načítání...
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: Hedvábník - Robert Galbraith

Hedvábník
-11%
sleva

Elektronická kniha: Hedvábník
Autor:

Kam se ztratil autor rukopisu, který nikdo nesmí číst a každý se ho bojí?Hedvábník, druhá kniha z řady vysoce oceňovaných detektivních románů s Cormoranem Strikem a jeho energickou ... (celý popis)
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  249 Kč 222
+
-
7,4
bo za nákup

hodnoceni - 74.5%hodnoceni - 74.5%hodnoceni - 74.5%hodnoceni - 74.5%hodnoceni - 74.5% 75%   celkové hodnocení
8 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: » PLUS
Dostupné formáty
ke stažení:
EPUB, MOBI, PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku
Médium: e-book
Počet stran: 508
Rozměr: 21 cm
Vydání: Vyd. 1.
Spolupracovali: přeložil Ladislav Šenkyřík
Jazyk: česky
ADOBE DRM: bez
ISBN: 978-80-259-0365-0
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis / resumé

Druhý případ soukromého detektiva Cormorana Strika se zabývá zmizením a posléze vraždou neoblíbeného spisovatele. Pohřešuje se kontroverzní spisovatel Quine, jehož dosud nevydaná kniha Bombyx mori (Hedvábník) je očekávána s napětím i obavami. Vyšetřováním je pověřen detektiv Strike, který však najde pouze jeho zohavenou mrtvolu. Se svou věrnou asistentkou, nehledě na vlastní nebezpečí, vydává se tedy pátrat po vrahovi do nevypočitatelného světa knižních vydavatelství. Napínavý a vtipný román s detektivem, neomylně se řídícím etickým kodexem: "Dělej svoji práci a dělej ji dobře."

Popis nakladatele

Kam se ztratil autor rukopisu, který nikdo nesmí číst a každý se ho bojí?

Hedvábník, druhá kniha z řady vysoce oceňovaných detektivních románů s Cormoranem Strikem a jeho energickou mladou asistentkou Robin Ellacottovou je strhující a čtivý příběh.

Když zmizí spisovatel Owen Quine, jeho žena se obrátí na soukromého detektiva Cormorana Strika. Zpočátku se domnívá, že se na pár dní někam vypařil – už to v minulosti párkrát udělal –, a po Strikovi jen chce, aby ho našel a přivedl domů.

Jenže Strikovi během vyšetřování začíná být čím dál jasnější, že za Quineovým zmizením se skrývá větší tajemství, než si jeho žena myslí. Romanopisec právě dokončil rukopis, v němž s jízlivou zlomyslností vykreslil téměř všechny své známé. Kdyby se román zveřejnil, zničil by leckomu život. Existuje tudíž spousta lidí, kteří ho mohli chtít umlčet.

A ve chvíli, kdy je Quine nalezen brutálně zavražděný za bizarních okolností, začíná souboj s časem, v němž je třeba porozumět motivaci krutého vraha; vraha, který se nepodobá žádnému z těch, s nimiž se doposud Strike setkal…

Nebezpečný rukopis. Brutální vražda. Napínavé vyšetřování.

„Zatraceně dobré čtení a dvojice, která vás vezme za srdce...“
- The Telegraph

„... Hedvábník je po Volání Kukačky – hitu loňského roku – druhá strhující detektivka s Cormoranem Strikem v hlavní roli... Poutavé postřehy, rychlá zápletka a špetka jízlivého humoru...“
- People

„Kde je další díl, prosím... Galbraith píše s důvtipem a se smyslem pro tradici detektivního žánru; napínavou zápletkou vás provede tak hladce, až úplně zapomenete na čas.“
- The Seattle Times

ROBERT GALBRAITH je pseudonym J. K. Rowlingové, autorky série knih o Harry Potterovi a románu Prázdné místo. Hedvábník je po Volání Kukačky z roku 2014 druhým svazkem ze série s detektivem Cormoranem Strikem.

Zařazeno v kategoriích
Robert Galbraith - další tituly autora:
Zákazníci kupující zboží "Hedvábník" mají také často zájem o tyto tituly:
Recenze a komentáře k titulu

Ukázka / obsah
Přepis ukázky

9

1

otázka: A z čeho žiješ?

odpověď: Z nedostatku spánku.

Thomas Dekker: Šlechetný španělský voják

„Kdyby aspoň do prdele umřel někdo slavnej, Cormorane,“ ozval se v te­

lefonu ochraptělý hlas.

Mohutný neoholený muž se plahočil tmou těsně před svítáním s te­ lefonem přitisknutým k uchu a vesele se zubil.

„Tohle je ze stejnýho ranku.“

„Je kurva šest hodin ráno!“

„Jednak je půl sedmý, ale jestli chceš, co pro tebe mám, budeš si pro to muset přijít,“ odpověděl Cormoran Strike. „Jsem kousek od tebe. Můžeme se...“

„Odkud víš, kde bydlím?“ ohradil se znepokojeně hlas v telefonu.

„Sám jsi mi to řekl,“ odvětil Strike a potlačil zívnutí. „Prodáváš přece byt.“

„Aha,“ ozval se druhý muž, už klidnější. „Máš dobrou paměť.“

„Je tady jeden takovej non...“

„S tím jdi do prdele. Stavím se u tebe později v kanceláři...“

„Dominiku, já mám na ráno objednanýho klienta, kterej mě platí

mno hem líp než ty, a navíc jsem celou noc nespal. Jestli to chceš použít,

musíš si pro to přijít teď.“

Ozvalo se heknutí a Strike uslyšel šustění pokrývky.

„Nepřej si mě, jestli to nebude pořádná pecka.“

„Smithfieldská kavárna v Long Lane,“ oznámil Strike a hovor ukončil.


10

Když se pustil dolů ze svahu ke Smithfieldské tržnici, zvýraznila se mírná nepravidelnost jeho chůze. Hranatá hmota tržnice – obrovské vik­ toriánské svatyně zasvěcené masu, kam se již po staletí každý pracovní den od čtyř ráno navážely mrtvoly zvířat a  pak se tam čtvrtily, porco­ valy a prodávaly do řeznictví a restaurací po celém Londýně – působila v zimní tmě neproniknutelně. Strike uslyšel v přítmí hlasy, vykřikované pokyny, rachot a pípání couvajících náklaďáků, ze kterých se vykládala poražená zvířata. Jakmile zabočil do Long Lane, ztratil se mezi množ­ stvím mužů, kteří se nabalení v  teplém oblečení cílevědomě věnovali svým pondělním ranním povinnostem.

Pod kamenným gryfem, který držel stráž na rohu budovy tržnice, se

choulili poslíčci ve výstražných reflexních vestách a ruce schované v ru­

kavicích si zahřívali o hrníčky horkého čaje. Naproti přes cestu ozařovala

jako za pálený krb okolní tmu Smithfieldská kavárna, mrňavá oáza tepla

a mastného jídla otevřená čtyřiadvacet hodin denně.

V  kavárně nebyly záchody, ale podle domluvy se mohlo chodit do sázkové kanceláře o  pár domů dál. Jenže sázková kancelář Ladbrokes neotevře ještě přinejmenším tři hodiny, a tak Strike odbočil do postran­ ní uličky a svému měchýři, který byl plný slabé laciné kávy vypité bě­ hem celonoční práce, ulevil v jednom temném zákoutí. Byl tak unave­ ný a hladový, že se zakrátko ponořil do ovzduší prosyceného tukem ze smažených vajíček a slaniny s rozkoší, jíž porozumí jenom člověk, který někdy sám překročil hranice vlastní fyzické odolnosti.

Od jednoho stolku právě vstali dva muži ve fleecových vestách a ne promokavých bundách. Strike vmanévroval svou mohutnou po­ sta vu do stísněného prostoru a  se spokojeným zafuněním usedl na dře věnou židli s ocelovým kováním. Ani si nestačil objednat a italský majitel restaurace už před něho postavil čaj ve vysokém bílém hrnku, ke kterému servíroval trojhránky chleba namazaného máslem. Během pěti minut před ním přistál velký oválný talíř s  pravou anglickou snídaní.

Strike mezi siláky, kteří se hrnuli do kavárničky a  zase ven, dobře zapadl. Byl vysoký, tmavý, s bujnými, nakrátko zastřiženými kudrnatý­ mi vlasy, které mu na vysokém vypouklém čele nad širokým boxerským nosem a hustým, nepřívětivým obočím mírně ustupovaly. Na bradě měl strniště a tmavé oči mu rozšiřovaly hluboké, modře zabarvené stíny. Při jídle ospale pozoroval budovu tržnice naproti. Nejbližší klenutý vchod s  číslem dvě začal pomalu vystupovat ze šera: z  prostoru nad vstupem opětovala jeho pohled strohá kamenná tvář, starověká a vousatá. Existo­ val snad někdy nějaký bůh zvířecích mrtvol?

Když Dominic Culpepper dorazil, Strike se zrovna pouštěl do párků. Novinář byl téměř stejně vysoký jako on, ale hubený a s pobledlou pletí jako chlapec z chrámového sboru. Tvář měl zvláštně asymetrickou, jako by mu někdo maloučko zkroutil obličej proti směru hodinových ruči­ ček, což ho zachraňovalo před vyloženě dívčím půvabem.

„Tak se s  tím předveď,“ prohlásil Culpepper, když si sedal, stáhl si

rukavice a podezíravě se rozhlédl po kavárně.

„Nechceš něco k jídlu?“ zeptal se Strike s plnou pusou párku.

„Ne,“ odpověděl Culpepper.

„Radši si počkáš na svůj croissant?“ zašklebil se Strike.

„Jdi do prdele, Cormorane.“

Vytočit někdejšího žáka soukromé školy, který si s mírným odporem objednal čaj, bylo až dojemně snadné. Jak si Strike pobaveně všiml, oslo­ vil lhostejného číšníka „kámo“.

„Takže?“ dožadoval se Culpepper s  horkým hrníčkem v  protáhlých bledých prstech.

Strike zalovil v kapse kabátu, vytáhl odtamtud obálku a přesunul ji po desce stolu. Culpepper vytáhl její obsah a pustil se do čtení.

„A do prdele,“ zamumlal po chvíli tiše. Začal horečně listovat papíry, na některých z nich byly poznámky psané Strikovou rukou. „Kde jsi k to­ mu sakra přišel?“

Strike, který měl zase plnou pusu párku, zabodl ukazováček do jed­ noho papíru, který měl v záhlaví adresu firemní kanceláře.

„Jeho příšerně nasraná osobní asistentka,“ řekl, když se mu konečně podařilo polknout. „Ojížděl ji stejně jako ty dvě, o kterých víš. Prostě si zrovna uvědomila, že se z ní nestane příští lady Parkerová.“

„Jak ses k ní dostal?“ zeptal se Culpepper a zíral na Strika přes okraj

papírů, které se mu chvěly v roztřesených rukou.

„Detektivní práce,“ prohlásil Strike huhňavě skrz další sousto párku.

„Kdysi jste to v tý vaší branži zvládali i sami, ne? Než jste začali dávat

externí zakázky týpkům, jako jsem já. Ona si ale nemůže zabouchnout

dveře k  příštímu zaměstnání, Dominiku, takže v  žádným případě ne­

chce, aby o ní v novinách padla zmínka, jasný?“

Culpepper si odfrkl.

„To si měla rozmyslet dřív, než šlohla...“

Strike hbitým pohybem vytrhl papíry z žurnalistových prstů.

„Ona nic nešlohla. Měla to pro něho dnes odpoledne vytisknout.

Dopustila se jedině toho, že mi ty papíry ukázala. Ale jestli jí kvůli tomu

hodláš zničit soukromej život, Dominiku, tak si je vezmu zpátky k sobě.“

„Neser,“ řekl Culpepper a pokusil se chňapnout po důkazu o krácení

daně z přidané hodnoty ve Strikově chlupaté ruce. „Tak dobře, vynechá­

me ji z toho. Jemu ale stejně bude jasný, kde jsme k tomu přišli. Zase

tak úplnej debil to není.“

„Co asi tak může udělat? Dát ji k soudu, kde si pustí hubu na špacír

ohledně všech těch dalších prekérních záležitostí, kterých byla za posled­

ních pět let svědkem?“

„Jo, tak dobře,“ povzdychl si Culpepper po chvíli váhání. „Vrať mi to. Nezmíním se o ní, ale budu si s ní potřebovat promluvit, jo? Ujistit se, že je košer.“

„Tohle je košer,“ ukázal Strike na papíry. „S ní mluvit nepotřebuješ,“ dodal neústupně.

Ta roztřesená, trochu popletená a zrazená žena, od které před chvílí odešel, by – ponechána o  samotě s  Culpepperem – nebyla v  bezpečí. V  zuřivé touze pomstít se muži, který jí sliboval manželství a  děti, by dokázala nenávratně zničit sama sebe i své další životní vyhlídky. Striko­ vi netrvalo dlouho získat její důvěru. Bylo jí necelých dvaačtyřicet let; myslela si, že bude mít děti od lorda Parkera, a  teď ji svírala ve svých spárech krvežíznivá touha po odplatě. Strike u ní seděl několik hodin, poslouchal příběh o  tom, jak se bláznivě zamilovala, díval se, jak pře­ chází v slzách obývacím pokojem, jak se kolébá na pohovce s dlaněmi sepjatými na čele. Nakonec souhlasila s následujícím: dopustí se zrady a kvůli ní zároveň pohřbí veškeré své naděje.

„Vynecháš ji z toho,“ řekl Strike a dál třímal papíry v pevně sevřené

pěsti, která byla téměř dvojnásobná oproti Culpepperově. „Jasný? I bez

ní je to do prdele pořádně šťavnatá historka.“

Po chvíli váhání Culpepper s úšklebkem kapituloval.

„Tak jo, jasný. Dej mi to.“

Novinář si strčil dokumenty do náprsní kapsy, hodil do sebe čaj a jeho chvilková rozladěnost nad Strikem pomalu ustoupila úžasné představě, jak zničí pověst jednomu britskému šlechtici.

„Milej lorde Parkere z Pennywellu,“ odtušil šťastně pro sebe, „tak teď

už jsi, kámo, fakt v pěkný prdeli.“

„Tohle jistě rád zatáhne majitel novin, ne?“ zeptal se Strike, když jim

na stole přistál účet.

„Jo, určitě...“

Culpepper hodil na stůl desetilibrovou bankovku a oba muži odešli

z kavárny společně. Sotva za nimi zaklaply dveře, Strike si zapálil cigaretu.

„Jak se ti povedlo, aby mluvila?“ zeptal se Culpepper, když se spolu vydali po zimní ulici kolem motorek a náklaďáků, které stále ještě najíž­ děly do tržnice a zase ji opouštěly.

„Prostě jsem poslouchal,“ řekl Strike.

Culpepper se po něm úkosem podíval.

„Všechny soukromý očka, který jsem kdy využíval, napíchávaj tele­ fony.“

„To je nezákonný,“ odtušil Strike a vypustil kouř do řídnoucí tmy.

„Tak jak...?“

„Ty si chráníš svý zdroje a já si zase budu chránit svoje.“

Padesát metrů prošli mlčky a Strikovo kulhání bylo s každým krokem markantnější.

„To bude bomba. Totální bomba,“ prohlásil Culpepper se škodoli­

bou radostí. „Ten pokryteckej starej sráč pořád jen mektá o hamižnosti

korporací, a přitom má ulitejch dvacet melounů na Kajmanech...“


14

„Jsem rád, že jsi spokojenej,“ řekl Strike. „Fakturu ti pošlu mejlem.“

Culpepper na něj opět ze strany upřel pohled.

„Viděl jsi minulej tejden v novinách syna Toma Jonese?“ zeptal se.

„Toma Jonese?“

„Toho velšskýho zpěváka,“ řekl Culpepper.

„Jo, toho,“ odtušil Strike bez nadšení. „Znal jsem jednoho Toma Jo­ nese v armádě.“

„Viděls ten článek?“

„Ne.“

„Docela dlouhej, pěknej rozhovor. Tvrdí, že se s otcem v životě nevi­ děl, že se mu nikdy neozval. Vsadím se, že za to dostal víc, než na kolik bude ten tvůj účet.“

„Ještě jsi tu mou fakturu neviděl,“ řekl Strike.

„To jen tak mezi náma. Jeden slušnej malej rozhovor a můžeš si na pár nocí odpočinout od výslechů sekretářek.“

„Jestli mě s touhle nabídkou nepřestaneš otravovat,“ řekl Strike, „nej­ spíš pro tebe přestanu pracovat, Dominiku.“

„Jasně,“ odtušil Culpepper, „stejně o tom můžu napsat sám. Odvrže­ nej synek rockový hvězdy je válečnej hrdina, svýho otce nikdy nepoznal, pracuje jako soukromý...“

„Nabádat lidi, aby odposlouchávali telefony, je údajně taky nezákon­ ný.“

Na horním konci Long Lane zpomalili a postavili se proti sobě tváří v tvář. Culpepper se poněkud stísněně zasmál.

„No jo, tak mi pošli tu fakturu.“

„To rád udělám.“

Vydali se opačnými směry, Strike zamířil ke stanici metra.

„Cormorane!“ rozlehl se ozvěnou ve tmě za jeho zády Culpepperův hlas. „Šoustal jsi s ní?“

„Už se těším, až si o tom přečtu, Dominiku,“ zavolal Strike unaveně, aniž se ohlédl.

Dokulhal k potemnělému vstupu do stanice a ztratil se Culpepperovi z očí.

2

Jak dlouho musíme bojovat? Já totiž nemohu

zůstat a ani nezůstanu! Mám jiné věci na práci.

John Fletcher a Philip Massinger:

Malý francouzský advokát

Metro se už pomalu plnilo cestujícími. Tváře jako každé pondělní ráno:

povadlé, vyčerpané, strnulé, rezignované. Strike si našel místo naproti

mladé blondýnce s opuchlýma očima, která podřimovala a hlava jí ne­

ustále padala na stranu. Znovu a znovu se s trhnutím budila a snažila se

sedět zpříma, přičemž nervózně sledovala rozmazané názvy stanic za ok­

nem, aby nepřejela tu svou.

Rachotící vlak unášel Strika zpátky, vstříc skrovnému dvoupokojové­ mu bytu s kuchyňským koutem pod bídně izolovanou střechou, které­ mu říkal domov. Z hlubin své únavy a obklopený těmi prázdnými, sklí­ čenými tvářemi začal přemítat nad náhodami, které je všechny přivedly na svět. Když se to vezme do důsledků, každé zrození je pouhá náhoda. Se stovkami milionů spermií, které se slepě prodírají tmou, je pravdě­ podobnost, že se člověk vůbec nenarodí, ohromující. Kolik lidí z toho zaplněného metra bylo plánováno, říkal si, v euforii způsobené únavou. A kolik z nich je tady, podobně jako on, nechtěnou náhodou?

Na základní škole chodil do třídy s jednou dívenkou, která měla na tváři skvrnu barvy portského vína, a Strike se s ní odjakživa cítil vnitřně spřízněný, protože oba se od narození čímsi nesmazatelně lišili, něčím, za co nijak nemohli. Sami to neviděli, ale všichni ostatní ano, a většinou byli natolik nevychovaní, že jim to neustále připomínali. Nakonec si uvědomil, že příležitostné okouzlení úplně cizích lidí, které ve svých pěti letech mohl pokládat za cosi, co souvisí s jeho jedinečností, vyplývá ve skutečnosti jen z toho, že v něm vidí vajíčko oplodněné spermií slavného zpěváka, nechtěný důkaz nezvládnuté nevěry jedné celebrity. Strike se se svým biologickým otcem setkal jen dvakrát v životě. Jonnyho Rokebyho přinutil k přiznání otcovství až test DNA.

Dominic Culpepper byl přímo ztělesněním chorobné zvědavosti a  před sudků, na které Strike narážel dnes už jen při velmi vzácných příležitostech, kdy si někdo spojil nevrle vyhlížejícího bývalého vojáka se stárnoucí rockovou hvězdou. Myšlenky podobných lidí okamžitě mí­ řily ke svěřenským fondům a tučným odškodným, k soukromým leta­ dlům a VIP večírkům, ke stále štědře nastavené multimilionářské dlani. Zaskočeni skromností Strikova života a mučivou délkou jeho pracovní doby se často ptali sami sebe, co asi musel Strike provést, že se svému otci tak odcizil. Předstírá snad bídu s nouzí, aby z Rokebyho vytáhl další peníze? Co udělal s těmi miliony, které jeho matka nepochybně ze svého zazobaného milence vymáčkla?

A  v  takových chvílích Strike nostalgicky vzpomínal na armádu, na anonymitu kariéry, ve které váš původ ani rodiče neznamenají téměř nic ve srovnání se schopností zvládat zadanou práci. Tenkrát ve Speciální vy­ šetřovací jednotce byl tou nejosobnější otázkou, s níž se na úvod setkal, požadavek, aby zopakoval tu podivnou dvojici jmen, jimiž ho zatížila jeho výstřední a nekonvenční matka.

Když se Strike vynořil z podzemí metra, po Charing Cross Road se už

valila hustá doprava. Začínalo listopadové svítání, šedivé a váhavé, plné

jen zvolna skomírajících stínů. Vyčerpaný a rozbolavělý zabočil do Den­

mark Street a těšil se na krátký spánek, který by se mu mělo podařit urvat,

než mu o půl desáté přijde další klient. Strike zamával dívce z obchodu

s  kytarami, s  níž si při pracovních přestávkách často na ulici dopřávali

cigaretu, vešel do černých domovních dveří vedle kavárny 12 Bar a začal

stoupat po kovovém schodišti, které se točilo kolem šachty nepojízdného

klecového výtahu. Vzhůru kolem grafika v prvním patře, kolem vlastní

kanceláře s prosklenými dveřmi s rytým nápisem ve druhém, až nahoru

do třetího s nejmenší podestou, kde se nyní nacházel jeho domov.


17

Předchozí nájemník, majitel baru v suterénu, se přestěhoval do zdra­

vějšího prostředí a  Strike, který několik měsíců přespával v  kanceláři,

využil příležitosti a byt si pronajal, vděčný za tak pohodlné řešení svého

bezdomovectví. Prostor pod střešními okapy byl stísněný podle všech

myslitelných měřítek a  pro muže vysokého téměř sto devadesát cen­

timetrů obzvlášť. Ve sprše se sotva mohl otočit, kuchyňka s  obývacím

pokojem byly nevhodně propojené a téměř celou plochu ložnice zabírala

dvojpostel. Část Strikova majetku tak zůstávala v krabicích na odpočíva­

dle, navzdory zákazům domácího.

Z malých oken byl výhled na městské střechy a Denmark Street se utá­

pěla hluboko dole. Ustavičné pulzování baskytary z baru v suterénu bylo

utlumené do té míry, že ho Strikova vlastní hudba dokázala přehlušit.

Všude v bytě se projevovala Strikova vrozená pořádkumilovnost: po­ stel byla ustlaná, nádobí umyté, všechno na svém místě. Potřeboval se oholit a osprchovat, ale to může počkat. Pověsil kabát na věšák, nastavil si budík na devět dvacet a oblečený se natáhl na postel.

Usnul během několika vteřin a za pár dalších – nebo tak mu to aspoň připadalo – už byl zase vzhůru. Kdosi klepal na dveře.

„Promiňte, Cormorane, moc se omlouvám...“

Jeho asistentka, vysoká mladá žena s dlouhými, medově zbarvenými vlasy, se tvářila omluvně, když otvíral dveře, ale jakmile ho spatřila, na­ prosto se zděsila.

„Jste v pořádku?“

„Ehm... trochu jsem spal. Byl jsem vzhůru celou noc – vlastně dvě.“

„To je mi opravdu moc líto,“ opakovala Robin, „ale je za pět minut tři čtvrtě, pan William Baker už je tady a začíná...“

„Do háje,“ odtušil Strike. „Asi jsem si blbě nařídil budík... dejte mi pět minut...“

„To není všechno,“ pokračovala Robin. „Taky přišla nějaká paní.

Nemá domluvenou schůzku. Řekla jsem jí, že žádné další klienty nepři­

jímáte, ale odmítá odejít.“

Strike zívl a promnul si oči.

„Pět minut. Udělejte jim čaj nebo tak něco.“

Za šest minut vešel Strike v  čisté košili a  obklopený vůní zubní

pasty a deodorantu do předpokoje kanceláře, kde seděla Robin u po­

čítače.

„No konečně, lepší pozdě než nikdy,“ prohlásil William Baker s pr­ kenným úsměvem. „Máte štěstí, že máte tak pohlednou sekretářku, jinak jsem se mohl začít nudit a odejít.“

Strike si všiml, jak Robin naštvaně zrudla, odvrátila hlavu stranou

a  předstírala, že rovná poštu. Ve způsobu, jakým Baker vyslovil slovo

„sekretářka“, bylo cosi z  podstaty urážlivého. Ředitel velké firmy, bez­

chybně upravený v obleku s proužkem, zaměstnával Strika vyšetřováním

dvou společníků, kteří s ním zasedali ve správní radě.

„Dobré ráno, Williame,“ odtušil Strike.

„Bez omluvy?“ zabručel Baker s očima upřenýma do stropu.

„Zdravím, a vy jste kdo?“ zeptal se Strike, aniž by si Bakera dál vší­ mal, a  obrátil se místo toho k  drobné ženě středního věku ve starém hnědém kabátě, která seděla na pohovce.

„Leonora Quineová,“ odpověděla hlasem, ve kterém Strikovo zkuše­ né ucho zaslechlo západoanglický přízvuk.

„Čeká mě dnes dopoledne ještě hodně nabitý program, pane Striku,“ řekl Baker.

Bez pobídnutí zamířil do vnitřní kanceláře. Když ho Strike hned

nenásledoval, ztratil trpělivost i něco z dřívější uhlazenosti.

„Pochybuju, že by vám taková nedochvilnost někdy prošla v armádě, pane Striku. Pojďte sem, prosím.“

Strike jako by ho neslyšel.

„Co přesně po mně chcete, paní Quineová?“ zeptal se zanedbaně

vyhlížející ženy na pohovce.

„No, víte, jde o mého manžela...“

„Pane Striku, za hodinu a pár minut mám další schůzku,“ prohlásil William Baker zvýšeným hlasem.

„... a  vaše sekretářka říkala, že už nikoho nepřijímáte, ale já jsem

řekla, že počkám.“

„Striku!“ zařval William Baker, jako by volal k noze svého psa.

„Robin,“ zabručel unavený Strike, když mu konečně došla trpělivost,

„vystavte panu Bakerovi účet a předejte mu svazek. Je aktualizovaný.“

„Cože?“ ozval se William Baker, vyvedený z míry. Objevil se zpátky

ve dveřích do předpokoje.

„Právě vás vyhodil,“ prohlásila Leonora Quineová s uspokojením.

„Ještě jste tu práci nedokončil,“ obrátil se Baker k  Strikovi. „Říkal

jste, že je toho víc...“

„Může to pro vás dodělat někdo jiný. Někdo, komu nevadí mít klien­ ty idioty.“

Atmosféra v kanceláři se dala krájet. Robin s kamennou tváří vytáhla z registratury Bakerův svazek a podala ho Strikovi.

„Jak se opovažujete...“

„V tom svazku je spousta dobrýho materiálu, který obstojí u soudu,“ řekl Strike a podal fascikl řediteli. „Myslím, že se za ty peníze vyplatí.“

„Ještě jste neskončil...“

„Ale skončil s vámi,“ prohodila Leonora Quineová.

„Budete laskavě držet hubu, vy pitomá ženská...?“ spustil William

Baker, pak ale rychle o krok ustoupil, když Strike naznačil, že vykročí

k němu. Dál už nepadlo jediné slovo. Bývalý voják jako by náhle zabíral

dvakrát větší prostor než před pár vteřinami.

„Běžte si sednout do mé kanceláře, paní Quineová,“ pronesl Strike tiše.

Poslechla ho.

„Vy si myslíte, že ta si vás může dovolit?“ jízlivě se ušklíbl ustupující William Baker, už s rukou na klice.

„Když se mi klient zamlouvá, můžeme se na ceně dohodnout,“ řekl Strike.

Zamířil za Leonorou Quineovou do kanceláře a přibouchl za sebou dveře.

3

... nemluvě o nutnosti snášet všechny ty potíže...

Thomas Dekker: Šlechetný španělský voják

„Ten pán je asi trochu natvrdlej, že?“ poznamenala Leonora Quineová,

když se usadila na židli proti Strikovu pracovnímu stolu.

„Jo,“ přikývl Strike a ztěžka se zabořil do křesla, „to je.“

Navzdory jen mírně povadlé zarůžovělé pleti a jasnému bělmu světle modrých očí vypadala přibližně na padesát let. Jemné, prošedivělé zplih­ lé vlasy jí držely dva umělohmotné hřebínky a mžourala na něho zpoza staromódních brýlí s přehnaně velkými plastovými obroučkami. Kabát měla sice čistý, ale koupený určitě někdy v osmdesátých letech. Měl vy­ cpávky na ramenou a velké umělohmotné knoflíky.

„Takže vy jste přišla kvůli manželovi, paní Quineová?“

„Ano,“ přitakala Leonora. „Je nezvěstný.“

„Jak dlouho už je pryč?“ zeptal se Strike a automaticky sáhl po zá­ pisníku.

„Deset dní,“ odpověděla Leonora.

„Byla jste na policii?“

„Policie není potřeba,“ prohlásila netrpělivě, jako by ji unavovalo ně­ co takového pořád lidem vysvětlovat. „Kdysi jsem jim jednou zavolala a  všichni na mě byli naštvaní, protože byl jenom u  kamarádky. Owen prostě sem tam načas zmizí. On je spisovatel,“ dodala, jako by to všech­ no vysvětlovalo.

„On zmizel už někdy dřív?“

„Je citově nevyrovnaný,“ odpověděla se zasmušilým výrazem. „Často se

na celý den někam ztratí, ale teď už je to deset dní a já vím, že je asi po­

řádně rozhozenej, ale potřebuju ho teď doma. Je tady Orlando a já mám

nějaký věci na práci a taky...“

„Orlando?“ zopakoval Strike a v unavené hlavě mu naskočil obrázek floridského letoviska. Sám neměl čas jezdit do Ameriky a Leonora Qui­ neová ve svém prastarém kabátě rozhodně nevypadala na člověka, který by měl na letenku.

„Naše dcera Orlando,“ řekla Leonora. „Musíme se o ni starat. Teď ji hlídá sousedka, jinak bych sem přijít nemohla.“

Ozvalo se zaklepání a ve dveřích se objevila Robinina zlatá hříva.

„Nechcete kávu, pane Striku? A vy, paní Quineová?“

Když si u  Robin objednali a  ona opět zmizela za dveřmi, Leonora

prohlásila:

„Moc času vám to nezabere, protože já myslím, že vím, kde je, jenom se mi nedaří sehnat adresu a nikdo mi nebere telefon. Ale je to už deset dní,“ opakovala, „a my ho doma potřebujeme.“

Strikovi připadalo velice výstřední, že se někdo za podobných okol­ ností obrátí na soukromého detektiva, zvlášť když z jeho vzezření vyza­ řuje chudoba.

„Jestli je to otázka jednoho telefonátu,“ řekl laskavě, „nemáte žádnou kamarádku nebo...?“

„Edna to udělat nemůže,“ řekla a  Strike si uvědomil, že ho nepři­

měřeně dojalo (únava v něm občas vzbuzovala podobnou přecitlivělost)

bezděčné přiznání, že má na celém světě jedinou kamarádku. „Owen

jim všem řekl, aby neprozrazovali, kde je. Musí to udělat nějaký muž,“

prohlásila prostě. „Přinutit je, aby to řekli.“

„Váš muž se jmenuje Owen, ano?“

„Jo,“ odpověděla. „Owen Quine. Napsal Hobartův hřích.“

Jméno ani název Strikovi nic neříkaly.

„A vy se domníváte, že víte, kde je?“

„Jo. Byli jsme spolu na večírku se spoustou nakladatelů a všelijakých dalších lidí – nechtěl mě brát s sebou, ale já mu říkám: ‚Už mám zaří­ zený hlídání, tak jdu taky‘ – a tam jsem zaslechla, jak Christian Fisher o tom místě s Owenem mluvil. O jednom spisovatelským doupěti. A já potom povídám Owenovi: ‚O jakým místě to s tebou mluvil?‘ A Owen mi odpověděl: ‚To ti neřeknu, o to přece sakra jde, že tam má člověk klid od ženský a od děcek.‘“

Málem se jí podařilo Strika přimět, aby se přidal k jejímu manželovi a vysmál se jí; jako by byla hrdá, jak se tak někdy matky tváří, na drzost vlastního dítěte.

„Kdo je Christian Fisher?“ zeptal se Strike a přinutil se soustředit.

„Nakladatel. Mladej chlápek, co jde s dobou.“

„Nepokusila jste se zavolat Fisherovi a  zeptat se ho na adresu toho doupěte?“

„Jo, volám mu denně už celej tejden a vždycky mi řeknou, že mu pře­ dají vzkaz a že se mi ozve, ale dodnes se neozval. Myslím, že mu Owen řekl, aby nikomu neříkal, kde je. Ale vy určitě dokážete tu adresu z Fi she­ ra vymáčknout. Vím, že jste dobrej,“ řekla. „Na rozdíl od policie jste přece vyřešil ten případ Luly Landryový.“

Před pouhými osmi měsíci měl Strike jen jednoho klienta, jeho

podnik skomíral a vyhlídky byly zoufalé. Potom ke spokojenosti vrch­

ního žalobce prokázal, že slavná mladá žena nespáchala sebevraždu,

nýbrž by la shozena z balkonu ve třetím poschodí. Následná publicita

mu přinesla příliv nových zakázek a na několik týdnů se stal nejzná­

mějším soukromým detektivem v  metropoli. Z  Jonnyho Rokebyho

se stala pouhá poznámka pod čarou v jeho životě; Strike se proslavil

a udělal si vlastní jméno, i když to bylo jméno, se kterým měla většina

lidí potíže...

„Přerušil jsem vás,“ řekl a usilovně se snažil udržet nit svých myšle­ nek.

„Opravdu?“

„Ano,“ přisvědčil Strike a mhouřil oči nad vlastním kostrbatým ru­ kopisem v zápisníku. „Řekla jste: ‚Je tady Orlando a já mám nějaký věci na práci a taky...‘“

„Aha, ano,“ odtušila, „od tý doby, co zmizel, se u nás dějí divný věci.“


23

„Jaký divný věci?“

„Někdo,“ řekla Leonora Quineová věcně, „nám škvírou na dopisy há zí

dovnitř výkaly.“

„Někdo vám škvírou na dopisy hází dovnitř výkaly?“

„Jo.“

„Od té doby, co zmizel váš manžel?“

„Jo. Psí výkaly,“ upřesnila Leonora o zlomek vteřiny dřív, než Strike sám vydedukoval, že exkrementy zřejmě nebudou přímo souviset s Leo­ nořiným manželem. „Už se to stalo třikrát nebo čtyřikrát, vždycky v noci. Nic příjemnýho, něco takovýho ráno najít. A jednou u nás zazvonila ně­ jaká ženská, která vypadala fakt divně.“

Odmlčela se a čekala na Strikovo pobídnutí. Zdálo se, že se jí líbí, když jí klade otázky. Strike věděl, že většina osamělých lidí nachází uspo­ kojení v tom, že se stanou středem něčí soustředěné pozornosti, a snaží se tu novou zkušenost prodloužit.

„Kdy u vás ta žena zazvonila?“

„To bylo minulej tejden a ptala se na Owena. A když jsem jí řekla: ‚Není doma,‘ odpověděla: ‚Tak mu vyřiďte, že umřela Angela.‘ A odešla.“

„A vy jste ji neznala?“

„V životě jsem ji neviděla.“

„Znáte nějakou Angelu?“

„Ne. Ale on občas mívá bláznivý ctitelky,“ řekla Leonora náhle sdílně.

„Jednou mu například nějaká ženská psala dopisy a posílala mu fotky, na

kterých byla oblečená jako jedna z jeho postav. Některý ty ženský, co mu

psaly, si myslely, že je nějak chápe nebo co, vyčetly to z těch jeho knížek.

To je docela blbost, ne?“ dodala. „Vždyť je to všechno vymyšlený.“

„Vědí obvykle ty manželovy ctitelky, kde bydlí?“

„Ne,“ řekla Leonora. „Ale mohla to bejt studentka nebo něco tako­ výho. On taky občas učívá tvůrčí psaní.“

Dveře se otevřely a dovnitř vstoupila Robin s podnosem. Jen co před Strika postavila černou kávu a před Leonoru Quineovou čaj, zase hned odešla a zavřela za sebou dveře.

„To jsou všechny podivné věci, co se vám přihodily?“ zeptal se Strike Leonory. „Výkaly prohozené škvírou na dopisy a ta žena, která za vámi přišla domů?“

„A taky si myslím, že mě sledují. Taková vysoká tmavá holka, nahr­ bená v ramenou,“ prohlásila Leonora.

„To je jiná žena než ta...“

„Jo, ta, co přišla k  nám domů, byla zavalitá. Dlouhý zrzavý vlasy.

Tahle je tmavá a spíš trochu shrbená.“

„Jste si jistá, že vás sleduje?“

„Jo, myslím, že jo. Zahlídla jsem ji za sebou už dvakrát nebo třikrát. Není místní, nikdy dřív jsem ji neviděla, a to bydlím v Ladbroke Grove už přes třicet let.“

„Tak dobře,“ odtušil Strike zvolna. „Říkala jste, že je váš manžel roz­ hozený? Co ho tak rozhodilo?“

„Strašně se pohádal se svou agentkou.“

„Nevíte, kvůli čemu?“

„Kvůli jeho knížce, tý poslední. Liz – to je ta jeho agentka – mu

tvrdila, že je to nejlepší věc, jakou kdy napsal, ale sotva o den později ho

pozvala na večeři a řekla mu, že to nejde vydat.“

„Proč si to rozmyslela?“

„To se zeptejte jí,“ odpověděla Leonora a poprvé se v jejím hlase ozva­

la zloba. „Je jasný, že pak byl rozhozenej. To by byl každej. Pracoval na tý

knížce dva roky. Přišel domů v hrozným stavu, šel rovnou do pracovny

a všechno popadl...“

„Co popadl?“

„Tu svou knížku, rukopis a svý poznámky a všechno, strašně přitom nadával, strčil si to do tašky a odešel, a od tý doby jsem ho neviděla.“

„Má mobil? Zkoušela jste mu zavolat?“

„Jo, ale nezvedá to. On mi to nikdy nezvedá, když takhle odejde.

Jednou vyhodil mobil oknem z  auta,“ řekla, opět s  lehkým nádechem

pýchy na povahu svého manžela.

„Paní Quineová,“ ozval se Strike, jehož altruismus měl nezbytně své meze, bez ohledu na to, co řekl Williamu Bakerovi, „budu k vám zcela upřímný: já nejsem zrovna levný.“

„To je v pořádku,“ prohlásila Leonora nesmiřitelně. „Liz to zaplatí.“

„Liz?“

„Liz – Elizabeth Tasselová. Owenova agentka. Je to její vina, že ode­

šel. Může si to strhnout ze svý provize. Owen je její nejlepší klient. Až si

uvědomí, co provedla, bude ho chtít určitě zpátky.“

Strike tomu ujištění očividně nepřikládal stejnou váhu jako Leono ra.

Nasypal si do kávy tři cukry, hodil ji do sebe a usilovně se snažil vy myslet,

jak nejlépe dál postupovat. Bylo mu neurčitě líto Leonory Quineové,

která byla zjevně zvyklá na nevypočitatelné záchvaty svého manžela,

při jímala jako samozřejmost, že se nikdo neobtěžuje reagovat na její

telefonáty, a byla přesvědčená o tom, že za jedinou pomoc, kterou může

očekávat, si musí zaplatit. Když člověk nebral v úvahu výstřednost její­

ho chování, musel jí přiznat jistou vzdorovitou poctivost. Nicméně od

chvíle, kdy se jeho podniku začalo dařit, bezohledně se věnoval pouze

výnosným případům. Těch pár lidí, kteří za ním přišli s  dojemnými

historkami v naději, že Strikovy osobní potíže (rozebírané a v mnohém

přikrášlené v  tisku) ho předurčují k  bezplatné pomoci nešťastníkům,

pokaždé zklamal.

Ale Leonora Quineová, která svůj čaj vypila téměř stejně rychle jako Strike kávu, už vstávala, jako by se domluvili na podmínkách a všechno bylo ujednané.

„Radši už půjdu,“ řekla. „Nerada nechávám Orlando dlouho samot­ nou. Stýská se jí po tátovi. Řekla jsem jí, že jdu sehnat člověka, který ho najde.“

Strike docela nedávno pomáhal několika zámožným mladým ženám zbavit se manželů z londýnské City, kteří pro ně po finanční krizi ztratili na přitažlivosti. Možnost, že by jedné ženě manžela naopak vrátil, ho čímsi lákala.

„Tak dobře,“ řekl, zívl a přisunul jí zápisník. „Potřebuju vaše kon­ taktní údaje, paní Quineová. A  hodila by se i  fotografie vašeho man­ žela.“

Napsala mu svoji adresu a telefonní číslo kulatým, dětským rukopi­ sem, ale žádost o fotografii ji zjevně překvapila.

26

„K čemu ten obrázek potřebujete? Je přece v tom spisovatelským dou­

pěti. Stačí, když přinutíte Christiana Fishera, aby vám řekl, kde to je.“

Byla u  dveří dřív, než se unavený a  rozlámaný Strike vynořil zpoza

pracovního stolu. Zaslechl ještě, jak rázně říká Robin: „Díky za ten čaj.“

Pak už se zablýskly prosklené dveře vedoucí na schodiště, s jemným za­

chvěním se zase přibouchly a jeho nová klientka byla pryč.

4

Inu, jest to přece jen vzácná věc, míti důmyslného

přítele...

William Congreve: Obojetník

Strike dosedl na pohovku v přední kanceláři. Byla zánovní, nezbytný vý­

daj, protože ta původní z bazaru, jíž si na začátku kancelář zařídil, se pod

ním rozpadla. Koženkový potah, který mu v obchodě připadal elegant­

ní, naneštěstí při každém neopatrném usednutí vydával pšoukavé zvuky.

Jeho asistentka – vysoká, pěkně stavěná, s oslnivě čistou pletí a jasnýma

šedomodrýma očima – ho zkoumavě pozorovala přes šálek kávy.

„Vypadáte hrozně.“

„Celou noc jsem páčil z jedné hysterické ženské podrobnosti o sexuál­

ních úchylkách a finančních trestných činech jednoho poslance ze Sně­

movny lordů,“ řekl Strike a mohutně zazíval.

„Lorda Parkera?“ zalapala po dechu Robin.

„To je přesně on,“ přisvědčil Strike.

„On byl...?“

„Souložil s třemi ženskými zároveň a tajně vyváděl miliony na zahra­ niční konta,“ řekl Strike. „Jestli máte silný žaludek, tak si v neděli kupte News of the World.“

„Jak jste proboha na tohle všechno přišel?“

„Známej známýho jednoho známýho,“ zpěvavě zanotoval Strike.

Znovu zívl, div že si přitom nevyvrátil čelist.

„Měl byste jít do postele,“ řekla Robin.

„Jo, to bych měl,“ odtušil Strike, ale ani se nehnul.

„Nemáte dnes nikoho až do Gunfreye ve dvě odpoledne.“

„Aha, Gunfrey,“ povzdychl si Strike a mnul si oči. „Proč jsou všichni mí zákazníci hovada?“

„Paní Quineová nepůsobí jako hovado.“

Kalným zrakem na ni zamžoural skrz silné prsty.

„Jak víte, že jsem ten její případ vzal?“

„Věděla jsem, že ho vezmete,“ řekla Robin se samolibým úsměvem, který nedokázala potlačit. „Je váš typ.“

„Jako ženská středního věku z osmdesátejch let?“

„Jako váš typ klienta. A taky jste chtěl udělat naschvál Bakerovi.“

„To se podle všeho povedlo, ne?“

Zazvonil telefon. Robin ho zvedla stále ještě s úsměvem na rtech.

„Kancelář Cormorana Strika,“ ohlásila se. „Jé, ahoj.“

Byl to její snoubenec Matthew. Pohlédla úkosem na šéfa. Strike zavřel oči a zaklonil hlavu s rukama založenýma na širokém hrudníku.

„Poslouchej,“ sděloval Matthew Robin do ucha – když telefonoval z  práce, nikdy nezněl příliš přátelsky. „Potřebuju tu hospodu přeložit z pátku na čtvrtek.“

„Ale Matte,“ řekla a snažila se, aby v jejím hlase nezaznělo zklamání

ani podráždění.

Bude to už popáté, co se budou snažit zrovna tuhle hospodu domlu­

vit. Ze tří lidí, kteří se měli sejít, Robin ani jednou nezměnila čas, datum

ani podnik, naopak vždy byla ochotná se přizpůsobit.

„Proč?“ zamumlala.

Z pohovky se zničehonic ozvalo burácivé zachrápání. Strike vsedě

usnul s  hlavou opřenou o  zeď a  s  rukama pořád ještě založenýma na

prsou.

„Mám devatenáctýho hospodu z práce,“ řekl Matthew. „Vypadalo by

blbě, kdybych tam nešel. Musím se tam aspoň na chvíli ukázat.“

Bojovala s nutkáním se na něho utrhnout. Pracoval pro velkou účet­

ní firmu a  občas se choval, jako by ho to zavazovalo ke společenským

povinnostem, které by se daly čekat spíš u  člověka v  diplomatických

službách.


29

Byla si jistá, že zná pravý důvod té změny. Hospoda se opakovaně odkládala na Strikovu žádost; ve všech těch případech měl náhlou nalé­ havou večerní práci, a třebaže ty omluvy byly upřímné, Matthewa roz­ čilovaly. I když to nikdy neřekl nahlas, Robin věděla, že si myslí, že tak Strike dává najevo, že je jeho čas důležitější než Matthewův a jeho práce významnější.

Během osmi měsíců, které pro Cormorana Strika pracovala, se její šéf

a snoubenec nikdy nesetkali, dokonce ani oné neblaze proslulé noci, kdy

ji Matthew vyzvedával na pohotovosti, kam doprovodila Strika, kterému

svým kabátem zaškrtila probodnutou paži poté, co se ho usvědčený vrah,

zahnaný do úzkých, pokusil zabít. Když vyšla rozechvělá a potřísněná od

krve z ordinace, kde Strikovi zašívali ránu, Matthew odmítl její nabídku,

že ho svému zraněnému šéfovi představí. Celá ta záležitost ho tenkrát

pořádně rozčilila, třebaže ho Robin ujistila, že jí samé žádné nebezpečí

nehrozilo.

Matthew nechtěl, aby se u Strika nechala zaměstnat nastálo, protože

na něho od začátku nahlížel podezíravě, nelíbilo se mu, že je chudý, že

nemá kde bydlet a navíc vykonává profesi, která Matthewovi připadala

absurdní. Ty drobné útržky informací, které Robin přinášela domů (Stri­

kova kariéra ve Speciální vyšetřovací jednotce, civilním oddělení Králov­

ské vojenské policie, jeho vyznamenání za statečnost, ztráta dolní části

pravé nohy, odborné znalosti ze spousty oblastí, o nichž Matthew – tolik

zvyklý být v jejích očích za odborníka sám – věděl jen velmi málo nebo

zhola nic), oba muže nijak nesblížily, jak naivně doufala, naopak mezi

nimi prohloubily příkop.

Strikova nečekaná sláva, náhlý vzestup od nezdaru k úspěchu, v Matthe­ wovi spíš posílila odpor a nepřátelství. Robin si až opožděně uvědomila, že věci jenom zhorší, když bude poukazovat na Matthewovy rozporuplnosti: „Nelíbilo se ti, že nemá kde bydlet a že je chudý, a teď se ti nezamlouvá, že se proslavil a nakupila se mu spousta práce!“

Jak ale dobře věděla, Strikovým nejhorším zločinem v Matthewových očích byly ty přiléhavé modelové šaty, které jí šéf koupil po výletě do nemocnice, protože je zamýšlel jako dárek z vděčnosti a na rozloučenou, a které si poté, co se v nich Matthewovi s pýchou a potěšením předved­ la a uviděla jeho reakci, už nikdy neodvážila vzít na sebe.

Robin doufala, že se to všechno spraví při osobním setkání, ale opa­ kovaná rušení schůzky ze Strikovy strany jen zvětšila Matthewovu averzi. Naposledy se Strike jednoduše nedostavil. Jeho omluvu – že to musel vzít oklikou, aby se zbavil sledování, které na něho nasadila podezíravá manželka jednoho z jeho klientů – přijala Robin, která znala složitosti tohoto výjimečně divokého rozvodového řízení, ale Matthewa to utvr­ dilo v názoru, že Strike je namyšlený a jen se snaží na sebe upoutat po­ zornost.

Přesvědčit Matthewa, aby souhlasil se čtvrtým pokusem domluvit hos­

podu, jí dalo docela velkou práci. Čas i místo zvolil tentokrát Matthew,

ale teď, když se Robin podařilo znovu zajistit dohodu se Strikem, mění

Matthew datum. Bylo těžké zbavit se pocitu, že to dělá naschvál, jen

aby Strikovi ukázal, že i on má jiné závazky; že i on (Robin si nemohla

pomoct, ale opravdu si to myslela) může lidi kolem sebe nasírat.

„Tak fajn,“ hlesla do telefonu. „Zjistím, jestli se čtvrtek Cormoranovi

hodí.“

„Nezdá se, že by to u tebe bylo v pohodě.“

„Matte, nezačínej. Zeptám se ho, jo?“

„Tak se uvidíme večer.“

Robin položila sluchátko. Strike už teď naplno chrápal, s otevřenou pusou zařezával jako parní lokomobila, nohy doširoka roztažené, chodi­ dla pevně na zemi, paže založené na hrudi.

Povzdychla si a  zadívala se na svého spícího šéfa. Strike nikdy ne­

projevil vůči Matthewovi ani stín nepřátelství, nikdy se k jeho existenci

žádným způsobem nevyjadřoval. To Matthew neustále rozebíral Strikovo

živobytí a zřídka si nechal ujít příležitost zdůraznit, že by Robin mohla

mnohem víc vydělávat, kdyby nastoupila do kteréhokoli z  jiných za­

městnání, jež se jí nabízela, a  nerozhodla se zůstat u  hřmotného sou­

kromého detektiva, který vězel až po uši v  dluzích a  nebyl schopen jí

platit takovou mzdu, jakou by si zasloužila. Kdyby se podařilo přiblížit

Matthewův názor na Cormorana Strika tomu jejímu, zařídit, aby ho měl


31

rád nebo k němu dokonce získal obdiv, ulevilo by to jejímu domácímu

životu. Robin byla optimistická: měla je ráda oba, tak proč by oni ne­

mohli mít rádi jeden druhého?

Strike se s náhlým hlučným zachrápáním probudil. Otevřel oči a za­ mžoural na ni.

„Já jsem chrápal,“ konstatoval a utíral si ústa.

„Moc ne,“ zalhala. „Poslyšte, Cormorane, hodilo by se vám, kdyby­ chom tu hospodu přesunuli z pátku na čtvrtek?“

„Hospodu?“

„S  Matthewem a  se mnou,“ připomněla mu. „Pamatujete si na to? King’s  Arms v  Roupell Street. Napsala jsem vám to,“ řekla s  poněkud nuceným veselím.

„Dobře,“ odvětil. „Jo, pátek.“

„Ne, Matt chce – on v pátek nemůže. Hodí se vám místo toho čtvr­ tek?“

„Jo, prima,“ odpověděl unaveně. „Myslím, že se půjdu zkusit trochu prospat, Robin.“

„Dobře. Napíšu vám o tom čtvrtku poznámku.“

„Co se děje ve čtvrtek?“

„Jdeme do hospody s... To je jedno. Běžte a trochu se vyspěte.“

Když se prosklené dveře zavřely, zůstala sedět a tupě zírala na obra­ zovku počítače. Jakmile se znovu otevřely, vyskočila s leknutím od stolu.

„Robin, mohla byste zavolat chlápkovi jménem Christian Fisher?“

ře kl Strike. „Řekněte mu, co jsem zač, a vyřiďte mu, že hledám Owena

Quinea a že potřebuju znát adresu toho spisovatelskýho doupěte, o kte­

rým s Quinem mluvil.“

„Christian Fisher... kde pracuje?“

„Do hajzlu,“ zamumlal Strike. „To jsem se nezeptal. Jsem totálně vy­ fluslej. Je to nakladatel... módní nakladatel.“

„Tak to nebude problém, najdu ho. Běžte spát.“

Když se skleněné dveře zavřely podruhé, Robin si otevřela Google. Během třiceti vteřin zjistila, že Christian Fisher je zakladatel malého vy­ davatelství Crossfire sídlícího v Exmouth Market.

Když vytáčela jeho číslo, myslela na pozvánku na svatbu, kterou no­ sila v  kabelce už celý týden. Robin neřekla Strikovi o  datu své svatby s Matthewem, ani Matthewovi neřekla, že chce svého šéfa pozvat. Kdyby se ta čtvrteční hospoda povedla...

„Crossfire,“ ozval se na druhém konci řezavý hlas. Robin zaměřila svou pozornost k práci, kterou měla před sebou.

5

Člověka nic nemučí bezmezněji

než vlastní myšlenky.

John Webster: Bílá ďáblice

Za deset minut půl desáté toho večera ležel Strike jen v tričku a trenýr­

kách na peřině a se zbytky kari z indické jídelny na židli vedle sebe. Pro­

čítal si sportovní zpravodajství v  novinách, zatímco v  televizi naproti

postele běžely zprávy. Kovová tyčka, která mu sloužila namísto pravé­

ho kotníku, se zářivě leskla ve světle laciné stolní lampičky položené na

bedně opodál.

Ve středu večer se měl hrát ve Wembley přátelák Anglie–Francie, ale Strika mnohem víc zajímalo domácí derby Arsenalu proti Spurs, které se bude hrát v sobotu. Fanouškem Arsenalu byl od raného mládí, šel tak ve stopách strýce Teda. Proč strýček Ted fandil Kanonýrům, když celý život bydlel v Cornwallu, byla otázka, již si Strike nikdy nepoložil.

Noční obloha za malým oknem se slabě třpytila a hvězdy se usilovně snažily probít mlhou. Několik hodin spánku během dne ani v nejmen­ ším nezmírnilo jeho únavu, ale na spaní se zatím příliš necítil, rozhodně ne po velké porci jehněčího biryani a pintě piva. Na posteli vedle něho se povaloval lístek s  Robininým rukopisem; předala mu ho, když ten večer odcházel z kanceláře. Byly na něm uvedeny dvě schůzky. V první stálo:

Christian Fisher, 9.00 zítra ráno.

Nakladatelství Crossfire, Exmouth Market, EC1


34

„Proč se chce se mnou vidět?“ zeptal se jí překvapeně Strike. „Já přece jen potřebuju adresu toho doupěte, o kterém řekl Quineovi.“

„Já vím,“ odpověděla Robin, „taky jsem mu to říkala, ale on se tvářil, že se s vámi opravdu moc rád setká. Říkal, že zítra v devět by to šlo a že nepřichází v úvahu, abyste odmítl.“

Na co si to hraju? ptal se Strike sám sebe naštvaně při pohledu na ten vzkaz.

Byl unavený a dopoledne se nechal unést svou náladou, pustil k vo­ dě prachatého klienta, který mu mohl přinést i  další práci. Potom se nechal převálcovat Leonorou Quineovou a  přijal ji jako klientku za velice pochybný příslib honoráře. Když ji teď neměl před sebou, jen obtížně si vybavoval tu směs lítosti a  zvědavosti, která ho přiměla se jejího případu ujmout. V  neúprosné chladné prázdnotě podkrovního pokojíku mu připadal příslib, že najde jejího nevrlého manžela, don­ kichotský a neodpovědný. Nesnažil se snad splatit veškeré dluhy proto, aby opět získal aspoň trochu volného času? Sobotní odpoledne na Ar­ senalu, nedělní lenošení? Po měsících, kdy pracoval prakticky nonstop, začal konečně vydělávat slušné peníze, protože přitahoval klienty nejen díky prvnímu zářivému výbuchu a náhlé slávě, ale také díky obyčejné šeptandě. Copak to nemohl vydržet s Williamem Bakerem ještě aspoň tři týdny?

A co na něm asi toho Christiana Fishera tak nadchlo, že se s ním chce

setkat osobně? ptal se Strike sám sebe, když si prohlížel vzkaz od Robin.

Mohl to snad být Strike sám, buď jako člověk, který vyřešil případ Luly

Landryové, nebo (v horším případě) jako syn Jonnyho Rokebyho? Bylo

velice obtížné odhadnout míru vlastní proslulosti ve světě celebrit. Strike

měl za to, že jeho náhlá nečekaná sláva pomalu bledne. Na chvíli se stal

středem intenzivního zájmu, ale telefonáty novinářů před pár měsíci

ustaly a  bylo to už téměř stejně dlouhou dobu, co se naposled někde

představil svým jménem a  v  odpověď uslyšel narážku na případ Luly

Landryové. Cizí lidé se už k němu zase chovali tak jako celý život: říka­

li mu různými zkomoleninami, nejčastěji jeho jméno vyslovovali jako

„Cameron Strick“.


35

Na druhou stranu možná nakladatel o  zmizelém Owenu Quineovi něco ví a nemůže se dočkat, až se o to se Strikem podělí, i když důvod, proč by to v takovém případě odmítl sdělit Quineově ženě, si Strike ne­ uměl představit.

Druhou schůzku mu Robin poznačila na lístek hned pod informaci o Fisherovi:

Čtvrtek 18. listopadu, 18.30, King’s Arms,

Roupell Street 25, SE1

Strike věděl, proč to datum napsala tak důrazně: byla rozhodnutá, že tentokrát – bylo to potřetí, nebo už počtvrté, co to domlouvali? – ho konečně seznámí se svým snoubencem.

I když by tomu ten neznámý účetní asi sotva věřil, Strike byl vděč­

ný už za pouhou Matthewovu existenci i za prstýnek se safírem a dia­

mantem, který se třpytil na Robinině prostředníčku. Matthew působil

dojmem pitomce (Robin by si zřejmě neuměla představit, jak přesně si

Strike pamatoval všechny ty bezděčné poznámky o  jejím snoubenci),

ale postavil užitečnou bariéru mezi Strika a dívku, která by jinak mohla

narušit jeho těžce vydobytou rovnováhu.

Strike si nemohl pomoct, aby k Robin, která při něm stála, když byl

úplně na dně, a pomáhala mu na nohy, nechoval vroucí city; a jelikož

nebyl slepý, nemohlo mu uniknout, že je to velice pohledná žena. Na její

zasnoubení tudíž nazíral jako na prostředek, který blokuje jakýsi tenký,

vytrvalý pramen, jenž – kdyby se mu ponechal volný průchod – by mohl

začít vážně narušovat jeho pohodlí. Strike se považoval za člověka, který

se léčí z dlouhého, turbulentního vztahu, jenž skončil, přesně jak začal,

tedy ve lžích. Neměl v žádném případě v úmyslu měnit svůj status svo­

bodného mládence, který mu připadal příjemný a  praktický, a  už celé

měsíce se úspěšně vyhýbal jakýmkoli dalším citovým vazbám, navzdory

pokusům své sestry Lucy dát ho dohromady se ženami, které na něho

vesměs působily jako zoufalé případy z nějaké internetové seznamovací

agentury.


36

Bylo samozřejmě možné, že až se Matthew s Robin skutečně vezmou,

mohl by Matthew využít nového postavení k  tomu, aby novomanžel­

ku přesvědčil, že má opustit zaměstnání, které očividně nesnášel (Strike

v tomto ohledu správně interpretoval všechna Robinina váhání a vytáč­

ky). Nicméně Strike byl přesvědčený, že mu Robin řekne, až bude datum

svatby stanoveno, a tak mu toto nebezpečí připadalo v současné chvíli

vzdálené.

Znovu mohutně zívl, složil noviny, odhodil je na židli a obrátil po­ zornost k  televiznímu zpravodajství. Jeho drobnou osobní marnotrat­ ností se od chvíle, kdy se nastěhoval do malého podkrovního bytu, stala satelitní televize. Malý přenosný televizor teď stál na set­top boxu tele­ vize Sky a obraz, který už nebyl odkázaný na slabou pokojovou anténu, byl ostrý a  postrádal někdejší zrnitost. Ministr spravedlnosti Kenneth Clarke oznamoval plány na krácení rozpočtu na právní pomoc o tři sta padesát milionů liber. Strike přes opar únavy sledoval, jak zarůžovělý, břichatý muž vypráví poslancům v parlamentu, že by si přál „odradit lidi od toho, aby se obraceli na právníky, kdykoli se ocitnou v problémech, a naopak je povzbudit, aby zvažovali vhodnější metody, jak řešit spory“.

Samozřejmě měl na mysli to, že by se právních služeb měli vzdát

chudí lidé. Průměrní Strikovi klienti by pochopitelně nadále mohli vy­

užívat své drahé advokáty. Většinu práce dnes vykonával pro nedůvěřivé,

věčně zrazované boháče. Jeho informace živily jejich uhlazené právníky

a  umožňovaly jim dosahovat lepšího vyrovnání při jejich nechutných

rozvodech a ostrých obchodních sporech. Stálý proud zazobaných klien­

tů předával jeho jméno dalším podobným mužům a ženám s nudně po­

dobnými problémy; byla to odměna za výjimečnost a  věhlas, jehož ve

své práci dosáhl, a jestliže ta práce působila často stereotypně, zároveň

byla velice lukrativní.

Když zprávy skončily, pracně se vyhrabal z postele, odstranil zbytky jídla ze židle a toporně přebelhal do malé kuchyňky, kde umyl veškeré nádobí. Podobné věci nikdy nezanedbával: návyky spojené se sebeúctou, které si osvojil v armádě, ho neopustily ani v dobách největší bídy a ne­ souvisely tak úplně pouze s vojenskou výchovou. Byl odjakživa pořádku­ milovný chlapec, napodoboval v  tom strýce Teda, jehož obliba pořád­ ku – od bedny s nářadím po přístřešek na člun – prudce kontrastovala s chaosem obklopujícím Strikovu matku Ledu.

Za deset minut, během nichž se naposled vyčural na věčně mokrém záchodě umístěném příliš blízko sprchy a vyčistil si zuby u kuchyňské výlevky, kde bylo víc místa, byl Strike zpátky v  posteli a  sundával si protézu.

Zprávy doplnila předpověď počasí na zítřek: teploty pod bodem mra­

zu a mlha. Strike si na pahýl amputované nohy nanesl hojivý pudr; dnes

ho noha bolela míň než před několika měsíci. Bez ohledu na dnešní pra­

vou anglickou snídani a večerní jídlo z indické restaurace ztratil poslední

dobou trochu na váze, protože si už zase mohl sám vařit. A nižší tělesná

váha tlaku na pahýl ulevovala.

Namířil dálkovým ovladačem na televizní obrazovku; usměvavá blon­

dýna se svým práškem na nádobí zmizela do nicoty. Strike se ne ohrabaně

zavrtal do přikrývek.

Jestliže se Owen Quine skrývá ve svém spisovatelském doupěti, bude samozřejmě velice snadné ho odtamtud vyšťourat. Podle všeho to byl egoistický hajzlík, který se vypařil do tmy i se svou vyumělkovanou kníž­ kou...

Neurčitá představa nespoutaného muže, který s taškou přes rameno bouřlivě opouští domov, se ztrácela téměř stejnou rychlostí, s níž se vy­ tvořila. Strike se propadal do vítaného, hlubokého a bezesného spánku. Sotva patrné pulzování baskytary kdesi hluboko pod ním v suterénním baru záhy přehlušilo jeho drásavé chrápání.

6

Ach, pane Žvásto, copak vy, vy jste aspoň

diskrétní, to víme.

William Congreve: Láska za lásku

Když Strike dorazil druhý den ráno za deset minut devět do Exmouth

Market, domy ještě zahalovaly chumáče mrazivé mlhy. Vůbec to tady

nevypadalo jako na londýnské ulici – na chodníku stály zahrádky bez­

počtu kaváren, fasády budov hýřily pastelovými barvami a  všemu vé­

vodil kostel ve stylu baziliky ze zlatých a modrých cihel: chrám Našeho

nejsvětějšího Spasitele zahalený v  kouřovém oparu. Lezavá mlha, ob­

chody přecpané suvenýry a kuriozitami, kavárenské stolky se židlička­

mi na chodníku; kdyby k tomu mohl přidat chuť slané vody a naříkavý

křik racků, mohl by mít pocit, že se ocitl zpátky v Cornwallu, kde strá­

vil nejklidnější období svého dětství.

Malá cedulka u nevýrazných dveří vedle vchodu do pekařství ozna­ movala sídlo nakladatelství Crossfire. Strike zazvonil přesně v devět ho­ din a  byl vpuštěn na příkré, bíle vymalované schodiště, po němž se šplhal s jistými obtížemi a se značnou podporou zábradlí. Nahoře mu vyšel vstříc štíhlý, asi třicetiletý obrýlený muž s frajerským vzezřením. Měl vlnité vlasy až na ramena a na sobě džíny, vestu a kašmírovou košili s náznakem ozdobného nabírání kolem manžet.

„Dobrej,“ pozdravil, „já jsem Christian Fisher. Vy jste Cameron,

že?“

„Cormoran,“ opravil ho Strike automaticky, „ale...“

Chystal se říct, že slyší i na Camerona, což byla jeho navyklá odpověď


39

na letité komolení svého jména, ale Christian Fisher okamžitě zareago­

val:

„Cormoran – cornwallský obr.“

„Přesně tak,“ odtušil překvapeně Strike.

„Loni jsme vydali dětskou knížku anglických lidových pověstí,“ řekl Fisher, otevřel dvojité bílé dveře a vedl Strika do zaneřáděného, otevře­ ného kancelářského prostoru se stěnami plnými plakátů a spoustou ne­ uspořádaných polic s knihami. Zanedbaně vyhlížející mladá žena s tma­ vými vlasy se na procházejícího Strika zvědavě zadívala.

„Kávu? Čaj?“ nabídl Fisher a vedl Strika dál do své kanceláře, malého kamrlíku mimo hlavní prostor redakce, z něhož byl příjemný výhled na ospalou, zamlženou ulici. „Můžu říct Jade, ať nám něco přichystá.“ Stri­ ke odmítl s tím, že kávu právě měl, ale zároveň ho udivilo, že se Fisher zřejmě chystá na delší schůzku, než jakou podle Strika ospravedlňovaly okolnosti. „Tak jenom jedno latte, Jade,“ zavolal Fisher ze dveří.

„Posaďte se,“ vybídl Strika a  začal pobíhat kolem polic s  knihami,

které lemovaly zdi. „Nežil ten obr Cormoran v Hoře svatého Michala?“

„Jo,“ přitakal Strike. „A Jack ho měl zabít. Ten, co se proslavil díky stonku fazole, který vyrostl do nebe.“

„Někde to tady je,“ řekl Fisher a dál prohledával police. „Lidovépověsti z Britských ostrovů. Máte děti?“

„Ne,“ odpověděl Strike.

„Aha,“ odtušil Fisher. „Tak to už si s tím nebudu dělat hlavu.“

S úsměvem se posadil do křesla naproti Strikovi.

„Můžu se vás tedy zeptat, kdo si vás na



Robert Galbraith - Joanne Rowlingová

ROBERT GALBRAITH


31. 7. 1965

Robert Galbraith je pseudonym bristké spisovatelky Joanne Rowlingové.

Joanne K. Rowlingová je známá po celém světě díky knižní sérii o Harrym Potterovi, kterou vytvořila mezi lety 1997 až 2008. Po krátké pauze se vrátila k psaní, ale s odlišnou tématikou, a pod pseudonymem Robert Galbraith se pustila do kriminálních románů.
Jejich hrdinou je válečný veterán z Afganistánu Cormoran Strike, který opustil armádu po těžkém zranění s doživotními následky a po návratu do Londýna se stal obtížně se protloukajícím soukromým detektivem. Pomocí své dobrodružství oddané sekretářky a díky houževnatosti a zkušenostem z armády odhaluje tajemství zapeklitých případů, jejichž konečné rozřešení pořádně otřese nejen zainteresovanými lidmi.
První kniha Volání kukačky (The Cuckoo´s Calling, 2013) se odehrává v prostředí vysoké společnosti módního světa. Supermodelka Lula Landryová je nalezena mrtvá na ulici pod balkonem a případ je uzavřen jako sebevražda. Ovšem ne všichni tuto hypotézu přijímají a na scénu vstupuje Cormoran Strike a s ním začínají pomalu vyplouvat na světlo světa skutečnosti, které měly zůstat skryty.
Druhý román Hedvábník (The Silkworm, 2014) čtenáře zavede tentokrát mezi spisovatele. Jeden z nepříliš úspěšných Owen Quine je nezvěstný a jeho manželka najme Cormorana Strika, aby ho přivedl domů. Ukáže se, že to již nikdy nebude možné. Na pozadí bizarní vraždy se začíná rýsovat ještě bizarnější příběh, který se nebohý Quine pokoušel vydat ve svém díle a který by zničil životy mnohých. A někdo se ho rozhodl raději umlčet.
Na jaře 2016 vychází v češtině třetí příběh Ve službách zla, ve které Strike vyšetřuje případ, který se týká jeho osobně.
Knihy jsou napsané svěže a čtivě, příběhy promyšlené, zápletky zajímavé a mezi čtenáři si našly mnoho příznivců. Předpokládá se, že Galbraith - Rowlingová bude ve svém kriminálním projektu pokračovat.




       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz - online prodej | ABZ Knihy, a.s.
ABZ knihy, a.s.
 
 
 

Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2018 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist