načítání...
menu
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: Hledání bodu G – Daniel Weber; Martina Frühaufová

Hledání bodu G

Elektronická kniha: Hledání bodu G
Autor: Daniel Weber; Martina Frühaufová

Humoristický román o tom, co se může stát, když se sexuoložka odpoutá od teorie a nahradí ji praxí. Ona jede k moři do Chorvatska a on stopem do Koločavy. Náhoda je spojí dohromady a oba ... (celý popis)
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  129
+
-
4,3
bo za nákup

ukázka z knihy ukázka

Titul je dostupný ve formě:
elektronická forma tištěná forma

hodnoceni - 55.7%hodnoceni - 55.7%hodnoceni - 55.7%hodnoceni - 55.7%hodnoceni - 55.7% 55%   celkové hodnocení
2 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: » XYZ
Dostupné formáty
ke stažení:
EPUB, MOBI, PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku a kopírování
Médium: e-book
Rok vydání: 2017
Počet stran: 188
Rozměr: 21 cm
Vydání: I. vydání
Skupina třídění: Česká próza
Jazyk: česky
ADOBE DRM: bez
ISBN: 978-80-750-5596-5
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis / resumé

Humoristický román o tom, co se může stát, když se sexuoložka odpoutá od teorie a nahradí ji praxí. Ona jede k moři do Chorvatska a on stopem do Koločavy. Náhoda je spojí dohromady a oba nejen změní trasu, ale i zažitá morální a společenská klišé. A svůj letní flirt si nevázaně a s velkou chutí užívají.

Popis nakladatele

Road trip o nacházení a ztrácení. Co všechno se může stát, když jste rozvedená sexuoložka a vydáte se sama autem na dovolenou? Možná na benzinové stanici potkáte neznámého muže, který stopuje. Rozhodnete se ho svézt, posléze svést a společně prožijete neopakovatelný letní flirt. Cesta vám ubíhá svižně, vyprávíte si vzájemně životní zážitky, nenadálé odbočky a výhybky jsou příjemným osvěžením a důkazem, že improvizace je zárukou dobrodružství.

 

Zařazeno v kategoriích
Daniel Weber; Martina Frühaufová - další tituly autora:
Hledání bodu G Hledání bodu G
Smrt ve zlaté kleci Smrt ve zlaté kleci
 (e-book)
Smrt ve zlaté kleci Smrt ve zlaté kleci
Mejdan jako řemen -- ... a mrtvola v kufru Mejdan jako řemen
 (e-book)
Mejdan jako řemen Mejdan jako řemen
 
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

Hledání bodu G

Vyšlo také v tištěné verzi

Objednat můžete na

www.xyz.cz

www.albatrosmedia.cz

Martina Frühaufová, Daniel Weber

Hledání bodu G – e-kniha

Copyright © Albatros Media a. s., 2017

Všechna práva vyhrazena.

Žádná část této publikace nesmí být rozšiřována

bez písemného souhlasu majitelů práv.


Hledání bodu G

Martina Frühaufová / Daniel Weber



• 5 •

Bůh pozapomněl do kamenných desek vytesat jedenácté

přikázání: „Nebudeš kouřiti a přibližovati se s otevřeným

ohněm k čerpacím stanicím.“ No, nikdo není dokonalý.

Pod cedulí s  přísným zákazem jsem přemýšlel a  v  ruce

žmoulal cigaretu. Opřený o ocelový sloup nesoucí beto

novou střechu, propocená košile se mi lepila k  zádům.

Chybělo mi odhodlání opustit jediný stín široko dale

ko a zapálit si v žáru časného červencového odpoledne.

Vlastně se mi ani kouřit nechtělo, jen jsem potřeboval

úmorné čekání rozdělit na dvě poloviny. Den blbec, sto

pování vůbec nešlo. Kdybych jel autobusem, mohla mě

touhle dobou nepochybně vítat Bratislava, třeba i  pivo

v  restauraci na zahrádce pod kaštany. Chutnala by mi

teplá břečka u  politého stolu, tady jen marné čekání

s ušima nastraženýma na náznak zvuku motoru.

Za dvě hodiny se u pumpy zastavilo všehovšudy pět

strejců v montérkách pro benzin do svých sekaček a ře

tězových pil, tři rodinné výlety a  jeden tlustý bludný

Holanďan. Čertví, jak se sem mohl dostat. Ustrašeně se

nacpal zpátky do vozu, i když jsem na něj spustil ang

licky. Beztoho by ještě vyžadoval příspěvek na benzin.

Stará vesta, za holandskou lodí ani žraloci neplují, a co

Skot upustí, Holanďan zvedne. V  duchu jsem poskytl

nebesům lhůtu jednoho a  posledního auta, s  výstra

hou, že se jinak odejdu svalit k  nejbližšímu rybníku

a večer zalezu do první hospody. Tam se budu věnovat

nestřídmé konzumaci piva a  hřešit všemi dostupnými


• 6 •

prostředky. Ostatně kdoví, jak se to původně semlelo s prvními kamennými deskami z hory Sinaj, které údajně Mojžíš rozbil – rozčílený nezodpovědným chováním svých příbuzných. Ale moc si nepomohl – a hned musel klusat pro jiné. A  podle mého mínění, žádný duplikát nemůže být dokonalý. Pokud si dobře pamatuju, nepříjemné příbuzné potom pokousali hadi. Odlepil jsem se od sloupu a odevzdaně vykročil do tetelícího se vzduchu nad betonem.

„Kouřit mi tady nebudete!“ ozvala se za mými zády naondulovaná babice, když jsem vzal do ruky zapalovač. Pro odpověď obyčejně nechodím daleko, ale musel jsem v duchu ocenit její trpělivost. Dvě hodiny na mě čuměla skrz sklo budky, a přesto dokázala neotravovat. Konečně našla záminku k buzeraci.

„Nebojte, paní vedoucí. V žádném případě bych si nedovolil ani škrtnout, kouření na čerpací stanici je hřích.“ Překročil jsem záhon růžiček lemující benzinovou pumpu, vycouval do bezpečné vzdálenosti a vyfoukl prvního šluka. „Nebudu dělat vlny. Máte to tu moc pěkný, ty kytky musely dát spoustu práce.“ Slunce se mi opřelo o zátylek, v horku mi ani tabákový kouř nevoněl.

„To víte, jeden se furt musí starat, zvlášť o takovejch pařákách. Zalívat se musí každou hodinu.“ Babici kompliment potěšil, viditelně pookřála. Titul „vedoucí“ jí najednou udělal dobře a moje cigareta jí přestala vadit. O  jejím častém zalévání by se ovšem dalo s  úspěchem

• 7 •

pochybovat, kdybych nebyl diplomat. Přece jsem trčel u sloupu dvě hodiny, než její služební bedlivost vystřídala touha buzerovat smíšená s mateřským reflexem.

„To jste si na stop vybral špatnej den, určitě musíte bejt utahanej jako kotě. Pojďte dovnitř, udělám vám kafíčko.“ Laskavost se odmítat nemá, zvlášť když má člověk košili přilepenou na zádech, byť si pozvání na „kafíčko“ může vykládat různě. Vzal jsem bágl a přenesl ho k boudě.

Žádná klimatizace, jen větrák, který dokázal vyrobit rozdíl deseti stupňů, okno místnosti s  kanapem se dívalo do lesa. Žena, při bližším pohledu věkem má vrstevnice, postavila čajník s  vodou na plotýnku, posadila se a přehodila si nohu přes nohu. Proti oknu se objevila v profilu tváře lehká aura pudru, nemohl jsem si nevšimnout vodou čerstvě přilíznutého účesu a načechrané ofiny. Žádná záminka k buzeraci, naopak, k seznámení. Na to mám čuch. Tam, kde jí mělo něco přebývat, chybělo, a kde mělo chybět, přebývalo.

„To je od vás moc hezký, dneska je fakt děsnej pařák.“ Na teplotu nemělo smysl se ptát, spíš jsem si mohl všimnout dvou rozepnutých patentek na blůze a  knoflíku na vařiči nastaveného na nesmělý úhel. Hrála o čas, tímhle tempem by se voda neuvařila ani za hodinu. Mateřský reflex pumpařku zřejmě nevedl, nastupoval pud lovce. Nejvyšší čas mít se na pozoru. „Určitě máte v okolí nějaký pěkný rybník na koupání, dneska se na cestování asi vykašlu.“

• 8 •

„Jo, necelej kilometr dole.“ Dáma si zapalovala ciga

retu nad plným popelníkem. Navíc když jsem předtím

nesl svého netípnutého vajgla kolem tankovacích stoja

nů, vůbec neprotestovala. Stačila by jiskřička a kouření

se změní ve velmi smrtelný hřích. „Pěkný koupání a ve

čer se u nás v hospodě hraje. Slaví se začátek léta.“ Žena

s  pohledem vědmy zabořeným do hrnku věštila ze sta

rého lógru. Vypustila decentně kouř, s hranou grácií po

otočila ruku s  cigaretou, aby ukázala volný prsteníček.

Tedy rozvedená, bezpochyby na lovu. Zapředla rozhovor

a potom už jen beznadějně kecala. Ze svého místa sledo

vala půlenou obrazovku se záběry dvou kamer, během

půlhodiny usedl na asfalt jediný vrabec, zřejmě omylem,

a znuděný zase odletěl. Doba vyplněná žvaněním o hou

bách, trablích s dospělými dětmi a borůvkách mě zmá

hala, historky o dcerce Alence na průmyslovce dorážely.

Začal jsem přemýšlet, jestli mi pod betonovou střechou

nebylo lépe. „No, snad už to bude.“ Hostitelka srovnala

kolena a zvedla se k čajníku. Ačkoli na něm klidně udr

žela ruku, nadějně na mě mrkla, a  než stačila pokračo

vat v mlácení pantem, na obrazovce se v pohledu zleva

i  zprava objevila Fabie. Asi tak nějak chodí prvňáčci ve

dvojstupu. Začal jsem se modlit, aby to nebyl zase nějaký

rodinný výlet. „Tak bacha, to je někdo cizí,“ vykvikla žena

s obavou, která se potvrdila. Vystoupila dáma v černých

brýlích a na kramflíčkách. Rozhlédla se a zastavila, snad

myslela, že jí pumpařka přichvátá v ústrety s pomocí při

• 9 •

tankování. Těžce se mýlila – vrstevnice se vykolébala na zápraží, nabízela jen pedagogický dozor.

„Tady je samoobsluha!“ Patová situace, když dva si dva nechtějí zadat, přišla moje chvíle.

„Dobrý den, mohla byste mě vzít směrem na Brno?“ využil jsem poslední příležitosti seslané přímo z  nebes, než se definitivně půjdu utopit do místního kachňáku. A  vzal bych i  nabídku do pekla. Dáma mlčky přikývla a ustoupila od stojanu, aby mi udělala místo. „Devadesát pět, nebo devadesát osm?“

„Normální, bezolovnatý,“ pokrčila rameny. Blondýna nezasažená oktanovým číslem, značka Natural jí viditelně neříkala nic. Svíral jsem čerpací hubici a dával pozor, aby benzin ve finále nevychrstl přes přírubu nádrže. Babizna z pumpy mi po celou dobu probodávala záda nepříjemným pohledem. Až se tady příště stavím na stop, zavolá policii nebo mi nalije postřik na růže do toho kafe, které by se mohlo do té doby začít vařit.

● ● ●

Přístup nešikovné naivky vždycky zafunguje, stačí se zatvářit, že vůbec netuším, co se do auta tankuje, a  každý chlap se cítí jako král. Velmi praktické! Každopádně, všichni pořádní chlapi vypadají s nějakým nástrojem dobře. A je docela jedno, jestli je to meč, kosa nebo samopal. Prostě jim pracovní póza sluší, vypadají daleko lépe, navíc

• 10 •

se hned pozná úplný trouba. Chlap, který umí za něco vzít – za cokoli, je osvěžením v tom moři intelektuálů, ve kterém už léta plavu. Tenhle nevypadá špatně. Kdoví, jestli si to uvědomuje. Ale asi ano, vypadá soustředěně, jenomže moc dobře ví, že ho sleduju. I když tohle je u mužských normální, že se dovedou soustředit. V tom se lišíme, mají v mozku jen jedno centrum pro zpracování informací. My ženské jsme roztěkanější. Nepamatuju si, že bych někdy „jenom“ tankovala. Není-li po ruce nikdo ochotný, snažím se, aby se tankovalo samo, a mezitím si umyju okna nebo vyřídím nějaký telefon.

Otestovat chlapa pohledem je snadné, boty hovoří za všechno. V tomhle případě těžké bufy s traktorovou podrážkou, trochu špinavé, sepraná košile, džíny s  koženým páskem a  klidný pohled. Suverén, nepochybuje o  sobě. Nejvíc o člověku prozradí ruce, stojí za pozornost. Drobné jizvičky, čerstvé i dávno zahojené, hovoří o práci, případně může jít o  domácího kutila, jenže pozor, nebo o  notorického nešiku. Hned mě upoutal jeho prsteníček na levé ruce! Nechal ji položenou na kapotě. Nejde mi o absenci zlatého kroužku, vdavekchtivá už dávno nejsem. Prsteníček téměř dosahuje délky prostředníčku. Maminka by mě okamžitě varovala, že si mám dát pozor na muzikanta nebo karbaníka. Asi nevěděla, že to taky znamená větší plodnost spojenou s vysokou koncentrací testosteronu v krvi.

Hodně dávno, když jsem se ještě coby středoškolačka vracela stopem z nějaké brigády, mi zastavil chlápek v ná

• 11 •

klaďáku. Nic na něm nebylo, ale ty ruce... Velké, opálené,

sebevědomé. Pořád jsem se na ně dívala, prsteníček dlou

hý jako prostředníček, to mi připadalo zvláštní. Neodolala

jsem a položila na ni shora svoji dlaň. Cítila jsem, jak ruku

pode mnou opustil klid, auto naopak zpomalilo a zastavilo

u krajnice. Se zatažením ruční brzdy se ke mně otočil. Bylo

to fajn, když mě ty velké opálené ruce objaly a zdálo se, že

jich je mnohem víc než jen dvě. Byly to hodně šikovné ruce,

ještě dnes si pamatuju jejich dotyky. Ale už míň si vybavuju

obličej toho chlápka, nepamatuju si ani jeho jméno, i když

mi ho řekl, dokonce mi na krabičku cigaret napsal adresu

a  telefon. Jenže krabičku jsem vyhodila chvíli poté, co mě

vysadil před domem. Nikdy jsem nekouřila, co by řekla ma

minka. Žádný muzikant.

● ● ●

„Fabie vždycky devadesát pět, jinak si podpálíte písty,“

poznamenal jsem při zapínání pásů a  děkoval nebe

sům za poslední šanci. Dáma si zouvala střevíčky, aby

mohla řídit bosa, babice z  rozpáleného betonu zřej

mě posílala tiché kletby. Jsou tři místa, která ženskou

prozradí a  zradí. Nohy, hřbety rukou a  krk. Všechno

ostatní se dá napajcovat, namalovat nebo skrýt. Moc

hezká dáma, trochu baculka, sportovní sestřih ji sice

dělal mladší, ale jinak také patřila k  topografickým

útvarům – vrstevnicím. Jukla po zakaboněné pumpař

• 12 •

ce a  s  elegancí mondény spustila své tmavé brýle na konec nosu.

„Vy jste té paní něco udělal?“ zeptala se podezřívavě a pak nastartovala a šlápla na plyn. Zatáčku na hlavní vybírala pozorně. Nad čistou pravdou, jak jsem nechtěl dělat společnost u nekonečného kafe, se pobaveně ušklíbla. „Kam cestujete? Někam daleko?“

„Do Koločavy.“

„Tak takovou cestu vám nezávidím. To je až na Ukrajině, ne? Pozdravujte ode mne Nikolu Šuhaje a Eržiku.“ Bylo vidět, že povinnou školní četbu nevynechala. „Já zahýbám na jih, na Jugošku.“ Mohl jsem opáčit, že zahýbají jen lidé, protože auta zatáčejí, ale nemělo smysl machrovat a nechal jsem to být. Znám dvě krajní trapnosti na stopu: trapné ticho a trapné kecy.

„Pustíme si country?“

Dáma se vstřícně usmála a  přeladila rádio. „Kouříte?“ povytáhla popelník. Už jen zbývalo, aby mi nabídla panáka a  něco chtěla. Nemýlil jsem se, počkala jen pár vteřin.

„Vy jste tremp nebo jen čundrák?“

„V tom přece není žádný rozdíl.“

„Všimla jsem si, že nemáte nůž. To je přece rozdíl.“

„Kdepak. Dřív jsme nosili široký opasky s noži a vysoký boty. Oboje je nepohodlný. A taky jsme tahali telata nebo usárny, ale teď se nosí spíš krosny. Ani pod dekou už nikdo nespí. Všechno je jinak. Už se ani nikdo neroz

• 13 •

čiluje nad plynovým vařičem. Dokonce jsou lidé, kteří si v lese postaví dvoupatrovou chatu s bazénem, před ní zaparkují mercedes, a přece se považují za trampy.“

„Abych pravdu řekla, to vaše trempování nechápu. Chodit po lese, klábosit u  ohně a  půjčovat si ženské...“ Významně se odmlčela, ale než jsem stačil nechápavě otevřít pusu, pokračovala: „Víte, já jsem sexuoložka, tak mě to zajímá. Slyšela jsem, že aby holky dostaly najíst, musely tancovat nahé kolem ohně a pak vyhovět každému.“ Rozesmála mě jako houpacího koně.

„Jo, možná se něco takového říkalo, snad aby matky odradily dcery, ale holek jsme si vždycky vážili. Táhly stejný náklad jako my, snášely stejné nepohodlí. Kdyby se jim v lese nelíbilo, mohly zůstat doma v teple.“

„No, ale sex v lese přece nějaký byl a je? Máte nějaké zkušenosti?“ Opět si spustila brýle na špičku nosu a hodila na mě napůl tázavý a  napůl pobavený pohled. Byl bych radši, kdyby se víc věnovala sledování silnice.

„Nějaké zkušenosti opravdu mám, ve svém věku. Určitě v lese nikdo netančí, vlastně ani trampský písničky nejsou k tanci. Holek bylo vždycky málo, mohly si kluky vybírat a  vybíraly. Tenkrát musely počítat s  pravděpodobností, že s kým přijdou do jiného stavu, toho si vezmou. A  interrupční komise? Vždyť jsme podobný ročník.“ Podívala se na mě nesouhlasně – nelíbil se jí můj odhad, ale nechala mě mluvit. „Říkalo se, že jedna holka dokáže rozhádat celou osadu, jenže tenkrát holka mu

• 14 •

sela dbát taky na svou pověst, takže ze sexu v lese velký téma neuděláte.“

„A jak je to teď?“

„Skoro bych si tipnul, že k  vám do ordinace holky z  lesa se svými problémy nechodí. Z  těch, které nepřestaly jezdit, se staly korpulentní dámy, do spacáku se sotva vejdou samy. A mají rády pohodlí, měkkou postel a teplou vodu. Vlastní byty, chaty, žádný orgie v lese neočekávejte. Nezapomeňte na klíšťata, když se zakousnou do nějaké pikantně nepřístupné části těla!“

„Nejde mi o orgie. Píšu dizertační práci o sexuálním historicismu, význam sexu se přece vždycky trochu přeceňoval.“ Dorazilo mě její sebevědomí a představy o sexu. Smíchy jsem se trochu přidusil, až mi málem vystřelila nudle z  nosu. „Čemu se tak strašně smějete?“ ozvala se dotčeně a jen na poslední chvíli stihla za troubení protijedoucího vozu strhnout volant. Přejížděla dělicí čáru, auta v protisměru divoce blikala.

● ● ●

Tak to bylo o  fous. Zpomalila jsem, ruce se mi rozklepaly. Můj pasažér se přestal smát, přesto se nevnucoval s poučováním, jak mám jezdit. Začal mě zajímat ještě víc, jen jsem si už netroufla ho za jízdy příliš podrobně pozorovat. Společná jízda autem, se ženou za volantem, je pro muže silně zátěžová záležitost. Málokterý chlap dokáže ženu v  téhle

• 15 •

roli akceptovat, nedůvěřuje jí a bojí se. Jen chlapi bez řidičáku jsou v klidu, ale ti mají zase jiné problémy.

Jen letmým pohledem přes zrcátko – jo, s  ním bych se dokázala vyspat. Od dob, kdy jsem pochopila, jak to mezi muži a  ženami je, posuzuju chlapy právě podle toho, jestli by to s nimi šlo, nebo ne. Jeden klient říkal, že je to pudové: „Buď to pude, nebo nepude.“ Odešel s předpisem na Viagru, a stejně to nešlo. Ovšem chyba nebyla v něm ani v práškách, jeho manželka byla přitažlivá asi jako pytel tvarohu.

Jinak takový pasivní přístup není ničím výjimečný, cítí to tak většina ženských. Upřímně řečeno, těch chlapů, které jsem na první pohled a jen teoreticky a platonicky přijala do své postele, zase tolik nebylo. Existují různé hypotézy, proč se lidé přitahují, ale já vždycky sázela na intuici a  totéž radím svým klientům. Ať naslouchají svému tělu, je chytré, naznačí. Peníze nebo postavení jsou nespolehlivými afrodiziaky, působí jenom chvíli. O maminčině teorii dlouhého prsteníčku jsem radši nikomu nevykládala. Poslední výzkumy tvrdí, že takoví jedinci se v  prenatálním věku vyvíjeli v plodové vodě s vyšší koncentrací testosteronu. A zase jsme u toho.

Už na základní škole jsem provokovala učitele. Tehdy školství ještě nebylo tak přefeminizované, přesto se objektů na vyspání mezi učiteli nikdy moc nevyskytovalo. Co si vzpomínám, zaujal mě jenom chemikář, což byl fakt pěknej chlap. Dnes, s odstupem času mi je líto, co si musel se mnou vytrpět. Přihlásila jsem se do chemického kroužku, doma

• 16 •

dělala pokusy a  pod nejmenší záminkou za ním brousila do kabinetu. Důvodů se našlo vždycky dost. Všiml si, že jsem k  němu vzplanula, a  myslím, že mu to dělalo dobře. Ne, nemyslím, vím to. Pochlubil se celé škole, věděli to úplně všichni, což mi došlo, když tragicky zemřel. Základní škola už sice byla za mnou, ale příbuzní o mně věděli, pozvali mě na pohřeb a já mu tam zazpívala za houslového doprovodu učitele hudební výchovy tklivou českou lidovou „Ej padá, padá rosenka, spaly by moje očenka...“

„Spala by, spala tvoje očenka,“ poznamenala jedovatě baba češtinářka a  snížila mi známku na vysvědčení o stupeň.

● ● ●

„Omlouvám se, že vás rozptyluju při řízení.“ Schoval jsem kapesník, ale pořád se mi nedařilo nasadit zdvořile pozitivní masku. „Jen jsem si představil sexuální historicismus. Neříkejte, že začínáte klasicky: Již staří Římané a Řekové...?“

„To byste se divil, jak tenkrát měli vyspělou kulturu sexu, o Indii nemluvím, vlastně o celé Asii. Dokázali sex povýšit k náboženství!“ Z předchozí hrozící autonehody se otřepala rychle. Podle ní se nic nestalo, všichni uhnuli. Mentorským hlasem mi začala vykládat o  poměrech v  Pompejích, jenže v  tom mi docvaklo docela něco jiného.

• 17 •

„Moment. Jo, dnes se snaží povýšit náboženství k sexu. Jsem sice laik, ale už pračlověk, homo erectus...“ Za nejapné vtipkování o ztopořeném člověku mě zpražila pohledem. „Ale já to myslím vážně! V muzeu ve Věstonicích jsem viděl kostěného robertka. Teda na ruční pohon.“ Znechuceně se ušklíbla, že si z ní dělám legraci. Po levé ruce začínaly vykukovat brněnské paneláky.

„Ještěže brzo vystupujete. S vámi bych asi daleko nedojela.“

„Paní doktorko, zcela vážně. V  Dolních Věstonicích v expozici vykopávek z paleolitu mají předmět, který nemůže představovat nic jiného. Velký asi jako můj malíček, takhle zahnutý a s držátkem. Všechny ostatní předměty jsou nějak popsány, tenhle je umístěný stranou, bez popisu. Vzbuzoval by zřejmě nežádoucí pozornost prudérních návštěvníků. Jestli jedete přes Vídeň, tak se tam můžeme zastavit.“ Upřímně řečeno, před deseti lety bych se vysvětlováním jeho účelu svým dětem také nerad ztrapňoval.

„Víte, co by takový objev znamenal? Předělat celou teorii! To by mě bavilo. Vy byste jel se mnou?“

Ženy prý mají v mozku pro zpracování informací dvě centra. Tahle zřejmě používala jen jedno, pro změnu zamířila do příkopu. Žádné vtipy o  blondýnách neznám, všechno je to pravda.

„Když pojedete opatrněji, tak klidně. Můžu to vzít přes Bratislavu nebo Maďarsko, to je jedno. Ostatně,

• 18 •

vysadíte mě kousek před Mikulovem, stavím se v Brodu u kamaráda z vojny.“ Chvíli přemýšlela a vědecká zvídavost zvítězila. Přibrzdila a jednou rukou pustila volant.

„Já jsem Jarmila Šímová.“ Přes obroučky brýlí usazenými opět na špičce nosu zkoušela šilhat směrem vpřed a ještě na mě. „Zdálo se mi, že na sto kilometrů nestálo za to se seznamovat, ale vy jste opravdu zajímavá osoba.“

„Prosím, žádné komplimenty, dívejte se upřeně dopředu. Předem s  vámi souhlasím. Jmenuju se Jaromír Chlebský, říkají mi Grizzly.“

Přezdívka jí nešla z  pusy, možná jí připadala příliš živočišná, ale než jsme projeli Brnem, zvykla si. Hustila do mě své čerstvě rašící představy o historii. Význam mamutů při polidšťování člověka. Od rozdělení lovců na zemědělce a  pastevce, vliv kočování na kulturu a  počet dětí v rodině, změnu matriarchátu v patriarchát.

„Jenom jestli se neženete do předčasných závěrů,“ skočil jsem jí do řeči. „To, jak říkáte, dildo, nebo vaginální náhražku“ – zvyknout si na její slovník chtělo trochu soustředěnosti – „mohl vyrobit spíš lovec. Chystal se někam na delší dobu honit mamuty a  doma nechával mladou neuspokojenou samičku. Určitě moc chtěl, aby mu prvobytně nezahýbala. Až ten předmět uvidíte, je udělaný z mamutoviny. K výrobě měl autor k dispozici jen kamenné nástroje a určitě mu zabral hodně času. Nejdřív musel předmět vymyslet nebo ho okouknout

• 19 •

u sebe i konkurence. Vždyť on byl první sexuolog!“ Trochu jsem si dělal legraci, ale zase ne tak úplně.

Doktorka mé nadšení nesdílela, šlapala na plyn a dívala se na hodinky. Sobota nepatří mezi exponované dny, nikde žádné zácpy, a  proto jsme do muzea stihli dorazit hodinu před zavírací dobou. Zase jsem tiše žasnul, co dokáže tvor se dvěma centry v mozku. Skočila do střevíčků, plná netrpělivosti vyrazila z  parkoviště, a  zapomněla zamknout auto.

Ani po upozornění se jí nepodařilo ovládnout zvědavost, hodila mi klíčky, abych to udělal, a  sama proběhla kolem kasy. Marné volání, na lístky neslyšela. Musel jsem ji omluvit jako potrhlou vědkyni a zaplatit, než se kajícně vrátila, zmatená množstvím sálů v patře.

„Promiňte, vůbec netuším, kam mám jít.“

„Je to někde v  patře.“ Také jsem si místo přesně nepamatoval, vyptávat se vrátné na diluviálního robertka mi připadalo riskantní. „Paní doktorko, tudy.“ Museli jsme projít kolem výstavky hrobů, na ty se ani nepodívala, vedl ji jediný zájem. Naštěstí předměty ve vitrínách podléhaly řazení podle materiálu: mamutovina, a náhodou mi také zůstala v paměti prostorová koordináta: velká vitrína, vlevo nahoře. Přesně tam, aby si ho nikdo příliš nevšímal, hlavně ne zvědavé děti, které by mohly doprovod přistihnout při neznalosti. Ohnutý předmět se mi podařilo popsat dost přesně i  po letech. Dva hrbolky na začátku oblouku kousek

• 20 •

nad držátkem sloužily k jedinému, nepochybně dráždivému účelu.

„Proboha,“ uniklo doktorce při pohledu na objev bezděčně. Později jsem si dovolil rýpnout, jakže to myslela. Nebrala jméno boží nadarmo, protože katechismus znala jen z  vyprávění. Přilepila se na sklo jako krátkozraký důchodce vybírající dárek v sexshopu a vzdychala. Tvary předmětu potvrzovaly zručnost i znalost tvůrce. Takový předmět zřejmě nevyráběl poprvé.

Autor se nepouštěl do velkých fantazií, pracoval určitě podle sebe, pomyslel jsem si a měl chuť říct, že kdybych mu stál modelem já, musel by použít kost poněkud objemnější. Ale nechtěl jsem vypadat jako chlubivý blbec, a tak jsem radši položil otázku z oboru: „Myslíte, že tlupa měla svého sexuologa, který pracoval pro všechny, nebo se jednalo o dovoz?“

„Jste cynik,“ zpražila mě na tři doby. Cynik, ale s dobrým postřehem a pamětí, pomyslel jsem si hrdě.

„Praženy tehdy musely mít velmi malé vaginy soudě podle velikosti náhražky. A  to bez nejmenších pochyb, protože autor určitě nemohl přehánět ani jedním směrem,“ prohlásila doktorka přesvědčivým tónem přednášejícího lektora. „Jinak by o  takové dildo nebyl zájem.“ Dvakrát blikla fotoaparátem v mobilu, pro jistotu se pohledem na displej přesvědčila, že nesní ani netrpí halucinacemi. Ještě oči zavřela a hned otevřela, obrázek na displeji zůstal. „To je hrozný,“ vydechla, „co

• 21 •

když tu věc někdo objeví a publikuje dřív, než se vrátím z dovolené?“

„Paní doktorko, deset let se tady, co si ho pamatuju od poslední návštěvy, na toho pravěkýho pindíka jen práší. Klidně jeďte k  moři,“ zkoušel jsem ji uklidnit, ale ona musela nejdřív vyrazit do kanceláře muzea a přivést kustodku sbírek. Paní v  šatech s  krajkovým límečkem zdvořile poslouchala a  přikyvovala. Uklidněná tituly z předložené vizitky trpělivě naslouchala, polovině slov nerozuměla, druhou polovinu pokládala za nemravnou. V druhé části rozhovoru vyměnila „ano, paní doktorko“ za „ne, paní doktorko“. Neměla právo sbírky upravovat, nesměla s nimi manipulovat a exponáty nesměla v žádném případě přemisťovat. Obrátila se o  pomoc na mě, viditelně rozumného člověka.

„Já jsem tu jen přes benzin,“ řekl jsem a zvedl bezmocně ruce. To se ovšem dotklo doktorky, jako by se jí dostalo označení potrhlé vědkyně, navíc blondýny. Počítala s mou podporou. S povzdechem se otočila ke schodům a měl jsem co dělat, abych do odjíždějícího vozu stihl na poslední chvíli naskočit. Šlo mi o batoh.

„Co chcete dělat?“ bosá noha na pedálu plynu se dotkla podlahy, odstředivá síla mě přitlačila na dveře.

Zřejmě dlouho neslyšela bláhovější otázku, vyvalila na mě oči. Nekompromisně otáčela na Brno, překvapená, že mám v  kufru zavřený bágl a  na zadním sedadle klobouk a že mě vůbec vidí. „Musím do ústavu!“

• 22 •

Přiznal bych jí nárok na Bohnice i  Kroměříž. Obě města mají kvalitní psychiatrické léčebny plné inteligentních lidí. „Je sobota, pochopte.“ Zabral jsem za ruční brzdu, motor chcípnul. „V neděli se nic nehne, v pondělí je každé muzeum zavřené a nikdo nic neví. Celou neděli i  pondělí se můžete stavět na hlavu a  nic nezměníte. Navíc je léto, všichni myslí jen na dovolenou. Plašíte se kvůli kousku mamutoviny neznámého původu, zatímco máte ležet na pláži u moře a odpočívat. Nejste náhodou workoholička?“ Neurazila se. Pomalá a  zřetelná řeč zabrala, začala přemýšlet.

„Co budu dělat? Měla jsem objednaný nocleh na Slovinsku,“ vzpomněla si bez souvislosti. Marně zacloumala pákou ruční brzdy, „můžete mi prosím uvolnit brzdu,“ zacouvala na parkoviště. „Prosím, dejte mi cigaretu, normálně nekouřím, ale potřebuju se nějak zaměstnat.“ Docela ji to vzalo, takhle končí workoholici v sobotu.

● ● ●

Potáhla jsem z  cigarety zhluboka, až mě zaškrábalo v  plících, víc než varování ministerstva zdravotnictví. Nevím, proč si říká Grizzly, ale měl pravdu, jsem upnutá na práci. V podstatě se mi do toho Slovinska ani nechce. Je mi jedno, kam se vydám, na směru ani cíli mi nezáleží. Jde mi hlavně o tu cestu. I když nejsem nijak dobrá řidička, jezdím ráda. Dělá mi dobře svět, který ubíhá kolem mne, miluju pohyb

• 23 •

a změnu. Nikdy nejsem dlouho na jednom místě, jedna noc bohatě stačí. Když mám někde spát dvakrát, už to beru jako příkoří. Jezdím ráda sama, za volantem se nikdy nenudím. Poslouchám hudbu, telefonuju, jím, piju a kochám se, a žádné body mi za to nikdo nikdy nestrhl.

Vypadá to, že tramp mi přinesl štěstí. Nepochybně. Moc dobře jsem udělala, když jsem ho u té benzinky vzala. Stopaře moc často neberu, ale tenhle působí tak nějak důvěryhodně. Kromě toho má přehled a  paměť, bez něho bych se o  tom kusu mamutoviny, jak on to nazval, nedozvěděla. Možná později, a nejspíš z nějaké cizí publikace. Člověk má dát na intuici.

Odborná literatura se zmiňuje o předmětu pocházejícím ze starého Řecka, jemuž se říkalo olisbos, a  šlo o  sexuální pomůcku, která se používala ve všech typech vztahů. Prodávala se s lahvičkou olivového oleje, který pochopitelně působil jako lubrikant. Aténští kolegové byli na svůj vynález hrdí. Jenomže se ukazuje, že my jim nezůstáváme nic dlužni. Jde zřejmě o  předmět přibližně ze stejné doby, jako dvaceticentimetrový falus z  mladší doby kamenné, který byl nalezen v jeskyni Fels nedaleko německého Ulmu.

U  nás tomu říkáme robertek, běžně vibrátor, používá se také označení dildo. Tenhle výraz pochází z Itálie, kde se nechali inspirovat vynálezem starých Řeků a začali vyrábět erotické pomůcky ze dřeva a  kůže. Všechno to jsou ale velmi problematické materiály. Kámen je těžký a ženu musela hodně bolet ruka, když se chtěla kamenným fa

• 24 •

lem uspokojit. Kůže zase není dostatečně tvrdá, a hlavně hygienická ani dnes, natož v  dávnověku. A  dřevo? Ani si nechci představit, jaký to musel být problém, když si uživatelka zadřela třísku. Kost je ideální. Dá se opracovat dohladka a drží teplotu. Ostatně, jeden druh těchto pomůcek býval dutý a  plnil se teplým mlékem, aby jeho používání bylo co nejpříjemnější.

V druhé polovině devatenáctého století si americký lékař George Taylor nechal patentovat vibrátor na parní pohon, který označil za přístroj vhodný k  léčení ženské hysterie. A nadšené hysterky se k němu jenom hrnuly, a to zřejmě i ty úplně klidné a vyrovnané. Američan sobě i kolegům ulehčil práci, protože tehdy se hysterie a také nechuť k pohlavnímu styku běžně léčila, dalo by se říci, erotickou masáží vedoucí k orgasmu, ovšem právě jemu tehdy říkali hysterie. Já tomu říkám zmatení pojmů a  ty, topiči elektrárenský, pod kotel přilož!

Po parním vibrátoru přišel na svět vibrátor na baterie, který si o pár let později nechal patentovat britský lékař Joseph Mortimer Granville. Na začátku dvacátého století se vibrátory začaly v Americe vyrábět masově, ovšem ne jako erotické pomůcky, ale jako přístroje léčící bolesti hlavy, neurózu a vrásky, často se používaly na masáže krku. Dokonce se prodával multifunkční přístroj, jenž vedle masírování také sekal a  krájel. Lékaři na tom určitě dobře vydělávali a  museli být hodně rozmrzelí, když jistá Betty Dodsonová sebrala partnerovi přístroj, kterým si masíroval pleš, a zača

• 25 •

la pořádat semináře, jak vibrátory používat, a vydala knihu „Osvobozující masturbace“.

Mně se ale nejvíc líbí česká historka, jež vysvětluje, proč se u nás vibrátoru říká robertek. Může za to aféra, která se odehrála v  Praze v  roce 1979. Tehdy jistý břevnovský důchodce z  čiré závisti udal svoji sousedku, že provádí ve své vile načerno trvalé ondulace. Tak se tam muži zákona vypravili a zjistili, že o ondulace nejde, ale že majitelka vily za finanční odměnu půjčuje ženám vibrátory na tužkové baterie. Vibrátorů bylo pět, a jelikož je přivezl z tehdy kapitalistické ciziny její muž jménem Robert, zaměstnanec podniku zahraničního obchodu, dostaly jméno po něm.

● ● ●

„Půjdeme se někam najíst,“ snažil jsem se doktorku vrátit do reality a  věcně poradit. „Srovnáte si myšlenky a potom můžete pokračovat, nebo si najdete nocleh. V  tomhle stavu nesmíte na silnici, tady v  každý vesnici najdete deset cimer na nocleh.“ Je ovšem marné přesvědčovat přesvědčené.

„Na jídlo nemám ani pomyšlení. Vy vidíte jen legrační kousek mamutoviny, jenomže právě ten se mi ohromně hodí do mé práce. Chápete, kov, kůže, dřevo, s tím byla jen potíž. Ale kost? Báječný materiál, navíc zhotovený velmi dávno. A  teď k  tomu ten kamenný falus z  Höhle Fels. Je to odtud jen pár stovek kilometrů, rozdíl v ma

• 26 •

teriálu a velkosti. Potřebuju se něčeho napít!“ V pohledu do zadního zrcátka paní doktorce prošel ogar s demižonem a hned našla pevnou půdu pod nohama. „Potřebuju panáka.“

Ta ženská byla fakt zvláštní. Vědecká komunita prý po deseti letech intenzivního bádání objevila, co ženy chtějí, ale ony si to mezitím rozmyslely. Tahle věděla přesně, co potřebuje.

„Tím se ovšem vyřídíte jako řidička. Mám s sebou řidičák, ale dál než do Vídně s vámi nemůžu. Vídeň–Bratislava je dobrá trasa.“ Miluju slovní hříčky. Chvilku valila oči, přece jen vědci měli pravdu, stačila krátká chvíle, aby nevěděla, co chce. Udělala se jí vráska na čele a její blond logika mě praštila mezi oči.

„Copak já vím, jaký jste řidič? Fábinku vám půjčit nemůžu, nemá ani škrábanec. Vlastně vás vůbec neznám.“

Kdyby mě tahle osoba tolik nebavila a nelíbila se mi, měl jsem poslední možnost poděkovat, hodit si bágl na záda a vyrazit směrem na hlavní tah. „Můžu vám nabídnout náhradní řešení, i  když nemůžu nic slíbit.“ Spásná myšlenka vždycky přichází na poslední chvíli. „Mám kousek od Brodu kamaráda z  vojny, to jsem vám říkal. Má sklípek a  vždycky se chlubil moravskou pohostinností. Ve sklípku se rodí jen nejlepší nápady.“

„A vy jste s ním už domluvený, že přijedete nebo mu teprve zavoláte? To přece nemůžete přijít jen tak, jako nezvaný host.“

• 27 •

„Sice neznám jeho číslo ani adresu,“ zírala na mě jako na exota v kleci, na vykopávku, která utekla z vitríny Věstonického muzea, „ale kamarádství trvá, i  když dávno skončilo. Vzdálenost bych odhadl na slabých deset kilometrů, optáme se. Panák se u něj vždycky najde a s noclehem uvidíme.“ Pokrčila rameny a  zkusila se rozjet se zataženou ruční brzdou.

Cesta do Brodu se vinula vinicemi. Městskému člověku mohla připadat dobrodružná, neboť občas práskl výstřel zvedající hejna špačků. Jako navigátor jsem selhal, z deseti kilometrů zkratkou se stalo nejmíň patnáct. Ještě hůř, projeli jsme vesnicí a žádná odbočka z náměstí se mi nezdála povědomá.

„Nebyl jsem tu deset let.“ Mé vysvětlení se jí nezdálo, zvlášť když jsem až na konci vesnice ukázal na odbočku svažující se prudce dolů do údolíčka zarostlého keři. Zbledla, snad si myslela, že ji chci zatáhnout do pustiny, setřít pel její nevinnosti a  poškrábat auto. Vylezl jsem, abych si svou domněnku o směru ověřil, a ona vyjela statečně za mnou. Moc odvahy zase nepotřebovala, vycouvat se zavřenými dveřmi mohla vždycky.

● ● ●

Tuhle mužskou solidaritu nikdy nepochopím. Nevidí se léta, nemají potřebu si telefonovat, nenavštěvují se, ale stejně oba svorně tvrdí, že jsou nejlepšími kamarády připravenými kdy

• 28 •

koli se spolu opít a zavzpomínat na staré časy. U ženských nic takového neexistuje. Aby se ženská jen tak objevila za dveřmi bývalé spolužačky nebo kolegyně, to je nemyslitelné! Nikdy jsem nic takového neudělala a zvědavost bych mohla prodávat na kila, jak to dopadne tentokrát. Ale určitě klasicky, poplácají se vzájemně po zádech a začnou vzpomínat na vojnu... Na stole se objeví lahev a já se k nim zcela výjimečně přidám.

Kdybych se tak zoufale nepotřebovala srovnat s existencí dilda z mamutoviny, nevláčím se s ním do nějaké neznámé vesnice, do baráku, kde určitě budou mít v  kuchyni gauč a na něm polštáře s vyšívanými jeleny. Tohle není můj styl, ale je mi jasné, že na mě působí také jeho testosteron. Nechybí mu, o tom není pochyb. Dlouhé prsteníčky, souměrná a dostatečná svalová hmota, celkové ochlupení, výrazný hrtan... Jeho spermatogenezi neodhadnu, ale problémy s tím rozhodně mít nebude.

Moc chlapů, kteří by takhle jednoznačně působili, jsem v  životě nepotkala. Mezi mými kolegy, sexuology, bych si obtížně vybírala takového, který by stál za hřích. A  to jich znám opravdu hodně, nejen těch našich, ale i ze zahraničí. Jako vyrovnaný opravdový chlap na mě působí jenom jeden, pak bych vydržela na pustém ostrově ještě s jedním. Ale s  tím proto, že je velmi zábavný a  inteligentní. Asi bych si s ním jen povídala.

Mužská dominance a agresivita je spojována s testosteronem, který by měl souviset s čestným chováním a sexuální

Toto je pouze náhled elektronické knihy. Zakoupení její

plné verze je možné v elektronickém obchodě

společnosti eReading.



       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz – online prodej | ABZ Knihy, a.s.
ABZ knihy, a.s.
 
 
 

Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2020 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist