načítání...
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

Hluk padajících věcí - Juan Gabriel Vásquez

Elektronická kniha: Hluk padajících věcí
Autor:

Tajemná postava bývalého pilota Ricarda Laverdeho fascinuje mladého bogotského právníka Antonia Yammaru od jejich prvního setkání v kulečníkovém baru. Když jednoho dne Laverde obdrží ...


Titul je skladem - ke stažení ihned
Vaše cena s DPH:  121
Médium: e-kniha
+
-
ks
Doporučená cena:  129 Kč
6%
naše sleva
4
bo za nákup

ukázka z knihy ukázka

Titul je dostupný ve formě:
elektronická forma tištěná forma

hodnoceni - 63.6%hodnoceni - 63.6%hodnoceni - 63.6%hodnoceni - 63.6%hodnoceni - 63.6% 67%   celkové hodnocení
2 hodnocení + 1 recenze

Specifikace
Nakladatelství: PASEKA
Dostupné formáty
ke stažení:
EPUB, MOBI, PDF
Počet stran: 229
Rozměr: 21 cm
Úprava: tran
Vydání: Vydání první
Spolupracovali: přeložila Anežka Charvátová
Jazyk: česky
Médium: e-book
ADOBE DRM: bez
ISBN: 978-80-743-2597-7
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis

Tajemná postava bývalého pilota Ricarda Laverdeho fascinuje mladého bogotského právníka Antonia Yammaru od jejich prvního setkání v kulečníkovém baru. Když jednoho dne Laverde obdrží magnetofonovou kazetu, oba muži se vydají společně do kulturního centra, kde si chce Laverde její obsah přehrát. Vzápětí je na ulici zastřelen neznámými vrahy a Yammara, který je sám při incidentu zraněn, začne pátrat po Laverdeho minulosti. Vydává se za jeho dcerou a postupně rozplétá záhadu mužova pozoruhodného života, který jako by ztělesňoval trauma celé generace Kolumbijců zasažené spirálou násilí, do níž zemi uvrhly drogové války.

Zařazeno v kategoriích
Juan Gabriel Vásquez - další tituly autora:
Hluk padajících věcí Hluk padajících věcí
Vásquez, Juan Gabriel
Cena: 239 Kč
Reputace Reputace
Vásquez, Juan Gabriel
Cena: 221 Kč
 
Recenze a komentáře k titulu



Na Maríase prostě nemá berous 2015-12-14 hodnoceni - 70%hodnoceni - 70%hodnoceni - 70%hodnoceni - 70%hodnoceni - 70%
Zavání to J.Maríasem, španělským kolegou. Kdo však Maríase nečetl,bude nadšen.
reagovat
 


Ukázka / obsah
Přepis ukázky






Juan Gabriel Vásquez
Hluk padajících v ěcí





Nakladatelství Paseka
Praha – Litomy šl
JUAN GABRIEL
VÁSQUEZ





PŘELOŽILA ANEŽKA CHARVÁTOVÁ
Vychází s přispěním Ministerstva kultury České republiky



EL RUIDO DE LAS COSAS AL CAER
Copyright © Juan Gabriel Vásquez, 2011
Copyright © Santillana Ediciones Generales, S. L., 2011
Translation © Anežka Charvátová, 2015
ISBN 978-80-7432-597-7 (váz.)
ISBN 978-80-7432-698-1 (epub)
ISBN 978-80-7432-699-8 (mobi)
ISBN 978-80-7432-700-1 (pdf)





Marian ě, vynálezkyni času a prostorů





Ho řely, řítily se snu mého stěny,
jako se s křikem hroutí celé město!
Aurelio Arturo, Snové město
„Tak ty taky přicházíš z nebe! Z které planety?“
Antoine de Saint-Exupéry, Malý princ





I.
JED INÝ DLOUHÝ STÍN





11
První hroch, samec o  váze půldruhé tuny, zbarvený jako černé
perly, padl na konci roku 2009. Dva roky před tím utekl z bývalé
zoologické zahrady Pabla Escobara v údo lí řeky Magdaleny a po
celou tu dobu svobody ničil úrodu, rozšlapával napajedla, děsil
rybáře, dokonce jednou zaútočil na plemeníky z dobytkářské
haciendy. Když ho lovci dostihli, střelili ho jednou ranou do
hlavy a dru hou do srdce (náboji ráže 0,375, protože hroch má
tlustou kůži); pak zapózovali u zdechliny, veliké, tmavé,
zvrásněné hroudy, meteoritu spadlého z nebe; a tam také pod
korunou ceiby, která je chránila před prudkým sluncem, vysvětlili
před první mi kame rami a zvědavci, že zvíře kvůli váze nemohou
přepra vit vcelku, a ihned je začali porcovat. Nacházel jsem se
ve svém bogotském bytě nějakých dvě stě padesát kilometrů
odtamtud na jih, když jsem ten snímek, zabírající víc než půl
tiskové strany v jednom významném časopise, spatřil poprvé.
Tak jsem se dozvěděl, že vnitřnosti zahrabali přímo na místě,
kde zvíře padlo, kdežto hlava a nohy skončily v jedné biologické
laboratoři v Bogotě. Dozvěděl jsem se také, že hroch neutekl
sám: na útěku ho doprovázela jeho družka a mládě – tak je
aspoň v sentimentální verzi představovaly méně seriózní
deníky –, a ty se nyní na cházely na neznámém místě a pátrání
po nich okamžitě nabylo příchuti mediální tragédie,
pronásledování nevinných tvorů bezcitným systé mem. A někdy v těch
dnech, zatímco jsem v novinách sledoval, jak hon postupuje,
jsem se přistihl, že vzpomínám na jed no ho muže, na něhož





12
jsem u ž hodně dlouho nepomyslel, tře baže v jednu dobu mě nic
nezajímalo víc než tajemství jeho života.
V následujících týdnech se obraz Ricarda Laverde ho proměnil
z ná hodné vzpomínky, jedné z těch hříček, kte ré nám provádí
paměť, ve věrný, oddaný, neustále přítomný přízrak, postával mi
u postele, když jsem spal, a v hodinách bdění mě zdálky
pozoroval. Ranní rozhlasové pořady, večerní televizní zprávy, novinové
komentáře, které četl úplně každý, i blogeři, které nečetl nikdo,
všichni přetřásali otázku, jestli je nutné bloudící hrochy zabít,
jestli nestačí je obklíčit, uspat a vrátit do Afriky; zato já doma,
daleko od debaty, kterou jsem nicméně sledoval se směsicí fasci nace
a odporu, jsem čím dál soustředěněji myslel na Ricarda Laverdeho,
na dny, kdy jsme se seznámili, na to, jak krátký byl náš vztah a jak
dlouhodobé jeho následky. V tisku a na obrazovce vy počítávali
odpovědní činitelé nejrůznější nemoci, jaké může šířit takový
artiodactyl – tohle slovo, pro mne neznámé,
používali – a v bohatých čtvrtích Bogoty se začala nosit trička s nápisem Save the
hippos; a já jsem si zatím doma, za dlouhých večerů s ustavičným
mrholením, nebo na ulici cestou do centra začínal vyba vovat ten
den, kdy Ricardo Laverde zemřel, a tvrdošíjně jsem lovil z paměti
co nejpřesnější podrobnosti. Překvapilo mě, jak snadno si
vybavuji vyřčená slova, spatřené a zaslechnuté věci, vy trpěnou a již
překonanou bolest; překvapilo mě také, jak zbrkle a ochotně se
vrháme do škodlivého vzpomínání, které koneckonců nepřináší nic
dobrého a jenom narušuje naše normál ní fungování, vzpomínky
jako závaží naplně ná pískem, co si atleti při tréninku přivazují
k lýtkům. Postupně jsem si s jistým úžasem začal uvědomovat, že
smrt toho hrocha definitivně uzavřela epizodu, která v mém životě
započala dávno předtím, víceméně jako když se člověk vrátí domů
zavřít dveře, které nedopatřením zůstaly otevřené.
A tak se dalo do pohybu toto vyprávění. Nevím, k čemu nám
je vzpomínat, zda nám to přináší nějaké dobrodiní, nebo je to
naopak za trest, ani jak se prožité dá vzpomínáním změnit,
ale pro mne se stalo životně důležitým dobře si vzpomenout na





13
Ricarda Laverdeho. Kdesi jsem četl, že člověk by měl ve čtyřiceti
letech odvyprávět příběh svého života, a mně se tato neodkladná
lhůta blíží: ve chvíli, kdy píšu tyto řádky, mě od hnusného výročí
dělí sotva pár týdnů. Příběh svého života. Ne, nebudu vyprá vět
svůj život, jenom pár dní, které se odehrály před dlouhou do bou,
a na víc s plným vědomím, že tento příběh, jak se připo mí ná
v pohádkách, se stal dávno a stane se zase znovu. A není podstatné,
že vyprávět ho připadlo zrovna mně.
V den své smrti počátkem roku 1996 Ricardo Laverde celé
dopoledne bloumal po úzkých chodnících čtvrti La Candela ria v centru
Bogoty mezi starými domy se střešními taškami z pále né hlíny
a s mramorovými tabulkami na zdech, které neznámo pro koho
připomínají historické okamžiky, a kolem jedné dorazil do
biliárového klubu na Čtrnácté ulici, kde si chtěl se štamgasty zahrát pár
partií. Pustil se do hry a nevypadal nervózně ani rozrušeně: vzal si
stejné tágo a stejný stůl jako vždy, až vzadu u stěny pod puště nou,
ale němou televizí. Odehrál tři partie, ale nevzpomínám si, kolik
vyhrál a kolik prohrál, protože to odpoledne jsem nehrál s ním,
nýbrž u vedlejšího stolu. Zato si dobře vzpomínám na chvíli, kdy
Laverde vyplatil sázky, rozloučil se s hráči a zamířil ke dveřím na
nároží. Procházel mezi prvními stoly, obvykle neobsazenými, protože
neon tady vrhá na slonovinové koule podivné stíny, a vtom zakolísal,
jako by o něco zakopl. Otočil se a vrátil se k nám; trpělivě vyčkal,
až dokončím právě započatou sérii šesti nebo sedmi karambolů,
a dokonce krátce zatleskal jednomu obzvlášť povedenému; když
potom viděl, že si zapisuji dosažené body do tabulky, přistoupil ke
mně a zeptal se, jestli nevím, kde by se dal vypůjčit nějaký
přehrávač, aby si mohl poslechnout jednu nahrávku, kterou právě dostal.
Mnohokrát jsem si pak položil otázku, co by se stalo, kdyby se byl
Ricardo Laverde neobrátil na mne, ale na některého jiného
hráče. Ale taková otázka nemá smysl stejně jako žádné zpětné úvahy
o minulosti. Laverde měl dobrý důvod, aby se zeptal mne. Ten fakt
nemůže nic změnit, stejně jako nic nezmění to, k čemu potom došlo.





14
Seznámil jsem se s  ním koncem předchozího roku, několik
týdnů před Vánoci. Blížily se mi šestadvacáté narozeniny, už
dva roky jsem měl v kapse advokátský diplom, a ačkoli
o skutečném světě jsem toho moc nevěděl, teoretický svět právnických
studií jsem měl v malíčku. Doktorát jsem složil s vyznamenáním
– s di sertační prací o nepříčetnosti jako skutečnosti vyluču jící
trestní odpovědnost v Hamletovi: dodnes uvažuji, jak se mi
mohlo po dařit, že mi takovou práci vůbec přijali, o ocenění
nemluvě – a stal jsem se nejmladším interním vyučujícím v dějinách
kated ry, nebo to alespoň tvrdili mí nadřízení, když mi místo na -
bízeli, přesvědčeným, že mým jediným možným životním
obzorem je vyučovat Úvod do práva a vštěpovat základy profese
genera cím ustrašených dětí, které právě opustily gymnázium.
Tam, na stupínku před řadami zmatených holobrádků a snadno
ovlivnitelných dívek s vykulenýma očima, jsem získával první
lekce o povaze moci. Od začínajících studentů mě sice dělilo sotva
osm let, jenže zároveň se mezi námi rozevírala dvojí propast
autority a znalostí, což já obojí měl, kdežto oni, právě nastoupivší do
života, to zcela postrádali. Obdivovali mě, trochu se mě báli a já si
uvědomil, že se na ten strach a obdiv dá navyknout, že je to něco
jako droga. Vykládal jsem svým studentům o jeskyňářích, kteří
uvíznou pod zemí a po pár dnech se začnou vzájemně pojídat, aby
přežili: je zákon na jejich straně, nebo ne? Vykládal jsem
o starém Shylockovi, o libře masa, kterou chtěl někomu vy říznout,
o chytré Porcii, která mu v tom dokázala zabránit prostým
využitím různých technik výkladu práva: bavilo mě sledovat je,
jak gestikulují, pokřikují a ztrácejí se v komické argumentaci,
jak se snaží v té spletité historce nalézt ideje zákona
a spravedlnosti. Po těchto akademických debatách jsem chodíval do
biliárových klubů na Čtrnácté ulici, zakouřených lokálů s nízkými
stropy, kde se odehrával jiný život, život bez doktrín a právních
věd. Na závěr dne jsem tam sázel nevelké obnosy a usrkával kávu
s brandy ve společnosti jednoho dvou kolegů či nějaké
studentky, která po pár skleničkách mohla skončit v mé posteli. Bydlel





15
jsem nedaleko v  desátém patře, kde byl vzduch vždy chladný,
výhled na město zježené cihlami a betonem vždy krásný a moje
postel vždy vstřícná k debatě o pojetí trestu u Cesara Beccarii,
o nějaké obtížné kapitole z Maxe Bodenheimera nebo prostě
o vylepšení známky nejkratší cestou. Život byl v těch dobách, které
jako by teď patřily někomu jinému, plný možností. Ovšem i tyto
možnosti, jak jsem shledal později, patřily jinému: postupně se
nepostřehnutelně vytratily jako ustupující odliv, až mě nechaly
takového, jaký teď jsem.
Mé město se tou dobou začínalo vymaňovat z nej ná sil něj ších
let svých nedávných dějin. Nemluvím o násilnostech, jaké
předsta vují laciná bodnutí nožem či zbloudilé kulky, ani o účto vání
mezi bezvýznamnými překupníčky, ale o násilí přesahují cím
drob né řevnivosti a malé pomsty obyčejných lidí, o násilí, je hož
původci jsou kolektivní a v některých jazycích se psávají s vel kým
písmenem: stát, kartel, armáda, fronta. My Bogoťané už jsme
mu přivykli, zčásti proto, že jeho obrazy nám s podi vuhodnou
pra videlností přinášely televizní zprávy a noviny; toho dne se
z obrazovky začaly v mimořádném zpravodajství linout
obrazy nej novějšího atentátu. Nejprve jsme uviděli reportéra, který
o události informoval od vchodu do nemocnice Clínica del
Country, potom obraz rozstříleného mercedesu – rozbitým okénkem
bylo vidět zadní sedadlo, střepy, cákance zaschlé
krve – a nakonec, když ruch u všech stolů ustal, udělalo se ticho a někdo
vykřikl, ať ze sílí zvuk, spatřili jsme nad daty narození a ještě
teplé smrti černobílou tvář oběti. Byl to konzervativní politik
Álvaro Gómez, syn jednoho z nejkontroverznějších prezidentů
století, sám vícenásobný kandidát v prezidentských volbách.
Nikdo se nezeptal, proč ani kdo ho zabil, neboť takové otázky
ztratily v mém městě už dávno smysl, pokládaly se nanejvýš
řečnicky, bez očekávání odpovědi, jako jediný možný způsob
reakce na další facku do tváře. Tehdy mě to nenapadlo, ale tyhle
zločiny (v tisku se jim říkalo „velevraždy“, vraždy významných
osobností: význam toho slova jsem se naučil hned od malička)





16
tvo řily páteř mého života a rozdělovaly jej na úseky jako
nečekané návštěvy vzdáleného příbuzného. Onoho večera roku 1984,
kdy Pablo Escobar zabil nebo dal zabít svého nejvýše postaveného
pronásledovatele, ministra spravedlnosti Rodriga Laru Bonillu
(dva zabijáci na motorce, zatáčka Sto dvacáté sedmé), mi bylo
čtrnáct. Šestnáct mi bylo, když Escobar zabil nebo dal zabít
Guillerma Cana, ředitele deníku El Espectador (pár metrů od sídla
vydavatelství ho vrah osmkrát střelil do prsou). Bylo mi
devatenáct a už jsem byl dospělý, třebaže jsem dosud nevolil, když
zahynul Luis Carlos Galán, prezidentský kandidát, jehož vražda
byla jiná, nebo je jiná v naší obrazové paměti, protože jsme ji
viděli v přímém přenosu v televizi: shromáždění provolávající slávu
Galánovi, potom dávky ze samopalu, pak tělo hroutící se na
dřevěné pódium, bezhlučný pád nebo snad zadunění přehlušené
hukotem davu a prvními výkřiky. A brzy nato případ letadla
společnosti Avianca, Boeingu 727-21, které nechal Escobar
vybuchnout ve vzduchu – někde mezi Bogotou a Cali –, aby se zbavil
politika, jenž v něm ani neletěl.
Takže my všichni u biliáru jsme toho zločinu rezignovaně
zalitovali, ta odevzdanost už byla součástí naší národní
mentality, dědictvím naší doby, a potom jsme se vrátili k rozehraným
partiím. Tedy všichni kromě jednoho muže, jehož pozornost se
dál upírala na obrazovku, kde obrazy atentátu vystřídala další
zprá va s výjevem zkázy: býčí aréna zarostlá křovím až po vlajky
(nebo k místu, kde kdysi zřejmě vlály vlajky), přístřešek
s rezivějící mi automobilovými veterány, obrovský tyranosaurus, z něhož
po kusech odpadávalo umělé maso a odkrývalo složitou kovovou
kostru, smutnou a holou jako stará krejčovská panna. Byla to
Hacienda Nápoles, bájné území Pabla Escobara, někdejší
generální štáb bossova impéria, která po jeho smrti roku 1993 zůstala
na pospas zubu času. Právě tuto zpustošenost reportáž líčila:
mluvilo se o nemovitostech zabavených narkobaronům,
o milionech dolarů, které v nich stát prošustroval, protože nikdo
nevěděl, jak s tímhle majetkem naložit, o všem, co by se bývalo





17
mohlo s  tím pohádkovým jměním udělat, a neudělalo se. Vtom
jeden z hráčů u stolu nejblíž u televize, dosud zcela nenápadný,
pronesl, jako by mluvil sám k sobě, ale nahlas a spontánně, jak
dělávají lidé žijící o samotě, kteří už zapomněli, že je někdo může
slyšet:
„Co asi ud ělají s těmi zvířaty,“ řekl. „Umírají hlady, chudáci,
a všem je to jedno.“
Někdo se zeptal, o jakých zvířatech to mluví. Muž pouze řekl:
„Ty přece za nic nemůžou.“
To byla první slova, která jsem sly šel od Ricarda Laverdeho.
Nic dalšího už neřekl: neupřesnil třeba, jaká zvířata má na mysli,
ani jak ví, že umírají hlady. Ale nikdo se ho na to nezeptal,
protože jsme všichni byli dost staří na to, abychom pamatovali
nejlepší léta Haciendy Nápoles. Zoologická zahrada byla legen dár ní
místo, které jakožto výstřednost drogového milionáře skýtalo
návštěvníkům podívanou v našich zeměpisných šířkách
nevídanou. Navštívil jsem ji jako dvanáctiletý kluk o prosincových
prázdninách; samozřejmě na zapřenou, aby rodiče nevěděli:
nehorázná by jim připadala už jen myšlenka, že by jejich syn vkročil
na poze mek známého mafiána, nemluvě o možnosti, že by ho to
bavi lo. Ale já prostě musel vidět to, o čem všichni bájili. Využil
jsem pozvání kamarádových rodičů; jednou o víkendu jsme si
přivstali a po šestihodinové jízdě dorazili z Bogoty do Puerta
Triunfo; tam jsme prošli prostorným kamenným vjezdem (s názvem
ha ci endy vyvedeným tučnými modrými písmeny) a odpoledne
nám uteklo jako voda mezi bengálskými tygry a amazonskými
papoušky, trpasličími koňmi a motýly o velikosti dlaně, dokonce
i párem nosorožců indických, kteří přibyli právě v těch dnech, jak
nám vysvětlil kluk v maskáčové uniformě s přízvukem ze severu.
A ovšem, byli tam i hroši, z nichž v těch slavných časech ještě
žádný neutekl. Takže jsem moc dobře věděl, o jakých zvířatech
ten muž mluví; ale nevěděl jsem, že těch pár slov mi ho po téměř
čtrnácti letech připomene. Nicméně o tomhle jsem přemýšlel
až později, to je jasné: tenkrát u biliáru byl Ricardo Laverde jen





18
jedním z  mnoha, kdo v mé vlasti ohromeně sledovali vzestup
a pád jednoho z nejznámějších Kolumbijců všech dob, takže jsem
mu nevěnoval velkou pozornost.
Zato si z onoho dne jasně vybavuji, že mi ten muž nepřipadal
jako někdo, z koho jde strach: byl tak hubený, že klamal tělem,
museli jste ho vidět stát vedle tága, abyste si všimli, že měří
sotva metr sedmdesát; měl řídké vlasy myší barvy, přeschlou pleť
a jeho dlouhé, vždy špinavé nehty působily dojmem nemoci či
zanedbanosti, zanedbanosti zpustlého pozemku. Bylo mu
právě čtyřicet osm let, ale vypadal mnohem starší. Mluvil ztěžka,
jako by se mu nedostávalo dechu; zápěstí měl tak slabé, že modrá
špička tága se mu nad suknem vždy klepala a byl málem zázrak,
že se vůbec trefil. Všechno na něm působilo unaveně. Jednou
večer po Laverdeho odchodu mi jeden z jeho spoluhráčů
(stejného věku, ale pohyblivější, ne tak dýchavičný, bezpochyby je
ještě naživu, možná teď čte tyto vzpomínky) vysvětlil příčinu
oné únavy, ačkoli jsem se ho na nic neptal. „To je tím vězením,“
řekl a v ústech mu při těch slovech zablýskl zlatý zub. „Vězení
člověka vyřídí.“
„Byl ve vězení?“
„Právě ho pustili. Seděl prý nějakých dvacet let.“
„A co udělal?“
„Jo, to nevím,“ řekl ten muž. „Ale něco asi udělat musel, ne?
Takový flastr nikomu nenapaří pro nic za nic.“
Samozřejmě jsem mu věřil, protože jsem neměl proč si mys let,
že existuje nějaká alternativní pravda, neměl jsem v tu
chvíli žádný důvod zpochybňovat tuto první prostoduchou,
nepodloženou verzi života Ricarda Laverdeho. Napadlo mě, že jsem
do sud ne poznal žádného bývalého trestance – už ten výraz,
bývalý tresta nec, zní nezvykle –, a můj zájem o Laverdeho vzrostl,
nebo vzrostla má zvědavost. Takový dlouhý trest vždy na
mladíka mé ho tehdejšího věku udělá dojem. Spočítal jsem si, že když
Laverde nastupoval do vězení, já teprve začínal chodit,
a člověk se nemůže necítit divně při pomyšlení, že vyrostl, vychodil





19
š koly, objevil sex a možná i smrt (nějakého domácího mazlíčka
a pak třeba dědečkovu), měl milenky, prožil bolestné rozchody
a poznal moc rozhodovat, uspokojení či lítost z rozhodování, moc
ubližovat a s tím spojené zadostiučinění či vinu, tohle všechno,
a někdo jiný, protože dostal tak vysoký trest, mezitím prožívá
život bez objevů, bez učení. Nežitý život, život unikající mezi
prsty, vlastní zakoušený život, ale zároveň v cizím vlastnictví,
ve vlastnictví těch, kdo jej nezakoušejí.
Téměř bezděčně jsem se s ním začal sbližovat. Nejprve se tak
dělo náhodně: například jsem zatleskal nějakému jeho zdaři
lému šťouchu – byl šikovný na jednobandy – a pak jsem ho pozval
zahrát si u mého stolu nebo jsem se dovolil, jestli se mohu připojit
k němu. Přijal mě nerad, jako zasvěcenec adepta, třebaže jsem
hrál lépe a Laverde se mnou konečně mohl přestat prohrávat.
Jenže jsem zjistil, že prohrávání mu příliš nevadí: peníze, které
po skončené partii pokládal na smaragdové sukno, ty dvě tři
tmavé, zmačkané bankovky, patřily k jeho běžným výdajům, pasivum
předem zahrnuté do rozpočtu. Kulečník pro něho neznamenal
kratochvíli ani soutěžení, nýbrž jeho tehdejší jediný způsob, jak
pobývat ve společnosti: třesk narážejících koulí, klapání
dřevěných kuliček na počítadle, šustění modré křídy na špičkách
ze zašlé kůže, to byl jeho veřejný život. Mimo tyto prostory, bez
kulečníkového tága v ruce nedokázal Laverde udržet plynu lou
konverzaci, nemluvě o nějakém vztahu. „Někdy si myslím,“ řekl
mi, když jsme spolu jedinkrát měli vážnější rozhovor, „že jsem
se nikdy nikomu nepodíval do očí.“ Pochopitelně přeháněl, ale
nejsem si jistý, jestli přeháněl záměrně. Koneckonců do očí se
mi při těch slovech nedíval.
Teď po tolika letech, teď, kdy vzpomínám s pochopením,
které jsem tehdy neměl, myslím na ten rozhovor a připadá mi
neuvěřitelné, že mě tehdy neuhodilo do očí, jak moc je důležitý.
(A zároveň si říkám, že jsme velmi špatní soudci přítomného
okamžiku, možná proto, že přítomnost ve skutečnosti
neexistuje: všechno je vzpomínka, věta, kterou jsem právě dopsal, je už





20
vzpomínka, vzpomínkou je i  tohle slovo, které jste právě
přečetli.) Rok se chýlil ke konci; bylo zkouškové období, neučilo se; mé
dny opanovala rutina u kulečníku a jistým způsobem jim dávala
účel a tvar. „A vida,“ říkával mi Ricardo Laverde pokaždé, když
mě viděl přicházet. „Zastihl jste mě úplně zázrakem, Yammaro,
právě jsem chtěl jít.“ Na našich setkáních se něco měnilo:
postřehl jsem to ten podvečer, kdy se Laverde se mnou nerozloučil
jako obvykle, rukou vojensky přiloženou k čelu, a nenechal mě
stát s tágem v ruce, ale počkal na mne, sledoval, jak platím za
oba – čtyři kávy s brandy a závěrečnou kolu –, a pak vykročil
z lokálu po mém boku. V zápachu výfukových plynů, smažených
kukuřičných placek a otevřených kanálů se mnou došel na nároží
náměstí Plazoleta del Rosario; tam mě na místě, kde se rampa
sklání do temného chřtánu podzemního parkoviště, třepnul po
rameni, křehké třepnutí křehkou rukou, podobné spíš pohlazení
než rozloučení, a řekl mi:
„Tak nashle zítra. Musím si je ště něco vyřídit.“
Viděl jsem, jak se vyhýbá hloučkům překupníků smarag dů
a mí ří do uličky pro pěší směrem k Sedmé třídě, pak zahnul za
roh a zmizel mi z očí. Na ulicích se začínala objevovat vánoční
výzdoba: severské girlandy barevných žárovek a lízátka ve
tvaru pastýřské hole, anglická slova, siluety sněhových vloček ve
městě, kde nikdy nesněží a kde prosinec bývá nejslunečněj ším
měsícem roku. Jenomže ve dne nebyly zhaslé žárovičky na
ozdobu: pře kážely, špinily, vizuálně znečišťovaly. Kabely natažené nad
našimi hlavami z jedné strany vozovky na druhou vypadaly jako
visuté mosty a na Bolívarově náměstí se plazily jako popínavé
rostli ny na kandelábry, na jónské sloupy Capitolia, po stěnách
katedrály. Pravda, holubi měli víc drátů k posedávání
a prodavači kukuřice nestačili uspokojovat zájem turistů stejně jako
pouliční foto grafové: staří muži v ponču a plstěném klobouku
chytali turisty, jako se nadhání dobytek, a potom, v okamžiku
zmáčknutí spouště, přes sebe přehazovali kus černé látky, ne že
by to jejich fotoaparát vyžadoval, ale protože to od nich očekávali





21
zákazníci. I  tihle fotografové byli přeživšími z jiných časů, kdy se
ještě nemohl každý vyfotografovat sám a nápad koupit si snímek,
který vám udělali na ulici (často bez vašeho vědomí), nebyl úplně
absurdní. Každý trochu starší Bogoťan má doma takovou
pouliční fotografii, většina jich pochází ze Sedmé, kdysi Královské
obchodní ulice, královny všech bogotských ulic; moje generace
vyrostla na prohlížení takových fotografií v rodinných albech,
byli na nich muži v obleku s vestou a kravatou, ženy
s rukavičkami a deštníky, lidé z jiné doby, kdy Bogota bývala chladnější,
deštivější a domáčtější, ale nikoli méně drsná. Mám ve svých
papírech fotografii, kterou si v padesátých letech koupil
dědeček, a pak tu, kterou si o patnáct let později zakoupil tatínek.
Nemám však snímek, který si onoho podvečera koupil Ricardo
Laverde, tře baže ten obraz přetrvává v mé paměti tak jasně,
že bych ho mohl nakreslit se všemi podrobnostmi, kdybych měl
kreslířský ta lent. Ale nemám. Kreslení patří k talentům, kte rých
se mi nedostá vá.
To tedy byla ta zále žitost, kterou si Laverde ještě potřebo val
vyřídit. Když se se mnou rozloučil, zamířil na Bolívarovo náměstí,
tam si dal udělat tu záměrně nemoderní podobenku a nazí tří
přišel na kulečník s výsledkem v ruce: na papíře v sépiovém tó nu
s fotografovým vlastnoručním podpisem byl muž méně smutný či
zamlklý než obvykle, muž, o němž by se dalo říct, kdyby se takové
prohlášení ve světle posledních měsíců neměnilo v troufalost, že
je spokojený. Stůl byl ještě potažený černým igelitem a Laverde
na ten igelit položil obrázek, svůj vlastní obrázek, a okouzleně
se na něj zadíval: pěkně učesaný, v dokonale vyžehleném obleku,
s pravou rukou napřaženou k holubům zobajícím mu z dlaně;
za ním se dal tušit pohled dvojice zvědavců s baťůžkem
a v sandálech a vzadu, úplně v dálce, vedle vozíku s kukuřicí zvětše né ho
perspektivou, stál justiční palác.
„Moc pěkná,“ pochválil jsem fotku. „Tu jste si dal udělat včera?“
„Ano, včera,“ řekl a bez okolků mi vysvětlil: „Dorazí za mnou
totiž manželka.“





22
Ne řekl ta fotka je dárek. Nevysvětlil, proč by měl tenhle
prapodivný dárek jeho ženu zajímat. Neřekl nic o letech ve vězení,
třebaže mi bylo jasné, že ta okolnost plachtí nad celou situací
jako sup nad umírajícím psem. Ricardo Laverde se každopádně
choval, jako by nikdo v kulečníkové herně neznal jeho minulost;
hned jsem pochopil, že tohle předstírání mezi námi uchovává
křehkou rovnováhu, a raději jsem fikci nenarušil.
„Jak, dorazí?“ zeptal jsem se. „Odkud dorazí?“
„Ona je ze Spojených států, má tam rodinu. Manželka přiletí,
řekněme, na návštěvu.“ A dodal: „Co ta fotka, dobrá? Líbí se
vám?“
„Připadá mi moc dobrá,“ pochválil jsem ji s poněkud bezděčnou
ochotou. „Vypadáte na ní velmi elegantně, Ricardo.“
„Velmi elegantně,“ zopakoval.
„Takže vy jste si vzal Američanku,“ řekl jsem.
„Představte si.“
„A dorazí na Vánoce?“
„Kéž by,“ řekl Laverde. „Doufám.“
„Proč kéž by, není to jisté?“
„Totiž, musím ji nejdřív přesvědčit. Ale to je dlouhé povídání,
nechtějte po mně, abych vám to vykládal.“
Laverde stáhl ze stolu černý potah, ne jediným trhnutím, jak
dělávali ostatní hráči, ale postupně ho pečlivě, téměř lásky plně
sklá dal jako vlajku na státním pohřbu. Sklonil se nad sto lem,
znovu se napřímil, hledal nejlepší úhel, ale pak po celém tom
obřa du šťouchl do špatné koule. „Sakra,“ řekl. „Pardon.“ Přikro čil
k ta buli s výsledky, zeptal se, kolik udělal karambolů, zazna me nal
je špičkou tága (a nechtěně se dotkl bílé stěny, na níž nechal oblé
modré znaménko vedle spousty podobných modrých obloučků
nahromaděných za dlouhá léta). „Pardon,“ zopakoval. Myslí byl
najednou úplně jinde: jako by pohyby i pohled upřený na
slonovinové koule, které pomalu zaujímaly nové rozestavení na zeleném
suknu, patřily k člověku, který odešel a je pryč, jakémusi
přízraku. Začal jsem uvažovat, jestli Laverde třeba není s manželkou





23
rozveden ý, když vtom mě jako zjevení napadla jiná, drsnější,
tudíž i zajímavější možnost: jeho manželka neví, že Laverde už
je venku z vězení. Na kratičký okamžik mezi dvěma karambo ly
jsem si představil muže vycházejícího z bogotské
věznice – výjev se v mé představivosti odehrával v krajské věznici,
poslední, s níž jsem se seznámil jako student kriminalistiky –, který
drží své propuštění v tajnosti, aby mohl někoho překvapit, jakýsi
Wakefield naruby, který chce ve tváři svého jediného rodinného
příslušníka uvidět výraz překvapené lásky, jaký toužíme spatřit
všichni, nebo jsme ho dokonce propracovanými úskoky někdy
v životě vyvolali.
„A jak se jmenuje va še žena?“ zeptal jsem se.
„Elena,“ odpověděl.
„Elena Laverdeová,“ řekl jsem, jako bych to jméno potěžkával,
a přidal jsem mu vlastnickou koncovku, kterou v jeho generaci
používali v Kolumbii téměř všichni.
„Ne,“ opravil mě Ricardo Laverde. „Elena Fritts. Nikdy jsme
nechtěli, aby si vzala mé příjmení. Moderní žena, víte.“
„To je moderní?“
„Te n k r á t t o b y l o m o d e r n í . N e m ěn i t s i p ří j m e n í . A  j e l i k o ž j e A m
eričanka, lidé jí to promíjeli.“ A najednou dodal, jakoby s náhlou
nebo znovu nabytou nenuceností: „Tak co, dáme si skleničku?“
A tak nám odpoledne uplynulo mezi sklenkami bílého rumu,
po němž v krku zůstávala pachuť špiritusu. Kolem páté už nás
ku lečník přestal bavit, odložili jsme tága na stůl, uklidili
všechny tři koule do papírové krabice se třemi přihrádkami a usa dili
jsme se s rumem v ruce na dřevěné židle jako diváci nebo
doprovod či znavení hráči, občas jsme vysokou sklenicí s rumem
zatřepali, aby se nový led dobře promíchal, a stěny sklenice byly čím
dál upatlanější od našich upocených zakřídovaných prstů.
Obsáhli jsme odtamtud pohledem bar, chodbičku k záchodům i kout,
kde visela televizní obrazovka, mohli jsme dokonce i komentovat
šťouchy u několika stolů. U jednoho stolu stáli čtyři hráči, které
jsme tam nikdy neviděli, měli hedvábné rukavičky a skládací tága





24
a  sázeli na jednu partii víc peněz, než kolik jsme my dva utratili
za měsíc. A právě tam, jak jsme seděli bok po boku, mi Ricardo
Laverde řekl, že se ještě nikdy nikomu nepodíval do očí. A tam
jsem si také uvědomil, že mi na Ricardu Laverdem něco nesedí:
hluboký nesoulad mezi jeho vyjadřováním a způsoby, které nikdy
nepostrádaly eleganci, a jeho zanedbaným vzhledem, chatrnými
finančními prostředky a vůbec pobytem v těchto lokálech, v nichž
hledají jakous takous stabilitu lidé, jejichž život je z nějakého
důvodu vratký.
„To je zvláštní, Ricardo,“ řekl jsem mu. „Nikdy jsem se vás
nezeptal, co vlastně děláte.“
„To je pravda, nikdy,“ potvrdil Laverde. „Ani já vás ne. Proto že
já si představuju, že jste profesor, tady jsou profesoři všichni,
v centru je příliš mnoho univerzit. Jste profesor, Yammaro?“
„Ano,“ přitakal jsem, „učím na právech.“
„Tak to je skvělé,“ řekl Laverde s křivým úsměvem. „V téhle
zemi není dost advokátů.“
Vypadal, že ještě něco dodá. Nedodal nic.
„Ale vy jste mi neodpověděl,“ naléhal jsem. „Co děláte, kde
pracujete?“
Rozhostilo se mlčení. Co všechno mu asi za ty dvě vteřiny
prolétlo hlavou: nyní, s odstupem času, to chápu. Jaké kalkulace,
jaká odřeknutí, jaká zdráhání.
„Jsem pilot,“ řekl Laverde hlasem, jaký jsem od něho ještě
neslyšel. „Lépe řečeno jsem býval pilot. Teď jsem pilot v důchodu.“
„Pilot čeho?“
„Pilot věcí, které potřebují pilota.“
„Jistě, ale jakých? Dopravních letadel? Policejních vrtulníků?
Já tomu totiž...“
„Podívejte se, Yammaro,“ p řerušil mě klidným, ale zároveň
pevným hlasem, „já svůj život nevykládám na potkání. Nepleťte
si laskavě kulečník s přátelstvím.“
Mohlo to být urážlivé, ale nebylo: v jeho slovech se za náhlou,
spíš zbytečnou útočností skrývala prosba. Po té hrubé odpovědi





25
následovala kajícná, omluvná gesta, dít ě zoufale přivolávající
pozornost, a já mu jeho hrubost odpustil, jako se odpouští dítěti.
Provozovatel kulečníku don José, silný, plešatý muž v řeznické
zástěře, nám čas od času doplňoval sklenice ledem a rumem
a hned se zase vracel na plechovou lavici za barovým pultem, aby
se dál věnoval křížovce z deníku El Espacio. Myslel jsem na Elenu
Laverdeovou, manželku. Kteréhosi dne kteréhosi roku vystoupil
Ricardo ze svého života a vešel do věznice. Ale co provedl, za co
to dostal? A jeho manželka ho za všechna ta léta nenavštívila?
Jak je možné, že nějaký pilot skončí v kulečníkově herně v cen tru
Bogoty, tráví tam dny a utrácí peníze v sázkách? Možná tehdy
poprvé mi hlavou intuitivně, útržkovitě bleskla ta myšlenka, kte rá
se mi později tolikrát vrátila, vyjádřená jinými slovy nebo
nezformulovaná do slov: Tento muž nebýval vždy tímto mužem. Tento
muž dříve byl někým jiným.
Když jsme vyšli ven, byla už tma. Nemám přesný přehled, kolik
jsme toho v herně vypili, ale vím, že nám rum stoupl do
hlavy a chodníky ve čtvrti La Candelaria nám najednou byly úzké.
Sotva se po nich dalo chodit: z tisíců kanceláří v centru
vycházeli úředníci a mířili domů nebo do obchodů, nakoupit vánoční
dárky, anebo tvořili hloučky na nárožích, kde čekali na autobus.
Ricardo Laverde nejdřív hned před vchodem vrazil do nějaké
ženy v oranžovém kostýmu (možná nebyl oranžový, ale ta barva
ve světle žlutých lamp vypadala oranžově). „Koukejte na cestu,
hlupáku,“ řekla mu ta žena, a mně najednou bylo jasné, že nechat
ho jít v takovém stavu domů je nezodpovědné, ne-li nebezpečné.
Nabídl jsem, že ho doprovodím, a on přijal, nebo přinejmenším
nijak viditelně neprotestoval. Za pár minut jsme procházeli
kolem zavřených vrat kostela La Bordadita a dav od jisté chvíle
zůstal za námi, jako bychom vešli do nějakého jiného města, do
města, kde panuje zákaz vycházení. Vnitřek historické čtvrti
La Candelaria je prostor mimo čas: z celé Bogoty si jen
v několika uličkách této čtvrti dokážeme představit, jak vypadal život
před sto lety. A právě na této procházce se mnou Laverde poprvé





26
promluvil, jako se mluví s  přítelem. Zprvu jsem si myslel, že se
snaží od činit předchozí zbytečné hulvátství (po alkoholu býváme
lítostiví a míváme tendenci se obviňovat); po tom se mi začalo
zdát, že je v tom něco víc, jako by před sebou měl nějaký naléhavý
úkol či neodkladnou povinnost, jejichž pozadí se vymykalo mému
chápání. Nechal jsem ho samozřejmě vymluvit, opilce člověk
vždycky musí nechat vymluvit, když začnou vykládat svoje
opilecké historky. „Ta žena je všechno, co mám,“ řekl mi.
„Elena?“ zeptal jsem se. „Vaše žena?“
„Ona je všechno, všecičko, co mám. Nechtějte po mně
podrobnosti, Yammaro, nikomu se nemluví snadno o vlastních chybách.
A já chyboval, jako každý. Zpackal jsem to, ovšem. Strašně jsem
to zpackal. Vy jste hodně mladý, Yammaro, tak mladý, že
o chybách možná ještě nic nevíte. Nemluvím o tom, že někdo zahne
svojí dívce, to ne, ani že přebere holku nejlepšímu kamarádovi,
to jsou dětinskosti. Já mluvím o osudových chybách, Yammaro,
ty vy ještě neznáte. Tím líp. Tak si to užívejte, Yammaro, užívejte
si, dokud to jde: člověk je šťastný, dokud to nepodělá – a potom
už nejde být jako dřív. A tohle si teď hodlám potvrdit. Přiletí
Elena a já zkusím získat zpátky, co bývalo dřív. Elena byla moje
životní láska. A odloučili jsme se, sice jsme se odloučit nechtěli,
ale odloučili jsme se. Rozloučil nás život, tak to prostě v životě
chodí. Podělal jsem to. Podělal jsem to a rozešli jsme se. Ale že
člověk něco podělá, to není podstatné, Yammaro, zapište si to za uši,
není podstatné, že člověk něco zpacká, ale že umí tu zpackanou
záležitost napravit. Na nápravu není nikdy pozdě, i když uplyne
spousta času, hromada let, vždycky se dá slepit, co člověk
rozbil. A to já teď udělám. Elena přijede a já to udělám, žádný omyl
nemůže trvat věčně. Všechno se to stalo už dávno, strašně
dávno. Nejspíš jste ještě ani nebyl na světě. Tak kolem roku 1970.
Kdy jste se narodil?“
„V sedmdesátém, přesně,“ odpověděl jsem.
„Vážně?“
„Vážně.“





27
„Ne v  jednasedmdesátém?“
„Ne,“ řekl jsem. „V sedmdesátém.“
„No vida. Toho roku se stala spousta v ěcí. V dalších letech
samozřejmě taky, ale hlavně v sedmdesátém. Ten rok nám změnil
život. Dopustil jsem, aby nás rozloučili, ale to není podstatné,
Yammaro, to si zapište za uši, podstatné je to, co se stane teď.
Elena přijede a já to udělám, napravím ty věci. Nemůže to být
tak těžké, ne? Kolik zná člověk lidí, co cestou napravili, čím už
prošli? Spoustu, ne? No a to já udělám. Nemůže to být tak těžké.“
Tohle všechno na mě Ricardo Laverde vysypal. V jeho ulici
jsme byli sami, tak sami, že jsme bezděčně kráčeli prostředkem
vozovky. V jednu chvíli proběhla kolem nás dolů vychrtlá mula
s károu plnou starých novin a chlapík s opratěmi v ruce (opratě
zastupoval zauzlovaný sisalový provaz) na nás musel hvízdnout,
aby nás nepřejel. Vybavuji si, jak mula páchla výkaly, ačkoli si
nevzpomínám, že by se zrovna v tu chvíli vydělala, a také si
vybavuji pohled nějakého dítěte, které sedělo vzadu na káře
a klimbalo nohama. A pak si vybavuji, jak napřahuji ruku, abych se
s Laverdem rozloučil, a jak mi ruka zůstává trčet ve vzduchu,
víceméně jako tamta sošná ruka obsypaná holuby na snímku
z Bolívarova náměstí, protože Laverde se ke mně otočil zády,
a jak odemykal vrata klíčem z jiných časů, řekl mi:
„Přece teď nepůjdete domů. Pojďte dál, mladíku, dáme si
poslední skleničku, když si tak pěkně povídáme.“
„Ale já už musím jít, Ricardo.“
„Musíme jedině umřít,“ řekl trochu ztěžklým jazykem. „No
tak, jen jednu, vážně poslední. Když už jste se vláčel do těchhle
Bohem zapomenutých končin.“
Stáli jsme před typickým přízemním koloniálním domem,
neopečovávaným jako kulturní či historická památka, nýbrž
zanedbaným a smutným, byl to takový ten majetek přecháze jící
z generace na generaci v rodině, která postupně chudne, až se
poslední z rodu rozhodne dům prodat, aby se dostal z dluhů,
nebo ho nechá vydělávat jako penzion či nevěstinec. Laverde stál





28
ve vchodu v  nejisté rovnováze, jakou dokáže udržet jen zkušený
opilec, a přidržoval jednou nohou vrata. V průjezdu jsem zahlédl
chodbu s cihlovou podlahou a za ní ten nejmenší koloniální
dvorek, jaký jsem kdy viděl. Uprostřed dvorku stál místo tradiční
kašny věšák na prádlo a stěny chodby, nabílené vápnem, zdobily
kalendáře s nahotinkami. Už jsem podobné domy navštívil, takže
jsem si dokázal představit, co je za tmavou chodbou: představil
jsem si byty s dřevěnými zelenými dveřmi, které se zavírají na
visací zámek jako kůlna, a představil jsem si, že v jedné takové
kůlně o rozměrech dva krát tři metry, jaké se pronajímají po
týdnech, bydlí Ricardo Laverde. Ale bylo pozdě, potřeboval jsem
si ještě projít poznámky na zítřek (nesnesitelná univerzitní
byrokracie člověku nedopřeje oddechu), navíc pohybovat se po téhle
čtvrti po jisté noční hodině znamenalo příliš provokovat osud.
Laverde byl opilý a zabředl do důvěrností, na které jsem nebyl
připravený, a já si v té chvíli uvědomil, že zeptat se ho, jaké stroje
pilotoval, je něco úplně jiného než sedět s ním v jeho mrňavém
kamrlíku a přihlížet, jak oplakává ztracené lásky. S důvěrnostmi
jsem měl vždycky trochu potíž, tím spíš, když jsem je měl sdílet
s muži. Ať už mi chce Laverde říct cokoli, pomyslel jsem si, může
mi to klidně vyprávět i nazítří někde venku nebo na veřejných
místech, nemusí se se mnou trapně kamarádíčkovat, brečet mi
na rameni a vyžadovat povrchní mužskou solidaritu. Svět se zítra
nezhroutí, pomyslel jsem si. A Laverde svůj život nezapomene.
Takže mě příliš nepřekvapilo, když jsem uslyšel, jak říkám:
„Vážně ne, Ricardo. Někdy jindy.“
Na chvíli znehybněl.
„Tak dobře,“ řekl. Pokud byl hodně zklamaný, nedal na sobě nic
znát. Otočil se zády, a jak za sebou zavíral vrata, vybafl: „Někdy
jindy.“
Ovšemže kdybych tehdy věděl, co vím teď, kdybych tušil, jak
mi Ricardo Laverde poznamená život, nerozmýšlel bych se ani
vteřinu. Mockrát jsem se od té doby ptal, co by se bývalo stalo,
kdybych jeho pozvání přijal, co by mi Laverde vyprávěl, kdybych





29
byl za šel na poslední skleničku, která nikdy není poslední, jak by
to možná změnilo to, co přišlo potom.
Ale to všechno jsou zbytečné otázky. Neexistuje horší
zlozvyk ani nebezpečnější vrtoch než spekulovat anebo splétat
do mněnky o ces tách, po nichž jsme se nevydali.
Trvalo dlouho, než jsem se s ním zase uviděl. V následujících
dnech jsem se sice párkrát stavil v kulečníkových hernách, ale
nepotkali jsme se. A potom, zrovna když mě napadlo zajít za ním
domů, jsem se dozvěděl, že někam odcestoval. Nevěděl jsem kam
ani s kým; Laverde prostě jednou k večeru zaplatil, co dlužil za
hru a pití, oznámil, že jede na dovolenou, a následujícího dne byl
v tahu, jako když člověka opustí štěstí ve hře. A tak jsem i já
přestal chodit do toho lokálu, který pro mne bez Laverdeho
přítomnosti náhle ztratil veškerou zajímavost. Univerzita na prázdniny
zavřela, navyklá činnost kolem zkoušek a katedry ustala a fakulta
osiřela (auly utichly, v kancelářích skončila honička). A právě
v tomto mezidobí mi Aura Rodríguezová, bývalá studentka, s níž
jsem víceméně tajně, rozhodně však velmi obezřetně už několik
měsíců chodil, řekla, že je těhotná.
Aura Rodríguezová. V chaotické změti jejích příjmení se
vyskytovalo i Aljure a Hadad a libanonská krev se dala vyčíst
z jejích hlubokých očí, srostlého hustého obočí a úzkého čela, což
by jedno s druhým mohlo u někoho méně extrovertního
a vlídného budit dojem vážnosti, ne-li zlé povahy. Její usměvavost a oči
pozorné až k drzosti odzbrojovaly či neutralizovaly rysy, které
sice byly krásné (ano, krásné, překrásné), ale mohly ztvrdnout,
ba stát se nepřátelskými – stačilo lehce zkrabatit čelo, jistým
způsobem pootevřít ústa a nadechnout se, když byla
nervózní nebo se hněvala. Aura se mi přinejmenším zčásti líbila
proto, že její životopis měl tak málo společného s mým, počínaje
vykořeněním v dětství: oba její rodiče pocházeli z karibského
pobřeží, přišli do Bogoty s holčičkou v náručí, avšak nikdy se
nesžili s tímhle městem se záludnými, úskočnými lidmi, a tak





30
č asem přijali pracovní nabídku v Dominikánské republice,
potom další v Mexiku a pak ještě krátce pracovali v Santiagu de
Chile, takže Aura opustila Bogotu v útlém dětství a její dospívání
se podo balo kočovnému cirkusu a zároveň věčně nedokončené
symfonii. Rodina se vrátila do Bogoty počátkem roku 1994,
několik týdnů po zabití Pabla Escobara; těžké desetiletí už bylo za
námi a Aura měla navždy žít v nevědomosti o tom, co jsme tady
viděli a vyslechli my, kdo jsme tu zůstali. Když se ta vykořeněná
dívka za nějaký čas dostavila k přijímacím zkouškám na
univerzitu, děkan fakulty jí položil stejnou otázku jako všem ostatním
uchazečům: proč zrovna práva? Aura naťukla to i ono, ale
skončila důvodem, který méně než s budoucností souvisel
s nedávnou minulostí: „Abych mohla v klidu zůstat na jednom místě.“
Advokáti mohou vykonávat povolání jen tam, kde studovali,
vysvětlila Aura, a taková stabilita se jí jevila neodkladná. V tu
chvíli to sice neřekla, ale její rodiče už začínali plánovat další
cestu a Aura se rozhodla, že ona nebude její součástí.
Takže zůstala v Bogotě sama, bydlela se dvěma dívkami
z Barran quilly v bytě zařízeném pár kusy laciného nábytku, kde
všechno, nájemnicemi počínaje, mělo provizorní ráz. A začala
studovat práva. Byla mou studentkou, když jsem sám začínal prvním
rokem učit a byl jsem také nováček; pak jsme se nijak nestýkali,
dokud nedostudovala, přestože jsme se pohybovali po stejných
chodbách, často chodili do stejných studentských kaváren
v centru a párkrát se pozdravili v právnických knihkupectvích Legis
nebo Temis, kde vládne atmosféra státního úřadu a byrokratické
dlaždice páchnou po čisticích prostředcích. Jednoho
březnového odpoledne jsme se potkali v kině na Čtyřiadvacáté; zdálo se
nám povedené, že se oba chodíme sami dívat na černobílé filmy
(dávali cyklus Buñuelových snímků, ten večer Šimona na
poušti, po první čtvrthodině jsem usnul jako špalek). Vyměnili jsme
si telefonní čísla, že si zítra zajdeme na kávu, a nazítří jsme
nechali stát nedopitý šálek, když jsme si uprostřed banálního
rozhovoru uvědomili, že nás nezajímá vyprávět si vlastní život,





31
ale zajít n ěkam, kde bychom spolu mohli jít do postele a po zbytek
večera se dívat na nahé tělo toho druhého, které si každý z nás
představoval od chvíle, kdy jsme se poprvé setkali ve frigidním
prostoru poslucháren. Já si vybavoval její chraptivý hlas
a vystouplé klíční kosti; překvapily mě pihy mezi ňadry (představoval
jsem si světlou a hladkou pleť jako na tvářích) a také mě
udivovala její ústa, z nějakých vědecky nevysvětlitelných důvodů vždy
chladná.
Potom však počáteční překvapení, zkoumání, objevování
a bezuzdnosti nahradil jiný stav, možná překvapivější, protože se
nedal předvídat. V dalších dnech jsme se neúnavně vídali dál
a zjistili jsme, že naše soukromé svě ty se po našich tajných schůzkách
téměř nemění, že náš vztah nijak nenarušuje praktickou stránku
našich životů, nemění je k lepšímu ani k horšímu, jen prostě
existuje zároveň a vedle jako paralelní silnice, jako příběh, který
sledujeme v jednotlivých dílech televizního seriálu. Uvědomili
jsme si, jak málo se známe, rozhodně jsem si to uvědomil já.
Objevování Aury mi dlouho trvalo, té zvláštní ženy, která vedle mě
v noci uléhala a začínala vyprávět vlastní i cizí historky a svým
vyprávěním pro mne vytvářela naprosto nový svět, v němž
kamarádčin byt například páchl bolestí hlavy nebo v němž bolest
mohla mít chuť guanabanové zmrzliny. „To je jako být s někým,
kdo trpí synestézií, pletou se ti smyslové vjemy,“ říkal jsem jí.
Nikdy předtím jsem neviděl, že by si někdo nejdřív očichal dárek,
než ho otevře, třebaže je jasné, že to jsou boty nebo prstýnek,
nevinný malý prstýnek. „Jak voní prstýnek?“ ptal jsem se Aury.
„Nevoní nijak, prostě nevoní. Ale to se tobě nedá vysvětlit.“
A tak bychom asi byli mohli pokračovat celý život. Jenže pět
dní před Vánoci se u mě Aura objevila s červeným kufrem na
ko lečkách, všude měl plno kapes. „Mám šest týdnů na roz
myšle nou,“ řekla mi. „Chci s tebou strávit svátky, pak uvidíme,
jak se rozhodneme.“ Z jedné kapsy kufru vytáhla digitální
budík a penál, v němž však nebyly potřeby psací, jak jsem čekal,
ale kosmetické; v jiné měla Aura fotografii rodičů, kteří už se tou





32
dobou zabydlovali v  Buenos Aires. Vytáhla fotku, položila ji lícem
dolů na jeden noční stolek a obrátila ji až ve chvíli, kdy jsem
souhlasil, že ano, že strávíme svátky společně, že je to dobrý nápad.
V tu chvíli – ten obraz mám v paměti úplně živý – se natáhla
na mou ustlanou postel, zavřela oči a začala mluvit. „Lidi mi
nevěří,“ řekla. Myslel jsem, že mluví o těhotenství, a zeptal jsem
se: „Kdo? Komu jsi to pověděla?“ „Když vyprávím o rodičích,“
odpověděla Aura. „Nevěří mi.“ Lehl jsem si vedle ní, zkřížil ruce
za hlavou a poslouchal jsem. „Nevěří mi třeba, že nechápu, proč
mě počali, když si přece úplně vystačí sami. Pořád si vystačí sami.
Stačí jeden druhému, tak je to. Cítil jsi někdy něco takového? Že
jsi s rodiči a najednou překážíš, najednou jsi navíc? Mně se to
děje často, nebo se mi to často dělo, dokud jsem nezačala bydlet
sama, je to divné, jsi s rodiči, a oni se na sebe najednou začnou
dívat takovým tím pohledem, který už znáš, a smějí se jako blázni
něčemu, co mají jen mezi sebou a ty nevíš, co to je, a nejhorší je
ten pocit, že nemáš právo se vyptávat. Ten pohled znám dávno
nazpaměť, není to spojenectví, je to něco mnohem víc, Antonio.
Mockrát jsem ho zažila jako malá holka, v Mexiku nebo v Chile,
mockrát. Při nějakém jídle s hosty, kteří jim moc nepadli do noty,
ale stejně je zvali, nebo na ulici, když se potkali s někým, kdo
žvanil hlouposti, to jsem dokázala pět vteřin předem uhodnout,
teď přijde ten pohled, a skutečně, za pět vteřin se zvedala obočí,
setkávaly se oči a já jim viděla ve tvářích ten úsměv, který nikdo
jiný nevnímal a který používali, aby se posmívali ostatním, nikdy
jsem neviděla, že by se někdo někomu takhle posmíval. Copak se
dá usmát, aby to nikdo neviděl? To oni uměli, Antonio, přísahám,
že nepřeháním, já jsem mezi takovými úsměvy vyrostla. Proč mi
to tak vadilo? Proč mi to pořád ještě tolik vadí?“
V jejích slovech nebyl smutek, nýbrž rozčilení nebo spíš vztek,
vztek člověka podvedeného z nedbalosti anebo lhostejnosti, ano,
to je ono, vztek ošizeného člověka. „Na něco jsem si vzpomněla,“
řekla tehdy. „Bylo mi tak čtrnáct patnáct, právě jsme se měli
stěhovat do Mexika. Byl pátek, školní den, spolužačkám se nějak





33
necht ělo na zeměpis a na matiku, tak jsme utekly za školu.
Procházely jsme se v parku, v parku San Lorenzo, na jménu
nezáleží. A najednou jsem uviděla nějakého pána, který se strašně
podobal tatínkovi, jenže seděl v jiném autě, než měl tatínek.
Zastavil na nároží a vyhlížel na ulici, až do auta nastoupila paní,
která se strašně podobala mamince, ale měla na sobě jiné šaty,
než nosila maminka, a také měla na rozdíl od maminky zrzavé
vlasy. To se stalo na druhé straně parku, nemohli pak jet
jinudy než kolem nás, pomalu se vynořili ze zatáčky a projeli nám
přímo před nosem. Nevím, co jsem si představovala, když jsem
na ně zamávala, aby zastavili, ale ta podobnost na mě udělala
opravdu silný dojem. Zastavili, já stála na chodníku, auto na
vozovce, a zblízka jsem si okamžitě uvědomila, že jsou to opravdu
oni, tatínek a maminka. Usmála jsem se na ně, zeptala se jich,
co se děje, a vtom začala ta hrůza: dívali se na mě a mluvili se
mnou, jako by mě neznali, jako by mě nikdy neviděli. Jako bych
byla nějaká moje spolužačka. Později jsem pochopila, že si hráli.
Na manžela, který na ulici sbalí drahou kurvu. Hráli si a nemohli
dopustit, abych jim hru pokazila. A večer bylo všechno
normální: rodinná večeře, společné koukání na televizi, všechno jako
obvykle. Nic nevysvětlili. Několik dnů jsem na to pořád myslela,
nic jsem nechápala a cítila jsem něco, co jsem nikdy předtím
nepocítila, nejspíš strach, ale strach z čeho? No není to absurdní?“
Nadechla se (se sevřenými rty přitisknutými k zubům) a špitla:
„A teď budu mít dítě já. A nevím, jestli jsem na to připravená,
Antonio. Nevím, jestli jsem připravená.“
„Já myslím, že jsi,“ odpověděl jsem.
Také jsem odpověď spíš jen vydechl, vzpomínám si. A pak jsem
pokračoval: „Přistěhuj si všechny věci. Jsme připravení.“
Místo dalších slov se Aura rozplakala a její tichý, ale vytrvalý pláč
ustal, až když usnula.
Koncem roku 1995 vládlo typické po časí náhorní plošiny: sy tě
modré nebe příznačné pro vysoko položené andské oblasti,
ranní mrazíky se suchým vzduchem, spalující na polích brambory





34
a  kvě ták, zbytek dne však slunečný a teplý, zářivý tak, že
k večeru má člověk zarudlou pleť na šíji a na lícních kostech. Celou
tu předvánoční dobu jsem se Auře věnoval s vytrva lostí – ne,
s monománií – adolescenta. Přes den jsme na doporučení lékaře
chodili na procházky, ona si po obědě dopřávala dlouhou siestu,
já opravoval mizerné seminárky, nebo jsme se oba doma dívali
na pirátské kopie filmů, které se dostávaly do oběhu několik dní
před oficiální premiérou v našich bídně zásobených kinech. Po
večerech mě Aura doprovázela na vánoční večírky u mých
příbuzných či přátel, tančili jsme, pili nealkoholické pivo, zapalovali
prskavky a ohňostroje a vystřelovali rachejtle, které vybuchovaly
v roji barevných jisker na žlutavém nočním nebi nad městem,
které nikdy není úplně temné. A nikdy, ani jednou se mi nemihlo
hlavou, co asi v té chvíli dělá Ricardo Laverde, jestli i on chodí
na vánoční večírky, provádí všechny tradiční obřady se střelným
prachem a střílí rachejtle a zapaluje ohňostroje, jestli je přitom
sám anebo s kým je.
Jednoho zamračeného, šedivého dopoledne po jednom
takovém večírku jsme měli jít s Aurou na první ultrazvukové
vyšetření. Aura termín málem zrušila a asi by to i udělala, kdyby to
neznamenalo čekat dalších dvacet dní, než se o miminku něco
dozvíme, s rizikem, které přináší takový odklad. Nebylo to
totiž ráno jako každé jiné, nebyl to jednadvacátý prosinec jako
každý jiný: od časných ranních hodin všechny stanice i deníky
přinášely zprávy o tom, že letadlo American Airlines na letu 965
z Miami, mířící na mezinárodní letiště Alfonsa Bonilly Aragóna
ve městě Cali, v noci narazilo do západní stěny hory El Diluvio.
Na palubě bylo pětapadesát cestujících, z nichž mnozí ani neletěli
do Cali, ale hodlali přestoupit na poslední noční let do Bogoty.
V době, kdy zpráva přišla, se vědělo jen o čtyřech přeživších,
všichni s těžkými zraněními, a jejich počet se už nezvýšil.
Všechny nezbytné podrobnosti – že to byl Boeing 757, že noc byla jasná
a hvězdnatá, že se začíná mluvit o selhání lidského faktoru – jsem
se dozvěděl ze zprávy vysílané na všech stanicích. Zamrazilo





35
m ě z toho neštěstí, upřímně jsem litoval lidi, kteří marně
čekali na příbuzné, aby s nimi strávili svátky, stejně jako ty, co na
sedadle v letadle najednou pochopili, že už nikam nedoletí, že
proží vají poslední vteřiny svého života. Ale byla to přechodná,
odtaži tá lítost, která určitě vyvanula ve chvíli, kdy jsme s Aurou
vešli do těsné ordinace a tam jsme si vyslechli jinou zprávu, Aura
vleže bez košile a já vestoje před monitorem, že naše holčička
(Aura si byla nějakým zázrakem jistá, že to je holčička), jež v té
chvíli měřila sedm milimetrů, je úplně v pořádku. Na čer ném
monitoru blikal jakýsi zářivý, pohyblivý, nejasně uspořá daný
vesmír a v něm je prý naše holčička, říkala žena v bí lém plášti:
ten ostrůvek v moři – každý z jeho sedmi milimetrů –, to je ona.
V mihotavé záři monitoru jsem zahlédl Auřin úsměv, a ten úsměv,
obávám se, mi nevymizí z paměti, co budu živ. Potom jsem uviděl,
jak si Aura sahá prstem na břicho a nabírá modrý gel, kterým ji
předtím potřela sestra. A pak si dala prst k nosu, aby ho očichala
a podle pravidel svého světa vůni někam zařa dila, a ta podívaná
mě absurdně uspokojila, jako když člověk najde na ulici minci.
Nevybavuji si, že bych si na Laverdeho vzpomněl během
ultrazvukového vyšetření, když jsme s Aurou ohromeně po


       

internetové knihkupectví - online prodej knih


Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2017 - ABZ ABZ knihy, a.s.