načítání...
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

Historické drama volyňských Čechů - Karel Richter

  > > > Historické drama volyňských Čechů  

Elektronická kniha: Historické drama volyňských Čechů
Autor:

Již bezmála jedno a půl století se odehrává nevšední příběh volyňských Čechů, příběh plný nadějí, dramatických zvratů, hrdinství i tragédií. Nalezneme v něm ...
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  177
+
-
Doporučená cena:  199 Kč
11%
naše sleva
5,9
bo za nákup

hodnoceni - 74.6%hodnoceni - 74.6%hodnoceni - 74.6%hodnoceni - 74.6%hodnoceni - 74.6% 90%   celkové hodnocení
2 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: » EPOCHA
Dostupné formáty
ke stažení:
EPUB, MOBI, PDF
Počet stran: 431
Rozměr: 22 cm
Úprava: ilustrace , portréty
Vydání: 1. vyd.
Jazyk: česky
Médium: e-book
ADOBE DRM: bez
ISBN: 978-80-742-5244-0
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis

Již bezmála jedno a půl století se odehrává nevšední příběh volyňských Čechů, příběh plný nadějí, dramatických zvratů, hrdinství i tragédií. Nalezneme v něm osudy lidí i vesnic, které vlastníma rukama vybudovali a přivedli k rozkvětu, aby pak ve zlých dobách výsledky své práce s nemalým úsilím znovu a znovu hájili. Mnohé osobnosti z této významné krajanské komunity, dodnes na Ukrajině žijící, stály u samých počátků prvního i druhého československého odboje v zahraničí. Tisíce volyňských Čechů bojovaly a umíraly se zbraní v ruce za obnovu samostatnosti a svobodu své původní vlasti. Řada z nich se do ní také po druhé světové válce vrátila s perspektivou nových začátků, avšak jejich plány záhy přervala násilná kolektivizace.
Autor ve svém vyprávění spojil fundovaný pohled zkušeného historika a zároveň člověka, který mnoho volyňských Čechů osobně dobře poznal a mohl tak využít jejich svědectví

PhDr. Karel Richter, CSc. (*1930)
je vojenský historik, člen Obce spisovatelů a dlouholetý předseda Klubu autorů literatury faktu. Vystudoval Pedagogickou fakultu UK a Vojenskou akademii v Brně a v Bratislavě. V letech 1971-1989 pracoval jako vědecký pracovník ve Vojenském historickém ústavu v Praze. Knižně publikuje od konce šedesátých let a věnuje se především zpracování vojenských konfliktů novodobých dějin. Je autorem a spoluautorem více než třiceti knižních titulů, např. Osudový omyl generála Vlasova, Ďábel Trenk, Češi a Němci v zrcadle dějin, Tragický osud generála Heliodora Píky, Třeba i železem a krví, Pamětihodné bitvy českých dějin, Přes krvavé řeky, Apokalypsa v Karpatech, Válka začala v Polsku, Vražda jménem republiky, Hranice placená krví, Hrdinové Československa. Příběhem o Alexandrovi Velikém – Dobyvatel světa (2010) – poprvé vykročil do období antického válečnictví. Krom literární činnosti redigoval třináct let historickou revue Přísně tajné, hojně publikuje časopisecky, překládá a spolupracuje též s rozhlasem i televizí jako autor i konzultant. Je trojnásobným laureátem Ceny E. E. Kische, dvakrát obdržel Cenu M. Ivanova a slovenskou literární cenu V. Zamarovského. Byl jmenován čestným občanem svého rodného města Chlumce nad Cidlinou.

Předmětná hesla
Zařazeno v kategoriích
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky






NAKLADATELSTVÍ EPOCHA PAMÁTNÍK LIDICE
Volynaci_txt_9_Sestava 1 3/15/15 11:21 PM Page 1





Volynaci_txt_9_Sestava 1 3/15/15 11:21 PM Page 2





KArEL rICHTEr
H ISTORICKÉ
DRAMA
VOLYŇSKÝCH
ČECHŮ
NAKLADATELSTVÍ EPOCHA
A PAMÁTNÍK LIDICE
C
-
Volynaci_txt_9_Sestava 1 3/15/15 11:21 PM Page 3





Copyright © Karel richter, 2015
Cover and Layout © Karel Kárász, 2015
Czech Edition © Nakladatelství Epocha, 2015
I SBN 978-80-7425-244-0
Nakladatelství děkuje
Českému svazu bojovníků za svobodu
za podporu při propagaci
této publikace
Volynaci_txt_9_Sestava 1 3/15/15 11:21 PM Page 4





Obsah
Několik slov úvodem. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 7
Vy jste Češi? Kde jste se tu vzali?. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 11
Někdejší loučení s vlastí. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 14
V plamenech války. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 27
Komu bude patřit Volyň?. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 61
Pod polskou orlicí . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 88
Vznik sovětské Volyně. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 99
Polsko, země naděje. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 113
Německo-sovětský přepad Polska. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 126
V diktatuře Sovětů. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 138
Volyňský azyl . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 150
Německý vpád . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 174
V příboji válečných pohrom . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 189
Malínská apokalypsa . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 216
Odpor sílí . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 231
Nástup. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 252
Dobývání karpatské pevnosti . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 271
Válečné finále. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 321
Návrat do staré vlasti . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 350
V demokratickém provizoriu . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 372
Mocenský převrat. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 377
Záblesky nadějí. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 397
Vojenská intervence. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 405
Konečně svítání . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 414
Doslov. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 423
Literatura. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 430
H I S T O r I C K é D r A M AV O L y ň S K ý C HČE C H ů 5
Volynaci_txt_9_Sestava 1 3/15/15 11:21 PM Page 5





6
České osídlení na Volyni
(převzato z publikace J. Vaculíka Dějiny volyňských Čechů)
Volynaci_txt_9_Sestava 1 3/15/15 11:21 PM Page 6





Několik slov úvodem
Po vědeckém zpracování dějin v olyňských Čechů v letech 1868 až
1948 se do rukou českého čtenáře dostává také populární přehled
z pera známého historika literatury faktu Karla richtera.
Během osmdesáti let, které Češi strávili na Volyni, prožili řadu
zvratů, s nimiž se museli vyrovnat. Čeští přistěhovalci představovali
svou znalostí progresivních agrotechnických postupů značný přínos
pro rozvoj této hospodářsky dosud značně zaostalé části ruska. Také
v oblasti průmyslu a živností poskytli čeští imigranti řadu podnětů k
industrializaci Volyňské gubernie. Svou vysokou kulturní úroveň
prokazovali tím, že hned po svém příchodu věnovali pozornost vzdělávání
svých dětí a rozvoji kulturního a společenského života. Přes svou malou
početnost se volyňští Češi po první ruské revoluci 1905 zapojili
rovněž do politického života, a to jak na úrovni místní samosprávy, tak
i na vyšších úrovních – újezdů, gubernie a dokonce celé říše (poslanec
Drbohlav). Přitom nepředstavovali nějakou politicky jednotnou masu,
ale hlásili se k různým politickým proudům od konstitučních po
sociální demokraty, byli mezi stoupenci velkoruské i maloruské
(ukrajinské) orientace.
Do relativně poklidného téměř půlstoletého vývoje v míru zasáhla
první světová válka, kterou obyvatelé Volyně, jako pohraničního
regionu ruské říše, pocítili velmi brzo a výrazně. Volyňští Češi se v této
válce hned zpočátku jednoznačně identifikovali se svou novou vlastí –
ruskem, proti staré širší vlasti – rakousku. Byli to oni, kdo vytvořil
základ České družiny v rusku, zárodku budoucí československé armády.
ruští Češi se od počátku orientovali na vznik samostatného
českého státu. Situace na Volyni se však podstatně změnila po pádu
carismu v únorové revoluci 1917 a zejména po bolševickém převratu
v listopadu 1917, který vedl k vystoupení ruska ze světové války
a k občanské válce v této zemi, která trvala až do roku 1920. Volyň se
stala předmětem zájmu různých politicko-vojenských seskupení
H I S T O r I C K é D r A M AV O L y ň S K ý C HČE C H ů 7
Volynaci_txt_9_Sestava 1 3/15/15 11:21 PM Page 7





– Ukrajinské lidové republiky, ruské Dobrovolnické armády gen.
Antona Děnikina, ruských i ukrajinských bolševiků, Poláků, případně
i různých anarchistických skupin.
Ovládnutí západní Volyně Poláky na podzim 1920 bylo zdejším
českým obyvatelstvem uvítáno jako garance stability a pořádku. Přes
důsledky hospodářské krize let 1929–1932 lze meziválečné období na
polské Volyni charakterizovat jako dobu nové prosperity české
minority, která byla všeobecně uznávána i přes ne zcela příznivý vývoj
československo-polských vztahů.
Zcela jiné byly osudy Čechů na východní Volyni (asi 20 % všech
volyňských Čechů), která se stala součástí bolševického impéria. Od
počátečního celkem liberálního přístupu k národnostním menšinám
a tzv. nové ekonomické politiky ve 20. letech 20. století směřoval vývoj
SSSr ke stalinským pětiletkám, násilné masové kolektivizaci
zemědělství, totálnímu zestátnění ekonomiky a politickým represím 30. – 40.
let. Tyto procesy byly po 17. září 1939, kdy bylo k SSSr připojeno
východní Polsko, přeneseny i na západní Volyň.
Příchod nacistů v roce 1941 byl proto zpočátku vnímán jako
záchrana před dalšími chystanými deportacemi na Sibiř. Situace na
okupované Volyni však získávala stále více charakter občanské války, kdy
vedle sebe operovala Ukrajinská povstalecká armáda, polská Domácí
armáda a sovětští partyzáni, kteří bojovali jednak proti nacistickým
okupantům, ale často také navzájem proti sobě. V tomto nacionálně
silně vypjatém prostředí se nacházela česká menšina, jež se sjednotila
pod vedením ilegální organizace Blaník, která deklarovala svou
podporu československému zahraničnímu odboji. Ta vyvrcholila vstupem
více než deseti tisíc krajanů z Volyně do 1. československého
armádního sboru v SSSr v roce 1944.
Poválečné osudy Volyně byly v rukou bolševiků. Proto již za války
se projevily snahy o získání souhlasu československých vládních míst
s organizovanou reemigrací do ČSr. Volyňští vojáci byli v létě a na
podzim demobilizováni a většina z nich se rozhodla zůstat v ČSr a byla
postupně usídlována v pohraničí českých zemí. Po uzavření
českosloN ě K O L I K S L O V ú V O D E M8
Volynaci_txt_9_Sestava 1 3/15/15 11:21 PM Page 8





vensko-sovětské dohody o reemigraci v červenci 1946 došlo v roce
1947 k návratu jejich rodinných příslušníků.
Jaroslav Vaculík
Osud volyňských Čechů zůstává stále ještě neúplně poznanou
kapitolou dějin našeho národa. Je tomu navzdory skutečnosti, že již byla
vydána řada fundovaných historických prací, ale i drobnějších
pojednání a dílčích vzpomínek, dotýkajících se jednotlivých rodin nebo obcí
na Volyni. S volyňskýmí Čechy tak běžný občan v roli čtenáře spojuje
zejména jejich zážitky z druhé světové války. Tehdy k nacistickým
zločinům, které otřásly svědomím světa, přibylo vypálení Českého
Malina, který se stal Lidicemi volyňských Čechů. V letech války také tisíce
těchto pracovitých, lidsky vyspělých a vlastenecky obětavých krajanů
v řadách československého armádního sboru pod velením generála
Ludvíka Svobody hrdinně bojovaly a krvácely při osvobozování
Československa – vlasti svých prarodičů, jež se jejich potomkům vzápětí
stala novým domovem. Mnohé z toho, co bylo o českých Volyňanech
napsáno, je zatíženo politicko-ideologickou tendencí účelově
zkreslující jejich pravdivé poválečné příběhy. Nelze zamlčet krušné počátky
jejich hospodaření na území bývalých Sudet, ve vyrabovaných a
poničených objektech, kde byli zprvu obklopeni nevraživostí nevysídlených
starousedlíků. Na nepochopení naráželi nezřídka i při přebírání
usedlostí ve vnitrozemí. Mnozí si do nových domovů přinesli neblahé
zkušenosti z hospodaření v bolševických poměrech, kdy zažili potlačování
soukromého podnikání a násilnou kolektivizací. Proto se odmítavě
stavěli k přenášení sovětských metod do zdejších poměrů po únoru 1948.
Sklízeli tak nepřízeň stranických a vládních orgánů i místních
komunistických funkcionářů.
Často jsem přemýšlel o tom, jak na širší ploše přiblížit zejména
mladším generacím naší občanské veřejnosti tento dramatický a
přitom historicky unikátní etnografický jev, kdy se od „mateřské pevniny“
H I S T O r I C K é D r A M AV O L y ň S K ý C HČE C H ů 9
Volynaci_txt_9_Sestava 1 3/15/15 11:21 PM Page 9





odloučí skupiny odvážných průkopníků, odhodlaných hledat v
neznámých dálavách novou existenci. Nejenže našli vhodná působiště, ale
dokázali je svou nezdolnou přičinlivostí přetvořit ve vzkvétající
domovinu. Uchovali si přitom své národní zvyklosti a tradice, neodcizili
se svému původu a zároveň se podíleli na kultivaci životních
podmínek místního sousedského etnika. Svůj vztah k původní vlasti
prokázali neochvějnou pohotovostí přispěchat jí na pomoc ve chvílích
ohrožení. A posléze ho potvrdili hromadným návratem do takříkajíc
mateřského lůna, i když vinou mimořádných okolností nebylo vždy
patřičně hřejivé.
Naštěstí se našel – jak zjišťuji – zkušený autor schopný sdělit tento
příběh dnešním generacím národa, jež neznají celou hloubku
civilizačního díla, zásluh i obětí volyňských Čechů, zasluhujících obdiv,
vděčnost a následování. Kniha, kterou otvíráte, je oslavou a vděčným
uctěním tohoto zdatného a morálně vyspělého českého etnika, které
v cizích, neznámých končinách osvědčilo vše, co jej rodná země
naučila. Našich krajanů, kteří se nebáli boje s přírodou ani s nepřáteli.
Statečných lidí, kteří velkou měrou přispěli k osvobození naší země,
kteří byli vždy s námi, a kteří tudíž byli, jsou a vždy budou naši.
Jsem upřímně rád, že právě Památník Lidice stál u zrodu této
knihy, která je psaným poselstvím pro dnešek i budoucnost, dílem
přispívajícím k udržování vzpomínek na poměrně nedávnou dramatickou
a obětíplnou historii naší země. Historii, jejíž poslední pamětníci
a hrdinové ještě žijí mezi námi.
Jménem Památníku Lidice
Milouš Červencl
N ě K O L I K S L O V ú V O D E M10


Volynaci_txt_9_Sestava 1 3/15/15 11:21 PM Page 10





Vy jste Češi?
Kde jste se tu vzali?
V posledních srpnových dnech roku 1939 stály německé divize
v bojové pohotovosti na polských hranicích. Válka mohla vzplanout
každou hodinu. V úřadovně polského prezidenta Ignacy
Moścického se koncipoval dekret o zřízení české a slovenské legie. Ještě
dříve, než ho sekretář položil na prezidentův stůl, usoudil
generální štáb, že pro československé emigranty, příslušníky vojenské
skupiny, soustředěné v Malých Bronowicích u Krakova, je načase
přesunout se do výcvikového tábora v Leśné u Baranowiczů, kde
proběhne formování vyšší jednotky. Dne 30. srpna ráno přišel
rozkaz k odjezdu. Krakovem procházeli českoslovenští dobrovolníci
zatím ještě ve svých civilních šatech, ale seřazení do vyrovnaných
trojstupů. Zpívali do rázného, stejnoměrného pochodu jásavé
sokolské písně. Jednu za druhou. Lví silou, vzletem sokolím, kupředu
kráčejme... úzké uličky vracely zpěv mohutnou ozvěnou. Město bylo
plné podrážděného hemžení, doléhalo na ně tíživé dusno.
Vyplašení, znervóznělí lidé do sebe vráželi, tísnili se před krámy, dravě
skupovali konzervy, mouku a taky svíčky a sirky. Ženské s děcky na
rukou i ženské s kočárky nebo jen s kabelami, výrostkové i chlapi
v civilu a rozličných uniformách. Tlačí se ke kraji chodníku,
stoupají si na špičky. Co je to zpěv? Co je to za pochod? Vytáhlý mladík, na
hlavě starou vojenskou rohatici s červenobílou kokardou, mává
rukou a křičí na plná ústa „Nazdááár! Bravo, Čechoslovaci!“
Odjinud se ozývá: „Přijdete pozdě! Vojna už začala!“ a „Naše tanky jsou
u Berlína!“
Zpráva bleskem prolétla řadami, mužům se rozsvítily tváře. Tak
už to začalo? A Poláci postupují, to je báječný! Na nádraží však
nadšení opadlo. Žádná válka nezačala! Nesmysl! Na nástupišti, stejně
jako ve všech nádražních prostorách panoval nepředstavitelný
zmatek. Všude rance, kufry, batohy, tašky. Venkované bezhlavě pobíhali,
H I S T O r I C K é D r A M AV O L y ň S K ý C HČE C H ů 11
Volynaci_txt_9_Sestava 1 3/15/15 11:21 PM Page 11





sháněli někoho, kdo by jim řekl, kam který vlak jede. Čechoslováci
se s námahou prodrali k vlaku, který byl pro ně vyhrazen.
Nastoupili do osobních vagonů s tvrdými lavicemi. Snad každých deset
minut se s ohlušujícím hukotem a pronikavým hvízdáním přihnal
nějaký rychlík nacpaný lidmi s kufry a ranci, záložníky s vojenskými
kufříky, vojáky v stejnokrojích. Na stupátkách visely hrozny těl. Po
poledni k stojícímu vlaku s drcnutím přirazila lokomotiva a deset
minut nato začaly osazenstvu vagonů budovy nádraží trhavě ubíhat
dozadu. Věže Wawelu se začaly zmenšovat a ztrácet v pozadí. Vlak
uháněl nedohlednou rovinou k východu, stále k východu –
dlouhé, nekonečné hodiny. Chlapi se dívali z oken, povídali si, klímali
a v taktu kol přitom tloukli hlavami do přepážek. Ale nepevný
provázek spánku se co chvíli trhal – na tvrdých lavicích dřevěněly
hýždě. „Stojíme v Přemyšlu,“ vzpomíná účastník. „Lokomotiva bere
vodu. Na nádraží spousty pěšáků. Pušky postavené do kozlů, sedí
na tornách, většinou spí. Ještě nás čeká mnoho hodin. Teprve ráno
vjíždíme do Lvova. Československé prapory, kterými byly ozdobeny
vagony, vzbudily pozornost.“
Vlak se stočil k severovýchodu. Po několika dalších hodinách
jízdy se po obou stranách trati začaly objevovat úhledné domky a
zahrady, vzorně sklizená pole, nápadně připomínající český venkov.
Transport projížděl oblastí České Volyně. Vlak zastavil v české
vesnici Zdolbunově. Zdravotnické sestry podávaly do vagonů
občerstvení. V další stanici, Kvasilově, si tamější Češi předem vyjednali,
že transport zde na několik minut zastaví. účastníci vzpomínají:
„Stovky kilometrů kolejí nám proběhly pod nohama. Nestačili jsme
se divit. Tolik krásných českých vesnic. Před večerem nás vítalo
lidnaté równe. Les rozkomíhaných rukou, volání Nazdár, Nazdár.
Vyhrnuli jsme se z vozů. Pro většinu z nás to bylo veliké překvapení.
Hrozně příjemné. To jsou přece Češi. Nejvíc bylo mužů, ale přišly
nás přivítat i ženy, dokonce v krojích a mladá děvčata. ,Kde jste se
tady vzali? Češi! Tolik Čechů.‘ Byli jsme z nich radostí bez sebe.
V y J S T E ČE š I? K D E J S T E S E T U V Z A L I?12
Volynaci_txt_9_Sestava 1 3/15/15 11:21 PM Page 12





I pro ně bylo setkání s krajany ze staré vlasti dojemným,
nezapomenutelným zážitkem. Objímali se s námi. ‚My jsme Volyňáci.
Copak jste o nás neslyšeli? Tady kolem je všechno české. Máme
i svoje školy. Však brzy přijedeme do legie za vámi!‘ radostný
jásot, zpěv, provolávání slávy Československé republice a hoštění
buchtami, smaženými řízky i dobrým českým pivem nebraly konce.
Našinci Volyňákům rozdávali na památku trikolory, mince,
poštovní známky i všelijaké ozdobné předměty. V Kostopole nás vítali
s hudbou, která vyprovázela na nádraží rukující záložníky. Za
mohutného volání Nazdááár se vlak zase dával pomalu do pohybu.“
H I S T O r I C K é D r A M AV O L y ň S K ý C HČE C H ů 13
Volynaci_txt_9_Sestava 1 3/15/15 11:21 PM Page 13





Někdejší loučení s vlastí
Všechno začalo tak slibně, i když ne bez potíží. Právě o
Velikonocích roku 1870, v době, kdy se po tuhé zimě probouzela příroda
a s ní i lidé pookřívali nadějemi v slunnou budoucnost. Nějakých
dvacet zemědělských rodin z okresů Louny, Žatec a rakovník
nastoupilo dlouhou cestu vlakem do ruska, kde hodlali začít nový,
bohdá lepší život. Opouštět svou rodnou zemi, když vás z ní vyhání
bída, je těžké a smutné až k slzám. Zvlášť když se neví, jestli to není
navždycky.
Tenkrát odjížděly celé rodiny za poslední ušetřené peníze do
Hamburku a odtud lodí do Ameriky, kde se údajně dala snadno
sehnat práce a vydělat peníze na slušné živobytí. Vůdčí představitelé
českého národního hnutí, Palacký, rieger, Brauner a další, neviděli
vystěhovalectví rádi, neboť oslabovalo národ v jeho úporném
zápase o rovnoprávnost s Němci v českých zemích.
Zrodila se myšlenka usměrnit nouzí vynucený proud české
emigrace alespoň do slovanských zemí. Na přistěhovalectví mělo tehdy
zájem především carské rusko, které potřebovalo osídlovat rozsáhlé
neobhospodařované oblasti na Dálném východě, na Kavkaze i na
Ukrajině. V Čechách se po prohrané válce s Pruskem v roce 1866
a po následné dualizaci monarchie na rakousko-Uhersko začalo
leckde žít z ruky do úst. Výroba chřadla, výnosy polí poklesly,
řemeslům se příliš nedařilo a zboží v krámech nešlo pro nedostatek
peněz mezi lidmi na odbyt. Nadměrné daně navíc krátily už beztak
mizerné výdělky. rostoucí chudoba nutila nemajetné lidi
odcházet do ciziny za chlebem. Vedle hromadné emigrace do Ameriky se
začal v Čechách projevovat zájem o přestěhování do ruska. Již
v roce 1863 se prvních sedmnáct českých rodin přestěhovalo na
ukrajinskou Volyň, kde v újezdu Dubno založily českou osadu s
názvem Luthardovka.
N ě K D E J š Í L O U Č E N Í S V L A S T Í14
Volynaci_txt_9_Sestava 1 3/15/15 11:21 PM Page 14





V květnu roku 1867 odcestovala delegace vedoucích českých
politiků v čele s Františkem Palackým do Moskvy, aby se účastí na
tamější národopisné výstavě přihlásila k myšlence slovanské jednoty.
Byla vřele uvítána a poctěna dokonce audiencí u cara. ruský
imperátor však delegáty zklamal tím, že nepřislíbil očekávanou podporu
českému národnímu hnutí. Jak by mohl? Sám byl, stejně jako
rakousko-uherský císař, utlačovatelem četných národů ve své říši.
Došlo k jednání s moskevskou zemědělskou komisí, jíž předsedal
hrabě Tol. Pražský publicista profesor F. Jezbera o řešení otázky
českého přistěhovalectví v úvodu zasedání prohlásil: „Emigraci Čechů
do ruska, pánové, je žádoucí podpořit v zájmu spojení dvou
historicky rozrůzněných částí jedné a téže slovanské rodiny.“ Palacký,
Brauner a rieger přistupovali k dané záležitosti zdrženlivěji,
neboť i v emigraci do ruska viděli oslabení českého národního živlu
v českých zemích. Nicméně se v Národních listech objevila zpráva
o ustavení komise zprostředkující zájemcům možnost nákupu půdy
v rusku. Komise odtud obdržela množství nabídek na prodej a
pronájem půdy v Petrohradské, Tverské, Pskovské, Moskevské,
Poltavské, Jekatěrinoslavské, Voroněžské a Orenburské gubernii.
Organizování českých zájemců o zakoupení pozemků v rusku
se ujal devětadvacetiletý bývalý vojenský strážmistr František
Přibyl z Třeboně a o dva roky mladší učitel Josef Olič z Řevníčova na
rakovnicku. Již 25. února roku 1868 v Národních listech
uveřejnil Přibyl zprávu, že ve Volyňské gubernii, pouhých osm mil od
rakouských hranic, je možno kupovat malé i větší statky, při nichž
jsou „sdělená a zasetá pole“. Na rozdíl od emigrace do Ameriky se
vystěhovalcům kromě úrodné půdy slibovalo zachování
národnosti.
O zájemce nebylo nouze. Za necelé tři měsíce, 24. května,
František Přibyl se skupinou čtrnácti vystěhovalců dorazil na Volyň.
Skutečně se tu prodávala neobdělávaná půda polských velkostatkářů,
namnoze potrestaných za účast v nedávném protiruském povstání.
H I S T O r I C K é D r A M AV O L y ň S K ý C HČE C H ů 15
Volynaci_txt_9_Sestava 1 3/15/15 11:21 PM Page 15





Patnáct rublů za děsjatinu, což činilo něco přes hektar. Desetkrát
laciněji než v Čechách.
Přijížděli další kolonisté. Od šlechtice Weselowského bylo
prostřednictvím zplnomocněnců Přibyla, Oliče a Svobody zakoupeno
1638 hektarů půdy, na níž začalo hospodařit 126 rodin, které
založily jednu z prvních českých osad Hlinsko. V průběhu následujícího
roku se přistěhovalo dalších 449 rodin. Staly se zakladateli osady
Mirohošť a Jezírko v újezdě (okrese) Dubno. Někteří z přistěhovalců
se usadili v ukrajinských obcích.
Výprava, která se vydala na cestu o Velikonocích roku 1870,
dorazila po dvou dnech do rakouské pohraniční stanice Brody. Tady
končily koleje. Dál do ukrajinského města Dubna, které bylo
centrem jednoho z dvanácti újezdů Volyňské gubernie, nevedla dráha
ani silnice. Museli se tam se svými zavazadly ploužit řadu dní
rozblácenými polními cestami na najatých selských vozech. Bylo to
strastiplné putování. Nejednou si v duchu vyčítali, že nezůstali
doma, že jejich bída nebyla horší než tohle plahočení. V Dubně se
zatím museli spokojit s nuzným přespáním v kůlnách a stodolách.
Zpočátku se jen těžko dorozumívali s místními, ukrajinsky
hovořícími lidmi. Zvolili si komisi, která ve společném zájmu zamýšleného
založení české osady začala vyjednávat koupi pozemků s četnými
zprostředkovateli a dohazovači, kteří je snaživě zahrnovali
nabídkami. Ze všech nejvíc české vystěhovalce zaujala možnost
zakoupení zrušeného statku Malín v blízkosti ukrajinské vesnice téhož
jména. Statek patřil polskému velkostatkáři Kazimiru Sliwinskému.
Členové české komise se vypravili přímo na místo, aby si danou
lokalitu prohlédli a jménem celé pospolitosti posoudili výhodnost
nákupu, a konec konců dohodli uzavření obchodu. Na prodej tu byly
rozsáhlé zanedbané černozemní polnosti, zarostlé trávou a
plevelem, planina se zpustlými a zčásti pobořenými stavbami zrušeného
statku a rozlehlý, divoce rostoucí les. Komise vyjednala se souhlasem
členů budoucí obce zakoupení 1200 morgů (804 hektarů) pozemků
N ě K D E J š Í L O U Č E N Í S V L A S T Í16
Volynaci_txt_9_Sestava 1 3/15/15 11:21 PM Page 16





po 20 rublech. Zahrnovaly polnosti, louky i rozsáhlé lesy. Každý ze
sousedů si koupil tolik půdy, na kolik mu stačily úspory. Přibližně
čtyři hektary orné půdy a šestnáct hektarů lesa zůstalo
nerozprodáno v majetku obce. Mezitím do Dubna přijelo několik rodin, které
se připojily k původním zakladatelům Českého Malína.
Kupující komise ihned také určila místo, kde měla být
vybudována osada. Podle nakresleného plánu byly na rovinaté pláni s
pomocí geometrů vyměřeny dvě široké, rovné ulice s parcelami
jednotlivých hospodářů, Velká a Malá strana budoucího Českého
Malína. Zároveň budovatelé osady vyznačili dvouhektarový
pozemek pro stavbu školní budovy, plochu pro hasičskou zbrojnici,
obecní úřad a knihovnu. V budoucnu se počítalo samozřejmě s
hospodou, mlýnem a cihelnou. Na místě, kde se ve středu rozvržené
zástavby plánovala náves, bylo vysázeno několik lip na paměť založení
obce. Začala výstavba, kterou řídil zvolený starosta Glanc spolu se
zastupitelstvem.
Poslyšme vyprávění Josefa Holce, volyňského Čecha, který se
narodil 29. listopadu 1918 v Českém Straklově: „Moji prarodiče se na
Volyň přistěhovali již někdy okolo roku 1865. Dědeček pocházel ze
Smolnice na Lounsku a babička z Krupé na rakovnicku z rodiny
Somolů. Oba se poznali až na Volyni. Jak na tu Ukrajinu jeli, už
dneska nevím. Většinou tam přistěhovalci přijížděli vozy, někde se dalo
jet až na místo vlakem, ale jenom někde. Někteří jeli, jak se říkalo,
‚na sabakach‘, na psech. Vezli si s sebou to nejpotřebnější, co měli, na
vozících tažených psy. Na Ukrajině už mnohde ve stanicích čekali na
přistěhovalce Židé ochotní dovézt je za tučný poplatek až na místo.
Podle toho, co jsem slyšel doma vyprávět, byly začátky života na
Volyni dost těžké. Nebylo kde bydlet, narychlo se stavěly provizorní
příbytky nebo se kopaly zemljanky. Osadníci se hlavně museli
postarat o dobytek, takže v počátcích žili hůře než domácí zvířata...
Naše rodina si žila poměrně dobře. V pozdějších letech se zmohla
i na mlýn, a to už bylo velmi slušné živobytí.“
H I S T O r I C K é D r A M AV O L y ň S K ý C HČE C H ů 17
Volynaci_txt_9_Sestava 1 3/15/15 11:21 PM Page 17





K přesídlení na Volyň se rozhodl i pekař a obchodník František
Opočenský z Kundratic v Podkrkonoší. Na jaře roku 1871 odjel do
ruska přesvědčit se na vlastní oči, jestli je pravda, co se povídá a píše
v novinách o velkých možnostech, jaké se nabízejí českým
vystěhovalcům na rusi.
Jeho pravnuk Josef Vlk o tom vypráví ve své Historii Českého
Boratína: „Vrátil se nadšen. Přivezl dokonce v uzlíčku na ukázku
hrst černé žírné volyňské země. Nedalo mu příliš mnoho práce
vyvolat u spoluobčanů zvědavost, odvahu a hlavně vidinu lepších časů.
Shromáždil kolem sebe deset rodin z dnešního Semilska, které
opustily své domovy a vydaly se 23. srpna 1871 na východ. Největší
skupiny občanů byla z Kundratic. Dvaadvacet včetně dětí. Ostatní byli
z Bělé u Staré Paky (dvanáct), z Dolních štěpanic (čtyři), Kruhu
(osm), Libštátu (osm) a Poniklé (pět)“.
Odjezd vystěhovalců jako velkou místní událost zaznamenal
obecní kronikář: „Byltě krásný, jasný, ano parný den 23. srpna 1871,
kdy se po desáté hodině před polednem dav lidstva hrnul po
Kundraticích dolů ke Košťálovu. Byliť jsou mimo jiných přespolních také
čtyři rodiny z občanů, již se zde vyprodali a do rusie se ubírali.
Zástup přátelstva a také mnozí z osadníků kundratických je až na
nádraží do Košťálova vyprovázeli... Loučení vystěhovalců s jich přáteli
a známými na nádraží, zvláště když již do vozu sedat měli, bylo
velmi dojímavé, což se nedá tak popsat jako pocítit...“
Výprava cestovala vlakem přes Krakov a Lemberk (Lvov) až do
městečka Brody na rakouské hranici. Tady se už během uplynulého
roku začaly pokládat koleje, takž bylo možno pokračovat v jízdě
vlakem dál až do radziwilova. „Zde na cenici,“ podle pamětnických
záznamů učitele Josefa Vlka, „byla prohlídka jak osob, tak i našich
věcí. Z radziwilova se jelo dále dráhou až do Olyky – poslední naší
stanice, neboť dále na Kiverce tehdy dráha ještě nebyla. V Olyce jsme
si najmuli povoz do Kopče. V Kopči, nedávno založené osadě,
uprostřed vymýtěného lesa, ubytovali jsme se u známého rodičů
N ě K D E J š Í L O U Č E N Í S V L A S T Í18
Volynaci_txt_9_Sestava 1 3/15/15 11:21 PM Page 18





p. Hrudy. S námi společně stěhovala se rodina škrabalových, rovněž
ze Svárova, neboť zde v rusku měli již provdanou dceru za Jančíka.
Nedostavěný domek, spíše chatrč Hrudy učinila na nás nepříznivý
dojem, zvláště ženské, moje matka a dcera škrabalových, daly se do
pláče, do jaké pustiny nás to přivezli... V rodině Hrudově vše
rozházeno, nedostavěno, patrně došly finance. Pobyli jsme tam dva dni.
Hruda měl hned hojně plánů, kde by se dal koupiti pozemek, avšak
my jsme chtěli poohlédnouti se ještě jinde. Zavezl nás tedy do
Vorotnova, veliké maloruské vesnice, kde zeť škrabalů Jančík sloužil
v panském dvoře. Vešli jsme do čtveráku, to jest domku pro čtyři
rodiny sloužících. Ve společné síni zarazil nás nepořádek a
nečistota. Zase nemilé překvapení. V rodině Jančíkových, kteří nevěděli,
že přijedem, rovněž špína a nepořádek. Ženské div nezešílely. Hruda
nás těšil: Počkejte, až přijedeme na Boratín, tam se vám bude líbit.“
Příští sobotu vyjeli přes Luck na Boratín. Do Lucku vjížděli až
večer. Ulice byly téměř liduprázdné a neosvětlené. Další zklamání.
Josef Vlk, tehdy ještě chlapec, si uchoval v paměti tu hroznou jízdu
v noci, kdy nevěděli, kudy se dát, kterým směrem, a nikdo z
místH I S T O r I C K é D r A M AV O L y ň S K ý C HČE C H ů 19
Nádraží v Brodech na hranicích Rakousko-Uherska a Ruska
Volynaci_txt_9_Sestava 1 3/15/15 11:21 PM Page 19





ních obyvatel nebyl nablízku, aby jim poradil. Přejeli po mostě přes
řeku Krasnou na druhý břeh.. „Kolem tma, nikde světýlko. V naší
dětské fantazii vynořuje se představa, že nás sežerou vlci. Přece
někdo jede. Hruda naň křiknul, aby nám pověděl, kde jsme, ten však
prásknul do koní. Stojíme bezradně, nevědouce, kterým směrem se
dáti, až tu zablýsklo světýlko jako záchranný maják... Tož rychle
k němu, pokud nezmrznem.“ Vjeli do rozlehlého dvora. Oknem
nahlédli přes sklo do osvětlené místnosti. Spatřili pěkně ustrojenou
ženu, která si před zrcadlem upravovala účes. Byla to Anna
Zajíčková, boratínská učitelka. První milé překvapení. Zaklepali na dveře
a nejistě vstupovali do teplého, úhledně zařízeného obývacího
pokoje Domácí je radostně obklopili a srdečně vítali. Vyptávání
nebylo konce.
Ubytovali se pro začátek u rodiny Chudobovy. Vesnička Boratín
nebyla ještě příliš pohledná, většina staveb se nacházela v
prozatímním stavu. Obyvatelé se však k novým přesídlencům chovali
vlídně a přátelsky, plni ochoty poradit a jakkoli pomoci, a tak se
předchozí pocity zklamání pozvolna rozplývaly.
Cestování přesídlenců na Volyň bylo, jak vidět, poněkud
nesnadné. Dokonce leckdy ještě nesnadnější, než v doposud
vylíčených případech. Dosvědčuje to například záznam v kronice
boratínského učitele Josefa Albrechta: „Jakub Chladil, který v roce
1874 přišel se svou rodinou sestávající z manželky Mariany a šesti
malých dítek (nejstarší 14 roků) z Moravy od Letovic až do ruska
pěšky. Takový byl tehdy v Čechách a na Moravě hlad po půdě.
Dědeček Chladilů hned v prvním roce na ruské půdě tragicky zemřel.
Jelikož neměli hmotných prostředků se dostat dále do země, byla
rodina nucena zůstat hned u hranic. Dědeček vzal ve dvoře místo
hajného a za několik měsíců byl domorodcem v lese sekerou zabit...
Vrah se k činu přiznal před svou smrtí. Teprve po několika letech se
rodina přestěhovala do české obce Volkova, odkud se Josea, naše
matka dostala do služby většího sedláka Zajíčka v Boratíně, kde se
N ě K D E J š Í L O U Č E N Í S V L A S T Í20
Volynaci_txt_9_Sestava 1 3/15/15 11:21 PM Page 20





s ní seznámil syn Františka Albrechta Vincenc a v roce 1884 se s ní
oženil.“
Nemenší strázně prožívala při cestování do volyňského
Boratína i rodina šebestova z Vánovic, jak uvádí ve svých pamětech její
člen Josef šebesta: „Peněz nebylo, aby se mohli dále vézt, proto šli
z radziwilova pěšky. Otec přinesl na zádech železný hrnec na
vaření a moje matka zase v loktuši dvouletého chlapce, nejstaršího
mého bratra Františka.“
Začátky byly v prvních dnech a týdnech snad ještě těžší, než jak
takové kroky obvykle bývají. Budovatelé neměli kde bydlet.
Přespávali v zemljankách, pod přístřešky, v kůlnách, stodolách, v
pobořených hospodářských stavbách z nevolnických časů. Řada rodin se
prozatím hromadně ubytovala v rozměrné stáji na Velké straně.
údělem všech osadníků, mužů i žen všeho věku, ba i odrostlejších
dětí byla tvrdá práce od rozbřesku do soumraku, za každého počasí.
Budovali jednotlivá hospodářství, stavěli chalupy a domky, zatím
většinou ze dřeva. Byly malé, o jedné dvou obytných místnostech,
ale s květinovými zahrádkami před okny a s ovocnými sady vzadu,
za stavením, s důkladnými chlévy, stájemi, kůlnami a stodolami na
ohrazených dvorech, kde se cachtaly husy a kachny a kvokaly
slepice, kde pobíhal hlídací pes a kam se vjíždělo branou s mohutnými
vraty. V potu tváře osadníci mýtili lesy, aby bylo víc orné půdy,
zanedbaná pole museli zbavovat plevele, zorat a osít.
Místní starousedlíci udiveně kroutili hlavami, co všechno ti Češi
dělají na poli: vozí tam a rozhazují hnůj, orají železnými pluhy s
potahem, po zasetí uhrabávají hlínu bránami, zařízením, jaké tu
sedláci neznali. A co všechno zasévali a sázeli! Neznámé druhy obilí,
cukrovou řepu, jeteloviny, olejnaté plodiny, chmel. Ti vnímavější
se snažili přiučovat, protože Češi jim, marná věc, otvírali dveře do
Evropy. Prvotní nedůvěra k přistěhovalcům se pomalu rozplývala.
Brzy vyrostla úhledná česká vesnička, uspořádaná, seskupená do
houfu, čistá a upravená, plná květin a stromů, s pěknými domky, už
H I S T O r I C K é D r A M AV O L y ň S K ý C HČE C H ů 21
Volynaci_txt_9_Sestava 1 3/15/15 11:21 PM Page 21





na první pohled odlišná od sousedního neúpravného, zaostalého
Ukrajinského Malína.
Malínští mohli s prospěchem využít zkušeností svých
emigračních předchůdců. Však již od roku 1868 na Volyni sídlilo na 126
rodin z okresů Mělník, Mladá Boleslav, Kutná Hora, Jičín, Přelouč
a vznikla tu první česká osada Hlinsko v újezdě rovno.
Přistěhovalců přibývalo. Za dva roky už na Volyni žilo kolem 500 českých
obyvatel v celé řadě dalších českých osad: Ulbárov, Mirohošť,
Jezírko, Volkov, Semiduby, Buderáž Podeurkov, Kvasilov,
Martinovka... Gubernátor Gresser byl české kolonizaci příznivě nakloněn.
Carské vládě podával o českých přistěhovalcích pozitivní informace
pochvalně hodnotící jejich loajalitu a společensko-hospodářský
přínos. Ze čtrnácti českých osad existujících již v roce 1869 byly jeho
přičiněním utvořeny tři volyňské okresy, Buderáž, Mirohošť
a Hlinsk. ústředními zplnomocněnými představiteli Čechů
jmenoval průkopníky české kolonizace F. Přibyla a J. Oliče, kteří se
uplatnili jako vyjednávači a tlumočníci.
N ě K D E J š Í L O U Č E N Í S V L A S T Í22
Dvůr české usedlosti na Volyni
Volynaci_txt_9_Sestava 1 3/15/15 11:21 PM Page 22





Český Malín se rozrůstal a vzkvétal. Přibývalo obyvatel. Vyrostla
tu cihelna a zanedlouho druhá. Provizorní příbytky byly
nahrazovány úhlednými domky s kvetoucími zahrádkami a ovocnými sady,
kde se dařilo zejména rozličným druhům hrušní. Ty daly Českému
Malínu ukrajinskou přezdívku „Hrušky“ nebo „Na Hruškách“. Na
pečlivě a racionálně obdělávaných polích obklopujících vesnici se
sklízela bohatá úroda. rozsáhlé chmelnice, rodící na Ukrajině zcela
neznámou plodinu, zajišťovaly základní surovinu pro záhy
postavené české pivovary v Olyce, Semidubech, Lucku, Hlinsku.
Malínští, jako všichni čeští kolonisté na Volyni, byli pro Ukrajince vzory
a učiteli moderních metod zemědělského hospodaření a používání
hospodářských strojů, o jakých zdejší rolníci neměli ani ponětí.
Pluhy, brány, secí a žací stroje, mlátičky se začaly, i když nesměle,
objevovat i v Ukrajinském Malíně.
Zakladatelé Českého Malína jako všichni volyňští Češi od
začátku budování obce věnovali všemožnou péči zajišťování výchovy
a vyučování svých dětí. Působil tu obětavý český učitel Jaroslav
Vígner, který zpočátku, před vybudováním jednotřídní školy,
přibližně pět let vyučoval v soukromých bytech u Nováků a Janďourků.
Až do roku 1890, kdy péči o školu převzal stát, který jí přidělil ještě
ruského učitele, platila si sama obec svého českého učitele. Vígnera
po odchodu do penze nahradil Jan Vlasák. Malínští totiž stejně jako
všichni čeští kolonisté na Volyni neopustili svou českou vlast, ale
vzali si ji s sebou. Každá jejich vesnice vyhlížela, jako by ji někdo
celou přenesl na Ukrajinu z Čech. Hned na první pohled se
vzhledem lišila od sousedních ukrajinských – a nejen vzhledem, i
způsobem života a hospodaření. I v Českém Malíně se jako ve všech
českých vesnicích dbalo na udržování české řeči. V náboženství se
nakonec osadníci museli podrobit oficiálnímu pravoslaví, ale jinak
si ve všem zakládali na svém češství.
Scházeli se v české hospodě U Kracíků nebo U rejů, kde se točilo
dobré české pivo, pomáhající i Ukrajincům vytěsňovat nezřízeně
H I S T O r I C K é D r A M AV O L y ň S K ý C HČE C H ů 23
Volynaci_txt_9_Sestava 1 3/15/15 11:21 PM Page 23





popíjenou vodku a samohonku, koulely se kuželky. Dodržovaly se
české zvyky, posvícení, slavení svátku Josefa, pořádaly se poutě a
jarmarky, zpívaly se české národní písně, četly se české noviny, časopisy
a knihy. Malínští stejně jako v každé jiné české vesnici měli svou
dechovku, která vyhrávala při slavnostech i tanečních zábavách. A
také sbor dobrovolných hasičů, kteří obětavě zasahovali při požárech
a v parádních uniformách pod praporem s nápisem „Buď věren duší
i tělem“ defilovali v průvodech při slavnostech a pohřbech. Pro
včasné zjišťování požárů postavili i dřevěnou hasičskou věž, která
se stala atrakcí obce. Ochotnický divadelní kroužek řízený bývalým
učitelem a vzdělavatelem Alexandrem Krámským tu s
obrozeneckým nadšením pravidelně hrál pro veřejnost české divadlo a
pěstoval i sborový zpěv. Pro děti se pořádala loutková představení.
Krámský zřídil a vedl obecní knihovnu a čítárnu nabízející k
vypůjčení několik set svazků.
Český Malín pilně a vynalézavě pracoval, přičiňoval se, podnikal
a dosahoval viditelného rozkvětu. Během několika let se stal
prosperujícím hospodářským i kulturním střediskem kraje.
ZáslužN ě K D E J š Í L O U Č E N Í S V L A S T Í24
Jedna z českovolyňských chmelnic
Volynaci_txt_9_Sestava 1 3/15/15 11:21 PM Page 24





ným činem bylo zřízení obecní mlékárny, která posloužila zlepšení
odbytu mléka, smetany, másla, sýrů a jiných mléčných výrobků.
Celému kraji sloužil válcový mlýn Aloise Martinovského, do
kterého jezdili čeští i ukrajinští hospodáři i desítky kilometrů, aby si
dali semlít vysoce kvalitní mouku. Svým podnikavým, činorodým
způsobem života Český Malín přispěl k neocenitelnému
civilizačnímu dílu, kterým se volyňští Češi přičinili o rozvoj této části
Ukrajiny. Neztráceli přitom hrdé vědomí své národní příslušnosti
a udržovali neustále zájem o dění ve vlasti a styk domovem, odkud
si objednávali noviny, knihy, stroje i předměty denní potřeby.
Vlastenectví bylo nejmarkantnějším rysem volyňských Čechů. Patřili
nepochybně k národně nejstabilnější krajanské kolonii.
V letech 1906–1907 jich podle údajů časopisu ruský Čech žilo
ve Volyňské gubernii kolem 30  000. Češi sídlili ve 110 osadách
a hospodařili na 43 tisících desjatin půdy. Nejpočetnější české
osídlení vykazoval Dubenský újezd, kde hospodařilo 9471 Čechů v 35
osadách na 10 072 děsjatinách, a rovenský újezd, vykazující 4 484
Čechů v 17 osadách s 6535 děsjatinami obhospodařované půdy.
Zasloužilý pamětník Josef Holec na základě zkušeností svých
prarodičů i rodičů tvrdí, že nejlépe se Čechům na Volyni vedlo za
carH I S T O r I C K é D r A M AV O L y ň S K ý C HČE C H ů 25
Žňové práce
Volynaci_txt_9_Sestava 1 3/15/15 11:21 PM Page 25





ského ruska. „Byl relativní pořádek, klid na práci i na život.
Hospodář nebo podnikatel zaplatil na začátku roku předepsané daně,
dostal potvrzení, které si vyvěsil ve svém obchodě nebo dílně a celý
rok ho úřady nechaly na pokoji. Žádné další poplatky, dávky,
odvody a jiné platby už po něm nikdo nepožadoval. I později, za vlády
Poláků, byly podmínky pro podnikání poměrně příznivé. Nejhůře
se nám vedlo za bolševiků, to musím říct. Právě kvůli nim, kvůli těm
násilnostem a rabování, co se dělo za jejich vlády, se otec rozhodl, že
se přestěhujeme někam dál od železniční trati, abychom nebyli hned
na ráně. A tak se naším novým domovem stala vesnice České
Noviny.“
Kdo z příslušníků volyňské komunity, která tehdy ve svém rozvoji
za cara stanula na prahu blahobytu, mohl tušit, že osud se chystá
proměnit celou tuto oblast v dějiště pohnutých událostí, kdy i do
úhledných chalup Českého Malína stejně jako do desítek dalších
českých vesnic bude nahlížet zkáza a smrt.
N ě K D E J š Í L O U Č E N Í S V L A S T Í26
Česká škola v Selenčině
Volynaci_txt_9_Sestava 1 3/15/15 11:21 PM Page 26





V plamenech války
V létě 1914 se počal odvíjet řetěz dramatických událostí s
dalekosáhlými následky. Osmadvacátého června srbský nacionalista
Gavrilo Princip v Sarajevu spáchal atentát na následníka
rakousko-uherského císařského trůnu arcivévodu Františka Ferdinanda
d‘Este a jeho manželku hraběnku Žofii Chotkovou. Tento ukvapený
čin přišel vhod těm rakouským militaristům, kteří spolu s
německými radikály za podpory velkoněmecky orientovaných rakouských
nacionalistů již dlouho uvažovali o válce jako o řešení nového
mocenského rozdělení světa. Carské rusko sice počítalo, že se v
dohledné době zúčastní po boku spojenecké Francie války proti
Německu a zaujímalo nepřátelský postoj i vůči rakousko-Uhersku
kvůli jeho expanzi na Balkáně a v Haliči, ale v dané chvíli nebylo
ještě na válku, také vzhledem k nedokončené modernizaci výzbroje,
vojensky zcela připraveno. ruský ministr zahraničí Sazonov se proto
její vypuknutí snažil oddálit diplomatickou snahou o smírné
řešení rakousko-srbského sporu. rakousko-Uhersko však v dohodě
s císařským Německem nemínilo vhodnou záminku k válce
nechat ladem. šestadvacátého července vyhlašuje částečnou
mobilizaci a o dva dny později vypovídá Srbsku válku. Zároveň císař
podepisuje rozkaz k všeobecné mobilizaci. Prvního srpna v odpověď
na to vyhlásilo rusku válku Německo a pět dnů po něm i
rakouskoUhersko.
Tímto dnem všichni občané nepřátelských států zdržující se na
ruském území podléhali rozhodnutím ruských úřadů hrozbě
vysídlení z ruska nebo vykázání do nuceného místa pobytu. Na
Volyni, kde v té době žilo již kolem 30 000 Čechů, se toto nařízení
vztahovalo na více než dva tisíce z nich, kteří si ponechali
rakousko-uherské občanství. České organizace snažně usilovaly, aby Češi
jako s ruskem sympatizující Slované byli z perzekučního nařízení
H I S T O r I C K é D r A M AV O L y ň S K ý C HČE C H ů 27
Volynaci_txt_9_Sestava 1 3/15/15 11:21 PM Page 27





vyňati. Však již za rusko-turecké války v letech 1877–78 za
Alexandra II., kdy se zároveň schylovalo k válce s Německem,
podporovaným rakouskem, upoutala pozornost ruské vlády česká
emigrace na Volyni. Ta podle vzpomínek ruského generála českého
původu J. Červinky manifestovala „své sympatie k rusku a svůj
odpor k rakousku způsobem okázalým“. Do Dubna ležícího ve
středu českých osad na Volyni byl vyslán generál Bunakov, aby v
doprovodu generála Červinky navštívil některé české osady v okolí.
„Bylo mi nařízeno“, vzpomíná gen. Červinka, „abych mezi českými
osadníky vyhlédl si lidi schopné k udržování stálého spojení se
starou vlastí a abych sám co možná těsné styky s Čechy udržoval, aby
pro případ války s rakouskem mohla býti organizována za
vhodného okamžiku, když by ruská armáda do Čech vtrhla, co možná
nejširší součinnost českého národa a Čechů v rakouské armádě
sloužících s ruskou armádou a s ruskem. Nyní, kdy se válka s
rakousko-Uherskem stala skutečností, si Češi a Slováci s
rakousko-uherským občanstvím, zastižení událostmi na ruském území, urychleně
podávali žádosti o udělení ruského občanství. Carští úředníci dělali
drahoty. „Vida Čecha, žije v rusku desetiletí, a teprve teď najednou
žádá o občanství, když mu hrozí, že přijde o majetek!“
Skutečně také byla v listopadu 1914 zveřejněna vyhláška
stanovící, že německým, rakouským, uherským a tureckým občanům je
zakázáno získávat na území celého ruska vlastnická práva. Čechům
se naštěstí dařilo dříve či později prokázat, že je opravdu nelze
zahrnovat mezi nepřátele rusů. Bylo to zřejmé i z neúspěšného úsilí
rakousko-uherských konzulátů marně vyzývajících desetititisíce
vojenskou službou povinných císařových poddaných k urychlenému
odjezdu z ruska. České i slovenské spolky přímo manifestačně
odmítaly splnit mobilizační povinnost. Jeho Veličenstvo car potvrdil
dvěma telegramy, že Češi nejsou počítáni mezi nepřátele státu.
Prvním nařídil, že „Češi jakožto národ spolehlivý nemají být
zadržováni“, zatímco v druhém se pravilo, že „Čechům, kteří podají žádost
V P L A M E N E C HVÁ L K y28
Volynaci_txt_9_Sestava 1 3/15/15 11:21 PM Page 28





o ruské občanství, má být v jejich žádosti vyhověno.“ rozhodný
zvrat v přístupu ruských úřadů k Čechům se utvrdil zprávou
otištěnou v ruských novinách, že Češi v Kyjevě organizují vojenské
husitské družiny. Přibližně v té době český týdeník Čechoslovan
přinesl zprávu, že zástupci českých spolků na rusi byli přijati carem,
který vyhověl jejich žádosti a povolil organizovat české vojsko, do
něhož se již do Kyjeva sjíždějí dobrovolníci. Od 3. září 1914
probíhal oficiální zápis dobrovolníků.
O povolení organizace české dobrovolnické družiny se především
zasloužil člen volyňského gubernského zemstva dr. Václav Vondrák,
zvolený do funkce tajemníka Českého výboru pro pomoc obětem
války. Vondrák to byl, kdo se rozhodujícím způsobem zasadil o to,
že Češi s rakouským občanstvím žijící v rusku, ani ti, kdo se tu
později ocitli jako váleční zajatci, nebyli podrobováni předpisům
platným pro rakouské i říšské Němce a Maďary. Vondrák uveřejnil
v Čechoslovanu výzvu, určenou všem Čechům a Slovákům: „Kdo
sloužil nebo měl by sloužit dnes v rakouské armádě, je povinen bez
odkladu chopit se zbraně a jít směle do boje proti Teutonům a
Maďarům. V československých dobrovolnických družinách, které se
kvapem tvoří, najde se místo pro každého upřímného Čecha. Doma
pak zůstanou buď jen nezpůsobilí, nebo ti, kdo mají srdce zaječí
a páteř zlomenou...“
K oficiálnímu ustavení české dobrovolnické jednotky, která
dostala název Česká družina, došlo na schůzi v Kyjevě 24. srpna 1914,
kdy se do ní přihlásilo prvních 40 dobrovolců. O týden později,
31. srpna, vydal generální štáb ruské armády výnos s podrobnými
pokyny pro organizaci a formování České družiny, její vybavení a
finanční zajištění. Dne 28. září 1914 v Kyjevě před chrámem svaté
Sofie nastoupilo 769 dobrovolníků v ruských vojenských
uniformách. Dr. Vondrák v slavnostním projevu zdůraznil: „Není nás sice
mnoho, avšak naše síla nespočívá v číslici. Mezi krásnými
legendami, jimiž jsou vyzdobeny české dějiny, tyčí se prorocká legenda
H I S T O r I C K é D r A M AV O L y ň S K ý C HČE C H ů 29
Volynaci_txt_9_Sestava 1 3/15/15 11:21 PM Page 29





o Blaníku, každý Čech ví, že až nadejde pro náš národ nejtěžší chvíle,
Blaník se otevře a rytíři vytrhnuvší z nitra hory národ zachrání. Není
tato chvíle chvílí poslední? Necítíte, bratři, že vy jste ti rytíři, kteří
mají vytrhnouti z posvátných hor kyjevských, kolébky Slovanstva,
a poraziti nepřítele? Nevidíte naši matku – naše Čechy – jak
zmučená a zbrocená krví vztahuje paže k synům, hledajíc pomoci?
Jděte, bratři! Strhněte otrocké okovy z naší drahé otčiny. A nesmrtelná
chvála staniž se vaším údělem! Sláva České Družině! Nazdar!“
Žerď praporu, na nějž se mělo přísahat, třímal bělovousý
dobrovolník Jaroslav Heyduk, synovec známého českého básníka Adolfa
Heyduka. Jeden po druhém přistupovali vojáci ke stolu pokrytému
bílým ubrusem, líbali evangelium a lem praporu.
V kanceláři České družiny se každý den hlásili noví a noví
dobrovolníci. Družina byla organizována jako prapor pěchoty,
postupně se čtyřmi pěšími rotami a záložním oddílem. Iniciátoři
náboru, zmíněný dr. Vondrák a redaktor kyjevského Čechoslovana
Věnceslav švihovský, oba volyňští Češi, přijeli propagovat
dobrovolnické hnutí i na Volyň. Na veliké manifestaci v Lucku, kde
přednesli strhující projevy, se přihlásilo okamžitě padesát mladých
uchazečů o vstup do České družiny. Další dobrovolníci se hlásili
i v jiných obcích, Zdolbunově, Krošně, Žitomiru, Kvasilově, Slavutě,
špakovu, Hlinsku, Hrušvici, Volkově, Mirohošti, Martinovce,
Olšance, Dubně. Vlasteneckou obětavost projevovali volyňští Češi
i hojnými finančními dary ve prospěch československého odboje.
Dr. Václav Vondrák byl na I. sjezdu českých spolků na rusi
v únoru 1915 zvolen předsedou vojenské komise a poté začal
zajíždět do zajateckých táborů, kde mezi českými zajatci z
rakouskouherských pluků vyhledával kvalifikované řemeslníky a techniky,
ochotné hlásit se na práci v ruských zbrojních závodech. Byla to
významná česká pomoc válčícímu rusku. O rok později, na II.
sjezdu této vrcholné organizace Čechů a Slováků v rusku, který
proběhl na přelomu dubna a května 1916, byl dr. Vondrák zvolen jejím
V P L A M E N E C HVÁ L K y30
Volynaci_txt_9_Sestava 1 3/15/15 11:21 PM Page 30





předsedou. V srpnu toho roku v této funkci spolu s místopředsedy
Československé národní rady Josefem Dürichem a Milanem
rastislavem štefánikem podepsal tzv. Kyjevský zápis. Dokument
závazně stvrzoval, že vojenské i diplomatické záležitosti Čechů
v rusku jsou nedílnou součástí diplomaticko-politické akce
Masarykovy Československé národní rady. Jako vedoucí činitel kyjevské
odnože Českých spolků na rusi se v letech 1916–17 dostal do
názorových rozporů s petrohradskou skupinou vedenou předsedou
B. Čermákem, který kyjevským Čechoslovákům vytýkal údajná
reakční stanoviska. Člen petrohradské skupiny Bohdan Pavlů se ho
však rázně zastal: „Kyjevské vedení není, jak se nesprávně traduje,
reakční oproti pokrokovému petrohradskému, oba směry dělí spíše
zásadní rozpory v taktice. Petrohradští jsou střízlivější, opatrnější
a váhavější, kyjevští v čele s dr. Vondrákem zato vlivem jihu
ohnivější, radikálnější, romantičtější, ochotní v práci klást až přehnané
požadavky.“
Druhý významný volyňský Čech zapojený do české
protirakouské odbojové činnosti ve válčícím rusku, Věnceslav švihovský, byl
vzhledem k válečným ekonomickým potížím nucen v roce 1915
oblíbené české noviny Čechoslovan. rozhodl se ale vydávat
ruskojazyčný časopis Češsko-russkoje jediněnije, který měl usilovat o co
nejtěsnější česko-ruské duchovní, ekonomické i politické sbližování.
realizaci toho záměru finančně podpořil volyňský velkostatkář
Václav Klich. Noviny Čechoslovan se rozhodl v dohodě s ním nahradit
Bohdan Pavlů, a to v Petrohradě vydávaným listem Čechoslovák,
registrovaným jako pátý ročník navazující plynule na čtvrtý ročník
zastaveného Čechoslovana. V březnu následujícího roku se však
V. švihovský přece jenom rozhodl obnovit vydávání Čechoslovana
jeho šestým ročníkem, konkrétně s Češsko-russkim jediněnijem
jako přílohou. Do vydávání zapojil i české zajatce. Řízení
Čechoslovana svěřil za tím účelem ustavenému Sdružení českých a
slovenských novinářů, jehož členem se stal i někdejší zajatec Jaroslav
H I S T O r I C K é D r A M AV O L y ň S K ý C HČE C H ů 31
Volynaci_txt_9_Sestava 1 3/15/15 11:21 PM Page 31





Hašek. Sdružení sjednocující novináře různého politického vyznání
si přálo vtisknout listu charakter zcela neodvislých novin sloužící
výhradně národní věci bez jakýchkoli osobních nebo stranických
zřetelů.
švihovský s odstupem čtyřiceti let v dopise někdejšímu
Vondrákovu tajemníkovi Ladislavu Grundovi objasnil podrobnosti své
tehdejší spolupráce s Vondrákem: „Při začátku války jsme začali razit
cestu, po které jsme se měli v budoucnu brát při práci pro naše
osvobození; pak hned při prvních krocích došlo k nedorozumění a ke
srážce, z čehož kořistil Petrohrad v neprospěch Kyjeva. Důsledek
toho byl, že já – každým coulem lokální patriot – spojil jsem se na
jistou dobu s petrohradskými a zajistil jejich kandidatury do
předsednictva Svazu proti dr. Vondrákovi, ač ten mně byl nepoměrně
blíže jako volyňský Čech a svým osobním založením. S Vondrákem
jsme uzavírali dočasné dohody, ale k pravému upřímnému
dohodnutí nikdy nedošlo. Byla to velká chyba. Kdyby Vondrák při svých
nesporných řečnických a diplomatických schopnostech byl měl za
sebou Čechoslovana s jeho vlivem, byl by mohl mnohem více
dokázat. Neporozuměli jsme si, neuvědomili jsme si, že při vzájemné
spolupráci bychom mohli vytvořit značnou sílu, s níž by se bylo
muselo počítat. Toto spojení by bývalo bylo prospěšné nám oběma
a jistotně by usnadnilo a urychlilo vývoj naší věci na rusi... Práce,
kterou konal obětavě pro českou větev na rusi, nebyla oceněna ani
zhodnocena, dokonce nebyla ani uznána.“
Oba čelní volyňskočeští političtí odbojoví činitelé skončili
posléze v různých mocenských táborech. Vondrák se přidružil po roc


       

internetové knihkupectví ABZ - online prodej knih


Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2017 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist