načítání...
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: Hlava XXII - Joseph Heller

Hlava XXII

Elektronická kniha: Hlava XXII
Autor: Joseph Heller

Satirický román o absurditě války a armádní mašinerie. Všechno je zde postavené na hlavu, nadřízení jsou prospěchářští tupci a všude kolem je jen hrůza a smrt. A vy chcete jediné - přežít a dostat se v pořádku domů.
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  199
+
-
6,6
bo za nákup

ukázka z knihy ukázka

Titul je dostupný ve formě:
elektronická forma tištěná forma

hodnoceni - 77.2%hodnoceni - 77.2%hodnoceni - 77.2%hodnoceni - 77.2%hodnoceni - 77.2% 90%   celkové hodnocení
3 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: » PLUS
Dostupné formáty
ke stažení:
EPUB, MOBI, PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku a kopírování
Médium: e-book
Rok vydání: 2016
Počet stran: 522
Rozměr: 21 cm
Vydání: Osmé vydání, v Plusu první, revidované
Spolupracovali: přeložil Miroslav Jindra
Skupina třídění: Americká próza
Jazyk: česky
ADOBE DRM: bez
ISBN: 978-80-259-0527-2
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis

Hlava XXII je odstavec vojenského řádu o možnosti uvolnění z plnění služby. Je třeba uznat vojáka nepříčetným a zároveň on sám musí podat žádost - tím ovšem dokáže, že je příčetný. A to je jen začátek. Hlavním hrdinou je letecký kapitán Yossarian, jež se svojí jednotkou sídlí na ostrově Pianosa ve Středozemním moři a jehož náplní práce je bombardovat nacistická italská města. Ve strašlivé válce plné zoufalství a smrti je každý přežitý den vítězstvím. Jenže Yossarian nechce čekat na konec války, znaží se ze všech sil dostat domů dokud je zdravý. Pomocí hlavy XXII to nejde, takže jaké jsou jiné způsoby? Pouští se do boje s absurdní byrokracií, hloupými veliteli i samotným osudem.

Satirický román je dnes považován za klasické dílo protiválečné literatury. Joseph Heller vypráví příběh z vlastní zkušenosti na svou dobu dosud nevídaný - zesměšňující americkou armádu.

Popis / resumé

Slavný satirický román známého amerického autora těží z jeho vlastních zážitků ze služby u amerického letectva v době 2. světové války. Válka, prožívaná příslušníky leteckého pluku na Pianose, sem doléhá jen zdálky, lidé tu vlastně neumírají, jenom se nevracejí z letů. Autor mistrovsky kreslí charakteristické typy důstojníků americké armády a s pomocí situační komiky, ironie a černého humoru podrobuje kritice i americký ideál vlastenectví. Hrdina, aktivní letec Yossarian, který již nechce riskovat život při náletech, dělá všechno možné, aby se aktivní službě mohl vyhnout. Mistrovsky napsaná kniha mimo jiné satiricky vypráví o deziluzi z americké koncepce 2. světové války a právem náleží k nejlepším válečným románům 20. století.

Zařazeno v kategoriích
Joseph Heller - další tituly autora:
Hlava XXII Hlava XXII
Closing Time Closing Time
Catch As Catch Can Catch As Catch Can
Zavíráme! Zavíráme!
 (e-book)
Zavíráme! Zavíráme!
Gold za všechny peníze Gold za všechny peníze
 
K elektronické knize "Hlava XXII" doporučujeme také:
 (e-book)
Obsluhoval jsem anglického krále Obsluhoval jsem anglického krále
 
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

Hlava XXII

Vyšlo také v tištěné verzi

Objednat můžete na

www.xyz-knihy.cz

www.albatrosmedia.cz

Joseph Heller

Hlava XXII

Copyright © Albatros Media, 2016

Všechna práva vyhrazena.

Žádná část této publikace nesmí být rozšiřována

bez písemného souhlasu majitelů práv.



PR

ˇ

ELOŽIL

MIROSLAV JINDRA


COPYRIGHT © 1961 JOSEPH HELLER

ALL RIGHTS RESERVED.

TRANSLATION © MIROSLAV JINDRA,

1979, 1996, 1999, 2005, 2016

COVER DESIGN © TOMÁŠ CIKÁN, 2016

ISBN 978-80-259-0527-2


Matce, mé ženeˇ Shirley a Erice a Tedovi, mým deˇ tem


Obsah

1 Texasan . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .11

2 Clevinger . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .21

3 Havermeyer . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .28

4 Doktor Daneeka . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .39

5 Náčelník Bílý polozub . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .48

6 Hladový Joe . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .61

7 McWatt . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .71

8 Poručík Scheisskopf . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .80

9 Major Major Major Major . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .97

10 Wintergreen . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 122

11 Kapitán Black . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .130

12 Boloňa . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .138

13 Major – – – de Coverley . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .152

14 Kid Sampson . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .162

15 Piltchard a Wren . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .167

16 Luciana . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .176

17 Voják v bílém . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .189

18 Voják, který viděl všechno dvakrát . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .201

19 Plukovník Cathcart . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .212

20 Desátník Whitcomb . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .225

21 Generál Dreedle . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .237

22 Milo starosta . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .255

23 Natelyho dědek . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .271

24 Milo . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .283

25 Kaplan . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .301

26 Aarfy . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .322

27 Sestra Duckettová . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .330

28 Dobbs . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .344

29 Peckem . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .357

30 Dunbar . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .370


31 Paní Daneeková . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .381

32 Yo -Yov i spolubyd lící . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .387

33 Natelyho děvka . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .393

34 Den díkůvzdání . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 403

35 Milo válečník . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .412

36 Sklep . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .422

37 Generál Scheisskopf . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .436

38 Mladší sestra . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .439

39 Věčné město . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .452

40 Hlava XXII . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .469

41 Snowden . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .479

42 Yossa ria n . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .491

Ztracená kapitola z HLAVY XXII, ve které

náš hrdina zjišťuje, že nejlepší tělocvik je žádný tělocvik . . . . . . . . .506

Doslov – Joseph Heller, Yossarian a Češi . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .517


Z ničeho je nebolela hlava tak jako z Hlavy XXII . . .


Ostrov Pianosa leží ve Středozemním moři třináct kilometrů jižně

od Elby .

Je docela malý a každému musí být jasné, že by se na něj všechny

popisované události prostě nevešly . A  stejně jako prostředí jsou

i postavy románu smyšlené .


11

1 Texasan

Byla to láska na první pohled .

Sotva Yossarian kaplana uviděl, přímo šíleně se do něj zamiloval .

Yossarian ležel v nemocnici, protože ho zlobila játra – ještě trošku a vypadalo to na žloutenku . To právě doktory mátlo – proč to vlastně není žloutenka? Kdyby se z toho vyklubala žloutenka, věděli by, jak na to . Kdyby se z toho žloutenka nevyklubala a Yossariana přešly bolesti, mohli by ho z nemocnice propustit . Ale takhle, když do té žloutenky pořád něco chybělo, nevěděli, na čem jsou .

Objevovali se každé ráno, tři důstojní pánové plní energie, kteří toho hodně napovídali, ale z jejichž očí se toho moc vyčíst nedalo . Doprovázela je stejně energická a důstojná sestra Duckettová, jedna z ošetřovatelek na oddělení, která Yossariana neměla příliš v lásce . Přečetli si chorobopis v nohách lůžka a nedočkavě se vyptávali, jestli má stále ty bolesti . Když jim hlásil, že je to pořád stejné, tvářili se podrážděně .

„A co stolice?“ uhodil na něj plukovník .

Když zavrtěl hlavou, podívali se na sebe .

„Tak mu dejte ještě jednou projímadlo .“

Sestra Duckettová si poznamenala, že má dát Yossarianovi ještě jeden prášek, a pak se všichni čtyři přesunuli k vedlejší posteli . Ona vlastně žádná ošetřovatelka neměla Yossariana příliš ráda . Popravdě řečeno, játra ho už dávno nebolela, ale Yossarian se s tím samozřejmě nikomu nepochlubil a  doktoři ho nepodezřívali, že simuluje . Byli pouze přesvědčeni, že je vodí za nos s tou stolicí .

Yossarian měl v nemocnici všechno, po čem toužil . Strava nebyla nejhorší, a kde jinde by mu nosili jídlo do postele? Fasovali zvláštní

1


12 příděly čerstvého masa a v odpoledních hodinách, kdy bylo největší horko, dostávali pacienti vychlazenou ovocnou šťávu nebo chlazenou čokoládu . Kdyby ho neotravovali doktoři a ošetřovatelky, byl by tam božský klid . Dopoledne musel vždycky chvíli cenzurovat dopisy, ale pak už měl celý den volno a  mohl se s  čistým svědomím blaženě povalovat . V nemocnici se těšil veškerému pohodlí a udržet se tam nebyl problém, protože jeho teploměr pokaždé ukazoval 38,3 . Měl se ještě lépe než Dunbar, protože ten musel občas padnout na hubu, když chtěl, aby mu nosili jídlo do postele .

Když se Yossarian rozhodl, že zbytek války stráví v nemocnici, napsal všem známým, že je ve špitálu, ale pomlčel o tom, jak a proč se tam dostal . Jednoho dne ho napadlo něco lepšího . Rozeslal na všechny strany dopisy, v nichž oznamoval, že ho čeká velmi nebezpečné poslání . „Chtěli, aby se na to přihlásili dobrovolníci . Je to nebezpečné, ale někdo to udělat musí . Ozvu se, jakmile se vrátím .“ A od té doby nenapsal nikomu ani řádku .

Všichni důstojníci na pokoji museli cenzurovat dopisy pacientů z  řad mužstva, kteří leželi na jiných odděleních . Byla to práce velmi nudná a Yossariana velice zklamalo, že život prostých vojáků je jen o  málo zajímavější než život důstojníků . Po prvním dnu ho opustila všechna zvědavost . Aby si tu monotónní činnost trochu zpestřil, vymýšlel si hry . Jednoho dne vyhlásil válku všem příslovcím a přídavným jménům a ze všech dopisů, které mu prošly rukama, je tvrdě vymýtil . Příštího dne se utkal s přivlastňovacími a ukazovacími zájmeny . Ještě vyšší úrovně dosáhl následujícího dne, kdy v dopisech začerňoval všechno právě kromě zájmen . Měl pocit, že tak podstatně pomáhá zvýšit vnitřní napětí textu a téměř všechna sdělení že tímto způsobem nabývají mnohem obecnější platnosti . Jindy zase deptal oslovení a  závěrečné formulace dopisů a  vlastní text ponechával bez povšimnutí . Jednou začernil v  dopise všechno kromě oslovení „Drahá Maruško“ a dole připsal: „Horoucně po Tobě toužím . R . O . Shipman, kaplan, armáda Spojených států .“ Kaplan u jeho skupiny se jmenoval R . O . Shipman .

Když v těchto dopisech vyčerpal všechny možnosti, zaútočil na jména a adresy na obálkách . Ledabylým pohybem zápěstí srovnával se zemí domy a ulice a vyhlazoval celá velkoměsta jako nějaký všemocný bůh . Podle XXII . hlavy vojenského řádu musel být kaž dý cenzurovaný dopis označen jménem důstojníka, který ho kontroloval . Většinu dopisů vůbec nečetl . Ty, které vůbec nečetl, podepisoval svým jménem . Na ty, které četl, psal „Washington Irving“, a když mu to začalo připadat příliš jednotvárné, změnil to na „Irving Washington“ . Cenzurní zásahy na obálkách měly závažné důsledky, protože vzedmuly vlnu nervózního zájmu u  jistého utajovaného vojenského útvaru . Ta nakonec na Yossarianovo oddělení ve špitálu vyvrhla chlápka od kontrarozvědky, který se vydával za pacienta . Všichni věděli, že je od kontrášů, protože se stále poptával po důstojníkovi jménem Irving nebo Washington a protože po prvním dnu v  nemocnici odmítl cenzurovat dopisy . Připadaly mu příliš jednotvárné .

Tentokrát měli Yossarian s  Dunbarem štěstí . Na pokoji se sešla výborná parta, jedna z nejlepších, do jakých se zatím dostali . Byl tu s nimi čtyřiadvacetiletý kapitán od stíhačů s řídkým zlatavým knírkem, kterého uprostřed zimy sestřelili nad Jaderským mořem a on přitom nechytil ani rýmu . Teď vrcholilo léto, nikdo ho nesestřelil, a on tvrdil, že má těžkou chřipku . Na posteli po Yossarianově pravé ruce ležel vyjukaný kapitán, stále v milostné pozici na břichu, s malárií v krvi – potvora moskyt ho ďobnul přímo do zadku . Dunbar měl postel přes uličku proti Yossarianovi a vedle Dunbara si hověl kapitán od dělostřelců, s  nímž Yossarian raději přestal hrát šachy . Kapitán byl dobrý šachista a jejich partie byly vždycky velmi zajímavé . Právě proto s ním Yossarian přestal hrát – ty partie byly tak zajímavé, že si začal připadat jako cvok . A pak tam byl ten vzdělanec z Texasu, který jako by vystoupil z nějakého barevného velkofilmu . Cloumalo s ním vlastenecké přesvědčení, že lidé majetní – to jest slušní – by měli mít ve volbách víc hlasů než flákači, kurvy, kriminálníci, zvrhlíci, ateisté a vůbec lidé neslušní, rozuměj nemajetní .

Yossarian právě vyšperkovával svou várku dopisů, když Texasana přinesli . Den to byl opět tichý, dusný, bez vzruchu . Horko se těžce převalovalo po střeše a tlumilo všechny zvuky . Dunbar zase jednou ležel bez hnutí na zádech a upíral oči na strop jako loutka . Usilovně se snažil prodloužit si život . Šel na to tak, že systematicky pěstoval nečinnost . Zabral se do prodlužování svého života tak, až se lekl, jestli náhodou neumřel . Texasana položili na postel uprostřed oddělení a už za chvíli je začal obšťastňovat svými názory .

Dunbar se vymrštil, jako kdyby vedle něho uhodilo . „Na to jsme čekali,“ jásal . „Pořád tu něco scházelo – pořád se mi zdálo, že tu něco schází – a teď mi konečně došlo, co to bylo .“ Bouchl pěstí do dlaně . „Vlastenecký cítění,“ prohlásil .

„Máš pravdu,“ zahulákal na to Yossarian . „Máš pravdu, máš pravdu, máš pravdu . Horký párky, brooklynský koláče, maminčin jablečnej štrúdl . Za to bojuje každej . Ale kdo bojuje za slušný lidi? Kdo bojuje za to, aby měli při volbách víc hlasů? Chybí nám ten pravej patriotismus, to je jasný . A matriotismus taky .“

S rotmistrem po Yossarianově levici to vůbec nehnulo . „Vyserte se na to,“ řekl unaveně a obrátil se na bok, protože se mu chtělo spát .

Brzy se ukázalo, že ten Texasan je člověk dobrosrdečný, uznalý a sympatický . Takže za tři dni ho měl každý plné zuby .

Byl tak nemožný, až jim z toho na zádech naskakovala husí kůže, každý od něho utíkal – každý kromě vojáka v bílém, který neměl na vybranou . Voják v bílém byl od hlavy k patě zalitý do sádry a obalený gázou . Trčely z něho dvě zcela zbytečné nohy a dvě zcela zbytečné ruce . Na pokoj ho propašovali v noci a chlapi o něm neměli ani tušení, dokud se ráno neprobudili a nepadly jim do očí dvě podivné nohy zdvižené od boků šikmo vzhůru a dvě podivné paže zakotvené v kolmé poloze . Všechny čtyři údy udržovala ve vzduchu bizarní olověná závaží, visící hrozivě nad tělem . Nikdy se ani nepohnula . Mezi pažemi, v místech, kde měl pacient lokty, bylo do bandáží všité zdrhovadlo sloužící jako ústní otvor – živili ho tudy čirou tekutinou z čiré baňky . Ze zacementovaných slabin vystupovala nehybná zinková rourka ústící do úzké gumové hadičky; odváděla odpad z ledvin, který pravidelně odkapával do čiré zazátkované baňky dole na podlaze . Když byla plná, vyprázdnila se mezitím baňka vyživující nahoře lokty, a tak je jednoduše rychle vyměnili, aby to do něho zase mohlo kapat zpátky . Jediné, co kdy z vojáka v bílém uviděli, byla roztřepená temná díra nad jeho ústy .

Vojáka v  bílém uložili vedle Texasana, a  ten seděl celé dopoledne, odpoledne i večer na boku svého lůžka a mluvil do něho svým příjemným, líně protahovaným hlasem . Vůbec mu nevadilo, že ten druhý neodpovídá .

Dvakrát denně jim na pokoji měřili teplotu . Časně ráno a potom ještě jednou k  večeru vcházela sestra Cramerová s  nádobou plnou teploměrů a  přidělovala je postupně pacientům, napřed na jedné straně oddělení a pak na druhé . U vojáka v bílém to řešila tak, že mu zasunula teploměr do toho otvoru nad ústy a nechala ho tam opřený o jeho spodní okraj . Když se vrátila k pacientovi na prvním lůžku, odebrala mu teploměr, zaznamenala teplotu a postoupila k další posteli . Takhle znovu obešla celé oddělení . Jednou odpoledne dorazila takto při své druhé okružní cestě pokojem k vojáku v bílém, podívala se na jeho teploměr a zjistila, že už nežije .

„Je to vrah,“ prohlásil Dunbar potichu .

Texasan se na něj podíval s nejistým úšklebkem .

„Zabil ho,“ potvrzoval Yossarian .

„O čem to mluvíte, kluci?“ ptal se Texasan nervózně .

„Zavraždil jsi ho,“ řekl Dunbar .

„Zabils ho,“ řekl Yossarian .

Texasan se celý přikrčil . „Neblbněte, kluci . Ani jsem se ho nedotk .“

„Zavraždil jsi ho,“ opakoval Dunbar .

„Zabils ho, slyšel jsem to,“ řekl Yossarian .

„Zabil jsi ho, protože to byl černoch,“ pokračoval Dunbar .

„Co blbnete,“ křičel Texasan . „Sem přece negři nesmějí . Dávají je na zvláštní oddělení .“

„Propašoval ho sem ten seržant,“ řekl Dunbar .

„Ten komunista,“ dodal Yossarian .

„A ty jsi o tom věděl .“

Rotmistra po Yossarianově levici celý ten incident s vojákem v bílém ani trochu nevzrušil . Rotmistra nevyvedlo z míry vůbec nic, a pokud podrážděně nevyžadoval, aby mu všichni dali pokoj, mlčel jako dub .

Den předtím, než se Yossarian poprvé setkal s kaplanem, vybuchla v jídelně kamna a jedna strana kuchyně se octla v plamenech . Začalo to odtamtud pěkně sálat . Yossarianův pokoj byl vzdálený dobrých sto metrů, ale až tam bylo slyšet hukot požáru a ostrý praskot hořících trámů . Kolem oranžově zbarvených oken se valil kouř . Asi za čtvrt hodiny se od letiště přiřítily nehodové vozy a požárníci se pustili do boje s ohněm . Dělali, co mohli, ale celou půlhodinu se oheň sveřepě bránil . Pak nad ním hasiči začali vyhrávat, ale najednou se ozval známý monotónní brukot bombardérů vracejících se z akce a chlapci museli rychle sbalit hadice a honem uhánět zpátky na letiště, aby byli v pohotovosti, kdyby některé letadlo muselo nouzově přistát a přitom se vzňalo . Bombardéry se dostaly na zem v pořádku . Jakmile dosedl poslední, obrátily nehodové vozy čelem vzad a rychle se vracely zpátky do kopce k nemocnici, aby pokračovaly v boji s požárem . Když tam dorazily, bylo po ohni . Odumřel sám od sebe – vydechl naposled a k hašení tam nezbyl ani jeden rezavý uhlíček . Zklamaní hasiči se tedy alespoň napili vlažného čaje a pak se poflakovali kolem a pokoušeli se sbalit nějakou sestřičku .

Kaplan se objevil den po požáru . Yossarian zrovna náruživě řádil v dopisech, ve kterých bral tentokrát na milost jen zamilovaná vyznání, když si kaplan dřepl na židli mezi postelemi a optal se ho, jak se mu daří . Posadil se k němu trochu našikmo, takže z jeho distinkcí viděl Yossarian pouze kapitánské proužky na límcové výložce blůzy . Neměl ponětí, kdo to vlastně je, dohadoval se jen, že buď nějaký nový doktor, nebo zase nějaký nový cvok .

„Ale docela dobře,“ odpověděl . „Jen mě trošku bolí játra a značně bych přeháněl, kdybych tvrdil, že mám pravidelnou stolici, ovšem jinak musím přiznat, že se mi vede přímo výborně .“

„To je dobře,“ řekl kaplan .

„No jo,“ souhlasil Yossarian . „Je to dobrý .“

„Chtěl jsem se tady stavit už dřív,“ vysvětloval kaplan, „ale v posledních dnech mi nějak nebylo dobře .“

„To vás lituju,“ řekl Yossarian .

„Obyčejná rýma,“ dodal rychle kaplan .

„Já mám pořád osmatřicet tři,“ dodal Yossarian stejně rychle .

„To vás lituju,“ řekl kaplan .

„No jo,“ souhlasil Yossarian . „Je to blbý .“

Kaplan sebou nervózně zavrtěl . „Mohl bych vám v něčem pomoct?“ zeptal se po chvíli .

„To těžko,“ povzdechl si Yossarian . „Lékaři zřejmě dělají všechno, co je v lidských silách .“

„Ale to ne .“ Kaplan se rozpačitě zarděl . „Takhle jsem to nemyslel . Měl jsem na mysli třeba cigarety . . . Nebo knížky . . . Nebo něco na ukrácení dlouhé chvíle .“

„Kdepak,“ odmítl Yossarian . „Děkuju . Mám všechno, co potřebuju – to víte, až na to zdraví .“

„To vás lituju .“

„No jo,“ řekl Yossarian . „Je to blbý .“

Kaplan na židli znovu poposedl . Podíval se několikrát napravo nalevo, potom upřel oči na strop a nakonec na podlahu . Zhluboka se nadechl .

„Pozdravuje vás poručík Nately,“ řekl potom .

Yossarian posmutněl, když slyšel, že mají společného známého . Přece jen se tedy najde nějaký námět k rozhovoru . „Vy znáte poručíka Natelyho?“ zeptal se zklamaně .

„Ano, znám ho dost dobře .“

„Je to tak trochu pošuk, co?“

Kaplanův úsměv byl značně rozpačitý . „To já můžu těžko říct . Tak dobře ho zase neznám .“

„Můžete mi věřit,“ řekl Yossarian . „Naprostej cvok .“

Kaplan těžce zápolil s tichem, které nastalo, a pak ho narušil náhlým dotazem: „Jste kapitán Yossarian, že?“

„Nately to měl těžký odmalička . On totiž pochází z dobré rodiny .“

„Prosím vás, nezlobte se,“ naléhal nesměle kaplan . „Možná že se dopouštím vážného omylu . Jste opravdu kapitán Yossarian?“

„Ano,“ přiznal se Yossarian . „Jsem kapitán Yossarian .“

„Od dvěstěpadesáté šesté eskadry?“

„Od dvěstěpadesáté šesté bojové eskadry,“ přisvědčil Yossarian . „Nikdy mě nenapadlo, že bychom tu měli ještě další kapitány Yossariany . Pokud je mi známo, žádný jiný kapitán Yossarian tu není, ale co já vím – všechno je možný .“

„Tak dobrá,“ řekl kaplan nešťastně .

„To bude záslužný agitační čin,“ podotkl Yossarian, „jestli se chystáte složit symbolickou poému o naší eskadře .“

„Ne,“ zamumlal kaplan . „Nechystám se složit symbolickou poému o vaší eskadře .“

Když Yossarian zahlédl stříbrný křížek na druhé straně kaplanova límce, přímo na posteli nadskočil . Úplně ho to vzalo, protože s opravdovým kaplanem vlastně ještě nikdy předtím nemluvil .

„Vy jste kaplan!“ vykřikl nadšeně . „To já nevěděl, že jste kaplan .“

„Ale ano,“ přisvědčil kaplan . „Vy jste nevěděl, že jsem kaplan?“

„No jasně . Já jsem nevěděl, že jste kaplan .“ Yossarian od něho nemohl odtrhnout oči, na tváři okouzlený úsměv . „Já jsem se ještě s žádným kaplanem nesetkal .“

Kaplan se znovu začervenal a upřel pohled dolů na své ruce . Byl to drobný člověk, mohlo mu být tak dvaatřicet, měl kaštanové vlasy, ostýchavé hnědé oči a  úzkou, pobledlou líc . V  obou propadlých tvářích se mu krčila nevinná hnízdečka letitých uhrovitých pupínků . Yossarian by byl pro něj rád něco udělal .

„Takže pro vás opravdu nemohu nic udělat?“ zeptal se kaplan .

Yossarian zavrtěl hlavou, stále s  úsměvem . „Ne, bohužel . Mám všechno, co potřebuju, a  cítím se tu výborně . Vlastně ani nejsem nemocný .“

„To rád slyším .“ Sotva to kaplan dořekl, začal těch slov litovat a s vyplašeným zahihňáním si zacpal ústa klouby sevřené pěsti, ale Yossarian byl zticha a zklamal ho . „Jsou tu ještě další mládenci, na které se musím podívat,“ omluvil se nakonec kaplan . „Ale ještě za vámi přijdu, nejspíš zítra .“

„Budu se těšit,“ řekl na to Yossarian .

„Přijdu ovšem pouze v tom případě, jestli o to stojíte,“ pokračoval kaplan se stydlivě sklopenou hlavou . „Všiml jsem si, že některým chlapcům nejsou mé návštěvy příliš příjemné .“

Yossarian přímo žhnul přátelskou náklonností . „Budu opravdu rád, když přijdete,“ ujišťoval kaplana . „Mně vaše návštěva nebude nepříjemná .“

Kaplan se vděčně rozzářil a potom se zahleděl do papírku, který předtím po celou dobu ukrýval v  dlani . Bezhlesými pohyby rtů odpočítával lůžka na pokoji a  posléze soustředil svou pozornost se zřejmými pochybnostmi na Dunbara .

„Smím se vás zeptat,“ zašeptal, „je tamhleto poručík Dunbar?“

„Ano,“ přisvědčil hlasitě Yossarian, „to je poručík Dunbar .“

„Děkuji,“ šeptal kaplan dál . „Mnohokrát děkuji . Musím u něho taky vykonat návštěvu . Musím vykonat návštěvu u každého příslušníka jednotky, který je tady v nemocnici .“

„I u těch, co leží na jiných odděleních?“ ptal se Yossarian .

„I u těch, co leží na jiných odděleních .“

„Na jiných odděleních si ovšem dejte pozor, důstojný pane,“ varoval ho Yossarian . „Tam drží duševně choré . Hemží se to tam šílenci .“

„Nemusíte mi říkat důstojný pane,“ vysvětloval kaplan, „Já jsem novokřtěnec .“

„Ale s těmi druhými pokoji to myslím smrtelně vážně,“ pokračoval pochmurně Yossarian . „Empíci vás chránit nebudou – vojenská policie, to jsou ještě větší blázni než všichni ostatní . Já bych tam šel s váma, ale když já mám hroznej strach . Šílenství je nakažlivá nemoc . Tohle je jediný pokoj v  nemocnici, kde nejsou blázni . Kromě nás jsou tu samí cvoci . A nedivil bych se, kdyby tohle bylo vlastně jediný nemocniční oddělení na světě, kde nejsou blázni .“

Kaplan se rychle zvedl, odstoupil od Yossarianovy postele, a teprve potom se smířlivě usmál a slíbil, že si bude počínat nanejvýš opatrně . „A teď musím za poručíkem Dunbarem,“ prohlásil . Přesto ještě chvíli nejistě otálel . „Co poručík Dunbar, jak to s ním vypadá?“ zeptal se nakonec .

„Všechno v nejlepším pořádku,“ ujišťoval ho Yossarian . „Žije si tu jako princ . Ale je to jeden z největších neznabohů na světě .“

„O to mi tak nejde,“ řekl kaplan, opět šeptem . „Je vážně nemocný?“

„Ne, není vážně nemocný . Vlastně mu vůbec nic není .“

„To je dobře .“ Kaplan si oddechl .

„No jo,“ souhlasil Yossarian . „Je to dobrý .“

„Kaplan!“ kroutil hlavou Dunbar, když se kaplan od něho zvedl a odešel . „To mě podrž . Kaplan!“

„Že je k sežrání?“ ptal se ho Yossarian . „Tomu by možná měli ve volbách dát ty tři hlasy .“

„Kdo by mu je měl dát?“ vyptával se podezřívavě Dunbar .

Na konci pokoje, v malém prostůrku za zelenou překližkovou zástěnou, se nepřetržitě činil vážný plukovník, pán ve středních letech, kterého každý den navštěvovala jakási jemná, pěkná žena s kadeřavými světlými vlasy . Nebyla to ani žádná ošetřovatelka, ani příslušnice Ženského pomocného sboru, ani představitelka Červeného kříže, přesto se každé odpoledne věrně objevovala v nemocnici v Pianose, v hezkých pastelových letních šatech, velmi elegantní, na nohou lehké střevíčky z  bílé lakované kůže, švy nylonek vždy úzkostlivě rovné . Plukovník byl od spojařů a teď tady dnem a nocí předával hlenovitá poselství svého nitra do čtvercových polštářků gázy, které pak puntičkářsky pečetil a ukládal do kulaté uzavřené nádoby trůnící na nočním stolku vedle postele . Plukovník byl fantastický . Měl propadlá ústa, propadlé tváře, zapadlé, smutné, zanícené oči . Jeho obličej měl barvu zašlého stříbra . Kašlal potichu, ohleduplně, a čtverečky gázy tiskl k ústům s nechutí, kterou si už ani neuvědomoval .

Plukovníka pohltil vír specialistů, kteří si svou specializaci ještě více prohlubovali právě tím, že se pokoušeli zjistit, co ho vlastně souží . Svítili mu naplno do očí, aby zjistili, jestli vidí, vráželi mu jehly do nervů, aby si poslechli, jestli něco cítí . Urolog se staral o jeho moč, lymfolog o jeho lymfu, endokrinolog o jeho žlázy, psycholog o jeho psychiku, dermatolog o jeho pokožku . Patolog zkoumal jeho patologii, cystolog jeho cysty, a pak se tam vyskytoval ještě jeden plešatý pedant, odborník přes kytovce z katedry zoologie na Harvardu, kterého mezi vojenské lékaře nelítostně odpálkovala jistá porouchaná anoda na počítači IBM, a ten se při svých návštěvách pokoušel s umírajícím plukovníkem diskutovat o Bílé velrybě .

Plukovníka tedy vyšetřili opravdu důkladně . V jeho těle nezůstal jediný orgán, který by nezahltili léky nebo nějak jinak nepomrvili, neoprášili, nepropláchli, neprohmatali, neofotografovali, nevyňali, nevyplenili či nevyměnili . Ta upravená, štíhlá žena sedávala vzpřímeně u plukovníkovy postele, tu a tam se ho samaritánsky dotýkala a pokaždé, když se usmála, stávala se ztělesněním důstojného žalu . Plukovník byl vysoký, štíhlý a shrbený . Když vstal z postele, aby se trošku prošel, nahrbil se ještě víc, potom našlapoval velice opatrně, celý ohnutý, a posunoval se vpřed kratičkými pohyby nohou od kolen dolů . Pod očima měl fialové tůňky . Žena mluvila tiše, ještě tišeji, než plukovník kašlal, a nikdo z osazenstva nezaslechl její hlas .

Netrvalo ani deset dní a Texasan je všechny z pokoje vypudil . První podlehl kapitán od dělostřelců a po něm nastal hromadný úprk . Dunbar, Yossarian a kapitán od stíhací letky vypadli jednou po ránu společně . Dunbarovi se přestala točit hlava a kapitán od stíhačů se vysmrkal a bylo mu dobře . Yossarian sdělil lékařům, že ho játra přestala bolet . Šlo to jako po másle . Zdrhl odtamtud i ten rotmistr . Za necelých deset dní stačil Texasan vyhnat všechny pacienty z pokoje zpátky do služby – všechny až na toho chlápka od kontrášů, který se nakazil od stíhače a musel ulehnout se zápalem plic .

2 Clevinger

Když se to tak vezme, měl ten chlap od kontrarozvědky vlastně kliku, protože venku za okny nemocnice nerušeně pokračovala válka . Muži vyváděli jako šílení a dostávali za to vyznamenání . Po celém světě, na obou stranách fronty, obětovali mladí chlapci své životy za něco, o čem jim tvrdili, že je to jejich vlast, a zřejmě to vůbec nikomu nevadilo – nejméně právě těm chlapcům, co obětovali své mladé životy . A nezdálo se, že by to mělo v dohledné době skončit . Pravděpodobný byl pouze Yossarianův vlastní konec, a tak by byl asi zůstal v nemocnici třeba až do soudného dne, nebýt toho vlasteneckého Texasana se zašpičatělou spodní čelistí a tupým, pokřiveným, nezničitelným úsměvem, který mu bude zřejmě do smrti přetínat obličej jako střecha černého kovbojského klobouku . Texasan by byl dal nevímco za to, aby se všichni na pokoji kromě Dunbara a Yossariana cítili štěstím bez sebe . Byl to opravdu velmi nemocný člověk .

Yossarian se však nemohl cítit štěstím bez sebe, ani když mu to Texasan nepřál, protože venku za zdmi nemocnice se stále ještě neodehrávalo nic veselého . Odehrávala se tam jedině válka, ale kromě Yossariana a Dunbara si toho zřejmě nikdo nevšímal . A když se na to Yossarian snažil lidi upozornit, odtahovali se od něho a mysleli si, že se pomátl na rozumu . I Clevinger, kterému už mohlo být dávno leccos jasné, ale bohužel nebylo, na něj vyjel, že se asi zbláznil, když se s  ním Yossarian viděl naposledy před svým únikem do nemocni ce .

Clevinger na něj v  mrtvičném rozhořčení pobouřeně valil oči, opřený oběma rukama o stůl, a křičel: „Ty jseš naprostej cvok!“

2


22

„A ukaž mi tady někoho, kdo není,“ řekl mu na to tehdy unaveně Dunbar . V obvyklém rámusu důstojnického klubu ho téměř nebylo slyšet .

„Já to myslím vážně!“ stál na svém Clevinger .

„Vždyť se mě pokoušejí zabít,“ řekl mu nevzrušeně Yossarian .

„Nikdo se tě nepokouší zabít!“ řval na něj Clevinger .

„Tak proč po mně střílejí?“ zeptal se Yossarian .

„Střílejí přece na každýho,“ vysvětloval mu Clevinger . „Chtěli by nás zabít všechny .“

„A jaký je v tom rozdíl, prosím tě?“

Clevinger se zase jednou dostal do ráže . Rozčilení ho zvedalo ze židle, oči mu vlhly a pobledlé rty se mu viditelně chvěly . Jako vždycky, když se hádal o principy, ve které vášnivě věřil, skončí to i tentokrát tím, že bude zuřivě lapat po dechu a  marně zadržovat hořké slzy svého přesvědčení . Clevinger vášnivě věřil v  celou řadu zásadních věcí . Byl to prostě cvok .

„A  kdo tedy?“ chtěl vědět . „Kdo to konkrétně je, ty lidi, co tě chtějí zabít?“

„Všichni,“ odpověděl Yossarian .

„Kdo všichni?“

„Můžeš hádat .“

„Nemám ponětí .“

„A jak teda potom můžeš tvrdit, že to nechtějí udělat?“

„Protože . . .“ Clevinger se zahltil a bezmocně oněměl .

Clevinger skutečně skálopevně věřil, že má pravdu, ale Yossarian měl nezvratné důkazy, protože pokaždé, když vzlétl, aby někde shodil bomby, pálili tam po něm úplně neznámí lidé z kanonů, a to nebyla žádná legrace . A to ještě zdaleka nebylo všechno . Bydlet na ostrově Pianosa ve stanu jako nějaký šupák, to taky nebyla žádná legrace . Za zády se mu hrozivě vzdouvaly kopce a před sebou měl hladké modré moře, které dokázalo mžikem pohltit člověka postiženého křečí a dodat ho po třech dnech vyplaceně na břeh, nafouklého, zmodralého a v rozkladu, s pramínky vody crčícími z vychladlých nosních dírek .

Stan, ve kterém Yossarian přebýval, byl nalepený k okraji nehlubokého, vyšisovaného lesíka, který odděloval jeho eskadru od Dunbarovy . V těsné blízkosti bylo v příkopu podél opuštěné železniční trati uloženo potrubí, kterým se do letištních cisteren přiváděl letecký benzín . Díky Orrovi, Yossarianovu spolubydlícímu, to byl nejluxusnější stan u celé eskadry . Kdykoli se Yossarian vrátil ze zotavené v nemocnici nebo z dovolené v Římě, překvapil ho Orr nějakým novým nápadem, jímž v jeho nepřítomnosti stan vylepšil – tekoucí vodou, krbem s  dřevěnými poleny, vycementovanou podlahou . Yossarian vybral místo a společně s Orrem stan zbudovali . Orr, stále se šklebící malé pivo s pilotním odznakem a hustými, vlnitými hnědými vlasy s pěšinkou uprostřed, dal k dispozici své bohaté znalosti a Yossarian, vyšší, silnější, rozložitější a pohotovější, obstaral většinu prací . Bydleli tam jen oni dva, ačkoli do stanu by se bylo klidně vešlo šest mužů . Když přišlo léto, stočil Orr postranní dílce přední stěny, aby větřík, který se ovšem stejně nikdy nezvedl, měl možnost vypudit zevnitř rozpálený vzduch .

Yossarianovým sousedem byl Havermeyer . Ten miloval pražené buráky a  bydlel sám ve dvoulůžkovém stanu, v  němž každou noc střílel po drobných polních myškách velkými kulkami z pětačtyřicítky, kterou šlohl mrtvému muži v Yossarianově stanu . Za Havermeyerem stál stan, který už McWatt nesdílel s Clevingerem, protože ten stále ještě nebyl zpátky, když Yossarian vyšel z nemocnice . McWatt se teď o stan dělil s Natelym, a ten byl právě v Římě a dvořil se ospalé děvce, do níž se před časem beznadějně zamiloval a kterou její povolání nudilo a která se s Natelym nenudila o nic míň . McWatt byl blázen . Byl to pilot, a kdykoli se mu naskytla příležitost, přelétával tak nízko nad Yossarianovým stanem, jak jen to šlo, aby si vyzkoušel, jestli ho dokáže pořádně vystrašit, a jeho zamilovanou zábavou rovněž bylo nalétávat s ohlušivým řevem nad dřevěný vor, plující na prázdných sudech od nafty za pásem písku u neposkvrněné bílé pláže, kam se chlapi chodili koupat, jak je Pámbu stvořil . Bydlet ve stanu s bláznem nebylo nic příjemného, ale Nately si to nijak nepřipouštěl . Sám byl totiž taky blázen, a když se stavěl důstojnický klub, chodil tam náruživě pomáhat, kdykoli měl volno . Yossarian tam nebyl ani jednou .

Po pravdě řečeno, takových klubů, které Yossarian nepomáhal budovat, byla celá řada, nejvíc si však cenil právě toho na Pianose . Byl to po všech stránkách důstojný památník jeho pevné vůle . Dokud nebyl klub úplně hotový, Yossarian tam ani nepáchl . Pak tam chodil často – tak se mu ta velká, pěkná, nesourodá budova se šindelovou střechou líbila . Byla to vskutku nádherná stavba, a Yossarianem prochvíval mocný pocit uspokojení, kdykoli se na ni zahleděl a uvědomil si, že při vší té lopotě, kterou do sebe vstřebala, nehnul ani prstem .

Když si tehdy s  Clevingerem naposled nadávali, že jsou blázni, seděli vzadu v  důstojnickém klubu ještě s  dvěma dalšími kamarády nedaleko hracího stolku, u  kterého Appleby vždycky vyhrával . Appleby byl stejně dobrý při kostkách jako v ping-pongu a ping-pong hrál stejně dobře jako cokoli jiného . Ať se pustil do čehokoli, dělal to dobře . Byl to světlovlasý chlapec z Iowy a věřil v Boha, ve svaté poslání mateřství a  v  americký způsob života, aniž kdy o  čemkoli z toho hlouběji přemýšlel . Každý, kdo ho znal, ho měl rád .

„Toho grázla nemůžu ani cejtit,“ zavrčel Yossarian .

Ta hádka s  Clevingerem začala před několika minutami, když se Yossarian marně pídil po nějakém kulometu . Byla to rušná noc . Rušno bylo u baru, rušno bylo u hracího stolku, rušno bylo i u ping-pongu . Ti nešťastníci, které chtěl Yossarian pokropit kulometem, se činili u barového pultu a zpívali staré sentimentální písničky, kterých se nikdo nemohl nabažit . Když je nemohl postřílet kulometem, dupl Yossarian alespoň krvelačně na celuloidový míček, který se mu přikutálel pod podpatek od pálky jednoho ze dvou důstojníků poskakujících u pingpongového stolu .

„Ten Yossarian,“ smáli se ti dva důstojníci a kroutili hlavou . Z krabičky na polici si vzali jiný míček .

„Ten Yossarian,“ opakoval po nich Yossarian .

„Yossariane,“ zašeptal Nately varovně .

„Už mě chápete?“ ptal se Clevinger .

Oba důstojníci se rozchechtali ještě víc, když slyšeli, jak se po nich Yossarian opičí . „Ten Yossarian,“ opakovali o něco hlasitěji .

„Ten Yossarian,“ pitvořil se Yossarian jako ozvěna .

„Yossariane, prosím tě,“ napomínal ho Nately .

„Už víte, co jsem tím chtěl říct?“ dorážel Clevinger . „Je to agresivní asociál .“

„Přestaň, prosím tě,“ řekl Clevingerovi Dunbar . Měl Clevingera rád, protože mu šel na nervy a čas s ním ubíhal pomalu .

„Vždyť tady Appleby ani není,“ ukazoval Clevinger vítězně Yossarianovi .

„Kdo tady mluví o Applebym?“ chtěl vědět Yossarian .

„Plukovník Cathcart tu taky není .“

„Kdo tady mluví o plukovníku Cathcartovi?“

„A kterou svini teda vlastně tak nenávidíš?“

„A kdo je tady u tebe svině?“

„Já se s  tebou nebudu hádat,“ rozhodl se Clevinger . „Ani nevíš, kdo ti leží v žaludku .“

„Každej, kdo se mě pokouší otrávit,“ řekl na to Yossarian .

„Kdo se tě pokouší otrávit?“

„Už mi přece dvakrát otrávili jídlo, ne? Copak mi nedali do jídla jed, když se mělo letět na Ferraru, a  potom za Velkýho slavnýho obléhání Boloně?“

„To dali jed do jídla každýmu,“ vysvětloval Clevinger .

„A co mi to je platný?“

„A ani to nebyl jed!“ křičel Clevinger rozčileně . Čím byl zmatenější, tím víc se rozpaloval .

Yossarian začal Clevingerovi s trpělivým úsměvem vysvětlovat, že co si jen vzpomíná, pořád proti němu někdo kuje pikle a pokouší se ho zabít . Některým lidem na něm záleží, ale jiným nikoli, a ti ho nenávidí a  celí se třesou, aby ho sprovodili ze světa . Nenávidí ho, protože je Asyřan . Ale nedostanou ho, říkal Clevingerovi, protože on má ve zdravém těle zdravý duch a je silný jako býk . Jsou na něj krátcí, protože je Tarzan, Richard Lví srdce a Sherlock Holmes v jedné osobě . Protože je taky něco jako Vilda Shakespeare . Protože je Kain, Odysseus a Bludný Holanďan . Sodomský Lot, Panna orleánská a král slavíků klokotajících v korunách stromů . Zázračná substance Z 247 . Protože je –

„Cvok!“ přerušil ho vřískavě Clevinger . „Nic jinýho nejsi než cvok!“

„– prostě granát . Nesporná jednička . Opravdovskej, nepřemožitelnej, univerzální mistr světa . Bona fide jsem něco jako suprman .“

„Superman, jo?“ řval na něj Clevinger . „Ty a superman!“

„Suprman,“ opravil ho Yossarian .

„Hele, kluci, nechte toho,“ prosil je nervózně Nately . „Všichni chlapi se sem na nás dívají .“

„Jseš blázen,“ povykoval Clevinger, oči zalité slzami . „Trpíš jehovovským komplexem!“

„Však je to taky kolem mě samej Nátan .“

Clevinger se zarazil ve svém slovním rozletu a podezíravě se zeptal: „Kdo je Nátan?“

„Kterej Nátan?“ opáčil nevinně Yossarian .

Clevinger se však té pasti hladce vyhnul . „Myslíš si, že se každý může chovat jako sám Jehova . Nejsi o nic lepší než Raskolnikov –“

„Než kdo?“

„– Raskolnikov, abys věděl –“

„Raskolnikov!“

„– ano, myslím to vážně, ten, co si myslel, že má právo zabít tu bábu –“

„O nic lepší, jo?“

„– jo, že ji může klidně vzít po hlavě sekerou! A můžu ti to dokázat!“ Clevinger se celý zalykal, když vypočítával Yossarianovy příznaky: pošetilou představu, že všichni lidi kolem jsou blázni, vražedné nutkání našít do úplně cizích lidí dávku z kulometu, retrospektivní překrucování skutečnosti, nepodložené podezření, že ho všichni lidi nenávidí a spolčují se, aby ho zlikvidovali .

Avšak Yossarian věděl, že má pravdu, protože – jak vysvětloval Clevingerovi – pokud se pamatoval, dosud nikdy se nemýlil . Ať se podívá kamkoli, všude je nějaký cvok, a rozumný mladý muž jako on se musí snažit vyváznout z  té záplavy šílenství se zdravou kůží . Nic jiného mu nezbývá, protože je mu jasné, že jeho život je ohrožen .

Když se Yossarian vrátil z nemocnice k eskadře, měřil si každého, na koho narazil, velmi podezřívavě . Milo byl také pryč, ve Smyrně právě začala sklizeň fíků . I  v  Milově nepřítomnosti běželo však v  jídelně všechno hladce . Už v sanitce, která s ním nadskakovala po hrbolaté cestě spojující jako rozbitý podvazek nemocnici s eskadrou, nasával do sebe Yossarian hladově pikantní aroma kořeněného jehněčího . K obědu byl šiš kebab, velké, šťavnaté, na rožeň nabodnuté kousky masa škvířící se ďábelsky nad dřevěným uhlím, předtím dvaasedmdesát hodin máčené ve speciální marinádě; tajný recept na ni ukradl Milo jednomu prohnanému levantskému kupčíkovi . Jako příloha se podávala íránská rýže s mladými chřestovými výhonky a parmazánem, jako dezert přinesli třešňový pohár a  nakonec vroucí šálek čerstvé kávy s kapkou benediktinky a koňaku . Obrovské porce pokládali na damaškové ubrusy obratní italští číšníci, které major – – – de Coverley unesl před časem z pevniny a věnoval Milovi .

Yossarian se v jídelně nacpal k prasknutí a pak v otupělé spokojenosti splihle nalehl na opěradlo své židle, ústa po těch hodech celá mastná . Žádný důstojník z celé eskadry nejedl ještě nikdy tak dobře, jak to bylo pravidlem v Milově jídelně, a Yossarian na chvíli zapochyboval, jestli to všechno nakonec přece jen nestojí za to . Ale pak si říhl, uvědomil si, že se ho tady všichni snaží zabít, a vyrazil divoce ven z jídelny vyhledat doktora Daneeku a přimět ho, aby ho vypsal z  bojové služby a  poslal domů . Doktora Daneeku našel před jeho stanem . Seděl na vysoké stoličce a vyhříval se na sluníčku .

„Padesát letů,“ řekl mu doktor Daneeka a vrtěl odmítavě hlavou . „Pan plukovník po vás chce padesát letů .“

„Ale já jich mám teprve čtyřiačtyřicet!“

Doktor Daneeka byl neoblomný . Vypadal jako nějaký smutný pták s trojúhelníkovitou hlavičkou a vydrhnutou, zašpičatělou tváří dobře živené krysy .

„Padesát letů,“ opakoval a stále vrtěl hlavou . „Pan plukovník požaduje padesát letů .“

3 Havermeyer

Když se Yossarian vrátil z nemocnice, nebyl poblíž nikdo kromě Orra a mrtvého muže v Yossarianově stanu . Ten mrtvý muž v Yossarianově stanu, to byl nepříjemný problém, a Yossarian ho neměl rád, i když ho vlastně ani jednou neviděl . Yossariana to tak rozčilovalo, mít ho ve stanu od rána do večera a od večera do rána, že se několikrát vypravil do služební místnosti, aby podal stížnost seržantovi Towserovi, který však odmítal připustit, že mrtvý muž vůbec existuje, a on už samozřejmě taky neexistoval . Ještě zbytečnější byly pokusy zapůsobit přímo na majora Majora, vysokého kostnatého velitele eskadry, který byl podobný sklíčenému Henrymu Fondovi a vyskočil vždycky oknem ven, když se občas Yossarianovi podařilo proniknout pomocí krutých výhrůžek přes seržanta Towsera dovnitř a chtěl si o tom s velitelem promluvit . S mrtvým mužem v Yossarianově stanu to prostě nebyl žádný med . Když se Yossarian vrátil z nemocnice, našel Orra, s kterým to taky nebyl žádný med, jak si hraje s kohoutkem regulujícím přívod benzínu do kamínek, která začal mezitím stavět .

„Co to tu děláš?“ zeptal se ostražitě Yossarian, když vešel do stanu, ačkoli dobře viděl, o co jde .

„Někde to tu uniká,“ odpověděl Orr . „Snažím se to spravit .“

„Prosím tě, nech toho,“ žádal ho Yossarian . „Znervózňuje mě to .“

„Když jsem byl ještě kluk,“ řekl na to Orr, „strkal jsem si do huby planý jabka a chodil jsem s nima celej den . Pod každou tváří jedno .“

Yossarian odstrčil chlebník, z něhož začal vyndávat svoje toaletní potřeby, a v duchu se připravil na nejhorší . Uplynula minuta . „Proč?“ zeptal se nakonec, když pochopil, že mu nic jiného nezbývá . 3

Orr se vítězoslavně zahihňal . „Protože jsou lepší než koňský kaštany .“

Orr klečel na podlaze stanu . Vytrvale rozebíral kohoutek, drobné součástky pečlivě rozkládal kolem sebe, přepočítal si je, každou si nekonečně dlouho prohlížel, jako by ještě nikdy v  životě neviděl nic, co by se té věcičce aspoň vzdáleně podobalo, a  pak začal celý mechanismus zase skládat; a tak se to opakovalo pořád dokola, stále se stejnou trpělivostí a s neutuchajícím zájmem, bez sebemenší stopy únavy, bez jakékoli známky, že by toho už konečně hodlal nechat . Yossarian se na to Orrovo kutění díval a bylo mu jasné, že ho bude muset chladnokrevně zabít, jestli ihned nepřestane . Zabloudil očima k loveckému noži, který mrtvý muž v den svého příchodu zavěsil na tyč moskytiéry . Vedle dýky viselo prázdné kožené pouzdro, z něhož Havermeyer ukradl mrtvému muži tu pětačtyřicítku .

„Když jsem nemoh sehnat planý jabka,“ pokračoval Orr, „musely stačit koňský kaštany . Koňský kaštany jsou přibližně stejně velký jako planý jabka a mají vlastně příhodnější tvar . Na tvaru ovšem nakonec vůbec nezáleží .“

„Proč jsi chodil po světě s  pláňatama v  hubě?“ ptal se Yossarian znovu . „To jsem chtěl vědět .“

„Protože mají šikovnější tvar než koňský kaštany,“ odpověděl Orr . „Vždyť jsem to zrovna povídal .“

„Ty jeden zlomyslnej posedlej montére, ty vyděděnej čubčí synu,“ nadával mu Yossarian obdivně, „proč sis proboha vůbec něco do tý svý huby strkal?“

„Já jsem si nestrkal do huby jen tak něco,“ řekl na to Orr . „Já jsem si vycpával tváře planejma jabkama . A když jsem nemoh sehnat pláňata, nosil jsem koňský kaštany . Pod tvářema .“

Orr se zahihňal . Yossarian si nařídil, že bude mlčet, a poslechl se . Orr čekal . Yossarian to vydržel déle .

„Pod každou tváří jeden,“ pravil Orr .

„Proč?“

Orr po tom slůvku chňapl jako sup po mršině . „Co proč?“

Yossarian zavrtěl hlavou, usmál se a odmítal odpovědět .

„To je divný, tady s tím ventilem,“ uvažoval Orr nahlas .

„Co je s ním?“ ptal se Yossarian .

„Protože jsem chtěl –“

Yossarian se dovtípil . „Co jsi proboha chtěl?“

„– mít ducatý tvářičky .“

„Ducatý tvářičky?“ žasl Yossarian .

„Chtěl jsem mít ducatý tvářičky, jako jablíčka,“ vysvětloval Orr . „Už jako dítě jsem vždycky toužil po tom, mít jednou ducatý tvářičky, a tak jsem se rozhod, že na tom budu pracovat tak dlouho, dokud toho nedosáhnu, a  ať se propadnu, nakonec jsem to dokázal, a  to právě tímhle způsobem – že jsem chodil celej den s planejma jabkama v hubě .“ Znovu se zahihňal . „Pod každou tváří jedno .“

„A proč jsi chtěl mít tvářičky jako jablíčka?“

„Já jsem vlastně nechtěl mít tvářičky jako jablíčka,“ řekl Orr . „Chtěl jsem prostě mít velký boubelatý tvářičky . Na barvě mi tak nezáleželo, jenom jsem chtěl, aby byly pěkně boubelatý . Dělal jsem pro to všechno možný, jako ti šílenci, co o nich píšou, že celej den mačkají v ruce gumový balonky, aby měli sílu v prstech . Já jsem byl vlastně jeden z nich . Já jsem se taky motal celej den po světě s gumovejma balonkama v dlaních .“

„Proč?“

„Co proč?“

„Proč ses celej den motal po světě s gumovejma balonkama v dlaních?“

„Protože gumový balonky –“

„– jsou lepší než planý jabka?“

Orr se zachechtal a zavrtěl přitom hlavou . „Protože jsem si chtěl chránit dobrou pověst pro případ, že by mě někdo přistih, jak si to šinu kolem s pláňatama pod tvářema . Když jsem měl v rukou gumový balonky, moh jsem klidně zatlouct, že mám pod tvářema planý jabka . Pokaždý když se mě někdo zeptal, proč chodím s tvářema vycpanejma pláňatama, rozevřel jsem prostě dlaně a ukázal mu, že chodím s gumovejma balonkama, ne s pláňatama, a že je nosím v rukou, a ne pod tvářema . Byl to docela dobrej fór . Jenom jsem nikdy nevěděl, jestli tomu ten člověk rozuměl, protože když mluvíš s dvěma pláňatama v hubě, tak lidi těžko chápou, co jim vykládáš .“

Yossarian teď taky těžko chápal, co mu to Orr vykládá, a napadlo ho, jestli si tentokrát přitom, jak mluví, nestrká náhodou špičku jazyka pod jednu ze svých boubelatých tvářiček .

Yossarian se rozhodl, že už neřekne ani slovo . Bylo by to zbytečné .

31

Znal Orra a věděl, že je naprosto beznadějné snažit se z něho vytáh

nout, proč chtěl mít ty boubelaté tvářičky . Bylo by to stejně marné,

jako když se vyptával, proč ho tenkrát v Římě v těsné chodbě před

otevřenými dveřmi pokoje, kde bydlela mladší sestra Natelyho děvky,

ta holka tak vytrvale mlátila střevícem do hlavy . Byla velká a macatá,

s  dlouhými vlasy, a  tam, kde měla pleť nejjemnější, klikatila se jí

pod kakaovou kůží hustá pavučina modravých žilek . V jednom kuse

nadávala a ječela a vyskakovala na bosých nohou jako na trampolíně,

aby se Orrovi mohla trefovat špičatým podpatkem střevíce přímo do

temene . Oba byli nahatí a dělali takový kravál, že se na všech stranách

začaly otevírat dveře ložniček a z nich zvědavě přihlížely jednotlivé

párky; všichni byli nazí, kromě babizny v zástěře a ve svetru, která do

toho káravě kvokala, a onoho oplzlého, prostopášného dědka, jemuž

div nevypadly oči, jak lačně ten incident sledoval, a který po celou

dobu hlasitě kdákal rozkoší . Holka ječela a Orr se pořád chechtal,

a vždycky když mu podpatek střevíce přistál na hlavě, zahihňal se o to

hlasitěji, což ji dohánělo přímo k nepříčetnosti . Příště si vyskočila ještě

výš, aby ho mohla vzít po kokosu co nejsilněji, a její fantastická plná

ňadra se přitom plácavě třepotala jako vlajky na stěžni, když se do

nich opírá silný vítr, a hýždě a udělaná stehna se jí vlnily na všechny

strany v jakémsi děsivém reji hojnosti . Vřískala a Orr se chechtal až do

okamžiku, kdy zaječela naposled a vyřídila ho úctyhodnou peckou do

spánku, takže se konečně hihňat přestal . S dírou v hlavě, která nebyla

moc velká, a s lehkým otřesem mozku ho na nosítkách dopravili do

nemocnice, ale z bojového nasazení se tam ulejval jenom dvanáct dní .

Nikdo nedokázal zjistit, co se vlastně stalo, ani ten kdákavý dědek

a kvokající stařena, kteří přece jinak museli vědět o všem, co se tam

kdy šustlo – v tom velikánském, nekonečném bordelu s celou řadou

ložnic po obou stranách úzkých chodeb, vybíhajících do opačných

stran z  prostorného salonu se zastřenými okny a  jedinou lampou .

Kdykoli se pak ta holka s  Orrem setkala, vykasala si sukně až nad

přiléhavé bílé kalhotky, vystrčila na něj pevné kulaté břicho, hrubě se

mu vysmívala a zahrnovala ho pohrdavými nadávkami, a nakonec se

chraptivě rozchechtala, když viděla, jak se Orr ustrašeně hihňá a hledá

útočiště za Yossarianem . Ať už Orr tenkrát za zavřenými dveřmi po

kojíku mladší sestry Natelyho děvky udělal, pokoušel se udělat nebo

nedokázal udělat cokoli, zůstávalo to zahaleno tajemstvím . Ta holka to nechtěla říci ani Natelyho děvce, ani kterékoli jiné, a samozřejmě ani Natelymu či Yossarianovi . Orr by to možná nakonec vyklopil, ale Yossarian se rozhodl, že už neřekne ani slovo .

„Chceš vědět, proč jsem chtěl mít ty boubelatý tváře?“ ptal se Orr .

Yossarian mlčel jako ryba .

„Pamatuješ se,“ pokračoval Orr, „jak mě tenkrát ta holka v Římě, co tě nemůže vystát, mlátila do hlavy podpatkem svýho střevíce? Chceš vědět, proč do mě tak bušila?“

Yossarian si nedokázal představit, čím ji Orr mohl tak rozzuřit, že ho tak vytrvale dobrých patnáct či dvacet minut tloukla po hlavě a že se přitom zase nerozvášnila natolik, aby ho jednoduše drapla za kotníky a vymlátila z něho mozek . Nepochybně na to byla velká dost, Orr byl proti ní mrňous . Orr měl vysedlé veverčí zuby a vypoulené oči, které se výborně hodily k jeho velkým tvářím, ale byl dokonce ještě menší než chlapec Huple, jenž obýval stan na chybné straně železniční trati, v  prostoru vyhrazeném administrativě . Bydlel tam s Hladovým Joem, který noc co noc ječivě naříkal ze spaní .

Administrativní prostor, ve kterém si Hladový Joe omylem postavil stan, zabíral střed tábora jejich eskadry mezi zrezivělými kolejemi železniční tratě a klopenou silničkou s černým živičným povrchem . Na té silnici nebyl problém sbalit holku, nějakou tu buclatou, mladou venkovskou nanynku, které v úsměvu většinou chyběly dva tři zuby . Stačilo jí slíbit, že ji člověk zaveze, kam potřebuje, a pak někde z té silnice sjet a povalit ji do divoké trávy . Yossarian této příležitosti využíval, jak jen to bylo možné, ale nebylo to zdaleka tak často, jak na něm žadonil Hladový Joe, který si sice kdykoli mohl vzít džíp, ale bohužel neuměl řídit . Stany mužstva se krčily na druhé straně silnice podél přírodního kina, v  němž se pro potěšení umírajících každý večer na skládacím plátně krutě střetávaly nevědomé armády a v němž předtím odpoledne vystupovala armádní estrádní skupina .

Estrádní skupiny jim tam posílal generál P . P . Peckem, který svůj hlavní stan přemístil do Říma a  uprostřed intrik proti generálu Dreed lovi neměl nic lepšího na práci . Generál Peckem byl puntičkář, který si potrpěl na pořádek . Byl to generál čiperný, přívětivý a velice přesný, věděl, kolik měří obvod rovníku, a místo „vzrůst“ psal vždycky „modifikace kvantitativních parametrů směrem nahoru“ . Prostě vůl, a nikdo to nevěděl líp než generál Dreedle, kterého rozlítil nedávný rozkaz generála Peckema, požadující, aby všechny stany v operačním prostoru Středozemního moře stály ve vyrovnaných řadách se vstupy hrdě obrácenými směrem k  Washingtonovu památníku v  hlavním městě Spojených států . Generál Dreedle, který velel bojové skupině, to pokládal za naprostou blbinu . A jak měla peruť generála Dreedla zbudované stany, do toho přece panu generálovi Peckemovi vůbec nic nebylo . Mezi oběma mocipány došlo proto k vášnivému právně kompetenčnímu sporu, který bývalý svobodník Wintergreen, poštovní úředník na velitelství 27 . letecké divize, rozhodl ve prospěch generála Dreedla . Výsledek střetu určil tím, že všechna sdělení generála Peckema házel do koše . Připadala mu příliš ukecaná . Názory generála Dreedla, tlumočené méně nabubřelým slohem, byly bývalému svobodníkovi Wintergreenovi sympatické a  postupoval je podle všech předpisů neprodleně dál . Tak se stalo, že generál Dreedle zvítězil takříkajíc kontumačně .

Aby dobyl zpátky ztracené pozice, začal generál Peckem vysílat na všechny strany ještě více estrádních skupin než předtím a sám plukovník Cargill dostal za úkol, aby jim zajišťoval patřičně nadšené přijetí .

U Yossarianovy jednotky však žádné nadšení nevládlo . V Yossarianově jednotce pouze neustále narůstal počet prostých vojáků i  důstojníků, kteří několikrát za den s  ponurou tváří navštěvovali seržanta Towsera a dotazovali se ho, zda už přišel příkaz, že mají být posláni domů . To byli ti, co už měli za sebou padesát letů . Za dobu, kterou Yossarian strávil v nemocnici, jich zase trochu přibylo . By li celí nervózní a  okusovali si nehty . Vypadali směšně a  nebyla s  nimi řeč – jak už to bývá u mladých mužů stižených depresí . Sunuli se bokem dopředu jako krabi . Čekali na rozkaz z  hlavního stanu 27 . le tecké divize v  Itálii, který je měl poslat domů do bezpečí, a  zatímco čekali, neměli na práci nic jiného než ustrašeně se žrát a kousat si nehty a několikrát denně se ponuře odebírat za seržantem Towserem, aby se ho zeptali, jestli ten rozkaz, který je má odeslat domů do bezpečí, už přišel .

Byl to závod s časem a oni si toho byli dobře vědomi, protože hořké zkušenosti je už dávno poučily, že plukovník Cathcart může počet letů kdykoli opět zvýšit . Nemohli však dělat nic jiného než čekat . Jedině Hladový Joe měl ještě jiný program, když splnil povinný počet letů . V noci ječíval, jak ho trápila noční můra, a sváděl boxerská utkání s Huplovou kočkou . A na každou estrádu si bral fotoaparát, sedal si do první řady a snažil se pořizovat snímky z podhledu, co nejvýš pod sukně blonďaté zpěvačky s  mohutným poprsím, které róba pošitá třpytivými flitry držela v mezích jen s největším úsilím . Obrázky nikdy nevyšly .

Plukovník Cargill, jehož úkolem bylo likvidovat průšvihy generála Peckema, byl hřmotný zrzavý chlap . Před válkou pracoval jako ostražitý, nelítostný, rvavý obchodní manažer . Byl to velmi špatný obchodní manažer . Plukovník Cargill byl tak špatný obchodní manažer, že se stal vyhledávaným spolupracovníkem firem, které potřebovaly vykázat určité ztráty, aby dosáhly daňových úlev . V celém civilizovaném světě, to jest v  newyorském prostoru vymezeném na jihu parkem Na bateriích a na severu Fultonovou ulicí, byl znám jako expert na rychlé daňové odpisy . Požadoval vysoké honoráře, protože dosá



Joseph Heller

JOSEPH HELLER


1. 5. 1923 - 12. 12. 1999

Joseph Heller, americký spisovatel a dramatik, se narodil v židovské přistěhovalecké rodině 1. května 1923 v Brooklynu (New York).

Heller - Joseph Heller – více informací





       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz - online prodej | ABZ Knihy, a.s.
ABZ knihy, a.s.
 
 
 

Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2019 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist