E-kniha: Historie automobilů Škoda -- od roku 1905 do současnosti - Jan Králík; Jiří Dufek

Barbora Faiglová, Dana Svítilová

Krása a tajemství hřbitovů

Barbora Faiglová

Dana Svítilová

Grada Publishing

Krása a tajemství hřbitovů

4

obsah:

Tafofil 9

Odcházení 14

Křesťanství a odcházení 17

Malostranský hřbitov 20

Dolní Kounice 30

Židovský hřbitov Břeclav 44

Olšanské hřbitovy 54

Holíč 68

Markhausen – Pomezná 76

Drmoul 84

Medailonky autorek 96

Literatura 107

6

7

8

9

Tafofil

Kdo jsem? Pokud budu sbírat známky, jsem filatelista. Když ztratím víru v Boha, jsem ateista. Budu-li se

válet celé dny v  knihách, jsem bibliofil, čili knihomol. Jenže co já a moji osamělí souputníci toulající se

po hřbitovech? Kdo jsem já, a kdo jsou ti, které potkávám bez věnců, bez svíček a konviček s  podivně

prozářeným a šťastným výrazem ve tváři, co ale provinile klopí oči a schovávají pod bundu foťák, protože

se bojí, že fotit v zahradách věčnosti je neetické, odsouzeníhodné či snad úchylné? Co je to za podivné

bytosti, které si šeptají v domnění, že je neslyším, u kamenných macev, pískovcových andělů nebotepa

ných křížů: „To je krása.“

Jak to, že plamínky v očích, které si odnáší ty podivné bytosti ze hřbitovů, zahlédnu i já doma v zrcadle,

když se vracím a smývám bláto a pavučiny z obličeje? Otevírám osmikilový slovník a hledám svouidenti

tu. Musím vědět, kdo jsem, jaké mám vlastně jméno.

Pod H hledám hřbitov ... nic. H jako hovnivál - skarabeus, SAKRA! Zas utíkám od tématu.

Pod S ... smrt ... skon ... nic. Smrti se bojím, tu rozhodně nehledám, i když se právě ona na hřbitově

vyskytuje u každého pomníčku. Já hledám nesmrtelnost.

Pod P jako pomník ... K jako konec ... M jako macevy.

Nic ... nic ... nic ...

T... T... Mám to! Taphos – starověké řecké τάφος (taphos, „pohřební rituály“, „pohřební“, „hrob“) + -philia

(od starověkého řeckého φιλία (filia), philia, „láska“. Spojením slov vzniká taphophil! Po česku by šlo něco

jako tafofil.

10

Jsem tafofil.

A jsem tomu ráda. Hlavně jsem ráda, že to konečně vím.

Že po letech nejistoty a života psance mohu vydechnout všechnu tu tíhu z plic a říct: „Já jsem tafofil. Ale

nebojte se mě! Jsem sice roztodivný, leč zcela neškodný zjev, který má své místo na slunci, stejně jako řada

dalších podivínů, kteří nikomu a ničemu neškodí, jenom trošku udivují.“

Dlouho jsem se obávala, že se jedná o úchylku, o něco neřestného, až zapovězeného. Ovšem přímoúměr

ně s přečtenou literaturou a s rozmachem internetu zjišťuji, že milovníci hřbitovů a funerální tvorbyne

jsou devianti ni úchylní jedinci.

Přesto jsem v oblasti svých zájmů a tužeb zůstávala více či méně opatrná, v poloze ležícího střelce, pročež

někde v dálce v mlze stále hrozil prstík a říkal „Bacha! Majoritní společnost tě odsoudí k posměchu čizatra

cení. A přestože čerpání energie a životního moudra na místech spjatých s našimi předky a fotografování

na hřbitově není trestným činem, tak uslyšíš: Na hranici s ní!“

Pak se do mého života vkradly dva výrazné fenomény, které zcela rozhodly o mém dalším přístupuk svo

bodnému životu, osobnímu hrdinství a sebepřijetí. Jedním byl URBEX a druhým CHEWRA KEŠET.

Kde se vzal, tu se vzal Urbex (Urban exploration – hnutí s heslem „Neodnášej nic než fotky, nenechávej nic

než stopy“) a jeho vnímání krásy prostřednictvím dekadence a zmaru. Žije si svůj svobodný život nafot

kách, které jsou buď milovány, nebo zatracovány. Ale žije. Je nádherný, svobodný a hrdý. Nebál se svého

démona, co mu seděl za krkem, a vláčel své nadšené oběti po starých plesnivých stavbách, tunelech pod

městy, fabrikách bez střech a oken. Po architektonických skvostech, které umíraly někde v  zapomnění,

nebo jen čekaly na své prince, co by je osvobodili. Poprvé jsem pochopila, že o tom to je - nebát se avy

křičet svoji touhu a jít za ní. Nechat se předhodit vlkům a vrátit se jako vůdce smečky. Smečky svých tužeb

a fantazií. A tak mě napadlo: Když mohou tito blázni, proč bych nemohla já?

Spouštěcím mechanismem byl projekt Chevra kešet

*

a jeho – pomineme-li, že je to mimořádně cha

rismatický chlap – vzdělaný a moudrý protagonista. Žid, talmudik, umělec, politik a já nevím co všechno,

Achab Haidler. Dobrý duch židovských hřbitovů, studnice moudra a lidské pokory, který říká: „Dejmepro

stor životu, jehož nedílnou součástí je smrt.“ 

Slovy autora zmíněného projektu: „Židovské hřbitovy jsou archivy historie židovské populace, nezřídka

jedinými dochovanými ,jmennými seznamy‘ židovských spoluobčanů, knihovnami poezie a symboliky,

učebnicí humanity a úcty k životu. Nezaslouží si, aby zůstaly v tak žalostném stavu, vydány napospas času,

naivním vandalům i skutečným hyenám pasoucím po kvalitním kameni. Snahou Kešetu je zpřístupnit

tyto knihovny všem, kdo mají zájem, kdo si kladou otázky, kdo chtějí porozumět judaismu, jeho pohledu

na život i na smrt. Zachránit, co se zachránit dá. Zdokumentovat každý náhrobní kámen, jeho sdělení apří

běh. A v neposlední řadě také přispět k fyzické záchraně a obnově těchto svatých míst.

A tak začínám chápat, že moje zalíbení ve funerálním umění není nic mimořádného. Je to nekonečná

a prachobyčejná touha lidí po nesmrtelnosti a po poodhrnutí roušky mezi světem tady a teď a tím, co