načítání...
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

Hluboký hrob - Steve Robinson

-6%
sleva

Elektronická kniha: Hluboký hrob
Autor:

POUZE MUŽ PŘIPRAVENÝ ZEMŘÍT MŮŽE VYKOPAT HLUBOKÝ HROB… Současnost. Do jednoho z domů na předměstí Washingtonu dorazí bez ...
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  189 Kč 177
+
-
5,9
bo za nákup

hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%   celkové hodnocení
0 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: » Mystery Press
Dostupné formáty
ke stažení:
EPUB, MOBI, PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku
Jazyk: česky
Médium: e-book
ADOBE DRM: bez
ISBN: 978-80-880-9638-2
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis

POUZE MUŽ PŘIPRAVENÝ ZEMŘÍT MŮŽE VYKOPAT HLUBOKÝ HROB… Současnost. Do jednoho z domů na předměstí Washingtonu dorazí bez vysvětlení zastaralý dětský kufřík. O týden později se americký genealog Jefferson Tayte ocitne v anglickém hotelovém pokoji tváří v tvář nabité zbrani. Válkou zmítaná Británie roku 1944. Právě sem zavedou Tayta stopy v pokrevní linii jeho klientky. Eliza Grayová by se ráda setkala se svou skutečnou matkou, kterou nikdy nepoznala, neboť netušila, že je adoptovaná. Tayte doufá, že zařídí jejich znovushledání, místo toho ale odhalí příběh mladé anglické dívky a amerického vojáka z 82.

Zařazeno v kategoriích
Steve Robinson - další tituly autora:
Stopy v krvi Stopy v krvi
Robinson, Steve
Cena: 132 Kč
Stopy v krvi Stopy v krvi
Robinson, Steve
Cena: 177 Kč
Poslední anglická královna Poslední anglická královna
Robinson, Steve
Cena: 177 Kč
Ztracená vládkyně Ztracená vládkyně
Robinson, Steve
Cena: 177 Kč
Ztracená vládkyně Ztracená vládkyně
Robinson, Steve
Cena: 177 Kč
 
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky






Robinson 2 - zlom 16.12.1956 21:21 Stránka 1





Robinson 2 - zlom 16.12.1956 21:21 Stránka 3





Tato kniha je beletristické dílo. Jména, postavy, organizace, místa a události v ní uvedené
jsou buď výplodem autorovy představivosti, nebo jsou použity ve fiktivním kontextu.
Tato kniha, ani žádná její část, nesmějí být kopír ovány, zálohovány ani šířeny v jakékoli
podobě a jakýmkoli způsobem bez písemného souhlasu nakladatele.
České vydání vzniklo na základě licenční dohody s Amazon Publishing,
www.apub.com.
Copyright © Steve Robinson, 2012 / 2014
Translation © Kateřina Niklová, 2016
Cover © The Book Designers, 2016
Czech Edition © Mystery Press, Praha 2016
ISBN 978-80-88096-38-2 (PDF)
Robinson 2 - zlom 16.12.1956 21:21 Stránka 4





Pro všechny babičky
Robinson 2 - zlom 16.12.1956 21:21 Stránka 5





Robinson 2 - zlom 16.12.1956 21:21 Stránka 6





PROLOG
Jefferson Tayte seděl u stolu v hotelovém pokoji a přemítal
o tom, jak jeho poslední úkol mohl dospět až sem. Mělo to být
jednoduché. Jediné, co musel udělat, bylo zařídit znovushledání
adoptované ženy s jejími skutečnými rodiči. Byla schopná dát
mu jméno a adresu, i když pocházely z roku 1944. Nyní se ale
nacházel tisíce kilometrů od domova a zíral do hlavně
poloautomatické pistole Walther P99.
„Hlava nebo srdce?“ řekl muž sedící naproti němu.
„Cože?“
Tayte otázku slyšel, musel se ale zeptat znovu, aby se ujistil, že
rozuměl správně. Muž ji nezopakoval. Místo toho pomalu
přesunul hlaveň pistole od Taytova hrudníku k jeho hlavě a zpátky.
Tayte hádal, že dotyčný je mladší než on: mohlo mu být něco přes
třicet, na sobě měl námořnicky modrý oblek s proužkem a košili
s rozepnutým límečkem. A byl taky štíhlejší, mnohem štíhlejší,
díky čemuž bude rovněž mnohem hbitější.
„Asi vám to nedokážu rozmluvit, co?“
„Ne,“ odvětil muž.
„A pokud zamířím ke dveřím, střelíte mě do zad, že?“
„Ne.“
„Ne?“
Muž lehce zavrtěl hlavou. „Nestačíte se ani zvednout ze židle,“
pronesl tenkými, dokonale rovnými rty.
Tayte se pokusil polknout, ale nedokázal to. Věděl, že zemře.
Jedna jeho část to věděla už ve chvíli, kdy vešel do pokoje a uviděl
tu toho muže sedět. Oba byli velmi klidní a Tayta vlastní pocity
nijak nepřekvapily. Věděl, že se to stane. Oba byli rozhodnuti zabít
nebo být zabiti. Hlava nebo srdce? Co je to za volbu?
„Záleží na tom?“
7
Robinson 2 - zlom 16.12.1956 21:21 Stránka 7





„Mně ne,“ pravil muž. Pohnul se a upravil si kulaté brýle bez
obrouček posazené na kořeni nosu. „Pokud si zvolíte srdce,
existuje malá naděje, že první kulka mine. Na druhou stranu hlava...“
Tayte se pokusil představit si, jaké by to bylo dostat kulku do
hlavy. Patrně by to byla rychlejší smrt, ale co když mu kulka
prolétne okem? Trhl sebou. Raději o tom nepřemýšlel. Skutečně se
nechtěl zabývat podobnými myšlenkami.
„Bude to bolet?“
„Nebudu vám tvrdit, že nic neucítíte, pane Tayte. Není v tom ale
nic osobního. Nejsem tu proto, abych vás týral. Bolest každopádně
nepotrvá dlouho.“
Tayte se odvrátil, zadíval se ven z okna a přemítal o tom, že ten
muž je stejně chladný jako lednová noc, která pokryla auta dole
jinovatkou. Zhluboka se nadechl a uvažoval, kam se poděl čas. Jeho
čas. Připadalo mu ironické, že zemře jako osamělý muž v prostém
hotelovém pokoji ve snaze navázat pro svoji klientku spojení s
jejími skutečnými rodiči, když sám stále netušil, kdo jsou ti jeho. Jak
by mohl zemřít, když pořád neví, kdo je? Vysmál se sám sobě,
protože smrt ho této bolesti určitě zbaví.
Jak to mohlo zajít tak daleko?
„Hlava nebo srdce?“ zopakoval muž naproti němu.
8
Robinson 2 - zlom 16.12.1956 21:21 Stránka 8





KAPITOLA PRVNÍ
Před pěti dny
Byl pátek odpoledne a Jefferson Tayte se nacházel s klientkou u ní
doma ve Washingtonu DC, několik kilometrů od hlavního města
a kousek od vlastního domova na druhém břehu řeky Potomac.
Seděli naproti sobě na opačných stranách krbu, který zaháněl
lednový chlad. Ten se Taytovi usadil v prstech na rukách i nohách,
protože topení v jeho milovaném Fordu Thunderbird se rozhodlo vzít si
během nejchladnějšího období za poslední léta dovolenou. Tenká
bílá košile a volný hnědý plátěný oblek byly zcela nedostačující.
S Elizou Grayovou se seznámil tak, že mu zavolala na telefonní
číslo uvedené v inzerátu ve Washington City Paper. V poslední době
měl práce víc než dost, jednalo se ale většinou o dost nudné úkoly,
a když mu řekla, že jí někdo poslal kufřík s anonymním vzkazem,
že jeho obsah patřil její skutečné matce a pisatele napadlo, že by ho
mohla chtít, ihned se jí ozval zpátky. Vzkaz, který nic jiného
neříkal, byl pro Elizu trochu šokem. Celých šedesát šest let ji totiž ani
nenapadlo, že je adoptovaná. Její zesnulí adoptivní rodiče jí o tom
nikdy neřekli.
To byl jeden z důvodů, proč se Tayte úkolu ujal. Sice úplně
nezapadal do jeho běžné rutiny, chápal ale, jak se Eliza cítí, a pokud to
půjde, toužil jí pomoct vyplnit prázdnotu, která v ní, jak věděl,
narůstala. Jako první ověřil, zda je Eliza skutečně adoptovaná.
Zavolal svému příteli, Marcusi Brownovi, vynikajícímu genealogovi
pracujícímu v londýnském Národním archivu, a požádal ho, zda
by se nemohl podívat, jestli je jeho klientka uvedena vRegistru
adoptovaných dětí. Rejstřík byl veřejně dostupný na mikrofilmu jen
na šesti místech v Anglii a Marcus ochotně souhlasil, že zaskočí do
Centrálního archivu města Westminsteru a podívá se.
9
Robinson 2 - zlom 16.12.1956 21:21 Stránka 9





Když mu Marcus zavolal zpátky a oznámil mu, že Elizu v
rejstříku opravdu našel, stáhl si Tayte formuláře, které musela vyplnit,
a ještě tentýž den je spolu odeslali. O týden později se zúčastnila
povinného pohovoru s místním adopčním poradcem a po několika
dnech obdržela dva certifikáty. Prvním byl upravený rodný list,
který vypadal jako ten regulérní, bylo na něm ale uvedeno její
adoptivní jméno, Elizabeth, a jména a adresa adoptivních rodičů.
Druhým byla kopie originálního, důvěrného rodného listu, z něhož ten
upravený vycházel. Ukazoval, že se původně jmenovala Virginia,
a nebyl na něm uveden otec, což Tayte očekával.
Druhým důvodem, proč se úkolu ujal, byl červený kufřík ležící
na gauči vedle něj. Kdyby měl být upřímný, přiznal by si, že ho
jednoduše ovládla zvědavost. Eliza si neponechala papír, ve kterém
přišel zabalený, což byla škoda, Tayte totiž věděl, že by jim
napověděl, kdo ho poslal.
Tayte vzal kufřík do ruky a položil si ho na kolena. Byl malý, jakoby
dětský, a při pohledu na něj mu v mysli vytanula nejrůznější
zavazadla, která viděl na fotografiích v ručkách nespočtu dětí evakuovaných
za druhé světové války z Británie. Až na prach, který se během let
usadil v zámcích a pantech a způsobil ztmavnutí kovu, vypadal čistě.
Napadlo ho, že musí být aspoň sedmdesát let starý a čišel z něj
povědomý pižmový pach, který se, jak dobře věděl, nedal odstranit – podle
stavu, v jakém se kufr nacházel, toho ale nacestoval velmi málo.
„Než odjedu, paní Grayová, chtěl jsem se na něj naposledy
podívat,“ řekl Tayte. „Doufám, že vás neobtěžuju.“
„Jistěže ne.“ Eliza se na něj usmála. „A myslela jsem, že už si
říkáme jménem.“
„Ano, ovšem, Elizo,“ odvětil Tayte a oplatil jí úsměv.
Pomyslel si, že na svůj věk rozhodně nevypadá. Měla
rudohnědé vlasy po ramena, štíhlou postavu a mladistvý módní styl. A
líbila se mu energie, která z ní při mluvení čišela, a to přese všechno,
čím si za posledních několik let prošla. Představoval si, že před
autonehodou, která stála život jejího manžela a způsobila, že sama
bude do konce života chodit o holích, musela být velmi aktivní.
Připadalo mu snadné obdivovat lidi, kteří se uměli za všech
okolností usmívat.
10
Robinson 2 - zlom 16.12.1956 21:21 Stránka 10





„Pokud vám to nevadí, rád bych si vzal s sebou tu knihu,“
pokračoval a otevřel kufřík. „Napadlo mě, že by mi mohla otevřít
některé dveře. Vždyť víte, posloužit mi jako důkaz toho, kdo jsem,
kdyby se to ukázalo být nezbytné.“
„Jen si poslužte,“ pravila Eliza. „Klidně si s sebou vezměte celý
kufr.“
Tayte se nosově zasmál. „To je v pořádku. Kniha víc než postačí.“
Jednalo se o zašlý růžový vázaný výtisk Paní Bovaryové od
Gustava Flauberta z knihovny. Byl ukrytý mezi vrstvami oděvu, které
se nacházely uvnitř kufru spolu s několika osobními věcmi, jako
byl hřeben, napůl vypotřebovaná rtěnka a další líčidla a kartáček
zabalený do zažloutlé žínky. Byl mezi nimi rovněž plyšový medvěd
s cedulkou v uchu, která hlásala Vyrobeno v Anglii firmou
Merrythought Ltd. Kufřík se zdál být plný věcí, s nimiž by se mladá dívka
patrně jen nerada loučila, kdyby měla na vybranou, a právě
důvod, proč se tak stalo, Tayta nejvíce zaujal.
Eliza nalila kávu z konvice, kterou jí Tayte pomohl po svém
příchodu přinést z kuchyně.
„Vy nesladíte, že?“ řekla Eliza.
Tayte vzhlédl od knihy. „Ne, díky.“ Poplácal se po břiše. „Aspoň
se snažím.“
Elizin úsměv se rozšířil, když se opět opřela. „Teď mi povězte,
co se vám už podařilo zjistit,“ požádala, zatímco se snažila udělat
si znovu pohodlí. „Nevěřil byste, ale od vaší poslední návštěvy
nemám stání.“
Tayte si řekl, že by tomu uvěřil snadno, nicméně zrovna teď
nechtěl zacházet do otázky vlastního původu. Otevřel knihu
a prohlédl si kartičku z knihovny, která stále vězela uvnitř
přebalu.
„Philomena Lasseterová,“ přečetl nahlas a Eliziny oči se
rozšířily, když uslyšela jméno, o němž nyní věděla, že patřilo její skutečné
matce.
V knize byly uvedeny jméno a adresa dívky, jíž patřily věci,
které byly poslány spolu se vzkazem, a s ohledem na tyto informace si
Tayte byl docela jistý, že bude velmi snadné Philomenu najít,
obzvláště poté, co na danou adresu napsal a získal potvrzení, že tam
11
Robinson 2 - zlom 16.12.1956 21:21 Stránka 11





rodina Lasseterů stále bydlí. Zavolal mu muž jménem Jonathan
Lasseter, který si s ním chtěl promluvit.
Jenže pak je štěstěna opustila.
Tayte očekával, že se o dívce, jejíž kufr si po tolika letech našel
cestu do Washingtonu, něco dozví, jeho naděje na snadno splněný
úkol ale vzaly za své, když mu Jonathan oznámil, že o Philomeně
ví velmi málo. Než jejich rozhovor skončil, nabyl Tayte dojmu, že
její život byl sotva něčím víc než pověstí. Tayte si byl vědom všech
varovných znamení, jenže ta pouze ještě víc rozdmýchala jeho
zájem; jako když uviděl Elizin původní rodný list a všiml si, že jako
matka je v něm uvedena Mena Fitchová, ne Philomena
Lasseterová, i když adresa byla stejná jako ta, kterou našel ve výtisku Paní
Bovaryové.
„Nemám natolik dobré zprávy, jak jsem doufal,“ přiznal Tayte
a zavřel kufřík. „Když jsem mluvil s Jonathanem, přiznal, že
Philomena je trochu rodinnou záhadou. Prý o ní slyšel a viděl i několik
starých fotografií, jenže všechny pocházely z válečných let, kdy
Philomeně nebylo ještě ani dvacet. Z pozdější doby už žádné.“
„Takže mohla zemřít za války?“ hádala Eliza.
„Je to možné, ale nemyslím si to. Víte, zatímco jsem čekal na
odpověď na dopis, začal jsem po Philomeně pátrat online – v
britských rejstřících rodných, oddacích a úmrtních listů. Je to nezvyklé
jméno, což hodně pomohlo. Podle adresy se mi podařilo
identifikovat farnost, kde se narodila, a záznam o jejím narození pocházel
z Leicesteru v Anglii a byl ze srpna 1927, takže jí bylo sedmnáct,
když tu kartu z knihovny v září 1944 orazítkovali.“
„Žádný záznam o její smrti ale neexistuje?“ zeptala se Eliza s
pochybnostmi.
Tayte zavrtěl hlavou. „A ani o uzavřeném manželství. Podle
informací na rodném listě jsem identifikoval její rodiče, Margaret
Lasseterovou, rozenou Fitchovou – odtud pochází příjmení na
vašem původním rodném listě – a George Lassetera, který byl
v té době všeobecným lékařem. Pokoušel jsem se Philomenu
hledat jak pod jménem Lasseterová, tak Fitchová, nenašel jsem ale
nic relevantního.“
„Tušíte, kdo mohl být můj otec?“ zeptala se Eliza.
12
Robinson 2 - zlom 16.12.1956 21:21 Stránka 12





Tayte otevřel knihu na stránce založené kouskem látky. „O něm
toho vím ještě míň,“ přiznal a vzal útržek látky do ruky. Byla to
armádní jmenovka, olivově hnědá a nesoucí vyšité jméno Danielson.
„Zatím máme jenom tohle, možná to ale nic neznamená.“
„Anebo to může být stopa,“ namítla Eliza.
„Ano, může, ale taky nemusí.“ Vložil jmenovku zpátky do
knihy. „V roce 1944 se dala najít kdekoli.“
Eliza se ošila a Tayte poznal, že i sedět delší dobu v jedné pozici
je pro ni nepohodlné.
„Nic jiného jste nezjistil?“ zajímala se.
Tayte si odhrnul vlasy z čela. Měl hustou kštici černých vlasů,
které nikdy nevypadaly dlouho upraveně bez ohledu na to, co s
nimi udělal. „Provedl jsem několik obecných rešerší online,“ řekl.
„Prošel jsem všechny možné novinové archivy a pátral i v jiných
zdrojích po jakékoli zmínce o někom jménem Philomena
Lasseterová nebo Mena Fitchová. Zkontroloval jsem i britský seznam
voličů aLondon Gazette online, kde jsou uvedeny úředně schválené
změny jmen.“ Zavrtěl hlavou. „Moje výsledky nejsou průkazné,
začínám však chápat, proč se stala rodinnou záhadou.“
„Myslíte si ale, že může být ještě pořád naživu?“ zeptala se Eliza,
jako by na té naději lpěla.
„Pokud stále žije, je jí osmdesát čtyři, takže ta šance tu je, ano.
Odsud ale nemůžu udělat víc, abych tu skutečnost prověřil.“ Tayte
se kousl do rtu a dodal: „Mám zamluvenou letenku na noční let do
Londýna.“
„Myslela jsem, že poletíte až za několik dní nebo dokonce až
příští týden.“
„Já vím, odkládal jsem to proto, že nerad létám, vysedávat tady
a dělat si starosti ale všechno jen zhoršuje. Mám už skoro sbaleno.“
„Takhle se na to musí, pane Tayte,“ pochválila ho Eliza. „Co vás
nezabije..., že?“ dodala a Tayte si přál, aby to bývala neříkala.
„Musím si promluvit s její rodinou,“ řekl. „Napadlo mě, že budu
mít celý víkend na to, abych od nich zjistil, co se dá, a až v pondělí
otevře místní matrika, zajdu tam a uvidím, co mi poví. Zítra
odpoledne mám schůzku s Jonathanem Lasseterem a jeho ženou u nich
doma.“
13
Robinson 2 - zlom 16.12.1956 21:21 Stránka 13





Eliza nyní seděla na kraji křesla, vzrušená jeho náhlým pocitem
naléhavosti. „Máte někoho, kdo by vás doprovodil?“
Tayte to zvážil. Po chvíli zavrtěl hlavou a řekl: „Ne. Nikoho.“
„Pak vám bude muset dělat společnost paní Bovaryová. Pomůže
vám přijít na jiné myšlenky.“
Tayte se usmál a pohlédl dolů na knihu, kterou držel. Kéž by to
bylo tak snadné, pomyslel si.
„Chci o ní vědět všechno,“ pravila Eliza. „Jaký vedla život a...“
Odmlčela se. „A ráda bych pochopila, proč se mě vzdala.“
„Jistě,“ slíbil Tayte. „Udělám, co budu moct.“
„A zůstanete se mnou v kontaktu? Jinak nebudu moct spát.“
„Jakmile se něco dozvím, dám vám hned vědět.“
„Dobře. Takže šťastnou cestu, a kdybyste něco potřeboval,
ozvěte se mi.“
Eliza se natáhla po holích, jako by se chystala vstát, a Tayte
poznal, že je celá nedočkavá, aby už se pustil do práce, třebaže nemohl
přinutit letadlo odletět dřív.
„Nemusíte mě vyprovázet,“ ujistil ji a vstal. Naklonil se k ní
a jemně ji vzal za ruku, která se v té jeho zdála maličká. „Hned
zítra po přistání vám zavolám,“ dodal a nutil se myslet pozitivně
a představit si sama sebe u výdeje zavazadel na Heathrow. Bude
sice vystresovaný, ale živý a zdravý a bude si vesele pohvizdovat,
aby zklidnil své zjitřené nervy.
Eliza nepouštěla jeho ruku. „Byla bych ráda, kdyby to zůstalo
mezi námi, dokud nezjistíme víc. Rozumíte?“
„Jistě,“ odvětil Tayte. Věděl, že Eliza má rozvětvenou rodinu: tři
syny a dceru, kteří žili v DC s vlastními dětmi. Nález kufříku
ovlivnil i jejich původ a bylo zcela na jeho klientce, kdy nebo jestli vůbec
jim o tom poví.
Pustila Taytovu ruku. Když se odvrátil, znovu se zadíval na
červený kufřík a jako už celý týden přemítal o tom, kdo ho poslal a jak
k němu přišel. A taky proč ho poslal zrovna teď, po sedmdesáti
letech. Muselo se stát něco, co k tomu odesilatele přimělo, jenže co?
To ještě Tayte netušil, měl ale v úmyslu to zjistit.
Když opustil dům a zamířil k vozu, upřel pohled na čisté nebe
a zvedl si límec, aby si ochránil krk před chladem pozdního
14
Robinson 2 - zlom 16.12.1956 21:22 Stránka 14





odpoledne. Znovu si vzpomněl na tu dívku. Philomena
Lasseterová. Myslel na ni často. Kdo byla? Proč bylo její jméno uvedeno na
originálním rodném listě jeho klientky pod matčiným rodným
příjmením Fitchová? A za jakých okolností přišla před lety o svůj
kufřík?
15
Robinson 2 - zlom 16.12.1956 21:22 Stránka 15





KAPITOLA DRUHÁ
Prosinec 1943
Byl Štědrý den ráno a Mena Lasseterová se vzbudila brzy a s
pocitem, že ji ze spánku vytrhlo něco, co nyní, když byla vzhůru,
nedokázala vypátrat. Zatemňovací závěsy v okně udržovaly ložnici
v naprosté tmě a panovalo v ní takové ticho, až se jí zdálo, že slyší,
jak jí v uších syčí vzduch okolo. Posadila se, odsunula těžké závěsy
za sebou a odhalila mlžnou, měsícem zalitou krajinu, stromy bez
listí, jinovatkou pokrytá pole a pouze náznak růžového úsvitu na
východě. Když závěsy rozhrnula ještě víc, z leicesterhirské krajiny
se dovnitř vplížil měsíční svit a lepicí páska, která křižovala
olovnaté tabulky od chvíle, co začalo bombardování, a jež měla
zabránit jejich vysypání, vrhla na dubem obložené stěny šikmé stíny.
Měsíc maloval stříbrným štětcem a kradl světu barvy.
Ale ne úplně.
Když se Mena odvrátila od okna a upřela pohled přes neveselý
přehoz a kovový rám postele a přes křeslo, spatřila vedle
umyvadla něco, co neviděla už tak dlouho, že se jí při pohledu na tu věc
usadil v krku knedlík. Byl to pomeranč – krásný, zralý pomeranč,
který v brzké ranní šedi vynikal stejně výrazně jako na slunci.
Odhodila přikrývku a rozběhla se k němu. Nemohla si pomoct, když
si ho přitiskla k nosu, proděravěla mu slupku, aby mohla zhluboka
vdechnout jeho vůni, která v ní probouzela sladké vzpomínky. Tiše se
pro sebe zasmála, zamáčkla slzu a usmála se, neboť pochopila, co
to znamená: Eddie se vrátil domů na Vánoce a toto byl jeho dárek.
Meně – její zbožná katolická matka ji pojmenovala Philomena
podle zázraky konající svaté Filomény – bylo šestnáct let a byla
o několik měsíců mladší, než chtěla být. Na svůj věk byla vysoká
a snadno by se mohla vydávat za sedmnáctiletou, což byl věk,
16
Robinson 2 - zlom 16.12.1956 21:22 Stránka 16





kterého musela dosáhnout, aby mohla vstoupit do ženské pozemní
armády, jenže její matka – neústupná zastánkyně Desatera
přikázání – Meně nedovolila o věku lhát, i když většina dívek, které znala,
to dělala.
Opakovala si ale, že srpen není daleko. Do té doby si vystačí
s požární hlídkou a zároveň pracovala na částečný úvazek jako
dobrovolnice ve špitále Leicester Royal Infirmary a také ve
všeobecné nemocnici v Evingtonu, kde projížděla s vozíkem plným
knih oddělení a často čítala pacientům. Pomáhala stejně jako její
sestra, Mary-Grace, která před dvěma lety vstoupila do
pomocného sboru při pozemní armádě a určitě se báječně bavila, když
jezdila kolem v automobilu a předávala důležité dokumenty důležitým
lidem.
A pak tu byli její tři bratři. Nikdo by od nich nemohl žádat víc.
Bojovali už od roku 1940 a Mena Michaela, Jamese ani Petera už
velmi dlouho neviděla. Záviděla jim jejich svobodu, a to navzdory
smrtelnému nebezpečí a útrapám, které popisovali v dopisech.
Edward Buckley – drahý, sladký Eddie, který byl jako její čtvrtý
bratr – byl vojákem z povolání už v době, kdy válka začala. Dětství
strávil v Oadby a za velkou část svého štěstí dlužil právě rodině
Lasseterů, než se Buckleyovi odstěhovali do Hampshiru.
Mena si přitiskla pomeranč k noční košili a vzdychla si. Mary
bude nadšená, až ho zase uvidí, řekla si a měla z toho upřímnou radost.
A přesto jedna její část sestře jeho návrat záviděla. Odložila
pomeranč a přemýšlela, že by se po snídani odplížila s nožem zpátky do
pokoje a snědla ho potají, neboť dobře věděla, že po další
příšernosti z vejcí v prášku, která je čekala to slavnostní ráno, bude
chutnat ještě sladčeji. Sotva sundala ruku z pomeranče, upoutalo její
pozornost nezaměnitelné vrznutí prkna v podlaze přede dveřmi
její ložnice. Její úsměv se rozšířil, když si uvědomila, že právě ten
zvuk ji musel vytrhnout ze spánku. Byl Eddie pořád tady a
roznášel jim v noci pomeranče jako nějaký Santa Claus?
Prudce otevřela dveře s tím, že načapá vánočního dědečka při
činu. Když ale prolétla dveřmi následovaná studeným měsíčním
světlem, objevila místo něj svého otce ozářeného světlem svíčky.
Na sobě neměl červenou tuniku a kalhoty, nýbrž pantofle a nový
17
Robinson 2 - zlom 16.12.1956 21:22 Stránka 17





pruhovaný župan, který se velmi podobal závěsům, jež dříve visely
v jedné z ložnic pro hosty. Jednou nohou stál na schodech u
vrcholu podesty a ve tváři zvrásněné starostí zaskočený výraz.
„Tatíku!“ řekla Mena a dál se usmívala.
Všichni mu říkali tatíku. I když Eddie, kterému to privilegium
rovněž nabídli, lpěl na korektnosti do té míry, že ho stále oslovoval
pane Lassetere nebo aspoň pane – a to i přesto, že pan Lasseter
během let mnohokrát protestoval a trval na tom, aby mu říkal aspoň
Georgi. Tatík byl vysoký muž: štíhlý až vyzáblý, plešatící a s tuhým
šedým knírkem, který si pečlivě zastřihával. Přitiskl si kostnatou
ruku na hruď a zavrávoral jako špatný herec uprostřed uboze
napsané scény smrti a Mena dostala strach, že spadne ze schodů.
Pospíšila si k němu a z tváře jí zmizel úsměv, jakmile se ale ocitla
u něj, zprudka se k ní otočil a zabalancoval na horním schodu
s mrštností muže, kterému je sotva polovina z jeho padesáti čtyř
let. Volnou rukou ji drapl.
„Mám tě!“ prohlásil a smál se svému vtipu tak hlasitě, až ho
Mena plácla hravě do paže a připomněla mu, kolik je hodin.
„Tiše!“ nabádala ho. „Všechny vzbudíš.“
Tatík kývl a rychle spolkl úsměv, jeho ocelově šedé oči se ale
i nadále smály.
Mena ho objala. „Šťastné a veselé, tatíku.“
„Šťastné a veselé, moje krásná Meno,“ odvětil tatík. „Teď běž
zpátky do postele, dokud nezatopím a tenhle starý dům nedostane
šanci trochu se prohřát.“
Mena se vrátila ke dveřím ložnice a otočila se. „Budeme mít
u štědrovečerní večeře hosta navíc?“ zašeptala, i když si byla jistá
odpovědí.
Tatík se znovu zakřenil. „Počkej a uvidíš, děvče. Počkej a uvidíš.“
Lasseterovi žili těsně za vesnicí Oadby, která ležela několik
kilometrů na východ od Leicesteru, mezi Evingtonem na severu
a Wigstonem na jihu. Válka k nim doposud byla laskavá, pokud se
laskavá dá použít ve spojení s válkou. Přesto k nim laskavá byla,
a to v tom smyslu, že jim stále pravidelně přicházely dopisy od
Michaela, Jamese a Petera, kteří sloužili na evropských bojištích,
a bydleli na okraji Oadby na omšelé staré farmě, která se bez synů
18
Robinson 2 - zlom 16.12.1956 21:22 Stránka 18





zdála příliš velká – třebaže si k sobě vzali dva dětské uprchlíky,
kteří jim byli určeni –, znamenalo to ale, že je nezasáhly bomby,
jež dopadly na Leicester. A nepadli za oběť ani těm, která letadla
shodila na vesnice při návratu z nespočtu náletů na Coventry.
A navíc k nim byla válka laskavá asi i proto, že na tom byli po
finanční stránce lépe než většina rodin v Oadby, což znamenalo,
že když válka začala, měli víc různých věcí, s nimiž si museli
vystačit a mohli je předělat.
Když se Mena vrátila do postele, zjistila, že nemůže usnout.
Zkusila si vzít jednu z knih ze stohu klasiků na podlaze u postele,
ale ani Dumas, ani Stevenson neupoutali její pozornost. A tak se
zabalila do přikrývky, posadila se do oblíbeného křesla u okna a
pozorovala východ slunce. Bylo dokonalé ráno: nebyl žádný sníh,
námraza byla ale silná, že iluzi sněhu budila, a pokud už nesněžilo,
dávala přednost čistému, mrazivému slunečnému dni. Mlha
mezitím skoro zmizela a svět za oknem už nebyl stříbrný, nýbrž
oranžový jako její dárek, který znovu držela v rukách a pomalu ho otáčela
v klíně.
Zahloubaně upřela pohled na obzor a přemítala, jak se dnes
mají bratři. Vybavila si jejich tváře, jako každý den jim popřála dobré
ráno a tiše se pomodlila za jejich bezpečný návrat. Věděla, že se
tento rok o Vánocích nají lépe než ona. Bezpochyby budou mít
opravdového pečeného krocana a pečené brambory s brusinkovou
omáčkou a nakládanou zeleninou, hráškem a kukuřicí a s
opravdovým máslem. To si aspoň ráda představovala. Vzpomněla si na
„falešného krocana“, kterého pomohla matce připravit: uzenku
s nakrájeným jablkem, cibulí a dvěma pastináky namísto stehýnek.
Chutí krocana vůbec nepřipomínal, ale jako v případě mnoha
jiných věcí v této době šlo hlavně o dojem.
Dojem. Mena moc neuvažovala o tom, co si dnes vezme na sebe,
jenže po zjevení pomeranče pochopila, že to bude muset být něco
zvláštního. Cítila, že je její povinností vypadat co nejlíp – všechno
to bylo součástí válečného úsilí a splnění povinnosti, což ji
přivedlo k problému s líčidly. To byla další věc, s níž matka důrazně
nesouhlasila. Byl však Štědrý den a jí bylo šestnáct a půl. Jediné, co jí
dělalo starosti, bylo, jak zaimprovizovat z toho, co zbylo z několika
19
Robinson 2 - zlom 16.12.1956 21:22 Stránka 19





drobností, které se jí podařilo vyloudit na Mary při její poslední
návštěvě před několika měsíci – nechtěla dorazit na snídani a
vypadat jako hadrová panenka.
V Leicesteru byl obchod Boots a ona umírala touhou vyzkoušet
jejich kosmetiku nesoucí značku No. 7. Už tam nějaký čas nebyla,
při poslední návštěvě si ale všimla, že mají podkladový krém
a pleťové mléko, každé za tři šilinky, a taky růž a devět různých
druhů pudru. Rtěnky měly tolik barev, že si připadala jako v
cukrárně, tatík by ale nikdy nevyhodil peníze za něco takového,
i kdyby matka souhlasila. „Nemůžeme vědět, jak dlouho válka
potrvá,“ řekl by a tím by diskuze skončila. Doufala, že jí Mary
daruje tento rok k Vánocům zbytky základních líčidel, aby se mohla
na večer zkrášlit.
Mena ze sebe shodila přikrývku a posadila se k toaletnímu
stolku. Pomeranč nechala ležet ve slunečním svitu, který padal
dovnitř oknem, a zamračila se na sebe. Vlasy měla na to, co si s nimi
chtěla udělat, příliš rovné. Během dne toužila po dlouhých zlatých
vlnách, které by jí rámovaly obličej a přecházely v jemné lokny
padající až na ramena, jako je nosila Veronica Lakeová, hollywoodská
herečka, kterou viděla loni v létě ve filmu. Večer by si je vyčesala
nahoru. Nic nevypadalo elegantněji.
Otevřela zásuvku a našla taštičku s make-upem – ať už jakkoli
ubohou. Jediným skutečným líčidlem v ní byla rtěnka, kterou si
ale musela nanášet vatovou tyčinkou, neboť jí zbylo už jen
trošičku hluboko v tubě. Měla i růž na tváře, to však nebyl skutečný
make-up. Když byla její matka jednou z domu, rozdrtila
paličkou v hmoždíři na co nejjemnější prášek čtvereček vodové barvy,
musela ho ale nanášet na vlhké tváře a navíc velmi opatrně, aby
to nepřehnala a nevypadala jako zmalovaný šašek. Na oči
neměla vůbec nic, tatík jí ale vždycky tvrdil, že ty její jsou krásné
takové, jaké jsou – podobně jako u její babičky, jen je měla světlejší,
spíše břidlicově modré, v tomto ohledu se proto považovala za
šťastnou.
Některé její přítelkyně si myly nohy černým čajem nebo si je
potíraly hnědou omáčkou do polévky, nikdo už totiž netkal hedvábné
punčochy; hedvábí a stavy byly potřeba na výrobu padáků. Jednou
20
Robinson 2 - zlom 16.12.1956 21:22 Stránka 20





to s omáčkou rovněž zkusila, ale Xavier – nebo Manfred,
nepamatovala si, která z jejich německých dog to byla – už tak ubohý výsledek
pokazil ještě víc tím, že jí pod stolem nohy olízal. A navíc stejně
neměla tužku na oči, aby si nakreslila švy. Kotníkové ponožky budou
muset stačit.
21
Robinson 2 - zlom 16.12.1956 21:22 Stránka 21





KAPITOLA T¤ETÍ
Ve chvíli, kdy byla Mena připravena objevit se před zbytkem
domácnosti, slyšela už bzukot slibující velmi zvláštní vánoční ráno.
Aspoň půl hodiny poslouchala řinčení pánví a dupání desetiletých
dvojčat z Londýna, která se honila po domě; jejich neutuchající
energii ještě zvyšovala dnešní událost a očekávání toho, co jim
Vánoce přinesou. Slyšela, jak matka na děti křičí, aby se zklidnily,
jinak letos žádné dárky nedostanou. Poté se vždy na chvíli
rozhostilo ticho, sotva po dvou minutách se však opět rozpoutal povyk.
Občas přes to všechno zaslechla tatíkův hlas. Slyšela pouze jeho
uklidňující tón – slova nerozeznala –, pokaždé pak ale nastal na
delší dobu klid a během jedné takové klidné chvíle uslyšela další
hlas, který se připojil k tomu otcovu. Patřil rovněž muži – mnohem
mladšímu muži.
Mena se usmála na hollywoodskou hvězdu v zrcadle a
pomyslela si, že žena, která na ni mrkla, bude slavit úspěch.
„Philomeno!“
Matčin hlas zněl pronikavě. Vystoupal do takových výšin, že
sebou Mena škubla, jako by ji vytrhl ze snění, věděla totiž, že jde
o matčino poslední varování. Přes ponožky si na nohy obula
černobílé polobotky a rychle si zavázala tkaničky. Poté vyběhla ze
dveří a zastavila se až pod schody, aby si upravila šaty. Na
okamžik zůstala stát před zrcadlem v chodbě, aby se vzchopila,
a napadlo ji, že věšák napravo ode dveří vypadá víc obtěžkaný
než obvykle, a boty u žardiniéry s palmou v předsíni rozhodně
nepatřily otci. Otcův hlas ji přivábil přes parkety ke dveřím
salónu, kde zůstala stát a poslouchala. Teď už jeho slovům bez
problémů rozuměla.
„Ach, pořád mám dost práce,“ odpověděl otec na otázku, kterou
Mena nestihla. „Většinu pacientů teď mám v okolních vesnicích.
22
Robinson 2 - zlom 16.12.1956 21:22 Stránka 22





Nedávno jsme tu měli ošklivou epidemii chřipky, ale kupony na
benzin navíc udržují starého morrise v chodu, takže si nemůžu
stěžovat. A co ty? U 1. výsadkové se ti vede dobře, co?“
„Tak dobře, jak jen se dá za těchto okolností očekávat,“ odvětil
druhý muž.
„Ano, snad celá ta věc do příštích Vánoc skončí, co? Slyšel jsi
včera večer Churchillův projev v rádiu?“
„Ne, pane. Bohužel musím říct, že jsem ho propásl. Dorazili
jsme dost pozdě.“
„Ovšem. Přesto se to dalo očekávat, za poslední měsíce se toho
naspekulovalo. Asi tě nepřekvapí, že Eisenhowera jmenovali
vrchním velitelem spojeneckých expedičních sil.“
„Raději bych v té roli viděl některého z našich hochů.“
„To ano,“ souhlasil tatík. „Věřím ale, že rozhodnutí vycházelo
především z toho, která země nasadila nejvyšší počet mužů.“
„A z obvyklého politikaření, o tom není pochyb.“
„Ach, jistě. I když z politického hlediska s sebou to rozhodnutí
nese jisté záruky. Když budou nadcházejícím operacím v Evropě
velet Američani, bude svět jakékoli selhání klást za vinu jim. Z
politického hlediska to tedy znamená, že jsme si prozatím zajistili
jejich plnou podporu a neochvějnou pozornost.“
Menu rozptýlil vpád dvojčat. Napřed jeden, pak druhý klučina
kolem ní proklouzli v šedých ponožkách a identických žlutých
županech, jako by zažila déj à-vu. Oba se kolem ní svezli k patě
schodiště, aniž by si jí všimli, poté vyrazili jako stádo slonů nahoru po
schodech, pomalu následováni Xavierem a Manfredem, kteří se jí
otřeli o ruku, když nonšalantně ťapali kolem.
Další zařinčení pánví z kuchyně přimělo Menu zavolat: „Hned
jsem tam, matko.“ Zaklepala na dveře, otočila klikou a vešla do
salónu prozářeného prašným slunečním svitem a úsměvy.
Oba muži stáli u ohně v krbu, který zuřivě prskal na mosaznou
ochrannou mříž. Ze zčernalé římsy visely dvě pletené vánoční
ponožky a u okna vpravo, za nábytkem s květinovým potahem, stál
malý vánoční stromek, jenž vypadal hrdě i navzdory tomu, že na
něm tento rok zase nepřibyla žádná nová ozdoba. Dvojčata se
jednou odpoledne před Vánocemi zaměstnala tím, že z tatíkových
23
Robinson 2 - zlom 16.12.1956 21:22 Stránka 23





čističů dýmek vyráběla zvířátka, všem až na ně ale připomínala
pouze chlupaté housenky.
Mena se usmála napřed na otce. Na sobě měl sako a vázanku:
stejné pohodlné tvídové sako s prověšenými kapsami, které nosil
při vizitách. V usmívajících se rtech svíral na jedné straně dýmku
a jednu ruku měl jako vždy strčenou v kapse, proto se během let
prověsily. Mena ale rychle obrátila pozornost k muži vedle něj,
který jí zářivý úsměv oplatil.
„Eddie!“ řekla a zasalutovala mu. „Nebo bych měla spíše říkat
kapitáne Buckleyi? Tatík nám o tom všechno pověděl.“
Edward Buckley nasadil vážný výraz, zasalutoval a dupl
podpatkem. Poté se zasmál. „Veselé V ánoce, Meno. A Eddie bude stačit,
jako vždy.“
Vrhla se na něj. „Věděla jsem, že jsi to ty,“ prohlásila a pevně ho
objala, až se obávala, aby mu nepokrčila uniformu.
„Co? Dokonce i s knírkem?“
„Vždyť není skoro vidět,“ odvětila Mena. „Ale důstojníkovi
velmi sluší.“ Studovala jeho tvář, jako by byl na inspekci: jeho
uhlazené hnědé vlasy jí připadaly trochu příliš lesklé a oříškově hnědé oči
ladily s olivově hnědou barvou jeho uniformy. „Díky za
pomeranč,“ dodala, když se odtáhla.
„Jistě, nemáš zač,“ odvětil Edward. „A teď mě nech, ať se na tebe
podívám.“ O chvíli později dodal: „Páni! V těch šatech ti to moc
sluší. Modrá byla vždycky moje oblíbená barva a s těmi puntíky
opravdu vyniká. Jsou žluté nebo krémové?“
Mena se zamračila. „Bývaly bílé.“
„No, ať už mají jakoukoli barvu, i ta je moje oblíbená.“
Plácla ho do paže a zasmála se. „Jenom to tak říkáš.“
„Nikdy neříkám nic, co bych nemyslel vážně,“ namítl Edward.
„Slíbil jsem tvému otci, že to sem na Vánoce stihnu, a jsem tady.“
Tatík se naklonil ke krbu a vyfoukl kouř z dýmky do komína.
„A my jsme rádi, že tu jsi. Jen lituji, že se nemůžeš zdržet déle.“
„Kdy musíš odjet?“ zeptala se Mena, zděšená možností, že host,
který jim přivezl ovoce, bude muset brzy opět odejít.
„Možná se stihnu napít čaje, než se budu muset vrátit zpátky, ale
jen když si ho dáme brzy. Kolem šesté si mě tu vyzvedne auto.“
24
Robinson 2 - zlom 16.12.1956 21:22 Stránka 24





„O to se postaráme,“ ujistil ho tatík.
Ozvalo se klepnutí na dveře, a když se otevřely, Mena se otočila,
neboť předpokládala, že to bude matka. Byla to ale Mary; další
úsměv, aby nahradil ten, o který náhle přišla. Vypadá úžasně,
napadlo Menu. Odložila uniformu a vzala si lodičky, což pomohlo,
a taky opravdické punčochy, jak předpokládala. Na sobě měla
světle šedé, přepásané sako a úzkou sukni stejné barvy po kolena,
takže se při chůzi kolébala jako kachna. Aspoň tak ji viděla Mena,
úsměv na Edwardově tváři, když ji vyrazil přivítat, však Meně
prozradil, že jemu se výsledný dojem líbí. Co však skutečně
podtrhlo její vzhled, byl účes, do kterého si upravila jahodově blond
vlasy a který si Mena plánovala udělat večer. Mary musela vědět,
že to už bude Eddie pryč.
Následoval polibek, který mohl trvat sotva pět vteřin, Mena ale
měla pocit, jako by uběhlo snad pět minut. Její otec se odvrátil,
upřel pohled do krbu a dál bafal z dýmky, zatímco Mena
sledovala, jak se sestřin kotník sune vzhůru po jejím štíhlém lýtku a opět
klesá dolů. Přála si, aby její vlastní lýtka byla stejně štíhlá.
Přemítala o tom, jak nespravedlivé je, že na sobě pořád cítí měkkost
dětství, když se začíná cítit jako žena, ale řekla si, že pozemní armáda
problém vyřeší. Náborový plakát v jejím pokoji hlásal, že je to
„zdravá práce nesoucí uspokojení“, a dívka s vidlemi, v zeleném
svetru a v khaki manšestrácích, která byla na reklamě zobrazena,
rozhodně nevypadala měkce. Mena viděla, jak Edward pošeptal
něco Mary do ucha, a Mary šeptem odpověděla. Neslyšela, o co
šlo, mladí milenci se ale zahihňali. Před rokem, možná před dvěma
by Mena vpadla mezi ně a dožadovala se, aby jí řekli, čemu se
smějí, teď už ale byla dospělá a uměla se chovat.
Když od sebe Mary a Edward konečně odstoupili, zamířili ruku
v ruce ke krbu, široce se usmívali a ve tvářích byli už předem celí
rudí. Zdálo se, že si Mary poprvé všimla Meny.
„To je naše Mena?“ řekla. „Ne, to nemůže být.“
Mena věděla, že ji sestra škádlí, bylo to ale poprvé, co se doma
nalíčila, a komplimenty si užívala. Nedokázala potlačit úsměv,
i když se velmi snažila. Vysekla malé pukrle a sklopila hlavu, aby
skryla ruměnec.
25
Robinson 2 - zlom 16.12.1956 21:22 Stránka 25





„Vypadáš krásně,“ řekla Mary. Naklonila se k ní a dotkly se
tvářemi. „Veselé Vánoce, sestřičko,“ dodala. Pak políbila otce a řekla:
„Tobě taky, tatíku. Veselé Vánoce.“
Tentokrát otevření dveří nepředcházelo žádné klepání. Pohled
na matku, která se v nich objevila, Meně připomněl, že se u krbu
zdržela příliš dlouho. Margaret Lasseterová byla ve tváři celá rudá,
když si utírala ruce do skvrnami poseté zástěry, která jí zakrývala
chrpově modré šaty. Byla to štíhlá žena, skoro stejně vysoká jako
tatík, s krátkými myšími vlasy, ostrými rysy a očima, kterým nic
neuniklo. Na rtech měla náznak úsměvu, patrně kvůli hostovi,
Mena ale věděla, že je v maléru.
„Promiň, matko, už jsem šla.“
„No, tak si pospěš, děvče!“ řekla Margaret. Edwardovi
věnovala široký, avšak nepřesvědčivý úsměv. „Edward s sebou tento rok
přivezl Vánoce,“ dodala. „Myslím, že nám vystačí na celý týden.
Opravdového krocana, slaninu na snídani a tucet čerstvých
vajec.“ Mluvila teď ke všem v pokoji. Pak se obrátila přímo k Meně.
„Všechno se to musí připravit, víš? Honem, děvče. Pokud ovšem
nechceš, abychom večeřeli o páté.“
Mena přidala do kroku, jak se ale blížila ke dveřím, zaváhala.
Matčin falešný úsměv prakticky zmizel a nahradila ho nevíra,
když sevřela v ruce dřevěný krucifix, který neustále nosila na
hrubém provázku na krku. Další krok a Mena slyšela, jak se matka
ostře nadechla nosem. Pochopila, že si to skutečně odskáče, neboť
matce se roztřásly rty a pohybovala jimi, jako by se tiše modlila.
Přišlo to bez varování.
Mena procházela dveřmi, když ji do obličeje udeřila špinavá
zástěra a matka jí začala drhnout a škrábat ústa a rvát za ně. Na
temeni jí přistála matčina ruka a pevně zatlačila, takže ji vyvlekla ven
z pokoje téměř zlomenou v pase.
„Ty malá Jezabel!“ řvala matka Meně do ucha.
Mena vzlykla a do očí jí vyhrkly slzy. Slyšela otce zavolat: „No
tak, Margaret, není na tom nic –“
Dveře se zavřely.
„Smyj si to!“ poručila matka a postrčila Menu ke schodům.
„A nevracej se dolů, dokud se nepomodlíš za Jeho odpuštění.“
26
Robinson 2 - zlom 16.12.1956 21:22 Stránka 26





Mena ucítila zezadu na nohou matčino ostré plesknutí, což ji
donutilo přeskočit tři schody najednou.
„A neloudej se!“
27
Robinson 2 - zlom 16.12.1956 21:22 Stránka 27





KAPITOLA âTVRTÁ
Mena seděla u toaletního stolku s hlavou v dlaních a celých deset
minut plakala. Když plakat přestala, dalších několik minut jen
seděla a civěla na hadrovou panenku v zrcadle před sebou, vzpomínala
na svoji oblíbenou knížku a přála si, aby mohla stejně jako Alenka
zmizet ve vlastním odrazu a najít jiný svět. Sotva si všimla, že se
dveře za ní otevřely; sotva si všimla, že do pokoje vešla Mary a
vyždímala vodu z kusu flanelu v umyvadle. Pak ucítila chladnou,
vlhkou látku na tváři a sledovala, jak hadrová panenka v zrcadle mizí.
Mary jí konejšivě přejížděla flanelem po kůži sem a tam, hladila ji,
ne škrábala, dokud hadrová panenka nezmizela úplně.
„Nikdy to není fér,“ pravila Mary. „A věř mi, já si užila svoje.
A neviň tatíka,“ dodala. „On si taky užil své.“
Meniny vlasy projel hřeben. Byl to příjemný pocit, jako by
ležela za teplého dne na vlhkém písku na pláži a moře jí bublinkami
pěny hladilo po těle. Zhluboka se nadechla, uvolnila se a pomalu
vydechla.
„Vzpomínáš si, když mě matka poprvé nachytala, jak líbám
Edwarda?“ zeptala se Mary. „Ovšemže ne. Všechno se to seběhlo za
zavřenými dveřmi, musela ses ale divit, kam jsem se na tak dlouho
poděla, ne? ‚Mary-Grace!‘ ječela na mě.“
Mena teď viděla v zrcadle malou holku. Ne ženu, která na ni
hleděla předtím a byla samý necudný úsměv a svůdný výraz;
Veronica Lakeová byla dávno pryč.
„Ne?“ pokračovala Mary. „Celý den i ten následující jsem byla
ve svém pokoji. Zamkla mě do skříně, abych byla přesná, a nedala
mi jíst ani pít. Bylo mi čtrnáct. Tobě muselo být sotva osm.“
Česání ustalo a Meně se po něm hned začalo stýskat. Cítila, jak jí
do vlasů zajela Alenčina čelenka, a v zrcadle vedle své tváře
uviděla tu Maryinu.
28
Robinson 2 - zlom 16.12.1956 21:22 Stránka 28





„Tak,“ řekla. „Myslím, že s tímhle bude matka souhlasit, co ty na
to?“
Mena kývla. Potom si všimla, že se na toaletním stolku objevil
balíček v bílém kapesníku.
„Copak se o tebe vždycky nepostarám?“ řekla Mary. „Napadlo
mě, že by tě tohle mohlo rozveselit. Chtěla jsem ti to dát až večer,
ale myslím, že by sis to raději měla vzít hned.“
Mena pohlédla na sestru, pak zpátky na balíček. Vzala ho do
ruky a zatáhla za volný konec látky s vyšitými otcovými iniciálami.
Kapesník se rozevřel a její pohled padl na slova Boots No. 7. Znovu
se podívala na Mary, tentokrát se však její pohled hned vrátil k
dárku. Nemohla tomu uvěřit. Uvnitř bylo několik věcí a všechny
vypadaly nově. Otočila se a objala Mary.
„Jen se nenech znovu načapat matkou,“ řekla Mary. „Až tě
donutí vydat jí líčidla, dej jí ty staré věci. Bude jí to stačit.“
„Děkuji, děkuji, děkuji,“ opakovala Mena.
„Není zač. Teď pojď, jsou Vánoce. Hoď všechno za hlavu a
dejme si snídani.“
Mena byla přesvědčená, že si Vánoce roku 1943 zapamatuje jako ty
nejhorší Vánoce, jaké kdy prožila, den se ale rychle vrátil zpět k
původnímu rytmu. Když matka Menu opět spatřila, jen se usmála
jako kterákoli jiná pyšná matka, políbila ji na čelo a řekla: „Podívej se
na sebe. To je mnohem lepší, ne? Teď mi podej pánev, drahá.“ A tím
to skončilo.
Mena usedla ke snídani jako poslední. Dali si ji v zimní
zahradě vzadu v domě, odkud měli výhled na holé stromy a spadaným
listím zasypané pozemky táhnoucí se k Evingtonu. Tatík rychle
zklidnil emoce, které incident s líčidly zjitřil, několika vtipy, jimž
se všichni smáli spíše ze soucitu, než že by byly příliš zábavné.
A když na ni Edward mrkl, sotva si sedla, jako by se chtěl zeptat,
jestli je v pořádku, dokázala Mena myslet jen na svůj nový make-up
a usmála se v odpověď.
Obyčejně bylo jejich zvykem – nebo podle Margaret Lasseterové
povinností – zúčastnit se na Štědrý den ranní mše v kostele sv.
Marie ve Wigstonu. Jenže krátce poté, co se benzin začal vydávat na
29
Robinson 2 - zlom 16.12.1956 21:22 Stránka 29





příděl, si už ani s kupony navíc, které tatík dostával za návštěvy
u pacientů, nemohli cestu do kostela v morrisu dovolit. Mena
věděla, že kdykoli jindy by je matka donutila odjet do téměř třináct
kilometrů vzdáleného kostela na kole, kvůli příjezdu Edwarda ale
měli příliš mnoho práce. Proto aspoň během dne často odříkávali
modlitby, které nikdy nebyly procítěnější.
Po snídani Mary navrhla, aby navštívili nejbližší sousedy a
podělili se s nimi o pamlsky od Edwarda. To matku nadchlo a rychle
souhlasila s tím, že nikdy neslyšela nic svatějšího.
„To je naše Mary,“ pravila Margaret s úsměvem. „Naše svatá
Panenka Marie.“
To jim zabralo zbytek dopoledne a štědrovečerní večeře byla
o to víc uspěchaná, nezdálo se ale, že by to někomu vadilo, tedy
až na dvojčata, která byla vždy hladová. Dárky se u Lasseterů
tradičně rozdávaly po večeři, což opět nikomu kromě dvojčat
nevadilo. Děti prchly od stolu, sotva bylo vysloveno poslední amen,
a rozběhly se do salónu k vánočnímu stromku a k dárkům pod
ním. Typicky to byly podomácku vyrobené nebo praktické věci,
jako tatíkův „nový“ župan nebo kostka mýdla. Dvojčata byla
brzy opět odvlečena pryč, aby pomohla umýt nádobí, a když si
dospělí konečně nalili pití a rozbalily se dárky, bylo už pozdní
odpoledne.
Slunce za okny viselo nízko nad obzorem a bledlo. Venku se do
Oadby pomalu vracel mráz, ale oheň v krbu chlad zaháněl. Mary
a Edward se posadili na pohovku a jako po celý den byli
nerozluční. Margaret seděla ve svém obvyklém křesle u krbu a tatík stál
u ochranné mříže, neboť to bylo jediné místo v domě, kde směl
kouřit dýmku.
Mena si sedla se zkříženýma nohama na zem a sledovala
dvojčata, která snad poprvé za celý den zmlkla, snažila se totiž přijít na
to, jak hrát novou deskovou hru, Výlet po Anglii. Mena věděla, že
jde o jednu ze starých her jejích bratrů, ale pro dvojčata byla nová
a zdálo se, že jim to stačí; postrkovala papírová auta po krajině,
aniž by chápala nebo se zajímala o pravidla. Za nimi na vlastní
pohovce, která časem skutečně začala potřebovat přehoz, který ji
zakrýval, spali Xavier a Manfred, nebo to tak aspoň vypadalo.
30
Robinson 2 - zlom 16.12.1956 21:22 Stránka 30





Lasseterovi vlastnili rádiový přijímač značky Pye, který stál na
příborníku. Měl kryt z hnědého bakelitu a okénko ve tvaru vějíře
s číslicemi frekvencí. Tatík u něj dokázal sedět po večerech celé
hodiny, otáčet ladicím knoflíkem a pátrat po německých špionech
vysílajících kódované zprávy – bylo to jisté znamení toho, že se Jerry
dostal k anglickým břehům. Pískání a statický šum dráždil zbytek
rodiny a především pak psy, tatík proto často zůstával se svou
zálibou sám. Nikdy ale nepropásli Dnes večer ve městě a v devět
pokaždé naladili stanici BBC Home Service, kde zprávy vysílali.
Nyní poslouchali Sandyho MacPhersona, který hrál na varhany,
jak to často dělával, a občas přihodil něco svátečního. Mena
netušila, jak se skladba, kterou právě poslouchali, jmenuje; bylo jich tolik.
„Příliš mnoho,“ tvrdil vždy tatík. Líbil se jí program Very Lynnové,
Srdečně vaše, který měla ráda i její matka, takže ho poslouchala
často. A taky milovala hudbu Glenna Millera a jeho orchestru, která ji
vždy dokázala osvobodit, i když jen na tři minuty. Orchestr se od
začátku války velmi proslavil, matka ho ale ráda neměla, proto na
to Mena musela jít chytře a často vyrušovala otce, jemuž to nijak
zvlášť nevadilo. Pokaždé na ni spiklenecky kývl, když se v určitou
hodinu vplížila dovnitř, a ona si vždy myslela, že miluje pocit
nebezpečí, který ji následoval, kdyby se o tom matka někdy dozvěděla.
Margaret Lasseterová usrkla sherry a postavila sklenku na stolek
vedle křesla. „Opravdu musíš odjet tak brzy, Edwarde?“ zeptala
se. „Nevím, jak ti kdy splatíme tvoji laskavost.“
Mena sledovala, jak sestra stiskla Edwardovi pevněji paži. Jejich
ruce se dotýkaly, prsty měli propletené. Zdálo se jí, že viděla Mary
dloubnout Edwarda do stehna. Poté Mary skryla úsměv za
sklenkou vermutu.
„Něco by tady bylo,“ začal Edward. Pohlédl na Mary, pak
zpátky do pokoje.
Mena si uvědomila, že se Edward červená. Viděla, jak do něj
Mary znovu dloubla, a všimla si, že se její úsměv za sklenkou rozšířil.
„O co jde, Edwarde?“ zeptala se Margaret.
Tentokrát Mary dloubla do Edwarda tak tvrdě, že se pohnul.
Otočil se k tatíkovi, odkašlal si do ruky a řekl: „Mohl bych s vámi
mluvit, pane?“
31
Robinson 2 - zlom 16.12.1956 21:22 Stránka 31





Navzdory předchozímu ruměnci a žáru ohně si Mena všimla, že
Edwardovi vyprchala z tváří barva, když vstal.
Tatík postavil sklenici Mackesonu na římsu krbu. „Jistěže,
chlapče. Víš, že můžeš mluvit otevřeně. Není třeba se ptát.“
Edward si znovu odkašlal. „Myslím, pane, že tato situace si to
žádá.“ Jeho postoj se změnil v autoritativní, narovnal se, jako by
byl na přehlídce. „O samotě, prosím.“
Tatík zvedl obočí. Zabafal z dýmky, vyfoukl kouř do ohně a
odložil dýmku na římsu krbu. Stiskl Edwardovi rameno. „Můžeme jít
do pracovny,“ řekl a odvedl ustaraně vypadajícího Edwarda
Buckleyho z pokoje.
Nebyli pryč dlouho.
Mena uslyšela napřed smích, následovaný zvučnými hlasy
plnými úsměvů za dveřmi, které se vzápětí otevřely. Mary už byla na
nohou a Menu napadlo, že vypadá, jako by měla každým okamžikem
vybuchnout. Poskočila na místě a tiše několikrát tleskla rukama.
„Matko, přines sklenky na šampaňské,“ řekl tatík. V jedné ruce
držel za hrdlo láhev; druhou rychle kroutil drátem. „Schovával
jsem ho pro vás dva,“ dodal.
Od likérníku se ozval cinkot skleniček a Margaretiny oči, které
se v nich odrážely, jiskřily, když je vytáhla. „Ach, to jsou ty nejlepší
zprávy,“ řekla a rozdala sklenky.
Mary se zavěsila do Edwarda a hleděla mu do očí, dokud
lupnutí špuntu šampaňského kouzlo okamžiku nezlomilo. Špunt se
odrazil od stropu, zmizel ve vánočním stromku a Mary se za ním
pustila, zatímco Xavier a Manfred začali běhat kolem a štěkat.
„Edward mě požádal o svolení oženit se s naší dcerou,“
oznámil tatík. „A já mu dal své plné požehnání!“ Nalil všem
šampaňské, dokonce i Mena dostala půl skleničky. Dvojčata stále srkala
Coca-Colu pruhovanými papírovými brčky.
„Musíš se s Mary oženit u Sv. Marie,“ prohlásila Margaret se
smíchem a dodala: „Po sklence šampaňského to už nedokážu říct!“
Edward kývl. „O tom nikdy nebylo pochyb, paní Lasseterová.“
Usmál se, když se Mary vrátila a ukázala všem špunt.
„A budeš mi po svatbě říkat Margaret?“
Edward se nosově zasmál. „Slibuji, že se o to pokusím.“
32
Robinson 2 - zlom 16.12.1956 21:22 Stránka 32





Tatík zvedl sklenku. „Blahopřeji vám dvěma.“
„Ano, blahopřeji,“ přidala se Margaret a sklenky cinkly. „A kdy
bude ten velký den? Co třeba na jaře? Pokud dokážete čekat tak
dlouho.“
Edward a Mary si vyměnili pohledy a oba začali mluvit
najednou. „Mysleli jsme –“
Pokračoval Edward. „Mysleli jsme, že bude lepší počkat,
dokud ta zatracená válka neskončí,“ řekl. „Chci udělat, co je správné
pro Mary, a s příděly a s našimi rodinami rozstrkanými po celém
světě...“
„Pravda,“ souhlasil tatík, i když jeho výraz prozrazoval, že
s Edwardovým rozhodnutím úplně nesouhlasí.
Margaret vyslovila jejich obavy nahlas. „Považuješ to za
moudré, Edwarde, drahý? Chci říct, se vším, co se děje... Je třeba žít ze
dne na den, ne?“
„Matko!“ zvolala Mary.
„Je to tak, drahá. Nikdo nemůže s jistotou říct, jestli Edward –“
Edward jí skočil do řeči. „Už jsme se rozhodli.“ Znovu se zadíval
Mary do očí a hlas mu zjihl. „Nemám tušení, jestli válku přežiji,
paní Lasseterová, ale věřím, že se moje šance zvýší, když budu vědět,
že mě na jejím konci čeká ruka vaší dcery.“
Margaret si zakryla ústa rukou. „Ach, Edwarde,“ řekla a objala
ho, jako by najednou objímala všechny tři své syny.
Mnohem později, poté, co Edward odjel a chladný měsíc vystoupal
vysoko nad Oadby, seděla Mena v křesle u okna a hleděla ven na
křišťálovou krajinu. Tatík se už dávno odebral na lůžko – chodil
spát jako poslední a vstával první – a dům opět ztichl, přesto
nemohla usnout. Přitáhla si přikrývku k bradě a dál přemýšlela
o tom, proč je všechno v jejím životě tolik nespravedlivé.
Proč jsem se nemohla narodit před Mary?
Všechno by pak bylo jiné, hádala. Možná by jí dovolili nosit
make-up, vstoupit do armády a odejít z domu, jako to udělala Mary.
Možná by její matka kdysi dávno spárovala Edwarda Buckleyho
s ní a ona by se teď chystala vdát a zařídit si vlastní domov někde
daleko od Oadby a ode všeho, co jí v jejím životě připadalo špatné.
33
Robinson 2 - zlom 16.12.1956 21:22 Stránka 33





Z myšlenek ji vytrhlo vrznutí podlahy. Napadlo ji, že to tatík
před spaním přehnal s pivem, po chvíli se ale otevřely dveře její
ložnice. Byla to Mary, oblečená do světle žluté noční košile, stejné
jako byla ta její.
„Nemohla jsem spát,“ řekla Mary, když vešla.
„Ach?“
„Dělala jsem si o tebe starosti.“
„Starosti o mně?“ Mena se pro sebe zasmála. „Pročpak?“
Mary přistoupila k oknu a posadila se na kraj postele naproti
Meně. „Celý večer jsi skoro nic neřekla. A teď jsem tě našla sedět
v křesle. Taky nemůžeš spát?“
„Nejsem unavená.“
„Je to proto, že se s Edwardem budeme brát?“
Mena se zadívala ven z okna. Zdálo se, že měsíc odráží její
melancholii.
„Je to tak, že?“ uhádla Mary. Dřepla si vedle křesla, mezi Menu
a měsíc. „Nic to nezmění, Meno.“
Aniž by Mena na Mary pohlédla, vstala a vyskočila na postel.
„Změní. Změní,“ prohlásila. „Změní to všechno a já tady zůstanu
sama s matkou!“ Zmizela pod peřinami dřív, než Mary mohla
znovu vstát, a slyšela zpod nich, jak se sestra směje tím něžným
způsobem, který říkal, že se chová jako malá.
„Můžeš za námi kdykoli přijet,“ pravila Mary. „To přece víš.“
Mena cítila, jak jí přikrývky kloužou dolů po tváři. Neudělala
nic, aby tomu zabránila.
„Nebude to tak strašné, jak si myslíš,“ dodala Mary.
Mena byla zpátky v měsícem ozářeném pokoji a hleděla sestře
do očí. Cítila, jak jí něžnou rukou setřela slzu z tváře.
„Jak dlouho jsi to věděla?“ zajímala se Mena.
„Asi měsíc. Edward byl až do konce léta v Itálii. V bitvě ztratili
generálmajora Hopkinsona a myslím, že pro Edwarda a jeho
jednotku to bylo dost těžké. V listopadu většinu divize poslali domů.
Napsal mi, že mě musí vidět, nemohl ale odjet, proto jsem zatahala
za drátky a přijela já za ním. Dneska se tu objevil, aby požádal
tatíka o moji ruku.“
„Proč jsi mi o tom neřekla nebo nenapsala matce?“
34
Robinson 2 - zlom 16.12.1956 21:22 Stránka 34





„Některé věci jsou soukromé,“ řekla Mary. „Dokonce i mezi námi.
A chtěla jsem, aby to bylo překvapení.“ Zasmála se. „Jsem si jistá,
že matka čekala na Edwardovo vyjádření déle než já. Chtěla jsem
vidět její obličej. Můžeš to pochopit? Můžeš mi odpustit?“
Mena se posadila a pevně Mary objala. „To já potřebuji odpustit.
Chovala jsem se sobecky a je mi to líto. Dokonce jsem vám ani
nepoblahopřála. Oběma vám přeji štěstí, ovšemže přeji.“
„Takže jsme zase kamarádky?“
Mena kývla.
„Každopádně,“ řekla Mary, „s tím, jak se věci zrovna mají,
prav děpodobně dlouho k ničemu nedojde. Vím jistě, že než válka
skončí, budeš to cítit jinak.“
Mena se konečně usmála. „Možná pak budu mít vlastního
manžela,“ nadhodila. „Někoho, kdo odsud odvede mě.


       

internetové knihkupectví ABZ - online prodej knih


Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2018 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist