načítání...
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: Hodinu v nebi -- (Ne)skutečné šupy s andělskými hňupy - Miroslav Sehnal; Břetislav Uhlář

Hodinu v nebi -- (Ne)skutečné šupy s andělskými hňupy
-11%
sleva

Elektronická kniha: Hodinu v nebi -- (Ne)skutečné šupy s andělskými hňupy
Autor: ;

Hodinu v nebi je čtvrtým volným pokračováním knih Hodinu před svítáním, V hodině svítání a Hodinu pod drnem. Jednotlivé díly příběhů osudem a ženami zmítaného hrdiny jsou však ... (celý popis)
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  120 Kč 107
+
-
3,6
bo za nákup

hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%   celkové hodnocení
0 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: ŽÁR
Dostupné formáty
ke stažení:
EPUB, MOBI, PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku a kopírování
Médium: e-book
Rok vydání: 2014
Počet stran: 159
Jazyk: česky
ADOBE DRM: bez
ISBN: 978-80-867-2535-2
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis

Hodinu v nebi je čtvrtým volným pokračováním knih Hodinu před svítáním, V hodině svítání a Hodinu pod drnem. Jednotlivé díly příběhů osudem a ženami zmítaného hrdiny jsou však na sobě nezávislé a mají vlastní uzavřený děj. Při čtení Hodiny v nebi se připravte na sladkobolné emoce, vyvolané drsným sarkasmem, kontrastujícím s laskavým autorovým pochopením i pro ty nejtemnější lidské slabosti. Strávíte Silvestr s bizarními Anděly kdesi na Veselském kopci, v nebi, kde čas nic neznamená a stát se může opravdu cokoliv. S úlevou nakonec spočinete v poezií provoněné lázni andělského pábení a nejspíš vás napadne, jak asi vypadá peklo, když tohle bylo nebe.

Hodinové ságy Miroslava Sehnala a Břetislava Uhláře:
Hodinu před svítáním
V hodině svítání
Hodinu pod drnem
Hodinu v nebi
Hodinu v pekle
Beztížná hodina
Trapná hodina
(zatím nedokončeno)

Zařazeno v kategoriích
Miroslav Sehnal; Břetislav Uhlář - další tituly autora:
Hodinu v pekle Hodinu v pekle
 (e-book)
V hodině svítání -- (Ne)varovné čtení pro muže i ženy V hodině svítání
 (e-book)
Hodinu v pekle -- (Ne)veselé obsese, mánie a deprese Hodinu v pekle
 (e-book)
Hodinu před svítáním -- (Ne)příjemné čtení pro složité ženy Hodinu před svítáním
 (e-book)
Hodinu pod drnem -- (Ne)konečné scény s hormony a geny Hodinu pod drnem
 (e-book)
Beztížná hodina -- (Ne)radostné rozjímání, iluze a zpytování Beztížná hodina
 
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

Miroslav Sehnal / Břetislav Uhlář

HODINU

v nebi

(Ne)skutečné šupy s andělskými hňupy

2014


Veškerá práva vyhrazena. Žádná část tohoto díla nesmí být přenášena nebo

reprodukována bez předchozího písemného souhlasu

držitele práv.

Miroslav Sehnal / Břetislav Uhlář

HODINU V NEBI

(Ne)skutečné šupy s andělskými hňupy

Ilustrace © Dana Hrudníková

Vydal Dušan Žárský – ŽÁR, www.zar.cz

Vydání druhé, v elektronické podobě a v ŽÁR první

v roce 2014

ISBN: 978-80-86725-35-2



5

Miroslav Sehnal ....................................................... Hodinu v nebi

HODINU V NEBI

Jelo se mi docela dobře, silnice byla prohrnutá, po obou stranách ji lemovaly vysoké hradby natlačeného sněhu. Opisovala zvlněnou krajinu, podobala se kasematům středověkého hradu, korytu vyschlé řeky se zbytky husté břečky na dně. Nebylo vidět do stran, vysoko nahrnutý sníh vyvolával klaustrofobii, člověk snadno propadal fatální představě zmaru, přímé cestě na hřbitov. Existujeme, protože musíme, uctíváme početí jako posvátný zázrak, lpíme na životě, jehož smysl nechápeme. Stavíme, boříme, plodíme i zabíjíme, vše s chutí, samozřejmostí a arogancí. Píšeme zákony a obcházíme spravedlnost, spolehlivě slepou jako Bůh, který nás stvořil k obrazu svému, takže si o něm nemyslíme nic lichotivého. Jsme kusy masa v solární troubě značky Země. Dusíme se ve vlastní šťávě, kořeníme penězi, kariérou, slávou a mocí v naději, že se upečeme v něco vznešeného, zasluhujícího nesmrtelnost. Cílem je cesta, jistotou smrt. Život je totéž, co umírání. Hrozné! Můžeme o tom diskutovat, můžeme s tím i nesouhlasit, ale to je tak všechno, co s tím můžeme udělat. Járové Cimrmanové, Bludní Holanďané, jízliví vtipálci s chabým smyslem pro humor. V kosmu družice, na kopcích antény. Podél silnic dopravní značky a v autech navigace. Cesta je komfortní cíl.

Jel jsem do Oder, bezvýznamného městečka v nitru Moravské brány. Tísnilo se nenápadně v úžlabině mezi jesenickými vrchy, obtékanými plytkou kamenitou říčkou. Poznával jsem domy s šedivými fasádami i nevelké, svažující se náměstí s morovým sloupem, radnicí a zanedbaným hotelem Max. Tady se vdávala Helena. Na sedlové střeše se vrstvil sníh, obrovský val trčel na jejím okraji a prohýbal zrezivělý okap, z něhož visely tlusté dlouhé rampouchy. Brzy povolí, uvolní lavinu sněhu a ledu, která z výšky zasype chodník. Lidé tudy lhostejně procházeli, jen občas, aniž by se zastavili nebo uhnuli stranou, zvedli ke střeše oči.

„Katastrofa!“ říkali si rozhořčeně. „Tohle určitě zláme někomu vaz!“ Pokračovali v cestě, jako by se jich to netýkalo, přesvědčení, že projdou. Jen starší žena zůstala stát, s hrůzou v očích hleděla vzhůru.

„Proboha, proč se s tím nic nedělá?“ stěžovala si

76

Miroslav Sehnal ....................................................... Hodinu v nebi Miroslav Sehnal ....................................................... Hodinu v nebi


kolemjdoucím lidem. „Vždyť to někoho zabije!“ Couvala se zakloněnou hlavou až k okraji chodníku, na zledovatělém obrubníku jí uklouzla noha, zavrávorala a plácla sebou do špinavé břečky. Z ruky jí vylétla kabelka, dopadla obloukem na mřížku kanálu.

„Sakra, babko, kam čumíš?!“ zařval na ni řidič z okýnka stříbrného fordu. „Málem jsem tě přejel!“ Poklepal si na čelo a kroutil nechápavě hlavou.

Žena se odrážela rukama, klouzala po zadku zpátky na chodník. Seděla teď přímo pod převisem z rampouchů a zledovatělého sněhu, bolest v kotníku jí vehnala do očí slzy. Sténala a prosila o pomoc.

Od morového sloupu ji pozoroval mladík v upnuté bundě, ve vteřině se rozhodl, stáhl si na oči pletenou čepici a vyrazil. Klouzal po tvrdém sněhu, jako kdyby bruslil, nad kanálem se shýbl pro kabelku, popadl ji a prchal dál.

Žena překvapeně zalapala po dechu, na okamžik necítila bolest.

„Zloděj!“ ječela. „Chyťte ho!“

Od radnice se blížil hladce oholený elegán, slyšel křičet ženu a viděl utíkajícího mladíka, nezadržel ho, jen se za ním ohlédl. S rukama v kapsách došel ke

76

Miroslav Sehnal ....................................................... Hodinu v nebi Miroslav Sehnal ....................................................... Hodinu v nebi


stařeně, chvíli rozmrzele váhal, nakonec jí pomohl vstát.

„Je vám něco?“ zeptal se otráveně.

„Ukradl mi kabelku!“ ukázala směrem, kde mladík zahnul do postranní uličky.

„Co noha?“ zajímal se muž. „Můžete se postavit?“

„Čert vem nohu!“ vřískala. „Chyťte toho hajzla!“

Hroty rampouchů trčely nad jejich hlavami jako lesklé obelisky, ledové memento mori, hrozba, která už nebyla důležitá.

Někde tady žila i Marie. Dávno jsme se rozvedli, a nebýt Heleny, která si usmyslela, že ji musím vést k oltáři, patrně bychom se už nikdy nesetkali. Nepřekonatelný odpor. Uvedla to ve své žádosti o rozvod, důvod, který mě bytostně ranil. Ulpěl mi ve vědomí jako nesmytelná špína, do masa vypálený cejch. Vrátil jsem se od soudu a vrhl se pod sprchu. Drhl jsem si celé tělo, až mi zrudla kůže, ale pocitu ponížení jsem se tím nezbavil. Přidala se k němu bezmocnost a deprese. Připadal jsem si znásilněný, zbavený hrdosti a cti. Zoufale jsem hledal způsob, jak na Marii zapomenout, ale nešlo to. Vídal jsem ji i ve svých snech, přál jsem si, ať se omluví a vezme svá slova zpátky.

98

Miroslav Sehnal ....................................................... Hodinu v nebi Miroslav Sehnal ....................................................... Hodinu v nebi


Mohli jsme se potkat na pohřbu strýce Vaška, myslel jsem, že si s ní konečně promluvím, ale přijela místo ní Helena. Když jsme se s Marií rozváděli, nechodila ještě do školky. Buclíček s faldíky na zápěstí, prostě dítě jako každé jiné. Pochopila, že ji po letech nepoznávám, nechala mě v nevědomosti, zosnovala bizarní hru. Koupil jsem jí svatební šaty a přijal pozvání do Oder. Přijel jsem v domnění, že se narychlo žením, a stal jsem se otcem, který vdává dceru. (Všechno jsem popsal v Hodině pod drnem, tak si tu knížku někde sežeňte.)

Svatební hostina byla v hotelu Max, bezkonkurenčně nejlepším, protože jiný ve městě neexistoval. Dlouho jsem se nezdržel, ale dost na to, abych potkal Filipa. Bylo mi trapně, nevěděl jsem, co říct. Otec a syn – dva cizí lidé. Spojovalo mě s ním jen jeho příjmení.

„Poslyš, ty jsi ale vyrostl!“ řekl jsem s přehnanou bodrostí, což bylo všechno, na co jsem se zmohl.

Zdvořile se pousmál a šel si vzít jednohubku.

Pozoroval jsem nenápadně Marii, čas jí na kráse příliš neubral, jen ji malinko přeskupil. Byla teď míň ohnivá, a víc elegantní. Marie, má ideální žena. Mohl

98

Miroslav Sehnal ....................................................... Hodinu v nebi Miroslav Sehnal ....................................................... Hodinu v nebi


jsem si s ní konečně promluvit, uskutečnit, co jsem si mnohokrát představoval. Nenašel jsem odvahu, nevěděl jsem, jak začít. Všechno, co jsem si připravil a tisíckrát v duchu opakoval, mi připadalo najednou hloupé. Potlačil jsem zbabělost a šel se s ní aspoň rozloučit.

Helena si všimla, jak jí podávám ruku, zvedla se rychle od stolu a zamířila k nám.

„Loučíte se jako dva diplomaté!“ smála se. „To si nedáte pusu?“

Marie mě políbila na tvář, rty měla stejné, jaké jsem si pamatoval, teplé a měkké. Přesně takové jsem miloval.

„No tohle?!“ mračila se žertem Helena. „Copak jste soudruzi?! Tomu říkáte pusa?!“

Marie zvážněla, odhrnula si z čela ofinu. Vypadala najednou přísně.

„Starej se raději o Aleše!“ ukázala bradou na ženicha. „Nezdá se ti, že nějak moc pije?“

„Jeho problém!“ pokrčila Helena rameny. Vzala mě kolem pasu, přitiskla se ke mně bokem. Zadívala se vyzývavě na Marii. „Za pár dní je Silvestr... Můžu pozvat taťku na oslavu?“

1110

Miroslav Sehnal ....................................................... Hodinu v nebi Miroslav Sehnal ....................................................... Hodinu v nebi


Marii to zaskočilo, byla zmatená, těkala pohledem, jako kdyby s ní někdo zatočil.

„Já nevím,“ koktala. „Třeba už něco má...“

„Nemá!“ dupla Helena podpatkem. Přiměla mě, abych se jí díval do tváře. „Přijedeš... Řekni, že ano!“

Sklopil jsem plaše oči, musel jsem vypadat jako žebrající mnich.

„Pokud nebudu překážet...“ mnul jsem si rozpačitě ruce.

Uvědomil jsem si, že vydírám, nedokázal jsem na rovinu říct, že s radostí přijedu. Kousl jsem se do jazyka, ale bylo už pozdě. Zpátky se to vzít nedalo.

„Senzace!“ jásala Helena.

Marie se ke mně nenápadně přitočila.

„Pokrytče!“ špitla mi do ucha. Přidala pohled, jehož význam jsem se raději nesnažil pochopit. Musel bych ho pokládat za urážku na cti.

Helena mě doprovázela ke dveřím, cestou mi vysvětlovala, jak najdu něco, co jsem neměl nikdy ztratit. Dům, kde bydlela má rodina.

„Projedeš Odry a pak pořád do kopce. Asi tři kilometry. Kopci se říká Veselský, vesnici Veselí a u nás je veselo. Tak přijeď, bude sranda!“

1110

Miroslav Sehnal ....................................................... Hodinu v nebi Miroslav Sehnal ....................................................... Hodinu v nebi


Poslouchal jsem navigaci a všímal si značek. Jednou z nich byl ukazatel s nápisem VESELÍ. Silnice míjela odpočívadlo, stála na něm jen stará škodovka se splasklými pneumatikami, notně zavátá sněhem. Možná ji tu majitel odstavil už v létě, zaparkoval a šel si koupit nové auto. Kousek dál byl malý most přes zamrzlý potok, za ním silnice pokračovala vzhůru smrkovým lesem, ale nebyl jsem si tím jist, všude ležel sníh, souvislá běloba bez jediné stopy. Navigace mě ujišťovala, že jedu správně, o stavu sněhu mlčela. Zastavil jsem a vystoupil, motor jsem nechal spuštěný, pro jistotu jsem zatáhl ruční brzdu. Ze sněhu před mostem trčel sloup s dopravní značkou, pokrytou jinovatkou. Spleť drobných krystalků ledu a sněhu připomínala plíseň, bující v miniaturních důlcích drsné reflexní barvy. SILNICE SE V ZIMĚ NEUDRŽUJE. A je to tady!

Vrátil jsem se k autu, vypnul motor, ze zavazadlového prostoru jsem vytáhl kufr s košilemi, svetrem, oblekem, trenýrkami, pyžamem, zubním kartáčkem, lahví šampaňského, nakládanými křepelčími vajíčky, konzervou šunky, třemi skleničkami kaviáru, uzeným lososem a s asi tuctem nejrůznějších silvestrovských

1312

Miroslav Sehnal ....................................................... Hodinu v nebi Miroslav Sehnal ....................................................... Hodinu v nebi


petard. Byl to velký kufr, opatřený kolečky, což v dané situaci nebyla žádná výhra.

Zamkl jsem auto a nechal ho stát vedle škodovky, ztrácející se až po okna v závěji. Kufr byl z plastu, a nebýt koleček, která drhla a nabalovala na sebe hroudy sněhu, mohl jsem ho za sebou pohodlně táhnout jako dětské boby. Hodily by se mi sněžnice, bez nich jsem se bořil až po kolena do závějí, nechával jsem za sebou hluboké stopy, jediné, které se tu vyskytovaly. Stále jsem se ohlížel, pokaždé jsem na svém autu spočinul lítostivým pohledem. Zdálo se mi, že naříká, volá mě zpět, kňučí jako starý, opuštěný pes, zrazený svým pánem.

„Co to dělám? Kam jdu? Tohle přece nemůžu přežít!“

Mluvil jsem nahlas sám se sebou, zmítán zbabělostí Matěje Broučka i odhodláním Roalda Amundsena. Schizofrenii mi nabourával sedlák Dubský, v obou hemisférách mozku mi nepřetržitě dunělo jeho bušení pěstí do stolu. Roztrojení osobnosti. Ani jako blázen nemůžu být normální!

Furiant s polárníkem vítězili, hnali mě vzhůru Veselským kopcem, na kterém jsem neviděl nic leg

1312

Miroslav Sehnal ....................................................... Hodinu v nebi Miroslav Sehnal ....................................................... Hodinu v nebi


račního, opodstatňujícího jeho název. Byl to obrov

ský krtinec metamorfovaného jílu a prachu, břidli

ce, kvůli které ho lidé (možná zvesela) na několika

místech provrtali a nadělali v něm spletité chodby.

Kutali v nich naposledy před válkou, dnes jsou što

ly zazděné nebo alespoň zatlučené trouchnivějícími

deskami s výstražnými cedulemi VSTUP ZAKÁZÁN.

Lidé zákaz respektují, vlastně spíš nemají důvod, proč

by do páchnoucích děr lezli.

Stoupal jsem úzkou silnicí, kterou jsem pod sně

hem zpočátku jen tušil. Od místa, kde ji z obou stran

obklopoval les, se mi šlo pohodlněji. Sníh ležel jen v

příkopech, hodně ho zachytily větve vysokých smrků.

Jejich špičky se prohýbaly pod kupovitými nánosy,

připomínajícími exotické epifyty bílého mechu. Cesta

mířila vzhůru v pravidelných serpentinách, připadala

mi nekonečná, obklopovalo mě děsivé ticho, vzduch

byl podivně hustý, prosycený vlhkou šedí, podob

nou hnijícímu mléku. Čas se zastavil, větve stromů,

obtěžkané sněhem a námrazou, se pnuly bez pohnu

tí nad silnicí jako zkamenělá chapadla pravěkých

nestvůr. Plevelné keře se zbytky mrazem zčernalého a

svraštělého listí připomínaly fosílie neznámého hmy

1514

Miroslav Sehnal ....................................................... Hodinu v nebi Miroslav Sehnal ....................................................... Hodinu v nebi


zu. Jako bych překročil hranice věčnosti, v níž jsem byl odsouzen navěky bloudit. Kufr mi padal z ruky, zkusil jsem ho nést na zádech, ale příliš jsem si tím nepolepšil. Byl tuhý a neforemný, tlačil mě do lopatek a nutil jít v nepohodlném předklonu. Napadlo mě, že jsem zabloudil, vydal jsem se cestou, která nikam nevede. Mířila do mlhy přede mnou a v mlze za mnou mizela. Z nicoty jsem vyšel a do nicoty kráčím, nelze se vrátit, musím jít dál, vzhůru k věčnosti sadistického Boha.

Nepropadal jsem panice, šlapal jsem odevzdaně po zvětralém asfaltu, většinou hladkém a kluzkém, jen místy, kde byl les řidší, zavátém hlubokým sněhem.

„Dobře mi tak!“ funěl jsem při každém klopýtnutí. Nebyl v tom vztek, spíš tvrdošíjnost a odhodlání. Kráčel jsem do minulosti, hledal, co jsem neměl nikdy ztratit. Žádá – li si prozřetelnost oběť, bude ji mít!

Okolní stromy, jejichž vrcholky halily sněžné kápě, trčely nade mnou jako Bratrstvo z Pochodu kajícníků, děsivé sartenemské Le Catenacciu.

„Moje vina!“ mumlal jsem pateticky.

Ohnutý až k zemi, kufr na zádech jsem třímal oběma rukama jako velký, těžký kříž. Ztrácel jsem naději,

1514

Miroslav Sehnal ....................................................... Hodinu v nebi Miroslav Sehnal ....................................................... Hodinu v nebi


že mě tato cesta skutečně někam zavede, ale najednou

mi to nepřipadalo důležité. Nebylo podstatné kam,

ale proč. Filip a Helena. Nejhmatatelnější důkaz, že

jsme se s Marií opravdu milovali. Vytěsnil jsem je z

vědomí, pohřbil v sobě jako cosi podružného, nijak

nesouvisejícího s mou bolestí. Jen kvůli Marii, její

mu nepřekonatelnému odporu, jsem se sžíral lítostí a

steskem. Jestli se opět mineme, zůstane mi jistota, že

jsem se tentokrát opravdu snažil. Nemůžu zabloudit,

už dávno bloudím.

Les končil, silnice se přestala klikatit. Mírným stou

páním vedla zpříma na vrchol kopce, k horizontu,

kde se ztrácela v mlze. Jako by ji v těch místech pohl

covalo nebe. Z obou stran byly jen zasněžené louky,

ostrý vítr z nich zvedal krystalky ledu. Vířil je nad kra

jinou jako stříbrné konfety, obrovská mračna třpytivé

ho prachu, která hnal v divokém reji kamsi do údolí.

Louky byly vyfoukané, téměř bez sněhu. Bílou plani

nou jako kdyby prostupovala rez, na mnoha místech

bylo vidět ostrůvky zmrzlé trávy. Stál jsem na vrcholu

Veselského kopce, holém a oblém, rozděleném silnicí

na dvě téměř pravidelné půlky. Připadal jsem si jako

blecha na božím zadku, obklopoval mě mlžný opar,

1716

Miroslav Sehnal ....................................................... Hodinu v nebi Miroslav Sehnal ....................................................... Hodinu v nebi


kombiné z průsvitného týlu. Silnice mizela pod valem sněhu, obrovskou boží kostrčí, vrostlou do měkkých závějí, buclatých polštářů bílého tuku.

Jsem v prdeli.

Zavřel jsem oči a šel odhodlaně dál, připadal jsem si jako v pohádce o hloupém Honzovi, jdi a neohlížej se, jinak zkameníš! V zoufalství jsem uvěřil, že se závěj na poslední chvíli rozestoupí, nechá mě projít, ustoupí, jako Mojžíšovi ustoupilo moře. Zabořil jsem se po stehna do sněhu, vrtěl jsem divoce koleny, natřásal se a škubal sebou jako v agonii, ve smrtelném sevření neviditelného predátora. Neudržel jsem na zádech kufr, sklouzl mi po lopatce a těsně po mém boku se zabořil hranou do závěje. Mírně se nachýlil, čněl ze sněhu jako náhrobek. Otřásla mnou zimnice, tvář mi ztuhla v mrazivém závanu větru. Dýchl na mě Azrael, ledovou rukou mi osahával duši. Uslyšel jsem z výšky krákání havranů, kroužilo jich nade mnou celé hejno. Zaklonil jsem hlavu a zavřel odevzdaně oči. I cesta může být cíl.

Azrael se blížil, vnímal jsem zřetelně závany jeho křídel. Necítil jsem paniku, jen klid a smíření. Jako by mnou prostupovalo hřejivé záření, energie předků,

1716

Miroslav Sehnal ....................................................... Hodinu v nebi Miroslav Sehnal ....................................................... Hodinu v nebi


duše všech mrtvých zdejšího kraje. Něco mi šeptali,

promlouvali ke mně zastřenými hlasy, konejšivě a přá

telsky. Nemělo to význam, byla to spíš směsice tónů,

ale já jim rozuměl, věděl jsem, že mě vítají. Odhmot

nil jsem se a vznesl, neplul jsem nad loukami a lesy,

krajina se stala mou součástí, prostoupila mnou, naše

energie se vzájemně promísily. Prusové, Češi, Slezané

a Valaši, všichni více či méně dávní obyvatelé Vesel

ského kopce tvořili společnou papilární linii. Obklo

pilo mě uklidňující namodralé světlo, prosakovalo mi

víčky a vnikalo zřítelnicí pozvolným vzlínáním až do

mozku. Otevřel jsem pomalu oči, obloha nade mnou

byla průzračně modrá. Jiskřila miniaturními stříbrný

mi záblesky, zmrzlými molekulami vody, odrážející

mi sluneční paprsky. Mlha se jako zázrakem rozptýli

la, klesla hluboko do údolí, jen její nepatrné zbytky,

připomínající cáry lehkého saténu, halily zalesněné

úbočí kopce. Naskytl se mi pohled jako z Ladových

obrázků, díval jsem se do nitra Moravské brány, nád

herného přírodního úkazu. Tajil se mi dech při před

stavě stáda mamutů, táhnoucího průsmykem podél

Odry, čas ztratil význam, scenerie byla věčná, jen se v

ní střídali pomíjiví hosté. Potrhaná mlha se scukla do

1918

Miroslav Sehnal ....................................................... Hodinu v nebi Miroslav Sehnal ....................................................... Hodinu v nebi


bílých obláčků, které hnal vítr pomalu údolím jako honácký pes zatoulané ovce. Stál jsem vysoko nad nimi a připadal si jako na božím trůnu, měl jsem pod nohama nebe i zem, kolem byl oslnivý blankyt, protkaný fosforeskujícím spektrem. Tohle je místo, kde mohou žít jen Andělé.

Projelo mnou zachvění, uctivá bázeň. Opatrně jsem vzhlédl, Azrael se proměnil v hejno havranů. Vypadali mírumilovně, netečně kroužili mrazivým vzduchem. Závěj, v níž jsem až po pás uvízl, kousek dál končila. Všiml jsem si, že jsem se jí mohl snadno vyhnout, stačilo přeskočit příkop podél cesty a obejít ji po louce. Tady bylo sněhu jen nepatrně, vítr ho smetl k okraji lesa, kde jej navrstvil až k nejvyšším větvím šípků a ostružiní.

Kousek ode mě, možná dvacet kroků, jsem spatřil tmavou siluetu. Nehybnou postavu, podobnou zvětšené figurce z nějaké stolní hry. Ležela na bílé planině jako na obrovském prostěradle, při letmém pohledu si ji šlo splést s pohozenou suchou větví. Rozbušilo se mi srdce a s každým krokem, kdy jsem se k postavě přibližoval, tlouklo stále divočeji. Nemýlil jsem se. Azrael tu opravdu byl.

1918

Miroslav Sehnal ....................................................... Hodinu v nebi Miroslav Sehnal ....................................................... Hodinu v nebi


Rachitický muž, ruce i nohy měl rozhozené do stran. Bledou tvář, posetou fialovými žilkami, upíral nehybně k obloze, na které kroužili havrani. Vypadal jako převržená plastika Kráčejícího muže, leptosomní kostlivec, bronzový odlitek Giacomettiho představy. V obličeji, pod svitkem téměř průsvitné kůže, jako by neměl jediný sval. Vyčnívající lícní kosti, hranatá čelist a propadlé skráně se strništěm rezavých vousů budily děs i respekt. Oči měl široce otevřené, civěl vzhůru bez jediného mrknutí. Nejspíš tu ležel už od včerejší noci, možná i mnohem déle. Mráz ho pomalu mumifikoval, krev v žilách změnil v ledový prach, tváři dal vzezření kamenné sochy. Mátly mě jen oči. Nebyly jasné, ale ani kalné, něco mi na nich připadalo zvláštní, ale nevěděl jsem proč. Kvůli těm očím jsem se nad mužem opatrně sklonil a chystal se mu nahmatat na krku tepnu.

„Blbče!“ obořil se na mě dřív, než jsem se ho stačil dotknout. „Tos posral!“

Lekl jsem se a uskočil.

„Promiňte! Myslel jsem...“

„Jdi do prdele!“ vztekal se. „Vyplašils je! Za chvilku by po mně šli!“ Oči měl stále nepřirozeně vypoulené,

2120

Miroslav Sehnal ....................................................... Hodinu v nebi Miroslav Sehnal ....................................................... Hodinu v nebi


mrtvolně strnulé, ani jedinkrát nemrkl. Charón. Jako kdyby sestoupil z klenby Sixtinské kaple. „Parchanti nenažraní!“ šermoval rukama a ukazoval k obloze. „Teď už si netroufnou! Jsou mazaní!“ Pomalu se posadil, z náprsní kapsy špinavé bundy vytáhl placatou lahvičku s rumem. „Co chceš?!“ štěkl nepřátelsky.

Bylo mi trapně a cítil jsem se provinile.

„Nezlobte se,“ koktal jsem, „ale vypadal jste jako mrtvý...“

Odšrouboval uzávěr a pořádně si lokl. Tvář se mu zkřivila odporem.

„Vole!“ odkašlal si. „Dyť o to přece jde!“ Chystal se lahvičku vrátit do kapsy, zarazil se, chvíli zvažoval, jestli mi má nabídnout. „Známe se?“ rentgenoval mě pohledem. „Neznáme!“ odplivl si. „Tak co otravuješ?!“

„Chtěl jsem vám pomoct,“ omlouval jsem se. „No řekněte, co byste na mém místě dělal vy?“

Vrazil si lahvičku zpátky pod bundu.

„Šel bych do piče!“

Z výšky k nám dolehlo několikeré havraní zakrákání.

„Slyšíš je?“ zvedl výstražně prst. „Před setměním

2120

Miroslav Sehnal ....................................................... Hodinu v nebi Miroslav Sehnal ....................................................... Hodinu v nebi


jsou troufalejší...“ Rychle si lehl, trefil se přesně do důlku, který už před tím vytlačil do sněhu svým tělem. „Tak pojďte!“ mumlal nadrženě. „Zkuste si zobnout! Uhryznu vám palice!“

Stále jsem měl pocit, že nemohu jen tak odejít.

„Co je?!“ zvedl se na lokty. „Máš snad problém?!“ Rty měl promodralé a rozpraskané mrazem.

„Klid!“ ustupoval jsem. „Jako kdybych tu nebyl...“

Pozoroval, jak se ze závěje snažím vyprostit kufr.

„Příště jeď autobusem, turisto!“ posmíval se mi. Znehybněl, vypoulené oči upíral k šeřící se obloze. Trpělivě číhal, cosi silného ho k tomu ponoukalo. Možná Bůh.

Slunce se propadlo mezi kopce, nebylo už skoro vidět. Vystřelovalo k obloze oranžový půlkruh světla, gloriolu s množstvím barevných paprsků, klikatých nitek, které na potemnělé nebeské klenbě vytvořily sérii zářících prasklinek. Krajinu zahalila šedivá inverze, okolní kopce ztrácely obrysy, jako by je čísi pečlivá ruka přikrývala na noc mikrotenem.

V dálce jsem spatřil dům a hned za ním další, sedlové střechy pokryté břidlicí a komíny z neomítnutých cihel, chráněné plechovými stříškami, obtékanými

2322

Miroslav Sehnal ....................................................... Hodinu v nebi Miroslav Sehnal ....................................................... Hodinu v nebi


kouřem. Z některých čněla torza korouhviček, větši

na byla už dávno nefunkční, jen opravdu silný vítr

dokázal některou z nich pohnout a s nepříjemným

zaskřípěním otočit její směr. Nic, žádný náznak živo

ta, jen neuvěřitelné ticho. Zakleté království. Prostor,

čas, bdění a snění splynuly v neměnnou realitu.

Minul jsem ceduli s nápisem VESELÍ. Cesta za ní

byla prohrnutá, vysypaná drobným štěrkem, ostrou

zatáčkou mířila dál vesnicí. Před kostelem se rozši

řovala v nevelkou náves, od které mířily vyšlapané

pěšinky k brankám v dřevěných a drátěných plotech,

k zahradám kolem domů s průčelími, prokládanými

práchnivějícími masívními trámy a s kastlíkovými

okny s rozpadajícím se štukovým zdobením. Na věži

kostela byly obrovské hodiny, prorezivělý ciferník

jen s jednou ručičkou, namířenou přes cestu k hos

podě. Čas dávno neukazovaly, pouze směr k světské

mu pokušení, nástraze škodolibého Boha. Z otlučené

omítky hospody i kostela čněly bytelné háky, napí

nající přes náves ocelové lano, v jehož středu se v

mírném větru komíhala obrovská zářivka veřejného

osvětlení. Oranžový kužel světla se pohupoval vláčně

ze strany na stranu, jako kdyby ometal sníh, posetý

2322

Miroslav Sehnal ....................................................... Hodinu v nebi Miroslav Sehnal ....................................................... Hodinu v nebi




       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz - online prodej | ABZ Knihy, a.s.
ABZ knihy, a.s.
 
 
 

Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2019 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist