načítání...
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

Kniha: Hodinu nevíš -- Strhující příběh nemocničního vraha s unikátními materiály z natáčení filmu - Dan Svátek

Hodinu nevíš -- Strhující příběh nemocničního vraha s unikátními materiály z natáčení filmu
-15%
sleva

Kniha: Hodinu nevíš -- Strhující příběh nemocničního vraha s unikátními materiály z natáčení filmu
Autor:

Kniha k filmu, který reaguje na nedávný skutečný případ nemocničních vražd, dramaticky líčí ne tak docela fiktivní příběh člověka, který ve skutečnosti dostal označení ... (celý popis)
Titul doručujeme za 3 pracovní dny
Vaše cena s DPH:  199 Kč 169
+
-
rozbalKdy zboží dostanu
5,6
bo za nákup
rozbalVýhodné poštovné: 69Kč
rozbalOsobní odběr zdarma

hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%   celkové hodnocení
0 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: » Computer press
Médium / forma: Tištěná kniha
Rok vydání: 2009-08-24
Počet stran: 104
Rozměr: 170 x 243 mm
Úprava: 128 stran : ilustrace (převážně barev.), portréty
Vydání: Vyd. 1.
Vazba: vázaná s laminovaným potahem
ISBN: 9788025122785
EAN: 9788025122785
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis / resumé

Scénář k celovečernímu filmu režiséra Dana Svátka, inspirovaného příběhem tzv. heparinového vraha, který si za své oběti zvolil bezbranné pacienty. Součástí knihy je i knižní předloha psychiatra Miroslava Skačániho, z níž scénář čerpal.

Popis nakladatele

Kniha k filmu, který reaguje na nedávný skutečný případ nemocničních vražd, dramaticky líčí ne tak docela fiktivní příběh člověka, který ve skutečnosti dostal označení „heparinový vrah“. Co se odehrává v mysli mladíka, který páchá ty nejtěžší zločiny – několikanásobné vraždy a má přitom pocit, že vlastně koná dobrou věc? Co nutí nadějného a inteligentního adepta medicíny od základů změnit svůj pohled na svět a páchat na lidech zlo? Hrozná představa, když vraždí člověk, který je všem nápomocný, ochotný a obětavý i na úkor vlastního pohodlí Člověk, kterého dobře znáte, denně jej vídáte a máte ho vlastně docela rádi… Sledujte s námi příběh, tak, jak se mohl stát nebo se v budoucnu kdykoliv znova stát může. Nedávno medializovaný příběh „heparinového vraha“ nás zasáhl na citlivém místě. Ano, tohle se opravdu mohlo potkat kohokoliv z nás. Bestiální vrah nepáchal své nepochopitelné zločiny „někde ve světě“…tohle už se opravdu odehrálo hodně blízko! Hynek se zamkne v kabince a sedne si na zavřenou mísu. Dívá se na své ruce, které se roztřesou. Uvědomí si, že se právě stal vrahem. Ne, to nebyla eutanazie. To nebyla pomoc trpícímu a umírajícímu. To byla obyčejná, chladnokrevná vražda. On pana Sládka jednoduše zavraždil. Píchl mu smrtící injekci. Vtom se mu zvedne žaludek, Hynek se otočí a vyvrátí obsah žaludku do záchodové mísy. Pak si na ni opět sedne. „Já jsem tak blbej… Bože já jsem blbej. Já jsem ho…“ Kniha obsahuje: - kompletní scénář k filmu Hodinu nevíš - kompletní knižní předlohu Vraždy ze závisti - fotografie z natáčení filmu Hodinu nevíš (příběh nemocničního vraha)

Předmětná hesla
Kniha je zařazena v kategoriích
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

47Příběh nemocničního vraha

Daniel pomalu zavřel dveře do místnosti, v níž strávil

posledních asi deset minut. Udělal několik krokůsměrem k oknu a svalil se do volného křesla, které stálo

trochu bokem od ostatních křesel a židlí obsazených

mladými lidmi. Přivřel oči a zhluboka vydechl.

Takže konec, pomyslel si. Ano, konec, poslední pokus

v životě je za ním. Napětí, jež pociťoval v posledních

dnech, se pomalu ztrácelo. Podíval se na hodinky. Půl

druhé. Byl jedním z posledních z jejich skupiny, kteří

absolvovali tu torturu ústního zkoušení.

Rozhlédl se kolem sebe. Úzká chodba už bylapolorázdná. Většina těch, kdo se účastnili ústníchpohovorů, už byla pryč. Jak jim všem bylo pracovnicí

děkanátu sděleno, počítač zpracuje výsledky tak do

šestnácté hodiny, a ty pak budou vyvěšeny ve velkém

sále v přízemí budovy.

Ano, Daniel byl na přijímací zkoušce. Ještě jednou se

podíval kolem sebe. Všichni ti, kteří se společně s ním

pokoušeli probít sítem zkoušky do prvního ročníku

lékařské fakulty, byli ve věku kolem devatenácti let. Cítil

se mezi nimi jako stařík. Vždyť před několika dny mu

bylo rovných pětadvacet. Bylo to jistě správnérozhodnutí, že v tomhle roce s těmi pokusy dostat se naněkterou z lékařských fakult v republice skončí.

Opět zavřel oči. Před jeho vnitřním zrakemdefilovalo posledních šest let jeho života. Viděl sám sebe jako

čerstvého maturanta. Moc se neučil, ale maturituzvládl celkem bez problémů. Z jeho třídy na gymnáziu se

na medicínu hlásilo šest lidí. Tlustá Veronika to vzdala

po prvním pokusu a nastoupila na jakousi technickou

fakultu. Tři další udělali přijímačky na první pokus a na

odvolání, doslova s odřenýma ušima, se po třechneúspěšných pokusech dostal na studia medicíny iposlední, Jarda Vomáčka. Ten Vomáčka, jehož znal od dětství

a který na gymnáziu prolézal z ročníku do ročníku spíše

z laskavosti gymnaziálních profesorů než pro svéznalosti. Ano, uměl to s nimi se všemi. Ten jeho nevinný

pohled musel učarovat všem profesorkám bez ohledu

na věk a překvapivě si, bůhví čím, dokázal na svojistranu získat i všechny profesory. A tenhle Vomáčka dostal

možnost pokusit se zvládnout náročné studiummedicíny a získat titul doktora.

Daniel musel uznat, že ty přijímací zkoušky hodně

podcenil. Věděl, že fyzika je jeho slabina, ani v chemii

nikdy neexceloval, ale věřil, že i přesto to zvládne. Ale už

první pokus v Praze byl pro něj zklamáním. Jenom něco

přes sto uchazečů z těch asi šestnácti set, kteří sedostavili ke zkouškám, skončilo za ním. Pro něj byl vyhrazen

poslední list na vývěsce mezi těmi nejhoršími.

A následovaly další neúspěchy. Šesti sté padesáté

místo mezi více než tisícovkou uchazečů bylo jeho

maximem.

Celý rok se jenom tak flákal. Občas nějaká brigáda,

ale o žádnou kloudnou práci nezavadil. Nechtělo se

mu pracovat za téměř minimální plat. On, který mířil

podstatně výš. Vždyť lékařské povolání bylo jeho snem.

A sny se musí plnit. Ani jej nenapadlo, že by mohl

zkusit studium na jiné vysoké škole, ať už technického,

nebo ekonomického směru. Byl přímo posedlýmyšlenkou stát se lékařem, o ničem jiném ho nenapadlo

ani uvažovat.

Další červen. Opět se přihlásil na všechny fakulty

a absolvoval všechny zkoušky, jež bylo možnéabsolvovat. A opět nic. Ani se tomu moc nedivil. Po celý rok

se do knížek ani nepodíval a to, co uměl k maturitě, už

dávno zapomněl. Nejvíc ze všeho mu vadily vyčítavé

pohledy a poznámky jeho matky. Jedináček, kterého

musela živit stárnoucí matka ze svého nízkého platu.

Celý rok ji konejšil, že přeci nezačne kdesi zbytečně

pracovat, když za pár měsíců už bude studovat vPraze nebo Brně.

Po druhých neúspěších se rozhodl pokusit senajít přiměřené místo, ale nebylo to lehké. Gymnaziální

vzdělání mu nedávalo moc možností.

S blížícím se červnem jeho odhodlání stoupalo.

Požádal své profesory chemie i fyziky z gymnázia, zda

by jej mohli doučovat. Uspěl. Snažil se, jak se jenom

dalo, i když měl pocit, že se za ty dva roky úplnězapomněl učit. Jakoby jeho mozek už nebyl schopenpřijímat další vědomosti. Bylo to trápení, ale i tak věřil,

že teď to zvládne.

Hned první pokus vypadal nadějně. Po písemných

zkouškách byl jen dvacet míst pod čarou, ježznamenala jeho splněný sen. A pak přišla ústní zkouška. Ne, tu

otázku z fyziky nebyl schopen zodpovědět. Nikdy nic

takového neslyšel. Možná, že se to kdysi učili, ale nic

si z toho nepamatoval. Tří sté pořadí nedávalo žádnou

šanci dostat se na fakultu alespoň na odvolání. Nic, opět

nic. A další pokusy dopadly ještě hůř.

A opět jenom náhodné práce, stále větší problémy

s matkou, která ze svého vdovského důchodu amizerného platu už nebyla schopna ani ochotna ho dál živit.

Vraždy ze závisti

knižní předloha k celovečernímu filmu

Miroslav Skačáni

I.


48 HODINU NEVÍŠ

Zkusil se připravit na přijímací zkoušky sám. Nikdy

v životě tolik neseděl nad knihami, jako tomu bylo ty

dva měsíce. A nic. Snad nejhorší výsledky ze všech

pokusů za všechny čtyři roky.

Strýc mu našel celkem klidnou a slušně placenoupráci v nějaké firmě. Jaro opět zaklepalo na dveře a Daniel

učinil další pokus připravit se ke zkouškám. Ale láska

překazila jeho odhodlání. Jakoby ji na něj seslal sám

ďábel, aby mu zabránila dostat se na vysněnouškolu. Nebyl schopen se soustředit na učení a přijímací

zkoušky dělal jako ve snách. City úplně oslepily jeho

mysl. A jak zkoušky skončily (samozřejmě zase sneúspěchem), pominula i láska. Jeho vyvolená odjelapracovat do ciziny a už se neozvala.

Alkohol se na nejbližších několik měsíců stal jeho

novou láskou. Matka ho vyhodila z domu. Ani se na

ni nezlobil. Proč? Vždyť žít s věčně opilým synem, jenž

nemá peníze, nemohlo být pro ni vůbec lehké. Naštěstí

s novým rokem jakoby do něj vešla nová míza. Dokázal

se alkoholu zbavit. Nebylo to lehké, ale především musel

opustit svoji starou partu, která jej provázelaposledního půl roku. Sehnal si literaturu a pustil se doučení. Současně se rozhodl, že to budou jeho poslední

pokusy. Šest let boje. Ano, pořád toužil být lékařem.

A opět neúspěchy.

A dnes poslední pokus. Po písemné části zkoušek se

pohyboval kolem dvoustého místa. Kdyby náhlezrušili ústní část zkoušek, jak se občas kvůli počasí zruší

druhé kolo soutěží ve skocích na lyžích, znamenalo by

to pro něj vytoužený úspěch.

Když vkročil do místnůstky plné květin a uviděl před

sebou zkušební komisi, jakoby se mu v té chvíli zavřely

všechny dveře, jeho život skončil a jeho touhy zůstaly

navždy nenaplněné. Měl pocit, že ti tři se na něj dívají

jako supi, co chtějí sníst svoji kořist.

„Vám je už pětadvacet let, že, pane Michálku?“ zeptal

se jej předseda komise, aniž by zvedl hlavu.

Danielovi vyschlo v krku. Začíná to špatně.

„Ano,“ zašeptal.

Předseda komise sepjal ruce a udiveně se na něj

podíval.

„Ale než skončíte studium, bude vám více než třicet

let. Není to pozdě začínat s tak náročným povoláním,

jako je lékař?“

Daniel chtěl něco říct, ale neměl sil. Bylo mu jasné,

že tady nemá šanci.

Ty otázky, jež dostal, nebyly ani těžké, ale po tom pro

něj šokujícím úvodu už se nebyl schopen soustředit.

A tak před chvílí zavřel dveře zkušební místnosti

a teď seděl v křesle. Cítil se osamoceně. Úplně sám

na celém světě. Bylo mu jasné, že se rozhodl správně.

Vždyť mu to jasně naznačil i předseda komise. Nemá

tady co dělat. Ale znal přece i mnohem starší studenty!

Ale začínající více než třicetiletý lékař? Než uděláatestační zkoušky, bude mu nejméně šestatřicet, snad i víc.

A v délce praxe bude po celý život zaostávat za těmi

ostatními, kteří začali studovat v devatenácti.

Ti lidé kolem, co se nervózně pohupovali na židlích

nebo procházeli po chodbě, byli ještě mladí. Cítil se

nejenom osamocený, ale i starý, hodně starý. Jakoby

za tu poslední chvíli zestárl nejméně o deset let. Jeho

sny se rozplývaly.

Ne, ještě má dvě hodiny. Dvě hodiny naděje, že tovyjde. Možná se ti tři nad ním smilovali a dali mu hodně

bodů, aby se na školu dostal. Možná, že když vyšel ven,

ta mladá asistentka, co se na něj celkem mile a s účastí

dívala, se usmála na toho bručouna předsedu komise,

asi nějakého zbytečně důležitého profesora, avymohla na něm, aby chudáka mladého muže tak netrápili

a umožnili mu stát se lékařem.

Všechno se v něm vzepjalo. Proč nemůže býtlékařem? Proč?! Vždyť to byl jeho dávný sen. Už jako dítě

vyšetřoval babky fonendoskopem, jejž mu kdysi daroval

jeden ze sousedů, který lékařem skutečně byl. Toužil

lidem pomáhat, léčit je, uzdravovat. A po večerechpotají četl zdravovědu, kterou měli doma a již jeho matka

asi zdědila ještě po svých rodičích. Proč nemůžestudovat tak, jako stovky ostatních, kteří přijímacízkoušky udělali? Vždyť medicína není jenom o fyzice nebo

chemii. A on by se učil! Klidně i celé noci, aby to zvládl.

Nebál by se žádného z předmětů. Jistě by školudodělal. Znal několik lékařů. Byli to lidé jako ostatní. Byli

mezi nimi takoví, jichž si vážil jako nikoho jiného, ale

i takoví, kterým by nesvěřil do péče ani svého psa.Jistě, v každé profesi se najdou ti dobří i ti špatní. A on

by byl tím dobrým. Vážil by si lidí a pomáhal by jim

ze všech sil. A takoví, jako ta komise, mu v tom už

tolikrát zabránili.

K čemu jsou dobré přijímací zkoušky? Vždyť i při

nejlepší vůli nemohou být spravedlivé. Možná testy

ještě jakž takž, ale ústní zkoušky? Tam přece sehrává

důležitou roli i lidský faktor. A na ten on zatímpokaždé doplatil.

Minuty ubíhaly pomalu. Chodba se užvyprázdnila, zůstaly tam jenom dvě dívky, které si mezi sebou

pořád povídaly. Neměl chvíli klidu. Měl by se jít raději

někam projít. Podíval se na hodiny. Byly pomalu čtyři.

Za chvilku už to bude venku.

Po schodech vyběhla nějaká dívčina a zamávala na

další holky.

„Evo, Jano, pojďte, už to tam věší.“

Dívky vstaly a rychle se vzdálily směrem keschodům. Daniel zůstal na chodbě sám. Ještě chvíli počká,

než zástupy před výsledkovými listinami zmizí. Pak

se v klidu podívá. Má přeci času dost. Alespoň si ještě

o chvíli prodlouží naději, že mu to na poslední pokus

vyšlo.

Hodiny ukazovaly téměř půl páté, když pomalu sešel

po schodech do vestibulu. Uviděl je z dálky. Ty papíry

plné jmen, jež visely na improvizovaných stojanech.Příběh nemocničního vraha

Kolem nich se motalo už jenom několik opozdilců.

Tak odkud začít, pomyslel si. Začne od konce.Poslední místo, zasmál se útrpně. Jakýsi Štěpán Silný. Tak

Štěpáne, tobě to tedy nevyšlo. Ale jsi ještě mladý,šanci určitě budeš mít. Předposlední Jarmila Veselá. Tak

Jarmilo, ty dnes taky moc veselá nebudeš. Ale vždyť

to je úplně jedno, uvědomil si Daniel, poslední nebo

o pět set míst vpředu, to bylo úplně totéž. Znamenalo

to jenom jediné – že dotyčný u zkoušek neuspěl. Ne,

nebude to natahovat. Podívá se na list, který protínala

tlustá vodorovná rudá čára. Čára života a smrti. Nad ní

to byl život. Studentský život, jejž nikdy nepoznal a asi

ani nepozná. Právo na šanci školu ukončit a dělat práci,

která jej bude bavit. A pod ní? Smrt. Jistě, ne doslovně,

ale z jeho úhlu pohledu asi skutečně definitivní konec.

Exitus, jak se smrt označuje v lékařské terminologii.

Jak humánní název. Odchod. Odchod z tohoto života.

A v jeho případě? Odchod taky. Jiný, ale i tak definitivní.

Podíval se na papír a zrak mu padl na jméno. Ano, bylo

to jeho jméno, o tom nebylo pochyb. DanielMichálek. Tlustá rudá čára protínala mezeru mezi čísly dvě

stě a dvě stě jedna. A k jeho jménu bylo jakoby přisáté

číslo dvě stě osmdesát.

Krev se mu nahrnula do hlavy. Exitus. Odchod.Definitiva. Poslední naděje právě umřela.

Obrátil se a loudavě se pustil směrem k východu.

Cítil se jako ve snách. Jedna kapitola jeho životadefinitivně skončila. A ta druhá? Nová? O té vlastně nikdy

nepřemýšlel.

Ne, ani nyní nebude. Na to teď bude mít uždostatek času.

Dveře budovy se za ním samy zavřely. Jakoby mu

chtěly naznačit, že tady nemá co pohledávat. Svěží

vzduch mladého léta ovanul jeho obličej. Na jedné

straně z něj spadlo napětí, jež souviselo sezkouškovým stresem, ale ihned cítil, že jeden stres bude brzy

vystřídán stresem druhým. Co dál? Na nikoho se už

nemohl spoléhat. Z firmy jej vyhodili, když dopráce opakovaně přišel opilý, a bylo jasné, že strýc mu

už podruhé pomocnou ruku nepodá. A matka? Té by

měl už pomalu začít pomáhat on a neočekávat, že jej

snad bude živit.

Park plný zeleně se nacházel kousek od pro něj tak

nešťastné budovy. Sedl si na první lavičku pod košatým

stromem. Ne, teď to nebude řešit. Pocítil hlad. Vždyť od

rána nic nejedl. Dosud neměl na jídlo ani pomyšlení.

V první řadě se nají. Pak teprve bude v klidupřemýšlet, jak dál. Kde se zaměstná, kde bude bydlet a z čeho

bude žít. I oženit by se možná měl nebo si alespoň

najít trvalý vztah. Záviděl spolužačce, kterou nedávno

potkal, že už má dítě. Rodičovský pud se i u něj začínal

pomalu hlásit k životu.

Jakýsi stín zakryl slunce, jež spoře prosvítaloširokou korunou stromu. Zvedl hlavu. Nad ním stál mladý

muž v jeho věku a zeširoka se na něj usmíval. Daniel se

usmál taky a hbitě vstal. Toužil po tom, aby zde potkal

někoho známého, někoho, kdo by jej zbavil tohohrozného pocitu osamění, co jej právě tak strašně sužoval.

A jakoby ho někdo vyslyšel, první známá tvář.

Poznal jej na první pohled, i když se neviděli téměř

od maturity. Byl to Jarda Vomáčka, ten flákač zgymnázia, jenž jen tak tak prolézal ročníky střední školy,

aby se nakonec dostal na medicínu.

„Danieli, tak tebe bych tady nečekal!“ s radostívykřikl Jarda a objal Daniela. Ten jeho objetí opětoval.

Oba mladí muži si sedli na lavičku.

„Tak povídej, co je u tebe nového?“ pobídlDaniela Jarda.

Danielovi moc do řeči nebylo.

„Zas mě vylili...“ pronesl smutně. Jeho problémy

opět spatřily světlo světa.

„Ze zkoušky?“ zúčastněně se zeptal Jarda.

„Z přijímací zkoušky...“ špitl Daniel.

Jarda se na něj překvapeně podíval.

„Já ti nerozumím. Z jaké přijímací zkoušky?“

Daniel se nadechl a překvapenému Jardovi vkrátkosti popsal své studijní trable.

Bylo vidět, že tato skutečnost Jardu zaskočila. Mlčel

a díval se do země. Nastalé ticho přerušil Daniel.

„Tak o mně teď víš všechno a na oplátku mi řekni

něco o sobě,“ pronesl s nucenou veselostí.

Jarda chvíli mlčel, pak se úkosem podíval naDaniela.

„Neměl bych tě asi dráždit, když jsi v takovém

rozpoložení, ale právě jsem udělal poslední státnici.

Z interny. Sedmnáctého července budu mít promoci.

A od srpna nastupuji do nemocnice u nás doma. Mám

místo na chirurgii.“

Odmlčel se. Mezi nimi se rozhostilo trapné ticho.

Ani jeden z nich jakoby neměl co říct. Bylo zřejmé, že

Jardovi bylo Daniela líto. Snad se ani neměli potkat.

Měl najednou divný pocit, jakoby mu tím, že právě

skončil studium, nějak ublížil.

Danielovi se hlavou honily spousty myšlenek. Tak

Jarda je už doktor. Jenom promoce a bude to mít na

papíře. Nic mu v tom už nemůže zabránit. Když tuškolu byl schopen dodělat takový mizerný gymnaziální

student, proč by ji nezvládl taky on? A Jarda bude léčit

lidi. Chirurg! Vždyť i on toužil být chirurgem. A lidé

si takového Jardy budou vážit. Ano, pane doktore sem,

pane doktore tam. A holky po něm budou toužit. Jistě,

mladý pán ve společenském postavení. A on? Nula.

Žádný titul, žádný doktor. Jenom obyčejný Michálek.

Nezaměstnaný, vyhozený z práce, bez peněz.

Že by to zkusil ještě jednou? Ještě jeden rok. Možná

to vyjde! Ne, tuhle myšlenku ihned zahnal. Aby mu zase

nějaký letitý pedagog vyčetl, co u zkoušek dělá tak starý

chlap? Už má toho dost a ponižovat se nikým nenechá,

i kdyby to byl ten nejvěhlasnější profesor v republice.

Ticho opatrně přerušil Jarda.


50 HODINU NEVÍŠ

„Ty, Danieli, a co teď budeš dělat? Máš alespoň nějaké

místo?“

Daniel pokrčil rameny.

„Snad se něco najde. To víš, nejraději bych pracoval

ve zdravotnictví, ale co tam? Nemám ani zdravotníškolu, nic, vůbec nic. Na co je mi teď maturita z gymnázia?

Kdo mě s ní zaměstná?“

Jardu jakoby osvítila spásná myšlenka.

„Danieli, já si pamatuji, že jsi vždy vynikal v biologii

a v tělovědě jsi byl excelentní. Myslím, že bysskutečně měl jít pracovat někam do zdravotnictví. Víš, když

jsem byl v naší nemocnici kvůli tomu místu, ptala se mě

paní na personálním, jestli nevím o nějakých mladých

mužích, co by u nich chtěli dělat sanitáře. Co ty na to?

Alespoň na začátek by to pro tebe možná bylo zajímavé

místo. Byl bys mezi lidmi, mohl bys jim být užitečný a ty

tvoje znalosti z tělovědy by se tam báječně hodily. Jestli

chceš, tak tam půjdu a domluvím ti to.“

Do Daniela jakoby uhodil blesk. Že ho něcotakového nenapadlo samotného. Že jsou sanitáři a hlavně

muži v nemocnici nedostatkovým „zbožím“, to slyšel

už dávno. Nemusel se ta léta potulovat po městě a hrát

si na nezaměstnaného. Mohl pracovat v pro nějzajímavém prostředí, možná i zkušenosti, jež by tam získal,

mu mohly pomoct při těch přijímacích zkouškách. Asi

mu teď Jardu posílá samo nebe.

Usmál se a podal Jardovi ruku.

„Moc ti děkuji, ten tvůj nápad je skutečně za milion.

Ale já si to tam vyřídím sám, to ještě zvládnu.“

Jarda se taky usmál.

„Tak to mám skutečně radost, že jsem ti dal tip. A jdi

za paní Tománkovou na personálním a odvolej se na

mě. Určitě bude ráda, když tě uvidí. Mladý, zdatný muž,

který je tak šarmantní, pacienti tě jistě budouzbožňovat, o tom jsem přesvědčen.“

Podali si ruce a vzájemně se poplácali po ramenou.

Daniel stál a díval se za odcházejícím Jardou. Přistihl

se při tom, že mu závidí. Ano, byla to závist, nic jiného

než závist. Všechno, úplně všechno by teď dal za to, aby

si to mohl s takovým Jardou vyměnit. Ten bude za tři

týdny promován.

Za tu dobu, co on zkoušel štěstí na přijímacíchzkouškách, tak takový Jarda a ti ostatní zvládli šest letstudia medicíny. A teď jde s kolegy do hospody oslavovat

ukončení studia. A on, Daniel, jede domů, aby sdělil

matce, že mu to opět nevyšlo. Ani na poslední pokus.

Závist hlodala v jeho duši víc a víc. V čem je takový

Jarda lepší než on? Ale za ten tip na místo je mu docela

zavázán. Jistě ho do nemocnice vezmou, možná právě

na chirurgii. Ne, na chirurgii ne. Nesnesl by, že by mu

Jarda měl dělat nadřízeného. Byl pevně rozhodnutý.

Bude sanitářem. A pak se uvidí. Možná, že se munaskytne něco lepšího, než je místo sanitáře v okresní

nemocnici.

II.

Paní Tománková byla velmi milá. Když sedozvěděla, že Daniel má zájem k nim nastoupit jako sanitář,

dost se tomu podivila.

„Víte, pane Michálku,“ začala velmi opatrně, „moc

mě těší, že máte zájem pracovat právě u nás, ale

nevím, jestli s tím sanitářským místem budetespokojen. Jistě víte, že si ještě musíte udělat kurz, ale to

určitě zvládnete levou rukou, o tom nepochybuji. Ale

mám trochu obavy, abyste nám za chvíli neutekl.“

Daniel se na ni překvapeně podíval. PaníTománková pokračovala a volila slova velmi obezřetně.

„Víte, řekla bych, že na to místo jste... jste... příliš

vzdělaný a vaše intelektová kapacita vás jistěpředurčuje i k jiné práci, než je právě tahle. Myslím, že

pokud se vám u nás zalíbí, mohl byste uvažovat

o tom, že byste si udělal zdravotnickou školu.Většinu předmětů z gymnázia byste nemusel absolvovat

a ty odborné byste určitě zvládl. Z naší strany byste

k tomu měl plnou podporu.“

Daniel se usmál. Slova paní Tománkové mulichotila. Už dlouho jej nikdo tak hezky nezvedl z toho

bahna vnitřních komplexů, neschopnosti ahlouposti, ve kterém se topil a nebyl schopen si sám pomoct.

Tohle paní Tománkové nikdy nezapomene. Určitě

jí přinese alespoň malou kytičku. A o té škole bude

určitě uvažovat.

Do práce nastoupil hned počátkem července. Byly

dovolené a jeho ruce se ukázaly být velmi užitečné už

od prvního dne. Naštěstí jej nenutili, aby nastoupil

na chirurgii. Byl přidělen na interní oddělení avelmi jej to potěšilo. O to víc, když tam hned prvního

dne uviděl mladou sestřičku, která se na něj mile

usmála, jenom co překročil práh oddělení.

Rychle se s oddělením sžil. Cítil se v nemocnici

jako doma a brzy si stále víc uvědomoval, co pro něj

práce ve zdravotnictví znamená. Jarda Vomáčka se

nemýlil – už během několika týdnů, co v nemocnici

pracoval, se stal oblíbencem všech pacientů ipacientek oddělení. Co jej těšilo nejvíc, práce s lidmi

jej bavila a neštítil se jí. Spíše mu připadalosměšné, když se jedna z mladých doktorek pozvracela

poté, co vešla do pokoje, ve kterém ležela pokálená

pacientka.

Měl dobré pozorovací schopnosti, a tak měl za

krátkou dobu důkladně přečteny všechny pracovníky oddělení.

Primář byl už pán v letech, do důchodu mu moc

nechybělo, a jak Daniel brzy vycítil, ani se mu tam



       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz - online prodej | ABZ Knihy, a.s.
ABZ knihy, a.s.
 
 
 

Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2018 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist