načítání...
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

Historické drama volyňských Čechů - Karel Richter

  > > > Historické drama volyňských Čechů  
-6%
sleva

Elektronická kniha: Historické drama volyňských Čechů
Autor:

Již bezmála jedno a půl století se odehrává nevšední příběh volyňských Čechů, příběh plný nadějí, dramatických zvratů, hrdinství i tragédií. Nalezneme v něm ...
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  199 Kč 187
+
-
6,2
bo za nákup

hodnoceni - 74.6%hodnoceni - 74.6%hodnoceni - 74.6%hodnoceni - 74.6%hodnoceni - 74.6% 90%   celkové hodnocení
2 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: » EPOCHA
Dostupné formáty
ke stažení:
EPUB, MOBI, PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku
Počet stran: 431
Rozměr: 22 cm
Úprava: ilustrace , portréty
Vydání: 1. vyd.
Jazyk: česky
Médium: e-book
ADOBE DRM: bez
ISBN: 978-80-742-5244-0
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis

Již bezmála jedno a půl století se odehrává nevšední příběh volyňských Čechů, příběh plný nadějí, dramatických zvratů, hrdinství i tragédií. Nalezneme v něm osudy lidí i vesnic, které vlastníma rukama vybudovali a přivedli k rozkvětu, aby pak ve zlých dobách výsledky své práce s nemalým úsilím znovu a znovu hájili. Mnohé osobnosti z této významné krajanské komunity, dodnes na Ukrajině žijící, stály u samých počátků prvního i druhého československého odboje v zahraničí. Tisíce volyňských Čechů bojovaly a umíraly se zbraní v ruce za obnovu samostatnosti a svobodu své původní vlasti. Řada z nich se do ní také po druhé světové válce vrátila s perspektivou nových začátků, avšak jejich plány záhy přervala násilná kolektivizace.
Autor ve svém vyprávění spojil fundovaný pohled zkušeného historika a zároveň člověka, který mnoho volyňských Čechů osobně dobře poznal a mohl tak využít jejich svědectví

PhDr. Karel Richter, CSc. (*1930)
je vojenský historik, člen Obce spisovatelů a dlouholetý předseda Klubu autorů literatury faktu. Vystudoval Pedagogickou fakultu UK a Vojenskou akademii v Brně a v Bratislavě. V letech 1971-1989 pracoval jako vědecký pracovník ve Vojenském historickém ústavu v Praze. Knižně publikuje od konce šedesátých let a věnuje se především zpracování vojenských konfliktů novodobých dějin. Je autorem a spoluautorem více než třiceti knižních titulů, např. Osudový omyl generála Vlasova , Ďábel Trenk , Češi a Němci v zrcadle dějin , Tragický osud generála Heliodora Píky , Třeba i železem a krví , Pamětihodné bitvy českých dějin , Přes krvavé řeky , Apokalypsa v Karpatech , Válka začala v Polsku , Vražda jménem republiky , Hranice placená krví , Hrdinové Československa . Příběhem o Alexandrovi Velikém – Dobyvatel světa (2010) – poprvé vykročil do období antického válečnictví. Krom literární činnosti redigoval třináct let historickou revue Přísně tajné, hojně publikuje časopisecky, překládá a spolupracuje též s rozhlasem i televizí jako autor i konzultant. Je trojnásobným laureátem Ceny E. E. Kische, dvakrát obdržel Cenu M. Ivanova a slovenskou literární cenu V. Zamarovského. Byl jmenován čestným občanem svého rodného města Chlumce nad Cidlinou.

Předmětná hesla
Zařazeno v kategoriích
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky
NAKLADATELSTVÍ EPOCHA PAMÁTNÍK LIDICE Volynaci_txt_9_Sestava 1 3/15/15 11:21 PM Page 1 Volynaci_txt_9_Sestava 1 3/15/15 11:21 PM Page 2 KArEL rICHTEr H ISTORICKÉ DRAMA VOLYŇSKÝCH ČECHŮ NAKLADATELSTVÍ EPOCHA A PAMÁTNÍK LIDICE C - Volynaci_txt_9_Sestava 1 3/15/15 11:21 PM Page 3 Copyright © Karel richter, 2015 Cover and Layout © Karel Kárász, 2015 Czech Edition © Nakladatelství Epocha, 2015 I SBN 978-80-7425-244-0 Nakladatelství děkuje Českému svazu bojovníků za svobodu za podporu při propagaci této publikace Volynaci_txt_9_Sestava 1 3/15/15 11:21 PM Page 4 Obsah Několik slov úvodem. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 7 Vy jste Češi? Kde jste se tu vzali?. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 11 Někdejší loučení s vlastí. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 14 V plamenech války. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 27 Komu bude patřit Volyň?. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 61 Pod polskou orlicí . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 88 Vznik sovětské Volyně. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 99 Polsko, země naděje. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 113 Německo-sovětský přepad Polska. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 126 V diktatuře Sovětů. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 138 Volyňský azyl . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 150 Německý vpád . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 174 V příboji válečných pohrom . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 189 Malínská apokalypsa . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 216 Odpor sílí . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 231 Nástup. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 252 Dobývání karpatské pevnosti . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 271 Válečné finále. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 321 Návrat do staré vlasti . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 350 V demokratickém provizoriu . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 372 Mocenský převrat. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 377 Záblesky nadějí. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 397 Vojenská intervence. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 405 Konečně svítání . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 414 Doslov. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 423 Literatura. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 430 H I S T O r I C K é D r A M AV O L y ň S K ý C HČE C H ů 5 Volynaci_txt_9_Sestava 1 3/15/15 11:21 PM Page 5 6 České osídlení na Volyni (převzato z publikace J. Vaculíka Dějiny volyňských Čechů) Volynaci_txt_9_Sestava 1 3/15/15 11:21 PM Page 6 Několik slov úvodem Po vědeckém zpracování dějin v olyňských Čechů v letech 1868 až 1948 se do rukou českého čtenáře dostává také populární přehled z pera známého historika literatury faktu Karla richtera. Během osmdesáti let, které Češi strávili na Volyni, prožili řadu zvratů, s nimiž se museli vyrovnat. Čeští přistěhovalci představovali svou znalostí progresivních agrotechnických postupů značný přínos pro rozvoj této hospodářsky dosud značně zaostalé části ruska. Také v oblasti průmyslu a živností poskytli čeští imigranti řadu podnětů k industrializaci Volyňské gubernie. Svou vysokou kulturní úroveň prokazovali tím, že hned po svém příchodu věnovali pozornost vzdělávání svých dětí a rozvoji kulturního a společenského života. Přes svou malou početnost se volyňští Češi po první ruské revoluci 1905 zapojili rovněž do politického života, a to jak na úrovni místní samosprávy, tak i na vyšších úrovních – újezdů, gubernie a dokonce celé říše (poslanec Drbohlav). Přitom nepředstavovali nějakou politicky jednotnou masu, ale hlásili se k různým politickým proudům od konstitučních po sociální demokraty, byli mezi stoupenci velkoruské i maloruské (ukrajinské) orientace. Do relativně poklidného téměř půlstoletého vývoje v míru zasáhla první světová válka, kterou obyvatelé Volyně, jako pohraničního regionu ruské říše, pocítili velmi brzo a výrazně. Volyňští Češi se v této válce hned zpočátku jednoznačně identifikovali se svou novou vlastí – ruskem, proti staré širší vlasti – rakousku. Byli to oni, kdo vytvořil základ České družiny v rusku, zárodku budoucí československé armády. ruští Češi se od počátku orientovali na vznik samostatného českého státu. Situace na Volyni se však podstatně změnila po pádu carismu v únorové revoluci 1917 a zejména po bolševickém převratu v listopadu 1917, který vedl k vystoupení ruska ze světové války a k občanské válce v této zemi, která trvala až do roku 1920. Volyň se stala předmětem zájmu různých politicko-vojenských seskupení H I S T O r I C K é D r A M AV O L y ň S K ý C HČE C H ů 7 Volynaci_txt_9_Sestava 1 3/15/15 11:21 PM Page 7 – Ukrajinské lidové republiky, ruské Dobrovolnické armády gen. Antona Děnikina, ruských i ukrajinských bolševiků, Poláků, případně i různých anarchistických skupin. Ovládnutí západní Volyně Poláky na podzim 1920 bylo zdejším českým obyvatelstvem uvítáno jako garance stability a pořádku. Přes důsledky hospodářské krize let 1929–1932 lze meziválečné období na polské Volyni charakterizovat jako dobu nové prosperity české minority, která byla všeobecně uznávána i přes ne zcela příznivý vývoj československo-polských vztahů. Zcela jiné byly osudy Čechů na východní Volyni (asi 20 % všech volyňských Čechů), která se stala součástí bolševického impéria. Od počátečního celkem liberálního přístupu k národnostním menšinám a tzv. nové ekonomické politiky ve 20. letech 20. století směřoval vývoj SSSr ke stalinským pětiletkám, násilné masové kolektivizaci zemědělství, totálnímu zestátnění ekonomiky a politickým represím 30. – 40. let. Tyto procesy byly po 17. září 1939, kdy bylo k SSSr připojeno východní Polsko, přeneseny i na západní Volyň. Příchod nacistů v roce 1941 byl proto zpočátku vnímán jako záchrana před dalšími chystanými deportacemi na Sibiř. Situace na okupované Volyni však získávala stále více charakter občanské války, kdy vedle sebe operovala Ukrajinská povstalecká armáda, polská Domácí armáda a sovětští partyzáni, kteří bojovali jednak proti nacistickým okupantům, ale často také navzájem proti sobě. V tomto nacionálně silně vypjatém prostředí se nacházela česká menšina, jež se sjednotila pod vedením ilegální organizace Blaník, která deklarovala svou podporu československému zahraničnímu odboji. Ta vyvrcholila vstupem více než deseti tisíc krajanů z Volyně do 1. československého armádního sboru v SSSr v roce 1944. Poválečné osudy Volyně byly v rukou bolševiků. Proto již za války se projevily snahy o získání souhlasu československých vládních míst s organizovanou reemigrací do ČSr. Volyňští vojáci byli v létě a na podzim demobilizováni a většina z nich se rozhodla zůstat v ČSr a byla postupně usídlována v pohraničí českých zemí. Po uzavření českosloN ě K O L I K S L O V ú V O D E M8 Volynaci_txt_9_Sestava 1 3/15/15 11:21 PM Page 8 vensko-sovětské dohody o reemigraci v červenci 1946 došlo v roce 1947 k návratu jejich rodinných příslušníků. Jaroslav Vaculík Osud volyňských Čechů zůstává stále ještě neúplně poznanou kapitolou dějin našeho národa. Je tomu navzdory skutečnosti, že již byla vydána řada fundovaných historických prací, ale i drobnějších pojednání a dílčích vzpomínek, dotýkajících se jednotlivých rodin nebo obcí na Volyni. S volyňskýmí Čechy tak běžný občan v roli čtenáře spojuje zejména jejich zážitky z druhé světové války. Tehdy k nacistickým zločinům, které otřásly svědomím světa, přibylo vypálení Českého Malina, který se stal Lidicemi volyňských Čechů. V letech války také tisíce těchto pracovitých, lidsky vyspělých a vlastenecky obětavých krajanů v řadách československého armádního sboru pod velením generála Ludvíka Svobody hrdinně bojovaly a krvácely při osvobozování Československa – vlasti svých prarodičů, jež se jejich potomkům vzápětí stala novým domovem. Mnohé z toho, co bylo o českých Volyňanech napsáno, je zatíženo politicko-ideologickou tendencí účelově zkreslující jejich pravdivé poválečné příběhy. Nelze zamlčet krušné počátky jejich hospodaření na území bývalých Sudet, ve vyrabovaných a poničených objektech, kde byli zprvu obklopeni nevraživostí nevysídlených starousedlíků. Na nepochopení naráželi nezřídka i při přebírání usedlostí ve vnitrozemí. Mnozí si do nových domovů přinesli neblahé zkušenosti z hospodaření v bolševických poměrech, kdy zažili potlačování soukromého podnikání a násilnou kolektivizací. Proto se odmítavě stavěli k přenášení sovětských metod do zdejších poměrů po únoru 1948. Sklízeli tak nepřízeň stranických a vládních orgánů i místních komunistických funkcionářů. Často jsem přemýšlel o tom, jak na širší ploše přiblížit zejména mladším generacím naší občanské veřejnosti tento dramatický a přitom historicky unikátní etnografický jev, kdy se od „mateřské pevniny“ H I S T O r I C K é D r A M AV O L y ň S K ý C HČE C H ů 9 Volynaci_txt_9_Sestava 1 3/15/15 11:21 PM Page 9 odloučí skupiny odvážných průkopníků, odhodlaných hledat v neznámých dálavách novou existenci. Nejenže našli vhodná působiště, ale dokázali je svou nezdolnou přičinlivostí přetvořit ve vzkvétající domovinu. Uchovali si přitom své národní zvyklosti a tradice, neodcizili se svému původu a zároveň se podíleli na kultivaci životních podmínek místního sousedského etnika. Svůj vztah k původní vlasti prokázali neochvějnou pohotovostí přispěchat jí na pomoc ve chvílích ohrožení. A posléze ho potvrdili hromadným návratem do takříkajíc mateřského lůna, i když vinou mimořádných okolností nebylo vždy patřičně hřejivé. Naštěstí se našel – jak zjišťuji – zkušený autor schopný sdělit tento příběh dnešním generacím národa, jež neznají celou hloubku civilizačního díla, zásluh i obětí volyňských Čechů, zasluhujících obdiv, vděčnost a následování. Kniha, kterou otvíráte, je oslavou a vděčným uctěním tohoto zdatného a morálně vyspělého českého etnika, které v cizích, neznámých končinách osvědčilo vše, co jej rodná země naučila. Našich krajanů, kteří se nebáli boje s přírodou ani s nepřáteli. Statečných lidí, kteří velkou měrou přispěli k osvobození naší země, kteří byli vždy s námi, a kteří tudíž byli, jsou a vždy budou naši. Jsem upřímně rád, že právě Památník Lidice stál u zrodu této knihy, která je psaným poselstvím pro dnešek i budoucnost, dílem přispívajícím k udržování vzpomínek na poměrně nedávnou dramatickou a obětíplnou historii naší země. Historii, jejíž poslední pamětníci a hrdinové ještě žijí mezi námi. Jménem Památníku Lidice Milouš Červencl N ě K O L I K S L O V ú V O D E M10 Volynaci_txt_9_Sestava 1 3/15/15 11:21 PM Page 10 Vy jste Češi? Kde jste se tu vzali? V posledních srpnových dnech roku 1939 stály německé divize v bojové pohotovosti na polských hranicích. Válka mohla vzplanout každou hodinu. V úřadovně polského prezidenta Ignacy Moścického se koncipoval dekret o zřízení české a slovenské legie. Ještě dříve, než ho sekretář položil na prezidentův stůl, usoudil generální štáb, že pro československé emigranty, příslušníky vojenské skupiny, soustředěné v Malých Bronowicích u Krakova, je načase přesunout se do výcvikového tábora v Leśné u Baranowiczů, kde proběhne formování vyšší jednotky. Dne 30. srpna ráno přišel rozkaz k odjezdu. Krakovem procházeli českoslovenští dobrovolníci zatím ještě ve svých civilních šatech, ale seřazení do vyrovnaných trojstupů. Zpívali do rázného, stejnoměrného pochodu jásavé sokolské písně. Jednu za druhou. Lví silou, vzletem sokolím, kupředu kráčejme... úzké uličky vracely zpěv mohutnou ozvěnou. Město bylo plné podrážděného hemžení, doléhalo na ně tíživé dusno. Vyplašení, znervóznělí lidé do sebe vráželi, tísnili se před krámy, dravě skupovali konzervy, mouku a taky svíčky a sirky. Ženské s děcky na rukou i ženské s kočárky nebo jen s kabelami, výrostkové i chlapi v civilu a rozličných uniformách. Tlačí se ke kraji chodníku, stoupají si na špičky. Co je to zpěv? Co je to za pochod? Vytáhlý mladík, na hlavě starou vojenskou rohatici s červenobílou kokardou, mává rukou a křičí na plná ústa „Nazdááár! Bravo, Čechoslovaci!“ Odjinud se ozývá: „Přijdete pozdě! Vojna už začala!“ a „Naše tanky jsou u Berlína!“ Zpráva bleskem prolétla řadami, mužům se rozsvítily tváře. Tak už to začalo? A Poláci postupují, to je báječný! Na nádraží však nadšení opadlo. Žádná válka nezačala! Nesmysl! Na nástupišti, stejně jako ve všech nádražních prostorách panoval nepředstavitelný zmatek. Všude rance, kufry, batohy, tašky. Venkované bezhlavě pobíhali, H I S T O r I C K é D r A M AV O L y ň S K ý C HČE C H ů 11 Volynaci_txt_9_Sestava 1 3/15/15 11:21 PM Page 11 sháněli někoho, kdo by jim řekl, kam který vlak jede. Čechoslováci se s námahou prodrali k vlaku, který byl pro ně vyhrazen. Nastoupili do osobních vagonů s tvrdými lavicemi. Snad každých deset minut se s ohlušujícím hukotem a pronikavým hvízdáním přihnal nějaký rychlík nacpaný lidmi s kufry a ranci, záložníky s vojenskými kufříky, vojáky v stejnokrojích. Na stupátkách visely hrozny těl. Po poledni k stojícímu vlaku s drcnutím přirazila lokomotiva a deset minut nato začaly osazenstvu vagonů budovy nádraží trhavě ubíhat dozadu. Věže Wawelu se začaly zmenšovat a ztrácet v pozadí. Vlak uháněl nedohlednou rovinou k východu, stále k východu – dlouhé, nekonečné hodiny. Chlapi se dívali z oken, povídali si, klímali a v taktu kol přitom tloukli hlavami do přepážek. Ale nepevný provázek spánku se co chvíli trhal – na tvrdých lavicích dřevěněly hýždě. „Stojíme v Přemyšlu,“ vzpomíná účastník. „Lokomotiva bere vodu. Na nádraží spousty pěšáků. Pušky postavené do kozlů, sedí na tornách, většinou spí. Ještě nás čeká mnoho hodin. Teprve ráno vjíždíme do Lvova. Československé prapory, kterými byly ozdobeny vagony, vzbudily pozornost.“ Vlak se stočil k severovýchodu. Po několika dalších hodinách jízdy se po obou stranách trati začaly objevovat úhledné domky a zahrady, vzorně sklizená pole, nápadně připomínající český venkov. Transport projížděl oblastí České Volyně. Vlak zastavil v české vesnici Zdolbunově. Zdravotnické sestry podávaly do vagonů občerstvení. V další stanici, Kvasilově, si tamější Češi předem vyjednali, že transport zde na několik minut zastaví. účastníci vzpomínají: „Stovky kilometrů kolejí nám proběhly pod nohama. Nestačili jsme se divit. Tolik krásných českých vesnic. Před večerem nás vítalo lidnaté równe. Les rozkomíhaných rukou, volání Nazdár, Nazdár. Vyhrnuli jsme se z vozů. Pro většinu z nás to bylo veliké překvapení. Hrozně příjemné. To jsou přece Češi. Nejvíc bylo mužů, ale přišly nás přivítat i ženy, dokonce v krojích a mladá děvčata. ,Kde jste se tady vzali? Češi! Tolik Čechů.‘ Byli jsme z nich radostí bez sebe. V y J S T E ČE š I? K D E J S T E S E T U V Z A L I?12 Volynaci_txt_9_Sestava 1 3/15/15 11:21 PM Page 12 I pro ně bylo setkání s krajany ze staré vlasti dojemným, nezapomenutelným zážitkem. Objímali se s námi. ‚My jsme Volyňáci. Copak jste o nás neslyšeli? Tady kolem je všechno české. Máme i svoje školy. Však brzy přijedeme do legie za vámi!‘ radostný jásot, zpěv, provolávání slávy Československé republice a hoštění buchtami, smaženými řízky i dobrým českým pivem nebraly konce. Našinci Volyňákům rozdávali na památku trikolory, mince, poštovní známky i všelijaké ozdobné předměty. V Kostopole nás vítali s hudbou, která vyprovázela na nádraží rukující záložníky. Za mohutného volání Nazdááár se vlak zase dával pomalu do pohybu.“ H I S T O r I C K é D r A M AV O L y ň S K ý C HČE C H ů 13 Volynaci_txt_9_Sestava 1 3/15/15 11:21 PM Page 13 Někdejší loučení s vlastí Všechno začalo tak slibně, i když ne bez potíží. Právě o Velikonocích roku 1870, v době, kdy se po tuhé zimě probouzela příroda a s ní i lidé pookřívali nadějemi v slunnou budoucnost. Nějakých dvacet zemědělských rodin z okresů Louny, Žatec a rakovník nastoupilo dlouhou cestu vlakem do ruska, kde hodlali začít nový, bohdá lepší život. Opouštět svou rodnou zemi, když vás z ní vyhání bída, je těžké a smutné až k slzám. Zvlášť když se neví, jestli to není navždycky. Tenkrát odjížděly celé rodiny za poslední ušetřené peníze do Hamburku a odtud lodí do Ameriky, kde se údajně dala snadno sehnat práce a vydělat peníze na slušné živobytí. Vůdčí představitelé českého národního hnutí, Palacký, rieger, Brauner a další, neviděli vystěhovalectví rádi, neboť oslabovalo národ v jeho úporném zápase o rovnoprávnost s Němci v českých zemích. Zrodila se myšlenka usměrnit nouzí vynucený proud české emigrace alespoň do slovanských zemí. Na přistěhovalectví mělo tehdy zájem především carské rusko, které potřebovalo osídlovat rozsáhlé neobhospodařované oblasti na Dálném východě, na Kavkaze i na Ukrajině. V Čechách se po prohrané válce s Pruskem v roce 1866 a po následné dualizaci monarchie na rakousko-Uhersko začalo leckde žít z ruky do úst. Výroba chřadla, výnosy polí poklesly, řemeslům se příliš nedařilo a zboží v krámech nešlo pro nedostatek peněz mezi lidmi na odbyt. Nadměrné daně navíc krátily už beztak mizerné výdělky. rostoucí chudoba nutila nemajetné lidi odcházet do ciziny za chlebem. Vedle hromadné emigrace do Ameriky se začal v Čechách projevovat zájem o přestěhování do ruska. Již v roce 1863 se prvních sedmnáct českých rodin přestěhovalo na ukrajinskou Volyň, kde v újezdu Dubno založily českou osadu s názvem Luthardovka. N ě K D E J š Í L O U Č E N Í S V L A S T Í14 Volynaci_txt_9_Sestava 1 3/15/15 11:21 PM Page 14 V květnu roku 1867 odcestovala delegace vedoucích českých politiků v čele s Františkem Palackým do Moskvy, aby se účastí na tamější národopisné výstavě přihlásila k myšlence slovanské jednoty. Byla vřele uvítána a poctěna dokonce audiencí u cara. ruský imperátor však delegáty zklamal tím, že nepřislíbil očekávanou podporu českému národnímu hnutí. Jak by mohl? Sám byl, stejně jako rakousko-uherský císař, utlačovatelem četných národů ve své říši. Došlo k jednání s moskevskou zemědělskou komisí, jíž předsedal hrabě Tol. Pražský publicista profesor F. Jezbera o řešení otázky českého přistěhovalectví v úvodu zasedání prohlásil: „Emigraci Čechů do ruska, pánové, je žádoucí podpořit v zájmu spojení dvou historicky rozrůzněných částí jedné a téže slovanské rodiny.“ Palacký, Brauner a rieger přistupovali k dané záležitosti zdrženlivěji, neboť i v emigraci do ruska viděli oslabení českého národního živlu v českých zemích. Nicméně se v Národních listech objevila zpráva o ustavení komise zprostředkující zájemcům možnost nákupu půdy v rusku. Komise odtud obdržela množství nabídek na prodej a pronájem půdy v Petrohradské, Tverské, Pskovské, Moskevské, Poltavské, Jekatěrinoslavské, Voroněžské a Orenburské gubernii. Organizování českých zájemců o zakoupení pozemků v rusku se ujal devětadvacetiletý bývalý vojenský strážmistr František Přibyl z Třeboně a o dva roky mladší učitel Josef Olič z Řevníčova na rakovnicku. Již 25. února roku 1868 v Národních listech uveřejnil Přibyl zprávu, že ve Volyňské gubernii, pouhých osm mil od rakouských hranic, je možno kupovat malé i větší statky, při nichž jsou „sdělená a zasetá pole“. Na rozdíl od emigrace do Ameriky se vystěhovalcům kromě úrodné půdy slibovalo zachování národnosti. O zájemce nebylo nouze. Za necelé tři měsíce, 24. května, František Přibyl se skupinou čtrnácti vystěhovalců dorazil na Volyň. Skutečně se tu prodávala neobdělávaná půda polských velkostatkářů, namnoze potrestaných za účast v nedávném protiruském povstání. H I S T O r I C K é D r A M AV O L y ň S K ý C HČE C H ů 15 Volynaci_txt_9_Sestava 1 3/15/15 11:21 PM Page 15 Patnáct rublů za děsjatinu, což činilo něco přes hektar. Desetkrát laciněji než v Čechách. Přijížděli další kolonisté. Od šlechtice Weselowského bylo prostřednictvím zplnomocněnců Přibyla, Oliče a Svobody zakoupeno 1638 hektarů půdy, na níž začalo hospodařit 126 rodin, které založily jednu z prvních českých osad Hlinsko. V průběhu následujícího roku se přistěhovalo dalších 449 rodin. Staly se zakladateli osady Mirohošť a Jezírko v újezdě (okrese) Dubno. Někteří z přistěhovalců se usadili v ukrajinských obcích. Výprava, která se vydala na cestu o Velikonocích roku 1870, dorazila po dvou dnech do rakouské pohraniční stanice Brody. Tady končily koleje. Dál do ukrajinského města Dubna, které bylo centrem jednoho z dvanácti újezdů Volyňské gubernie, nevedla dráha ani silnice. Museli se tam se svými zavazadly ploužit řadu dní rozblácenými polními cestami na najatých selských vozech. Bylo to strastiplné putování. Nejednou si v duchu vyčítali, že nezůstali doma, že jejich bída nebyla horší než tohle plahočení. V Dubně se zatím museli spokojit s nuzným přespáním v kůlnách a stodolách. Zpočátku se jen těžko dorozumívali s místními, ukrajinsky hovořícími lidmi. Zvolili si komisi, která ve společném zájmu zamýšleného založení české osady začala vyjednávat koupi pozemků s četnými zprostředkovateli a dohazovači, kteří je snaživě zahrnovali nabídkami. Ze všech nejvíc české vystěhovalce zaujala možnost zakoupení zrušeného statku Malín v blízkosti ukrajinské vesnice téhož jména. Statek patřil polskému velkostatkáři Kazimiru Sliwinskému. Členové české komise se vypravili přímo na místo, aby si danou lokalitu prohlédli a jménem celé pospolitosti posoudili výhodnost nákupu, a konec konců dohodli uzavření obchodu. Na prodej tu byly rozsáhlé zanedbané černozemní polnosti, zarostlé trávou a plevelem, planina se zpustlými a zčásti pobořenými stavbami zrušeného statku a rozlehlý, divoce rostoucí les. Komise vyjednala se souhlasem členů budoucí obce zakoupení 1200 morgů (804 hektarů) pozemků N ě K D E J š Í L O U Č E N Í S V L A S T Í16 Volynaci_txt_9_Sestava 1 3/15/15 11:21 PM Page 16 po 20 rublech. Zahrnovaly polnosti, louky i rozsáhlé lesy. Každý ze sousedů si koupil tolik půdy, na kolik mu stačily úspory. Přibližně čtyři hektary orné půdy a šestnáct hektarů lesa zůstalo nerozprodáno v majetku obce. Mezitím do Dubna přijelo několik rodin, které se připojily k původním zakladatelům Českého Malína. Kupující komise ihned také určila místo, kde měla být vybudována osada. Podle nakresleného plánu byly na rovinaté pláni s pomocí geometrů vyměřeny dvě široké, rovné ulice s parcelami jednotlivých hospodářů, Velká a Malá strana budoucího Českého Malína. Zároveň budovatelé osady vyznačili dvouhektarový pozemek pro stavbu školní budovy, plochu pro hasičskou zbrojnici, obecní úřad a knihovnu. V budoucnu se počítalo samozřejmě s hospodou, mlýnem a cihelnou. Na místě, kde se ve středu rozvržené zástavby plánovala náves, bylo vysázeno několik lip na paměť založení obce. Začala výstavba, kterou řídil zvolený starosta Glanc spolu se zastupitelstvem. Poslyšme vyprávění Josefa Holce, volyňského Čecha, který se narodil 29. listopadu 1918 v Českém Straklově: „Moji prarodiče se na Volyň přistěhovali již někdy okolo roku 1865. Dědeček pocházel ze Smolnice na Lounsku a babička z Krupé na rakovnicku z rodiny Somolů. Oba se poznali až na Volyni. Jak na tu Ukrajinu jeli, už dneska nevím. Většinou tam přistěhovalci přijížděli vozy, někde se dalo jet až na místo vlakem, ale jenom někde. Někteří jeli, jak se říkalo, ‚na sabakach‘, na psech. Vezli si s sebou to nejpotřebnější, co měli, na vozících tažených psy. Na Ukrajině už mnohde ve stanicích čekali na přistěhovalce Židé ochotní dovézt je za tučný poplatek až na místo. Podle toho, co jsem slyšel doma vyprávět, byly začátky života na Volyni dost těžké. Nebylo kde bydlet, narychlo se stavěly provizorní příbytky nebo se kopaly zemljanky. Osadníci se hlavně museli postarat o dobytek, takže v počátcích žili hůře než domácí zvířata... Naše rodina si žila poměrně dobře. V pozdějších letech se zmohla i na mlýn, a to už bylo velmi slušné živobytí.“ H I S T O r I C K é D r A M AV O L y ň S K ý C HČE C H ů 17 Volynaci_txt_9_Sestava 1 3/15/15 11:21 PM Page 17 K přesídlení na Volyň se rozhodl i pekař a obchodník František Opočenský z Kundratic v Podkrkonoší. Na jaře roku 1871 odjel do ruska přesvědčit se na vlastní oči, jestli je pravda, co se povídá a píše v novinách o velkých možnostech, jaké se nabízejí českým vystěhovalcům na rusi. Jeho pravnuk Josef Vlk o tom vypráví ve své Historii Českého Boratína: „Vrátil se nadšen. Přivezl dokonce v uzlíčku na ukázku hrst černé žírné volyňské země. Nedalo mu příliš mnoho práce vyvolat u spoluobčanů zvědavost, odvahu a hlavně vidinu lepších časů. Shromáždil kolem sebe deset rodin z dnešního Semilska, které opustily své domovy a vydaly se 23. srpna 1871 na východ. Největší skupiny občanů byla z Kundratic. Dvaadvacet včetně dětí. Ostatní byli z Bělé u Staré Paky (dvanáct), z Dolních štěpanic (čtyři), Kruhu (osm), Libštátu (osm) a Poniklé (pět)“. Odjezd vystěhovalců jako velkou místní událost zaznamenal obecní kronikář: „Byltě krásný, jasný, ano parný den 23. srpna 1871, kdy se po desáté hodině před polednem dav lidstva hrnul po Kundraticích dolů ke Košťálovu. Byliť jsou mimo jiných přespolních také čtyři rodiny z občanů, již se zde vyprodali a do rusie se ubírali. Zástup přátelstva a také mnozí z osadníků kundratických je až na nádraží do Košťálova vyprovázeli... Loučení vystěhovalců s jich přáteli a známými na nádraží, zvláště když již do vozu sedat měli, bylo velmi dojímavé, což se nedá tak popsat jako pocítit...“ Výprava cestovala vlakem přes Krakov a Lemberk (Lvov) až do městečka Brody na rakouské hranici. Tady se už během uplynulého roku začaly pokládat koleje, takž bylo možno pokračovat v jízdě vlakem dál až do radziwilova. „Zde na cenici,“ podle pamětnických záznamů učitele Josefa Vlka, „byla prohlídka jak osob, tak i našich věcí. Z radziwilova se jelo dále dráhou až do Olyky – poslední naší stanice, neboť dále na Kiverce tehdy dráha ještě nebyla. V Olyce jsme si najmuli povoz do Kopče. V Kopči, nedávno založené osadě, uprostřed vymýtěného lesa, ubytovali jsme se u známého rodičů N ě K D E J š Í L O U Č E N Í S V L A S T Í18 Volynaci_txt_9_Sestava 1 3/15/15 11:21 PM Page 18 p. Hrudy. S námi společně stěhovala se rodina škrabalových, rovněž ze Svárova, neboť zde v rusku měli již provdanou dceru za Jančíka. Nedostavěný domek, spíše chatrč Hrudy učinila na nás nepříznivý dojem, zvláště ženské, moje matka a dcera škrabalových, daly se do pláče, do jaké pustiny nás to přivezli... V rodině Hrudově vše rozházeno, nedostavěno, patrně došly finance. Pobyli jsme tam dva dni. Hruda měl hned hojně plánů, kde by se dal koupiti pozemek, avšak my jsme chtěli poohlédnouti se ještě jinde. Zavezl nás tedy do Vorotnova, veliké maloruské vesnice, kde zeť škrabalů Jančík sloužil v panském dvoře. Vešli jsme do čtveráku, to jest domku pro čtyři rodiny sloužících. Ve společné síni zarazil nás nepořádek a nečistota. Zase nemilé překvapení. V rodině Jančíkových, kteří nevěděli, že přijedem, rovněž špína a nepořádek. Ženské div nezešílely. Hruda nás těšil: Počkejte, až přijedeme na Boratín, tam se vám bude líbit.“ Příští sobotu vyjeli přes Luck na Boratín. Do Lucku vjížděli až večer. Ulice byly téměř liduprázdné a neosvětlené. Další zklamání. Josef Vlk, tehdy ještě chlapec, si uchoval v paměti tu hroznou jízdu v noci, kdy nevěděli, kudy se dát, kterým směrem, a nikdo z místH I S T O r I C K é D r A M AV O L y ň S K ý C HČE C H ů 19 Nádraží v Brodech na hranicích Rakousko-Uherska a Ruska Volynaci_txt_9_Sestava 1 3/15/15 11:21 PM Page 19 ních obyvatel nebyl nablízku, aby jim poradil. Přejeli po mostě přes řeku Krasnou na druhý břeh.. „Kolem tma, nikde světýlko. V naší dětské fantazii vynořuje se představa, že nás sežerou vlci. Přece někdo jede. Hruda naň křiknul, aby nám pověděl, kde jsme, ten však prásknul do koní. Stojíme bezradně, nevědouce, kterým směrem se dáti, až tu zablýsklo světýlko jako záchranný maják... Tož rychle k němu, pokud nezmrznem.“ Vjeli do rozlehlého dvora. Oknem nahlédli přes sklo do osvětlené místnosti. Spatřili pěkně ustrojenou ženu, která si před zrcadlem upravovala účes. Byla to Anna Zajíčková, boratínská učitelka. První milé překvapení. Zaklepali na dveře a nejistě vstupovali do teplého, úhledně zařízeného obývacího pokoje Domácí je radostně obklopili a srdečně vítali. Vyptávání nebylo konce. Ubytovali se pro začátek u rodiny Chudobovy. Vesnička Boratín nebyla ještě příliš pohledná, většina staveb se nacházela v prozatímním stavu. Obyvatelé se však k novým přesídlencům chovali vlídně a přátelsky, plni ochoty poradit a jakkoli pomoci, a tak se předchozí pocity zklamání pozvolna rozplývaly. Cestování přesídlenců na Volyň bylo, jak vidět, poněkud nesnadné. Dokonce leckdy ještě nesnadnější, než v doposud vylíčených případech. Dosvědčuje to například záznam v kronice boratínského učitele Josefa Albrechta: „Jakub Chladil, který v roce 1874 přišel se svou rodinou sestávající z manželky Mariany a šesti malých dítek (nejstarší 14 roků) z Moravy od Letovic až do ruska pěšky. Takový byl tehdy v Čechách a na Moravě hlad po půdě. Dědeček Chladilů hned v prvním roce na ruské půdě tragicky zemřel. Jelikož neměli hmotných prostředků se dostat dále do země, byla rodina nucena zůstat hned u hranic. Dědeček vzal ve dvoře místo hajného a za několik měsíců byl domorodcem v lese sekerou zabit... Vrah se k činu přiznal před svou smrtí. Teprve po několika letech se rodina přestěhovala do české obce Volkova, odkud se Josea, naše matka dostala do služby většího sedláka Zajíčka v Boratíně, kde se N ě K D E J š Í L O U Č E N Í S V L A S T Í20 Volynaci_txt_9_Sestava 1 3/15/15 11:21 PM Page 20 s ní seznámil syn Františka Albrechta Vincenc a v roce 1884 se s ní oženil.“ Nemenší strázně prožívala při cestování do volyňského Boratína i rodina šebestova z Vánovic, jak uvádí ve svých pamětech její člen Josef šebesta: „Peněz nebylo, aby se mohli dále vézt, proto šli z radziwilova pěšky. Otec přinesl na zádech železný hrnec na vaření a moje matka zase v loktuši dvouletého chlapce, nejstaršího mého bratra Františka.“ Začátky byly v prvních dnech a týdnech snad ještě těžší, než jak takové kroky obvykle bývají. Budovatelé neměli kde bydlet. Přespávali v zemljankách, pod přístřešky, v kůlnách, stodolách, v pobořených hospodářských stavbách z nevolnických časů. Řada rodin se prozatím hromadně ubytovala v rozměrné stáji na Velké straně. údělem všech osadníků, mužů i žen všeho věku, ba i odrostlejších dětí byla tvrdá práce od rozbřesku do soumraku, za každého počasí. Budovali jednotlivá hospodářství, stavěli chalupy a domky, zatím většinou ze dřeva. Byly malé, o jedné dvou obytných místnostech, ale s květinovými zahrádkami před okny a s ovocnými sady vzadu, za stavením, s důkladnými chlévy, stájemi, kůlnami a stodolami na ohrazených dvorech, kde se cachtaly husy a kachny a kvokaly slepice, kde pobíhal hlídací pes a kam se vjíždělo branou s mohutnými vraty. V potu tváře osadníci mýtili lesy, aby bylo víc orné půdy, zanedbaná pole museli zbavovat plevele, zorat a osít. Místní starousedlíci udiveně kroutili hlavami, co všechno ti Češi dělají na poli: vozí tam a rozhazují hnůj, orají železnými pluhy s potahem, po zasetí uhrabávají hlínu bránami, zařízením, jaké tu sedláci neznali. A co všechno zasévali a sázeli! Neznámé druhy obilí, cukrovou řepu, jeteloviny, olejnaté plodiny, chmel. Ti vnímavější se snažili přiučovat, protože Češi jim, marná věc, otvírali dveře do Evropy. Prvotní nedůvěra k přistěhovalcům se pomalu rozplývala. Brzy vyrostla úhledná česká vesnička, uspořádaná, seskupená do houfu, čistá a upravená, plná květin a stromů, s pěknými domky, už H I S T O r I C K é D r A M AV O L y ň S K ý C HČE C H ů 21 Volynaci_txt_9_Sestava 1 3/15/15 11:21 PM Page 21 na první pohled odlišná od sousedního neúpravného, zaostalého Ukrajinského Malína. Malínští mohli s prospěchem využít zkušeností svých emigračních předchůdců. Však již od roku 1868 na Volyni sídlilo na 126 rodin z okresů Mělník, Mladá Boleslav, Kutná Hora, Jičín, Přelouč a vznikla tu první česká osada Hlinsko v újezdě rovno. Přistěhovalců přibývalo. Za dva roky už na Volyni žilo kolem 500 českých obyvatel v celé řadě dalších českých osad: Ulbárov, Mirohošť, Jezírko, Volkov, Semiduby, Buderáž Podeurkov, Kvasilov, Martinovka... Gubernátor Gresser byl české kolonizaci příznivě nakloněn. Carské vládě podával o českých přistěhovalcích pozitivní informace pochvalně hodnotící jejich loajalitu a společensko-hospodářský přínos. Ze čtrnácti českých osad existujících již v roce 1869 byly jeho přičiněním utvořeny tři volyňské okresy, Buderáž, Mirohošť a Hlinsk. ústředními zplnomocněnými představiteli Čechů jmenoval průkopníky české kolonizace F. Přibyla a J. Oliče, kteří se uplatnili jako vyjednávači a tlumočníci. N ě K D E J š Í L O U Č E N Í S V L A S T Í22 Dvůr české usedlosti na Volyni Volynaci_txt_9_Sestava 1 3/15/15 11:21 PM Page 22 Český Malín se rozrůstal a vzkvétal. Přibývalo obyvatel. Vyrostla tu cihelna a zanedlouho druhá. Provizorní příbytky byly nahrazovány úhlednými domky s kvetoucími zahrádkami a ovocnými sady, kde se dařilo zejména rozličným druhům hrušní. Ty daly Českému Malínu ukrajinskou přezdívku „Hrušky“ nebo „Na Hruškách“. Na pečlivě a racionálně obdělávaných polích obklopujících vesnici se sklízela bohatá úroda. rozsáhlé chmelnice, rodící na Ukrajině zcela neznámou plodinu, zajišťovaly základní surovinu pro záhy postavené české pivovary v Olyce, Semidubech, Lucku, Hlinsku. Malínští, jako všichni čeští kolonisté na Volyni, byli pro Ukrajince vzory a učiteli moderních metod zemědělského hospodaření a používání hospodářských strojů, o jakých zdejší rolníci neměli ani ponětí. Pluhy, brány, secí a žací stroje, mlátičky se začaly, i když nesměle, objevovat i v Ukrajinském Malíně. Zakladatelé Českého Malína jako všichni volyňští Češi od začátku budování obce věnovali všemožnou péči zajišťování výchovy a vyučování svých dětí. Působil tu obětavý český učitel Jaroslav Vígner, který zpočátku, před vybudováním jednotřídní školy, přibližně pět let vyučoval v soukromých bytech u Nováků a Janďourků. Až do roku 1890, kdy péči o školu převzal stát, který jí přidělil ještě ruského učitele, platila si sama obec svého českého učitele. Vígnera po odchodu do penze nahradil Jan Vlasák. Malínští totiž stejně jako všichni čeští kolonisté na Volyni neopustili svou českou vlast, ale vzali si ji s sebou. Každá jejich vesnice vyhlížela, jako by ji někdo celou přenesl na Ukrajinu z Čech. Hned na první pohled se vzhledem lišila od sousedních ukrajinských – a nejen vzhledem, i způsobem života a hospodaření. I v Českém Malíně se jako ve všech českých vesnicích dbalo na udržování české řeči. V náboženství se nakonec osadníci museli podrobit oficiálnímu pravoslaví, ale jinak si ve všem zakládali na svém češství. Scházeli se v české hospodě U Kracíků nebo U rejů, kde se točilo dobré české pivo, pomáhající i Ukrajincům vytěsňovat nezřízeně H I S T O r I C K é D r A M AV O L y ň S K ý C HČE C H ů 23 Volynaci_txt_9_Sestava 1 3/15/15 11:21 PM Page 23 popíjenou vodku a samohonku, koulely se kuželky. Dodržovaly se české zvyky, posvícení, slavení svátku Josefa, pořádaly se poutě a jarmarky, zpívaly se české národní písně, četly se české noviny, časopisy a knihy. Malínští stejně jako v každé jiné české vesnici měli svou dechovku, která vyhrávala při slavnostech i tanečních zábavách. A také sbor dobrovolných hasičů, kteří obětavě zasahovali při požárech a v parádních uniformách pod praporem s nápisem „Buď věren duší i tělem“ defilovali v průvodech při slavnostech a pohřbech. Pro včasné zjišťování požárů postavili i dřevěnou hasičskou věž, která se stala atrakcí obce. Ochotnický divadelní kroužek řízený bývalým učitelem a vzdělavatelem Alexandrem Krámským tu s obrozeneckým nadšením pravidelně hrál pro veřejnost české divadlo a pěstoval i sborový zpěv. Pro děti se pořádala loutková představení. Krámský zřídil a vedl obecní knihovnu a čítárnu nabízející k vypůjčení několik set svazků. Český Malín pilně a vynalézavě pracoval, přičiňoval se, podnikal a dosahoval viditelného rozkvětu. Během několika let se stal prosperujícím hospodářským i kulturním střediskem kraje. ZáslužN ě K D E J š Í L O U Č E N Í S V L A S T Í24 Jedna z českovolyňských chmelnic Volynaci_txt_9_Sestava 1 3/15/15 11:21 PM Page 24 ným činem bylo zřízení obecní mlékárny, která posloužila zlepšení odbytu mléka, smetany, másla, sýrů a jiných mléčných výrobků. Celému kraji sloužil válcový mlýn Aloise Martinovského, do kterého jezdili čeští i ukrajinští hospodáři i desítky kilometrů, aby si dali semlít vysoce kvalitní mouku. Svým podnikavým, činorodým způsobem života Český Malín přispěl k neocenitelnému civilizačnímu dílu, kterým se volyňští Češi přičinili o rozvoj této části Ukrajiny. Neztráceli přitom hrdé vědomí své národní příslušnosti a udržovali neustále zájem o dění ve vlasti a styk domovem, odkud si objednávali noviny, knihy, stroje i předměty denní potřeby. Vlastenectví bylo nejmarkantnějším rysem volyňských Čechů. Patřili nepochybně k národně nejstabilnější krajanské kolonii. V letech 1906–1907 jich podle údajů časopisu ruský Čech žilo ve Volyňské gubernii kolem 30  000. Češi sídlili ve 110 osadách a hospodařili na 43 tisících desjatin půdy. Nejpočetnější české osídlení vykazoval Dubenský újezd, kde hospodařilo 9471 Čechů v 35 osadách na 10 072 děsjatinách, a rovenský újezd, vykazující 4 484 Čechů v 17 osadách s 6535 děsjatinami obhospodařované půdy. Zasloužilý pamětník Josef Holec na základě zkušeností svých prarodičů i rodičů tvrdí, že nejlépe se Čechům na Volyni vedlo za carH I S T O r I C K é D r A M AV O L y ň S K ý C HČE C H ů 25 Žňové práce Volynaci_txt_9_Sestava 1 3/15/15 11:21 PM Page 25 ského ruska. „Byl relativní pořádek, klid na práci i na život. Hospodář nebo podnikatel zaplatil na začátku roku předepsané daně, dostal potvrzení, které si vyvěsil ve svém obchodě nebo dílně a celý rok ho úřady nechaly na pokoji. Žádné další poplatky, dávky, odvody a jiné platby už po něm nikdo nepožadoval. I později, za vlády Poláků, byly podmínky pro podnikání poměrně příznivé. Nejhůře se nám vedlo za bolševiků, to musím říct. Právě kvůli nim, kvůli těm násilnostem a rabování, co se dělo za jejich vlády, se otec rozhodl, že se přestěhujeme někam dál od železniční trati, abychom nebyli hned na ráně. A tak se naším novým domovem stala vesnice České Noviny.“ Kdo z příslušníků volyňské komunity, která tehdy ve svém rozvoji za cara stanula na prahu blahobytu, mohl tušit, že osud se chystá proměnit celou tuto oblast v dějiště pohnutých událostí, kdy i do úhledných chalup Českého Malína stejně jako do desítek dalších českých vesnic bude nahlížet zkáza a smrt. N ě K D E J š Í L O U Č E N Í S V L A S T Í26 Česká škola v Selenčině Volynaci_txt_9_Sestava 1 3/15/15 11:21 PM Page 26 V plamenech války V létě 1914 se počal odvíjet řetěz dramatických událostí s dalekosáhlými následky. Osmadvacátého června srbský nacionalista Gavrilo Princip v Sarajevu spáchal atentát na následníka rakousko-uherského císařského trůnu arcivévodu Františka Ferdinanda d‘Este a jeho manželku hraběnku Žofii Chotkovou. Tento ukvapený čin přišel vhod těm rakouským militaristům, kteří spolu s německými radikály za podpory velkoněmecky orientovaných rakouských nacionalistů již dlouho uvažovali o válce jako o řešení nového mocenského rozdělení světa. Carské rusko sice počítalo, že se v dohledné době zúčastní po boku spojenecké Francie války proti Německu a zaujímalo nepřátelský postoj i vůči rakousko-Uhersku kvůli jeho expanzi na Balkáně a v Haliči, ale v dané chvíli nebylo ještě na válku, také vzhledem k nedokončené modernizaci výzbroje, vojensky zcela připraveno. ruský ministr zahraničí Sazonov se proto její vypuknutí snažil oddálit diplomatickou snahou o smírné řešení rakousko-srbského sporu. rakousko-Uhersko však v dohodě s císařským Německem nemínilo vhodnou záminku k válce nechat ladem. šestadvacátého července vyhlašuje částečnou mobilizaci a o dva dny později vypovídá Srbsku válku. Zároveň císař podepisuje rozkaz k všeobecné mobilizaci. Prvního srpna v odpověď na to vyhlásilo rusku válku Německo a pět dnů po něm i rakouskoUhersko. Tímto dnem všichni občané nepřátelských států zdržující se na ruském území podléhali rozhodnutím ruských úřadů hrozbě vysídlení z ruska nebo vykázání do nuceného místa pobytu. Na Volyni, kde v té době žilo již kolem 30 000 Čechů, se toto nařízení vztahovalo na více než dva tisíce z nich, kteří si ponechali rakousko-uherské občanství. České organizace snažně usilovaly, aby Češi jako s ruskem sympatizující Slované byli z perzekučního nařízení H I S T O r I C K é D r A M AV O L y ň S K ý C HČE C H ů 27 Volynaci_txt_9_Sestava 1 3/15/15 11:21 PM Page 27 vyňati. Však již za rusko-turecké války v letech 1877–78 za Alexandra II., kdy se zároveň schylovalo k válce s Německem, podporovaným rakouskem, upoutala pozornost ruské vlády česká emigrace na Volyni. Ta podle vzpomínek ruského generála českého původu J. Červinky manifestovala „své sympatie k rusku a svůj odpor k rakousku způsobem okázalým“. Do Dubna ležícího ve středu českých osad na Volyni byl vyslán generál Bunakov, aby v doprovodu generála Červinky navštívil některé české osady v okolí. „Bylo mi nařízeno“, vzpomíná gen. Červinka, „abych mezi českými osadníky vyhlédl si lidi schopné k udržování stálého spojení se starou vlastí a abych sám co možná těsné styky s Čechy udržoval, aby pro případ války s rakouskem mohla býti organizována za vhodného okamžiku, když by ruská armáda do Čech vtrhla, co možná nejširší součinnost českého národa a Čechů v rakouské armádě sloužících s ruskou armádou a s ruskem. Nyní, kdy se válka s rakousko-Uherskem stala skutečností, si Češi a Slováci s rakousko-uherským občanstvím, zastižení událostmi na ruském území, urychleně podávali žádosti o udělení ruského občanství. Carští úředníci dělali drahoty. „Vida Čecha, žije v rusku desetiletí, a teprve teď najednou žádá o občanství, když mu hrozí, že přijde o majetek!“ Skutečně také byla v listopadu 1914 zveřejněna vyhláška stanovící, že německým, rakouským, uherským a tureckým občanům je zakázáno získávat na území celého ruska vlastnická práva. Čechům se naštěstí dařilo dříve či později prokázat, že je opravdu nelze zahrnovat mezi nepřátele rusů. Bylo to zřejmé i z neúspěšného úsilí rakousko-uherských konzulátů marně vyzývajících desetititisíce vojenskou službou povinných císařových poddaných k urychlenému odjezdu z ruska. České i slovenské spolky přímo manifestačně odmítaly splnit mobilizační povinnost. Jeho Veličenstvo car potvrdil dvěma telegramy, že Češi nejsou počítáni mezi nepřátele státu. Prvním nařídil, že „Češi jakožto národ spolehlivý nemají být zadržováni“, zatímco v druhém se pravilo, že „Čechům, kteří podají žádost V P L A M E N E C HVÁ L K y28 Volynaci_txt_9_Sestava 1 3/15/15 11:21 PM Page 28 o ruské občanství, má být v jejich žádosti vyhověno.“ rozhodný zvrat v přístupu ruských úřadů k Čechům se utvrdil zprávou otištěnou v ruských novinách, že Češi v Kyjevě organizují vojenské husitské družiny. Přibližně v té době český týdeník Čechoslovan přinesl zprávu, že zástupci českých spolků na rusi byli přijati carem, který vyhověl jejich žádosti a povolil organizovat české vojsko, do něhož se již do Kyjeva sjíždějí dobrovolníci. Od 3. září 1914 probíhal oficiální zápis dobrovolníků. O povolení organizace české dobrovolnické družiny se především zasloužil člen volyňského gubernského zemstva dr. Václav Vondrák, zvolený do funkce tajemníka Českého výboru pro pomoc obětem války. Vondrák to byl, kdo se rozhodujícím způsobem zasadil o to, že Češi s rakouským občanstvím žijící v rusku, ani ti, kdo se tu později ocitli jako váleční zajatci, nebyli podrobováni předpisům platným pro rakouské i říšské Němce a Maďary. Vondrák uveřejnil v Čechoslovanu výzvu, určenou všem Čechům a Slovákům: „Kdo sloužil nebo měl by sloužit dnes v rakouské armádě, je povinen bez odkladu chopit se zbraně a jít směle do boje proti Teutonům a Maďarům. V československých dobrovolnických družinách, které se kvapem tvoří, najde se místo pro každého upřímného Čecha. Doma pak zůstanou buď jen nezpůsobilí, nebo ti, kdo mají srdce zaječí a páteř zlomenou...“ K oficiálnímu ustavení české dobrovolnické jednotky, která dostala název Česká družina, došlo na schůzi v Kyjevě 24. srpna 1914, kdy se do ní přihlásilo prvních 40 dobrovolců. O týden později, 31. srpna, vydal generální štáb ruské armády výnos s podrobnými pokyny pro organizaci a formování České družiny, její vybavení a finanční zajištění. Dne 28. září 1914 v Kyjevě před chrámem svaté Sofie nastoupilo 769 dobrovolníků v ruských vojenských uniformách. Dr. Vondrák v slavnostním projevu zdůraznil: „Není nás sice mnoho, avšak naše síla nespočívá v číslici. Mezi krásnými legendami, jimiž jsou vyzdobeny české dějiny, tyčí se prorocká legenda H I S T O r I C K é D r A M AV O L y ň S K ý C HČE C H ů 29 Volynaci_txt_9_Sestava 1 3/15/15 11:21 PM Page 29 o Blaníku, každý Čech ví, že až nadejde pro náš národ nejtěžší chvíle, Blaník se otevře a rytíři vytrhnuvší z nitra hory národ zachrání. Není tato chvíle chvílí poslední? Necítíte, bratři, že vy jste ti rytíři, kteří mají vytrhnouti z posvátných hor kyjevských, kolébky Slovanstva, a poraziti nepřítele? Nevidíte naši matku – naše Čechy – jak zmučená a zbrocená krví vztahuje paže k synům, hledajíc pomoci? Jděte, bratři! Strhněte otrocké okovy z naší drahé otčiny. A nesmrtelná chvála staniž se vaším údělem! Sláva České Družině! Nazdar!“ Žerď praporu, na nějž se mělo přísahat, třímal bělovousý dobrovolník Jaroslav Heyduk, synovec známého českého básníka Adolfa Heyduka. Jeden po druhém přistupovali vojáci ke stolu pokrytému bílým ubrusem, líbali evangelium a lem praporu. V kanceláři České družiny se každý den hlásili noví a noví dobrovolníci. Družina byla organizována jako prapor pěchoty, postupně se čtyřmi pěšími rotami a záložním oddílem. Iniciátoři náboru, zmíněný dr. Vondrák a redaktor kyjevského Čechoslovana Věnceslav švihovský, oba volyňští Češi, přijeli propagovat dobrovolnické hnutí i na Volyň. Na veliké manifestaci v Lucku, kde přednesli strhující projevy, se přihlásilo okamžitě padesát mladých uchazečů o vstup do České družiny. Další dobrovolníci se hlásili i v jiných obcích, Zdolbunově, Krošně, Žitomiru, Kvasilově, Slavutě, špakovu, Hlinsku, Hrušvici, Volkově, Mirohošti, Martinovce, Olšance, Dubně. Vlasteneckou obětavost projevovali volyňští Češi i hojnými finančními dary ve prospěch československého odboje. Dr. Václav Vondrák byl na I. sjezdu českých spolků na rusi v únoru 1915 zvolen předsedou vojenské komise a poté začal zajíždět do zajateckých táborů, kde mezi českými zajatci z rakouskouherských pluků vyhledával kvalifikované řemeslníky a techniky, ochotné hlásit se na práci v ruských zbrojních závodech. Byla to významná česká pomoc válčícímu rusku. O rok později, na II. sjezdu této vrcholné organizace Čechů a Slováků v rusku, který proběhl na přelomu dubna a května 1916, byl dr. Vondrák zvolen jejím V P L A M E N E C HVÁ L K y30 Volynaci_txt_9_Sestava 1 3/15/15 11:21 PM Page 30 předsedou. V srpnu toho roku v této funkci spolu s místopředsedy Československé národní rady Josefem Dürichem a Milanem rastislavem štefánikem podepsal tzv. Kyjevský zápis. Dokument závazně stvrzoval, že vojenské i diplomatické záležitosti Čechů v rusku jsou nedílnou součástí diplomaticko-politické akce Masarykovy Československé národní rady. Jako vedoucí činitel kyjevské odnože Českých spolků na rusi se v letech 1916–17 dostal do názorových rozporů s petrohradskou skupinou vedenou předsedou B. Čermákem, který kyjevským Čechoslovákům vytýkal údajná reakční stanoviska. Člen petrohradské skupiny Bohdan Pavlů se ho však rázně zastal: „Kyjevské vedení není, jak se nesprávně traduje, reakční oproti pokrokovému petrohradskému, oba směry dělí spíše zásadní rozpory v taktice. Petrohradští jsou střízlivější, opatrnější a váhavější, kyjevští v čele s dr. Vondrákem zato vlivem jihu ohnivější, radikálnější, romantičtější, ochotní v práci klást až přehnané požadavky.“ Druhý významný volyňský Čech zapojený do české protirakouské odbojové činnosti ve válčícím rusku, Věnceslav švihovský, byl vzhledem k válečným ekonomickým potížím nucen v roce 1915 oblíbené české noviny Čechoslovan. rozhodl se ale vydávat ruskojazyčný časopis Češsko-russkoje jediněnije, který měl usilovat o co nejtěsnější česko-ruské duchovní, ekonomické i politické sbližování. realizaci toho záměru finančně podpořil volyňský velkostatkář Václav Klich. Noviny Čechoslovan se rozhodl v dohodě s ním nahradit Bohdan Pavlů, a to v Petrohradě vydávaným listem Čechoslovák, registrovaným jako pátý ročník navazující plynule na čtvrtý ročník zastaveného Čechoslovana. V březnu následujícího roku se však V. švihovský přece jenom rozhodl obnovit vydávání Čechoslovana jeho šestým ročníkem, konkrétně s Češsko-russkim jediněnijem jako přílohou. Do vydávání zapojil i české zajatce. Řízení Čechoslovana svěřil za tím účelem ustavenému Sdružení českých a slovenských novinářů, jehož členem se stal i někdejší zajatec Jaroslav H I S T O r I C K é D r A M AV O L y ň S K ý C HČE C H ů 31 Volynaci_txt_9_Sestava 1 3/15/15 11:21 PM Page 31 Hašek. Sdružení sjednocující novináře různého politického vyznání si přálo vtisknout listu charakter zcela neodvislých novin sloužící výhradně národní věci bez jakýchkoli osobních nebo stranických zřetelů. švihovský s odstupem čtyřiceti let v dopise někdejšímu Vondrákovu tajemníkovi Ladislavu Grundovi objasnil podrobnosti své tehdejší spolupráce s Vondrákem: „Při začátku války jsme začali razit cestu, po které jsme se měli v budoucnu brát při práci pro naše osvobození; pak hned při prvních krocích došlo k nedorozumění a ke srážce, z čehož kořistil Petrohrad v neprospěch Kyjeva. Důsledek toho byl, že já – každým coulem lokální patriot – spojil jsem se na jistou dobu s petrohradskými a zajistil jejich kandidatury do předsednictva Svazu proti dr. Vondrákovi, ač ten mně byl nepoměrně blíže jako volyňský Čech a svým osobním založením. S Vondrákem jsme uzavírali dočasné dohody, ale k pravému upřímnému dohodnutí nikdy nedošlo. Byla to velká chyba. Kdyby Vondrák při svých nesporných řečnických a diplomatických schopnostech byl měl za sebou Čechoslovana s jeho vlivem, byl by mohl mnohem více dokázat. Neporozuměli jsme si, neuvědomili jsme si, že při vzájemné spolupráci bychom mohli vytvořit značnou sílu, s níž by se bylo muselo počítat. Toto spojení by bývalo bylo prospěšné nám oběma a jistotně by usnadnilo a urychlilo vývoj naší věci na rusi... Práce, kterou konal obětavě pro českou větev na rusi, nebyla oceněna ani zhodnocena, dokonce nebyla ani uznána.“ Oba čelní volyňskočeští političtí odbojoví činitelé skončili posléze v různých mocenských táborech. Vondrák se přidružil po roc


       

internetové knihkupectví ABZ - online prodej knih


Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2018 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist