načítání...
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: Hledači kostí - Robert J. Mrazek

Hledači kostí

Elektronická kniha: Hledači kostí
Autor:

Oceňovaný autor thrilleru Valhalla přivádí zpět archeoložku Lexy Vaughanovou a důstojníka vojenského letectva ve výslužbě Steva Macaulaye, kteří si musejí pospíšit, aby zachránili ... (celý popis)
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  218
+
-
7,3
bo za nákup

ukázka z knihy ukázka

Titul je dostupný ve formě:
elektronická forma tištěná forma

hodnoceni - 58.4%hodnoceni - 58.4%hodnoceni - 58.4%hodnoceni - 58.4%hodnoceni - 58.4% 60%   celkové hodnocení
2 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: » TALPRESS
Dostupné formáty
ke stažení:
EPUB, MOBI, PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku
Médium: e-book
Počet stran: 325
Rozměr: 21 cm
Úprava: tran
Vydání: První vydání
Spolupracovali: z anglického originálu The bone hunters ... přeložil Ondřej Duha
Jazyk: česky
ADOBE DRM: bez
ISBN: 978-80-719-7618-9
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis / resumé

Druhý z řady mysteriózních thrillerů, v němž americký autor s českými kořeny přivádí zpět archeoložku Lexy Vaughanovou a důstojníka vojenského letectva ve výslužbě Steva Macaulaye, aby zachránili nedocenitelný objev před definitivním zmizením... Jeden z nejvýznamnějších archeologických objevů všech dob, Pekingský muž, 780 000 let staré ostatky jednoho z prvních předchůdců současného člověka, zmizel během druhé světové války z nákladní lodi plující do Ameriky. Teď čínská vláda bojuje s novým kultem - náboženstvím postaveným na víře, že Pekingský muž je bůh. A vyšle bezohledné agenty, aby nejcennější fosilii na světě našli a zničili. Ale americká vláda vysílá na lov svůj vlastní tým. Od bavorských hor přes džungle Střední Ameriky až po rozlehlý Tichý oceán budou profesor Barnaby Finchem, jeho geniální studentka Lexy Vaughanová a pilot Steve Macaulay čelit nástrahám přírody a lidí, aby vyhráli závod s krutou tyranií...

Popis nakladatele

Oceňovaný autor thrilleru Valhalla přivádí zpět archeoložku Lexy Vaughanovou a důstojníka vojenského letectva ve výslužbě Steva Macaulaye, kteří si musejí pospíšit, aby zachránili nedocenitelný objev před definitivním zmizením...

Jeden z nejvýznamnějších archeologických objevů všech dob, Pekingský muž, 780 000 let staré ostatky jednoho z prvních předchůdců současného člověka, zmizel během druhé světové války z nákladní lodi plující do Ameriky. Teď čínská vláda bojuje s novým kultem - náboženstvím postaveným na víře, že Pekingský muž je bůh. A vyšle bezohledné agenty, aby nejcennější fosilii na světě našli a zničili. Ale americká vláda vysílá na lov svůj vlastní tým. Od bavorských hor přes džungle Střední Ameriky až po rozlehlý Tichý oceán budou profesor Barnaby Finchem, jeho geniální studentka Lexy Vaughanová a pilot Steve Macaulay čelit nástrahám přírody a lidí, aby vyhráli závod s krutou tyranií...

Zařazeno v kategoriích
Robert J. Mrazek - další tituly autora:
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

HLEDAČI

KOSTÍ

ROBERT J. MRAZEK

TALPRESS


Copyright © Robert Mrazek, 2015

Translation © Ondřej Duha, 2016

Published by arrangement with The Robbins Office, Inc. and Aitken,

Alexander & Associates, Ltd.

Všechna právavyhrazena.Žádnou částtétoknihynenídovolenopoužít

nebojakýmkolizpůsobemreprodukovatašířitbezsouhlasunakladatele.

ISBN 978-80-7197-636-3 (pdf)


Susannah, Jamesovi a Ilse Rose


POZNÁMKA AUTORA

V roce 1928 vykopalaarcheologickáexpedice,vedenárakous-

kým paleontologem Otto Zdanskym na nalezišti vČou-koutchienu,prehistorickémjeskynnímsystémupadesátkilometrů

od Pekingu, lidskou fosilii. Paleontologové později určili, že

tam ta fosilie ležela pohřbená asi 780 000 let.

Člověk pekingský,jakfosiliinazvali,bylobecněpovažován za první žijící exemplář druhu homo erectus, za prvníhočlověka,kterýumělstátvzpřímeněapoužívatjednoduchénástro- je. Byl a je považován za jeden z nejdůležitějších fosilníchobjevů v dějinách lidské evoluce.

Obavy o ochranu a zachování člověka pekingského začaly sílit po japonské invazi do Číny v roce 1937. Fosilie bylapřemístěnazmístanálezuvČou-kou-tchienudoLékařskéfakulty Peking Union, založené americkou Rockefellerovou nadací. V té době japonská armáda stále respektovala zahraničnízájmy v zemi.

Na konci roku 1941 byla vznesena žádost na amerického velvyslance Nelsona T. Johnsona, aby byl člověk pekingský do doby, než bude možné zajistit jeho bezpečnost na čínském území, převezen do Spojených států.

Po jistém zdržení byla žádost schválena. Několik dní před vstupem japonské armády do Pekingu byly fosilie člověkape>7


kingského uzavřeny do vzduchotěsného skleněného pouzdra

a pečlivě zabaleny do dvou dřevěných beden.

8.prosince1941(čínskéhočasu)dorazilidolékařskéfakul- ty japonští státní úředníci a požadovali vydání fosilií člověka pekingského.Japoncipaknařídiličlenůmfakultníhopersoná- lu otevřít uzamčený sejf na katedře anatomie, ve kterém byly fosilie uloženy.

Člověk pekingský tam nebyl. Jeho ostatky jsou dodnesnezvěstné.

8


PROLOG

Pondělí 8. prosince 1941

Silnice do Čchin-chuan-taa

Čchichao, Čína

Byla to jedna ze dvou nejtemnějších nocí, které si desátník

Sean Patrick Morrissey pamatoval.

Tu druhou zažil během dlouhé zimy na Hornímmichiganském poloostrově poté, co jeho nevlastní otec dostal práci hlídače u dřevařské společnosti a rodina žila v chatrči o jedné místnosti nedaleko řeky Two Hearted River.Sean byl tenkrát hubenýdvanáctiletýkluk.TeMmubyloskoroosmnáct,bylvy- soký, urostlý, sloužil u čínského námořnictvaa jezdil na místě spolujezdce prvního náklaMáku v konvoji, který řídil seržant dělostřelectva James Donald „J. D.“ Bradshaw.

„Tohlebudedlouhánoc,mladej,“řeklJ.D.,sundalsifilcový vojenský klobouk se střechou promáčknutou na čtyřechmístech do tvarukříže a položil ho opatrněvedle sebe na sedadlo podobné lavici.

Sáhl pod sedadlo, vytáhl trojhrannou láhev skotské Haig and Haig a podal ji Seanovi. Mladík si dal pořádný doušek a cítil, jak si nápoj propaluje cestu dolů hrdlem jako oheň.

9


J. D. byl ze staré školy. Od roku 1928 měl za sebou už tři turnusy v Číně a mluvil plynně čínsky. V šestatřiceti mu vlasy ostříhané naježkaúplnězbělelyabyldoststarýnato,abymohl být Seanův otec.

V uplynulém roce hrál tu roli lépe než Seanův skutečný otec, nemluvě o těch dvou nevlastních, kteří přišli po něm. Seržantůvprostýobličejzbrázděnýaknévždyckyvypadal,jako by se usmíval, aspoň když byl v Seanově blízkosti.

J. D. Seanovi sloužil jako vzor a díky němu byl Sean pyšný na to, že je u čínského námořnictva,na jeho tradicev tomodlehlém místě a na to, jak si námořnictva na Dálném východě všichni váží – kromě Japonců.

Doma na Parris Islandu popisovali výcvikoví instruktoři Japonce jako mužíky s vystouplými zuby a brýlemi jako dna od lahví koly, které je možné vyřídit polévkovou lžící. J. D. řekl Seanovi, aby na to nespoléhal, ne po tom, jak zametali sčínskouarmádouvjednébitvězadruhou.TeMbylajaponská armáda v pohybu a zdálo se, že všichni ostatní jsou v pohybu také a snaží se před Japonci utéct. Nikdo nevěděl, kde udeří příště.

Sean se cítil lépe s pistolí Colt 1911A1 ráže .45 v pouzdru u pasu a samopalem Thompson M1928A1 ráže .45položenýmnaklíně.Nasedadlevedlesebeměltřirezervnízásobníky po dvaceti nábojích a vak s útočnými granáty.

Opár dní dřív rodinní příslušníci amerických armádních důstojníků, diplomatičtíúředníci, obchodníciakorespondenti nasedli na vlak do Šanghaje. V objektu velvyslanectví zbyly jen stráže a malá jednotka mariňáků.

Jednotce velel kapitán Theo Allen. Světle modrýma očimazabrýlemisdrátěnýmirámečkypřipomínalSeanovijehomírně vypadajícího učitele angličtiny, ale J. D. tvrdil, že kapitán Allen je jeden z nejtvrdších chlapů v námořnictvu a expert na boj holýma rukama.

Toho rána kapitán dostal telegram z velitelství čtvrtéhoregimentu na severu v Camp Holcombu, aby shromáždil malý

10


konvoj nákladních vozů a čekal na další rozkazy. Ze skoro

prázdnéhovozovéhoparkubylypřivezenydvanedávnoopravenénáklaMákyStudebacker.KapitánAllen měljetjakoprvní

ve svém služebním voze.

Všechna tři vozidla byla natřená stejnou matně zelenou barvou a na dveřích měla černou barvou přes šablonunastříkaná písmena USMC. Korby jedenapůltunových náklaMáků zakrývaly plachty přivázané ke kovovým vzpěrám.

Pozdě odpoledne obdržel kapitán Allen rozkazy a konvoj s posádkou devíti mariňáků opustil objekt velvyslanectví.Jeden muž jel skapitánem Allenem ve velitelském vozeazbývajících osm se rozdělilo mezi obě nákladní auta.

Seana jako pokaždé uchvátila šílená směsice zvuků a pachů naplňujících tostarodávnéměsto.Ulicebylyucpanélidmiazví- řaty a vzduch houstl zpěvem a hudbou pouličních muzikantů, vůní kořeněných jídel ze stánků a zápachem otevřených stok, hnijících ryb a zvířecího trusu. Z otevřených dveří obchodů a jídelen hulákala čínsky rádia.

Konvoj pomalu projížděl okružní trasou přes město,dokud kapitánovo velitelské auto neodbočilo doleva zpřelidněné hlavní tepny a neprojelo dvoukřídlou bránou ve vysoké kamenné zdi postavené okolo rozlehlého areálu. Na klenbě brány uviděl Sean vytesaný nápis „Lékařská fakulta Peking Union“.

Jakmile byli uvnitř, hluk z ulice zeslábl. Na cihlamidlážděnémnádvořístálpředhlavníbudovoupostaršíběloch.Obklo- poval ho tucet čínských kuliů. Bylo zjevné, že na ně čeká.

Ještě než auto kapitána Allena zastavilo, začal starý muž za pomoci dlouhé vycházkové hole kulhat k němu. Na sobě měl staromódní tvídový oblek sbílou košilía motýlkem.Nadlouhém nose v koňském obličeji mu seděly brýle.

KdyžkapitánAllenvystoupilzestudebackeru,začalnaněho starýmužmluvitanglickyzpěvnýmhlasem,jakobybylzvyklý mluvit víc čínsky než anglicky.

„Jsme připravení,“ řekl. „Musíte si pospíšit.“

11


Sean uslyšel zadunění, které znělo jako vzdálený hrom.

„Japonské dělostřelectvo s velkým dostřelem,“ řekl J. D., zatímco ten zvuk přešel v nepřetržitý rachot.

V tu chvíli Sean uviděl na cihlovém nádvoří za první řadou kuliůležetdvěvelké dřevěné bedny.Každábyla velkáasijako objemná lednice. Jedna byla natřená jasnou čínskou červení, druhá byla z holého týku.

Kapitán Allen čínsky nařídil kuliům naložit každou bednu na jeden náklaMák. Na té červeně natřené, která skončila na Seanově voze, byly namalované černé čínské symboly.

Kapitán Allen kolem sebe shromáždil svou jednotku.

„Nepovím vám, co v těch bednách je, protože to nevím,“ řekl.„AUužjetocokoliv,jetodůležitéamámerozkazdopravit je do Čchin-chuan-taa, námořního přístavu vedle CampHolcombu. Až tam dorazíme, bude tam na ně čekat parníkPresident Harrison. Je to poslední americká zaoceánská loM, která je ještě v Číně.“

Sean pocítil nával vzrušení. V sedmnácti ještě nikdynepoznal skutečný strach.

„Je to asi sto šedesát kilometrů daleko,“ dodal kapitán. „Pojedeme celou noc a uděláme jenom jednu zastávku nadolnění paliva. Na korbách náklaMáků jsou přivázanékanystry s benzinem. Měli byste vědět, že japonské jednotky už na několika místech překročily naši trasu, takže buMte stále ve střehu.“

Když je propustil, přelepil J. D. reflektory všech tří vozů, aby snížil jejich viditelnost. Kapitán Allen zkontroloval dva mariňákynakorběkaždéhonákladníhoautaaujistilse,žejsou vyzbrojení automatickými puškami .30-06 Browning a mají dost náhradních zásobníků po dvaceti nábojích.

Kdyžnastartovalimotoryapřipravilisevyrazit,zavolalsta- rýmuž vtvídunakapitánaAllenazokrajenádvoří.Potvářích mu stékaly slzy.

„Střežte je za cenu vlastního života,“ křikl svým zpěvným hlasem.

12


„Tosemulehkořekne,“utrousilJ.D.avyplivlzotevřeného okénka šUávu z tabáku, když projížděli branou a vraceli se na hlavní cestu.

„Co myslíš, že v těch bednách je?“ zeptal se Sean.

„Nazlatonejsoudosttěžké,“řeklJ.D.,zatímcosesoustředil na udržovánípětimetrové vzdálenostimezivozidly,jakpřiká- zal kapitán Allen, „ale důležitá je ta červená bedna.“

„Jak to víš?“ otázal se Sean.

„Ty čínskýpísmena,“řeklJ.D.aSeansivzpomněl,žeseržant ten jazyk ovládá.

Šeřící se obloha na západě měla stále načervenalý nádech, kdyžprojížděliposledníbranounakrajiPekinguapokračovali pohlavnísilnicinavýchod.Rachotdělostřelecképalbypoma- lu utichal, jak nechávali město za sebou.

Silnice měla zpočátku tenký makadamový povrch a dva pruhyvobousměrech.Potřicetikilometrechsevozovkazúži- la na dva pruhy a makadam přešel v udusaný štěrk s vyjetými kolejemi. Konvoj byl nucen zpomalit na padesát kilometrů v hodině.

Cestoumíjelitisícečínskýchuprchlíkůvzdalujících se vmrazivé temnotě od Pekingu. Několik šUastlivců jelo ve starých náklaMácích a autech poháněných dřevoplynem. Sean viděl dokonce i rikšu s kulim, pachtícím se ve svém prošívanémhábitu a táhnoucím za sebou čtyřčlennou rodinu.

Většina uprchlíků šla pěšky, vlekla se prostředkem silnice a nedbala na troubící klaksony. Nemálo jich leželo nakrajnicích a jejich mrtvá těla byla svlečená do naha.

Ze severu začal vát mrazivý sibiřský vítr a nad povrchem cesty se vytvořila vířící masa šedého prachu. Škvírami voknech pronikala dovnitř miniaturní tornáda, až jim mezi zuby skřípal písek. J. D. znovu podal Seanovi láhev Haigh and Haigh.

Jak postupovali na východ, začínaly zástupy uprchlíkůřídnout. V jednom místě uviděli u krajnice stát rolls royce, zpod jehož kapoty se valil černý kouř. Vedle auta stála pohledná

13


štíhlá mladá žena v modrých hedvábných šatech a divocemávala na konvoj, aby zastavil, tvář zkroucenou strachem.

„Možná bychom měli zastavit,“ řekl Sean.

„A co takhle zastavit každýmu?“ opáčil J. D.

SeanvytáhlpeněženkusohmatanoufotografiíMartie.Stála na zadním dvoře otcova domu v Pontiaku a hleděla na něho s nesmělým úsměvem. Martie mu v listopadu napsala, jak je pyšná, že ho povýšili na desátníka. Její otec byl předák vtovárně Chevroletu a myslel si, že pro ni Sean není dost dobrý. Až se Sean vrátí s novými frčkami, určitě změní názor.

Když byli za polovinou cesty do Camp Holcombu, spustil se silný liják, který změnil udusanou hliněnou cestu v bažinu s hlubokými kolejemi. Přes čůrky vody na okně uviděl Sean v dálce několik světel. Ukázalo se, že je to opuštěnáželezniční stanice na trati z Pekingu do Mukdenu.

Jeli už více než pět hodin, když velitelské auto zpomalilo a zajelo na krajnici. Byla skoro půlnoc. Z místa spolujezdce vystoupil kapitán Allen a kráčel v dešti zpátky k nim.

Sean stáhl okénko.

„Doplňte si čutory, než natankujeme,“ řekl. „A zhasněte světla.“

J.D.seušklíbl,kdyžšelkapitánkolem,znovuserychlenapil whiskyapodal láhev Seanovi.Seanslyšel,jakdva mariňácina korbě za nimi odvazují kanystry, aby doplnili nádrž.

Po obou stranách cesty se ve tmě rozkládala opuštěnávesnice. Volná prostranství mezi chatrčemi s hliněnými zdmizalňovaly ohrady pro zvířata. V domech se nesvítilo. Ohrady byly prázdné.

J. D. otevřel velký papírový sáček a vybral hrst čínských rozinek. Nasypal si je do úst a začal žvýkat. Z koutků úst mu na bradu stékala šUáva.

„Nejdřív se běž vyčůrat,“ řekl a rozhlédl se po budovách, „a pak zkontroluj pneumatiky.“

Seannechalvaksgranátynasedadle,vzalsamopalasestou- pil z kabiny na bahnitou cestu. Když obešel náklaMák, aby se

14


ujistil,žetlakvpneumatikáchdrží,zastavilseupředníhoblat-

níku, aby si ulevil. Zatímco jeden z mariňáků vzadu lilbenzin do nádrže, druhý mířil browningem na nejbližší řaduchatrčí.

DalšímariňákprošelmezináklaMáky a dolil mužům čutory z dvacetilitrového kanystru. Sean sledoval, jak z krempy jeho klobouku kapou kapky deště.

Někde se rozštěkal pes.

Sean natáhl samopal a připravil se ke střelbě. Několikokamžiků nato se z jedné temné chatrče vynořila přízračnámužská postava. Muž se trochu kymácel, když kráčel kvelitelskému autu. Seana na okamžik napadlo, jestli není opilý. Viděl, že muž nese něco v ruce. Zdálo se, že se z toho kouří.

„Japonská mina,“ křikl J. D. „Sundej ho.“

Sean si opřel pažbu samopalu o rameno, stiskl spoušU avyálil krátkou dávku. Kulky zasáhly muže do hrudi a odhodily ho dozadu. Dvě vteřiny nato ho obklopila obrovská exploze a ozářila noc.

Sean cítil, jak mu úlomky štěrku buší do obličeje jako silný déšU a vzduch čpěl korditem. Dveře velicího vozu na straně řidiče se otevřely, vyskočil z nich mariňák a kryl se za nimi.

„Přicházejí,“ křikl a vypálil ke dveřím jedné chatrče zpětačtyřicítky.

Na střeše jedné z budov spustil palbu lehký kulometNambu. Deštěm se míhaly stopovky a bušily do velitelského auta a čelního skla jejich náklaMáku.

Tak takové to je, pomyslel si Sean Morrissey. Tohle bylo doopravdy. Ne to, co si představoval nad komiksy nebo při sledování válečných filmů. Bylo to skutečné.

Uslyšel, jak mariňáci na korbě jejich náklaMáku opětujípalbuautomatickýmipuškami,cožnepřátelskýkulometnachvil- kuumlčelo,zatímcoseztemnýchbudovvynořilydalšípostavy a začaly postupovat ke konvoji.

Řidič kapitánova velitelského vozu serozběhl dozadu kSeanově náklaMáku a cestou se krčil a kličkoval. Nepravidelnou

15


linii japonských vojáků ozářily záblesky z hlavní a mariňák se

svalil tváří napřed. Už se nepohnul.

SeanseukrylzakapotounáklaMáku,namířilthompsonastiskl spoušU. Tentokrát vystřílel celý zásobník. Čtyřinepřátelštívojáci se zhroutili na zem.

Vyměnil zásobník a začal pálit v krátkých dávkách po třech nebo čtyřech nábojích, zatímco nepřátelská palba rozbilareflektor vedle jeho lokte a roztříštila čelní sklo kabiny.

Ze tmy mezidomy sevynořiladalšínezřetelnávlna vojáků. Postupovali společně, běželi s nohama daleko od sebe. Sean uviděl, jak jeden z nich zvedl ruku a hlasitě si něčím udeřil o helmu.

Sean si vzpomněl, že se japonskými granáty musí uhodit o tvrdý povrch. Vypálilna vojákadřív,nežstačilgranáthodit. Výbuch zabil jeho a dva další. Jeden postupoval dál.

„Banzaj... banzaj,“ zařval.

Byl to nejvyšší Japonec, jakého Sean kdy viděl, přes metr osmdesát, a mával mečem, když doběhl na necelé dva metry k náklaMáku.Seanvypálil delšídávku amuž sezarazilaněkolik okamžiků groteskně tančil, zatímco mu kulky provrtávaly hruM. Pak upadl.

Sean teM uslyšel browning pálící z vozovky za konvojem. Japoncisejezjevněsnažiliobklíčitaútočilizoboustranpodél cesty,

Z kabiny náklaMáku uslyšel hlasité sténání. Musel to být J. D. Když Sean skočil do otevřených dveří spolujezdce, ucítil ostrébodnutívpravépaži.Podívalsenarukávauviděl,žemu masitou částí ramene prošla kulka.

J.D.stálesedělzpřímanasedadleřidičezarozbitýmčelním sklem.Kulka z kulometu Nambu mu vystřelila pravéoko.Byl sotvapřivědomíakrevzdalšírányvbokuseslévaladokaluže na sedadle. Sean ho odtáhl mimo dosah kulek a položil ho na podlahu u spolujezdce. J. D. na něho krátce pohlédl zdravým okem.

„Vrátím se,“ řekl Sean.

16


Vylezl ven otevřenými dveřmi a našel si nové palebnépostavení v mělkém příkopu na kraji cesty. V ráně v paži muzačalo tepat, zatímco nasazoval další zásobník.

Velitelské auto teM hořeloaplamenyzjehonádržeosvětlovaly silnici před konvojem. Cesta zpátky k temným budovám byla posetá mrtvými Japonci. Aspoň prozatím tam nebylo vidět žádné další útočníky.

Palba na druhém konci konvoje neustávala. Koutkem oka Sean postřehl,jaksek němuztéstranyněkdoplazípodélpříkopu. Byl to kapitánAllen.Stehnomělstažené škrticímobvazem a z rány ve vlasech mu prýštila krev.

„Obklíčili nás,“ procedil mezi zuby.

Jeden japonský voják, který předtím ležel za velitelským autem,náhle vyskočilna nohy arozběhlsek nim.Hlavusklá- něl k zemi, jako by nechtěl vědět, co ho čeká. Sean ho smetl jedinou dávkou.

„DásestímhlenáklaMákemodjet?“zeptalsekapitánAllen.

„Ano, pane,“ odpověděl Sean.

„DopravtetubednudoČchin-chuan-taa,“řekl.„Naparník President Harrison.“

„Ano, pane,“ řekl Sean.

Kapitán Allen si od něho vzal samopal a namířil ho nanejbližší budovy.

„JeMte,“ řekl.

Když se Sean zvedl z příkopu, kulky z kulometu Nambu bušily do hlíny před ním. Okamžik nato skočil otevřenými dveřmi spolujezdce do kabiny a posadil se za volant, zatímco ho kapitán Allen kryl palbou na pozici kulometu na střeše.

Sean zařadil jedničku, pustil spojku a vůz vyrazil dopředu. Jak nabíral rychlost, zasypávaly kulky z kulometu bok amotorový prostor auta. NáklaMák jel dál.

Urazili několik kilometrů, když Sean zpomalil a zastavil. Bylivotevřenékrajině.Jemnězvedlseržantazpátkynasedad- loaprohlédlmurány.Pravéokobylopryč,alekulkajenškráb- la lebku. Krvácení z hrudi zpomalilo na čůrek. Sean vyndal

17


zlékárničkyampulismorfiemaJ.D.senaněhozašklebilpřes

bolest.

„Nechci to,“ řekl.

„Potřebuju tě dostat k felčarovi,“ řekl Sean.

J. D. zavřel levé oko.

„JeM do přístavu,“ řekl. „Nemůžeme být víc než pár hodin od něj.“

Pokud nejsou na silnici před námi Japončíci, pomyslel si Sean. Zvedl poloprázdnou láhev Haig and Haig a naklonil ji seržantovi k ústům. J. D. si několikrát zhluboka lokl a Sean mu nalil trochu whisky na ránu.

„Jedeme,“ zasténal J. D.

Sean jel nocí a v duchu si opakoval stále tutéž modlitbu. Zachraň ho, bože. Zachraň ho, bože. Zachraň ho, bože. J. D. dýchal čím dál přerývaněji. Pokaždé když zapadli dohlubokých kolejí na cestě,kabina se prudce otřáslaa J.D. křečovitě sevřel ruku na Seanově raněné paži.

Byly tři ráno, když Sean v dálce uviděl světlaČchin-chuan-taa. Město vždy kypící životem bylo skoro prázdné. Když projížděliulicemi,panovalokolemneskutečnéticho.Seanne- zastavil, dokud nedorazil k dokům, kde dříve kotvily velké zaoceánské lodě.

Když jel po betonové přístavní hrázi vedoucí k molůmtáhnoucímsedomoře,nabylJ.D.vědomí.Seanmuukázalmalou jednotku čínských vojáků, kteří obkládali zdi dvou velkých skladišU balíky bavlny.

„Chystajísezapálitpřístav,“řeklJ.D.„Japončícimusejíbýt blízko.“

Sean projel po celé délce posledního mola. Všechna lodní úvazištěbylaprázdná,dokudnedojelnakonec.Zšerasenáhle vynořila loM. Sean uviděl čínské kulie valící sudy s naftou po lávce na přední palubu. Vysoko nad nimi na můstku nějaký důstojník křičel dolů na muže a mával pažemi v kruzích.

„Chystají se vyplout,“ řekl J. D. „Nevidím jméno té lodi.“

Sean vystoupil z náklaMáku a doběhl ke kraji lávky.

18


„Jetohle President Harrison?“křiklnadůstojníkanamůstku.

„Prý ho potopili Japončíci,“ řekl se silným evropskýmpřízvukem. „Tohle je Prins Willem.

Prins Willem byl zjevně stará příbřežní loM. Páchlaunikajícím palivem a kdysi bílým nátěrem nástavby prosvítaly rezaté skvrny. Sean toho o lodích moc nevěděl, ale tahle vypadala, že ani nevypluje z přístavu.

„My odjet hned... Japonci každou chvíli tady,“ zavolaldůstojník.

Jeho posádka začala vytahovat kotvicí lana.

„V tomhle náklaMáku je něco opravdu důležitýho,“ křikl Sean, zatímco se loM začala pomalu vzdalovat od mola.„Můžete to vzít s sebou?“

„Co to je?“ zeptal se důstojník.

„Nevím, ale nemá to padnout Japoncům do rukou,“odpověděl Sean.

Důstojník na něho několik vteřin hleděl. Pak mávl napůltucet kuliů, kteří postávali na molu. Když zavolal něcočínsky, doběhli k náklaMáku,spustilizadnípostraniciavylezlina korbu.

Sean sledoval, jak nesou červenou bednu přes molo k lávce a nahoru na palubu lodi. Všiml si, že je prostřílená, a napadlo ho, jestli není její obsah zničený.

„Jedete taky?“ zeptal se důstojník.

SeandoběhlzpátkykekabiněnáklaMáku aotevřel dveře na straně spolujezdce. J. D. tam seděl zpříma jako předtím. Sean na okamžik zapochyboval, jestli vůbec žije.

Náhle k nim z přístavu dolehly výstřely. V jasném světle hořících skladů se po hrázi rychle blížila japonskámotorizovanájednotka.Sledoval,jakzahnulana molo azrychlujesměremknim.Zasebouslyšel,jaknámořníciodhazujílana.Lávka bylastálepřipevněnákmolu,aleloMseužpomaluvzdalovala.

„Musímejít,J.D.,“řeklanatáhlse,abyhozvedlzesedadla. „Japončíci jsou tady.“

„Já nejdu,“ řekl J. D.

19


Seanpohlédldolůauvidělnajehoklíněhromaduútočných granátů. J. D. je všechny vyndal z plátěného vaku. Sean se ohlédl na odplouvající loM. Kovová lávka se táhla za ní a její konec se už sotva dotýkal mola.

„Běž!“ křikl J. D.

Sean se rozběhl k lávce, kterou užod moladělilo půlmetru černévody.Skočilapodařilosemupřistátnaspodnímschůd- ku. Zatímco stoupal k palubě, ohlédl se a uviděl prvníjaponské pancéřované auto zastavit vedle náklaMáku, v němž seděl J. D.

Zanímpřijellehkýtank.KrytýzanáklaMákemotočilvěžič- ku k odplouvající lodi a spustil palbu. První náboj z děla ráže 37 mm zasáhl příM a prorazil v plátech metr dvacet širokou díru.

Prsty J. D. Bradshawa pracovaly v povědomém rytmu azačalyvytahovatpojistkyzgranátůnajehoklíně.Kdyždokončil úkol, dvířka na straně spolujezdce se rozlétla a podsaditýjaonský důstojník se zlatými zuby na něho namířil pistoli.

„Vítejvpekle,“procedilBradshawmezizubytěsněpředtím, než konec mola vymazala ze světa mohutná detonace.

20


JEDNA

5. května

Bellamy Annex

Nábřeží Long Wharf

Boston, Massachusetts

Nakonec to dopadlo dobře, pomyslel si doktor BarnabyFinchem.

Astrud pocházela z Norska, ale poté, co přišla do Bostonu jakodoktorandkanavýměnnýstudijnípobyt,stalaseoddanou občankou národa Red Sox. Ráda se kochalapředstavou, že se jednou posadí do přední řady vedle Peskyho mety v pravém poli. Barnabymu se podařilo získat lístky od kolegy zHarvardu, který mu vděčil za definitivu.

Barnaby pak přetrpěl čtyři směny zápasu, zatímco se jeho skorodvoumetrovétělokroutilonaplastovésedačcenavržené pro Toma Palečka. Jejich sedadla byla obrácená k Zelenému monstru, vysoké zelené zdi za levým polem, a Barnaby viděl na pálkaře, jen když se opřel o zábradlí před sebou a natáhl krk kolem člověka o jedno místo blíž k domácí metě.

Všichni ostatní u Peskyho mety se samozřejmě takénakláněli dopředu a natahovali krky. Při druhé směně ho jeden

21


podnapilý fanoušek v řadě za ním začal obtěžovat kvůli jeho

mohutné hřívě sněhově bílých vlasů.

„Hej, Medúzo, blokuješ mi celý vnější pole,“ zavolal fanda a vyvolal tím záchvat smíchu u pitomců okolo něho. Barnaby se obrátil. Ten muž měl hlavu holou jako kulečníková koule.

„Závist není omluva pro blbost,“ odsekl.

Vulgarita mužových poznámek rázem značně zesílila.

To všechno milosrdně skončilo, když nadhazovač Red Sox hodilvysokoletícímíč,kterýmířilkPeskyhometěapřímona Barnabyho. Obézní žena na sedadle za ním ho srazila nazábradlí v dychtivé snaze míč chytit. Po přísném varování před zákazem vstupu na stadion ho ochranka Red Sox i s Astrud odvedlaknejbližšímuvýchodu.NaštěstíhoAstrudztohofias- ka nevinila.

VtaxíkujedoucímzpátkydoCambridgemuzačalavěnovat čím dálvětšípozornost a nejprve ho hladila po bolavémkoleni, než se její prsty pomalu pohnuly nahoru po stehně. Když uvízli v dopravní zácpě nedaleko mostu Longfellow Bridge, Barnaby se impulzivně rozhodl vzít ji do svého tajnéhodouěte na nábřeží Long Wharf, které bylo jen pár bloků daleko.

PředblížícísesedmdesátkoupřimělyBarnabyhodvainfarkty, aby radikálně krotil své libido. TeM se chlubil novoupevnouzásadounikdynesvádětsvéstudentky.Pouzekdyžněkterá z nich sváděla jeho a byla neodolatelně žádoucí, dovolil jí Barnaby, aby zdolala jeho obranné valy.

Astrud splňovala jeho požadavky.

Seznámil se s ní na akademické soutěži pro norské vědce zorganizované jedním z jeho kolegů na katedře archeologie. Barnaby teM učil jen jeden kurz, sérii přednášek Původcivilizace, a dostat se do jeho kurzu bylo těžší než získat sedadla u Peskyho mety.

Akademické soutěže se zúčastnilo devět doktorandů. JakohvězdaarcheologickéfakultybylBarnabyvybránjakopředseda poroty. Jeho vědecké úspěchy byly legendární.

Poté co dosáhl nejvyšších poct v Cambridgi, trvalo tomuto

22


původem Angličanovi čtyřicet let, než se stal přednímsvětovým odborníkem na norskou kulturu a jazyk. Otento titul

usilovalovíckandidátů,aletibyliužmrtví,včetněmuže,jehož

byl nucen před rokem zabít.

Každý student v akademické soutěži byl pověřen úkolem vytvořit originální vyobrazeníživotave starodávném Norsku. Tři z nich představovala triumf vize a inspirace, byla úžasně promyšlená, hluboce procítěná a intuitivně ztvárněná arezonovala s Barnabyho pečlivě pěstovanou představivostí. Pět ze zbývajících projektů jejich geniality nedosahovalo. A pak tam byl Astrudin projekt.

NasvéprimitivníolejomalbězobrazilapohřebníscénuzNorska z pátého století. Mladá žena ležela na dřevěných márách ajejí bíle oděnétělo pokrývaly květy.Věděl, že z historického hlediska tam není žádná souvislost s životem v Norsku, ale ta tvář obklopená přilbicí z blonMatých vlasů bylanezapomenutelně krásná. Při pohledu na ni si uvědomil, že jde oautoportrét doktorandky stojící vedle něho, umělkyně samotné.

„Jak jste přišla na kontext téhle pohřební scény?“ zeptal se jí bezmyšlenkovitě. „Nemáme žádné důkazy o tom, jakvypadaly norské pohřby v pátém století.“

„Představila jsem si ho, doktore Fincheme,“ odpověděla a vzhlédla k němu svýma nádherně modrýma očima.

Věděl, že při všem, co mu je svaté, nemůže pro její projekt hlasovat, ale když soutěž skončila, nedala najevo žádnézklamání, když k němu přišla na recepci.

„Pouhé setkání s vámi, doktore Fincheme, bylo největším vzrušením mého života,“ řekla.

Cítil, jak jeho obrana slábne.

Dvacet minut po odchodu ze zápasu Red Sox už odemykal velkéocelovédveřevedoucídojehodoupětenanádvoříLong Wharf. Rozsvítil stropní světla v jediné rozlehlé místnosti.

Měla zhruba patnáct na patnáct metrů a šest metrů vysoký strop podpíraný hrubě tesanými dubovými trámy. Okna svýhledem na přístav zakrývaly plechové okenice.

23


První část místnosti zabírala plně vybavená laboratoř sveškerým vybavenímpotřebnýmproarcheologaipatologa,včet- ně počítačové laboratoře, tiskáren, fotoaparátů, nahrávacích zařízení a plochých monitorů.

Astrud skoro přemohly emoce v druhéčástimístnosti.Byla to Barnabyho norská knihovna s dokumenty, deníky, starými pergamenovými rukopisy a runovými deskami,znichžněkteré byly až dvanáct století staré. Na zdi uviděla malou ukázku z jeho bohaté sbírky vikinských mečů, nářadí, štítů a nožů.

Posledníčástbylaobytnáaobsahovalaivelkoukuchyni.Na železném věšákuvisely měděnéhrnceapánvenadmoderními spotřebiči a žulovou kuchyňskou deskou.

„Rád vařím,“ řekl.

Její pohled zabloudil od kuchyně k nedalekému patru na spaní, které bylo postavené z hrubých trámů a pokrytézvířecími kůžemi a ovčími houněmi.

„Vikinské lůžko z desátého století,“ poznamenala Astrud bystře.„Vždyckyjsempřemýšlela,jestlimělipohodlí,kdyžtam spali nazí... jak byste to prozkoumal, doktore Fincheme?“

Vylezli nahoruspolečně.Barnaby seuž dávnonestaraloto, jestli s ním jeho studentky spí kvůli jeho inteligenci, slávě, dobrým známkám nebo schopnosti podporovat je v jejichkariéře. V devětašedesáti stále miloval dotýkat se krásnéhoženskéhotělabeztoho,žebymuselplatitalimenty.Tuhle cestu si už prošel víc než jednou.

Jediná překážka v očekávané rozkoši byla ukrytá v horní částijehohrudi.Byltoimplantovanýkardioverter–defibrilátor neboliICD,který,jakhojehodoktořiujistili,dokáženapravit nebezpečné arytmie po jeho posledním infarktu.

To ale neznali Astrud.

Když skončili, převalil se unaveně na záda a protáhl si své dvoumetrovétělo.Bylotodobré,mocdobré.Užupadaldohlu- bokéhospánku,kdyžmuzačalzvonitmobil,kterýnechalležet na kuchyňské lince.

Byltonovýtelefonaonsijakovyzváněnínastavilkřikhejna

24


racků, nejméně protivný tón na seznamu. Neobtěžoval senastavit limit na zapnutí hlasové schránky, takže skřehotánípokračovalo dál a dál. Po dvou minutách pronikavých skřeků

měl pocit, že ho ti racci chtějí uklovat.

Číslo neznal nikdo kromě Astrud a ta ležela uspokojená vedle něho na vikinském lůžku.Ale co když ho prozradilaněkomu jinému? To byla nejpravděpodobnější možnost.Usoudil, že to, co v taxíku vypadalo jako dobré rozhodnutí, byla nejspíš zásadní chyba. Pokud byla tak indiskrétní, musel se jí jemně, ale nekompromisně, zbavit.

Kdyžraccikonečněutichli,uvědomilsi,žemáhroznýhlad. Vyhnul se hot-dogu zvanému „Zelené monstrum“ ve stánku nastadionuapomilovánímuvyhládlo.Hlavoumudefilovala jídla, která už dříve uvařil, a teM ležela zmražená v jeho velké vikinské lednici.

Jedním z nich byla klasická norská zvěřina dušená na víně, šUavnatékouskyjeleníhomasaadováženéhodivočákapomalu uvařené se švédskými lanýži, mrkví a cibulí. Recept našel na jednom runovém pergamenu z devátého století. Zamířil dolů do kuchyně, vyndal dvě porce a dal je rozmrazit.

Když začalo obytný prostor zaplňovat lahodné aroma,sestoupilaAstrudzpatranaspaní,oblečenávjehojasněčervené flanelové košili. Končila jí slušivě v půli stehen a podtrhovala její přirozeně slámové vlasy. Rozhodl se, že se jízatím nebude vyptávat, komu dala jeho telefonní číslo.

Když jí nalil sklenici vína Castello Banfi Centine ročník 2010, vyndal z trouby bochník rozpečeného chleba a posadili se,abysivychutnalihostinu.Dopíjelidruhouláhevvína,když Barnabydostalušlechtilýnápad,žebynebylošpatné,kdybysi našla vhodného muže,který by nebyl staršínežjejí otec.Oka- mžik nato se ho už držela jako magnetická mina a tiskla svá sladká ústa na jeho.

Po další akci na spacím patře věděl, jak se cítí saňový pes blížící se k cílové pásce závodu Iditarod. Konečně znovuusínal, když znovu začali skřehotat ti masožraví mořští racci.

25


„Tytonevezmeš?“zeptalasesozvěnousvéhorodnéhonorského přízvuku.

„Kromě tebe to číslo nikdo neznal, Astrud,“ řekl nepříliš přátelským barytonem.

„Ale já ho nedala živé duši,“ řekla a oči se jí zalily slzami.

Zvoněníopětutichloaončekalvnastalémtichu.Místoto- ho začal někdo klepat na ocelové dveře. Rány se velkoumístností rozléhaly.

„Pro Thora živého,“ zavrčel Barnaby.

S úmyslem slovně zbičovat toho, kdo stojí na chodbě, slezl zvyvýšenéholůžkaadošelnahýkedveřím.Přiložilnoskesklu kukátka, podíval se ven do temné chodby a zamračil se.

26


DVĚ

5. květen

Long Wharf

Boston, Massachusetts

Na chodbě s cihlovými zdmi stál muž s tělem zchátraléhozáasníka sumo a potil se, jako by uběhl maraton. Obličej měl

celý mokrý stejně jako límec modré košile od obleku.

Naposledy ho Barnaby viděl v nemocničním pokoji vRocklandu v Maine. Bylo to den poté, co jeho bývalá studentka objevila hrobku Leifa Erikssona na ostrově u pobřeží Maine. A bylo to po takové spoustě vraždění a zmatku, že by toBarnabymustačilonazbytekživotadesetkrát.Tenkrátbyltenmužnachodbězástupcenárodníhobezpečnostníhoporadceprezidenta Spojených států.

„Vím, že tam jste, doktore Fincheme,“ zavolal IraDusenberry. „PusUte mě dál. Je to velice důležité.“

Časkněmuodtédobynebyllaskavý.Nabralaspoňpatnáct kilo ajehotupý obličejspytlovitýmitvářemi měl patinu kytu. Hnědý oblek se mu napínal na těle jako střívko obrovského párku.

Barnaby si náhle uvědomil, že číslo jeho nového mobilu

27


neprozradila Astrud. Napíchl se mu na něj nějaký poskok

z tajných služeb vševědoucího Velkého bratra zvanéhoWashington. Dokázali zjistit všechno o jakémkoliv Američanovi,

na kterého se soustředili. Naštvalo ho, že ho mají znovu na

radaru.

Barnaby odemkl dveře a prudce je otevřel. Ira Dusenberry si prohlédl celou galerii jeho nahoty a okamžitě odvrátil zrak.

„Nemusím se ptát, jak jste tohle místo našel,“ řekl Barnaby trpce. „S vaší neomezenou domácí špionážní sítí znáte teM všechna naše tajemství, aU jsme vinní, nebo nevinní.“

„Všechnane,“řeklDusenberry,„anebylotosnadné.Museli jsme použít mimořádné prostředky.“

Stál, ale nedokázal se přimět na Barnabyho podívat.

„Jetohleopravdunutné?“zeptalsenakonecaprošelkolem něho do místnosti. Barnaby zavřel dveře a znovu je zamkl.

„Jen pokud to irituje takbezectnounapodobeninustátního úředníka, jako jste vy,“ řekl Barnaby.

„Nejsem bezectný,“ řekl Dusenberry pobouřeně.

„No jistě... vloni jsme udělali největší archeologický objev odedne,kdyseHowardCarterprobouraldoTutanchamono- vy hrobky v Údolí králů,“ řekl Barnaby. „Dokázali jsme, že se LeifErikssondostalnatyhlebřehypětsetletpředKolumbem, a vy jste se to rozhodl v zájmu národní bezpečnosti utajit.“

„Bylo to v zájmu národní bezpečnosti,“ řekl Dusenberry, který na něho stále odmítal pohlédnout.

Barnaby došel k zdobně vyřezávané dubovévěšákové stěně vedle ocelových vstupních dveří, popadl marockou jelebu, kterou si přivezl ze své saharské expedice, a omotal ji kolem sebe.

„Národní bezpečnosti,jakjidefinují italsko-americkéhlasy v posledních volbách,“ řekl Barnaby.

Dusenberry neodpověděl.

„TeM,kdyžprezidentvyhrálvolbypodruhé,nemělobyvám vadit, když ten objev oznámíme.“

„Třebabysetodalozařídit,“řeklDusenberrysodměřeným

28


úsměvem, „pokud tím poskytnete pomoc v mnohemdůležitější věci.“

Rozhlédl se po rozlehlé místnosti.

„Jsme sami?“ zeptal se.

„To byste měl vědět,“ odpověděl Barnaby a šel zpátky do obytné části.

Astrud se vynořila ze spacího patra a sešla dolů. Na sobě měla propínací mikinu Red Sox, kraUasy a tenisky a vypadala ještě mladší než na svých jednatřicet.

„Myslím, že jsem vás viděla v televizi,“ řeklaDusenberrymu.

Jeho oči prozradily záblesk uspokojení nad tím, že poznala jeho důležitou roli v Bílém domě.

„Jste jeden z účastníků v té reality show s tlusUochy, že?“ řekla s úsměvem. „Té o tom, kolik váhy můžete shodit bez toho, abyste se zabili?“

Dusenberry nevěděl, jestli to myslela vážně.

„Jestli teM hned odejdete, mladá dámo, nebudete nejspíšoznačenazahrozbunárodníbezpečnostiSpojenýchstátůamerických.“

„Stejně už jsem na odchodu,“ řekla.

Obrátila se a pohlédla na Barnabyho.

„Uvidíme se,“ řekla, vzala si kabelku a zavřela za sebou ocelové dveře.

„Kromě svých dalších hříchů,“ řekl Barnaby, „jste možná rozbil jeden z velkých milostných vztahů tohoto století.“

„Potřebuju vaši pomoc,“ řekl Dusenberry. „Prezidentpotřebuje vaši pomoc.“

„Nedělám psychoterapeuta,“ odsekl Barnaby.

Dusenberry tu jízlivou poznámku ignoroval a řekl:„Podívejte, tohle je mi líto. Měl jsem v plánu sejít se s vámi veFenway Parku, ale vyhodili vás ze stadionu dřív, než jsem se tam dostal.“

Barnabysiužvšimlhnědýchskvrnodhořčicenajehokošili a kravatě.

29


„Kolik zelených monster jste snědl?“ zeptal se.

Dusenberryho výraz potvrdil správnost jeho odhadu. Ve skutečnosti zkonzumoval tři dlouhé klobásy s kyselým zelím a hořčicí a zalil je ledovým pivem. Sám sebe stále ujišUoval, že žravost je jeho jediný hřích.

„Můžemeseposadit?“zeptalseaodvrátilseodBarnabyho, abysicestouknejbližšímukřesluvBarnabyhoknihovněvedle otevřené kuchyně povolil pásek na kalhotách.

Barnaby usedl na kožený gauč proti němu.

„Slyšeljsteněkdyočlověkupekingském?“zeptalseDusenberry.

„Býval to nejcennější člověk na zemi,“ řekl Barnaby.

„Býval?“ opáčil Dusenberry.

„Zmizel.“

„Přesně tak. Takže jste už o něm slyšel.“

„Každý archeolog o něm slyšel,“ řekl Barnaby. „Jehozmizení bylo nejspíš největší katastrofou v dějinách zkoumánífosilních důkazů lidské evoluce.“

„Musímeto...honajít,“řeklDusenberry.„Jetovnejvyšším zájmu národní bezpečnosti.“

„To je u vás všechno,“ řekl Barnaby.

„Nenítojenomfosilienevyčíslitelnéhodnoty,“řeklDusen- berry. „Slyšel jste už o Fa-lun-kungu?“

„Je pár věcí na tomhle světě, o kterých jsem ještě neslyšel, ale tohle mezi ně nepatří.“

„Fa-lun-kung je současná čínská morální filozofievycházející z tradice čchi-kung. Je založená na pravdě, soucitu atoleranci.“

„TibeUané ji zkusili a podívejte se, kam je přivedla,“ řekl Barnaby. „Hodně štěstí v Číně.“

„Fa-lun-kungvlastnězaložilvroce1992čínskýtrumpetista jménem Li Chung-č’ahnutí zazářilo jako kometa.JehonásledovnícihopovažujízažijícíhoBuddhu.TeM bydlí vArizoně.“

„Trumpetista,“ zopakoval Barnaby.

„Ano, můžeme říct, že je to člověk prostého původu jako

30


třeba jeden tesař z Galileje,“ řekl Dusenberry. „Musí teMsamozřejmě žíttady,jinakby hnil včínskémvězení.Jejich vláda

se snaží hnutí potlačit. Na jeho rozdrcení už použili veškeré

prostředky.Mámezprávyotisícovkáchzvěrstevvčetněmuče-

ní, vražd, a dokonce i prodeje orgánů jeho následovníků.Miliony jich byly odvlečeny do převýchovných táborůpodobných těm, které založil Mao během velké čistky.“

„Jak do toho zapadá člověk pekingský?“

„Objevila se nová odnož tohoto hnutí a šíří se jako lesní požár. Je založená na víře, že člověk pekingský, první známý lidský tvor schopný stát zpříma a používat nástroje, byl ve skutečnostipůvodníčlověk,pomazanébožstvo,kterézaložilo lidskou rasu.“

„Samotný bůh,“ řekl Barnaby.

„Přesně,“ přitakal Dusenberry. „A stejně jako fa-lun-kung, zašlapává čínská vláda do země i tuhle sektu, kdekoliv vyraší její první výhonky.“

Dusenberry vytáhl z náprsní kapsy pomačkanou fotografii a podal ji Barnabymu. Okraje měla vlhké od potu.

„Seznamte se s čínským oligarchou Čou Šen Wuem,“ řekl Dusenberry.

Z fotografienaBarnabyhohledělapřívětiváčínskátvář,svou okrouhlostípřipomínajícíandělskou.Mužbylplešatýažnaofi- nu vlasů a měl husté obočí pod širokým čelem. Mužovy oči byly velké a chápavé a rty zkroucené do blaženého úsměvu.

„Čouavybraločínsképolitbyro,abysepokusilzastavitšíření téhle nové odnože. Má na svém kontě pozoruhodný seznam špinavostí, dokonce i na čínské poměry,“ řekl Dusenberry. „Když se zrovna nenabourává do přísně tajných vojenských programů nebo nekrade intelektuální vlastnictví americkým korporacím, jezdí po odlehlých koutech Číny v obrněném vlakuspalácovoustrážídvousetvycvičenýchnindžů.Mluvím o popravčích a mučitelích. Kdekoliv zjistí, že ta víra začíná vzkvétat, a bývá to hlavně na zemědělském venkově, jedou tam a její vyznavače zlikvidují.“

31


„To byli Japonci,“ řekl Barnaby.

„Kdo?“

„NindžovénebošinobibylivefeudálnímJaponsku,nevČíně.“

Dusenberry ho ignoroval.

„Čínská vláda teM pátrá po člověku pekingském. Ze všeho nejvíc se bojí toho, že kdyby ho někdo našel a představilčínským masám jako boha, náboženská konverze mezi nižšími ekonomickými třídami by byla nekontrolovatelná. Pokud by hnutí přijaly za své masy, zvlášU venkovští rolníci, k poražení čínské armády by stačilo, aby se jich vzbouřilo jen maléprocento. Přestože je jejich armáda obrovská, populace rolníků má drtivou přesilu.“

„A co si o tom myslí váš superchytrý tým poradců?“

„Domnívámese,žebybylodobréčlověkapekingskéhonajít a předat ho jeho následovníkům.“

„A zaměstnat tak vládní kliku v Číně, aby přestala usilovat o naše zničení.“

„Přesně,“zopakovalDusenberry.„MámeinformátoravČou- ově doprovodu. Jeho krutý syn Li velí polovojenské jednotce pověřené nalezením člověka pekingského.“

„Ten informátor by vám měl poskytnout všechno, copotřebujete vědět.“

„Před měsícem zmizelzdohledu.Pravděpodobnějemrtvý.“

„Takpročjá?“zeptalseBarnaby,zatímcosiDusenberrydál masíroval své nafouklé břicho.

„V průběhu let se objevilo množství informací o zmizení člověkapekingského,“řeklDusenberry.„Předtřemiletyjsme vytvořili washingtonskou meziagenturní pracovní skupinu, aby je prověřila, ale její členové se jako obvykle ani neumějídohodnout na tom, jak spolupracovat. Přešlapujeme na místě.“

„Mýmoboremjenorskáarcheologie.Nevědělbychani,kde začít.“

„Máte rozsáhlé kontakty a dobré známé mezi přednímiarcheology z každého oboru. Také jste prokázal své schopnosti rozluštit pradávnou záhadu v té nešUastné valhallské sáze.“

32


Barnabyhozačínalproblémzajímat,alenedaltonasoběznát. Cítil, jak se mu ježí chloupky na zátylku. Když na okamžik odhlédl od krveprolití v Číně, byl člověk pekingský největší archeologický objev týkající se evoluce člověka.

„Možná bych měl dodat, že mě prezident pověřil, abych řekl, že pokud v tomhle uspějete, bude připravený zrušitbezečnostní omezení vztahující se na objev Leifa Erikssona.“

„Potřeboval bych pomoc,“ řekl Barnaby.

„Cokoliv budete chtít,“ slíbil Dusenberry. „Celá pracovní skupina je vám k dispozici.“

„Nezníto,žebysedokázalidostatzesvýchvyjetýchkolejí.“

„Dobré vedení by mohlo dokázat hodně,“ pokusil se mu zalichotit Dusenberry. „A co doktorka Vaughanová a generál Macaulay? Když jsem je viděl naposledy, připadali mi spojení jako siamská dvojčata. Mohli by být znovu velmi užiteční.“

„Už nejsou spolu,“ řekl Barnaby. „Nechte je na mně.“

„Takže domluveno,“řeklDusenberryazvedlpokličkuhrncesnorskýmdušenýmmasem,kterýpořádještěstálnažulové kuchyňské desce.

„Voní to báječně. Nevadilo by, kdybych ochutnal?“

33


TŘI

7. května

Kehlsteinhaus

neboli Orlí hnízdo

Obersalzberg, Německo

„Není to tady,“ řekl Jurgen Ritter, který mhouřil oči před

jasnýmpodvečernímsluncem,jehožpaprskyproudilyvelkými

tabulemi francouzských oken Vůdcovy konferenčnímístnosti. V uplynulých hodinách napadlo dalších třicet čísel sněhu

a palčivé světlo odrážející se od vrcholku Sonntagshornupřinutilo Jurgena odvrátit od okna zrak.

„Z čeho při tom tvrzení vycházíte?“ zeptal se švédskýarcheolog Sven Nordgren Uukající prstem do svého iPadu Mini, aby si přečetl nové textovky.

„Kdyby to tady bylo, cítyl bych to ve sfém nytru,“ řekl Němec Jurgen, expert expedice na detekci kovů pulzníindukcí.

„Vskutku vědecké,“ poznamenal Nordgren s pohrdavým úsměvem.

Přestože už začínalo jaro, na Kehlsteinu vál mrazivýodpolednívítrrychlostípětašedesátikilometrůvhodiněajeho hla-

34


sitékvíleníserozléhaloslaběosvětlenýmichodbamijakosérie

mučivých stenů.

Nordgren rozdělal mohutný oheň v krbu, který vévodil jedné zdi konferenční místnosti. Byl stále obložený červeným mramorem a bronzovými kachlíky, které dostal Hitler darem od Mussoliniho. Plameny stěží zahřívaly místnost.

„Já v sobě tyhle fěci cítým pokaždé,“ odsekl Jurgen svou lámanou angličtinou. „Nemáte v hlafě žádná mozek.“

VedoucíexpedicedoktorkaAlexandra„Lexy“ Vaughanová se vložila do sporu dvou klíčových členů svého šestičlenného týmu.

„VraUmeseještějednoukdatůmztunelu,“řeklaLexyapo- hlédla dolů do sněhem pokrytého údolí Berchtesgaden pod Hitlerovým horským útočištěm a pak přešla ke krbu, aby se ohřála.

Roy Boulting, archeolog vystudovaný v Oxfordu, který se specializovalnanorskérukopisypředFlateyjarbókem,přinesl pět a půl čtverečního metru velkých plánů od stavební firmy, kterávroce1937dohlíželanastavbuOrlíhohnízda.Rozvinul plány systému tunelů vytesaných do žulové hory a rozložil je na konci konferenčního stolu.

První tunel vedl od silnice na úpatí hory k honosnémuvýtahu, který dopravoval Vůdce a jeho hosty na vrchol. Tento sto třicet metrů dlouhý tunel byl dost vysoký na to, aby mohl člověk ujít celou cestu k výtahu vzpřímený.

„Oskenoval jsem každý centimetr podlachy tunelu, bočný zdy a strop,“ řekl Jurgen, „a nejsou tam šádné vzduchové kapsy ani kofové fěci.“

„Možnájevášpulznídetektornecítilvsobě,“utrousilNord- gren.

„Vy trottel,“ odsekl Jurgen.

Následující tři hodiny znovu zkoumali podrobné stavební plány a zvlášU se soustředili na části tuneluobsahujícíelektrické vedení, ventilační potrubí a filtrační systémy a pak jeporovnávali s daty Jurgenova pulzního detektoru. Tým si udělal

35


jen hodinovou pauzunastudenouvečeřiapakpracovalskoro

do půlnoci, kdy Lexy rozhodla, že by si měli jít odpočinout.

Užtřidnypátralipopergamenuzteletinypocházejícímuze čtrnáctého století, který byl ukraden s desítkami dalšíchvzácných norských artefaktů z národního muzea v Trondheimu poté,coNorskovroce1940obsadiliNěmci.Mnohopředních nacistů obdivovalo všechno norské a chovalo norský národ v posvátné úctě.

Pergamenobsahovalságyvycházejícízesvědectvíúčastníků dvounorskýchexpedicdoKanadyvletech1362a1374.Lexy byla přesvědčena, že tyto popisy potvrdí její tezi, že Norové založili osady v Minnesotě více než sto let předtím, nežKolumbus spatřil bahamskou Hispaniolu.

Přestože by to svému expedičnímu týmu nikdyneprozradila, ve skutečnosti souhlasila s Jurgenem, že má smysl řídit se při hledání nových archeologických nálezů instinktem. Sama senatensvůjspolehlapřimnohapříležitostech,včetněobjevu hrobky Leifa Erikssona u pobřeží Maine.

Na rozdíl od Jurgena jí její vlastní vnitřní světlo říkalo, žetenstarodávnýnorskýmanuskriptjeveskutečnostivelmiblízko,pohřbenýsdalšímiarcheologickýmipokladyhlubokovnit- ru tohoto Hitlerova sídla.

Docházel jí však čas to dokázat. Před šesti měsíci zvážil charitativní fond provozující Orlí hnízdo jako turistickouatrakcijejížádostopátránípopohřešovaných historickýchpředmětech,přehodnotiljejípodpůrnéargumentyauděliljípovolení hledat je během čtyřdenního období, na které bylynaplánované různé opravy a údržba.

Do větrem bičovaného Kehlsteinhausu ji dovedla dlouhá a klikatá cesta. První stopy vedoucí k možnému místuodpočinku norských pokladů našla v dokumentech z poválečného procesu s německým důstojníkem gestapa,který velelpolicejní jednotce, jež je ukradla z Trondheimu. Poté, co dostal trest smrti za povraždění stovky francouzských rukojmích v roce 1944, si pokusil zachránit život tím, že napsal soudci dopis

36


snabídkouposkytnoutpodrobnostiopolozevýznamnýchuměleckýchpokladů,kterébylyukrytyv„Alpsképevnosti“,rodiš-

ti nacismu a místě, kde spojenečtí velitelé předpokládali, že

bude Hitler klást poslední odpor. Byl pověšen, aniž tyinformace odhalil.

Lexy pátrání nakonec dovedlo k válečnému deníku, který našla v archivech Schutzstaffelu (SS) zabavených v roce 1945 americkouarmádou.Pokudvěděla,nebyltendeníknikdyzka- talogizovánNárodnímarchivem v marylandském CollegeParku a nikdo jiný ho nikdy neviděl ani nepřezkoumal.

Deník vedl důstojník Waffen SS jménem Kurt von Seitzler. Koncem roku 1944 velel praporu střežícímu Berghof,HitlerovobavorskéútočištěvBerchtesgadenu.Mnohozápisůvde- níku ji dovedlo sem.

„Na to, abychom našli odpověM, pokud tu vůbec je, máme jenom zítřek,“ řekla Lexy ostatním, když se rozcházeli do svých pokojů. „Hned ráno se sejdeme tady.“

„Můžusektoběpřipojit?“zašeptalJurgen,kdyžzvedlasvůj přepis von Seitzlerova deníku a zamířila do pokoje EvyBraunové.

„Musím si tohle prostudovat,“ řekla. „A musím těpožádat, abys znova prošel data ze svého detektoru, než se ráno sejdeme.“

Když si uvědomila, že jde za ní, obrátila se k němu.

„Játězbošňuju,Alexandro,“zašeptal.„Snýmotobě.Jsitak krásná.“

JurgenpřipomínalmladéhoMaximilianaSchella,bylvýraz- ně pohledný adobře to osobě věděl.Zaléta práce vterénuse Lexy naučila, jak odmítat nežádoucí návrhy kolegů, kteří s ní sdíleli stan. Musela se s tím potýkat od svých patnácti, kdy senějakproměnilazhubenéuličnicesnakrátkoostříhanýmivlasy ve stvoření, kvůli kterému se kluci na školních chodbách zastavovali a zírali s otevřenou pusou.

V jejím životě byly jen dva vážné milostné vztahy. První skončil špatně, když jí muž, o němž si myslela, že ji miluje,

37


ukradljejí doktorandskoupráci.Druhývzniklběhemtraumatických a nebezpečných událostí, kterým čelili společně.Nakonec se do toho muže zamilovala, ale i tenhle vztah musel

ustoupit oddanostik její práci. Pořád sinebyla jistá,jestliudě-

lala dobře. Čas od času jí ten muž hrozně chyběl.

Od chvíle, co se celý tým shromáždil v Orlím hnízdě, za ní Jurgen chodil jako poblázněné štěně a číhal na sebemenšípříležitost s ní být sám a vyznat jí svou nehynoucí lásku. Kdyby nebylnejlepšímodborníkemnadetektorykovůabočníradary v Evropě, byla by ho Lexy vyrazila po druhém nebo třetím pokusu.

„Zbošňuju tě,“ zopakoval.

„Na tohle nemám čas,“ řekla a prosmýkla se kolem něho.

Zpátky ve svém pokoji a zavrtaná do spacího pytle si Lexy ještějednoupročetlazápisyvdeníku.Pakzhaslasvětloausnu- la,zatímcokvílenívětruzaoknyvyvolalovjejímmozkuproud surrealistických obrazů.

VesvýchmučivýchsnechvidělasestryBraunovy,EvuaGretl, mladéaživévdoběpředválkou,zdánlivěbezstarostnéašUast- né, když skotačily právě v těchto pokojích, netečné ke zlu páchanému tou zrůdou, kterou byl Hitler.

Vstala před rozbřeskem a seděla už u konferenčního stolu, když se ostatní sešli u kávy a štrúdlu. Další velký oheň v krbu stěží zaháněl zimu pronikající do morku kostí.

„Víme,žepodlevonSeitzlerovadeníkudorazilšestéhoříjna čtyřicet čtyřido Berchtesgadenu ženijní pluk vojenskýchstavbařů,“ řekla Lexy a její dech se srážel v páru.„Okamžitě začal po silnici z Kehlsteinu k Orlímu hnízdu stěhovat vrtnésouravy.“

„Co když přijeli zpefnit tunely proti bombovým útokům?“ zeptalse Jurgen.„Víme, že Hitler Orlí hnízdo nenáviděl. Proč by tady chtěl zbudovat skrýš pro své poklady?“

Lexy ignorovala jeho prosebný pohled.

„Von Seitzler byl osobně svědkem toho, jak ženijní pluk odvozil z tunelů několik tun rozdrceného skalního podloží

38


k čekajícím náklaMákům,“ řekla. „Z jeho těsnopisnýchzáznamů vím, že věřil, že vytvářejí pro něco prostor. A nejspíš to

nebylo Hitlerovo rozhodnutí. Na stavbu Orlího hnízdadohlížel Martin Bormann. Jak se blížil konec války, nejspíš nařídil

vybudování tohohle úkrytu.“

„A von Seitzler se v jednom zápisu zmiňuje o paletě splechovýmibednami,kterou zahlédl uvchodu dotunelu,“ dodal Roy Boulting.

„Mohly v nich být potravinové pšíděly,“ namítl Jurgen.

Sklonili se nad rozloženým architektonickým plánem aLexy ukázala na stodvacetimetrovou vertikální výtahovoušachtu, která vedla ze dna prvního tunelu do Orlího hnízda na vrcholku hory.

„Je možné, že ten úkryt vybudovali ve výtahové šachtě, ne v chodbě, která k ní vede.“

„Dalšíplácnutídovody,“zaprotestovalJurgen.„PojMmese vrátit do Salcburku.“

„Stojí to za zvážení,“ řekla Lexy, vstala od konferenčního stolu avedlatýmpřespokojEvyBraunovédochodbykvýtahu.

Výtahovákabinasenezměnilaoddoby,kdyjipoužívalHit- ler. Strojovna byla také původní. Všechno vybavení bylopůvodní, včetně naleštěného mosazného kování a benátských zrcadel připevněných na stěnách nad zelenými koženýmisedačkami.

„Hitler trpěl klaustrofobií,“ řekla Lexy. „Ta zrcadla nejspíš měla vyvolávat iluzi většího prostoru.“

„Jakzískámepřístupdošachty?“zeptalseJurgen.„Ocelové stěny kabiny ruší můj signál.“

„Nerad, ale musím s Jurgenem souhlasit,“ řekl Nordgren, „ale nebylo by možné vrtat do žulových stěn z výtahu –nadělali bychom hrozný nepořádek. Podívejte se na tu kabinu. Je původní a pořád v dokonalém stavu.“

„Ve stavební dokumentaci jsem četla něco o nákladnímvýtahu,“ řekla Lexy. „Mohli vrtat do skály odtamtud.“

„Mášpravdu,“řeklRoyBoultingsesílícímvzrušenímvhla-

39


se. „Včera v noci jsem četl, že nákladní výtah s otevřenými

stěnamibylpůvodněpřipevněnýpodVůdcovoukabinou.Ně-

jakou dobu po válce ho odmontovali.“

„Mohli bychom přimontovat plošinu na původníuchycení?“ zeptala se Lexy Toma Cattona, logistického specialisty expedice.

„Neměl by to být problém,“ odpověděl.

Dvě hodiny nato měli vyrobenou nákladní plošinu ztěžkých dubových fošen uříznutých na potřebnou délku.Jurgenův pulzní indukční detektor byl připevněný tak, aby ho bylo možné namířit na pevné žulové stěny šachty. Vážil necelých pětkiloa zabíralvelmimálo místa,ale itak se tam vešli už jen Jurgen a Lexy.

Tom Catton připojil regulátor na motor z ponorky, který pohánělvýtah.Umožňovalhladký,řízenýsestuprychlostíniž- ší než půldruhého metru za vteřinu. Měliv plánu podniknout čtyři cesty, dva sestupy a dva výstupy, během kterých bude Jurgen zkoumat svým detektorem pokaždé jinou zeM. Lexy dala Hurdovi ve výtahu nad nimi svolení vyrazit a nákladní plošina začala pomalu klesat.

Jurgenmělpřílišmnohoprácesnastavovánímrozlišenípřístroje, takže jí nemohl věnovat nechtěnou pozornost. Během prvního sestupu kontrolky nehlásily žádnou změnu vmineralizaci, což znamenalo, že stěnu tvoří v délce nejméně třiceti metrůpevná žula. Detektor bylvybavenýexternímreproduktorem, takže mohli oba slyšet jakékoliv změny v hlasitosti signálu.

„Žádné změny v síle signálu,“ řekl v jedné chvíli mrzutě.

Když dorazili na dno šachty bez jediného pozitivníhonálezu, Jurgen přemístil přístroj, aby mohl skenovat druhou zeM.

„Začni stoupat,“ zavolala Lexy na Cattona.

Asi o dvě minuty později vyjeli na horní konec šachty, aniž detektor cestou vydal pulzující alarm.

„Povídal jsem to,“ řekl Jurgen, když nastavoval detektor proti třetí zdi.

40


Byli v půli cesty na dno při druhém sestupu, když detektor začal pípat jako telefon, když je volané číslo obsazené. Po pár vteřinách signál utichl.

„Zastav a začni zas pomalu stoupat,“ zavolala Lexy naCattona.

Vystoupili asi o tři metry, když detektor začal znovu pípat. Catton zastavil výtah na místě, kde byl signál nejsilnější. Lexy přistoupila blíž ke stěně a začala ji zkoumat. Skoro okamžitě našla ve skalním povrchu nezřetelné drážky. Vypadaly jako rovné čáry.

„Něco jsme našli,“ zavolala na zbytek týmu čekající vevýtahu.

Vyndala z kapsy kombinézy zavírací nůž s kostěnoustřenkou, vyklopila ostří a zasunula ho do jedné z drážek. Dostalo se půl druhého centimetru hluboko. Když jím zakroutila,vysypal se ven jemný šedý prášek. Zachytila trochu do dlaně druhé ruky.

„Beton,“ řekla a usmála se na Jurgena.

Fixem nakreslila kruh okolo drážek a pak se vrátili doOrlíhohnízda.TomCattonpřipravilnějakézákladnínářadíabr- zy byli na cestě zpátky dolů, jen s tím rozdílem, že Jurgena vystřídali na nákladní plošině Catton a Roy Boulting.

Dva silné údery zednickým kladivem udělaly do betonu malý otvor. Lexy uviděla, že betonová zátka je silná asi deset centimetrů. Vlhkost beton změkčila a Catton železnou tyčí rozšířil otvor asi na metr v průměru. Za ním byla jen černota.

„Jdudovnitř,“řeklaLexy,rozsvítilasilnoubaterkuapřipra- vila se protáhnout dovnitř.

Prolezla otvorem, posvítila si nahoru, aby viděla, jestli je tamdostmísta,abymohlastátzpříma,apakpřejelapaprskem v půlkruhu před sebou. Skrýš se zdála být velká zhruba jako železniční vagon. Připomínala sklep její babičky, zaneřáděný, chaotický a páchnoucí vlhkem a plísní.

Jeden důvod toho pachu byl jen pár kroků daleko. To, co na první pohled vypadalo jako skupinka mrtvých chlupatých

41


zvířat, se ukázalo být hromadou kožichů, které tam zřejmě

naházeli těsně před zazděním vchodu.

Za kožichy byla na bednách označených jako zdravotní materiál narovnaná plátna bez rámů. Obrátila jedno plátno a posvítila si na ně. Byla to olejomalba, matka a dítě stojící ve sluncem zalité zahradě. Zlehka smetla tenkou vrstvu prachu ve spodním rohu a odhalila podpis autora. A. Renoir.

Pomalupostupovaladvametryvysokouchodboumezichvatně narovnanými dřevěnými bednami s nápisy DeutscheBank. Jedna z nich se už zčásti rozpadla a v otvoru bylo vidět něco jako zlatou tyč.

Nemohlaještětušit,jestlijsousoučástítohopokladu,chvat- ně uloženého v té umělé jeskyni,i norské dokumentyukradené z trondheimského muzea, ale byla si jistá, že je tam někde najde.

Nemohla se však zbavit pocitu zklamání, který si nejprve nedokázala vysvětlit. Byl to pocit, že odkryla kořist vzniklou rabováním, něco morálně nečistého, připomínku zla na



       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz - online prodej | ABZ Knihy, a.s.
ABZ knihy, a.s.
 
 
 

Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2018 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist