načítání...
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: Heroinové deníky -- Rok v životě rockové hvězdy závislé na drogách - Nikki Sixx

Heroinové deníky -- Rok v životě rockové hvězdy závislé na drogách

Elektronická kniha: Heroinové deníky -- Rok v životě rockové hvězdy závislé na drogách
Autor:

Rozšířené vydání megapříběhu přežití, který se stal v New York Times bestsellerem a jedněmi z „nejdrásavějších“ (Rolling Stone) a „nejsrdceryvnějších“ (New York Times) ... (celý popis)
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  299
+
-
10
bo za nákup

ukázka z knihy ukázka

Titul je dostupný ve formě:
elektronická forma tištěná forma

hodnoceni - 77.3%hodnoceni - 77.3%hodnoceni - 77.3%hodnoceni - 77.3%hodnoceni - 77.3% 95%   celkové hodnocení
2 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: VOLVOX GLOBATOR
Dostupné formáty
ke stažení:
PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku a kopírování
Médium: e-book
Rok vydání: 2018
Počet stran: 512
Úprava: cca 250 stran: ilustrace
Vydání: Vydání druhé doplněné, ve Volvoxu Globatoru první
Spolupracovali: z anglického originálu The Heroin diaries ... přeložila Iva Havlíčková
Jazyk: česky
Téma: deníky, autobiografické, hudebníci, baskytaristé, hudební skupiny, Mötley Crüe, USA, drogy, závislost
ADOBE DRM: bez
ISBN: 978-80-751-1445-7
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis

Rozšířené vydání megapříběhu přežití, který se stal v New York Times bestsellerem a jedněmi z „nejdrásavějších“ (Rolling Stone) a „nejsrdceryvnějších“ (New York Times) memoárů o závislosti, jaké kdy byly vydány. Kdysi padlá rocková hvězda s námi sdílí syrové a fascinující deníkové zápisky z roku, kdy klesla až na dno a také své kurážné rozhodnutí sebrat se a začít znovu žít. Nikki se v exkluzivních nových kapitolách a dosud nezveřejněných fotografiích vrací k poslednímu desetiletí, kdy je střízlivý.

"Alkohol, acid, kokain ... to byly jen aférky. Když jsem se setkal s heroinem, byla to opravdická láska."
(Nikki Sixx)

"V Heroinových denících se Nikkimu skutečně podařilo vzít čtenáře na cestu šílenstvím, které popisuje svým osobitým deníkovým stylem. Místy je to až klaustrofobické. Skvělý záznam noční můry závislosti a rockenrolu."
(Slash)

"Heroinové deníky představují nový model rockové biografie."
(New York Times)

"Moderní rocková opera založená na časech v pekle."
(New York Post)

Nikki Sixx (* jako Frank Carlton Serafino Feranna, Jr. 11. prosince 1958, San José, Kalifornie, USA) je americký hudebník, baskytarista, fotograf. Pravým jménem Frank Feranna (po svém otci), které si v šestnácti letech změnil, aby svého otce ze svého života odškrtnul. V roce 1981 společně s Tommym Leem založil skupinu Mötley Crüe, záhy se k nim přidal ještě kytarista Mick Mars a zpěvák Vince Neil. Tato kapela byla jednou z nejúspěšnějších amerických heavymetalových kapel. Později, když se zbavil své závislosti na heroinu, hrál i v dalších skupinách a projektech.

(rok v životě rockové hvězdy závislé na drogách)
Zařazeno v kategoriích
Nikki Sixx - další tituly autora:
Tohle bude bolet Tohle bude bolet
Heroinové deníky -- Jeden rok v životě rockové hvězdy Heroinové deníky
 
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

VOLVOX GLOBATOR



VOLVOX GLOBATOR


The heROin DiARies:

Ten YeAR AnniVeRsARY eDiTiOn:

A YeAR in The Life Of A shATTeReD ROck sTAR

By nikki sixx with ian Gittins

copyright © 2007, 2017 by nikki sixx

MTV Music Television and all related titles, logos, and characters are

trademarks of MTV networks, a division of Viacom international inc.

translation © Iva Havlíčková 2011, 2018

ISBN 978-80-7511-445-7

ISBN 978-80-7511-446-4 (pdf)


Tuhle knihu o své cestě bych rád

věnoval všem alkoholikům a drogově

závislým, kteří měli tu kuráž

postavit se tváří v tvář svým démonům

a předat dál vzkaz, že na konci tunelu

je světlo a naděje.


Nikdy jsem si nemyslel, že Nikki Sixx se třetího alba

Mötley Crüe dožije. Lidi jako já, Bowie a Elton John

jsme byli profesionální uživatelé drog, ale Nikki zašel

dál než my. Používal jehly a toho jsme se my nikdy

neodvážili. Znal jsem dobře Jima Morrisona a Nikki mi

ho hodně připomínal. Když Jim v sedmadvaceti zemřel,

mnohem víc než jeho smrt nás šokovala skutečnost, že se

dožil tolika let.

- Alice Cooper


Chtěl bych poslat velkou francouzskou pusu a opravdu

vřelé díky všem zúčastněným, který měli odvahu říct

svůj názor na tenhle ponurý a místy nechutný příběh.

I když jste nevěděli, jestli bude výsledek senzační nebo

katastrofální, postavili jste se té výzvě beze strachu.

Váš pohled na věc a vaše upřímnost pomohly vytvořit

knihu, která - doufám - vykreslí úplnější obrázek

závislosti.

Ianovi, který mě pronásledoval, tlačil na mě

a přemlouval, abych neuhýbal a držel se pravdy, který

bezpočet hodin vyhledával informace a mluvil s lidmi,

aby doplnil, co v mých útržkovitých záznamech chybí.

Děkuju ti, Iane. Tahle kniha je důkazem tvého talentu

a zanícení.

A vám, kteří jste neměli koule odpovídat na telefonáty

ani na emaily nebo jste prostě lhali, jako když tiskne

a tvrdili, že přidáte svou trošku do mlýna, ale pak jste

se radši zdekovali, protože jste si mysleli, že kdybyste

byli v téhle knize, mohlo by to „poskvrnit vaši pověst“.

Teď mi je jasnější než kdy dřív, proč jste jací jste, to

znamená bezpáteřní.




O DESET LET POZDĚJI

Narodil jsem se 11. prosince 1958, ale když mi bylo šest,

zamiloval jsem se poprvé do drog a alkoholu. Tehdy jsem

přijal skutečnost, že nikdy nebudu mít opravdového tátu,

ale není tajemstvím, že moje máma si bez problému vodila

chlapy, kteří měli tu mezeru zaplnit – i když to bylo spíš

pro ni než pro mě. Na svoje dětství moc vzpomínek nemám.

Myslím, že jsem většinu z nich nějak potlačil. Nebo všechna

moje zklamání prostě splynula v jedno a vytvořila jakýsi

rozmazaný obraz, jako když se snažíte něco v pohybu vyfotit.

V létě roku 1965 dostala moje máma s mým nevlastním tátou

skvělý nápad, že vyrazí do Mexika, a táhli mě tam sebou,

protože mě neměli kde odložit. Moje vzpomínky na ten výlet

přes hranice obsahují Volkswagen Karmann Ghia mého

nevlastního táty, jeho německou ovčačku jménem Bell

a pořádnou nálož marihuany. Z toho výletu si nepamatuju

o moc víc, než že jsem se cítil docela opomíjený vzhledem

ke skutečnosti, že moje máma věnovala víc pozornosti mému

nevlastnímu tátovi než mně. Ale nejvíc mi utkvělo, že to byl

velice jasný předěl v mém životě, jako čára v písku. Jednou

večer jsem seděl na zemi v našem zchátralém motelu jižně od

Guadalajary a hrál si se svou jedinou hračkou, s náklaďákem

tak omláceným, že by ho v bazaru nevzali ani zadarmo.

Moje máma a nevlastní táta seděli

u stolku u okna, kouřili obrovského jointa

a hystericky se smáli. Pravděpodobně

to byla nějaká druhořadá

tráva, kterou přijeli

do Mexika nakoupit

a později ji chtěli

propašovat pod kapotou

auta přes hranice na

sever. Oba usrkávali

Jacka Danielse ze

skleniček na čištění


zubů z motelové koupelny, bez ledu. Pamatuju si, že mi to přišlo zvláštní. Kdo by v takovém vedru chtěl jakékoli pití bez ledu? Než jsem se nadál, zavolal si mě můj nevlastní táta k sobě a řekl mi, abych si dal práska z toho jointu a usrknul si whisky. Nepamatuju si, že bych měl strach. Naopak, chtěl jsem jim oběma ukázat, že jsem dospělý, a myslím, že jsem taky chtěl, aby máma věděla, že dokážu všechny ty dospělácké věci, co dokáže můj mizerný nevlastní táta. Jakmile se mi tráva a whisky dostaly do oběhu, v hlavě mi BOUCHLO a můj svět se komplet změnil. To elektrizování v mojí hlavě a těle, které jsem denně neustále cítil, bylo najednou pryč. Jako když na televizi přeladíte přenos z mraveniště na ten nejostřejší obraz, co jste kdy viděli. Všechno dávalo dokonale smysl a já už necítil žádný strach ani smutek, pochyby nebo vztek z ničeho na světě. V tu chvíli začal být celý můj život jen honbou za tímhle pocitem. A dodneška to neskončilo bez ohledu na to, jak moc na sobě pracuju. Lidi, co nikdy netrpěli závislostí, mají velice odlišný pohled na to, co znamená vyléčit se z užívání drog. Pravdou je, že se říká, že je člověk „v rekonvalescenci“, protože je nemožné se úplně vyléčit. Jakmile se vám to v mozku přepne, nikdy nebudete jedním z těch lidí, co dokážou, jak se

u Anonymních alkoholiků říká, „pít jako gentelman“.

Schopnost závisláka pít a užívat drogy zodpovědně

je velice nebezpečný omyl. Spousta závisláků

se stane obětí dojmu, že po určitém čase jsou

vyléčení a že je v pořádku porušit slovo

a zkusit to znova. Možná, že někomu

se tenhle pokus podařil, ale já

jsem rozhodně nikoho takového nikdy

nepotkal. V případě závislosti na

heroinu vím, že ti, co abstinujou

a nakonec spadnou do recidivy, většinou

zemřou na předávkování, protože

jejich tělo a mozek už prostě nejsou

na takové množství drog zvyklé. A i když


jsem po událostech popsaných v Heroinových denících taky

spadnul do recidivy, heroin už jsem nikdy nezkusil a obávám

se, že kdybych to udělal, stal bych se další položkou v té

statistice.

Od vydání Heroinových deníků prošel můj statut „abstinenta“

vývojem. Když potkávám jiné závisláky a mluvím s nimi,

mám někdy pocit, že se na mě dívají jako na nějakého super

člověka, na chlápka, který díky svému vyléčení prošel

naprostým přerodem a dosáhl jakéhosi podivného osvícení.

Ale nic nemůže být vzdálenější pravdě. Teoreticky bylo pro

mě těch deset let od vydání Heroinových deníků skutečně

neuvěřitelných. Mötley Crüe zažili jedny z největších turné

své kariéry; vznikli Sixx:A.M. a měli několik hitovek

a turné; vydal jsem další dva bestsellery na žebříčku New

York Times; vytvořil jsem největší rozhlasový pořad vysílaný

na různých stanicích; vzal jsem si úžasnou ženu; a stal jsem

se profesionálním fotografem. Ale pravdou je, že posledních

deset let patří svým způsobem k nejtěžším letům mého života

jak profesně, tak soukromě. Život ti neustále přináší věci,

které nečekáš. A lhal bych, kdybych říkal, že během uplynulé

dekády nebyly chvíle, kdy jsem měl pocit, že moje problémy

vyřeší, když si přihnu z lahve. A díky bohu jsem tomu nikdy

nepodlehl. spousta lidí, které jsem za posledních deset

let potkal, mi děkuje za Heroinové deníky a říká, že jim

zachránily život. Pravdou je, že Heroinové deníky zachránily

život i mně. Od jejich vydání jsem vůči komunitě abstinentů

cítil zodpovědnost jako nikdy před tím. Zodpovědnost zůstat

čistý, protože jsem příkladem pro ostatní. Ale nejsem

neomylný a doufám, že tuhle důležitou skutečnost lidi

chápou.

Když v roce 2007 Heroinové deníky vyšly, zatajil se mi dech.

Držet je v ruce byl divný pocit. Tak tady to je, rok mého

života odhalený před celým světem.

Jedna část ve mně si myslela: fajn, dobrý, tohle je přirozený

výsledek všeho, co jsem vždycky dělal, byl jsem


„Mé srdce je jako otevřená kniha/

Ve které si může číst celý svět...“ v rozhovorech naprosto upřímný a přirozený. Ale pak si moje soukromá část pomyslela: co jsem si, sakra, myslel? Protože většina lidí si nepíše deník, ve kterém se rozepisují o svých nejzoufalejších a nejhanebnějších okamžicích, ve kterém mluví o tom, jak zešíleli a píchali si v ložnici v šatníku drogy do ptáka. Většina lidí si nepíše deníky o životě tak dekadentním, že nakonec zemřou na předávkování. A většina lidí rozhodně tyhle příběhy šílenství nevydá, aby si je každý mohl přečíst. Dostal jsem druhou šanci, a to je v případě drog vzácnost. V duchu jsem věděl, že když se podělím o detaily, ať sebe krvavější, bude to důležité pro někoho dalšího, kdo stane tváří v tvář tomuhle démonovi. Znal jsem lidi, co druhou šanci už nedostali, lidi, co se z toho nedostali živí. Měl jsem kamarády, co se mi rozkládali přímo před očima. Možná, že můj příběh může pomoct lidem, co hledají záblesk naděje. Takže když došlo na vydání Heroinových deníků, byla jediným pravidlem upřímnost... jinak by lidi ucítili, že tu něco smrdí. Už jsem nechtěl vidět lidi trpět touhle smrtelnou nemocí, pokud jsem tomu mohl zabránit. Závislost nemá vliv jen na samotného závislého, ničí taky jeho rodinu a přátele. Věděl jsem, že fanoušci Motley si tuhle knížku koupí, ale spíš jsem doufal, že si k ní najdou cestu závislí nebo lidi, kteří hledají cestu k vyléčení. A doufal jsem, že by mohla aspoň trochu osvětlit povahu závislosti. Nemohl jsem přijít na lepší důvod, proč ukázat svoji odvrácenou tvář.

Když mi v září 2007, týden po vydání Heroinových deníků,

volali z mého managementu, zjistil jsem s údivem, že můj

příběh udělal dojem na širokou veřejnost.

„Hej, Nikki!“ říkali mi: „tvoje knížka je na seznamu

bestsellerů New York Times. Je v Top 10!“

Nikdy nezapomenu, když jsem ten seznam New York Times

uviděl. Vlastně ho mám pořád zarámovaný na stěně v koupelně.

Byla to skutečnost, přímo tam pod vrcholem. Pamatuju si,

že byla vedle knih od Billa Clintona a Matky Terezy.

Dobrý bože, Matka Tereza se kvůli tomu nejspíš obrací

v hrobě...

Ale proč se Heroinové deníky dotkly tolika lidí? Není to

první kniha, kterou někdo napsal o závislosti. Podstatné bylo,

myslím, že jsem nic nezatajoval. Nikdy jsem se nedržel zpátky

v textech, v muzice ani v rozhovorech.

Člověk se většinou vypořádává se závislostí potají.

Hřešíme v tichosti, abych tak řekl. Jakmile připustíte, že

jste bezmocní, najdete další lidi, kteří taky chtějí změnit

svůj život k lepšímu.

Anonymní alkoholici; Anonymní závislí na kokainu; Anonymní

narkomani... všechno je to o anonymitě. Přijdete k nim do

kanceláře a řeknete: „Tohle jsem dělával a dnes jsem jeden

den střízlivej.“ Je to místo, kde se zpovídáte, tajné útočiště,

kde vás nikdo nesoudí.

Ovšem tahle kniha byla naprostým opakem. Nemůžete už být

méně diskrétní, než když vydáte své vlastní deníky...

Možná, že se lidi ztotožnili s Heroinovými deníky, protože

jsem se přiznával k věcem, které možná taky dělávali. Nebo

něco takového dělal někdo, koho mají rádi. Možná, že to lidem

pomohlo, aby se necítili tak osamoceni.

Vím jen, že když ta knížka vyšla, začali mi lidi volat.

„Chceme s Nikkim mluvit v tomhle televizním pořadu,

v tomhle rozhlasovém vysílání, ve zprávách...“ Byl jsem

vším tím zájmem zaskočený.

Všechno dohromady podnítilo hovory, jaké jsem na veřejnosti

nikdy nevedl. Naštěstí se mi o tom mluvilo lehce. Bylo to

jako očista: jako strhávání strupu z rány, aby mohla dýchat.

Myslím, že právě tohle tvořilo v mnoha ohledech pointu celé

knihy.

Klíčem ke všem těm rozhovorům byla upřímnost. Lidi se mi

začínali svěřovat tak, jako jsem se já ve své knize svěřoval

jim, a to bylo něco krásného.

Účelem Heroinových deníků bylo ukázat závislost, ale ukázat

taky vyléčení.

Vím, že spousta lidí vzalo tu knihu možná do ruky, aby

nahlédli do mého životního stylu: sex, drogy a rokenrol. Ale

doufal jsem, že i když ji někdo četl z tohohle důvodu, zahřálo

ho po přečtení trochu u srdce.

Můj starý mentor říkal, že život je o tom, aby člověka

obměkčil. Pokud čtenář lépe pochopil, kam může vést

nestřídmost a jak může člověk ve vší té tmě najít světlo, pak

jsem dokázal víc než jen vydat další rokenrolovou knížku.

Nevadilo mi být návnadou na háčku. Pokud jsem tak mohl lidi

přimět tyhle informace strávit, pak bylo všechno v pořádku.

Absolvoval jsem autogramiády a byly šílenější než některé

koncerty, na kterých jsem byl. Byly tam mnohem větší davy,

než se čekalo. V Chicagu jsme si mysleli, že se lidi vzbouří,

až přijde čas, abychom odjeli na letiště. Protože pořád ještě

zbývala spousta těch, co chtěli knížku podepsat. Dav ve

Washingtonu DC mě nenechal odejít a já podepisoval knížky

až do jedné do rána.

Autogramiády byly hodně emotivní. Napojil jsem se na nové

publikum tak jako nikdy před tím. Spousta lidí, kterým

se Heroinové deníky dostaly do ruky hned na začátku, se

potýkala se svou vlastní závislostí. Buď se dostávali, nebo

se chtěli dostat z heroinu, kokainu, léků nebo alkoholu.

Na autogramiádách jsem tyhle lidi okamžitě poznal

a nerozpakovali se mi to říct tváří v tvář. A věděli,

že chápu, čím přesně si procházejí.

Věděli, že jsem to zažil. A věděli, že jsem se z toho nějak

dostal.

Na první autogramiády dokonce přišli lidi, co se potili

a třásli a říkali: „Už šest dní jsem čistej“.

Myslel jsem si, tahle knížka je venku teprve sedm dní.

Lidi na autogramiádách mi začali dávat svoje žetony.

Když jste na odvykačce, nejdřív dostanete žeton pro nováčky,

a pak, když zůstanete střízliví, dostanete žeton po třiceti,

šedesáti, devadesáti dnech, po roce a tak dál. Lidi, co v tom

programu byli několik let, mi dávali svoje žetony, které si

tvrdě zasloužili.

Bylo, a do dneška je, mi ctí ty žetony dostávat.

Další způsob, jakým se lidi o Heroinových denících doslechli,

bylo samozřejmě prostřednictvím nového projektu s názvem

Sixx:A.M., který jsem dal dohromady jen pro tuhle knížku.

Sixx:A.M. měl původně být jen jednorázový hudební projekt

bez názvu kapely, založený na té knížce. Mého managera

napadlo, že nahrajeme pět nebo šest písniček na základě

Heroinových deníků a vydáme je na CD, které přiložíme

k obálce knihy: soundtrack k té knížce.

Už jsem skládal s Jamesem Michaelem a Allen Kovac,

který mi přes dvacet let dělal managera, mě zkontakoval

s DJ Ashbou. Tak jsem těm klukům ukázal svoje staré deníky

a nové náhledy knihy a zeptal se jich, jestli se chtějí vydat

na bláznivou cestu.

Skládání soundtracku ke knize bylo něco, co nikdo před

tím neudělal. Měli jsme volnost, co se týče muziky i textů,

protože to nemělo srovnání – být v neprobádaných vodách

bylo vážně vzrušující.

A mezi námi třemi se začínala odehrávat magie.

Složili jsme písničku Life Is Beautiful a já jsem věděl,

že musí zůstat pravdivá, abysme se drželi upřímnosti knížky.

Byl v ní následující verš:

Nic v tobě tak neprobudí život jako pohřeb

Když to James zpíval, znělo to pěkně ostře.

Accidents Can Happen pak byla o těch chvílích, kdy jsem se

snažil vystřízlivět, ale uklouznul jsem a lidi mi říkávali:

„Jsi špatný člověk!“ „Buď silnější, co to s tebou je?“ A já

říkal: „Člověče, nehody se stávaj...“

A ty víš, že nehody se stávaj

A to je v pohodě

Každej z nás někdy ujede

Není to tvůj život

Je to jen jeden den

Tyhle písničky jsme dali Allenu Kovacovi a on je pouštěl

programovým ředitelům rádií po celém světě. Kovac za námi

pak přišel a říkal: „Oni ty písničky milujou! Všichni říkají,

že Life Is Beautiful by se mohla pořádně chytit.“

„Takže teď pro tu kapelu potřebujete název,“ dodal.

„Co?“ povídám mu. „Tyhle písničky přijdou na zadní obálku

knížky. Nepotřebujeme název kapely.“

„Ne,“ povídá. „Bude z vás kapela, vydáte album, vyjedete

na koncerty a možná vás požádají, abyste udělali turné.

Potřebujete název kapely“.

Tak se zrodili Sixx:A.M. A stejně tak naše první album

Heroin Diaries Soundtrack. To album a tahle kniha mi měly

navždy změnit život (a mnoha ostatním taky).

Bylo zajímavé, jak se všechno propojilo. Někdo si přečetl

knížku a pak se dostal ke kapele a někdo slyšel písničky,

zaujaly ho a pak si šel koupit knížku. Dodnes slýchám

historky o lidech, co poslouchali to album a současně četli

i knížku.

Nestává se často, že tohle lidi dokážou. Podařilo se mi vidět

svět s jednou z největších kapel na světě, s Mötley Crüe.

Ale zabodovat dvakrát, to je výjimka. Ovšem podruhé nešlo

o slávu, peníze nebo drogy... šlo o srdce... a ano, o upřímnost.

Když ta knížka vyšla poprvé, jel jsem do Washigtonu DC,

abych se v kongresu setkal s kongresmanem Patrickem

Kennedym a probral s ním, jak by zdravotní pojišťovny mohly

lépe hradit léčbu závislostí.

Byl jsem pozván, abych promluvil na Capitol Hill

u příležitosti Národního měsíce léčby závislostí. Byla

to pro mě čest, ale taky mi to umožnilo oslovit víc lidí.

To setkání bylo pro lidi, kteří byli ve stejné hnusné temné

pasti jako jsem býval já, v době, kdy jsem si škrábal ty

zápisky do deníku. A okamžitě jsem si uvědomil, že mě chápou.

Dařilo se mi je oslovit.

Začal jsem dostávat emaily a dopisy od lidí bojujících se

závislostí, kteří mi za knížku děkovali. Říkali mi, že než

si ji přečetli, nevěděli, co čekat. Smáli se, plakali...

a motivovala je.

V roce 2007 jsem byl v Mötley Crüe víc než dvacet

pět let a Heroinovým deníkům se dostávalo největšího

a nejintenzivnějšího ohlasu ze všeho, co jsem v životě udělal.

Bez pochyby.

A to všechno pocházelo od „nějaký padlý rockový hvězdy,

která si šlehala a škrábala svý nesouvislý myšlenky do

starýho zápisníku“ nějakých dvacet let před tím!

Když začali Sixx:A.M. hrát na živo, vídal jsem fanoušky

v prvních řadách plakat, vážně brečet, když jsme hráli

Accidents Will Happen. Zpívali s námi.

A to je v pohodě

Každej z nás někdy ujede

Není to tvůj život

Je to jen jeden den

Otočil jsem se na tu úžasnou kapelu, kterou jsem měl

s Jamesem Michaelem a DJ Ashbou, a cítil jsem se jako

nejšťastnější člověk na Zemi. Nejen, že jsem byl čistý, ale byl

jsem v kapele, jakou jsem nikdy před tím nezažil... byli jsme

jiný a taky jsme byli kamarádi.

Po koncertech mi fanoušci říkali: „Usilovně se snažím.

A spousta lidí v mém okolí to nechápe. Ta knížka a ty

písničky mi na mojí cestě pomáhají...“

Abych byl upřímný, cítil jsem pokoru a ohromení

a dalo mi práci to vstřebat. Začínal jsem mít velký pocit

zodpovědnosti. Dolehlo to na mě... v pozitivním slova smyslu.

Najednou jsem měl větší zodpovědnost, než když jsem byl jenom

další frajer v rockové kapele.

Při koncertech Mötley Crüe Vince vždycky říkal: „Chci

vám představit pana Nikkiho Sixxe!“ A předal mi mikrofon.

Dav ječel a já říkal: „Hej! No tak, zvedněte, sakra, ruce

a rozjedem to!“ To všechno patřilo k tomu posvátnému rituálu.

Po Heroinových denících se všechno změnilo. Vince mě

představil, já si od něj vzal mikrofon... a aréna ztichla.

Měl jsem pocit, že musím říct něco vážně důležitého. Už

nestačilo jen zakřičet: „ Hej, pojďme si to všichni dneska

večer užít!“ Ale co jsem měl udělat místo toho?

Neměl jsem ponětí a vlastně jsem šel za Vincem a poprosil ho,

aby to přestal dělat.

Řekl mi: „Ale to musíš, kámo! Lidi tě chtějí slyšet!“ Za to

mám Vince rád. Nakonec jsem se vždycky vteřinku zamyslel,

než jsem otevřel pusu a zjistil, co z ní vyleze.

Uvědomil jsem si , kolik moje knížka pro lidi znamená.

A uvědomil jsem si, že je nemůžu nechat na holičkách.

Když poprvé vyšla, ve zprávách bylo, že nějaký učitel

na středozápadě ji dal svojí třídě přečíst jako užitečný

příběh o drogách a závislosti. Rodiče jednoho z žáků tu

knížku uviděli, vyděsili se a stěžovali si ve škole, která

toho učitele pak suspendovala.

Teď od vydání Heroinových deníků uplynulo deset let a já

jsem hrdý, že knížka je ve spoustě školních knihovnách

a ještě hrdější jsem na to, že ji některá odvykací centra

dávají svým klientům na odvykačce, aby jim pomohla.

Nedokážu si pro ni představit lepší využití.

Samozřejmě, že se toho od té doby hodně událo. Někteří z těch,

co mi pomáhali můj příběh vyprávět poprvé, už nejsou mezi

námi.

Někteří zemřeli kvůli drogám, které léta, nebo desetiletí,

užívali. Protože takhle to s drogami někdy končí. I když je

přemůžeš, nakonec tě přece jen můžou dostat.

V Heroinových denících jsem spoustu viny za své zlomené

srdce a traumata házel na svoje rodiče. Viděl jsem to tak,

že kdyby mě neopustili, nikdy bych neupadnul tak strašně

hluboko do závislosti, do které mě vehnalo moje neštěstí.

Měl jsem pravdu? Ano i ne. Kdybych měl dokonalé pohádkové

dětství, no, možná bych se vyhnul tomu zhoubnému životnímu

stylu, který mě nakonec zabíjel. Jistě, je to možné.

Nebo možná taky ne. Možná by mě k tomu dohnalo něco jiného.

Člověk nikdy neví.

Někteří moji kamarádi říkali, že kdybych nebyl naštvaný,

neskákal bych možná po hlavě ani do rokenrolu tak, jak jsem

to dělal. Myslím, že mému dětství můžeme poděkovat za Shout

at the Devil?

Moje máma, Deana Richardsová, zemřela. Pokoušeli jsme se náš

pošramocený vztah napravit. Ale nikdy se nám to tak docela

nepovedlo.

Jak jsem řekl, během mého dětství nebyla tak úplně přítomná.

Jestli to byla vina její nebo někoho jiného, na tom už

nezáleží: už je pryč. Můžu jen říct, pokud máte čas něco

urovnat, tak to urovnejte. To jsme měli udělat i my dva: být

střízlivý je taky o tom být zodpovědný.

Moc jsem chtěl mít s mámou skutečný vztah. Chtěl jsem si to

s ní všechno vyříkat a pokusit se všechno napravit. Myslím,

že kdyby mi moje máma aspoň jednou za poslední roky řekla:

„Posrala jsem to,“ řekl bych jí rovnou, „mami, já to posral

taky. Pojďme začít znova!“

Ale to ona nikdy neudělala. Nemohla nebo nechtěla. Kdykoli

jsme se snažili bavit, pořád opakovala: že s ní zacházeli

špatně. Že to ona je oběť. Že se jí lidi snažili mě sebrat,

protože byla černou ovcí rodiny.

Pokud šlo o moji mámu, ona nikdy neudělala nic špatně. Kvůli

tomu končily naše hovory ve slepé uličce. Pohnuli bysme se

dál jenom, kdybych řekl: „Ano, máš pravdu. Všechno, co se mi

v životě stalo, byla moje vina nebo vina mojí babičky Nony

nebo mýho dědy Toma.“

To jsem říct nemohl, protože to nebyla pravda. Hrála v tom

svou roli i ona. Navíc, já takhle prostě nefunguju... vyjdu

ti vstříc, ale ty mi musíš vyjít vstříc taky.

I tak jsem se snažil všechno s mámou urovnat. Moje žena

Courtney mě k tomu ponoukala. Říkala: „Měl bys zajet

do Seattlu za svou matkou – nebude tady věčně.“

Asi rok před tím, než moje máma zemřela, jsem zaletěl do

Seattlu se svýma dětma a s Courtney a setkali jsme se s ní.

Bylo to v hotelu Four Seasons a ona byla nasraná, protože

uvnitř nesměla kouřit. Povídali jsme si a já řekl: „Mami,

byl jsem hodně na turné, teď si možná dám na chvíli pauzu.“

Moje máma se na mě podívala a řekla: „No, radši ani nemysli

na to, že bys v nejbližší době odešel do důchodu!“

Všichni v místnosti seděli se zatajeným dechem. Já? Tuhle

písničku jsem už slyšel.

Na vteřinu jsem si myslel, že řekne „Protože máš takový

talent“, nebo „protože jsi dělal radost tolika lidem“.

Myslel jsem si, že se moje máma chystá říct něco milýho.

Místo toho se mi podívala zpříma do očí a řekla: „Protože

budu potřebovat asi 40 000 dolarů měsíčně, aby se o mě

postarali v takovým ústavu, kde chci bejt“.

A mě napadlo říct jen: „Aha.“ Koukal jsem do země, zatímco

moje žena a děti seděly mlčky kolem mě. Právě když jsem si

myslel, že mi moje máma už nemůže ublížit víc, rozbila moje

srdce na tisíc kousků ještě jednou naposled.

Toho večera jsme šli na večeři a moje máma strávila celou

dobu tím, že říkala lidem u stolu o tom, jak skvělý věci pro

mě v dětství udělala. Myslím, že něco z toho byla možná

i pravda.

Ale jak večer pokročil, přistihl jsem se, že se na ni dívám

a myslím si, no, tak takhle to asi skončí.

A skončilo. Nikdy jsme neměli skutečný vztah. Je to škoda, ale

prostě se to asi nemělo stát.

Ale můj děda Tom Reese, to bylo něco jiného. Když umřel můj

dědeček, zlomilo mi to srdce. Až do konce k nám jezdil na

návštěvu do Los Angeles. A i když mu nebylo dobře, nikdy by

nešel k doktorovi.

Takový prostě on byl. Narodil se v roce 1927 a myslel si,

že doktoři jsou zločinci – stejně jako právníci, politici

a kdokoli z církve. Takový byl Tom a byl na to hrdý. Měl

rakovinu prostaty, a když šel nakonec ke svému doktorovi

v Idahu, rozšířila se mu po těle a už bylo příliš pozdě.

Byl jsem s ním, když naposled vydechl. Do dneška mi pořád

chybí. On a Nona mě vychovali.

Dali mi laskavé srdce. To oni jsou to dobré ve mně. Když

ztratím soucit a vztek zvedá svou ohavnou hlavu, pomyslím

na svůj život s nimi, a to mě stáhne zpátky na zem.

Vyrostl jsem v přívěsu a neměli jsme peníze, ale ve svém

srdci jsem byl milionář díky jejich bezpodmínečné lásce...

Nona a Tom mi byli mámou a tátou.

Taky pro mě bylo těžké, když odešel odborník na závislosti

Bob Timmins. Protože tohle byl poradce pro závislé, který

dokázal něco změnit. Bob prožil ohromný život! Byl vážně

hrozný závislák, strávil nějakou dobu ve vězení, jezdil

s Hells Angels, byl samé tetování a zapaloval jednu od druhé,

dokud ho nedostala rakovina.

Ale dávno svůj život změnil a žil, aby pomáhal lidem. Bob

toho pro mě tolik udělal a nikdy si za to neřekl ani vindru.

Kdyby nebylo Boba, aspoň deset kapel, co znám, by tady už

nebylo a nedělalo pro nás muziku... byl to potetovanej drsnej

anděl.

Vanity taky umřela. Už jsem s ní po vydání Heroinových

deníků nemluvil a nejsem si jist, že bysme si měli co říct.

Bylo hrozně divný, jak umřela a hned po ní umřel Prince.

Možná jsou teď spolu v Purpurovým nebi.

Lemmy mi napsal ten super „Krátký alternativní lékařský

slovníček“ do původních Heroinových deníků a vždycky jsme

byli v kontaktu. Posílal mi SMSky. Jen takový jednoduchý,

psal, že mě má rád. Odehráli jsme spolu koncerty

a poflakovali jsme se v šatnách, kde mi na kazeťáku

přehrával starou muziku. Miloval rokenol a ten miloval

jeho... kdyby bylo víc lidí jako Lemmy, žilo by na Zemi míň

pitomců.

Viděl jsem Lemmyho možná tak dva měsíce před tím, než umřel.

Chodil o holi a vypadal křehce a vyhuble. Nikdy jsem ho tak

hubenýho neviděl.

Přišel ke mně a přímo do ksichtu mi řekl: „Nikki! Koukni se

na mě! Nelíbí se mi, jak vypadám! Vypadám jako stařec!.“

Já mu řekl: „Lemmy, vypadáš dobře, chlape! Z toho se

dostaneš!“ Ale jen za pár týdnů bylo po něm. Nikdy na něj

nezapomenu. Byl zosobněním opravdovosti. Upřímný, měl všech

pět pohromadě a k tomu ten rockovej chraplák...

Takže teď jsou všichni pryč a já jsem z nějakého důvodu

pořád tady. Jsem spokojený, střízlivý, ženatý, mám rád svoji

rodinu a svůj život. Jsem tu pro svoje děcka.

Neprobouzí mě denně chuť na chlast ani na drogy. Ale to

neznamená, že jsem dokonalý, nebo že je všechno snadný.

Pořád jsem v rekonvalescenci. A vždycky budu.

Ve svých denících jsem před třiceti lety psal o takovém

chlápkovi: Sikkim Nixxovi. Bylo to moje alter ago a toho

chlápka jsem vinil ze spousty věcí. Kdykoli jsem si šlehnul,

nebo se zpil do němoty, nebo byl nevěrný, nebo kradl, nebo

lhal... no, to byla sikkiho vina.

Sikki byl se mnou vždycky. Pamatuju si, že jednou, když mi

bylo devět, si mě pár děcek dobíralo ve školním autobuse.

Když jsme vystoupily, naplnil jsem si krabičku na svačinu

kamením, rozpřáhl se a trefil prvního z nich do obličeje.

Pak jsem trefil druhýho. Už nikdy si mě nedobírali.

Tak to byl Sikki někdy před padesáti lety. Padesát let!

Ta zkurvená zrůda je tady už půl století. Tahle postava

z Heroinových deníků rozhodně po smrti není.

Dneska se objevuje ve vzteku. Musíte do mě vážně rýt,

ale když do chřestýše šťoucháte dost dlouho, vyleze Sikki.

Nemám ho rád. Kdykoli se objeví, cítím se otráveně.

Sikki zažil v letech závislosti divoký věci. Tehdy byl

můj způsob myšlení: „Jestli se mě dotkneš, tak tě zabiju!“

A dokonce ani teď není úplně pryč. Přál bych si, aby byl.

Je jako Damien z filmu Přichází Satan!

Musím bojovat, abych udržel Sikkiho Nixxe na uzdě. Než jsem

vystřízlivěl, neměl jsem šanci. Teď to většinou zvládám.

Většinou.

Čas jde dál a mým nejstarším dětem je už kolem dvacítky

a jsou skoro v tom věku jako já, když jsem si šlehal, kdy

jsem šňupal a upíjel se k smrti. Díky bohu, že nezdědily

moje staré destruktivní návyky.

Před pár lety jsem se zeptal své nejstarší dcery Storm,

jestli Heroinové deníky někdy četla.

„Zkoušela jsem to, ale byla to taková nuda!“ řekla mi. „Bylo

to takový mrhání časem. Vstal jsi, dal sis drogy, šel jsi

spát, vstal jsi, dal sis drogy. Po několika kapitolách jsem

to vzdala!“

Zasmál jsem se a byl rád, že to takhle cítí (no, možná jsem

byl trošku dotčený!). Jsem rád, že moje děti nejsou součástí

drogové kultury. Ale vím, že mají štěstí, protože právě teď

zažívá Amerika jednu z nejhorších heroinových epidemií za

celá desetiletí.

Je to skutečně srdcervoucí. Ve svém rozhlasovém pořadu

Sixx Sense jsem dělal rozhovor s majitelem pohřebního

ústavu a říkal mi, že ve Spojených státech je teď na heroinu

závislých půl milionu lidí.

Nedávno jsem četl, že v Ohiu je tenhle problém tak velký, že

do márnic přivážejí víc těl, než se do nich vejde. Musí přijet

chladící vozy, aby ta těla odvezly jinam, dokud se nezjistí,

co se stalo, a nepohřbí je.

Když se nad tím zamyslíte, zní to hrůzostrašně... a je to

kvůli závislosti. A je to taky skvělý důvod, proč právě teď

znovu vydat tuhle knížku. Je správný čas varovat lidi před

heroinem.

Spousta problémů vzniká z léků na předpis, jako je oxykodon.

Lidi ten lék užívají ze zdravotních důvodů, stanou se závislí,

nebo se jim závislost vrátí, a když už jim doktor nenapíše

další předpis, kupujou na ulici nebo přes internet. Začnou

to kouřit a nakonec si píchají.

Pak je tu fentanyl, který uživatelé míchají s méně kvalitním

heroinem, aby měl větší grády. Řekněme, že ten heroin může

být 100% čistý, když opouští Čínu, ale když se dostane do

Ameriky je pančovaný a několikrát zředěný.

Jeden dealer ho ředí na 50 %, jiný na 25 %, a pak ho další

chlápek zředí až na 10 % účinnost.

Nakonec se na ulici prodává jako ředěný bílý šunt, ale

uživatelé vědí, že si můžou levně sehnat fentanyl a smíchat

ho s ním. Díky tomu je droga silnější a oni se pak předávkují

a zemřou.

Je to nebezpečná situace a neustále mě znepokojuje. Právě

fentanyl zabil Prince – bral ho na potlačení bolestí v kyčli.

Vím, jak snadno můžete sklouznout od léků na předpis

k závislosti. Když mi během posledního turné Mötley Crüe

operovali oboustrannou kýlu, dali mi doktoři léky proti

bolesti. Řekli mi, ať je beru každé čtyři hodiny.

Pár dní jsem je bral, pak jsem je spláchnul do záchoda,

protože jsem nechtěl být další položka ve statistice.

Věděl jsem, jak dobrý by to byl pocit, ale taky jsem věděl,

že je už nikdy nechci ve svém životě.

Když tohle píšu, čeká mě několik dalších větších operací

natržených svalů levého a pravého ramene. Právě mi museli

voperovat náhradu levého kyčelního kloubu kvůli tomu, jak

jsem třicet pět let skákal z reprobeden. Chápu, že jsou léky

proti bolesti potřeba, ale taky vím, že se před nimi musím

mít na pozoru.

Důvodem, proč vám sděluju tyhle informace, je, že bolest se

dá zvládnout, ale mějte se na pozoru před vábením ďábla...

jeho tvář dobře znám. A vy byste měli taky. Možná vám tahle

knížka pomůže, nebo vás vyděsí... tohle jsou statistické

údaje, které jsou jiné, než když jsem tyhle deníky psal...

pojďme ty informace šířit dál, aby lidi zůstávali naživu...

Dneska se probouzím a nemusím si dělat starosti s pilulkama

a kokainem a heroinem a alkoholem. Sotva kdy na ně pomyslím.

Ale je důležité, aby člověk svou minulost úplně nevymazal.

Tahle knížka mi nikdy nedovolí na ni zapomenout, to je jisté.

Lidi, co jsou v rekonvalescenci, jsou většinou úplně v pohodě,

když jde všechno dobře, když se jim dobře žije, když svítí

slunce a oni jen tak proplouvají životem.

Ale jakmile se něco pokazí, nebo začne být život těžký, jejich

první myšlenka je na chlast, na šňupání nebo na pilulku.

Vzpomínám, jak jsem se poprvé snažil vyléčit. Nechtěl jsem

být nudný, být vzorňák na večírku. Trvalo mi dlouho, než jsem

začal být dost v pohodě na to, abych šel na večírek střízlivý.

Pak mi došlo, že nezáleží na tom, jak mě vidí ostatní.

Potřebuju zůstat střízlivý kvůli sobě, a když přijde ošemetná

situace, kdy se nebudu cítit ve své kůži, nebo začnu myslet

na pití, je čas odejít. Když jdu na večírek, vždycky mám

zmapovanou únikovou cestu (taky proto, že ožralý lidi jsou

kurevsky otravný).

Za posledních deset let se mnohokrát stalo, že jsem přišel

na večírek nebo do místnosti a lidi tam byli na koksu, byli

sjetý, nebo plácali nesmysly. Prostě řeknu: „Už musím jít.

Omlouvám se, že odcházím brzo, ale zítra ráno mám nějakou

práci.“

Můj život je důležitější než večírky a jejich radosti.

Dokud se držím tohohle programu, jsem v pohodě. Když jsem

se poprvé léčil a snažil se přivyknout myšlence, že neberu

drogy, chodíval jsem dvakrát denně na schůzky Anonymních

alkoholiků. Teď tam chodím jednou týdně – když jsem na

šňůře, tak ne tak často – ale mluvím s lidmi z tohohle

programu pořád, skoro denně.

Existuje několik skvělých aplikací, které vám pomůžou

zůstat na dobré cestě. Mám aplikaci Anonymních alkoholiků,

kde každý den vyskočí něco k přečtení. Taky se mi líbí další

aplikace, kterou mám rád a která mi ukazuje, jak dlouho jsem

střízlivý. Tohle všechno pomáhá. Když tohle píšu, ukazuje mi

to:

15 LET A 63 DNÍ, 5542 DNÍ

182,06 MĚSÍCŮ, 133 008 HODIN

A nemám v úmyslu to

v nejbližší budoucnosti

resetovat.

Tak proč chci tyhle šílené

zápisky do deníku po deseti

letech, co poprvé šokovaly

a inspirovaly tolik lidí,

znova vydat?

Heronivé deníky je knížka,

která mi změnila život, ale

taky změnila životy tisícům

dalších lidí. Nikdy jsem

si neuvědomil, nikdy jsem

si nedokázal představit, že

bude mít vliv na tolik lidí.

I dneska můžu být kdekoli

na světě a lidi za mnou budou

chodit a jedna z prvních věcí,

o které chtějí mluvit, je tahle

knížka. Děje se mi to v Rusku,

v Jižní Americe, v Mexiku... nedávno

jsem byl na dovolené na havaji

a u bazénu tam seděl otec se svou rodinou

a četl Heroinové deníky.

Jsem třeba na rockovém festivalu uprostřed oraniště

ve Velké Británii a přijde ke mně někdo s touhle knížkou

v ruce. Na každém koncertě, který odehraju s Mötley Crüe

nebo se Sixx:A.M., na mě někdo tou knížkou zamává.

Když se to stane, vím, že jsem se rozhodl správně. Pomyslím

si: jestli jste tu knížku četli, znáte moje nejhlubší a

nejtemnější tajemství. Nevidíte mě na pódiu jako rockovou

hvězdu, kterou si idealizujete. Znáte mé pravé já a možná,

že já dokonce znám vás.

Tam venku jsou lidi, co bojují se závislostí právě teď,

v téhle nejnovější epidemii, dospívající nebo kolem dvacítky.

Když vyšly Heroinové deníky, bylo jim jenom osm nebo devět.

Minulo je to.

Pokud tohle výroční vydání pomůže třeba jen jednomu člověku

vystřízlivět a zůstat naživu, bude to stát za to. Protože jak

sám dobře vím: když jste hluboko na dně, potřebujete veškerou

pomoc, které se vám může dostat.

Když se ohlédnu na svůj chaotický, zamlžený život plný

sebenenávisti před třiceti lety, vždycky si pomyslím: žil

jsem život, jaký jsem žít chtěl. A zemřel jsem proto, že jsem

chtěl žít.

Takže se připoutejte a užijte si (hodně) turbulentní jízdu.

Doufám, že vy ani ti, které máte rádi, nebudete nikdy muset

ničím takovým projít.

Vítejte zpátky v mém soukromém hororu.

(Pozor, nápověda: má to šťastný konec.)

Květen 2017

KRÁTKÝ LÉKAŘSKÝ SLOVNÍČEK

Definice z wikipedia. org

Závislost

Nutkání opakovat určité chování nehledě na následky. Osoba,

která je závislá, se někdy nazývá narkoman.

Termín závislost označuje chronický model chování, který

trvá bez ohledu na přímé nebo nepřímé nepříznivé následky,

jež toto chování vyvolává. Narkoman obvykle vyjadřuje přání

přestat, ale zjišťuje, že toho není schopen. Pro závislost

je většinou charakteristická touha po větším množství

drogy, její zvýšená fyziologická snášenlivost a abstinenční

příznaky při jejím nedostatku. Riziko závislosti sebou nese

mnoho léků či způsobů chování, které poskytují buď příjemné

prožitky, nebo úlevu od bolesti.

Alkoholismus

Termín, který označuje nadměrnou a většinou chronickou

konzumaci alkoholu. Mezi charakteristiky alkoholismu patří

nutkavost a závislost. Lze ho také považovat za nemoc nebo

za alergii a mnoho lidí se domnívá, že jde o biologické

onemocnění.

kokain

Kokain je krystalický tropanový alkaloid, který se získává

z listů rostliny koka. Působí na centrální nervový systém

a potlačuje chuť k jídlu. Vytváří euforický pocit štěstí

a zvyšuje energii. Je vysoce návykový a jeho držení, výroba

a distribuce pro nelékařské a státem nepovolené účely jsou

téměř ve všech zemích světa protizákonné.

Deprese

Klinická deprese je stav smutku a melancholie, který

pokročil do stadia, kdy jedinec není schopen společenského

uplatnění a nemůže se věnovat každodenním aktivitám.

Hovorově se říká „deprese“ každé náladě, pro kterou je

charakteristický smutek, ale klinická deprese je něco

víc než jen přechodný stav. Jsou pro ni typické příznaky,

které přetrvávají dva a více týdnů a jsou natolik silné,

že postiženému brání vykonávat běžnou každodenní činnost.

Klinická deprese postihuje alespoň jednou za život přibližně

16 procent populace. Průměrný věk, kdy se vyskytne poprvé,

je podle mnoha výzkumů mezi dvacátým a třicátým rokem

života. Stejně jako v jiných zemích je v současné době ve

Spojených státek hlavní příčinou invalidity. Odborníci

se domnívají, že se v roce 2020 stane po onemocnění srdce

druhou nejčastější příčinou invalidity na celém světě.

heroin

Polosyntetický opioid. Je to derivát morfinu

(viz. diacetylmorfin) a získává se acetylací. Bílá

krystalická forma je většinou jeho sůl s kyselinou

chlorovodíkovou. Ve srovnání s jinými látkami je vysoce

návykový. Několik ze slangových názvů heroinu je fet, šleha,

herák, háčko.

Psychóza

Obecně používaný lékařský termín pro duševní stav, ve

kterém je vážně narušeno myšlení a vnímání. Lidé, kteří

zažívají psychotickou epizodu, mohou mít halucinace a bludné

představy (paranoidní bludy), vykazují změnu osobnosti

a nedokážou jasně uvažovat. K těmto příznakům také často

patří neschopnost postižených uvědomit si vlastní neobvyklé

až bizarní chování a doprovázejí je potíže se společenským

uplatněním a dodržováním každodenních aktivit. V odborné

literatuře se psychotická epizoda často popisuje jako

„ztráta kontaktu s realitou“.

DEFINICE PODLE DOKTORA LEMUELA PILLMEISTERA

(známého též jako Lemmy)

HLAVNÍ HRDINOVÉ TĚCHTO VÁŠNIVÝCH

VYPRÁVĚNÍ

JINAK TÉŽ ZNÁMÍ JAKO SPOLUPACHATELÉ

nikki sixx

„Umírání bylo jednoduché... to, co jsem dokázal jen s největšími potížemi,

bylo žít...“ Zakladatel, hlavní autor písní a baskytarista Mötley Crüe,

pilný zapisovatel do deníku a antihrdina tohoto příběhu. Člověk, který byl

tak silně závislý na heroinu a kokainu, že musel dvakrát zemřít, než začal

uvažovat, že změní životný styl.

Tommy Lee

„Do toho hnusnýho srabu jsme v nejrůznějších dobách spadli všichni, ale

vypadalo to, že Nikkimu se tam líbí nejvíc.“ Bubeník Mötley Crüe přezdívaný

T-Bone (Řízek). Nikkiho toxické dvojče a spoluobjevitel narkotik, který

se v osmdesátých letech s Nikkim dělil o všechny jeho závislosti kromě

heroinu.

Vince neil

„Při nahrávání alba Girls strávil Nikki spoustu času na záchodě, kde si

šlehal a to mi docela vyhovovalo. Měl jsem totiž jedinečnou příležitost

v klidu nahrát vokály.“ Zpěvák Mötley Crüe, který měl skoro celá osmdesátá

léta autora písní a baskytaristy kapely plné zuby. Ten pocit byl vzájemný.

Mick Mars

„Když jsem se doslechl, že je Nikki mrtvý, moje první reakce byla: „Já

věděl, že ten posranej debil něco takovýho provede!“ Skromný a samotářský

kytarista Mötley Crüe, který se musel smířit s tím, že ho mstiví spoluhráči

z kapely tyranizují, pronásledují a zneužívají.

Deana Richardsová

„Nikdy by vás nenapadlo, že se vaše vlastní rodina proti vám spikne, aby vám

ukradla syna.“ Nikkiho matka, které se syn po těžkém a bouřlivém dětství

na dlouhá léta odcizil. Nesmírně tím trpěla.

Ceci Comerová

„Nikki byl sprostý, sebestředný a tolikrát mi hrozně ublížil... byl to

hajzl.“ Nikkiho sestřička, která kdysi bratra zbožňovala. Uznává, že rodinné

poměry „nepřispěly k tomu, abychom si vytvořili normální sourozenecký

vztah.“

Tom Reese

„Párkrát jsem u Nikkiho byl a jeho způsob života se mi nezamlouval.“

Nikkiho dědeček z matčiny strany, který se v Idahu společně se svou dnes

už zesnulou ženou Nonnou o Nikkiho v dětství mnoho let staral.

Doc McGhee

„Na rozloučenou jsem z legrace Nikkimu řekl: „Neposílej nám žádný holky

v nacistických helmách a gestapáckých botách. Zřejmě došel k názoru, že

to myslím vážně, protože se objevily v helmách, ale bez těch bot. Bývalý

manažer Mötley Crüe, který označuje fyzické násilí, jehož se někdy na svých

těžko zvladatelných svěřencích dopouštěl, jako „kontaktní management“.

Doug Thaler

„Nikki mi ukázal jakousi černou hmotu podobnou gumě a prohlásil, že je to

druh exotického kokainu a že se ho chystá vyšňupat. V duchu jsem mu s tím

hnusem popřál hodně štěstí.“ Partner Doca McGheeho, který se musel smířit

s tím, že mu Nikki časně ráno volá, aby ho informoval, že má na zahradě

„Mexikány a liliuputány“.

Evangelist Denise Matthewsová

„Na Vanity už neslyším. Raději bych byla ryba uvězněná v rybníce

s vyhladovělým žralokem, než abych nosila tak hanebné a bezvýznamné jméno.“

Umělkyně vystupující dříve pod jménem Vanity, bývalá Princova popová

chráněnka a přítelkyně. Než nalezla Boha a znovuzrodila se jako kazatelka,

věnovala náklonnost svému střídavě současnému a bývalému snoubenci

Nikkimu a volné bázi kokainu.

Ton Zutaut

„Nikki jí řekl, že se trochu krve nezalekne a přímo na místě s ní měl styk.“

Člověk z A&R Elektra Records, který upsal Mötley Crüe této značce a který

ke své hanbě musel přihlížet, jak se Nikki miluje s jeho přítelkyní tři

minuty poté, co je formálně představil.

fred saunders

„Hodně jsem kluky z Mötley mlátil. Jednou v Indiáně jsem Tommymu zlomil

nos, Nikkimu jsem zlomil žebra a z Vince jsem mockrát vymlátil duši,

protože... no, protože je to kretén.“ Bývalý člen Hells Angels, dodavatel esa

v rukávu a vedoucí ochranky na mnoha světových turné Mötley Crüe.

Bob Timmons

„Kokain u Nikkiho vyvolával akutní paranoiu a halucinace. Jednou v noci mi

telefonoval, abych okamžitě zavolal policii, protože na stromech kolem jeho

domu jsou mužíčci v helmách a s bouchačkama.“ Bývalý féťák, ze kterého

se stal poradce pro drogově závislé hvězdy a který absolvoval bezpočet

hrdinských, ale ztracených bitev, aby Nikkiho přiměl nastoupit odvykací

léčbu.

slash

„Potloukal jsem se s Nikkim a jeho životní styl mě nějakým zvráceným

způsobem přitahoval. Moje feťácká léta byla plná hnusu a špíny, ale zdálo

se mi, že Nikki našel senzační způsob, jak fetovat na úrovni.“ kytarista

Guns N ́ Roses a „mladší bratr, kterého Nikki nikdy neměl“ během neblaze

proslulého turné v roce 1987, kdy Guns N ́ Roses cestovali s Mötley Crüe

po americkém Jihu.

Sally McLaughlanová

„Slash byl jako ochrnutý a Nikky začal modrat.“ Bývalá Slashova

přítelkyně, která se v roce 1987 přestěhovala ze Skotska do Los Angeles

a hned první den v tomto městě zachraňovala Nikkimu život.

Karen Dumontová

„Když jsem se přistěhovala do Los Angeles, říkali mi, že s Mötley Crüe

nemám vůbec mluvit, jinak si koleduju o malér.“ Zaměstnankyně nahrávací

společnosti, která brala své pracovní povinnosti tak vážně, že se k Nikkimu

nastěhovala, aby se ho pokusila udržet naživu.

Bob Michaels

„Jednou nebo dvakrát jsem si nechal dýmčičku na lince, a když jsem se

nedíval, Nikki mi do ní nasypal heroin.“ Kamarád, soused a příležitostný

společník při Nikkiho neblahých rockenrolových dobrodružstvích.

Ross halfin

„Vždycky jsem říkal, že by si Tommy měl Nikkiho vzít. Kdyby byli gayové,

byl by z nich ideální, přímo andělský homosexuální pár.“ Britský fotograf,

který Mötley Crüe fotografoval téměř dvacet let a stále si myslí, že Nikki

je „sobecký paranoidní magor posedlý mocí, ale k pomilování.“

Jason Bryce

„Nikky zavolal dolů do recepce a řekl: „Koukněte, já jsem Nikki Sixx

a okamžitě potřebuju flašku Jacka Danielse. Dám vám za ni tisíc babek.“

Načež recepční mu odpověděl: „Pane, jděte do postele. Už máte dost.“

Holobrádek z Británie, který jel na turné s Mötley Crüe jako chlapec

a vrátil se jako muž.

Bryn Bridenthal

„Jedna věc, kterou Nikki dřív dělával, byla ta, že se při rozhovorech

s novináři zapaloval.“ Šéf propagace Mötley Crüe, který v osmdesátých

letech nevěděl o heroinu nic, ale potom, co pracoval s Nirvanou a Courtney

Love, je informovaný mnohem lépe.

Tim Luzzi

„Když jsem tam byl první den, přišel Nikki do studia s monoklem.

Noc předtím strávil v policejní cele. To byla předzvěst toho, co mělo

následovat.“ Technik, který pro Nikkiho dělal deset let. K jeho pracovní

náplni příležitostně patřila povinnost obléct se do kněžské sutany a pít

Jacka Danielse.

Joey Scoleri

„Tommy vytáhl ptáka a začal s ním mlátit o stůl.“ Výkonný manažer

kanadské nahrávací společnosti, který jako mladičký moderátor pod jménem

Joey Vendetta uváděl jeden z nejskandálnějších rozhlasových rozhovorů

v historii rockenrolu.

Wayne isham

„Nikki měl pořád v očích takové vychytralé ďábelské plamínky. Myslím, že

proto vždycky nosil sluneční brýle.“ Režisér desítek oceněných hudebních

videoklipů, které natočil pro interprety, jako byli Mötley Crüe, Ozzy

Osbourne, Metallica, Britney spears a nikkiho osobní oblíbenci Bon fucking

Jovi.

Allen kovac

„Nikki Sixx možná nikdy nevyhraje Grammy, protože hudební průmysl je

vždycky neuděluje podle talentu, ale zaslouží si jich hodně.“ Vedoucí Tenth

Street management, sídlícího v Los Angeles a současný manažer Mötley Crüe,

který jim pomáhal vyjednat odchod od Elektra Records.

Sylvia Rhoneová

„Jestli chci přispět do téhle knihy? Myslím, že by to opravdu nebylo

vhodné.“ Bývalá výkonná ředitelka Elektra Records, která na konci

devadesátých let usoudila, že Mötley Crüe už nikomu nic neříkají, a prodala

jim originální pásky k jejich albům.

Rick nielsen

„Nikki Sixx byl takový velký plyšák s milým úsměvem. Musím říct, že na

baskytaru moc hrát neuměl, ale to třeba takového Gena Simmonse nikdy

nezastavilo.“ Kytarista Cheap Trick a Nikkiho hrdina z dětství, kamarád

a příležitostný parťák na turné a při pití.

Bob Rock

„Nikki s Tommym se rozhodli převléct se za kanadské dřevorubce. Vzali

si kostkované košile a nasadili si falešné kníry... Prvotřídní rockový

producent alb Mötley Crüe Dr. Feelgood a Mötley Crüe, který vydal desky

také skupině Aerosmith, Metallica, Bon Jovi a Bryanu Adamsovi.

James Michael

„Nikki je velice kreativní a talentovaný člověk, který má velice ponuré

a zvrácené myšlení.“ Textař, s nímž Nikki napsal hity pro Meat Loafa

a salivu.

Když mi bylo patnáct let, připadalo mi, že písnička Search

and Destroy, kterou zpíval iggy z kapely The stooges,

vyjadřuje přesně to, co cítím, že je to něco jako moje hymna.

Bylo to téma, které jsem potom celá desetiletí v sobě nesl

jako zkázonosnou mantru. Tu píseň jsem mohl mít klidně

vytetovanou na kloubech, protože pro dospívajícího mladíka

na okraji společnosti nemohla existovat pravdivější slova:

Kráčím ulicemi jako gepard

a srdce mám plné napalmu

Jsem uprchlý syn jaderné bomby

Jsem kluk, na kterého svět zapomněl

Ten, který Jsem uprchlý syn jaderné

bomby vyhledá a zničí.

Další můj hudební idol byl Alice Cooper. Když zpíval

Welcome to My Nightmare, musel stejně jako Nostradamus vidět

do budoucnosti... nebo aspoň do té mojí:

Vítejte v mé noční můře

Vítejte v mé duševní poruše

Doufám, že jsem vás nevyděsil

Aliceova noční můra byl šoubyznys, ale tahle kniha je

o něčem docela jiném. Tady vás vítám já v nefalšované živé

noční můře, kterou jsem před téměř dvaceti lety prožíval

a která byla tak zlá, že mě nakonec zabila. Teď vím, že za ni

nemohly jen drogy, ale že mě v podvědomí strašila taky moje

minulost. A dokonce ani smrtící kombinace narkotik tu bolest

nedokázala utlumit.

Myslím, že kdybychom mohli ty dvě písničky smíchat

dohromady, dostali bychom tematickou píseň mého

dospívání. Na Štědrý den roku 1986 jsem byl členem jedné

z nejslavnějších rockenrolových kapel na světě. Taky

jsem byl alkoholik těžce závislý na kokainu, na heroinu

a nejrůznějších pilulkách, který se propadal do hluboké

deprese.

Vítejte v mé noční můře

Co se týče hudby, vždycky jsem si myslel, že Mötley Crüe

je těžko stravitelná kombinace rocku, punku, glam rocku

a popu prošpikovaná spoustou sarkasmu, vzteku i humoru,

lásky i nenávisti, štěstí i smutku. Samozřejmě záleželo na

receptu, ale vždycky v ní bylo taky větší nebo menší množství

sexu. Chci říct, jaký by to byl rockenrol, kdyby nebyl sexy?

Slizký? To většinou. Šovinistický? To vždycky. Tohle všechno

jsme smíchali dohromady a vyšel z toho velice jedovatý

koktejl.

Pro hodně lidí byl stejně přitažlivý

jako Kool-Aid reverenda Jima Jones

Na rtech sladký a pro nás smrtelný

My jsme byli drogoví pionýři Ameriky

A řvali jsme hlasitěji než samo peklo.

Tenhle deník jsem začal psát na Štědrý den roku 1986, ale

ten den nebyl ničím výjimečný. Dost dlouho předtím jsem byl

závislý a zůstal jsem ještě hodnou chvíli potom. Možná jsem

si prostě tehdy jen uvědomil, jak na tom jsem. Když trávíte

Vánoce o samotě, nazí sedíte u vánočního stromku a svíráte

bouchačku, nějak vám dojde, že se vám život nebezpečně

vymyká z rukou.

Kráčím ulicemi jako gepard

a srdce mám plné napalmu

V průběhu těch let se mě lidi pokoušeli omlouvat a říkali,

že se ze mě stal narkoman kvůli členství v Mötley Crüe... ale

já si to nemyslím. Ten geniální nápad pochází jen z mojí

vlastní hlavy. Dokonce ani jako dítě jsem nikdy neměl sklon

uhýbat ranám. Byl jsem vždycky první, kdo to schytal rovnou

mezi oči. Byl jsem paličatý, cílevědomý a za všech okolností

ochotný vystavit se nebezpečí, jen abych přispěl k chaosu,

zmatku a rebelii. Díky těmhle vlastnostem jsem se stal

slavný a později nechvalně známý. Ingredience úspěchu

a zároveň neúspěchu dávaly dohromady pěkný balíček, který

měl emocionální stabilitu Molotovova koktejlu. Když jsem

se na konci sedmdesátých let přestěhoval do L. A. a objevil

kokain, moje okouzlující vlastnosti se začaly projevovat ještě

silněji.

Jsem uprchlý syn atomové bomby

Ale alkohol, acid, kokain... to byly jen takové aférky. Zato

když jsem se setkal s heroinem, doopravdy jsem se zamiloval.

Potom, co jsme prorazili, vydělával jsem díky Mötley Crüe

spoustu peněz a nevěděl, co si s nimi počít. Takže jsem je

přirozeně utrácel za jedinou věc, kterou jsem chtěl dělat:

za drogy. Než jsem založil kapelu, žil jsem jenom pro muziku.

Když jsem začal brát drogy, žil jsem jenom pro ně. No, možná

mi Mötley dali prostředky, aby se ze mě stal závislák, ale

víte vy co? Kdyby to tak nebylo, našel bych si jiný způsob,

jak si to zařídit.

Myslím, že my všichni musíme svůj osud naplnit, dokonce i ti

z nás, kteří, si nedobrovolně vyberou ten nejhorší, jaký je

možné si představit. Takže proč jsem se já vydal na tenhle

podivný ponurý výlet? Tedy, mám pro to takovou teorii

o třech bodech.

1. Moje dětství stálo za hovno. Táta odešel, když mi byly tři

roky a už se nikdy nevrátil.

2. Máma se mě pokoušela mít ráda, ale pokaždé, když se na

scéně objevil nový chlap, začal jsem jí vadit, a tak mě

odklidila k babičce a dědovi.

3. Narodil jsem se jako závislák. Není divu, že když jsem

dospěl, cítil jsem vztek, připadal jsem si nemilovaný

a potřeboval se nějakým způsobem...

pomstít

Pomstít se komu? Světu? Sám sobě?



       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz - online prodej | ABZ Knihy, a.s.
ABZ knihy, a.s.
 
 
 

Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2019 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist