načítání...
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

Hitler se na vás usmívá - Petr Měrka

Elektronická kniha: Hitler se na vás usmívá
Autor:

"Svět v podání Petra Měrky je jistě možno i vzdor všemu humoru a nadsázce vnímat jako beznadějný, cynický, hnusný, chorobný, perverzní, primitivní a veskrze vůbec zlý. Leč kdo ...


Produkt teď bohužel není dostupný.

»hlídat dostupnost

hodnoceni - 61.1%hodnoceni - 61.1%hodnoceni - 61.1%hodnoceni - 61.1%hodnoceni - 61.1% 65%   celkové hodnocení
2 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: Druhé město
Dostupné formáty
ke stažení:
EPUB, MOBI
Počet stran: 283
Rozměr: 19 cm
Vydání: Vyd. 1.
Jazyk: česky
Médium: e-book
ADOBE DRM: bez
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis

"Svět v podání Petra Měrky je jistě možno i vzdor všemu humoru a nadsázce vnímat jako beznadějný, cynický, hnusný, chorobný, perverzní, primitivní a veskrze vůbec zlý. Leč kdo nechce, nemusí tuto knihu číst. Kdo naopak tuto knihu - ať už z jakékoli pohnutky - číst bude, má možnost se ptát, v čem a nakolik se Měrkův literární svět liší od skutečného světa, jejž dennodenně obýváme a jehož jsme obětí i spolutvůrci."  

Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky











druhé město 2012
PETR MĚRKA
——————————
HITLER SE NA
VÁS USMÍVÁ





© Petr Měrka, 2012
Illustrations © jeremy, 2012
Epilogue © Milan Ohnisko, 2012
© Druhé město — Martin Reiner, 2012
ISBN 978-80-7227-322-5





UMĚLCI JSOU
RETARDOVANÍ
——————————










——————————
7
UMĚLCI TO NEMAJÍ v hlavě v pořádku. Proč vůbec
tvoří? Co je k  tomu žene? Možná se takto postižený
někdo narodí. Jiného třeba motivuje mánie získaná
v pubertě hulením trávy. Ano, tohle je přesně můj
případ. Zešílel jsem.
Jak se to stalo? Jednoduše. Nebyl jsem normální
už jako mimino. Vylezl jsem z pochvy a při kontaktu
s realitou mi hráblo. Matka byla šťastná a přiložila si
mě k bradavce. Místo mléka měla v prsu LSD.

Kromě světa, v němž dodnes žiju, jsem v raném
dětství vídal i jiný. Svítilo tam Slunce a bylo tam krásně.
Zpočátku jsem slyšel hlasy, které ke mně doléhaly
odnikud. Volaly na mě:
„Petře, vrať se.“





——————————
8
Zmateně jsem se rozhlížel. Nevím, kolik přesně
mi bylo tenkrát roků. Byl jsem malinkatý a  cupital
parkem Mazlení vedle maminky. Rozhlížím se kolem
sebe, ale nikoho nevidím.
Ptám se maminky:
„Slyšíš je taky?“
Ona ale jen zakroutí hlavou a řekne:
„Ne.“

Vraťme se však k  umění. Co to vlastně je? Řemeslo
s  přesahem. Umělec je ten, kdo dokáže svému dílu
vdechnout duši. Duše samozřejmě existuje. Moderně
jí říkáme psychika. My lidé jsme psychika. Stejně tak
svět kolem nás. I hmota je projev psychiky. Psychika
je skutečnost, kterou nedokážeme definovat.
Vytváříme si pouze iluze definicí. Vnímání člověka
je omezené. Ne smysly, ale jeho vlastním subjektem.
K tomu, abyste se tohoto ošklivého handicapu zbavili,
potřebujete napřed získat a  poznat svoji jedinečnou
individualitu. Pro tvorbu je to nutný předpoklad – ro -
zeznat sám sebe. Smířit se se smutným faktem, že je
to prostě takové, jaké to je, a lepší to už nebude.
Spíš naopak.

K  jakémukoli projevu umění je nutná přirozenost
a upřímnost. Upřímnost k sobě je veskrze objektivní.





——————————
9
Jiná být ani nemůže. Pakliže se tak stane, nejedná se
už o upřímnost, nýbrž sebeklam.
My sami sobě jsme často bludem. Své titěrné vě -
domí obeženeme valem nestoudné arogance. Naše já
je jediné na světě a  celý svět je v  našem já, protože
kromě něj přece nic jiného neexistuje.
Vybudujeme si vzdušný zámek na skále pýchy.
V okamžiku tragédie dolehne na nás deziluze.
Padneme na kolena před vlastní slabostí a  rozpláčeme se.
Bolest nám vloží do rukou naději a příležitost. Jakmile
pomine, rázem zapomínáme a jsme opět sebevědomí
a naparujeme se jedna radost. Z chvilkového prozření
si nevezmeme žádné ponaučení. Vždy se nakonec
spokojíme s konejšivou šalbou. Je to pohodlné a my jsme
líní. Nemáme snahu pochopit. Netrápí nás nic
jiného než vlastní blaho. Ke všemu ostatnímu jsme slepí
a hluší. Náš bližní nás nezajímá. Je to přece člověk bez
soudnosti a  kapky inteligence. Když mluví, z  úst mu
místo slov proudí průjem. Verbální projev druhých
nám evokuje kydání hnoje.
Líný člověk nemůže být nikdy umělec.

A proč tedy umělec vůbec tvoří? Odpověď je nasnadě –
přece kvůli penězům. Peníze potřebujete. Bez peněz
není pro vás v systému místo. A systém, to jsme my
lidé. Ale jen zdánlivě. Systém se už dávno
osamostatnil a  stojí vysoko nad námi, prostými smrtelníky. Je
abstraktní a nehmotný jako psychika. Oplývá atributy





——————————
10
Boha a dost možná to i Bůh je. My se k němu modlíme.
Není vyhnutí. Každý den ho prosíme, aby nás zacho -
val a nepřivedl na pokraj zkázy.

Představte si, že jste blázen. Nemáte rodinu, ale jen
své šílenství. Zavřou vás do choromyslnce. Budou vás
léčit. Spaseni psychofarmaky se vydáte zpět za bránu,
do otevřené náruče systému, kde už vás čekají
exekutoři. Systém vás pošlape a zabije. Stáhne z vás kůži
a vytře si s ní zadek.
Ano, tohle je skutečné umění všední
každodennosti a  stereotypu zkostnatělé předpojatosti, kterou
vydáváme za myšlení.
Předstíráme, že přemýšlíme. Jedná se však jen
o shluk malicherných fantasmat. Halucinujeme
a zaštiťujeme se při tom racionalitou. Sekáme logikou jako
mečem do pravdy a  popíráme její existenci, protože
odporuje našim představám, jak by měla správně
vypadat.
Pořizujeme si berličky toužebných přání, které nás
podpírají na cestě za našimi smělými cíli. Nikomu
nejde o nic jiného, než aby se měl dobře, a pokud to je
možné, tak aby se mu vedlo líp než všem okolo něj.

Má umění své kritiky? Myslím, že ne. Co je to
kritik? Sobec zahleděný do sebe a svého dogmatického





——————————
11
názoru, který pramení z  hlubokého přesvědčení
o  vlastní neomylnosti. Kritik je cvok a  megaloman,
jenž se neřídí rozumem, ale pudem.
Kritik umění vypadá jako nevytlačený pubertální
uher na šulinu geniálního básníka.

Co je umělcovým motorem? Přece touha po přežití.
Poznat vlastní pomíjivost a  sypat si popel na hlavu.
Ano, proto tvoříme. Abychom odčinili naše hříchy.
Já osobně píšu, co mě napadne. Píšu spatra a melu
páté přes deváté. Každý den si můžete přečíst nějaký
nesmysl od Měrky – nevyzrálého autora.

S  uměním je to jako se životem. Postrádá skutečný
smysl. Je to jen sled obrazů, které se pohybují v kau -
zalitě a na pokraji mentálního zhroucení. Jsme jen
stíny a  odlesky, které fungují na principu roztroušené
sklerózy.
I věčnost je jen pouhé lusknutí prstů. Tvoříme
proto, abychom byli. Je to naše nutnost a  potřeba,
stejná jako jídlo a pití. Přináší nám radost a uspokojení.
Umění je orgasmus a umělec je ejakulující úd.
Galerie a musea by měly mít podobu penisů
a vagín. Nad vchodem by vždy měl být vyveden tento
nápis:
VÍTEJ A POZNEJ SEBE SAMA





——————————
12
Vstoupíme. Budeme se nenasytně rozhlížet a nasá -
vat dojmy. Prchavé emoce, které nás omámí a opustí.
Možná si na ně budeme pamatovat a možná ne. Umění
jsou střípky lepšího světa, v němž žijeme. Umění jsou
sluneční paprsky, které kromě tepla přinášejí
bezstarostnost a rakovinu. Lidská civilizace je nemoc. Je to
nádor. Je to žába sedící na prameni ontologie.
Uměním se aspoň na chvilku snažíme vysvobodit z  jinak
ustavičné beznaděje a marnosti lidského pachtění.
VÍTEJ A POZNEJ SEBE SAMA!, tentokrát však
už s vykřičníkem, by mělo být vytesáno i nad vstupem
do každé fabriky s nonstop provozem. Nemáš čas, aby
ses kochal. Přivázaný k výrobní lince konzumu se dřeš
do úmoru.
Člověk není stroj. Neoplývá nevyčerpatelným
zdrojem energie. Odejdou mu klouby. Páteř se zbortí. Na
to, aby šel k doktorovi, nebude mít dost peněz.
Zdekují ho do tábora a tam ho nechají chcípnout hlady.
Tento koncentrák bude současně atrakcí pro
školní výlety. A děti, alespoň doufejme, si z toho vezmou
ponaučení a budou šprtat jako vymazané.





JAK JSEM
POTKAL BUDDHU
——————————










——————————
15
BYL JSEM MLADÝ . Hlavu plnou ideálů a mystických
vizí. Kouřil jsem špeka. Vykloněný z okna jsem se
rozhlížel po okolní psychóze. Bylo asi tak 5 hodin ráno
a lidé se hnali do práce.
Měl jsem dlouhé vlasy a byl jsem krásný. Lidé se často
bojí přiznat si pravdu. Zrcadlo by mi však přeci nelhalo.
Típl jsem nedopalek a  šel si do koupelky vytlačit
beďary. Máme velký hororový dům. Podobá se
středověkému hradu. Samozřejmě jsem bydlel v podkroví.
Měl jsem tam rozlehlou cimru plnou bezbřehé
prázdnoty. Občas mi připomínala universum. Spával jsem
na hvězdách a místo peřiny se přikrýval Mléčnou
dráhou. K tomu mi asistovala smrt.
Smrt vypadá jako mentálně anorektická modelka.
Nosí průsvitné gaťky a  je sexuálně velmi přitažlivá.
Neodolají jí muži ani ženy. Vlastně jí nakonec
podlehne vše živé.





——————————
16
Sešel jsem schody. Tenkrát jsme ještě měli trpas -
ličího pudla Ronyho. Přiběhl ke mně, brutálně se mi
zakousl do lýtka, pročež zavyl:
„Kill! Kill!“
Nezaujat touto morbidní skutečností pokračoval
jsem chodbou ke koupelce. Byla zavřená, a  tak jsem
stiskl kliku. Ve vaně ležel můj otec a  měl infarkt.
Z jeho úst zkřivených bolestí vyšlo konejšivé:
„To nic, synku, umírám.“
Dopadaly sem paprsky Slunce. Obestírala ho aura
tvořená barvami duhy a  on vypadal jako osvícený.
V  tu chvíli jsem zapomněl na akné. Přímo uprostřed
čela jsem měl uher, který evokoval třetí oko. Stačilo
ho jenom vymáčknout a prozřel jsem.
Rozběhl jsem se za matkou. Vařila v kuchyni
katolíka. Vlastně to byla jenom hlava z něj. Když žil,
pracoval jako pedofilní farář. Měl jsem spolužáky, které
zneužil. Přehnul je přes oltář a s výkřikem:
„Ve jménu Ježíše Krista!“ zasunul do řitě nebožáka
svůj syfilidou namokvalý falus. Kvůli jeho deviaci ho
byli místní věřící nuceni utratit. Přivázali ho ke
dvěma traktorům a roztrhali.
„Mami,“ řekl jsem, „fotr umírá!“
Obrátila se ke mně a s blahosklonným úsměvem na
rtech mi pověděla:
„Z toho si nic nedělej, chlapče. Takový je život.“
Posadil jsem se ke stolu. Položila přede mne misku
lysohlávek politých medem. Tohle a  hrnek tekutého
LSD bylo mou snídaní. Hned potom, co jsem ji
spořádal, jsem musel do školy.





——————————
17
Zfetovaný jsem utíkal na vlak. Nebe bylo plné pa -
vučin a  gigantických pavouků. Stonky trávy měřily
alespoň 3 metry. Cenily na mě zuby a  chňapaly po
mně, jako kdyby mě snad chtěly sežrat. Motýli byli
velicí jako horkovzdušný balón a  omračovali svou
narkotickou krásou.
Jako obvykle jsem dorazil na perón na poslední
chvíli. Byl jsem natolik zadýchaný, až mi z úst
vypadly plíce. Měly maličké nožičky a  chtěly zdrhnout. Na
poslední chvíli se mi je podařilo zachytit a  vrátit na
původní místo.
Naskočil jsem do vlaku. Ozval se ostrý hvizd a on
se dal do pohybu.
Chtělo se mi srát. Bylo to značně neodbytné.
Vstoupil jsem do odpudivé místnosti, kterou mají tu drzost
nazývat toaletou. Podlaha byla pomočená a plná
potrhaného toaletního papíru. Nějaký úchyl rozmazal po
zdech své vlastní výkaly. Bylo mi z toho na zvracení,
ale má potřeba byla mnohem silnější než mé
nechutenství. Stáhl jsem si kalhoty i s trenýrkami
a půlkami spočinul na slizce lepkavém prkýnku. Zatlačil jsem
a vtom se to stalo!
Pomalu, tak mi to aspoň připadalo, zmizel prostor
a  místo něj se všeho kolem, ale i  mne samotného,
zmocnilo bílé světlo. V dálce před sebou jsem postřehl
jakousi nezřetelnou šmouhu, která se ke mně zvolna
přibližovala. Trvalo to jen okamžik a  rozpoznal jsem
v ní siluetu. Její obraz se čím dál víc zostřoval a já si
uvědomil, že to je muž v pozici lotosu sedící na menší
vyvýšenině pod nevysokým stromem. A  vtom mnou





——————————
18
projelo poznání: Vždyť to je přece Buddha a právě do -
sáhl nirvány!
To už mě však z  této úchvatné halucinace vytrhl
řev průvodčí:
„Jízdenku prosím!“
Teprve teď jsem si povšiml, že nade mnou stojí
v otevřených dveřích. Byla otylá, slintala a tvářila se,
jako kdyby měla chuť na pohlavní styk. Nevím, snad
jsem jí připomínal penis.





TRIP VŠEDNÍ
KAŽDODENNOSTI
——————————










——————————
21
VYKOUŘILI JSME SI s Milanem péra. Měli jsme se
rádi a byli jsme k sobě citliví. Milanova matka mě
nenáviděla. Po celou dobu mé přítomnosti u něj v pokoji
stála za zamčenými dveřmi, do kterých bušila a u toho
plakala.
Byla to docela obyčejná obtloustlá hysterka, která
na svého jedináčka žárlila. Určitě by ho chtěla ze
všeho nejradši mít jenom pro sebe. Tím jsem si byl jistý.
Milan si setřel sperma z pusy a řekl mi:
„Měrko, budeš muset odejít oknem.“
To mi bylo jasné. Nic nemusel vysvětlovat. Nejsem
přece idiot. Naklonil jsem se k němu, abych ho políbil.
Ale on se ode mne odtáhl.
„Co se děje, Milane?“ zeptal jsem se ho poněkud
znepokojeně.
Milan se mi přiznal, že se zamiloval do dívky.
Zrádce! Kypělo to ve mně vztekem. Měl jsem co dělat,
——————————





——————————
22
abych amok udržel v  sobě. Jinak bych se na něj vrhl
a  zlámal mu vaz, hajzlovi. Jak si to, kurevník jeden,
představuje?! Probodl jsem ho zlostným pohledem
a z úst mi vyjelo nevrlé zasyčení.
Milan se však ničeho nezalekl. Milan byl odjakživa
frajer. Bryskně se naklonil k šuplíku nočního stolku, ote -
vřel ho, vytáhl z něj pistoli a střelil mě do břicha.
„Chtěl jsem být k  tobě slušný a  ohleduplný,
Měrko,“ pronesl klidným, nevzrušeným hlasem. „Spolykal
jsi mého spermatu jako nikdo, ale homosexualita mě
už omrzela. Život je změna a ty jsi fosil. Vypadni, nebo
tě zabiju!“
Milan si nedělal srandu. Neuměl to. Zdekoval jsem
se, dokud to šlo. Z posledních sil jsem se vyšplhal na
parapet a spadl do zahrady. Na nic dalšího mi
nezbývalo sil. Byl jsem v  prdeli. Držel jsem se za panděro
a byl si jistý neodvratným koncem.
Vtom se ke mně sklonila jeho matka. Na tváři
měla kromě hlubokých vrásek i odpudivý
vítězoslavný úšklebek. Vzduchem zasvištělo ostří sekáčku na
maso. Zajelo jí do lebky jako po másle. Její výraz ztuhl
a vmžiku se sesula vedle mě. Podle mého soudu
musela být ta mrcha tuhá.
Sekáček patřil Blance. Byla to moje spolužačka ze
základky. Vypadala trochu jako chlap, a proto mi byla
sympatická.
„Ahoj, Měrko,“ oslovila mě, „vidím, že bys
potřeboval ošetřit.“
„Můžeš to zařídit?“ zasípal jsem.
Blanka si vyrýpla z nosu šušeň a řekla:





——————————
23
„Jo.“ Pročež z kalhotek vylovila mobil. S kýmsi se
spojila a vyslovila:
„Mám ho, ale je těžce raněný.“
Zaráželo mě, že se nebojí Milana. Až se dozví, že
mu zabila máti, nebude s ní mít slitování. Blanka však
vypadala nanejvýš bezstarostně. Vytáhla krabičku ci -
garet, a než si jednu zapálila, nabídla Rakovinu i mně.
Ani nevím proč, odmítl jsem.
„No jak myslíš, Měrko,“ procedila mezi zuby.
„Myslela jsem, že máš koule, ale ty jsi srab.“
Nechápal jsem, jak to myslí. Kulka v  těle mě
nepříjemně bolela. Vtom jsem uslyšel bouchnutí dveří.
Blanka sebou prudce trhla. Odhodila cigaretu
a s hlasitým výkřikem se vrhla na Milana. Ten byl tak
překvapený, že se vůbec nebránil.
Vyškrábala mu oči z důlků a vyrvala šourek z těla.
Hleděl jsem na to s  němou hrůzou, ale současně to
bral jako spravedlivou satisfakci za ten jeho nanejvýš
sprostý podraz. Teď už ale pro mě Milan nic
neznamenal. Zvolna přestával existovat. Blanka se ujistila
o jeho bezmocnosti a vrátila se za mnou.
„Co se to s  tebou stalo?“ zajímal jsem se. „Na
základce jsi byla milá promiskuitní holka, ale teď je
z tebe učiněná zrůda.“
Prudce mě nabrala nártem do žeber. Zaskučel jsem
a ona varovně pronesla:
„Neser mě, Měrko. Buď rád, že žiješ!“
Za plotem zastavilo auto. Vzápětí se otevřela
branka a v ní se objevil dlouhovlasý muž v bílém. Usmíval
se a vypadal opravdu šťastně. Cosi mi na něm nesedělo.





——————————
24
Od pohledu to byl sympaťák každým coulem, ale záro -
veň jsem z něj podprahově cítil nebývalou hrůzu.
Snad byl pod vlivem drog. Přiřítil se ke mně jako
lavina. Podíval se na Blanku a prudce poklekl. Blanka
spustila vodopád slov:
„Nemohla jsem tomu zabránit. Milan se zachoval
jako cvok. Ale na jeho duši nesáhli. Chybělo však málo
a byla jejich.“
„A teď bude naše, viď?“ zazubil se na mě jasně bílým
chrupem z těsné blízkosti ten exaltovanou radostí
hýřící chlápek, přičemž mi zabořil 2 prsty do rány.
Omdlel jsem. Nevím, jak dlouho mohlo mé
bezvědomí trvat. Když jsem otevřel oči, stále jsem ležel na
zemi. Reflexivně jsem se vzepřel na loktech a podíval
se, co mé břicho. Zůstala mi tam velká a poměrně
nevzhledná jizva. Průstřel samotný byl však zacelený.
Teprve pak jsem se rozhlédl. Byl jsem někde jinde než
u Milana na zahradě.
Můj pohled se zarazil na Blance. Po zádech mi v tu
chvíli přejel mráz. Seděla na lavičce. V klíně jí
spočívalo jedno- až dvouleté dítě. V pravé ruce držela velkou
polévkovou lžíci a nořila ji tomu harantovi do lebky.
Hlasitě u konzumace jeho mozku mlaskala. Evidentně
jí chutnalo. Zvedl jsem se. Nevěnovala mi však žádnou
pozornost. Nevěděl jsem, co mám dělat. Nutkalo mě
to odejít. Už jsem se chystal učinit krok, když mne
Blanka po hlasitém říhnutí panovačně oslovila:
„Nikam nechoď, Měrko. Jsi můj dlužník. Na světě
není nic zadarmo.“ Otupěle a rezignovaně jsem na ni
civěl. Odmrštila tělíčko mrtvolky, zvedla se a přistoupila





——————————
25
ke mně. Vytvořila na obličeji cynický úšklebek a z ko -
žené pochvy za pasem vytasila dýku z pečlivě
opracovaného kamene, pročež pronesla:
„A svůj dluh mi splatíš tak, že mi podřežeš hrdlo,“
a vtiskla mi ji do dlaně.
V tu chvíli jsem začal velmi vážně uvažovat o své
příčetnosti. Moje ruka se sama od sebe zvedla a... Ne,
opravdu jsem to nemohl udělat.
Blanka mi odevzdaně sjela k  nohám. Ostří bylo
zbrocené její krví. Z očí se mi draly slzy a zpoza mých
zad se ozvalo:
„Výborně, Měrko. Výborně!“
Pohlédl jsem přes rameno a  spatřil toho chlápka
v  bílém. Najednou jsem věděl, kdo to je. Ano,
rozpomenul jsem se. Znal jsem ho odnepaměti. Nebyl to
nikdo jiný než Stvořitel!










PŘÍJEMNÝ FOSIL
——————————










——————————
29
BLANKA BYLA ODJAKŽIVA vyšinutá. Nikdy to
neměla v  hlavě v  pořádku. Měla ji abnormálně
velikou. Kouřila cigaretu a dumala o podstatě světa. Sám
o sobě jí připadal fajn, ale lidé na něm byli nesmyslně
zlí a krutí.
Blanka si před časem koupila v drogerii plechovku
toluenu. Típla nedopalek a  strčila hlavu do igelitky.
Nádherně obluzená si stoupla na všechny čtyři a 
začala štěkat jako pes. Kdyby mohla, jistě by u toho
i vrtěla ocáskem.
Její otec si o ni dělal starosti a už nějakou dobu
přemýšlel, jak by se té hrůzy zbavil. Díval se na televizi.
Zrovna dávali reklamu, která se týkala výkupu
nepohodlných dětí bez perspektivy a naděje v lepší zítřky.
Chvíli o tom uvažoval. Umístil do sebe několik
panáků borovičky, rozhodně vstal a zamířil si to rázně,
ačkoli lehce vrávoravě, za Blankou.





——————————
30
Jakmile se přiblížil k jejímu pokoji, zaslechl štěká -
ní. Že by si Blanka pořídila psa? napadlo ho, stiskl
kliku, ale bylo zamčeno. Nehodlal se s tím párat a vykopl
dveře. Jeho pohled spočinul na nahé Blance. To bylo
snad poprvé, kdy si povšiml, že jeho úchylná dcera je
krásná.
Z  koutků úst mu začaly odkapávat sliny chlípné
lačnosti. Zcela bezděky si stáhl trenýrky a udělal krok
směrem k ní. Blanka omámená výpary ředidla
zpozorněla. Roztáhla nozdry a upřela na něj svůj nenávistný
pohled. Zprudka se odrazila a  obepjala mu ústy
pinďoura. Poté zkousla a následně žalud spolkla.
Z taťkových útrob se ozvalo zaúpění. Blance z něho
přejel mráz po zádech a  ohanbí se jí zježilo hrůzou.
Děs plynoucí z fotrova hrdelního vyjádření ji částečně
vzpamatoval z  intoxikace a  ona si do jisté míry
uvědomila, co se děje.
Bylo jí jasné, že musí pryč. Strčila do otce loktem, ten
ztratil rovnováhu a upadl hlavou na radiátor. Situace se
tak vyřešila sama. Taťka ztratil vědomí a  zanedlouho
poté vykrvácel. Blanka se potřebovala nadýchat
čerstvého vzduchu. Proto se směle vydala z domu pryč.
Šla podél řeky Snětice ke splavu. Potkala se tam
s  kamarády. S  několika z  nich si zasouložila, pročež
Tampónek smotl brko trávy, a jak tak hulili, mleli
jednu kravinu za druhou.
Asi nejodpornější byl Deviant, co jim vyprávěl
historky ze své všední každodennosti. Zmínil se třeba
o  tom, co se mu stalo včera ráno. Vracel se z  kalby.
Nutně se potřeboval vysrat. Znal holku, co bydlela





——————————
31
nedaleko. Zavolal jí mobilem a  zeptal se, jestli by se
u nich mohl vyprázdnit. Jí se strašně líbil, a tak z toho
byla vyloženě nadšená.
Otevřela mu jenom v  průsvitné noční košili. De -
viant se vykadil, pročež jí navrhl, aby s  ním šla, tak
jak je, ven. Byla do něj zamilovaná, a proto souhlasila.
Slibovala si od toho lásku.
Jakmile stanuli na ulici, využil Deviant chvilky její
nepozornosti, uchopil ji šikovně za temeno a zprudka
jí udeřil čelem o zeď.
Ozvala se dutá rána a z lebky začal vytékat mozek.
Deviant si přehodil její mrtvolu přes rameno a odnesl
ji k řezníkovi, kde ji výhodně zpeněžil.
Blanka neměla Devianta ráda. Byl jí vyloženě
odporný. Postřehla, že se na ni mlsně dívá. Našla na zemi
rezavé víčko od konzervy a ve chvíli, kdy se na ni
nenasytně vrhl, aby ji zneuctil, mu podřezala hrdlo.
Ostatní byli tím, co udělala, vyloženě nadšeni.
Strhali z Devianta šaty, vybourali mu vnitřnosti
a kaďákem ho napíchli na dřevěnou tyčku. Zhotovili
provizorní ohniště, rozdělali oheň a začali ho opékat.
Blanka se cítila šťastná. Připadala si jako nějaká
filmová herečka zachycená bulvárem při páchání
incestu. Dokonce si začala sama sebe víc vážit. Čas se
bezstarostně zastavil. Doma ji nikdo nečekal a  ona
sama neměla žádný specifický cíl.
Matku ztratila během porodu. Když to na ni přišlo,
byla tak ožralá, že Blančin zrod nepřenesla přes srdce
a zalomila to na infarkt. Bylo jí teprve 19 let.





——————————
32
Blanka dál vyrůstala jen se svým otcem. A  to byl
naprosto odpuzující primitiv.
Momentálně bylo Blance senzačně, ale už zítra si
pro ni přijedou z  úřadu Sociální zlovůle a  odvezou ji
do Ústavu marnosti, kde ji převychovají a vytvoří z ní
vzornou členku moderní společnosti. Po dosažení pl -
noletosti nastoupí do továrny jako bezduchý robot
a  krátce po padesátce natáhne bačkory v  důsledku
nepřiměřeně úmorné dřiny.
Tento úděl je spravedlivý a dokonale lidský.





TVŮRČÍ BOLEST
——————————










——————————
35
BOULIL OČI JAKO pominutý. Bělmo bylo
zarudlé krví. Tvář a  vlastně celé tělo měl zbrocené potem.
Zády se opíral o podstatu jsoucna, které vypadalo jako
rozkošná mentální anorektička na pokraji kolapsu.
Chtělo se mu strašně moc srát.
Sraní nenáviděl už jako malý chlapec. Kadil do
nočníku uprostřed pokoje, který byl vlastně bytem.
Matka si u stolu šlehala braun a fotr se pod oknem válel
v kómatu. Místnost byla plná obrovských masařek.
Před ním seděla Hedwika. Zdál se jí podezřelý. Měla
na sobě jenom průsvitné kalhotky.
„Co ti je, Milane?“ zeptala se ho.
Milanovi projela před očima velmi prvoplánová
mrdací scéna. Neviděl se v ní s Hedwikou, po níž tolik
toužil, ale která by mu nikdy nedala, protože je tak
ubohý. Místo ní zřel, jak strká svůj nateklý falus do
svého nejlepšího kamaráda Romana.





——————————
36
Roman smrdí a trpí schizofrenií. Vždycky nazpívá
nějakou písničku a mejlem ji pak rozesílá svým býva -
lým zaměstnavatelům, které tím definitivně
přesvědčí, že je skutečný blázen.
Milanovi unikl z  řitě plyn. Hedwika se v  tu chvíli
právě zhluboka nadechla a naprosto omámená se mu
skácela k  nohám. Milan překročil její bezvládné tělo
a zamířil na záchod.
Měl na sobě jenom školní aktovku. Milanovi bylo
16 a  chodil na střední sadistickou. Nikdo neměl tak
velké péro jako on. Ke všemu bylo poseté pěkně
rostlými bradavicemi. Jak se ubíral uličkou, natahovalo se
k  němu bezpočet rukou. Tradovalo se, že sáhnout si
na jeho pinďoura nosí štěstí. Ale to samozřejmě
nebyla pravda.
Potkal se s průvodčí. Vypadala jako domina. Strčila
do něj svým na všechny strany přetékajícím
panděrem a kleštičkami mu bestiálně procvakla nos.
Zaprskala:
„Jízdenku prosím!“
Milan jezdil na černo. Shodil si ze zad aktovku
a vytáhl z ní malou motorovou pilu. Tu nastartoval a uřízl
té obézní kreatuře před sebou hlavu. Okamžitě se jí
zmocnil uhry znetvořený hormonální sliz a přiložil si
ji k rozkroku za účelem felace.
Milan se víc nezdržoval a  pokračoval dál.
Pospíchal. Neodbytný pocit nutkání se stával nepřiměřeně
akutním. Ve střevech mu rachotilo, jako by se uvnitř
odehrávala jedna termonukleární reakce za druhou.
Byly to výbuchy s  velkými oběťmi na životech. Ty





——————————
37
zvuky vycházející z jeho útrob evokovaly nekonečnou
pustinu posetou hromadami mrtvol.
Konečně se jeho ruka dotkla vytoužené kliky. Jak
předvídatelné! pomyslel si. Samozřejmě že bylo za -
mčeno. Milana zachvátila panika. S hlasitým řevem:
„Všechny vás nenávidím!“ se rozběhl do
sousedního vagónu.
Odsunul spojovací dveře a ocitl se na druhé straně.
Vtom se zarazil a dostal strach. Už zase to ráno
přehnal, když vypil půllitrový hrnek mezkalinu. Setřel si
pot z čela a udělal jeden krok zpět. Nedošlápl. Nebylo
kam.
Překvapeně si uvědomil, že kamsi padá. V tu chvíli
procitl z  polospánku. Zvedl tvář zabořenou do dlaní
a naposledy zatlačil. Bezděky to zalomil na hajzlu. Do
dveří mlátila průvodčí a řvala:
„Jízdenku prosím!“
Milan sáhl po toaleťáku značky Železný drát, vytřel
si zadek, postavil se a  chystal se spláchnout. Z  mísy
však na něj hledělo malé opiové dítě. Mělo tenkou
popelavou kůži s morbidně naběhlými fialovými žílami.
Průvodčí lomcovala klikou jako posedlá. A 
opravdu, zachvátil ji tanec sv. Víta, jinak by si totiž
odemkla. Jakýsi nadržený jebák si toho všiml přes sklo
dveří. Vytáhl z  předkožky starý kazeťák a  pustil na
plné pecky mystické goa.
V tu chvíli jako by se zastavil čas. Vlak vjel do
tunelu bílého světla. A druhý den ráno mluvili ve zprávách
o strašlivé železniční nehodě, kterou přežil pouze
tvoreček až podezřele připomínající mimozemšťana.





——————————
38
Sexbomba pracující pro zpravodajský kanál 666 ho
držela v náručí přisátého ke svému prsu a mluvila do
mikrofonu:
„Má velmi drsný jazýček, který mě příjemně loch -
tá...“





VYŠINUTÁ
DIMENZE BYTÍ
——————————










——————————
41
MILAN SE KE MNĚ naklonil, aby mě něžně políbil.
Byli jsme hodně drsní gayové. Seděli jsme spolu
v lavici. Profesorka Pyčková při pohledu na nás slintala.
Po hodině si nás vzala stranou. Nabídla nám brigádu
v porno průmyslu. Milan nadšeně souhlasil. Vždycky
chtěl být slavný a mít hodně peněz. Mně stačila
docela obyčejná prostituce na nádraží. Představoval jsem
si, že až vyrostu, stanu se spisovatelem.
Majitel snětínského knihkupectví Rajčatový
protlak Bulin Dóže mi často v  posteli říkal, že mám
talent. Nutil mě psát román. Jezdil dokonce kvůli tomu
k nám domů, kde mě před zraky mých rodičů týral
násilnou představou ambice, po níž jsem ani
v nejmenším netoužil.
Chtěl jsem být spisovatel, který píše skromné
mikropovídky.





——————————
42
Pyčková nám řekla, kam a kdy se máme dostavit.
Mělo se to odehrát v  sobotu dopoledne u  ní v  bytě.
Milan byl tak nadržený, že mě hned potom odtáhl na
toalety, kde mě bestiálně přefikl.
Ani nezavřel kabinku. Bylo mu jedno, že se ostatní
na nás čumí. Opíral jsem se rukama o umakartové pr -
kýnko a špulil holý zadek. Přítomní spolužáci se nám
posmívali a nadávali do buzerantů.
Milan tohle slovo zbožňoval. Často chodil po své
rodné vesnici Lupné a řval:
„Jsem buzerant a  jsem na to hrdý, vy primitivní
kurvy!“
Myslel tím samozřejmě vesničany. Vidláci jsou od
přírody zaostalí. V  tom měl dozajista Milan pravdu.
Ale nemusel jim ji předhazovat jako psovi ohlodanou
kost. Oni ho za to nenáviděli, a  kdyby nebyl Milan
chlap jako hora, dozajista by ho už dávno zabili. On
však každého, kdo si ně něj troufl, přepral. Nebál
se ani početní převahy. A  to samé se týkalo i 
skinheadů.
Milan se nikdy s nikým nepáral a udělal
z dotyčného fašírku, která obvykle připomínala krvavý průjem.
V sobotu ráno mě matka nemohla dostat
z postele. Vážně se mi nechtělo točit porno. Jenomže i  ona
v  tom viděla příležitost, jak si přijít ke slušným
penězům. Zfackovala mě, ale nakonec si stejně musela
přivolat na pomoc taťku.
Můj otec mě měl rád od narození a k smrti. Když
mu matka řekla, že je s ním těhotná, tak ji zmlátil do
bezvědomí a týden v kuse to slavil v hospodě. Matka





——————————
43
ho tehdy našla na záchytce. Padla před ním na kolena
a zapřísahala ho:
„Ondro,“ lomila u  toho rukama jako nějaká nábo -
ženská fanatička. „Ty si mě přece musíš vzít a ujmout
se tak zodpovědnosti za své sperma. Nebuď hňup
a najdi si poctivé zaměstnání!“
Můj otec se nakonec nechal obměkčit a začal
pracovat pro policii jako dýler drog před základní školou
Agáty de Bore ve Valašské Tatrance. Ponejvíce
prodával dětem heroin. Ten šel na dračku.
Taťka si nade mě stoupl. Uchopil mě za vlasy
a strhl na podlahu. Potom mi klekl na hruď a vrazil mi do
krční tepny jehlu. Zmáčkl buchnu injekční stříkačky
a já vzápětí ucítil nával euforické nálady.
Zeptal jsem se ho, co to do mě narval.
„Čistý pervitin,“ odvětil a víc se mnou nezaobíral.
Matka mi nachystala snídani. Bylo to v  talířku
a vypadalo to jako její menstruace. Zvedl se mi z toho
žaludek. Vyskočil mi z pusy a odběhl se vyprázdnit na
záchod. Když se vrátil, matka ho chytla
a nekompromisně ho naplnila tím sajrajtem, který ukuchtila
k potěše mých chuťových buněk.
Někdy mi připadá, že už snad ani žádné nemám.
Aby měla máti jistotu, že jsem vážně odjel,
doprovodila mě na vlakové nádraží a  dohlédla, že jsem si
koupil jízdenku do Vápu. Počkala se mnou na
peróně na příjezd vlaku. Už z dálky jsem spatřil Milanovu
kudrnatou hlavu vystrčenou z otevřeného okna. Řval
na mě:
„Nazdar, čuráku!“






       

internetové knihkupectví - online prodej knih


Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2017 - ABZ ABZ knihy, a.s.