načítání...
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

Kniha: Hitlerovi češi - Lukáš Beer

Hitlerovi češi
-19%
sleva

Kniha: Hitlerovi češi
Autor: Lukáš Beer

Češi byli za Hitlera uváděni výslovně jako árijský národ v osobních průkazech s rodokmeny předků; z českých chlapců se měl vytvářet nový nacistický vůdcovský dorost na elitních ... (celý popis)
Titul je skladem >3ks - odesíláme ihned
Ihned také k odběru: Ostrava
Vaše cena s DPH:  990 Kč 802
+
-
rozbalKdy zboží dostanu
26,7
bo za nákup
rozbalVýhodné poštovné: 29Kč
rozbalOsobní odběr zdarma

hodnoceni - 85.4%hodnoceni - 85.4%hodnoceni - 85.4%hodnoceni - 85.4%hodnoceni - 85.4% 90%   celkové hodnocení
7 hodnocení + 1 recenze

Specifikace
Nakladatelství: » Guidemedia etc
Médium / forma: Tištěná kniha
Rok vydání: 2014
Počet stran: 656
Rozměr: 240x170
Úprava: ilustrace, mapy, portréty
Vydání: 1. vyd.
Jazyk: česky
Vazba: pevná
Nakladatelské údaje: V Brně, Guidemedia, 2014
EAN: 9788090531079
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis

Češi byli za Hitlera uváděni výslovně jako árijský národ v osobních průkazech s rodokmeny předků; z českých chlapců se měl vytvářet nový nacistický vůdcovský dorost na elitních školách NAPOLA; čeští muži měli být přijímáni do řad SS; „česká krev“ byla zákonem chráněná před míšením se Židy… Etablovaná česká historiografie k těmto skutečnostem mlčí, jelikož se tato historicky podložená fakta nehodí do narýsovaného konceptu, podle nějž neměli Češi v nové Hitlerově Evropě fyzicky co pohledávat. Autor Lukáš Beer demonstruje, že pro Čecha v „Nové Evropě“ bylo ale zamýšleno rovnocenné místo vedle Němce, a to nejen na příkladě masové ideologické převýchovy české mládeže v Protektorátu, která měla být na přání německých míst vychovávána ve stejném duchu jako německá mládež v Hitler-Jugend. Víme skutečně, jak nacisté hodnotili rasové kvality českého národa? Ostatně i způsob, jakým se dnes běžně naprosto překrouceně interpretuje nacionálněsocialistická „rasová nauka“, svědčí o tom, že tento zásadní nedostatek – pramen mnoha mýtů i ahistorických smyšlenek – bylo již dávno potřeba napravit. Kniha čtenáře vůbec jako první historiografické dílo poválečné české literatury pravdivě, detailně a fundovaně seznamuje se základními principy dobové rasové nauky, obzvláště se zřetelem právě na český národ. Nejpozději pak je nejeden z českých akademických historiků komunistické minulosti a polistopadové současnosti usvědčen ze lži. Tím ale celý repertoár Beerových historických zkoumání dodnes tabuizovaných oblastí života Čechů v Protektorátu není ani zdaleka vyčerpán. Směli Češi za války studovat na německých vysokých školách a jaký byl o studium zájem? Chcete znát jména téměř stovky Čechů, kteří pomohli odhalit Heydrichovy vrahy a dostali za svou pomoc tučnou odměnu? Jaký obraz vytvářel o Češích v Říši tamější tisk? Kdo by chtěl odpovědi na tyto otázky najít v učebnicích dějepisu, neuspěje. Kniha Hitlerovi Češi kriticky, leč na základě fundovaných zdrojů, boří jeden protektorátní mýtus za druhým jako příslovečný domeček z karet.

Předmětná hesla
Kniha je zařazena v kategoriích
Ke knize "Hitlerovi češi" doporučujeme také:
Program NSDAP Program NSDAP
Mírové dílo Adolfa Hitlera Mírové dílo Adolfa Hitlera
Pranýř Pranýř
Co řekli naši velikáni o Židech Co řekli naši velikáni o Židech
Vom Kaiserhof zur Reichskanzlei -- Listy z deníku 1932-1933 Vom Kaiserhof zur Reichskanzlei
Německo a světový mír Německo a světový mír
 
Recenze a komentáře k titulu



Politicky nekorektní průvodce protektorátem 2014-06-19 hodnoceni - 100%hodnoceni - 100%hodnoceni - 100%hodnoceni - 100%hodnoceni - 100%
Přelomová kniha plná mnoha zajímavých přesto málo známých skutečností.
 


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

L U K Á Š B E E R

HITLEROVI

ČEŠI


„Aby nezavládl krvavý prapor bolševismu nad naší krajinou,

aby požáry a zhouba nezpustošily naše chrámy, chaloupky

a školy, aby se beztvará masa východního tyranství nepře

lila do této země, k tomu má sloužit i naše každá myšlenka

i naše všechna práce. Tak, jako vítězná armáda Říše pod

praporem s hákovým křížem odvrací zhoubu i od našich

zemí a ve jménu nového řádu zajistí zítra budování trvalého

míru, tak také dnes znak nové mládeže, který slavnostně

zde uvidíme, zajistí zítřek našemu mládí.

Znak symbolizuje tisíciletý příklad svatého Václava orlicí

svatováclavskou a doplněním znaku hákového kříže na její

hrudi spolu se znaky slavných zemí Čech a Moravy.

Pochopí-li každý význam i závazky těchto symbolů a bude-li

vždy v jejich znamení vedena výchova naší mládeže, pak

také vyplní se slova modlitby:

Nedej zahynouti nám, ni budoucím!“

(František Teuner)



Lukáš Beer

HITLEROVI ČEŠI

Vydalo nakladatelství guidemedia etc v Brně roku 2014.

Všechna práva na reprodukci knihy nebo jakékoli její části jsou vyhrazena.

Copyright © guidemedia etc s.r.o. 2014

Vydavatel prohlašuje, že dílo vydává pro účely historického bádání. Jeho cílem

není propagace žádných politických názorů a myšlenek.

Odpovědný redaktor Pavel Kamas

Grafická úprava a sazba Lukáš Novák

Jazyková korektura Erik Sedláček

Vytištěno na papír Munken Pure 90 g/m

2

guidemedia etc s.r.o.

www.guidemedia.cz

www.hitlerovicesi.cz

978-80-905310-7-9


Slovo úvodem ................................................................................................................................................. 9

KAPITOLA I.

Mýtus o „méněcenném“ českém národě ................................................................................... 13

Německá rasová nauka ...................................................................................................................... 18

Rasa a národ ............................................................................................................................................. 19

Dvě základní rasové skupiny .......................................................................................................... 20

Rasová psychologie ............................................................................................................................... 22

Alpínská rasa ........................................................................................................................................... 26

Baltická rasa ............................................................................................................................................. 28

Mediteránní rasa ................................................................................................................................... 31

Nordická rasa ........................................................................................................................................... 33

Dinárská rasa .......................................................................................................................................... 36

Mimoevropské rasové vlivy .............................................................................................................. 39

Rasová promíšenost německého národa ................................................................................... 43

Rasová nauka po česku ....................................................................................................................... 51

Příbuzenství Čechů s Němci ............................................................................................................. 56

Definice árijského původu aneb Češi árijským národem ................................................. 58

Zákonná norma na „ochranu české krve“ ................................................................................. 61

Zásady nacionálněsocialistické politiky ve vztahu k jiným národům ..................... 66

Heydrichovy úmysly s českým národem ................................................................................... 80

Pražská Nadace Reinharda Heydricha ...................................................................................... 88

Výsledky zkoumání sociálního antropologa K. V. Müllera .............................................. 97

Ohlas Müllerových teorií v Berlíně ............................................................................................ 109

Závěr .......................................................................................................................................................... 113

KAPITOLA II.

„Žid Süss“ a jeho české ohlasy ....................................................................................................... 117

KAPITOLA III.

Mýtus o „Katovi českého národa“ ............................................................................................... 133

Karl Hermann Frank odmítá deklasování Čechů ............................................................. 135

Autentičnost zpovědi K. H. Franka ........................................................................................... 140

Frank a čeští historikové ................................................................................................................. 146

Hitler na Hradčanech ....................................................................................................................... 149

Čeští studenti ......................................................................................................................................... 157

Poměry v Protektorátu před příchodem Heydricha ........................................................ 164

Pod Heydrichovým vedením ......................................................................................................... 168

Rozmluva s Hitlerem o střílení Čechů ..................................................................................... 173

Rozprava o Lidicích ........................................................................................................................... 177

Státním ministrem ............................................................................................................................. 187

Terezín ...................................................................................................................................................... 193

Měli být Češi vysídleni? ................................................................................................................... 194

Až do hořkého konce ......................................................................................................................... 202

Nikoliv nenávist, ale čistý pragmatismus .............................................................................. 212

KAPITOLA IV.

Místo české mládeže v Říši .............................................................................................................. 219

Jak se chovat k Čechům? ................................................................................................................. 221

Spolupráce Hitlerovy mládeže s mládeží ostatních evropských zemí .................... 233

Založení Evropského svazu mládeže ........................................................................................ 241

Mladí Češi ve šlépějích Hitler ‑Jugend ...................................................................................... 254

Voják Wehrmachtu – vzor českého kluka .............................................................................. 339

„Dny české mládeže 1943“ – postrach českých historiků ............................................... 363

Kuratorium noční můrou československého exilu ............................................................ 416

Pro Říši je nový český nacionalismus žádoucí .................................................................... 449

KAPITOLA V.

První Češi pod Hitlerem .................................................................................................................... 475

Loajalita vídeňských Čechů ke státu za 1. světové války ............................................... 477

Čech předním vídeňským antisemitou .................................................................................... 483

Češi v první Rakouské republice ................................................................................................. 485

Češi hlasují pro Hitlera .................................................................................................................... 487

Vídeňští Sokolové s hákovým křížem ...................................................................................... 491

„NSDAP ‑Parteigenosse“ Matěj Šindelář ................................................................................... 492

KAPITOLA VI.

Seznam lidí, kteří pomohli vypátrat Heydrichovy vrahy ........................................... 499

KAPITOLA VII.

Češi v německých ozbrojených složkách ................................................................................. 507

Návrh na přijetí 500 Čechů do řad SS ...................................................................................... 515

Aféra Jurij Moravec ........................................................................................................................... 519

KAPITOLA VIII.

Čeští studenti na vysokých školách v Říši ............................................................................. 537

KAPITOLA IX.

Čeští chlapci na elitních školách NAPOLA ............................................................................ 553

KAPITOLA X.

Postavení českého dělníka ................................................................................................................ 559

Navýšení standardu sociálního pojištění v Protektorátu .............................................. 561

Odstranění nezaměstnanosti v Protektorátu ....................................................................... 566

Úplné zrovnoprávnění českých dělníků s Němci ............................................................... 572

K. H. Frank intervenuje ve prospěch Čechů ......................................................................... 578

„Ty a český dělník“ .............................................................................................................................. 587

KAPITOLA XI.

Češi v obraze říšského tisku ............................................................................................................ 599

Hans Erman: „V Protektorátu“ (Das Reich, 31. ledna 1943) ......................................... 602

Otto Kriegk: „Pravda o Němcích a Češích“ (Die Woche, 11. ledna 1941) ................ 609

KAPITOLA XII.

Lži českých historiků a falešné Hitlerovy citáty ............................................................... 623

KAPITOLA XIII.

Alfred Rosenberg o Češích aneb Z padělatelské dílny českého historika ......... 637

Pár slov na závěr ..................................................................................................................................... 645

Jmenný rejstřík ......................................................................................................................................... 646

9

Slovo úvodem

Od pádu komunistické diktatury uplynulo téměř jedno čtvrtstoletí a čeští

historici, které vídáme na televizních obrazovkách a jež tak důvěrně

známe i z ostatních masmédií, nepřímo zprostředkovávají poselství, že

česká historiografie, těšící se konečně svobodným podmínkám historic‑

kého bádání v demokratickém zřízení, už nezná žádná tabu týkající se

moderních národních dějin. Infiltrace komunistické ideologie v českých

učebnicích dějepisu byla takřka úplně zanalyzována a v podstatě i rozpo‑

znána širokou veřejností. Otevřena byla i kapitola poválečného vyhánění

a vyvlastnění německého obyvatelstva Čech a Moravy, a jak se lze snadno

přesvědčit, diskurs sudetoněmecko ‑českých vztahů v rámci české společ‑

nosti nabývá otevřenějších, střízlivějších a konstruktivnějších kvalit. To

bylo před patnácti nebo dvaceti lety něco zcela nemyslitelného. Ovšem

zatímco zejména v posledním desetiletí můžeme být svědky sílících

upřímných snah určité skupiny českých historiků zkoumat poválečné

excesy spáchané na sudetských Němcích a jejich vyhánění z vlasti, stále

je tu ještě jedna významná etapa našich dějin, na které téměř nedotčeně

lpí nános mýtů a bohužel i naprostých nesmyslů a záměrných lží. Je jím

období života českého národa v tzv. Protektorátu Čechy a Morava.

Jako autor tohoto knižního titulu na základě několika pečlivě zpra‑

covaných témat, spadajících do období let 1939‑1945, demonstruji, že je

toho stále ještě mnoho, co skrývají české archivy, co ale také zároveň ze

zdánlivě nevysvětlitelných příčin nenachází místo ani v odborných i široké

laické veřejnosti určených historických publikacích, třebaže je Protektorát

moderními českými dějinami vnímán jako velmi traumatizující a svým

dopadem proto výrazně kolektivně formující epocha českého národa.

A tak se nejen já, ale především čtenář předkládané knihy, musí kupří‑ kladu ptát:

Čím to, že sedmdesát let po atentátu na Reinharda Heydricha české veřejnosti doposud nikdy nebyl prezentován jmenný seznam téměř stovky lidí, mezi něž byla rozdělena odměna 20 milionů protektorátních korun vypsaná za poskytnutí údajů, jež německým orgánům pomohly vypátrat atentátníky? V době, kdy česká historiografie a publicistika každou chvíli prezentuje podrobnosti přípravy a průběhu této osudové květnové udá‑ losti roku 1942, je to poněkud paradoxní zjištění. Celý tento seznam je přetištěn právě v mé knize.

Ta však nabízí i mnoho dalších informací, které by zájemce o tuto eta‑ pu našich dějin v jiných publikacích hledal marně. Najde v ní především přehlednou formou zpracovaný výklad dobové německé rasové nauky, a tak má český čtenář možnost rozsáhle se seznámit s problematikou, jež bývá oficiální historiografií tradičně obcházena, a je tak přenechávána napospas tendenčním a ryze pokřiveným interpretacím masmédií i běž‑ né publicistiky. Vůbec poprvé v dějinách české poválečné literatury tak vychází dílo, které se zevrubně zabývá základními principy rasové nauky, a to speciálně ve vztahu k českému národu. Přitom se právě její výklad jeví naprosto nevyhnutelným, chceme ‑li se vážně zabývat nahlížením německého nacionálního socialismu na uspořádání etnických poměrů v Čechách a na Moravě. Právě tato fakta je nutné stavět do kontextu s běž‑ ně dostupnými informacemi, jako je mj. znění velmi často zmiňovaných tajných Heydrichových projevů o způsobu řešení „české otázky“ z přelo‑ mu let 1941/1942. Oblíbené překrucovatelské techniky mnohých českých historiků budou i na tomto příkladu názorně demonstrovány.

Pro nejednoho čtenáře budou všechny tyto nově získané poznatky cestou k pochopení, jak výrazně – zdaleka nejen konvenční česká – his‑ toriografie dodnes pokřiveně manipuluje výklad nacionálněsocialistické ideologie. Náhled na český národ je v knize zmapován nejen z hlediska rasové nauky, ale i z pohledu známého sociálního antropologa Karla Valentina Müllera, který ve svých studiích nakonec dospěl k závěru, že až ve dvou třetinách českého národa proudí „německá krev“! Kniha obsahuje detailní výsledky Müllerova zkoumání, ač se k nim nakonec Himmlerův berlínský Hlavní říšský bezpečnostní úřad stavěl poměrně rezervovaně.

Vedle pochopení principů nacionálněsocialistické rasové nauky ve vztahu k českému národu je při pokusech o nastínění dalšího osudu nežidovského, popřípadě necikánského, česky hovořícího obyvatelstva Čech a Moravy v případě „konečného vítězství“ nacionálněsocialistic‑ kého Německa směrodatné seznámit se s principy převýchovy mladých a budoucích generací českého národa v rámci života ve Velkoněmecké říši. Mravní a politická výchova nové české mládeže v Protektorátu, organizo‑ vaná povinně v Kuratoriu pro výchovu mládeže v Čechách a na Moravě, měla probíhat plně v souladu s ideály nacionálněsocialistické ideologie. Do této výchovy budoucích českých generací muselo být v neposlední řadě včleněno i rasové uvědomění Čechů.

Mravním a hodnotovým vzorem takto vychovávaných Čechů měla být organizovaná výchova německé mládeže, a proto neudivuje, že širokou poradenskou činnost ve zmíněném „Kuratoriu“ vykonávali právě zvlášť určení a vyškolení funkcionáři Hitlerovy mládeže.

Obstojí snad často slýchané tvrzení, že příslušníci Hitlerovy mládeže byli vedeni k „nenávisti vůči všemu neněmeckému“? Choval K. H. Frank bytostnou nenávist k českému národu, jak se Češi dozvídají z titulků médií nebo i specializovaných, bulvárně pojatých „historiografických“ periodik? Jak to bylo s možnostmi studia Čechů na německých vysokých školách? Jak říšský tisk během války prezentoval vlastním německým čtenářům český národ, čímž do určité míry nepochybně ovlivňoval a formoval i postoje obyvatelstva vůči němu? Jaké postavení měli třeba vídeňští Češi za Hitlera? Jak to bylo se zákonem stanovenou „ochranou české krve“ za Protektorátu?

Kniha čtenáře konfrontuje s novými informacemi, které mu pomohou si na tyto otázky odpovědět. Nečekaným poznatkem jsou také informace o německých návrzích z konce druhé světové války začlenit větší počet Čechů do řad příslušníků SS a umožnit také českým chlapcům studium na nacionálněsocialistických elitních školách NAPOLA, které vychovávaly nový vůdcovský dorost Říše.

Kniha v žádném případě není koncipována jako celistvá studie kompakt‑ ně se zaměřující na dějiny Protektorátu, ale jen selektivně, ač v určitých etapách velmi zevrubně, vybírá z celého spektra protektorátního života pouze ony tematické okruhy, kterým běžná česká historiografie zpravidla

12

nevěnuje žádnou pozornost, či je zcela macešsky (záměrně?) ignoruje.

Přesto se všemi kapitolami více či méně v pozadí táhne jako červená niť

ústřední myšlenka předkládaného díla – a sice můj záměr podat co nejpře‑

svědčivější obraz o skutečných motivech a cílech německého nacionálního

socialismu ve vztahu k „řešení české otázky“ za 2. světové války.

Závěrem bych rád vyjádřil své poděkování a vděčnost všem osobám

a institucím, které přispěly ke zrodu publikace. V první řadě nakladateli

Pavlu Kamasovi za iniciování celého projektu a všestrannou podporu při

vytváření rámcových, technických i materiálních podmínek pro badatelské

studium a tvůrčí činnost, bez nichž by tato kniha nikdy nemohla vznik‑

nout. Jemu i spolupracovníkům Lukáši Novákovi a Eriku Sedláčkovi pak

náleží srdečný dík za obětavou a nesmírně důležitou, nezbytnou práci při

technické realizaci a jazykově‑odborné korektuře obsahu předkládaného

díla. Jedinečný fotografický materiál publikovaný v knize pochází až na

malé výjimky ze soukromého fotoarchivu Petra Chalupy.

Věnováno panu Petru Chalupovi z Karlových Varů s rodinou, českému

národu a české mládeži této i všech příštích generací.

Lukáš Beer

KAPITOLA I.

Mýtus o „méněcenném“ českém národě

15

MÝTUS O „MÉNĚCENNÉM“ ČESKÉM NÁRODĚ

„Pro Němce a Hitlera jsme byli za války méněcenným slovanským národem.

Kdyby tehdy vyhráli, tak tady dnes nejsme.“ Je mimo veškerou pochybnost,

že přibližně takto lze parafrázovat kolektivní (pod)vědomí drtivé většiny

dnešních Čechů o německém nacionálním socialismu ve vztahu k české‑

mu národu, respektive o období existence Protektorátu Čechy a Morava.

Tematické spojování nacionálněsocialistického „konečného řešení židov‑

ské otázky“ s domnělým „konečným řešením české otázky“ sloužilo až do

konce 80. let minulého století oficiální české historiografii jako dominující

interpretační vzor pro zpracování období Protektorátu. Ani ono úvodní

lidové moudro, ani interpretační veletoče komunistických, ale i porevo‑

lučních demokratických státních historiků nejsou v přímé konfrontaci

s dochovanými fakty udržitelné. Teorie o domnělé méněcennosti či pod‑

řadnosti českého národa v očích německých nacionálních socialistů jsou

totiž jedním z největších národních mýtů poválečné české historie. V této

kapitole si ukážeme, jak křehký a ničím nepodložený tento mýtus je.

Bezpochyby existovaly nejrůznější, často nepříliš konkrétní plány

či úvahy o možnostech přenárodnění či „poněmčení“, resp. „zpětného

poněmčení“ českých nežidovských obyvatel českomoravského prostoru,

které se měly realizovat v mírovém období po vítězné válce. „Židovská

otázka“, osudově vázaná na celý evropský kontinent, však ani v nejmen‑

ším nesouvisela s nacionálněsocialistickou otázkou řešení etnického

a rasového uspořádání českomoravského prostoru. Skutečnost, že právě

tyto plány byly českými historiky zvoleny jako pomůcka při interpre‑

tování dané etapy moderních českých dějin, lze chápat jako výpravnou

strategii, jež prakticky umožňovala vměstnat pronásledování Židů do

16

KAPITOLA I.

prezentace dějin německé okupace českomoravských zemí a která navíc

podléhala šovinisticky zabarveným argumentům. Na druhou stranu toto

umělé propojení obou témat v dobách komunistické diktatury poskyto‑

valo židovským historikům žijícím v Československu, kteří se otázkou

„konečného řešení“ směli zabývat, jakousi legitimizaci bádání v oblasti

„židovských“ témat. Tím, že tito historikové vytvářeli umělou souvislost

mezi pronásledováním Židů a plány národnostního uspořádání v Čechách

a na Moravě, mohli zároveň odůvodňovat, proč se vůbec zabývali studiem

tzv. holocaustu. Jako názorný příklad takovéhoto postupu lze jmenovat

dodnes často citovanou publikaci Město za mřížemi (Naše vojsko, 1964),

jejíž autoři Karel Lagus a Josef Polák označovali „konečné řešení židovské

otázky“ za „generální zkoušku“ toho, co měli němečtí nacionální socialisté

v úmyslu s českým národem: „Kapitoly naší knihy čtenáři ukazují, jak by

probíhal osud českého národa po generální zkoušce, která byla vzorem pro to,

co by se stalo v mnohem větším měřítku s ‚méněcennými‘, slovanskými národy

a v první řadě s českým národem.“ Mnoho českých poválečných historiků

(v první řadě komunistický historik Václav Král) se zabývalo pronásledová‑

ním Židů pouze do té míry, pokud to zapadalo do jejich konceptu výkladu

českých dějin druhé světové války. Typickým prostředkem k tomuto účelu

bylo například uvádění počtu „československých“, popř. „českých“ obětí

druhé světové války, kdy běžná literatura udávala čísla v rozmezí 300 až

360 tisíc lidí. [1] Přitom byl zcela obcházen fakt, že se přinejmenším ze tří

čtvrtin jednalo o oběti příslušející k židovskému etniku, a nikoliv o osoby,

které byly pronásledovány kvůli aktivnímu odboji nebo snad v důsledku

„nacistického teroru“ vůči českému národu.

Zatímco se koncem 90. let a zejména v posledním desetiletí historické

bádání dějin tzv. holocaustu v českomoravském prostoru plně „emanci‑

povalo“, oficiální česká historiografie se stále neodvažuje jasně jmenovat

skutečný počet českých obětí druhé světové války, nebo jej alespoň v urči‑

tém rozmezí jmenovitě odhadnout. A následující citát z knihy Protektorát

Čechy a Morava v obrazech, jejímž autorem je v Česku velmi uznávaný

vojenský historik Jan B. Uhlíř, zcela jasně dokumentuje, že ani současná

česká historiografie není z pochopitelných důvodů ochotná opustit cestu

svých ahistorických mýtů, pomáhajících jí udržovat v celých generacích

při životě obraz českého národa, jenž byl nacionálním socialismem po

MÝTUS O „MÉNĚCENNÉM“ ČESKÉM NÁRODĚ

vítězné válce předurčen k likvidaci a který byl v období Protektorátu „ušetřen smutného osudu Židů nebo Poláků“ pouze proto, že Říše chtěla v maximálním měřítku využít jeho pracovních sil pro účely svého válečné‑ ho hospodářství: „Skutečnost, že Češi přežili období protektorátu s relativně malými ztrátami a nebylo s nimi zacházeno např. jako se Židy či Poláky, není ovšem náhodná. Od smutného osudu obou jmenovaných národů je zachránilo to, že Třetí říše neměla dostatečný počet kvalifikovaných pracovních sil, jež by v protektorátním průmyslu mohly obratem nahradit zkušené české dělníky. Ti se proto stali pro Berlín nepostradatelnými – a prioritním úkolem říšských i zastupujících říšských protektorů nebylo proto nic jiného, než za každou cenu udržet v Čechách a na Moravě klid a pořádek.“

1

Už jenom absurdní představa, že by německý nacionální socialismus předpokládal přivtělení příslušníků židovského etnika k „německému národnímu tělesu“ (tj. jejich „germanizaci“) a umožnil tak „přísun jejich krve“ do „němectví“, sama o sobě jasně vypovídá o naprosté nesmyslnos‑ ti citovaného tvrzení, přirovnávajícího osud Čechů k osudu Židů. Není třeba dodávat, že tato teze nachází v české poválečné historiografii trvalé zakotvení až dodnes, když ovšem pomineme její už popsanou ostřejší verzi převládající v době komunistické diktatury, smazávající rasový faktor per‑ zekuce Židů a zevšeobecňující jej kompletně na „slovanský“ český národ.

Odpověď na otázku, proč je lpění na ahistorických konstruktech české historiografie stále neměnné, je třeba hledat v celkovém kontextu dějin česko ‑německých vztahů, jejichž některé aspekty si zachovávají platnost až do současnosti. Poslední dvě desetiletí začínají stále se rozšiřující kruhy české veřejnosti postupně otevřeněji vnímat a vstřebávat diskuse o otáz‑ kách nedávné traumatické česko ‑německé minulosti, stigmatizované divokým odsunem, vyháněním a vyvlastněním německého obyvatelstva z českomoravského prostoru. Existence mýtu o „konečném řešení české otázky“, jež měli nacionální socialisté plánovat, propůjčuje onomu bezpro‑ středně po válce vykonanému „konečnému řešení sudetoněmecké otázky“ dokonalou legitimitu jako morálně ospravedlnitelnému preventivnímu kroku. Jinými slovy: Bez plánu na likvidaci Čechů by nebylo vyhnání.

Následující pojednání čtenáři umožní alespoň zčásti přiblížit základy (nejen nacionálněsocialistické) rasové nauky do té míry, aby mohl lépe

1 Uhlíř, Boris J.: Protektorát Čechy a Morava v obrazech. Ottovo nakladatelství, Praha 2008, str. 360.


18

KAPITOLA I.

pochopit dobovou terminologii používanou v dokumentech a tehdejší

literatuře v souvislosti s konstatováními, jež se pokoušela kvalitativně

i kvantitativně popsat rasový a etnický profil českého národa. Tím na

českém knižním trhu dochází k vyplnění velké informační mezery, která

doposud otevírala dveře a brány zcela ahistorickým a nevědeckým úsud‑

kům a hodnocením dokonce i z řad českých akademických historiků.

Německá rasová nauka

Tento text [2] má za úkol seznámit čtenáře se základními rasovými typy

evropského člověka tak, jak je viděli němečtí rasoví teoretici do konce

druhé světové války. Rád bych upozornil, že sám nejsem antropologem,

lékařem ani jiným odborníkem na lidské tělo a přírodní vědy. Taktéž je

třeba poukázat na to, že některé (kupříkladu zeměpisné) údaje již nemu‑

sejí odpovídat dnešním poměrům (například územní rozšíření jednotli‑

vých rasových typů v Evropě či dobově uváděný průměrný tělesný vzrůst

jednotlivých typů) a některá fakta a teorie mohou být z pohledu moderní

vědy považována za překonaná či nepodložená. Cílem pojednání není roz‑

bor či přezkoumání dobových tvrzení a jejich konfrontace s nejnovějšími

poznatky vědy, ale poskytnutí obsahu tohoto materiálu dnešnímu českému

čtenáři právě v té podobě, jak byl prezentován dobovému publiku, tedy

bez jakýchkoliv mých hodnotících zásahů. Samotný text byl vytvořen za

použití dobových odborných publikací německých autorů, jakož i dalších

děl, v nichž byl obsah těchto publikací reprodukován a popularizován.

Vycházeje z těchto předpokladů používám při zpracování matérie pro

reprodukci dobové nauky záměrně přítomný čas sloves (vztažmo na obdo‑

bí první poloviny 20. století). A konečně je třeba upozornit, že rasová

nauka, jakož i ostatní příbuzné vědy, jsou samy o sobě nesmírně obsáhlou

matérií, ve své době dokonce náročnými vědeckými obory. Definice ras

a pojmů tak budou podány ve shrnuté, pro dnešního čtenáře co možná

nejsrozumitelnější podobě.


KAPITOLA III.

Mýtus o „Katovi českého národa“



135

MÝTUS O „KATOVI ČESKÉHO NÁRODA“

Karl Hermann Frank odmítá deklasování Čechů

Při pohledu na národnostní mapu střední Evropy z první poloviny 20. století

je na první pohled jasně patrné, jakou zcela výjimečnou geografickou

pozici zde odjakživa zaujímalo české obyvatelstvo, obývající naše historic‑

ké země. Žádný jiný takto početný středoevropský národ se z čistě geogra‑

fického pohledu ve vztahu k „sousedství“ s německým jazykově ‑kulturním

prostředím nenacházel ve srovnatelné pozici. Nejpozději po připojení

Rakouska k Říši v březnu 1938 a s přihlédnutím k samotné národnostní

mapě Čech, Moravy a Slezska musí být každému hned jasné: Čech se

geograficky vzato nacházel obklopen kol dokola němectvím. A není třeba

dodávat, že z tohoto úhlu se na českomoravský prostor museli dívat i ně‑

mečtí nacionální socialisté. Ti v něm, vycházejíce z určitých historických

zkušeností, viděli bezprostřední hrozbu destrukce. Českomoravské země

se v roce 1939 nacházely takřka v srdeční oblasti nové Říše. Cesta z hlav‑

ního města Říše do hlavního města Východní marky vedla přes Prahu.

Že tedy muselo být jednou z hlavních priorit Německé říše uchovat tento

„srdcový“ prostor politicky a strategicky do budoucna jednou provždy

naprosto stabilní a loajální v proříšském smyslu, tak aby v tomto prostoru

nenacházely útočiště síly, které by mohly Říši oslabovat nebo dokonce

ohrožovat, je zásadní logický závěr plynoucí ze zmíněných geografických

skutečností.

Teprve pochopením této zásadní skutečnosti lze také objektivněji

chápat skutečný popud dobových nacionálněsocialistických úvah a teorií

o poněmčení českomoravského prostoru či „odnárodnění“ českého národa.


136

KAPITOLA III.

Proto se Berlín musel zabývat formou koexistence českého národa v rámci

Říše s jinou intencí a naprosto odlišným způsobem, než tomu bylo v otázce

sousedských vztahů s germánskými Holanďany, Dány nebo slovanskými

Slováky, či kupříkladu s Maďary. Kdyby však české země nebyly geografic‑

ky, historicky a kulturně takto bytostně spjaty s německým prostředím, což

například rozhodně nelze tvrdit o slovenském národu, nikdy by se v hlavě

Heydricha, Hitlera ani Franka nápad na „odnárodnění“ Čechů nezrodil.

A vedle kulturní příbuznosti českého národa v neposlední řadě nelze

opomenout nesčetněkrát zmiňovanou jasnou „rasovou příbuznost“ tohoto

etnika s německým národem. Problém byl totiž německými nacionálními

socialisty spatřován v nebezpečí zakládajícím se na „prvorepublikovém

češství“ a „šovinismu“, čerpajícím z českého dějinného, protiněmeckého

mýtu. Konfliktní potenciál tohoto zeměpisného prostoru nacházel dle

těchto úvah jediné schůdné řešení: cestu pozvolné germanizace.

Byly tu tedy dvě zásadní otázky: Jednak jaké naděje skýtá možnost

převychovat Čechy k novému, proříšskému češství, které by už v jádru

nebylo protiněmecké? A pak: Jak zamezit přílivu „rasově cizích“ prvků do

„německého národního tělesa“? Vzhledem k vývoji společných staletých

česko ‑německých vztahů a z nich vyplývajícím zkušenostem nikdo nedá‑

val velké naděje tomu, že se Češi svým postojem v „dohledné“ době změní.

Bylo tedy zásadní otázkou, jak co nejefektivněji přivést Čechy k loajalitě,

jak je „přivést do Říše“. Jako nejspolehlivější řešení se nabízelo odpoli‑

tizování, názorová izolace vlivu české inteligence a tzv. vedoucí vrstvy,

která byla chápána jako semeniště „českého šovinismu“, dále (pře)výchova

především české mládeže a do budoucna jako absolutní předpoklad záruky

loajality Čechů k Říši – jejich rovnoprávné převedení k německé národ‑

nosti. Otevřený pokus s převýchovou české mládeže, ač v duchu hrdého

„proříšského češství“, by jistě poskytl směrodatné výsledky. Tento pokus

však skončil zároveň se skončením války a nedostalo se mu tedy patřičné‑

ho prostoru k účinné realizaci. Nelze ovšem opomíjet skutečnost, že ani

forma a konkrétní obsah duchovní výchovy české mládeže k vlastnímu

národnímu „proříšskému“ uvědomění nebyla směrodatnými činiteli do

konce války pevně stanovena a podléhala také, jak se postupně rýsovalo

v průběhu roku 1944, dosavadním zkušenostem s výchovou české mládeže

v rámci organizace Kuratorium pro výchovu mládeže, již bedlivě sledovaly


137

MÝTUS O „KATOVI ČESKÉHO NÁRODA“

německé úřady s pomocí přidělených poradců Hitlerovy mládeže. Ti díky svému bezprostřednímu kontaktu s instruktory Kuratoria, popř. s přísluš‑ níky české mládeže sledovali, zda dosavadní ideologické a duchovní prvky výchovy padají u mladých Čechů na úrodnou půdu a poskytovali svým nadřízeným další podněty k eventuálním úpravám dosavadní strategie při převýchově české mládeže.

Germanizaci jako takové se běžně připisuje ráz likvidace, respektive

je s likvidací přinejmenším podvědomě asociována. A likvidace je zase spojována s násilím, srovnatelným s likvidací fyzickou. V této souvislosti je třeba připomenout, že odnárodnění českého národa v žádném případě nemělo nabýt nějaké násilné formy, prováděné „ze dne na den“.

V protokolu porady u Adolfa Hitlera dne 23. září 1940 se píše, že „exis‑

tují tři možnosti řešení problému Čechů:

1. Čechům sídlícím v Protektorátu na souvislém území bude i v budouc‑

nu poskytnuto mimořádné státoprávní postavení. Češi sami mezi sebou

budou moci mít autonomní správu a možnost vyžití v tomto prosto‑

ru. Němci budou žít vedle nich, samozřejmě v rovnoprávnosti a jako

němečtí státní příslušníci. Toto řešení považuje Vůdce za nebezpečné,

protože by v souladu s mentalitou a svérázem Čechů mohlo někdy vést

k dalším projevům odbojnosti a novým protiříšským rejdům.

2. Totální vysídlení Čechů z Čech a Moravy do jiného prostoru. To nepři‑

chází v úvahu už proto, že sedm milionů Čechů od nás nebude chtít

nikdo převzít. Okamžité vysídlení je kromě toho nežádoucí, nesmíme

vytvořit vakuum, neměli bychom ani německé lidi k zaplnění: Vůdce

se zmínil o poměrech v župě Povartí

1

, kde se není možno obejít bez

polského obyvatelstva.

3. Použití řady různých metod ke germanizaci prostoru. To Vůdce z his‑

torických a rasově politických důvodů považuje pro větší část náro‑

da Čechů za možné, pokud zároveň s tím bude rasově neupotřebitelná

a protiříšsky smýšlející část Čechů vyloučena, příp. podrobena zvláštní

proceduře

2

. Na to však počítá s obdobím sta let. Výběr Čechů určených

k asimilaci je třeba provádět přesně a přísně a může probíhat jen na

základě určitých směrnic.“ [1]

1 Warthegau.

2 V originále Sonderbehandlung.


138 KAPITOLA III.

Češi měli být ke změně národnosti přivedeni cestou různých „lákadel“, která rozhodně nezaváněla nějakým utrpením, ale naopak měla být atrak‑ tivním motivačním magnetem, jenž měl přimět jednotlivce ke svobodnému rozhodnutí novou národnost přijmout. Diskuse v souvislosti s „atraktivizací“ změny národnosti započala už velmi brzy po zřízení Protektorátu. Není od věci citovat část toho, co již 12. července 1939 k „českému problému“ uvedl zmocněnec branné moci, generál Friderici:

„Velká masa českého národa, dělníci a rolníci, myslí více na zvýšení své sociální úrovně než na české národní cíle. Bude ‑li Německo jejich přání a požadavky v tomto směru brzy zřetelně a dalekosáhle prosazovat na úkor jejich podnikatelů, vysloví se zaměstnanci pro německé vedení... Rozsáhlé přebírání českých sezónních dělníků do německého hospodářství. Tím se zanese do českého národního života národně socialistická a nacionální ideo‑ logie. Naučí se koneckonců německy cítit a myslet.

S ohledem na podmínky v Protektorátu, o nichž byla zmínka v úvodu, a v zájmu velkého cíle rozbití české vůdcovské vrstvy, by se muselo počítat s přijetím českých živlů do velkoněmeckého prostoru jako s nutným zlem.

Příklady:

a) Povolání českých vědců na německé vysoké školy.

b) Povolání českých hospodářských pracovníků do německých podniků.

c) Přivedení techniků a odborných dělníků do Německa.

d) Výměna lékařů.

e) Převzetí českých studentů německými vysokými školami.

f) Převzetí českých statkářů jako německých rolníků.

g) Podle mého názoru by také bylo možné bez nebezpečí zaměstnávat zvlášť vybrané bývalé příslušníky česko ‑slovenské armády v německých soukromých podnicích (kromě zbrojního průmyslu).

Kdyby se tyto živly neosvědčily a kdyby se nepřeorientovaly, pak je přece beze všeho zase můžeme poslat domů. Při přizpůsobivosti Čechů však lze s určitostí očekávat, že většina se jako jednotlivci ve velkém německém pro‑ storu v krátké době přeorientuje, že bude hrda na svou vážnost a svůj příjem a že se bude už v příští generaci cítit jako Velkoněmci.“

Ještě zajímavěji to pojal Karl Hermann Frank ve svém návrhu z 28. srp‑ na 1940, který byl předán Vůdci:

MÝTUS O „KATOVI ČESKÉHO NÁRODA“

„Úspěšné asimilační pokusy dřívějších staletí, jimiž vznikla výše popsaná rovnost rasové úrovně milionů Čechů s Němci, a přitažlivá síla nové říše umožňují a způsobují, že se zdá pravděpodobným přivést několik milionů Če‑ chů ke skutečné změně národnosti... Přes systematicky prováděnou politickou neutralizaci a odpolitizování je třeba dospět nejdříve k politické (duševní) a pak k národní asimilaci českého národa, aby se konečně dosáhlo skutečné změny národnosti. Tento proces bude muset probíhat jak na samotném úze‑ mí Protektorátu, tak i ve vnitroněmeckém prostoru. Ve všech oblastech života národa je třeba uplatňovat pružně, rozmanitě a pestře plánovité a cílevědo‑ mé metody. Tady lze jen v hrubých obrysech naznačit některé z nich:

Dělnictvo: Zvýšení životní úrovně – účast na sociálních vymoženostech národního socialismu (DAF, KDF – poskytování podstatných výhod při přiznání k němectví, vyloučení jakékoliv difamace) – velkorysá výměna pra‑ covišť se Starou říší, včetně přestěhování rodin – jako lákadlo zachovat jisté odstupňování mezi Starou říší a Protektorátem – posílání služek do Staré říše – rovněž číšníků, sluhů, hudebníků atd.

Rolnictvo: Účast českých rolníků na výhodách německé, rolnictvu příznivé agrární politiky – dobrá tržní a cenová politika – způsobilost vlastnit dědičný statek jen pro německé rolníky – (sídliště německých branných rolníků podél východních hranic).

Střední vrstvy: Hmotně podporovat obchod a řemesla – úřednictvu posky‑ tovat společenské výhody – individuální možnosti – povyšování – udělování vyznamenání.

Mládež: Základní změna školního vzdělání – vymýtit český dějinný mýtus – výchova k říšské myšlence – bez dokonalé znalosti němčiny žádný postup – nejdříve zrušení středních škol, potom i škol národních – už nikdy české vysoké školy, jen přechodně ‚Collegium bohemicum‘ při německé univerzitě v Praze – nejdříve dvouletá povinnost pracovní služby, pak povinná vojenská služba – přiznání cti, že se mohou stát německými důstojníky...

Moje stanovisko vychází z úmyslu germanizovat prostor a lidi v Protek‑ torátu. Nezabývá se proto otázkou absolutního „deklasování“ českého národa z rasových důvodů v pouhý pomocný národ (stanovisko askari!), který by byl ve společenské klatbě a s nímž by muselo být zakázáno uzavírat sňatek. Praktická proveditelnost totálního deklasování se považuje spíše za nemož‑ nou a předpokládá se jen individuální deklasování jako zvláštní metoda KAPITOLA III. „zvláštního zacházení“ podle D II/2. Na základě vývodů tohoto pamětního spisu se totální deklasování nejeví ani nutné, ani žádoucí, protože řešení české otázky a tím konečné pacifikace staletého českomoravského ohniska v Evropě lze dosáhnout navrženou cestou.“ Autentičnost zpovědi K. H. Franka Jsou osobnosti českých dějin, které si vysloužily přívlastek „rozporuplná“ nebo „kontroverzní“ a které jsou dodnes předmětem polemiky historiků, pokoušejících se rozpitvávat kladné i záporné stránky jejich charakteru a psychického profilu. Osobnosti, které na jedné straně mají mezi Čechy své horlivé příznivce, zatímco jiná část společnosti se k nim staví poně‑ kud skeptičtěji. Zářivým příkladem může být například jméno Edvarda Beneše. Anebo, teprve v posledních letech, jméno Emanuela Moravce, na něhož dnes alespoň určitá, menší část českých historiografů a publicistů nepohlíží vyloženě s černobílými brýlemi a opovržením. Pro některé Moravec představuje „tragickou postavu“ našich dějin, pro jiné zůstává „nechvalně proslulým kolaborantem“. Stejně tak diskutovanou osobností českých dějin je nepochybně Emil Hácha.

Karl Hermann Frank – jméno muže, při jehož vyslovení mnozí ze starší generace ještě dnes pociťují nenávist, odpor a opovržení. Frank si v očích národa a specielně v české historiografii vysloužil pověst netvora, vraha, démona, zločince, hrubiána, tvrdého kariéristy, „kata Čechů“ a v nepo‑ slední řadě válečného zločince. Na rozdíl od výše zmíněných postav našich moderních dějin česká historiografie nenechává nikoho na pochybách, že morální dějinný soud nad K. H. Frankem je jednoznačně negativní a také neměnný.

Kde je názor národa a jeho historiografické obce takřka jednotný, tam obvykle neupíráme zrak, nesměřuje tam naše kritická mysl, tím spíše pak v případě uzavřené kapitoly života K. H. Franka. Tam, kde je názor národa jednoznačně odmítavý, se zároveň rády vkrádají i hodnotící prvky, které svým výkladem skutečnosti nepozorovaně formují a zjednodušují. Frank není jen negativně vnímaná postava českých dějin. Úloha, která jeho jménu v našem výkladu národních dějin dodnes připadá, je mnohem

MÝTUS O „KATOVI ČESKÉHO NÁRODA“

významnější, než si možná připouštíme. Frank nebyl pouze přesvědčeným nacionálním socialistou, byl také především sudetským Němcem. Vedle Konrada Henleina tedy představuje jméno „strůjce zla“ K. H. Franka hlav‑ ní symbol domnělé protičeské nenávisti a teroru ze strany Sudetoněmců. A protože je Frankovo jméno spojováno i s národní tragédií vyhlazení Lidic, naskýtají se přirozeně nesčetné možnosti, jak uvedené souvislosti dle předchozího zadání barvitě podtrhnout a pospojovat.

Jen pro ilustraci: Tradiční neobjektivitou vyhlášená česká verze inter‑ netové encyklopedie Wikipedia ohledně K. H. Franka uvádí, že byl „od mala učen svým otcem, který podporoval politiku Georga von Schönerera, nenávidět Čechy a Židy“. Podobných, v podstatě zkreslujících a jasně cíle‑ ných dezinformací, přibásněných na konto „kata Čechů“, lze v literatuře najít celé tisíce.

3

Jisté je, že Frank od určité fáze svého života začal nenávi‑

dět konstrukci mnohonárodnostního československého státu a později za Protektorátu, kdy se Říše nacházela ve válečném stavu, jednoznačně schvaloval a podporoval tvrdé tresty a popravy protiříšsky aktivních příslušníků českého národa. Nadto je mu přičítána zodpovědnost a vina především za vyvraždění a vypálení Lidic.

Je nepochybné, že Frank uvažoval o možnostech germanizace českomo‑ ravského prostoru v budoucnu. Jistý – a vše napovídá tomu, že i upřímně myšlený – je také Frankův vlídný postoj k té části českého národa, která se k Říši postavila loajálně nebo dokonce přátelsky. Mnohé výklady staví mezi konstrukcí československého státu a českým národem jako takovým zcela nelogicky jednoznačné rovnítko; Frankovo nepřátelství vůči kon‑ strukci státního útvaru ČSR je tedy interpretováno a priori jako „nenávist“ k českému člověku.

A téma pozvolné germanizace? Frank v ní viděl v první řadě prostředek k nastolení definitivního smíru v našich zemích, prostředek definitivní pacifikace tohoto prostoru, kde by biologický fundament českého národa

3 Populární český časopis History revue ve svém vydání č. 8 ze srpna 2012 (str. 53‑58) přinesl

několikastránkový článek, který se dle autorů pokoušel najít vysvětlení, z čeho pramenila „nenávist K. H. Franka vůči Čechům“. Na obálce časopisu je zobrazen Karl Hermann Frank a k fotografii je při‑ řazen titulek: „Kat národa.“ Vedle portrétu K. H. Franka je umístěn malý sugestivní snímek, na němž je vidět příslušník německých ozbrojených složek držící v ruce revolver namířený na osobu zvedající ruce nad hlavu. Jde o fotografii pořízenou při zatýkání partyzánů na východní frontě, jež nemá žád‑ nou souvislost ani s K. H. Frankem ani s českým národem. Tvůrci časopisu na tuto manipulaci neupo‑ zorňují. Autorka textu Jarmila Mevald Vodičková se v článku ptá: „K. H. Frank: Mohla za jeho nenávist k Čechům dětská rvačka?“ KAPITOLA III. jsem z toho, co jsem během cesty spatřil, hluboce otřesen. Samozřejmě jsem věděl, že angloamerické letecké jednotky natropily strašnou zkázu. O jejím rozsahu jsem si ale nedokázal udělat žádnou představu. Když jsem viděl zničený Norimberk, musel jsem se sklonit a zakrýt si oči dlaněmi.

Co jsme chtěli? Co se stalo?! Byl jsem raněn až do srdce.

Ve Wiesbadenu jsem marně čekal na naplnění daných slibů. Byl jsem ve dne v noci hlídán americkými vojáky a poté přemístěn do amerického zadržovacího tábora.

To, co jsem zde sepsal, je naprostá pravda. Doznávám se k tomu a jsem připraven si za tím stát. Žádám ale o německý soud, protože Češi mým úmyslům nemohou rozumět. Tolik tedy vlastní slova „kata českého národa“. Třebaže je tato bezespo‑ ru niterná Frankova zpověď čistě subjektivním odrazem jeho myšlenek v době, kdy byl již bez svého někdejšího vlivu, navíc vystaven neblahému osudu, jehož konec mohl jako inteligentní člověk přinejmenším vytušit, je bez veškerých pochybností, že právě bez tohoto autentického hlasu druhé strany je jakýkoli pokus o přesvědčivé zhodnocení osoby Karla Hermanna Franka a jeho opravdových postojů k českému národu spíše makulaturou. Zřejmě již nepřekvapí, že se Frankova poslední zpověď objevuje veřejně, v ucelené knižní podobě poprvé od jeho skonu. Ani čeští historici, ani čeští dokumentaristé a ani česká publicistika nepovažovala dosud za nutné dát kromě dramatického sugestivního líčení Franka jako té největší bezcitné zrůdy, která kdy z Hradčan shlížela na stověžatou Prahu, prostor pro vyjádření svých názorů také jemu samotnému. Nikoliv nenávist, ale čistý pragmatismus Historik Küpper o Frankovi soudí, že „kdybychom Franka chápali pouze jako ‚kata českého národa‘, zůstaly by úspěchy jeho protektorátní politiky nesrozumitelné“. [13] Právě pro svůj sudetoněmecký původ dokázal ze všech nejvyšších osobnostní Říše právě Frank nejlépe porozumět menta‑

213

MÝTUS O „KATOVI ČESKÉHO NÁRODA“

litě českého národa. Ve srovnání s dosavadními názory standardní české

historiografie tak působí přinejmenším paradoxně, že se svým konceptem

vedení protektorátní politiky dokázal mnohokrát ve prospěch Čechů

vzdorovat tlaku některých říšskoněmeckých stranických funkcionářů,

včetně vedoucích sousedních říšskoněmeckých žup, kteří zastávali odlišné

názory. Ti ho dokonce nařkli z čechofilství. Küpper také soudí, že „po

atentátu na Reinharda Heydricha by padlo za oběť represáliím mnohem více

Čechů, kdyby v té době úřadoval Kurt Daluege bez Franka, nebo dokonce

Erich von dem Bach ‑Zelewski“

32

. [14]

Frank v Češích prokazatelně neviděl žádné „slovanské podlidi“, nýbrž

národ stojící v tzv. rasové hodnotě velmi blízko Němcům. To prokázal

už jenom tím, že v roce 1943 prosadil naprosté zrovnoprávnění postave‑

ní českého dělníka s dělníkem německým – jak si podrobněji popíšeme

v kapitole Postavení českého dělníka. Stejně tak kladl mimořádný důraz

na to, aby byly vytvořeny co nejpříznivější podmínky pro péči o českou

mládež v rámci Kuratoria pro výchovu mládeže v Čechách a na Moravě,

a to i přes neustále se zhoršující podmínky ke konci války. I Küpper třeba

soudí, že Frankovo zjevně absolutní přesvědčení o rasovém hodnocení

SS, které vidělo v Češích z největší části „hodnotnou národnost“, ale

i požadavek maximálního vytěžení hospodářských a lidských rezerv Pro‑

tektorátu příznivě ovlivňovaly „relativně umírněnou politiku vůči Čechům

v Protektorátu“. [15] Vzdálený cíl jeho české politiky lze z určitého pohledu

kvalifikovat jako genocidní, protože dlouhodobě směřoval k neexistenci

českého národa, ačkoliv pro většinu obyvatelstva to mělo znamenat ger‑

manizaci, tedy vstup mezi plnohodnotné členy „německého národního

tělesa“, ale v žádném případě ne vyhubení či nucené vysídlení. Vycházeje

z Frankem zastávaného světonázoru by ovšem bylo krátkozraké vysvět‑

lovat cíle jeho politiky v Protektorátu osobním motivem nenávisti vůči

českým lidem jako takovým. Z pohledu jeho subjektivního hodnocení se

naopak jednalo o kroky směřující ke konečnému přínosu pro český národ

(např. sekundární „zkvalitnění“ vlastního rasového i fyzického genofondu

Čechů). A to pochopitelně v rámci hlavního určujícího cíle jeho politiky –

plného a odpovědného začlenění všech rezerv, tj. celkového potenciálu

32 Von dem Bach ‑Zelewski, Erich – šéf SS a policie ve střední části okupovaného Sovětského

svazu. Podílel se také na potlačení tzv. „Varšavského povstání“.

214

českomoravského prostoru včetně lidí obou národností, do chodu Říše;

srovnatelně s tím, jakou roli ostatně plnily jednotlivé německé říšské

župy. Jakkoli troufale to po desetiletích soustavného omílání historických

polopravd může znít, dochované historické prameny ve své komplexitě

připouštějí jediný závěr:

Karl Hermann Frank sledoval cíle své české politiky v naprostém

a hlubokém přesvědčení, že českému národu dává jednu z největších

šancí k přímému vzestupu v jeho dosavadních dějinách: Postupně

a nenásilně přejít v Němectví – ve Frankových očích v srdce evropské

vzdělanosti a kultury.

Poznámky:

[1] Brügel, Johann Wolfgang: Češi a Němci 1939‑1946. Academia, Praha 2008.

[2] Srov. Küpper, René: Karl Hermann Frank (1898‑1946). Politická biografie sudetoněmeckého nacionál‑

ního socialisty. Argo, Praha 2012, str. 17.

[3] Zpověď K. H. Franka – Podle vlastních výpovědí v době vazby u krajského soudu trestního na Pankráci

(s úvodem a za technické spolupráce Karla Vykusy). Cíl, Praha 1946.

[4] Küpper, René: Karl Hermann Frank (1898‑1946), str. 251.

[5] Frank, Karl Hermann: Meine pol. Laufbahn. Srovn. Küpper, René: Karl Hermann Frank (1898‑1946),

str. 237.

[6] Nakolik se Králem publikované dokumenty v některých částech liší od archivovaných originálů, lze

vyčíst z poznámek Kárného, Milotové a Kárné k jednomu také jimi publikovanému tajnému proslovu

Reinharda Heydricha ze 2. října 1941 – Kárný, Miroslav; Milotová, Jaroslava; Kárná, Margita: Protek‑

torátní politika Reinharda Heydricha. Tisková, ediční a propagační služba, Praha 1991, str. 112‑113.

[7] Moulis, Miloslav; Tomášek, Dušan: K. H. Frank – Vzestup a pád karlovarského knihkupce. Epocha,

Praha 2003.

[8] Brandes, Detlef: Češi pod německým protektorátem. Prostor, Praha 1999.

[9] Král, Václav: Die Deutschen in der Tschechoslowakei 1933–1947. Dokumentensammlung. ČSAV, Pra‑

ha 1964.

[10] Král, Václav: Die Vergangenheit warnt. Dokumente über die Germanisierungs‑ und Austilgungspo‑

litik der Naziokkupanten in der Tschechoslowakei. Zsgest., mit Vorw. u. Anmerkungen vers. v. Václav

Král. Ausw. d. Dokumente: Karel Fremund u. Václav Král. Ústav pro mezinárodní politiku a ekonomii

/ Orbis, Praha 1960. „Akce na stadionu ukázala, že odmítavé chování vůči ministru Moravcovi místy ustupovalo pozitivnějšímu postoji, zčásti dokonce chvále. (...) Masová akce v přeplněném stadionu Strahov v neděli zasadila rozsáhlé frontě odporu pražské veřejnosti značné mezery a rezervovanost i vědomě demonstrativní odmítání ustoupily především při sportovních vystoupeních vstřícnosti, která projevovala určité pozitivní znaky ohledně posuzování Kuratoria. (...) Všeobecně vzato může Kuratorium ,Den mládeže‘ zaznamenat jako úspěch. Donutil část odmítavých kruhů české veřejnosti alespoň prozatím reálněji posoudit novou českou výchovu mládeže Kuratoriem.“ (Z tajné německé situační zprávy.)

Dr. Teuner se zdraví s vítězi překážkového běhu na 60 metrů: Uprostřed Fiala z Hradce

Králové, po jeho pravici Vondráček z Brna a po levici Košulic z Náchoda. Diváci na stadionu

se s předváděním sportovních výkonů viditelně sžili, což dle německé situační zprávy

dokazovalo hlasité a vášnivé projevování během závodů. Zvláště Moravané „zde předvedli

osvěžující lokální patriotismus“.

„Ve dnech, kdy se na jihu a jihovýchodě Evropy události řítily překotně za dosud

nejdramatičtěji vystupňované krise válečného dění, byla Praha jevištěm velkolepých Dnů

mládeže. Prostý přehled několika velkých událostí, jež jsou v paměti nejčerstvější, dokazuje

jasně, že v pátém roce největšího válečného zápolení český člověk jde klidně nejen za svou

prací, ale i za svým zotavením a zábavou, že se tělesné i duchovní výchově mládeže věnuje

víc soustavné pozornosti a péče, než se kdy věnovalo v dobách nejhlubšího míru.“ (Lidové

noviny, 17. 9. 1943.)

„Vyvrcholení Dnů mládeže v sobotu a v neděli na Strahově bylo nejen spo



       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz - online prodej | ABZ Knihy, a.s.
ABZ knihy, a.s.
 
 
 

Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2019 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist