štědrý večer najdou

všichni pod svátečním talířem šustivou šupinu a zastrčí ji do

37první rodina pod nebesy

peněženky, aby se šrajtofle plnila celý rok. Poplivou ji a  za

mumlají, penízky, penízky, pojďte ke mně, množte se mi. V Číně

rybí šupiny polknou; to přináší štěstí.

Bratr nakoupil basu piv, světlý ležák Svijanský máz a Břez

ňák, pivo výčepní světlé. A taky červené víno, bílé víno, fernet,

Aperol, Coca-Colu, Sprite. Nanosil tašky banánů, mandarinek,

pomerančů, jablek, ananasu, kiwi, prskavek, tiché a ochotné

purpury, františka ve tvaru miniaturních černých pyramid. Pro

gramátor sloupne z tváře čínský neprodyšný nános, stáhne se

do pozadí, předá velení. Dobyvatel světa, mocný muž velkých

kariér, tak chce být viděn. Splnil, co se očekávalo; vydělává

a vydělává hodně ve Městě Pekingu. Takhle chtěl žít. Každý

víkend se scházet s velkou rodinou, mít děti, hodně dětí. Exi

stence Olivie ho mate. Podoba vlastního dítěte ho mate. Další

zklamání by už nezvládl.

V  obývacím pokoji, což je prostor čtvercového půdorysu

s  kruhovou střechou a  znázorňuje zemi a  nebesa, se od pod

lahy ke stropu tyčí vyšňořená borovice. Kmen je těsně u  ko

berce rovnoměrně otesaný a  napresovaný do tmavozeleného

čtyřramenného stojanu. Stojan se pokouší borovici vcucnout.

Pod ztěžklými, pravidelně rozloženými hustými větvemi, na

nichž se pohupuje a leskne třpyt ozdob v podobě jedlových ši

šek, stříbrných hvězd, blyštivých zvonečků, koulí a andělíčků,

se roztéká hora dárků. Borovice je sešněrovaná. Stojí ve svěrací

kazajce. Je opásaná chundelatým stříbrným řetězem. Špici zdo

bí stříbrný turban s kopím. Dech smutku patří ke smolné vůni

borovic, dech smutku a pocit věčnosti. Aby byly Vánoce šťastné

a veselé, musí být kmen vysoký a široký; změť dárků různých

velikostí se rozlévá po rudém koberci k  balkonovým dveřím.

„Jedle by byla lepší, ale jedle je drahá jako prase. Borovici

má táta od známýho, to sousedce ani nemůžu říct, ta má boro

vici za pět set, co se kvůli tomu našmajdá. Pustila jsem si tele

vizi, dělala jsem jednohubečky, ptali se lidí, jak dlouho mají

stromeček, mají ho až do února, až do Hromnic. Mluvila tam

nějaká čínská doktorka, podívá se ti na jazyk a podle prasklin

pozná, co ti je. Já mám jazyk jako miminko, dívej. Když ti

krvá cí z nosu, nemáš si tam cpát tampóny.“

38 radka denemarková

V kuchyni odlévají olovo na Štědrý den. Nikdy na Nový rok.

Olovo roztaví v  miniaturní naběračce s  dlouhou rukojetí na

žáru plotýnky elektrického sporáku. Roztavené olovo vchrst

nou do ledové vody bíle smaltovaného kbelíku; starý věštecký

zvyk. Z  podob rozprsklého a  ztuhlého olova usuzují na bu

doucí události.

„Babi, pojď si taky odlít olovo.“

„Dej mi s tím pokoj.“

V Číně nelijí olovo, aby věděli, co je čeká. Stačí želví krunýř

a kosti. Obojí puká ohněm a hněvem a dává na otázku odpověď.

Žádná otázka není tatáž otázka, i když třeba stejně zní. A tak

ani odpověď nemusí, dokonce ani nemůže být stejná. K popuka

né kosti nebo na želví krunýř napíšou, jestli se všechno splnilo,

nebo nesplnilo; je to nezbytná paralelnost. I  legendární vlád

ci jsou doslovná paralelnost. Protiklad dvojice dobrých vládců

a špatných vládců, symbolů počátků a konce, je rétorický. Le

gendární vládci Yao a Shun jsou protagonisty konfu ciánských

textů, Velkého učení a Doktríny středu. Yao vynikal humanitou

a vladařskou rozvahou. Kterou v závěru stvrdil tím, že od vlá

dy odstavil nehodného syna. Yao legitimním nástupcem usta

novil kongeniálního Shuna. Ten upoutal jeho pozornost svými



       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz - online prodej | ABZ Knihy, a.s.
ABZ knihy, a.s.
 
 
 

Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2019 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist