načítání...
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: Hliněná božstva - Bc. Martin Koláček

Hliněná božstva
-10%
sleva

Elektronická kniha: Hliněná božstva
Autor:

Milióny let už žijí Hlinění v područí Kamenů a jejich strašlivého božstva, Kamenné královny. Ulicemi Kamenného města se plíží nejmenší z nejmenších, Hliněný zlodějíček Lot, ... (celý popis)
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  39 Kč 35
+
-
1,2
bo za nákup

hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%   celkové hodnocení
0 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: » E-knihy jedou
Dostupné formáty
ke stažení:
PDF, EPUB, MOBI, PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku
Médium: e-book
Počet stran: 100
Jazyk: česky
ADOBE DRM: bez
ISBN: 978-80-878-5606-2
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis

Milióny let už žijí Hlinění v područí Kamenů a jejich strašlivého božstva, Kamenné královny. Ulicemi Kamenného města se plíží nejmenší z nejmenších, Hliněný zlodějíček Lot, který vůbec netuší, že se brzy stane ústřední postavou války svého lidu za svobodu. Oči dávno zapomenutých Hliněných božstev jej už bedlivě sledují.

ISBN (epub)978-80-87856-06-2
ISBN (mobi)978-80-87856-07-9
ISBN (pdf)978-80-87856-08-6 

Zařazeno v kategoriích
Bc. Martin Koláček - další tituly autora:
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

Martin Koláček : Hliněná božstva

2

Martin Koláček

Hliněná božstva


martin-kolacek.cz

3

Copyright

Autor: Martin Koláček

Vydalo nakladatelství: Martin Koláček - E-knihy jedou

Rok vydání: 2013

Vydání první

ISBN

978-80-87856-06-2 (epub)

978-80-87856-07-9 (mobi)

978-80-87856-08-6 (pdf)


Martin Koláček : Hliněná božstva

4

Obsah

1. Skála odplaty ............................................................................................................... 5

Část první: Lotův příběh ................................................................ 8

2. Přepadení ...................................................................................................................... 9

3. Kapitán Knum .......................................................................................................... 12

4. Čepel z vápence ....................................................................................................... 16

5. Jeskyně odplaty ....................................................................................................... 19

6. Špína ............................................................................................................................. 22

7. Jeho Hliněné veličenstvo .................................................................................... 26

8. Sto tisíc let v Divočině .......................................................................................... 29

9. Vražedné vlny .......................................................................................................... 33

10. Děti života ............................................................................................................... 38

11. Kamenné dítě ........................................................................................................ 41

Část druhá: Masův příběh ........................................................... 46

12. Obchodník s maskami ....................................................................................... 47

13. Věc názoru .............................................................................................................. 51

14. Na vlně geozón ...................................................................................................... 54

15. Bitva u Černého prstu........................................................................................ 58

16. Hliněné střepy ....................................................................................................... 61

Část třetí: Aerein příběh ............................................................. 67

17. Hliněná božstva .................................................................................................... 68

18. Kamenná královna .............................................................................................. 72

19. Kamenná božstva ................................................................................................ 75

20. Vstříc rozpadu ....................................................................................................... 81


martin-kolacek.cz

5

1. Skála odplaty

Nad skvostně bílým vápencovým údolím se tyčila ostrá bílá skála. K ní

vedla jen jedna cesta, dlážděná černým obsidiánem. Když jste po cestě přišli,

měli jste pocit, že skála nikde nekončí, jako by kdesi v závratné výšce plynule

navazovala na oblohu. Jako by protínala sluneční kruh ve dví.

Kdybyste však přišli takhle blízko, zaujalo by vás ještě něco jiného. Teprve až

na úpatí skály byste si všimli, že není tak bílá, jak se zdálky zdá. Její sněhobílou

tvář hyzdily ošklivé hnědé fleky a pramínky. Nejspíš byste se při tom pohledu

otřásli hrůzou, protože hnědé fleky byly zaschlé krůpěje bláta, krve Hliněného.

Teprve pak byste vzhlédli vzhůru a uviděli ho.

Až na samé špici skály bez hlesu visel Hliněný. Už dávno nekřičel, ačkoliv

hřeby, jimiž byl ke skále připoután, jej trýznily stejně, jako před tisíciletími.

Ten Hliněný byl Ion, jeden z posledních Starších. A byl zde připoután, vystaven

spalujícímu slunečnímu kruhu a bolesti z otevřených ran, aby pykal za své

strašné zločiny.

Už tisíce let sem nikdo nechodil. Ani těch pár Kamenů, které si na něm v

minulosti tak rády vylévaly zlost. Ani ti Hlinění, kteří na něj pokřikovali, že je

zradil. Nikoho už nezajímal. Dávno přestal vyhlížet jakoukoliv společnost.

Proto si toho dne nevšiml postavy, jež se pomalu blížila po obsidiánové cestě.

Byla to Hliněná žena, s tváří zvrásněnou jako pískovcové údolí. Z té

tváře byste vyčetli bolest, snad dokonce větší, než jakou prožíval odsouzený.

Možná proto, že rána, s níž se žena potýkala, byla ještě čerstvá.

Přišla až ke skále a zavolala odsouzeného jménem.

Ion shlédl dolů: „Netušil jsem, že tě ještě někdy uvidím. Po tom, cos na mě

křičela naposled. A po tomhle,“ pokýval hlavou směrem ke svému hrudníku,

kde byla viditelná velmi ošklivá puklina.

„Bolí to moc?“ zeptala se žena.

„Jestli to bolí?“ suše se rozchechtal odsouzenec, až mu z puklin vyletěl prach,

„samozřejmě, že to bolí. Ale jeden si tak nějak zvykne, že ano.“

„Dospěla jsem k závěru, že jsem k tobě možná byla nespravedlivá.“

Ion se zase rozchechtal. Pak se rozkašlal. Smích jeho vysušenému tělu nedělal

dobře.

„A za co vděčím tvému nečekanému prozření?“ zeptal se pak, když se jeho

kašel uklidnil.

„Aerea je mrtvá,“ odpověděla žena prostě.

„Mrtvá?“ Ion na ni vytřeštil své oči, dva popraskané, věky a bolestí omleté

polodrahokamy.

„Ano, mrtvá. Abych byla přesná, její tělo se nenašlo. Ale zmizela. Stejně

záhadně, jako všichni předtím.“

„Tak jak víš, že je mrtvá?“


Martin Koláček : Hliněná božstva

6

„Aerea byla jako moje sestra. Bylo tam pouto. A teď je přerušené. Cítím to. Je

mrtvá.“

„To je... to je mi líto,“ Ion zřejmě neměl, co říct.

„Aerea zemřela, zatímco ty jsi byl připoutaný ke skále. Iriana tvrdí, že jsi to

stejně udělal ty. Že jsi měl komplice. Ale já jí už nevěřím.“

„Takže konečně věříš, že jsem nevinný? Pomůžeš mi dolů?“

„Víš, že nedokážu jít proti Jejímu kouzlu. Nedokážu ty hřeby vytáhnout. A

kromě toho si nejsem kamenně jistá, že ti věřím. Ty důkazy proti tobě zněly

dost přesvědčivě.“

„Aha, no to je skvělé! Takže jsi přišla, abys mi řekla, že možná připouštíš

variantu, že bych mohl být nevinný? A to je všechno? A teď odejdeš a vrátíš se

do města, kde Iriana spokojeně zotročuje Hliněné?“

„To je vlastně další věc, díky níž jsem jí přestala věřit. Říká, že tvoje zločiny

jsou důkazem, že Hlinění jsou rozpadlí nejen fyzicky, ale i morálně. Tak jsem se

jí ptala, jestli za morálně rozpadlou považuje i mě. Řekla, že ne, že se to netýká

Starších. Že ti mají v sobě božskou esenci. Ale ty jsi přece taky Starší. Tak jak

na tobě mohla založit pravidlo, na jehož základě odsuzuje všechny Hliněné?

Vždyť je to protimluv.“

„Ano, to je typická Iriana. To je jako mluvit do skály.“

„Na druhou stranu, někdo musí udržet řád. A to ona dokáže.“

„Ano, ale za jakou cenu?“

„Kdyby nevládla menším bytostem ona, pak kdo? Ty ani já určitě ne.“

„Já myslím, že tyhle ‚menší‘ bytosti by si klidně mohly vládnout samy.“

„Tomu přece nevěříš!“

„To víš, že tomu věřím. Ale na tom nezáleží. Pomoz mi dostat se z téhle

mučírny.“

„Podívej, Ione, nemůžu tě sundat, ale existuje něco, co bych udělat mohla.“

„A to?“

„Můžu oživit ty hřeby, jimiž jsi připoután.“

„Cože? A k čemu mi to bude dobré? To čekáš, že se pak odplazí pryč?“

„Vlastně ano, přesně na to jsem myslela.“

„A co když ne? Co když se jenom budou kroutit a trápit mě ještě víc?“

„Víš, já myslím, že to právě dokáže tvoji nevinu. Iriana tě jimi přibila jako trest

za tvoje zločiny. Když ožijí, budou se snažit splnit svoje poslání. Jestli jsi vinen,

zůstanou a budou tě trápit ještě víc. Máš-li ale svědomí čisté, bylo by to

popření jejich úkolu. Takže tě časem nechají být. Co říkáš? Mám to udělat?“

Ion neodpovídal.

Žena smutně sklopila oči.

„Aha,“ řekla, „takže nakonec měla Iriana pravdu. Udělal jsi to.“ Otočila se a

měla se k odchodu.

„Počkej,“ zastavil ji odsouzený, „tak to není.“

„Kdybys byl nevinen, nabídku bys přijal.“

„Ale... já jen... mluvila jsi o čistém svědomí. To, proč tady visím, jsem neudělal.

Ale čisté svědomí nemám. Udělal jsem v minulosti věci, kterých lituji.“

Žena se opět otočila směrem k němu: „Nemyslím, že by je zajímaly nějaké

drobné přestupky. Tvé přikování je trest za vraždu Iniaei, Illii, Ietha a Is.

Zavraždil jsi někoho z nich?“

„Ne.“

„V tom případě by hřeby setrváním na svém místě popíraly svůj smysl

existence.“


martin-kolacek.cz

7

„Jsi si tím jistá?“

„To ne, život je nevypočitatelný. Ale věřím, že to tak bude.“

„Dobře. Tak to tedy udělej.“

Hliněná žena položila ruku na skálu a zavřela oči. Z ruky vystřelilo

světlo, které stíralo fleky suchého bláta, skrz něž se šířilo vzhůru. Dorazilo až k

Hliněnému a vstoupilo do hřebů, držících ho ve skále.

Údolí se rozeznělo Ionovým křikem, jak se hřeby začaly kroutit v jeho ranách.

„Teď se konečně dozvíme pravdu,“ usmála se žena.


Martin Koláček : Hliněná božstva

8

Část první: Lotův příběh


martin-kolacek.cz

9

2. Přepadení

Do kamenného města se plížila noc. Paprsky slunečního kruhu, zapadajícího za obratník, odhalily blátivý stín, vykreslený proti bílé vápencové zdi. Lot, nevýznamný Hliněný zlodějíček, se stejně, jako noc, plížil ulicemi. Ruce, rozpraskané mnohými boji, měl založeny v podpaží, kde aspoň lehce nasávaly vlhkost potřebnou ke své regeneraci.

Zoufale potřeboval bláto. Ne suchou zeminu, která ležela za hranicemi města, ale opravdové bláto. Vlhké, mazlavé, studené. Jenže jediní, kteří v tomhle městě vlastnili nějaké bláto, byly Kameny. Ne, že by je snad potřebovaly. Ale vlastnit veškeré zásoby vody znamenalo držet v područí Hliněné, kteří byli ochotni udělat cokoliv, aby ji dostali. Byli ochotní vykonávat jakoukoliv práci, poskytnout jakoukoliv službu, žebrat, krást.

V ulici před ním se ozvalo zapleskání. Lot ztuhnul a skrčil se do stínu. Tohle nebyl zvuk kroků Kamene, ani suchého Hliněného, zoufalého ze své rozpadající se existence. Tohle byl Hliněný z lepší vrstvy. Snad majordom některého šlechtického Kamenného rodu, nebo šťastlivec, jemuž se dostalo vzdělání v geologii. Zavrženíhodného kolaboranta, co díky vzdělání získal pozici mezitlakového interpreta, specializujícího se na zprostředkování spolupráce bytostí obou forem. Jeden takový kdysi Lota do města nalákal příslibem práce za spoustu bláta, a pak jej nechal ležet schnoucího na ulici.

Ať tak či onak, pomyslel si Lot, tenhle Hliněný potulující se noční ulicí je jistě nepřímo zodpovědný za situaci, v níž se místní Hliněná spodina nacházela. A proto není třeba mít s ním jakékoliv slitování.

Pleskavé kroky se blížily. Lot se přikrčil ještě víc, vytáhl ruce z podpaží a zvedl je před sebe. Postava zakryla výhled do ulice. Lot na nic nečekal a stáhl ji k sobě za roh. Chlad vlhkého bláta se rozlil na jeho rozpraskaných rukách. Ten sladký pocit jej na chvíli zastavil. A to byla chyba. Přesně ta chvíle jej stála výhodu, kterou získal momentem překvapení. Do jeho hlavy udeřila dobře udržovaná pěst. Lot ztratil rovnováhu a spadl na záda. Cítil, jak popraskala. Následoval kop, který mu rozdrtil prsty na noze. Lota se zmocnila panika. V šíleném pokusu o sebezáchovu vykopl zdravou nohu proti kolenu soupeře. Ten spadl na něj a začala zuřivá bitka na zemi.

Lot byl zvyklý na boj a znal veškeré zápasové finesy, ale soupeř byl dobře stavěný a perfektně udržovaný. S jeho celistvýma rukama se Lotovy rozpraskané pahýly nedaly srovnávat. Po pár úderech Lot věděl, že tohle nemůže vyhrát, a že bude záležet na jeho nepříteli, zda jej vůbec nechá přežít. Jako ubohou trosku, které nezbyde, než žebrat na náměstí o trochu bláta na zacelení životu nebezpečných ran.

Martin Koláček : Hliněná božstva

10

A náhle tlak skončil. Byl volný. Než se ale rozkoukal, držely ho jiné ruce.

Ještě pevnější a vražednější. Byly to ruce Kamene, tak tvrdého, že by mu stačilo

jednou udeřit, aby zbavil Lota života.

„Ale, ale,“ zaštěrkal smíchy Kamenný strážný, „copak to tu máme? Dva pouliční

rváče?“

„Já nejsem rváč,“ bránil se Hliněný, jehož Lot napadl, „jsem zaměstnaný u...“

„Ticho, ty bláto!“ vyštěrknul na něj strážný tak ostře, že napadený opravdu

zmlknul, „mě nezajímá, kde seš zaměstnanej, ty špíno! Bitky na ulici jsou proti

zákonu.“

„Ale já byl napaden...“

„To tě neopravňuje k tomu, aby ses tady rval!“

„Co jsem měl dělat? Jen jsem se bránil!“

„Měls zavolat hlídku! Hej, Křemloune!“ zakřičel na druhého strážného, který

držel Lota, „drž toho prachopsa pořádně, jo?! Takovýdle nebudem u nás ve

městě trpět!“

„Ale já jsem nemohl...“ pokusil se ještě bránit napadený. Na jeho tvář narazila

kamenná dlaň. Byla to jen lehká facka, ale pro Hliněného natolik drtivá, že jej

umlčela.

„Jdete oba s náma!“ napůl oznámil, napůl rozkázal strážný, „budete ležet v

Hliněnejch dírách, než se rozhodne, co s váma. Teda pokud se mezitím vy dva

vybláťové vzájemně nezabijete!“

„Jak se jmenuješ?“ zeptal se Hliněný, kterého Lot napadl, nyní jeho

spoluvězeň v jedné z Hliněných děr.

„Tě vážně zajímá moje jméno?“ odvětil Lot, ležící na podlaze tak, aby co

nejméně cítil praskliny na svém těle.

„Ani ne, ale nechci posledních pár století svého života mlčet.“

„Tak klidně mluv. Ty seš kdo?“

„Rok, až do dneška velmi úspěšný úředník. Ty?“

„Lot, až do dneška docela úspěšnej zloděj.“

„Proč jsi mě vůbec napadl?“

„Koukni se na mě, jsem samá prasklina! Potřebuju bláto.“

„Proč jsi mě třeba nepožádal?“

„Protože nejsem žádnej prachsprostej žebrák!“

„Jasně, takže přizabít někoho je lepší, co?“

„Nemusel ses prát.“

„Aha, takže jsi čekal, že řeknu něco jako: ‚Prosím, neubližuj mi, tady máš

všechno, co mám‘?“

„Ostatní to tak udělali.“

„A to je lepší, než žebrat?“

„Jo, protože dostanu víc, než nějakej blbej desátek. Vezmu si všechno. Ty máš

stejně v tý luxusní jeskyni, kde žiješ, dost.

„Nežiju v žádné luxusní jeskyni. Mám pronajatý pokoj v domě, co patří úřadu.“

„Proti tomu, kde žiju já, je to luxus! A vůbec, kdybych tě požádal, nic bys mi

nedal.“

„Proč by ne? Když bych viděl, v jakém jsi stavu...“

„No výborně, tak teda prosím, prosím, moc se lísám, dáš mi nějaký bláto?“

Rok mlčel.

„Jo, to jsem si myslel,“ suchými rty se zasmál Lot.

martin-kolacek.cz

11

„Jenže teď jsme v trochu jiné situaci, že? Teď už musím vystačit s tím, co mám.

Už žádné ‚doma v luxusní jeskyni‘ nebude.“

„Nekecej, nic bys mi nedal ani tam na ulici.“

„No dobře, nedal. A co? Já pracuju! Všechno, co mám, jsem si tvrdě vydobyl.“

„Jo, já taky,“ zasmál se Lot.

„Na úkor jiných!“

„A ty snad ne?! Kolik takovejch, jako jsem já, prošlo tvojí administrativou, co?

Kolik z nich skončilo v Hliněnejch dírách?“

„Jen ti, co porušili zákon.“

„Jo. A ty teď taky. Máš, cos chtěl. Stal ses obětí systému, kterýmu jsi pomáhal.“

„Ty jsi prachošuk!“ zakroutil hlavou Rok.

Několik let seděli potichu. Pak se zeptal Lot, mnohem smířlivějším

tónem: „Myslíš, že je tohle vážně posledních pár set let našich životů?“

Rok se jen ušklíbl: „Já jsem tu statistiku dělal. Z Hliněných děr se nikdy nikdo

nevrátil.“

Martin Koláček : Hliněná božstva

12

3. Kapitán Knum

Lot s Rokem byli druhý den vyvedeni do kamenného lomu, kde je

strážní postavili do řady, společně s dalšími desíti vězni. Desítky dalších byly

vidět dole v lomu, jak těžce pracují na ostrém vysušujícím slunci, častováni

ranami Kamenných strážných.

„Tak to vypadá, že nás rovnou nepopraví,“ zašeptal Rok Lotovi.

„Rovnou ne,“ odpověděl Lot. „Jako by na tom záleželo,“ pomyslel si.

„Ticho tam!“ zařval dozorce a udeřil svojí ohromnou kamennou pěstí. Lot se

bez hlesu svezl k zemi.

„Vstávej, blátošmejde!“ zařval zase dozorce a nakopl ho, „nebo dostaneš víc!“

Lot byl po ráně pěstí tak otřesen, že měl pocit, jako by se neměl zvednout už

nikdy. Hlava se mu točila. Něco v ní bylo roztříštěno na prach.

„Povídám, vstávej!“ Dostal kopanec do vyschlého hrudníku, který, se

strašidelným zvukem drolící se hlíny, popraskal. V hrůze, že by opravdu mohly

následovat další, ještě fatálnější rány, Lot vstal. V první chvíli měl pocit, že

omdlí, ale někdo ho zachytil.

„Jak dojemné,“ zasmál se strážný ironicky směrem k Rokovi, který teď

podpíral svého zraněného kolegu, „poděkuj tady blaťoušovi, špíno, jinak bych

tě rozkopal na prášek do těživa!“

Lot v odpověď jen zasténal.

„Takže, blaťáci!“ oslovil strážný všechny nastoupené Hliněné obvyklou

urážkou, „já jsem major Knum a budu vaše noční můra. Moje obsidiánové oko

vás bude sledovat na každém kroku a bude se vás pokoušet chytit při jakékoliv

nepravosti.“ Ukázal na své oči, které byly opravdu tvořeny dokonale hladkými,

dokonale černými obsidiány. Lot ucítil náhlou touhu tyhle dva luxusní

obsidiány vyloupnout a zahodit a pak se bavit tím, jak je bude slepý dozorce

hledat.

Strážný Knum pokračoval: „Dnes budete všichni přesunuti z Hliněných děr do

ubikací místního pracovního tábora. Dostanete vodu. Ano, slyšíte správně,

bažinožrouti! Dostanete dostatek bláta, abyste se mohli patřičně zcelit před

zítřejší namáhavou prací.“

Někdo ze skupiny radostně zavýsknul. „Ticho!“ zařval major Knum a výtržníka

stihl stejný trest, jako předtím Lota.

„Každý z vás dostane nástroj,“ oznámil opět Knum a na jeho pokyn začal jeden

ze strážných rozdávat kamenné čepele, nasazené na rukojeti z kmene stromu,

„za nástroje ručíte vlastní hlavou. Je vám to jasný, prachudáci?! Ztráta nebo

zničení nástroje znamená, že navštívíte Jeskyni odplaty. A Jeskyně odplaty je,

blaťáci, řešení konečné. Poškození nástroje v průběhu práce se považuje za

menší přestupek. Nástroj vám bude vyměněn a zároveň snížen příděl vody na

příštích tisíc let.“

Lot sevřel pahýlem, který kdysi býval rukou, nástroj k rozrušování kamene.

Měl strašnou žízeň. Ve vězení trochu vody dostal, ale stěží dost na to, aby

martin-kolacek.cz

13

zacelil život ohrožující rány. Nemohl se dočkat, až dostane ono slíbené bláto na

ubikacích.

„Nyní vám seržant ukáže vaše ubikace,“ pokračoval Knum, „ráno, jakmile

slunce přeleze obratník, budete připraveni na pracovišti. Kdo nebude, skončí

v Jeskyni odplaty. A nezapomeňte, blaťouši, že vás pořád sledují moje

obsidiánové oči! Jediná výtržnost, jediné neuposlechnutí rozkazu, a skončíte

kde?“

Vězni mlčeli, příliš se báli, že jakmile promluví, srazí je majorova pěst.

„No tak!“ rozkřičel se major, „ptám se vás snad na něco!“

„V Jeskyni odplaty,“ odpověděl jeden z vězňů. Vzápětí dostal ránu pěstí a spadl

na zem.

„Řek jsem...“ zařval na něj major Knum, „ptám se vás snad na něco?! Řekl jsem,

že budete mlčet a to taky budete, blátošmejdi!“

Raněný vězeň byl dostatečně inteligentní na to, aby se nepokoušel protestovat

proti do očí bijící nespravedlnosti dozorcova jednání.

„Tak co, kde všichni skončíte?!“ zařval zase Knum. Nikdo z vězňů nebyl tak

hloupý, aby se nechal do stejné léčky nalákat podruhé.

„No přece v Jeskyni odplaty, tupci!“ zařval na ně, „já jsem vždycky říkal, že

Hlinění mají hlavy plný sraček! A teď pochodem vchod za seržantem! A kdo se

bude loudat, dostane ránu!“

„Stejně jsou tyhle nástroje fascinující, co?“ ozval se Rok, zatímco Lot

žíznivě nasával skromnou zásobu vody, kterou měl na ubikaci připravenou.

„Jaký nástroje?“ nesoustředil se Lot.

„No, ty klíny, přece! Tušil jsi někdy, že se správným nástrojem v ruce můžeš

rozbít kámen? Že stačí zaseknout klín a hliněnýma rukama ho roztrhat?“

„Hm, asi proto se nikdy nikdo nevrátil.“

„Přesně na to jsem myslel. Když už nám ukážou, že jsou i oni zranitelní, musí

nás tu držet celý život.“

„Přitom by to klidně mohli kutat sami,“ Lot se podíval s odporem ven z ubikace

po nejbližším strážci, „ale oni ne. Pěkně to nechaj dělat Hliněný a sami budou

jenom postávat kolem a buzerovat.“

„Zajímalo by mě, proč vůbec ten kámen kutají.“

„Co já vím? Z něčeho ty svoje města stavět musej, ne?“

„Viděl jsi někdy domy z vápence?“

„No, nebo možná doufají, že tam vykutají někoho živýho.“

„Jako živý Kámen?“

„No jasně. Nějak musej vznikat, ne? Reprodukovat se neuměj, aspoň teda ne

přirozeně, jako Hlína. Šutrák ti žádnej štěrk neporodí. Tak jak to, že

nevymírají?“

„Takže myslíš, že se rodí takhle? Že je musí někdo vykutat ze země?“

„Co já vím? Možný to je, ne?“

„Tak možné to asi bude... prosím tě, vem si to, se na tebe nemůžu koukat,“ a

podal Lotovi, který se zoufale snažil vysát poslední kapky svého přídělu,

vlastní misku s vodou.

Hned během svého prvního pracovního dne dostali odpověď. Zatímco

rozrušovali a trhali stěny skály, uslyšeli vzrušený křik z blízkého výkopu.

Všichni okamžitě přestali pracovat a rozeběhli se k místu, odkud přicházel.

Hliněný dělník právě vylézal z díry, z níž vykukoval dokonale uhlazený Kámen

s živýma očima, přejíždějícíma zmateně od jednoho k druhému.

Martin Koláček : Hliněná božstva

14

„Teda člověče,“ vydechl Krum, „nejsi ty věštec?“

Lot jen nenaloženě zabručel: „Si myslíš, že kdybych byl věštec, skončil bych

tady?“

Narození nového Kamene bylo strážci vždy oslavováno jako svátek. Co se týče

Hliněných, ti si nejspíš pomysleli, že existence nového Kamene je pro ně

všechno, jen ne svátek. Nicméně, po zbytek dne dostali volno a extra příděl

vody, a proto Hlinění vždy tuto událost hlasitě oslavovali spolu s Kameny.

Neuběhlo ani deset tisíc let a Lot s Rokem, pracující v dole, uslyšeli opět

hlas majora Knuma, jak přednáší nováčkům svoji přivítací řeč.

„Za nástroje ručíte vlastní hlavou. Ztráta nebo zničení nástroje znamená, že

navštívíte Jeskyni odplaty. A Jeskyně odplaty je, blaťáci, řešení konečné.“

Lot si schválně počkal, zda Knum udělá ten stejný podraz, jako předtím jim.

Udělal. Větu „Na něco jsem se snad ptal!“ vystřídala odpověď jakéhosi

nešťastníka „v Jeskyni odplaty“, po níž následovala rána a zvuk drcené hlíny,

který byl slyšet až k nim, tak jasně, jako Knumův křik, oznamující, že se přece

na nic neptal.

Nešťastný vězeň měl nicméně štěstí. Zrovna probíhala menší doba ledová,

slunce tolik nevysušovalo a ve vzduchu byla cítit vláha. Měl mnohem větší

šanci na přežití, než před pár tisíci lety Lot.

Majora Knuma nenáviděli bez výjimky všichni Hlinění. Byl nejen tím

nejzlovolnějším Kamenem, co Lot kdy poznal, ale také tím nejustrnulejším.

Miloval řád. Byl přesný. Každý pracovní den obcházel důl po stejné trase,

stejnou rychlostí, ve stejný čas. Byl zločinně přesný v šikanování vězňů. Každý

den udeřil vězně, pracujícího na východní straně nejvyššího kruhu. Místu se

kvůli tomu přezdívalo „Šutrákova skála“. Stalo se jakýmsi pomyslným

prubířským kamenem, jímž se určoval charakter Hliněných jednotlivců. Bez

pomoci ostatních byl totiž vězeň na Šutrákově skále obvykle odsouzen k smrti.

Vězňové se podle charakterových vlastností dělili na tři skupiny.

Ti, kteří se snažili budovat komunitu, jejíž jedinci si vzájemně pomáhali, tváří v tvář zlovůli majora Knuma, se sami nazývali vznešeným výrazem „Kaolíni“. Ti spolu sdíleli zásoby vody a rozdělovali je podle potřeby, ošetřovali raněné a snažili se opravovat poškozené nástroje. Díky nim byla zrušena tradice posílat na Šutrákovu skálu nic netušící nováčky. Místo toho Kaolíni každý den vylosovali jednoho ze svých řad, kdo se měl na tuto pozici vydat. Tedy samozřejmě jednoho z těch zdravých, kteří měli šanci Knumovu ránu přežít. Ostatní mu pak dali své příděly vody a pomohli mu na konci dne zase na nohy.

Zcela opačnou skupinou byli „Humusové“, individualisté, kteří se rozhodli přežívat zcela nezávisle na ostatních. Vodu si nechávali pro sebe. Když byli ranění nebo žízniví, prostě se s tím vyrovnávali sami. Běželi do dolu vždy jako první, aby se vyhnuli Šutrákově skále. Kaolíni jejich rozhodnutí respektovali, ale chovali se k nim přezíravě. Tvářili se, že prostě neexistují.

Do nejhorší, ostatními opovrhované skupiny patřili „Prachouni“. Byli to všichni ti, kteří se nějakým způsobem zpronevěřili komunitě. Například tím, že donášeli Kamenům. Často šlo o bývalé Kaolíny, kteří ochotně využívali výhod komunity, ale když ostatní Kaolíni potřebovali pomoc od nich, zachovali se sobecky a pomoci odmítli.

martin-kolacek.cz

15

Nejhorším případem takového Prachouna byl mladík jménem Mas.

Když přišel, měl na sobě stěží kousek těla mokrý. Když mu Kaolíni nabídli

pomoc, vřele ji přijal. Díky neustálému skuhrání, jak je mu špatně, se mu

dostalo tak velkého přídělu bláta, že se zvedl na úroveň těch nejzdravějších

jedinců. Jednoho večera na něj padl los na Šutrákovu skálu. Svůj úděl, zdálo se,

přijal a druhý den vyrazil v procesí ostatních Kaolínů k inkriminovanému

místu. Když však přišel k Šutrákově skále, prudce odbočil a zabral jiný post. Na

nebezpečném místě tak skončil jeden slabší Kaolín, kterého Knum svojí ranou

toho dne zabil.

Mase od té doby nenáviděli všichni, snad kromě ostatních Prachounů. I Humusové na něj pokřikovali nadávky. Přezdívali mu „čestný šutr“ a házeli po něm kameny, kdykoliv se přiblížil.

Rok samozřejmě patřil mezi Kaolíny. Lot často litoval, že se tehdy dostal na mušku Knumovi a musel přijmout pomoc komunity, čímž se stal jedním z Kaolínů. Mezi Humusy by byl mnohem spokojenější. Vždy se s problémy pral sám. S překvapením však zjistil, že zradit komunitu a stát se Prachounem mu bylo proti srsti.


Martin Koláček : Hliněná božstva

16

4. Čepel z vápence

Oblíbenou zábavou majora Knuma bylo vyhledávat vězně, kteří si

odložili nástroj, aby nechali trochu odpočinout přesušeným rukám, a nástroj

jim rozdupat. Své oběti pak oznámil: „Zítra při nástupu ukážeš funkční nástroj!

Jestli ne, na dalších tisíc let žádnou vodu! Já ti ukážu, ty blátošlape, jak se máš

starat o majetek, který ti byl propůjčen!“ A pak jej udeřil tak silně, že vězeň

nemohl zvednout ze země sám sebe, natož zdemolovaný nástroj.

Mezi Kaolíny proto časem vyniklo několik řemeslně zdatných jedinců, kteří

byli za jistých okolností schopní nástroje spravit.

„Co teď?“ skuhral Rens, mladý Kaolín, držící v rukou zbytky svého

nástroje.

„Ukaž to,“ zabručel Ukas, starší Kaolín s neobvykle zručnýma rukama, který se

stal během tisíciletí nejmenovaným vůdcem komunity, „to spravíme.“

„Jak?“ vzlykal Rens, „ztratil jsem čepel.“ Byla to pravda. Z jeho pěsti opravdu

čněla pouze násada.

„No jo, prachra, co s tím? Jak se ti to stalo? Proč jsi ji nevzal?“

„Jak to ruplo, tak vyletěla do vzduchu a někam zmizela. Hledal jsem jako

blázen. Buď spadla do nějaký pukliny, nebo ji někdo sebral.“

„Myslíš, že ji mohl někdo vzít?“

„Poblíž pracoval takovej ten vysokej Humus.“

„Klah? Tomu nevěřím. Je to samotář, drsňák, ale nekrade. To bych víc věřil, že

šel kolem nějaký šutrák a ze srandy to sežral.“

„A taky tam byla Tara,“ vzpomněl si Rens na jednu Kaolínku, v tu chvíli

nepřítomnou.

„Tara by nic takového neudělala!“ opáčil rezolutně a trochu naštvaně Ukas.

„Jak si můžeš být tak jistej? Minule jsem ji viděl, jak byla sama s Knumem.

Schází se s ním. Nejspíš je s ním právě teď!“

„Opakuju, že Tara by to neudělala! A to, žes ji náhodou viděl, když ji zrovna

soukromě šikanoval Knum, nic neznamená! Jestli se budou Kaolíni vzájemně

obviňovat, tak můžeme rovnou zprachounovatět všichni!“

„Nestačilo by tam dát jinej kámen?“ ozval se Lot, „vždyť bychom ho do toho

tvaru dokázali osekat, ne?“

„Nestačilo,“ zakroutil hlavou Ukas, „čepele, co nám dodávají, jsou z mnohem

tvrdšího materiálu, než ten vápenec, co tady kopeme.“

„A co by to znamenalo? Že by Rens nic nenakopal?“

„No, spíš bych řekl, že by se mu ten nástroj prostě rozpadl.“

„Ale to by bylo dobrý, ne?“ zamyslel se zase Lot, „přišel by s tím za Knumem, že

nástroj poškodil. Dostane ránu a bude. Vodu mu dáme ze svýho.“

„To by stálo za úvahu,“ Ukas se podrbal na své tisíckrát puklé a znovu scelené

hlavě.




       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz - online prodej | ABZ Knihy, a.s.
ABZ knihy, a.s.
 
 
 

Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2018 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist