načítání...
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: Hlas mého srdce - Jana Žujová

Hlas mého srdce

Elektronická kniha: Hlas mého srdce
Autor:

Devatenáctiletá Lucka, která je studentkou prvního ročníku na Mendelově univerzitě v Brně, prožívá na kolejích bezstarostné chvíle se svými spolubydlícími, ale i nervy ... (celý popis)
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  129
+
-
4,3
bo za nákup

hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%   celkové hodnocení
0 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: » Má kniha.cz
Dostupné formáty
ke stažení:
EPUB, MOBI, PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku
Médium: e-book
Počet stran: 206
Jazyk: česky
ADOBE DRM: bez
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis

Devatenáctiletá Lucka, která je studentkou prvního ročníku na Mendelově univerzitě v Brně, prožívá na kolejích bezstarostné chvíle se svými spolubydlícími, ale i nervy před zkouškovým obdobím. Doma má silné zázemí a přátele, na které se může spolehnout. V čem však stále tápe, je její milostný vztah s Radkem, který by ráda zachránila, i když netuší jak. Když se navíc probudí po prohýřené silvestrovské noci, život se jí obrátí vzhůru nohama. Lucka se však nevzdává, a i když jsou všichni proti, jde si dál za svým cílem, a to klidně i přes kanál La Manche… Jana se při psaní inspirovala reálnými příhodami se skutečnými lidmi, které jemně doplňují hlavní linii příběhu Lucky a jejího milostného života. Příznivci dramatických a detektivních zápletek si však taky přijdou na své. Ona osudná silvestrovská noc totiž odstartuje sérii událostí, které hlavní hrdince pořádně popletou nejen hlavu, ale i srdce. Jana svou první knihu „Zase bude líp“ vydala v 18 letech, druhou „Kdo vlastně jsem“ o dva roky později. V tu dobu poskytovala rozhovory do novin a organizovala besedy „Spisovatel… mám na to?“ pro žáky základních a středních škol, kde nejenže odhalila zákulisí svého psaní, ale zároveň motivovala mladé lidi k literární tvorbě. O pár měsíců později rozeslala do několika knižních nakladatelství svou třetí knihu. Setkala se však s nepochopením. Janu to zasáhlo natolik, že nakonec od psaní upustila. Po téměř 5 letech však přišel impuls, co jí znovu vrátil chuť zveřejnit Lucčino dobrodružství – pozitivní ohlasy čtenářek předchozích knih. A tak spatřila světlo světa „srdcovka“, která byla pohřbená na dně „šuplíku“ a odsouzená k věčnému zapomenutí. Nyní je tu jenom pro vás. Tak ať se vám líbí.

Zařazeno v kategoriích
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

Vydavatel: Jan Šuba-Makniha.cz

rok vydání: 2015

© Jan Šuba-Makniha.cz

© Všechna práva vyhrazena!

ISBN 978-80-88080-91-6 (pdf)


Obsah

KAPITOLA 1 .................................................................................. 1

KAPITOLA 2 ................................................................................ 10

KAPITOLA 3 ................................................................................ 17

KAPITOLA 4 ................................................................................ 25

KAPITOLA 5 ................................................................................ 36

KAPITOLA 6 ................................................................................ 45

KAPITOLA 7 ................................................................................ 55

KAPITOLA 8 ................................................................................ 59

KAPITOLA 9 ................................................................................ 66

KAPITOLA 10 .............................................................................. 75

KAPITOLA 11 .............................................................................. 84

KAPITOLA 12 ............................................................................ 109

KAPITOLA 13 ............................................................................ 146

KAPITOLA 14 ............................................................................ 170

KAPITOLA 15 ............................................................................ 176

KAPITOLA 16 ............................................................................ 188

KAPITOLA 17 ............................................................................ 197


Stránka 1

Kapitola 1

„Last Christmas, I gave you my heart...“

To nee!!! Je to první, co mě napadne. Otravný budík.

Natáhnu ruku na stůl, abych ten protivný přístroj přinutila

ztichnout. Samozřejmě moje pověstná šikovnost si opět

vybere svou daň. Mobil se rozplácne na zem a je téměř na

součástky.

Kouknu se kolem sebe a zhodnotím situaci. Spolubydlící se

jen zavrtí a spí dál. Uff... Jako myška se převléknu, uvařím

v konvici čaj – tak jako každé kolejní ráno − a přesunu se do

kuchyně, kde se střetnu s další spolubydlící, tentokrát však

z vedlejšího pokojíku.

„Fuj, jsem se tě lekla,“ zhodnotí Martina můj příchod

s letmým úsměvem.

„Díky, ty vždy víš, jak po ránu člověka potěšit,“ odpovím jí

a mažu postupně chleba ramou a marmeládou.

„Takže dnes vyrážíš domů? Že se ti chce, v sedm ráno...“

polituje mě upřímně.

„No jo, za dva dny jsou Vánoce, musím se taky doma

ukázat... a má přijet ségra s Jackem... to bude uvítání, zase

abych překládala.“

Mrknu na hodinky a s děsem v očích si uvědomím, že mi

ujede šalina. S plnou pusou pokynu Martině na pozdrav

a utíkám ze třetího patra dolů.

„Nashledanou,“ stihnu se ještě rozloučit s pánem

u vrátnice a na vysokých kozačkách, které bych v tuto chvíli

nejradši vyhodila někam do koše, utíkám směr zastávka.


Stránka 2

Řidič se na mě usmívá už z dálky, tím mám jistotu, že počká. Zřejmě se slitoval nad mou obuví. Kecnu na nejbližší volné místo, na důchodce dnes ohledy neberu. Navíc, s obrovskou taškou spíš pouští oni mě. Holt strach z toho, že je nahodím deseti kily zátěže, je daleko silnější než touha sedět.

Celou cestu koukám nepřítomně do tmy. Myšlenky se mi ubírají jen jediným směrem – léto, teplo, bezstarostný život...

kdyby to tak šlo...

„Zastávka Zvonařka,“ slyším hlas, který už mi v prvním

semestru stráveném v Brně na Mendlovce leze na mozek.

Jako střela vyletím ze svého místečka a psychicky se smiřuju

s vědomím, že mě čeká ohavný, dlouhý a hlavně do kopce

situovaný nadchod. Jakoby toho nebylo málo, babička přede

mnou se nemůže dostat z šaliny, a já se jen modlím, aby řidič

nezavřel dveře dřív, než se mi podaří odtud vylézt.

Mám co dělat. Autobus mi jede za pět minut. Další překvápko mě čeká hned na nástupišti. Přede mnou fronta snad třiceti lidí. Jen doufám, že si budu mít aspoň kde sednout. Po nekonečné době a neuhasínajícím štěstí sama nevěřím tomu, že se autobus rozjel a já sedím.

Sundám si bundu, jsem zvyklá, že se často a hodně topí, a vylovím z kabelky svůj mp3 přehrávač. Pohodlně se usadím, sjedu o něco dolů a opřu si hlavu o opěradlo. Písničky, které mi podle babičky ničí ušní bubínky, mě uklidní a přesunou do fáze, že si dokonce cestu užívám.

Stránka 3

V podstatě ten pohled opravdu stál za to. Ranní rozbřesk

člověk vidí málokdy. Nebo si nenajde klid a čas jej pořádně

vychutnat. Nebe bylo z jedné poloviny temné, až z něj šel strach, ale postupně bylo proráženo paprsky slunce, které ač nepálilo, příjemně hřálo do tváře.

Vjeli jsme na dálnici, na které nás díky bohu nečekala

žádná dopravní zácpa, a po dvaceti minutách jsme míjeli

Rousínov.

Naproti zastávky se tyčí hudební škola.

To byly časy, napadne mě při pohledu na starou budovu

hledící pyšně do ulice. Kolikrát jsem tu procházela v nervech

před soutěží... no jo, ne nadarmo se říká, že na Vánoce se

objevuje nostalgie...

Studený vánek mě probere ze snění a vzpomínek, a když

už je konečně i poslední cestující v autobuse, můžeme v naší

cestě pokračovat.

Při pohledu na sochu Svobody v Komořanech se

pousměji – jako pokaždé, když tudy projíždím. Přestože tu je

již dlouho, stále se najdou lidé, kteří nad touto vymožeností

kroutí hlavou a na adresu newyorského klenotu sesunou snůžku pomluv.

Za pár minut už vidím ceduli „Vítá Vás město Vyškov!“ což

mi zvedne náladu a po chvíli přestupuju na městskou linku,

která mě doveze téměř až před domovní dveře.

Před tím, než strčím klíček do zámku, se na okamžik

zadrhnu a vypnu mp3 přehrávač. Přece jen, za počáteční

konflikt mi to nestojí. Hádka, ve stylu „Vždyť s tím nic neslyšíš,

něco tě zajede!“, by mi v dané situaci určitě nepřidala.


Stránka 4

„No neee, zatoulanec se vrací domů,“ slyším již od vchodu

rýpavé poznámky svých rodičů. Dělám, že jsem nic

nepostřehla, sesunu ze zad zátěž, co mi drtí všechny kosti

a svaly, a rozvalím se do křesla.

„Snídalas aspoň?“ dělá si starosti mamka a už mi podsouvá

pod nos vánočku a cukroví.

„Jo, už jsem jedla...“ argumentuju, což mi ovšem není

absolutně k ničemu, jelikož je schopná to do mě narvat třeba

i násilím.

„Co nového v Brně? A co kolejní Vánoce? Oslavilas to

s holkama pořádně? A Radek?“ vyvalí na mě tatík milion

otázek, na které ani nemám sílu reagovat.

„Tak ji nech aspoň sníst tu snídani,“ zastane se mě máma,

ovšem jen proto, aby mohla tatíka usměrnit a za pět minut mi

položit ty samé otázky znovu.

„Jo, všechno v pohodě. S holkama jsme si to užily, v tašce

mám i dárky, co jsem dostala. A s Ráďou taky fajn. Klape nám

to. Co Jane? Už se tu ukázala?“ snažím se pozměnit téma

a směřovat ho na sestřičku.

„Nevděčnice jedna, jasně že ne. Té kdybychom vyloženě

nenařídili příjezd, tak se na nás vykašle úplně. Mají s Jackem

předvánoční období, tvrdila do telefonu.“

Od té doby, co žije s Jackem v Praze, se vidíme jen

málokdy. Poznala se s ním v Londý ně na letní brigádě. Byl

synem tamního farmáře, u kterého sklízela jahody. Podle

jejích slov to byla nemožná práce, ale využila ji zřejmě

efektivně, když ulovila takového krasavce. Naši se pak těžce

smiřovali s tím, že si nenašla Čecha a báli se, že zůstane


Stránka 5

v cizině. Jack však všechny překvapil a nastěhoval se do Prahy,

kde Jana studuje medicínu.

Jannie byla vždy úspěšnější než já. Dobře se učila a kromě

toho měla obrovské nadání téměř na vše. Mockrát jsem si

vedle ní připadala méněcenně. Když se dostala na medinu,

naši mohli pýchou prasknout.

Já umím jen hrát na klavír a zpívat, tím mé nadání končí −

ale i tak si myslím, že nejdůležitější je, že mě to baví. Všechny

hodně překvapilo mé rozhodnutí jít na Mendlovku. Se školou

jsem neměla nikdy problémy, šla jsem ve šlépějích své starší

sestry, ovšem mé touhy a představy o budoucím povolání

byly, jsou a budou podstatně jednodušší − cestovní ruch.

Naši mé rozhodnutí dodnes nechápou. Každý si pro

Mendlovku pamatuje název hnojárna, i když už to dávno není

pravda. Jediný, kdo ocení mé studium, je paradoxně má starší

sestra. Sdílí se mnou lásku k Anglii a cizině. Trochu jí závidím,

že bude mít v Království druhou rodinu, ale koneckonců vždyť

bude vlastně tak trochu i moje.

„No tak, Lucko,“ probere mě tátův hlas, „nádobíčko čeká.

Pomoz mamce, ať na to není sama.“ S odporem sáhnu po

utěrce a nakráčí m do kuchyně.

Kéž bychom měli doma myčku!!!

„A co zkoušky?“ snaží se máma naladit atmosféru.

„Jo, zatím mám všechny zápočty, matiku jsem dala na

předtermín, teď už jen těch zbývajících sedm předmětů a je to

v cajku.“

Mé nadšení ovšem maminka nesdílí a rýpe pořád dál.


Stránka 6

„Já jen, aby tě ten Radek moc nezaměstnával. Měla bys

myslet na školu a ne na kluky. Na ně máš času dost, vzdělání

je nejdůležitější. A ani jsi nám ho nepředstavila, nemyslíš, že

už je nejvyšší čas?“ udeřila přesně tam, kde jsem to očekávala

mnohem dřív.

„Jsme spolu bezmála tři měsíce, pokud to bude vážné,

představím ho. Nemyslím si, že je to nutné tak brzo.“

Uklidím hrnce do skříně a pokládám téma za uzavřené.

Omyl.

„Vem si příklad z Jany, Jacka jsme poznali prakticky hned.“

„Jenže já nejsem sestřička, nemusím se chlubit po celé

rodině. A Radek je Čech, neboj. Nikam mě neodveze, pokud

se bojíš o tohle,“ chtěla jsem poněkud ironicky odlehčit stále

houstnoucí atmosféru.

Naštěstí můj úsměv zabral, ovšem jen do doby, než mi

přišla smska.

Ahoj Lucko, tak jsem slysel, ze uz jsi doma. Nevyrazime

odpo treba na bruslak?

„Kdo ti píše?“ nasísá mi máma přes rameno a přímo hoří

nedočkavostí.

„To je Petr,“ odpovím suše a už klepu písmenka do

prázdné smsky.

„Hm, tak jednoho máš na bruslák, druhého do postele,

pěkně to vedeš.“

„Je to jen kamarád,“ snažím se jako vždy vysvětlit, že vztah

mezi holkou a klukem může být čistě přátelský, což ovšem

máma nebere v úvahu...

„Kamarád taky rád, měla bys přemýšlet, co děláš.“


Stránka 7

Na další výchovné poznámky už opravdu nemám náladu,

tudíž mamčin hlas beru jen jako periferní a dál se soustředím

na odeslání smsky s odpovědí.

Ahoj Peto, jj rada te uvidim. Tak kolem druhe?

„Takže budeš zase pryč z domu?“ dovtípí se rychle. „Sotva

jsi přijela z Brna, hned utíkáš. To to s náma opravdu nemůže

ani jedna z vás dvou vydržet déle než půl dne?“

S omluvným výrazem a pokorou vyzařující z očí jí jemně

naznačím, že opravdu po obědě odcházím, avšak

nezapomenu dodat, že za dvě tři hodinky budu zase sedět

doma na gauči. To ji mírně zklidní, a tak můžeme v klidu

dodělat nádobí a prostřít k obědu.

Kolem čtvrt na tři se procházím okolo zimního stadionu,

dřív jsem to opravdu nestihla, a vyhlížím mého dlouholetého

kamaráda. Vysoký blondýn se však ne a ne ukázat a mám sto

chutí mu napsat, ž e odcházím, jelikož akademická

čtvrthodinka je už dávno pryč. Vytáhnu mobil a se zděšením si

všimnu pěti zmeškaných hovorů. Ten poslední je doplněn

i vzkazem v hlasové schránce. V obavách, co uslyším, jej

zapnu.

Jen prosté: „Zavolej mi“.

No, mohlo to dopadnout hůř... okamžitě vytočím Petrovo

číslo. Ten mi to však típne a během pár sekund volá sám: „No

ahoj, kde jsi, prosím tě? Už tu na tebe čekám půl hodiny. Jsem

vymrzlej jak ratlík.“

S omluvou, jež krmím mobil, nakráčím k pokladně.

„Jednou, prosím.“


Stránka 8

Paní se na mě usměje: „A který Vám mám dát? Dětský

anebo dospělý?“

Úsměv jí oplatím a tichým hlasem dodám, že za dětský se

zlobit nebudu.

S díky v očích projdu dál a plný stadion lidí mě doslova

uvede do transu. A jéje, snad nikomu neublížím...

Z dálky se na mě culí Petr, zřejmě ho vztek přešel a za pár

minut, kdy bojuju s novými bruslemi, frčíme na ledě.

Upřímně, spíš on. Já se snažím pokud možno jet a v případě

krize získat rovnováhu zapřením se o jeho ruce. Teda je fakt,

že ty čas od času zabrousí i někam jinam, ale oba víme, že je

to jen součást našeho věčného nevinného popichování.

„Tak co ségra? Už se ukázala doma? Já jen jestli trénuješ

angličtinu...“

Chtěla jsem mu za jeho provokaci podstrčit nohu, ale

málem jsem se zabila. Nakonec jsem byla vděčná jeho velmi

rychlé reakci, kdy mě stihl zachytit ještě před téměř jistým

pádem.

„Ještě se neozvala... ale všichni na to čekají. Taky by mohla

sestřička pro jednou překládat sama. U nich doma to taky

nedělám já.“

Začal se řezat jako poleno: „Už vidím, jak jim při tom svítíš

a překládáš...“

Na takové poznámky jsem od něj zvyklá, ale přesto si

nenechám ujít příležitost mu drzost oplatit.

„Jasně, víš jak − já jim klidně budu svítit. Za to tobě už se

nerozsvítí...“ slavím svůj malý osobní triumf, který dokreslí


Stránka 9

náhoda, že ztratí balanc a válí se na ledě společně s malým

klučinou, kterému se ocitl v cestě.

„Vidíš, to máš za to, dobře ti tak. Bůh existuje...“ jdu do

kolen.

Jeho potupný výraz mluví za vše. Div tomu dítku neublížil...

Po dvou hodinách máme bruslení oba dost, a tak se

rozhodneme to pro dnešek zabalit. Skolená nesmírnou

únavou padnu na lavičku, kde sotva zvládám vyzout brusle

a hupsnout do kozaček, které byly první po ruce, když jsem

odcházela z domu. Pro příště jsem poučená. Celou cestu

zpátky jsem skuhrala.

S mamkou se střetnu hned u dveří. A začne na mě pěkně

zostra: „Takhle zničená z bruslí, jo?“

Je mi jasné, že žertuje, ale nemám sílu jakkoli reagovat.

Vypiju si povinné kafíčko a podobných poznámek si

nevšímám.


Stránka 10

Kapito la 2

Sotva otevřu oči, už slyším povyk z obýváku. Naši lítají sem

a tam a neustálé řinčení skla společně s tlukotem kladívka mě

opravdu nenechá spát. Protáhnu se a vyskočím z postele

omrknout, co způsobilo takový povyk v devět hodin ráno.

„No to je dost, že taky vylezeš z postele! Tolik hodin!

Rychle na sebe něco hoď a pojď mi pomoct s obědem. Polívka

je od včerejška, jen zavař nudle a na další dej péct kuře,“ křičí

na mě máma pobíhající v rozevláté košili a současně pérující

tatíka, který se snaží poutírat prach ze skleniček ve vitríně

a zatlouct trčící hřebíky z prahu.

Otázka, zda sestřička ohlásila příjezd, je v dané situaci

téměř zbytečná.

„Přijede Jana s Jackem, dnes na oběd. Tak radši poslechni

mámu, nebo to tu nepřežijem,“ mrkne na mě spiklenecky

a mně dojde, že nejlepší bude opravdu neodporovat.

Najdu ve spížce zbytek nudlí, budou muset stačit,

a z ledničky vylovím kuře. Opláchnu jej pod studenou vodou

a v momentě, kdy bojuju s jeho porcováním, mi zavibruje

mobil. Místo jedné smsky po mně touží hned dva lidé.

Ahoj Luci, pujdem odpoledne pokecat? Mam novinky,

budes koukat.

Otevřu první z nich a s lítostí odpovím záporně. A to jsem

svou nejlepší kamarádku Terku neviděla aspoň měsíc...


Stránka 11

Ahoj Luci, tak co svatky? Uzivas v rodinnem kruhu? Ja jedu

domu az zítra, jsem tu sam, styska se mi...

Bodne mě u srdce. Taky se mi stýská. Chudáček Radek.

Vyměním si s ním několik písmenek a za neustálého

povykování, ať už konečně začnu vařit a přestanu vypisovat

hovadiny, osmažím kuře na másle, aby dostalo tu správnou

zlatavou barvu.

„Hallo, everybody!“ slyším ode dveří přesně ve dvanáct

hodin. A jéé , velká dvojka dorazila. Podliju kuře, aby se mi ve

finální fázi nespálilo, a utíkám se přivítat.

„Hi, Jack,“ automaticky odpovím a všimnu si, že počet

hostů je poněkud odlišný od očekávání. Jana se snaží hbitě

reagovat: „Ahoj, to je Eddie, mladší bratr Jacka. Přijel za námi

do Prahy a trval na tom, že chce poznat budoucí new family.“

Vidím na našich, že s tím nepočítali, ale přivítají mého

budoucího švagra jako ztraceného syna.

„Hi Eddie,“ pozdravím i jeho a neujde mi, že má velmi

atletickou postavu a ještě atraktivnější vzhled.

„Nice to meet you Lucy,“ podá mi ruku na pozdrav, ovšem

přitáhne si mě blíž a vlepí mi pusu na rty.

„Co děláš? Pako...“ vyjedu na něj česky. Což ho poněkud

rozhodí, protože naši řeč neumí vůbec. Celé rodince ale vše

připadá velmi vtipné.

„What has she said?“ kouká kolem sebe Eddie zmateně,

načež Jack reaguje slovy: „She likes you...“


Stránka 12

To všechny rozesměje dvojnásob a Eddie si připadá trapně.

V dalších minutách se mi snaží podlízat, jak jen může a na

slova: „Sorry, I have a boyfriend,“ nereaguje vůbec.

Po obědě, který probíhal laicky řečeno čechoangličtinou,

jsme nechali Jacka s Eddiem o samotě a já odtáhla Janču do

obýváku.

„Tak jak se máš? Povídej...“ urvala jsem nám alespoň na

chvíli čas pro sebe. Naši mezitím v kuchyni dělali nádobí

a tatínek se snažil perlit tím, že se pokoušel komunikovat

s Jackem anglicky. Ovšem upřímně, jednodušší by pro jejich

domluvu bylo, kdyby to Jack zkusil česky...

„Já jsem tak šťastná, Luci. Jack je skvělej. A máme pro vás

překvápko. To budete koukat... vánoční dáreček. Myslím, že

nejvíc nadšená z něj budeš ty. A co Radek? Ten tvůj nový

objev...“ usmívá se spiklenecky a šťouchá mě do ramene.

„No, taky je skvělej,“ jsem méně výmluvná, ale nechci se

bavit o sobě. Vždyť jsem ji neviděla déle než dva měsíce

a jsem zvědavá, co nového se přihodilo jí. Povídáme si déle

než hodinu, pak už to naši psychicky nevydrží a musíme jít

překládat, o čem si ti dva Angláni brebentí.

„My mít překvapení. Dárek pro Vánoce.“ Jackova čeština je

kolikrát hodně k pobavení.

„To je moc, Jani... muselo vás to stát spoustu peněz,“

spustí mamka po otevření obálky. Moje zvědavost v té chvíli

nezná mezí!


Stránka 13

„To nebýt pravda, my vybírat s láskou. Moji rodiče rádi poznat Vás na osobno,“ snažil se Jack vyjádřit, že letenky do Londýna jsou naprosto perfektní.

„No teda švica, to koukám,“ projevím největší nadšení ze všech. „Jsi super,“ vlepím jí i Jackovi pusu na tvář.

„And me? Nothing?“ koukne Eddie smutně. Na jeho

adresu se jen mírně pousměji.

„Al e, Jano, vždyť víš, že se bojím sednout do letadla,“

projeví jako první strach máma. Eddie, i když neumí česky ani

žbleptnout, zřejmě pochopil, co tím míní a dodal: „No

problem, it is safe...“

Je zvláštní, jak se dokážou lidé pochopit, a přitom si

nemusí rozumět ani půl slova.

„Al e letenky jsou až na třetího ledna! To zůstanete na celé vánoční svátky a pak poletíme společně, nebo to plánujete ještě jinak?“ zajímalo zase tátu.

„Jack pojede po Štědrém dnu domů společně s Eddiem a já tu zůstanu přes Silvestra a na Nový rok. Poletím druhého

ledna, abych pomohla Smithovým s přípravami, a vy s Lucy za

námi přiletíte druhý den. No nebude to fajn?“

Naše tohle sdělení přímo nadchne. To, že Jana bude doma

přes svátky, byl pro ně ten nejhezčí dárek.

A pro mě samozřejmě taky. Už se těším, jak si ten týden

spolu užijeme.

Kolem čtvrté odpoledne, kdy nastal ten správný čas na kafíčko, jsem se zvedla, že jej udělám. Eddie vycítil, že v rodinné idylce dělá tak trochu křena, a nenapadlo ho nic

lepšího, než že mi pomůže.


Stránka 14

„Lucy? Can I help you? I feel quite alone between them...“

Chtěla jsem ho poslat někam, ale když jsem nahlédla do

obýváku, kde se naši rozplývali nad společnými fotkami

z dětství , zželelo se mi ho.

„Yes, you can. Here are the glasses and coffee is in the box

overthere.“

Za c elou dobu nepromluvil ani půl slova. Jen mě pozoroval.

Trochu mi to vadilo, ale zároveň i imponovalo. Když se

natahoval pro kávovou dózu, nešikovně mu upadla. Sehnula

jsem se, že to uklidím a zachráním alespoň to málo, co zbylo,

ale on mínil to samé. Takže naše hlavy zažily docela ostrý

střet.

„Sorry, sorry about all. It was an accident... I will clean it...“

Tahle situace nás mírně spřátelila, nejspíše prolomila ledy

z prvního dojmu. Celý zbytek večera jsme se bavili

a dozvěděla jsem se o něm spoustu věcí. Nakonec je celkem

fajn. Studuje na Oxfordu. Vždy jsem měla o lidech z této

univerzity spíše horší mínění, ale jak se ukázalo, objevují se

tam i normá lní kluci. Trochu mě překvapilo, že Eddie nemá

přítelkyni. Při pohledu na jeho svalnaté vypracované tělo se

mi tajil dech. A azurově modré oči se zlatavými vlasy celkový

úžasný dojem jen podpořily.

„I can ́t believe you are single. You ́re atractive and nice.“

Musela jsem přerušit jeho vyprávění, tahle věc mi opravdu

nešla do hlavy.

„I ́m quite shy,“ řekl.

„Ty a stydlivý? To bys mě rozesmál...“ Vykulil na mě oči a já

si uvědomila, že mluvím česky.


Stránka 15

„You aren ́t shy... what about our first meeting? The

kiss??“ naznačila jsem mu, že stydlivý kluk nelíbá holku na

prvním setkání.

„I don ́t do that. It was just with you. I felt you will like it,“

usmál se spiklenecky.

„Hele, bavte se normálně. Nebo překládej, Lucko, my

ničemu nerozumíme,“ ozvala se směrem k nám mamka.

„Já nic překládat nebudu, máte aspoň motivaci naučit se

anglicky. Je nejvyšší čas, abyste si mohli pokecat s Jackovými

rodiči...“

Jack, jakmile zmerčil své jméno, koukal všem do obličeje

a snažil se z nich vyčíst, o čem šla řeč.

Jane byla očividně spokojená. Láska z ní přímo zářila.

Držela se Jacka jako klíště a já se na chvíli zasnila.

Škoda, že tu takhle nemůžu sedět s Radkem...

„Hey Lucy, are you in love?“ probudil mě ze sna Jack.

Odpověděla jsem jen nepatrným přikývnutím a odešla do

koupelny, abych si mohla v klidu a nerušeně zavolat.

„Ahojky, ani nevíš, jak jsem rád, že tě slyším...“ promluví na

mě Radek sametovým hlasem.

„Já tebe taky, jen mi tu chybíš. Přijela Jana s Jackem

a Eddiem, to je Jackův mladší brácha, a zůstanou tu i zítra na

Štědrý den. Ale Vánoce budeme slavit po česku. Žádný krocan

a crackers.“

Zmerčím malou nejistotu v jeho hlase. „A ten Eddie, jak

moc je mladší?“


Stránka 16

Musela jsem se začít smát.

„Neboj, je stejně starý jako já, ale ráda mám jen tebe.“

„No jen aby. Chovej se slušně jo? Nebo si tam pro tebe

dojedu,“ nasadí lehce žárlivý tón, který mi imponuje.

„Už vidím, jak tu stojíš před celou mojí rodinou...“

„Ehm, pravda...“ ozve se na druhém konci.

„Tak si užij Vánoce a budu se těšit, až se uvidíme. Mezi

svátky se určitě stavím v Brně a něco podniknem, co ty na

to?“ zeptám se v očekávání.

„Už se těším. Veselé Vánoce. Papa!“

A byl fuč...

„Nezabalíme to?“ mrkne na nás máma kolem půlnoci.

Přišlo mi vtipné, že měl Jack nachystané oddělené lůžko na

roztaženém obývá kovém gauči − ale naši jsou v tomhle

poněkud staromódní.


Stránka 17

Kapitola 3

Ráno bylo kruté. Už od devíti hodin mi mobil vibroval

téměř každých pět minut a paměť byla zaplácána snad dvaceti

vánočními přáníčky. Ovšem kdyby jenom to... Petr si nenechal

ujít tu příležitost vzbudit mě dokonale...

„Veselé Vánoce, prcku! Vstávat a cvičit!“ zněl mi v uších

jeho hlas. Nechtěla jsem nadávat do mobilu, ovšem co mi

zbylo, že: „Seš normální? Copak za ty roky nevíš, že vstávám

minimálně v deset ráno?“

„Jasně že jo, a právě proto to dělám.“ I přes ten malý

přístroj jsem viděla, jak se kření.

„Ty jsi ranní ptáče,“ konstatoval ironicky tatínek

v momentě, kdy jsem ještě neupravená vylezla z postele a namířila si to rovnou do kuchyně, kterou provoněla vůně čerstvě upečené vánočky. Vůbec jsem neregistrovala naše britské návštěvníky. Ve vytahaném pyžamu a vlasy každým na jinou stranu jsem se natáhla pro nůž a slastně ukusovala z toho božího daru.

„Good morning,“ vítali mě oba hoši, já je však vůbec

nevnímala. Přečetla jsem si všechny smsky a zapnula noťas,

abych mohla všem odpovědět podstatně levnějším

způsobem – na Facebooku.

Když jsem to spáchala, přihlásil se Radek. Byla jsem tedy

zaměstnaná na další hodinu...

„Pojď mi pomoct aspoň s tím salátem,“ hudruje mamka

z kuchyně. Nezbyde mi tedy nic jiného, než se se svou láskou

rozloučit a nakráčet.


Stránka 18

Pohled, který se mi naskytne už ve vchodu, by stál za

publikaci na titulní stránce The TIMES! Jack porcoval kapra

a Eddie se snažil okrájet brambory na salát – evidentně

poprvé v životě.

„You are perfect cooks,“ polichotím jim ironicky.

Hodí po mně všeříkající pohled a dál se věnují svým

kuchařským umům.

„Kdyby ses radši přičinila,“ okřikne mě máma.

„A co Jane? Ta nemusí?“

„Jana jela ještě koupit nějaké cukroví. Letos jsem na to

byla úplně sama, moc jsem nestíhala.“

Je mi jasné, že na to nemůžu říct ani půl slova, a tak se

přidám k Eddiemu, který je na tom podstatně hůř.

Neujde mi, jak si mě máma změří. Přestože neumí anglicky

téměř nic, vi dím na ní, jak se snaží pochytit alespoň téma,

o kterém se s Eddiem bavíme.

Nakonec si přípravy na štědrovečerní večeři užijeme.

S klukama je totiž docela sranda. Z našeho hlasitého smíchu

a naprosté pohody nás vyruší až rána jako z děla. Zaúpění

taktéž nejde přeslechnout.

Se zvědavostí a obavami vejdeme do obýváku. Tatínek, ve

snaze upevnit vánoční stromeček do stojanu, visel na pár

silných větvích a muselo ho to dost bolet, zvláště pak na

určitých místech...

„Ježiši, můžou být alespoň jedny Vánoce v klidu

a v pohodě? A hlavně bez úrazu??“ rozčilovala se mamča, ale

přes náš hlasitý smích jí moc rozumět nebylo.


Stránka 19

„No co, to ten strom a stojan. Nemůžu za to, že prodávají

takové šunty...“

Po obědě, na který se dostavili všichni bez větších ztrát na

zdraví, si sednu k už nazdo benému vánočnímu stromečku

a láduju do sebe cukroví.

Při dá se ke mně Janča a začne rozhovor, který mi není

zrovna dvakrát příjemný. „Co Radek? Už bylo vánoční přání?“

mrkne na mě se vší zvědavostí.

„Eh m, no, popřáli jsme si ráno na Facebooku,“ řeknu

smutným hlasem.

„Lucko, ty nejsi tak šťastná, jak se tu všem snažíš dokázat,

že ne?“

Proč jen musí mít ve všem pravdu!

Potřebuji se vypovídat, a tak nakonec kápnu božskou: „Víš,

mrzí mě, že mi dává najevo své city, jen když jsme spolu...

Když jsem já doma a on se svou rodinou nebo přáteli,

neexistuju pro něj. Tedy do chvíle, dokud se mu sama

neozvu...“

Slzy se mi derou do očí, i když snaha je zastavit je mnohem

silnější. Sestra mě obejme. Spustím na ni lavinu svých pocitů.

„Ze začátku to bylo moc fajn − volnost a spousta zábavy.

Ukázal mi život mnohem pestřejší, než jaký jsem ho doposud

znala. Byla jsem nejšťastnější holka na světě. Ale pak jsem se

sešla se svou kamarádkou. Vylila mi srdce, své představy

o ideálním klukovi, a já si při jejím líčení uvědomila, že Radek

nemá ani jednu z těch pozitivních vlastností, které jsem


Stránka 20

u kluků vždy hledala. Naopak má spoustu těch, které jsem

u druhých odsuzovala...“

Z mého upřímného projevu nás vyrušili Eddie s Jackem.

„Oh, sorry, we didn ́t know that you are here,“ omluvil se Jack

pohotově za oba, i když vla stně vůbec nebylo za co.

„That ́s ok,“ otřela jsem slzy. Z Eddieho výrazu jsem

vyčetla, že je velmi zvědavý, co se stalo. Ale choval se jako

gentleman a veškeré otázky si odpustil.

Všichni jsme se sesedli na gauč a koukali na pohádky, bez

kterých si absolutně nedovedu představit Štědrý den. Bylo

zábavné pozorovat naše dva vzácné hosty ve snaze pochopit

hlavní pointu příběhu. Spíš sledovali obrázky a hledali ve

výrazech herců obsah pohádky, který jsme jim předem

vylíčily.

Kolem šesté odpoledne jsem stihla s Jančou prostřít

štědrovečerní stůl, na kterém nechybělo nic, co jsme

pokládaly za důležité. Do proutěného košíku jsme umístily

chleba, cibuli, česnek, ovoce, cukroví a přidaly solničku

s pepřem. Pod talířek jsme z rodinného fondu složily každému

tisícovku a utíkaly se pobavit s klukama, kteří se pokoušeli

zvládnout alespoň pár ze základních českých vánočních tradic.

„Aby nám tu vůbec nějaké to jablko zůstalo,“ usmíval se

táta, když viděl, jak kluci bojují a nožem a mají obrovskou

radost z hvězdiček symbolizujících zdraví.

„A kdo bude házet papučí? No děvčata? Snad nám

nezůstanete na krku moc dlouho,“ přidal na hlasitém smíchu

a napjatě očekával, kam bude mířit špička boty. Zdali ven

anebo zůstaneme další rok obě doma.


Stránka 21

Janča házela jako první a její bota si to namířila ven tak

jasně, že už to nešlo popřít ani mamčinými poznámkami ve

snaze nechat si sestřičku pěkně pod zámkem.

Jack nic nechápal a zeptal se: „What does it mean?“

Nemohla jsem si nechat ujít to potěšení vmést mu do

tváře nadcházející svatbu osobně: „It means that you will

marry Jane next year.“

Zprvu se zděsil, pak zčervenal a následný smích vše

odlehčil.

„That ́s your turn,“ mrknul na mě Eddie a naznačil , že ho

zajímá i můj ortel.

Vím, že to v podstatě nic neznamená, ale stejně jsem si

v duchu přála, aby bota zůstala pěkně stranou dovnitř. Tak se

nakonec i stalo a všem se očividně ulevilo.

Další tradice jsme vynechali. Barborky nám nevykvetly

a lodě po vodě jsme nikdy nepouštěli. Myslím, že London Boys

byli unešení i z těch, co jsme uskutečnili a žádné další už ani

neočekávali.

Mamka pak nalila na talířky všem polévku, která byla

tradiční – houbová s nudlemi. A po nezbytném proslovu

s přípitkem, který měl jako každoročně tatínek, jsme se pustili

s chutí do jídla. Samozřejmě až na ségru s tátou, kteří

obchodovali s Jackem a Eddiem − houby jsou totiž jediné jídlo,

které opravdu nestráví.

Po smaženém kaprovi s výborným bramborovým salátem

jsme se přesunuli do dětského pokoje, kde máme už od

raného dětství vestavěn klavír. Sedla jsem si na točící židli

a pustila se do hraní koled. Abychom přece jen zapojili kluky

do vánoční nálady aktivně, zpívali jsme všechny v anglické


Stránka 22

verzi. Nezapomněli jsme ani na White Christmas, Jingle bells

a Holy night.

Vyrušil nás až zvoneček, kterým si nás Ježíšek zavolal ke

stromečku. Za pár vteřin jsme se už rozpývali nad krásně

osvíceným stromečkem a úhledně zabalenými dárky.

I kluci uznali, že naše tradice mají své kouzlo. A když už

bylo vše rozbalené, slíbili nám, že příští rok oslavíme Vánoce

po anglicku.

Chvíli jsme si povídali nad skleničkou bílého vína, ale pak

už i na mě padla únava, načež jsem se rozloučila a namířila si

to do postele.

Nemohla jsem usnout. Hlavou se mi promítal můj

dosavadní vztah s Radkem a sama sobě jsem si nadávala, jak

jsem mohla být tak pitomá a nevšimla si, že mu jde jen o to se

pobavit.

Po chvíli jsem pokusy o spánek vzdala a zapnula Facebook.

Hned po přihlášení mi přišla zpráva od Petra.

Petr: Ahooooj prcku, tak jak jsi oslavila Vánoce?

Lucie: No, Vánoce byly super, s klukama byla sranda :-P.

Ale není mi zrovna dvakrát fajn...

Petr: Udělal ti něco ten kretén? Jestli jo, tak přísahám, že

nedožije rána!!

Lucie: Nech to být... právě že neudělal nic, vůbec nic...

Petr: Mrzí mě to, nechci, aby ses trápila. Ty si to

nezasloužíš. A on si hlavně nezaslouží tebe. Mysli na to!


Stránka 23

Lucie: Jsi hodnej, ale tohle je jen můj boj... ahoj

Odhlásila jsem se. Jenže v momentě, kdy jsem se chystala vypnout počítač úplně, mi na Skype přišla zpráva. Uživatel Petr: Přidejte si mě, prosím. Říkala jsem si, co to proboha dělá, ale jeho žádost jsem přijala a také vzala hovor.

Zapnula jsem i webkameru a čekala, co se bude dít.

Najednou jsem něco uslyšela, ale bylo to moc potichu. Nedalo

mi to, musela jsem tlačítkem Hlasitost zvýšit frekvenci

a napjatě očekávala, co se stane.

„Atentát, v posteli... vše co mám rád, rozdělí. Na dva

ostrovy, od sebe daleko, všechno v nás už přeteklo...“

Musela jsem se začít smát bez ohledu na to, že jsem ještě

před minutou slzela. Vím, kolik ho to muselo stát přemáhání,

zpívání totiž k smrti nesnáší. Jeho pokus o zvednutí mé nálady

jsem náležitě ocenila − přes Skype jsme si psali ještě další

hodinu – tedy do doby, než mě přišla okřiknout máma, že to

mám laskavě ztlumit a jít spát.

Než jsem zabrala, zazvonil mi mobil: „Nazdar, zase já,“

uculoval se Peťa.

„Tys mi teda dal, nemohla jsem zastavit smích ještě další půl hodiny,“ uznala jsem, že se mu jeho číslo povedlo. Šeptala jsem pod peřinou, takže jsem dusila jednak svůj hlas a jednak taky sebe samotnou.

„Víš, moc mě mrzí, že se trápíš. To nedělej. Vezmi si z toho vztahu jen to dobré a na to špatné zkus zapomenout...“ Neměl s tím vůbec začínat. Smích se změnil opět v pláč

a potoky slz nešly zastavit...


Stránka 24

„Ty tomu nerozumíš. Já do toho vztahu dala vše, měla jsem ho ráda jako nikoho. Vložila jsem do něj své představy, ideály, doufala jsem, že ho dokážu změnit. Nebo že si mě aspoň bude vážit – když milovat neumí...“

Povídali jsme si, moc mi pomohl. Děkovala jsem bohu za to, že ho mám, protože pravé přátelství je častokrát mnohem víc než skutečná láska.

Stránka 25

Kapitola 4

Vzhledem k tomu, že jsem včera vytuhla až kolem třetí

ráno, nebylo dnešní vstávání nijak růžové. Kolem jedenácti

hodin mi mamka začala bušit na dveře, že bych už mohla

vylézt z pelechu a přičinit se v domácnosti. Navíc nás čekal

povinný oběd u babičky.

S očividnou neochotou jsem se přece jen nějakým

záhadným způsobem dostala do obýváku, kde všichni

spokojeně popíjeli kafíčko. Ovšem počet osob se ze včerejška

zredukoval.

„Kde je naše britská dvojka?“ nadsadila jsem s trochou

hrané ironie.

„Už dávno na letišti, nezaspala bys jejich odjezd, kdybys

včera netlachala kdo ví s kým do rána...“ reagoval tatínek.

Neměla jsem ani náladu a ani potřebu jim nějak

vysvětlovat své ponocování, a tak jsem dělala, že jeho

poznámka šla mimo mě.

„Škoda no... ale uvidíme se přece všichni brzo v Londýně,

ne?“ mrkla jsem šibalsky po ségře, která byla snad jediná, co

mé nadšení sdílela. „Jo, a pozítří pojedu do Brna. Slavíme s holkama toho Silvestra, jak jsem vám říkala...“ Mamčiny oči v sloup mi daly dostatečně najevo její nesouhlas.

„Mami, no tak, vždyť jsme se o tom bavily, plánujeme to

vážně dlouho...“ zaútočila jsem psím pohledem, který zabírá

téměř vždy. Nezklamal.

Oba dva volné dny prosedím nad knížkami. Jenom blázen

a já si může zapsat zkoušky mezi vánočními svátky... Drtila


Stránka 26

jsem do sebe jeden ekonomický pojem za druhým.

A přísahám, že večery byly tak kritické, že mi hlava třeštila

stokrát víc než po opici.

„Už to umíš?“ nasísala mi mamka do pokoje snad každou

hodinu. Byla jsem tak nervní, že jsem ji zpočátku ignorovala

a později i nadávala, že se tu nedá vůbec na nic soustředit. Jen

můj mazlíček, kocourek Archie, byl natolik duchaplný, že se

rozvalil na židli a nedovolil si na mě ani mňouknout.

V noci na sedmadvacátého jsem vůbec nespala. Mozek mi

stále pracoval na sto procent a místo snů mi zásoboval chvíle

odpočinku analýzou bodu zvratu a podnikovými funkcemi.

Vzorečky, pojmy a definice mi daly pokoj v momentě, kdy

jsem uslyšela tolik známou melodii...

„Vypni kruci ten budík! Na co ho máš, když vzbudí všechny

ostatní, jen ne tebe!!!“ křičela na mě Jana. Beztak to bylo ze

spaní, protože se jen otočila na druhý bok a spokojeně

oddychávala dál. V kuchyni si všimnu vzkazu na stole.

V ledničce máš rizoto na večeři. Ve špajzu je chleba, tak si

vezmi, kolik chceš. Pozdravuj v Brně a napiš dobře ty zkoušky!

Archie byl celý umňoukaný. Nelíbilo se mu, že odjíždím.

Ostatně jako pokaždé. Snahy o to, aby se dostal do mé tašky,

jsem bojkotovala velmi rychle. Ještě v autobuse nadatlím

Angee smsku.

„Vyjizdim z Vyskova. V devet mam zkousku. Pak jeste neco

vyridim a sejdeme se na obede. Skebla uz je taky na kolejich?“


Stránka 27

Ty dvě jsou to nejlepší, co mě mohlo v Brně potkat. Angee

je vysoká blondýna. Snaží se to sice důkladně maskovat

tmavou hřívou, kterou často obnovuje − ale všichni víme, kde

je pravda. Je sice až ze Šumperka, ale nářečí se díky bohu

neprojevuje. Ze všeho nejvíc miluje koně, make-up a Edwarda

ze Stmívání.

Kačka, které nikdo neřekne jinak než Škebla, je typická

svým hrošením (= koupáním) a upřímností, která dokáže být

někdy až hnusně pravdivá. Bydlí kousek ode mě, ale

paradoxně máme občas největší problém si porozumět. Ze

všeho nejvíc nesnáší kočky, neutřené nádobí a Jacoba ze

Stmívání.

Během pár minut mi přijde smska pro štěstí u zkoušky od

Gabky. To je další človíček v Brně, za kterého jsem moc ráda.

Je dlouhovlasou brunetkou z Opavy, která mě naučila

používat větu, kterou jsem doteď nesnášela − Já též. Nadevše

miluje psy, Vánoce a svého přítele. Edward a Jacob by holt

utřeli...

Cesta mi uběhla rychle. Možná až moc. Spoustu

vysokoškoláků zahlcenými skripty jsem zahlídla už v šalině

a daleko větší šok mě č ekal před posluchárnou. Tehdy jsem si

uvědomil a, že jeden den zřejmě nestačí...

Usadila jsem se mezi ostatní. Vybrala jsem si super místo.

Bylo mi to však stejně k ničemu, protože profesorka nám

zasedací pořádek určila následovně – a to přesně podle svých

představ.

„Zapomněla jsem snad ještě na něco?“ otočila se na své

asistenty.




       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz - online prodej | ABZ Knihy, a.s.
ABZ knihy, a.s.
 
 
 

Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2018 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist