načítání...
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: Hlouběji do PODZEMÍ - Roderick Gordon; Brian Williams

Hlouběji do PODZEMÍ

Elektronická kniha: Hlouběji do PODZEMÍ
Autor: Roderick Gordon; Brian Williams

- Záhadné PODZEMÍ odhaluje nová hrozivá tajemství! Tam, kde se Will nachází právě teď, by nechtěl být nikdo z nás. Důlním vlakem proniká hlouběji do útrob Země, kde se svým ... (celý popis)
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  229
+
-
7,6
bo za nákup

ukázka z knihy ukázka

Titul je dostupný ve formě:
elektronická forma tištěná forma

hodnoceni - 86.3%hodnoceni - 86.3%hodnoceni - 86.3%hodnoceni - 86.3%hodnoceni - 86.3% 95%   celkové hodnocení
5 hodnocení + 1 recenze

Specifikace
Nakladatelství: » FRAGMENT
Dostupné formáty
ke stažení:
EPUB, MOBI, PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku a kopírování
Médium: e-book
Rok vydání: 2008
Počet stran: 464
Rozměr: 24 cm
Úprava: ilustrace
Vydání: 1. vyd.
Název originálu: Deeper
Spolupracovali: z anglického originálu ... přeložil Zdík Dušek
Jazyk: česky
ADOBE DRM: bez
Nakladatelské údaje: Praha, Fragment, 2008
ISBN: 978-80-253-0770-0
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis

Záhadné PODZEMÍ odhaluje nová hrozivá tajemství! Tam, kde se Will nachází právě teď, by nechtěl být nikdo z nás. Důlním vlakem proniká hlouběji do útrob Země, kde se svým bratrem Calem a kamarádem Chesterem pokračuje v pátrání po zmizelém otci. Na vlastní kůži zjišťují, že v neznámých Hlubinách číhá nebezpečí doslova na každém kroku. Prchají před krutými Styxy vedenými Rebeccou, kteří se co nevidět chystají spustit svůj dlouhodobý plán s nedozírnými následky pro všechny lidi na Povrchu... Nenechte si ujít světový bestseller, který zná již celý svět!

Zařazeno v kategoriích
Roderick Gordon; Brian Williams - další tituly autora:
Deeper Deeper
 (e-book)
Ztracený svět v PODZEMÍ Ztracený svět v PODZEMÍ
 (e-book)
Podzemie – Osudné tajomstvá v Podzemí Podzemie – Osudné tajomstvá v Podzemí
 (e-book)
Podzemie – Voľný pád v Podzemí Podzemie – Voľný pád v Podzemí
 (e-book)
Podzemie – Súboj v Podzemí Podzemie – Súboj v Podzemí
 (e-book)
Podzemie – Špirála hrôzy v Podzemí Podzemie – Špirála hrôzy v Podzemí
 
K elektronické knize "Hlouběji do PODZEMÍ" doporučujeme také:
 (e-book)
Prázdné místo Prázdné místo
 (e-book)
Rozbřesk Rozbřesk
 (e-book)
Poslední cesta do PODZEMÍ Poslední cesta do PODZEMÍ
 (e-book)
Útok z PODZEMÍ Útok z PODZEMÍ
 (e-book)
Návrat z PODZEMÍ Návrat z PODZEMÍ
 (e-book)
Volný pád do Podzemí Volný pád do Podzemí
 
Recenze a komentáře k titulu



2011-06-24 hodnoceni - 100%hodnoceni - 100%hodnoceni - 100%hodnoceni - 100%hodnoceni - 100%
skvělá kniha,čel jsem i první díl(ztracený svět v podzemí)a je to skvělý,v prvním díle se mě zdála vcelku nudná první část,samozřejmě že tam byli zajímavé momenty,ale prostě ta druhá a třetí část byla ,, eńo ňůňo ''
teď jsem přečetl první část druhého dílu,hmmma ten byl vcelku dost zajímavý,kamarád mi říkal že ten konec tu bude lepší ještě než v prvním díle(vtom doufám,ale nevěřím),ať byla ta první část(prvního dílu) jak moc nudná stejně to byla nejlepší knížka co jsem přečetl.
 
otáska t 2009-09-02
bude další díl podzemí
 


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

Hlouběji do Podzemí

také v tištěné verzi

Objednat můžete na

www.fragment.cz

Doporučujeme další e-knihy v edici:

R. Gordon, B. Williams – Ztracený svět v Podzemí

R. Gordon, B. Williams – Volný pád do Podzemí

R. Gordon, B. Williams – Návrat z Podzemí

Roderick Gordon a Brian Williams

Hlouběji do Podzemí – e-kniha

Copyright © Fragment, 2010

Všechna práva vyhrazena.

Žádná část této publikace nesmí být rozšiřována

bez písemného souhlasu majitelů práv.


Obsah

PRVNÍ ČÁST

Odhalení 5

DRUHÁ ČÁST

Návrat domů 136

TŘETÍ ČÁST

Drake a Elliott 163

ČTVRTÁ ČÁST

Ostrov 302

PÁTÁ ČÁST

Průduch 387


Po celý den poslouchám

mocných kladiv bušení,

tam kde stojí nový chrám,

jejž v prach záhy promění

mnoha kladiv, tichých kladiv,

kletých kladiv běsnění

Kladiva

Ralph Hodgson (1871–1962)


PRVNÍ ČÁST

Odhalení



7

1. kapitola

D

veře autobusu zasyčely a s klapnutím se zavřely. Na zastávce vy

stoupila jediná žena. Nedbala na silné poryvy větru ani bičující

proudy deště a sledovala, jak se vůz opět dává do pohybu a se skřípáním převodovky supí z kopce. Teprve když jí konečně zmizel z očí za živým plotem ze šípkových keřů, obrátila pohled k travnatým svahům po obou stranách silnice, které v lijáku vybledly do šedého odstínu oblohy, takže se dalo jen obtížně určit, kde končí země a začíná nebe.

Přitáhla si ke krku límec kabátu a vydala se na cestu. Opatrně překračovala kaluže dešové vody na rozpraskaném asfaltu krajnice. Ačkoliv šlo o opuštěné místo, zdála se být ve střehu a pozorně sledovala silnici před sebou a občas se ohlížela přes rameno. Taková obezřetnost na první pohled nevypadala nijak přehnaně: každá mladá žena v podobně odlehlé oblasti by se možná chovala stejně.

Ženin vzhled nabízel pramálo vodítek ohledně její totožnosti. Vítr jí každou chvíli vehnal do tváře hnědé vlasy, které se tak stávaly pohyblivým závojem, zakrývajícím její široké čelisti i další rysy, a ani na jejím oblečení nebylo nic pozoruhodného. Případný kolemjdoucí by soudil, že je místní a zřejmě se vrací domů k rodině.

To by se ovšem hluboce mýlil.

Ve skutečnosti se jednalo o Sáru Jeromeovou, uprchlou Kolonistku, o jejíž život usilovali Styxové.

O kousek dál náhle vkročila do travnatého okraje silnice a proklouzla mezerou v živém plotě. Ocitla se na malém plácku mezi keři, přikrčila se a otočila, aby měla dobrý výhled na silnici. Plných pět minut tak naslou

PODZEMÍ

chala s napjatými smysly a pozorovala okolí. Kromě šumění deště a skučení větru nic neslyšela. Byla doopravdy sama.

Zavázala si přes hlavu šátek a vylezla ze svého úkrytu. Rychle se vzdalovala od silnice a na závětrné straně rozpadající se kamenné zídky přešla přes pole. Poté vystoupala do prudkého svahu a nezpomalila ani na hřebeni kopce. Věděla, že se tu její silueta rýsuje proti obloze, a neztrácela proto čas. Ihned pokračovala dolů do údolí, jež se před ní otvíralo na druhé straně.

Členitý reliéf krajiny měnil směr větru, který tak na mnoha místech vytvářel neuspořádané dešové víry připomínající miniaturní tornáda. Sára však zachytila koutkem oka i nějaký jiný pohyb. Ztuhla a otočila se. Na okamžik zahlédla cosi světlého. Po zádech jí přeběhl mráz... Ten pohyb nesouvisel s pohupováním vřesu ani stébel trávy..., měl úplně jiný rytmus.

Zahleděla se na ono místo, dokud nerozeznala, co to je. Na opačné straně údolí vyšlo z keřů malé jehně a nemotorně poskakovalo mezi trsy trávy. Sára přihlížela, jak se ovce náhle vrhá za větvoví zakrslých stromků, jako kdyby ji něco vystrašilo. Na pažích jí naskákala husí kůže. Co ji polekalo? Je tu nablízku ještě někdo? Ještě nějaký člověk? Celá ztuhla, ale opět se uvolnila, když jehně znovu vyšlo na otevřené prostranství. Tentokrát ho doprovázela jeho matka: nepřítomně žvýkala, zatímco se jí mládě tisklo k boku.

Byl to falešný poplach, ale na Sářině tváři se neobjevilo žádné ulehčení ani pobavení. Nedívala se na jehně, které znovu začalo dovádět kolem své matky, s rounem čistým jako vata, jež se o to více vyjímalo vedle hrubé, zablácené vlny dospělé ovce. Sára neměla v životě čas pro podobné kratochvíle, ani te, ani kdykoliv jindy. Už se rozhlížela po opačné straně údolí a hledala známky čehokoliv, co sem nezapadalo.

Vzápětí se opět vydala na cestu keltským klidem sytě zelené vegetace a přes hladké plochy kamenů, dokud nedospěla k potůčku, který protékal ohbím údolí. Bez sebemenšího zaváhání vstoupila do křišálově čiré vody a vykročila korytem. Tu a tam přitom šlápla na lišejníkem porostlé kameny, aby mohla jít rychleji.

Když se koryto prohloubilo a hrozilo, že jí začne voda přetékat přes okraje bot, vyskočila zpátky na břeh s kobercem svěží, ovcemi spasené trávy. Stále udržovala svižné tempo a zanedlouho před sebou spatřila zrezivělý drátěný plot i vyvýšenou farmářskou cestu, o které věděla, že tudy probíhá.

ODhAlENÍ

Poté uviděla i to, kvůli čemu sem přišla. V místě, kde cesta křižovala po

tůček, stál hrubý kamenný most, který se po stranách rozpadal. Vydala se přímo k němu, a dokonce se rozběhla, aby k mostu dorazila co nejdříve. Za pár minut byla u něj.

Schovala se pod mostem a na chvilku se zastavila, aby si šátkem otřela

vlhkost z očí. Poté přešla k druhé straně, chvíli stála bez hnutí a rozhlížela se po obzoru. Pomalu se blížil večer a za řadou dubů začínala prosvítat narůžovělá záře právě rozsvícených pouličních lamp z nedaleké vesnice, která, až na kostelní věž, byla celá skryta za stromy.

Kus se vrátila a zhruba v polovině mostu se přikrčila tak, aby se vlasy

nedotýkala spodní strany mostních kamenů. Našla nepravidelný kus žuly, který mírně vyčníval z okolního zdiva, a snažila se ho oběma rukama vytáhnout ven. Cloumala jím doleva a doprava i nahoru a dolů, až se nakonec uvolnil. Byl veliký, vážil jako několik obyčejných cihel a Sára hekla námahou, když ho pomalu pokládala na zem u svých nohou.

Narovnala se a nahlédla do dutiny. Vzápětí do ní vsunula paži až po rameno a zašmátrala uvnitř. S tváří přitisknutou ke kamenům nahmatala řetěz a pokusila se jej vytáhnout. Byl však zaseknutý a nedokázala s ním pohnout, i když se snažila sebevíc. Zaklela, zhluboka se nadechla a zkusila to ještě jednou. Tentokrát řetěz povolil.

Vteřinu se nic nedělo a Sára jednou rukou dál táhla za řetěz. Pak uslyšela zvuk připomínající vzdálené hromobití, který však vycházel z útrob mostu.

Dosud neviditelné spoje se otevřely a k zemi se snesl prach z malty a vyschlých lišejníků. Přímo před ní se objevil nepravidelný otvor o velikosti dveří. S posledním zaduněním, jež rozechvělo celý most, se kamenné dveře zarazily a všechno ztichlo. Znělo tu jen zurčení potůčku a šumění deště.

Sára vešla do šerého nitra a rozsvítila malou baterku, kterou měla připevněnou na kroužku ke klíčům. Kruh mdlého světla odhalil místnost o ploše přibližně patnácti metrů čtverečních a se stropem dostatečně vysokým, aby se zde mohla postavit. Rozhlédla se po smítkách prachu, líně se vznášejících vzduchem, a po pavučinách připomínajících girlandy ze zpuchřelých gobelínů, jež visely v horních rozích stěn.

Místnost postavil Sářin prapradědeček v roce, kdy odešel s celou rodinou do podzemí vstříc novému životu v Kolonii. Jako zednický mistr využil

PODZEMÍ

veškerého svého umu a zkušeností, aby zamaskoval komnatu do rozpadajícího se a zchátralého mostu. Úmyslně vybral místo na míle vzdálené od nejbližších usedlostí, ležící na zřídka využívané farmářské stezce. Rodiče Sáře nedokázali vysvětlit, proč to vlastně jejich předek dělal. A už ale prapradědečkova snaha měla jakýkoliv smysl, nyní toto místo představovalo jedno z mála útočiš, kde se Sára cítila skutečně v bezpečí. Věřila, možná oprávněně a možná také ne, že ji tu nikdo nemůže najít. Stáhla si šátek z hlavy a rozpustila si vlasy. Konečně se uvolnila.

hrobové ticho narušovaly pouze její kroky, když se přesunula k úzké ka

menné římse na protější stěně. Po obou stranách římsy se nacházely zrezivělé železné hroty s konci povlečenými silnou vrstvou kůže.

„Budiž světlo,“ pronesla Sára tiše. Vytáhla hřeby ze zdi a současně z nich sňala obě pochvy, aby odhalila dvojici světélkujících koulí, přidržovaných na špici hrotů několika železnými úchytkami.

Skleněné koule nepřesahovaly svou velikostí nektarinky, ale z obou ihned vyšlehlo světlo takové intenzity, že si před ním Sára musela zakrýt oči. Jako kdyby pod koženými pouzdry postupně střádaly energii a nyní hýřivě oslavovaly nově získanou svobodu. Přejela po jedné kouli konečky prstů, a když se dotkla jejího ledově chladného povrchu, jemně se zachvěla, jako kdyby tento dotyk zosobňoval jakési spojení s tajným podzemním městem, kde byly běžnou součástí života.

Té bolesti a utrpení, jež pod tímto světlem prožila...

Spustila ruku na římsu a přejela dlaní po silné vrstvě špíny.

Jak doufala, nahmatala malý umělohmotný sáček. Usmála se, sevřela ho a setřásla z něj vrstvu prachu. Váček byl uzavřen uzlem, který Sára studenými prsty rychle rozvázala. Vytáhla zevnitř list papíru a zvedla si ho k nosu, aby jej očichala. Byl vlhký a zatuchlý. Poznala, že zde tento vzkaz leží několik měsíců.

I když tu na ni nečekala zpráva při každém příchodu, v duchu si vynadala za to, že nepřišla dřív. Zřídkakdy se však k „mrtvé schránce“ vypravovala častěji než jednou za půl roku, nebo tento způsob komunikace představoval pro všechny zúčastněné jisté nebezpečí. Jedině v tyto okamžiky přicházela do nepřímého styku s lidmi ze svého bývalého života. Vždycky tu existovalo riziko, jakkoliv malé, že posla z Kolonie někdo sledoval do highfieldu. Také nemohla pominout možnost, že posla někdo zpozoruje

ODhAlENÍ

cestou ze samotného londýna. Nic se nedalo brát jako samozřejmost. Nepřátelé byli nevýslovně trpěliví a lstiví a Sára věděla, že se nikdy nepřestanou snažit, aby ji dopadli a potom zabili. Musela být lepší než oni, a to v jejich vlastní hře.

Podívala se na hodinky. Vždycky k mostu chodila po jiné cestě než od něj a nyní jí nezbývalo mnoho času k túře do nejbližší vesnice, kde chytí zpáteční autobus.

Už by měla vyrazit, ale touha po novinkách o její rodině byla silnější. Tento list papíru ztělesňoval jediné spojení s matkou, bratrem a dvěma syny – něco na způsob záchranného lana.

Musela vědět, co je na něm napsáno. Znovu ke zprávě přičichla.

Toužila se o nich dozvědět něco nového. To však nebyl jediný popud, který ji nutil porušovat pečlivě naplánované postupy, jež neochvějně dodržovala při každé návštěvě mostu.

Jako kdyby z papíru vyzařoval jasný a nevítaný zápach, který se mísil s pachem plísně a zatuchliny ve vlhké místnosti. Zápach byl ostrý a nepříjemný. Takhle jsou cítit špatné zprávy. Neblahé předtuchy jí posloužily už v minulosti a Sára je nehodlala brát na lehkou váhu ani te.

S rostoucí obavou se zahleděla do světla bližší koule a neklidně si pohrávala s papírem. Přitom bojovala s nutkáním si ho okamžitě přečíst. Pak, zahanbená vlastní slabostí, se zašklebila a rozložila vzkaz. Prozkoumala ho v nazelenalé záři před římsou.

Zamračila se. Prvním překvapením bylo, že zprávu nepsal její bratr vlastní rukou. Tohle dětské písmo neznala. Všechny dosavadní vzkazy psal přímo Tam. Její předtucha ji tedy neoklamala, okamžitě věděla, že se něco děje. Obrátila papír v ruce a podívala se na konec dopisu, aby zjistila, jestli tam není nějaký podpis. „Joe Waites,“ přečetla nahlas a s rostoucí nejistotou. Takhle to být nemělo. Joe tu a tam sehrál úlohu posla, ale vzkaz samotný měl být od Tama.

Nervózně se kousla do rtů a začala číst. Přejela očima první řádky.

„Ach, drahý bože,“ zalapala po dechu a zavrtěla hlavou.

Znovu si přečetla první stranu dopisu, ale nedokázala se smířit s tím, co

tu bylo napsáno. Přesvědčovala samu sebe, že vzkazu nějak špatně rozumí nebo že jde o omyl. Jednoduše formulovaná slova však byla jasná jako den a neponechávala žádný prostor pro nedorozumění. Také neměla žádný dů

PODZEMÍ

vod pochybovat o jejich pravdivosti, nebo tyto zprávy byly jedinou jistotou, na niž se spoléhala, jedinou kotvou v neustále se měnícím, bouřlivém životě. Představovaly důvod, proč odmítala svůj boj vzdát.

„Ne, Tam ne... Tam ne,“ zaúpěla.

Zapotácela se, jako kdyby dostala ránu, a opřela se o římsu před sebou.

Zhluboka, rozechvěle se nadechla a přiměla se otočit dopis. Při čtení zbytku vzkazu rozhodně vrtěla hlavou a opakovala: „Ne, ne, ne, ne... To nemůže být pravda...“

Jako kdyby první stránka nebyla už sama o sobě dost špatná. Informace ze zbytku dopisu nedokázala vůbec strávit. Se vzlykem se odstrčila od římsy a přešla do středu místnosti. Zakymácela se, objala se pažemi a zvedla pohled ke stropu.

Najednou musela odtud pryč. V horečném spěchu vyběhla ven a most nechala za sebou. Jako slepá se potácela po břehu potůčku. Kolem rychle padal soumrak a nepřestávalo mrholit. Nevěděla, kam jde, a bylo jí to jedno. Klouzala a vrávorala po vlhké trávě.

Ušla jenom kousek a svezla se z břehu přímo do vody. Večerem zaznělo hlasité šplouchnutí. Sára klesla na kolena a čistá voda jí dosahovala až k pasu. Její zármutek byl však tak silný, že vůbec necítila ledový chlad. hlava se jí kývala na ramenou, jako kdyby s ní smýkala ta nejmučivější trýzeň.

Pak udělala něco, co se jí nestalo ode dne, kdy utekla na Povrch, ode dne, kdy opustila své dvě malé děti a manžela. Dala se do pláče. Nejprve jí z očí skanulo několik slz, ale brzy jich vytryskl neovladatelný proud, jako když se protrhne hráz přehrady.

Plakala a plakala, až jí nezbývaly žádné další slzy. Obličej se jí zkřivil vztekem. Pomalu se zvedla na nohy a odolávala zesilujícímu proudu potůčku. Ruce, z nichž odkapávala voda, zaala v pěst. Zahrozila jimi k obloze a zařvala ze všech sil. Byl to drásavý, zvířecí zvuk, který se ještě dlouho nesl liduprázdným údolím.

2. kapitola

T

akže zítra nejdeme do školy,“ vykřikl Will na Chestera, zatímco je

Důlní vlak odnášel od Kolonie a nořil se hlouběji do útrob Země.

Oba vyprskli hysterickým smíchem, ale ten neměl dlouhého trvání. Za pár vteřin zmlkli a užívali si svého shledání. Parní lokomotiva supěla po kolejích a oni nehybně seděli v otevřeném vagonu, kde Will objevil Chestera schovaného pod nepromokavou plachtou.

Po několika minutách si Will promnul koleno, které ho stále bolelo po trochu tvrdém přistání ve vlaku. Chester po něm střelil tázavým pohledem, ale Will mu ukázal vztyčený palec a nadšeně přikývl.

„Jak ses sem dostal?“ vykřikl Chester, aby ho bylo slyšet přes dunění soupravy.

„Jsem tu s Calem,“ zavolal Will v odpově a ukázal přes rameno k přední části vlaku, kde nechal svého bratra. Potom mávl rukou k ubíhajícímu stropu tunelu nad nimi. „Skočili jsme..., Imago nám pomohl.“

„Cože?“

„Imago nám pomohl,“ zopakoval Will.

„Imago? Co je to?“ Chester ještě přidal na hlase a přiložil si dlaň k uchu.

„To je fuk,“ naznačil Will rty, mírně potřásl hlavou a přál si, aby oba uměli odezírat. Zazubil se na Chestera a zavolal: „hlavně že jsi v pořádku!“

Chtěl v Chesterovi vyvolat dojem, že se není čeho bát, i když se mu v hlavě honily starosti o jejich budoucnost. Uvažoval, jestli si jeho kamarád vůbec uvědomuje, že míří do hlubin, na místo, o němž lidé z Kolonie hovořili s hrůzou v hlase. „

PODZEMÍ

Natočil se tak, aby viděl na zadní desku za sebou. Jak si zatím stačil všimnout, tento vlak i každý z jeho vagonů několikrát svou velikostí překonávaly ty, s nimiž se kdy setkal na Povrchu. Nijak se netěšil na návrat ke svému bratrovi. Cesta sem nebyla nijak snadná. Will věděl, že sebemenší chyba mohla mít za následek pád na koleje a pravděpodobně také pod obří kola, jež hlasitě skřípěla a od nichž na silných kolejnicích občas odlétaly spršky jisker. Raději na to nemyslet. Zhluboka se nadechl.

„Jsi připravený vyrazit?“ vykřikl na Chestera.

Jeho kamarád přikývl a nejistě se zvedl na nohy. Přidržoval se okraje vagonu a opatrně vyrovnával neustálé pohupování v zatáčkách tratě.

Na sobě měl krátký kabát a kalhoty z hrubé látky, které představovaly obvyklý oděv v Kolonii, ale když se kabát rozevřel, Willa poděsilo, co spatřil pod ním.

Chesterovi kvůli mohutné postavě ve škole přezdívali Almara, ale nyní se doslova ztrácel před očima. Pokud to nebyl pouhý klam vyvolaný zdejším osvětlením, měl daleko propadlejší tváře a výrazně zhubl. I když to Willovi připadalo neuvěřitelné, musel si přiznat, že Chester vypadá téměř křehce. Nedělal si žádné iluze o tom, jaké podmínky v šatlavě panovaly. Brzy poté, co spolu s Chesterem objevili podzemní svět, je oba zadržel policista z Kolonie a uvrhl je do jedné z nevětraných a tmavých vězeňských cel. Will v ní ovšem strávil pouze nějakých čtrnáct dnů, kdežto Chester v šatlavě trpěl podstatně déle – celé měsíce.

Will si uvědomil, že na kamaráda zírá s otevřenými ústy, a rychle odvrátil pohled. hlodaly v něm výčitky svědomí, protože věděl, že vše, čím Chester prošel, zavinil on. On a jenom on Chestera zatáhl do tohoto dobrodružství a také všechno způsobil vlastní zbrklostí a umanutým odhodláním najít ztraceného otce.

Chester něco řekl, ale Will nezachytil ani jediné slovo. hleděl na svého kamaráda ve světle vrhaném zářící koulí a pokoušel se mu číst myšlenky. Každičký kousek jeho obličeje byl pokrytý vrstvou mouru ze sirnatého dýmu, jež se neustále valil kolem nich. Vrstva špíny na Chesterově tvářích byla tak silná, že ji narušovalo jen bělmo jeho očí.

Bylo zřejmé, že Chester vůbec nevypadá zdravě. Mezi prachem prosvítaly nachové skvrny, a dokonce se zdálo, že má na několika místech porušenou kůži. Vlasy mu dorostly do takové délky, že se na koncích kroutily,

ODhAlENÍ

byly mastné a lepily se mu k lebce. Podle toho, jak se Chester díval na něj, ovšem Will odhadoval, že sám musí vypadat stejně otřesně.

Projel si dlaní svoje světlé a špinavé vlasy, které nebyly stříhané po řadu měsíců.

Momentálně se však museli věnovat důležitějším věcem. Will se přesunul k zadnímu panelu vagonu a už se na něj chystal vyšvihnout, ale ještě se zastavil a otočil se na svého kamaráda. Chester stál hodně nejistě, i když se dalo jen obtížně určit, do jaké míry za to mohlo neustálé pohupování vlaku.

„Dokážeš to?“ zeptal se Will.

Chester váhavě přikývl.

„Určitě?“ vykřikl Will znovu.

„Jo!“ zaječel Chester v odpově a tentokrát přikývl o něco rozhodněji.

Přeskakování z jednoho vagonu na druhý ale bylo – mírně řečeno – velice namáhavé a po každém přeskoku musel Chester čím dál více odpočívat. Situaci nijak nezjednodušovala skutečnost, že vlak zrychloval. Chlapci měli pocit, že musejí překonávat sílu vichřice a plíce se jim při každém nádechu plnily smrdutým kouřem. Navíc jim těsně nad hlavou létaly kousky žhnoucího popela jako přerostlé světlušky. Zrychlující lokomotiva jich chrlila stále více, takže temnotu kolem nich prosvětlovala oranžová záře. Aspoň Will nemusel používat zářící kouli.

Pokračovali přes jednotlivé vagony, ale postupovali pomalu. Nakonec měl Chester co dělat, aby se vůbec udržel na nohou, přestože se opíral o postranice.

Brzy už se nedalo nijak zakrývat, že na tento úkol nestačí. Zhroutil se na všechny čtyři a dokázal se jen těžce a se svěšenou hlavou plahočit za Willem. Will nehodlal jen tak přihlížet, objal ho paží kolem pasu a pomohl mu vstát, i když Chester protestoval.

Dostat Chestera přes zbývající postranici vagonu vyžadovalo mimořádné úsilí a Will mu musel neustále pomáhat. Sebemenší chyba či přehmat by je pohřbily pod mohutnými koly.

Willovi se nepředstavitelně ulevilo, když spatřil, že jim zbývá poslední vagon. Vážně totiž pochyboval, že by kamaráda dovlekl o mnoho dál. Společně se dopachtili ke koncové desce a chytili se jí.

Will se několikrát zhluboka nadechl a připravoval se. Chester pletl no

PODZEMÍ

hama, jako kdyby je sotva ovládal. Te už Will podpíral celou jeho váhu a měl co dělat, aby to zvládl. Přeskok byl obtížný sám o sobě, ale pokoušet se o něj s obdobou obřího pytle brambor pod jednou paží představovalo nadlidský úkol. Will sebral všechny síly a táhl kamaráda s sebou. Nakonec to s hekáním a supěním dokázali a oba se zhroutili na podlahu následujícího vagonu.

Okamžitě je zalilo jasné světlo. Po zemi se kutálela spousta zářících koulí ne větších než kuličky na cvrnkání. Vysypaly se z chatrné bedny, která zpomalila Willův pád, když přistával ve vlaku. Ačkoliv už si jich Will nastrkal několik do kapes, věděl, že musejí něco provést i se zbytkem. Nepotřebovali, aby si někdo z Kolonistů ve vlaku všiml nenadálého světla a přišel náklad zkontrolovat.

Momentálně měl ale plné ruce, když se snažil postavit na nohy malátného Chestera. Objímal ho paží a kopal do zářících koulí, aby o ně neklopýtl. Koule se chaoticky kutálely sem a tam, nechávaly za sebou pruhy světla, narážely do dalších koulí, a uváděly je tím do pohybu, jako kdyby tu probíhala řetězová reakce.

Will sotva popadal dech, když překonávali krátkou vzdálenost, jež jim ještě zbývala, a cítil na sobě účinky nadměrné námahy. Ačkoliv Chester zhubl, rozhodně nepředstavoval lehké břímě. Vrávorali a potáceli se kupředu, obklopovalo je jasné mihotavé světlo a Will vypadal jako voják, který pomáhá zraněnému kamarádovi zpátky do zákopu, když je v zemi nikoho zastihla nepřátelská palba.

Zdálo se, že Chester téměř nevnímá, co se kolem něj děje. Z čela mu stékaly stružky potu a smývaly nánosy špíny na jeho obličeji. Mělce lapal po dechu a Will cítil, jak se celý třese.

„Už to není daleko,“ řekl mu do ucha a ukázal k opačnému konci vagonu, kde stálo několik dřevěných beden. „Cal je tamhle.“

Když se tam dobelhali, Cal k nim seděl obrácený zády. Ani se nepohnul z místa mezi roztříštěnými krabicemi, kde ho Will zanechal. Willův nedávno nalezený bratr byl o několik let mladší a neuvěřitelně se mu podobal. Byl také albín a měl stejně bílé vlasy a široké lícní kosti. Obojí zdědili po své matce, kterou si ani jeden z nich nepamatoval. Nyní však měl svěšenou hlavu a jemně si mnul zátylek, takže mu nebylo vidět do obličeje. Když dopadli do rozjetého vlaku, neměl takové štěstí jako Will.

ODhAlENÍ

Will pomohl Chesterovi k jedné bedně, na kterou se jeho kamarád těžce zhroutil. Pak přistoupil ke svému bratrovi a poklepal mu lehce na rameno. Doufal přitom, že ho moc nevyleká. Imago jim řekl, aby si dávali dobrý pozor, protože ve vlaku jedou i nějací Kolonisté. Will si ale nemusel dělat starosti: Cal byl tak ponořen do vlastní bolesti, že se sotva pohnul. Teprve po několika vteřinách a řadě neslyšitelných kleteb se konečně otočil. Pořád si přitom mnul krk.

„Cale, našel jsem ho! Našel jsem Chestera!“ zaječel Will, ale jeho slova bylo sotva slyšet. Cal s Chesterem se po sobě podívali, ale ani jeden nepromluvil, protože vzdálenost mezi nimi stejně neumožňovala žádný rozhovor. V minulosti už se krátce setkali, ovšem za těch nejhorších okolností, se Styxy za patami. Tehdy nebyl čas na žádné zdvořilosti.

Oba sklopili oči a Chester se sesunul z bedny na podlahu vagonu, kde si opřel hlavu do dlaní. Cesta s Willem ho zjevně stála veškerou zbývající energii. Cal si znovu začal masírovat krk, jako by ho Chesterova přítomnost ve vlaku ani v nejmenším nepřekvapila; možná mu však byla jen úplně lhostejná.

Will pokrčil rameny. „Bože, vy jste ale dvojka lazarů,“ poznamenal normálním hlasem, aby ho ani jeden neslyšel přes dunění vlaku. Když se ale zamyslel nad budoucností, útroby se mu okamžitě sevřely úzkostí.

Podle toho, co slyšel, se právě řítili k místu, o kterém samotní Kolonisté hovořili šeptem a s bázní. Vždy vypovězení do nehostinné pustiny hlubin v Kolonii představovalo jeden z nejtvrdších trestů. A Kolonisté přitom byli pozoruhodně houževnatí a zocelení lidé, kteří v podzemním světě po staletí snášeli ty nejhorší životní podmínky. Jestli je tedy místo, kam je unáší vlak, tak hrozné, jakou šanci mají oni? Will nepochyboval, že na všechny tři čekají další těžké zkoušky a nemohl zavírat oči nad tím, že jeho bratr ani kamarád nejsou připraveni jim čelit. Přinejmenším ne te.

Will si protáhl paži a sáhl si pod kabát, aby se dotkl pokousaného rame

ne. Napadl ho jeden z krvelačných styxských stopařských psů, a i když mu Imago zranění ošetřil, pořád se necítil úplně fit. Automaticky se podíval na bedny s čerstvým ovocem kolem sebe. Aspoň tu mají dostatečné zásoby potravin. Jinak se ale nedalo říct, že by byli dobře vybaveni.

Padla na něj obrovská odpovědnost, jako kdyby mu na obě ramena po

ložili těžká závaží a on je nemohl setřást. Zatáhl Chestera i Cala do svého

PODZEMÍ

bláznivého pátrání po ztraceném otci, který se i nyní nacházel kdesi v neznámém podzemním světě, do něhož se blížili s každou zatáčkou a záhybem těchto klikatých tunelů. Pokud je tedy doktor Burrows ještě vůbec naživu... Will zavrtěl hlavou.

Ne!

Takhle nesměl uvažovat. Musel i nadále věřit, že se s otcem shledá a pak bude všechno dobré, přesně jak o tom snil. Všichni čtyři – doktor Burrows, Chester, Cal a on – budou pracovat jako tým, objeví nepředstavitelné a úžasné věci..., ztracené civilizace..., možná nové formy života... a pak... co pak?

Neměl sebemenší představu.

Tak daleko dopředu neviděl. A se snažil sebevíc, nedokázal dohlédnout na konec toho všeho. Jen věřil, že na ně čeká šastný konec, a aby ho dosáhli, musejí najít jeho otce. Jiné vyústění si nepřipouštěl.

3. kapitola

N

a několika místech v hale klapaly šicí stroje a v odpově na ně

syčely parní lisy, jako kdyby se s nimi snažily dorozumět.

Tam, kde seděla Sára, se mechanický hukot marně pokoušely prorazit tóny z neustále puštěného rádia. Chodidlem stiskla pedál a její stroj se probudil k životu. Do látky se zanořila jehla s nití. Všichni se tu činili, seč mohli, protože šaty musely být hotové do dalšího dne.

Sára vzhlédla, když zaslechla nějaký křik. Jakási žena kličkovala mezi pracovními stoly k hloučku dalších, jež na ni čekaly u východu. Jakmile se k nim připojila, všechny pomalu odcházely za hlučného hovoru, který připomínal kejhání hejna rozrušených hus, a všechny vyšly ven.

Jen co se za nimi zavřely dveře, Sára zvedla oči ke špinavým tabulkám vysokých továrních oken. Viděla, jak se obloha venku zatahuje. Stmívalo se jako k večeru, by bylo teprve poledne. V továrně stále zůstávala řada dělnic, každá ve svém kuželu světla, a neúnavně pokračovaly v práci.

Sára stiskla pod pracovním stolem tlačítko, kterým vypnula šicí stroj, popadla kabát a kabelku a vydala se ke dveřím. Proklouzla jimi, nehlučně je za sebou zavřela a pustila se chodbou. Okénkem ve dveřích do kanceláře viděla vedoucího směny, jak nahrbeně sedí v křesle, ponořený do četby novin. Sára mu správně měla sdělit, že odchází, ale musela chytit vlak, a kromě toho, čím méně lidí bude vědět o jejím odchodu, tím lépe.

Jakmile se ocitla před budovou, rozhlédla se po chodníku na obě strany, jestli tu není někdo, kdo sem nezapadá. Udělala to zcela automaticky, aniž by si toho byla vědoma. Instinkty jí napovídaly, že je v bezpečí, a tak se vydala z kopce. Zahnula z hlavní silnice a pokračovala v cestě oklikou.

PODZEMÍ

Během těch let, kdy žila jako psanec, měnila zaměstnání po několika měsících a se stejnou pravidelností se i stěhovala. Pohybovala se mezi „neviditelnými“ lidmi: nelegálními přistěhovalci a drobnými zlodějíčky. Přestože ale vlastně sama byla také svým způsobem přistěhovalec, nikdy se nepouštěla do křížku se zákonem. Kromě těch několika falešných totožností, pod nimiž během let vystupovala, ji nikdy ani ve snu nenapadlo porušovat zákony, a to ani když zoufale potřebovala peníze. Ne, to s sebou neslo riziko zatčení a záznamu do systému. Od té chvíle by se za ní táhla stopa, kterou by bylo možné sledovat. Prvních třicet let Sářina života neprobíhalo tak, jak byste očekávali.

Narodila se pod zemí, v Kolonii. Její prapradědeček byl s několika stovkami dalších lidí vybrán, aby pracoval v tajném městě, a přísahal věrnost siru Gabrielu Martineauovi, muži, kterého tito lidé považovali za svého zachránce.

Sir Gabriel oznámil svým ochotným následovníkům, že blíže neurčeného dne v budoucnosti rozzlobený a trestající Bůh smete vše z povrchu zkaženého světa. Všichni lidé, kteří žijí nahoře, Površáci, budou vyhlazeni a pak se jeho stádečko, mravně čistí obyvatelé podzemí, navrátí do svých domovů, na něž mají nezadatelné právo.

Sára se bála toho, čeho se báli ostatní: Styxů. Tato náboženská policie vládla v Kolonii krutě a cílevědomě. Sáře se podařil husarský kousek: utéct z Kolonie. Bylo jasné, že Styxové se nezastaví před ničím, aby ji chytili a exemplárně potrestali.

Vstoupila na náměstí a obešla ho celé dokola, aby se ujistila, že ji nikdo nesleduje. Než se vrátila na hlavní ulici, na chvíli se skrčila za zaparkovanou dodávkou.

O chvilku později se zpoza vozu vynořila úplně jiná osoba. Otočila si kabát naruby, takže nahradila zelenou barvu nenápadným odstínem šedé, a na hlavu si uvázala průsvitný černý šátek. Cestou k nádraží ji toto nové oblečení činilo na pozadí ponurých fasád kancelářských budov a obchodů takřka neviditelnou, jako kdyby byla nějaký lidský chameleon.

Vzhlédla, když zaslechla přijíždějící vlak. Usmála se – načasovala si to dokonale.

4. kapitola

Z

atímco Chester s Calem spali, Will přemýšlel o jejich situaci. Roz

hlédl se po vlaku a uvědomil si, že nejprve musí zamaskovat svoji pří

tomnost. Během jízdy sice bylo vysoce nepravděpodobné, že by se někdo z Kolonistů vydal na obhlídku, ale je třeba se připravit na to, až souprava zastaví. Co má ovšem udělat? Moc se toho podniknout nedalo, nicméně Will usoudil, že bude nejlepší využít nepoškozené bedny. Začal je tahat a skládat kolem ležících druhů, pokládal jednu na druhou a za chvíli vystavěl provizorní úkryt, do něhož se mohli všichni tři schovat.

Přitom si všiml, že vagon před nimi má vyšší postranice než ten jejich i než všechny vagony, které přelezl při své výpravě, na níž objevil Chestera. Imago, a už šastnou náhodou nebo záměrně, jim přikázal skočit na poměrně chráněné místo, kde je částečně zakrýval dým a saze stoupající z lokomotivy vepředu.

Will zvedl poslední bednu a ustoupil, aby se pokochal pohledem na svoje dílo. V duchu už se ale zabýval dalším úkolem: najít vodu. Ze začátku mohou vydržet jen o ovoci, ale zanedlouho budou potřebovat skutečné pití a také se jim mohou hodit zásoby, které si s Calem nakoupili na Povrchu. To znamenalo, že se někdo bude muset vydat do přední části vlaku, kam Imago shodil jejich batohy. A Will dobře věděl, že tím někým bude on.

Rozkročil se a udržoval rovnováhu rozpaženýma rukama, jako kdyby stál na palubě lodě pohupující se na rozbouřené hladině. hleděl na železnou stěnu, kterou bude muset zdolat. Zvedl oči k jejímu hornímu okraji, jasně se rýsujícímu v oranžové záři drobných kousků žhnoucího popela,

PODZEMÍ

které se mu míhaly nad hlavou. Odhadoval, že stěna měří čtyři nebo pět metrů – téměř dvojnásobek výšky ostatních postranic.

„No tak, ty srabe, dej se do toho,“ řekl si a vyběhl plnou rychlostí ke konci vagonu. Skočil na postranici a chytil se vysoké stěny před sebou.

Na chvíli měl dojem, že všechno chybně odhadl a sklouzne dolů. Křečovitě se držel rukama a nohama tápal po nějaké lepší opoře. Konečně se mu ji podařilo nalézt.

Povolil si krátké vydechnutí, ale vzápětí mu došlo, že není na místě, kde by bylo bezpečné se zdržovat. Oba vagony se divoce pohupovaly a pohazovaly jím, takže hrozilo, že ho shodí z jeho vratké pozice. Netroufal si sklopit pohled ke kolejnicím pod sebou, aby neztratil nervy.

„Nic to není!“ vykřikl a s vypětím všem sil v rukou i nohou se vytáhl přes okraj železné stěny. Sklouzl do vagonu a dopadl tvrdě na podlahu. Dokázal to. Je uvnitř.

Sáhl do kapsy pro zářící kouli, aby se pořádně rozhlédl. Zklamalo ho, když zjistil, že se vagon zdá být až na malou hromádku uhlí prázdný. Vydal se kupředu a po chvilce v duchu poděkoval vyšší moci: na protějším konci vagonu totiž ležely jejich batohy. Zvedl je a odnesl zpátky. S největší přesností, jaké byl schopen, je hodil přes železnou stěnu do následujícího vagonu.

Když se vrátil k Chesterovi a Calovi, našel je oba stále v hlubokém spán

ku. Ani si nevšimli batohů, které se zázračně objevily těsně za jejich skrýší. Will věděl, jak zesláblý Chester je, a okamžitě mu proto ze zásob připravil sendvič.

Když se mu ho po vytrvalém cloumání podařilo vzbudit, ještě chvíli tr

valo, než si Chester uvědomil, co mu nabízí, ale pak se ihned hladově pustil do jídla. Mezi jednotlivými sousty se na Willa usmíval, zapíjel sendvič vodou z láhve, a jen co ho zhltnul, znovu usnul.

Tak trávili následující hodiny: spali a jedli. Připravovali si roztodivné

sendviče z bílého chleba, krysího masa a zeleného salátu. Dokonce si dali i oplatky se silnou vrstvou másla a poněkud nechutnými plátky hub, jakýchsi obřích hřibů, jež představovaly základní složku potravy Kolonistů. Každé jídlo završili takovým množstvím ovoce, že brzy vybrali všechno z okolních rozbitých beden a museli si otevřít nové.

Po celou dobu vlak burácel a odnášel je stále dál a hlouběji do zemského


23

ODhAlENÍ

pláště. Will si uvědomil, že nemá smysl pokoušet se dorozumět s ostatními, a tak si místo toho lehl na záda a prohlížel si strop tunelu, který pro něj představoval zdroj neustálých překvapení, jak vlak projížděl jednotlivými vrstvami. hleděl na různé metamorfované horniny, které míjeli, a pečlivě si svým roztřeseným rukopisem zaznamenával všechna pozorování do zápisníku. Tohle bude zeměpisná zpráva všech zeměpisných zpráv, která zcela zastínila jeho dosavadní vykopávky v highfieldu, kde udělal do zemské kůry sotva něco více než nepatrný škrábanec.

Dále si všiml, že se znatelně mění i samotný sklon tunelu – táhly se tu kilometrové úseky, zjevně vytvořené lidmi, kde vlak klesal podstatně mírněji. Často také tra vedla po rovině a projížděli přirozeně vzniklými jeskyněmi s tyčícími se palisádami vápence. Už jen velikost těchto útvarů Willa ohromovala. Nedokázal se zbavit dojmu, že tyto jeskyně připomínají roztavené katedrály. Někdy je z obou stran obklopovaly příkopy tmavé vody, která olizovala samotné koleje. Následovaly prudké úseky tratě jako na horské dráze, kdy chlapci, pokud zrovna spali, naráželi jeden do druhého. Najednou se ozvala hlasitá rána, jako kdyby se vlak zřítil ze skalní římsy. Všichni si rychle sedli a polekaně se rozhlíželi, když tu je shora zalily přívaly vody. Byla teplá a zaplavovala celý vagon, jako kdyby projížděli pod vodopádem. Na kost promočení se na sebe smáli a mávali rukama, dokud příval nepominul právě tak náhle, jako se objevil. Všichni ztichli.

Z jejich těl i z podlahy vagonu stoupala lehká pára, kterou ihned strhával proud vzduchu. Willovi neuniklo, že se otepluje. Zpočátku to bylo sotva znatelné, ale v posledních minutách teploty stoupaly vskutku závratně.

Po chvíli si všichni rozepnuli košile a sundali si boty i ponožky. Panovalo tu takové horko a sucho, že se střídali na hromadě nepoškozených beden, aby zachytávali trochu více větru. Will přemítal, jestli to takové bude už napořád. Bude v hlubinách nesnesitelné vedro jako u otevřených dvířek pece? Jako by se ocitli na hlavní lince přímo do pekla.

Jeho myšlenky brzy přerušilo skřípění brzd tak hlasité, že si všichni museli zacpat uši. Souprava zpomalila a nakonec trhavě zastavila. O několik minut později někde zepředu zaslechli řinčení a zvučný náraz kovu o kámen. Will se spěšně obul a přešel k přední části vagonu. Vytáhl se nahoru a vyhlédl nad postranici, aby zjistil, co se děje.

PODZEMÍ

Ničeho tím nedosáhl. V chodbě před sebou viděl matnou rudou záři, ale všechno ostatní halily líně se převalující chuchvalce kouře. Chester s Calem se k němu přidali a pokoušeli se něco zahlédnout. lokomotiva jen tiše supěla, takže se snížila celková hladina hluku. Každý zvuk, který vydali, a už zakašlání či zašoupání botou, jim oproti dosavadnímu hlomozu připadal nepatrný a sotva slyšitelný. I když jim okamžik klidu poskytl příležitost k hovoru, zprvu se na sebe jen tak dívali a nikdo nevěděl, co říct. Nakonec se jako první ozval Chester.

„Vidíte něco?“ zeptal se.

„Už vypadáš líp!“ řekl mu Will. Jeho kamarád se pohyboval s větší jistotou a vytáhl se vedle něj bez sebemenších potíží.

„Jenom jsem měl hlad,“ zahučel Chester vyhýbavě a tiskl si dlaň k uchu, jako kdyby se snažil uvolnit tlak způsobený nenadálým tichem.

Ozval se výkřik, jakýsi hluboký mužský hlas, který vepředu něco volal. Všichni ztuhli. Ten zvuk jim připomněl, že nejsou ve vlaku sami. Samozřejmě tu musel být strojvůdce – patrně s nějakým společníkem, jak je varoval Imago – a dále pak Kolonista v posledním vagonu jako stráž. I když tito muži věděli o Chesterovi, kterého měli vyložit v Důlní stanici, Cal s Willem představovali černé pasažéry a s největší pravděpodobností navíc byla na jejich dopadení vypsána peněžní odměna. Za žádných okolností je tu nesměl nikdo objevit.

Vyměnili si nervózní pohledy a Cal se vytáhl ještě o kousek výš.

„Nic nevidím,“ postěžoval si.

„Zkusím to tady,“ navrhl Will a přeručkoval k rohu vagonu, kde se snažil najít lepší výhled. Vyklonil se a podíval se podél boku soupravy, ale přes hustý dým a tmu nedokázal rozeznat vůbec nic. Vrátil se k ostatním. „Myslíte, že prohledávají vlak?“ zeptal se Cala, který jen pokrčil rameny a znepokojeně se ohlédl za sebe.

„Kristepane, to je pařák,“ ulevil si Chester.

Poté se parostroj opět probudil k životu a vlak se pomalu, skřípavě rozjel. Chlapci zůstávali na svých místech a vzápětí je znovu zavalil ohlušující hluk i dým, ztěžklý sazemi.

Usoudili, že už toho mají dost, seskočili z postranice a vrátili se do svého úkrytu, ale občas opatrně vyhlíželi přes okraje beden. Will nakonec zjistil, proč zastavovali.

ODhAlENÍ

„Tamhle!“ vykřikl a ukázal ke stěnám, kolem nichž pomalu projížděli a o které se opírala mamutí železná vrata, otevřená dokořán. Všichni si stoupli, aby lépe viděli.

„Bouřná brána,“ zaječel na něj Cal. „Za námi ji zase zavřou, uvidíte.“

Ještě než domluvil, zaskřípaly brzdy a opět se trhavě zastavili. Všichni tři měli co dělat, aby udrželi rovnováhu. Po chvilce znovu uslyšeli ten řinčivý zvuk, tentokrát zezadu. Vyvrcholil hromovým zaduněním, které je rozechvělo až do morku kostí, a celá chodba se otřásla, jako kdyby došlo k nějakému výbuchu.

„Já to říkal,“ poznamenal samolibě Cal v nastalém tichu. „Je to bouřná brána.“

„Ale k čemu slouží?“ zeptal se ho Chester.

„Aby ztlumila plnou sílu Černého větru před tím, než se vrhne na Kolonii.“

Chester se na něj nechápavě díval.

„Mluvím o tom vichru, co fouká z nitra Země,“ odpověděl Cal na nevyřčenou otázku a dodal: „To je přece jasný, ne?“ Obrátil oči v sloup, jako kdyby Chesterův dotaz považoval za slabomyslný.

„Asi ještě žádný neviděl,“ zasáhl rychle Will. „Chestere, je to něco jako hustá prachová bouře, která fouká z místa, kam máme namířeno, z hlubin.“

„A jo,“ odpověděl jeho kamarád a odvrátil se. Willovi však neušel krátký podrážděný záblesk, který se Chesterovi mihl v obličeji. V tu chvíli začal Will tušit, že cesta s Chesterem a Calem nebude nijak jednoduchá. Aspoň pokud budou ti dva pohromadě. Jakmile se vlak dal znovu do pohybu, všichni tři zaujali původní místa mezi bednami. Během následujících dvanácti hodin projížděli mnoha dalšími bouřnými branami. Pokaždé dávali pozor, jestli některého z Kolonistů nenapadne zajít zkontrolovat Chestera. Nikdo se ale neobjevil a po každém vyrušení se chlapci vrátili ke svému programu sestávajícímu z jídla a spánku. Po nějaké době však Willovi bylo jasné, že se jejich cíl blíží, a začal se připravovat na opuštění soupravy. Kromě všech uvolněných zářících koulí, které uklidil do obou batohů, ještě přibalil tolik ovoce, kolik dokázal. Netušil, kde či kdy najdou další potravu, jakmile se

PODZEMÍ

ocitnou v hlubinách, a byl rozhodnutý, že s sebou vezmou vše, co poberou.

Z hlubokého spánku ho hrubě vytrhlo hlasité zvonění. Ve stavu omámeného zmatku ho nejprve napadlo, že to zvoní budík a on musí vstávat do školy. Automaticky se překulil na bok a zašmátral rukou po nočním stolku, ale místo budíku nahmatal jen špinavou podlahu vagonu. Naléhavé vyzvánění ho konečně probralo a on vyskočil na nohy. Promnul si oči. První, co spatřil, byl Cal, který si horečně natahoval ponožky a boty, zatímco ho Chester nechápavě sledoval. Zvonění se odráželo ozvěnou od stěn a neslo se do tunelu za nimi.

„hote sebou, vy dva!“ zakřičel Cal z plných plic.

„Proč?“ naznačil Chester rty směrem k Willovi a tvářil se vyčerpaně.

„Už tam jsme! Připravte se!“ pokračoval Cal a utáhl přezku na svém batohu.

Chester se na něj tázavě podíval.

„Musíme vypadnout!“ zaječel na něj mladší chlapec a pokynul k přední části soupravy. „Dřív než vjedeme do stanice.“

5. kapitola

V

úplně jiném vlaku, než byl ten, který unášel její dva syny, Sára za

tím mířila do londýna. Nedopřála si spánek, ale po většinu času

ho předstírala. Zpola zavřela oči, aby se vyhnula rozhovoru s ostatními pasažéry. Kupé se postupně plnilo v četných stanicích a zastávkách a na posledním úseku už bylo přecpané, z čehož neměla vůbec radost. Na poslední stanici přistoupil jakýsi muž v roztrhaném tartanovém plášti, s rozcuchaným plnovousem a různorodou směsicí igelitových tašek v ruce.

Musela být opatrná. I oni se občas převlékali za vandráky a zkrachovalé existence. Obličeji průměrného Styxe s propadlými lícemi stačilo pár týdnů bez holení a štědrý nános špíny, aby se stal nerozeznatelnou nápodobou vzhledu těch ubohých nešastníků, které člověk nachází v koutech všech větších měst.

Šlo o chytrou lest. V takovém převleku se Styxové mohli dostat prakticky kamkoliv, aniž by si je Površáci nějak prohlíželi. A nejlepší na něm bylo, že jim umožňoval držet mnohadenní hlídky na hlavních nádražích, kde pak sledovali procházející cestující.

Sára už si ani nepamatovala, kolikrát viděla ve dveřích nádražních budov lelkující pobudy, jejichž lesklé oči s vševidoucími černými zorničkami se na okamžik zpod rozcuchaných vlasů zadívaly jejím směrem.

Je ale tenhle vagabund jedním z nich? Potají sledovala jeho odraz v okně. Muž si vytáhl z umouněné nákupní tašky plechovku piva, otevřel ji a zhluboka si přihnul. Značnou část pití si vybryndal na plnovous. Sára ho několikrát přistihla, jak se zastřeným pohledem dívá přímo na ni. Jeho oči

PODZEMÍ

se jí nelíbily: měl je černé jako uhel a mžoural jimi, jako kdyby nebyl plně zvyklý na denní světlo. Samá neblahá znamení, ale Sára se nepřesunula do jiného kupé vlaku, i když si moc přála to udělat. Nechtěla vyvolávat žádnou nežádoucí pozornost.

A tak jen tiše skřípala zuby a seděla, dokud vlak konečně nezastavil na

nádraží St. Pancras. Vystoupila mezi prvními, a jakmile sešla z nástupiště, pokračovala zvolna k nádražním stánkům. Měla neustále skloněnou hlavu, aby jí bezpečnostní kamery, rozmístěné po celé budově, nemohly zabrat tvář. Navíc si před obličejem držela kapesník, kdykoliv měla pocit, že je nějaká kamera nablízku. Zastavila se u výlohy obchodu a pozorovala, jak tulák z vlaku prochází přes hlavní halu.

Pokud to je Styx nebo jeden z jejich agentů, bude o mnoho lepší, když se Sára bude držet v davu. Zvažovala možnosti úniku. Právě se rozmýšlela, jestli má skočit do rozjíždějícího se vlaku, když tu se vandrák zastavil pouhých patnáct metrů od ní a začal se přehrabovat v jedné z igelitek. Nerudně zavrčel na muže, který se o něj náhodou otřel, a náhle se nejistě, vrávoravě vydal k hlavnímu východu z budovy. Paže držel před sebou, jako kdyby tlačil neviditelný nákupní vozík s rozbitým kolečkem. Sára přihlížela, jak vychází z nádraží.

To už si byla téměř jistá, že se jednalo o skutečného pobudu, a rozhodla se pokračovat v cestě. Vybrala si zcela náhodný směr, vykročila s davem a vyklouzla z nádraží postranním východem.

Bylo hezké počasí a ulice londýna se hemžily lidmi. Výtečně. Přesně tak to měla ráda. Je lepší vmísit se do zástupu lidí, protože v takovém mumraji je v bezpečí. Styxové si před tolika svědky patrně nic nezkusí.

Vyrazila energicky směrem na sever, k highfieldu. Dunění husté dopravy splývalo v jednolitý hukot, který vnímala i chodidly, a měla dojem, že ho cítí až v žaludku. Z nějakého zvláštního důvodu ji to uklidňovalo. Šlo o konejšivý a neutichající tep, jako kdyby samo město žilo.

Cestou si prohlížela nové domy a odvracela hlavu, kdykoliv si na nich všimla nainstalované bezpečnostní kamery. Ohromilo ji, jak moc se londýn od její první návštěvy změnil. Jak je to dlouho? Skoro dvanáct let?

Říká se, že čas hojí rány. Ale asi záleží na tom, co se během té doby stane.

Sářin život již dlouho připomínal bezútěšnou pustinu. Měla pocit, že

ODhAlENÍ

vlastně doopravdy nežije. I když z Kolonie utekla před mnoha lety, pamatovala si na ten den, jako kdyby to bylo včera.

Nyní za chůze zjišovala, že nedokáže potlačit příval vzpomínek, které se vracely s nečekanou jasností a zaplavovaly jí mysl. Znovu prožívala drtivé pochybnosti, že unikla jedné noční můře, jen aby se vrhla přímo do středu další, do této cizí země, kde slunce zářilo s palčivou intenzitou a vše bylo tak jiné a neznámé. Navíc ji trýznily výčitky svědomí, že opustila své dva syny.

Jenže neměla na výběr. Musela odejít. Její dítě, sotva týden staré, dostalo hroznou, stravující horečku, která ho rozechvívala v prudkých záchvatech zimnice. I te ještě slyšela neustávající dětský pláč a vzpomínala si, jak si s manželem připadali bezmocní. Žadonili o nějaký lék, ale lékař jim odpověděl, že ve svém černém kufříku nemá nic, co by jim mohl dát. Sára málem dostala hysterický záchvat, ale on jen důrazně vrtěl hlavou a odmítal se jí podívat do očí. Věděla, co jeho odmítnutí znamená. Znala pravdu. V Kolonii představovaly léky, jako například antibiotika, nedostatkové zboží. Ta trocha, kterou měli, byla určena výhradně pro vládnoucí elitu: pro Styxe a snad i pro nejvýznamnější představitele z Komise správců.

Existovala jiná možnost: Sára navrhla, že penicilin koupí na černém trhu, a chtěla požádat svého bratra Tama, aby pro ni nějaký sehnal. Její manžel ale neoblomně trval na svém. „Takový čin nemohu přecházet mlčením,“ opakoval, zatímco sklíčeně hleděl na ubohé nemluvně, které každou hodinou sláblo. Pak ještě nějakou dobu vykládal cosi o svém společenském postavení a o tom, že je jeho povinností prosazovat zákonnost. Sáře na ničem z toho ani za mák nezáleželo. Chtěla jen, aby se její chlapeček uzdravil.

Nemohla dělat nic jiného, než ječícímu miminku neustále otírat lesklý, zrudlý obličej ve snaze trochu mu srazit horečku. A modlit se. V následujících dvaceti čtyřech hodinách se dětský pláč ztišil v žalostné, tiché lapání po dechu, jako kdyby už i samotné dýchání představovalo usilovnou námahu. Bylo zbytečné pokoušet se chlapce krmit. Vůbec se nesnažil sát mléko. Umíral a ona s tím nemohla nic, naprosto nic dělat.

Myslela si, že snad zešílí.

Popadaly ji záchvaty sotva potlačovaného vzteku, při nichž ustupovala od kolébky do rohu místnosti a zraňovala sama sebe tím, že si zarývala

PODZEMÍ

nehty do předloktí a kousala se do jazyka, aby nezačala křičet a nerušila nemocné dítě, které pomalu upadalo do bezvědomí. Jindy se zase zhroutila na podlahu, přemožená tak hlubokým zoufalstvím, že se modlila, aby směla zemřít spolu se svým maličkým synem.

V poslední hodině bledé dětské oči zeskelnatěly a zlhostejněly. Pak Sáru z její beznadějné sklíčenosti vedle kolébky vytrhl jakýsi zvuk. Zněl jako sotva slyšitelné zašeptání, jako kdyby se jí někdo snažil něco připomenout. Naklonila se nad kolébku. Instinktivně věděla, že právě slyšela poslední výdech, který vyšel ze suchých dětských rtů. Nemluvně se nehýbalo. Bylo po všem. Zvedla jeho drobnou paži a nechala ji klesnout zpátky na slamník. Jako kdyby se dotýkala nějaké luxusní panenky.

Tehdy ale neplakala. V očích jí zaplanulo nezvratitelné odhodlání. V tu chvíli se rozplynula jakákoliv oddanost či věrnost, kterou dosud cítila ke Kolonii, k manželovi a ke společnosti, v níž strávila celý dosavadní život. A v tu chvíli také všechno spatřila tak jasně, jako kdyby jí v hlavě kdosi rozsvítil oslnivý reflektor. Věděla, co musí udělat, a věděla to s takovou jistotou, že ji nikdo od jejího úmyslu nemohl zradit. Druhé dvě děti musela za každou cenu ušetřit takového osudu.

Onen večer, kdy v postýlce chladlo tělo jejího mrtvého, bezejmenného dítěte, si Sára naházela do batohu pár nejnutnějších věcí a vzala své dva syny. Zatímco manžel někde zařizoval pohřeb, odešla z domova směrem k jedné z únikových cest, které jí jednou popsal její bratr.

Všechno se ale rychle zvrtlo, jako kdyby Styxové hlídali každý její krok. Odchod z domova se změnil ve hru kočky s myší. Plahočila se bludištěm větracích chodeb a Styxové jí byli neustále v patách. Vzpomínala si, jak se na okamžik zastavila, aby popadla dech. Opírala se o stěnu a krčila se v temnotě s dětmi – s každým pod jednou paží – a vnímala, jak se hýbají. hluboko ve svém nitru věděla, že nemá jinou možnost než tu jednoho z nich nechat. S oběma to nemohla dokázat. Pamatovala si i svou tehdejší mučivou nerozhodnost.

Krátce poté na ni narazil Kolonista, jeden z jejích vlastních lidí. V divokém zápase, který následoval, ho Sára omráčila prudkou ránou. Při potyčce utrpěla těžké zranění paže a te již bezpochyby neměla na vybranou.

Věděla, co musí udělat.

Opustila Cala. Ještě mu nebyl ani rok. Něžně položila kojence mezi dva

ODhAlENÍ

kameny na písčitou zem chodby. Obrázek úhledného zámotku s dítětem, potřísněného její vlastní krví, se jí nesmazatelně vryl do paměti, stejně jako broukavé zvuky, které vydávalo. Věděla, že ho brzy najdou a vrátí jejímu manželovi, který se o něj postará. To však představovalo jen skrovnou útěchu. Utíkala dál s druhým synem a spíše šastnou náhodou než díky svým schopnostem nějak unikla Styxům na Povrch.

V časných ranních hodinách kráčeli po highfieldské high Street. Její dva a půl roku starý syn se batolil vedle ní na dosud nejistých nožkách. Byl to její nejstarší a jmenoval se Seth. Rozhlížel se kolem sebe po neznámém okolí doširoka otevřenýma, vyděšenýma očima.

Neměla žádné peníze ani místo, kam by se mohla uchýlit, a zanedlouho si uvědomila, že se bude mít co ohánět, aby se postarala i o jediné dítě. Navíc se jí začínala ze ztráty krve točit hlava.

V dálce zaslechla hlasy lidí a odvedla Setha dál od hlavní silnice. Procházeli postranními uličkami, až spatřila kostel. Schovali se na zarostlém hřbitově, seděli na mechem pokrytém hrobě, poprvé si vychutnávali vůni nočního vzduchu a užasle hleděli na oblohu osvětlenou sodíkovou září. Sára chtěla jen na pár minut zamhouřit oči, ale obávala se, že pokud bude odpočívat příliš dlouho, už se nezvedne. Točila se jí hlava, sebrala však všechny zbývající síly a vstala, aby našla nějaký úkryt a – bude-li mít štěstí – také něco k jídlu a pití.

Pokusila se vysvětlit svému synovi, co má v úmyslu udělat, jenže on chtěl jít s ní. Ubohý, malý, zmatený Seth. Ten výraz na jeho tváři, v němž se zračilo nepochopení, které jí trhalo srdce na kusy. Rychle od něj odcházela a on se držel zábradlí nejpřepychovější hrobky na hřbitově, která byla z nějakého záhadného důvodu ozdobená dvěma kamennými postavičkami, z nichž jedna držela krumpáč a druhá rýč. Seth za ní volal, ale ona se na něj nesměla otočit. Každičký instinkt v jejím těle ji nabádal, aby nikam nechodila.

Odešla ze hřbitova a dala se nazdařbůh ulicemi. Bojovala s mdlobou, která v ní při každém kroku vyvolávala pocit, jako kdyby se vznášela na tanečním parketu nějakého snového bálu.

Dál si toho moc nepamatovala.

Probrala se k vědomí, až když do ní něco strčilo. Otevřela oči, ale to světlo se nedalo snést. Bylo tak oslnivě jasné, že sotva rozeznala obrysy

PODZEMÍ

ustarané ženy, která se nad ní skláněla a ptala se jí, co se stalo. Sára zjistila, že omdlela mezi dvěma zaparkovanými vozy. Dlaněmi si zaclonila oči, vyhrabala se na nohy a utekla.

Nakonec se jí podařilo najít cestu zpátky k Sethovi, ale zarazila se, když si kolem něj všimla postav v černém. Nejprve si pomyslela, že jde o Styxe, ale pak se jí slzícíma očima podařilo přečíst na jejich autě nápis „Policie“. Odplížila se.

Od toho okamžiku si milionkrát opakovala, že udělala to nejlepší, co mohla, že by se ve svém stavu nedokázala postarat o malé dítě a už vůbec by s ním nedokázala prchat před Styxy. To ale v její paměti nijak nerozptýlilo obraz plačícího chlapce, který za ní vztahoval ručku a neustále ji volal, zatímco ona mizela do noci. Drobná ručka, která nejistě mávala ve světle pouličních lamp a natahovala se po ní. Cítila, jak se v její mysli něco pohnulo, jako vyděšené, raněné zvíře, které se choulí před světem do klubíčka.

Vzpomínky byly tak živé a jasné, že se na ni jeden z kolemjdoucích podezřívavě zadíval, a Sára přemítala, jestli mimoděk nemluvila nahlas.

„Dej se dohromady,“ povzbuzovala se. Musí se soustředit. Potřásla hlavou, aby se zbavila obrázku té dětské tváře. Stejně už je to tak dávno a všechno se nevratně změnilo, podobně jako okolní budovy. Jestli ten vzkaz v mrtvé schránce nelhal – stále se nedokázala přimět k tomu, aby mu bezvýhradně věřila – ze Setha se stal Will, někdo úplně jiný.

Po několika kilometrech narazila na rušnou ulici s obchody a cihlovým kvádrem supermarketu. Zabručela si něco pro sebe, když se musela zastavit na křižovatce uprostřed hloučku lidí čekajících na přechodu. Necítila se příjemně a přitáhla si kabát blíže k tělu. Vzápětí se na semaforu s pípáním rozsvítil zelený panáček a Sára přešla ulici před ostatními lidmi, obtěžkanými nákupy.

Obchodů postupně ubývalo, začalo pršet a lidé pospíchali pod střechu

nebo zpátky do auta. Ulice se částečně vyprázdnily. Pokračovala dál a ne

přestávala si bedlivě prohlížet kolemjdoucí, kteří si jí nevšímali. Slyšela Ta

mův hlas tak zřetelně, jako kdyby kráčel vedle ní.


33

ODhAlENÍ

„Dívej se, ale sama se nenech spatřit.“

To ji naučil. Jako malé děti drze nedbali na rodičovské pokyny a často se

tajně plížili z domu. Převlékali se do hadrů, začerňovali si obličeje opáleným korkem a brali svůj život do vlastních rukou, když se odvažovali do té nejnebezpečnější a nejdrsnější čtvrti v celé Kolonii: do Havranova. Ještě dnes si dokázala vybavit Tama, jak tehdy vypadal: jeho usměvavou mladou tvář s černými šmouhami a oči zářící vzrušením, když se jim podařilo těsně vyváznout z dalšího průšvihu. Moc jí chyběl.

Z myšlenek ji vytrhlo cinkání poplašného zvonečku v hlavě. Proti ní šel jakýsi vychrtlý mladík v pomačkané a umaštěné kožené bundě. Mířil přímo k ní. Sára neuhýbala a mladík se jí v poslední chvíli vyhnul. Přitom do ní tvrdě vrazil loktem a zašklebil se jí do obličeje. Ztuhla na místě a oči se jí zaleskly, jako kdyby za nimi vzplál skrytý oheň. Mladík kráčel dál a přitom si mumlal něco sprostého. Na zádech bundy se mu skvěl popraskaný nápis z velkých bílých písmen: I hATE YOU. Po několika krocích si zřejmě uvědomil, že ho Sára pořád pozoruje, protože se napůl otočil a zaškaredil se na ni.

„Couro,“ vyštěkl.

Celé tělo se jí napjalo jako tělo pantera před skokem na kořist.

Ty šupácká nulo, pomyslela si, ale nic neřekla.

Mladík neměl sebemenší tušení, kdo je nebo čeho je schopná. Nevěděl, do jak nebezpečné situace se dostal. Sára zrovna prahla po krvi a měla sto chutí mu udělit lekci, na jakou nikdy nezapomene. Toužila po tom tolik, až ji to bolelo. Te si ale nemohla dovolit takový přepych. Ne v tomto okamžiku.

„Jen počkej jindy a jinde...,“ zahučela, zatímco se mladík odvrátil a pokračoval ve své nahrbené chůzi, při níž tahal odřené sportovní boty po zemi. Už se neotočil a vůbec si neuvědomoval, čemu právě těsně unikl.

Sára chvíli zůstala stát a uklidňovala se. Pozorovala mokrou ulici a okolní provoz. Podívala se na hodinky. Je tu brzy, kráčela příliš rychle.

Její pozornost přilákal hlasitý rozhovor v řeči, které nerozuměla. O několik obchodů dál vycházeli dva dělníci z kavárny, jejíž okna zevnitř ozařovaly pruhy světla. Sára k ní okamžitě zamířila a vstoupila.

Objednala si šálek kávy, zaplatila za něj u pultu a odnesla si ho ke stolku u okna. Srkala řídkou tekutinu bez chuti a znovu vytáhla z kapsy několi

PODZEMÍ

krát přehnutý papír. Opět si pomalu přečetla vzkaz psaný dětským rukopisem. Stále nedokázala uvěřit jeho obsahu. Jak může být Tam po smrti? Jak je to možné? A už se situace v nadzemním světě vyvíjela sebehůře, Sára vždycky čerpala alespoň drobnou útěchu z toho, že bratrovi se v Kolonii pořád dobře daří. Ta myšlenk



       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz - online prodej | ABZ Knihy, a.s.
ABZ knihy, a.s.
 
 
 

Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2019 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist