načítání...


menu
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: Hledá se doprovod! – Sophia Money-Coutts

Hledá se doprovod!

Elektronická kniha: Hledá se doprovod!
Autor: Sophia Money-Coutts

Polly je třicetiletá žena pracující v magazínu zaměřujícím se na celebrity a smetánku. Svůj život nemá přesně nalinkován, spíše si jen užívá dne. Potíže nastávají v momentě, kdy jí její nejlepší přítelkyně Lex oznámí, že se bude vdávat. ... (celý popis)
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  219
+
-
7,3
bo za nákup

ukázka z knihy ukázka

Titul je dostupný ve formě:
elektronická forma ELEKTRONICKÁ
KNIHA

hodnoceni - 65.1%hodnoceni - 65.1%hodnoceni - 65.1%hodnoceni - 65.1%hodnoceni - 65.1% 70%   celkové hodnocení
3 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: » MOTTO
Dostupné formáty
ke stažení:
EPUB, MOBI, PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku a kopírování
Médium: e-book
Rok vydání: 2019
Počet stran: 366
Rozměr: 21 cm
Vydání: Vydání první
Spolupracovali: přeložila Petra Královcová
Skupina třídění: Anglická próza
Jazyk: česky
ADOBE DRM: bez
ISBN: 978-80-267-1561-0
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis / resumé

Polly je třicetiletá žena pracující v magazínu zaměřujícím se na celebrity a smetánku. Svůj život nemá přesně nalinkován, spíše si jen užívá dne. Potíže nastávají v momentě, kdy jí její nejlepší přítelkyně Lex oznámí, že se bude vdávat. Polly si tak bude muset rychle najít na svatbu partnera, což je pro ženu, jejíž vztahy končí katastrofálně, velký problém. Při jednom z interview pro časopis se seznámí s okouzlujícím Jasperem, bohatým členem smetánky, jenž je častým zdrojem pomluv, a který Polly i přes to vše, co o něm ví, přitahuje. Bude to on, kdo ji nakonec doprovodí? Nebo to bude někdo, o kom Polly dříve takhle nikdy nesmýšlela?

Popis nakladatele

Vtipná romance nejen pro fanynky Bridget Jones.

Polly je v pohodě. Je jí sice třicet, je single a za uplynulý rok měla sex pouze dvakrát, ale jinak je naprosto v pohodě. A to i přesto, že šance na nalezení ideálního doprovodu na letní svatbu nejlepší kamarádky se povážlivě tenčí. Má plno správných předsevzetí, ale jen dokud jí do života nevstoupí neblaze proslulý člen britské smetánky Jasper, který rozhodně nepředstavuje vhodného společníka na svatbu…

(deník věčné smolařky)
Zařazeno v kategoriích
Sophia Money-Coutts - další tituly autora:
Hledá se doprovod! -- Deník věčné smolařky Hledá se doprovod!
 (e-book)
Tretí do partie Tretí do partie
 
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

Hledá se doprovod!

Vyšlo také v tištěné verzi

Objednat můžete na

www.motto.cz

www.albatrosmedia.cz

Sophia Money-Coutts

Hledá se doprovod! – e-kniha

Copyright © Albatros Media a. s., 2019

Všechna práva vyhrazena.

Žádná část této publikace nesmí být rozšiřována

bez písemného souhlasu majitelů práv.


Pra ha 2019


Přeložila Petra Královcová


Mé rodině, která je šílenější než kterákoliv z postav této knihy.

To proto vás všechny tolik miluju.



Může za to Rozum a cit. Viděla jsem ten film, když mi bylo dvanáct. Velmi citlivý věk. Přesněji může za to Kate Winslet. Ona, Marianne, druhá ze sester, skoro umře pro lásku. Ta část, kde kráčí v bouři, aby se podívala na Willoughbyho dům, zachrání ji plukovník Brandon, ale dalších pár dní stráví v horečkách a potí se v ohrožení života... Rozhodla jsem se, že to je ta správná míra napětí ve vztahu.

V  důsledku toho jsem se pustila do snahy podobat se Marianne co nejvíc. Měla ráda poezii a zdálo se to být zna­ mení, protože i já ráda četla. Koupila jsem si na její počest knížečku Shakespearových sonetů, kterou jsem pořád nosila ve školní tašce pro případ, že bych mezi dvěma hodinami měla chvilku, kdy bych ji mohla vytáhnout a šeptat si pro sebe vhodně dramatickým způsobem verše. Také jsem se naučila nazpaměť Sonet 116, Mariannin a  Willoughbyho obl í b e ný.

„Nemluvte o tom, že svazku dvou věrných duší jsou v cestě překážky! Kdopak by láskou zval cit, jenž se změní sám, sotvaže změn u t u š í ...“

Představte si oplácanou dvanáctku potulující se ulicemi Battersea v duhových legínách a mumlající si něco pro sebe. Byla jsem zralá pro krátké vzplanutí. Takže ano, může za to Rozum a cit, že jsem si myslela, že si musím někoho najít. Svedlo mne to na naprosto špatnou cestu.

1

Kdybych byla bývala věděla, že ten týden skončí naprostým fiaskem, možná bych se ani neobtěžovala. Možná bych pros­ tě zůstala v posteli a jako medvěd v zimním spánku prospa­ la zbytek zimy.

Ne že by začal kdovíjak dobře. Bylo úterý 2. ledna, ten nejdepresivnější den v  roce, kdy se všichni frustrovaně plouží zpátky do práce, ztloustlí a švorc. A shodou okolnos­ tí to byly i moje narozeniny. Moje třicáté narozeniny. Takže jsem byla toho rána ještě sklíčenější než ostatní. Nejenom že jsem přes noc o další dekádu zestárla, ale byla jsem pořád svobodná, žila jsem s Joem, teplým hobojistou, ve vlhkém bytě v Shepherd’s Bush a začínala jsem si myslet, že všech­ ny ty děsivé články v Daily Mail o poklesu plodnosti jsou určené přímo pro mne.

Jela jsem na kole ze svého bytu do kanceláří časopisu Posh! na Notting Hill a  snažila se, aby se mi neudělalo zle. Za tu kocovinu jsem si mohla sama. Byla jsem dlouho vzhůru a pak jsem s Joem na gauči popíjela červené víno. Se suchým lednem ať se jdou vycpat. Joe tomu říkal předčasná oslava narozenin, já bych tomu spíš říkala tryzna za moje mládí. Každopádně jsme urazili tři lahve vína z obchůdku na rohu pod naším bytem a já se vzbudila s pocitem, že mi někdo vyměnil mozek za želé.

Když jsem se doklátila za Notting Hill Gate, zamkla jsem kolo u kanceláře Posh! a vlezla jsem do Pret a Manger,

SOPHIA MONEY-COUTTS

10

abych si objednala jedno bílé americano, snídaňovou bagetu s vejcem a slaninou a borůvkový muffin. Podle nutričních stránek Pret (které mám v práci na počítači v oblíbených) to dávalo 950 kcal, ale jelikož jsem s  Joem předešlou noc vlastně nic nejedla, rozhodla jsem se, že se můžou kalorie jít taky vycpat.

„Brýtro, Enid,“ pozdravila jsem přes monitor počítače a položila sáček z Pret na stůl. Enid byla osobní asistentka Peregrina Monmoutha, šéfredaktora magazínu Posh!, žena širší než delší. V kanceláři byla oblíbená vzhledem k tomu, že proplácela drobné výdaje a schvalovala dovolenou.

„Polly, andílku! Všechno nejlepší!“ Kolébavě obešla stůl a zmáčkla mne v náručí. „A šťastný nový rok,“ popřála mi, zatímco mi drtila obličej gigantickým poprsím. Její dech byl cítit kávou.

„Šťastný nový rok,“ zamumlala jsem jí do svetru, pak jsem se odtáhla a znovu narovnala. Přiložila jsem si dlaň na tepající čelo. Potřebovala jsem něco na bolest hlavy.

„Užila sis volno?“ zeptala se.

„Hmm,“ reagovala jsem neurčitě a  natáhla se, abych si zapnula počítač. Jaké že mám heslo?

„Bylas s mámou?“ Enid se obrátila ke svému stolu a zača­ la se štrachat v kabelce vedle něj.

„Hmm.“ Byla to nějaká kombinace jména mámina psa a čísla. B e r ti e123? To nefungovalo. Sakra. Budu muset zavo­ lat té ženské z IT oddělení, na jejíž jméno si nikdy nemůžu vzpomenout.

„A dostalas nějaký pěkný dárek?“

B e r ti e19. To bylo ono. Bingo.

Schránka začala chrlit maily, které ubíhaly z  obrazov­ ky. Sledovala jsem počítadlo, které se zastavilo na 632. Většinou to byly tiskové zprávy o dietách, zjišťovala jsem

HLEDÁ SE DOPROVOD!

11

během rolování. Bez cukru, bez lepku, bez mléka, bez tuku. Nějaký kalifornský doktor přišel s  něčím novým, čemu říkal hrozinková dieta, při níž se smělo sníst jen tři­ cet hrozinek denně.

„Promiň, Enid,“ řekla jsem, potřásla hlavou a sáhla si pro bagetu. „Soustředím se. Nějaké pěkné dárky? No, nějaké knížky od mámy. Jaké jsi měla Vánoce ty?“

„Krásné, díky. Byli jsme doma, jen já s Davem a dětmi. A Davova máma, už jí to tak nemyslí, ale zvládli jsme to. Přehnala jsem to s baileys, i když teď držím novou dietu, o které jsem četla.“

„Vá ž n ě ? “

„Jmenuje se to hrozinková dieta, měla by být dobrá. Sníš deset hrozinek k snídani, deset hrozinek k obědu a deset hro­ zinek k večeři. Říkají, že můžeš shodit šest kilo za týden.“

Přes monitor jsem sledovala, jak Enid z  malé krabičky odpočítává hrozinky.

„Dobré ráno, šťastný nový rok všem a všechny ty nesmy­ sly. Za patnáct minut porada u mne, prosím,“ zahřměl Pere­ grinův hlas, když se prohnal dveřmi v námořnicky modrém svrchníku a trilby klobouku.

Peregrine byl pětapadesátiletý kariérista, který spustil Posh! v  devadesátých letech ve snaze vmísit se mezi lidi, o kterých si myslel, že by měli být jeho přátelé. Vévodové, hrabata, lordi, podivní ukrajinští oligarchové. Stejný prin­ cip uplatňoval i na svoje manželky. Nejprve italská dědič­ ka klenotnické firmy. Druhá dcera venezuelského ropného magnáta. Momentálně měl za ženu francouzskou pakobyl­ ku, která je – jak Peregrine vykládal na potkání – vzdálená příbuzná monacké královské rodiny.

„Kde jsou všichni?“ zeptal se, když se znovu vynořil z kanceláře, teď už bez kabátu a klobouku.

SOPHIA MONEY-COUTTS

12

Rozhlédla jsem se po prázdných stolech. „Nevím. Zatím tu jsem jen já a Enid.“

„Dobře. Chci mluvit s tebou a s Lalou hned, jak tu bude. Mám velký příběh, do kterého se potřebujeme pustit.“

„Jasně. O co jde?“

„Přísně tajné. Jen mezi náma třema. Nezbytné základní informace,“ řekl a  podíval se na Enid. „Všechno v  poho­ dě?“ dodal.

Enid se šťourala prstem v puse. „Jen mi uvíznul kousek hrozinky,“ odpověděla.

Peregrine se ušklíbl, pak se znovu podíval na mne. „Dob­ ře. Tak. Dáš mi vědět, až se Lala objeví?“

Přikývla jsem.

„Mám ji,“ řekla Enid a zamávala prstem.

*

O hodinu později jsem s  Lalou, redaktorkou společenské rubriky, seděla v Peregrinově kanceláři. Vypila jsem si kávu a snědla bagetu i muffin, ale pořád jsem si připadala nebez­ pečně blízko smrti.

„Takže je na cestě další královské dítě,“ řekl Peregrine, „jak mi včera u oběda řekla hraběnka z Hartlepoolu. Podle všeho mají stejnou gynekoložku.“

„Kdy se má narodit?“

„V červenci. Proto bych chtěl, abychom se do toho hned dali a vmáčkli krátkou zprávu do příštího čísla.“

Vzhledem k tomu, jak se dnes cítím, jsem zapochybovala, že se července dožiju. „Co třeba něco o královských kama­ rádech?“ navrhla jsem.

Peregrine přikývl, zatímco se škrábal na břiše, které se mu převalovalo přes pásek a spočívalo až na stehnech. „Ano.

HLEDÁ SE DOPROVOD!

13

Něco takového. Myslím, že i Fotheringham­Montaguové čekají druhé dítě.“

„A moje kamarádka Octavia de Flamingo čeká svoje prv­ ní,“ řekla Lala a okusovala tužku. „Už si rezervovali místo na Etonu, pro případ, že by to byl kluk.“

„No, potřebujeme nejmíň deset dalších, takže se obě můžete poptat a  najít další nóbl mimina,“ řekl Peregrine. Chci to mít na stole hned v  pátek, Polly. A  připrav fotky všech z nich, prosím.“

„Rodičů?“ ujišťovala jsem se.

„Ne, ne, ne!“ zaburácel. „Těch dětí! Chci od všech fotky z ultrazvuku. Něco, co nikdo jiný neuvidí. Skutečně zasvě­ cené věci, chápeš.“

S povzdechem jsem se vrátila ke svému stolu. Posh! teď bude tak zasvěcený, že otiskne obrázky děloh šlechtičen.

*

Úterní večery jsem tradičně trávila večeří s matkou v jejím bytě v  Battersea a  dnes, na oslavu narozenin, jsem dělala přesně totéž.

V  bytě byl chaos. Máma tady bydlela už skoro dvacet let, od doby, kdy táta umřel a my se přestěhovaly ze Sur­ rey do Londýna. Pracovala v nedalekém obchodě se závěsy, protože jí šéf dovolil brát s sebou do obchodu devítiletého Jack Russela za předpokladu, že zůstane za pultem a nebude čůrat na damašek ležící v obrovských rolích všude kolem. Bertie mu většinou vyhověl, diskrétně zdvihal nožičku jen na ty nejtmavší role, když máma nedávala pozor, protože příliš dlouho mluvila se zákazníkem.

Právě tenhle obchod se závěsy mi přihrál práci v Posh!. Peregrinova druhá žena – ta venezuelská – si přišla promlu­

SOPHIA MONEY-COUTTS

14

vit o garnýžích pro jejich nový dům v Chelsea, zrovna když jsem si jednou v sobotu povídala s mámou. A ačkoliv měla Alejandra vřelost a šarm jihoamerického diktátora, sebrala jsem odvahu a zmínila se, že bych chtěla být novinářkou. A tak, protože jsem byla zoufalá a Peregrine lakomý, nabídl mi o pár měsíců později místo své asistentky. Začala jsem tím, že jsem odpovídala na pozvánky na večírky a kupova­ la mu kafe, ale asi tak po roce jsem začala psát nějaké men­ ší články pro časopis. Nic vážného. Krátké články, větši­ nou o  posledních trendech v  odívání nebo nejmódnějších jednohubkách podávaných na koktejlech. Ale pomalu jsem se vypracovala, až mě Peregrine nechal napsat pár delších článků a rozhovorů s bláznivými členy britské aristokracie. Nebyla to práce snů. Nebyla jsem žádná Kade Adie přiná­ šející v neprůstřelné vestě reportáž z pásma Gazy. Ale psala jsem, a i když jsem původně o vyšší třídě netušila vůbec nic (myslela jsem si, že vikomt je jméno pro sušenky), vypadalo to jako slušný začátek.

„Všechno nejlepší, drahoušku, odkopni ty boty z cesty,“ zakřičela shora máma, když jsem toho večera otevřela dve­ ře za zvuků Bertieho štěkání. Na mřížce topení v  chod­ bě ležela hromádka hnědých obálek, na dvou bylo napsáno naléhavé.

„Mamko, otevíráš někdy poštu?“ zeptala jsem se cestou nahoru do obývacího pokoje.

„No jo, no jo, nevyšiluj,“ řekla, vzala si obálky a položila je na stůl, pokrytý beze zbytku starými novinami a časo­ pisy. „Upekla jsem dort jako moučník,“ pokračovala, „ale mám v ledničce nějaké krevety, které potřebují sníst, tak si dáme nejdřív ty. Mohla bych udělat třeba rizoto?“

„Hmm, skvělé, díky,“ odpověděla jsem a přemítala, jest­ li Peregrine uvěří, když mu zavolám, že mi je zle, protože

HLEDÁ SE DOPROVOD!

15

mě matka otrávila krevetami tak starými, že samy dotan­ čily do rizota.

„Užila sis narozeniny?“ zeptala se máma. „Co v práci?“

„No, víš, Peregrinův napoleonský komplex bují jako vždycky. Musela jsem napsat článek o královských dětech a jejich kamarádech.“

„Ach drahoušku,“ řekla máma neurčitě cestou do kuchy­ ně, kde otevřela chladničku a vyndala lahev vína. Za ty čty­ ři roky, co jsem pracovala pro Posh!, jsem se o vyšší třídě na­ učila víc, než bych kdy čekala. Vévoda byl na společenském žebříčku výš než hrabě a všichni byli posedlí svými labra­ dory. Ale mámu, dceru knihovníka ze Surrey, jakkoliv mou práci podporovala, tyhle detaily moc nezajímaly.

Nalila dvě sklenky bílého vína a jednu mi podala. „Teď se posadíme a já ti pak dám tvůj dárek.“

Zhroutila jsem se na gauč, načež mi Bertie okamžitě vyskočil do klína, takže se mi bílé víno přelilo přes okraj sklenky přímo na nohy.

„Bertie, slez,“ řekla máma, podala mi malou krabičku na šperky a  posadila se vedle mne. Podívala se na Bertieho a ukázala na podlahu, takže pomalu a neochotně slezl z gauče. Otevřela jsem krabičku. Byl to prstýnek. Tenký, jemný zla tý kroužek s uzlíkem z kovu.

„Tvůj táta mi ho dal, když ses narodila. Tak jsem si říka­ la, že bys ho měla mít, na památku kulatin.“

„Ach mami...“ Byla jsem zaskočená. Málokdy se o táto­ vi zmiňovala. Dostal infarkt a zemřel v pětačtyřiceti, bylo mi teprve deset. V tu chvíli se naše životy navždy změnily. Musely jsme prodat náš pěkný viktoriánský dům v Surrey a přestěhovaly jsme se do tohohle bytu v Battersea. Obě jsme byly v šoku. Ale zvládaly jsme nový život v Londýně, pro­ tože jsme neměly na vybranou. Od té doby jsme vždy byly

SOPHIA MONEY-COUTTS

16

malá, ale semknutá rodina. Jen my dvě. A pak Bertie, když jsem odešla na univerzitu a máma se rozhodla, že potřebuje malé chlupaté náhradní dítě.

Navlékla jsem si prstýnek na prst. Byl mi trochu těsný přes kloub, ale dál to šlo snadno. „Moc se mi líbí,“ řekla jsem a dívala se na ruku. Pak jsem se podívala na mámu. „Díky.“

„Jsem ráda, že ti sedí. A teď poslouchej, o něčem s tebou potřebuju mluvit.“

„Hmm?“ Snažila jsem se otočit prstenem kolem prstu. Střevní potíže z otravy jídlem by nakonec nemusely být tak špatné. Mohla bych tak tři kila shodit.

„Polly?“

„Ano, ano, promiň, poslouchám.“ Přestala jsem si hrát s prstýnkem a opřela jsem se na gauči.

„Takže,“ začala máma. „Minulý týden jsem zašla za dok­ torem Youngem. Víš, jak mě trápila ta bolest na prsou? No, užívala jsem prášky na tlak, ale nedělaly mi dobře, takže jsem se tam ve čtvrtek vrátila. Tenhle týden to bylo příšer­ né, protože tam bylo plno lidí a všichni kýchali. Ale vrátila jsem se, no a chce, abych šla na vyšetření.“

„Vy š e t ř e n í ? “

„Ano. Říká, že to třeba nic nebude, jen chce mít jistotu, že o nic nejde.“

„Dobře... ale o co by šlo, kdyby to nebylo zrovna nic?“

„No, víš, mohlo by to být něco malého?“ řekla máma zlehka. „Ale chce, abych zašla na to vyšetření.“

„A kdy to je?“ Udělalo se mi zle z paniky. Ještě před dvě­ ma minutami jsem si dělala starost s datem spotřeby krevet. Najednou mi to připadalo pošetilé.

„Čekám dopis, kde mi potvrdí termín. Doktor Young říkal, že mi dají vědět během příštích pár týdnů, ale pošta je touhle dobou tak pomalá, tak uvidíme.“

HLEDÁ SE DOPROVOD!

17

„Možná by pomohlo, kdyby ses občas podívala do té hro­ mádky dole, mami,“ řekla jsem co nejjemněji. „Nechceš to přece zmeškat.“

„Ne, ne, já vím.“

Vždycky jsem si říkala, že jsme to celé ty roky zvláda­ ly samy dobře. Ještě líp než dobře. Byly jsme si mnohem bližší než některé moje kamarádky se svými rodiči. Ale občas bych si přála, aby máma měla manžela, který by se o  ni staral. Tohle byl právě jeden z  těch okamžiků. Pod­ poroval by ji. Pomáhal. Měla by dalšího člověka, s kterým by si mohla promluvit. Sotva si o návštěvě doktora popo­ vídá s Bertiem.

„Dobře. Dáš mi vědět, až dostaneš ten dopis, a  já tam půjdu s tebou. Kde to má být?“ zeptala jsem se.

„Ale to není potřeba, drahoušku. Musíš chodit do prá­ ce. Nevyšiluj.“

„Neblázni, jasně že půjdu. Pracuju pro časopis, ne pro MI6. Nikomu nebude vadit, když si jednou vezmu pár hodin volna.“

„A co Peregrine?“

„Přežije to.“

„Dobře. Jestli myslíš, tak by to bylo milé. Vyšetření má být u svatého Tomáše.“

„Dobře, domluveno,“ řekla jsem a  snažila se znít jistě, jako by to byla rutinní kontrola a nebylo proč si dělat sta­ rosti. „A teď očicháme ty krevety.“

*

Do pátečního odpoledne jsem měla šest nóbl mimin a jejich ultrazvuky. Kde ksakru seberu další čtyři? Vedle klávesnice mi zavibroval telefon a  vyskočila zpráva od Billa, starého

SOPHIA MONEY-COUTTS

18

přítele, který pokaždé koncem prvního lednového týdne pořádal večeři na oslavu toho, že je ten nejméně radostný týden roku za námi.

Zaskoč kdykoliv po sedmé! X

Podívala jsem se znovu na monitor plný ultrazvuko­ vých snímků. Bože. Dítě. Zdálo se to tak vzdálené. Nemě­ la jsem pořádného přítele od univerzity, kdy jsem rok cho­ dila se studentem práv Harrym. Pak se ale Harry rozhodl odstěhovat do Dubaje a já asi týden brečela, než mi nejlepší kamarádka Lex řekla, že se „z toho musím dostat“. Od té doby byl můj milostný život vyprahlý jak ovesná sušenka. Podivné schůzky, podivné ochmatávání, podivné píchání, na které jsem se nejdřív strašně těšila, než jsem si uvědo­ mila, že vlastně bylo příšerné a na co že jsem se to vlast­ ně těšila?

Vloni jsem měla sex dvakrát, v  obou případech s  nor­ ským bankéřem Fredem, s  kterým mě seznámil společný přítel v létě na pikniku v Green Parku. Pokud se dá něko­ lika lahvím růžového a  pár olivám z  M&S říkat piknik. S Lex jsme vypily tolik vína, že jsme se rozhodly vyčůrat pod nízkými větvemi stromu, protože už se setmělo. To na Freda zjevně zapůsobilo, takže si přisednul blíž, když jsme se s Lex vrátili do kruhu.

Všichni jsme skončili v  Tiki baru v  London Hilton na Park Lane, kde mi Fred objednal pití, které donesli v koko­ sovém ořechu. Vyjel po mně na parkovišti a já pak čekala, dokud nebudu bezpečně v taxíku na cestě domů, abych si hřbetem ruky otřela pusu. Šli jsme dvakrát na rande a  na obou z nich jsem s ním spala – asi to byla chyba – a pak se odmlčel. Po týdnu jsem mu poslala žoviální zprávu a zepta­

HLEDÁ SE DOPROVOD!

19

la se, jestli není poblíž a nechce zajít na skleničku. Odepsal za pár dní:

Promiň, cestoval jsem hodně kvůli práci a nevím, jestli se to v nejbližší době změní. F.

„Kokot,“ řekla Lex loajálně, když jsem jí to vyprávěla. A to byla v uplynulém roce všechna moje romantická dobro­ družství. Skličující. Zdálo se, že ostatní mají sex pořád. A já tu seděla v kanceláři jako asexuální kytka, sháněla snímky z ultrazvuku, důkaz toho, že ostatní sex měli.

Zašilhala jsem oknem uličkou směrem k  Notting Hill Gate. Byl to ten šedý lednový den, po kterém nikdo nemohl chtít pořádné světlo a kdy lidé spěchali po chodníku s nahr­ benými rameny, jako by zaháněli chmury.

Nu což. Brzy bude šest a já tomu všemu můžu uniknout do Billova bytu na lahodnou sklenku vína. Nebo několik lahodných sklenek vína, mám­li být upřímná.

*

Vteřinu po šesté jsem opustila kancelář a proplétala se hor­ dami turistů na stanici metra Notting Hill Gate. Motali se tam tím zvláštním turistickým tempem, které v  člověku probouzí touhu nakopnout je do holeně. Pak jsem vystou­ pila na Brixton a šla do obchodu na rohu na konci Billovy ulice koupit víno. A  velký pytlík chipsů Kettle. „Pořád­ ně to rozjedeme, je přece pátek, ne?“ řekla jsem chlápkovi u pokladny, který mne ignoroval.

Bill bydlel v přízemním bytě na ulici plné bílých teraso­ vitých domů. Koupil si ho, když pracoval jako programá­ tor pro Google, ale nedávno je opustil, aby se soustředil na

SOPHIA MONEY-COUTTS

20

vývoj aplikace pro NHS. Mělo to co dělat se schůzkami. Bill říkal, že se tak jeho nerdí schopnosti konečně dočkaly dobrého využití. Nikdy se nepokoušel skrývat, že je trou­ ba. To byl jeden z důvodů, proč jsme se jako teenageři na jednom večírku spřátelili.

Lex byla pryč, protože se v koupelně nahoře muchlovala s nějakým klukem (pokaždé se muckala nebo ji někdo prs­ til, toho tehdy byla spousta), a já seděla na gauči v suterénu a podupávala si nohou do rytmu, aby to vypadalo, jako že se dobře bavím, ačkoliv jsem se ve skutečnosti měla příšerně, protože se se mnou žádný kluk nechtěl muchlovat. A když se žádný kluk nechtěl muchlovat, jak by kdy mohlo dojít na prstění? A když nedošlo na to, jak budu kdy mít skutečný sex? Zdálo se to beznadějné. A právě ve chvíli, kdy jsem se rozhodovala, že bych Za zvuků hudby vstoupila do klášte­ ra – byl vůbec na jihu Londýna nějaký klášter? –, posadil se na druhý konec gauče nějaký kluk. Měl rozcuchané černé vlasy a brýle jak dno skleničky od jogurtu.

„Nesnáším večírky,“ řekl a zamžoural na mne přes jogur­ ty. „Taky nesnášíš večírky?“

Plaše jsem přikývla a on se zakřenil.

„Jsou příšerný, co? Jo, já jsem Bill.“ Vystřelil ke mně ruku, tak jsem mu jí potřásla. A  pak jsme začali mluvit o  hudbě a našich závěrečných zkouškách. Teprve když se asi za hodinu vynořila Lex lapající po dechu, s pusou odřenou dočervena jako jahoda, uvědomila jsem si, že jsem se spřátelila s klukem. Nesbalila jsem kluka. Nechtěla jsem se s Billem muchlovat, ty jeho brýle byly vážně otřesné. Ale stal se z něj kamarád, který byl zároveň kluk. A  od té doby jsme zůstali přátelé.

„Pojď dál, pojď dál,“ vyzval mě Bill, když jsem dorazila. Otevřel dveře jednou rukou a v druhé držel džíny. „Promiň, ještě jsem se nepřevlékl.“ Usmál se. „Ty máš přednost.“

HLEDÁ SE DOPROVOD!

21

„Jdi se převléknout,“ řekla jsem. „Můžu nějak pomoct?“

„Ne. Polož ty lahve a načni, co budeš chtít. Za dvě minut­ ky budu,“ řekl a odešel do ložnice.

Otevřela jsem ledničku. Byla nacpaná. Párky, balíčky sla­ niny, nějaké steaky. Něco, co snad kdysi bylo rajčetem a teď by to mohlo zajímat výzkumníky. Žádná další rozpozna­ telná zelenina. Sáhla jsem pro lahev bílého vína a  hledala v zásuvce vývrtku.

Bill se objevil v kuchyni v džínách a tričku s nápisem I a m a computer whisperer. Za ty roky, co ho znám, objevil kon­ taktní čočky, ale pořídil si poněkud spornou kolekci triček. „Taky si dám. Vlastně ne, nedám. Nejdřív si dám pivo. Tak jak to jde?“ zeptal se a  otevřel lahev. „Jaké byly Vánoce? A co narozeniny a tak dál? Vlastně pro tebe mám přáníčko.“ Sebral z kuchyňského stolu obálku a podal mi ji. „Tumáš.“

Být ve třiceti svobodná už není tak hrozné, jak bývalo, stálo na přední stránce. Usmála jsem se. „Díky, vole, to fakt potě­ ší.“ Odložila jsem přání a usrkla vína. „A Vánoce byly fajn, díky. Klidné, ale příjemné, super. Jedla jsem, spala. Tak, normálně.“ Celý týden jsem si dělala starosti kvůli mámě a tomu jejímu vyšetření, ale ještě jsem o tom nechtěla říkat nikomu dalšímu. Když jsem o tom nemluvila, dařilo se mi držet na uzdě paniku, kterou jsem cítila, když jsem se pro­ budila uprostřed noci, ležela jsem v posteli a myslela na tu kontrolu. Rozhodla jsem se počkat na výsledky a dál se uvi­ dí. „A co tvoje?“

„Příšerné,“ odpověděl Bill. „Většinu času jsem pracoval, snažil jsem se vytřídit nějaké investory.“ Dal si lok piva a  opřel se o  kuchyňskou linku. „Takže jsem tenhle týden neodcházel z kanceláře před půlnocí a moje jediné cvičení je, když čtyřikrát denně vstanu od stolu a dojdu se vyčůrat. Ale to je život start­upů,“ vzdychl a znovu si přihnul piva.

SOPHIA MONEY-COUTTS

22

„Milostný život?“ zeptala jsem se.

„Pořád se vídám s  tou holkou, s  Willow. Říkal jsem ti o ní před Vánoci, že jo?“

Přikývla jsem. „Ta z Tinderu? Která pracuje v...“ Ve sku­ tečnosti jsem si toho o ní moc nevybavovala. Sobecky jsem byla pokaždé trošku naštvaná, když Bill s  někým chodil, protože to znamenalo, že byl míň k  dispozici na chození do kina a na pizzu.

„Interiérovém designu, jo. Je bezva. Ale teď je toho tolik, že pořád ruším naše plány a místo toho jím čínu u pracov­ ního stolu.“

„Pozval jsi ji dneska?“

„Jo, ale nestíhá.“

„OK. Kdo tedy přijde?“

Normálně by tu byla i  Lex a  společně bychom strávily noc pitím vína a hovorem o svých novoročních předsevze­ tích. Ale Lex letos odjela s  přítelem Hamishem do Itálie. A tak jsem byla trochu nervózní, koho Bill pozval. Tedy ne tak docela nervózní. Spíš jsem měla obavy, že se budu muset celou noc bavit s cizími lidmi.

„No, Robin a Sal, ty znáš. Pak dvojice, kterou jsi mys­ lím nepotkala, jsou to kamarádi z  domova, kteří se právě zasnoubili  – Jonny a  Olivia. Dva kamarádi z  ekonomky, které jsi taky nepotkala. Lou, která přijela do města poznat kousek Ameriky, ta se ti bude líbit, je úžasná. A  chlapík jménem Callum, kterého jsem roky neviděl, ale taky se zná s Lou.“ Podíval se na zvonící telefon. „A, to je ona,“ řekl.

„Ahoj, Lou,“ řekl, když přijal hovor. „Ne, ne, nedělej si starosti, nějaká lahvinka bude skvělá... číslo padesát tři, jo? Modré dveře, prostě zazvoň. Tak za chvilku.“

*


HLEDÁ SE DOPROVOD!

23

Ještě v jedenáct večer všichni seděli kolem Billova kuchyň­ ského stolu, sklenky umatlané od ulepených prstů. Vypila jsem hodně červeného a seděla na jednom konci stolu, uvěz­ něná jako rukojmí, zatímco Sal a Olivia seděly vedle mne každá z jedné strany a probíraly své svatby. Jak vůbec bylo možné, aby dvěma dospělým ženám tolik záleželo na tom, jakým fontem mají být napsané pozvánky na svatbu? Mysle­ la jsem na nespočet svateb, na kterých jsem v uplynulých pár letech byla. Jedny krajkové šaty za druhými (protože dnes­ ka každá chtěla vypadat zdrženlivě jako Kate Middleton ve svůj svatební den), hrsti konfet před kostelem, závody na recepci pro devadesát čtyři sklenky šampaňského a tři jed­ nohubky. Večeři jsem většinou měla trochu v mlze, poprav­ dě. Nějaké vysušené kuře, nejspíš. Pak třicet osm koktej­ lů po večeři, které jsem většinou vybryndala na sebe i  na parket. Do postele krátce po půlnoci s  puchýři na nohou z nevhodných bot na podpatku, které jsem měla. Nemohla jsem si vzpomenout na font žádné z pozvánek.

Byly nadepsané Polly. Prostě jen Polly. Nikdy ne Polly a ten a ten, jelikož jsem nikdy neměla přítele. Někdy na pozván­ ce stálo Polly s doprovodem. Ale to bylo podobně beznadějné, jelikož jsem neměla nikdy ani jednoho takového. Sáhla jsem po lahvi vína a říkala si, že nesmím být takový morous.

„Kdo je pro kafe?“ zeptal se Bill a vstal.

„Mně stačí červené.“

„Dnes tu nejsi na kole?“ zeptal se Bill.

„Ne­e, zavolám uber. Ale dojímá mě tvoje starost.“

„Jen se ujišťuju. Dobře. Všichni vedle, jdu zapnout kon­ v i c i .“

Ozvalo se souhlasné mručení, všichni vstali a začali sbírat talíře a papírové ubrousky z podlahy. „Nedělejte to,“ řekl Bill. „Udělám to potom.“

SOPHIA MONEY-COUTTS

24

Vzala jsem lahev vína a svou sklenku a prošla dveřmi do obývacího pokoje, zhroutila se na gauč a zívla. Rozhodně celkem pod parou.

Sal a Olivia šly za mnou a posadily se na protější gauč. Ještě pořád kvákaly o svatbách. „Budeme mít fotokoutek, ale ne stolek se sýry, protože si nemyslím, že by se snědly. Co myslíš?“ zaslechla jsem Sal.

Jako by po ní chtěli názor na Palestinu, Olivia vážně odpověděla: „Je to tak těžké, co? My nebudeme mít foto­ koutek, ale budeme tam mít celý den člověka, co bude točit videozáznam, takže...“

Znovu jsem zívla. Chodila jsem se Sal na univerzitu. Jed­ nou se svlékla donaha a  přeběhla fotbalové hřiště na pro­ test proti školnému. Ale když tady probírala sýrové stol­ ky a fotokoutky, vypadala jako někdo jiný. Mimozemšťan z planety svateb.

„Takže ty jsi taky cyklistka?“ zeptal se Billův kamarád z ekonomky a posadil se vedle mne na gauč.

„Jo. Většinou. Akorát ne, když vypiju deset lahví vína.“

„Velmi rozumné. Promiň, mimochodem já jsem Cal­ lum.“ Napřáhl ke mně ruku.

Uvízlá mezi dvěma svatebními fetišistkami jsem si Cal­ luma moc nevšimla. Měl vyholenou hlavu a na sobě světle zelené tričko, které zvýrazňovalo svalnaté paže, a vynika­ jící sportovní boty. Námořnicky modré Nike Airs. Vždyc­ ky jsem se mužům dívala na boty. Špičaté černé šněrovací – špatně. Správné tenisky – afrodiziakální. Lex mě pokaždé kritizovala, že jsem příliš vybíravá, pokud jde o pánské boty. Ale co když člověk začne chodit s někým, kdo nosí špičaté černé šněrovací boty, nebo ještě hůř lesklé hnědé boty s hra­ natou špičkou, a pak se do něj zamiluje? Načež stráví zbytek života s někým, kdo nosí špatné boty.

HLEDÁ SE DOPROVOD!

25

„Já jsem Polly,“ odpověděla jsem a zdvihla pohled od Cal­ lumových tenisek.

„Takže ty jsi Billova dávná kamarádka?“

„Jo, už roky. Od dob, kdy jsme byli teenageři.“

Přikývl.

„A tys ho potkal na ekonomce?“

Znovu přikývl. „Na London Business School.“

„A co děláš teď?“ zeptala jsem se.

„Strašná nuda. Pracuju v  pojišťovnictví, ale snažím se přejít do K&R.“

„Co to je?“

„Únosy a výkupné. Takže spíš bezpečnost.“ Opřel se na gauči a jednu svalnatou ruku si podepřel opěradlem.

„Hotový James Bond.“

Zasmál se. „Uvidíme.“

„Cestuješ hodně?“

„Trochu. Rád bych víc. Abych toho víc viděl. A co ty?“

„Pracuju pro časopis. Jmenuje se Posh!,“ pronesla jsem, jako by to byla otázka, a  říkala jsem si, jestli o  nás někdy slyšel.

Znovu se zasmál a  přikývl. „Já vím. Takové ty... věci ze společnosti?“

„Přesně tak. Hrady. Labradoři. A tak.“

Ušklíbl se. „Mám rád labradory. Je to sranda?“

„Jo. Šílenství, ale sranda.“

„Cestuješ hodně?“

„Někdy. Do studených sídel ve Skotsku, když mám štěs­ t í .“

„Úchvatné,“ řekl a znovu se zakřenil.

Flirtoval? Nebyla jsem si jistá. Nikdy jsem si nebyla jis­ tá. Ve škole jsme se o  flirtování dozvídali z Cosmopolitanu, kde psali, že to znamená lehce se otřít o druhou osobu

SOPHIA MONEY-COUTTS

26

rukou. A taky že si dívky mají před kluky kousat rty... nebo snad olizovat? Měly by dělat něco, aby upoutaly pozornost k ústům, každopádně. Moje flirtovací dovednosti od té doby moc nepokročily a občas, když jsem se neohrabaně pokou­ šela s někým flirtovat, jsem chlapovi zároveň sáhla na paži nebo koleno a olízla si rty, takže jsem vypadala, jako by mne postihla mrtvice.

„Počkej, podrž si chvíli skleničku,“ řekl a natáhl se přese mne. Žaludek mi poskočil. Vyjel po mně? Tady? Už? V Bil­ lově bytě? No páni! Možná jsem se podcenila. Možná jsem ve flirtování byla lepší, než jsem si myslela.

Nevyjel po mně. Natahoval se pro knihu. Pod mou skle­ ničkou na konferenčním stolku ležela obrovská, těžká kni­ ha. Callum ji vzal a rozložil nám ji oběma na klín.

Opřel se a začal listovat. Byly tam vynikající cestovatel­ ské fotografie: sob ve sněhu někde u švédského jezera, stařec umývající se na schodech v Dillí, sopka v Indonésii chrlící velké mraky oranžového kouře.

„Tam chci jet,“ prohlásil a ukázal na fotografii světlé kra­ jiny – solné plochy v Etiopii.

„Tak do toho. A  pak... pojeď sem,“ odpověděla jsem a otočila list. Byly tam Benátky.

„Benátky? Bylas tam někdy?“ Podíval se na mne.

„Ne.“ Byl teď vhodný okamžik dotknout se jeho paže? Docela jsem se jí chtěla dotknout.

„Tak tě tam vezmu.“

„Ha!“ Nervózně jsem se zasmála a poplácala ho po před­ loktí. Otáčeli jsme dál stránky a smáli se, probírali jsme, kam bychom chtěli jet, až se fotografie začaly rozostřovat. Stej­ ně jsem se moc nesoustředila, protože Callum pod knihou posunul nohu tak, že se mne dotýkal. Podívala jsem se na něj. Jak byl asi vysoký? Těžko říct, když seděl.

HLEDÁ SE DOPROVOD!

27

„Dobře, bando,“ řekl Bill o  něco později z  druhé stra­ ny místnosti a  dopil svou kávu. „Myslím, že už je asi čas. Omlouvám se, že končím večírek, ale musím zítra do práce.“

Callum zavřel knihu a pohnul nohou, protáhl se a zív­ nul. „Kazíš zábavu.“

„Já vím, kámo, ale někteří z  nás nemůžou akorát pít. Máme skutečnou práci.“

„Vyprávěj mi o tom, až budu v Péšávaru.“ Stoupl si, objal Billa a poplácal ho po zádech. „Rád jsem tě po takové době zase viděl, kámo. Díky za večeři.“ Všimla jsem si, že byl stejně vysoký jako Bill. Kolem metru osmdesát. Dobrá výš­ ka. Přesně taková, jakou jsem u muže vždycky chtěla, abych si v posteli vedle něj nepřipadala jako žirafa. To o tom, že vleže jsou všichni stejně velcí, je nesmysl.

Všichni kolem nás se spolu loučili. „Díky, lásko,“ řekla jsem Billovi a objala ho. „Nepřeháněj to zítra s prací.“

„Není zač,“ zašeptal mi do ramene. „A nebudu. V neděli budu poblíž, jestli můžeš? Kino nebo tak? Už se Lex vrá­ tila?“

„Jo, zítra se vrací, tak jsem jí řekla, že si v neděli zajdeme na oběd. Nechceš se připojit?“

„Možná. Domluvíme se zítra?“

Přikývla jsem a Bill se otočil, aby se rozloučil s Lou za námi.

„Kam míříš?“ zeptal se Callum, když jsme stáli u  ote­ vřených dveří. Mžourala jsem do telefonu a snažila se na­ jít ubera.

„Do Shepherd’s Bush.“

„Perfektní. Jelikož tu nejsi na kole, doprovodím tě do­ m ů .“

„Proč? Kde bydlíš?“

„Nedaleko,“ odpověděl. „Jaké máš směrovací číslo?“

SOPHIA MONEY-COUTTS

28

Tohle se nikdy nestalo. Vidět lochnesku bylo běžnější, než abych s někým odešla domů. Zamračila jsem se ve snaze si vzpomenout, v jakém stavu je moje oholení. Nejspíš bych s ním neměla spát. Měla jsem příšerný pocit, že to tam dole vypadalo jako visuté zahrady Semiramidiny.

„Co se děje?“ zeptal se a zadíval se na mne.

„Nic, všechno v pořádku,“ odpověděla jsem rychle. Taky jsem si už týdny neholila nohy. Možná měsíce. A tak jsem si o pár minut později na zadním sedadle uberu sáhla dolů a pokoušela jsem se nenápadně strčit dva prsty pod nohavici džín a zkontrolovat, jak moc mám zarostlé nohy. Byly jako kartáč na podlahu.

„Co to děláš?“ zeptal se Callum a pobaveně mě sledoval.

„Něco mě svědí.“ Zase jsem se posadila.

„Nepůjdeš dál,“ oznámila jsem svým nejpřísnějším hla­ sem, jakmile auto zastavilo před mým domem.

„Jasně že jdu. Potřebuju se ujistit, že jsi bezpečně dorazi­ la,“ odpověděl a otevřel dveře, aby vystoupil.

A tak jsem ho pustila dovnitř, celá vyděšená svou opičí chlupatostí, zatímco on okamžitě začal důkladně prohlížet kredenc. Shodila jsem boty a posadila se v kuchyni ke stolu, sledovala ho a škytala.

„Psst, spolubydlící spí,“ řekla jsem jeho zádům, když zkoumal viněty pěti nebo šesti poloprázdných lahví, kte­ ré objevil.

„Tohle by šlo.“ Byla to lahev levné vodky toho typu, po kterém oslepnete. „Kde máš skleničky?“

Ukázala jsem na skříňku nad jeho hlavou.

„Nemůžu vypít tohle všechno,“ namítla jsem, když mi podal sklenku.

„Ale můžeš, prostě to tam kopni.“ Vypil tu svou na ex a díval se na mne s očekáváním.

HLEDÁ SE DOPROVOD!

29

Zdvihla jsem sklenku, málem se mi zvedl žaludek z výpa­ rů, otevřela jsem ústa a dala si tři hlty. Otřásla jsem se.

„Dobrá práce.“ Vzal si sklenku zpátky a  postavil ji na stůl.

„Říkám si, proč mají Rusové tohle tak rádi? Je to hnus, chce se mi z toho...“

Přerušil mne tím, že mi vzal obličej do dlaní a  políbil mne. Jeho jazyk chutnal po vodce.

„Který pokoj je tvůj?“

Ukázala jsem na dveře a on mne vzal za ruku, odtáhnul mne od kuchyňského stolu do mého pokoje, kde jsem ztuh­ la. Byly tam dvě zahanbující věci, které jsem musela scho­ vat – lehce scvrklé, hnědnoucí špunty do uší na nočním stol­ ku a prastarý plyšový králík, mazlík z dětství, ležící mezi polštáři. Vyčítavě se na mne díval skleněnýma očima.

Popadla jsem oboje, otevřela zásuvku s  kalhotkami a  nacpala to tam. Na chvíli jsem se kvůli králíčkovi cíti­ la provinile, ale Polly, chystáš se mít po pěti stech měsíců sex, teď není čas být sentimentální kvůli vycpané hračce.

Callum se posadil na konec postele a začal si rozvazovat tkaničky. „Počkej, jen něco udělám.“ Vzala jsem ze stolku krabičku sirek a rozsvítila na něm svíčku.

A tady je seznam událostí, které následovaly, ilustrující, proč bych nikdy, absolutně nikdy neměla ani pomyslet na to, že bych s někým měla sex.

Když jsem zapálila svíčku, posadila jsem se vedle Callu­ ma a ten mi začal rozepínat košili. Pak jsem ale zpanikařila, že u toho sedím, kvůli faldům na břiše, a tak jsem si mís­ to toho lehla a přitáhla ho na postel. Pak mi rozepnul zby­ lé knoflíky košile a následovalo několik ponižujících chvil, kdy jsem kolem sebe máchala jak vyvržený vorvaň a snažila se z košile vysoukat ruce.

SOPHIA MONEY-COUTTS

30

Zápas s podprsenkou. Callum po ní sáhl a zjevně chtěl být jedním z těch mužů s hbitými prsty, kteří jen brnknou na zapínání a to se rozepne. „Už to skoro mám,“ řekl po něko­ lika vteřinách pokusů, zatímco jsem prohýbala záda.

Svlékání kalhotek. To ode mne vyžadovalo mávat noha­ ma ve vzduchu jako chrobák převrácený na záda.

Pak se Callum přesunul dolů, až klečel na podlaze s hla­ vou mezi mýma nohama. Uvažovala jsem, jestli zažertovat, že bude potřebovat vybavení od Black and Decker, aby se dostal skrz to houští, ale pak jsem si řekla, že by to zničilo náladu. A tak jsem se místo toho začala zabývat dýcháním. Je to divné jen tam tak potichu ležet, proto jsem se rozhodla trošku funět, když zapojil jazyk. Ale je docela těžké vzdy­ chat, když po slibném začátku Callum – nejspíš povzbuze­ ný mým nepředvídatelným dýcháním  – jazykem přitvrdil, asi jako pes v misce s vodou. Začalo to bolet, namísto aby to bylo příjemné, a tak jsem usoudila, že jsem v celé vagině ztra­ tila cit, a jen jsem tam tak ležela a přemýšlela, kdy navrhnout, aby se vrátil nahoru. A jak to vůbec udělat, aby se neurazil?

Pak ta nejhorší část. Poklepala jsem ho po hlavě a  on zdvihl oči.

„Pojď sem,“ řekla jsem rádoby svůdně.

Podíval se na mne mezi mýma nohama a  zamračil se. „Proč? Nelíbí se ti to?“

Ach bože, proč je sex tak zahanbující? Musí to pokaždé být tak trapné?

„Ne, ne, jen ti chci, ehm, oplatit laskavost.“

Brr. Myslela jsem, že umřu. Skutečně jsem mohla umřít trapností.

A tak Callum vylezl nahoru a převrátil se na záda, pořád ještě v boxerkách. Vylezla jsem tedy na něj a snažila se nehr­ bit, aby se mi neudělaly faldy na břiše. Pak jsem si všimla,

HLEDÁ SE DOPROVOD!

31

že jsem si v poslední době ani nevytrhala chlupy kolem bra­ davek. Pozdě. Zasoukala jsem se pozpátku mezi jeho nohy a začala mu stahovat boxerky. Další obtížný pohyb, musela jsem si stoupnout a vytáhnout je pod ním.

Callumův penis nebyl úplně tvrdý, a  tak jsem otevře­ la ústa a začala jemně sát žalud. Zasténal. Přejela jsem ústy pomalu dolů a  snažila se ignorovat zatuchlý pach. Po pár minutách mě začaly pálit svaly na stehnech. Proboha, jak dlouho to ještě bude trvat? Přitáhla jsem kolena trochu blíž, otevřela jsem oči a  mžourala na jeho penis. Proč vypada­ jí jako obří žížaly? Pak začalo být jeho vzdychání hlasitější a na hlavě jsem ucítila jednu dlaň, jak mě tlačí dolů. Čet­ la jsem články v  časopisech, podle kterých se jim mají sát i koule, ale nikdy jsem si nebyla jistá, že se mi to všechno vejde najednou do pusy. Bylo by to jako pustit se do velké bagety ze Subway. Nebo se mají sát po jedné?

Začala jsem se dávit, protože mi vrazil penis do krku. Pak najednou vykřiknul a ústa mi zaplnilo teplé sperma. Tro­ chu slané, trochu sladké. Co nejrychleji jsem polkla. Před­ stava, jak mi to plave v  žaludku společně s  vodkou, byla nelidská.

„Dojdu si jen pro sklenici vody,“ řekla jsem s ulepenými ústy, přelezla ho a vzala z nočního stolku prázdnou skleni­ ci. V koupelně jsem si otřela ústa ubrouskem a podívala se do zrcadla. Tak, tohle máme hotovo, a to už něco znamená. Vždycky je to celkem uspokojivé, dostat se sem, ne? Hlavně proto, že si pak stehna odpočinou, ale taky proto, že to zna­ mená, žes to zvládla a nepřipletly se ti tam zuby. A hlavně, rozhodla jsem se a naplnila znovu sklenici z kohoutku pro případ, že by se chtěl napít, teď je řada na mně. To je pravi­ dlo. Možná se měl víc snažit postarat se nejdřív o mně, ale to nevadí. Může to teď dohnat.

SOPHIA MONEY-COUTTS

„Trochu vody?“ zašeptala jsem, když jsem se se sklenkou v ruce vrátila do ložnice. Callum tam stál, měl na sobě dží­ ny a v ruce telefon.

„Ne, díky. Vlastně tu za chvíli budu mít uber. Ráno mám golf, tak se potřebuju dostat domů.“

„Aha, dobře. Super. Nevadí,“ vykoktala jsem.

COŽE?

„Ale díky, bylo to super.“ Sebral tričko, přetáhl si ho přes hlavu, poklepal si na kapsu džín a pak – zatímco jsem tam pořád stála nahá se sklenicí vody a byla mi zima – se naklo­ nil a políbil mě na tvář.

„Rád jsem tě poznal.“

„Aha, jo. Já taky. Vydrž, vyprovodím tě.“

„Nee, nedělej si starosti. Zvládnu to. Na viděnou.“

„Aha... jasně. Tak... čau,“ řekla jsem, pořád s tou skle­ nicí v ruce, když odcházel.

Slyšela jsem, jak se zavřely dveře domu, postavila jsem sklenici, stála jsem nahá v  ložnici a  přemýšlela. Takhle to teď chodí? Že odjede  – podívala jsem se na telefon  – ve 2.54 ráno, když si ho nechá vykouřit a neoplatí laskavost... a myslí si, že je to v pořádku?

2

Když jsem ráno vyšla z ložnice, Joe v kuchyni chystal toast. Měl na sobě obnošené boxerky a staré rugbyové tričko, obo­ je příliš malé na jeho stokilovou postavu.

„Bréráno, ty moje chou fleur, dáš si snídani?“

Potkala jsem Joea na inzerát na Gumtree před třemi lety, když jsem se odstěhovala od mámy. Byla jsem už stará na to, aby mi někdo žehlil kalhotky, říkala jsem si tehdy. A z Joea se tak stal jakýsi náhradní přítel lomeno bratr, opravdový přítel pro mne i moje kamarádky. Náš byt byl nad rohovým obchodem, který vedla velká Jamajčanka jménem Barbara, posedlá horoskopy. V sobotu ráno jsem tam šla koupit sla­ ninu a vyšla jsem ven o půl hodiny později s informací, jak dopadne můj víkend. Vždycky to byly špatné zprávy. Bar­ bara vtáhla tváře a řekla něco o tom, že Mars dělá něco div­ ného s Jupiterem a všude v obchodě je Saturn, takže bych měla být velmi opatrná na každého záhadného muže, který mi vkročí do cesty.

„Ne. Dnes ráno se moc necítím. Můžeš dát vařit vodu?“

„Jaká byla noc?“

„Tak, víš. Večeře u Billa. Někoho jsem si přivedla, abych měla po devíti stech letech sex, div jsem se nezadusila při kouření a pak odsud vystřelil uberem.“

„Polly, drahoušku, to je drama. Proč tu nezůstal?“

„Vím já.“ Zhroutila jsem se na gauč a  zahlédla na lince lahev vodky. „Nevím, jak to zvládnu.“

SOPHIA MONEY-COUTTS

34

„Kdo to byl?“

„Jeden z Billových kamarádů. Celkem hezký. Bydlí tady n ě k d e .“

„Takže tenhle velkolepý románek bude pokračovat?“ Joe se s talířkem s toastem posadil do křesla naproti mně.

„Pochybuju. A mimochodem hraje golf.“

Joe se otřásl. „Nechutné.“

Vzdychla jsem. „Proč nemůžu být normální člověk a mít nějaký normální, funkční vztah? Nebo ani ne vztah, prostě jen normální, přímočarý sex? Jediná věc, kterou jsem měla poslední dobou ve vagině, bylo gynekologické zrcadlo.“

„V moři je spousta ryb, drahoušku. Sebemrskačství je k ničemu. Jaké máš plány na víkend?“

„Ze všeho nejdřív bych byla ráda, kdyby sis spravil tu zející díru na boxerkách,“ řekla jsem, když mi zrak náhod­ ně sklouzl do jeho rozkroku. „A pak bych se mohla zabít. Jinak nic moc. Zítra zajdu za Lex. A možná uvidím Billa. A co ty?“

„Jako obvykle, jen trošku na lovu. Dnes odpoledne mám r a n d e .“

„S kým?“

„Takový milý chlapík, jmenuje se Marcus a hraje na les­ n í r o h .“

„Vážně hraje? Kdes ho našel?“

„Učí na akademii. Má zadek jako Tom Daley. Asi to bude l á s k a .“

U Joea to „byla láska“ poměrně často. V  uplynulých několika měsících řada z těch lásek prošla našimi dveřmi. Byl tu Lee, číšník z hospody v Kilburnu; Josh, kterého Joe sbalil při nákupu nového iPhonu v Apple Store; Paddington, komorník z Buckinghamského paláce a Tomas, argentinský hráč póla trvající na tom, že je hetero, ale líbilo se mu, když

HLEDÁ SE DOPROVOD!

35

s ním Joe dělal choulostivé věci s nejrůznějšími koženými pomůckami, které schovával v krabici pod postelí. Snažila jsem se do Joeovy ložnice nechodit pro případ, že by tam ta krabice mohla ležet otevřená.

Při pomyšlení na Joeovu krabici se mi zase udělalo tro­ chu slabo.

„Vlastně se vrátím do postele, zapomeň na ten čaj.“

„Ouky douky, kvítečku, budu pak potichu. Je to teprve první rande, nechci chudáka kluka vystrašit. A s tím, že tvůj přítel takhle utekl, se netrap, to se stane každému.“

„Vá ž n ě ? “

Odmlčel se. „No, ne, mně ne.“

„Super, tos mi fakt pomohl, díky.“ Dopotácela jsem se zpátky do postele a do uší si dala špunty.

*

Kolem třetí odpoledne jsem se vykoupala, snědla sedm kous­ ků toustu s medem, vypila tři šálky čaje, ležela jsem na gauči a sledovala staré DVD Tři muži a mladá dáma. Taky jsem peč­ livě prověřila Calluma na Instagramu a dvě hodiny jsem líně zvažovala, jestli ho můžu sledovat. Pak mi zavibrovala na telefonu zpráva od Billa:

Dostala ses v pořádku domů?

Naťukala jsem odpověď a nebyla jsem si jistá, jestli něco tuší o Callumovi. Mohla bych mu to říct zítra. Teď jsem se na to necítila.

Ano. Díky za večeři! Co v kanceláři?

SOPHIA MONEY-COUTTS

36

V pořádku. Ale poslyš, nebude ti vadit, když zítra nepřijdu na oběd? Jdu s Willow na drink.

Neblázni, no JASNĚ. Kam jdete?

Nevím, možná do Southbank. Dobré místo na rande, co?

Poslala jsem řádku palců nahoru a  znovu přepnula na Callumův Instagram. Většinou obrázky rugbyových zápa­ sů a zahraničních pláží. Trochu nuda, mám­li být upřímná. Proč jsem kvůli tomu vyšilovala?

*

Další den jsem se probudila a připadala si zase jako člověk, poté co jsem strávila večer vleže na gauči, nabírala lžící thaj­ ské zelené curry a sladké hrudky kokosové rýže a strkala si je do pusy. Lex změnila náš oběd na pozdní snídani, což se jí nepodobalo, protože nebyla zrovna ranní ptáče. Eggstacy byla kavárna na Notting Hill, která se – jak naznačoval absurdní název – specializovala na snídaně. Velké kusy kré­ mových míchaných vajíček, navrchu se strouhaným sýrem Gruyère, žampiony se smetanou, mističky s  fazolemi, sil­ né krajíčky bílého chleba. Spousty másla. Přinutila jsem se tam zajít, vzhledem k včerejší večeři. Tenhle víkend nebyl z hlediska kalorií nejlepší.

S Lex jsme se znaly od doby, kdy nám bylo jedenáct a já se s mámou přestěhovala do Londýna. Byl to ten rok, kdy jsem na venkově vyšla ze základní školy, kde moje učitelka připomínala slečnu Dobrotovou z Matyldy, a šla na střední blízko mámina bytu v Battersea. Do stejné školy jako Lex. Tam žádná slečna Dobrotová nebyla. Namísto toho jsem

HLEDÁ SE DOPROVOD!

37

našla spolužačky, které se už zajímaly o kluky a oční stíny a něco jménem Take That. Lex se nade mnou slitovala, jako se člověk slituje nad zatoulaným zvířetem na ulici.

„Chceš se podívat na moje album se samolepkami?“ zeptala se při obědě a byl to ten nejlepší pokus o navázání konverzace. A tak jsme se spřátelily tím sladkým, nekom­ plikovaným dětským způsobem. A zůstaly jsme kamarádky.

Společně jsme pokračovaly do Leeds na anglickou lite­ raturu, stejně jako Bill na fyziku. Vytvořili jsme nezvyk­ lou trojici. Vědecký šprt Bill, malá blondýna Lex posedlá sexem a já – vysoká, střapatá romantička upnutá na Rozum a cit a vyhlížení vlastního Willoughbyho.

Když jsem se dostala do Eggstacy, zpocená námahou, jak jsem stoupala po Holland Park Avenue, byla už Lex u sto­ lu. Zamávala jsem na ni od dveří a prodírala se mezi shlu­ ky stolů dozadu.

„Ahoj, zlato,“ řekla jsem, když se postavila, aby mě obja­ la. „Vítej doma. Jak bylo?“

„Bylo to...“ Zdrženlivě se na mne usmála.

„Cože?“

„Bylo to... Prostě... stalo se tohle.“ Vystrčila ke mně ruku.

„Proboha, Lex!“ Na prstě měla briliantový prsten. Vza­ la jsem její ruku do dlaní a přitáhla si ji k obličeji. Diamant velikosti fazole uprostřed prstenu obklopovala spousta men­ ších. „Děláš si srandu?“

„Ne! To by byla hloupá legrace, nemyslíš?“ řekla a usmá­ la se na mne.

„Ty jsi zasnoubená? S Hamishem?“

„Ano! Bylo by dost divné, kdybych se za tu dobu, co jsme se neviděly, stihla zasnoubit s někým jiným.“

„Jo, no jasně. Zatraceně. Z  toho by někdo mohl oslep­ nout,“ řekla jsem, když jsem se znovu podívala na ten prsten.

SOPHIA MONEY-COUTTS

38

„Chci říct, blahopřeju.“ Ještě pořád jsme stály, a tak jsem se natáhla přes stůl, abych ji znovu objala. Ale bylo to divné. Ne to objetí. Ta novina. Lex byla zasnoubená. S Hamishem. S někým, s kým chodila teprve... počkat... rok? S někým, kým jsem si nebyla úplně jistá. Co s takovou situací? Když je nejlepší kamarádka zasnoubená s někým, kým si člověk není jistý?

„Můžu dostat kávu?“ požádala jsem servírku opodál. „Opravdu silné americano?“

Přikývla a odešla.

Rychlé shrnutí. Hamish byl Lexin přítel. Asi bych mu teď měla říkat snoubenec. Byl to bývalý hráč rugby, z kterého se stal bankéř s hrbolatýma ušima, kterého Lex potkala v hos­ podě v Kenningtonu. Nikdy jsem si jím nebyla jistá, protože to byl ten druh chlapa, co vtipkuje o tom, že ženy patří do kuchyně. Ale kdykoliv jsem se zeptala, proč se s  ním Lex dala dohromady, přihlouple se usmála a řekla, že se jí líbí. Po pár měsících chození řekla, že ho miluje.

Posadily jsme se. „Teda, páni,“ pokračovala jsem. „Pro­ miň. Jen se to snažím zpracovat. Neměla jsem tušení,“ řek­ la jsem. „Ty ano?“

„Ne, vlastně ne,“ odpověděla a natáhla ruku před sebe. Fazole zachytila světlo žárovky a  blýskala se, jako by na mne mrkala.

„Jak to udělal?“

„V posteli v hotelu, to je celý Hammy.“

Pomalu jsem přikývla. Z toho, jak Lex někdy Hamishovi říkala „Hammy“, se mi dělalo zle. Kde mám to kafe?

„Vlastně to udělal hned potom, co mě zkoušel škrtit vla­ sy,“ pokračovala.

„Cože?“ Zamračila jsem se na ni.

„No, bylo to na Silvestra ráno. A byli jsme v posteli, uží­

HLEDÁ SE DOPROVOD!

39

vali jsme si trochu neškodné předehry, když mě najednou popadl za vlasy a omotal mi je kolem krku. Chci říct, co je na tom?“

Chlap od stolu u dveří se po nás podíval.

„Cos udělala?“ zašeptala jsem.

„Tak trochu jsem dělala, jako že jsem pro. Protože to musíš, ne? A pak se udělal, a když jsme pak spolu leželi, tak se vyslovil.“ Usrkla si čaje a postavila šálek zpátky na talí­ řek. „Ti chlapi jsou tak divní.“

„A líbilo se ti to?“

„Žádost o ruku?“

„Ne! To s těmi vlasy. Ale ano, i ta žádost.“

„Ne že by se mi to nelíbilo. To je něco trochu jiného, ne, když tě škrtí vlastními vlasy. A ano na tu žádost.“ Odml­ čela se a podívala se přes stůl přímo na mne. „Já vím, že je to trochu rychle. Ale Pols, když jsme tam tak leželi, v tom hotelu, připadalo mi to správné. Na mou duši.“

Znovu jsem přikývla. Měla jsem pocit, jako bych se měla zeptat na milion otázek. Stanovili datum? Řekla to rodi­ čům? Přemýšlela o šatech? Budou mít nějakou zásnubní osla­ vu? Ale nebyla jsem si jistá, že bych se mohla dost upřímně zeptat. Dost přesvědčivě. Bylo to špatné? Bylo to celkem špatné, že? Málo podpory.

„Půjdeš mi za družičku, viď?“ zeptala se.

„Ano, jistě, půjdu,“ souhlasila jsem a  oplatila jí úsměv, i když mě ta představa znepokojovala. Obávala jsem se, že to znamená táhnout se za Lex jako přerostlé čtyřleté dítě v šeredných šatech.

„Super,“ řekla. „Jsem celá pryč z nakupování šatů. Pošlu ti nějaká data, protože termíny se plní.“ Lex pracovala v mód­ ním PR. Měla jsem podezření, že pokud šlo o její svatební šaty, měla ambiciózní nápady.

SOPHIA MONEY-COUTTS

40

„Nemůžu se dočkat!“ řekla jsem. Tak. Znělo to přesvěd­ čivě? Znělo to nadšeně? Nebyla jsem si jistá.

„Každopádně teď nechme svatbu svatbou, nemůžu to všechno pobrat,“ prohlásila, jako by mi četla myšlenky. „Jaký jsi měla víkend?“

Konečně se vrátila servírka s mou kávou. „Díky,“ odpo­ věděla jsem, když ji položila. „No, žádná žádost o ruku.“ Nalila jsem si do kávy náprstek mléka. „V pátek jsem šla k Billovi na večeři.“

„Jo, jaké to bylo? Chyběli jste mi.“

„Dobré,“ odvětila jsem pomalu. „Já, ehm, vlastně jsem se tak trochu líbala s jedním jeho kamarádem.“

„Cože?“ řekla Lex nahlas a posunula se na židli dopředu.

„Co?“

„Teprve teď mi říkáš takovou novinku, že se na tebe usmá­ lo štěstí? Jaký je? Jak vypadá? Sahala jsi mu na penis?“

„Lex,“ sykla jsem a snažila se ji uklidnit.

„Ach můj bože!“ vypískla. Ignorovala mne. „Možná budeš na mojí svatbě mít doprovod!“

Muž u vedlejšího stolu si znovu poposedl, jako by sebou trhnul.

„Psst! Lex, nemyslím si, že bych s tímhle slyšela svateb­ ní zvony. A tvrdit, že se na mne usmálo štěstí, je taky dost nadnesené.“

„Kdo je to?“

„Billův kamarád. Z ekonomky. Jmenuje se Callum.“

„Aaa? No tak, pokračuj.“

„A nic. Přišel se mnou domů a byla to tak trochu pohro­ ma, to je celé.“

„Jak to myslíš, pohroma?“

„Tak trošku.“ Podívala jsem se na muže vedle a  znovu ztišila hlas. „Vykouřila jsem ho a šel domů.“

HLEDÁ SE DOPROVOD!

41

„Jak to myslíš – domů? Rovnou domů? Jako hned potom, co se ti udělal do pusy?“

„Psst, vážně. Někdo tě uslyší. A jo.“

„Takže jste spolu nepíchali?“

„Ne,“ sykla jsem.

„No teda,“ řekla Lex a opřela se zase na židli. „Má mimo­ řádně špatné způsoby. Co kdybychom si teď objednaly něja­ ká vajíčka.“

„Myslíš, že ho můžu začít sledovat na Instagramu?“ zeptala jsem se. Pořád jsem přemýšlela, jestli můžu, ale také jsem si dělala starost, aby to nevypadalo trochu zoufale. Moc dychtivě. A ani jsem nevěděla, jestli se mi tak líbí. Jen jsem tak trochu cítila nedostatek vzrušení, a  i když Callum po vykouření odešel, pořád jsem se dostala na dosah penisu. A to bylo vzácné. Tedy pro mne.

„Chceš ho znovu vidět? Fakt se ti líbí?“ zeptala se.

Protáhla jsem obličej. „Nevím. Nebo jsem jen zoufalá?“

„Protože s ním k něčemu došlo?“

„No, tak nějak. Asi to bude tím, že to je za poslední desít­ ky let první heterosexuální muž v mém bytě?“

„Ale hned potom odešel. Jako – hned potom? Ani rychlé pomazlení? Žádné ,musíme si to zopakovat‘?“

„ N e­ e .“

Zašklebila se. „Je to na tobě, zlatíčko, ale já bych to asi nechala být.“

Nikdy mi nešlo být nad věcí. Když mi bylo jedenáct, šla jsem poprvé na disko v šatech z pytloviny, které mi máma dala k Vánocům. Když jsem jí ukázala časopis Sladkých 17, zapletla mi vlasy. Výsledek vypadal spíš jako z Malého domu na prérii, ale tím jsem se nenechala zastavit. Moje oplácané jedenáctileté já požádalo o tanec pohledného Jacka, chlapce, kterého zbožňovaly všechny dívky nad sedm. Z mé strany

SOPHIA MONEY-COUTTS

42

to byl mimořádně odvážný krok, protože pohledný Jack už byl na parketu se svou dívkou (školní štětkou Jenny), když jsem se za ním rozhodla jít.

„Jo, asi bych to měla nechat být,“ řekla js



       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz – online prodej | ABZ Knihy, a.s.