načítání...
menu
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: Historické omítky -- Průzkum, sanace, typologie – Ludvík Losos; Jiří Hošek

Historické omítky -- Průzkum, sanace, typologie

Elektronická kniha: Historické omítky
Autor: Ludvík Losos; Jiří Hošek
Podnázev: Průzkum, sanace, typologie

Komplexní pohled na problematiku historických omítek, na jejich kulturně historickou hodnotu a dvojí funkci: ochrannou a architektonickou. Problematiku obnovy omítek historických staveb ... (celý popis)
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  254
+
-
8,5
bo za nákup

hodnoceni - 58.4%hodnoceni - 58.4%hodnoceni - 58.4%hodnoceni - 58.4%hodnoceni - 58.4% 60%   celkové hodnocení
2 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: » Grada
Dostupné formáty
ke stažení:
PDF
Zabezpečení proti tisku a kopírování: ano
Médium: e-book
Rok vydání: 2007
Počet stran: 167
Rozměr: 24 cm
Úprava: ilustrace (některé barevné), faksim.
Vydání: 1. vyd.
Jazyk: česky
ADOBE DRM: bez
Nakladatelské údaje: Praha, Grada, 2007
ISBN: 978-80-247-1395-3
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis / resumé

Komplexní pohled na problematiku historických omítek, na jejich kulturně historickou hodnotu a dvojí funkci: ochrannou a architektonickou. Problematiku obnovy omítek historických staveb můžeme rozdělit do dvou vzájemně souvisejících okruhů, a to na okruh kulturní a na okruh technický. Kniha se věnuje vývoji omítek od nejstarších dob, až po moderní hmoty a technologie, které pomáhají při rekonstrukcích a sanacích omítek. Popisuje výtvarný a technologický vývoj omítek od počátku dějin stavitelství až po začátek dvacátého století. Podrobně jsou rozebrány jednotlivé materiály pro omítky a způsob jejich využití v různých historických obdobích. Hlavní část knihy je věnována průzkumům, opravám, sanacím a obnovám omítek i tradičním a moderním restaurátorským postupům a metodám. Součástí knihy je obrazová dokumentace, nákresy, seznam použité literatury a rejstřík.

Popis nakladatele

Výjimečnost této knihy spočívá v komplexním pohledu na problematiku historických omítek. Kniha se věnuje vývoji omítek od nejstarších dob, až po moderní hmoty a technologie, které pomáhají při rekonstrukcích a sanacích omítek.Vhodné provedení omítek při rekonstrukcích je nutným předpokladem pro uchování autentické podoby historických staveb. Autoři popisují výtvarný a technologický vývoj omítek od počátku dějin stavitelství až po začátek dvacátého století. Podrobně jsou rozebrány jednotlivé materiály pro omítky, způsob jejich využití v různých historických obdobích. Hlavní část knihy je věnována průzkumům, opravám, sanacím a obnovám omítek. Čtenáři budou seznámeni s tradičními i moderními restaurátorskými postupy a metodami, s možností uplatnění nových typů materiálů na historických budovách. Součástí knihy je bohatá obrazová dokumentace v podobě barevných i černobílých fotografií a nákresů, které vhodně doplňují výklad. (průzkumy, sanace, typologie)

Předmětná hesla
Omítky – dějiny
historické omítky
Obnova a rekonstrukce památek
Zařazeno v kategoriích
Ludvík Losos; Jiří Hošek - další tituly autora:
Železniční hračky minulosti Železniční hračky minulosti
Německo v přímém přenosu - Naši sousedé včera a dnes Německo v přímém přenosu
Historický nábytek -- konstrukce, údržba, restaurování Historický nábytek
Rudolf Lexa -- Život a dílo Rudolf Lexa
 (e-book)
Historický nábytek -- konstrukce, údržba, restaurování Historický nábytek
 (e-book)
Štukatérství Štukatérství
 (e-book)
Vitráže Vitráže
Jiná Británie Jiná Británie
 
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

Jiří Hošek, Ludvík Losos

Historické omítky

Průzkum, sanace, typologie

Vydala Grada Publishing, a.s.

U Průhonu 22, Praha 7

obchod@grada.cz, www.grada.cz

tel.: +420 220 386 401, fax: +420 220 386 400

jako svou 2844. publikaci

Recenzoval Václav Girsa

Odpovědná redaktorka Šárka Němečková

Sazba Jan Šístek

Ilustrace na obálce Marek Minář

Počet stran 168

První vydání, Praha 2007

Vytiskly Tiskárny Havlíčkův Brod, a. s.

Husova ulice 1881, Havlíčkův Brod

© Grada Publishing, a.s., 2007

Cover Design © Grada Publishing, a.s., 2007

Části této knihy zaměřené na metody

zkoušení omítek byly zpracovány v rámci

řešení výzkumného záměru MŠMT ČR

MSM6840770031

Názvy produktů, firem apod. použité v knize mohou být ochrannými známkami

nebo registrovanými ochrannými známkami příslušných vlastníků.

ISBN 978-80-247-1395-3


OBSAH 1. Úvod . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 7 2. Povrchové úpravy staveb . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 8

2.1 Antická tradice . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 8

2.2 Byzanc . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 11

2.3 Zednické řemeslo a stavební hutě v českých zemích . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 12 3. Vývoj omítek v jednotlivých slohových etapách . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 17

3.1 Předrománská architektura . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 17

3.2 Otonská a románská architektura . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 18

3.3 Gotické povrchové úpravy staveb . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 25

3.4 Omítky pozdní gotiky . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 39

3.5 Omítky renesance a manýrismu . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 41

3.6 Barokní omítky . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 48

3.7 Klasicistní a historizující omítky . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 53

3.8 Omítky pozdního historismu, secese a moderny . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 56 4. Technologický vývoj omítek . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 58

4.1 Hliněné malty . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 58

4.2 Vápenné malty . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 61

4.3 Malty na bázi hydraulických pojiv . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 68

4.4 Sádrové malty . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 73

4.5 Plniva malt . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 74

4.6 Přísady do malt . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 75

4.7 Barviva . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 79 5. Techniky nanášení a povrchového zpracování omítek . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 81

5.1 Roztírané spárovací malty . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 81

5.2 Nahazované omítky . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 83

5.3 Natahované omítky . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 88

5.4 Stříkané omítky . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 90

5.5 Nátěrové omítky . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 90

5.6 Zvláštní omítky . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 91 6. Barevnost omítek . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 97

6.1 Technologie provádění nátěrů . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 113 7. Obnova omítek, konzervace a restaurování . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 117

7.1 Trvanlivost omítek a příčiny degradace, vady a poruchy . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 117

7.2 Metody průzkumu omítek . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 120

7.3 Čištění omítek na fasádě . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 129


7.4 Odvlhčení omítek . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 131

7.5 Sanace výkvětů solí na omítce . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 133

7.6 Konzervace a restaurování omítek . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 139

7.7 Injektáž trhlin v omítce . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 150

7.8 Finální úprava omítek . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 152 Seznam použité literatury . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 158 Rejstřík . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 162


Úvod 7

1. Ú VOD Již první jílová omazávka proutěné stěny neolitické chaty nesla v sobě zárodek nejen technické, ale i vzhledové úpravy stavby. V průběhu tisíciletého vývoje se tato úprava měnila, přijímala různé formy, někdy velmi dokonalé, jindy naopak prosté, ale od svého počátku si vždy ponechávala základní účel – být nedílnou součástí architektury a podílet se na jejím technickém i výtvarném vývoji.

Po celou dobu své existence si omítka ponechávala svůj základní charakter – technika nanášení a povrchové úpravy byla vždy zprostředkována lidskou rukou a přijímala tedy často velmi osobitý rukopis jejího zhotovitele. Ten omítkám vtiskl v řadě případů neúmyslný, často však úmyslný výtvarný záměr. Postihnout tento vývoj, stejně jako vývoj technologický je velmi obtížné, pouze rámcově lze přiřadit základní typy omítek k jednotlivým slohovým obdobím. Při bližším studiu zjišťujeme velmi volné vazby určitých charakteristických typů v historické periodizaci, způsobené praktickými důvody, ale také i retardaci, typickou pro středověká řemesla vůbec. Stejný problém nacházíme i u barevných úprav omítek, u nichž je nesporný jak autorský záměr architekta tak i přání stavebníka.

V posledních desítiletích se rozšířil rozsah a hloubka stavebně-historických průzkumů, přinášejících řadu nových informací o stavebním vývoji dochovaných historických objektů. Postihnout jejich, v řadě případů pozoruhodných výsledků a zjištění v jedné syntetické práci je velmi obtížné, ne-li nemožné. Předložená kniha se proto zabývá jen vybranými příklady a v žádném případě si nečiní nárok na úplnost a také bezchybnost učiněných závěrů. Chce být jen základním informátorem o historickém vývoji omítkových úprav zdiva a upozornit na hloubku této problematiky. Již proto, že probíhající obnova historických objektů, byť s nejlepším úmyslem jejich záchrany, působí, často nechtěně, zánik sice špatně dochovaných, ale stále v originálním stavu se nacházejících omítkových vrstev s charakteristickým zpracováním jejich povrchu. Dochází tak nejen k nenahraditelným ztrátám příkladů povrchových úprav, ale i dokladů technologického zpracování. Při tom složení ložných i omítkových malt je dnes možné zkoumat celou řadou velmi sofistikovaných exaktních a analytických metod, jejichž výsledky mohou podstatně přispět k závěrům archeologických a stavebně historických průzkumů.

Dnes snad již nikdo nepředpokládá, že omítky lze pomocí přírodovědeckých metod jednoduše datovat, avšak srovnáním všech výsledků technologického a případně petrografického rozboru je maximálně dosažitelným výsledkem rozlišení stavebních fází objektu, zjištění původu surovin a způsobu jejich zpracování. V neposlední řadě technologické poznatky mohou být rozhodujícím podkladem pro řešení konzervace, restaurování, případně obnovy omítkových vrstev. Této problematice je věnována závěrečná část knihy, shrnující dosavadní názory a zkušenosti. Autoři děkují všem, kteří přispěli radou nebo podklady k zpracovávané látce, zejména pak Ing. arch. Janu Bártovi, doc. Dr. Tomáši Durdíkovi a restaurátoru Miloši Gavendovi.


Historické omítky8

2 . P OV RCHOV É Ú PR AV Y S T AV EB Povrchová úprava maltového pojiva, ať již ve spárách zdiva či rozetřeného nebo naneseného na jeho povrch měla nepochybně vedle technického významu také význam estetický. Již úprava spár zdiva podřezáváním nebo uhlazováním, což mělo především zabránit zachycování a vsakování dešťové vody ve spárách měla také význam výtvarný. Zdůrazňovala především spárořez, již od antiky jakési měřítko kvality stavby, byť často velmi iluzivní a iluzorní. Záleželo na kvalitě stavební huti, jaký význam přikládala závěrečné povrchové úpravě, také na přání a prostředcích stavebníka, účelu stavby a konečně i na času, ve kterém musela být stavba provedena. Všechny tyto faktory se na historických stavbách promítají a proto lze velmi obtížně činit jednoznačné závěry, zejména v oblasti typologie povrchových úprav, konkrétně u prostých omítek a jejich přiřazení k určité etapě slohového vývoje architektury.

Některé etapy slohového vývoje ovšem přinesly charakteristické a nezaměnitelné prvky úprav, spočívajících v plastickém pojednání povrchu nebo užitím barvy, nebo obojího. Převážně byly vyvolány buď potřebou optické iluze, předstírající kvalitu použitého materiálu nebo náročnost úpravy, či potřebou zdůraznění (někdy i popření) tektonického členění stavby. Na druhé straně byly ovšem stavby, kde povrchová úprava nehrála žádnou roli ať již z praktických nebo jiných důvodů a kde se maltová hmota redukovala pouze na upravené nebo neupravené spáry zdiva.

Protože antická tradice byla v historické technologii velmi silná, lze jen velmi těžko obhájit názor, že omítka vznikla roztíráním malty, vyteklé ze spár zdiva. Omítání byla technika převzatá přímo z římské tradice stejně tak jako technologie přípravy stavebních materiálů a jejich užití. 2.1 Antická tradice Celkem všichni badatelé se shodují, že zděná architektura se vyvinula z hrázděných konstrukcí a ty opět z primitivních dřevěných chýší s vyplétanými stěnami. Ale již u nejstarších hrázděných nebo vyplétaných staveb nacházíme jakýsi prototyp omítkové vrstvy – hliněnou resp. jílovou omazávku stěn. Je tedy nasnadě, že tento způsob nanášené vrstvy velmi záhy sloužil nejen k zpevnění, ale také k úpravě povrchu zdi, ať již byla provedena jakýmkoli způsobem. Nejstarší zjištěné omítkové vrstvy pocházejí ze středněvýchodní oblasti, konkrétně z anatolského města Catal Hüyük, pocházejícího z období 7. až 6. tisíciletí před Kristem. Zde byly při archeologickém výzkumu nalezeny asi 10 mm silné vrstvy vápenokřídového šlemu, natažené na zdivu z nepálených cihel, jehož spáry byly vyplněny a vyrovnány pískem.

Na některých ranných egyptských palácových nebo chrámových stavbách v Sakkaře najdeme ještě reliéf původních dřevěných nebo rákosových konstrukcí, mechanicky přenesený do kamenného zdiva. V Egyptě nacházíme také první tenkovrstvé sádrové, nebo sádrovápenné tedy hydraulické nebo polohydraulické omítky, sloužící k úpravě povrchu venkovního i interiérového zdiva. Tyto omítky byly nanášeny na podkladovou vrstvu, sestávající z jílové omazávky, plněné sekanou slámou,


Povrchové úpravy staveb 9

tedy ze stejného materiálu jako nepálené cihly. Omítky z pozdějších období jsou nanášeny na křídový podklad pojený klihem.

Teprve v ptolemajovském období, zřejmě pod římským vlivem se v Egyptě vyskytují omítky na bázi páleného vápna. Vícevrstvé omítky se silně hlazeným až leštěným povrchem jsou pak doloženy především v souvislosti s nástěnnými malbami, ať již v interiérech nebo exteriérech palácových staveb všech předřeckých kultur. Nejnovější technologická zkoumání, prováděná od poloviny minulého století prokázala znalost vícevrstvých vápenných omítek, sloužících jako podklad pro freskovou techniku. Např. na Theře na Kykladských ostrovech byly nalezeny z období mezi 2. až 1. tisíciletím před Kristem dvouvrstvé vápenné omítky s přísadou křemenného písku a jílu, plněné sekanou slámou a to včetně kamenných nástrojů, sloužících k hlazení jejich povrchu. Müller-Skjold [46] popisuje omítky, které byly nalezeny v letním sídle Nabukadnezara v Babyloně, které byly provedeny krátce po roce 300 před Kristem řeckými mistry. Jsou vícevrstvé, při čemž obě spodní jádrové vrstvy (o tloušťce 2 až 3 cm) jsou tvořeny vápennou maltou s drceným kamenivem o velikosti částic 0,5 až 3 mm. Na této vrstvě je tenké vápenné líčko se zdrsněným povrchem a na něm teprve intonako, do něhož vedle písku byl přimíchán materiál ze starších omítek. I když víme, že takto důkladná příprava omítkového podkladu měla sloužit pro nástěnnou malbu, ukazuje technologickou vyspělost, která byla dosažena ještě v řeckém období.

Římský způsob zdění používal omítání jen v určitých případech. Kvádrové zdivo, skládané na pravidelně prostřídané spáry „opus isodomum“ pochopitelně omítáno nebylo. Jeho cena však byla značná a proto se užívalo jen u monumentálních veřejných staveb. Běžné římské stavebnictví při zdění z kamene používalo způsob, nazývaný „opus incertum“, podle Vitruvia nazývaný také „antiquum“, starý. Spočíval v tom, že se nejprve vytvořilo bednění v síle budované zdi, do něhož se dusal neopracovaný lomový kámen různých velikostí smíchaný s maltou. Po vytvrdnutí bloku se bednění odstranilo a povrch zdiva se nijak dále neupravoval, protože na dochovaných zbytcích římských staveb se otisky bednění zachovaly. Tento postup byl možný jen proto, že používaná malta měla polohydraulický charakter. Později se používalo malty s vyšším vodním součinitelem, tedy řidší a povrch zdiva se omítal, patrně ještě dříve, než zdivo zcela vytvrdlo. Problém bednění byl posléze řešen tak, že se vyzdily oba líce z kvádříků o pravidelné vazbě, a vzniklý prostor se vyplnil drobnějším lomovým kamenem a zaléval maltou. Některé římské stavby např. Casale rotondo na Via Appia jsou zděny tak, že za kvádrovým lícem s pravidelnou vazbou následuje cihlové zdivo. To mimochodem svědčí o tom, že cihla, zejména nepálená byla považována za méně hodnotnější materiál než kámen. Pevného spojení líce s vnitřním zdivem se dosahovalo vložením kovových spon nebo pomocí příčných vazáků.

Snaha, nahradit pracné kvádrové líce jiným druhem zdiva, jehož povrch by nebylo třeba omítat vedly posléze k vzniku tzv. síťové vazby „opus reticulatum“, z níž se zřejmě odvodila i vazba klasová, tzv. „opus spicatum“ (obr. 2.1), používaná jak při zdění z lomového kamene, tak i na dlažby z kamene či cihel. Pokud bylo zdivo omítáno, římské venkovní omítky byly většinou jednovrstvé o poměrně značné tloušťce a téměř zásadně byly vedle písku plněny drcenými cihlami, což mu právě dodávalo ony polohydraulické vlastnosti. Interiérové omítky byly ovšem dvou a ví


Historické omítky10

cevrstvé, zejména pokud sloužily jako podklad pro nástěnné malby. Takové omítky lze nalézt nejen v Pompejích a Herculaneu, ale také v dochovaných zbytcích římských staveb v provinciích, např. na území dnešního Švýcarska. Zde byly nalezeny jádrové omítky o tloušťce 6 mm, plněné převážně cihlovou drtí a na nich jemná štuková vrstva 2 mm silná (Vindonissa v Aargau), ale také i omítky o síle 20 až 30 mm jádra, v němž je plnivem křemenný písek o velikosti zrn až 9 mm. Povrch těchto jádrových omítek se upravoval zdrsněním ozubenými nástroji, aby se další vrstvy pevněji vázaly. Není výjimkou, je-li jádrová vrstva armována přírodními materiály, pazdeřím palmovými vlákny, trávou, rákosem či zvířecími chlupy. U všech omítek, které sloužily jako podklad pro nástěnné malby, se nachází silně hlazený, často až leštěný povrch (obr. 2.2). Jak dokazují

Obr. 2.1 „Opus spicatum“,

zbytky římských staveb (Aquin

cum, Budapešť)

Obr. 2.2 Římský zedník upravující omítku dřevěným

nástrojem (nástěnná malba v Pompejích)


Povrchové úpravy staveb 11

rozbory z Pompejí, tamní nástěnné malby, nebo i jen dekorační barevné omítky měly svrchní štukovou vrstvu „tectorium“ plněnou drceným mramorem, následně pak broušenou a leštěnou s voskovaným povrchem, patrně za použití voskového mýdla – „ganosis“. 2.2 Byzanc Technika přípravy vápenných malt se v Byzanci podstatně nelišila od římské. Protože se však ve východních oblastech římské říše a na Balkáně zdilo převážně z lomového kamene, jen hrubě opracovaného (otloukáním, nikoli štípáním) (obr. 2.3) bylo omítání staveb zcela běžnou úpravou povrchu. Silné, na vápno bohaté omítky byly v přímořských oblastech plněny pemzou po řeckém způsobu, naopak ve vnitrozemí spíše po římském, drcenými keramickými střepy.

Vysloveně hydraulické omítky

byzantské stavitelství neznalo, především pro nedostatek vhodné suroviny – sopečných tufů. Nahrazovaly je organické látky, jednak v podobě armatur – sekaná koudel, zvířecí srst, prasečí štětiny, jednak v podobě inhibičních přísad – klihu, bílkovin, jedlové kůry, ovesné mouky, odvaru z ječných zrn (piva) či medu či rostlinných klovatin.

Kvalitě omítek se také napomáhalo velmi pečlivým hašením vápna. Empiric

kými zkušenostmi se přišlo na to, že kvalitu vápna ovlivňuje přímo při výhasu přítomnost látek s povrchově aktivním účinkem, ponejvíce roztoků s obsahem alkoholu nebo zmýdelnitelných tuků. Ty totiž usnadnily dokonalé prohašení vápenné kaše až do nejmenších částic a bránily vytváření koloidních agregací nebo i větších spečených a neprohašených konkrecí. Proto se při hašení vápna přidávalo pivo, víno, jablečný mošt, ale také lůj či jiné organické tuky. Protože každý technologický proces byl ve středověku přísně chráněným tajemstvím a v Byzanci to platilo dvojnásob, byly tyto postupy proměněny v rituál, v němž se původní praktický účel již nedal vysledovat. Některé dosti kuriózní postupy se dlouho tradovaly, např. obřad, při kterém se do jámy s vápnem házela mrtvá zvířata, zejména kočky. Postup hašení rozeznával několik variant a to z hlediska účelu, na které mělo být vápno použito. Na příklad uhličitanové vápno, vhodné pro vnější omítky se připravovalo tak, že se vyhašené vápno shrabalo do kupek, ty se přikryly kravskými nebo ovčími kůžemi a nechalo přes zimu vymrznout. Vápno se jednak působením vzdušného oxidu uhličitého na povrchu částečně přeměnilo na uhličitan vápenatý, jednak se mrazem opět rozrušily přítomné konkrece. Takto upravené vápno se

Obr. 2.3 Opracovávání kvádrů pomocí špičáku a plo

chého (šarírovacího) dláta (románský reliéf z Maast

richtu 1180)


Historické omítky12

pak přidávalo do hasnic při hašení čerstvého vápna. Jinak jsou ve starých receptářích, např. v malířské knize arcibiskupa Nektaria z Velesu pocházející z roku 1599, známy úporné postupy byzantských freskařů o odstranění vysoké alkality vápna opakovaným odstraňováním tvořící se uhličitanové vrstvičky na povrchu, ty ostatně popisuje i Cennini [5] (byzantské technologie se prostřednictvím Benátčanů dostaly ve 13. století do Itálie a právě Cenniniho receptář je dokladem jejich převzetí italskými umělci). Tím ovšem takto „pročištěné“ vápno postupně ztratilo svou vaznost a nehodilo se nejen na běžnou omítku, ale i na jádro „arriciato“ pod fresku, používalo se proto jen na zvláště upravované intonako – ruský „levkas“, kterému bylo nutno dodávat přísady s pojivými vlastnostmi. 2.3 Zednické řemeslo a stavební hutě v českých zemích Celá středověká technologie malt a omítek byla postavena na empirických poznatcích, hromaděných a předávaných z generace na generaci, což bylo zajišťováno především rodinnými vztahy u jednotlivých pracovních skupin – hutí. Bylo tak možno dosáhnout na tehdejší dobu značné dokonalosti poznání. Moderní teoretický přístup, který se začal prosazovat již v 19. století začal tyto empirické poznatky zatlačovat do pozadí, ale z běžné praxe nezmizely. Každý zkušený omítkář se spolehl raději na osvědčený a jednoduchý způsob zkoušky vlastností materiálu před zahájením práce – od zmačknutí písku v hrsti, kdy se tímto jediným úkonem poznala vlhkost písku, obsah hlinitých součástí, zrnitost a také ostrost písku (tedy tvar částic) o původu písku nemluvě, až k nabrání vápenné kaše na lžíci a konec konců i zkusmé nahození hotové malty na podklad.

Pro technickou tradici je charakteristické, že se základní zednické nářadí prakticky až do dnešní doby nezměnilo a zůstalo takové, jak jej známe z antických vyobrazení. Byla to zednická lžíce, která si podržela listovitý, často jen trojúhelníkovitý tvar, dřevěné hladítko řečené rajblík, pro nějž ještě Jungmannův slovník má název „dénko“, kovové hladítko, kterému se jinak neřekne než „kleťák“. Plstěné hladítko, dlouhé stíradlo (fartáč) a lať jsou přínosem až pozdějších období, stejně tak jako štukatérské špachtle (obr. 2.4).

Dalším faktorem, výrazně ovlivňujícím výsledky středověké stavební techniky byla dokonalá znalost vlastností všech dostupných přírodních materiálů a jejich maximální využití v technologickém procesu. V ranném středověku byly české země místem setkávání a střetávání různých kulturních vlivů, což můžeme mimo jiné vysledovat na nejstarších dochovaných stavbách. O jejich tvůrcích nic nevíme, můžeme jen předpokládat, že to byli specializovaní řemeslníci, buď poddaní panovníka nebo později i laičtí příslušníci řádů, tak jako ostatně řada jiných řemeslníků. U velkých staveb karolinského období již musely existovat stavební hutě a pevná organizace stavby. O činností hutí v nejstarším období nemáme žádné písemné prameny, lze však identifikovat některá centra, kde hutě vznikly a působily, často i v jejich širším okolí. Ovšem podrobněji identifikovat rozsah jejich činnosti lze jen slohovým rozborem staveb a užitou stavební technikou. Takto můžeme lokalizovat např. stavební huť doksanského kláštera, stavební huť v severozápadních


Povrchové úpravy staveb 13

Čechách a také huť křivoklátskou, jejíž činnost v letech 1250 – 70 charakterizo

vala Dobroslava Menclová [42]. Podobně bychom našli stopy takových hutí na

celé řadě velkých objektů, zejména královských hradů – Zvíkova, Písku, Bezdězu

a pod. Středověké stavební hutě byla uzavřená společenství „bratrstva“ a to často

po několik generací svých příslušníků, protože technologické znalosti se převážně

dědily (obr. 2.5). Hutě měly pevnou organizaci a dokonce vlastní jurisdikci, což

hovoří o jejich značné nezávislosti. V jejich čele stál „director fabricae“, který

ovšem byl zástupcem investora. Za vlastní huť odpovídal nejstarší mistr. Mistr,

jehož pracovní stolice stála na východní straně huti měl na starosti políry, tovaryše

a hostující tovaryše a učně. Jinak se huť dělila podle profesí na stavitele (construc

tores), kameníky (lapicidae) a zedníky (muratores) a dále na stálé či příležitostně

najímané pomocné síly. Někdy měla huť i vlastního kováře. Všechny vztahy a zvyk

losti v huti byly navenek drženy v tajnosti, což mělo původně sloužit jen k ochraně

technických znalostí – např. tovaryši nesměli pracovat vedle „cizích“. Příslušníci

hutí si sami sebe velmi cenili a snažili se udržovat si výsadní postavení, čemuž

odpovídaly i jejich odměny, často vyšší než byly průměrné příjmy drobné pozem

Obr. 2.4 Středověká

stavba, na obrázku je dobře

vidět tvar soudobého zed

nického náčiní, jmenovitě

lžíce, kladiva, neciček na

maltu, věder a stavebního

jeřábu (stavba babylónské

věže z Velislavovy bible)


Historické omítky14

kové šlechty. Identita jednotlivých význačných příslušníků hutí se začíná odkrývat

až u velkých staveb karlovské doby, ze kterých se dochovaly pečlivě vedené účty.

Tehdy se také dá již vysledovat, odkud někteří mistři či družiny přišli, klasickým

příkladem jsou Parléřové, kteří dorazili do Prahy ze Švábska. Po smrti mistra se

parléřovská huť a její vyučenci opět rozešli do okolních zemí a dlouho byli známi

jako „panicové (junkeři) z Prahy“. Vzájemné vztahy parléřovské rodiny identifi

koval naposled Jakub Vítovský [68], který je uvádí jako Michala a Jana Parléře

a Michala Savojského.

Z franko-švábské oblasti tradičně přicházeli zejména kamenící, již na počátku

15. století se jich v Čechách objevuje několik, kteří jsou jmenovaní jako baumis

tři na Pražském Hradě, jen namátkou to byli např. Hans Spiess, Hans Beheim,

mistr Wendelin Roritzer atd. Ovšem objevují se také již česká jména, dómský

stavitel Petrlík, Ondřej Skalský z Borku, mistr Jan (stavěl Točník), mistr Kříž

(Nový Hrad – Wenzelstein u Kunratic), mistr Petr a jiní. Nová stavební činnost

jagellonského období na konci 15. století je charakterizována takovými osobnostmi

Benedikta Rieda, Matouše Rejska a Beneše z Loun. Dík jim se opět na přelomu

15. a 16. století stala pražská stavební huť centrem, kde se vyučila celá řada mis

trů, kteří pak působili i mimo české země. Zajímavý a výmluvný je sněm kame

nických a stavitelských mistrů v Annabergu, kde přítomní podepsali 27. 7. 1518

„pořádek“, v podstatě jakési cechovní artykule svobodných řemesel. Tento počin

zřejmě také podnítil vznik pražského cechu v roce 1524, neboť doba svobodných

hutních bratrstev již končila. Dochované dosti obsáhlé řády cechu zedníků a ka

meníků určovaly mimo jiné i trvání výuční doby – u kameníků čtyřleté, u zedníků

Obr. 2.5 Stavební huť z 1. pol. 16. stol. (Hans Burgmair)


Povrchové úpravy staveb 15

dvouleté, později se však postupně zvyšovaly až na pět let. Tovaryš se mohl stát

mistrem teprve po třech letech práce u mistra, kameník po čtyřech. Vznik cechu

začal vázat provozování řemesla na sídlo cechu, existovaly ovšem výjimky, kdy byl

městský mistr povolán do jiného místa, obvykle šlechtickým stavebníkem. Proto na

příklad novoměstský zednický řád připouštěl, že se nemá bránit „...kdyby dospělý

mistr odjinud zjednán byl na důležité a znamenité dílo...“

V druhé polovině 16. století začínají přicházet do Prahy stavitelé a zedníci

z Předalpí, konkretně z Engadinu a Grisonska (dnešní Graubünden), z Ticina,

Coma, Lugana, Mesocca a vůbec severní Itálie. Zejména grisonští mistří ovládali

technologii pálení a hašení vápna, protože se tam, často v nepřístupných údolích

živily pálením vápna celé rodiny po několik generací. Všichni tito profesní imig

ranti sebou přinesli nejen nové výtvarné podněty, ale také nové techniky, zejména

zpracování štukových směsí. V průběhu 16. století se usazují v českých městech

a již v roce 1575 vzniká v Praze „vlašská kongregace“. Vlašští stavitelé přinesli

v době pobělohorské stavební konjunktury také nový prvek v organizaci – vytvářeli

stavební firmy, sdružující různé profese – zpočátku jen z rodinných příslušníků,

později z najatých specialistů. První a dlouho také největší takovou firmu provozo

val Carlo Lurago, konkurenční firmy pak Giovanni Decapauli, Santino Bossi a jiní

(obr. 2.6).

Obr. 2.6 Štukaterské náčiní z 18. stol. (Franc. Encyklopedie)

+


Historické omítky16

V období vrcholného baroka se objevují také jména domácích stavitelů (Augus

ton, Kosch, Pánek, Špaček). Množství zakázek vedlo k tomu, že stavitelé pověřovali

prováděním méně významných zakázek políry a omezovali se na občasný dozor,

což často vedlo k dohadům mezi zúčastněnými stranami a stížnostem stavebníků.

Vrchnost také většinou dodávala k provádění staveb jako pomocné síly poddané,

někteří se tak chopili příležitosti a naučili se příslušné profesi, kterou ovšem

mohli provozovat jen v rámci jurisdikce vlastní vrchnosti. To se již doba pozvolna

posouvala k úpadku a posléze i pozvolného zániku cechovních vazeb, které byly

v polovině 19. století nahrazeny společenstvy. Tento předěl způsobil také cen

zuru generačního předávání technologických znalostí zednického a štukatérského

řemesla, které byly nadto vytlačovány novými technologiemi a používáním nových

materiálů. Teprve na samém konci téhož století byly opět staré techniky pracně

objevovány v rámci obnovy historického uměleckého ře mesla.


Vývoj omítek v jednotlivých slohových etapách 17

3. V ÝVOJ OMÍTEK V JEDNOTLIV ÝCH

SLOHOV ÝCH ETA PÁCH

Technika omítání staveb se přirozeně vyvíjela po stránce technologické i výtvar

ného pojednání. Tento vývoj, který si zcela podvědomě promítáme do jednotlivých

historických etap nebyl ovšem přímočarý a také vždy jen vzestupný. Nelze proto

říci, že by omítky v 19. století byly dokonalejší než omítky ve 12. století, často

tomu bylo spíše naopak. Typickou vlastností středověkého řemesla byla jeho časová

retardace, daná jednak způsobem předávání technických znalostí a zkušeností

z generace na generaci, jednak přirozeným lpěním na vyzkoušených technikách

práce a obecně zakořeněné nedůvěře k novinkám.

V technologii přípravy omítek také v podstatě nebylo příliš co měnit a vyvíjet,

převládaly zde zažité postupy, svým způsobem dané i užívanými materiály. Do

vývoje zasahovali jen jednotlivci a jejich znalosti, získávané především na tovaryš

ských cestách nebo prací v cizích hutích. Kde můžeme najít rozmanitost je ve způ

sobu techniky nanášení omítek a úpravy jejich povrchu, často velmi individuální

a svébytný projev provádějícího řemeslníka, často záměr architekta nebo i staveb

níka. V těchto projevech se pochopitelně odrážejí dobové zvyklosti, jistá, ne vždy

důsledná poplatnost panujícímu slohu, kolísající od lidového výtvarného projevu

až po rafinovaný záměr vyspělého uměleckého řemeslníka či přímo autora stavby.

Přiřadit proto určitý typ omítek konkrétnímu slohovému období je velmi obtížné

a pokud není ztvárněn charakteristickým, slohovému období odpovídajícím výtvar

ným projevem často i nemožné. O postižení výtvarného vývoje středověkých omítek

se pokusil poprvé Václav Mencl [41] ve stejnojmenné knize, která byla shrnutím

a zhodnocením studijní práce, kterou provedl s kolektivem mladých pracovníků

tehdejšího Státního ústavu památkové péče. Jeho závěry, podané s jeho typickou

působivou dikcí mohou být diskutovány či revidovány, avšak jeho nepopiratelnou

zásluhou zůstane, že na tento fenomén první upozornil a jeho kniha se stala oce

ňovanou příručkou pracovníků památkové péče a nepochybně přispěla k záchraně

celé řady historických omítek. Jestliže tedy následující text rezonuje stejné téma,

pokouší se nikoli o závěry, ale spíše o stručnou charakteristiku vzájemných vztahů

povrchových úprav s příslušným slohovým obdobím, doplněnou o technologický

úhel pohledu.

3.1 Předrománská architektura

Jestliže za nejstarší stavby na našem území považujeme dochované části velko

moravských staveb, zejména kostelů, můžeme právě na zkoumání jejich tech

nického provedení, způsobu zdění a zjištění kvalitních omítkových vrstev proká

zat přímý přenos antické stavební technologie. Již při archeologickém výzkumu

zbytků stavby kostela v Modré u Velehradu objevil a popsal prof. Hrubý čtyři druhy

nalezených ložných malt, vnějších a vnitřních omítek. Vnější omítky nesly vrstvu


Historické omítky18

vápenného nátěru tzv. líčka, vnitřní jemnozrnné omítky pak stopy barevných vrstev a také rytí [6]. Výzkum jednoznačně prokázal, že tato stavba, považovaná za jednu z nejstarších u nás, byla postavena z lomového zdiva, jehož povrch byl omítán a omítka líčena. Rovněž basilika v Mikulčicích, objevená v roce 1957 měla stěny vně i uvnitř omítnuté, vnitřní omítky byly pečlivě vyhlazované a patrně pokryty malbou. Dalším příkladem omítané velkomoravské stavby je kostel v Pohansku, pocházející z 9. století. Na jeho jižním nároží se na dochovaném zdivu vyskytuje silná vrstva omítky, lišící se výrazně svým složením od malty lomového zdiva stavby. Omítka byla připravena z prosévaného jemného písku s vysokým obsahem vápenného pojiva, ve své struktuře je hutná a velmi bílá. Nahozena byla v poměrně silné vrstvě, vyrovnávající vysoký reliéf líce nepravidelně kladených kamenů zdiva, takže v některých místech dosahuje až tloušťky přes 20 mm. Její povrch nese stopy vápenného olíčení.

Charakteristickou pro většinu velkomoravských staveb je technika zdění, spočívající v užití lomového kamene, kladeného na plocho, výjimku tvoří přístavek kostela v Sadech, kde bylo užito již pečlivěji opracovaných pískovcových kvádrů. V. Kotrba [26] se ve své obsáhlé studii domnívá, že kostel v Sadech je příkladem určité rustikalizace schématu užívané stavební techniky. Jinak ale nálezy omítkových ker s otisky dřeva nebo proutí hovoří pro stavby z hrázděného zdiva, s největší pravděpodobností profánního účelu, avšak také důsledně omítané. Rovněž i další velkomoravské stavby nesou stopy omítání, dochované fragmenty vnitřních omítek (např. z kostela Na Valech) tak i vrstvy nástěnných maleb.

Nálezy římských cihel, druhotně použitých ve velkomoravských stavbách svědčí o tom, že v době Velké Moravy byly zachovány ještě zbytky či ruiny římských opevněných stanic (např. v Mušově). Tyto příklady antické stavební techniky mohly ovlivnit i stavitele velkomoravských chrámů, ač již nepřišli patřičně poučeni z jiného kulturního prostředí (Byzanc nebo např. dle Cibulky z Bavorska, z pramenů je také známo vyslání zkušených tesařů a zedníků ze Salcburska do Pannonie). Ze zjištěných fragmentů staveb lze usoudit, že omítka, nanášená nahazováním a uhlazovaná dřevěným nástrojem tvořila opticky měkký souvislý plášť stavby, jehož světlý resp. bílý tón byl ještě zdůrazněn bílením vápnem, tedy úpravou, kterou známe z dochovaných byzantských staveb na Balkánském poloostrově. 3.2 Otonská a románská architektura Technika zdění a omítání staveb otonského a ranně románského období v českých zemích je poměrně rozmanitá, což bylo dáno působením různých stavebních hutí a především použitím místních resp. dostupných zdrojů stavebního materiálu a jeho opracovatelností. Charakteristickým prvkem otonské architektury, reprezentované v Čechách jak typickými rotundami, či jednolodními kostelíky s apsidami je zdění z kamenných kvádrů, podle povahy kamenného materiálu tu více nebo méně formátovaných otloukáním nebo štípáním. Např. nejstarší rotunda sv. Víta na Pražském Hradě, vzniklá pravděpodobně v letech 926 až 930, jejíž zbytky odkryl archeologickým výzkumem arch. Kamil Hilbert, byla vyzděna z poměrně




       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz – online prodej | ABZ Knihy, a.s.
ABZ knihy, a.s.
 
 
 

Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2020 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist