načítání...
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: Hledám chlapa do Vánoc - Jenny Stallard

Hledám chlapa do Vánoc

Elektronická kniha: Hledám chlapa do Vánoc
Autor:

Být věčně single je hrůza sama o sobě, natož být single a živit se psaním blogu o randění. Genie Havishamová pracuje v prestižním lifestylovém online časopise, a jelikož ... (celý popis)
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  189
+
-
6,3
bo za nákup

ukázka z knihy ukázka

Titul je dostupný ve formě:
elektronická forma tištěná forma

hodnoceni - 63.8%hodnoceni - 63.8%hodnoceni - 63.8%hodnoceni - 63.8%hodnoceni - 63.8% 70%   celkové hodnocení
2 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: MLADÁ FRONTA
Dostupné formáty
ke stažení:
EPUB, MOBI, PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku
Médium: e-book
Počet stran: 253
Rozměr: 22 cm
Úprava: tran
Vydání: První vydání
Spolupracovali: přeložila Anna Pocnarová
Jazyk: česky
ADOBE DRM: bez
ISBN: 978-80-204-4172-0
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis / resumé

Oddechový román pro ženy, ve kterém redaktorka prestižního lifestylového časopisu Genie Havishamová vede sloupek o randění. Kovářova kobyla ovšem chodí bosa, neboť sama Genie je už nepříjemně dlouho single. Časy bez chlapa se však jeví být nežádoucí pro Geniinu šéfovou, pěkně ostrou dámu. A tak se rozhodne vydat své podřízené pokyn, aby si do Vánoc našla přítele a veškeré své snažení zdokumenovala v blogu jejich novin. Snad si za pět měsíců s tímto úkolem mladá žena poradí, zatím se to však jeví jako nesplnitelná mise. Genie bude muset absolvovat adrenalinovou pouť napříč seznamkami všeho druhu, Tinderem počínajíc, speed datingem či bootcampovým seznamováním pokračujíc a o všech schůzkách psát potupně upřímně příspěvky na blog. Tato anabáze jí však možná vezme tolik sil, že nakonec nebude schopná vidět to, co se jí nabízí přímo před očima.

Popis nakladatele

Být věčně single je hrůza sama o sobě, natož být single a živit se psaním blogu o randění. Genie Havishamová pracuje v prestižním lifestylovém online časopise, a jelikož má za šéfku mrchu, dostane ultimátum: buď si najde přítele do Vánoc, nebo má padáka. Začíná bláznivá pětiměsíční mise, na níž Genie marně hledá muže, se kterým by mohla chodit. Jako by nestačilo, že se musí pohybovat na minovém poli internetových seznamek, Tinderu a speed datingů, zaváže se také psát o každé schůzce příspěvek na blog, kde jí rapidně roste nejen počet fanoušků, ale i čtenost.

Zařazeno v kategoriích
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

Hledám

chlapa

do Vánoc

Jenny Stallardová

Mladá fronta


Přeložila Anna Pocnarová

Original English language edition

first published by Penguin Books Ltd, London.

Text copyright © Jenny Stallard, 2015

The author has asserted his moral rights.

All rights reserved.

Translation © Anna Pocnarová, 2016


Pro všechny nezadané dámy –

ty, které nezadané byly,

i ty, které stále jsou.


Co se týče slečny Havishamové, lidi podle mého názoru úplněnepocho

pili, o co jí šlo. Všichni si totiž myslí, že to vzdala. Ano, trochu se zasekla

v čase, a ano, pořád nosila svatební šaty. Ale není to svým způsobem spíš

výraz dlouhodobého odhodlání než kapitulace? Neřekla si: „Ach jo, ten

byl strašný, jdu na rande s dalším.“ Ona si řekla: „Fajn, kašlu na to. Když

nemůžu mít toho, tak nechci žádnýho.“

Tohle je svým způsobem moje věnování.

Kdybyste dostaly kopačky tak královským způsobem jako slečna Ha

vishamová (a  nezapomeňte, že jí Dickens nedal ani křestní jméno, což

beru jako jasný výraz lhostejnosti), možná byste se taky zasekly v  čase

a neobtěžovaly se hledáním jiných bot. Možná byste taky zatáhly závěsy

a  rozhodly se, že radši zůstanete zatrpklou starou pannou, než abyste

do svého života ještě kdy vpustily nějakého muže.

Ale na druhé straně, slečna Havishamová neměla Tinder.


Červenec


8

Středa 1. července, poledne

Se skleničkou vánočního koktejlu v  ruce jsem se prodrala kolem třímetrového norského smrku ozdobeného pouze obrovskými koulemi

ve  tvaru brusinek. U  vchodu jsem se rozhlédla a  spatřila, jak u jeskyně s nápisem HRAČKY! kývá hlavou kolouch a jak se o kousek dál dvě

chechtající holky snaží vyfotit mezi stromy toho kouzelnéhozasněženého lesa, ve kterém jsme bloudili.

Když jsem procházela kolem nich, usrkla jsem ze svého koktejlu. „Mmmmm!“ zamručela jsem pochvalně. Byl naprosto famózní. Skleničku brusinkového džusu s  proseccem zdobil místo obvyklého deštníčku lístek cesmíny.

Kolouch mě upřeně pozoroval a  číšník v  elfím oblečku mi nabídl kanapku.

„Kanapku s lososem?“

„Tak jo...“ Oba jsme věděli, že půjde už o třetí v pořadí, ale bylyprostě příliš dokonalé, než abych ji odmítla. „Budou mít úspěch! Teda, až budou za šest měsíců v regálech.“

Spiklenecky se zašklebil. Vtom najednou začalo sněžit a na nohy se mi snesly vločky.

„Ale ne!“ povzdychla jsem si.

Moje nehty?! Ano, umělý sníh se nalepil na moje čerstvě nalakované nehty. Kdo by chodil do  zasněženého lesa v  sandálech? No, v  tomhle ročním období asi kdokoli, protože, jak jste si možná všimli, ječervenec. Vítejte na  neblaze proslulých Vánocích v  červenci! Je to akce, kde různé výrobní společnosti představují novinářům všechny svoje dobroty, které budou na pultech o nadcházejících svátcích.

Jojo, vánoční business je celoroční koloběh a  lidi z  PR představují novinářům sortiment svých firem už od července, jelikož tou dobou začíná většina časopisů plánovat přílohu s  tipy na  dárky do prosincových čísel. Některé společnosti pravděpodobně začnou s  plánováním na příští Vánoce hned po téhle akci. Vždycky jsou aspoň o rok napřed, protože po nových trendech touží zákazníci na celém světě.Přicházejí s neznámými způsoby, jak nadívat krocana a dalšími vymoženostmi s čokoládou a alkoholem, aby si zajistily co nejvyšší tržby.

Je to ta nejúžasnější a zároveň nejbizarnější věc, kterou si dovedete představit. V letních šatech a sandálech se z rozpálených londýnských ulic ocitnete rovnou v  tomhle zimním království. Obklopí vás umělý sníh, kývající koloušci (roboti) a vánoční cukroví. A jak si tam takvysedáváte a mluvíte o vánočních dárcích a ozdobách na stromeček, začnete se s  předstihem těšit na  perníčky, girlandy a  oblečení na  vánoční večírky. A to všechno jenom proto, aby zákazníci předem věděli, co bude o  Vánocích v  obchodech. Je to strašná sranda – mluvím tu o  cukroví, svařáku, ochutnávce krocana, dárkových taškách... uprostřed léta.

Takže jsem byla v „kouzelném lese“ jednoho známéhosupermarketu a  odkývala, že to nové cukroví je určitě to nejlepší, co jsem kdy měla, a že ta jejich vánoční roláda s višněmi je jasnou jedničkou.A nechala si udělat pedikúru, protože ji novinářům nabízeli zadarmo, aby nás tu udrželi co nejdéle. A teď se mi na ty čerstvě nalakované nehty přilepily vločky umělého sněhu. Měla jsem nový brusinkový odstín, který budou prodávat spolu s  koktejlem: k  láhvi bude přibalený lak na nehty a maska na oči. Má to být jeden ze zaručeněnejprodávanějších artiklů, po kterém sáhnete u pokladny, když máte super vánoční náladu, protože jste si právě koupili tři role vánočního balicíhopapíru za cenu dvou.

Když už jsem u toho balicího papíru, u východu mi sympatickáslečna podala zářivě červenou třpytivou dárkovou tašku. „Jé, díky!“ usmála jsem se na ni. Sice jsem nevěděla, co v ní přesně je, ale abych dodržela etiketu, počkala jsem s jejím otevřením až na rozpálenou londýnskou ulici. „Moc pěkný,“ zaradovala jsem se v duchu. V tašce jsem našlapoukaz na  nákup do  obchoďáku v  hodnotě padesáti liber (takže letošní krocan je zaplacený), balíček cukroví, láhev jejich nového vánočního prosecca (s nóbl etiketou s cesmínou), svíčku s brusinkovou vůní a lak na nehty.

„Bezva,“ napadlo mě. „Aspoň si můžu opravit ten svůj rozmazanej lak!“

Dovolte mi, abych se vám teď trochu představila: jmenuju se Genie Havishamová. Teda vlastně Eugenia Havishamová. Už jste se dosmáli? Super. To je v pohodě, tomu se smějí všichni. Ironie toho, že sesvobodná žena kolem třicítky jmenuje slečna Havishamová, mi kupodivu není neznámá. Spojitost se svobodnou ženou obrostlou pavučinami už mě nějakou dobu provází.

Moje jméno nelze nemilovat. Zvlášť když k „Havishamové“ přidáte ještě super někomu křestní jméno Eugenia, tak jednoduchéna hláskování, když někomu diktujete e-mailovou adresu. Takže asi nikohoneřekvapí, že mi všichni říkají Genie. Vlastně mám Genie docela ráda – když začnete jako Eugenia Havishamová, tak skončit jako Genie není zas tak špatné. Uznávám, že nebylo ideální, když Christina Aguilera poprvé vstoupila na hudební scénu se svým songem o džinovi v láhvi, ani když Disney uvedl do  kin Aladina, ale obecně je pro mě Genie v pohodě.

Takže jsem stála uprostřed Londýna se sněhovou vločkou přilepenou na  palci u  nohy, pročítala jsem e-maily na  iPhonu a  přemýšlela, jestli si mám mávnout na  taxík a  nechat si ho pak v  práci proplatit, abych se nemusela táhnout metrem s  obrovskou taškou plnou propagačních materiálů. Takové bylo dnešní ráno. Teď jsem zpátky v kanceláři a upřímnědoufám, že se o té akci budu schopná rozvyprávět natolik, abych proplula odpolední poradou o článcích do dalšího čísla.

Píšu pro lifestylový internetový časopis. Pokud nevíte, co to je,představte si, že váš oblíbený exkluzivní časopis přejde na internetovouverzi a zaobírá se trochu novinkami ze světa celebrit, trochu ženskýmitématy a navíc dává lidem prostor k tomu, aby vyjádřili to, čemu rozverně říkáme „svůj názor“.

Já mám na  starosti lifestyle pro ženy, vztahy a  podobné věci. Píšu například o nové aplikaci na seznamování nebo sdílím své názory na to, jestli Cameron Diaz neklesla moc hluboko, když si vybrala  Benjiho Maddena, nebo jestli se svatbou nezpronevěřila trendu svobodné ženy, když roky omílala, že být svobodná je úžasné, a pak se vdala. Neborozebíráme, jestli by si Charlize Theronová měla vybírat muže vyšší, než je sama. (Moje odpověď: Měla. Se Seanem Pennem jí to moc dlouho nevydrželo, že? K  zahození nebyl ani následný příběh o  tom, jak se v jejich vztahu proměnila „v ducha“ – prostě mu nezvedala telefon a zprávy ignorovala tak dlouho, dokud to nevyšumělo.)

Obecně svoji práci miluju. Ráda píšu o  čemkoli, co ženy zaujme a  pobídne k  diskuzi. Psát pro internetový časopis znamená, že máte okamžitou zpětnou vazbu. Vypustíte příběh do světa a můžete rovnou sledovat, kdo ho čte, kdo kliká na  odkazy, které do  článku zařadíte, a  kdo na  té či oné stránce tráví jakou dobu. Je to úžasný pocit, když vidím, že lidé čtou, co jsem napsala (což lze sledovat díky analýze webu a  neustálé aktualizaci komentářů). Také vím, kolik lidí přesně kliklo na můj článek a co na něj říkají. Baví mě, když tu ženskou diskuzi můžu trochu rozproudit. Sním o tom, že jednou povedu svůj vlastníinternetový časopis. Chtěla bych psát o něčem trochu vážnějším, rozvířitdebatu o rozdílu v platech mužů a žen nebo o tom, proč se u fotbalistek řeší, jak jsou krásné, a ne to, kolik daly gólů.

Abych byla upřímná, chtěla bych vést tenhle internetový časopis! Představte si tu vizitku: Genie Havishamová, šéfredaktorka, Coolhub. To by bylo něco! Jsem schopná nechat se touhle představou unášet celé dny a snít o tom, jaké bych prováděla změny a že bych najala opravdu dobré sloupkaře. Předcházela bych si autory, aby pro nás psali – hlavně ženy, které pracují v oborech jako výzkum rakoviny nebo jsoupokračovatelkami hnutí sufražetek.

Scénář „Kdybych Coolhub vedla já“ si v hlavě přehrávám minimálně jednou denně. Většinou po  hovoru se ženou, která Coolhub vede doopravdy – Tabithou.

Letošní červenec je pro mě něco jako výročí. Přesně před dvěma lety jsem se stala single, vlastně hned po spuštění časopisu. Od té doby mám taky na www.coolhub.co.uk oficiálně na starosti všechno, co se týčetématu seznamování. Kdykoli se objevilo něco o  randění, napsala jsem o  tom. Nová internetová seznamka? Napsala jsem o  ní. Nový odborník v oblasti? Udělala jsem s ním rozhovor. Až to došlo tak daleko, že jsem teď vlastně sama takový odborník. Jestli jste nezadaní, můžete si za mnou přijít pro radu: jak někoho potkat, co dělat na prvním rande, jak se chovat, když máte nového partnera, nebo si poslechnout pravidla o tom, kdo po rande píše jako první. Ironií osudu je, že tyhle „randicí rady“ dávám jako nezadaná.

Ne že bych nechtěla někoho potkat, ale jenom mezi námi (nikomu to, prosím, neříkejte, cítila bych se trapně), maličko se bojím. Dobře,hodně se bojím. Moje práce mi dává určitý status, za který se můžuschovat. Chodím na různé akce, setkávám se s odborníky na seznamování, povídám si s  nezadanými o  jejich životních plánech, ale vzhledem k tomu, že mám psát o randění, je přece na místě, abych byla sama nezadaná. Vlastně to vypadá, že kvůli práci být nezadaná musím, ne?

Vyhýbat se opravdovému rande pro mě bylo za  poslední dva roky jednodušší, než si myslíte. Představte si, že někdo uspořádáseznamovací kvízový večer. S nikým si tam nemusím vyměňovat telefonní číslo. Stačí, když čtenáře informuju o tom, jaké to bylo, aby se dozvěděli, že existuje nějaký seznamovací kvízový večer. Což v  praxi znamená, že musím mluvit tak se dvěma, maximálně třemi lidmi. S organizátorem a  jedním nebo dvěma, účastníky. A  to mi stačí, abych sepsala článek. Krásně se vyhnu stresujícímu procesu samotného rande. Popravdě, nejsem nijak natěšená začít zase randit. Od té doby, co jsem se rozešla se svým  Ex, jsem toho moc nepodnikla. Od  té doby... no, od  té doby jsem prostě neměla sílu ani chuť se do toho pustit. Proč bych sepo večerech měla bavit s někým, o kom vím, že s ním chodit nechci? Úplná ztráta času.

Svoje články píšu každopádně pro ty, kteří se seznamovat chtějí. Pak jsou spokojení jak samotní organizátoři akcí, tak i Tabitha (někdy).

Seznamování a  pomoc lidem najít lásku svého života beru samozřejmě vážně – je to součást mojí práce, ale taky nejsem robot. Nebudu vám lhát, už nějakou dobu do  toho nejdu srdcem. Kdo by do  toho šel srdcem, když mu ho někdo roztřískal na tisíc kousků a pak se po nich prošel? Ten někdo (samozřejmě v  okovaných botách) ty střepy drtil o podlahu, jen tak pro zábavu, až z nich zbyl úplný prach.

Tak v takovém stavu bylo moje srdce před dvěma lety. Pak jsem,obrazně řečeno, musela vzít obrovský smetáček a lopatku, naméstkousíček ke  kousíčku a  najít nějaký způsob, jak je dát zase všechny dohromady.

Psala jsem tedy sice o seznamování, ale pravděpodobnost, že bych do svého života pustila dalšího muže, abych si tím případně prošla znovu, byla asi tak velká, jako že Taylor Swift bude zpívat o vraždění koťátek.

Ale na dnešní poradě o článcích do dalšího čísla se všechno změnilo.

1. července, 14:00

Hned jak jsem se vrátila do  kanceláře, zamířila jsem ke  svému stolu.

Pořádek na stole rovná se pořádek v hlavě – no, řekněme, že mámv hlavě pěkný bordel, a  se stolem je to obdobné. Je to jeden z  těch stolů,

„na který mi spadla bomba, ale vím, kde co mám“.

Brožury z dnešní akce jsem vyndala na hromadu jiných brožurz jiných akcí Vánoc v červenci, které ležely na stohu papírů (přísahám, že v tom mám systém), a otevřela jsem si krabičku se sushi.

„Hoj“ prohodila usmívající se tvářička dívky s havraními vlasyvedle mě.

„Ahoj Willow,“ odpověděla jsem a její úsměv mě okamžitě nakazil.

Zvedla hlavu a s plnou pusou zahuhlala: „Přišly nám novýbrambůrky s nižším obsahem tuku,“ a výmluvně u toho pokrčila rameny.

Willow má na starosti sloupky o jídle a sama o sobě říká, že jev předdietním období. Je živoucím důkazem toho, že když dítě nějakpojmenujete, předurčíte ho k  přesnému opaku. Willowy znamená štíhlý jako proutek a to naše Willowinka rozhodně není. Ona vždycky „co nevidět zhubne pět kilo“ a „od zítra drží dietu“. Říká totiž, že dietu přecečlověk nemůže začít držet jen tak zničehonic. Stejně jako by nešel rovnou běhat maraton. Na držení diety se člověk musí mentálně a fyzickypřiravit, což dle Willow zahrnuje ono předdietní období. Jediný háček je v tom, že ona je v tomhle období natrvalo. Willow miluje jídlo a má božsky ladné křivky. Je to taková Kim Kardashian našeho Coolhubu. Držet dietu očividně nechce, v jídle si libuje, a aby jí velikost oblečení nějak neznervózňovala, jednoduše z něj odstřihává cedulky. („Jádiktuju, jaké si vezmu oblečení, jeho velikost mi diktovat nebude!“)

Willow je takový „krmič naší kanceláře“, denně dostává hromady jídla: čokolády, sladkosti, koláčky... Většinu večerů tráví na slavnostním otevření nových podniků ochutnáváním novinek, jako je humří hot dog nebo slaninové martini. Párkrát se jí stalo, že jí nějakáspolečnost zabývající se zdravým životním stylem nabídla, aby vyzkoušela různé diety nebo cvičení, ale vždycky je nekompromisně odmítla. „Myslím, že není dobré přecházet tak najednou na  nějaký režim. Potřebuju se jen trochu hlídat a  nejíst tolik svačinek, a  ne držet džusový půst!“ A dodala: „A navíc by se mi mohl zmenšit zadek, dovedete si topředstavit?“ Což jen dokazuje, že má svoje tělo opravdu ráda a na předdietní období se jen vymlouvá.

Do džusového půstu se pustila jenom jednou. Vzpomínám si, jak jsem přišla ráno do  kanceláře a  ona tam usrkávala něco zeleného a  hrudkovitého a  se slzami na  krajíčku koukala na  stůl na  krabici se slanými muffiny.

„To je snídaňová novinka,“ popotáhla a odvrátila zrak ke svémudžusu. „Muffiny z lívancového těsta s kousky slaniny a speciálnírajčatovo-sýrovou omáčkou k  tomu.“ Popravdě mě ta kombinace trochu děsila, ale Willow vypadala zdrceně. Snad stačí dodat, že její džusování nemělo dlouhého trvání.

Willow taky vždycky chodí perfektně oblečená a  je mistrem v nákupech po  internetu, takže žádné zkoušení v  kabince. Zatímco já zůstávám věrná kamenným obchodům pro každého, kde mi padne velikost 40 nebo M s  mírnou rezervou, Willow zná stránky, kde najde věci, které jí padnou jako ulité, a je věrná zase jim.

„Nejsem tak bohatá, abych si kupovala levný věci,“ usměje sevždycky potutelně, než klikne na „přidat do košíku“ u nové kolekce oblečení z net-aorter nebo ASOS. A funguje to – vždycky vypadá senzačně. To, co nosí, skvěle podtrhuje její křivky a jsou to kousky, za které by kdysi fotomodelka Katie Price dala tisíce liber.

Já, na  druhé straně, vedu soustavnou válku proti chlebu a  těstu obecně a musím uznat, že většinou vyhrávám. Nekoupím si na sebe nic jiného než velikost 40. A nemyslím tím 40 u Marks & Spencer, o které všichni víme, že je spíš jako 42 v H&M. No dobře, jím sendviče, pečivo a kebab. Jsem taky jenom člověk. Ale chodím do posilovny, na aerobik a spinning a taky na jógu, když jsem po opici a chci se jen protáhnout. Takže to pečivo vypotím dřív, než se začne ukládat. Genie vs. pečivo: 1:0. A tak to musí zůstat. Protože nechci být nezadaná a tlustá. Jedno, nebo druhé je v pohodě. Ale nemůžu přece dopustit, aby mě vyfotili na akci pro nezadané, jak korzuju jako Carrie Bradshawová z Coolhubu, a lidi si pak řekli: „No, není se co divit, že je už dva roky sama, když svůj smutek očividně zajídá!“

Jediná výhoda mého zlomeného srdce byla, že půl roku po  tom, co můj Ex odtáhl do  háje ve  svých okovaných botách, živilo mě prosecco a  bičovaly nervy. Shodila jsem tenkrát skoro deset kilo, což mi dost prospělo. Takže je už za žádnou cenu NEpřiberu, rozumíte? NEPŘIBERU.

Od protějšího stolu na mě vykouklo opálené čelo. „Za deset minut máme mít poradu,“ řekla Rio. Rio je naše další kolegyně, mána starosti sekci Doma a  venku, neboli vše, co se týká cestování, kratších výletů, ale také interiéru. Zatímco já proklínám přezdívku slečnaHavishamová a Willow už se tak nějak smířila s tím, že není štíhlá jako proutek, Rio bude navždycky oplakávat den, kdy se porodním sálem nesl song Rio hudební skupiny Duran Duran.

Coolhub se dělí na  několik dalších sekcí, aby se plně pokryla naše náplň práce: láska, životní styl, jídlo, cestování a celebrity. Žánry sesamozřejmě navzájem prostupují. Když jsou například Brad a  Angelina v Londýně a jdou do určité restaurace, vyšleme tam Willow, aby ochutnala jejich menu a napsala o něm. Rio píše recenze všech skvělých a nových ubytovacích zařízení a taky články typu: „Zapomeňte na sovy!Na polštářích teď letí kachny!“ A tak jako se Willow hromadí na stole slané muffiny, je Rio zavalená prospekty o  interiéru, polštářky, vonnými svíčkami nebo třeba kanárkově žlutými brýlemi Ray-Ban, které dostala, abypropagovala nový rezort, ideální, když chcete na chvíli zmizet do Karibiku.

Navíc platí, že v  internetovém časopise musíte psát o  celebritách, aby lidé klikali na vaše články. Postranní sloupek hanby na stránkách Mail Online to jen potvrzuje, nebo ne? Takže si celebrity prostěrozdělujeme podle toho, čeho se článek týká. Když je třeba Jennifer Lawrence v Londýně na premiéře svého nového filmu, snažím se s ní udělatrozhovor nebo vezmu ohlasy kritiků a  aplikuju je na  téma vztahů. Kdyby se jednalo o Gwyneth Paltrow, pak by to měla na starosti Willow, protože Gwyneth nemluví o  ničem jiném než o  mungo výhoncích a  ovocných smoothies. A Rio by napsala klasický článek: „Jak se nenechat vyhodit z  letadla jako Kate Moss“ nebo recenzi o  tureckém rezortu, kde byla Kate na očistné kúře předtím, než ji vyhodili z letadla.

Takže to jsme my, malý, ale perfektně poskládaný tým píšící pro Coolhub.

A  na  závěr samozřejmě to „nejlepší“, Tabitha. Šéfredaktorka Coolhubu. Stejně jako podlá Kirstie Allsoppová chce vždycky zazářitve skvostných modelech od  Boden, Phase Eight nebo Jigsaw. Většinou se snaží vyvolat dojem matky dvou dětí ze střední třídy a  předvádí luxusní zavinovací šaty. Ale na  rozdíl od  kypré Kirstie Allsoppové nemá tyhle šaty čím vyplnit. Visí jí z ramen jako staré závěsy na vybledlé dřevěné garnýži.

Práce šéfredaktorky internetového časopisu jí jde stejně dobře jako mně hledání přítele. Jedna věc je, že to říkám, druhá, že to tak opravdu vypadá. Někdy mám pocit, že ani nejde o to, že by na tu práci neměla, jako spíš o to, že ji nechce dělat.

Tabitha dřív pracovala pro celostátní noviny a je ze staré školy.Dokáže vést rozhovor tak, že přiměje ženu středního věku, která jev domácnosti, aby na  sebe prozradila, že kdyby si mohla vybrat, tak už by třetí dítě neměla, protože jí to zničilo podvozek a  manžel jí utekl s  chůvou. Často si říkám, že to, že Tabitha dokáže matky středního věku motivovat, aby otevřeně mluvily o věcech typu „Můj manžel vydělává sto tisíc liber ročně a já nemám na nové boty“, souvisí s tím, že je sama, prakticky vzato, jednou z nich. Tak proč sakra dělá šéfredaktorku? Ve své bývalé práci upadla tak trochu v  nemilost a  není snad třeba nijak dál rozvádět rovnici: manžel, majitel novinářského impéria + žena, která upadla v nemilost = žena, která dostane práci v  manželově novém internetovém časopise. Osobně si myslím, že jí tu práci dal, aby ji někam uklidil. Podle toho, co se ke  mně doneslo, seděla Tabitha doma na  zadku, krátila si dlouhou chvíli online nakupováním na The White Company a Joules a pomaluvedla manžela k  bankrotu. Když k  tomu přičtete ještě školné jejich dětí, je jasné, že pro něj bylo jednodušší a levnější ji zaměstnat a dávat jí plat, než ji nechat, aby ho zruinovala nakupováním nóbl hadříků.

Já jsem v  týmu  Coolhubu od  samého začátku. Tabitha se přidala později, aby na všechno dohlédla, ale když jsme začínali, u kormidla byl její manžel Richard, majitel společnosti Coolmedia, pod kterouspadá Coolhub – ten je prvním časopisem pod touhle značkou. Coolhub je něco jako váš oblíbený časopis, který si nemusíte jít každé úterý koupit ke stánku, protože je online a denně ho aktualizujeme.

Rok po tom, co jsme vstoupili na trh, od nás ale Richard odešel, aby rozjel Coolbloke, obdobu našeho časopisu pro muže. A nás předal do Tabithiných „schopných“ rukou, čímž ji chtěl očividně dostat z domu a daleko od svých kreditních karet.

Když se Coolhub spustil, byla jsem v euforii z toho, že jsem součástí něčeho nového a zajímavého – seznamování zrovna procházelo jakousi revolucí a já byla jedním z jeho průkopníků. A navíc jsem se učilarovnou od  Richarda, což bylo k  nezaplacení. S  online časáky měl desetiletou praxi, než se rozhodl založit vlastní, a v oboru měl jméno, takže pro nás s holkama byla neskutečná čest, že nás do práce v internetovém časopise zasvětil právě on. Nedovedla jsem si představit lepší začátky. Vzhlížela jsem k  němu tak, až jsem říkávala: „Jednou ze mě bude Richard v ženském podání.“

Byla to dobrá práce a Richard byl naštěstí menší než já a užplešatěl, takže jsem ani neměla nutkání ho svést a mohla se plně soustředit na svou profesní dráhu.

Ještě než jsme časopis spustili a  opečovávali ho, jako by byl naše dítě, přišla mi představa, že budu psát o randění jako CarrieBradshawová, naprosto nevídaná. Platí mi za to, že píšu! Několikrát denně jsem se musela štípnout, abych tomu uvěřila.

A témat na psaní byla hromada. V Británii se právě rozjížděl Tinder a  lidi se začínali seznamovat úplně novým způsobem. A  tak se ze mě stala korespondentka v oblasti seznamování. Dokonce to mámi na vizitce. Genie Havishamová, Coolhub – autorka článků a korespondentka v oblasti seznamování.

„Autorka článků“ se vztahuje k  další části mojí práce, kde píšu o čemkoli, co se schová pod nálepku „životní styl“. Když vyjde nová kniha o tom, jak vést šťastný a úspěšný život, udělám rozhovors autorem. Když ve světě frčí nový typ cvičení, jako když začínal spinning, pošlou mě, abych ho vyzkoušela a napsala o něm, a když se na něj dá i nějaká celebrita, tím líp. Píšu o všem, co by mohlo ženy zajímat,a dělám to strašně ráda. Sice je to většinou jenom o cvičení a seznamování, ale občas se objeví rozhovor s někým dle mého názoru důležitým, jako s  členkou parlamentu nebo šéfkuchařkou, která se snaží rozjet svou vlastní charitativní organizaci zajišťující jídlo lidem v rozvojových zemích. Toužím takových článků psát víc a obohatit jimi Coolhub.

Mám pocit, že když mi pan Někdo zlomil srdce, začal můj profesní gen pracovat na plné obrátky. Srdce mi ztvrdlo na kámen, a já si řekla, že když mi není přáno štěstí v lásce, bude ze mě aspoň kariéristka.Kariéru totiž dokážu udržet pod kontrolou a  nemůže mě pustit k  vodě, pokud teda něco nezvorám. Dávalo mi to pocit bezpečí, protože jsem věděla, že když budu pracovat dost tvrdě, přinese mi to ovoce. Takže jsem se zakousla do práce a dosud se nepustila.

Ale dost už o  minulosti. Teď je čas na  naši první červencovou pracovní poradu! Všechny jsme se sešly v  zasedačce a  Tabitha se rozvalila na  sytě růžovém gauči s  červenými pruhy na  jednom konci místnosti, zatímco my jsme popadaly do sedacích pytlů kolem ní. Proto vždycky nosím legíny nebo hodně silné punčochy, protože do tohohle pytle prostě nejdezaadnout tak, abyste neukázala kalhotky. A  tanga logicky nepřicházejí v  úvahu vůbec. Zkuste si vzít tanga pod slabé legíny a  pak zapadnout do sedacího pytle – všechny určitě oslníte, až na ně vykouknou vaše půlky. Já osobně teda tanga jednoznačně považuju za  satanovo spodní prádlo – máte holý zadek a  žádný prostor na  intimky, takže abyste se pořád strachovala, jestli nepropouštějí nepříjemný odér z vašich intimních partií, když lítáte mezi akcemi pro novináře, večírky a  seznamovacími večery.

Dneska ráno jsem ale tak pospíchala na Vánoce v červenci, že jsem neměla čas hledat černé kalhotky. Takže jsem šla na  poradu s  vědomím, že a) Tabitha je očividně na  válečné stezce (soudě minimálně podle blesků, které jí šlehaly z očí), b) mám na sobě svítivě růžové kalhotky a  c) prodírala jsem se vánočními řetězy tak usilovně, že mám na legínách s největší pravděpodobností díru.

Když jsme se usadily, prohlížela jsem si naše motto: „Čtěte Coolhub a  dotkněte se hvězd“ vyvedené krásným kaligrafickým písmem na  jedné ze zdí zasedačky. Vedlejší čistě bílá zeď byla připravená a čekala na nás – přes celou zeď totiž máme bílou tabuli.

Na stolečku vedle ležela hromada barevných fixů. Na každé poradě nás šéfová pobízí, abychom šly k tabuli a napsaly na ni svoje nápady nebo nakreslily, jak by měly vypadat naše stránky, kam bychom daly fotky a  ilustrace a  tak dál. Je to geniální nápad, když se kvůli tomu ovšem nemusíte soukat ze sedacího pytle v růžových kalhotkácha děravých legínách.

Civěla jsem na svoje (ještě téměř nedotčené) krásně nalakované nehty na nohou a modlila se, abych nešla na řadu první. Naštěstí (a díkybohu) jsem zapracovala na posilování břicha, abych mohla vstávat a sedat si bez nadměrného funění a hekání. Láhev perlivé vody San Pelegrino(Jeden odborník na  seznamování mi jednou vysvětloval, že na  nezadané ženy působí jako šanta kočičí na kočky. Radil tak všem mužům, aby ji objednávali v restauraci a měli zásoby i u sebe v lednici pro případ, že by s  nimi šla žena domů a  měla žízeň.) stála na  zemi vedle mě a  já ji hypnotizovala v  naději, že mě Tabitha osloví jako prostřední. Když jdete na řadu první, padne na vás úvodní rozlícenost. A zkuste si jít poslední – je na  vás závěrečná myšlenka a  ještě většinou jako výzvu vyfasujete nasání nějakého trapného a nesmyslného článku.

Tabitha spráskla ruce a očima přelétla celou místnost.

„Táááákže,“ pronesl Kim Čong-un v  sukni a  s  účesem á la Margaret Thatcherová. V téhle zasedačce už jsme si na její mini diktaturu zvykly. Vtom se v bazénku s balónky v rohu místnosti něco pohnulo... Napadlo mě, že se tam zapomněl někdo z předchozí porady, ale pak to ustalo.Tenhle bazének tu máme na odreagování odjakživa – očekávalo se, že v něm budeme poskakovat, uvolníme se, přijdeme na  skvělé nápady a  zbavíme se stresu –, nicméně tam stojí nedotčený. Stále ještě pod vlivem vánoční nálady jsem si pomyslela, že se tam ukrývá „duch autorů minulých“.

„Rio,“ vyvolala Tabitha kolegyni a ukázala na ni prstem.

Rio byla, jako vždycky, perfektně připravená. „Co se týče cestování, populární zámky na Loiře nahradí Mendoza v Argentině – znám tamjednoho gauča, co mi o  tom něco sepíše. A  co se týče domácnosti, jedna hvězda se dneska ráno v  rádiu zmínila o  tom, že miluje leopardí vzor, takže navrhuju slideshow s doplňky do domácnosti s leopardím vzorem.“

„Dobrý,“ pochválila ji Tabitha.

„Naše silná Willow,“ namířila prst na další z nás.

Auvajs, tohle její dvojsmyslné pojmenování naší milované, kypré Willow. Řekla bych, že jí ty plné a vnadné křivky á la Nigella Lawsonová prostě závidí. Willow má dost bujné poprsí a  ví, kde sehnat správnou podprsenku a  oblečení, aby ho ukázala v  tom nejlepším světle. Zatímco Tabitha je nasupená vychrtlice s  hrudníkem jako žehlicí prkno a plochým zadkem. Vsadila bych svoje boty na to, že sleduje Victorii Beckham a  touží po  tom být hubená a  elegantní matka malé sladké holčičky. Místo toho je hubená, neelegantní matka tří malých, upatlaných a špinavých raubířů.

„Dneska se v Soho otevírá nový podnik, do všeho dávají čokoládu,“ začala Willow.

„COŽE?“ přerušila ji Tabitha. „Do všeho?“

„Ano, od nápojů přes předkrmy a hlavní chody až po dezerty...“pokračovala Willow. „Jmenuje se to...“ štrachala v papírech a hledalatiskovou zprávu. „Cocoa-motion.“

Snažily jsme se zadržet smích. Byl to skvělý název, to jsme uznaly všechny. Jsme radostí bez sebe, když Tabitha vidí, že jsme všechny za jedno. To jí nicméně nebrání, aby se chovala jako naprostá kráva.

„Fajn, tak tam hlavně nech nějakou čokoládu i pro ostatnízákazníky!“ pronesla zlomyslně. „Ještě něco?“

„Mám kanapkové menu ze svatby jedný celebrity z  minulýho víkendu. Kamarádka mojí kamarádky tam byla, tak mě napadlo, že bychom mohli porovnat svatební menu celebrit.“

Super! Klasický scénář porovnávání na  určité téma. „Dobrá práce, Willow,“ pomyslela jsem si.

A pak jsem přišla na řadu já. Panebože, jsem poslední. A to jsem měla pocit, že to tentokrát šlo docela hladce. Naše porady nikdyneprobíhaly takhle hladce.

„Dneska jsem byla na  dalších dvou akcích Vánoce v  červenci,“ začala jsem. Ale co se týče nápadů na články, moc dobře připravená jsem nebyla. Doufala jsem, že když budu mluvit o těch předváděčkách, nějak mi to projde, ale ty dvě potvory měly tak skvělé nápady, že jsem se teď cítila dost trapně.

„Proboha, je červenec! Proč tu pořád omíláš Vánoce?“ vyštěkla na mě Tabitha.

„Noo... protože je teď prostě období Vánoc v  červenci?“ Samozřejmě jsem riskovala, že jí ten můj sarkasmus dojde. Moc dobře věděla, jak se věci mají. Já jsem jenom konstatovala fakta. Bylo mi jasné, že o obsahu se budeme bavit později, chtěla jsem jen ukázat, že a) jsem bylana nějakých akcích a b) dávám pozor.

„Přestaň se vyhýbat tomu, že jsi nezadaná. Co je nového na poliseznamování, naše drahá korespondentko?“ rýpla si do mě.

„No... v pátek jdu na další rychlorande,“ získávala jsem čas.„A potom...“

„A POTOM? A potom, a potom, a potom...“ napodobovala mě.

Měla jsem co dělat, abych se jí nezeptala, kdy měla naposledy sex nebo co ji vede k názoru, že je kompetentní odbornice na oblastmilostných vztahů. Ale radši jsem byla zticha a  snažila se tvářit neutrálně. Ať už má na jazyku cokoli, řekne to bez ohledu na to, jestli zdůrazním její jedovatost vedlejšími poznámkami, nebo ne.

„Takže,“ přejela místnost pohledem, aby se ujistila, že ji všechny posloucháme. „Takže se podíváme, co tu máme, Genie Havishamová. Slečno Havishamová! Ha!“ Jako vážně? Teď tady bude vytahovat vtípky na  moje jméno? „Korespondentka v  oblasti seznamování... která obráží jedno rande za  druhým, ale chlapa si ještě nenašla. No, já už mám plný zuby tý tvý takzvaný korespondentky v oblasti seznamování. Když máš k Vánocům tak kladný vztah, tak je ber jako deadline.“

Tabitha vyskočila z gauče, popadla fixu a napsala na tabuli:HLEDÁM CHLAPA DO VÁNOC.

„Tohle je od  příštího týdne tvůj nový sloupek. A  termín je daný, mladá dámo!“ řekla razantně. Přísahám, že jsem na  její tváři viděla úsměv Heatha Ledgera, který měl, když jako joker v Batmanovi vyhodil do vzduchu nemocnici.

Podala mi červenou fixu. „Piš si,“ přikázala. „Pravidla Hledámchlaa do Vánoc.“ Tak jsem psala, co mi diktovala:

1) Genie napíše alespoň jeden příspěvek týdně, se všemi příjemnými i nepříjemnými detaily ze svých seznamovacích akcí

a rande.

2) Půjde na  každou akci a  na  každé rande, na  které ji pozvou,

bez výjimek. Ať už si někdo řekne o  její číslo v  baru nebo ji

pozve na rande přes Twitter.

3) Pokud si Genie do Vánoc nenajde přítele, může se s psaním

„oduševnělých článků“ rozloučit.

Ano, opravdu mě donutila napsat „oduševnělých článků“. Mrcha jedna povýšenecká. Byla jsem zticha a ze všech sil se snažila neřvat vzteky

(a nebudu vám lhát, taky trochu strachy). „Eugenie,“ zastavila měna cestě ke dveřím. Mrcha. Čas od času mi tak říká, ale všichni vědí, že v naší

kanceláři je tohle slovo zakázané, protože si pak připadám jako bláznivá

vynálezkyně z viktoriánské doby. „Ty růžový kalhotky ti nosí štěstí?“

Se škodolibým úšklebkem ukazovala na můj zadek. „Myslím, že ty legíny už mají to nejlepší za sebou, zlato. Měla by sis koupit nový, abys oslnila všechny chlapy, se kterými se seznámíš!“

Pohrávala si s  náhrdelníkem z  velkých korálů, který jí visel na vychrtlém krčku. „Mám nadějné vyhlídky,“ zachechtala se.

Jasně, hahaha, jsem mrtvá smíchy, dokonce se bojím, abych se smíchy nepočurala, říkala jsem si.

Ale pak Tabitha trochu vážněji dodala: „Do  Vánoc si najdi přítele, nebo...!“

Nebo co?! Chtěla jsem jí skočit do řeči, ale nebylo třeba, evidentně to hodlala dokončit sama.

„A když říkám ‚nebo‘, myslím to vážně!“

„Prosím?“ Zmohla jsem se konečně na slovo.

„Už dva roky píšeš o  seznamování. Potřebujeme z  tebe dostat trochu víc, Genie Havishamová. Nejsem si jistá, jestli budeme s  články o seznamování pokračovat, a o čem bys pak psala?“

Co třeba mnohem zajímavější články na  témata relevantní pro ženy jako já, které chci psát, ale nemůžu, protože mě pořád nutíš potit ze sebe něco o seznamování? Takhle jsem jí to chtěla vpálit. Ale neudělala jsem to, protože jsem se s  ní nechtěla hádat. Diskuze s  ní tu nebyly ve zvyku a už před chvílí jsem dost zariskovala tím „prosím“.

Zahnala mě do kouta. Články o seznamování se totiž stalyautomaticky „mými“ na úkor jiných článků, které jsem chtěla psát. Dělala jsem to, co se ode mě očekávalo, protože jsem si říkala, že Coolhub se bude skvěle vyjímat v mém životopise.

Jestli jsem se dívala po něčem jiném? Ano, samozřejmě. Celou dobu jsem se poohlížela po  něčem jiném, ale strašně mě bavilo pracovat s  Rio a  Willow. Pořád jsem si říkala, že kdyby Tabitha odešla, nebo se něco změnilo, změnila by se i moje role tady. Mohla bych se vykašlat na psaní o seznamování a věnovat se článkům o vztazích trochu víc do hloubky.

Takže jestli tomu rozumím správně, musím si najít chlapa, nebo mám padáka? Má na to vůbec právo?

Tabitha se zvedla a zřejmě mi četla myšlenky.

„Ano, mám na  to právo. Je na  čase, aby sis našla chlapa, nebo se může stát, že už tu pro tebe nebude místo!“

Tím svůj proslov zakončila a  vyplula z  místnosti. My tři jsme zůstaly zavrtané v sedacích pytlích a tupě jsme zíraly na tabuli.

„Ty jo,“ prolomila ticho Willow. „Ona je pošahaná! Jako ještěpošahanější než normálně!“

„Vážně to všechno řekla?“ zeptala jsem se.

„Myslím, že ti vyhrožovala,“ přispěla do debaty Rio. „Chceš, abych zavolala na HR?“

„Ne, teda zatím ne,“ namítla jsem. „Nech mě to promyslet.“

A promyslet jsme to mohly jenom na jednom místě – v našem baru.

Už bylo skoro pět, takže stačilo vydržet ještě půl hodiny a  potom vystřelit ze dveří rovnou za láhví prosecca.

1. července, 17:53

Naproti přes ulici v  našem „domácím“ baru jsem dala na  stůl láhev prosecca v  kyblíku s  ledem a  něco k  zakousnutí, připravila tři skleničky

a uvelebila se na starém ošoupaném koženém gauči.

Rio nám nalila a Willow otevřela pytlík kešu oříšků.

„Tak jak to chceš udělat? Můžeme někomu zaplatit?“ začala uvažovat.

„Možná?“ řekla jsem s nadějí.

„Nebo bys mohla přejít na druhou stranu,“ navrhla Rio, přehodila si husté blonďaté vlasy ze strany na stranu a našpulila na mě rty.

„Rio, jsi nádherná, ale nejsi můj typ...“ odpověděla jsem s úsměvem.

(„Ne každá lesba musí vypadat jako babochlap,“ říkává chlapům, kteří s ní flirtují a pak jsou naštvaní, protože Rio je opravdu překrásná a nezapadá do jejich směšné představy o lesbičkách.)

Rio s  lišáckým pohledem pozvedla sklenku. „Přípitek na... Genie a jejího Chlapa do Vánoc!“

„Na Chlapa do Vánoc!“ zařvaly jsme jednohlasně a celý bar se na nás podíval jako na úplné blázny.

„Co když nikoho nepotkáš? Myslíš, že z nebes sestoupí čtyři jezdci apokalypsy?“ zeptala se Willow. „Nemůže tě vyhodit za to, že sisnenašla chlapa!“

„To spíš z  nebes sestoupí čtyři ženy s  šátkem na  hlavě a  pojedou na  výstavních ponících,“ odpověděla jsem. „A  budou zvěstovat konec mojí kariéry a dobrý pověsti.“

„Takže se teda zkusíš s někým seznámit?“ zeptala se Willow.

„Asi jo. Mám na telefonu profil na Tinderu, ale už jsem nehrálacelou věčnost.“

Tinder vám nabízí různé adepty, a  když se propojíte s  tím, kdo se vám líbí, napíše vám to „poslat zprávu“ nebo „hrát dál“ – to jsem si nevymyslela. Není divu, že mě to trochu nudilo. To vývojáři aplikací považují seznamování za pouhou hru? Prostě jenom přejedete prstem po displeji a „hrajete dál“.

Pak vám chodí buď naprosto stupidní, nebo nechutně oplzlé zprávy. Nevěříte mi? S nočními můrami Tinderu se seznámíte, když si vygooglujete Tinder Nightmares a  najdete si instagramový účet, kam lidi vkládají ty nejhorší zprávy, které dostali. Je to strašná sranda, rozhodně větší než samotný Tinder. A  další skvělá stránka, o  které jsem nedávno psala, je ByeFelipe, kam lidi nahrávají bizarní zprávy z rozchodů.

„Víte, že mi ještě nikdy nepřišla vilfie?“ prohodila jsem.

„Vilfie?!“ zopakovala po mně nechápavě Rio.

„Selfie toho jejich Vilíka!“ vysvětlila jsem a  Rio na  mě málem vyrskla prosecco. „Taky ti chodívají takovýhle fotky, teda až na  ty pinďoury?“ zeptala jsem se. „Jak by se tomu říkalo u ženských? Vaginfie? Pičfie?“

Všechny jsme najednou vyprskly smíchy.

„To se nemůže stát, protože ženský jsou při seznamování a sexu o dost normálnější než chlapi!“ vysvětlila vítězoslavně Rio.

„Ale pojďme to zkusit, mrkneme se teda na tvůj Tinder!“

Podala jsem jí svůj mobil. Otevřela si aplikaci a položila telefon na stůl mezi nás. Začala jsem přejíždět prstem doleva. „Ne, ne, ne, NE!“ řekla jsem pokaždé, když jsem poslala dalšího chlapa k šípku.

„Tlustej, divnej, plešatej,“ posunem doleva jsem odstranila další tři adepty.

„Jak víš, že je plešatej?!“

„Ty s  čepicí jsou vždycky plešatý! A  dále je dělíme na  podkategorie! Golfová čepice – plešatý a nudný. Beranice – plešatý a chladný. Kulich – plešatý a švorc. A ty s cyklistickou helmou jsou nejspíš plešatý a nohy mají hladší než vy, což je blbý tak jako tak.“

„A proč taková averze vůči plešounům?“

„Prostě mám pocit, že jim něco chybí. Kdysi jsem se na dovolený s  jedním líbala, a  kdybyste viděly, jak ta jeho lebka odrážela měsíční svit... Jako když si v Přátelích Rossova přítelkyně oholila hlavu.“

Podívaly jsme se na Rio. „Vidíš, další věc, která ti nemusí dělatstarosti!“

„Proč máte pocit, že lesby mají všechno jednodušší?“ smála se.„Takže chlap do Vánoc? Ty jsi tak vybíravá, že budeš ráda, když ho najdeš pod stromečkem na Vánoce roku 2025! I když Tabitha vlastně neřekla, který Vánoce má na mysli, co?!“

„Jak se OPOVAŽUJEŠ!“ S  úsměvem jsem poslala doleva dalšího chlapa a  pro větší efekt jsem dodala: „Nechodím s  chlapama, co mají profilovku se zfetovaným tygrem! Ani s  chlapama, co sami sebe prodávají jako ‚auto z bazaru‘ a píšou o sobě ‚po jedné majitelce, málonajeto‘... a přitom myslí vojeto.“

Nicméně je pravda, že jisté otázce jsem se vyhýbala a vždycky ji odbyla nějakým vtípkem. Takže, přestože mě to neuvěřitelně sžíralo, musela jsem uznat, že Tabitha má pravdu, což jsme tak nějak věděly všechny. Jsem korespondentka v oblasti seznamování. Píšuo seznamování, seznamovacích akcích, dělám rozhovory s odborníky, takzvanými guru, zkouším nové způsoby seznamování..., a přesto přese všechno jsem normální rande neměla ani nepamatuju.

Vtom mi Willow připomněla to moje poslední, vlastně ho připomněla nám všem. „Haha, pamatuješ si na svoje poslední rande? Ani senedivím, žes to vzdala!“

„Jo, pamatuju...“ hlesla jsem s hlavou v dlaních.

Byl to bohatý a  dost sexy bankéř, kterého jsem potkala na  jednom večírku, kam jsme šly s Willow pracovně. Jednalo se o otevření nového podniku v Shoreditch, kde se konala rychlá večeře a všechno sepodávalo na  podnose jako v  letadle. „Mohl bych vás někdy pozvat na  pořádnou večeři?“ zeptal se.

„Samozřejmě že můžete,“ řekla jsem mu, protože vypadal božsky.

Problém byl v  tom, že sice vypadal božsky, ale brzy se ukázalo, že spíš dává přednost Fifty Shades of Gay než Grey.

Když jsme se sešli, řekla jsem si: „Ty jo, pěkná košile!“ Dobřenažehlená, což mě na úvod dost šokovalo, protože jsem ze zkušenosti věděla, že heterosexuálové nosí prostě nějaké tričko, třeba od Superdry, nebo něco takového. Ale tenhle chlápek měl dokonale nažehlenou košili, perfektně padnoucí rifle a voněl jako oddělení pánských vůní MarcJacobs v obchodním domě Selfridges.

Objednal mi opravdu luxusní koktejl. „Rozhodně víš, jak udělatdojem!“ usmála jsem se.

„Snažím se,“ odpověděl.

Povídalo se s ním až neskutečně dobře. Měl rád osmdesátky jako já. A taky miloval nákupy. „Neznám lepší program než strávit odpoledne nakupováním na  Oxford Street a  pak si dát koktejl!“ usmál se na  mě. „Byl jsem tam na  nákupech nedávno. Potřeboval jsem nový oblek na sestřinu svatbu.“

„A sehnal jsi ho?“

„Ano, Reiss,“ odpověděl. „Můj ex... chci říct, jeden kamarád tam pracoval, takže mám slevu.“

Můj ex. Byla jsem si jistá, že to řekl. A navíc, kamarádí se svým ex? Heterosexuálové se svými ex zrovna moc nekamarádí... ale on přece nemůže být... nebo jo?

„Neřekl jsi právě můj ex?“ zeptala jsem se.

„Sakra,“ vyklouzlo mu. „Promiň.“

„Přišlo mi, že jsi na  heterosexuála nějak velkej elegán!“ vyhrkla jsem. „Takže co děláš na rande se mnou?!“

Ukázalo se, že chtěl, abych mu dělala přítelkyni na sestřině svatbě! To byl poslední hřebíček do  rakve, do  které jsem už dávno naházela marné snahy o seznámení. Už jsem vyzkoušela všechno a rozhodla se to s chlapama definitivně vzdát.

Řekla jsem si, že od téhle chvíle, když budu mít náladu,na rande půjdu, ale trávit večer v restauraci s člověkem, kterému svůj čas věnovat nechci, teda nebudu. Takže díky mému seznamovacímu „průzkumu“ jsem dospěla k velkolepému závěru, že to stojí všechno za hovno.

Zaprvé do  toho akorát sypete prachy. Internetové seznamky vás sice lákají, abyste si je „vyzkoušeli zdarma“, ale abyste si mohli přečíst zprávy nebo na  ně odpovědět, musíte se zaregistrovat. Cena samozřejmě závisí na délce registrace. Čím delší, tím levnější. Upište se jim na rok a máte to, řekněme, za patnáct liber měsíčně. Ale když chcete vyzkoušet jenom měsíc, už je to za třicet.

Zásadní chyba samozřejmě je, že si řeknete: „Vezmu si to na  rok, vyjde mě to levněji!“, a  až pak si uvědomíte, že jste se vlastně upsali k tomu být nezadaní celých dvanáct dlouhých měsíců.

A  pokaždé když si pak domluvíte rande, zaplaví vás vlna emocí, které vás jen rozhodí, nejdřív emocionálně a pak finančně.

Ze začátku si přes danou aplikaci píšete, vtipné zprávy vám dávají naději, že zrovna tenhle by mohl být konečně trochu jiný. Pak seodvážíte dát mu číslo, protože jste si domluvili schůzku. Když přemýšlíte, co na sebe, dojde vám, že nic nemáte, a musíte jít nakupovat. A potom přijde samotné rande. Začnete skleničkou, pokračujete večeří. Večeře většinou znamená další peníze. A  pak přijde závěrečný tanec kolem placení, máváte na  sebe platebními kartami a  vy si v  duchu říkáte: „Ano. Chci, abys to zacáloval, protože jsi blbej (případně menší, než jsi tvrdil) a  evidentně na  to máš.“ Ale jako žena dnešního tisíciletí moc dobře víte, že se sluší, abyste si zaplatila svoji půlku.

Cestou domů vám do  hlavy stoupá levné víno a  vy začínáte propadat sebelítosti, takže se zaregistrujete na další seznamku v naději, že tahle bude lepší, a cenu celého tohohle debaklu ještě znásobíte.

Že jsem cynická? Jenom někdy. Ale dost mi ublížili, takže když to šlo, sváděla jsem vinu na  chlapy nebo na  seznamky, prostě na  cokoli kromě sebe. Já přece nemohla za  to, že jsem nezadaná a  mám hrůzu pustit se do čehokoli jiného než do nezávazného randění.

Jenže teď mi v hlavě znělo Tabithino ultimátum a já měla pocit, že už k tomu světu seznamování, ke kterému jsem zaujala tak cynickýpostoj, znovu přilnout nedokážu. Byla jsem vytočená a vyděšená zároveň.

Můj myšlenkový proces vypadal asi takhle:

1. Úplná ztráta času.

2. Co když se to stane znovu? A moje srdce bude zaserozdrcený na  padrť? Protože tak to přece bylo. Prostě se nezávazně

couráte na večírku, aniž byste cokoli plánovala. A pak někoho

potkáte. Dojde vám, že se vám líbí a vy jemu. Začnete se vídat

a pak vám najednou v londýnské zoo u tučňáků řekne, že vás

miluje, a pak vám ROZLÁME SRDCE NA PADRŤ.

Období zlomeného srdce mi prostě nesvědčilo. Kamarádi se o němnesměli ani zmínit. Ten, jehož jméno nesmí být vysloveno. Prostě Ex.Odmítám vzít jeho jméno ještě kdy do pusy.

A po rande s Fifty Shades of Gay jsem měla skvělou výmluvu pro to, že chyba není na mojí straně, ale můžou za to oni, a že pro mě prostě neexistuje jediný vhodný chlap. Nikdo vhodný jako přítel. A tak jsem se snažila zůstat zaneprázdněná, hodně jsem cvičila, zaměřila se na jiné věci a jeho zablokovala na Facebooku, abych mu nedovolila dostat se mi znovu pod kůži.

V jedenáct večer bylo na čase z baru zvednout kotvy.

„NE,“ zasáhla jsem razantně, když Willow s tázavým pohledem: „Můžu vás poprosit?“ mávala na číšníka prázdnou láhví od prosecca. „Ránomusím napsat první příspěvek na blog, s opicí to nedám,“ namítla jsem.

„Tak hodně štěstí s hledáním chlapa!“ popřála mi Rio a objala mě. „Víš, že budeš v pohodě, zadaná i nezadaná, že jo?“

Proboha, hlášky typu: „Mám tě ráda takovou, jaká jsi.“ z BridgetJonesové se omílají svobodným holkám jako já pořád dokola.

„Děkuju, Rio,“ řekla jsem a taky ji objala. „Vždyť na to mám několik měsíců, to zvládnu...“

Věřila jsem svým vlastním slovům? Ten večer snad i jo, protože jsem byla opilá a unavená. Musela jsem to zvládnout, protože kdyby ne, byla by moje kariéra v tahu.

„Zeptáme se Siri!“ navrhla Willow. „Siri, najde si Genie chlapa do  Vánoc?“ zamumlala do  svého iPhonu. Telefon pípnul a  začal zpracovávat informaci.

„S  tím nepočítejte,“ ozvalo se po  chvíli a  znělo to jako Stephen Hawking v ženském podání.

„No, tak to je bezvadný,“ poznamenala jsem, hodila si oříšek do pusy a  předstírala, že to se mnou ani nehnulo. Koneckonců mám přece skoro šest měsíců, plus minus pár dní, a to mi přijde jako fůra času na to, abych si přinejmenším našla někoho, kdo bude ochotný předstírat, že je můj přítel, abychom Tabithě zavřeli pusu a já mohla na žebříčkunovinařiny vylézt o jednu příčku výš.

Cestou domů po  Essex Road mi udělalo radost, když jsem si vzpomněla, že mám v lednici zbytek těstovin, které si můžu ohřátv mikrovlnce, než půjdu spát. Ještě k  tomu vypiju sklenici vody a  moje hlava bude zítra ráno v nejlepším pořádku. „Véča pro jednoho, Genie,“ zněl mi v hlavě Tabithin hlas. Z její výzvy Hledám chlapa jsme si sice dělaly srandu celý večer, ale v  hloubi duše jsem věděla, že nemám na  výběr. Nicméně v  tu chvíli jsem měla pocit, že je dost času, a  dospěla jsem k  názoru, že stát se může cokoli a  možná se to nakonec vyřeší samo.

Willow vždycky říkala: „Co se má stát, stane se.“ Byla to taková její mantra, když šlo o seznamování. Nikdy chlapa nehledala, jenomopakovala: „Co se má stát, stane se.“ Hodila si do pusy další sousto a pak si nanesla lesk na rty. „Proč bych se měla snažit mít pod kontrolou něco, co pod kontrolou mít nejde? Co se má stát, stane se.“ To se lehkořekne, když a) nemáte zlomené srdce a b) nemáte lhůtu na změnu svého milostného života.

Před bytem jsem se na  chvilku zadívala na  svůj prsteníček a  stříbrný prstýnek, který na něm nosím. „Mám ten prst ráda, tak na něm nosím prstýnek!“ vtipkuju, když se mě lidi ptají, jestli je zásnubní. Je to jednodušší, než jim vysvětlovat, že se mi nechce čekat, až mi ho někdo navlíkne.

U  vchodu jsem naťukala kód na  otevření dveří a  vyjela výtahem do třetího parta. Prošla jsem chodbou, zasunula klíč do zámku, jenže... „Není zamčeno na  dva západy,“ podivila jsem se nahlas. A  já vždycky zamykala na dva západy. Zloděj by se mi asi těžko vkradl do bytus klíčem, takže uvnitř může být jedině... můj nos hned v chodbě nasál vůni ohřátého pesta a  pak jsem si všimla, jak zpoza gauče vykukuje hlava s tmavě hnědými vlasy. „Cordelie?“

Čtvrtek 2. července, 00:05

Jsem v posteli a v šoku. Asi před hodinou jsem přišla domů a našla tu

svou sestru Cordelii. Sestru a spolumajitelku bytu zároveň. Ale přestože

máme byt napůl, Cordelia tu už víc než rok nežije. Je to náš byt, koupily

jsme ho spolu, když jsme před třemi lety přišly do Londýna. Ale ona se

asi před rokem odstěhovala k příteli Adamovi. S Adamem byli v nájmu,

takže dál splácela hypotéku. A  navíc si jako každá chytrá žena kolem

třicítky uvědomovala, že se přece nevzdá vlastního bytu jenom proto,

že s ní chce chlap žít v podnájmu. To by bylo na náš vkus až moc ve stylu

Pýchy a předsudku.

Takže jsem si za posledních dvanáct měsíců nežila špatně – měla jsem práci v Coolhubu a byt sama pro sebe. Cordelia se občas stavila pro poštu nebo na večeři, sem tam zůstala přes noc, ale jinak to je takové hnízdečko pro nezadanou slečnu. No teda, říkám „je“, ale už asi tak hodinu bych měla říkat „bylo“.

Cordelia seděla na gauči a já zírala na misku s těstovinami, vlastně jsme na ni zíraly obě. Cordelii do ní ukápla slza. Sakra, teď se na ni asi nemůžu zlobit, že se před spaním nenajím, co?

„Doprčic,“ hlesla jsem. Cordelii se evidentně stalo něco vážného.

„Hm... asi budu potřebovat svůj pokoj,“ šeptla a podívala se na mě s vidličkou těstovin v ruce.

Na chvíli jsem se zamyslela nad tím, jak používám její pokojna sušení prádla, na cvičení nebo na protažení po běhání. My dvě jsmespolu vždycky vycházely, přestože jsme každá úplně jiná. Ona pracuje pro mezinárodní charitativní organizaci a  má hrozně ráda lidi i  zvířata. Prostě úplná milosrdná sestra – dává peníze bezdomovcům a útulkům pro zvířata a  nakupuje v  sekáčích, které podporují charitu. Věří, že se jí všechno tohle dobro jednou vrátí. Ale abych k  ní byla spravedlivá, nosí dost pěkný kousky. Je královnou sekáčů, důkladně prohrabává hlavně ty v  londýnských nóbl čtvrtích, jako jsou Notting Hill a Muswell Hill. Vždycky najde místo, kam bohaté dámičky odkládají téměř nenošené oblečení, které se jim okoukalo, a  přesně ví, kdy dovážejí nové zboží. Má nos na  vyhledávání značkových kousků a  nosívá luxusní značky jako Whistles nebo LKBennett, které vyčmuchala v  Oxfamu na Kings Road.

Ale to už zase odbíhám. Cordelia seděla na gauči se zbytkem mých těstovin a evidentně procházela nějakou osobní krizí.

„Odešla jsem od  něj,“ oznámila mi a  pak zesílila zvuk na  televizi, kde sledovala reprízu Coronation Street.

„Cože jsi udělala?“ zeptala jsem se a nakoukla do jejího pokoje.Přemýšlela jsem o tom, jak se asi teď cítí, a zároveň o tom, kam odteďbudeme dávat sušák s prádlem dvou lidí.

Roztřásla se jí brada a oči se jí znovu zalily slzami. Došla jsem k ní, sebrala jí vidličku z ruky, položila misku na zem a objala ji.

„Co se proboha stalo?“

„Začalo to asi před měsícem...“ spustila.

„Cože? Před měsícem? Proč jsi mi neřekla, že se něco děje?“ vyjekla jsem šokovaně. A když nad tím tak přemýšlím, byla jsem vlastněi trochu uražená. Kéž by se mi víc svěřovala. Proč mi nechtěla říct, že něco není v pořádku?

„Nechtěla jsem, abys o mě měla strach...“ hájila se Cord. „Ale ano, už je to měsíc. Akorát nějak přišla řeč na svatbu. Byli jsme na festivalu v Glastonbury, pamatuješ, jak sis šla dát nabít telefon do prostoru pro novináře a domluvili jsme se, že se sejdeme v osm večer v Park Stage? My jsme se šli s Adamem zatím projít, courali se po areálua u kamenného kruhu jsme si sedli a  začali se bavit o  budoucnosti. Vzal mě kolem ramen a řekl mi, že si nedovede představit, že by strávil zbytek života s někým jiným. A já to pochopila tak, že mluví o svatbě. A jak jsme se pak sešli s  tebou, něco jsme vypili a  on pak zmizel a  až do  rána jsme ho neviděly?“

„To si pamatuju.“

Samozřejmě že jsem si to pamatovala. Abych řekla pravdu, bylo to celý dost napjatý. Adam už jednou ženatý byl, ale to mu bylo kolem dvaceti a o pár let později se rozvedli. Teď mu bylo kolem pětatřiceti a byl tak trochu přerostlé dítě – ve spoustě věcí dospěl, ale jako by pořád hledal někoho, kdo mu bude dělat mámu. A v Cord ji našel. Hodná,milující Cord, která se chtěla usadit a mít malá havishamátka. Celou dobu mi vrtalo hlavou, jestli si toho večera v Glastonbury šel naposledy užít, aby zjistil, jestli je jinde tráva zelenější než tam, kde žili s Cord.

Typický chlap. (Nejsem posměvačná feministka zarytě táhnoucí proti mužům, ale když říkám věci jako „tohle chlapi dělávají“, chci tím vlastně říct „tohle dělávají chlapi, které jsem ve svém životě potkala já“, takže co jiného mi zbývá než si myslet, že „takhle se prostě chlapi chovají“.)

Byl to Adam, kdo navrhl, že by z toho mohlo být něco víc. Něco víc než společné bydlení. A ten samý Adam pak přijde s tím, že „najednou je toho všeho moc“?!

Nemohla jsem uvěřit, že zpanikařil kvůli své vlastní, mimoděkpronesené poznámce. Zřejmě mu došlo, že další svatba je to poslední, po čem touží.

„Celý měsíc jsem přemýšlela, jestli s ním mám zůstat, než si v tom u



       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz - online prodej | ABZ Knihy, a.s.
ABZ knihy, a.s.
 
 
 

Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2018 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist