načítání...
menu
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: Hledám přítelkyni pro konec světa – Tiffanie DeBartolo

Hledám přítelkyni pro konec světa

Elektronická kniha: Hledám přítelkyni pro konec světa
Autor: Tiffanie DeBartolo

Nekonvenční román o peripetiích jednoho milostného vztahu. Výtvarnice Trixie, poněkud extravagantní mladá žena, se na inzerát seznámí se zajímavým, i když trochu potrhlým spisovatelem Jacobem. Jejich milostný příběh od počátku až ke ... (celý popis)
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  169
+
-
5,6
bo za nákup

ukázka z knihy ukázka

Titul je dostupný ve formě:
elektronická forma ELEKTRONICKÁ
KNIHA

hodnoceni - 79.9%hodnoceni - 79.9%hodnoceni - 79.9%hodnoceni - 79.9%hodnoceni - 79.9% 90%   celkové hodnocení
6 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: » Metafora
Dostupné formáty
ke stažení:
EPUB, MOBI, PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku a kopírování
Médium: e-book
Rok vydání: 2015
Počet stran: 319
Rozměr: 21 cm
Vydání: Vydání druhé
Spolupracovali: přeložila Hana Krejčí
Skupina třídění: Americká próza
Jazyk: česky
ADOBE DRM: bez
ISBN: 978-80-735-9485-5
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis / resumé

Nekonvenční román o peripetiích jednoho milostného vztahu. Výtvarnice Trixie, poněkud extravagantní mladá žena, se na inzerát seznámí se zajímavým, i když trochu potrhlým spisovatelem Jacobem. Jejich milostný příběh od počátku až ke smutnému konci, pochyby, komplexy i závratné chvíle štěstí jsou tématem této knihy. Autorka zvolila ich-formu, čímž příběhu dodala na věrohodnosti a umožnila rychlejší dějový spád. Bez obtíží se začteme do výpovědi hrdinky, která pod slupkou cynismu a nespoutanosti ukrývá v duši hluboký cit a vnitřní sílu, pomáhající jí nakonec překonat bolest z nečekané osobní tragédie. Vyprávění o lásce možná překvapí hloubkou pohledu a svéráznou upřímností.

Popis nakladatele

Když mi bylo dvanáct, věstkyně mi předpověděla, že moje životní láska zemře a nechá mě tu samotnou. Víte, jak rozesmát Boha? Vyprávějte mu o svých plánech! Stáli jsme v kuchyni. Jacob se podíval na inzerát přilípnutý na lednici: „Jsou-li tvé myšlenky čísté, hledám přítelkyni pro konec světa. Ne, tohle rozhodně není dojemný slaďák, přestože se v něm od začátku do konce hovoří o lásce. Je to příběh o nekonvenčních mladých lidech, jehož hrdinové mluví tak, že by na kurzech společenské konverzace příliš neuspěli. Příběh starý jako svět, a přece znovu a znovu jiný, jedinečný a neopakovatelný, nesmírně erotický, pikantní, plný nespoutaného milování. Trixie odpoví na lehce potrhlý inzerát mladého muže, který hledá „přítelkyni pro konec světa". Do života jí tak vtrhne Jacob Grace, talentovaný, sympaticky praštěný začínající spisovatel. Svými svéráznými způsoby i hlubokomyslnou filozofií ji okouzlí natolik, že se spolu brzy jako na horské dráze řítí radostmi i běsněním svého vášnivého vztahu. Divoké mejdany u přátel, noční pláž... to jsou kulisy prazvláštního milostného příběhu, po kterém vám zůstane sladko u srdce a hořko na jazyku. Od počátku času je to pořád stejné - on a ona, Adam a Eva, Jacob a Trixie.

Zařazeno v kategoriích
Tiffanie DeBartolo - další tituly autora:
Hledám přítelkyni pro konec světa Hledám přítelkyni pro konec světa
 
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

1

HLEDÁM PŘÍTELKYNI

PRO

KONEC SVĚTA

Tiffanie DeBartolo

Přeložila Hana Krejčí


2

Copyright © 2002 by Tiffanie DeBartolo

Translation © Hana Krejčí, 2002, 2015

Czech edition © Metafora, 2015

All rights reserved

ISBN 978-80-7359-735-1 (pdf)


3

Jeffovi

Protože tvá pravda byla pravdou duše

a protože jsi vše změnil.

Abych ti poděkovala a abych nezapomněla,

že jsem tě potkala.


5

Poděkování

Jsem neskonale vděčná následujícím osobám: Dvěma nejbáječnějším mužům, jaké znám – svému agentovi Albertu Zuckermanovi a nakladateli Hillelu Blackovi, že otevřeli své srdce Jacobovi, Trixie a mně. Budu navždy jejich dlužnicí.

Ruth Danonové, April Krassnerové, Catherine Barnettové a všem z intenzivních letních kursů Newyorské univerzity, že mi věnovali tolik ze sebe samých. A Timu O’Brienovi za jeho neocenitelné rady a podporu.

Chris Cornellové – že kombinací patnácti slovíček podnítila devadesát tisíc dalších.

Richardu Weinerovi, Bobu Shookovi, Fay Greenfieldové.

Corrine Clementové, že pohotově přečetla všechno, co jsem jí poslala, stejně jako mým drahým přátelům a příbuzným, kteří mě ovlivnili a povzbuzovali.

Mým učitelům angličtiny ze základní i střední školy, obzvlášť slečně Canavanové, panu Antognolimu a paní Shattuckové. Protože dobrým učitelům se nikdy nedostne uznání, jaké by si zasloužili.

A především: Čtyřem z pěti nejdůležitějších osob v mém životě: mým rodičům Candy a Eddiemu DeBartolovým a mým sestrám Lise a Nikki. Za to, že nejenom snášeli, ale také povzbuzovali mou neobvyklou představivost a za jejich nezištnou lásku a podporu.

A konečně Scottovi. Mé lásce. Nejfantastičtějšímu, nejušlechtilejšímu muži, jakého znám. Jemu děkuju za všechno.

Jestliže si se mnou chcete psát, pošlete e-mail na adresu: BeatriceJordan@aol.com. Na všechny hezké maily odpovím. Možná odpovím i na ty vyšinuté. Ale jestli mi oznámíte, jak hrozně se vám moje kniha nelíbila, pak si nemyslete, že dostanete odpověď.


6

„Hledám, jak spasit svou spásu, svou duši a víru

hledám na místech, kde nerostou květiny

hledám, jak zaplnit tu BOHEM vyhloubenou díru.“

– Bono

„mofo“


7

Prolog

Když mi bylo dvanáct, věštkyně mi předpověděla, že moje

životní láska zemře mladá a nechá mě tady samotnou.

Všichni prohlašovali, že je to podvodnice a že si to je

nom vymyslela.

Do háje, to bych teda ráda věděla, proč by si měl ně

kdo něco takového vymýšlet.

Celou tu příšernou scénu si pamatuju, skoro jako by to

bylo včera. Chodila jsem do čtvrté třídy. Nóbl večírek

v Hollywoodu o vánočních prázdninách. Můj táta byl ad

vokát s vyčůraným ksichtem – zastupoval umělce a měl

jednu z největších kanceláří ve městě – a neustále nás

vláčel z jedné úděsné párty na druhou, samozřejmě je

nom proto, aby se předváděl a aby to vypadalo, že jsme

vzorná rodinka, což byla normální šaškárna. Seděli jsme

kolem velkého kulatého stolu, kde se mezi spoustou

skleniček krčil prázdný košík na pečivo. Já, moji rodi

čové, bráchové Chip a Cole, pak jeden filmový herec,

co se chtěl stát televizní hvězdou, jeho manželka, která

už slavnou televizní hvězdou byla, a kluk, o kterém mi

někdo sdělil, že hraje za Dodgery jako nadhazovač. Ten

taky sežral všechno pečivo.

Lidi, co ten mejdan pořádali, se zřejmě domnívali, že

se budou všichni úžasně bavit, když mezi nimi bude cho

dit věštkyně. Zřejmě nějaká bohémská novota, usoudila

jsem. Pozorovala jsem ji. Kolem očí měla hluboké vrás


8

ky, přestože všechno ostatní na ní působilo mladě. Vlasy

připomínaly cukrovou vatu a měly stejnou barvu jako její

rtěnka. Pokusila jsem se přijít na to, kolik jí je, ale nedalo

se to odhadnout. Vypadala stará a nestárnoucí zároveň.

Možná upírka, napadlo mě. Oblečená byla jako cikánka,

měla na sobě velký šál, záplavu krajek a v uších obrovské

kruhy. Byly zlaté a sahaly jí až na ramena. Pamatuju si,

jak mi blesklo hlavou, že bych jedním mohla protáhnout

pěst, kdyby mi to dovolila, ale když přišla k nám, tak jsem

se jí nezeptala, protože jsem z ní měla tak trochu stažený

zadek.

Sotva dorazila k našemu stolu, namířila si to rovnou

ke mně, jako kdyby tam nikdo jiný nebyl. Smrděla ciga

retami. Už v tom věku jsem měla choulostivý nosíček.

Pachy tvořily základ mého prvního a kritického dojmu,

a nikotin mě proti ní naladil negativně.

„Já jsem Madra,“ oznámila. „Jak se jmenuješ ty?“

„Beatrice,“ odpověděla jsem. Hele, když seš taková věd

ma, tak bys to mohla vědět sama, pomyslela jsem si, ale na

hlas jsem to nevyslovila. Tehdy jsem byla dost nesmělá.

„A kolik ti je? Dvanáct?“

Sakra. Trefa. Možná je přece jen jasnovidka. Protože

já jsem na dvanáct nevypadala. Hlavně kvůli účesu. Měla

jsem dlouhé husté černé vlasy a moje matka, místo aby

si s nimi trochu vyhrála, mi je stahovala do ohonu úpl

ně nahoře na temeni. Vypadala jsem jako po plastice.

A když k tomu přidáte pleť, kterou jsem měla vždycky

bledničkovou, a hubené kostnaté nohy, tak byl div, když

mi někdo hádal deset.

„Jo, je mi dvanáct,“ potvrdila jsem.

„Ale máš velice starou duši, holčičko. Jsi téměř na

konci cyklu. Prožila jsi mnoho životů a blížíš se k nirvá

ně.“

Seděla jsem tam jako hypnotizovaná. Rozuměla jsem

tomu tak málo, že mohla rovnou mluvit svahilsky. Popadla

mou ruku, otočila ji dlaní nahoru a studovala ji.


9

„Jsi umělkyně,“ prohlásila. „Čeká tě dlouhý život.

A velká láska.“

Chip, který je o pět let starší než já, ucedil: „Kecy.“

Madra se tvářila, jako by ho neslyšela, a pokračovala.

„Poznáš také mnoho smutku, ale ty jsi silná.“

Svraštila obočí, a když se mi chystala sdělit poslední

část věštby, zdálo se mi, že jsem v jejích očích zahléd

la slzy. „Tvoje spřízněná duše tragicky zahyne. Nebude

vám dopřáno dost času.“ Zlověstně potřásla hlavou.

„Bůh s tebou, Beatrice.“

Pustila mou ruku a přesunula se k sousednímu sto

lu, kde seděl Warren Beatty. Uvelebila se mu na klíně,

prostudovala mu ucho a oznámila, že bude mít kupu

dětí. Zasmál se a poznamenal, že si ho spletla s jiným

Warrenem Beattym.

U našeho stolu se přetřásala moje budoucnost. Členové

mé rodiny si žili své banální životy a neblahý osud, který

mi Madra předpověděla, jim připadal strašlivý. Já byla

zdrcená. V roce 1984, kdy se to odehrálo, byl mou ži

votní láskou John Taylor ze skupiny Duran Duran. Hrál

na basovku a maloval si oči. Byla jsem si jistá, že do rána

zemře.

Přežil.


10


11

1

„Jsou-li tvé úmysly čisté,

hledám přítelkyni pro konec světa.“

To byl celý text inzerátu. Pak už tam bylo jenom telefon

ní číslo.

V rubrice On hledá ji v LA Weekly byl nejdelší. Já Weekly

obyčejně nečtu. A nikdy mi nepůsobilo obzvláštní potěše

ní chodit ven. Zbytečně mi to připomínalo, že žiju v Los

Angeles, a nikdo, kdo má aspoň špetku zdravého rozumu,

netouží, aby mu to někdo připomínal. Vyrazit si do Los

Angeles, do toho slunce a násilí, bylo jako vydat se dobro

volně plamenům pekelným. Vždycky mě to sebralo.

Ten den mě to ale z nějakého důvodu hnalo do ulic.

Byla to klaustrofobie z mého bytu, nebo spíš z několika

stovek kilometrů čtverečních, které jsem pomáhala za

lidňovat? Jisté tušení jsem měla. Tak či tak, všechno to

ve mně ječelo: Dostaň mě odtud!

Weekly jsem si koupila před obchodem se zdravou výži

vou kousek od domu, kde jsem bydlela. Bylo teprve šest

hodin a já neměla náladu strávit celý večer sama, ani

klesnout tak hluboko, abych zazvonila u Grega, svého

vypečeného bývalého přítele, jehož jsem nemohla ani

cítit, ale který ovšem bydlel výhodně v přízemí. Když se

nudil, zaskočil na trochu sexu, a já nebyla v takové kon

dici, abych vydržela zápas svého svědomí proti libidu.


12

Cítila jsem se slabá a chtěla jsem se kouknout, jaké další

možnosti se mi naskýtají.

Hledala jsem programy kin, a jak jsem obracela strán

ky, padl mi do oka ten inzerát.

Hledám přítelkyni pro konec světa.

Sama bych to nedokázala vyjádřit líp. Snad bych jenom

dodala jednu otázku: Do prdele, kdes celou tu dobu byl?

Přečetla jsem si inzerát ještě několikrát a pak jsem to

z nějakého nesmyslného důvodu, který nikdy nebudu

schopná vysvětlit, udělala. Vykašlala jsem se na kino, vrá

tila se domů a vytočila číslo. Okamžiky, které rozhodují

o mém životě, se často odvíjejí od stavu, kdy přenechám

řízení tupému autopilotovi.

Po čtyřech zazvoněních se ozval záznamník a počíta

čový hlas mě požádal, abych zanechala své jméno a číslo.

Zaskočilo mě to. Nevěděla jsem co říct a nechtěla jsem

vypadat jako husa. Zavěsila jsem.

Po deseti minutách, když jsem si pečlivě napsala,

co budu mluvit, abych ho okouzlila, jsem mu zavolala

znovu a nahrála vzkaz, který se ani vzdáleně nepodobal

tomu, který jsem držela v ruce.

„Ehm... Ahoj. Jmenuju se Beatrice, je mi sedmadva

cet a vlastně nevím, co bych ještě měla povídat. Zahlídla

jsem ve Weekly tvůj inzerát. Zaujal mě. Zavolej mi, když

budeš chtít. Vlastně... já nevím, nikdy dřív jsem to neu

dělala, ale stejně... Tohle je moje číslo.“

Jak jsem se svěřila záznamníku, ještě nikdy jsem neodpo

věděla na inzerát a ani jsem to neměla v plánu. Dokonce

jsem se posmívala lidem, co se musejí takhle seznamovat,

a obvykle, pokud nejsem příliš nadržená, dávám před

nost vlastní společnosti před společností nějakého idiota.

Ovšem nebyla jsem tak přehnaně hrdá, abych si nepři

znala, že ve městě, kde si ženy vybírají muže podle auta

a muži ženy podle velikosti poprsí, pomalu propadám

malomyslnosti.


13

Mám jenom béčka.

Tenhle inzerát mi připadal jiný, svým způsobem inspi

rativní. Přemýšlela jsem o tom, jestli by některého z mých

ex-milenců vůbec napadlo napsat tak provokativní inze

rát, a protože odpovědí bylo rezolutní ne, usoudila jsem,

že za pokus to stojí.

Skoro dva týdny se ale nikdo neozval a já už jsem na

všechno málem zapomněla, kdybych jednou nezvedla

telefon a neuslyšela jeho hlas.

„Trixie?“ pronesl tázavě.

Zarazila jsem se. „Chceš říct... Beatrice?“

Trochu se zasmál. „Není snad Trixie zdrobnělina pro

Beatrice?“

Pokud ano, vysvětlila jsem mu, nikdy mi tak neříkali.

Jen co promluvil, věděla jsem, že je to pisatel inzerátu.

Ať už to byl kdokoli. Hlas měl hebký a sytý jako čerstvě

umletou kávu. A mluvil pomalu, uvážlivě, jako kdyby ka

ždé slovo, které vypustí z úst, bylo jeho autoportrétem.

Sdělil mi, že se jmenuje Jacob Grace, omluvil se, že mi

nezavolal dřív, ale nevysvětlil mi, proč si dal tak načas.

Prozradil mi, že je mu devětadvacet, že je spisovatel, že

teď právě pracuje na částečný úvazek ve Weekly a že by

se chtěl se mnou co nejdřív sejít. To všechno pronášel,

jako by trpěl, jako bych byla jeho ztracenou láskou a on

se s tím, že o mě přišel, nikdy nevyrovnal. Ale možná

ze mě zase promluvil snílek. Vždycky se snažím najít za

vším skrytý význam. Je to jediný způsob, který znám, jak

legalizovat svou existenci.

Domluvili jsme si na druhý den oběd U Freda na Ver

montu. Jacob mi vysvětlil, že to má kousek z práce a že

tam chodí jíst několikrát týdně.

„Mají tam corndogy a pop-tarty,“ dodal klukovsky.

Zeptala jsem se ho, jak vypadá. Předstírala jsem, že to

potřebuju vědět pro případ, že tam bude plno, ale chtě

la jsem se pouze ujistit, že není něco jako Quasimodo.


14

„A jak vyhlížíš ty?“ zeptal se místo odpovědi a znělo to

spíš jako rozkaz.

„Mám dlouhé černé vlasy a na krku budu mít topas.“

„Narodila ses v listopadu. Jako já.“

„Jak to víš?“

„Topas je měsíční kámen pro osoby narozené v listo

padu. Já mám vlasy hnědé. Tak zítra.“


15

2

K Fredovi jsem dorazila o pár minut dřív. Přešlapovala

jsem venku a nakukovala dovnitř škvírami mezi dřevě

nými žaluziemi. Vypadalo to trochu, jako by se uvnitř

zastavil čas. Měli tam boxy čalouněné hnědou a žlutou

kůží, na zdech fotografie bývalých filmových hvězd a na

každém stolku předpotopní bílý toustovač. Nikdy jsem

nebyla v restauraci, kde vám dovolí, abyste si sami opekli

pop-tarty. V rohu stál jukebox a za pultem masivní kávo

var. Nejvíc mi padla do oka jedna věc na stěně. Z místa,

kde jsem stála, jsem ji dobře viděla – obraz skalnaté plá

že omývané divokým příbojem. V popředí bylo velkými

písmeny napsáno: TEĎ NE.

Tak trochu kýč, ale něčím mě vzal za srdce.

Chystala jsem se vejít a posadit se někam ke stolu, když

vtom jsem si všimla Jacoba. Seděl v boxu pod plakátem

Lauren Bacallové, kde si nebyla moc podobná. Neptejte

se mě, jak jsem věděla, že je to on. Prostě jsem to vědě

la. Byl typický jarní den: teplý, jasný, až nudně předví

datelný, s teplotou kolem pětadvaceti stupňů, ale Jacob

měl na sobě starý černý utahaný vlněný kabát, který vy

padal, jako by v něm bojoval ve válce. Byl menší, než

jsem si ho představovala – měřil sice o něco víc než já,

ale vypadal křehce, jak tam tak seděl sám, se sklopenou

hlavou. Ráno se neoholil. Poznala jsem to, protože měl

na jemné čelisti náznak strniště. Vlasy měl hnědé, jak


16

povídal, ale zářivě hnědé, jakoby posypané skořicí. Byly

rozcuchané a trochu vlhké. Usoudila jsem, že si je umyl,

než šel z domu, ale možná neměl hřeben – trčely mu

od hlavy na všechny strany. Připomínal mi štěně, které

vytáhli z rybníka.

Dívala jsem se na něho, když jsem vešla do dveří,

a doufala, že si mě všimne. Ani jednou nevzhlédl. Četl

něco, co vypadalo jako cizí noviny. Došla jsem k němu.

„Jacob?“ oslovila jsem ho a měla jsem pocit, jako bych

něco přerušila.

Teprve teď zvedl hlavu a já jsem zachytila jeho po

hled. Oči, posazené tak hluboko, že se skoro ztrácely

ve stínu očních jamek, byly vybledlou verzí barvy jeho

vlasů. Tabákovou. A byly starší, unavenější, než by od

povídalo jeho věku, ale postřehla jsem v nich i nádech

ironie, moudré smíření s faktem, že život umí někdy být

děvka, což někteří lidé mimořádně hluboce prožívají. Já

jsem taky měla vždycky pocit, že jsem se nesžila s kraji

nou lidského světa tak jako ostatní, že se do ní koukám

zvenčí. Myslím si, že je mnohem jednodušší nebrat věci

přehnaně vážně, ale prostě se vmísit, jenže jsem se už

dávno přestala snažit žít nadarmo a poznala jsem, že

za to budu trpět. Ničilo mě a ubíjelo, že v milionovém

městě trpím sama. Bylo mi sedmadvacet a táhlo mi na

pětašedesát. Byla jsem na tom tak bídně, že bych měla

dostávat sociální podporu.

Nikdy předtím jsem na žádné jiné tváři takový výraz

neviděla, nikdy jsem ho u nikoho jiného nerozpoznala.

Setkávala jsem se s ním jenom v románech. Jenže v šest

nácti se každý zamiluje do Holdena Caufielda. Přečte

si Kdo chytá v žitě a už se necítí tak sám. Problém je, že

z toho všichni vyrostou. Zapomenou na ten smutek. Ne

bo ho pohřbí. Já to nikdy nesvedla.

A tak mě Jacob od první chvíle přitahoval hlavně pro

to, že se tvářil, jako by ještě nezapomněl. S tím rozdí

lem, že spokojenost v jeho tváři prozrazovala, že v tom


17

našel jistou hodnotu, že se tím netrápí tak jako já. Podle

mého názoru byl Jacob z nás dvou ten moudřejší, a kdo

by nechtěl mít někoho, od něhož by se mohl naučit

něco o životě a o tom, jak žít. Zatím jsem vytušila jediný

problém. Přitažlivost, kterou na mě působil, se proje

vovala pocitem vlhkosti v jisté části mého těla. Doufala

jsem, že si sednu dřív, než něco ukápne – měla jsem na

sobě sukni.

Jacobova tvář se uvolnila. Vstal. Měl štíhlé a jemné

prsty a sevřel mi ruku v obou dlaních. Voněl exotickým

dřevem.

„Trixie. Nevadí ti, že ti říkám Trixie?“

„Ne, líbí se mi to.“

Vyzval mě, abych se posadila. Seděli jsme mlčky a on

si mě zkoumavě prohlížel s hlavou opřenou o pěst. Byla

jsem trochu nesvá, ale pocit trapnosti mírnila skuteč

nost, že Jacob vypadal, jako by sedět a zírat na něko

ho, koho vidíte poprvé v životě, bylo tou nejpřirozenější

věcí na světě. Všimla jsem si, že noviny, které četl, jsou

francouzské.

Konečně promluvil.

„Jsi opravdu krásná,“ pronesl. „Máš tak trochu tvář hr

dinek Henryho Jamese.“

Mohlo by to znít jako ta nejbanálnější věta, jakou jste

kdy slyšeli, ale můžete mi věřit, neznělo to ani trochu

lacině. Neflirtoval – alespoň tedy ne vědomě. Byl jenom

upřímný – brzy jsem měla zjistit, že tahle vzácná vlast

nost je pro Jacoba Grace typická. Jeho kompliment mi

připadal neodolatelně romantický, protože jsem se ne

jednou obírala představou, že se ze mě stane něco jako

neometropolitní verze Isabely Archerové. Toužila jsem

vypadnout z města neonů a nenaplněných snů, vyprahlá

a zahanbená, ale pořád dost paličatá, abych se vydala na

literární a metaforickou cestu za vším, co pro mě možná

připravil skutečný život.

Já mám hodně takových uhozených snů.


18

Cítila jsem, že rudnu.

Jacob se něžně usmál. „Omlouvám se, nechtěl jsem tě

přivést do rozpaků.“

„To nic. Jenom jsem o sobě nikdy takhle nepřemýšle

la.“

„Líbí se mi, že vypadáš jako viktoriánská dáma: porce

lánově bledá pleť, havraní vlasy, jemné rysy. Uprostřed

zdejších zástupů opálených blondýnek jsi tím jedineč

ná. Dodává ti to jistou hloubku.“

Ukázala jsem na noviny. „Ty umíš francouzsky?“

Pokrčil rameny. „Un peu, učím se.“

Potřásla jsem hlavou a zase jsme zmlkli.

Nabyla jsem dojmu, že Jacob je trochu podivín, což

pro mě je ten největší kompliment, jaký vůbec mohu

muži složit. Měl tu nejupřímnější tvář, jakou jsem kdy

viděla, a zřejmě nic nepředstíral. Měl v sobě cosi, co

mě zahřívalo, jako kdybych seděla u krbu, kde uhlíky

už jenom slabě žhnou, ale pořád ještě vydávají teplo.

Dodávalo mi to pocit bezpečí.

„Jacobe, můžu se tě na něco zeptat?“

„Samozřejmě.“

„Na ten inzerát se ti musela ozvat spousta žen. Proč jsi

zavolal mně?“

Přimhouřil oči. „Neozvala se jich spousta. Asi tak šest.

Proto mi trvalo tak dlouho, než jsem ti zavolal. Bylas

poslední.“ Odmlčel se a vidličkou udělal do ubrusu ně

kolik dírek. „Pravda je taková, že jsem si ten inzerát dal

tak trochu ze srandy. Jednou jsem v redakci skuhral,

že v Los Angeles nikdy nenarazím na slušnou ženskou,

a kolega mi nasadil do hlavy ten nápad s inzerátem.“

„Sešel ses se všemi, co jsme se ozvaly?“

„S pěti. S jednou jsem se radši ani nesešel.“

„Proč?“

„Jasný transvestita,“ vysvětlil.

„A co ty ostatní?“ Chtěla jsem vědět, jestli mám něja

kou konkurenci.


19

„Značně široká škála. Jedna romantická sebevražed

kyně, jedna o něco starší než moje matka, další byla

na antidepresivech a libovala si v tom a ta poslední na

mě udělala vůbec nejhorší dojem. Myslela si, že Henry

Miller je detektivní sitcom ze sedmdesátých let. Ty jsi

zatím jediná normální. Relativně vzato, samozřejmě.“

„Ani nevíš jak relativně. Dvanáct let jsem chodila do

katolické školy,“ upozornila jsem ho.

Rozesmálo ho to.

„Taky jsem si myslel, že by to mohl být výborný námět

na povídku,“ pokračoval. „Že když nic jiného, tak to pak

zpracuju. Nikdy předtím jsem si inzerát nedal a myslel

jsem si, že o tom všem nakonec jenom napíšu. Teda,

myslel jsem si to až doteď.“

„Víš, já ty noviny vlastně moc nečtu. Ten den jsem si

je koupila čirou náhodou. A první, co mi padlo do oka,

byl ten inzerát.“

„Jestli tohle není osud, tak to už vážně nevím,“ pro

hlásil Jacob a zasmál se, jako kdyby vyhrál v loterii.

Měl ostré špičáky. Jako vlk.

Objednali jsme si cappuccino a grilované sýrové sendvi

če. Pak jsme si povídali o sobě.

Jacob se narodil v Tennessee, ale nebyl mu ani rok,

když se přestěhovali do Kalifornie. Vyrůstal v Pasadeně.

Byl jediné dítě svobodné matky, která se živila jako uči

telka tance. Mluvil o ní hezky a výhradně v množném

čísle jako o „našich“.

„Co se stalo s tvým otcem?“ zajímala jsem se.

„Vypařil se pár měsíců potom, co jsme se odstěhovali

sem. Měl v sobě tolik slušnosti, aby s námi rok dva udr

žoval styky, ale tím to skončilo. Pak už jsme ho neviděli.“

„Zkusils ho někdy najít?“

„Ne,“ zavrtěl hlavou Jacob. „I když občas bych si to

s tím hajzlem rád vyříkal pěkně z očí do očí.“

Vycítila jsem, že otec je pro Jacoba pořád otevřená




       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz – online prodej | ABZ Knihy, a.s.