načítání...


menu
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: Historie nás dvou – Rachel Harrisová

Historie nás dvou

Elektronická kniha: Historie nás dvou
Autor: Rachel Harrisová

Dívčí školní romance americké autorky. Jeden školní úkol. Jedna druhá šance na lásku. A jeden kluk, co se snaží znovu získat srdce dívky, kterou miluje. Justin má tajemství. Není takový lamač srdcí, za jakého ho považovali. Miluje pouze ... (celý popis)
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  169
+
-
5,6
bo za nákup

ukázka z knihy ukázka

Titul je dostupný ve formě:
elektronická forma ELEKTRONICKÁ
KNIHA

hodnoceni - 78.6%hodnoceni - 78.6%hodnoceni - 78.6%hodnoceni - 78.6%hodnoceni - 78.6% 88%   celkové hodnocení
6 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: » COOBOO
Dostupné formáty
ke stažení:
EPUB, MOBI, PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku a kopírování
Médium: e-book
Rok vydání: 2017
Počet stran: 350
Rozměr: 21 cm
Vydání: 1. vydání
Spolupracovali: přeložila Světlana Ondroušková
Skupina třídění: Americká próza
Literatura pro děti a mládež (beletrie)
Jazyk: česky
ADOBE DRM: bez
ISBN: 978-80-754-4225-3
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis / resumé

Dívčí školní romance americké autorky. Jeden školní úkol. Jedna druhá šance na lásku. A jeden kluk, co se snaží znovu získat srdce dívky, kterou miluje. Justin má tajemství. Není takový lamač srdcí, za jakého ho považovali. Miluje pouze jednu dívku, které ale zlomil srdce, a postaral se o to, aby mu už nikdy neodpustila. Ale i tak se pokusí ji při posledním školním úkolu získat zpět. Peyton je lhářka. Předstírá, že je v pořádku, ale není. Snaží se udělat cokoli, aby zapomněla na Justina. A odpočítává dny do konce školy, aby mohla začít nanovo. Ale ještě předtím s ním bude muset bohužel vypracovat jeden školní úkol...

Popis nakladatele

Jeden školní úkol. Jedna druhá šance na lásku. A kluk, co se snaží znovu získat srdce dívky, kterou miluje. Justin má tajemství. Miluje dívku, které zlomil srdce, a postaral se o to, aby mu už nikdy neodpustila. Ale i tak se pokusí ji při posledním školním úkolu získat zpět. Peyton zase předstírá, že je v pořádku, i když není. Nedokáže zapomenout na Justina. A odpočítává dny do konce školy, aby mohla začít nanovo. Ale ještě předtím s ním bude muset bohužel vypracovat jeden školní úkol…

Zařazeno v kategoriích
Rachel Harrisová - další tituly autora:
Mé sladké šestnácté století Mé sladké šestnácté století
Můj ne tak sladký život Můj ne tak sladký život
Historie nás dvou Historie nás dvou
 (e-book)
Umenie predstierať Umenie predstierať
 (e-book)
História nás dvoch História nás dvoch
 
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

Historie nás dvou

Vyšlo také v tištěné verzi

Objednat můžete na

www.cooboo.cz

www.albatrosmedia.cz

Rachel Harrisová

Historie nás dvou – e-kniha

Copyright © Albatros Media a. s., 2017

Všechna práva vyhrazena.

Žádná část této publikace nesmí být rozšiřována

bez písemného souhlasu majitelů práv.


Historie

nás dvou

Rachel Harrisová

X


Přeložila Světlana Ondroušková


Pro Megan Rigdonovou,

jejíž nadšení a srdečnost zanechaly stopu na každé stránce,

a pro Mindy Ruizovou,

která inspirovlaa značnou část tohoto příběhu.

Děkuji vám oběma za dar, jímž je vaše přátelství.



7

Pondělí 12. května

Čtvrťák, 3 týdny do maturity

X

Peyton

RODINNÁ A FINANČNÍ VÝCHOVA, 13:30

X

Říká se, že jakmile se vám jednou rodeo zaryje pod kůži, už nikdy nebudete jako dřív.

Vůně sluncem vyprahlé půdy a soleného popcornu, hřmění kopyt dunících o zem. Ve vzduchu víří prach a lepí se vám na jazyk, do tváří štípe vítr. Stane se součástí vaší DNA. Na konečcích prstů zůstává stopa po pružné kůži otěží, a ať jste kdekoli a děláte cokoli, stačí jen přivřít oči a už slyšíte povyk davu, když vybíráte poslední otočku. Do uší vám šeptají duchové dávných jezdců a dodávají vám odvahu, abyste do toho dali všechno a  padli až na samou hranici svých možností.

Nabíjí vás emocemi a současně vás ničí. Skutečná závislost.

Rodeo bývalo celý můj život a byla jsem v něm skvělá. K čertu s  tím, někteří dokonce tvrdili, že v  barelovém dostihu se vyrovnám těm nejlepším. To je ale minulost. Uběhly tři roky, co mě moje oslabené tělo přinutilo přiznat si, čeho jsem se

řžěeytonžŘŘů čťň

obávala a  čemu jsem vzdorovala od doby, kdy jsem opustila nemocnici – s rodeem byl konec.

No, alespoň dosud tomu tak je.

Otevřenými dveřmi do třídy proudí spolužáci, odhazují batohy a vyměňují si historky z víkendu plného zábavy, já si zatím do sešitu opisuju slova, která jsem si právě přečetla na webové stránce Rodeo America: Kurzy jízdy kolem barelů představují narůstající trend. Denní soustředění pro profesionály i fanoušky se konají stále častěji. Firmy generují OBŘÍ zisky. Ta poslední dvě slova? Páni, září jako z  neonu. Vlastně jsou jediným důvodem, proč ještě totálně nešílím z mámina nápadu a nebrouzdám zoufale internetem, abych našla něco jiného. Cokoli jiného.

Rychle se rozhlédnu po třídě, jestli se v blízkosti nenachází nějaký učitel, hrábnu po mobilu a otevřu zprávy. Na obrazovce projíždím nekonečnou řadou konverzací o psím žrádle, šamponu pro koně a odkazů na YouTube. Faith si myslí, že je životně důležité dát mi vědět, kdykoli ji přepadne náhlá touha brouzdat na svém oblíbeném webu... klidně i  ve tři ráno.

Konečně narazím na poslední skupinovou konverzaci, mé zoufalé volání o pomoc z rána, a rozklepanými prsty píšu: Jestli se mýlím, sním vlastní ponožky. Máma tentokrát tuší velký věci.

Netrpělivě čekám na pozitivní náboj od dvou lidí, kteří mi opravdu rozumí, kteří chápou moje strachy; něco jako, „no tak, nemůže to bejt až tak špatný“. Z lavice za mnou mě oblaží závan inteligence, až sebou leknutím trhnu.

řžěeytžonŘůěn čyť

„Kdes byla celej víkend? Nenarazila jsem na tebe na žádný párty.“

Polknu ostrou odpověď, která se mi dere na jazyk: Asi proto, že mě nikdo nikam nepozval?

Dala jsem si novoroční předsevzetí, že čtvrťákem projdu bez sarkasmu, takže se otočím zpátky a  raději si prohlížím video s  dobrmanem Sparkym, kterému se udělalo nevolno v  autě, a tak jej pěkně zaneřádil psím slizem.

„Měla jsem něco lepšího než další mdlou studentskou pitku,“ předběhne mě Lauren Haysová s bryskní odpovědí.

Fajn, takže je jasno, Melissa nemluvila na mě. Budiž důkazem, že se mnou vlastně nemluví nikdy a právě zírá na Lauren. Obvykle se delšímu kontaktu s  kapitánkou tanečního týmu, předsedkyní třídy a  holkou, co má na svědomí mé zlomené srdce z prváku, vyhýbám, jak to jen jde. Nemůžu se ale nesmát nad volbou toho slova.

Mdlou. Tak tohle slovo skutečně ještě není ohrané.

Lauren zachytí můj úsměv a ohrne rty, jako by vycítila faul. Asi byste čekali, že odvrátím pohled. Ale ne. Můj úsměv se ještě víc rozšíří a ona zakoulí očima, zakloní se za lavici, jako by si chtěla upravit pásek na sukni uniformy.

„Ségra mě pozvala na večeři do Padre,“ odvětí a o kousíček pozvedne ramena.

Při zmínce o starší z holek Haysových, bývalé první tanečnici Diamond Dolls, se Melissiny oči rozevřou doširoka. Když si začnou sdělovat své víkendové objevy (s kým si vyrazily na rande, kdo je při tom zahlédl a jaké drama se kvůli tomu strhlo), zase se otočím zpět.

Naše rodina je na dně, jsme jenom kousek od prodeje ranče a  to jediné, co ho může zachránit – zachránit nás – je moje

řžěeytonžŘŘů čťň

největší noční můra. Další nervové vypětí a moje šílící hlava by mohla explodovat.

Očima sjedu na mobil a  přemlouvám ho, aby se ozval signál zprávy. Vážně potřebuju dávku neotřesitelné sebedůvěry od Faith a nekonečného optimismu od Cadea. Zírá na mě ale ztemnělý a ztichlý displej, vyjde ze mě povzdech a ruce se pod lavicí pevně sevřou v pěst.

Nádech, dva, tři, čtyři. Uvolnit. Výdech, dva, tři, čtyři.

Tohle cvičení je moje protistresová pojistka. Schopnost ovládat svaly, svírat a uvolnit, dokud zcela nepovolí, mi vrací na mysl, že umím být silná. Že mám přece jen věci pod kontrolou. I  když se může zdát, že můj život se jí začíná vymykat.

Nikdo to nepřizná, ale důvodem našich finančních problémů jsem já. Výdaje za mou léčbu rodičům pořádně provětraly úspory a zjevně se to nelepší, protože nad účty teď sedí každý večer, s hrnkem horké kávy se hrbí nad upomínkami z banky. Mluvili o tom, že by prodali pozemky po pradědečkovi, omezili podnikání se psy, dokonce přemýšlejí, že by si našli novou práci. Když ale včera večer přišli s  nápadem začít s  kurzy rodea, bylo to snad poprvé, kdy z jejich hlasu bylo cítit nadšení. Samozřejmě vůbec netušili, že je poslouchám. Raději mě drží v pomyslné bublině, protože nechtějí, abych si dělala starosti. Já ale slyším, dělám si starosti a nemůžu dopustit, aby se něco z toho stalo. Ne, pokud se s tím dá něco dělat.

Když se ozve zvonek, moje pěst je napůl sevřená. Vejde trenérka Stasiová a  hlasy se ztiší v  šepot. V  náručí stoh papírů, kráčí ke katedře, uvolněná tkanička jí pleská o podlahu. Hlavu nasměřuje doprostřed mrtvého ticha v  místnosti, kde sedím já. Přirozeně právě v  tuhle chvíli se nemůže stát nic jiného.

řžěeytžonŘůěn čyť

Mobil na mé lavici se rozzáří jako maják, konečně se rozhodl zazvonit – dvakrát.

Místnost se rozezní songem od Katy Pearry následovaným hitem od Huntera Hayese, zvonění patřící Faith a  Cadeovi, a moje zesláblé prsty zoufale zápolí s nešikovným pouzdrem. Ve chvíli, kdy nastavuju na mobilu tichý režim, se na mě už upírá pohled celé třídy. Zvedám hlavu vstříc svému osudu. Setkám se s ostrým pohledem trenérky, přesto i mírně pobaveným.

Jo, tak tohle nebude dobrý.

Pravidla mobily ve škole zakazují. „Rozptylují pozornost, a  jsou tedy překážkou dosahování skvělých učebních výsledků.“ Jsme ale ve čtvrťáku, do vysněné svobody počítáme poslední dny a tváří v tvář hrozící vzpouře celé třídy většina učitelů přistoupila na volnější režim. Pokud jim telefon nepřijde na oči nebo nezaslechnou zvonění, nechávají to být. V téhle chvíli jsem bohužel trefila dva ze dvou.

Tváře mi polije horkost, když za zády slyším Laurenin chichot a opět si připomínám své novoroční předsevzetí. Už jen tři týdny do maturity.

Rozhodnu se Lauren ignorovat, pokrčím rameny a pusu roztáhnu do širokého úsměvu. „Jejda.“

Trenérka zavrtí hlavou, mírně se pousměje, pak dramaticky zvedne oči navrch hlavy, pokračuje ke katedře a aniž by to bylo třeba, přerovnává úhledně složenou hromádku papírů, kterou si přinesla v rukou. To mi umožní, abych zkoukla zprávy.

Vždycky jsem tvrdila, že trenérka patří mezi správňáky.

První přišla esemeska od Faith: Bude to v  poho, zlato. Ať to bude cokoli, zvládnem to.

*fist bump*

řžěeytonžŘŘů čťň

Pozvednu ruku v pěst, představuju si její zarputilý výraz odhodlání a přecházím na zprávu od Cadea: Něco vymyslíme. Slibuju.

Úleva mi do žil nalije pocit klidu. Důvod číslo pět tisíc jedenáct, proč jsou mí přátelé k nezaplacení. Faith je jako můj hlas rozumu a nebojácný souputník, Cade... no, ať už je to cokoli, umí to. Umí to se mnou. Jen oni dva vědí, jak se od té nehody bojím rodea, a  pokud si myslí, že všechno bude v  pořádku, také to tak bude.

Sama sobě přikývnu, snad tomu i věřím, přejedu palcem po displeji, a  když se chystám odpovědět, objeví se další zpráva. Tentokrát soukromá, jen pro mě.

Cade: P. S.: Mám tě rád!

Na čele mi vyrazí vráska, dřív než jí v tom vůbec můžu zabránit. Plně si uvědomuju, že ze mě tahle reakce dělá mrchu, po zádech mi projde mráz, jak se nenávidím. Cade Donovan je ztělesněním všeho, co může holka od kluka chtít – je vším, co bych kdy mohla chtít já. Vtipný a inteligentní, umí skvěle naslouchat. Roztomilý jako kluci z pořadů pro teenagery, zadek, co dokáže vyplnit prostor levisek jako, no, zkrátka uááá. Je jedním z mých nejbližších přátel od doby, kdy jsem si poprvé oblékla sportovní podprsenku, moje skála za posledních pár let a v dokonalém světě, ve světě, kde mé srdce nedostává tolik zabrat, by mě jeho slova dostávala do extáze. Život má bohužel do dokonalosti hodně daleko.

Pravdou je, že mám Cadea opravdu ráda. Jenom ne způsobem, jak by si to představoval on.

„No tak, posaďte se.“

Zatímco paní Stasiová ponouká poslední opozdilce do lavic, mezi nimi i  mou kamarádku Mi-Mi, já zhluboka vydechnu.

řžěeytžonŘůěn čyť

Přivřu jedno oko a rychle naťukám za všech okolností použitelné (a trochu strojeně emocionální) xoxo, pak vypnu telefon a v žaludku mě začíná tížit vina.

„Blížíme se do cílové rovinky a  začínáme polevovat,“ promlouvá k nám učitelka a vyvolá tím ve třídě všeobecné veselí. Na tváři se jí objeví úsměv a  přikývne. „Ano, maturita je za rohem a dnes odstartujeme nejdůležitější projekt roku.“

Veselí se proměňuje v nespokojené bručení, což ji rozesměje, poněkud škodolibě. Jako učitelka je trenérka skvělá, ale i  tak trochu sadistka.

„Vím, vím, ke čtvrťáku patří trochu vzdoru,“ pokračuje, „ale lidi, nerada to říkám, škola ještě neskončila. Naštěstí pro vás, závěrečná fáze bude zdaleka ta nejlepší.“

Z vedlejší lavice se na mě obrátí Mi-Mi, oči jí září zaujetím. Jsme na stejné lodi, rozvrh zaplněný školními povinnostmi na maximum, každá ale z jiného důvodu. Ten můj je nabitý rozšiřujícími přírodovědnými a matematickými semináři, které mě mají připravit na veterinu, zatímco její zaplňuje hudební a výtvarná výchova a školní dramaťák. Je to naše herečka.

Mi-Mi rodinnou a finanční výchovu miluje i nenávidí. Dává přednost předmětům, ve kterých může trhat ušní bubínky, něčím se zamazat nebo se stát někým jiným, ovšem množství spolužáků mužského pohlaví, kteří si sem přišli pro jedničku zadarmo, jí to plně vynahrazuje. A co se mě týče? Dobrá matematická poučka mě vždycky dokáže naplnit spokojeností a  nad dostředivou silou mé srdce jen zaplesá, ovšem rodinná a  finanční výchova, to je taková moje utajená libůstka. Můj mozek se tady může trochu nadechnout. Projekty jsou snadné a učíme se věci, které můžeme skutečně uplatnit v každodenním životě, na rozdíl od pářicích rituálů octomilek, například.

řžěeytonžŘŘů čťň

Při pomyšlení na loňské laborky z biologie mi stále naskakuje husí kůže.

Trenérka se pohupuje po podlaze a stiskne konečky prstů do špičky à la šílená vědkyně. „Miláčkové, udělám si z vás své pokusné králíky,“ pronese. „Tento rok chystám malinkou změnu, něco zkombinuju dohromady, něco přidám. Tak trošičku experiment, chcete-li. Alyssa vám jistě dosvědčí, že ráda měním věci od základů.“

Zezadu se ozve smích Aly Reedové, jedné z trenérčiných volejbalových svěřenek. „A vždycky to skončilo průšvihem.“

„Nesmysl! Bude se vám to líbit. V těch několika málo týdnech se podrobně podíváme na problémy, kterým většina z vás bude po maturitě muset čelit. Zejména sestavování rozpočtu. Plánování profesní a životní dráhy. Možná přemýšlení o svatbě a založení rodiny. Rozhodla jsem se, že zkombinuju tři témata týkající se financí, vztahových dovedností a  výchovy dětí do jednoho aktuálního projektu ze skutečného života. Na pololetní známce se bude podílet pětadvaceti procenty a písemná práce, kterou budete psát se svým partnerem v týmu, nahradí závěrečnou zkoušku.“

Ob řadu se zvedne ruka mé kdysi největší sokyně: „Co jako znamená partner v týmu?“

„Jsem ráda, že se na to ptáš, Lauren.“ Trenérka se opře bokem o katedru, na chvíli se odmlčí, nechává vystupňovat napětí. Z jejího výrazu je jasné, že tohle bude skutečně zajímavé. Uvědomuju si, že se nakláním dopředu stejně jako ostatní ve třídě a dychtivě očekávám, kdy konečně oznámí:

„Blahopřeju, studenti. Právě se z vás stali novomanželé.“

Okolo se začíná ozývat lapání po dechu a zmatený chichot. Trenérka se zakření (Už chápete? Sadistka.) a  Melissa s  Lau

řžěeytžonŘůěn čyť

ren si okamžitě začnou šeptat, kdo by mohl být jejich budoucí manžel. Tahle otázka na mysl přichází zjevně všem, protože zezadu zaslechnu mužský hlas: „Budeme si moct vybrat svý manželky?“

Automaticky se za ním otočím. Co se jej týká, můj pud sebezáchovy vždycky selže. No, nebyl to on, kdo položil otázku, ale já jsem si jasně zakázala se tam otáčet a dařilo se mi to téměř devět měsíců, vím ale, že tam je. Sedí tam, kde zbytek baseballového týmu.

Pohled mi sklouzne na Drewa, našeho třetího metaře, a Brandona, hlavního polaře. Váhavě přejde na Carlose, hvězdnou spojku a  třídního klauna, ruka zdvižená nad hlavou, na tváři roztomilý úsměv. Nakonec se zastaví u Justina.

Ajaj! Zátylek mi ztuhne chladem. Tupé píchání pod žebry je stále silnější, pak můj hrudník zcela ovládne tlukot srdce a čas se zastaví. A není to ani nenávist, ani hněv, které se mi právě rozlévají po těle — bože, kéž by. Je to spíš ponížení, bolest a intenzivní lítost. Také troška osamocenosti a stupidní touhy.

Jak ubohý!

„To bohužel ne,“ odpoví trenérka a  já se snažím zase soustředit na dění před sebou, než mě přistihne, že zírám. To by byl ještě větší trapas. „Chápu, že v této třídě je několik párů, projekt ale bude provázet náš kurz po celou dobu jeho trvání. Bohužel to znamená, že bude trvat dýl než většina fairfieldských vztahů. Myslím, že volbu partnera přenecháme mému šikovnému počítači.“

Potom vytáhne kupu papírů.

Přejde na kraj místnosti a kývne na někoho na chodbě, kdo nakukoval do třídy skrze prosklené dveřní okýnko. „Tady,“ vyzve Madisona, v  první řadě, „vezmi si jedno zadání a  zbytek

řžěeytonžŘŘů čťň

pošli za sebe. Potřebuju si na chvíli odskočit, takže čas využijte k  zamyšlení nad projektem. Tady jsou všechny podrobnosti ohledně rozdělení do skupin a úkolů a na poslední stránce také jména vašich manželek a manželů.“

Vyjde a zavřou se za ní dveře, třída propukne v záchvat smíchu.

V tu chvíli mi to docvakne.

Proč tak pozdě, když už si celá třída zvědavě šeptala, to netuším. Může za to rodeo. Jak se balík papírů hlemýždím tempem přemísťuje po třídě, šílená představa se proměňuje v ještě zrůdnější realitu (protože řekněme si to upřímně, tak už to v mém životě chodí) a  mně stejně nezbývá nic jiného, než se smířit s osudem. Pomyslím si:

Jasně, nemůžu mít až takovou smůlu... nebo snad jo?

Otázka mi ještě ani celá neproběhla hlavou a už zavírám oči a potlačuju smích.

Seš fakt naivka. To víš, že můžeš.

Zhoupnu se na židli, plastová hmota zavrže a  vyvolá nával vzpomínek, tentokrát ovšem ne na rodeo a mé oslabené tělo, ale na jednoho kluka a jeho uličnický úsměv. Jak si mě dobíral, jak mě líbal. Jeho hluboký smích a pohled v očích, který mě pronásleduje.

A jak šíleně jsem se do něj zamilovala.

„Peyton.“ Mi-Mi mě uchopí za paži a já otevírám oči. Snažím se o úsměv, přebírám hromadu papírů a naslepo roztáčím kolo štěstí, tahám si jeden štůsek a balík posílám dál za sebe. „Seš v pohodě?“

Strnule přikývnu. „Asi na mě jde mořská nemoc.“

Z úst mi ještě nikdy nevyšlo nic pravdivějšího.

Přijala to s pokrčením ramen a já listuju stránkami papírů. Vtipný, tak zoufale jsem toužila zjistit, kdo bude můj partner,

Historie nás dvou

byla jsem zvědavá, jestli mě vesmír opravdu tolik nenávidí, ale teď když mám hromádku papírů v  ruce a  jsem už jenom krůček od pravdy, je to, jako bych uklouzla na louži rozlitého oleje. Místnost zmizí. Laurenin jízlivý smích utichne v pozadí. Svět se zredukoval na můj trhavý dech a stránku, která rozhodne o tom, jak bude vypadat zbytek čtvrťáku – pohodička, nebo osudová katastrofa.

Vytřepu si ruku a vydechnu, psychicky se připravuju na velké odhalení. Pak pomaličku, v obavách otáčím poslední stránku a zacílím na její spodní okraj.

A propukám v hysterický smích.

Ach, cítím, jak mě Mi-Mi sjíždí pohledem. Představuju si komentáře Lauren. Kdyby tady byla trenérka, určitě už by se nabízela s  první pomocí. Tenhle vykolejený vlak už nezastaví žádná medicína, protože právě tady před mýma očima černé na bílém nacházím v tabulce své jméno. Spárované s klukem, který mi navždycky zlomil srdce...

Justin Carter.

X

Justin

RODINNÁ A FINANČNÍ VÝCHOVA, 13:45

X

„Až se Gabi dozví, že jsem se oženil s Lauren, bude šílet.“

Carlos zavrčí a já odtrhnu zrak od téměř hysterické Peyton. Můj nejlepší kámoš si v ruce pohrává s perem a předstírá, že se chce bodnout do hrudi. „Myslíš, že mi Stasiová dovolí změnit partnerku?“

Chvilku mi trvá, než zpracuju, na co se mě ptá. V uších mi stále zvoní Peytonin smích. Narodil jsem se ale jako cynik, tak se jen pousměju a  odpovídám: „Řekni jí, že to má za to, že s náma nechodí na rodinku.“ Potom pokradmu pozvednu pohled před sebe. Tohle už jsem neslyšel pěknou řádku let, Peytonin smích obvykle bývá příjemně zvučný. Kdyby se umělo smát sluníčko, duha a létající jednorožci, znělo by to právě tak. Nebo alespoň něco takového to obvykle bývá, ne tohle těžké, cynické, ostré ječení, které z ní právě vyrazilo. Je v něm něco špatně, neladí tak moc, že se raději zapřu rukou o lavici, aby se k ní má hlava nemohla otočit.

řžěeytžonŘůěn čyť

Jako by si to stejně ani nepřála.

Carlos po mně ze strany střelí pohledem. „Brácho, jak to děláš, že máš úspěch u tolika holek?“ Pak zachraptí a zavrtí hlavou. „Nevadí, sám jsem si právě dal odpověď. Ty, kamaráde, víš, co je to holka pro nezávazný randění. Dovol mi, abych ti vysvětlil, co je to holka pro vztah.“ Nakloní se přes uličku, jako by mi chtěl sdělit úžasné tajemství, a prohlásí: „Kdybych tě poslechl, Gabi by mi uřízla koule a narvala je do pouzdra na foťák.“

„A  ty se ještě divíš, proč se vážnejm vztahům vyhejbám,“ odpovídám s polovičním úsměvem na tváři, ale sám vnímám, že se to minulo účinkem. Úsměv na jeho tváři opadne a zašilhá mým směrem, tak odvrátím tvář. Poslední, co teď potřebuju, je další dávka otázek.

Jak svádím boj, abych nevykoukal díru Peyton zezadu do hlavy, pod žebry se ozve tupá bolest, můj pohled spočine na Aly. Přitaká Brandonovi, který něco říká, nakloní se a políbí jej na tvář. Vydechnu. Asi je zvláštní, že něco takového přiznávám, vzhledem k tomu, že ještě před půl rokem jsme spolu chodili, ale vidět ji s ním, šťastnou a smějící se, mi přináší úlevu.

S  Aly jsme se k  sobě nehodili. Od prváku měla pro Taylora slabost, a jak se opakovaně potvrdilo, vázat se zkrátka není moje parketa. Náš minimalistický vztah byl to nejbližší, co jsem za celá ta léta zažil, a od doby, co jsme se rozešli, mě pořád něco zvláštně pálí. Šestý smysl, který mi nedá pokoj, že je něco špatně, něco mi chybí a nic z toho, co dělám – ani holky, a dokonce ani baseball – není jako dřív.

Zatraceně mě to štve, protože baseball a holky jsou ta jediná věc, která mi doopravdy jde.

Na Carlosově stole zabzučí mobil a můj pohled na něj dopadne právě ve chvíli, kdy skládá hlavu do dlaní.

řžěeytonžŘŘů čťň

„Do prdele,“ zavrčí. „Hurikán Gabi právě udeřil na pevninu.“

„Někdo jí to s Lauren dal vědět?“ ptám se a sahám po tužce. Do rohu své hromádky papírů začínám kreslit diamantový půdorys baseballového hřiště. Nejsem Brandon, takže mi kreslení ani zdaleka tak nejde, ale zabíjím tím čas, kdy tady musím sedět a analyzovat, co se to se mnou sakra děje.

Otráveně přikývne a já se jen trochu škodolibě pousměju. Netuším, jak lidi šířili drby dřív, než existoval Facebook a esemesky, v tomhle případě jsem ale s technologiemi zadobře.

Starý dobrý Carlos je živoucí připomínka toho, proč se nerad vážu. Přísahám, že si s  Gabi vymýšlejí blbosti, jen aby se mohli hádat. Pořád se dohadují v podstatě o ničem a většinu času tráví tím, že jeden druhého dohání k  šílenství. Nejsem žádný odborník, ale tyhle věci nejsou normální.

„Carlosi, podívej se na mě.“ Hlava vykoukne z rukou a já mu stisknu rameno. „Řekni mi pravdu... už tě má pěkně omotanýho kolem prstu, viď?“ Podívá se na mě hodně překvapeně a já se zakřením. „Mrkni jednou pro ano a já zařídím pomoc.“

Na tvář se mu vrátí dobrosrdečný úsměv, shodí mou ruku a  ukáže mi prostředníček. A  to beru, protože si stejně dělám legraci. No, z větší části.

„A co ty, hm?“ Chopí se hromádky papírů a zalistuje stránkami. „Která šťastná dáma ti celý příští měsíc bude muset dělat služku?“

Protože je mi to opravdu někde, pokrčím rameny, zakloním se a pozoruju obložení stropu... pak slyším jeho: „Ha.“

Kouknu na něj: „Ha, jakože je to dobrý, nebo zlý?“

Zvrátí hlavu dozadu, pak se zase skloní k papíru a říká: „Asi záleží, jak se na to koukáš.“

řžěeytžonŘůěn čyť

Narovnám se, vytrhnu mu papíry z ruky a hledám své jméno. Skutečnost, že na sobě cítím jeho pohled, mě znervózňuje. Už jsem chodil s polovinou holek ze třídy (s polovinou školy, vážně), ale žádná z  nich neskončila tak špatně. Většinou jim bylo jasné, na čem jsou, vlastně už než jsme si něco začali – to je výhoda „nezávaznýho randění s  holkama“. Jediná částečná výjimka, která se mi kdy přihodila, byla Aly, ale to už je dávno za mnou. Ona s Brandonem jsou do sebe dostatečně zabouchnutí na to, aby si mě vůbec všímala.

Když se blížím k  dolnímu okraji stránky, Carlos se zeptá: „Jednou jste spolu něco měli, nebo ne?“ Když dojdu k poslednímu řádku, pro jistotu zkontroluju jeho obsah dvakrát.

„Jste se pohádali nebo něco takovýho?“

„Nebo... něco takovýho,“ zabreptám a ztěžka polknu.

Justin Carter a Peyton Williamsová.

Alespoň to vysvětluje její hysterák.

Zvolna zvednu oči k přední části třídy. Jako by na sobě Peyton ucítila můj pohled, otočí se na židli, a  když se její velké modrošedé oči setkají s mými, úplně zapomínám dýchat.

Vina, toužení a ta zatracená otázka – co kdyby – to všechno mi zacloumá hrudí. Člověk by si myslel, že s odstupem tří let to bude snazší. Není. Jen jsem zatraceně vylepšil postupy, jak skrývat následky. Jak předstírat, že se ji nesnažím čas od času vyhledat na chodbách, jen abych se ujistil, že je v pohodě. Že si nedělám starosti, nad čím zrovna přemýšlí, co dělá, a tvářím se, jako by celý můj den vůbec nebyl krásnější, když se mi podaří zachytit její úsměv. Kdysi jsem příčinou Peytonina smíchu býval já.

No, vlastně bych byl i nadšený, kdyby na mě zrovínka necivěla s výrazem, jako by právě vyšlápla psí exkrement.

Rachel Harrisová

„Zatraceně, brácho.“ Když se Peyton otočí zase dopředu, Carlos tiše hvízdne. „Ta holka ti zrovna nefandí.“ Snaží se skrýt záchvat smíchu, a když na něj zaměřím pohledem, tváří se, že je to kašel. „Cos jí to proboha udělal?“

„Nic,“ odpovídám a přeju si, aby to byla pravda. „Jen malý nedorozumění.“

Ale malý nebylo, a už vůbec to nebylo nedorozumění. Ať už to byla pravda, nebo ne, Peyton viděla přesně to, co jsem chtěl, aby ten den viděla. Uvěřila tomu, čemu jsem si myslel, že by věřit měla, abych ji ochránil. Abych ochránil sám sebe. Uvěřila přesně tomu, čeho jsem ještě toho dne litoval.

Podvedl jsem ji.

řžěeytžonŘůěn čyť

Úterý 4. ledna

Prvák, 21 týdnů do katastrofy

X

Peyton

FAIRFIELDSKÁ AKADEMIE, 7:05

X

Tak tohle byla střední škola. Studenti proudí všemi dveřmi a lemují zdi. Barevné letáky a plakáty, vitríny s trofejemi, tisíce mísících se rozhovorů. Hromadný chaos, nic jiného, a když jsem se prodírala středem toho všeho, oči doširoka otevřené, na tváři výraz Dorotky ze země Oz, prostě jsem se nestíhala divit. Prošla kolem mě holka v uniformě zcela stejné jako ta moje, změřila si mě s  nosem nahoru a  já jsem se jen tak tak zastavila (díky bohu), když jsem se chystala mávnout na pozdrav, jako bych byla nějaká sociálně neobratná trapka.

Tohle. Bylo. Šílený.

Dobře, no, začínat školu v úterý bylo zvláštní. Já jsem byla půl roku pozadu, uniforma byla upjatá a kousala a po chodbě jsem procházela v doprovodu svého táty. Na ničem z toho ale nezáleželo, protože to všechno znamenalo jediné, byla jsem tady, na Fairfieldské akademii, a přes veškerou, byť i skrytou pochybnost, a svíravý strach v útrobách se mi nakonec podařilo nastoupit.

řžěeytonžŘŘů čťň

Už teď mi bylo jasné, že mi pár věcí uniklo. Odjakživa jsem se vzdělávala doma, což má svoje výhody, například že vás nikdo nenutí souvisle myslet před devátou hodinou ráno a celý den můžete strávit v obnošeném pyžamu. Také jsem v přestávce mezi matikou a zeměpisem mohla vykoupat našeho baseta, sledovat Tak jde čas nebo jsem po obědě vyrážela jezdit na Oakley. To vůbec nejdůležitější? Ještě nikdy jsem neměla v žaludku pocit, jako by chtěl strávit sám sebe. Strach, který mě dnes svíral zevnitř při vstupu do hlavních dveří, mi připomínal, že jsem naživu, a  já jsem se rozhodla držet svého nového motta jako zoufalý kovboj na splašeném koni:

„Dělej, co tě děsí.“

„Ještě jsem si nevšiml, že by ses usmála, zlatíčko.“ Tátův pohled spočinul na mém nejroztomilejším úsměvu a  zněžněl. Posmutněle se na mě zadíval, pak si odkašlal a  odvrátil zrak. „Takže, školní ošetřovatelka už ví, co tě potkalo, a vlastně i většina tvých učitelů. Pokud se cokoli stane – ale opravdu cokoli – pokud budeš z nějakého důvodu cítit slabost nebo budeš cítit, že si potřebuješ lehnout, stačí jim říct. Pochopí to.“

„Jasně, vím.“

„Nebo je možnost počkat ještě dalšího půl roku.“ Opět se na mě podíval, obočí pozvedl s výrazem očekávání. „Není na tom nic špatného počkat až...“

„Tati!“ Můj hlas se odrazil o  keramické obložení a  zarazil hlouček studentů z vyššího ročníku, co že se to tady právě děje. Fantastický. Přikročila jsem co nejblíž k tátovi a na tvářích mi vyrazila horkost.

„O  tomhle jsme se bavili už milionkrát,“ snížila jsem hlas. „Slíbil jsi mi, že až se můj stav zlepší natolik, abych byla schopná vejít po vlastních, tak budu moct začít s  docházkou. No,

řžěeytžonŘůěn čyť

právě jsem to dokázala. Nepotřebuju vozík ani žádnou jinou pomoc.“

Před šesti měsíci by můj čin nikoho nedojal, teď mě ale uvádí do stavu extáze.

„Takže ano, uteklo mi jedno pololetí,“ pokrčila jsem rameny. „Ale co? Konečně jsem se dostala z  toho nejhoršího a  je mi upřímně jedno, jestli jsou už všechny nejzábavnější kroužky a výběrový předměty obsazený. Už nechci ztratit ani vteřinu.“ Hloupě mě začalo štípat v nose, tak jsem se otočila a zamrkala, abych rozehnala slzy v  očích. „Už nedovolím, aby mi takhle zpackaná situace zasahovala do života. Už ne.“

Ke konci můj hlas zakolísal a  v  duchu jsem si musela dát facku, že jsem si dovolila ukázat slabost. Úkolem dnešního dne bylo ukázat, že jsem silná a neústupná – že tohle všechno zvládnu. Že se nesesypu už ve vstupní hale a neskončím s přezdívkou „ta nová citlivka“.

„Kromě toho,“ šťouchla jsem do něj loktem, „kdyby se cokoli stalo, seš tady ty.“

To bylo moje tajné eso v rukávu. Chodit na školu, kde učil můj táta, jsem měla vždycky v  plánu a  teď to jen podpořilo moje argumenty.

Fairfieldská akademie nabízela úžasný učební program a pořádala kurzy ve spolupráci s veterinární fakultou. Stát se veterinářkou byl vždycky můj sen... no, až na to, že jsem si na základce přála natřít to McKennové v barelovém dostihu. Za ten studijní program jsem byla ochotná zaplatit patřičnou cenu.

Což ve své podstatě obnášelo daleko víc než jenom domácí výuku.

Otřásl mnou pocit viny, který zpomalil můj krok, úplně jako ve chvíli, kdy se Oakley vyděsila a mrštila mnou o plot. Do

řžěeytonžŘŘů čťň

slova bychom mohli v  pracovně tapetovat účty za nečekané léčebné výdaje, takže možná...

„Je to kvůli poplatkům?“ zeptala jsem se. „Protože jestli vás to stojí příliš...“

„Neblázni.“ Táta se přinutil k úsměvu, který ani zdaleka neladil s výrazem jeho očí. „Zaměstnanci dostávají úlevy. A i kdyby ne, na penězích nezáleží, ne pokud je tohle něco, co si opravdu přeješ...“ Ozvěna jeho hlasu se s  námi dovlekla ke dveřím sborovny a já jsem nadšeně kývla.

„Ano, to je,“ ujistila jsem jej. I  když to bude znamenat, že s sebou stáhnu lidi, co mě mají rádi, mé dobromyslné a až příliš starostlivé rodiče. „Jsem úplně nová Peyton Williamsová, tati. Holka připravená chopit se svýho života a  všechno si prožít. Snadný, náročný, bezpečný, ale taky věci, který mě děsí tak, že mě připravujou o  smysly.“ Mrkla jsem na znamení, že si ho (z větší části) dobírám, a přidala jsem do hlasu víc nadšení. „Tak s chutí do toho!“

Tentokrát mu na tváři naskočil skutečný úsměv a brnknul mi prstem o bradu. „Jsem na tebe hrdej, víš to?“ Tak velký chlap a kolik v něm bylo citu. Kousla jsem se do rtu, protože hrozilo, že mi na tvář zase vyskočí slzy, přikývla jsem a on pomalu vydechnul a otevíral dveře. „Za chvíli bude zvonit,“ zachraptěl. „Budeš si muset zjistit rozvrh.“

Do nosu mě uhodila vůně čerstvého inkoustu a teplého papíru, což ještě víc nastartovalo mé nadšení. Závrať, to také... ale většinou nadšení. K směsici vůní se vzápětí připojila pálivá chuť máty, dychtivě jsem se zhoupla na nohou.

Když se dveře kanceláře přibouchly a  vytěsnily chaotické bzučení chodeb, studenti usazení v  křesílkách vyskládaných podél zdi zvedli hlavy. Většina z nich si mě jenom změřila a dál

řžěeytžonŘůěn čyť

se přestala zajímat, pár z nich ale zaujalo, co se dělo mezi mnou a tátou. Asi bych si na to měla začít zvykat.

Následovala jsem tátu ke stolu z šedivého lamina, ruce podél těla jsem svírala v pěst a zase povolovala. V mém životě nebylo místo pro strach. Tohle zvládnu. Chtěla jsem to zvládnout. Za přepážkou byl slyšet bzukot učitelů a  administrativních pracovníků poletujících od přihrádek s poštou k obrovitánské kopírce, což mi připomínalo čilý pracovní ruch v  úlu. Zvonění telefonů, smích a někde z toho zmatku bylo slyšet rádio a měkké tóny jazzu. Táta zkontroloval hodinky, poklepal klouby na laminátovou desku stolu a očekával pomoc. Já jsem zavřela oči a nechala jsem se obklopit zběsilou energií.

Tak takhle funguje Guillain-Barré syndrom neboli GBS – přepadne vás zcela náhle, v  plné zuřivé síle. Jeden den jsem jezdila na Oakley a účastnila se juniorské soutěže Tomball Junior Rodeo, druhý den jsem se stala vězněm ve vlastním těle. Celé týdny jsem nebyla schopná mluvit ani se pohnout. Dokonce jsem nemohla ani křičet. Lékaři i  sestřičky se střídali u  mě v  pokoji, kontrolovali základní životní funkce a  bavili se o mně, jako bych tam ani nebyla. Návštěvy na mě koukaly a  jen špatně skrývaly strach, zatímco rozpačitě konverzovaly s rodiči o počasí a texaském fotbalu. Pak všichni běželi domů ke svým dětem, aby je mohli obejmout a poděkovat bohu, že se něco takového nestalo jim. Byla jsem pouze v  roli tichého pozorovatele, život kolem mě běžel dál a beze mě. Ty dny ale skončily. Teď už jsem mohla chodit, mohla mluvit a byla jsem na cestě zase se zařadit do společnosti jako její funkční člen.

Byl to úžasný pocit.

Otevřela jsem oči, vydechla a lokty se opřela o desku vedle táty. Kývla jsem na několik učitelů, které jsem si pamatovala z prázd

řžěeytonžŘŘů čťň

ninových oslav, a když ze své kanceláře vyšla ředitelka, aby někomu zodpověděla na dotaz, mávla jsem na ni a pozdravila.

„Peyton!“ Paní Gouvasová se opřela o rám dveří, rozzářila se přívětivým úsměvem a já si v koutku oka všimla, že se pár studentů otočilo. „Jsem ráda, že se k nám konečně přidáš.“

„Mám doopravdy velkou radost, že jsem tady,“ zní moje odpověď, naslouchajícím studentům se musí jevit trapně, ale já jsem opravdu měla velkou radost. Klidně se tomu divte. „Trvalo mi to dýl, než jsem čekala, teď jsem ale připravená naskočit do zápasu.“

Úsměv na tváři ředitelky se mírně utlumí, což mi připomene, že bych teď na nějakou dobu nikam naskakovat neměla, oběma nám to bylo jasné. „No, jsem si vcelku jistá, Peyton, že čas, který tě tady s  námi ještě čeká, proměníš ve skvělou příležitost.“ Odtáhla se ode zdi a  ukázala na mě. „Dohlídnu na tebe.“

Šibalsky na mě mrkla a zase zapadla do ředitelny, teprve potom jsem se mohla pořádně podívat, co se dělo za mými zády. Podle očekávání mě prakticky celá řada sledovala, na tváři celou paletu výrazů. Ani jeden z nich nezářil obdivem.

Copak je na napůl kamarádském rozhovoru s  ředitelkou něco divného?

Blondýnka asi tak v mém věku se tiše uchichtla.

Jo, bylo to divný.

„Ale, Dane.“ Droboučká žena s  dlouhými tmavými vlasy a  zářivě rudou halenkou upustila na stůl k  prasknutí naditý pořadač. Odhrnula si z tváře ofinu a zeptala se táty: „Jak zvládáš dnešní šílený ráno?“

„Líp, než bych si mohl přát,“ odvětil jako vždy. „Myslel jsem ale, že bys mi mohla s něčím pomoct, Kim. Peyton je tu dnes

řžěeytžonŘůěn čyť

poprvé a už teď jdu pozdě na poradu. Myslíš, že bys jí mohla pomoct se zorientovat?“

„Jasně, moc ráda,“ ujistila jej s  úsměvem na důkaz, že naléhání kouče, kterému jeho svěřenci říkali Velkej zlej, chápe. Když přišlo na jeho holčičku, stal se z něj plyšový méďa. „Klidně můžeš vyrazit na poradu. Peyton je tady v  dobrých rukou.“

I přes ujištění jsem na něm poznala, že váhá. Zajímavé zjištění. V očích rodičů vám nemoc ubere asi tak deset let věku. Povzdechnu si, obtočím paže okolo tátova robustního těla a  vtisknu mu pusu na oholenou tvář. „Zvládnu to,“ ujistila jsem ho a bylo mi jedno, jestli na mě ostatní budou civět. Byl to můj táta, byli jsme si blízcí, a  jestli s  tím měl někdo problém, no, ať se jdou klidně vycpat. „Po škole za tebou skočím do posilovny.“ Když ještě pořád váhal, se smíchem jsem ho šťouchla do masitého ramene. „Tak jdi už. Jdi!“

Zavrčel, ale konečně se podvolil, a  dokud nezmizel za rohem, snažila jsem se na tváři udržet co nejširší úsměv. Skulinou mezi rty ze mě vyšel výdech nervozity, a když jsem se otočila, žena stojící za pultem položila svou ruku na mou.

„Když jsem byla malá, byla moje sestra na měsíc hospitalizovaná v nemocnici.“

Přenesla jsem váhu na druhou nohu, nevěděla jsem, co říct, a ona pokračovala. „V jejím případě to byl zápal plic, ale chápu, jaká je to otrava, když s tebou pořád zachází jako s malým dítětem, jako by sis neuměla poradit sama. Tak to není. Chápu to a tvůj táta to taky brzo pochopí. Co se mě týče, jsi prostě jedna ze studentek, dobře?“

Srdce mám po okraj naplněné pocity. Najednou se mi uleví, jako by ze mě spadl těžký kámen, a tak jí věnuju jeden vděč

řžěeytonžŘŘů čťň

ný úsměv. Přesně takhle jsem chtěla, aby mě brali. Normální. „Díky.“

Stiskla mi ruku a její pohled najednou prozrazoval zarputilost, se kterou se ptačí mámy snaží nakrmit všechny své potomky. „Pokud se k tobě ale někdo bude chovat jinak a bude ti dělat problémy, prostě mi dej vědět, fajn?“

Zaculila jsem se, poslední zbytky napětí byly pryč. „Fajn.“

Mrkla na mě a otevřela pořadač, ze kterého vytáhla list bílého papíru. Koukla na něj, pozvedla obočí a prohlásila: „Beru to zpátky. Ty nejsi jen tak nějaká obyčejná studentka.“ Pozvedla ke mně pohled. „Jsi opravdu inteligentní a tvůj rozvrh vypadá přímo šíleně. Je ti jasné, že všechny předměty, které sis zapsala, jsou pro nadané žáky a začínáš až v pololetí?“

Napřímila jsem se a odpověděla: „Zvládnu to.“

Chvíli mě pozorovala, pak se podívala trochu překvapeně a nakonec přikývla. „Víš co? Věřím ti.“ Jemně se pousmála a odtáhla ruku. „Tady. Číslo své třídy najdeš nahoře a první zvonění je za deset minut.“

Stalo se to jako lusknutím prstu.

Za mnou se otevřely dveře a její oči se svezly na nově příchozího a bublina naděje, která se nade mnou vznášela celé ráno, najednou praskla.

Už jste se někdy cítili, jako byste vystoupili z vlastního těla, sledovali, co se děje, a věděli, jak to dopadne, ale nemohli s tím vůbec nic dělat? Obraz před vámi se odvíjel jako scény ve zpomaleném filmu a vy jste se museli stát svědky nevyhnutelných událostí němého hororu? Přesně takhle jsem to prožívala, viděla jsem, jak jí list s rozvrhem vyklouzl z ruky, projel mezi mými zesláblými prsty a zlehka se svezl na zem.

Možná to bylo příliš brzy.

Historie nás dvou

Poprvé od chvíle, kdy jsem přesvědčila rodiče, aby mi dovolili nastoupit, na mě dolehly pochybnosti. Zírala jsem na vyklouzlý list papíru s  rozvrhem a  musela jsem se sama sebe ptát, jestli jsem se přece jen neunáhlila. Možná jsem opravdu měla vynechat i další pololetí.

Máma by byla v  euforii. Kdybych se vrátila domů, táta by snad i vystřihl piruetu. Já bych se zabalila zpátky do své virtuální bubliny, přesně tam, kde by mě chtěli mít.

A já – dokázala bych si, že jsem skutečně tak marná, jak jsem si vždycky myslela. V mém zorném úhlu se najednou objevila tmavovlasá hlava, která zastínila výhled na opuštěný papír s  rozvrhem povalujícím se na hnědém dláždění. Snažila jsem se z hlavy vyhnat myšlenky na nemocniční lůžko a posmutnělé tváře sestřiček a zaostřila jsem na pramínky nagelovaných vlasů pode mnou, které se vzápětí změnily v pár stejně tmavých očí. Pohled, který mě propíchl svou pronikavou bystrostí, jako by dokázal přečíst veškerá má tajemství. A stejně dokázal prohlédnout i mou halenku.

Uááá, pozor, pozor, sexy tělo na obzoru!

Na tváři toho kluka se pomalu vysunul jeden koutek do úsměvu a potvrdil jeho schopnost číst myšlenky. Zvedl ze země rozvrh a optal se: „Nemotorný prsty?“

Pátek 7. ledna

Prvák, 27 týdnů do katastrofy

X

Justin

BASEBALLOVÉ HŘIŠTĚ, 14:55

X

Byla to zase ona.

Začínal jsem si myslet, že se mi jenom zdá. Čau, které jí vyšlo z úst mezi dechem, mi obrátilo svět vzhůru nohama, její husté, zlatožluté vlasy a pohled, který mě připravoval o smysly, a pak ta holka najednou zmizela. Nechodila se mnou na žádné kurzy, nikdy jsem ji neviděl čekat před školou, a i když to bylo hloupé, musel jsem přiznat, že jsem se po ní opravdu koukal. Nejdřív jen občas, ze zvědavosti, pak, když se neukazovala, jsem byl víc a víc odhodlaný. Mohl jsem se poptat kluků, pak by jim ale došlo, že se mi nějaká holka dostala pod kůži. Jako nějaký osel, a to jsem ani neznal její jméno, natož abych měl číslo, kam jí zavolat. A  teď tady najednou stojí. Jako bohyně promlouvající z ochozů...

Kočka fandila baseballu. To mi hrálo do karet. „Tvoje holka?“

Odtrhl jsem pohled z tribuny, nade mnou se usmíval nějaký kluk. Byl to ten samý, který vždycky házel vtípky na matice.

řžěeytžonŘůěn čyť

„Zatím ne,“ odpověděl jsem s  důrazem na zatím, abych mu dal jasně najevo, že si vyhrazuju nárok. Vyměnil jsem strany a začal protahovat druhý sval, dodal jsem: „Prozatím jen kladu základy.“

Jestli se teda stalkování na chodbách dá pokládat za nějaký základ.

V naději, že se dozvím její jméno, jsem zvedl pohled a zeptal se: „Chodí snad s tebou na nějaký předmět?“

„Ne, tak milou tvář bych si pamatoval.“ Zase po ní pokradmu mrknul a hvízdnul. „A taky miluje baseball? Zatraceně, kámo, jak to s těma holkama děláš? Pokaždý, když tě potkám, se okolo tebe točí nějaká jiná. Jsi hotový donchuán.“

Zasmál jsem se a vytřepal si nohy, svaly rozehřáté a připravené. Holky byly jedna z mála věcí, kvůli kterým jsem se nemusel moc namáhat. Holky a baseball. „Co na to mám říct? Prostě mám dar.“

Protože už nebylo co rozcvičovat, vydal jsem se na průzkum soupeře. Nábor do týmu začínal za pět minut, hřiště se ale začalo zaplňovat uchazeči už před půl hodinou a kluk z matiky byl jedním z  nich. Na tom ale nezáleželo. Ať už to bylo jakkoli, dnes jsem dělal dojem. Fairfieldská akademie měla jeden z nejlepších programů v Texasu. Třikrát za sebou vyhráli krajský přebor a rok předtím dokonce i soutěž mezi jednotlivými kraji – bylo to v  roce, kdy tým přebral kouč Williams. Ten chlapík se ve své práci vyznal opravdu skvěle, byl nesmlouvavý, ale férový a já jsem se rozhodl, že chci trénovat s ním. Dokonce jsem jej na podzim oslovil, abych zjistil, jak se mám na dnešek připravit.

„Myslíš, že máš šanci to dát?“ zeptal jsem se, protože jsem byl zvědavý, na jaké pozici hraje. Bylo mi jedno, že byl fajn, jestli

řžěeytonžŘŘů čťň

byl chytač, musím ho dostat ze hry ven. Za žádných okolností mě nesmí překonat. A neexistovala žádná šance, že by pro něj tahle příležitost znamenala víc než pro mě.

„Doufám.“ Poskočil si a  upravil kšiltovku. „Podle toho, co jsem slyšel, na konci roku koučovi z týmu odejde několik hráčů na univerzitu.“ Přikývl jsem, protože už jsem zaslechl to samé. On si mě prohlédl, změřil si mě a pak mi podal ruku. „Carlos Ramirez, spojka.“

Na tváři mi vyrazil úsměv, podanou ruku jsem přijal a představil se: „Justin Carter, chytač.“

„Výborně, pánové!“ Když zazněl hlas kouče Williamse, oba jsme se otočili a  spěchali ke kruhu nadhazovače. „Bude to probíhat následovně. Vytvořili jsme stanoviště, kde budeme sledovat, jak si vedete v poli, jak vám to jde s míčem a na pálce v boxu. Pokud ze sebe dnes vydáte všechno, slibuju vám, že si vás všimnu. Výsledky zveřejníme v pondělí a můžu vám říct už teď, ať máme jasno – pokud to v tomhle kole nezvládnete, pak jste nebyli dostatečně připravení. Nábory děláme každý rok a doufám, že to zvážíte a příští rok v lednu se zase objevíte.“

Pohledem sklouznul po skupince, která momentálně čítala skoro třicet kluků zápasících o patnáct míst. Nemohl jsem mluvit za ostatní, ale mně se v hlavě se mi honila jediná myšlenka – jedno z těch míst bude moje.

Kouč prasknul bublinu na žvýkačce a zeptal se: „Připraveni?“

„Ano, pane!“

V davu můj hlas zazněl jasně a silně, a přestože jsem byl jen jeden z mnoha, otočil hlavu a podíval se mi přímo do očí. Jednou přikývl a prohlásil: „Tak jdeme na to.“

řžěeytžonŘůěn čyť

***

„Zatím to jde dobře.“

Za postranní čarou jsem si otevřel lahev s  vodou, asi minutu před začátkem pětiminutové přestávky na občerstvení, a  podíval jsem se nahoru na tribuny. Sexy holka se na mě usmívala. Většinu času z  uplynulé hodiny strávila čtením knížky nebo s tváří vystavenou do slunce jako lidská slunečnice. Několikrát se pokusila povzbudit kluky, kteří se netrefili na pálce nebo udělali chybu, ale že by se dívala na mě, jsem si všiml jen jednou. Chtěl jsem jí dát jasně najevo, že jsem si toho všiml.

„Takže jsi mě sledovala,“ odpověděl jsem, a  když se začervenala, rty se mi roztáhly do úsměvu. „Ale no tak, nemusíš se stydět. Je úplně normální, že se díváš po tom nejpřitažlivějším klukovi, co tady je.“

Z úst se jí vyhrnul smích. „Wow.“ Sklopila pohled do klína místo odpovědi se zasmála, vstřícným, milým úsměvem bez náznaku flirtování. „Copak se to říká o hráčích baseballu a egu velkým jako Texas?“ Zavrtěla hlavou a  řekla: „Táta mě před klukama jako ty varoval.“

„Tvůj táta ještě kluka jako já nikdy nepotkal, protože já jsem originál.“

Upřímně vůbec nechápu, odkud se ty hloupé kecy braly. Z poloviny jsem zněl jako totální blb – holky mi ale sedaly na lep.

Sexy holka nahrnula nos. „Tohle ti obvykle funguje?“

Nahlas jsem se rozesmál. „Z devadesáti devíti procent.“ Buď jsem u ní neměl šanci, protože měla kluka, nebo neměla zájem o trochu zábavy, a jedině o to mi šlo. Ale stejně mi něco bránilo, abych odešel. „Máš nějaký jméno, krásko?“

řžěeytonžŘŘů čťň

Otočila se a řekla: „Páni, ty prostě střílíš jednu hloupost za druhou, viď?“

Tak s  touhle žádná zábava rozhodně nebude. „Fajn, tak si prostě nějaký vymyslím.“

Přimhouřil jsem oči, lahví s vodou jsem poklepával o stehno a její úsměv mnou projížděl až k palcům na nohou. Vzpomněl jsem si, jak natáčela hlavu za sluncem, zvedl jsem prst a prohlásil: „Slunečnice. Jmenuješ se Slunečnice.“

„Á, takže jsem asi hipísačka,“ našpulila rty. Měly jemně růžovou, přirozenou barvu, a nezdálo se, že by používala rtěnku. Na obličeji neměla stopu po make-upu, a když jsem o tom teď přemýšlel, neměla jej na sobě ani ten první den. Slunečnice se měkce usmála a naklonila hlavu, aby si mě prohlédla. Po chvíli pronesla: „Jsem Peyton.“

„Vidíš, ani to nebolelo,“ dobíral jsem si ji, ona jen zvedla oči navrch hlavy. „A protože je mi jasný, že umíráš touhou se zeptat, nebudu tě trápit. Já jsem Justin.“

„Aha, já jsem si myslela, že pan Trable.“

A je to tady. Říct tohle jiná holka, tak jasně flirtuje. Tahle ale ne. Myslela to vážně. „To nebylo fér, Peyton, vážně. Odsoudit člověka jen za to, že ti skládá komplimenty a  zvedl ze země rozvrh, který jsi upustila.“

Rozvrh, kterému jsem měl věnovat víc pozornosti.

Na malý zlomek vteřiny se jí obličejem přehnal stín a já bych rád věděl proč. Pak ale zase zmizel a ona se vrátila ke své příkrosti. „Přesně. A proč jsi ten den byl ve sborovně, co? Měl ses dostavit do ředitelny hned první den novýho pololetí.“ Nesouhlasně zasyčela a ukázala na mě. „Pan Trable.“

„Vlastně jsem tam byl, protože jsem potřeboval změnit rozvrh.“ Nevím, proč mi tolik záleželo na tom, co si myslí. S Pey

řžěeytžonŘůěn čyť

ton byla legrace si povídat a rozhodně se na ni dobře koukalo, určitě ale nebyla můj obvyklý typ.

Ale přesto...

„Dnes se dostanu do týmu,“ řekl jsem jí, „a  potřebuju mít volný program hodinu před obědem. V tu dobu má kouč konzultační hodiny a  slyšel jsem, že právě tehdy probírá s  hráči, kteří za ním přijdou, strategii.“

Překvapeně zvedla obočí. „Jdeš do toho naplno. Bude z tebe mít radost.“

Dobře. „A tohle víš...“

Z  hřiště se ozval ostrý zvuk píšťalky a  přerušil mě. Otočil jsem se a  zjistil, že nás kouč svolává zpátky, tak jsem se ještě jednou pořádně napil z lahve.

„Musím běžet,“ zavřel jsem lahev a odhodil ji na zem. „Uvidíme se?“

Našpulila rty, jako by chtěla říct ne, ale přikývla. Pak se natáhla dopředu nad sedačky a prohlásila: „Víš, on nesleduje jen to, co děláš. On se taky dívá, jak to děláš. A pamatuj si, neboj se obětovat pro tým.“

Byla to ta nejzvláštnější holka, jakou jsem kdy potkal. Jestli si takhle představovala flirtování, musí mít hodně starších bráchů. Každopádně to byly dobré rady, tak jsem jí řekl: „Dík. Budu si to pamatovat.“ Upravil jsem si kšilt, otočil jsem se na patě a vyběhl do pole, připravený ukázat tomu chlapíkovi, že co dělám, zbožňuju.

Stát se součástí týmu pro mě znamenalo vše. Znamenalo to najít si ve škole místo, dokázat si, že patřím mezi nejlepší hráče na střední, a snad i donutit tátu, aby si mě všiml. Baseball byla jedna z mála věcí, které miloval ještě víc než peníze, takže bylo možné, že se i dostaví na pár zápasů. Navíc teď, i když Sluneč

Rachel Harrisová

nice vůbec nebyla můj obvyklý typ, dala mi další dobrý důvod,

proč se dnes snažit.

Chtěl jsem, aby mě viděla, jak do toho dávám všechno.

Pondělí 12. května

Čtvrťák, 3 týdny do maturity

X

Justin

RODINNÁ A FINANČNÍ VÝCHOVA, 13:50

X

„Omlouvám se za přerušení,“ říká trenérka Stasiová, když se opět objevuje ve dveřích a zavírá za sebou. „Věřím, že zatímco jsem byla pryč, prostudovali jste si ty papíry a našli svou jedinou a pravou lásku.“

Pronesla to, jako by to byla nějaká legrace, místo aby pojmenovala skutečnost – šílená katastrofa.

„Ti z vás, kteří rovnou nepřeskočili na konec, si určitě všimli, že první společná schůzka je zítra večer. Škola zaplatí výlohy, ale uvědomuju si, že je to trochu na poslední chvíli. Jedna místní restaurace souhlasila, že kvůli nám otevře o  něco dřív a tento měsíc to pro nás můžou udělat jenom ten večer.“

Na tabuli píše Carmela’s, jméno místní mexické restaurace, a zakroužkuje jej. „Chápu, že mnozí z vás mají tréninky nebo brigády, takže jestli z libovolného důvodu nemůžete přijít, dejte mi vědět společně se svým partnerem a  domluvíme se na jiném způsobu, jak splnit první úkol. Kompromis je nakonec

řžěeytonžŘŘů čťň

hlavní podstatou manželství!“ Opět se usměje a ukáže na nás magnetickou mazací houbou. „To si zapište.“

Trenérka pokračuje povídáním o  dalších úkolech a  hodinách, a jak nám pomohou při průběžném psaní závěrečné práce, všechno jde ale jedním uchem tam a  druhým hned zase ven. Nedaří se mi prohlédnout, co stojí za Peytoniným hysterickým smíchem ani za zuřivým kroucením pramínkem vlasů. Nohou poklepává o  zem. V  hrudi se mi začíná ozývat staré známé bušení a  já zápolím sám se sebou, abych neřekl něco totálně hloupého. Abych třeba nevykřikl: Slunečnice.

Zatraceně, fakt mi chybí.

„Vzkázal stařík něco o zápase?“ ptá se Carlos, a když k němu obrátím pohled, odloží telefon, na tváři úsměv plný úlevy. V Gabilandu se muselo vyjasnit. Alespoň pro teď.

Protože nechci dát najevo, jak moc mě reakce Peyton zasáhla, snažím se chovat nenuceně. „Myslíš něco jinýho než seznam doporučení, jak se chovat na tréninku, kterej mi strčil pod dveřmi, nebo připomínku, že jsme pořád pod drobnohledem hledačů talentů?“ Kamarádovi zmizí z tváře úsměv a já pokrčím rameny. „Ne, ale nepřekvapuje mě to.“

V sobotu večer náš tým vyhrál okresní přebor. Protože společnost mého táty je největší sponzor týmu, mysleli byste si, že dorazí. Ale to byste se mýlili.

„Možná se ukáže někde poblíž.“

„Jo, jsem tak zvědavej, že zapomínám dejchat.“ Naposled se někdo z mé rodiny přišel podívat na zápas v prváku, a to jen díky tomu, že do města dorazil tátův šéf. Pokud chceš ukecat velký zvíře, předstírej zájem o  talent svýho syna. Pravidlo číslo jedna ve hře na rodičovství Mitche Cartera. „Krom toho, křik naší Abuelity vydá za dva takový táty.“

řžěeytžonŘůěn čyť

Do tváře se mu vrátí jeho potrhlý úsměv a řekne: „Nebo spíš nadávky rozhodčímu, vždyť to znáš.“

Carlos je jedním z  mála lidí, kteří vědí, jaký je můj táta vůl, a jeho bláznivá rodina řídící se heslem loco en la cabeza mě před lety tak trochu adoptovala. To oni mě chodí povzbuzovat na zápasy, honí mě kvůli známkám a neúnavně mi nadávají kvůli holkám. A když říkám neúnavně, tak myslím neúnavně.

„Už plánuje pomaturitní večírek,“ říká a předstírá, že si přepisuje poznámky, které trenérka píše na tabuli. „Bude tam celá rodina.“ Na chvíli se odmlčí, zavrtí se na nepohodlné židli a dodá: „Ona, no, taky říkala, že bys měl vzít i svou holku – pokud to teda nebude nějaká ‚slepice‘.“

Ve vzduchu naznačí uvozovky, zvedne oči navrch hlavy, jako by říkal, „no tak, je to moje babička a je trochu blázen“, já se ale napřímím, protože mi hlavou bleskne nápad. Ta ženská je génius.

Nohy opřu o  podlahu a  popadnu papíry. Listuju dlouhým seznamem společných schůzek a  dívám se, kolik z  nich budeme trávit se svou partnerkou (hodně), do krve se mi vylije pořádná dávka endorfinů. Srdce mi pumpuje jako včera večer, když jsem vyautoval Jeffersona a vyhráli jsme díky tomu zápas, mezi rty mi proklouzne úlevný výdech a pak zaslechnu Carlose: „Ale, ne.“

„Co?“ vystřelím.

„Vidím ten tvůj psycho pohled.“ Pozvednu pohled, on mi zamává prstem před obličejem. „Stejnej jako minulej tejden, těsně předtím než jsme to natřeli týmu Crestmont High. Máš něco v plánu.“

Kolenem mi trhne adrenalin. „Možná.“

řžěeytonžŘŘů čťň

Rukou poklepávám o stehno a dochází mi, že tohle je přesně to, na co jsem čekal. Odpověď na to, co ve mně hlodalo už dlouho. Můj neutišitelný neklid. Ten pocit vůbec není nový – kdybych měl být upřímný, musel bych přiznat, že se ve mně něco sváří už roky. A  díky Aly to jen vyvřelo na povrch. Od chvíle, kdy jsem přišel o Peyton, jsem úplně ztratil schopnost cítit a  tenhle... tenhle šílený projekt je moje šance konečně věci napravit.

„Vzkaž Abuelitě, že dorazím,“ s  odpovědí můj pohled míří zpět na záda Peyton. „A že s sebou vezmu holku, na kterou si nebude muset stěžovat.“ Periferně si všimnu, že na mě zmateně zírá. „Vezmu s sebou svou manželku.“

Carlosovi spadne brada napůl šokem, napůl pochybností a já se mu vůbec nedivím. I já jsem postřehl, jak Peyton zareagovala. Mám ale celkem tři týdny k dobru a navíc plán, který mi klíčí v hlavě.

Peyton si může myslet, že mě nenávidí, ale to jen proto, že nezná celou pravdu. To se brzo změní – věci ale nelze uspěchat. Budu muset začít pozvolna. Žádný spěch. Využít těch schůzek a společně strávených večerů, abych jí mohl dokázat, jak moc jsem se změnil od doby, kdy mi bylo patnáct a všechno jsem pokazil.

Ale zvládnu to.

„Dobře si zapamatuj, co jsem řek, Carlosi,“ po dlouhé době ze mě promlouvá nadšení, které způsobila holka. A není to jen tak nějaká holka, je to moje holka. Jenom to zatím ještě neví. „Prostě budu ten nejlepší manžel z celý třídy.“

Na tváři se mu objeví výraz nejistoty, nenechám se ale vyvést z  míry. To nedopustím. Vím, že si to nezasloužím. Zatraceně, nikdy jsem si nezasloužil ji. Ale nedovolím, aby mě

Historie nás dvou

něco zastavilo. Ne tentokrát. Díky paní Stasiové můžu Pey

ton připomenout hlavně ty důvody, proč se do



       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz – online prodej | ABZ Knihy, a.s.