načítání...
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: Hedvábný řetěz - Zdeněk Hanka

Hedvábný řetěz

Elektronická kniha: Hedvábný řetěz
Autor:

Citlivě napsaný příběh dotýkající se tématu šikany a života dítěte, které se stalo terčem nesmyslných intrik. Třebaže autor nepřekročil hranici programové jímavosti, děj ... (celý popis)
Produkt teď bohužel není dostupný.

»hlídat dostupnost
Alternativy:


hodnoceni - 76.7%hodnoceni - 76.7%hodnoceni - 76.7%hodnoceni - 76.7%hodnoceni - 76.7% 93%   celkové hodnocení
3 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: Zdeněk Hanka
Dostupné formáty
ke stažení:
EPUB, MOBI, PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku a kopírování
Médium: e-book
Počet stran: 275
Rozměr: 15 cm
Jazyk: česky
ADOBE DRM: bez
ISBN: 978-80-871-4825-9
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis

Citlivě napsaný příběh dotýkající se tématu šikany a života dítěte, které se stalo terčem nesmyslných intrik. Třebaže autor nepřekročil hranici programové jímavosti, děj spolehlivě chytí za srdce a přiměje čtenáře zamyslet se nad lhostejností. Zatímco dospělí vedou svůj komplikovaný zápas, na jedné straně vedený záludnými praktikami, hnaný usilováním o prestiž a na druhé straně plný sveřepé obrany, přímočarý pohled dětskýma očima dává nahlédnout do dětského způsobu uvažování a zdánlivě bezradného pátrání po smyslu a řešení.

Související tituly dle názvu:
Hedvábný řetěz Hedvábný řetěz
Hanka Zdeněk
Cena: 144 Kč
Hedvábný hrot Hedvábný hrot
Marek Vladimír
Cena: 344 Kč
Hedvábný strom Hedvábný strom
Stockwinová Julian
Cena: 177 Kč
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

Napnutá struna

Renata vstoupila a nemohla přehlédnout náhlou

změnu. Věděla, že se zase mluvilo o něčem, co

neměla slyšet. Možná na to byla citlivější, než bylo na

místě, ale zpravidla se nemýlila. Marta zrudla a bylo

znát, že rychle hledá téma. Andrea ji předešla:

„Tak myslíš, že to bude zítra na krátký rukáv, nebo

ne?“ Renata měla chuť zase odejít. Přemohla se,

jako už tolikrát, protože jinak by z kanceláře musela

odcházet trvale.

Renatě Znamenáčkové bylo minulý měsíc třicet

čtyři a v kanceláři Mahagonu tak byla nejstarší. A v

tom to vězelo. Andrea i Marta, obě dvě o dobrých

deset let mladší, sdílely společnou radost, o které

nepřestávaly mluvit.

„Jen pokračujte,“ popuzeně vybídla obě dvě Renata,

„jako bych tu nebyla.“ Marta s Andreou se na sebe

mlčky podívaly a první našla odvahu Andrea.

„Mluvily jsme o tom, že už cítím kopání,“ začala

pomalu a obě dlaně přiložila na břicho, „teď je to

osmnáctý týden. Tak to odhadl i doktor Plachý.“

„Tak to je dobře, ne? To snad přede mnou nemusíte

tajit. Začíná kopat, tak to znamená, že všechno je v

pořádku, navíc, když to říká i Plachý.“ Renata obtížně

zakrývala nenáladu. „A co ty, Marto? Taky kope? To je

výborný, ne? Kdo kope, ten žije, nebo ne?“ řekla to

vážně a rychle, tak jim dala jednoznačně na

srozuměnou, že s tématem končí.

Marta mlčela a pak tiše a s nucenou zdvořilostí

vysvětlila: „Ne, u mně to má přijít až příští měsíc.

Začátkem října.“

Teprve teď ticho ztěžklo. Nebylo co říct.

Otevřely se dveře a vstoupil inženýr Korn, v ruce

složku s papíry. Okamžitě zmapoval terén a vycítil

mrzutost. Zastavil se a díval se z jedné na druhou.


„Pane inženýre, mohla bych dnes odejít o hodinku

dřív?“ uvítala ho Marta.

„Podaří se vám do té doby porovnat tu fakturu se

skutečnou dodávkou?“ Byl rád, že někdo něco řekl.

„Určitě, už jsem s tím skoro hotová. Ještě chci skočit

do skladu podívat se na tu čtvrtou a šestou bednu, co

přišly dnes, a pak jsem si myslela, že bych odtud

rovnou šla.“

„Dobře. To není problém. A kam tak spěcháte, jestli

se můžu zeptat?“

Marta se odmlčela a vyměnila si pohled s Andreou. V

obličeji malinko zčervenala.

„Jsem objednaná na ultrazvuk. Na čtvrtou hodinu.

Abych to stihla, musím odtud odejít ve tři.“

„Aha!“ rozzářil se Korn, „nastávající maminka je

zvědavá, jestli tam pochoduje kluk, anebo tančí

děvčátko, je to tak?“ Marta se začala smát a bylo

zřejmé, že je v rozpacích.

„Možná i na to jsem zvědavá. I když já nevím, jestli to

opravdu chceme vědět. Jdu tam jenom na pravidelnou

kontrolu.“

„Vy to nechcete vědět? Máte jméno pro chlapečka i

pro holčičku?“ Marta těkala očima z Korna na

Andreu, na Renatu se podívat neodvážila. Odpovídala

rozpačitě, což si ředitel Korn vysvětloval jako

obyčejný ženský stud. Měl ale pocit, že každá žena

chce mluvit o svém mateřství, a proto pokračoval v

ofenzívě.

„Možná. Spíš ale asi čekáme kluka. Manžel.“

Odkrajovala tiše slova.

„Výborně, tak tady budeme slavit! To by si ten kluk

měl pak dát s námi šampaňské,“ snažil se Korn

neobratně rozsvítit náladu, „a co vy, Andreo? Bude to

kluk, nebo holka? Anebo dvojčata?“ Dřív, než se

Andrea nadechla k odpovědi, promluvila Renata:


„Já vás nebudu rušit,“ znělo to sarkasticky, „jdu si do

mzdovky vyjasnit, jak to mám s tou dovolenou.“ Aniž

čekala na odpověď, hlučně vstala ze židle a rázně

vyšla z kanceláře, dveře zavřela na hranici prásknutí.

Nastalo ticho.

„Řekl jsem něco?“ zašeptal Korn.

„Tak trochu,“ připustila Andrea. Ředitel rozhodil

ruce v nepochopení, Marta upřesnila:

„Doléhá na ni, že oni se snaží s manželem přes deset let a

nic.“

„Já jsem přece idiot,“ chytil se za čelo Korn, „to mě

vůbec nenapadlo. To jsem vůl. Já tady vtipkuju a

ona to bere jako nějakou tohle, víte co myslím. To

jsem nechtěl, opravdu ne.“

„My na tom nejsme jinak, pane inženýre,“ hlásila

Andrea,

„nebylo to tak, dokud jsme neotěhotněly. Navíc obě

dvě jenom s měsíčním odstupem mezi sebou.“

„Ano, ano, tak teď tomu rozumím. Já jsem si všiml, že

je poslední dobou taková přepjatá a nedůtklivá.

Možná jsem taky plkal něco, co se jí dotklo, nedával

jsem si na to pozor. Teď už to budu vědět.“

„Tak už se tím nemučte, pane inženýre. Co to máte?“

uvolnila hovor Marta, „to je ta zakázka pro veletrh?“

„Ano, ano, Martičko. Tady to je a chtějí, abychom jim

tam postavili malou perníkovou chaloupku. Tady

mám k tomu podklady a soupis stavebních dílů ze

dřeva, které k tomu budeme potřebovat. Byl bych rád,

kdybyste to mohla vyhledat i s cenami, abychom to

mohli včas objednat a postavit.“ Podal jí desky.

„Perníkovou chaloupku?“ podivila se pobaveně Marta.

„Ano. Tím chtějí upoutat pozornost na jejich topné

systémy v tom smyslu, že v té pohádce takovou

pecí ježibaba nedisponovala, nevím. Připadá mi to

trochu zvrácené, ale jim jde možná i o to, aby se o


nich psalo. Třeba i negativně. Ostatně to je jejich

problém. My máme postavit perníkovou chaloupku,

tak to pro ně uděláme.“

„Takže to je trochu ujetá reklama na pece? Kdyby tam

postavili Arktidu a uprostřed toho, jak si u kamen lebedí

chlápek v pyžamu, asi by to bylo lepší,“ smála se

Andrea.

„Nebo šikovná živá manekýnka v plavkách,“ zaradoval

se Korn.

„To jste vy chlapi.“ V kanceláři už bylo veselo.

„Co je na tom špatného? Venku bude ta

manekýnka a dovnitř budou chodit děti návštěvníků.

Překvapíme je našim konceptem.“ Korn stál zády ke

dveřím a pro hlasitý smích si nevšiml, že se za ním

otevřely dveře a do místnosti vstoupila Renata.

Nadšeně pokračoval v představách: „Připravíme celý

výjev tak, že odtud budou odcházet proudy

růžolících dětí. Aby uklidnili každého, kdo by si

myslel, že už zůstane nadobro bez svých drahých

dítek.“

Renata sevřela rty a prošla mlčky kolem ředitele

Korna. Dosedla na židli a nemluvila. Otvírala

zásuvku za zásuvkou a hlučně je zase zavírala. Teď

se Martě s Andreou zdálo, že se jí za brýlemi v očích

zaleskly slzy. Hleděla do svých zásuvek a snažila se

budit dojem, že se na něco soustředí. Trochu

posmrkla.

Korn zadržel dech a vyvrátil oči ke stropu. Pokrčil

rameny, trochu rozhodil ruce na znamení bezradnosti

a řekl:

„ Nechám to tedy na vás, myslím, když se všechny tři

do toho projektu pustíte, že to budeme mít velice

snadno a hlavně pěkně postavené. Máte to, Renatko,

s tou dovolenou v pořádku?“ Hlavu nezvedla.

Otočená zády ke svému šéfovi jen pokrčila rameny a


nezřetelně něco zamumlala ve smyslu, že je ve

mzdové účtárně zavřeno.

„Máme teď řadu docela sympatických zakázek,“

navazoval nit hovoru, „které jsou pro nás přitažlivé

nejen finančně, ale především jsou zajímavé

námětově. Je to ten model rozhledny, která by se

mohla jednou objevit v Orlických horách, pak máme

před sebou realizaci vnitřních prostor nového

koncertního sálu, jestli víte, o co jde, pak ještě...“

„...pane inženýre,“ teprve teď zvedla hlavu Renata.

Oči za brýlemi byly celé červené, ale snažila se

usmívat.

„Copak, Renatko?“ Byl rád, že se duchem vrací zpět

do družstva Mahagon.

„Já mám pocit, že bych asi chtěla dát výpověď.“

Nahlédnutí

Na stěně zářila široká televizní obrazovka a pod ní se

kupila hromada špinavého prádla. Mezi zapranými

ponožkami, několika tričky a džínami prosvítaly

prázdné plechovky od piva, podložka k počítačové

myši, prázdná krabička od léků, kleště, kus vytržené

elektrické šňůry. Na zemi prasklé plastikové umývadlo,

štětka se zatvrdlou barvou, krajíc chleba, patice od

rozbité žárovky a za pootevřenými dveřmi na špinavém

koberci seděl Pavlík. Na sobě měl modré tepláky, jednu

ponožku na noze, druhou ztracenou, obličej i tričko

ušmudlané zřejmě od vajíček s těstovinou. Na zemi

před ním ležely rozsypané bramborové lupínky, které

si bral do špinavé ručičky a jeden po druhém strkal

do pusy. Spolu s nimi taky ochutnal kus gumové

hadice. Zakousl se do něj a rozplakal se zklamáním.

„Zase řve!“ ozvalo se z polorozpadlého křesla před

velkolepou televizní obrazovkou. Svalnatý muž v


nátělníku a joggingových teplácích prvotřídní značky

zesílil dálkově zvuk, aby ho křik nerušil.

„Deniso! Do prdele, Deniso, slyšíš mě?“

„Co je?“ z kuchyně vyšla rozcuchaná mladá žena,

umaštěnou zástěrou zakrývala jediné dva zbývající

kousky prádla, které měla na sobě. V jedné ruce

držela cigaretu, ve druhé utěrku.

„Neslyšíš, jak tam řve? Udělej s ním něco!“

„A co tak asi s ním mám udělat? Vidíš snad, že vařím,

ne? Sám se tady válíš jako prase, tak by ses mohl

taky zvednout, celej den děláš hovno, taky bys mohl

kluka nakrmit, ne?“

„Tak tohle mi neříkej! Neříkej mi, co mám dělat,

Deniso. Jenom to ne, to bys mě nasrala. Kdo tady nosí

prachy? Já, nebo ty? Tak drž hubu a něco s tím

fakanem udělej.“

„Taky se na takovej život můžu vysrat. Jenom čumíš

na televizi a je ti jedno, jestli malej řve, nebo ne.“

„Neser mě, Deniso, já ti říkám, neser mě!“

Pavlík se znovu rozplakal a snažil se vylovit z

pusinky kousek zahradní hadice. Denisa k němu

poklekla, cigaretu sevřela mezi rty a snažila se

nahlédnout do Pavlíkovy pusy. S cigaretou v puse

spíš sama pro sebe huhlala: „Co to tam máš? Co to

je? Nějaká guma, nebo co.“ Vzala cigaretu mezi

prsty a napomenula ho, „taky nemůžeš strkat do pusy

všechno, co vidíš. To není k jídlu.“ Prohlédla si

zběžně kus hadice, obrátila ho mezi prsty a hodila za

sebe. Přistál na druhé straně místnosti právě mezi

rozbitou hračkou Gameboy a kolečkem z někdejšího

náklaďáku.

„Proč zase ječel?“ ozvalo se od televizoru.

„Něco žvejkal. Tady děláš bordel, tak všecko pak

vezme do pusy.“


„Ti říkám, neser mě, Deniso. Strká to do huby, protože

je prostě blbej. Vím po kom.“ Znovu zesílil zvuk a

natáhl se pro další plechovku piva. Zachytil kovový

kroužek a se syknutím plechovku otevřel. Dopřál si

dva štědré loky a vstal z křesla. Přešel pokoj a

zamířil na záchod. Nenamáhal se zavřít dveře.

„Tak se tam aspoň zavři, Pavle. Nejsem na to

zvědavá.“ Místo odpovědi muž hlasitě říhnul. Spláchl a

umývadlo minul bez povšimnutí. Zamířil přímo do

kuchyně.

„Tak copak to bude, zlatíčko?“ Dlaň pevně přiložil na

téměř holý zadek své ženy.

„Těstoviny a masové kuličky.“

„Tak to si dám líbit,“ řekl mazlivě, přitlačil se na ni

zezadu a rukou zajel dopředu pod zástěru.

„Aspoň ses mohl oholit. A umejt.“

„Tak až bude mít Deniska ty těstovinky hotové, tak se

podíváme vedle do našeho pokojíku.“

„Dnes ne, Pavle.“

„Já jsem řekl, že se podíváme do našeho pokojíku, a

tak se podíváme do našeho pokojíku.“ Stiskl ji tak,

až vykřikla bolestí.

„Seš blbej. Nechej mě to dodělat.“ Pavel odstoupil a

vydal se zpět do křesla před televizor.

„Co to je?“ Zařval, když shledal, že malý Pavlík se

mezitím přesunul ke křeslu a sáhl si pro BlackBerry,

které právě rozebíral. „Dej to sem, ty idiote!“ Vytrhl mu

přístroj z ruky a škubl mu přitom palcem tak, až se

Pavlík rozplakal.

„Co se stalo?“ nahlédla do pokoje Denisa.

„Zase něco ničí! Debil jeden!“ Při tom slově

chlapečka, sedícího na zemi, kopl bosou patou, až se

svalil.

„Tak mu to vem a je to, ne?“


„Mně dlouho srát nebude!“ a kopl ho ještě jednou.

Chlapec ležel obličejem na zemi, hlasitě brečel a

vzlykal, že sotva popadal dech.

„Pavle, přestaň. Říkám ti, přestaň.“

„Musí si to jednou zapamatovat! A neříkej mi, co

mám dělat.“

„Přijdou na nás sousedi nebo někoho zavolají a

udělají nám čistku v bytě! To bys chtěl?“ upozornila na

možné potíže Denisa. Muž se uklidnil, otočil se k ženě

a chladně pronesl:

„To je to, co bych velice nerad.“

„Tak se pojď najíst a vezmi si radši ten svůj

technickej vynález s sebou.“

Oba dva odešli do kuchyně a nevšímali si malého

chlapce, ležícího na boku na zemi vedle křesla.

Vzlykal a ručičkou si hladil levý bok, kam směřovaly

oba dva kopance.

Žena šla před svým mužem do kuchyně a ten se opět

zahleděl na místo, kde zástěra vzadu už chyběla.

Své vypracované, mohutné ruce zasunul zezadu pod

zástěru až do oblasti hrudníku a silou ji sevřel. Denisa

vykřikla:

„Auuu! To bolí!“

„Jenom si beru svoje zlatíčko.“ Sevření uvolnil a

rovnou zasedl za stůl k jídlu, bez potřeby umýt si

ruce.

Vedle v pokoji na zemi pořád tiše naříkal malý

chlapec. Už se posadil a přes svůj batolecí věk

instinktivně pochopil, že klíčem je nebrečet. Zadržoval

dech a z nosu mu tekl až na bradu dětský sopel.

Bytem se táhl pach směsi vyčichlého piva,

hospodského kouře, myšiny a nevětraného potu.

Zatímco oba rodiče jedli u stolu těstoviny s

masovými kuličkami, Pavlík se vydal svým

nemotorným pochodem na čtyřech zpět do pokoje,


odkud vyšel. Cestou objevil na stěně podivuhodnou

skrýš na prstíky. Bylo to čtverhranné, šedivé a

uprostřed to mělo vyříznutý kruhový důlek. Odtud se

na něj dívaly dvě dírky. Zastavil se u toho objevu a

zkoumal ručičkou obě dírky a taky tu lesklou tyčinku,

co trčela ven. Držela pevně a možná by se ráda

podívala do těch dvou tmavých dírek. Zkoušel ji

ohnout a nakrmit tu dírku, aspoň jednu, ale nešlo to.

Málem by se už posunul dál na cestě do svého

pokojíku, když uviděl na zemi příhodné krmítko. Tím

bude ty dvě dírky krmit. Vzal do ruky sponku do vlasů

a nejdřív zasunul do té dírky vpravo. Tak se mu

podařilo přívod fáze dvou set dvaceti voltů nakrmit.

Sponku zase vytáhl, olízal a znovu zasunul do dírky,

teď to byla ta druhá. Z kuchyně se ozývalo cinkání

příborů a bodrý smích.

Možná by mohl ten krmicí drátek strčit do pusinky a

zasunout do jedné té kouzelné dírky. A nebo

jazykem dosáhnout, jak by to nejdál šlo a pak

vypouštět sliny do těch dvou dírek najednou.

Na cestě k rozhodnutí

„Renato, slyšíš mě?“ naléhal Ivo, „co je ti? Stalo se

něco v práci?“

Seděla u laptopu a dělala si poznámky. Kdykoli však

přišel její muž blíž, aby se podíval, co hledá, rychle

přepnula na textový procesor. Ivo Znamenáček tak už

jen mohl vidět dopis vztahující se k jednomu z

projektů družstva Mahagon. To ale nebylo to, na čem

pracovala.

„Co by se stalo? Nic. Měla jsem prostě těžký den. Já si

tady potřebuji něco dokončit. Hned budu u tebe a

připravím nějakou večeři. Teď ale potřebuji klid.

Chvilku, Ivo.“


„A řekneš mi pak, o co jde?“

„Nevím. Možná. Já za chvilku přijdu.“ V jejím hlase

zněla rozhodnost a taky těžko ovládaná

podrážděnost. Její muž vycítil, že dosáhl hranice, za

níž už by vyvolal pouze negativní reakce. Opustil

pokoj a trpělivě čekal v kuchyni a listoval novinami.

Celé je stačil pročíst a už měl docela hlad. Sáhl po

výtisku National Geographic, který už taky znal a

pročetl celý. Renata pořád něco hledala na internetu.

Ivo vstal, aby znovu vstoupil do pokoje, když Renata

otevřela dveře a vešla do kuchyně.

„Tak už jsi našla, co jsi hledala?“

„Ano. Šlo o takovou blbost. Nestojí to za řeč. Co bys

chtěl k večeři? Máme tady ty brambory s dušenou

zeleninou od neděle a ještě je tady zbytek segedínu,

kdybys chtěl. Ale to si můžu vzít já, už to bude spíš

na vyhození. Můžu ti taky udělat ‚ham-and-eggs‘, jestli

máš chuť.“ Znal ji natolik dobře, po téměř dvanácti

letech společného života, že dovedl přesně odhadnout,

kdy něco skrývá.

„Vezmu si docela rád ty brambory. Aspoň se to dojí.“

Renata přikývla a mlčky se s kastrůlkem postavila

ke sporáku. Ivo tušil, že začne mluvit sama, když se jí

nebude na nic ptát. Nečekal dlouho.

„Já jsem dnes chtěla dát v práci výpověď,“ oznámila,

aniž se otočila od sporáku.

„Cože? Proč, co se stalo? Ty bys odešla z

Mahagonu?

Vždyť se ti tam líbí, Renatko, a máš tam...“

„...ale nepodala jsem ji.“ Skočila mu stručně do řeči.

„Vysvětli mi to, co se tam stalo? Inženýr Korn?“

„Ne, to ne. Ten si mě zavolal a naopak mi tu výpověď

rozmluvil. Už jsem byla pevně rozhodnutá.“ Teď její

muž mlčel a jen se na svou ženu díval s otázkou v

očích. Renata pokračovala, aniž přestala míchat


zeleninu v kastrůlku. „Myslím, že,... já myslím, že je

toho na mě moc...“ propukla v pláč, který jejího muže

vymrštil ze židle. Rychle ji objal.

„Renatko, co se stalo? Všechno přece vyřešíme a

jestli se ti v práci nelíbí, tak prostě najdeme jinou.

Když tě štve šéf, tak mu dej projímadlo do kafé a

nebude mít ani čas ani chuť dělat ti potíže.“

„Ale ne, Ivo, s Kornem to nemá nic společného. Byl

náhodou fajn a rozmluvil mi tu výpověď.“ Nad

sporákem zhoustl kouř a zavanul spáleným pokrmem.

„Večeře!“ vykřikla Renata.

„Tak jedině pro ptáka ohniváka. A kastrůlek dozpíval

svou píseň taky. Myslím, že to vyhodíme jako celek.

Pozor, je to horké.“

„Já jsem přece tak pitomá. Ivo, já jsem tak marná, tak

marná a zbytečná. Promiň mi to.“ Znovu se rozbrečela

a její muž vnímal, že jde o něco velkého, s čím se

snaží zápasit sama a nezbývá ji sil.

„Nejdřív ze všeho vyhodíme ten hrnec. To je první

krok.“

„Ivo, já jsem slepá ulice. Rok bez jara, hodiny co

nejdou. Ano, zmrzlý sad a planá jabloň! Ivo, já jsem...

já jsem odpojený vagón, jsem... požár ve vinici. Jsem

mrtvá voda!“ Její muž se na ni užasle díval a pak se

dokázal jen prostě zeptat:

„Proč? Proč si to myslíš, Renatko?“

„Po celém světě se rodí děti. Denně. Každou hodinu.

Každou minutu desítky dětí. Proč ne já? Řekni mi,

Ivo, proč ne my dva?“

„Můžu vyhodit ten hrnec?“ Renata přikývla a utřela si

slzy.

„Slepý dům bez oken! Ale proč?“ Ivo vzal do utěrky

kastrůlek a celý, tak jak byl, ho spustil do odpadků.


„To není dobrá otázka. Co ti přinese nějaká odpověď?

Neptej se. Neptej se na nic takového. A nemluv tak o

sobě. To je nesmysl. Co se vlastně stalo v práci?“

„Marta a Andrea nedokážou mluvit o ničem jiném, než

o tom, jak budou kojit a kde si koupí postýlku a ty

jejich blablabla už prostě nemůžu poslouchat. A vůbec

nejhorší je, když přestanou mluvit, jen vejdu do

dveří. Už na to nemám sílu ani náladu. Já je cítím ve

vzduchu, cítím to jejich těhotenství. Fyzicky. To je

moc!“

„Tak s tím něco provedeme. Možností je víc.“

„Ani ne. Aspoň pro mě ne. Pokud myslíš umělou

cestu. Dívala jsem se na to.“

„Jak to? Všechno se může zkusit.“

„Ivo, stojí to moc peněz, úspěšnost je všelijaká a já

mám vadu, která mi znemožňuje donosit těhotenství.

Nějaké septum tam je. Rozumím tomu tak, že je to

tam rozdělené nějakou přepážkou. Plachý to nazval

nějak bicorneatus. Uterus bicorneatus. To je to, co

jsem hledala na internetu.“

„Moment, moment, pojď si sednout. Pojďme o tom

mluvit. Uděláme něco.“

„Co?“

„Asi nějakou večeři. Navrhuju, abychom se oblíkli a šli

do restaurace. Proč ne? Zvu tě do nóbl restaurace,

kde si objednáme podle vlastní zmlsanosti, na co

budeme mít rozmarnou chuť. Tam nás obslouží a

my jenom budeme ukazovat prstem.“ Chytil ji kolem

ramen a teprve teď se Renata začala usmívat. Místo

odpovědi jenom přikývla hlavou na souhlas, trochu

jako malá holka.

Byl pěkný zářijový podvečer, stále ještě voněl létem,

teplem, sálajícím z cihlových zídek a záhonů.

Procházeli parkem kolem laviček, na nichž se k sobě

tlačily stíny dvojic.


„Ty jsi fajn, Ivo. Doopravdy.“

„Není na mně nic zvláštního, co by bylo fajn. Je to

naše společná věc, tak o tom budeme mluvit

společně a společně taky na něco přijdeme.“ Odmlčel

se a parkem se ozývaly jejich kroky.

Jen otevřeli dveře do restaurace, zavanulo k nim lehké

aroma zeleniny, smíšené s parami z kuchyně a vůní

pečeného masa a omáčky.

„Pojď tam do kouta, Ivo. Nemám náladu na stůl

uprostřed sálu. Bude to tam i tišší.“ Ivo

neodporoval. Vyhověl jejímu přání objednat si

smažený sýr s hranolky a tatarskou omáčkou a

snažil se nevracet se k palčivému tématu.

Zkušenému laborantovi Ivo Znamenáčkovi bylo právě

třicet devět let a zrovna tak by si přál někomu

předávat svou životní zkušenost, s někým si hrát a

později v něm mít parťáka a kamaráda. Nechtěl ale

nijak zviditelňovat své přání. Tím by Renatu

rozhodně nepovzbudil. Nemusela vědět, jak moc si to

její muž přeje.

Byl to vynikající nápad. Šéfkuchař v restauraci Za

starou lípou smažený sýr rozhodně umí a co víc,

dokonce i ví, jak má chutnat skutečná tatarská

omáčka. Renata přišla na jiné myšlenky, pochopila, že

svět kolem ní nepřestal existovat. To jen ona ho

přestávala vnímat. Stala se svým vlastním zajatcem.

Po vynikající večeři v sympatické restauraci přišel

vrchní číšník se zdvořilou otázkou, jak si pochutnali a

zda může ještě nabídnout dezert. Nakonec, proč ne?

Váhali, než usoudili, že by to bylo na noc přece jen

trochu moc. Zaplatili kreditní kartou, vrchní si ji

odnesl na malém podnosu a s ní přinesl zpět na

talířku čtyři zabalené luxusní čokoládové bonbony s

příchutí Bailey ́s.


„Vy nás rozmazlujete, pane vrchní. Nám stačí dva.

Děkujeme.“

„To je naše vyjádření sympatií konkrétním

zákazníkům,“ úslužně vysvětlil vrchní a lehce se

uklonil.

„Tak dobře, to se sem v takovém případě možná ještě

vrátíme. Myslím pro ty bonbony.“

„To samozřejmě velice rádi slyšíme a vynasnažíme se,

abychom dokázali splnit jakékoli vaše přání.“ Ukláněl

se a uložil si tužku do náprsní kapsy saka. Ještě

dříve, než to udělal, vrchní číšník přátelsky

poznamenal: „...a ty dva čokoládové bonbony navíc,

ty si samozřejmě nechejte. Pokud je nezvládnete

sami, vezměte je domů dětem, ty už budou vědět, co

s nimi. Mějte se moc hezky, užijte si příjemný večer a

děkujeme vám za vaši návštěvu.“

Renata s Ivem se na sebe podívali a začali se smát.


Narozeniny

Každý měsíc hned prvního. Tentokrát byla řada na

Radce. V dětském domově Slunce v Lištěnici se

slavily narozeniny jednou měsíčně a oslavencem byl

každý, kdo se narodil ten měsíc. Bylo prvního října a

Radka, třebaže měla narozeniny skutečně až

dvacátého, nemusela tak dlouho čekat. Společně s

Vaškem Strnadem, Gábinkou Demeterovou a Tiborem

Petrakovičem budou slavit dnes. Věděla, že jí bude

šest let. Však už taky začala chodit do školy. Byla

hrdá na to, že jí od minulého týdne vpředu chybí oba

dva zuby, protože tím bylo jasné, že už je velká.

Smála se a ukazovala svůj průvan v horní řadě

zoubků každému, třeba i několikrát za den.

Službu měla teta Sylva a teta Jarka a to bylo dobré.

Teta Sylva je nejlepší na světě. Ta pouští písničky a

všichni se je učí zpívat a je při tom hodně smíchu.

Posledně se učili o kočce, která štěkala, a krávě,

která mňoukala, a kaprovi, který lítal. Všichni se

mohli potrhat smíchy, protože to tak přece není. To ví

každý, že kapr je ryba a neumí lítat. Tu písničku složila

právě teta Sylva a ta písnička na žádném cédéčku

není. To by taky bylo! To nejde, takové nesmysly

prodávat. Ale teta Sylva hrála na klavír a všichni tu

pořádně bláznivou písničku chtěli znovu a znovu

zpívat. Teta Sylva se smála taky a slíbila, že do příští

služby napíše ještě jednu sloku, aby byla pořádná

legrace.

Když se Radka probudila, hned věděla, že dnes se

slaví její narozeniny. Šesté! To už je něco!

„Kdo se ještě neumýval?“ volala teta Sylva, stála

uprostřed herny, usmívala se a tleskala rukama, aby

každý slyšel „Péťo, Rosťo, Gábinko, honem. A

nezapomeňte na uši. Jak si správně čistíme zoubky?


Kdo to ví?“ Všechny dětské hlasy recitovaly

najednou:

„Shora, zdola, po stranách, ať zubní kazy mají strach!“

„Správně. Až budete umytí, přijďte sem za mnou,

dostanete čisté tepláky a trička. Kdo je první?“ V řadě

za sebou už stály tři děti, přiběhl ještě Rosťa, který

měl celou pusu od zubní pasty. Když to uviděly děti v

řadě před ním, začaly se smát a teta Sylva mu řekla,

že se musí vrátit a pořádně se umýt a utřít. To je

přece jasné.

V umývárně těm menším pomáhala teta Jarka, ale

někdy se někomu podařilo utéct i s neumytýma

rukama. Většinou to byli kluci, chtěli být rychle hotoví

a ruce si jenom namočili a na obličej chrstli trochu

vody, jen aby to vypadalo.

„Vašku, ty máš švestky, že? Tak tady to je tvoje

tričko a tvoje tepláky. Kdo je dál? Janičko, ty máš

hruštičku, že ano. Tak tady to tričko a zástěrka jsou

tvoje.“

Děti znaly pravidla a nikdo nepředbíhal, věděly, že tak

to má být, postupně si braly od tety Sylvy čisté

oblečení. Radka měla tričko a zástěrku s jablíčkem.

Stejně jablíčko je ze všeho nejlepší. Bačkůrky měla

taky ve skříňce s jablíčkem a ručník na háčku, u

kterého bylo taky to jablíčko. Dřív měla citron a

vždycky chtěla mít jablíčko. To se jí splnilo před

dvěma roky, když z domova odešla do rodiny Petra

Jurnyklová. Takovou maminku a tátu by si přál každý,

jaké dostala Petra. Oni tam za ní chodívali dlouho, ale

hráli si i s ostatními dětmi. Tak jenom trochu. Paní

ředitelka jim pak prý řekla, že to není dobré pro děti,

když se na ně nějací dospělí moc vážou. Nakonec

si odvedli Petru. Na první pohled ten její nový táta

vypadal přísně, ale pak se ukázalo, že vůbec přísný

není a že s ním je nakonec pořádná legrace. Uměl


napodobovat hlasy všech zvířat tak přesně, že si

všichni mysleli, že je tam opravdu nějaká kachna

nebo ovce. Navíc to dokázal dělat se skoro zavřenou

pusou, tak ani nic nebylo vidět. To byli dobří rodiče a

Petra měla štěstí.

„Hotovo?“ ptala se teta Sylva. „Dnes je prvního a co

to znamená?“

Odpověď zaburácela jednohlasně: „Narozeniny!“

„Ano, správně a tak je budeme co?“

„Slavit!“

„A už se všichni co?“

„Těšíme!“

„Tak dobře. Posaďte se na svá místa a sem k hlavnímu

královskému stolu dnes přijdou Vašek, Gábinka,

Radka a Tibor. Pomalu, pomalu, slyšíte? To nemusíte

letět jak splašené stádo.“ Teta Jarka přinesla z

kuchyně veliký dort a na něm byly čtyři malé cedulky

z čokolády. Na každou z nich ozdobným písmem

vymalovaly kuchařky jméno.

„A jako každý měsíc, první porci slavnostně

převezmou naši čtyři oslavenci a pak se dostane na

každého z vás. Kdo je na řadě s gratulací?“ Z místa u

dlouhého stolu vyletěla nahoru jedna malá ruka.

„Dnes mám blahopřát já!“

„Dobře, Péťo, tak co sis připravil?“ Chlapec se postavil a

začal: „Já vám přeju všechno nejlepší, hodně hraček a

aby vás nikdo nepředbíhal ve frontě na obědy a

abyste dostali nějakého hodného tátu s mámou, se

kterýma pojedete na výlet a... a... a... ahoj!“ Děti

zatleskaly a slova se ujala teta Sylva.

„Nejdříve se ale nasnídáme, dort tady bude čekat, než

dojíte snídani. Každý si dá nejdřív celý tvarohový krém

a vypije celý hrnek a sní aspoň půlku rohlíku. Pak

může dostat dort. A znovu říkám, pro každého

máme dost, nemusíte to sníst všechno najednou,


každý dostane talířek se svou značkou a když svou

porci nesníte... tiše... Tibore, co jsem říkala... tiše... a

když svou porci nesníte, vůbec to nevadí, budete ji

mít na později v kuchyni v ledničce. Nepřecpávejte

se, aby vás pak netlačilo břicho. Oslava je zahájena...

tiše děti... oslava je zahájena a teď se seřaďte u

okýnka pro snídani.“

Teta Sylva pustila přehrávač cédéček a za okamžik se

ozvala Dáda a všichni měli velice dobrou a slavnostní

náladu. Děti se v bačkůrkách a modrých teplácích

nebo zástěrkách seřadily u okýnka a první z nich si

odnášely ke stolu podnos se snídaní. Mističku s

ušlehaným tvarohovým krémem, hrnek kakaa a rohlík.

Po snídani ale přijde něco lepšího! To věděl každý.

Když se všichni sesedli okolo dlouhého nízkého stolu

na malých židličkách a teta Jarka pomáhala těm

nejmenším, postavila se teta Sylva do čela stolu a

oznámila:

„Mám pro vás dnes dvě překvapení. Jednak mám pro

vás další sloku naší bláznivé písničky...“ od stolu se

ozvalo jásání a pokřik. „...a někdy během dopoledne

se sem za námi přijdou podívat dva dospěláci. Bude

to pán a paní, kteří jsou zvědaví, jak si tady vedeme.

Chvíli tady mezi námi pobudou, možná budou s

některými z vás mluvit, tak jako obvykle, budeme se

chovat...“ „...slušněěěě!“ napověděly jednohlasně děti.

„Každý z vás bude mít umyté...“

„...rucéééé!“

„A umytý....“

„...obličéééj!“

„Tak je to správně. Možná budou chtít, abyste někdo

něco zazpíval nebo řekl nějakou básničku, tak ji

řeknete. Už víte jak to chodí, bude s nimi ještě někdo,

kdo je bude doprovázet, tak žádné tahání o hračky


nebo pokřikování. Umíme se chovat všichni, tak ať si

nepokazíte dojem.“

Radka věděla, že to bude nějaký táta s mámou a že

by si mohli vybrat ji. Paní ředitelka s ní mluvila,

vypisovala nějaké papíry a připustila, že možná se

objeví nějací rodiče, kteří se na ně přijdou podívat.

Ale zrovna tak mluvila paní ředitelka i s Péťou,

Vaškem a Monikou. Tak to nebylo jasné. Radka

věděla, že jí to kazí ta jizva na pravé tváři. To

zůstalo už natrvalo po cigaretě, kterou ji ve vzteku

jednou dávno přiložila na obličej její opravdová

maminka. Radka tehdy dlouho v postýlce brečela,

protože byla počuraná. Docela nedávno jí to

vyprávěla právě paní ředitelka. Že je spravedlivé, aby

to věděla a že už je dost velká. Byla tam u nich doma

tehdy nějaká oslava, kterou měli dospělí, a Radka

pořád brečela. A ta její opravdová maminka byla

nějaká opilá a tak se rozčílila, že přišla až k ní a tu

cigaretu jí zhasla o obličej, to aby prý měla proč

brečet. Někdo z té oslavy to viděl a nahlásil to. Tak

proto prý je tady.

To popálení dávno nebolí, ale jizva tam už zůstala. To

nevadí, bude natočená k těm novým lidem, co se

přijdou na ně podívat, pořád jenom tou druhou

zdravou tváří a oni nic neuvidí. A kdyby se náhodou k

nim musela otočit, tak to je lehké, prostě si položí dlaň na

tvář, jakože se třeba zrovna škrábe. A je to.

„Kdo chce slyšet další sloku do naší písničky?“ nad

nízkým dlouhým stolem zaznělo společné: „Jáááá“ a

teta Sylva se smála. Pak přešla ke klavíru a spustila:

„Medvěd si chtěl zatancovat

na svém nočním stolku,

motal se jak pytel brambor,

šláp do mísy vdolků.

Vyválel se ještě v medu,

pak si lehl do peří,

posypal se ještě cukrem,

kdo nechce, ať nevěří.“ Děti se smály, až měly co dělat, aby se udržely na židličkách. To byly pořádné narozeniny! Vypadalo to na velice krásný a výjimečný den. Narozeniny a k tomu ještě přijdou ti dva dospělí. Nakonec, i kdyby si nevybrali Radku, tak to nevadí. Tím by se její naděje zvýšila na příště. Bylo krátce před jedenáctou hodinou, oslava už sice skončila, ale výbornou a rozesmátou náladu měli všichni pořád. Tety Sylva a Jarka s nimi hrály šoupačku. Velice jednoduchá hra s míčem, ale je u toho legrace. Děti se smí po parketách pohybovat jenom v sedě a před sebou se snaží dotlačit míč na druhou stranu herny. Nikdo si nesmí stoupnout, to by pak bylo lehké a už by to nebyla legrace. Všichni se šoupají po zemi a smějí se, jak míč neposlouchá. Zazvonil zvonek. To jsou oni. Nějaký táta s mámou se přišli podívat. A oni zrovna hrají šoupačku, takovou směšnou hru! Děti ztichly, seděly na zemi, nechaly míč zakoulet se stranou a podívaly se ke dveřím. Za malou chvíli vešla paní ředitelka, spolu s ní ještě jedna paní s papíry v ruce a za ní vysoký pán v saku a vedle něj mladá paní v tmavě modrém kabátě. Radka si říkala, že to by možná byli dobří rodiče. Ten pán se moc neusmívá, ale ta maminka ano. Děti se tiše a pozorně dívaly na nově příchozí dospělé lidi. Promluvila paní ředitelka: „Tak co děti, pozdravíme?“ „Dooobrýýý deeeen.“ A opět ticho. Pak promluvila ta cizí paní, co s nimi šla:

„Dnes se na vás přišel podívat tady pan Tomín a paní

Tomínová. Radce bušilo srdce. Třeba si ji vyberou.

Sedla si stranou tak, aby nebylo vidět tu pitomou

jizvu. Kdyby ji tak tou cigaretou tehdy aspoň spálila

někde, kde by to nebylo hned vidět. Nastavovala

levou tvář a oči měla stočené doleva do očních

koutků, aby ani trochu z té jizvy nebylo vidět.

Ti dospělí mluvili mezi sebou, občas k někomu

přidřepli a na něco se zeptali. Radka se pořád

natáčela levou tváří, ale snažila se být jim stále

nablízku. Vypadali sympaticky a příjemně. Ten pán

nebyl tak vážný, jak se zdálo. Mluvili mezi sebou, pak

s tou cizí paní, potom s paní ředitelkou a pak se

rozloučili a z herny odešli.

Teta Sylva a teta Jarka si pomalu zase začaly hrát, ale

moc nemluvily. Taky byly zvědavé, co se dál bude dít.

Asi za deset minut se znovu otevřely dveře a

vstoupila paní ředitelka.

„Moničko, můžeš sem za námi na chvilku?“ Bylo to

jasné.

Tak třeba příště.

Vykročit

Od rána lilo, jako by obloha vymývala svá mračna. Ivo

si vzal v laboratoři volno a Mahagon ten den

neúřadoval. Inženýr Korn dal všem třídenní

neplacené volno. Takové bylo jeho rozhodnutí pro

bezprostřední finanční zotavení a pravděpodobně

nejšetrnější k zaměstnancům družstva. Až na ten

déšť byla ta říjnová středa velmi vhodná pro první

otevření dveří.

„Tak jenom pro pořádek,“ křičel proti dešti tak, aby

ho slyšela i přes ohrnutý límec, „to umělé je

zavrženo?“

„Určitě. Nechytne se to. To mi vysvětlil Plachý.“ Ivo

jen přikývl a chytil ji kolem ramen.

„Tady za rohem.“ Odbočili a nápor deště polevil.

Renata mohla sklopit límec a otočila se na svého

muže. To jen proto, aby v jeho pohledu našla

podporu.

Když vstoupili do chodby, crčelo z obou, jako by

prošli kašnou..

„Tudy, Renatko,“ Ivo dobře vnímal, že jeho žena cítí

jakési provinění. Jako by to celé byla její vina. Věděl,

že to tak chápe. Měl zato, že nejlepší bude, když to

nebude nijak zkoumat a překrývat sametem. Vlastně

se jí ani nedivil. Ne snad proto, že by to cítil

podobně, ale dovedl se do ní vžít. Taky by se cítil

provinile, kdyby to bylo z jeho strany. Ale copak si

člověk něco takového vybírá schválně? Každému

padne nějaký los.

„Moc útulně to tady nevypadá,“ šeptala Renata,

„nepůjdeme jinam?“ Sňala si z očí brýle a začala utírat

jejich skla.

„Nejdřív na kávičku?“

„Nemám tušení, co nás čeká.“ Pevně mu tiskla ruku,

když se posadili na lavici pod kopii Rabasova zátiší.

„Ať je to co je to, Renato, na konci budeme... budeme

kompletní.“

„Já si to nedovedu vůbec představit. Ty tomu

doopravdy věříš?“

„Co by ne?“ Jeho vlastní hlas mu najednou zněl cize,

jako vypůjčený. Jako by nebyl ani sám v sobě

přítomen. Šlo o tak velkou věc a najednou tady oba

sedí před dveřmi sociálního odboru a čekají na něco

tak velkolepého, že jim to bere dech, a tak obrovského,

že nedokážou dohlédnout. Seděli svorně vedle sebe a

cítili se malinkatí. Majestátní dveře, na nich mosazné

úřední vizitky a kancelářské ticho.

Otevřely se vysoké, dvoukřídlé dveře a vystoupila

brýlatá osoba v hnědých šatech, s vlasy načesanými

nahoru a dozadu.

„Znamenáčkovi?“

„Ano, já jsem Znamenáček a tady to je moje žena,“

Ivo uctivě vstal ze židle a choval se trochu jako malý

kluk. Vždyť nic neprovedl!

„Pojďte dál,“ vyzvala je tónem, jaký slýcháme z

předmluvených telefonních automatů. „Jmenuji se

Šeberová,“ nabídla ruku k podání.

„Tady to je moje žena Renata a já jsem Znamenáček.

Ivo. Ivo Znamenáček.“ Opakoval a pevně stiskl ruku

úřednici, zatímco ona se nepřestala dívat do jeho očí.

Obešla stůl a usedla do široké židle.

„Posaďte se,“ žena se tvářila vážně, v brýlích se jí

zrcadlily papíry rozeseté po desce stolu, „máme zde

písemné vyrozumění o vašem zájmu o osvojení.“ Iva

napadlo, proč to nemůže říct jednoduše. Spolkl ale

své pocity. Nejsou tady proto, aby hodnotili úřednici.

Zády k nim seděla u jiného psacího stolu ještě jedna

pracovnice, která vytrvale ťukala do klávesnice. Na

manžele Znamenáčkovy se ani neotočila.

„Ano, ano. Chtěli bychom. Zdá se, že sami nemůžeme

mít vlastní, tak jsme si mysleli, že bychom zažádali

o osvojení.“ Mluvil tiše. Žena si přidržela postranici

brýlí a soustředěně se zadívala na Znamenáčka.

Pozorně poslouchala každé jeho slovo a bylo zřejmé,

že současně si o něm vytváří předběžný obraz.

Pověstný první dojem.

„Rozumím. Jste v tomto zájmu zajedno?“ Byla věcná,

působila chladně, téměř odmítavě. Jenomže teď si Ivo

uvědomil, že je vlastně na straně dítěte. Každého a

kteréhokoli. Je na stráži pro ty, kteří tu možnost nemají a

sami se bránit nemohou. Pravděpodobně viděla už

všelijakou chásku. Asi nemůže být měkká jako dortík.

„Jsme, paní Šeberová,“ promluvila Renata.

Přísná úřednice se odmlčela. Jako by pronikala

pohledem hluboko do podvědomí obou rozpačitých

manželů, sledujíc každé jejich hnutí. Neomylně cítili,

že jsou před ní dokonale vysvlečeni a ona si čte

každou jejich myšlenku. Třebaže to působilo trochu

děsivě, Ivovi začínal ten její přístup imponovat. Asi

jsou na tom ty děti nakonec dobře, když je střeží

taková zapálená žena.

„Tak to bychom měli,“ pronesla pomalu. Pohled

pomalu stočila ke svým papírům a k překvapení

obou se ukázalo, že všechny dokumenty na stole se

týkají právě Znamenáčkových.

„Budeme se vás muset zeptat na pár věcí. Proces

může trvat řadu měsíců, záleží na okolnostech a na

konkrétním případu. Jste na to připraveni?“

„Samozřejmě, ano.“ Odpověděla, možná až moc

popuzeně Renata.

„Projdete řadou vyšetření a odborných posouzení,

než dospějeme ke konečnému rozhodnutí, které

může být odlišné od vaší představy.“ Teď

Znamenáčkovi neodpovídali. Co když se najde

něco, co je postaví mimo hru? Jsou schopni

úspěšně projít sítem otázek a vyšetření? Renata

pod deskou stolu sevřela Ivovu ruku. Ten se na ni

podíval s ujištěním v očích. S ujištěním, o němž

sám nebyl přesvědčen.

„Mám tady pár formulářů, které bude potřeba pro

začátek vyplnit. Později dohodneme termíny různých

vyšetření a velmi osobních pohovorů.“

„Musí to být? Nelze to nějak urychlit?“ To říkat neměl.

„Prosím?“ paní Šeberová se zeptala klidně, ale v tónu

hlasu zaznělo varování. Udělala si dlouhou poznámku

na dva řádky do notesu. Ten opět zavřela.

„Myslel jsem, že bychom všechny pohovory a

vyšetření podstoupili velmi rádi v co nejkratší době,

pokud to samozřejmě je možné a pokud to zákon

dovoluje.“

„Jaký zákon máte na mysli?“

„Ten... ten, co k tomu patří.“ Teď by se nejraděj

neviděl.

Kazí to. Zbytečně to komplikuje a zamotává.

„Dívali jste se na příslušnou platnou legislativu?“

„My jsme...“ snažila se zachránit situaci Renata, „my

jsme tuto oblast chtěli ponechat odborníkům. My

bychom chtěli adoptovat dítě.“

„Vím. Nesmíte se na nás hněvat. Rodičům jde v

mnoha případech o řešení jejich vlastního problému,

zatímco nám jde v plných sto procentech o zájem

dítěte. Bez výjimky.“ Ivo cítil potřebu se ohradit.

„Myslíte, že když někdo řeší svůj problém, je předem

zavrženíhodný?“

„Pane, motivace jsou různé. Proto ty otázky. Proto ta

vyšetření a proto ty pohovory. Dovolte, abych vás

upozornila na to, že i přístup k administrativnímu

procesu je pro nás jistou výpovědí.“ Opět si chytila

postranici brýlí a ostře se na Znamenáčka podívala.

Přibila ho v opěradle křesla do nehybnosti. V té

bezbrannosti ho napadlo, že by vlastně chtěl mít

takovou persónu na své straně. Najednou ji viděl, jak

odhodlaná stojí v čele armády malých kojenců, batolat a

bezbranných předškoláků. Vypadá nepřístupně a

nebezpečně. Asi je pak dobře být dítětem za jejími zády.

„My bychom neradi vyvolali dojem, že jsme nevhodní

uchazeči,“ hlesla Renata. Cítila, že jejich loďka se

nebezpečně rozhoupala. Zdálo se však, že každé

slovo, které pleskli na desku stolu před tu osobu, se

obrátilo v nový šrapnel.

„Paní Znamenáčková. Nikdo z těch, kteří tady přede

mnou seděli, nechtěl vyvolat nepříznivý dojem. Přesto

ho někteří vyvolali.“ Dlouze se dívala na vylekanou

Renatu. Jedinou jistotou pro ni teď byla ruka jejího

muže, kterou drtila ve své dlani.

„Kde bychom měli začít?“ zeptal se Ivo.

„Správně. Kde byste měli začít. Některé základní

otázky vám položím hned.“ Prolistovala formuláře,

odsunula klávesnici počítače a vzala do ruky plnicí

pero. „Tady mi vypište vaše jména a adresu. Pro

začátek.“

To vypadalo slibně. Pár demografických údajů, to je

pochopitelné. Ivo přitáhl k sobě formuláře a z náprsní

kapsy bundy propisovačku.

„Prosím, pište čitelně hůlkovým písmem. Pokud

nebudete něčemu rozumět, zeptejte se dřív, než

začnete něco psát.“ Jako učitelka. „Pak tady sem

vepište věk, stav, vzdělání, a sem potom čistý

měsíční příjem a zaměstnání.”

Oba manželé se na sebe podívali, ale neodvážili se k

žádnému komentáři.

„Nemusíte vyplnit všechno hned. Rozmyslete si

každou položku, jde o podklady, které budou

spoluurčovat konečné rozhodnutí soudu. Tady sem

pak vypište náboženské vyznání, zájmy, zda jste

členem nějaké organizace nebo sdružení, jste-li členy

některé politické strany a taky uveďte, zda jste někdy

pracovali s dětmi.”

„To je skutečně podstatné?” neubránil se

Znamenáček.

„Myslíte, že není?” Položila ruku na formulář, jako by

ho chtěla vzít zpět.

„Nevím, zdá se mi to příliš podrobné. Jsme... nezlobte

se, jsme manželský pár, který chce mít děti, jako je

mají ostatní.” Nastalo ticho. Paní Šeberová si pomalu

přitahovala formuláře zpět k sobě a v očích se jí

zažehly zvláštní plamínky. Navázala chladně výčtem

dalších kamínků z té laviny.

„Během procesu, který jak jsem uvedla, bude trvat

řadu měsíců, bude třeba znát vaši zdravotní

anamnézu a uvést veškerá závažnější onemocnění,

která se vyskytla i v širší rodině, také úrazy, bude

třeba uvést užívání léků a chronické zdravotní

problémy...”

„...moment... to snad...”

„...dále údaje o vašich rodičích, pokud zemřeli tak i

příčinu úmrtí, rovněž takto podrobné údaje o vašich

sourozencích, jejich počet a věkové rozdíly...”

„Nezlobte se,” Ivo začal odsouvat formuláře, „to se mi

zdá přehnané, to je snad trochu... já chápu, že je

třeba něco o potenciálních rodičích vědět, ale...” Paní

Šeberová otevřela svůj notes a napsala opět svou

dlouhou dvouřádkovou poznámku. Pak pokračovala

nelítostně dál.

„Tytéž údaje je třeba uvést u obou rodičů a pokud

jde o váš vztah, je třeba rozepsat se o délce

vašeho vztahu, době společného soužití před

uzavřením sňatku a případně předchozí svazky,

pokud se tyto svazky rozpadly, tedy rozepsat proč a z

iniciativy kterého z partnerů.”

Ivo se rezignovaně opřel v židli a zdálo se, že přestal

poslouchat ten drtící příval. Paní Šeberová s chutí

pokračovala, zatímco si formuláře sklepla do úhledné

hraničky a položila na svou stranu stolu.

„Podstatné jsou vaše bytové poměry, vybavení

domácnosti a po těchto základních formálních

úvodních informacích bychom přistoupili k vlastním

pohovorům. Pak bude vaše žádost spolu s dalšími

relevantními podklady předložena soudu a ten vydá

rozhodnutí.”

Zaklesla si prsty a sledovala účet v pohledu obou

žadatelů.

„Tak děkujeme, paní Šeberová. My si to ještě

všechno rozmyslíme,” uzavřela odevzdaně Renata a

oba dva se chabě zvedli ze židlí. Mlčky se obrátili ke

dveřím. Vzali za kliku a ještě se otočili. Za stolem

seděla paní Šeberová a měli dojem, že je velmi

vážná. Snad zklamaná. Je to možné? Ale oni přece

neřekli, že ne.

„Na shledanou.” Nakvašeně po ní hodil Ivo, aniž jí

věnoval pohled.

„Děkujeme, na shledanou,” otráveně zahuhlala

Renata.

Paní Šeberová jen pokývala hlavou a zavřela složku..

Vyšli ven do prudkého deště, který je přinutil zase si

ohrnout límce.

Na sále

„Pane doktore, už je tady.”

„Ta, co jede tím taxíkem?“

„Ano, ta, co volala.“

„Děkuju, hned jsem tam. Dovezte ji zatím na sál.

Dejte ji na monitor, vezměte laboratoř, já ji napíchnu,

ať ji máme na žíle. Připravte mi zatím fyziolog, dál

uvidíme. Děkuji vám.” Položil telefon, dálkově vypnul

televizor, ještě si vzal pár kuliček vinných hroznů,

pověsil fonendoskop kolem krku, přehodil bílý plášť a

opustil lékařský pokoj. Prošel dlouhou chodbou až za

dveře, které vedly na porodní sál.

„Tak jak jsme na tom, Jitko?” oslovil porodní

asistentku.

„Sedmnáct let, primigravida nullipara, nikde nebyla v

evidenci, žádný ultrazvuk. Voda jí odtekla večer, je

plně dilatovaná, kontrakce každé tři až čtyři minuty,

plod akce sto osmnáct, už jsem poslala do

laboratoře na vyšetření krevní plyny. Chcete ještě

něco?”

„Ne, ne, to je perfektní.” Obrátil se k umývadlu a

začal si drhnout kartáčkem ruce, „takže kolikátý je to

týden, to nevíme?”

„Nevíme, pane doktore,” sestra ztlumila hlas, “nikdo o

graviditě nevěděl. Tajila to.”

„Hmm. Tak se do toho dáme,” natáhl si gumové

rukavice a obrátil se na ozářené porodní lůžko. Na

něm ležela s pokrčenými koleny mladá dívka, která si

přidržovala u obličeje kyslíkovou masku. Lékař loktem

lehce odtlačil koleno rodičky a nahlédl na postup

porodu.

„Slečno Kalábová, slyšíte mě? Už na nás vykukuje

hlavička. Jitko, podejte mi, prosím, fetální elektrodu,

chytíme si akci.” Sestra mu podala malý klip na

jemném drátku.

Obě ruce teď měl od loktů vztyčené vzhůru a oslovil

opět mladou nastávající maminku: „Slečno Kalábová,

až ucítíte zase kontrakci, tak...”

„Už, už je to... už to jde...”

„Výborně,” loktem opět odtlačoval koleno rodičky a

dvěma prsty teď objel vnitřní stranu porodního

kanálu, „a teď pěkně zatlačte, už je to na cestě. Dvě

kontrakce a máme tady miminko.”

„...já nechci, já nechci...” brečela mladá maminka a

předloktím si zakrývala oči.

„To nám řeknete potom, teď hlavně tlačte. Nic jiného

po vás nechceme, jenom tlačte. Dokud máte stahy,

tak tlačte.”

„Ano, ano,” řekla poslušně a snažila se plnit pokyny.

Z porodních cest hledělo malé temeno, hustě porostlé

mokrými černými vlásky, přilepenými teď na temně

červenou pokožku. V tomto okamžiku už bylo znát, jak

je hlavička postavená.

„A ještě tlačíme, maminko, ještě, dokud máme

kontrakci.“ Bylo půl druhé v noci. V čele porodního

lůžka stála připravená novorozenecká sestra s

vyhřátými sterilními plenkami přes ruce. Za ní vedle

stěny sálu malý box pro ošetření novorozence,

vyhřívaný zdola i shora a po ruce laryngoskop pro

případnou intubaci s několika kanylami, hned vedle

centrální vývod kyslíku, malá police s ampulemi a

instrumenty pro intravenózní přístup. Všechno bylo

připraveno a na svém místě. Mladá rodička teď

odpočívala, držela si u obličeje přívod kyslíku a tiše

plakala. Lékař klidným tichým hlasem dával pokyny

porodní asistentce.

„Až vám řeknu, Jitko, tak mi podejte ty nůžky.

Střihneme si to. Myslím, že teď už budeme mít

caparta venku. Máte pupečníkové klipy?“

„Tady jsou,“ stejně klidně odpovídala sestra.

„Zase, zase, pane doktore...“ promluvila maminka,

pustila z ruky kyslík a pevně se chytila postranic

postele.

„Tak príma. Jedeme do finále, maminko. Zatlačte,

hezky zatlačte... ano, to je ono... Jitko, ty nůžky...“

obratně založil pod vnitřní stranu napjaté blány

ukazovák a prostředník, tak, aby chránil hlavičku a

krátce střihl. Odložil nůžky a dlaní podpíral rychle

postupující hlavičku. „Tlačíme, maminko, tlačíme...“

Vyjela celá hlavička s pomačkaným červeným

obličejíkem a hned za ní jedno ramínko. Lékař

malíkem zachytil drobné podpaží a hladce vyhoupl

celé malé tělíčko. Spolu s ním vychrstlo na porodní

lůžko trochu plodové vody.

„Jitko, pupečník...“ sestra zručně na dvou místech

chytila do zvláštních sponek modravý provazec

pupečníku a lékař mezi nimi střihl. Novorozenecká

sestra převzala červené, pomačkané miminko do

vyhřátých plenek. Začalo křičet hned. Pohybovalo

drobnými prstíky a mlelo nožkama na všechny

strany. Chlapeček. Hned začal obloukem čurat.

„Tak aspoň víme, co si o nás myslí,“ řekl lékař, „moc

pěkné!“

Dětská sestra uložila chlapečka na teplou plochu

Baby-Thermu a provedla zběžné ošetření. Miminko

nevyžadovalo žádnou zvláštní péči, hlásilo se do

života velice rozhodně a odhodlaně. Pokaždé, když

otírala mokrou pokožku právě nového člověka,

vždycky se mimoděk zamýšlela nad tím, jak budou

vypadat ty dlouhé roky před ním. Kde bude za pět let

a kde bude, až mu bude padesát? Jaký život bude žít?

Jaké dovednosti získá a v čem bude znalec? Bude

umět hrát na nějaký hudební nástroj? Kudy ho

povedou jeho cesty? Zatím je to tvoreček s

červeným pomačkaným obličejíčkem a mrňavými

prstíky.

Zabalila ho do plenek, že mu z nich vyhlížel právě

jenom ten malý obličej a přistoupila k mladé mamince.

„Tak maminko, máte krásného chlapečka, váží tři kila

a osm set šedesát gramů a měří čtyřicet sedm

centimetrů. Je to chlapák, jak má být, vypadá to, že

mu nic nechybí. Jakpak se bude jmenovat?“

„Já ho nechci.“ Řekla tiše. Lékař pootevřel ústa a

zdrceně se podíval na obě dvě sestry. Bylo ticho.

„Vy ho nechcete?“ ujišťovala se dětská sestra.

„Ne. Neukazujte mi ho,“ zakrývala si dlaní obličej.

Nemohla vidět lékaře, který sevřel pevně rty, kroutil

hlavou a zrudl.

„Vy jste tak opravdu rozhodnutá?“ ptala se porodní

asistentka. Mladá maminka se hlasitě rozbrečela,

neodpovídala, jenom přikyvovala hlavou.

Novorozenecká sestra vzala chlapečka v plenkách do

náruče a nesla ho dlouhou chodbou na

novorozenecké oddělení.

Mahagon

„Ahoj holky!“ Marta s Andreou se na sebe podívaly v

úžasu. Taková Renata nebývala nikdy a zejména ne

poslední dobou. „Už nakupujete na Vánoce?“

„Tak trochu,“ připustila Andrea, „ještě je brzo a

nevím moc, co bych měla komu dát.“

„Vodu po holení manželovi a chrastítka tomu

mrňouskovi,“ zářila Renata, „naopak by to asi tvůj

manžel nevzal.“

„Tak on je praštěnej dost, možná by se mu to tak

líbilo,“ snažila se držet stejnou vlnu Andrea. Marta jen

sledovala děj a snažila se rozšifrovat ten kód. K

bádání jí ale moc času Renata nedopřála.

„A co ty? Budete doma malovat růžově, nebo

modře?“ Znělo to křečovitě a strojeně. Za tím něco

bylo.

„Zeleně. My to nebudeme vědět, až než mi to

prozradí porodní bába.“

„A pak tapetu?“

„Třeba. Až to bude hotová věc.“ Ani jedna z nich

nevěděla, jak mají reagovat. „Ale na Vánoce se těším,

to určitě.“

„To jsem slyšela, že něčí babička chtěla všem rozdat

vánoční blahopřání a přiložit tam peníze. K tomu jenom

připsala ‚Kup si dárek sám‘. Chtěla si to usnadnit.“

„To není špatný nápad, já jsem to už vloni tak chtěla

udělat.“

„Ano, jenomže ona tam zapomněla vložit ty peníze a

tak rozeslala jenom tu výzvu. Dobrý, ne?“

„Vidíš a mám to vymyšlené. To je inspirace, Renato.“

Ať už v tom bylo cokoli, uvítaly, že Renata je taková,

jaká je. Dopoledne plynulo snadno a všechny tři

mrzelo, že jim předtím něco bránilo v takové pohodě.

„Renato, můžu se tě na něco zeptat?“ Bylo jen

otázkou času, kdy tu otázku jedna z nich položí.

„Nejsi náhodou v tom?“ <



       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz - online prodej | ABZ Knihy, a.s.
ABZ knihy, a.s.
 
 
 

Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2019 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist