načítání...
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

Kniha + CD audio : Hip hop a smuteční marš - Jaromír Konečný

Hip hop a smuteční marš
-15%
sleva

Kniha + CD audio : Hip hop a smuteční marš
Autor:

Hlavní hrdina knihy, patnáctiletý Robert, je typický outsider, loser, jak sám sebe hodnotí. Bydlí s babičkou na vesnici, zatímco jeho rodiče a sourozenci, cirkusoví artisté, cestují po světě. On sám ... (celý popis)
Produkt teď bohužel není dostupný.

»hlídat dostupnost


hodnoceni - 78.7%hodnoceni - 78.7%hodnoceni - 78.7%hodnoceni - 78.7%hodnoceni - 78.7% 97%   celkové hodnocení
7 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: Albatros
Médium: Kniha + CD audio
Rok vydání: 2008-02-07
Počet stran: 224
Rozměr: 145 x 205 mm
Úprava: 217 stran : ilustrace
Vydání: 1. vyd.
Název originálu: Hip und Hop und Trauermarsch
Spolupracovali: přeložila Lenka Housková
Vazba: vázaná s laminovaným potahem
ISBN: 9788000017280
EAN: 9788000017280
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis

Hlavní hrdina knihy, patnáctiletý Robert, je typický outsider, loser, jak sám sebe hodnotí. Bydlí s babičkou na vesnici, zatímco jeho rodiče a sourozenci, cirkusoví artisté, cestují po světě. On sám je nešika, a proto na cirkusovou kariéru nemůže ani pomyslet. Ve škole mápřezdívku Bejb a je pro smích celé škole. Pak se Bejb s babičkou přestěhují do předměstí většího města a všechno se rázem změní.

Související tituly dle názvu:
Hip-Hop History - The Collection Hip-Hop History - The Collection
Artists Various
Cena: 209 Kč
Romano Hip Hop Romano Hip Hop
cz Gipsy.
Cena: 251 Kč
Hop-hop na koníčku Hop-hop na koníčku
Rázusová-Martáková Mária, Rumanský Igor
Cena: 99 Kč
Zákazníci kupující zboží "Hip hop a smuteční marš" mají také často zájem o tyto tituly:
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

22

Takže jsem se narodil se dvěma levýma rukama. Nebo možná se dvěmapra

výma. Záleží, jak se to vezme. Táta s mámou si toho všimli až při mýchprv

ních narozeninách. Hrál jsem si na pískovišti a oni mě pozorovali. Občas to

dělají, když mám narozeniny. „Podívej, co dělá!“ prohlásila máma. Hrabal

jsem pravačkou v písku a levá se opičila. Aniž bych v ní držel lopatku.

„To je konec jeho kariér y v cirkuse,“ řekl otec. Až do tý doby jsem byl

celkem normální. Měl jsem tátu a mámu, kteří na mě neměli čas, bráchu

a ségru. Oba byli o dost starší než já a fakt dost hustý! Rodina Spidermanů.

Silná, r ychlá a fit – svaly jim prorůstaly až do mozku. Prostě správnýakro

bati. Vystupovali po celým světě. A domů posílali prachy, abychom si čas

od času mohli grilovat kuřata. Babička a já.

Takže to byl konec mý cirkusácký kariér y. Už předtím se moji zploditelé

divili, že mně všechno trvá o moc dýl než mým sourozencům. Měl jsem fakt

mizernou koordinaci. Hrabal jsem se jako E.T. Ještě v půl roce. „V tomhle

věku už uměli tvoji sourozenci mrskat salta,“ říkala babička.

Teď už vídám náš zvěřinec většinou už jen o prázdninách, když si mě

s sebou vezmou do cirkusu. Nebo do varieté. Nebo tam, kde zrovnapřed

vádí ty svoje šílený kousky. Občas navštíví oni mě s babičkou, ale spíš

zřídka. Ne, aby sis myslel, že jsou to krkavčí rodiče nebo tak něco. Milu

jou mě. Kdyby mě nemilovali, tvářili by se, že se starají mnohem víc.

Vlastně jsem byl rád, že s náma v Af terheimu nebydlí. I tak jsem tam byl

terčem posměchu. Aniž bych se stále musel nechat srovnávat se svouslav

nou rodinkou. V Af terheimu se znal každý s každým. A já byl prostě ten se

dvěma levýma rukama, kterej se nehodil ani do cirkusu. Levej jako šavle.

Mnoho af terheimských se začalo křenit, už jen když mě zahlídlo.

Naštěstí se v první třídě přistěhovala do Af terheimu Kathrin. Se svými

rodiči. Uf, tahle holka! Ty brďo! Když ji uvidíš, uvěříš na zázraky! Dost často

jsme se potkávali v knihovně. Dřív jsem tam chodil s babičkou. Babička

totálně ujížděla na knihách Agathy Christie a P.D. Jamesové a podobných –

prostě závislačka na krimi. Ale od tý doby, co bydlela v Af terheimuKathri

nina máma, babička stále náruživěji louskala milostný romány. Kathri

nina máma Dora takovýhle věci žrala. A babičce se líbilo všechno, co se

SmutecniMars_(InBook12)145x205.i22 22SmutecniMars_(InBook12)145x205.i22 22 18.1.2008 15:35:3018.1.2008 15:35:30

Výtažková černáVýtažková černá


23

líbilo Doře. Dořin táta byl babiččin bratranec. Ale už byl dávno mrtvej.

Takže když babička zasvěceně diskutovala s Dorou o Osudových vášních,

my jsme s Kathrin plenili regály: „Znáš tohle?“

„Wild Thing – Sex Tips for Boys and Girls... Můžeš mi z toho něco přečíst?“

Kathrin předčítala. Z těch tipů jsme vždycky umírali smíchy:„Poro-ste

par-tner-ku, ať vám u-ká-že, kde se na-chá-ze-jí va-je-ční-ky...“

„Fuj!“

Později jsme se v knihovně scházeli sami. Bez Kathrininy mámy a mojí

babičky. A ještě o něco později jsme spolu lítali i venku. Tak jsme takyob

jevili starej, zpola zarostlej písečnej lom v lesích za Af terheimem. V něm

byl i malej r ybníček, žabák... Ty jo! Někteří žabáci to mají fakt zmáklý.

Třeba v tropech. Samečci během celý doby, co probíhá páření, neslezou

na zem. Tihle lenoši se nechají samičkou donést na zádech k místu páření

a zůstanou na ní několik měsíců. Jako batoh! Vážně jsem jim občas záviděl.

Proč jsem se nenarodil jako tropická žába?

Na horním okraji lomu byly malý jeskyňky. Trochu jsme je rozšířili, já

s Kathrin. V měkkým pískovci se dobře hrabalo. Kathrin se mě nikdy nezeptala,

proč moje levačka dělá to samý co pravá ruka, která hrnula písek.

Do lomu jiný děti nechodily. Radši hrály střílečky na playstation nebo

na počítači. V deseti letech všichni spolužáci pařili na kompu jako diví.

Nebo čučeli na video. Sjížděli filmy jako Freddy vs. Jason a podobný

horor y. Děsivý nesmysly! Mně byly ukradený! Do lesa se stejně nikdo

z nich neodvážil. Zarostlou cestu, která tam vedla, hlídalo hejno divokých

zabijáckých včel. Usídlily se v jednom vykotlaným stromě na kraji cesty.

Každý rok někoho z Af terheimu pobodaly a skončil v nemocnici. Pak byl

kolem lomu zase klídek.

„Kolem stromu musíš jít úplně pomalu a klidně,“ radila mi Kathrin, „pak

ti nic neudělají!“ A měla pravdu. Kathrin to se včelama uměla.

Pomalu mi ale začaly moje ruce lízt na nervy. V deseti jsem o tom hlavně

začal konečně pořádně přemýšlet. Do tý doby jsem si přišel celkem nor

mální. Jako všichni okolo. Jasně že jsem měl při mnoha hrách problém, na

fotbal bych býval potřeboval gymnastickej míč, ten bych možná nohoutre

fil. Moje blbý ruce mi kazily celou koordinaci. Takže místo abych hrálfot

bal, hodně jsem četl. Nejvíc jsem se stejně vždycky těšil na chřipku. To jsem

pak vždycky ležel dva týdny v posteli, četl, babička každý den pelášila

SmutecniMars_(InBook12)145x205.i23 23SmutecniMars_(InBook12)145x205.i23 23 18.1.2008 15:35:3018.1.2008 15:35:30

Výtažková černáVýtažková černá


24

do knihovny a přitáhla pět nových knih, a ty jsem vždycky za den zmákl.

A Kathrin mi občas předčítala z Wild Thing. Děsně jsme se přitom chechtali.

×

O svých desátých narozeninách jsem šel ze školy rovnou domů. Mamka volala:

„Roberte, dostal jsi od nás dárky?“

„Ano, díky!“

„Za rok určitě přijedeme a oslavíme tvoje narozeniny společně, jo?“

Neříkal jsem nic. Každý rok stejný řeči.

„Kde je babička?“

„U faráře!“ vysvětlil jsem. „Chodí tam každý úter ý. Za chvilku bude zpátky.“

„U faráře?... Něco s ním má?“

„Ale mami! Je mi teprve deset...“

„Promiň! Tomáši!“ volala na tátu, „tvá matka navštěvuje každý týden faráře

v Af terheimu... Hi, hi, hi....“ Slyšel jsem, jak otec v pozadí něco brumlá.

„Můžeš jí prosím vyřídit, že jí za hodinku zavolám?“ poprosila máma. „Musím

s ní něco probrat.“

„Jasně!“ Zavěsil jsem a běžel jsem do kuchyně. Sakra! Zapomněl jsem jí

říct, že babička chtěla ještě zajít do cukrárny a přinést narozeninový dort.

Jak ji znám, přijde domů nejdřív za dvě hodiny. V cukrárně totiž prodává

její kamarádka, Gottschalková. Váží dobrejch sto kilo. Proto přešla naděle

nou stravu. Začala jíst jen krémový dorty. Ale naprosto hustě! Ty vole! Jako

bych ji slyšel...

„Ach Roberte, jsi pořád takový droboučký... Musíš víc jíst, víš?“

A ty zas míň, tlustá slepice! Než ty dvě zdrbnou všechny sousedy a řádně

sežvýkají můj soukromý život, uteče určitě alespoň hodinka. Musím mámě

ještě jednou zavolat... Ale kde je ten blbej telefon? Přinutil jsem babičku, aby

koupila dva bezdrátový Siemense a teď jsou pořád někde zahrabaný. Nikdy

je nemůžu najít.... Ani když zmáčknu alarm na základně. Jako by je spolkla

černá díra. Nesnáším je. Když byla babička doma, věděl jsem vždycky, kde je

mám hledat. Pokaždý je totiž zabalila do deky, pr ý aby nevydávaly nebezpečný

záření, víš. Pulzující mikrovlny a tak. Babička fakt nemá šajna o technice: „Ale

babi, to záření vydává základna, ne ty dvě sluchátka! To je jen přijímač, sakra!“

Od tý doby, co jsme tohle zařízení měli doma, nemlela babička o ničem jiným

než o mozkovejch nádorech a podobných lahůdkách, fakt vadná:

SmutecniMars_(InBook12)145x205.i24 24SmutecniMars_(InBook12)145x205.i24 24 18.1.2008 15:35:3018.1.2008 15:35:30

Výtažková černáVýtažková černá


25

„Babi, zavolám Kathrin!“

„Nevolej tak často, nebo dostaneš nádor na mozku!“ Fakt prdlá, co? Old

school. Proto mi taky nikdy nekoupí mobil... Do prdele! Kam jsem jen vrazil

ten debilní přístroj!... No, to je jedno!... Vzdal jsem hledání. Stejně nemám

chuť s mámou znova mluvit. Ani omylem! To radši s tím tlusťochem farářem.

Fara je hned na konci naší ulice.

Slunce svítilo a dveře far y byly dokořán. I kuchyňský dveře byly poote

vřený. Zaslechl jsem babiččin hlas: „Co si jen s Robertem počnu. Ty jeho ruce

se nelepší. Vážně ho to omezuje...“

Zastavil jsem se v chodbě. No to mě...! Proč mu to vypráví? Co má ten

tlusťoch s mýma rukama dočinění, he?

„Důvěřujte Bohu!“ odpověděl farář. „Bůh Roberta ochrání. Modlit se,mod

lit se, modlit se... V modlení mu přece jeho postižení nevadí...“

A bum! Záblesk! Velkej třesk v mozku! Osvícení! Big Bang! Bůh je mrtev.

A jestli je přece jen naživu, pak má určitě rád nevěřící, protože ti ho neobtěžujou

svými problémy. Musíš si prostě pomoct sám! Jasně! Honem do knihovny...

Ale matka... Ach! Jen ať se ten telefon od samýho vyzvánění třeba rozžhaví.

Běžím na náměstí. Stejně jsem se vždycky všechno naučil a dozvěděl z knížek.

Hmm... Naposledy jsem zahlídl v jedný polici něco... Co to jenom bylo? Police

s knihama pro volný čas mě přitahovala jako magnet: sport, šachy, zahrádka...

Tady to je! Dave Finnigan. Vše o žonglérském umění.

Doma jsem rozbil prasátko. Hračkářství mělo ještě otevřeno. Koupil jsem

čtyři míčky na žonglování. Hezký barevný míčky z kůže. Vysloveně příjemný

na dotyk.

×

Večer jsme s babičkou oslavili mé desáté narozeniny tvarohovým koláčem

a čerstvě vymačkaným pomerančovým džusem. Mamka už ten den nezavolala.

S míčky jsem začal trénovat hned ten večer po oslavě. Věděla o nich jen

babička. Moji spolužáci ať si najdou oběť svých vtípků někde jinde. Tak jsem

začal házet míčky. Hodinu denně. Potřeboval jsem měsíce na to, aby dva míčky

zůstaly ve vzduchu aspoň chvilku. Byl to docela záhul, ty brďo! Tvrdej počin!

Tvrdej jako velikonoční vejce! Šílenství! Že bych se snad vážně naučil žon

glovat? Samozřejmě mi vždycky trvalo hledání míčku zhruba stejně dlouho

jako trénování – míčky jsou prostě kulatý. Vyskočí ti z rukou, koulí se pr yč

SmutecniMars_(InBook12)145x205.i25 25SmutecniMars_(InBook12)145x205.i25 25 18.1.2008 15:35:3118.1.2008 15:35:31

Výtažková černáVýtažková černá


26

a schovají se. Kam ses zakutálel, pitomej míči? Abych je snadno posbíral, stál

jsem u postele, ale bez hrbení to stejně nešlo! Když se chceš něco naučit, hrb

se! Moje ruce kolem sebe nejdřív mlátily jako dvě baseballový pálky. Bacha!

Míček letí! Prásk zprava! Prásk zleva! Občas musela babička zavolat sklenáře.

A jednou jsem sestřelil zarámovanou fotku své rodiny: Quatro Qualm při salto

mortale. A hop ze stěny! Naštěstí už ji babička znovu zarámovat nedala.

×

O mých dvanáctých narozeninách mi dala Kathrin v lomu první pusu. A já

z toho dostal otravu. Teda, ne přímo z toho polibku. Jenže ta pusa mě kopla

do takovýho rauše, že jsem vyskočil z naší jeskyně, hnal jsem ke stromu se

smrtícíma včelama a vrazil tam ruku.

„Bejby!“ řvala Kathrin zeshora. „Co to děláš?“

„Chci ti přinýst trochu medu!“ volal jsem na ni. To byl ten důvod! Rychle

vyhmátnout trochu medu, uhánět zpátky ke Kathrin a už mi bude lízat

z ruky.

„Vždyť je teprve březen!“ volala Kathrin. „Včely ještě nemají med!“

Aha, do hajzlu! Med jsem v díře skutečně nenahmátl. Zato jsem dostal

žihadlo. A ještě. Au! V mikrosekundě jsem vytrhl ruku ven. Viselo na ní jak

na magnetu celé hejno včel. Pěkný nadělení! Rychle pr yč odsud! A už jsem

pádil z kopce dolů. S rojem včel za zadkem. Zmizte, hnusný včely! Jen aby

si nevšimly Kathrin. Včely bodaly, jako kdyby byly na koksu. Auuuuuuů! Tři,

čtyři, pět.... „Ááááá!“... devět, deset žihadel! A hop přes křoví. Jako v med

vídkovi Pú, jen dramatičtější! Nebylo to k pláči? První pusa a bác: musel jsem

na měsíc do nemocnice. Deset hustejch včelích žihadel. K tomu všemu se mi

jeden bolák na noze zanítil, menší otrava krve, museli mi to řezat.

Do nemocnice mi Kathrin přinesla knížku o včelách a podobných boda

vých potvorách. Už tehdy měla sklony k tomu mě poučovat. Ale tyhle včely

fakt nemají zábrany! Už jsi slyšel o samčích včelách, o trubcích? Ty bláho!

Rozdávaj si to s královnou, a pak si prostě jen tak lehnou na pár týdnů na

záda, aby si oddáchli, jen tak, chápeš... a samičky, dělnice je živí. Může se

stát, že královna umře a trubci musí znovu do práce. Ale havaj brzo končí.

Když je jasný, že je zaděláno na nový včely, dělnice trubce zapíchnou. Jen

tak! Jako marxisti. Protože se jen f lákají a žerou. Tomu se říká genocida

trubců. Hustý, co? Taková včelka je pure bitch!

SmutecniMars_(InBook12)145x205.i26 26SmutecniMars_(InBook12)145x205.i26 26 18.1.2008 15:35:3118.1.2008 15:35:31

Výtažková černáVýtažková černá




       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz - online prodej | ABZ Knihy, a.s.
ABZ knihy, a.s.
 
 
 

Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2019 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist