načítání...
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: Hladová smečka - Martin Sládek

Hladová smečka

Elektronická kniha: Hladová smečka
Autor:

DVĚ SMEČKY ZNEPŘÁTELENÝCH VIKINGŮ A JEDEN PROKLETÝ DRAKKAR PLNÝ ZLATA… Tulák, dobrodruh a příležitostný hazardér Harald přijíždí do Norska – v tu nejhorší možnou ... (celý popis)
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  189
+
-
6,3
bo za nákup

ukázka z knihy ukázka

Titul je dostupný ve formě:
elektronická forma tištěná forma

hodnoceni - 71.9%hodnoceni - 71.9%hodnoceni - 71.9%hodnoceni - 71.9%hodnoceni - 71.9% 85%   celkové hodnocení
2 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: » Mystery Press
Dostupné formáty
ke stažení:
EPUB, MOBI, PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku
Médium: e-book
Počet stran: 286
Rozměr: 21 cm
Úprava: tran
Vydání: 1. vydání
Jazyk: česky
ADOBE DRM: bez
ISBN: 978-80-758-8057-4
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis

DVĚ SMEČKY ZNEPŘÁTELENÝCH VIKINGŮ  A JEDEN PROKLETÝ DRAKKAR PLNÝ ZLATA… Tulák, dobrodruh a příležitostný hazardér Harald přijíždí do Norska – v tu nejhorší možnou chvíli. Aniž by to tušil, jeho osud se proplete s osudy mnohých a pro všechny to může znamenat jak požehnání, tak předčasnou smrt. Jarl Björn Berkfinnsson a jeho družiníci mají před sebou těžkou cestu, která je může stmelit, nebo navždy rozdělit. Potopený drakkar plný zlata náleží moři, které se nerado vzdává svých tajemství. A ve stopách norských Vikingů se navíc žene hladová dánská smečka. Hra dvou králů dává do pohybu události, před kterými neunikne nikdo z nich. Kráčet po stezkách cti a slávy znamená neznat slitování. Úvraty se plní potravou pro červy, víno teče proudem a v měsíčním světle se zatraceně špatně rozeznává od krve. Jak každý krkavec ví, trpělivost přináší čerstvé maso. A u bran Valhally se srotil takový dav, že v ní bohové budou muset změnit zasedací pořádek. „Pokud by si Hladovou smečku přečetli Andrzej Sapkowski,  David A. Gemmell a Robert E. Howard, uznale by zamručeli.

Zařazeno v kategoriích
Martin Sládek - další tituly autora:
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

Tato kniha je beletristické dílo. Jména, postavy, organizace, místa a události v ní uvedené

jsou buď výplodem autorovy představivosti, nebo jsou použity ve fiktivním kontextu.

Tato kniha ani žádná její část nesmí být kopírována, zálohována ani šířena v jakékoli

podobě a jakýmkoli způsobem bez písemného souhlasu nakladatele.

Copyright © Martin Sládek, 2018

Cover Illustration © Michal Suchánek, 2018

Cover Art © Lukáš Tuma, 2018

Czech Edition © Mystery Press, Praha 2018

ISBN 978-80-7588-060-4 (pdf)


Zastavil jsem se u vzrostlé borovice a přejel dlaní po hlubokých

vrypech. I při svých šesti stopách a pár palcích navrch jsem se

k nim musel značně natáhnout. Do vrypů se mi vešel celýukazovák, tekla z nich smůla a na zbytcích kůry pod nimi, visící ve

smutných cárech, uvízly chumáče dlouhé srsti.

Podzim klepal na dveře a Mazlík si jako každý rok značkoval území. Jestli to dělal kvůli ženské, byl zatraceně opožděný azoufale neúspěšný – v okolí žádní další medvědi nežili.

Před pěti lety jsem tu objevil a přestavěl zřícený srub a od té doby mě to sem táhlo. Ačkoli jsem procestoval půlku známéhosvěta, norské lesy jsem znal z dětství a jejich vůně byla vůní domova.

Spolu se srubem, hvozdem a klidem jsem podědil i Mazlíka. Samotářský medvěd nějakým omylem dorostl rozměrůvojenského povozu – naštěstí jsme o sobě navzájem věděli a ani jeden z nás neměl chuť toho druhého rušit.

Alespoň jsem doufal, že zavedené zvyky stále platí. Rozhlédl jsem se po mlžném, skalnatém pološeru věčně mokrého pralesa a s určitými obtížemi nabral rovnováhu. Popadla mě úzkost.Kameninová lahev s posledními zbytky burgundského, které jsem vezl ještě z Francie, byla už téměř prázdná.

Přestal jsem si s ní šplouchat u ucha, s lítostí vyprázdnil jejíobsah a hlasitě mlaskl. Stopování byla žíznivá činnost.

Nejvyšší čas vrátit se do tábora, než mu Mazlík přijde na chuť.

5


Skočna mě přivítala osobitým stylem nadšené apatie. Vyměnil

jsem prázdnou lahev za plný měch s pivem a jal se klisnupozvolna strojit. Její náklad byl hodnotnější zlata. Soudek s černýmkvašeným pivem a obří měch s medovinou mě stály tuhý boj sleností a den jízdy do nejbližší usedlosti.

Nic mě nehnalo. Na rozdíl od většiny kmánů jsem si mohlobčas dovolit drze se flákat, práci jsem neměl, ani žádnou nechtěl, a svá privilegia jsem si dobře uvědomoval. Po posledníchbouřlivých událostech v Paříži jsem si trochu toho lelkování skutečně zasloužil. Les zpíval, voda v potoku zurčela, vítr to nepřeháněl, klisna podupávala a mně bylo dobře.

Tedy jen do chvíle, než jsem zaslechl vzdálené zaržání. Člověk se utíká do hlubokých lesů, aby se vyhnul lidem, ale Ódin rád maří i ty nejlepší plány. Povzdechl jsem si, nacpal si pusu zbytkem navlhlé ječné placky a posadil se k doutnajícímu ohništi.

Nečekal jsem dlouho. Na vrcholku blízké stráně se objevilasilueta jezdce, který měl na první pohled velice naspěch.Bezohledně pobízel koně při sestupu prudkým, zarostlým svahem, kdejeden chybný došlap znamenal zchromlé zvíře a strmý pád z jeho hřbetu. Zpozorněl jsem.

Šťastlivec dosáhl roviny a za neustálého ohlížení pobízel své zvíře do cvalu. Jeho kůň byl jedním z těch mohutných, odolných norských plemen, která přežijí téměř všechno, přesto pěnil u huby a hlavu se sklopenýma ušima tahal u země. 6


V tom shonu si mě povšimli až na poslední chvíli a zarazili se tak zprudka, až koňská kopyta zmizela v měkké hlíně.

Útrpně jsem očekával další vývoj událostí. Neměl jsemnejmenší náladu nechat se zatáhnout do problémů cizích lidí a už vůbec jsem ty problémy nehodlal činit svými.

Proklatě jsem se mýlil.

Na koňském hřbetě seděla žena a ne zrovna ledajaká. Temné, téměř černé, havraní vlasy, teď zpocené námahou a strachem,šířícím se z ní na všechny strany, se jí lepily na tvář, jež mohla snadno být posmrtnou maskou. Plné, sevřené rty, zatnutá čelist a rozšířené oči prozrazovaly víc než slova. Žena nebyla ani mladá, ani stará, měla mohutně stavěná ramena a oproti veškerýmseverským zvyklostem nenosila sukni, ale po mužském způsobukalhoty. Většina mých krajanů by to považovala za opovrženíhodné porušení zvyků.

Zhodnotila mě rychlým pohledem a očima znovu propátrala směr, ze kterého přijela. Střežil jsem se porušit ticho – stále senaskytovala velká šance, že se neznámá rozhodne pokračovat vcestě. Modlil jsem se ke všem bohům, aby mě ušetřili jejípřítomnosti, za pár chvil jsem ale pochopil, že její přítomnost není to nejhorší, co mě může dnešního dne potkat.

Další údery kopyt, stále ještě vzdálené, uspíšily ženinorozhodnutí. Její pronásledovatelé se drželi v těsném závěsu, nemohla si dovolit dlouze přemítat, zvlášť když byl její kůň se silami ukonce. Po tváři jí přeběhla vlna zoufalství, smetena vzápětí pohledem tvrdším než křemen. Takový výraz neústupné zatvrzelosti jsemvídal jen u mužů obklíčených v beznadějném postavení.

Seskočila z koně a švihla ho po zadku takovým způsobem, až chudák vyskočil do vzduchu, zaržál a upaloval pryč. Nedivil jsem se jeho zděšení, krvavá šmouha na jeho boku mi neunikla.

7


Žena na mě vrhla úpěnlivý pohled, který jsem nechtěl vidět, přiskočila k mému provizornímu přístřešku ze smrkových větví a vklouzla dovnitř jako ruka do rukávu. Budoval jsem ho pro svou nemalou figuru – když se v jeho nitru zakryla mýmipřikrývkami, jako by se po ní slehla zem. Vývoj událostí mě natolik zaskočil, že jsem se nezmohl ani na nadávku.

Ne snad, že bych měl čas o čemkoli uvažovat, protože během okamžiku se mezi stromy objevila skupina pronásledovatelů. Stráň mezi smrky sjížděli stejně rychle, jako prve jejich kořist, kapradí létalo na všechny strany a hnáty koní se smekaly vpodmáčené půdě. Přihrnuli se jako povodeň, ozbrojeni do války, s kopími, meči a štíty, s kožešinami na ramenou, s potem vzarostlých obličejích a s cizí řečí na jazyku. Ne tak cizí, abych jíneorozuměl – v Dánsku jsem strávil mnoho času.

„Co je zač? Zeptej se ho, Wrage,“ ukázal na mě prcek s křivými zuby a nateklou čelistí. Zřejmě utržil slušnou ránu, protože mu skoro nebylo rozumět.

„Ty tam!“ houkl na mě norsky Wrage, který mluvčímu jako by z oka vypadl. Tedy až na tu modřinu. „Jsi sám?“

„To jsem,“ odpověděl jsem opatrně. Wrage přelétl zrakem mé ležení, přístřešek, na který jsem se střežil pohlédnout, a Skočnu, pozorující nás bez tušení, jaké drama se tu zrovna odehrává.

„Před chvílí kolem tebe projela žena na koni. Kterým směrem? Odpověz pravdivě a ušetříš si potíže.“

V sedě jsem se otočil a ukázal na jihovýchod, kde v údolí za spadlým kmenem zmizel vyděšený kůň.

„Lže nám, ksindl,“ odfrkl si prcek. „Vždycky poznám, když mi někdo lže.“

„Jen klid, Tyge. Selvi, jak jsme na tom?“ obrátil se Wrage na stopaře, sklánějícího se v sedle nad cestou. 8


Mírně mi zatrnulo. Otisky kopyt byly ale zřetelné a v mnou ušlapaném tábořišti ženskou stopu aby jeden pohledal. Ticho se začínalo táhnout a šestice pichlavých pohledů na mně ulpívala jako levný oblek.

Po nervy drásající chvíli Selvi přikývl a natáhl ruku stejným směrem, kterým jsem předtím ukázal. Potají a s úlevou jsempřestal zatínat svaly na břiše.

„Co s ním?“ promluvil další z jezdců, muž s tváří jak řeznický špalek, plochým nosem a spleteným rezavým plnovousem.

„Zabte ho někdo, jestli se vám chce, ale rychle. Ta coura užnemůže být daleko.“ Tyge si opatrně sáhl na čelist a jeho krutý úsměv sálal zasněnou nedočkavostí. „Já až ji dostanu do ruky... přibiju ji ke stromu a ještě sama ráda roztáhne stehna... ani mi ji nebudete muset držet. Žádné zdržování tady s tím chudákem! Vyhmátnem si ho cestou zpátky.“

Selvi se svezl z koně a s kopím v ruce se obrátil k „tomuchudákovi“.

V duchu jsem si povzdechl a vyňal zpod košile mjöllnir, který se zableskl víc, než na co měl v potemnělém lese právo. Přejel jsem po něm palcem a cítil, jak v něm vibruje Umění, které jsem svolával ke své vůli. Sekeru jsem měl u sedla, ale bylo mi to jedno. Poslední dobou mi bylo hodně věcí jedno.

Než se stačily odehrát nějaké ošklivosti, Wrage se sklonil vsedle a položil Selvimu ruku na rameno.

„Můj bratr ti neradil dobře. Nechej ho být.“

„Je to jen jeden chlap.“

„Až moc sebevědomej, když čelí tolika a ještě se ani nezvedl ze země, nemyslíš? Podívej se mu na krk.“

Selvi přimhouřil oči, odplivl si a o krok ucouvl, rukou črtaje znamení Thorova kladiva.

9


„Je to wicht,“ ohodnotil mě Tyge. „Wrage má pravdu. Nesahej na něj, nebo tě uhrane a štěstí se ti bude vyhýbat do konce života.“

„Ať pojde,“ proklel mě Selvi a vyšvihl se zpátky do sedla. „Kouzla jsou ženskou zbraní a nemůže z nich vzejít nic dobrého.“

„Skutečně?“ pronesl tiše, lakonicky Wrage a jeho druh o odstín zbledl. V tom muži se skrývalo víc talentu, než bylo na prvnípohled zřejmé. Každý talent je naštěstí jiný, a ten jeho zřejměnespočíval v odhalování polekaných holek v Haraldovýchzasmrádlých kožešinách.

Selvi mi věnoval poslední opovržlivý pohled a všichni společně popohnali koně. Když odeznělo dunění kopyt, zvedl jsem se ze země a protáhl si záda. Dánům nebude trvat dlouho, než siuvědomí svůj omyl, a obratem mi tahle smečka rozzuřených vlků bude chňapat po patách. Zamračil jsem se. Příjemné dopoledne náhle ztratilo veškerý půvab.

„Už můžeš vylézt.“

Ozvalo se zašustění a ženská, která mi zkazila celý den, sevyhrabala z přístřešku s ladností probuzené medvědice. Když viděla, že jsme skutečně osaměli, vydala ze sebe dlouhý, roztřesenýpovzdech, ve kterém byla slyšet úleva, velká jako alpské vrcholky.

„Díky za tvoji statečnost, pane!“ vyhrkla. „Myslela jsem, že je se mnou konec, ale ty jsi to zahrál úžasně. Byl jsi velice chrabrý.“

„Byl jsem opilý,“ utnul jsem děkovnou tirádu a v rychlosti balil do brašen poslední věci. „Bohové, to tedy bylo o fous! Samotný Loki mi tě nadělil. Mohla jsi nás oba zabít.“

„Co jsem měla dělat? Mocnosti mi tě seslali do cesty... Kůň už pode mnou padal a já musela vzít zavděk tím, co bylo. Riskovala jsem všechno!“

„Jo. Všechno, včetně mě,“ zavrčel jsem. „Mno... co se stalo, stalo se. Radím ti teď, běž si rychle po svých. Oni se za chvíli vrátí, 10


a já tu nebudu, až k tomu dojde. Je velká šance, že pojedou za

mnou, což by ti mělo dát slušný náskok.“

„Pane, počkej!“ zastavila mě úzkostně naléhavým gestem.„Neoznal jsi je? Dánové to byli... vylodili se u Leirviku a teď pálí, co jim pod ruku přijde. Sotva jsem vyvázla životem! Nemám, co bych ti nabídla hned teď, ale prosím ještě jednou o pomoc!Zprávy, které nesu, se musí dostat ke správným uším!“

„Tak to ti přeju hodně štěstí.“

„Ale...“ Černovláska se ohlédla na Skočnu a nervózně si olízla rty. Můj kůň se jí zřejmě náramně líbil.

„Vyslyš mě! Jarl Berkfinn už týden táboří u Gloppefjordu, kde čeká na muže ke své výpravě. Můj muž je tam družiníkem, po odjezdu z Leirviku jsem se k němu měla připojit. Dovez mě do tábora a budeš po právu odměněn. Berkfinn není skoupý jarl, přísahám na svou čest!“

„Nejedu ke Gloppefjordu –“

„Prosím! Pěšky nemám naději! Každé zdržení umožňuje těm vrahům řádit po kraji, ve kterém není, kdo by je zastavil. I tvoje usedlost může být v ohrožení!“

„– a bojůvky Norů s Dány jsou mi úplně ukradené. Já nebyl ten, kdo bez pozvání vlezl jinému do postele a pověsil mu na krk ty řezníky. Berkfinn ať se sám stará o svůj kraj, já mám vlastní kůži, o kterou se teď musím postarat dvakrát tolik. A to díky tobě.“

„Norny na tebe! Nechápeš, jak důležité to je!“ zvolala srostoucí zoufalostí a prsty coby havraní spáry mi zaťala do gambesonu, když jsem se natahoval po uzdě.

„Což ti moje pomoc nebyla dost dobrá?“ smetl jsem její paže stranou a strčil do ní nešetrněji, než jsem zamýšlel. „Běž, kampotřebuješ, a buď ráda, že máš tu možnost, u všech –“

11


Jakmile jsem se té černovlasé holky dotkl, oči se jí zableskly uraženou bojovností. Jestli si tahle coura myslí, že si něcovymůže násilím, tak to se šeredně přepočítala.

„Dávej si pozor, na koho –,“ ukázal jsem na ni prstem, abych zdůraznil, že to je poslední varování.

Bylo poslední, v tom jsem se nepletl, jelikož její pravý hák jsem vůbec neviděl. A trefil mě zatraceně dobře, protože mi jen luplo v sanici a já si ustlal jako malý kluk. Pospal jsem si jen okamžíček, a když se mi zase pozvolnarozsvítilo, bradou jsem sotva pohnul. Musel jsem vypadat jako Tyge. Se zatnutými zuby a sprostou kletbou na rtech jsem si vležeprohmatal čelist, ale zlomená nebyla a zuby nechyběly – to by tak ještě scházelo.

Navyklým pohybem jsem sáhl po mjöllniru a zase ruku spustil. Obvykle bych si ránu snadno vyhojil, ale od jara jsem měl velké potíže soustředit se na Umění, a teď rozhodně nebyla vhodná chvíle dřepět v jehličí a zápasit s mjöllnirem. Kdyby Selvi věděl, jak mizerně na tom jsem, probodl by mě na místě a po zbytek dne by se tomu smál. Můj život se mi začínal vymykat z rukou.

Já, který jsem přestál melty toho nejhrubšího zrna, se nechám složit nějakou... nějakou nedorostlou courou?! Ublíženásamolibost mě postavila do pozoru během jednoho úderu srdce. Vřel jsem, ale ne všechno byl vztek. To byla ale ženská! Seveřanka, jak má být. V duchu jsem si maloval, co s ní udělám, až ji najdu, a mé představy kolísaly mezi stažením z kůže a návrhem k sňatku.

Vsunul jsem si do pusy list vlaštovičníku, pozornosti se aledožadovaly mnohem důležitější věci, než bolístkaření s naraženou 12


čelistí, nebo ještě hůř, pošramoceným sebevědomím. Navzdory

vzrušenému pobavení, které mě samotného překvapilo, másituace byla jen stěží k smíchu.

Skočna samozřejmě zmizela i s veškerým nákladem, z čehož jsem nejbolestněji vnímal ztrátu piva a medoviny. S pouhou dýkou aváčkem s bylinami a nerosty jsem se do kdovíjak dlouhéhopronásledování pouštět nechtěl. Norsko nebylo známé jako milosrdný kraj.

Jedno řešení se naštěstí nabízelo úplně samo. Vrcholek neschůdného kopce, na kterém se můj srub opíral o mechem porostlou skalní stěnu, mě přivítal domáckoupohodou. Zvlněný terén s vysokou trávou dával prostor horskému prameni, u kterého jsem vyrobil umělou tůňku, a borovému háji, spolehlivě lámajícímu severní vichry. Žádný div, že mi to bohy zapomenuté místo učarovalo – mohl jsem být druhý člověk,kterého kdy spatřilo.

Hodil jsem do sebe dva poháry medoviny, při kvapnémhledání rozkopal po srubu svinčík a vybavil se přikrývkami,křesadlem a zbytky sušeného jeleního masa. Cestovní měch jsem naplnil vodou a vzal zavděk jedinou zbraní, kterou jsem tu měl – sekerkou na štípání dřeva. Lepší než nic, má vlastní čepel sehouala někde u Skočnina sedla.

To, co mě přinutilo zvednout hlavu a nastražit uši, nebyl poryv větru, jak jsem se původně domníval, i když vítr to s sebou přinesl. Další vzdálený výkřik už jsem rozpoznal spolehlivě. Ten jekot se napínal a táhl jako šlacha na stahovacím noži.

Zařvání, které ho pronásledovalo, už nepocházelo z lidského hrdla.

13


První zdechlinu jsem našel ještě na dohled od kopce, na mýtince

mezi hustými, neprostupnými smrčky. Byl to ten vyděšený kůň,

na kterém černovláska dojela do mého ležení. Bez povšimnutí

bych prošel kolem, kdyby do smrčků cosi neprorazilo otvor,kterým jsem pohodlně prošel, a několik jich přitom nevyvrátilo.

Kůň třeštil oči do nebe, rozpáraný po celé délce trupu, akolem zadní poloviny jeho těla bublal potok. Stopy v rozmáčené půdě, ani stopy tesáků na hrdle nenechávaly žádný prostor pro pochybnosti o původci jeho nešťastného skonu. Zrak se mibezděčně zastavil na titěrné tábornické sekerce a čelo mi polilstudený pot.

Les byl tichý jako kacířské myšlenky a já se mu podvědomě přizpůsoboval. Našlapoval jsem zlehka, oči na stopkách, a litoval, že nedokážu otáčet slechy jako zajíc. Ještě dvakrát jsem zaslechl volání, jednou jako ozvěnu z dálky a podruhé o něco zřetelněji po mé pravici, od severu. Zařídil jsem se podle toho a dělalvšechno, co bylo v mých silách, abych se vyhnul setkání s Wragem a jeho primitivním bratrem.

O další mršinu jsem zakopl hluboko v lese, nedaleko zřetelné linie otisků Skočniných kopyt, kterých jsem se držel jakohonácký pes. Uklouzl jsem na něčem, co nebyl kořen, ale kotníkchlaa, pohřbeného v mechu a zkypřené hlíně ve vývratu pod jedlí. Když jsem odhrnul nános na jeho obličeji, zasvítila na mě holá kost a zrzavý, spletený plnovous.

Po zemi rozsypané vybavení, rozrytá zem a krvavé skvrnyukazovaly na místo, kde došlo k náhodnému a osudovému setkání. Jak už to tak bývá, usmálo se na mě štěstí v neštěstí. Popřál jsem Mazlíkovi mnoho zábavných chvil s dozajista překvapenými 14


Dány a pomodlil se za jejich pomalou a bolestivou smrt.Borovice nebudou jedinou obětí, ze které dnes budou viset smutné cáry.

O míli později už jsem se cítil natolik v bezpečí, že jsemzanechal opatrnosti a přešel do klusu. Stromy prořídly a krajina se nenápadně proměnila v holé,rozeklané pláně poseté rašeliništi a balvany. Navzdory tušení, že s Dány si pro teď nemusím dělat starosti, neponechával jsemraději nic náhodě. Ohlížel jsem se často, vyhýbal se horizontu araději trpěl zimou, než abych si zakryl uši a přišel tak o sluch. Jen jednou jsem měl dojem, že ve veliké dálce vidím jezdce, ale to mě mohly klamat oči. Kromě dravců na obloze a malého stáda sobů jsem nenarazil na živáčka.

Nešetřil jsem se, a tak nohy s plícemi dostávaly zabrat. Dobře mi tak, měl jsem tu couru vydat, když k tomu byla příležitost. Představil jsem si, co bych musel sledovat, kdybych to udělal, a nával zlosti opadl. Nikdy jsem nebyl příznivcem bezúčelného násilí, navíc na ženách.

Když otisky kopyt neztrácely na jistotě, pochopil jsem, ženeznámá ví, kam míří. Jötmundova usedlost, kde jsem dobřenakoupil tekuté zásoby, ležela přímo ve směru jízdy. Černovlasá toho také musela mít po krk, takže by bylo jen přirozené, kdyby se tam zastavila ke krátkému odpočinku. Sál jsem z té myšlenky sílu a naději, dokud jsem nevystoupal na poslední kopec.

Okamžik jsem jen stál jako sloup a jalově zíral.

Uvnitř hrubé ohrady ležely pobité kozy, a přestože bylo popoledni, ze střechy langhausu nestoupal dým, často lákající vůní uzeného. Když jsem pomalu kráčel mezi výmoly ke ztichlému

15


stavení, v krku mě tlačil uzel. Jötmund má dvě dcery a nověnarozeného syna, připomněl mi někdo tiše uvnitř mé hlavy a nebyl

jsem to já. Já nepřemýšlel, nechtěl jsem přemýšlet.

Překročil jsem ovčáckého psa, ležícího mezi četnými hlubokými otisky kopyt, a váhavě vkročil do langhausu, i když jsem věděl, že dělám chybu.

Jötmund ležel polovinou těla ve vyhaslém ohništi, tvrdý pijan a navždy ztracený talent – jeho medovina byla nepřekonatelná. Rozházené věci, vylámaná prkna na lůžkách, pach smůly, bylin, medu a pláství. Zastavil jsem se v rohu místnosti u převrženékolíbky a uzel se jícnem pomalu přesunul do žaludku. Tenpřerývavý dech patřil mně.

Věděl jsem, jak moc si Jötmund přál syna, přestože sotva uživil zbytek rodiny. Neznal jsem ho, a o to méně jeho manželku, Fridu – byl jsem náhodný poutník, občasný zákazník. Když jsemJötmunda viděl předevčírem, nutil mě k požehnání a sršel radostí, až jeho zrzavý vous trčel na všechny strany. To bylo předtím, nežněkdo vzal synka za patičky a jeho hlavičkou prověřil stěnu.

Mechanicky, jako maurský astroláb, jsem se otočil na patě a vyšel zadním vchodem. Malá Áila ležela tváří v bahně několik kroků od prahu, poznal jsem ji jen podle dlouhého, spleteného copu. Moc toho k prohlédnutí nezbývalo.

Zabitá dojnice ve vratech chléva vypovídala, že co se nedalo pobrat, to se porubalo a nechalo svému osudu. Doslova. Navratech, matka vedle dcery, visely za přibité ruce Frida s Ketilriδr, šaty rozřezané. Proklel jsem se dvakrát, než se mi podařilovzpomenout na dívčino jméno. Keti se zrovna pokoušela dospívat v ženu, pihy na její tváři se střídaly s kapkami krve.

Vrátil jsem se k místu, odkud čerstvé koňské otisky pokračovaly k pobřeží, a nastavil tvář mírnému větru. Válka byla pořád stejná, 16


ale dobře jsem si vzpomínal, kdo se opájel představou přibíjení

žen na stromy. Nebo na vrata od chléva.

Šel jsem po zbytek dne a celou noc bez zastávky, sužován nejvíc

ze všeho touhou po poháru s něčím ostřejším. A ne po jednom.

Chuť obrátit do sebe celý soudek s medovinou značně vzrostla od

návštěvy Jötmundovy usedlosti. S náladou a neodvratnostíbouřkového mračna jsem se probíjel krajinou, a kde ubohá Skočna

musela objíždět překážky, já jsem je překonával.

Po západu slunce se do mě dala zima. Skočniny okované otisky zanikly v temnotě, dokud jsem si pod jazyk nevložil kousekaktivní slídy. Otálel jsem s tím do poslední chvíle kvůli příjemnému pohledu na červánky, protože s pomalu se rozpouštějícímnerostem pod jazykem se okolí sice rozjasnilo, ale zároveň se z něj také vytratila většina barev.

Až nad ránem přinesl studený vítr k mému nosu ozvěnu dýmu. Tábořiště s řeřavějícím ohníčkem, skrytým ve vyhloubené jámě, neprozrazovalo samo sebe a poskytovalo dobrý výhled do krajiny. Můj úlevný úsměv by povzbudil i mrtvého. Byl jsem na kost promrzlý, zlost už dávno odplavila únava, únavu vyčerpání, jedl bych i třísky a v hrdle... ani nemluvit. Každý krok jsem cítil až v žebrech.

Pohladil jsem Skočnu po čumáku a obrátil zrak ke svýmpokrývkám, ze kterých trčely havraní kadeře. Obvykle netečné zvíře švihalo ocasem, strkalo do mě a všelijak dávalo najevo, že jsem mu chyběl. Bodejť by ne.

Černovlasá spánek jen předstírala. Jen co jsem se přiblížil na dosah, vymrštila se z houní a hmátla po mé sekeře, vhodně

17


přichystané u ruky. Přimáčkl jsem jí paži k zemi, zkroutila se jako

had a vjela mi prsty do tváře – teď už jsem byl ale připravený.

Když jsem jí chytil i druhou ruku, kousla mě do předloktí.Bolelo to, tak jsem jí vlepil facku. Odpověděla pěstí natolik rychle, až

jsem ji pustil. Využila volnosti a švihla sebou ke zbrani. Popadl

jsem ji za halenu a strhl zpátky, kopající a vzpírající se jakoneoslušné dítě. Tenká látka pod mými prsty rupla, vykoukla

drobná kulatá ňadra... Měsíc téměř nesvítil, ona nemohla vidět

vůbec nic.

Supěli jsme při tom zápase, hekali a rozkopávali houně po okolí. Jak potvrdí každý zkušený únosce, podmanit si bojující oběť, které nechcete ublížit, je téměř nemožné.

„A dost!“ napomenul jsem ji, když mě omylem kopla do třísla. Omylem, protože určitě mířila do rozkroku.

„Dánský pse!“ plivla mi do obličeje.

„Ale no tak,“ ohradil jsem se a rezignoval na morální zábrany.

Odhadl jsem sílu a trefil ji přímo do brady. Hlava jí odskočila, ale zarputilá valkýra se stejně začala malátně zvedat, přímo do cesty druhé ráně. Tentokrát padla jako špalek a už se nepohnula.

„A je to,“ ulevil jsem si a otřel si krev ze rtů.

Po chvíli oddechu jsem otevřel soudek s medovinou, rozfoukal oheň a nechal blahodárné teplo, ať se šíří mými útrobami. Tak rychle jako oné noci jsem se ještě nikdy neopil. Když mi konečně i zima připadala vláčná, svlékl jsem se a vklouzl do vyhřátýchpřikrývek. V duchu jsem se pousmál, zezadu objal rozpálené,bezvládné ženské tělo, přitáhl si ho k sobě a usnul, ještě než jsem na spánek stačil pomyslet. 18


Moc jsem toho nenaspal a když mě kalné ráno přimělo pootevřít

oči, sedělo vedle mě něco příšerně rozcuchaného. Se sykáním se

to dotýkalo napuchlé tváře a ze všeho nejvíc se to tvářilo dotčeně,

rozmrzele a ublíženě. A nerozhodně.

„Jmenuju se Berit,“ šlápla si na jazyk a popotáhla nosem. „Ty?“

„Připrav něco k jídlu,“ zamručel jsem a zase oči zavřel. Podruhé mě probrala vůně opékaného špeku a zvířecí hlad.

Druhá polovina skupiny dřepěla u ohníčku, škvířila tuk na mé cestovní pánvi a pozorovala mě skrz závoj ušpiněných vlasů,halících docela pohledný, i když hranatý obličej. Včera jsem se trefil výtečně. Levou stranu brady měla dvakrát takovou, a kde jipoznamenaly mé klouby, tam hrály barvy večerní oblohy.

Nalil jsem nám oběma do pohárků pivo a připojil se k hostině. Špek byl můj, solené hovězí a ječné placky také, vejce neznámého ptáka musela najít někde poblíž. Sám bych se odbyl mnohem horším jídlem.

„Najez se, uhas oheň a dobře ho zakryj. Vyrážíme během chvíle.“

„Kam?“

„Okrást poutníka na cestě, a ještě navíc o koně, je podle práva norského stejně závažný zločin, jako... jako kdekoli jinde,“ kázal jsem. „Mohl bych ti na místě oplatit železem a neštěkl by po mně pes. Psanci, jako jsi ty, jsou méně než lidi.“

„Kdybych byla psancem, probodla bych tě ve spánku,“odvětila suše. „Mám domov i jméno.“

„Pokud z tebe tvé činy nedělají psance, pak alespoň zloděje a vraha. Tím hůř. U vyvrhele bych to alespoň pochopil.“

19


„Tvrdá doba si žádá tvrdé činy!“ prskla a vytrhla mi prázdnou pánev z rukou. Bylo snadné dostat ji do varu – její chlap musel oplývat trpělivostí menhiru, nebo ji pravidelně mlátit. V jejím případě byla ta trpělivost rozhodně lepší volbou.

Ticho plynulo jako mraky nad našimi hlavami. Naširozvášněnou hádku zesměšňoval fakt, že jsme oba rozbitými rty mírněšišlali. Popadla mě neodolatelná chuť rozesmát se.

„Hmm... ty...“

„Harald.“

„Haralde, viděls to hospodářství... po cestě?“

„Ten hospodář se jmenoval Jötmund, jeho žena Frida. Měli dvě dcery, Áilu a Ketilriδr... a... a syna. Zapamatuj si to,“ odsekl jsem.

„Jak se jmenoval? Ten chlapeček,“ špitla.

Zavrtěl jsem hlavou a chvíli jsme mlčky seděli a zírali do ohně, jako dvě prošlapané boty, odhozené u cesty. V tom ohni kokrhal červený dánský kohout, vypuštěný na střechy jiných Jötmundů, jiné dcery v něm ležely naznak a jména jiných synů byla nadobro zapomenuta.

Stále jsem byl opilý a k tomu strhaný jako volský potah, spal bych týden v kuse. Pořád to nebyla moje válka, ale už teď jsem si Berkfinnovy peníze stokrát zasloužil.

„Cože? Jaká válka?“ zvedla oči.

„Ale žádná. Pojeďme, den se krátí.“ Skočna nesla na hřbetě dvojnásobnou zátěž, a tak jsme k pobřežídojeli až ke sklonku odpoledne. Pomalé tempo mi vyhovovalo. Hrozba předchozích dnů začínala blednout, a s narůstajícími mílemi za zády 20


a pohárky medoviny v žaludku mé neblahé tušení ustupovalo. Jakriziko náhodné srážky s Dány klesalo, začali jsme se oba uvolňovat.

Úsečná slova se měnila ve věty a věty v hovor.

Moře nás přivítalo křikem racků, dalekým, temným obzorem, vlhkostí, pachem soli a hnijících řas. Po skalnatém vnitrozemí to bylo příjemné vyrušení od smutných vzpomínek na ubité děti a prázdnou kolíbku. Věděl jsem, že o té se mi bude zdát ještě mnoho nocí.

Pobřežní cesta, pokrytá brázdami od kol, kobylinci a rozrytá mnoha kopyty, nám nabídla pohled na první zmoklé praporce, ještě než se den nachystal ke spánku.

Ležení jarla Berkfinna vypadalo stejně, jako všechny severské tábory, které jsem kdy viděl, jen bylo o poznání honosnější. Na jeho přítomnost nás s předstihem upozornil psí štěkot a hejno racků, poletujících kolem v neutuchajícím boji o jakékoli zbytky. A hlídky, spěchající nám v ústrety.

Od moře vála večerní bríza, důkladně zametající svšudypřítomným zápachem místa, kde se po dlouhou dobu nemyla spousta zpocených lidí. Bohužel jsem k nim patřil i já sám, o Berit nemluvě. Ta prohodila pár slov s ozbrojenými muži, kteří nás doprovodili do tábora. Soudě podle jejich ledabylého postoje o Dánech ještě netušili nic – byli ve svém kraji, mezi svými a od nás jim hrozila leda rýma. To překvapení jsem jim nepřál.

Muži zanechávali práce a vycházeli vstříc pozdním jezdcům. Zablácené stanové chlopně pleskaly ve větru, stádo k soběpřioutaných koní podupávalo na okraji tábora, a mě víc než tucty zkoumavých pohledů zajímala vůně šťavnaté pečeně. Velmož zřídka cestuje nalehko, a mému cvičenému zraku neuniklo ani rožněné sele, ani vůz plný vlídně vyhlížejících soudků.

21


„Cuthberte!“ zvolala Berit, když se k nám přihnal jakýsivýrostek s rozevlátými černými vlasy, jehož tvář ani jméno nepatřily do této země. Oba se krátce objali a pustili do řeči, kterou jsem záhy přestal vnímat.

Bez ptaní jsem Skočnu přivázal k ostatním koním, dával sinačas s péčí, a po očku sledoval Berit, mizející v hloučku mužů před největším ze stanů. Vzezření, bohatě šité oděvy a držení tělaneomylně zařazovalo dva z nich. Několik obličejů se během hovoru stočilo mým směrem. Nad stanem pleskal modrobílý praporec, a stanové sloupy končily umně vyřezávanými, bohatěmalovanými dračími hlavami.

„Ty tam, pojď sem,“ rozkázal jsem otrokyni, která okamžitě sklopila oči k zemi. „Upaluj k ohni a přines mi řádný kus tépečeně, co tady tak pěkně voní. Mám hlad, že bych jedl hřeby.“

Dívka byla dobře vychována, protože ani necekla a spěchala vykonat, co jí bylo poručeno. Tedy, pokusila se o to, protože jizastavila ruka chlapa, který u toho ohniště seděl na kravské kůži a do té doby si všímal jen sám sebe.

„Tildo,“ přitáhl si ji za zátylek. Otrokyně zůstala stát ohnuta v pase, strachem zrůzněný obličej těsně u hlavy mluvčího.

„Ano, můj pane,“ hlesla roztřeseně.

„Kdo že je tvůj pán?“

„Ty, pane Storolfe.“

„Cože? Neslyšel jsem tě.“

„Ty, pane Storolfe,“ snažila se Tilda.

„Tak mi vysvětli, proč se necháš prohánět kdejakým cizincem, co přivandruje do našeho tábora?“

Tilda pískla omluvu, které nebylo rozumět, a schoulila se do sebe. Aniž by pustil její krk, seveřan se postavil a svrchu na nipohlédl. V každém společenství bojovníků se vždycky najde samec 22


rád ujasňující své nadřazené postavení nováčkům. V duchu jsem

si povzdechl, ale střežil jsem se navenek projevit rozladění. Zpoza

zad mohutně rostlého válečníka na nás upírali pobavenoupozornost jeho přátelé.

„Jsem jedno ucho,“ pravil Storolf s trpělivostí kárajícího otce. „Proč nic neříkáš?“

Když Tildě vlepil náhlou facku hřbetem ruky, díval se na mě – otrokyně zavrávorala, ale Storolf ji podržel na nohou. Ani slza jí neukápla, zřejmě byla na podobné zacházení zvyklá, ostatně jako většina otroků.

„Příště si vzpomeň dřív, komu patříš, nebo z toho nevyjdeš s takovým pohlazením.“ Storolf s ní smýkl k vozu se zásobami. „Jestli máš dost času posluhovat tulákům, tak ti zřejmě dávám málo práce. Ať už jsi zpátky s tím pivem, a pak nám všem vyčistíš pláště a sedla!“

Storolf si odstranil plavé vlasy z obličeje a pohlédl na mě s předstíraně bezelstným výrazem. Pokud jsem si chtěl zachovat tvář, nemohl jsem couvnout. Kdybych to nechal být, už by mě tu nikdy nikdo nebral vážně.

„Pro to maso jsem ji poslal já,“ přistoupil jsem blíž, ale ne na délku jeho paže. Storolf byl rostlý jako dub, a paže měl podstatně delší než já.

„A ty jsi kdo? Vidím tě poprvé v životě,“ zvedl obočí Storolf aněkdo za jeho zády se zasmál. Že mě všichni sledovali přijíždět s Berit, nehrálo v tuto chvíli žádnou roli, teď se schylovalo ke rvačce anikdo nechtěl slyšet výmluvy. „V kraji, odkud pocházíš, je normální poroučet cizímu služebnictvu a brát si z jiných talířů bez optání?“

„V kraji, odkud pocházíš, je běžné nenabídnout unavenému poutníkovi pohostinství cesty? Pak mi raději řekni, který kraj to je, abych tam náhodou nikdy nezavítal.“

23


„V našem kraji nemáme o vandráky zájem. Tam žijou jenslušní lidé. Stáhni ocas mezi nohy a odprejskni, odkud jsi přišel.“ Storolf si strčil do pusy kus selete a otřel si mastné prsty o můj gambeson.

„Pro tvoje dobro budu dělat, že jsem tě neslyšel. A teď mikoukej posloužit místo tvojí holky, protože já si potřebuju promluvit s pánem, ne s kmánem.“

Přirovnat ho k ženské už byla z mé strany těžká urážka, apodle očekávání na ni Storolf také odpověděl. Jeho pravý hák byl varovný jako maják za noční plavby, proto mě celkempřekvapila levačka, kterou si mě naklepnul ještě před tím hlavnímúderem. Přestál jsem to, pod hákem se tak tak skrčil a zvedákem mu prověřil žaludek. Storolf hekl a z úst mu vylétl rozžvýkaný kus masa.

„To by stačilo!“ oznámil kdosi pevným hlasem a nemusel řvát, aby bylo jasné, kdo tu velí. „Co se tu děje? Storolfe, to nemůže být v táboře alespoň chvíli klid? Chceš někoho znovu poslat na měsíc do postele? Hallgrim přísahal, že jestli bude musetnarovnávat další kosti, osobně si to s tebou vyřídí.“

„Nic, nic... jen jsme se vítali... s Hallgrimem nechci mít nic společnýho,“ zašklebil se Storolf a zafuněl, když se narovnával. „Mastičkář má na svojí straně až moc bohů, než aby mi to bylo po chuti.“

„Tak si hleď svého a nechej cizince na pokoji, radím ti. To on přivezl Berit, a s ní i důležité zprávy. Pohostinství našeho tábora je mu plně k vůli... a když už jste se seznámili, tak na todohlédneš.“

Storolfův kyselý obličej vyvolal na tvářích jeho kumpánůškodolibé úsměvy. Nikdo se ale raději nesmál moc široce, aby na sebe nepřitahoval nechtěnou pozornost nově příchozího. 24


„Ech, Björne, to je sotva správný úkol pro mě,“ poznamenal Storolf a promnul si bradu se strništěm. „Ale když si to přeješ, příteli...“

„Žerty stranou, bohové mají dnes zvláštní smysl pro humor,“ odtušil Björn se zachmuřenou tváří. Ostatním začalo také docházet, že se něco děje, a veselí jim opadalo z obličejů. Björn se obrátil ke mně.

„Pane, vítej do našeho ležení a k ohni jarla Berkfinna. Rád bych ti jménem mého domu nabídl větší pohodlí, ale jak vidíš, havrani špatných zvěstí nás zastihli na cestách. Jsem BjörnBerkfinnsson.“

Jarlův syn, bohatě oděný, již nebyl jinoch, ale do mého věku mu stále zbývalo ujít velkou část života. Okamžitě se mi zalíbil. Měl bystré oči, ale ne pichlavé jako Storolf, ramena se mu klenuladoširoka, ale jeho postoj nebyl ani v nejmenším vyzývavý. Cítil jsem, že dánský plundr ho hodně tíží, ale žádné chmury nedokázaly zastřít zřejmou chuť do života, tak příznačnou všem mladým lidem.

„Harald, svého otce jsem nikdy nepoznal,“ stiskli jsme si zápěstí. „Vážím si přivítání – zásoby na cestu se mi budou hodit.Přiznávám, že mě sem zavedlo něco víc než jen náhoda, a o tom jsem chtěl s jarlem Berkfinnem mluvit.“

„Tu příležitost ti zaručím, ale ne v tuhle chvíli. Můj otec se chystá ke spěšnému odjezdu a většina mužů ho bude následovat.“

Jako v odpověď se táborem začaly ozývat výkřiky a svolávání, kolem ostrůvku našeho klidu vypukl ruch a shon. Ani jsem si při potyčce se Storolfem nestačil všimnout, že rozhovor předjarlovým stanem skončil, a Berkfinn s Berit nejsou nikde v dohledu. Kvapem se stmívalo.

„Björne, co se děje?“ položil Storolf menšímu muži svoupracku na rameno.

25


„Máme chystat koně?“ připojil se k nám se zvednutým obočím postarší muž s věnečkem řídkých vlasů kolem skráně a zbytek skupinky ho následoval.

„Trpělivost, Asgere, všechno vypovím... přistupte blíž.“

Muži se kolem nás srotili a jejich vůdce slovy i gesty uklidňoval vzrušení, obavy i tázavé pohledy v napjatých tvářích. Někdo mu nabídl roh s pivem. Když jsem sledoval, jak Björnovi pěna utíká koutky do zrzavých, pohledně upravených vousů, dostal jsem strašlivou žízeň.

„Vy zůstáváte, přátelé, a já s vámi. Dobře poslouchejte,protože má slova se dotknou všech... Dánští psi se prohání naším krajem!“

Björnova slova zapůsobila jako blesk na úbočí hory. Po tichém úderu srdce se strhla lavina povyku, kterou Storolf tišil řvanými výhrůžkami, a strkanice, do které musely zasáhnout jeho dlouhé paže. Co mu bohové sebrali na rozumu, to mu navrátili v elánu a síle, pomyslel jsem si s jízlivým duševním úšklebkem. Zhloučku mužů se nesly hrozby, sliby pomsty a velkohubá prohlášení, která by mě v jiném případě mohla snadno rozesmát. To by ale také musela pocházet od jiných lidí.

„Zadržte slova a nechte mne mluvit!“ vyžádal si pozornostjarlův syn. „Podle Beritiných slov se Dánové vylodili na našempobřeží před pár dny a pomalu postupují, ale zatím nevíme kam. Zpráv je příliš málo a jsou staré.“

„Zavřete držky, nebo vám do nich nacpu pěst, a stejně se nic nedozvíme!“ zařval Storolf, když všichni začali klást otázkynajednou. „Mluvte jako chlapi, místo toho kvokání!“

„Kolik lodí?“ vypálil nejhlasitěji Asger a jeho ruce se míhaly vzduchem. Měl je plné mozolů od vesla, ženy mu musely být skutečně vděčné. 26


„Víme o čtyřech a počítáme s nejhorším... veslice nemusely být jediné, na kterých k nám Dánové připluli.“

„Kde že se to vylodili, Björne?“ zakřičel někdo jiný.

„Na plážích u Leirviku. Gastrenova a Jarvikova usedlost byly popleněny, ale červený kohout už určitě kokrhal i jinde.“

Kdosi za mnou zaklel a rozběhl se ke koním.

„Země už nezažila plen dlouhou dobu, díky našemu králiHaraldovi,“ odtušil Björn. „Dánský nájezd je pro mě stejněpřekvaivý jako pro vás... a bude mít následky.“

„Drancíři budou spěchat, aby unikli i s kořistí,“ odhadl Storolf s klidem někoho, kdo ví, o čem mluví. „Pokud je jarl Berkfinn... nebo hůř, gramr Hárfagri... zastihnou na pevné zemi, Ódinovi vlci se nakrmí dosyta. Dal bych pravou ruku za možnost vyrazit s ním! Björne, dovol mi odjet!“

„Jsi svobodný muž, příteli, můžeš jet, kam chceš.“

„A opustit tebe, minn vinr? Osedlej koně a vyrazíme spolu bít drzá dánská štěňata! Ještě rok si o jejich porážce budeme vyprávět u piva, zatímco si budou lízat rány z našeho výprasku!“

Slova nejvyššího válečníka v okolí vyvolala v hloučku mužů nadšený jásot a smích. „Storolfe,“ Björn se konečně usmál, „slovo mého otce už padlo. Výprava musí pokračovat dál, a ta starost leží na mých bedrech. Šarvátek ještě zažijeme jako zrn v písku, ale pokud Freya bude příznivě shlížet na naše snažení, tak nejen sláva a bohatství budou naše na konci téhle cesty.“

Björn mávl rukou směrem, kam měl se svými muži namířeno.

„Budeme totiž jediní, komu se něco podobného podařilo.Zůstaňte se mnou, jako jste to činili vždy, a bude se vám dařit... Víte dobře, že štěstí stojí při mně!“

V duchu jsem se usmál principům, tak rozdílným od zbytku feudální Evropy. Na štěstí dali Norové hodně – sami si vybírali,

27


koho budou následovat, a zvolit si smolné vůdce by jen přinášelo

smůlu všem kráčejícím v jejich stopách. Každý se od takovýchraději držel dál. Být úspěšný, statečný a mít štěstí tady znamenalo

veškerý rozdíl na světě.

„Chystají se k odjezdu skutečně kvapně,“ posoudil jsem.

Každý v dohledu nasedal na koně, zvířata řičela, frkala avyduávala krátery v blátě. Mezi tím pobíhali otroci a přinášeli svým pánům, co bylo zrovna potřeba, od kopí a štítů po rohy s pivem na svlažení hrdla před odjezdem. Noční jízdu jsem jim nezáviděl. Několik osamocených jezdců odjelo už před okamžikem, zřejmě poslové, kteří měli za úkol shromáždit ozbrojené muže i zokolních statků. Doufal jsem, že alespoň jeden z nich má namířeno ke králi Haraldovi.

Mezi jezdci se tyčila postava šlechtice, kolem nějž sesoustředilo veškeré dění. Jarl Berkfinn se nestal jarlem, protože by nechal svou zem beztrestně plenit chamtivými vetřelci.

„Ať při nich stojí Týr,“ pozvedl Storolf roh. Vedle mě se náhleobjevil Asger a vtiskl mi do ruky také jeden. Připili jsme si, a já simusel okamžitě doplnit – teklo to do mě jako do prázdného džberu.

„Vidím na tobě nespokojenost, Haralde,“ vzal mě za loket Björn a odvedl mě kousek stranou od svých družiníků. „Kdyžnemůžeš mluvit s otcem, musí ti stačit syn. Posluž si vším, co tiStorolf nabídne... s ním v zádech se nemusíš obávat žádného dalšího štvaní. Ani od něj. Volají mě teď povinnosti, ale ještě dnes tě rád vyslechnu.“

Nechal jsem ho, ať si jde, já měl o zábavu postaráno. Pivo ssebou vezli výborné, hořké, husté, s šedožlutou pěnou, a bylo ho dost na to, aby se vláčný den stačil změnit v příjemně opilý večer. Věděl jsem, že střízlivý dneska neusnu. Berkfinnův odjezd proběhl spěšně, ale spořádaně někde mezi třetím a čtvrtým pohárem. 28


Hřál jsem se u ohně, zatímco jsem sledoval debatu Storolfa s Asgerem, která od plánování bitvy s Dány sklouzla kmořeplavectví. Oba to byli, na rozdíl ode mě, zkušení námořníci, aposlouchat jejich názory nebyl špatný způsob trávení večera.

Zrovna když byli v nejlepším, zahlédl jsem v šerupovědomou siluetu muže, kterého bych zde čekal ze všeho nejméně. Smál jsem se své představivosti, dokud muž nevstoupil dokruhu světla z našeho ohně, malujícího v jeho rozpukané tváři propasti ze stínů. Poprvé v životě jsem litoval, že mám vpořádku oči.

„Nevím, na čí straně je větší překvapení,“ vstal jsem, když opadl prvotní šok.

Hallgrim chvíli mlčel, než ke mně přistoupil.

„Hodně vody proteklo pod lodním kýlem od té doby, kdy jsme se viděli naposledy.“

Jeho hlas zněl jako kroky suchým listím v noční mlze, a když jsem ho teď po letech uslyšel, znovu mi došlo, proč z něj tolikalidem běhá mráz po zádech.

Hallgrimův záplatovaný plášť neurčité barvy, obnošený jako čas sám, by z něj v jiných krajích dělal tuláka, ale vědmák na něj byl svým vlastním způsobem hrdý. Já už věděl, že celý jeho oděv v sobě nese neuvěřitelné množství kapes, váčků a skrytýchprostorů, kde se daly ukrýt hrsti čehokoli, co jen jeho majitel zrovna potřeboval. Alespoň on byl schopen z jeho útrob vykouzlitvšechno, co mu bylo zrovna ku prospěchu.

„Bylo jí tolik, že odnesla veškerou zášť a nesvár, jak už to voda dělává,“ odtušil jsem a nabídl mu tak svůj postoj k naší společné a dávno minulé historii. Stále jsem bojoval spřekvapením ze zjevení muže, jehož kdysi nepěkné okolnosti prohnaly mým životem.

29


„Skutečně?“ zvedl obočí Hallgrim a pohnul pravou dlaní v náznaku gesta, které nedokončil. Mjöllnir pod mou tunikou se zahřál – střízlivěl jsem jako hozený do ledové vody.

„Netušil jsem, že se znají,“ pronesl Storolf tiše k Asgerovi. Jeho společník jen zamumlal něco v tom smyslu, že se to dalo čekat.

Hallgrim Lodivod byl jedním z mála mužů, kteří tady naseveru uměli pracovat s Uměním... a v jeho případě ještě způsobem, který se zcela vymykal mému chápání. Na Hallgrimově pravém zápěstí se ve světle plamenů leskl umaštěný kožený náramek se smaragdem, opleteným zčernalým cínovým drátkem. Kámen byl teď temný jako mořská hlubina, díky všem bohům za to. Vědmák ho používal k hromadění a usměrňování Umění, stejně jako já svůj mjöllnir.

Mlčky jsem drahokam sledoval a na zátylku mě svědily čůrky potu, které tam ještě před chvílí nebyly. Při prvním náznakujakéhokoli záblesku uvnitř kamene jsem byl připraven probodnout Hallgrima na místě, kde právě stál, a nést následky později.

„Skutečně,“ sklonil paži po dusném okamžiku vědmák, atentokrát jeho slovo neznělo jako otázka. Převaloval ho na jazyku, jako by zkoušel nové jídlo a nemohl se rozhodnout, jestli je mu po chuti. „A abych odpověděl na tvé pochybnosti, tuláku, pak z nás dvou jsem já tím více překvapeným. Co pohledáváš vtáboře jarla Berkfinna?“

„Tuhle otázku ti můžu položit taky.“

„Vždycky jsem sloužil severu... nebo už jsi zapomněl, kde leží má loajalita?“

„Sever má svého krále, v táboře jsem ho ale nezahlédl.“

„Hallgrim Lodivod si sám vybírá, komu nabídne pomocnou ruku, Haralde. Po boku svého panovníka jsem strávil mnoho let, ale mé služby si bohové žádají i jinde.“ 30


„Bohové, jistě...,“ odmlčel jsem se, a snažil se přitomnevypadat příliš jízlivě. „A co po tobě bohové žádají teď? Jsem jenpřivandrovalec, který se tu omylem dočkal pohostinství...“

Storolf za mými zády si podrážděně odfrkl.

„Vím. Mladý Björn mě zpravil o našem hostu, jehož jméno se nese do daleka... pokud naslouchají ty správné uši. Ani chvíli jsem nemeškal a spěchal se přesvědčit, zda mé obavy byly na místě...“

„Řekl bych, že zklamání ve tvém hlase mě ranilo, ale nechci ti zase lhát. Pivo? Jsem zván, ber si, co hrdlo ráčí...“

„Nepiji,“ odmítl mě gestem. „Soustředění je mi milejší než chvilkové opojení. Nabízet z cizího ti jde stále velice dobře,Haralde. Nepřišel jsem však, abych se s tebou hašteřil... takže ten úšklebek, který se pokoušíš marně skrýt, mě nemůževyprovokovat. Já nenaruším jarlovo právo potyčkou v jeho táboře...nicméně si pamatuji, že ty toho o závazku příslušnosti nevíš přílišmnoho. Raději půjdu. Mějte příjemný večer, pánové.“

Hallgrim couvl a otočil se na patě. Měl jsem pocit, že stíny ho spolkly ještě dřív, než do nich vkročil, hladové po objetí. Hlasitě jsem vydechl a za ustrnulých pohledů ostatních mužů se vrátil k nicnedělání. Nevěděl jsem, jestli jsem si u nich vydobyl respekt či strach, ale ať už to bylo cokoli, k hloubavým ahodnotícím pohledům, kterými mě častovali, se přidaly ještě tylítostivé. Druhé setkání s Björnem Berkfinnssonem se odehrávalo ve zcela jiném duchu. Uprostřed noci pro mě přišla Berit, a když jsme procházeli vylidněným táborem, sledoval jsem její křivky. Užil jsem si jich za společné cesty, ale nikoli dosyta.

31


Navzdory opojení jsem si uvědomoval, že pro mě nechal poslat jako pro posledního kmána. On byl budoucí vůdce, a i když jsem tento večer byl jeho hostem, stále jsem nepřestával být tulákem bez příbytku a příslušnosti.

Berit nás zanechala o samotě a Björn mi nabídl víno, zde na severu vzácnější než zlato. Oproti chladné temnotě z venku představoval vyhřátý, kožešinami vystlaný stan vzor útulnosti a pohodlí.

„Vše v pořádku, Haralde? Jestli se o tebe Storolf nestará jak má...,“ pobídl mě Björn k hovoru.

„Vůbec ne. Musel jsem mu vzít nůž, aby mi vlastnoručněnekrájel pečeni. Cítím se s ním lépe než v náručí ženy.“

„To rád slyším. Chtěl jsi se mnou mluvit? Omluv moustrohost, ale starosti, které jste přivezli, mi sotva dávají myslet na něco jiného.“

Mlčky jsem přešel fakt, že původně jsem chtěl mluvit s jarlem.

„Věcnost mi docela vyhovuje, nikdy jsem neměl v obliběsamoúčelné fráze, Björne,“ pozvedl jsem číši v přípitku hostiteli. „Nepřibyl jsem do tvého tábora náhodou.“

„Vím. Berit mi všechno vylíčila.“

„Tedy také víš, že mi ukradla klisnu a ponechala mě napospas mužům, před kterými jsem jí pomohl uniknout.“

Björn se prošel po houních a prsty zamyšleně bubnoval po okraji poháru. Ticho se protahovalo.

„Berit se na tobě dopustila velké křivdy,“ uznal. „Její čin však byl opodstatněn nouzí nejvyšší, na kterou by i bohové měli shlížet se shovívavostí. Já ale nejsem ten, kdo by vynášel rychlé soudy. Právo mi ukládá přednést věc na thingu... a thing je po dnešních událostech v nedohlednu.“

„Co to znamená? Kdyby Berit nebyla žena...“ 32


„Souboj bych nedovolil, ani kdyby ženou nebyla,“ ochladl Björn, ale vzápětí se jeho tvář zase o trochu rozjasnila. „Nebudu ti upírat naše právo, i když nežiješ v naší zemi. Je to tak? Berit mě zpravila, že v Norsku nemáš dům a rodinu.“

„To nemám, ale tulákem nejsem.“

„Čím tedy jsi? Zvláštní věc, vskutku. Nicméně, dostavíš-li se k dalšímu thingu na kopci nad Rystaadem... což je tradičnímísto, kde jsou bohové blízko našim hlasům, tvá věc bude vyslyšena. Nebo na althingu, první týden po rovnodennosti... Pokud se tedy bude konat.“

Poslední větu už si Björn zamumlal spíš sám pro sebe.

„Nejsem pomstychtivý člověk, Björne, nejde mi ani tak o trest, jako spíš o zadostiučinění. Projev vděku za přestálépotíže by neublížil.“

Björn stiskl rty a kamsi se zahleděl, mimo stan, tuhle noc a naši přítomnost. Tiše jsem vrátil číši a couvl ke vchodu.

„Neodcházej, Haralde. Pojď sem a dopřej si ještě trochu vína,“ zastavil mě Björn a sám mi dolil. „I já mám k tobě věc, kterou je třeba probrat mezi čtyřma očima. Žádal jsi o odměnu, soudím tedy, že tě bude zajímat. Mluvil jsem s Hallgrimem.“

Má bolestná grimasa musela být zjevná, protože jsem se setkal s tázavým výrazem.

„Pochopil jsem, že se znáte...“

„Kdysi jsme se znali,“ opravil jsem ho. „Můžu přespat do rána?“

„Nač ten spěch? Nemáš tu snad vše, co potřebuješ?“

„Myslel jsem si, že budeš trvat na mém rychlém odjezdu.“

„Řekl jsem snad něco takového? Dobře poslouchej, Haralde. Teď, když můj otec odjel, zůstalo mi jen málo mužů a žen, na které bych se mohl spolehnout. Výprava původně čítala... sám jsi

33


viděl, kolik družiníků. Otec ji pojal spíše jako přehlídku naší

moci a bohatství, sám jsi viděl: družiníci, povozy, otroci. Situace

se ale změnila a teď se mi hodí každá ruka. Nabízím ti místo mezi

námi, chléb z mého stolu, přikrývky u mého ohně a ochranu

mého domu. A k tomu dost zlata, abys odcházel více než spocitem... zadostiučinění.“

„Jsem upřímně překvapený. Co je to za výpravu?“

„To ti nemohu prozradit hned – nejprve tě chci po svém boku. I s tvým slovem.“

„Chceš, abych se zavázal účastí na podniku, o kterém nicnevím?“ podivil jsem se.

„Vím, jak to zní, ale je to nutné. Každý z mužů tu je podpřísahou, tedy věz, že u tebe nedělám žádnou výjimku. Má nabídka by nebyla pro každého... všem těm, co vidíš kolem, důvěřuji svým životem.“

„Proč tedy žádáš mě, neznámého cizince? Moje věrnost může ležet kdekoli.“

„Hallgrim má na tebe zajímavý názor. Zřejmě jsi výjimečný člověk.“

„To je příliš uhlazeně řečeno. Neslíbili jsme si na počátkuhovoru upřímnost? Doporučil mě odmítnout, že?“

„Právě naopak, byl to on, kdo navzdory mým pochybnostem radil vzít tě na palubu, Haralde.“

„Cože?“ Na poslední chvíli jsem zavřel pusu a zachránil víno před vyprsknutím po okolí. „Promiň mi pochybnosti, ale tomu je mi zatěžko věřit. Hallgrim mě k smrti nesnáší.“

„Zřejmě pro to má důvod.“

„Proto jen těžko věřím, že by toužil po mé přítomnosti.Čekal bych spíše zmiji v botě než jeho vstřícná slova,“ kroutil jsem hlavou. 34


„O žádných vstřícných slovech jsem nemluvil. Doslova řekl, že

jsi zpupný, zatvrzelý opilec, který by raději zemřel, než o krok

ustoupil. Doufám, že stejně jako já nacházíš v jeho slovechocenění, Haralde. A ke tvému... Umění... má Hallgrim zdravýrespekt, což je věc u něj zcela nevídaná. Z toho mi bylo jasné, že

bohové do mého tábora nepřivedli jen tak někoho.“

„Hmmm,“ svraštil jsem obočí. „Nabízel jsi mi zlato... nejsem

námořník, a plenění anglického pobřeží mě neláká.“

„Tvoje noha nevstoupí na langskip, ani neopustí Norsko, to ti

zaručuju. Nikam se plavit nebudeme. Proč myslíš, že se táhneme

s volskými potahy jako nějací nuzáci? Přijmi mou nabídku

a nebudeš litovat. Mám tě za člověka, který se jen tak ničeho

nezalekne... a na to nepotřebuji Hallgrima, aby mi to řekl.Beritin příběh svědčí o svém.“

Björn ke mně natáhl ruku a já... já do sebe vyklopil, co mi zbývalo v číši a stiskl jsem mu zápěstí. Nemusel jsem se dlouho rozhodovat – na povozech táhli piva a medoviny, které mělyvystačit pro šedesát chlapů. Snad to všechno nevypiju do týdne.

„Vítám tě v domě Berkfinnově, Haralde,“ usmál se na mě Björn, a na okamžik z něj všechny starosti spadly. V tu chvílivyadal jako svůj o pět let mladší bratr.

„A teď, co je to za výpravu, kolem které se nadělá toliktajností? Pokud se potřebuješ dovolávat mé chrabrosti, skutečně musíš být v zoufalém postavení.“

„Raději nežertuj. Připozdívá se, a tak se pokusím popsat vše co nejrychleji. Zbytek se dozvíš po cestě. Posloucháš?“

Připil jsem si, že ano.

„Říká ti něco mys Skipervik, Haralde?“

„Překvapuješ mě. Samozřejmě říká, asi jako spoustě dalších... lidová pověra praví, že se tam dějí nadpřirozené věci. Vždycky

35


jsem byl toho názoru, že tam hynuly ovce víc než jinde, a místní,

jak už to bývá, přisoudili obyčejný břichabol nepřízni bohů

a zlým duchům. Nebylo by to nic výjimečného. Dokonce to prý

zašlo natolik daleko, že vysídlili rybářskou vesnici – k smíchu.“

„Jaké nadpřirozené věci?“

„Jedni tvrdili, že na tom místě se Skaδi pokouší uniknout z moře, než ji Njord vždy dostihne a stáhne zpět do hlubin. Podle jiných ze Skiperviku skočil do moře jakýsi čaroděj, když prchal před rozběsněnými vesničany, a teď sužuje okolí v podobě draugra. Slyšel jsem dokonce i báchorky o potopené lodi dávnozapomenuté civilizace, jejíž námořníci stále veslují pod hladinou a stahují nebožáky z proplouvajících veslic. Jak říkám, povídačky...Počkat! Proto máš s sebou Hallgrima! Vzpomínám si, že svého času projevoval o Skipervik až žalostně urputný zájem.“

„Tyhle pochybnosti si nech před Hallgrimem pro sebe,“zamračil se Björn a v jeho tváři tentokrát nebyl ani náznakúsměvu. On to bral skutečně vážně. „Zítra, až ti nebude myslzatemňovat přemíra vypitého piva, si s ním o tom můžeš promluvit. Seznámí tě s podrobnostmi – ve věcech nadpřirozených se na něj plně spoléhám.“

Björn uhnul pohledem a nechal větu vyznít do ztracena. Byl to takový jazykový přešlap, který jsem zažíval pokaždé, když přišla řeč na magii. Pověrčivost vládla světu a zvlášť tady na severu byla magie řemeslem čistě zákeřným, ženským a skutečného muženehodným. Žádný válečník by se k ní sice nesnížil... ale kouzla byla příliš skutečná a mocná, než aby se dalo předstírat, že neexistuje.

Tohle schizma bylo patrné v mnoha zaostalejšíchspolečnostech, nejen v té norské. Měli problém a nevěděli, jak se s nímvyořádat. Dokud bylo Umění k užitku, prosím... praktik se přesto nevyhnul pomluvám za zády, štvaní, nařčením, občas i rvačkám 36


a otevřeným sporům. Všechno tohle bylo ale pořád lepší nežupalování, kamenování a topení, ke kterým se v nemalé mířepřistuovalo, když se situace zcela vymkla z rukou.

„Co je natolik zajímavého na Skiperviku? Hodláš vyřešitzáhadu prokletého mysu jednou provždy?“

„Ach ne,“ mávl rukou Björn s úlevou v hlase, že citlivé téma bylo opuštěno. „Ať už mají bohové jakýkoli záměr s tím kusemopuštěné země, já se jim do toho plést nehodlám. Jde o jinou věc... Můj děd Baldur, který již po dlouhá léta popíjí s bohy ve Valhalle, nabyl značného bohatství pleněním pohanských Anglů. Velkou slávu však ukončila bouře, která při posledním návratu z Anglie zahnala k úpatí mysu jeho drakkary. Mnoho se jich onoho dne rozpáralo o skály, a v naší rodině se traduje, že příboj tehdy rozbil zemtakovým způsobem, že dal vzniknout fjordu Hemarsveiku.“

Zvedl jsem obočí.

„Vidím nedůvěru ve tvé tváři, Haralde, ale tohle nejsou žádné dětské říkanky. S otcem jsem vedl dlouhé rozmluvy o drakkarech ze Skiperviku... a nepochybujeme, že ty nešťastné, potopené lodě byly po okraj naložené anglickým zlatem. Alespoň jedna z nich určitě.“

„Hm! To je jiná písnička!“ zamručel jsem. Začínalo to dávat smysl. Berkfinn, už tak věhlasný a bohatý jarl, byl na cestě stát se možná nejbohatším velmožem Norska, kromě krále Haraldasamotného. A to s nepatrným rizikem, bez plenu, bez boje. „Teď už chápu... a to zlato odpočívá na mořském dně celou tu dobu?“

„Jsem si jistý, že jen čeká, až ho vyzvedneme... A to je ta horší část,“ Björn se usmíval, a v jeho očích se odrážel chtivý,nedočkavý lesk.

„To musí být, jinak by tvůj děd... Baldur... vyzvedl kořist už před dávnými časy.“

37


„Žádný z příběhů naší rodiny neříká, že by se děd pokusilzískat zlato zpátky. Nedivím se tomu, kletbu Skiperviku zažil Baldur na vlastní kůži. Mluvil jsem s námořníky, kteří u mysu vyvázliživotem. V tom místě bouře přichází znenadání, kdykoli se nahladině objeví loď, blesky hřmí z čistého nebe, vítr o své vlastní vůli žene lodě na útesy, jako tomu bylo s Baldurovou flotilou. Prý se to nedá slovy popsat. Vím, co namítneš... téměř jistě jsou to zkazky, ale kořistné výpravy i kupci se Skiperviku vyhýbají,možná aniž by věděli proč. Zvyky se mění...“

„Ale zlato zůstává. Proto se trmácíš po souši, místo abysvšechno naložil na drakkary a k mysu raději vyplul. Pokud tamdrakkar s krvavým pokladem skutečně klesl ke dnu, jak chceš náklad vyzvednout? Může tam být hlubina, kam se nepotopí žádný muž... navíc nemnoho námořníků umí plavat.“

„A moře je natolik studené, že v něm ani nejlepší plavecnevydrží dlouhou dobu... určitě ne tak dlouhou, aby stačil vrakyobjevit, natož propátrat. Zlato, díky jeho váze, by stejně vyzvedával jen stěží.“

„Vyzvednout se dá z lodi, stačí dlouhý provaz.“

„Jak jsem říkal, pohovoř s Hallgrimem. A teď už dost otázek, Haralde. Jsem unavený a ty musíš být také. Ráno se blíží,zatímco my hovoříme, a odpočinku není nikdy dost. Odejdi, Storolf ti nabídne místo ke spaní. Zbytek se dozvíš, až bude čas



       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz - online prodej | ABZ Knihy, a.s.
ABZ knihy, a.s.
 
 
 

Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2018 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist