načítání...
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

Kniha: Hodina mezi psem a vlkem - Silke Scheuermannová; Eva Hermanová

Hodina mezi psem a vlkem
-15%
sleva

Kniha: Hodina mezi psem a vlkem
Autor: ;

Netrpělivě očekávaný první román Silke Scheuermannové Hodina mezi psem a vlkem (2006) podává působivý portrét dezorientace mladé generace, která hodně žádá, ale ve všednodenním ... (celý popis)
Kniha teď bohužel není dostupná.

»hlídat dostupnost


hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%   celkové hodnocení
0 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: KNIHA ZLÍN
Médium / forma: Tištěná kniha
Rok vydání: 2017-02-01
Počet stran: 116
Rozměr: 20 cm
Úprava: 114 stran
Vydání: Vyd. 1.
Název originálu: Stunde zwischen Hund und Wolf
Spolupracovali: z německého originálu ... přeložila Eva Hermanová
Vazba: brožovaná lepená
ISBN: 9788087162231
EAN: 9788087162231
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis

Netrpělivě očekávaný první román Silke Scheuermannové Hodina mezi psem a vlkem (2006) podává působivý portrét dezorientace mladé generace, která hodně žádá, ale ve všednodenním životě zmateně tápe. Vypravěčka se po letech odcizení setkává se svou sestrou Ines, impulzivní malířkou a také alkoholičkou. I když se nechce znovu vrátit do své dřívější role její zachránkyně, je protikladným světem své sestry přitahována. Poté, co se zamiluje do jejího přítele, paradoxně začíná příběh jejich usmíření.

Související tituly dle názvu:
Hodina mezi psem a vlkem Hodina mezi psem a vlkem
Skácel Jan
Cena: 159 Kč
Mezi psem a vlkem Mezi psem a vlkem
Sokolov Saša
Cena: 249 Kč
Hodina vlků Hodina vlků
Bergman Ingmar
Cena: 199 Kč
Hodina vlků Hodina vlků
Bergman Ingmar
Cena: 297 Kč
Hodina vlků Hodina vlků
Sládek Martin
Cena: 246 Kč
Zákazníci kupující knihu "Hodina mezi psem a vlkem" mají také často zájem o tyto tituly:
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

Silke

Scheuermannová

Hodina mezi psem a vlkem


Copyright © Schöffling & Co. Verlagsbuchhandlung GmbH,

Frankfurt am Main 2007

Translation © Eva Hermanová, 2009

Cover and layout © Lucie Mrázová, 2009

ISBN 978-80-87162-23-1

The translation of this work was supported by a grant

from the Goethe-Institut that is funded by the Ministry

of Foreign Affairs.


7

To ráno nejsem nic, jenom světlá kontura na prosklené

stěně úzké chodbičky mezi vířivkou a bazénem,x-násob

ný světelný odraz dávno ukončeného života, nestydatá

kopie první věty. Ze štěrbin mezi okenními tabulkami, na

kterých byly v pravidelných vzdálenostech nalepenysi

luety ptáků, jsem cítila chladný průvan. Ve skleněnéka

bince na opačném konci haly, mezi dveřmi do pánských

a dámských převlékáren, seděl plavčík, tlustý a jako vždy

v bílém. Jeho spokojený obličej mi připomínal cukráře,

který už má den za sebou, ale stále ještě v pracovním

tady jen tak posedává. Věnoval se tranzistoráku,nesly

šela jsem, jakou hudbu si naladil. V černých plavkách

a bosá jsem šla ke dvacetipětimetrovému bazénu apo

stavila se na jeho okraj, připravená skočit šipku.

Sestra se rozloučila před pár minutami. Vynořila se

náhle z šatny, právě když jsem chtěla skočit do vody.

Pozorovala jsem její postavu na blýskající se skleněné

stěně bazénu, byla velmi bílá až průsvitná, způsobil to

odraz neonových světel na stropu haly. Volajíc pozdrav

chvátala přímo ke mně, já jsem však ustoupila krokstra

nou, abych se vyhnula jejímu objetí, což způsobilo, že na

mokrých dlaždicích uklouzla, ruce jí vystřelily dovzdubr />

8

chu, zakolísala, ale jen na chvíli, pak se zase narovnala.

Je mrštná, má hezká sestřička, ta si tak snadno před

někoho na dlažbu nelehne.

Plavčík se podíval naším směrem, možná si nebyljis

tý, jestli jsem do ní nestrčila, protáhla jsem obličej a on

rychle otočil hlavu pryč od nás směrem k neporušené

hladině bazénu. Sledovala jsem jeho pohled. Hladká

modrá plocha. Jak ráda bych se do něj ponořilasko

kem po hlavě, který by hladinu jen nepatrně zvlnil, pak

bych si uplavala svůj obvyklý počet bazénů, jeden za

druhým, a automaticky přestala na všechno myslet. Ines

kývla směrem k vířivce, ostentativně cvakala zuby,jas

ně, chtěla se ohřát, už zase je jí zima, mé velké sestře.

Na těle se jí třpytily kapky vody, její mokré vlasy byly

tmavé, skoro až hnědé. Dlouhé nohy, postava jakopře

sýpací hodiny. Co tady chceš? zeptala jsem se a ona

pokrčila rameny: Potkat se s tebou. Podívala jsem se

směrem k prosklené kabině a pomyslela si, že někde

na světě musí být podle všeho cukrář, který mi bude na

první pohled připomínat plavčíka. Za skleněnou stěnou

byl venkovní areál, pohroužený do zimního šera. Vtom

to ročním období se nepoužíval – vypuštěné bazény,

plochy s udusanou trávou, která se teď přes zimu měla

zotavit, na sebe naskládané, plachtami zakryté a naže

lezných řetězech zavěšené útvary, židle, stojící osaměle

mezi stromy, věděla jsem to, ale nic z toho jsemnemoh

la rozeznat, teprve za hodinu by mělo začít svítat. Znovu

začalo pršet, kapky smýkané větrem narážely dooken

ních tabulek a stékaly, neustávající pohyb směrem dolů,

stále pršelo, dny začínaly pozdě a končily brzo, venku

bylo mrazivě. Pohybovala jsem se z jednoho vytápě

ného prostoru do druhého. Bazén, redakce, knihovna.

Když jsem večer nemohla spát, vybalovala jsem krabice


9

po stěhování. Ines jsem neřekla, že jsem sepřestěhova

la z Říma do Frankfurtu. Z důvodů, které jsem si chtěla

nechat pro sebe, jsem se se sestrou už dlouhá létane

stýkala a cizina mi to ulehčila, bylo to tak lepší.

Kolem nás prošli čtyři plavci, vytrénovaná lýtka nado

tek blízko. Pozorovala jsem toho prvního, jak dokonale

vklouzl do vody a začal plynule plavat, ostatní honá

sledovali, plavali ve svých drahách, obrátka, pravidelné

tahy kraulem, vypadalo to hezky, jako příklad hodnýná

sledování. Brzo budu také tak plavat, hned, jakmile Ines

odejde, už cítím chladivou, průzračnou vodu na své kůži.

Zatím jsem jen svižně stříhala nohama těsně podhladi

nou, čímž jsem ji lehce zvlnila, určitý druh gymnastiky

v beztížném stavu. Ines líčila, jak mě našla. Četla mou

reportáž, která vyšla v místních novinách, a díkyregi

onálnímu obsahu zprávy došla k závěru, že už možná

znovu bydlím ve Frankfurtu. V redakci dostala mouad

resu, přišlo jí vtipné, jak se vyjádřila, zkusit se se mnou

potkat jednou ráno v bazénu, který byl blízko mého

bydliště. Přijde ti to vtipné? zeptala jsem se, ona to ale

nepochopila, místo toho poznamenala: Držíš se svých

zvyků, že ano? Ano, řekla jsem, zvyků. V myšlenkách

jsem byla u svých nových kolegů. Jeden, ten hezčí, nosil

stále obleky od Armaniho. Jen od Armaniho, a všichni

ostatní chodili v džínách a ve svetru.

Proč ses odstěhovala z Říma, chtěla vědět Ines azepta

la se takovým tónem, jako by tu otázku už jednoupolo

žila a nedostala odpověď. No, řekla jsem a poškrábala

se na klíční kosti, německé noviny už nenakupovaly tolik

reportáží. Jen málo dopisovatelů pracovalo pro více listů

najednou, řekla jsem, a taky proto, že jsem tady dostala

dobrou nabídku. Zatímco jsme se bavily, všimla jsem si,


10

že se jí potem orosilo čelo, já jsem se taky necítila dobře

a možná to bylo tím, že náš rozhovor byl stálebezvý

znamnější – bavily jsme se o výhodách a nevýhodách

Frankfurtu vůči Římu, přičemž Frankfurt, kdo by si topo

myslel, nedopadl v tom srovnání příliš dobře. Zírala jsem

na velkoryse rozmístěné nálepky ve tvaru černýchkří

del, které měly chránit ptáky před nárazy do skleněných

tabulí bazénu. Nebyla to standardní forma nálepek, ne,

vypadali jako ručně namalovaní, tihle excentričtí, velcí

černí ptáci. Ines mezitím zmlkla a já jsem se nesnažila

v rozhovoru pokračovat. Řekla ještě pár obecnýchfrá

zí a pak, po čtvrthodině, se rozloučila a nechala mě ve

špatném rozpoložení. Přihlížela jsem, jak vylezla z vody,

drahé plavky přilepené na těle, černé a mokré jako svět

venku, od kterého nás dělila jenom skleněná stěnaba

zénu, a pomyslela si, že nejsem nic, nic než drobnási

lueta v koridoru mezi vířivkou a tímto velkým bazénem.

Pak jsem konečně začala plavat.

Seděla ve vstupní hale na jedné z plastových židlí,schou

lená, na klíně červenomodrou sportovní tašku. Obličej

měla nenalíčený a samou skvrnu, v očích slzy, byl to ten

obličej, kterým dosáhla všeho, co chtěla, znala jsem ho,

ten vyděračský výraz. Sotva jsem slyšela, co říká, ale

rozuměla jsem, protože jsem odezírala z jejích bledých

rtů. Bolela ji hlava a chtěla, abych ji pozvala na kávu.

Jasně, řekla jsem a oplatila jí její šarmantní úsměv.Mi

nimálně jsem se o něj pokusila, protože vnitřně jsem

byla úplně rozhozená, jak málo se věci mění, myslela

jsem si, má sestra, která používá stále stejné triky. Už

zase cíleně využívala svou tělesnou křehkost, abyně

čeho dosáhla. Dříve jí často tekla krev z nosu, když se

jí něco nelíbilo, nejlépe u večeře v otcově přítomnosti.

Vypadalo to, jako by si ani nevšimla, jak před ni na bílý


11

ubrus dopadají tmavé kapky krve, ale otec, který svého

miláčka stále pozoroval, si pospíšil, aby donesl žínku

namočenou v ledové vodě a položil ji na její krk a pak,

když krev přestala téct, ukroutil z ubrousku dvě malé

zátky, které jí strčil do nosních dírek. Moje slůňátko, říkal

s láskou, pak ji posadil na zelenou pohovku před televizi

a dovolil jí vybrat si film, na který jsme se pak všichni po

večerních zprávách dívali. Mezitím jsem u opuštěného

stolu zhltla všechny zbytky od večeře, ze všech čtyřtalí

řů, jen Inesin nakousnutý chleba, na kterém jsem tušila

krev, jsem nechala ležet.

Venku přestalo pršet, vzduch byl plný čerstvého ozonu,

nejraději byste jej naplnili do aromasprejů a rozprášili

po bytě, ale v tramvaji, která se s kolébáním a skřípěním

rozjela, bylo nesnesitelné vlhko. Nalevo i napravokapa

la voda z deštníků. Dala jsem Ines přednost. Narazila

okamžitě do ženy, která před sebou zaparkovalašpina

vý hnědý kočárek. Dávejte přece pozor, nadávala žena

a má sestra zmizela se sklopenou hlavou mezi ostatními

cestujícími, na jednu až dvě minuty jsem ji ztratila vano

nymní mase, pak jsem ji znovu objevila, seděla načtyř

sedačce u okna ve směru jízdy, sportovní tašku na klíně.

Místo vedle ní bylo prázdné, ale na protějším sedadle

seděl muž s jestřábím obličejem. Jeho dotěrný úsměv se

mi nelíbil, nechtěla jsem si k nim přisednout. Kývla jsem

na Ines a postavila se na prázdné místo u dveří. Několik

stanic jsem odtamtud svou sestru sledovala. Jak tamse

děla, v olivově zelené bundě, ruce vnořené do sportovní

tašky, vypadala zmrzle a zdála se mnohem drobnější,

než byla, bezvýznamné, bledé stvoření. Zatímco jsem jí

dávala znamení, že tady, v Textorské ulici, musímevy

stoupit, ptala jsem se sama sebe, co po mně chce. Minuly

jsme starou ženu, která se s napěchovanými a v bočních


12

spojích natrženými plastovými taškami usadila včekár

ně a ostýchavě nám kývla na pozdrav. V tmavě hnědém,

ke krku zapnutém kožešinovém kabátku, s velkýmavy

strašenýma očima a výraznými chloupky pod nosem mi

připomínala starého unaveného králíčka.

V předsíni blikal záznamník. Sobota ráno, ani ne deset

hodin, to je absurdní doba na telefonát, okamžitě jsem

věděla, že byl určený pro Američanku, která v bytěbyd

lela přede mnou, takže jsem Ines řekla, aby se tuza

tím v klidu rozhlédla, než to vyřídím, a s napětím jsem

zmáčkla tlačítko play. Jistý Frances, kterého jsem znala

už z více než dvanácti předchozích vzkazů, prosil, abych

mu konečně zavolala. Snažně prosil: Susan, please,

Darling, cítila jsem rozčarování v jeho lehce zastřeném

hlase, které se s každým dalším telefonátemstupňova

lo, došla jsem k závěru, že to s oběma neskončí dobře.

Od jiné pravidelné telefonistky, která byla očividně se

Susan zadobře, jsem už věděla, že tito dva mají vážné

problémy. Ta žena už nezavolala, pravděpodobně měla

od Susan nové číslo. Odložila jsem si kabát a přetočila

Susanin příjemný hlas: Tady je Frankfurt 615673,pro

sím, zanechte zprávu, měla jsem ten hlas ráda anechtě

la vzkaz měnit. Chceš kávu, Ines? zavolala jsem a šla

do obývacího pokoje, uprostřed kterého stála má sestra

bez hnutí. Ruce v kapsách světle zeleného svetru ska

pucou, vlhké vlasy stažené do copu, dívala se naskle

něné balkonové dveře, ta topornost v jejím postoji mě

donutila jednat, rezolutně jsem kolem ní prošla,odsunu

la skleněné dveře a vyšla ven, přičemž můj pohledau

tomaticky sklouznul na kamennou podlahu balkonu. Na

zemi, ozářený jasným světlem z obývacího pokoje, byl

zřetelně vidět malý tmavý flek. Po mém nastěhování tam

ležel mrtvý špaček, křídla roztažená, hlavu zvrácenou.


13

Přestože očividně narazil do okenní tabule, vypadal jako

zardoušený, mnohem více jako oběť vraždy než nehody.

Tenkrát jsem si navlékla jasně žluté gumové rukavice

a strčila jej do sáčku na odpadky, který jsem hnedza

nesla do dvora. Pochovala jsem ho ve staré papírové

krabici, zabaleného v denním tisku, který psal o dalších

neštěstích, a jako malou obětinu jsem přihodila ty žluté

rukavice. Teď jsem si na to znovu vzpomněla a taky na

to, že jsem si už několikrát slíbila, že koupím pár těch

nálepek s ptačími motivy, které jsem viděla v bazénu,

pokaždé jsem to ale pustila z hlavy. Náraz mrazivé

ho vzduchu jako by mi vlepil facku za ucho. Ve dvoře

tančila plastová krabice, stoupala a klesala a točila se,

jako by visela na neviditelné niti. Vyhrnula jsem si límec

u svetru.

Ines, která krvavou skvrnu přirozeně neviděla – jak taky,

byla docela malá –, si stoupla vedle mě, obě jsme se

opřely o balkonovou zídku a dívaly se do dvora,pozo

rovaly bez hnutí a mlčky čtyři popelnice a řaduzane

dbaných keříků rajčat. Po chvilce se Ines začala plácat

zkříženýma rukama po zádech, střídavě se předkláněla

a zakláněla, rty měla fialové od zimy. Občas, řekla jsem,

si tady hrají dva kluci ze sousedního domu, jejich hry

jsou skutečně pozoruhodné, navzájem se mučí – tady

jsem přestala, něco jsem zaslechla, slabý, naléhavý

zvuk, to Ines cvakaly zuby, a přestože by sipravděpo

dobně ještě nějakou dobu zdvořile prohlížela ten smutný

výhled, požádala jsem ji, aby šla znovu dovnitř. Zatímco

se posadila na kuchyňskou židli a třela si zmrzlé ruce,

sundala jsem z regálu krabici s kávou, pak jsem si ale

uvědomila, že jsme ještě nevybalily vlhké věci. Mámpo

věsit i tvé plavky, aby uschly? zeptala jsem se.Okamži

tě mi podala kousek vlhké látky a já ho vzala špičkami


14

prstů. Brzo ty beztvaré vlhké kousky visely vedle sebe

na topení v koupelně, zatímco my jsme seděly v kuchyni

u stolu, o nic životaschopnější. Při vaření kávy jsemlo

mozila, Ines se snažila mě zabavit, vyprávěla mi o svém

novém příteli a o tom, že v poslední době byla máloza

městnaná a měla špatnou práci. Přinesla jsem dva velké

šálky kávy, k tomu sušenky a zapnula rádio. Hráli jarní

valčík, teď, v polovině ledna. Ještě při prostírání se Ines

odmlčela a zírala na kuchyňský stůl. Zase jsme bylypo

tichu. Jako u flirtování: každý čeká, že ten druhý udělá

první krok, každé drobné zaváhání vnímá jakoodmítnu

tí pozvánky ke společnému tanci. Říkala jsem si, že by

se mohla víc snažit, když se tak vnutila, a začala jsem

znovu, tentokrát s potlačenou zlostí v hlasevychvalo

vat Řím. Ines zůstala ještě asi dvacet minut, během té

doby šla dvakrát na toaletu. Naposled se vrátila ještě

s mokrými plavkami a mluvila tiše do mobilu, slyšela

jsem ji zřetelně opakovat mou adresu. Zatímcotelefono

vala, donesla jsem jí bundu. Mé gesto nepochopila jen

jako praktické, viděla jsem to na jejím ublíženém výrazu.

Snažila jsem se situaci zachránit a řekla jí, jak dobře v té

bundě vypadá.

Nepočítala jsem s tím, že mi ho bude chtít okamžitě

představit. Ano, řekla. V žádném případě, řekla jsem

já, a zatímco jsme se hádaly, zazvonil zvonek. Ten muž

se představil a podal mi ruku, která byla skoro stejně

opálená jako moje, asi byl taky nedávno na jihu.Muse

la jsem zaklonit hlavu, tak byl vysoký. Na velkém nose

měl skoro průhledné brýle, oči za skly zářily napůlzele

ně, napůl modře. Líbil se mi, i když to byl Inesin přítel.

Mohla bych, myslela jsem si, jít za Ines a říct jí, že je

hezký. Jak by asi reagovala? Protože se Inesneobjevi

la, řekla jsem Kaiovi, že sedí v kuchyni, a on okamžitě


15

vykročil rychlými kroky správným směrem. Běžela jsem

za ním. Jak víte kudy? zeptala jsem se. Odpověděl, že

staré byty v této ulici mají všechny stejnou dispozici,je

den přítel tady taky bydlel. Řekl to malinko nevlídně, jako

bychom já i jeho přítel, každý svým způsobem, byli něco

jako smutní blázni ve stejně střiženém světě, o kterém

jako jeho obyvatelé nemůžeme mít přehled. Ines seděla

schoulená v kuchyni, svého přítele pozdravila beznad

šení, tichým, unaveným tak-jsi-tady hlasem, načež Kai

chtěl okamžitě vědět, jestli jsme spolu mluvily. Mluvily?

O čem? zajímala jsem se a vypnula konečně tozatrace

né rádio. Žádná odpověď. Kai bez hnutí pozoroval Ines,

zírající do hrnku s kávou, jeho pohled se zapíchl do jejích

zad, do vlhké skvrny z kapajícího copu. Má sestra nažid

li víc visela, než seděla. Nikdy dříve mě nenapadlo, jak

může být sezení pasivní činnost. Prosím, pojďme, řekla

konečně, vzala bundu a sportovní tašku podala Kaiovi.

Líně, s přivřenýma očima, jsem pozorovala oknem, jak

jdou k neskutečně starému, tmavě modrému mercedesu,

který parkoval na protilehlé straně ulice, k autu, kterým

rádi jezdili umělci a lidé od reklamy. Je docela možné,

že Kai je také malíř. Nepoložil jí ruku kolem ramen,ne

vedli se za ruce. Pak jsem si uvědomila, že Ines na sobě

má jen svetr. V předtuše jsem šla ke dveřím, otevřela je

a skutečně, na botníku ležela, pečlivě složená, jejíoli

vově zelená bunda. Zvedla jsem ji a oblékla. Padla mi

perfektně. Párkrát jsem se v ní prošla sem a tam, apro

tože mi začalo být teplo, vyšla jsem na balkon. Venku

byli ti dva kluci, menší měl kovbojský klobouk, většíindi

ánskou čelenku. Najednou přivázal indián kovboje kpo

pelnici, tak šikovně, že když sebou škubnul, popelnice se

celá pohnula, ale velmi rychle se vyčerpáním uklidnil. Ten

větší ho bil klackem do holeně, vždycky jenom do holeně.

Popelnice stále nadskakovala. Dívala jsem se bez hnutí


16

dolů. Když jsem ty dva viděla poprvé, byla jsemvyděše

ná: Přestaňte, kruci, přestaňte, řvala jsem do dvora, ale

oba dva se začali smát a vyplázli na mě jazyk.

Večer jsem byla neklidná, bloumala jsem po bytě. Právě

jsem apaticky otevřela krabici plnou papírů, starédopi

sy, pohlednice, haraburdí, které mi kdysi připadalodů

ležité a které jsem tahala s sebou, aniž bych se k němu

někdy vrátila, když náhle zazvonil telefon. Bytem zazněl

Susanin hlas, poslouchala jsem ze svého místa napod

laze, kde jsem seděla se zkříženýma nohama, nikdo se

ale neozval, bylo slyšet jen pravidelné tútú. To je jedno,

právě jsem narazila na plechovou krabici s fotkami, ve

které byly dříve dánské máslové sušenky. Oběmaruka

ma jsem vytáhla jednu hromádku a roztěkaně a velmi

rychle ji prolistovala jako první obrázkový kinogram.Na

hoře byly fotky z Říma, vespod ty nafocené dřív, před

Římem. Jako bych vytáhla losy, stejně tak namátkově

jsem vylovila dvě fotky, docela zespodu, dětské fotky,

Ines a já na pláži. Na první jsme stály vedle sebe asmá

ly se, vlasy ostříhané na mikádo, kostkované sluneční

kloboučky, já, o čtyři roky mladší než má sestra, v ruce

kyblík a plastovou lopatku. Nosy jsme měly opálené,

světlé vlasy vybílené od sluníčka nám vykukovaly zklo

boučků. Ines byla bosá, já jsem měla sandálky, které se

daly nosit i do vody. Na druhé fotce jsme si hrály. Ines

vykukovala z písku jen hlava, já nabírala písek lopatkou,

Ines vřeštěla nadšením. Dívala jsem se na ječící Ines

a na své mladší, těžce se lopotící já. S fotkami v ruce,

lehce se třesoucí zimou, protože jsem nezapnula topení,

jsem vzpomínala. Ines tu hru milovala, bezmezně midů

věřovala, věděla, že jí nikdy nezasypu i hlavu. Měla ráda

horký písek na těle, sama si jej přihrabovala rukama, na

břicho, ramena a stehna. Já jsem se nenechalazahrabr />

17

bat, ze strachu z těsného prostoru, z nedůvěry, zjaké

hokoliv jiného důvodu. Asi mi jen bylo příliš horko. Zírala

jsem na tu fotku. Slunce, sucho, bílý písek jemný jako

pudr. Na zadní straně stálo Ostende, léto toho a toho

měsíce a roku. Učila jsem se tenkrát plavat, plavání jsem

milovala od začátku. Jedním prstem jsem pomalupřeje

la po fotce, zavřela oči, rozjasnilo se, bylo stále jasněji,

ležela jsem na ručníku, ne, stála jsem u moře, dívala

jsem se jinýma, dětskýma očima. Mžourala jsem proti

slunci, kopala nohama, voda stříkala, písek seprosí

val mými sandály, brzo uplavu. Neměla jsem horní díl

plavek, protože jsem ještě neměla prsa. Ani Ines ještě

ne, ale měla už horní díl, jako by jí v době, kdy se bude

koupat, měla narůst, byla vždycky optimistická, má velká

sestra. Když znovu zazvonil telefon, lekla jsem se jako

přistižená, položila plechovou dózu zpátky do krabice

a běžela do předsíně.

Kai se omlouval, že volá tak pozdě. Působil nervózně.

Kouřil, slyšela jsem, jak vyfukuje kouř. Musí se mnou

mluvit, řekl. O čem? chtěla jsem vědět. Dívala jsem se

z předsíně do kuchyně, ve které před chvílí stál, azno

vu si ho představovala. Seděl vzpřímený, široká ramena

opřená o židli, v ruce cigaretu, která pomalu dohořívala.

Ne po telefonu, řekl. Ne po telefonu, to mě rozveselilo.

Kde tedy? V kavárně? Souhlasil. Hodilo by se mu tozít

ra, po práci. Zítra je neděle, odvětila jsem. Zeptala jsem

se, jestli je malíř, odpověděl mi, že fotograf. Ráno má

focení. Navrhla jsem, že bych se přišla podívat, zapsala

jsem si adresu na lepicí lístek. S upomínkou, přilepenou

na ukazováčku, jsem zůstala nerozhodně stát v pokoji.

Kam s ní? Celý byt jich byl plný. Nakonec jsem ji nalepila

na zrcadlo v předsíni, vedle jedné, na níž byla adresa na

údajně nejlepšího kadeřníka ve městě, u kterého jsem


18

ještě nebyla, tip od jedné kolegyně z redakce, a nado

náškovou pizzerii, v níž jsem si nikdy neobjednalaital

ské jídlo, jen vietnamské nebo thajské.

Další den jsem vstala brzo, oblékla si novou bundu, vzala

s sebou žlutý lístek s upomínkou a seběhla schody.Ven

ku jsem zjistila, že budu potřebovat deštník a znovu jsem

se vrátila do prvního patra. O dvě ulice dál bylo stanoviště

taxi, kde stálo jediné auto, které jako by skutečně čekalo

na mě. Řidiči, který okamžitě stáhl okénko a ukázal mi

svůj opičí obličej, jsem přečetla adresu, sedla si nazad

ní sedadlo a dívala se ven. V této východní části města,

u starých továrních hal, jsem ještě nebyla. Budovy bylyta

jemné a prázdné, obrovské pozemky, zarostlé plevelem,

nabízely vynikající plácky na hraní. Vzpomněla jsem si na

kluky ze dvora, tady by si mohli nerušeně užívat svámu

čeníčka. Na parkovišti stál mezi dvěma jinými vozy Kaiův

mercedes. Zaplatila jsem taxikáři a běžela ke vchodu,let

mý pohled na oblohu dával tušit, že bude zase pršet. Ve

dveřích jsem kývla na rusovlásku s bujným poprsím, která

tady stála bez viditelného důvodu, chtěla jsem se kolem

ní protáhnout, ona ale nasadila komisní výraz a řekla: Ty

musíš být sestra Ines. Šílená podoba. Já jsem Carol.Za

vedu tě dovnitř. V hale obklopovala malá skupina černě

oblečených mladých lidí dvě vysoká, v lehkých letních

šatech oblečená děvčata, tak čtrnácti- nebo patnáctiletá,

která se s profesionální lascivností opírala o pobořenou

zeď. Kolem nich horečně poskakoval fotograf – nebyl to

Kai –, chvíli klečel, chvíli se opíral o zeď, objektiv stále

namířený na dívky. Chceš se podívat? zeptala se Carol.

Slabě jsem přikývla na souhlas. Provedla mě kolemsku

pinky, opatrně stiskla kliku, otevřela jedny černé dveře

vedoucí z haly a postrčila mě do uzavřeného prostoru.

Jeho atmosféra byla úplně jiná, byl tmavý a těsný avládbr />

19

lo v něm soustředěné ticho. Tápala jsem opatrně po zdi

před sebou, abych se lépe zorientovala. Na židli,nasvíce

né bílým světlem, seděla velmi stará paní, jejíž obličej byl

plný tak jemných vrásek, že se téměř slévaly do hladké

plochy, byl to úplně nevinný, dětský obličej. Obličej, který

byl starý minimálně sto let, a přece měl člověk pocit, že

přes něj vidí osmdesát, možná devadesát let zpátky to

malé děvčátko, kterému tenkrát patřil. Pozorovala jsem

její lehce vrásčité ruce složené v klíně, které mipřipomí

naly pařáty, pařáty mytického, nadpozemského ptáka.

Česala ji černě oblečená asistentka, ta stará paní se ale

nestarala o to, co s ní dělají, lehce nasvícená seděla na

židli a šířila kolem sebe prázdnotu jako opuštěný ostrov.

Byla jsem tak ponořená do toho obrazu, že jsem sebou

až cukla, když jsem uslyšela Kaiův hlas. To světlo, řekl,

dejte prosím vědět, kdyby vás oslepovalo. Kývla anatá

čela hlavu s obdivuhodnou profesionalitou nalevo ana

pravo, podle Kaiových polohlasných pokynů, jinak vládlo

v prostoru tíživé ticho, nikdo se nepohnul, všichni cítili tu

zneklidňující moc, určitý druh cizoty a důstojnost stáří. Po

chvíli, mohlo to být deset minut nebo půlhodina, ztratila

jsem pojem o čase, se ta stará žena přestalakoncentro

vat, zvedla bradu, když ji měla spustit, a spletla si pohyb

napravo a nalevo. Už budeme hotovi, řekl Kai, ještě tento

film. Vzpomněla jsem si na článek, který jsem kdysičet

la, byl o nejstarší laboratorní myši, která kdy žila a kterou

vědci pojmenovali Yoda. Bylo jí sto třicet šest let, téměř

jednou tolik jako ostatním myším. Bylo to tím, že bylahu

bená, stálo v tom článku, údajně to šetří srdce a krevní

oběh. Taky jí byla stále zima, proto musela svou sterilní

klícku sdílet s jinou myší, která byla tlustá a zahřívala ji.

Ptala jsem se sama sebe, jak ta stará žena žije. Jestli,

pokud zrovna nepracuje jako modelka, sedí vpřetope

ném bytě a pozoruje oknem, co se děje venku na ulici.


20

Naklonila jsem se ke Carol a nadechla se jejího těžkého

parfému. Vypadá, jako by hrála smrt, zašeptala jsem.Ca

rol se na mě nechápavě podívala. Pst, řekl někdo. Jak

vysoký by byl věk Yody přepočítaný na lidské roky? Už

jsem si nevzpomněla, v každém případě to neznělo tak

impozantně. Čtyři roky? Když se rozsvítilo, opustila jsem

rychle prostor, Carol za mnou jako stín. Proč fotili tusta

rou ženu? zeptala jsem se. Carol odpověděla, že prore

klamní kampaň spolkové vlády, která chce upozornit na

to, že svědkové času vymírají. Přikývla jsem. Je Židovka?

Carol pokrčila znuděně rameny a řekla: V každémpřípa

dě je to modelka, charakterní modelka. Hm, řekla jsem

a přešlápla z nohy na nohu. Carol mi dala svou vizitku.

Konečně přišel Kai.

Přejel si rukou přes čelo, přelétl nepřítomnýma očima mou

bundu a omluvil se, že jsem musela čekat. Po štěrkové

cestě jsme došli k autu. Kolem nás proběhl dlouhonohý

mladý muž v tmavém koženém saku a slunečních brýlích

s kovově zeleně zabarvenými skly, kývl na nás, mrštně

nasedl na horské kolo zaparkované u zdi haly a bleskově

odjel. Ahoj, Paule, zavolal za ním Kai. Oproti Paulovi jsme

se my k autu přímo vlekli. Prohlížela jsem si vizitkuagen

tury, kterou mi dala Carol při loučení, a přemýšlela přitom,

kde Kai poznal mou sestru. Tipovala jsem, že naverni

sáži. Kai odemkl dveře auta. Kde jste se vlastně poznali?

zeptala jsem se, posadila se do udržovaného, i kdyžsku

tečně velmi starého mercedesu, na jehož zadním sedadle

leželo několik filmů a velké balení papírových kapesníků.

Čekala jsem na odpověď, zatímco Kai systematickyod

kládal do vozu jednotlivé kusy své výbavy, a ačkolivdlou

ho váhal s odpovědí, má otázka se mi nezdála trapná,

vůbec ne, nebyla indiskrétní. Páry na ni rády odpovídají,

mýtus zrodu je důležitý. Na party, myslím, řekl Kai bezzábr />

21

jmu a nastartoval. Aha, na party, zopakovala jsem, a při

tom taky zůstalo. Na party, tím může být myšlena iverni

sáž. Určitě si prohlížel Inesinu práci, ty zářivě jasné,pas

telové obrázky a na nich šťastné lidi, na procházce nebo

při čtení na pláži, obrázky, na kterých duševně zdravído

spělí skáčou nesmyslně do výšky a vzájemně se líbají,

ty na první pohled ihned identifikovatelné Inesiny obrazy,

Inah, I.I., snaží se je podepisovat uměleckým jménem,

protože jinak máme docela obyčejné příjmení. Tofalšo

vání života hodnotili umělečtí kritici nadšeně, Ines podle

nich ukazovala smutek ex negativo, vystavovala na odiv

bravurně hranou povrchnost. V Římě jsem se bavila skri

tikem, který byl externím dopisovatelem jedněch novin

a sledoval uměleckou scénu v Anglii, Francii, Německu

a dalších zemích, které jsem už zapomněla, Ines mupři

padala bláznivá. Musím často myslet na jednu novinovou

fotografii, která ji zachytila na její samostatné výstavě. Na

hlavě měla sametový klobouk, který vypadal jako turban,

perlové korále ve dvou řadách, šaty záměrnězmačka

né, účes lehce rozcuchaný. Vypadala jako velmi ubohá,

drahá panenka, kterou někdo oblékl ve spěchu. Tu fotku

jsem si tenkrát vystřihla, musí být v jedné z těchplecho

vých dóz, přese všechno jsem na ni byla pyšná. Co jsem

jí ale měla za zlé, nebyly ty pastelové obrazy, ale ty, které

zpodobňovaly našeho mrtvého otce, přehnaněrealistic

ké, skličující, indiskrétní, když si člověk uvědomí, že to byl

silně introvertní člověk. Ale o tom už ani slovo. Zeptala

jsem se Kaie agresivním hlasem, co se mnou chcepro

brat, můj hlas rozbil tu nepříjemnou atmosféru rodinného

výletu, která vznikla tím, že jsme jeli sami v dešti autem.

Takže, promluvil Kai, a díval se stále dopředu, jde o to,

že by u tebe Ines nějakou dobu ráda bydlela. Vyloučeno,

řekla jsem rezolutně.




       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz - online prodej | ABZ Knihy, a.s.
ABZ knihy, a.s.
 
 
 

Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2019 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist