načítání...
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

Hitlerovy fúrie -- Německé ženy na nacistických vražedných polích - Wendy Lowerová

-11%
sleva

Elektronická kniha: Hitlerovy fúrie -- Německé ženy na nacistických vražedných polích
Autor:

Co vedlo vzdělané, ale nezkušené německé dívky k aktivní účasti na nepředstavitelných zvěrstvech nacismu na východních výspách Třetí říše? Po dvacetiletém terénním i ...
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  175 Kč 156
+
-
5,2
bo za nákup

ukázka z knihy ukázka

Titul je dostupný ve formě:
elektronická forma tištěná forma

hodnoceni - 66.5%hodnoceni - 66.5%hodnoceni - 66.5%hodnoceni - 66.5%hodnoceni - 66.5% 75%   celkové hodnocení
2 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: PASEKA
Dostupné formáty
ke stažení:
EPUB, MOBI, PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku
Počet stran: 347
Rozměr: 20 cm
Úprava: ilustrace , mapy, portréty
Vydání: Vyd. 1.
Název originálu: Hitler’s furies: German women in the nazi killing fields
Spolupracovali: přeložila Zlata Kufnerová
Jazyk: česky
Médium: e-book
ADOBE DRM: bez
ISBN: 978-80-743-2584-7
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis

Co vedlo vzdělané, ale nezkušené německé dívky k aktivní účasti na nepředstavitelných zvěrstvech nacismu na východních výspách Třetí říše? Po dvacetiletém terénním i archivním výzkumu přichází americká historička s originálním příspěvkem k historii druhé světové války. Na základě nově objevených dokumentů rozkrývá osudy a činy třinácti učitelek, zdravotních sester a sekretářek, jež zdaleka nebyly jen partnerkami vrahů, svědkyněmi zločinů či pachatelkami zodpovědnými "pouze úředně". Lowerová doprovází své postavy na "romantických výletech" po židovských ghettech i na výjezdech k polím smrti, kde se ani ženská ruka nebrání stisknout spoušť, vypráví příběhy manželek esesmanů, matek jejich dětí, jejichž brutalita si nezadá s brutalitou jejich mužských protějšků.

(německé ženy a nacistické vraždy)

Předmětná hesla
Zařazeno v kategoriích
Wendy Lowerová - další tituly autora:
Hitlerovy fúrie -- Německé ženy a nacistické vraždy Hitlerovy fúrie
Lowerová, Wendy
Cena: 311 Kč
 
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky






Wendy Lowerová
Hitlerovy
fúrie





Wendy Lowerová
Nakladatelství Paseka
Praha – Litomyšl
Hitlerovy
fúrie
Německé ženy
a nacistické vraždy





Mým babičkám, Nancy
Morganové a Virginii
Williamsonové, mé
matce, Mary Suzanne
Liljequistové, a mým
sestrám, Virginii Lowerové
a Lori Lowerové





Copyright © 2013 by Wendy Lower
Published by special arrangement with
Houghton Mifflin Harcourt Publishing
Company
Translation © Zlata Kufnerová, 2015
Map © Peter Palm, 2015
ISBN 978-80-7432-584-7 (váz.)
ISBN 978-80-7432-734-6 (epub)
ISBN 978-80-7432-735-3 (mobi)
ISBN 978-80-7432-736-0 (pdf)
PŘELOŽILA ZLATA KUFNEROVÁ
HITLER’S FURIES: GERMAN WOMEN
IN THE NAZI KILLING FIELDS





6
INGELENE IVENSOVÁ, učitelka z Kielu, poslána do Poznaně
ERIKA OHROVÁ, zdravotní sestra ze Stachenhausenu, vesnice
ve Švábsku, dcera ovčáka, poslána do nemocnice v Žytomyru
na Ukrajině
ANNETTE SCHÜCKINGOVÁ, studentka práv z Münsteru,
pravnučka renomovaného spisovatele Leona Schückinga, dcera
sociálnědemokratického politika a novináře, poslána jako
zdravotní sestra do vojenského domova v Novohradu-Volynském
na Ukrajině a do Krasnodaru v Rusku
PAULINE KNEISSLEROVÁ, zdravotní sestra z Duisburgu
v Porýní, narozená v Oděse na Ukrajině, emigrovala do Německa
koncem první světové války, poslána do Polska a do Běloruska
ILSE STRUWEOVÁ, sekretářka z předměstí Berlína,
doprovázela německou armádu do Francie, Srbska a na Ukrajinu
LISELOTTE MEIEROVÁ, sekretářka z Reichenbachu v Sasku,
nedaleko německo-české hranice, poslána do Minsku a do Lidy
v Bělorusku
JOHANNA ALTVATEROVÁ, sekretářka z Mindenu ve Vestfálsku,
dcera slévárenského dílovedoucího, odešla do
Volodymyru-Volynského na Ukrajině
SABINE HERBSTOVÁ-DICKOVÁ, sekretářka na ústředí
gestapa v Berlíně, absolventka gymnázia, odešla do Lotyšska
a Běloruska
Hlavní postavy
Svědkyně,
spolupachatelky,
vražedkyně





7
GERTRUDE SEGELOVÁ-LANDAUOVÁ, dcera velitele SS,
sekretářka na velitelství gestapa ve Vídni, působila jako
dobrovolnice v Radomi v Polsku a v Drohobyči na Ukrajině, manželka
velitele zásahové jednotky (Einsatzkommando) a šéfa gestapa
Felixe Landaua
JOSEFINE KREPPOVÁ-BLOCKOVÁ, písařka, která pracovala
v ústředí gestapa ve Vídni a často navštěvovala manžela,
sturmbannführera SS Hanse Blocka, šéfa služebny gestapa
v Drohobyči na Ukrajině
VERA STÄHLIOVÁ-WOHLAUFOVÁ, pocházející z hamburské vyšší
společenské vrstvy, manželka Julia Wohlaufa,
hauptsturmführera SS a velitele 101. praporu pořádkové policie, následovala
manžela do Polska
LIESEL RIEDELOVÁ-WILLHAUSOVÁ, písařka, dcera
dílovedoucího v železárnách v průmyslovém Sársku, katolického
vzdělání, manželka Gustava Willhause, velitele SS v koncentračním
táboře Janowska, následovala manžela na Ukrajinu
ERNA KÜRBSOVÁ-PETRIOVÁ, dcera sedláka a manželka
sedláka, středoškolského vzdělání, spravovala zemědělskou
usedlost SS na Ukrajině spolu s manželem, untersturmführerem SS
Horstem Petrim





Severní
moře
Baltské moře
Skagerrak
Kattegat
Německá říše
Itálie
Maďarsko
Slovensko
Švýcarsko
Polsko
Běl
Rakousko
Litva
Lotyšsko
Estonsko
Finsko
Norsko
Chorvatsko
Dánsko
Švédsko
R
Dvina
Visla
Odra
Labe
Němen
Bug
Dunaj
Sáva
Tisa
Kodaň
Malmö
Oslo
Stavanger
Kiel
Hamburk
Brémy
Hannover
Lipsko
Drážďany
Berlín
Norimberk Neunkirchen
Frankfurt
Minden
Münster
Duisburg
Sársko
Kolín
nad Rýnem
Stuttgart
Štrasburk
Mnichov
Praha
Lidice
Erfurt
Reichenbach
Výmar
Herressen
MeseritzObrawalde
Grzenda
Stachenhausen
Ruppertshofen
Brno
Poznaň
Královec
Gdaňsk
Varšava
Lublin
Krakov
Lvov
Tarn o
Buč
Drohobyč
Čern
Ro
Luck
Debrecín
Pécs
Pinsk
Volodymyr–
–Volynskyj
Hrubieszow
M
Slonim
Lodž
Radom
Ploňsk
(Plöhnen)
Podleské
Meziříčí
Reichelsfelde
Kocborowo
(Conradstein)
Lida
Vilnius
Kaunas
Memel
Riga
Pskov
Libau
Tallinn
Helsinki
Stockholm
Le
Brest
Bialystok
Grodno
N
–V
Plzeň
Linec
Vídeň
Štýrský HradecInnsbruck
Bern
Milán
Benátky
Terst
Fiume
Bělehrad
B u
Kluž
Budapešť
Generální
gouvernement
Oblast
Bialystok
Vartská župa
Říšský komisariát
Ostland
Protektorát
Čechy a Morava
Východní
Prusko
Srbsko





Nacistický Východ
Besarábie
Azovské
moře
Černé moře
Krym
SSSR
Podněstří
Bělorusko
o
Rumunsko
Bulharsko
Turecko
Volha
Volha
Volha
Oka
Pripjat’
Desna
Don
Don
Dněpr
Dněstr
Prut
Doněc
Bug
Dunaj
nejzazší hranice německého
postupu, 1943
e nda
Tarnopol
Bučač
Černovice
Rovno
Luck
nsk
lodymyr–
olynskyj
Minsk
m
Bobrujsk
Homel
ius
ov
Smolensk
Vitebsk
Mohyliv
Leningrad
Moskva
Vjazma
Voroněž
Stalingrad
Vorošilovgrad
Charkov
Černihov
Kyjev
Čerkasy
Poltava
Berdyčiv
Dněpropetrovsk
Krasnodar
Rostov na Donu
Kerč
Oděsa
Simferopol
Sevastopol
Novgorod
Kalinin
Žytomyr
Novohrad–
–Volynskyj
Bukurešť

Mykolajiv
Jasy
Vinnycja
Stalino
Mariupol
Melitopol
Soči
Jalta
iát
Říšský komisariát
Ukrajina





11
Úvod
V létě roku 1992 jsem si koupila letenku do Paříže, pořídila
si starou renaultku a vyjela s přítelem do Kyjeva po stovkách
kilometrů špatných sovětských silnic. Často jsme se museli
zastavovat. Na nerovné vozovce pneumatiky praskaly, nemohli
jsme sehnat benzin a zvědaví chodci i řidiči náklaďáků se
chtěli podívat pod kapotu, protože je zajímal motor západního
auta. Během cesty po jediné dálnici, táhnoucí se od Lvova do
Kyjeva, jsme navštívili Žytomyr, středisko židovského života
v bývalé oblasti osídlené Židy, které se během druhé světové
války stalo hlavním stanem Heinricha Himmlera, architekta
holokaustu. Po silnici směrem na jih byl ve Vinnycji Hitlerův
tábor werwolfů. Celá tato oblast se kdysi stala nacistickým
jevištěm, kde se veškerá hrůza odehrávala.
Ve snaze vybudovat říši, jež by vytrvala tisíc let, dorazil
Hitler do této úrodné části Ukrajiny – považované za evropskou
obilnici – s celou armádou developerů, úředníků, bezpečnostních
důstojníků, „rasových vědců“ a inženýrů, kteří dostali za úkol
region kolonizovat a využívat. Němci v bleskové válce
(Blitzkrieg) v roce 1941 mířili na východ, dobytá území pustošili a při
porážkách v letech 1943 a 1944 poté opět ustupovali na západ.
Když oblast znovu obsadila Rudá armáda, sovětští funkcionáři
ukořistili spoustu stránek ofi ciálních německých zpráv,
soubory fotografi í a novin i celé krabice cívek s fi lmy. Tuto válečnou
kořist deponovali ve státních a oblastních archivech, veškeré
„trofejní“ dokumenty prohlásili za tajné, čímž zůstaly po celá
desetiletí za železnou oponou. A právě to byl materiál, který
jsem si přijela na Ukrajinu prostudovat.
V žytomyrských archivech jsem našla listy papíru s otisky
bot a s ožehnutými okraji. Ty dokumenty přežily dva útoky:
taktiku spálené země při evakuaci nacistů, k níž patřilo i pálení
kompromitujících dokumentů o spáchaných zločinech, a zničení





12
města během bojů v listopadu a prosinci 1943. Soubory
obsahovaly zlomky korespondence, potrhané cáry papíru s vybledlým
inkoustem, výnosy s pompézními nečitelnými podpisy, vydané
bezvýznamnými nacistickými úředníčky, i zprávy
o policejních výsleších podepsané roztřesenými čmáranicemi
vyděšených ukrajinských venkovanů. Viděla jsem mnoho nacistických
dokumentů již předtím, pečlivě shromážděných v čítárně
mikrofi lmů Amerického národního archivu ve Washingtonu, D.C.
Když jsem však nyní seděla v budovách, které kdysi okupovali
Němci, objevila jsem při probírání materiálu kromě obrovské
surovosti ještě cosi dalšího. K svému překvapení jsem našla
také jména mladých německých žen, jež v této oblasti
působily jako aktivní budovatelky Hitlerovy říše. Jejich jména se
objevila v neškodném úředním seznamu učitelek mateřských
škol. S takovými trumfy v rukou jsem se vrátila do archivů ve
Spojených státech a Německu a poté zahájila systematičtější
shromažďování dokumentace o německých ženách vyslaných
na Východ, především však o těch, které se staly svědkyněmi
holokaustu a podporovaly jej. Materiál se rozrůstal, a tak celý
příběh začal nabývat konkrétní podobu.
Při studiu zápisů z poválečných výslechů jsem zjistila, že
celé stovky žen byly vyzvány, aby svědčily, výpověď mnohých
z nich však byla velmi stručná, protože vyšetřovatele
zajímaly mrzké zločiny jejich mužských kolegů a manželů mnohem
více než počínání oněch žen. Když vyprávěly o tom, co viděly
a zažily, mnohé dávaly najevo nedostatek citu až aroganci.
Jedna bývalá učitelka mateřské školy na Ukrajině hovořila „o těch
židovských věcech během války“. Když ona i její kolegyně
v roce 1942 přecházely hranici z Německa na východní
okupovaná území, moc dobře věděly, oč se jedná. Vzpomínala, jak je
nacistický důstojník ve „zlatohnědé uniformě“ upozorňoval,
aby se neděsily, kdyby slyšely střelbu z pušek, a vysvětlil jim,
že „to se tu prostě jen postřílí pár Židů“.
1
Jestliže vraždění Židů nebylo během války důvodem
k poplachu, jak potom měly ženy reagovat, když konečně
dorazily na místo určení? Obrátily se snad a odešly, nebo chtěly
všechno vidět a udělat víc? Četla jsem studie historiček,





13
kopnic v tomto směru, například Gudrun Schwarzové nebo
Elisabeth Harveyové, které mé podezření o podílu
německých žen na tom, co se dělo na Východě okupovaném nacisty,
potvrdily, avšak otázku širší a hlubší zločinnosti ponechaly
otevřenou. Schwarzová odhalila násilnické příslušnice SS.
Zmiňuje se o jedné z nich v polském Hrubieszowě – ta během
masakru na místním hřbitově vzala manželovi z ruky pistoli
a na Židy střílela. Jméno této vražedkyně však Schwarzová
neuvádí. Harveyová zjistila, že v Polsku byly podobně
aktivní také učitelky, které příležitostně navštěvovaly ghetta
a rozkrádaly židovský majetek.
2
Rozsah podílu žen na masakrech
na východních územích je bohužel nejasný. Zdá se, že válečné
a poválečné zprávy i vzpomínky nikdo nezkoumal z hlediska
jediné ústřední otázky: Účastnily se obyčejné německé ženy
masového vraždění Židů? Podílely se Němky na územích jako
Ukrajina, Bělorusko a Polsko na holokaustu způsobem, který
si po válce nepřipustily?
Při poválečném vyšetřování v Německu, Izraeli a Rakousku
identifi kovali přeživší Židé německé ženy jako pronásledovatele,
nejen jako pobavené divačky, ale také jako násilnické mučitelky.
Vcelku však přeživší lidé jejich jména nedokázali uvést, často
se totiž po válce provdaly, změnily si jméno, a proto nebylo
možné je najít. Třebaže zdroje mých informací byly
omezené, během času se jasně ukázalo, že seznam učitelek a dalších
aktivistek nacistické strany, který jsem v roce 1992 objevila na
Ukrajině, byl pouhou špičkou ledovce. Stovky tisíců
německých žen totiž odcházely na Východ okupovaný nacisty – tj. do
Polska a do západních oblastí území, které bylo po mnoho let
Sovětským svazem, včetně dnešní Ukrajiny, Běloruska, Litvy,
Lotyšska a Estonska – a bezesporu představovaly integrální
součást Hitlerovy mašinerie ničení.
Jednou z těchto žen byla Erna Petriová. Její jméno jsem
objevila v létě roku 2004 v archivech, které má United
States Holocaust Memorial Museum. Toto muzeum se
úspěšně pokoušelo získat kopie mikrofi lmů z materiálů dřívější
východoněmecké tajné policie (Stasi). V záznamech se našly
také výslechy a protokoly ze soudních jednání v případě Erny





14
a jejího manžela Horsta Petriho, kteří byli obviněni, že na
svém statku v nacisty okupovaném Polsku stříleli Židy. Erna
Petriová až do věrohodných podrobností popisovala
polonahé židovské chlapce, kteří plakali, jakmile vytáhla pistoli.
Když se jí vyslýchající naléhavě zeptal, jak ona, sama matka,
mohla vraždit děti, odvolávala se na antisemitismus režimu
i na vlastní snahu vyrovnat se mužům. Zločiny Erny Petriové
nebyly hanebným skutkem sociálního renegáta. Pro mne se
stala zosobněním nacistického režimu.
Zaznamenané případy vražedkyň v jistém smyslu
reprezentovaly mnohem rozsáhlejší jev, který byl potlačován, přehlížen
a studován jen nedostatečně. Tváří v tvář ideologické
indoktrinaci mladých mužů a žen, kteří dospívali za třetí říše, jejich
masové mobilizaci ve východní kampani a kultuře genocidního
násilí, jež byla součástí nacistických výbojů a nacistické
kolonizace, jsem jako historička, nikoli jako žalobkyně, dospěla
k závěru, že existovala spousta žen, které zabíjely Židy i další
„nepřátele“ říše, a bylo jich mnohem více, než kolik jich bylo
zachyceno v dokumentech během války nebo obžalováno po
ní. I když zdokumentované případy přímého vraždění nejsou
právě četné, je třeba je brát se vší vážností a neodmítat jako
anomálie. Hitlerovy fúrie nebyly marginálními sociopaty. Byly
přesvědčeny o tom, že jejich násilnické skutky jsou
oprávněným aktem odplaty, namířeným proti nepřátelům říše; ve svých
představách tyto skutky pokládaly za výraz loajality. Pro Ernu
Petriovou nebyli nevinnými ani bezbranní židovští chlapci
prchající z nákladního auta upraveného na plynovou komoru;
byli to prostě uprchlíci.
Nebyla to náhoda, že si nacisté a jejich spolupracovníci
vybrali pro svoje masové vraždění právě východní Evropu.
Z historického pohledu byla tato oblast domovem největší
židovské populace, z níž mnozí byli – podle nacistického
způsobu myšlení – nebezpečně „zbolševizovaní“. Západoevropské
Židy nacisté deportovali do vzdálených oblastí Polska,
Běloruska, Litvy a Lotyšska, aby je pak za bílého dne stříleli a vraždili
v plynových komorách.





15
Historie holokaustu je součástí nacistických imperiálních
výbojů ve východní Evropě, jež mobilizovaly všechny
Němce. Patřit k tzv. Volksgemeinschaft neboli národnímu
společenství znamenalo v nacistické terminologii zapojit se do všech
říšských kampaní, včetně holokaustu. Hlavními vykonavateli
byly nejvlivnější instituce, počínaje SS a policií; tyto instituce
byly vedeny muži, avšak k personálu patřily i ženy. Ve vládní
hierarchii se profesionálky a manželky spojovaly s mocnými
muži, na které měly značný vliv, a proto ovlivňovaly i osudy
těch nejzranitelnějších. Ženy, které byly jmenovány do
vojenských pomocných funkcí, aby muži byli k dispozici na frontě,
mohly svým podřízeným udělovat rozkazy a vydávat různá
nařízení. V nacistické hierarchii pak obsadily pozice od
nejnižší úrovně až po vrchol.
K Hitlerově družině umístěné na Východě patřily rovněž
sekretářky – ženy jako Christa Schröderová, která
zapisovala Hitlerovy diktáty v jeho bunkru poblíž Vinnycje. Na cestě
ukrajinským venkovem, kde hýřila s místními nacistickými šéfy
a navštěvovala kolonie etnických Němců (Volksdeutsche),
shrnula svoje úvahy o budoucnosti nového německého
„životního prostoru“ (Lebensraum) v dopise z válečného období takto:
Naši lidé, kteří sem emigrovali, nemají
lehký úkol, existuje tu však mnoho možností, jak
lze dosáhnout velkých věcí. Čím více času
v tomto nesmírném prostoru stráví a poznají enormní
možnosti rozvoje, tím více vzniká otázek, kdo
tyto velké projekty uskuteční v budoucnu. Člověk
dospěje k závěru, že cizí národ (Fremdvolk) se
k tomu z různých důvodů nehodí, především proto,
že během generací bude docházet mezi
vládnoucí vrstvou, tedy německým prvkem, a cizími
lidmi k míšení krve. To by představovalo
kardinální zvrat v našem chápání potřeby zachovat naše
nordické rasové dědictví; v takovém případě by
se naše budoucnost ubírala podobnou cestou jako
například římské impérium.
3





16
Schröderová ovšem zaujímala mezi několika málo
vyvolenými mimořádně nezvyklé místo; její slova nicméně potvrzují
fakt, že si sekretářky uvědomovaly svou imperiální roli
4
a že
jejich chápání nacistické mise poznamenal určitý druh
rasistické a kolonialistické terminologie, která se obvykle přisuzovala
pouze mužským dobyvatelům a vládcům.
Jako samozvaná vrchnost měly německé ženy na Východě
okupovaném nacisty bezprecedentní moc nad těmi, kteří byli
označeni za „podlidi“; směly ponižovat, a dokonce i zabíjet ty,
kteří byli vnímáni jako odpad společnosti, jak se po válce
vyjádřila jedna sekretářka, která působila poblíž Minsku.
V hromadné mašinerii státem prováděné destrukce tyto ženy získaly
podíl na moci. Rovněž tak měly blízko ke scéně zločinu; mezi
prostředím malých měst, kde se věnovaly každodenní rutině,
a hrůzou ghett, táborů a hromadných poprav nebyl velký rozdíl.
Mezi domácí frontou a bojištěm se nerozlišovalo. Zda se ženy
chtějí podílet na orgiích násilí, se mohly rozhodnout na místě.
Hitlerovy fúrie byly v krvavých zemích horlivými úřednicemi,
lupičkami, mučitelkami i vražedkyněmi. Zařadily se mezi
statisíce – nejméně půl milionu – žen, které se vydaly na Východ. Již
sám tento počet svědčí o významu německých žen v nacistickém
systému genocidního válčení a imperiálního ovládání. Německý
červený kříž během nacistické éry vycvičil šest set čtyřicet tisíc
žen, z nichž přibližně čtyři sta tisíc působilo ve válečných
službách; většina z nich byla vyslána do zázemí nebo do blízkosti
fronty ve východních oblastech. Pracovaly v polních
nemocnicích armády nebo složek Zbraní SS, v otevřených nákladních
vlacích, kde obsluhovaly vojáky a uprchlíky, ve stovkách domovů
pro vojáky a společně s německými vojsky opanovávaly
Ukrajinu, Bělorusko, Polsko a pobaltské republiky. Německá armáda
vycvičila více než pět set tisíc mladých žen pro pomocné
služby – jako radistky, pracovnice v kartotékách, letové dispečerky
a špionážní odposlech, přičemž dvě stě tisíc z nich sloužilo na
Východě. Sekretářky organizovaly, přepravovaly a rozdělovaly
obrovské vybavení, potřebné k tomu, aby se válečná mašinerie
udržela v chodu. Myriády organizací podporovaných
nacistickou stranou ( jako například Nacionál něsocialistická dobročinná





17
organizace) a také Himmlerův Hlavní rasový a osidlovací úřad
SS rozmisťovaly německé ženy a dívky jako sociální
pracovnice, rasové výzkumnice, dozorkyně nad přesidlováním, učitelky
a vychovatelky. V jediné oblasti obsazeného Polska, jež byla
laboratoří „germanizace“, nacističtí předáci zaměstnávali
tisíce učitelek. Další stovky – včetně mladých učitelek zmíněných
v dokumentech, které jsem našla v Žytomyru – byly vyslány
do dalších koloniálních enkláv říše. Jako agentky nacistických
snah o výstavbu říše měly za úkol zavádět budovatelskou práci
coby součást německého „civilizačního“ procesu. Destruktivní
i konstruktivní praktiky nacistických výbojů a okupace se však
od sebe nedaly oddělit.
5
Mnohé z žen, které se staly svědkyněmi válečného násilí
a holokaustu a jež tato skutečnost zděsila, se dokázaly od
hrůzné reality do jisté míry distancovat a svoji roli agentek
zločinného režimu minimalizovat. Pro třicet tisíc žen, zapojených do
Himmlerových SS a policie jako pomocné síly na policejních
stanicích, velitelstvích gestapa a věznicích, byl psychologický
odstup krutou volbou, a proto pravděpodobnost jejich přímé
účasti na hromadném vraždění byla vysoká. Dalších deset tisíc
sekretářek působilo v civilní správě nacistických koloniálních
guvernérů a komisařů; byly rozptýleny v nacistických hlavních
městech a okresech v Rovnu (nyní Rivno), Kyjevě, Lidě, Revalu
(nyní Tallinn), Hrodnu, Varšavě a Radomi. Tyto úřady
odpovídaly za rozmisťování lokálního obyvatelstva, včetně Židů,
z nichž mnozí byli umístěni v ghettech a nouzových pracovních
táborech, řízených německým mužským i ženským úřednictvem.
Hitlerovy fúrie nebyly vždy pouze agentkami nacistického
režimu. Často to byly také matky, přítelkyně a manželky, které
doprovázely své syny a druhy v Polsku, na Ukrajině,
v Bělorusku, v pobaltských státech a v Rusku. Do této kategorie patřily
rovněž mnohé z nejhorších vražedkyň.
Z této mobilizované masy některé ženy vyčnívaly. Tyto
mnohostranné Němky byly ve funkci sekretářek jak vražedkyněmi
od psacího stolu, tak i sadistkami: Nejenže totiž příkazy
k likvidaci psaly, ale také se na likvidaci podílely, účastnily se
masakrů v ghettech i hromadných poprav zastřelením. Manželky





18
a milenky esesmanů nejen utěšovaly svoje druhy, kteří se
s rukama od krve vraceli ze své špinavé práce, ale v mnohých případech
si ruce potřísnily krví také samy. V pojetí nacistů znamenalo
několikahodinové shromažďování a střílení Židů těžkou práci,
a proto ženská útěcha „udřených“ esesmanů šla až tak daleko,
že doma vytvářela jakousi morální svatyni: Poblíž míst
hromadného vraždění a shromažďování deportovaných Židů ženy
připravovaly pro své muže stoly s občerstvením, jídlem a pitím.
6

V jednom lotyšském městečku se mladá stenografka
vyznamenala nejen ve stranickém životě, ale rovněž jako účastnice
hromadného střílení. Když jsem pročítala materiály, zcela
evidentně se v nich prolínaly sexuální důvěrnosti s násilím, avšak
způsobem, který byl mnohem zemitější než scény popisované
ve vulgární poválečné pornografi i; romantické výlety, jako
třeba procházka lesem, mohly milenecký pár přivést do
niterného kontaktu s praktikováním holokaustu. Četla jsem
o německém komisaři a jeho milence, sekretářce v Bělorusku; ti dva si
uspořádali zimní hon. Nepodařilo se jim však najít zvěř, a tak
stříleli po židovských vězních, kteří se pomalu vlekli sněhem.
Ženy, jež v Hitlerově říši hrály ofi ciální roli – jako Gertrud
Scholtzová-Klinková,
7
nejvýš postavená žena v nacistické
straně –, se mohly sice prezentovat velice viditelně, přesto to však
byly většinou pouhé fi gurky mající ve formálním smyslu jen
malý politický vliv. Naproti tomu podíl dalších žen fungujících
v mnoha jiných rolích zůstával mimo pozornost a nebyl
dostatečně probádán. Toto historicky slepé místo je obzvláště
výrazné, pokud jde o ženy na okupovaných východních územích.
Všechny německé ženy měly povinnost pracovat a přispívat
k válečným úspěchům říše, a to na placených i neplacených
pozicích. Staraly se o domácnosti bez otců, o rodinné
statky i obchod. Na píchacích hodinách hlásily příchod
v továrnách i v moderních administrativních budovách. Dominovaly
v oblasti zemědělství i v ženských pozicích „bílých límečků“
jako ošetřovatelky a sekretářky. Pětadvacet až třicet procent
všech učitelů ve výmarské republice a v nacistickém
Německu tvořily ženy. S rozšiřováním aparátu teroru v říši se ženám





19
současně otevíraly nové kariérní možnosti, včetně zaměstnání
v koncentračních táborech. Zatímco kariéry a počínání
dozorkyň v koncentračních táborech novináři i badatelé pečlivě
zkoumali, mnohem méně se ví o Němkách, které zaujímaly
tradiční ženské role a nebyly cvičeny ke krutosti, a proto ve
službě zločinné politice nacistického režimu skončily zcela
náhodou, anebo také záměrně.
Učitelky, ošetřovatelky, sekretářky, pracovnice dobročinných
organizací a manželky – v takových rolích působily Němky na
východních územích, kde se odehrávaly nejhorší zločiny
třetí říše. Pro ambiciózní mladé ženy představovalo zahraniční
zapojení do nacistického vládnutí možnost kariérního
vzestupu. Represivní zákony, buržoazní mravy a společenské
tradice, jež život v Německu sešněrovávaly a utiskovaly, nechaly za
sebou. Německé ženy na východních územích se stávaly
svědkyněmi a podílely se na krutostech mnohem otevřeněji, neboť
to chápaly jako součást profesionálních příležitostí
a osvobozujících zkušeností.
Hitlerovy fúrie se soustřeďují na transformaci jednotlivých
německých žen v interních i externích oblastech holokaustu –
v kancelářích, mezi okupační elitou, na vražedných polích
8
.
Často právě ty, u nichž by člověk nejméně předpokládal, že by
se na hrůzách holokaustu podílely, patřily k nejangažovanějším.
Ženy, o nichž se pojednává v této knize, pocházely z různého
společenského prostředí i z různých geografi ckých oblastí –
z venkovského Vestfálska, z kosmopolitní Vídně nebo
z průmyslového Porýní –, jako kolektiv však tvořily jednu generační
skupinu (ve věku od sedmnácti do třiceti let). A s Hitlerovým
vzestupem i pádem současně stárly.
Občas mi některý zdroj dovolil klást si hlubší otázky. Proč
byly tyhle ženy násilnické? Jak své prožitky z období na
Východě vnímaly po válce? Bez podrobných záznamů z výslechů, bez
pamětí a soukromých zápisků, jako například deníků
a dopisů, i bez určitého počtu výjimečných rozhovorů by bylo
takřka nemožné zjistit, jak uvažovaly, jaké postoje zastávaly před
válkou, během války a po válce.





20
Po válce německé ženy o svých zážitcích většinou
otevřeně nemluvily.
9
Až příliš se styděly nebo bály, než aby hovořily
o tom, co se dělo a čeho se samy dopustily. Jejich stud však
nepramenil nutně z pocitu viny. Mnohé měly na dobu, která
se označovala za špatnou, hezké vzpomínky. Patřily mezi ně
bohaté příděly potravin,
10
první milostné románky,
služebnictvo, krásné vily, noční párty a spousta prostoru. Budoucnost
Německa se zdála nekonečná, neboť ovládalo celou Evropu.
Toto období, které předcházelo vojenské porážce, tak pro
mnoho mužů a žen ve skutečnosti znamenalo životní vrchol.
Mlčení těchto žen o Židech a dalších obětech holokaustu
rovněž ilustruje mladické sobectví a ambice, ideologickou
atmosféru, v níž jako německé dívky vyrůstaly, a konečně
i poválečné trvalé působení roků, které je formovaly. Ve věku
teenagerů, chtivé získat zaměstnání, anebo v roli novomanželky se
pohroužily do svých plánů, snily o menším statku ve Švábsku
nebo se viděly v živém přístavním městě jako Hamburk. Chtěly
slušné zaměstnání a peníze; toužily mít přátele a hezké oblečení;
chtěly cestovat, užívat si svobody. Když samy sebe obdivovaly
v nových uniformách Červeného kříže nebo pyšně ukazovaly
vysvědčení o absolvování kurzu péče o děti sponzorovaného
nacistickou stranou, když oslavovaly nově získané místo
písařky v kanceláři gestapa, stávaly se součástí nacistického režimu,
ať už záměrně, či nikoli. Možná nepřekvapuje, že tyto mladé
ženy nepřiznaly, co jejich podíl na nacistickém režimu skutečně
způsobil; nepřiznaly to sobě ani jiným, tenkrát ani po letech,
v soudních síních ani ve vlastních vzpomínkách.
Tvrdá odhalení nejhorších dozorkyň z koncentračních
táborů, jako byly Irme Greseová a Ilse Kochová, bezprostředně po
válce možná utlumila podrobnější diskusi o ženském podílu na
nacistickém režimu a o ženské vině. Procesy přinesly senzační
příběhy ženského sadismu, které později podpořily poválečný
trend ve stylu nacistické pornografi e. Běžné Němky byly
prozatím veřejně líčeny jako hrdinky, které musí vyčistit
nepořádek po ostudné minulosti Německa, jako oběti záškodnických
rudoarmějských násilníků nebo fl irtující loutky amerických
vojáků. Nečekaně se objevivší feministický pohled





21
val německé ženy jako oběti, nikoli jejich zločineckou aktivitu.
Tato soucitná prezentace se udržela dlouho, i navzdory
popularitě takových románů, jako je Předčítač Bernharda Schlinka.
V současných německých městech lze najít sochy a pamětní
desky věnované takzvaným „ženám trosek“.
11
Jen v Berlíně
sklízelo trosky hlavního města přibližně šedesát tisíc žen, které tak
odstraňovaly minulost ve prospěch budoucnosti. Veřejnost je
oslavovala jako inspirátorky západoněmeckého hospodářského
zázraku a východoněmeckého dělnického hnutí.
K mýtům poválečného období patřil také mýtus
o apolitické ženě. Mnoho německých žen po válce svědčilo u soudu
nebo vysvětlovalo ve výpovědích, že „jen“ pracovaly
v kanceláři nebo dohlížely na společenské stránky běžného
života, pokud šlo o péči nebo o různé povinnosti ostatních
Němců na Východě. Neviděly – nebo spíš vidět nechtěly –, jak se
společenské záležitosti mění v politické a jak jejich zdánlivě
nepatrný přínos ke každodenním aktivitám ve vládě, armádě
a organizacích nacistické strany přispíval ke genocidnímu
systému. Nacistky – v hlavních stanech nacistické strany v Kyjevě,
v armádě a SS, na policejních služebnách v Minsku
a v ohrazených vilách v Lublinu – nekonaly pouze „ženskou práci“.
Pokud jsou německé ženy řazeny do jiné oblasti nebo se jejich
politický vliv marginalizuje, je polovina populace genocidní
společnosti, „pokud jde o zločiny moderního státu, obdařena
nevinností“, řečeno slovy historičky Ann Taylorové Allenové,
a je tak postavena „mimo dějiny“.
12
Veškerou populaci německých žen (téměř čtyřicet milionů
v roce 1939) samozřejmě nelze pokládat za skupinu obětí. Celá
třetina ženské populace, třináct milionů, se v nacistické straně
aktivně angažovala, přičemž její podíl v členstvu strany až do
konce války neustále narůstal. Protože se aktivita žen v historii
v obecnější rovině podhodnocuje – a v tomto případě možná
dokonce problematičtěji, vezmeme-li v úvahu morální a právní
aspekty –, podíl žen na zločinech třetí říše
13
nebyl plně
probádán ani vysvětlen. Německé ženy ve velkém počtu nebyly
oběťmi a běžné formy ženského podílu na holokaustu dosud
nebyly odhaleny.





22
Zobecnění na všechny německé ženy by bylo zcela jistě
zavádějící. Jak však začít, abychom o ženské roli vis-à-vis holokaustu
získali představu, o roli od zachránkyně k pozorovatelce a dále
až k vražedkyni? A co veškerý ten šedivý prostor mezi
oběma krajnostmi? Jak můžeme zařadit ženy do režimu genocidní
mašinerie
14
přesněji? Začlenění lidí do zločinných kategorií jako
spoluviník a pachatel samo o sobě nevysvětluje, jak systém
fungoval a jak se obyčejné ženy stávaly svědkyněmi a účastnicemi
holokaustu. Mnohem názornější bude, podíváme-li se na širší
dělení moci v nacistickém systému a pokusíme-li se přesněji
prokázat, kdo a jak ublížil komu a kde. Například šéfka detektivů
15

na Hlavním úřadu říšské bezpečnosti přímo rozhodovala
o osudu tisíců dětí a činila tak za asistence téměř dvou set agentek po
celé říši. Tyto policistky shromažďovaly důkazy o „rasově
degenerované“ mládeži, jíž přisoudily kriminální budoucnost. Jako
„bojovnice proti kriminalitě“ vymyslely při pronásledování asi
dvou tisíců židovských dětí, „cikánských“ dětí a dalších
„provinilců“, vězněných ve speciálních internačních táborech, systém
barevného kódování. Taková organizační, administrativní
zručnost se pokládala za ženskou vlastnost, která je pro moderní,
byrokratický přístup k „boji se zločinem“ velice vhodná.
Údaje o svědkyních, spoluvinicích a pachatelkách, o nichž
se zde pojednává, jsou založeny na zkoumání dokladů
z válečného období Německa, ze sovětského vyšetřování válečných
zločinů, ze spisů východoněmecké tajné policie a soudů, ze
západoněmeckých a rakouských vyšetřovacích a soudních spisů,
z dokumentace archivu Simona Wiesenthala ve Vídni,
z uveřejněných pamětí a deníků i z rozhovorů se svědky
v Německu a na Ukrajině. Ofi ciální dokumenty z válečného období –
žádosti příslušníků SS o uzavření sňatku, osobní záznamy
civilní správy, záznamy z Červeného kříže a zápisy z činnosti
nacistické strany – se pro to, aby bylo možné zjistit přítomnost
žen v různých funkcích včetně podrobností životopisů a určit
ideologické zaměření organizací, k nimž patřily, osvědčily jako
cenné. Avšak takové záznamy, protože je pořídili jednotlivci,
postrádají charakteristiku osobnosti a její motivaci.





23
Životopisné portréty, které vycházejí z osobních zkušeností
a názorů, vyžadují větší důvěru k tomu, co němečtí badatelé
rádi označují jako „osobní dokumentaci“. Jsou to
individuální sebeprezentace: svědectví, dopisy, vzpomínky a rozhovory.
Tyto většinou poválečné souhrny představují mnoho závažných
problémů, avšak jako historické prameny jsou
nepostradatelné. Časem se člověk naučí, jak je má číst a chápat, jak zjistit
techniky výmluv, přehnané smyšlené příběhy a přizpůsobování
k literární obraznosti a klišé. Badatel se samozřejmě snaží
ověřit si jejich věrohodnost. Je to však právě vtíravá subjektivita
těchto pramenů, která je činí mimořádně hodnotnými.
Mezi svědectvím podaným státnímu zástupci, ústní
výpovědí nebo interview poskytnutým novináři nebo historikovi
a memoáry existují výrazné rozdíly.
16
Vypravěč přizpůsobuje
svůj příběh očekávání posluchače, přičemž jej může časem
měnit, to když se o minulosti více dozví z jiných zdrojů a když
se dotazy posluchačů mění. Ústní příběhy uveřejněné koncem
osmdesátých let například nevykazují stejnou míru citlivosti
k událostem holokaustu jako memoáry, které spatřily světlo
světa až počátkem 21. století. Novější memoáry se často snaží
vypořádat s otázkou znalosti a účasti, protože svědkyně
předvídají, nač se jich čtenáři nebo posluchači budou ptát: „Co jste
věděla o pronásledování Židů? Co jste viděla?“ A kromě toho
memoáry napsané staršími ženami bývají často dílem
spolupráce matky s jejími potomky. Staří svědkové válečné doby chtějí
zanechat poselství, zaznamenat dramatickou kapitolu
v dějinách rodiny, avšak vědomí, že jejich memoáry budou číst příští
generace, je odrazuje, aby svá setkání s Židy, vlastní nadšení
nacismem nebo podíl na hromadných zločinech popsali
přesně, upřímně a otevřeně. Jazyk takových vzpomínek někdy bývá
kódovaný nebo obsahuje jen narážky. V některých případech
jsem měla možnost přímého kontaktu s autorem memoárů,
a mohla se tak ptát na různé podrobnosti.
Člověk by se neměl domnívat, že autoři memoárů a svědkové
mají tendenci klamat nebo utajovat fakta, a že tedy leckterá zlá
pravda na odhalení teprve čeká. Je přirozené potlačovat to, co
bolí, skrývat to za jakousi zdí. Ženy, které uveřejnily memoá ry,





24
si přály být pochopeny a svůj život si potvrdit; nechtěly být
souzeny ani odsuzovány. Když jsem se probírala mnoha
líčeními, postupně jsem poznávala, která jsou důvěryhodnější
a hodnotnější než ostatní.
Studie o holokaustu a genocidě se shodují v tom, že systém,
jenž umožňuje hromadné vraždění, by nefungoval bez široké
účasti společnosti. Avšak téměř všichni historikové holokaustu
dobrou polovinu těch, které tvořily tuto společnost, nechávají
stranou, jako by se dějiny žen odehrávaly kdesi jinde. Je to
nelogický přístup a problematické opomíjení. Dramatické příběhy
žen objasňují nejtemnější stránku ženské aktivity. Ukazují, co
všechno se může stát, jestliže jsou ženy různého původu
i povolání zmobilizovány do války a svolí ke genocidě.





25
Ztracená
generace
německých žen
Muži a ženy, kteří ve třetí říši založili a praktikovali systém
teroru, byli překvapivě mladí.
17
Když se čtyřiačtyřicetiletý
Hitler stal v lednu roku 1933 říšským kancléřem, více než dvěma
třetinám jeho stoupenců bylo méně než čtyřicet let. Když
Reinhard Heydrich předsedal konferenci ve Wannsee a prezentoval
nacistické plány na hromadné vyvražďování Židů v Evropě,
bylo mu osmatřicet let. Zástupy sekretářek, které udržovaly
mašinerii hromadného vraždění v chodu, byly ve věku
osmnácti až pěta dvaceti let. Zdravotní sestry, které pracovaly ve
válečných zónách, asistovaly při lékařských pokusech a dávaly
smrticí injekce, byly rovněž velice mladé. Milenky a manželky
elitních esesmanů, jež dostaly za úkol zajišťovat budoucí
čistotu árijské rasy zdravými potomky, byly – jak se vyžadovalo –
v plodném věku, schopné rodit děti. Průměrné stáří dozorkyň
v koncentračních táborech činilo šestadvacet let; a nejmladší
z nich, když ji vyslali do tábora v Gross-Rosenu
v německo-polském pohraničí, bylo pouhých patnáct.
Režim teroru, živený idealismem a energií mladých lidí, své
příznivce formoval v poslušné kádry masových hnutí,
v paravojenské jednotky, a dokonce i v pachatele genocidy. Němečtí
muži, kteří měli tu osudovou smůlu, že dospěli během první
světové války, se stali specifi ckou skupinou, deformovanou
způsobem, který se dosud pokoušíme defi novat. Jeden
historik
18
identifi koval tuto generaci mladých mužů jako
„nekompromisní“ zaryté ideology a sebevědomé profesionály, kteří
svoji ctižádost realizovali v elitě SS jako budovatelé
mašinerie holokaustu v Berlíně. Také generace mladých žen
sehrála v genocidě svou roli, nikoli sice přímo u kormidla, nýbrž
v operativním mechanismu. Ženské kádry mladých
profesionálek a manželek, jež umožňovaly holokaust – ženy, které
odešly během druhé světové války na Východ a staly se přímými
1





26
svědkyněmi, spoluvinicemi a pachatelkami vraždění –,
společně charakterizuje to, že se narodily v době vysoké porodnosti
během první světové války,
19
byly počaty na konci jedné éry
a na počátku éry druhé.
Koncem roku 1918 se německé císařství v důsledku
vojenské porážky zhroutilo, vojáci se bouřili a císař, prohlášený za
válečného zločince, uprchl do Nizozemska. Patriarchální svět
starého režimu se zřítil, a v jeho troskách se tak politicky
možným zdálo cokoli.
Nový řád – první německý demokratický experiment,
inspirovaný americkým a britským modelem – přinesl ženám šanci
na větší individuální svobodu a podíl na moci na
modernizujícím se Západě. Německé ženy v lednu 1919 poprvé volily,
výmarskou ústavou tak dosáhly formální rovnoprávnosti,
alespoň na papíře. Byla to mimořádná šance, neboť do roku 1908
byly ženy v německé společnosti z politického života vykázány
jako „méněcenné“ pohlaví a měly podřízené postavení, což
většině německých žen připadalo přirozené. Když pak byly
během první světové války nuceny vstoupit do veřejných sfér
na válečná pracovní místa – v továrnách, v pouliční dopravě
a kancelářích státní správy –, měly malou zkušenost v politice,
a proto se většina z nich pokládala za apolitické. Se zánikem
monarchie se jim politická aréna, předtím zcela nepřístupná,
náhle otevřela.
Výmarská republika zažila explozi různých hnutí lůzy,
organizovaných skupin a stran nejrůznějšího ražení.
20
Jen
v Mnichově patřila počátkem dvacátých let vznikající nacistická strana
mezi čtyřicet podobných uskupení. Většinou se hrdě nazývala
völkisch, tedy termínem, který naznačoval „lidovost“, „lid“ však
v tomto případě znamenal výlučně Němce. Tato populární hnutí
byla nestoudně nacionalistická, xenofobní a antisemitská. Jejich
stoupenci hledali jednotu ve jménu rasismu, odmítali
liberalismus a parlamentní demokracii jako neoprávněné zahraniční
zasahování do představ o německém způsobu života, v němž
vládne mír a pořádek. S tendencí k romantizujícímu pohledu
na minulost se exaltovaně velebil Volk, národ, lid, jako jednota





27
německé krve a půdy, a ocelový charakter válečníka. Po válce
v poníženém Německu, které bylo poraženo, mýty o národní
obrodě a hledání zachránce pro obnovu cti země lákaly
především mládež a venkovskou chudinu, jež se hrnula do četných
národovecky orientovaných stran.
Angažovanost německých žen ve formacích pravicového
hnutí byla pravděpodobně minimální. Muži nebyli ochotní
vzdát se své tradiční dominance v politice, a tak problémy
ženské emancipace pokládali za sekundární záležitost, nikoli
za národní prioritu. Výmarské národovecké strany čerpaly sílu
z mužského světa frontových bojovníků, nikoli z ženského světa
na frontě domácí. Ženy získaly větší reprezentaci jen ve stranách
založených před válkou, jako byla Katolická strana Centrum
a Sociálnědemokratická strana. Pouze radikální, většinou
městská menšina podporovala komunistické hnutí (v jehož vedení
byla proslulá Rosa Luxemburgová, která byla po neúspěšném
povstání v Berlíně brutálně zavražděna).
Feminismu chybělo ženské hnutí typu, který se objevil až
v šedesátých a sedmdesátých letech.
21
Ve výmarské politice,
kultuře a společnosti se „ženská otázka“ objevovala
v rozmělněných protichůdných formách – například jako
organizované kampaně týkající se prostituce, ochrany před těhotenstvím,
sexuality, reformy sociální péče, pracovních podmínek
a pomoci německým uprchlíkům z území, která Německo ztratilo
v důsledku Versailleské mírové smlouvy. Toto hnutí, které se
sjednotilo v úsilí o získání hlasovacího práva, nyní vybuchlo
přemírou politických kampaní. Některé, jež se týkaly
sexuálního osvobození a experimentování, byly bouřlivě inovativní;
tyto kampaně jako opakující se zdroj různých sporů dráždily
pravici, zároveň však dodávaly odvahu levici.
Ženské organizace se často prezentovaly jako apolitické,
ve skutečnosti však jejich výroky o ženských nebo rodinných
hodnotách znamenaly v národním parlamentu daleko více než
jen plané řeči. Ony hodnoty defi novaly co nejvtíravěji, obvykle
i rozvratnicky, co to znamená být Němec. Ženská sekce
v Říšském koloniálním svazu (Reichskolonialbund) dlouho bojovala
proti rasovému míšení Němců v zahraničí a Sdružení německých





28
žen v domácnosti (Deutscher Hausfrauenbund) cvičilo mladé
ženy, jak mají vést správnou německou domácnost, která
zaměstnává domácí služebnictvo, zásobuje se německým zbožím a je
promyšleně vedena spolehlivou a vlasteneckou domácí paní
v čisté zástěře.
22
Byly to tendence podporující prorodinné
úsilí, jako například činnost Svazu pro ochranu matek a sexuální
reformy, jež pečovaly o svobodné matky a zřizovaly domovy
pro osamělé matky a jejich děti. Avšak dokonce i v jádru
tohoto radikálního předválečného hnutí pracovali mužští i ženští
lékařští profesionálové, kteří místo aby se zabývali sociálními
problémy žen, se čím dál více zaměřovali na „rasovou vědu“.
Dvacátá léta přinesla běžným Němcům rozvoj osobních
svobod a vyšší stupeň politické moci. Svoboda projevu, volný
čas, mobilita, obchod, možnost veřejně se angažovat – to vše
se stalo mnohem dosažitelnějším než dříve. Tempo do
městského života mezitím vnášel rozhlas, tisk a auta, jejichž ruch
doléhal i na venkov. To vše přinášelo také jistý zmatek, neboť
přesahovalo míru, o kterou většina Němců stála. V chaosu
nejistoty moderní doby a demokracie působilo obnovování starého
řádu a tradic čím dál přitažlivěji. Kontrarevoluční hnutí nad
křehkou demokracií vítězila. Rozladění vlastenci a monarchisté
zbavení moci odmítali akceptovat porážku Německa
a pokračovali ve svém vzdorovitém válečnictví, jež se nyní přeneslo
do ulic Německa a zaměřilo se na nové nepřátele, rudý přízrak
komunismu a výmarské „listopadové zločince“ – signatáře
příměří z listopadu 1918 –, kteří „vrazili Německu dýku do zad“.
Stará i nová pravice vinila z německé prohry v první světové
válce situaci na domácí frontě, nikoli na bojišti. Přitom domácí
frontu charakterizovaly především dva symboly – mučednice,
německá žena, kterou vyhladověla spojenecká blokáda, když
odřízla Německo od dodávek potravin, a židovský civilista,
kterého pravice stereotypně líčila jako kapitalistického
podvodníka nebo politika. Takové mýty a předsudky přispívaly
k politické polarizaci a koaliční nefunkčnosti křehké republiky.
Německo uvízlo na mrtvém bodě, situaci prolomilo volání po
nových volbách. Němci získávali zkušenost v téměř neustálých
kampaních a v intenzivní politické kultuře agitace





29
dy, která využívala masovou reklamu a vyvolávala obavy, což
je pravidelně pohánělo k volebním urnám. V období let 1919
až 1932 bylo u moci celkem jedenadvacet různých koaličních
vlád. Právě v tomto Německu – žijícím ve zmatku
a nejistotě nepřetržitých volebních aktů, s překotnou infl ací a všemi
matoucími a vzrušujícími vyhlídkami na modernost – většina
žen, které se v budoucnosti měly podílet na Hitlerových
genocidních projektech, zrovna dospívala.
Extrémní obrat německých žen k pravici nezačal
s nacistickou stranou.
23
Ze třiceti různých ofi ciálních politických stran
výmarské republiky volily ženy konzervativní většinu, nikoli
však především nacistickou stranu, i když její popularita dosáhla
u volebních uren v roce 1932 vrcholu. Pro konzervativní ženy
nacistická strana představovala vlastně tu nejméně atraktivní
volbu, protože nacisté nepřijímali ženy za členy a nedávali je
na volební listiny. Moderní politická činnost, jejíž strategie
se utvářela v pivnicích a realizovala na ulicích, byla mužskou
záležitostí. Ženy sice na demonstracích a v uniformách mohly
koncem dvacátých let pochodovat, avšak nemohly se účastnit
přehlídek před führerem. V ofi ciálních knihách o historii strany
se hovořilo sentimentálně o „sestrách rudého hákového kříže“,
které se staraly o příslušníky oddílů SA: Za oněch raných dob
bojů teklo hodně krve a mnoho ran ošetřily právě zdravotnice
nacistického hnutí. Ženy, které ve dvacátých letech nacisty
podporovaly, byly idealizovány do role vychovatelek a pečovatelek,
získávaly však jen zcela podřadné funkce. Přesto mnohé z nich
Hitlerovo hnutí přitahovalo a vyvíjely v něm vlastní iniciativu
zakládáním přidružených organizací, jako byl například Ženský
bojový svaz (Frauenkampfbund 1926), jenž usiloval
o společenskou a politickou integraci žen do nacionálního společenství.
Němky sympatizující s Hitlerovou politikou Hitlera
podporovaly při volbách, ve stranických organizacích i doma. Jedna
raná aktivistka popsala probuzení zájmu žen o nacistické hnutí
a jejich roli v prvních srážkách a ve volbách takto:
Ženy v tomto boji nemohly stát stranou,týkalo se
to také jejich budoucnosti i budoucnosti vlastních





30
dětí... Poté jsme slyšely promluvit prvního
nacionálního socialistu. Naslouchaly jsme. Navštívily
jsme více shromáždění. Naslouchaly jsme vůdci...
Muži stáli v prvních řadách. Ženy konaly svou
povinnost klidně. Matky v úzkosti
probděly spoustu nočních hodin, kdy očekávaly navracející se
kroky. Mnoho žen zíralo do temných ulic Berlína,
když čekaly na muže nebo syna, který riskoval
krev i život v boji proti podlidem. Přichystaly
jsme spoustu letáků, aby je členové SA mohli dávat
do poštovních schránek. Mnoho cenných hodin jsme
strávily v kuchyních a místnostech SA. Peníze
se vybraly vždycky. Nová víra se šířila od úst
k ústům. Žádná cesta nebyla příliš dlouhá, žádná
služba straně příliš malá.
24
I když německé ženy aktivně nacistické hnutí podporovaly,
sotva je lze vinit z toho, že by svými hlasy Hitlerovi skutečně
dopomohly k moci.
25
Hitler nebyl zvolen demokraticky; stal
se kancléřem spíše v důsledku intrik starších mužů z vyšších
vrstev, kteří se domnívali, že mohou využít mladistvé
k potlačení levice a zachování konzervatismu.
Jakmile Hitler nastoupil do úřadu, spolu se svými
podporovateli využil každé příležitosti i každé skulinky v zákonech
k tomu, aby přetvořil Německo v diktátorský režim jedné
strany a v rasově výjimečný stát.
26
Občanská práva zrušil v únoru
1933, ani ne měsíc po svém nástupu k moci, politické oponenty
nechal pozatýkat a uvrhnout do věznic a nově zřízeného
koncentračního tábora v Dachau. Odbory dal Hitler rozpustit,
židovské obchody nařídil bojkotovat, knihy pálit. Celý
civilní sektor se „restauroval“ tak, že „do výslužby“ museli odejít
všichni, kteří neměli árijský původ. K perzekvovaným patřilo
rovněž asi osm tisíc žen, komunistek, socialistek, pacifi stek
a „asociálek“.
27
V březnu 1933 přišla za šíření protinacistických
letáků do vězení Minna Cammensová, poslankyně sociální
demokracie. Během výslechů a vazby ji gestapo zavraždilo.
Také členky komunistické strany byly vězněny a vražděny, nebo





31
je nalezli oběšené ve vězeňských celách. Továrnu v městečku
Moringen nový režim přebudoval na první říšský
koncentrační tábor s ženským osazenstvem, včetně svědkyň Jehovových,
které se vyjadřovaly proti válce a odmítaly akceptovat Hitlera
jako nejvyššího spasitele. Lina Haagová a další prominentní
členky německé komunistické strany přišly do vězení i se
svými manžely. Když gestapo odvádělo Haagovou v době
oběda chodbami činžovního domu, kde bydlela, všichni sousedé
„velmi tiše a opatrně“
28
zavírali dveře bytů. Haagová strávila
ve vězeních a koncentračních táborech pět let. Když chřadla
na samotce ve stuttgartské věznici, zaslechla zoufalý šepot
jedné spoluvězeňkyně, kterou odsoudili k trestu smrti. Jindy zase
pronikal zdmi vězení křik, to když opilý nacistický dozorce
zpíval populární šlágr oné doby s mrazivým refrénem „Když
odcházíš, říkej tiše sbohem“.
29
Nárůst počtu žen ve věznicích a táborech znamenal také
nárůst žen dozorkyň.
30
Dozorkyně byly verbovány z ženských
organizací nacistické strany. V koncentračních táborech působil
rovněž ženský zdravotnický personál; ke konci války tvořily
ženy asi desetinu tamního personálu. Minimálně tři a půl
tisíce z nich získaly kvalifi kaci dozorkyně koncentračního tábora,
především v Ravensbrücku; odtud pak odcházely vykonávat
funkci dozorkyně v jednotlivých táborech včetně Stutthofu,
Osvětimi-Březinky a Majdanku. Ženy, které se k této příšerné
práci hlásily dobrovolně, chápaly působení na místech
hromadného vraždění jako normální zaměstnání a viděly v něm
možnost dalších příležitostí. Uniformu měly působivou, plat
dobrý a vyhlídka získat moc je lákala. Některé z nových
dozorkyň již měly vlastní kriminální minulost nebo byly v období
říše vězněny, a proto ve výkonu takové funkce spatřovaly
svoji rehabilitaci v rámci nacistického systému. Během války pak
byly mnohé z nich k této službě přinuceny v rámci výkonu
pracovní povinnosti.
Jakmile začátečnice dokončily výuku, složily přísahu
a nastoupily do táborového systému, kde v rozsahu svých
pravomocí projevovaly ve vztahu k vězňům lidský přístup jen
minimálně. Dozorkyně v koncentračním táboře Neuengamme





32
prosluly vřeštěním, fackami a bitím.
31
Takové „upevňování
kázně“ vězňů by se dalo spíše charakterizovat jako náhodný projev
teroru – avšak projev o to rušivější, že se ho dopouštěly ženy.
Ženy pronásledovaly jiné ženy i mimo koncentrační tábory.
Kategorizace vězňů byla velice vágní a pružná. Za absentéra,
sabotéra, vyděděnce nebo „asociála“ mohl být prohlášen
prakticky kdokoli. Jistá žena například jednou vešla do pekařství
a nepozdravila sousedy žádoucím Heil Hitler, proto ji následně
vyslýchalo gestapo. „Asociálové“ – tuláci, zlodějíčci,
prostitutky, „lůza“, která hyzdila německé ulice a poskvrňovala
oslňující obraz árijské krásy – byli zatýkáni, a dokonce sterilizováni
a zabíjeni. Diktátorství nevyžadovalo velké množství tajné
policie, jestliže byli ochotní vzájemně na sebe dohlížet sousedé,
32

aniž by se museli bát, činili tak jen z fanatismu a nevraživosti,
a navíc toho mohli využít k vyřizování osobních i politických
účtů. Nejzranitelnější členové společnosti, ti na okraji, byli
samozřejmě postradatelní.
Hitler prohlašoval, že žena má své místo jak v domácnosti,
tak v hnutí. Na nacistickém sjezdu v roce 1934 v Norimberku
použil typicky válečnickou rétoriku. „To, co muž nabízí svým
hrdinstvím na bitevním poli, nabízí žena svou bezmeznou
péčí a obětováním, bezmeznou bolestí a utrpením,“ prohlásil.
„Každé dítě, které přivede na svět, znamená bitvu, bitvu,
kterou bojuje za existenci svého lidu... Nacionálněsocialistická
komunita národa byla totiž založena na pevném základu právě
tím, že se miliony žen staly našimi nejloajálnějšími,
fanatickými spolubojovníky.“
33
Ve svých projevech k ženské organizaci
nacistické strany (Nacionálněsocialistický svaz žen,
Nationalsozialistischer Frauenbund, NSF) v letech 1935 a 1936 Hitler
hlásal, že matka pěti, šesti či sedmi dětí, které jsou zdravé a dobře
vychované, vykonala více než nějaká právnička. Odmítal stejná
práva pro ženy jako marxistický požadavek, „protože to ženu
vtahuje do oblasti, kde bude nutně v podřízeném postavení.
To přivádí ženu do situace, která nemůže její pozici posílit –
vis-à-vis muži i společnosti –, nýbrž ji to jedině oslabuje.“
34
Ženy,
které usilovaly o pozice v profesích vyžadujících vyšší
vzdělání a v politické správě, byly om


       

internetové knihkupectví ABZ - online prodej knih


Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2018 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist