E-kniha: Historky z mého života a cest – Ladislav Chrobák

Prof. MUDr. Ladislav Chrobák, CSc.,

emeritní profesor Karlovy Univerzity

(nar. 1927 v Hrabyni)

Promoval v roce 1951 na Lékařské fakultě Univer

zity Karlovy v Praze.

Po ročním pobytu na interní klinice profe

sora Karla Bobka v Plzni pracoval od roku 1953 až do roku 2009 jako internista a hematolog na Lékařské fakultě UK a ve Fakultní nemocnici v Hradci Králové, kde založil a vybudoval oddělení klinické hematologie. Doma i v cizině je znám svými četnými odbornými pracemi a monografií o paroxyzmální noční hemoglobinurii. Po tři funkční období zastupoval Československou a pak Českou hematologickou společnost v Mezinárodní hematologické společnosti a po dvě funkční období byl konzultantem pro hematologii ve Světové zdravotnické organizaci (WHO). Po revoluci byl proděkanem pro zahraniční styky na Lékařské fakultě UK v Hradci Králové.

Z jeho učebnice Propedeutika vnitřního lékařství, která vyšla popr

vé v roce 1976, byla přeložena i do angličtiny a je opakovaně vydávána až do současnosti, studovaly generace studentů a lékařů. V šedesátých a osmdesátých letech byl na žádost Kuvajtu třikrát vyslán do tohoto emirátu jako expert a při svém posledním pobytu tam působil jako řádný profesor hematologie a vedoucí hematologického oddělení. Působení českých a především hradeckých lékařů v Kuvajtu zachytil spolu s Jiřím Štěpánem v monografii Královéhradečtí lékaři v Kuvajtu. Širší veřejnosti je pak znám svými Medicínskými historkami z Královéhradecka, vydanými společně se Svatoplukem Kášem.

Za jeho odbornou činnost se mu dostalo mnoho poct, čestných

členství odborných společností domácích i zahraničních. Obdržel zlatou medaili za zásluhy o Slovenskou lékařskou společnost, zlaté medaile UK a Lékařské fakulty UK v Hradci Králové i další medaile a ocenění. Je nositelem Ceny J. E. Purkyně, nejvyššího ocenění České lékařské společnosti J. E. Purkyně.

Upozornění pro čtenáře a uživatele této knihy

Všechna práva vyhrazena. Žádná část této tištěné či elektronické knihy nesmí být

reprodukována a šířena v papírové, elektronické či jiné podobě bez předchozího

písemného souhlasu nakladatele. Neoprávněné užití této knihy bude trestně stíháno. Prof. MUDr. Ladislav Chrobák, CSc. HISTORKY Z MÉHO ŽIVOTA A CEST © Grada Publishing, a.s., 2011 Cover Design © Grada Publishing, 2011 Obrazové podklady na obálku poskytl autor. Vydala Grada Publishing, a.s. U Průhonu 22, Praha 7 jako svou 4545. publikaci Odpovědná redaktorka Šarlota Pokorná Sazba a zlom Šarlota Pokorná Počet stran 104 1. vydání, Praha 2011 Vytiskly Tiskárny Havlíčkův Brod, a. s. Názvy produktů, firem apod. použité v knize mohou být ochrannými známkami nebo registrovanými ochrannými známkami příslušných vlastníků, což není zvláštním způsobem vyznačeno. Postupy a příklady v této knize, rovněž tak informace o lécích, jejich formách, dávkování a aplikaci jsou sestaveny s nejlepším vědomím autorů. Z jejich praktického uplatnění ale nevyplývají pro autory ani pro nakladatelství žádné právní důsledky. ISBN 978-80-247-4011-9 (tištěná verze) ISBN 978-80-247-7158-8 (elektronická verze ve formátu PDF) ISBN 978-80-247-7159-5 (elektronická verze ve formátu EPUB)

Obsah

Úvod . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 9

Moje útlé dětství . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 11

Návštěva obecné školy a vypůjčený prvňáček . . . . . . . . . . . . . . . . . 12

Gymnazijní studia . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 13

Totální nasazení a můj útěk . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 14

Nehonorovaný suplent přírodopisu a mé rozhodnutí

studovat medicínu . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 17

Studium medicíny . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 18

Můj sňatek . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 21

Přidělení na interní kliniku v Plzni . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 22

Přestup na interní kliniku Vojenské lékařské

akademie v Hradci Králové . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 24

Lékařem ve cvičném prostoru na Šumavě . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 26

Mé zaměření na hematologii . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 28

Kongres Evropské hematologické společnosti ve Štrasburku . . . . 30

Pozvání k pobytu v ústavu hematologie ve Štrasburku . . . . . . . . 31

Francouzsko-československý hematologický den v Paříži . . . . . . 33

Kuvajt . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 34

Vysílání českých lékařů do Kuvajtu . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 37

První pobyt v Kuvajtu (1968–1971) . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 38

Má odborná činnost konzultanta Ministerstva zdravotnictví

Kuvajtu za prvního pobytu . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 39

Doprava v Kuvajtu a příhody s tím spojené . . . . . . . . . . . . . . . . . . 44

Cesty do Iráku . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 49

Další příhody z prvního pobytu v Kuvajtu . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 53

Druhý pobyt v Kuvajtu (květen a červen 1981) . . . . . . . . . . . . . . . 55

Profesorem hematologie na Lékařské fakultě Kuvajtské

univerzity (1982–1984) . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 56

Jak mohlo dojít k mému vyhoštění z Kuvajtu . . . . . . . . . . . . . . . . . 60

Účast na zahraničních kongresech a konferencích . . . . . . . . . . . . 62

Cesty do Rakouska a hodný výpravčí . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 63

Četné příhody na cestě na mezinárodní kongres v Istanbulu . . . . 67

Kongres v Sarajevu . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 73

Kongres v Mnichově a získání pořadatelství 2. Mezinárodní

konference Evropy a Afriky (ISH-EAD) pro Československo . . . . 75

Konference v Londýně a vejce s majonézou na mém saku . . . . . . 76

Kongres ve Stockholmu a obtíže s vízy . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 78

Konference v Barceloně, kde mne vítaly vlajky dvou států . . . . . . 79

Nevydání víza generálnímu sekretáři Izraelské hematologické

společnosti a s tím spojené následky . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 81

Kongres v Belgii, na který jsem málem nevyjel . . . . . . . . . . . . . . . 82

Účast na kongresech a konferencích v Maďarsku a obtíže

s předáním diplomu čestného členství . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 84

Cesta na kongres v Baku a návštěva Tbilisi . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 85

Cesta se studenty do Leningradu . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 88

Návštěva Ermitáže . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 91

Výstava faraona Tutanchamona . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 92

Piskarevský památný hřbitov . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 93

Moje příhody při cestování letadlem . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 94

Můj vztah k výuce . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 98

Vybraná data o autorovi . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 101 Věnováno mé ženě Haně

Hieroglyficky jméno autora

aneb chrobák (scarabeus – v Egyptě posvátný brouk) a povolání lékaře

(originál je na pravém papyru, pochází z umělecké dílny muzea

v Káhiře jako dar pro autora)

Jméno autora v arabštině, jak je uváděno na dokumentech v Kuvajtu

9

Historky z mého života a cest

Úvod

Při třídních schůzkách nebo jiných setkáních jsem byl při vyprávění

příhod ze svého života opakovaně vyzýván, abych je publikoval. Tato

útlá publikace vznikla jako reakce na uvedená přání. Některé histor

ky v ní obsažené jsou úsměvné a humorné, jako například požadavek,

abych emigroval do bývalého Sovětského svazu, vyslovený za zvlášt

ních okolností. Příhoda, kdy jsem byl jako vedoucí folklórního sou

boru ze Sarajeva jedoucí na družební návštěvu oficiálně vítán na letišti

v Baku před nastoupeným slavným ázerbájdžánským souborem písní

a tanců, kdy celý uvítací ceremoniál snímala televize. Byly však i pří

hody, které jsem prožíval se strachem a tlukoucím srdcem, když jsem

například po záboru „Sudet“ Němci jako primán tajně přecházel bez

příslušného dokladu po železničním mostě přes řeku Odru, abych se

z bydliště rodičů dostal k dědečkovi na české straně a mohl pokračovat

v gymnazijních studiích v Ostravě. Některé historky jsou z mého po

bytu v Kuvajtu, kde jsem pracoval nejdříve jako konzultant kuvajtské

ho ministerstva zdravotnictví a později jako profesor na nově zřízené

lékařské fakultě Kuvajtské univerzity. Výjimečně jsou v publikaci obsa

ženy i zážitky, které by byly snad spíše vhodné do průvodce, jakými byla

návštěva Babylonu, avšak s některými neočekávanými překvapeními,

nebo návštěva Samarry se Zlatou mešitou, kterou se mi tehdy podařilo

za zvláštních okolností i vyfotografovat v celé její původní kráse dříve,

než byla za současné pohnuté situace v Iráku zcela zničena.

Přeji čtenářům, pokud se jim publikace dostane do rukou, aby je

potěšila. Tím splní svůj účel.

Ladislav Chrobák

11

Historky z mého života a cest

Moje útlé dětství

Moji rodiče se poznali, když navštěvovali v Moravské Ostravě tenkrát

nepovinnou čtvrtou třídu tzv. měšťanské školy a pak obchodní ško

lu. Tatínek denně docházel do školy pěšky z poměrně vzdálené rod

né obce Paskova. Absolvování obchodní školy bylo tehdy poměrně

dost ceněno, protože maminka se až do provdání stala účetní města

Ostravy a tatínek se ve svých dvaceti třech letech stal vedoucím pro

dejny Budoucnost v Hrabyni, mariánském poutním místě ve Slezsku

v blízkosti Opavy. V Hrabyni jsem se také narodil. Své rodné místo

jsem však nepoznal, protože tatínek s maminkou se přestěhovali záhy

do Paskova, kde se tatínek osamostatnil a otevřel si malý krámek se

smíšeným zbožím. Můj porod neproběhl pro maminku bez kompli

kací, a když po roce znovu otěhotněla a narodila se moje sestřička Bo

žena, vzali si mne babička a dědeček z maminčiny strany k sobě, aby

mamince pomohli. U babičky a dědečka jsem prožíval své nejútlejší

dětství, milován babičkou, které jsem říkal maminko, podobně jako

jsem dědečkovi říkal tatínku. Dědeček byl původně soustružníkem

ve Vítkovických železárnách, a to až do doby, kdy mu při obrušování

železné součástky střepina poranila oko a práci soustružníka dále ne

mohl vykonávat. Železárny se o něho postaraly, a tak se stal vrátným

v mostárně železáren. Bydleli s babičkou v Hrabůvce, dnešní součásti

Ostravy, v tzv. Nové Kolonii, kterou Vítkovické železárny postavily pro

své zaměstnance. Byla to na svou dobu výstavná kolonie, kterou se že

lezárny chlubily před zahraničními návštěvníky. Když mi bylo tři a půl

roku, vzali si mne rodiče domů. Přechod nebyl pro mne snadný. Pro

dítě nebylo jednoduché vyrovnat se s novu situací. Zatímco maminka

si mne záhy získala svým láskyplným shovívavým přístupem, s tatín

kem to bylo zpočátku horší. K babičce a dědečkovi jsem pak jezdil jen

na kratší pobyty, na které jsem se vždy moc těšil, mimo jiné proto,

že dědeček mi před spaním vyprávěl pohádky. Jeho osobitý způsob

vyprávění provázený barvitými přirovnáními se mi do té míry líbil,

že jsem v dětství žádnou pohádku nedočetl prostě jen proto, že neod

povídala dědečkovu vyprávění. A tak prvními pohádkami, které jsem

četl, byly v kvartě Pohádky bratří Grimmů v němčině. Ty jsem však již

četl za jiným účelem. Ladislav Chrobák 12 Návštěva obecné školy a vypůjčený prvňáček Počátkem třicátých let, v době nastupující hospodářské krize, potkalo rodinu neštěstí. Tatínek byl při havárii hasičského auta těžce zraněn a v důsledku dlouhodobého léčení přišel o svůj krámek. Následovalo období, kdy byl bez zaměstnání, a to až do doby, kdy získal práci pomocného dělníka na stavbě s velmi nízkým platem. Žili jsme tehdy velmi skromně, i petrolejová lampa se rozsvěcovala teprve tehdy, když už bylo pokročilé šero, přestože v bytě byla možnost elektrického osvětlení. Hlad jsme však se sestrou nikdy nezakusili.

Krátce po tom, co jsem začal v Paskově chodit do první třídy, kde rodiče tehdy bydleli, přišel od strýce, v té době učitele v Oldřichovicích na Těšínsku, dopis. Strýc se v něm obracel na rodiče s prosbou, zda bych nemohl navštěvovat první třídu v Oldřichovicích, aby byl splněn počet šesti dětí, nutný pro otevření prvního oddělení tamní české dvojtřídky. V místě byla rovněž polská škola a zápasilo se o každé dítě. Rodiče, byť ne s nadšením, byli připraveni vyhovět strýcově naléhavé prosbě. Od mého strýce, který byl školskými úřady vysoce hodnocen za svou učitelskou činnost a za úsilí věnované rozvoji základních českých škol na Těšínsku, to byl mimořádný a oceněníhodný čin. Vždyť byl teprve krátce ženatý a mé sestřenici Milušce nebyl ještě ani rok. Mé dvacetileté tetě Martě pocházející z Liptovského Mikuláše tak přibyla navíc ještě péče o prvňáčka. Její krásná slovenština mne natolik ovlivnila, že jsem již ve čtvrté třídě obecné (základní) školy přečetl první slovenskou knížku a slovenština mi zůstala blízká po celý život. Teta byla ke mně velmi milá, shovívavá a pečlivě se o mne starala, takže po domově jsem nezatesknil. Až do své smrti byla pro mne víc než pouhou tetou, stejně jako já pro ni víc než pouhým synovcem.

Ke strýci mne tenkrát vezl dědeček na kole. První třídu jsem tak vychodil v Oldřichovicích. Byl to v té době kraj chudý, a tak jsem musel chodit do školy, pokud neuhodila zima, bos s knížkami nikoliv v brašně, ale pod paží, aby se synek „kierownika“ (řídicího učitele) v ničem nelišil od ostatních dětí. Viděl jsem tehdy, jak v dřevěné chaloupce mého spolužáka si obilí z chudého políčka mleli na mouku na žernovu (dva ručně otáčené mlýnské kameny s horním kamenem s otvorem ve středu, do toho se sypalo obilí, které bylo mezi kameny drceno

13

Historky z mého života a cest

na mouku). V době, kdy jsem byl v Oldřichovicích, tatínka zaměstnal

jeho mladší bratr, který se stal drogistou. Tatínek dálkově absolvoval

školu pro drogisty a byl pak strýcem zaměstnán jako vedoucí filiálky

nejdříve v Petřvaldě na Moravě a pak v Polance nad Odrou. V domě,

ve kterém jsme v Petřvaldě bydleli, měl pekařství pan Tyleček. Za ran

ní roznášku rohlíků jsem dostával tři rohlíky, které byly pro mne a pro

sestru pochoutkou na snídani. Obecnou školu jsem pak vychodil u ro

dičů, pátou třídu v Polance nad Odrou.

+

Gymnazijní studia

Na obecné škole jsem prospíval dobře, a tak jsem po skončení páté

třídy obecné školy složil přijímací zkoušku na klasické gymnázium

v Ostravě, do kterého jsem dojížděl z Polanky nad Odrou, kde tatínek

pracoval jako vedoucí drogerie svého bratra. Na podzim roku 1938

došlo k připojení Polanky k Německu a obec se tak octla v zabraném

území. Po nějakou dobu jsem mohl dojíždět na propustku do školy

v Ostravě přes nově vzniklou hranici. Propustku jsem si musel vyřídit

na příslušném německém úřadě ve Svinově sám. V té době jsem se

dokázal domluvit v základních věcech německy, když tatínek vyho

věl v páté třídě mé prosbě, abych mohl navštěvovat soukromé hodiny

němčiny. Zapůsobil tu na mne projev prezidenta republiky T. G. Masa

ryka na začátku školního roku, kdy nás nabádal ke studiu jazyků slovy:

„Kolik cizích jazyků znáš, tolikráte jsi člověkem.“ Po čase však Němci

zrušili platnost propustek pro školáky. S tlukoucím srdcem jsem tehdy

ilegálně přešel ve Svinově po železničním mostě přes řeku Odru na

české území, které se stalo po 15. březnu 1939 Protektorátem Čechy

a Morava, a bydlel jsem pak u dědečka v Hrabůvce. K mému pobytu

v primě se váže událost, která nevymizí z mé paměti. Rodičovské sdru

žení poskytlo finanční částku, ze které byly nemajetným studentům

s výtečným prospěchem – jak bylo uvedeno v ročence gymnázia – za

Ladislav Chrobák

14

koupeny lístky do ostravské opery na představení Smetanovy Libuše.

Mezi vybranými žáky jsem byl i já, jako primán. Závěrečná slova Libu

šina proroctví: „Můj drahý český národ nikdy neskoná, on pekla hrůzy

překoná,“ jsme vyslechli všichni ve stoje a společně s celým souborem

herců, kteří se shromáždili na jevišti, jsme zazpívali národní hymnu

Kde domov můj. Bylo to mohutné vzepětí národního sebevědomí.

Další představení Libuše Němci zakázali.

Rodiče po záboru Polanky optovali a přestěhovali se do Hodslavic.

Po návratu domů jsem ve studiu pokračoval v sekundě na nově otevře

ném reálném gymnáziu ve Frenštátě pod Radhoštěm až do poloviny

tercie, kdy gymnázium zrušil tehdejší říšský protektor von Neurath,

podobně jako zrušil všechna gymnázia otevřená v okleštěné republice

po záboru Sudet. Většina studentů přešla pak na reálné gymnázium ve

Valašském Meziříčí, na které jsem chodil až do septimy.

+

Totální nasazení a můj útěk

Naše studium bylo začátkem septimy přerušeno nařízením, podle

kterého jsme byli odvedeni do útvaru technické pomoci (Technische

Nothilfe). My, studenti ze dvou tříd gymnázia ve Valašském Meziříčí,

studenti z gymnázia v Prostějově a v Brně, jsme byli nasazeni na zaha

zování kráterů, které vznikly po náletu spojeneckých letadel na letiště

v Prostějově. Nebylo nám ještě osmnáct let, a tak jsme podle doho

dy s protektorátní vládou nemohli být nasazeni na práci mimo území

protektorátu. Prodělali jsme v němčině pořadové cvičení, které vedl

mladý fašistický poručík, odchovanec Hitler Jugend, který pro nás ne

měl jiné oslovení než „vy čeští svinští psi“ (Sie tschechische Sweinhun

de). Přímý dozor na letišti měli nad námi staří němečtí vojáci, většinou

Rakušané, kteří pro věk a zdravotní stav nemohli být nasazeni na fron

tě. Dozor nad všemi skupinami pak měl vrchní šikovatel (Hauptfeld

15

Historky z mého života a cest

webel – nejvyšší poddůstojnická hodnost v německé armádě) Blohm,

hudebník a snad i hudební skladatel, který se k nám studentům choval

slušně. Naším pracovním oděvem byla stará výstroj rakouské policie,

takže jsme byli snadno identifikovatelní. Ke konci nasazení byli někteří

z nás převeleni do trestního útvaru. Do práce jsme vycházeli ve čtyři

hodiny ráno a vraceli se za soumraku. Naši dohližitelé „staří rakouští

tátové“, kteří bědovali, že mají syny na východní frontě, nás prosili,

abychom se nesnažili utéct z pracoviště, že mají příkaz použít zbraně,

a pokud by tak neučinili, že jim samotným by hrozila smrt zastřelením.

Měli s námi soucit a dokonce nás do rozbřesku nechali spát v kráterech

a budili nás, když se začalo rozednívat. Bylo úsměvné, když při potřebě

stolice, stáli nad námi s puškou na rameni. Bydleli jsme nejdříve v ka

sárnách, ve kterých byli ubytováni i němečtí vojáci. Když se přiblížila

fronta a letiště bylo přeměněno na bojové, odkud startovala letadla na

frontu, kapacita kasáren nedostačovala. Byli jsme proto přesunuti do

městské školy, která byla změněná na ubytovnu. Při pochodu městem

jsme museli vždy zpívat. Když se fronta přiblížila natolik, že již bylo

slyšet vzdálené detonace, domluvili jsme se jednou a na obvyklý povel

„ein Lied!“ (zpívat) jsme zanotovali sokolskou: „V dáli duní boj a děla,

kulomety chrlí zář, mnohý z nás již nevrátí se, rád dá život na oltář.“

Zpívali jsme z plných plic a z útvaru o více než sto pochodujících zněla

tato píseň mohutně. V čele hrdě pochodoval Hauptfeldwebel Blohm,

který nerozuměl slovům písně. Zajímavé byly reakce lidí na chodní

cích. Někteří radostně přihlíželi, dokonce i zamávali, jiní se kvapně

vzdalovali z obavy věcí příštích. Než jsme došli na ubytovnu, bylo tam

již hlášení, že jsme zpívali sokolskou píseň s provokativním obsahem.

Na bezprostředně svolaném nástupu jsme byli zahrnuti výhrůžkami.

Od toho dne jsme již zpívat nemuseli a nesměli.

Blížící se fronta v nás vzbuzovala obavy, co se s námi stane. Haupt

mann (kapitán) Pein, hlavní velitel celého nasazení, nám na ranním

nástupu vyhrožoval: „Pokud byste se odvážili utéci a byli dopadeni,

budete na místě zastřeleni jako zběhové.“ Přesto jsem se rozhodl uprch

nout z nasazení. Civilní šaty nám neodebrali a mohli jsme je použít při

občasném povolení vycházky. Využil jsem tuto příležitost a zabalené

šaty ukryl v křoví u trati z Prostějova do Bedihoště. Trať vedla v blíz

kosti letiště. Když jsme příštího dne za šera odcházeli z letiště, skryl

jsem se v jednom z kráterů na okraji letiště, které nebylo ohrazeno.

Ladislav Chrobák

16

Když spolužáci odpochodovali, na místě, kde jsem si schoval své civil

ní šaty, jsem se do nich převlékl. Pěšky jsem pak šel až do Nezamyslic,

odkud jsem původně chtěl pokračovat vlakem do Valašského Meziříčí.

Na nádraží v Nezamyslicích jsem se pohyboval, abych nebyl nápadný,

mezi rodinami Němců, kteří tehdy odjížděli před blížící se frontou do

Německa. Tu ke mně přistoupil příslušník německé polní policie a ze

ptal se mne, zda jsem nezahlédl mladíka tak asi mého věku oblečené

ho do uniformy, kterou mi popsal. Podle popisu jsem zjistil, že hledá

mne. Měl jsem obavu, aby mě nechtěl legitimovat, a tak jsem předstíral

ochotu spolupráce. Zeptal jsem se, kde bych to měl v kladném případě

hlásit. Dokonalá znalost němčiny mne tenkrát zachránila, nepoznal,

že nejsem Němec. Zároveň jsem zjistil, že jsem již hledán a že nemohu

jet vlakem vzhledem ke kontrolám, které Němci konali ve vlacích. Ve

stanici stál nákladní vlak. Obrátil jsem se na strojvedoucího, kterému

jsem po pravdě vysvětlil svou situaci, a požádal ho, zda by mne nevzal

do nákladního vlaku. Byla to odvaha nejen ode mne, ale i od něho,

když ukázal na parní lokomotivu a řekl: „Vylez nahoru a skryj se.“ To

piči pak vše vysvětlil. Tak jsem se dostal do Valašského Meziříčí, odkud

jsem pak pokračoval pěšky domů. Doma mne pak překvapení rodiče

s radostí přijali, ale zůstat jsem tam nemohl. Schovali mě na seníku

u sousedů. Již příštího dne po mém útěku se německá policie u rodi

čů doptávala, kde jsem. Tatínek se s předstíraným údivem a obavou

v hlase ptal, co se mnou stalo, že jsem přeci v Prostějově, kde pracuji

na letišti. Policista se tím spokojil a odešel. Došlo však ke komplikaci.

Z furunklu na horním rtu se u mne vyvinula flegmóna tváře. Lékař

se rozhodl, že musím do nemocnice, a tak jsem znovu putoval pěšky

do Valašského Meziříčí. V nemocnici mne přijali, i když jsem pravdivě

vysvětlil svou situaci. Dostával jsem pouze sulfonamid, antibiotika v té

době nebyla, a lokálně na tvář „černou ichtyolovou mast“. Vše dobře

dopadlo. Obrovské množství hnisu se spontánně vyprázdnilo. Němec

ká polní policie, která přišla na kontrolu do nemocnice, pátrala, zda

v nemocnici nejsou ošetřováni zranění partyzáni. Přijala vysvětlení

o příčině mé hospitalizace a dále se o mne již nezajímala. Partyzánská

činnost byla koncem války na Valašsku a v Beskydách značná.

Historky z mého života a cest

Nehonorovaný suplent přírodopisu a mé rozhodnutí studovat medicínu Nutno říci, že na střední škole jsem neměl vyhraněný zájem o studium některého oboru. Studium jazyků bylo pro mne koníčkem a zůstalo až do současnosti. Na střední škole jsme tenkrát měli od primy němčinu, od tercie latinu a od kvinty francouzštinu. Později jsem si doplnil angličtinu, ruštinu, italštinu a částečně arabštinu. Měl jsem zájem o historii, především starých kultur Egypta a Mezopotámie. Mým oblíbeným předmětem byla také matematika, ze které jsem jako jediný ze třídy maturoval jako z volitelného předmětu, protože jsem se na ni nemusel zvlášť připravovat. Když jsem při maturitní zkoušce skončil zadaný příklad, blahopřála mi předsedkyně maturitní komise, matematička, slovy: „Takže máme nového kolegu. Jdete studovat matematiku, viďte?“ Středoškolských profesorem jazyků jsem se stát nechtěl. Nelákaly mne ani inženýrské obory. Možná bych se byl býval dal spíše na studium historie se zaměřením na egyptologii. Nad mým pracovním stolem mám na pravém papyru napsané hieroglyfy své jméno. Je to dar od kolegyně, Egypťanky, který nechala zhotovit v egyptském muzeu v Cairu. V době, kdy jsem již byl vedoucím hematologického oddělení v Kuvajtu, poznala můj zájem o historii Egypta.

Jak jsem se dostal ke studiu medicíny? Již na obecné škole jsem od tatínka slýchával, že budu-li se dobře učit, rodina se uskromní, abych mohl studovat a stát se doktorem, to je lékařem. To ale nerozhodlo. Co tedy? Po válce bylo znovu otevřeno reálné gymnázium v Novém Jičíně, které mělo již před válkou posílit český vliv okolních vesnic proti německému charakteru města, které se po záboru stalo součástí Sudet. Ředitelem znovu otevřeného gymnázia se v roce 1945 stal náš profesor matematiky a fyziky z gymnázia ve Valašském Meziříčí. Ten se na nás studenty z blízkého okolí Nového Jičína obrátil s naléhavou žádostí, abychom přestoupili z gymnázia ve Valašském Meziříčí na gymnázium v Novém Jičíně tak, aby již prvním rokem po válce – byli jsme v oktávě – vyšli z nově otevřeného českého gymnázia v Novém Jičíně první abiturienti. Bylo nás šest, kteří jsme vyhověli jeho žádosti.

V oktávě se v hodinách přírodopisu přednášela nauka o člověku – somatologie. Na první hodinu přišel sám pan ředitel Pecha, pro svůj

Ladislav Chrobák

18

hezký vztah k nám studentům byl velmi oblíbený. Hodinu zahájil

slovy: „Vy mne znáte jako profesora matematiky a fyziky. Mám vám

přednášet somatologii, ale z té si už ze střední školy nic nepamatuji.

Druhého profesora přírodopisu ale nemáme, a tak přednášení soma

tologie zůstalo na mně.“ Na to se přihlásil můj spolužák Zdeněk Eliáš,

se kterým jsem byl za války nasazen a který mne přemlouval, abych

s ním šel na medicínu: „Pane řediteli, tady Láďa chce studovat medicí

nu, co kdyby to přednášel on?“ Ostatní spolužáci přitakali. Na to řekl

pan ředitel, který mne znal z hodin matematiky: „Tak ty, Ladislave,

chceš jít na medicínu? Tak dobrá, ty budeš somatologii přednášet a já

si to za katedrou také poslechnu.“ Byl jsem zaskočen. Nedokázal jsem

odporovat. A tak jsem se stal nehonorovaným suplentem. Předmět

se nezkoušel a k všeobecné spokojenosti známka z přírodopisu byla

o stupeň lepší než z matematiky. Spolužáci disciplinovaně naslouchali

a já se na hodinu pečlivě připravoval. To bylo možné jen bezprostřed

ně po válce, kdy převládala radost z nově získané svobody. Tak jsem se

nakonec přiklonil ke studiu medicíny.

+

Studium medicíny

Na Lékařskou fakultu UK v Praze jsem nastupoval krátce po válce v ro

ce 1946. K přijetí tenkrát stačilo maturitní vysvědčení. Vedení fakulty

se však chtělo přesvědčit, jakou výpovědní hodnotu by měla psycho

technická zkouška a přijímací pohovor. Přijímací pohovory se konaly

poprvé a pro zkušební komise nebyly dány žádné bližší pokyny. Otáz

ky byly neobyčejně pestré a nelze říci, že nejpatřičnější. Tak se komise

například ptala, které pomníky jsou na Karlově náměstí, jak lze využít

diferenciálního počtu pro stanovení rychlosti chemických reakcí, zda

má moucha menstruační krvácení a podobně.

Historky z mého života a cest

Já jsem byl přidělen ke komisi, jejímž předsedou byl biolog profesor Krajník. Při přijímacím pohovoru mi pan profesor Krajník položil první otázku: „Jistě jste sbíral kytičky?“ Popravdě jsem se v rozpacích přiznal, že ani moc ne. Následovala druhá otázka, vpravdě hodná univerzitního profesora: „Ale herbář jste si dělal?“ Znovu jsem přiznal, že nikoliv. „Hm, hm,“ poznamenal pan profesor a lehce pokyvoval hlavou. Hlavou mu jistě procházelo: „To bude úroveň studentů, kteří nám teď po válce přicházejí na fakultu.“ Padla další otázka: „Jak rostou jelenovi parohy?“ Jsi na vysoké škole, uvědomil jsem si, pan profesor jistě nechce slyšet, že je každoročně shazuje a že mu narostou nové. Zalovil jsem v paměti o formách růstu útvarů, jak jsem se tomu naučil při přednášení přírodopisu v oktávě. Bez zaváhání jsem prohlásil, že intersuscepcí, to je dělením buněk i uvnitř rostoucích parohů, a ne apozicí, to je pouze na konci parohů, když mu mají do roka opět narůst. Pan profesor znejistěl, chtěl zřejmě slyšet jen to, že je každoročně shazuje. Po chvíli rozpačitého mlčení se obrátil na vedle sedícího profesora biologie Seklu, ale ten pouze pokrčil rameny a s podobnou reakcí se setkal i u druhého přisedícího. Nakonec v rozpacích prohlásil, že to tak podrobně nechtěl. Následovala otázka poslední: „Co víte o jaterních vývodech?“ Otázku jsem zodpověděl bez zaváhání i s uvedením latinských názvů vývodů, které byly uvedeny v závorkách v učebnici, ze které jsem přednášel v oktávě somatologii.

Nevím, jak nakonec znělo posouzení studenta – adepta medicíny, který, bohužel, nesbíral kytičky, ale otázku o jaterních vývodech by při rigorózu z anatomie zodpověděl na výtečnou.

Po předložení maturitního vysvědčení, splnění tehdy po válce předepsané dvouměsíční pomoci v zemědělství, absolvování přijímacího pohovoru a psychotechnické zkoušky jsem se stal právoplatným posluchačem Lékařské fakulty UK v Praze. Studium probíhalo bez komplikací. Má dokonalá znalost němčiny mi umožnila studovat v němčině z anatomie ty kapitoly, kde chyběly české knížky nebo skripta. Po složení zkoušky z histologie a embryologie mi pan profesor Frankenberger nabídl, zda bych se nechtěl stát jeho asistentem. Zdvořile jsem se omluvil, neboť morfologické vědy se netěšily mému zvláštnímu zájmu. Řízením osudu se stalo, že právě morfologická věda, hematologie, se stala mým hlavním oborem. Nicméně zkouška ze vzruchové teorie si zaslouží zvláštní pozornost.