načítání...
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: Hodinu před svítáním -- (Ne)příjemné čtení pro složité ženy - Miroslav Sehnal; Břetislav Uhlář

Hodinu před svítáním -- (Ne)příjemné čtení pro složité ženy

Elektronická kniha: Hodinu před svítáním -- (Ne)příjemné čtení pro složité ženy
Autor: ;

Hodinové ságy Miroslava Sehnala a Břetislava Uhláře:. Hodinu před svítáním V hodině svítání Hodinu pod drnem Hodinu v nebi Hodinu v pekle Beztížná hodina Trapná hodina (zatím ... (celý popis)
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  120
+
-
4
boky za nákup

hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%   celkové hodnocení
0 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: ŽÁR
Dostupné formáty
ke stažení:
EPUB, MOBI, PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku a kopírování
Médium: e-book
Rok vydání: 2014
Počet stran: 127
Jazyk: česky
ADOBE DRM: bez
ISBN: 978-80-867-2532-1
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis

Hodinové ságy Miroslava Sehnala a Břetislava Uhláře:.
Hodinu před svítáním
V hodině svítání
Hodinu pod drnem
Hodinu v nebi
Hodinu v pekle
Beztížná hodina
Trapná hodina (zatím nedokončeno)

Zařazeno v kategoriích
Miroslav Sehnal; Břetislav Uhlář - další tituly autora:
Hodinu v pekle Hodinu v pekle
 (e-book)
V hodině svítání -- (Ne)varovné čtení pro muže i ženy V hodině svítání
 (e-book)
Hodinu v pekle -- (Ne)veselé obsese, mánie a deprese Hodinu v pekle
 (e-book)
Hodinu v nebi -- (Ne)skutečné šupy s andělskými hňupy Hodinu v nebi
 (e-book)
Hodinu pod drnem -- (Ne)konečné scény s hormony a geny Hodinu pod drnem
 (e-book)
Beztížná hodina -- (Ne)radostné rozjímání, iluze a zpytování Beztížná hodina
 
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

Miroslav Sehnal / Břetislav Uhlář

HODINU PŘED SVÍTÁNÍM

(Ne)příjemné čtení pro složité ženy

2014


3

Miroslav Sehnal ................................................................................ Vyspím se s Marií

VYSPÍM SE S MARIÍ

Zrovna jsem chtěl Marii navrhnout, abychom šli někam, kde budeme sami. Nemyslel jsem poslední řadu v kině, ani zastrčenou lavičku v parku, kterou si v nejméně vhodném okamžiku přijde očichat nadržený pes. Myslel jsem sami za zamčenými dveřmi, sami pod jednou přikrývkou. Já s Marií a Marie pro mě.

„Máš stan?“ zeptala se ve chvíli, kdy mi došly nápady. Většinu inspirovaly epizody z romantických filmů, byly nepoužitelné, i když na plátně vypadaly skvěle. K uskutečnění bych potřeboval prezidentské apartmá v Hiltonu, soukromou pláž v Karibiku nebo alespoň bazén s tlumeně světélkující vodou. Nic z toho jsem neměl a všechno ostatní mi připadalo laciné, nehodné Marie, nedůstojné mé lásky.

„Jestli nemáš stan, tak já nějaký půjčím,“ pokračovala Marie. Napadlo mě, jak málo ji znám, což mi v tom momentě vadilo míň než tušení, že ona mě má naopak dokonale přečteného. Věděla, o čem přemýšlím, a zřejmě už taky věděla, že se bez její pomoci neobejdu.

„Jistěže mám stan,“ lhal jsem.

„Prima, v sobotu si zajedeme na výlet,“ oznámila věcně. Nečekala námitky a já ani žádné neměl. Cítil jsem rozechvění a marně jsem zakrýval vzrušení.

„Víš určitě, že to chceš?“ zeptal jsem se a hlas mi přeskočil. Jako bych v té chvíli rozepínal Marii šaty. Miroslav Sehnal ................................................................................ Vyspím se s Marií

„Třeba máš jen bujnou fantazii,“ usmála se pobaveně.

Mohl jsem mlčet a vychutnávat si nádherný okamžik roztoužení.

„Ale co když...“

Přitiskla mi na rty ukazováček.

„Pssst,“ zašeptala, „ať to nepokazíš...“

Položila si mi hlavu na rameno, ucítil jsem na uchu její dech. Zvláštní hřejivé zašimrání. Zpotil jsem se a ve spáncích mi tepala krev. Byl teplý letní den a horko sálalo ze všeho, co nás obklopovalo. Přes hlavu Marie jsem viděl výkladní skříň obchodu se sportovními potřebami. Spacáky, ruksaky, stany. Snažil jsem se zaostřit pohled, ale obchod byl příliš daleko. Dokázal jsem přečíst jen nápis NÁKUP ZA PŘIJATELNÉ CENY, ale nevěděl jsem, jestli cena stanu bude přijatelná i pro mě.

„Zavolej Karlovi,“ navrhla Marie, aniž by zvedla hlavu z mého ramene.

Karel byl náš společný známý, turista a horlivý ochránce přírody. Občas nám vnucoval salát z mladých kopřiv, jíst maso v jakékoliv úpravě mu připadalo nechutné, nemorální a nezdravé. Karel uměl zuby otevřít sodovku a rozdělat bez sirek oheň. V zimě málem zmrzl, když se v parku připoutal řetězem ke staré lípě, aby vlastním tělem zabránil jejímu poražení. Prokřehl tak, že se už nedokázal sám rozvázat. Mlčky přihlížel, jak porážejí úplně jiný strom. Jak byl ztuhlý, nemohl vydat ani hlásku, takže si ho málem Miroslav Sehnal ................................................................................ Vyspím se s Marií

vůbec nevšimli. Vyslýchala ho policie, byl v blázinci a psaly

o něm noviny.

„Karel má určitě stan,“ vydechl jsem fascinován zjištěním, že mi čte Marie myšlenky. Až do té doby jsem se s něčím podobným nesetkal. Marie byla první vědma, kterou jsem miloval.

Měl jsem vlastně štěstí, že se mě nezeptala na jachtu. Jak se znám, určitě bych jí přikývl i na tento přepych a musel bych teď shánět kůlnu, ve které bych stloukl prkna budoucího plavidla.

Najednou a zcela nepochopitelně se ve mně rozprostřelo rozčarování. Nejspíš ho zapříčinila samozřejmost, s jakou jsme mluvili o stanu. Strávit s Marií noc, což jsem si z duše přál, ale neměl jsem odvahu vyslovit to nahlas, mi teď připadalo nespravedlivě jednoduché. Pryč byly bujné a rozkošně bolavé představy, při kterých byla Marie nedosažitelná, jako jablko na špici stromu v sousedově zahradě. Zmizely a ve mně po nich zbyl pocit zvláštního ponížení a prázdnoty. Marii jsem měl najednou na dosah ruky a nemusel jsem kvůli tomu vyšplhat na Čomolungmu ani zabít soka, vlastně jsem pro to neudělal vůbec nic.

„Co je s tebou?“ cvrnkla mě do nosu. „Jestli tě trápí spacák, tak já jeden mám. A je dost velký pro oba.“

„Vážně?“ usmál jsem se s posledním zbytkem nadšení. „A nechrápeš?“

„Cože?“ vytřeštila oči. „Za to budeš pykat!“ Kousla mě

6

do ramene, až to opravdu zabolelo. Pohladil jsem ji po tváři

a byl jsem rád, že přece jen neumí číst myšlenky. Bezmoc

ně jsem sledoval, jak se ve mně stupňuje pocit prázdno

ty, snažil jsem se mu ubránit, ale marně. Nejspíš jsem si

vysnil vztah, plný dojemných vzdychů, probdělých nocí a

horečného blouznění. Ale je možné, že jsem po útrapách

románové lásky zatoužil najednou hlavně proto, že s Marií

už nebudu mít šanci něco podobného zažít. Stan a spa

cák pro dva byly věci, které mé touze dávaly jistotu bezbo

lestného naplnění. Myšlenka, která mě ještě před hodinou

omračovala svou odvážností, byla najednou samozřejmá a

všední. Vyspím se s Marií.

Jeli jsme vlakem, taková dýchavičná lokálka, kterou na

této trati nechali možná z piety, ale spíš jako turistickou

atrakci. Marii se moc líbila, pobíhala po vagónu s dřevě

nými lavicemi, propukávala v nadšení a obtěžovala jím i

lidi, kteří k rekreantům evidentně nepatřili. Měli ošumělé

brašny na svačiny, noviny a karty, kterými si krátili dlouhou

chvíli. Bylo na nich vidět, že tato lokálka je jejich jediným

a navíc pomalým spojením s každodenní prací. Trochu

jsem se za ni styděl a snažil jsem se ji uklidnit. Nedala se,

chvílemi mi připadalo, že to dělá schválně, mně na zlost.

Možná chtěla zjistit, jak jsem tolerantní, jak moc ji miluji.

Pak mě napadlo, že nejspíš vůbec nic nepředstírá. Chova

la se jako cvok a zřejmě taková i byla. Přemluvila průvod

čího, aby jí půjčil čepici, a odcupitala s ním do vedlejšího

Miroslav Sehnal ................................................................................ Vyspím se s Marií vagónu. Přejeli jsme kvůli tomu stanici, na které jsme měli vystoupit.

„Tu čepici si můžu nechat,“ tleskala nadšeně, když se konečně vrátila. „Dal mi ji jen tak. Za pusinku.“

Modrá kšiltovka s nechutnými skvrnami od zaschlého potu na vnitřním lemování. Uráželo mě, že za něco takového rozdává Marie polibky. Vyčítavě jsem na ni pohlédl.

„Přejeli jsme. Budeme se muset vracet pěšky nejmíň šest kilometrů.“ Dával jsem si záležet, abych to řekl s patřičným zadostiučiněním.

„Tak ať,“ pokrčila rameny, „aspoň si něco užijeme.“ Jediným pohybem otevřela okno a vyklonila se až po pás z vlaku. Vítr jí natupíroval dikobrazí účes a škubal násilnicky bílou průsvitnou halenkou. Ještě předtím jí serval z hlavy ajznboňáckou čepici, vystřelil ji do výšky a nechal spadnout někam mezi klasy zrající pšenice.

„Je fuč,“ radovala se Marie, „ulítla do polí!“

Nechápal jsem její nadšení. Přišla o věc, za kterou zaplatila intimní měnou, a bylo jí to jedno. Vzpomněl jsem si, kolik úsilí jsem vynaložil, abych mohl Marii poprvé políbit, a cítil jsem se být podveden.

„Tobě to nevadí?“ zeptal jsem se zhrzeně.

Sotva na mě pohlédla.

„A mělo by?“

Tvář nastavovala větru, ostrý závan přijímala s přivřenýma očima a smyslně pootevřenými ústy. Právě ta Miroslav Sehnal ................................................................................ Vyspím se s Marií smyslnost, pouštěná ležérně po větru, mě nejvíce dráždila.

„Jistěže ano,“ řekl jsem s despektem. „Vždyť jsi se kvůli té čepici miliskovala s upoceným nádražákem!“

Škublo mi ve víčku, ačkoliv se v naší rodině tik nevyskytuje. Marie na mě dlouze pohlédla, měla větrem naježené vlasy, stovky bodlinek, kterými by mě nejraděj probodla.

„Teď jsi vážně hnusný,“ zamračila se a bodliny vystřelovala i z očí. „Měl by ses omluvit.“

„Proč? Vždyť mám pravdu.“

„Jak myslíš,“ pohodila uraženě hlavou. Chvíli mlčela a za tu dobu v ní uzrálo podezření.

„Poslyš,“ sykla štítivě, jako kdyby mluvila o pohlavní nemoci, „ty žárlíš!“ Uzavřela své úvahy, aniž by mi dala šanci diskutovat. O žárlivosti jsem měl jen mlhavou představu, která byla z nějakých příčin hanlivá. Nežárlím, neumím žárlit a nikdy žárlit nebudu. Líbat Marii je až nechutně snadné. To není žárlivost, ale fakt.

Vystoupili jsme na malém nádraží, kterým vedla jen jedna kolej. Stál tu domek s červeným zábradlím před vchodem, kolem byl plácek, vysypaný štěrkem, ve kterém se přehrabovalo několik rezavých slepic.

„Pomůžu ti,“ nabídla se Marie smířlivě. Chtěla vzít tašku s dekou, ručníky, konzervami a kdoví, s čím ještě. Už jsem si nepamatoval, co jsme do tašky naskládali. Miroslav Sehnal ................................................................................ Vyspím se s Marií

„V žádném případě,“ odmítl jsem hrdě. „Ty máš čáry, já mám svaly.“

Přidal jsem sebevědomý úsměv, byl to spíš pokus, který nedopadl nijak přesvědčivě. Pozérství nebylo namístě, těch šest kilometrů nás opravdu čekalo. Brzy jsem si připadal jako v papiňáku, lapal jsem po dechu a v očích mě štípal pot. Na zádech batoh se stanem, pod paží spacák a v dlani ucha objemné tašky, která se mi zařezávala do prstů. Už po prvním kilometru jsem se zaměstnával myšlenkou, jak se ctí požádat Marii, aby mi přece jen pomohla. Nemohla si nevšimnout, jak trpím, ale nezdálo se, že by to v ní vzbuzovalo soucit. Trestala mě za žárlivost, za pozérství a hlavně za tu propocenou nádražáckou čepici. I kdyby ji chtěla jen z rozmaru, měl jsem se víc snažit. Nasadit život, neváhat krást.

„Vážně nechceš, abych ti pomohla?“

Vyznělo to jako řečnická otázka, okořeněná jemnou ironií.

„Díky,“ vrtěl jsem hlavou, „až jindy. Až budeš opravdu chtít.“

Měla se zastydět a přestat hrát komedii. Utrhla chrpu, rostoucí při silnici, krátce k ní přivoněla a pak si ji zastrčila do výstřihu.

„Chceš se hádat?“ usmála se koketně. „Raději popros. Jestli nepoprosíš, budu tančit.“ Roztáhla ruce a zatočila se na patě. „Popros!“ Miroslav Sehnal ................................................................................ Vyspím se s Marií

Zatnul jsem zuby a bylo mi jasné, že promarním poslední příležitost. Žebrat nebudu. Nikdy.

„Dělej, co ti sluší,“ funěl jsem odhodlaně, „tanči!“

Skotačila prostředkem silnice, pomalu se mi vzdalovala, za chvíli jsme vypadali jako dva cizí lidé. Klopýtal jsem vyčerpáním, hekal a polykal horký prach z asfaltové okresky, plné prasklin a prohlubní s vyschlým blátem na dně. Jak romantické! Košile se mi přilepila na tělo jako odporná pavučina, v duchu jsem se častoval nadávkami, nenáviděl jsem celý svět, do kterého patřila i Marie. Čistá láska a s ní související touha hory přenášet byla najednou cosi naivního a nepředstavitelně vzdáleného. Někdo z mých předků byl nejspíš šlechtic, možná chudý, ale čestný. Pro dobré jméno žil i zabíjel. Hrál carskou ruletu a nechal si bez váhání mířit z deseti kroků na srdce. Nebýt pokrytectví a ješitnosti, které jsem měl v genech, praštil bych vším, co mi připomínalo zemskou přitažlivost. Asi bych utrousil: „Ty mi za to nestojíš, holubičko!“ A bylo by po lásce. Rozvalil bych se do stínu některé ze starých jabloní, které rostly po obou stranách prašné silnice, a čekal bych, až pro mě přijede sanitka nebo funebráci. Šel jsem shrbený a zbědovaný, ale šel. Nebyl to důsledek mého hlubokého milostného poblouznění, kterému bych obětoval všechno, ale vzdoru, vyvolaného mnou k sobě samému. Útrapy jsem vnímal jako daň za svůj výjimečný původ, držel jsem se na nohou, protože nikdo si nezasloužil vidět, jak vysílením Miroslav Sehnal ................................................................................ Vyspím se s Marií

11

padnu. Marie podezřele zmlkla, držela se najednou blízko

mne, byla ve střehu pro případ, až se svalím bezvládně na

horký asfalt. V očích měla obdiv i pýchu, neboť se domní

vala, že harakiri, kterého byla svědkem, je pácháno kvůli

ní. Lichotilo mi, co si myslí, a chtěl jsem, aby to tak zůstalo.

Sešli jsme ze silnice na polní pěšinu, která nás zavedla k

travnatému svahu s několika olšemi. Dole se rozprostírala

hladina přehradní nádrže, břeh byl posetý chatkami, stany

a kempinkovými přívěsy. Dokázal jsem to! Svalil jsem se

naznak do trávy, tepalo mi ve spáncích a vlasy jsem měl

slepené potem. Viděl jsem jen oblohu a ostré slunce, zavřel

jsem oči a pod víčky mi tančily barevné mžitky. Nevnímal

jsem nic než slast z vítězství a nového nabírání sil. Přál

jsem si, aby o mém hrdinství věděl celý svět, pomalu jsem

se posadil, ale nikdo ze spousty lidí, kteří tu v plavkách

hráli odbíjenou, slunili se na kostkovaných dekách a popí

jeli z plastových kelímků pivo nebo limonádu, mi nevěno

val jediný obdivný pohled. Zjistil jsem, že postrádám Marii,

jediného svědka mé nezištné oběti. Čekal jsem uznání,

pohlazení, možná by mi stačilo i jediné milé slůvko. Zmi

zela, což jsem nečekal. Odešla bez varování, opustila mě

v okamžiku, kdy jsem ji nejvíc potřeboval. Byl jsem dotče

ný a zmatený, plahočil jsem se k přehradě, protože si to

přála Marie, jen kvůli ní jsem všechen bágl dosmýčil až

sem. Pokud tu není, jsem tu zbytečný i já. Rozhlížel jsem

se nevěřícně po okolí, náhlý pocit bezradnosti a smutku

Miroslav Sehnal ................................................................................ Vyspím se s Marií mi sevřel vnitřnosti. Uklidnilo by mě jen zjištění, že Marii někdo v nestřeženém okamžiku zavraždil a hodil její tělo na dno přehrady.

Spatřil jsem ji opřenou o kapotu stříbrného mercedesu, rozmlouvala s mužem v bílém saku a s pečlivě sestřiženými světlými vlasy. Všechno se ve mně vzbouřilo, mozkem se mi přehnala tlaková vlna, která ze vzpomínek, myšlenek a pocitů udělala homogenní směs. V hlavě jsem měl najednou cosi beztvarého, produkujícího vztek. Nevěděl jsem, proč ani o čem Marie s mužem rozmlouvá, ale už samotný fakt, že mě opustila, aby se s ním dala do řeči, mi připadal neomluvitelný. I kdyby mu jen vysvětlovala, kde je půjčovna loděk, což nebylo pravděpodobné, nic by to nezměnilo na jejím činu, hanebném podrazu. Povrchní, falešná, neschopná hlubšího citu. Taková tedy byla. Marie, má ideální žena.

Nejspíš převedli řeč na mě, podívali se mým směrem, rychle se na něčem dohodli a šli mi naproti. Chlap přibližně v mých letech, možná o něco starší. Hladce oholená tvář vypadala jako z vosku, křečovitý úsměv odhaloval dokonale vybělené zuby. Dával si záležet, aby se při chůzi ležérně podlamoval v kolenou. Už jenom chybělo, aby mi ho Marie představila jako bratrance z matčiny strany nebo jiného příbuzného. Nevěřil bych jí a nevěděl jsem, jak se zachovám.

„To je náhoda,“ sdělovala mi Marie s přehnaným nadšením. „Nejmíň rok jsme se neviděli. Zajímavé, nemyslíš?“

Mně to připadalo spíš podezřelé. Marie se tvářila žoviMiroslav Sehnal ................................................................................ Vyspím se s Marií álně, což mi k ní vůbec nesedělo, nejspíš setkání předem zinscenovala, aby demonstrovala, co všechno našemu vztahu obětovala. Mohla žít s hezounem, který by ji zahrnul přepychem, měl jsem být tedy vděčný, že dala nakonec přednost mně.

„Tak to je Zbyněk,“ oznamovala mi vesele, „můj bývalý...,“ rozpačitě si odkašlala, nemohla najít vhodné slovo.

„Spolužák?“ pomohl jsem jí otázkou. Bylo mi jasné, kdo je Zbyněk, jen jsem si najednou nepřál, aby to Marie řekla nahlas. V tom okamžiku bych uvítal, kdyby mi naservírovala třeba i bratrance, byl bych jí zkrátka vděčný za jakoukoliv milosrdnou lež.

„Ano,“ přikývla váhavě. „Byla jsem ve druháku, když Zbyněk maturoval. Kdyby mi nepomohl s matikou, tak určitě rupnu.“

Stačil by spolužák, matiku si mohla odpustit. Když už kecá, nemusí glorifikovat jeho zásluhy, i bez toho jsem byl za blbečka.

Podal jsem Zbyňkovi ruku, dokonce jsem se usmál, ačkoliv jsem měl chuť vrazit mu pěstí do nosu. Setkali jsme se pohledem, v očích jsem mu zahlédl opak toho, co se snažil dávat najevo. Navenek byl přívětivý, radost z našeho seznámení ovšem rozhodně neměl. Byl jsem na tom stejně, takže zbývala jen Marie. Pokud ani jí nepřinesla tato fraška potěšení, pak je zbytečné, abychom ji dál hráli. Vyplázněme na sebe jazyky a v klidu se rozejděme. Miroslav Sehnal ................................................................................ Vyspím se s Marií

„A jakému druhu matematiky se věnujete dnes?“ zeptal jsem se s patrnou ironií v hlase. „Počkejte, budu hádat...Že by to byla vypočítavost?“

Připadalo mi to výstižné, ale u Marie jsem nebodoval. Věnovala mi pohrdavý úšklebek.

„Nebuď trapný...“

Všiml jsem si, že se za mě stydí, což mě uráželo. Na trapné pocity neměla právo, snad si nemyslela, že si s jejím bývalým padneme do náruče, nastrkáme její fotky do společného alba a budeme kamarádi?

Zdálo se, že Zbyňka se má poznámka nijak nedotkla.

„Počítače a výpočetní technika, říká vám to něco?“ usmál se sebevědomě. „Chcete si o tom povídat?“ Díval se na mě shovívavě a s despektem, zaškatulkoval si mě jako exota, který přežívá jen díky zoologickým zahradám. Měl mě za pitomce a Marii to nevadilo.

„Máš krásný fáro,“ odvedla řeč k stříbrnému mercedesu.

Napadlo mě, že po něm zatouží jako po nádražácké čepici a začne licitovat. Bál jsem se domyslet, co všechno by byla ochotná nabídnout.

„Já vím,“ přikývl Zbyněk polichoceně. „A taky dost drahý. Chtěla by ses projet?“

Ulevilo se mi, protože Marie zavrtěla hlavou.

„Ani ne, možná později. Trmáceli jsme se vlakem a pak jsme ještě hodinu šlapali pěšky. Hrůza! Hodím se do plavek a budu se opalovat.“ Miroslav Sehnal ................................................................................ Vyspím se s Marií

Dost mě tím ranila, protože ještě nedávno jsem měl pocit, že jízda vlakem byla naplněním jejího celoživotního snu. Uvažoval jsem, kdy se vlastně přetvařovala, a dospěl jsem k závěru, že ve vlaku. Aby mnou mohla manipulovat, farizejsky předstírala nadšení. Jak podlé!

„Cože?“ vytřeštil Zbyněk překvapeně oči. „Ty jsi tu vlakem? Příště mi zavolej. Telefon mám pořád stejný. Znáš ještě moje číslo, nebo snad ne?“ Věnoval mi opovržlivý pohled, chlap, který jezdí na rande vlakem, byl podle něj ubožák.

„Mně se to docela líbilo,“ připustila váhavě Marie. „Aspoň mám zajímavý zážitek.“

Hřejivý pocit, že se mě konečně zastala, okamžitě vyprchal. Místo romantický řekla zajímavý, což mě definitivně odzbrojilo. Nebylo pochyb, že bez skrupulí střídá masky a pod každou z nich navíc skrývá pokaždé jiný obličej. Ze všeho nejvíc mě uráželo, že zná i po roce Zbyňkovo telefonní číslo. Cítil jsem, že rezignuji, zmocnila se mě apatie, zmizela chuť dál o Marii usilovat. Přesvědčení, že si svého favorita už dávno vybrala, fungovalo jako sedativum. Připadal jsem si nadbytečný, a co víc, začalo mi to být lhostejné.

„Postavím stan,“ navrhl jsem odevzdaně. Vytřepal jsem do trávy obsah ruksaku, ozvalo se cinkání kovových kolíků a teleskopických tyčí. Poklekl jsem k hromádce nejrůznějších věcí, mlčky jsem se v ní přehraboval. Hlavu jsem měl skloněnou jako před popravčím špalkem. Miroslav Sehnal ................................................................................ Vyspím se s Marií

„Proboha,“ zhrozil se Zbyněk, „pod tím se dá spát?“ Pohlédl na Marii jako na tvora z jiné planety. „Neblázni, u hráze je skvělý hotel. Jestli máš problém s penězi, tak řekni. Já to za tebe zatáhnu...“

Cítil jsem hořkost, v ústech se mi vytvořila hustá slina. Chvíli jsem bojoval s nutkáním plivnout Zbyňkovi do tváře.

„Uvidíme,“ řekla neutrálně Marie, „teď to neřeš.“ Svlékla si halenku, hodila ji na hromádku věcí, které jsem vysypal z ruksaku. „Chci se opalovat.“ Zula si boty a vysoukala se z džínů. Měla na sobě bílé dvoudílné plavky, přesně takové, které se po namočení přilepí na kůži a zprůsvitní. Uprostřed kalhotek měla vyšito KRÁSKA V NESNÁZÍCH.

„Půjdeme si zaplavat?“ navrhl Zbyněk.

Možná jí ty plavky sám kdysi koupil. Nevadilo mu, že jsou po namočení průhledné, vidět Marii na veřejnosti nahou mu nejspíš činilo zvrhlé potěšení.

„Já nevím,“ přemýšlela nahlas. „Raději bych se projela na lodičce. Nepůjčíme si plachetnici?“

„Dobrý nápad,“ lísal se Zbyněk. „Tady je hlava na hlavě. S plachetnicí se dostaneme dál od břehu a aspoň si pořádně zaplaveme.“

Snaha, s jakou chtěl Marii dostat do vody, mi připadala úchylná.

„Tak na co čekáš?“ pobízel ji netrpělivě. „Ber ručník a jdeme plachtit.“ Tvářil se jako prodavač cukrové vaty a sňatkový podvodník v jedné osobě. Miroslav Sehnal ................................................................................ Vyspím se s Marií

„Ty s námi nepůjdeš?“ dotkla se mě nečekaně Marie. Otázkou překvapila i Zbyňka, který byl přesvědčený, že mě dostatečně zostudil a definitivně vyřadil ze hry.

„Vážně bys chtěla?“ vzhlédl jsem k ní nevěřícně.

„Proč ne?“ pokrčila rameny, jako by nechápala můj údiv. „Bude to prima. Aspoň si užijeme trochu romantiky.“

Kdyby vynechala romantiku, nejspíš bych jí zase uvěřil.

„Promiň, nemám zájem. Ve třech si užívat nechci.“

„Neblázni,“ kárala mě jako trucovité děcko, „vždyť o nic nejde.“

Chtěl jsem se nechat přemlouvat, bylo to příjemné a cítil jsem zadostiučinění.

„Někdo musí hlídat věci,“ namítl jsem v naději, že Marie bude v přemlouvání pokračovat.

Zbyňkovi to znělo logicky.

„To je fakt,“ podíval se směrem k autu, „lidi dnes kradou jako straky.“

Překvapila mě drzost, s jakou předpokládal, že mu ohlídám i jeho fáro.

„Tak dobře,“ souhlasila Marie. „Ale buď tu hodný,“ štípla mě varovně do tváře.

Nezmohl jsem se na slovo, cítil jsem, jak ze mne vyprchávají poslední zbytky sebevědomí. Zase jsem si připadal jako blbec.

„Postav stan,“ zamávala mi z dálky, „ať si mám kde převlíknout plavky!“ Miroslav Sehnal ................................................................................ Vyspím se s Marií

Z tranzistorového rádia kousek ode mne notoval zpěvák chraplavým hlasem, že štěstí je krásná věc, ale prachy si za něj nekoupíš.

S lítostí i vztekem jsem pozoroval, jak plachetnice s Marií a se Zbyňkem odrazila od břehu, plula po hladině trýznivě pomalu, snesitelnější by bylo, kdyby vystřelila jako raketa a zmizela mi z očí. Plavky měla Marie stále ještě suché, jejich bílá barva odrážela slunce stejně jako plachta, kterou vítr nijak zvlášť nenadouval. V slunci ostře zářila i stříbrná metalíza mercedesu, u kterého se občas zastavil zvědavec, nakukoval závistivě dovnitř, pokyvoval uznale hlavou. Chvíli jsem měl nutkání nechat všechny věci ležet v trávě, zamířit nejkratší cestou k nádraží a odjet prvním vlakem zpět do města. Chtěl jsem dát Marii najevo, že ji nepotřebuji a nedovolím, aby si se mnou zahrávala. Musel jsem ji potrestat, ale zároveň mě napadlo, že bych tak mohl potrestat především sám sebe. Mučil bych se představou, co právě dělá, a hlavně, co s ní dělá Zbyněk. Zůstal jsem, protože mě víc než vidina dalšího ponížení děsila obava, co nastane, když odejdu. Pustil jsem se do stavění stanu, moc mi to nešlo, protože jsem se nedokázal soustředit. Přistihl jsem se, jak kovové stanové kolíky, vyrobené ze silného ocelového drátu opatřeného hrotem, zabodávám vztekle do země. Mísila se ve mně závist s nenávistí, připadalo mi nespravedlivé, že právě já jsem takový nuzák. Stavěl jsem stan blízko cesty, na které jen pár metrů ode Miroslav Sehnal ................................................................................ Vyspím se s Marií mne stálo Zbyňkovo auto. Jeho blízkost mě zraňovala, ale zároveň mě i čímsi fascinovala. Jako by mi do žil pumpovala adrenalin, který mi vracel sílu a bojovnost. Už jsem neuhýbal očima, když mě oslnilo světlo, odražené od stříbrné karoserie, díval jsem se pevným pohledem, jako bych hleděl Zbyňkovi přímo do očí. Mně strach nenažene, já se jeho prachů nebojím. Usoudil jsem, že auto je vším, čím Zbyněk ve skutečnosti byl. Prázdnou skořápkou, dutým plechem pod slupkou drahého laku.

„To je váš meďour?“ oslovil mě podsaditý muž v důchodovém věku, přes rameno nesl starou brašnu z hovězí kůže se spoustou různě velkých přihrádek. Nejspíš si na přehradě přivydělával jako výběrčí. „Tady nesmíte parkovat,“ rozkládal bojovně rukama. „Za to je pokuta.“

V zamyšlení jsem na něj pohlédl, skoro jsem ho nevnímal, ve tváři jsem měl v tom okamžiku bezduchý výraz.

„Jste slepý?“ rozčiloval se muž. „Tamhle máte značku jako hrom.“

„To není moje auto,“ namítl jsem rozpačitě, „jenom ho tak trochu hlídám.“

„Co tím myslíte?“ změřil si mě podezíravým pohledem. „Řekněte rovnou, že škudlíte. Koupíte si drahý fáro, ale dát pár drobňáků za parkování je vám líto...“

„Není moje,“ dušoval jsem se.

Rozhodl se dokázat, že lžu.

„Jak myslíte,“ zvedl varovně obočí. „Zavolám odtaMiroslav Sehnal ................................................................................ Vyspím se s Marií



       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz - online prodej | ABZ Knihy, a.s.
ABZ knihy, a.s.
 
 
 

Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2019 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist