načítání...
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

Hawksmoor - Peter Ackroyd

Elektronická kniha: Hawksmoor
Autor:

Londýn počátku osmnáctého století, pozvolna se vzpamatovávající z následků rozsáhlého ničivého požáru, je městem nuzáků i boháčů, tradičních pověr a tajných nauk i ...
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  140
+
-
Doporučená cena:  149 Kč
6%
naše sleva
4,7
bo za nákup

hodnoceni - 58.4%hodnoceni - 58.4%hodnoceni - 58.4%hodnoceni - 58.4%hodnoceni - 58.4% 60%   celkové hodnocení
2 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: PASEKA
Dostupné formáty
ke stažení:
EPUB, MOBI, PDF
Jazyk: česky
Médium: e-book
ADOBE DRM: bez
ISBN: 978-80-743-2754-4
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis

Londýn počátku osmnáctého století, pozvolna se vzpamatovávající z následků rozsáhlého ničivého požáru, je městem nuzáků i boháčů, tradičních pověr a tajných nauk i osvícenské racionality a elegance. Architekt Nicholas Dyer, pověřený výstavbou sedmi nových městských kostelů, hodlá zajistit svým chrámům nesmrtelnost krutým rituálem: v základech každého z nich má spočinout mrtvé lidské tělo. O dvě stě padesát let později vyšetřuje londýnský detektiv Nicholas Hawksmoor záhadnou sérii brutálních vražd, ke kterým dochází právě poblíž Dyerových kostelů. Známý anglický prozaik si ve svém precizně komponovaném díle brilantně pohrává se vzájemným zrcadlením odlišných historických rovin, identitou skutečných a fiktivních historických postav i svárem racionálního a metafyzického vnímání světa. Jeho střídavě hororový, fantasmagorický i lyrický román, vyznamenaný mj. Whitbreadovou cenou a Cenou deníku The Guardian za nejlepší prózu, patří k těm, z jejichž moci není lehké se vymanit ještě dlouho po jejich dočtení. „Hawksmoor patří k těm dílům, ke kterým se jeho příznivci budou opakovaně vracet, nakladatelství Paseka proto patří velký dík za uvedení bezesporu zajímavého titulu na náš trh.“ XB-1 „Kniha je v češtině dokonale zpracována, překladatelka se musela popasovat s nelehkým střídáním moderního jazyka s archaickou češtinou počátku 18. století.

Zařazeno v kategoriích
Peter Ackroyd - další tituly autora:
Fiktivní deník Oscara Wildea Fiktivní deník Oscara Wildea
Ackroyd, Peter
Cena: 254 Kč
Dějiny Anglie - Základy Dějiny Anglie
Ackroyd, Peter
Cena: 439 Kč
Hawksmoor Hawksmoor
Ackroyd, Peter
Cena: 266 Kč
Dějiny Anglie - Tudorovci Dějiny Anglie
Ackroyd, Peter
Cena: 439 Kč
Dějiny Anglie: Tudorovci Dějiny Anglie: Tudorovci
Ackroyd, Peter
Cena: 234 Kč
Chaucer : Brief Lives Chaucer : Brief Lives
Ackroyd, Peter
Cena: 266 Kč
 
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky






Peter Ackroyd
Hawksmoor





PETER
ACKROYD
HAWKSMOOR
Nakladatelství Paseka





PŘELOŽILA JOHANA LABANCZOVÁ
HAWKSMOOR
Copyright © Peter Ackroyd, 1985
All rights reserved
Translation © Johana Labanczová, 2016
ISBN 978-80-7432-426-0 (váz.)
ISBN 978-80-7432-754-4 (epub)
ISBN 978-80-7432-756-8 (mobi)
ISBN 978-80-7432-755-1 (pdf)





Gilesi Gordonovi





Léta tisícího sedmistého jedenáctého, v devátém roce vlády
královny Anny, byl schválen zákon nařizující vybudovat ve městech
Londýn a  Westminster sedm nových farních kostelů. Zakázka
byla uložena stavebnímu úřadu Jejího Veličenstva se sídlem
ve Scotland Yardu. Architekt Nicholas Dyer poté začal pracovat
na modelu prvního kostela. Jeho spolupracovníci by tento úkol
nejspíše svěřili zručnému truhláři, Dyer však miniaturu raději
zhotovil vlastnoručně včetně oken a schodů z jedlového dřeva:
každý prvek bylo možné odstranit a rozložit tak, aby si případný
zájemce dokázal prohlédnout uspořádání všech jednotlivých
částí. Velikost prvků určoval Dyer podle předem připravených
plánů a  jako vždy pracoval nožíkem se střenkou ze slonoviny
omotanou roztřepeným provazem. Stavba modelu mu zabrala
tři týdny, a jak postupně zakončoval kostelní věž špicí, bylo mož -
né si představovat, jak ve Spitalfields roste stavba skutečného
kostela. Na vybudování však čekalo ještě šest dalších chrámů, a tak
se architekt opět chopil krátkého mosazného pravítka, kružítka
a tuhého papíru, na kterém zhotovoval náčrty. Pracoval svižně
s jediným pomocníkem, Walterem Pynem, zatímco na druhém
konci města na sebe halekali zedníci, pod jejichž nástroji se
z neopracovaného kamene postupně vynořovala architektova vize.
Tu máme dodnes před očima; a přece je teď na okamžik, zatímco
se stavitel sklání nad listy papíru, slyšet jen jeho těžké
oddychování a praskot ohně v krbu, z něhož náhle vyšlehne plamen a vrhne
přes místnost temné stíny.





ČÁST PRVNÍ





11
1
Nuže započněme. Jak před tebou celá věc svou pravdivou
tvářnost bude ukazovati, vždy všecknu stavbu jejího vnitř -
ního ustrojení měj na paměti. Nejprve musíš celé plochy
rozměry co možná přesně vyměřiti i spočísti, načež
k vytvoření plánu a měřítka můžeš přikročiti. Vštípil jsem tobě
regule z hrůzy a velkoleposti plynoucí, neb jest třeba, bys
je v skladbě jednotlivých částí a ozdob, jakož
i v rozvržení veškerých proporcí, ať na které již koliv z condignací,
řádně uplatňoval. Pozoruješ, Waltře, jak se pera chápu?
Zde na dalším listě polohu a působení těles nebeských,
jakož i  Slunce a  Lůny vypočtu, a  tebe tak pochybností
zbavím, kdy s prací započíti a kdy v ní ustati povinován
jsi. Nákres stavby s veškerými příčkami a průchody
pomocí lineálu a  kružidla nutno vyhotoviti. S  tím, jak se
stavba nabývajíc výšky proměňuje, vidí mi se za  hodné
vyznačiti, kterak se všechny linie doplňují, tak jako u sítě,
jakou pavouk v komoře spřádá. Leč, mládenče, chop se
raděj tuhy než inkoustu: v ruku, jež vede pero tvé, dosud
důvěry nechovám.
Walter Pyne zkroušen hlavu svěsil, jako kdyby se
k výprasku na pranýři hotovil, a já se nesvedl smíchu ubrániti.
Mívá sklon k chmurám a trudné mysli, pročež přes stůl
nakláněje se, podal jsem mu kalamář, by se rozveselil. Hle,
pravil jsem, co všechno všanc dám, abych tvoji tvář
rozjasnil. Jestli jsi konečně s tou svou melankolií ustal, pokračuj,
prosím: nákres průčelí vyhotov, ten pak do plánů zanes
a pozornost na veškerá jeho zakřivení optická soustřeď.
Od  čelního pohledu jest však třeba pohled boční, jenž
ostrými tahy a konturami bez úpravy konečné proveden





12
bývá, odlišiti: po  stejném způsobu uvádí knihu titul,
po němž nejprve následuje věnování a po té předmluva
neboli prologus. Nyní čeká nás, Waltře, celého nákresu
kámen úhelný. Umění náležitého stínování nutno jest si
osvojiti. Toliko temnota má v moci propůjčiti dílu pravou
formu a  náčrtu stavby perspektivu žádoucí, nebo není
světla bez tmy aniž materie beze stínu. V  duchu tím se
interesíruji, zda též život sám nic než rej stínů a chimér
není? Stavím za světla denního, bych zprávy o noci a sou -
žení přinesl, pokračoval jsem, a pak bera ohled na Waltra
umlkl: to zatím postačí, řekl jsem, k  věcem podstatným
se navraťme. Průčelí zakresliti co možná nejpřesněji jest
nezbytno, by se rytec nákresem říditi mohl. Pomni též,
bys se od plánu mého neodchýlil; co vytrvati má po tisíc
let, činiti ve spěchu se střez.
Hlava notně mne bolela, a  třebaže v  komoře pouze
slabý oheň plál, zalévalo mne nezvyklé horko, pročež
jsem ven vyšel a na Scotland Yard zamířil. Věděl jsem, že
úředníci z kanceláře na mne pro to budou oukosem
hleděti, již dávno tušil jsem, že se mi takto posmívají. Pročež
chutě k dílnám poblíž přístavní hráze, kde kráčeti
v klidu a nespatřen, neboť dělníci právě obědvali, jsem mohl,
pospíšil jsem. Bylo to vprostřed zimy, vítr silně dul, řeka
nezvykle vysoko stála, jako by druhá Potopa přijíti měla,
a  ouhory na  břehu protějším vyhlížely potemněle, jako
by mha na nich ležela. Útržky jakési písně a zmateného
hovoru znenadání k uchu mému se donesly. Trhl jsem
sebou, neboť na mysl mi nešlo, odkud by se zvuky tyto znáti
dávaly, ale pak jsem se upokojil, soudě, že to z  fregaty
mířící do města z Richmondu, na niž v tu chvíli zrak můj
padl, vycházejí. Jeden prožitek pro mé smysly střídal se
s druhým, a přece v myšlénkách svých jen sedmerem svých
kostelů zaobíral jsem se, v docela jiném čase tak meškaje:
cítil jsem se co marinář, jehož kajuta mu vymezená tísní,





13
zatím co v ducha šálení před očima jeho cíl se vyhupuje.
A pak jsem řeku i s ouhorem, jež jsem pozoroval, rukou
zakryl a dál už toliko rýhy v dlani své sledoval.
Zamířil jsem zpátky a  šacoval, že Waltra skloněného
nad plánem zastihnu. Ten však na stolici u komína
rozvaloval se a do ohně zíral, jako by k němu z uhlíků kdoví jaké
přeludy vystupovaly, trudnomyslně jako ubožačka u 
šibenice smithfieldské při tom vyhlížeje. Přistoupiv
k stolu práci spatřil jsem, zpola inkoustem a  zpola olůvkem
zhotovenou. Za  tuhleto, ty nezbedníku, nedal bych ni
zlámanou grešli, pravil jsem. Pojď sem. Na slova tato Walter
zmateně vstal, usilovně zrak si protíraje, že by si snad tvář
celou vytřel, kdyby to svedl. Hleďte, mistře Pyne,
pokračoval jsem, styl vašich pilířů nepozdává mi se. Přec ukázal
jsem vám, že třeba ve fasádě pilastry vyznačiti. Zde pak
jste portál téměř o tři stopy posunul. Mám tě snad začít
měrám vyučovati, palice dubová? Káráním mým
podrážděn, vrazil Walter ruce do  kapes a  cosi zabručel, abych
co říká, neslyšel. Jsi do reflexí svých tak zahloubán, otázal
jsem se, že mi neodpovídáš?
Na sedesu jsem seděl, odvětil, a o jisté věci dumal.
Já vám dám sedes, pane, spíš pozadí vám vypráskám.
Nu a zdali pak ty vaše duchaplné úvahy, pokračoval jsem,
nějakého ovoce přinesly?
O siru Christopherovi a našem novém spitalfieldském
chrámu uvažoval jsem.
A co pak náš pan mládek o těch záležitostech souditi
ráčí? (Co se mne týče, sir Christopher nestojí za bzdinu, pravil
jsem k sobě v duchu.)
Mistře, zahovořil Walter, nablízku jámy, v níž tolik
kadávrů leží, že se do  kostelních lavic vlhkost vrazí,
stavíme, i  ony hnít počnou. To za  prvé, za  druhé však, že
sir Christopher veškeré pohřby pod budovou kostelní,
ba i na hřbitově u ní pro tu příčinu zapovídá, že to prý





14
hnilobné proměny podněcuje a  stavbu tu nezdravou
a nebezpečnou činí. Na to po tváři se poškrábal a zraky
ke svým zaprášeným škrpálům sklopil.
Takové nicotnosti nebuďtež tvých úvah hodny,
příteli, odvětil jsem. Nenechal se však přesvědčiti, pročež jsem
po  chvíli kontinuíroval: Není mi neznámo, že sir
Christopher proti funerálním ceremoniím se staví, že světlost
a lehkost vyznává, a tkne-li se kdy jeho stavby smrtedlnost
čili temnota, hrůza jej zachvacuje. Není to rozumné ni
přirozené, řekne ti. Učil jsem tě, Waltře, věcem mnohým,
zejména však tomu, že nevolníkem klasické krásy, jež jest
geometricky propočtena, odmítám se státi. V  díle mém
svatost spočívati musí, stavby mé zbožnou bázeň musejí
vzbuzovati. Pak začal jsem odjinud: Z jakého měšce tyto
kostely platíme?
Z uhelné kontribucí, odvětil Walter.
A není snad uhlí tím nejtemnějším z elementů, který
dýmem svým i samo slunce zakrývá?
Pravdou je, že výhně tohoto města živí, v odpověď pravil.
Kde tu pak světlost a  lehkost nalézti? Dobýváme-li
užitku z hlubin zemských, co na tom, budeme-li
na mrtvých stavěti?
Tu zaslechnuv vnáhle zvuk svižných kroků rozléhající
se z komory sousední, jež byla zbudována sloučením dvou
jiných, výklad svůj jsem přerušil, zatím co sir Christopher,
oděn jako posluha z  domu novin poštovních, dovnitř
vstoupil. Klobouk v  ruce třímal a  dechu popadal, ačli
vzdor létům svým postavy zavalité nebyl. Walter,
poděšeně vyskočiv, inkoust po nákresu rozlil, čímž však
škody pramalé napáchal, leč sir Christopher ničeho z  toho
nedbaje, ke  mně bez prodlení přistoupil, sípaje přitom
jako schvácené dobytče. Mistře Dyere, pravil, komise vaši
zprávu o  nových stáncích Páně očekává. Nevyhotovil-li
jste ji dosud, třeba tak učiniti, ježto komise spěchá –





15
Jenom hlupáci kvaltují, do vousů jsem si zamumlal.
A co váš kostel ve Spitalfields, jste již blízek jeho
dokončení?
Zbývá toliko volovo pro portiku zastřešení nachystati.
Pospěšte tedy a  zakupte ho, ježto nyní pod devět
liber obecné mince za tunu váží, avšak do měsíce nejspíš
podraží. Sir Christopher stál a jako klouče, jemuž uzmuli
hračku, či jako bídák u  paty šibenice do  rtu se hryzal.
A ostatní kostely, po chvíli otázal se, kterak pokročily?
Jejich umístění jest ustanoveno, odvětil jsem, a tři se již
budují.
Přesné nárysy budov, jak v této chvíli stojí, nutno mi
poskytnouti, vedl svou zase on, a truhláře přimět, by
miniatur zhotovil –
Miniatury, pane, sám zhotovuji.
Jak je vám libo, mistře, jak je libo. S výrazem
nezměrné únavy mým zámyslům stávajícím i budoucně vzešlým
zamával a odporoučel se, zatuchlý dech svojí paruky
za sebou zanechav. V časech mládí, kdy silou jsem překypoval
a v jeho službách se nacházel, o siru Christopherovi něco
veršů sepsal jsem:
Svět sám jest říší ducha tvého,
jenž hranic v dravosti své nezná.
Tvou podobiznou kochaje se, seznám
já bídy postavení svého
a slávy tvé, jenž velikánem sluješ
a okolí své bzděním obšťastňuješ.
To však bylo za časů, které již jarní vody odnesly. Zavolal
jsem na Waltra, jenž v pracovně mistra účetního dlel a tam
čekal, až vznešený host za hodné uzná se vzdáliti. Vyprávěl
jsem ti někdy, otázal jsem se, když vstoupil, o Nestorovi?
Hlavou zavrtěl. Nestor, pokračoval jsem, sílu mechanickou,





16
jež jest dnes tolik opěvována, vynašel a budovu ladných
tvarů navrhl, leč tak jemně vystavěnou, že toliko tíži vlast -
ní unesla. Walter moudře hlavou pokýval. Zřítila se, mistře
Pyne, hned poté, co jí na špici labuť vsadili. Zachechtal se
krátce a vzápětí umlkl, jako kdyby pes zaštěkal.
Můj pomocník Walter jest letory zdrželivé a nemluvné,
což mne nikterak netrápí, jsa sám podobného založení.
Pohleďte naň: v  starý kabátec s  roztodivnými knoflíky,
jejž kůží záplatované kalhoty doplňují, se halí. Pro svůj
pochybný háv a výstřední zjev, jak to v kanceláři nazývají,
jest předmětem šprýmů: komorník mistra Dyera přezdívají
mu. Označení to není venkoncem od  věci, neboť stejně
jako pekař těsto, než je strčí do trouby, hněte, i já jej
tvaruju. Hotového libomudrce jsem z něj uhnětl a ku knihám jej
nasměroval, s nimiž záhodno mu bylo se seznámiti.
S rytinami egyptských obelisků jsem jej obeznámil a poradil
mu, nechť je řádně prostuduje a překreslí. Též do svých
architektonických brevířů, Britannia antiqua illustrata pana
Ayleta Sammese, páně Baxterova spisu O  existenci světa
duchů, Líčení divů neviditelného světa Cottona Mathera
a několika dalších děl, s  nimiž jest každému adeptu vědění
pravého třeba se obeznámiti, jsem jej zasvětil. Vyučování
mé příliš obšírné jest, než aby vylíčeno zde v  ouplnosti
mohlo býti, avšak Waltra naučil jsem, aby čtvero
okolostojíčností v potaz bral. Za prvé, že první město Kain
zbudoval; za  druhé, že na  světě jediná věda jest pravá,
nazývaná scientia umbrarum, jejíž veřejné vyučování bylo
znemožněno, avšak kterou skutečný tvůrce musí si
osvojiti; třetím punktem pak, že metou umu stavitelského jest
věčnost, pročež věčné síly nutno do sebe pojmouti:
posvátné netoliko naše oltáře a oběti, anobrž sama podoba
chrámů našich býti musí. Item za čtvrté a naposledy, že
bída života dnešního a barbaria hominorum, osudová
protivenství, jakým čelíme, a náhoda, jež nás může kdykoli





17
k  mukám pekelným odsouditi, pravého stavitele nikoli
k  harmonickým proporcím a  vyvážené kráse, ale k  dílu
naveskrz odlišnému pudí. Nevěříme snad, že nemluvňata
jsouť pekla dědici a zplozenci ďáblovými, jakmile na svět
obtíženi hříchem prvotním vstoupí? Pravím, že s  vědo -
mím úpadku přirozenosti svatostánky své na kupě hnoje,
již někteří Zemí nazývají, stavím. Dodám jen, že pokřik
vopilecký Hej hou! Ďábel je mrtev! jest mi znám. Pak-li
tomu tak, tehdy celý život můj lichému cíli jest zasvěcen.
Nyní však k běhu vypravování mého se navraťme. Sir
Christopher nám pokoje nedá, děl jsem k Waltrovi, pročež
komisi zprávu podati je třeba: nadiktuju ti ji, a ty pak hleď
ji načisto sepsati. Odkašlav si, v ústech pachuť krve pocítil
jsem. Velectěné Komisí pro zbudování sedmera nových
chrámů v slovutných městech Londýně a Westminsteru.
Die 13. januarii, Anno Domini 1712, Kancelář prací
stavebních, Scotland Yard. Ctihodní pánové, poslušen
nařízení Vašeho slavného kolegia, o stavu a pokročilosti prací,
coby uctivý poddaný Jejího Veličenstva, do jehož rukou sir
Christopher Wren, královských staveb inspektor, řečené
kostely cele svěřil, pokorně zprávu předkládám. Počas
jest nanejvýš přízniv, pročež se stavbou spitalfieldského
chrámu bylo lze znamenitě pokročiti. Zdění na straně
západní bude v  brzké době ukončeno a  sloupoví se záhy
olověné výplně dostane. Též práce na  omítkách notně
pokročila; do  měsíce pak příkazy ohledně kůru, jakož
i mobiliáře a zbylých náležitostí vydám. Věž jest nadále
vztyčována, přičemž od posledka okolo patnácti stop
přibylo. (V  tu chvíli vyvstalo mi na  mysli: Bude postačovati
jediný zvon, ježto nadměrné zvonění by duchy vyrušovalo.) Co
se ostatních příbytků Božích, jejichž zbudování mi
komise ráčila svěřiti, dotejče: práce na novém svatostánku
v Limehouse pokročily, jak jen roční doba dovoluje, a ku
prospěchu díla bude, když nyní stavební ruch ustane.





18
Toto vyobrazení z vnějšku polovic budovy zachycuje –
přilož jej pak ke zprávě, Waltře. Návrh jest prostý a měl
by najmě s využitím tesaného kamene býti ke skutku
přiveden. Ke zdím ouzké jsem pilastry přičlenil, jež na zdivu
lze snadno vyhotoviti. Krov po  způsobu starším zvolil
jsem, který ve  zkoušce věků nejlépe obstál; žádný jiný,
aniž bychom tloušťku zdí zdvojnásobiti museli, důvěry
nezasluhuje. Jakmile plány od  mistra zednického ob -
držím, propočtu, kolik vše bude státi, a  opětovně Vám
původní nákresy vrátím, které by v  rukách stavebních
podruhů k takové ouhoně přišly, že nebyli by s to dle nich
dílo dokončiti. Tolik ad ecclesiam limehousiam.
Fundamenty nového chrámu wappingského jsouť již položeny
a  přijmout skelet, kterýž jest blížeji popsán v  plánech
a náčrtech k této zprávě přiložených, hotovy. Jest naším
snažným přáním, aby se ctihodné collegium dohledu nad
pokrytím řečených skeletův ujalo a ku zdění neprodleně
se přikročilo, by chátra potulná dovnitř nevnikla a  věcí
nepřístojných tam činiti nemohla. Dodej pak ještě toto,
Waltře: Poslušen Vašich nařízení další čtyry farnosti
i kostelní parcely, jež pokorně tu uvádím, prohlédl jsem. Zde,
Waltře, polohu kostela Panny Marie Woolnothské, nových
chrámů v Bloomsbury a v Greenwichi a kostela svatého
Huga Menšího v Black Step Lane upřesni.
Toť ona smradlavá ulička u Moor-Fields?
Napiš Black Step Lane. A  uzavři takto: V  dokonalé
ouctě předkládá Váš všelijak všecek nejpokornější
služebník Nicholas Dyer, pomocný dohlížitel Kanceláře prací
stavebních Jejího Veličenstva sídlem ve Scotland Yardu.
Až mi, Waltře, náležitý opis zhotovíš, zamkni onu
příhradu s inkoustem, vrtošníku jeden. Na to ruce kol krku
položil jsem mu a on se roztřásl, úkosem na mne pohlížeje.
Dnes večer žádné theatrum ani trachtací, děl jsem v žertu,
dodávaje sobě v  duchu: ničehož podobného ostatně se





19
nedočkáš, budeš-li v mých šlépějích kráčeti. Osmá se už
blížila a Lůnu mha zastřela, až dvorek temně se zarděl,
i  vyhlédnuv ven, v  duši neklid pocítil jsem. Mysl mou
vskutku tolikeré bázně soužily, že by mne lehýnce pod
zem stáhly. S hřebíku u dvéří kabátec sňal jsem
a na Waltra křikl: S tím listem si pospěš, neb jak praví Kazatel, naše
bytí samá jest marnost a ducha trápení. Na ta slova ze sebe
onen darebný lenoch opět svůj psovský řehot vyrazil.
Vkročiv na Whitehall, na kočár jsem zavolal. Byl
po starobylém způsobu zhotoven, bez prosklených oken,
toliko s  plechovými záslonami jako cedník proděravělými,
by otvory vzduch mohl procházeti. Přiloživ k nim oko,
město, jímž jsem projížděl, pozoroval jsem a  všecko se
tak na kousíčky rozbilo: tu pes skučel, onde dítě utíkalo.
Onen rumrejch a světlo mi se v pravdě zamlouvaly; bylo
mi, jako bych vládcem v zemi vlastní se stal. Chrámy mé
přetrvají, pomyslil jsem si, jsa unášen vpřed, a co z uhlí
zrodilo se, prach nepohřbí. Dlouho jako v klícce veverka
ku prospěchu druhých žil jsem; nyní nadešel čas, bych
pro sebe žíti začal: co časem zovou, ztěží změním, však
uzpůsobení jeho proměniti svedu, a  jako pachole, jež
slunci střípek zrcadla nastavuje, všecky vás oslním. Tak
myšlénky v hlavě mi jako spřežení je unášející, jímž byla
má schránka ubohá, rachotily.
Ve Fenchurch Street veliká tlačenice ekvipáží se shlukla,
pročež byl jsem nucen vystoupiti a od Billiter Lane pěšky
po Leaden Hall Street pokračovati. Nakonec poštěstilo mi
se mezerou mezi dvěma povozy se prosmejknouti a přes
silnici přejíti, jež do Grace Church Street oustí. Vstoupil
jsem do Lime Street, nyní seznav, kudy se dáti, a poté
mnoha odbočkami prošel, až jsem se na Moor-Fields ocitnul.
Minuv lékárnu se znamením berana, na ouzkou uličku,
jako hrobka temnou a  po  herynkách, moči a  výkalech
páchnoucí, natrefil jsem. V  ní nalezl jsem označených





20
dvéří a zlehka zaklepal. Nadešel čas oučet vyrovnati; pak
seznají, jakých věcí jsem mocen.
Ohlížejíc se nyní za  léty, jež jsem prožil a  v  paměti
shromáždil, zřím, jakou hříčkou přírody jest život můj.
Měl-li bych běh jeho, s veškerým utrpením a příhodami
nebezpečenství plnými jej provázejícími, po vzoru
oznámení impresorských sepsati, většina by vylíčení tomu pro
jeho podivuhodnost dojista neuvěřila. Jakáž pomoc!
Budou-li se čtenáři toliko smyšlénkou chmurnou jeviti, nechť
dozná, že v žití lidském světla hledati nelze a že všickni
jsme tvorové temnoty.
Na  svět vstoupil jsem plačky roku tisícího šestistého
padesátého čtvrtého. Otec můj pečením sucharů pro šífy
mořské živil se a stejně jako otec jeho vlastní narodil se
co soused londýnský. Matka má z rodu ctného pocházela.
Já sám na svět přišel jsem v Black Eagle Street ve farnosti
Stepney, poblíž Monmouth Street a Brick Lane,
v dřevěném stavení, jež hrozilo každým okamžením se
zhroutiti, a  bývalo by se již rozpadlo, nebýt chatrčí po  jeho
stranách. Někteří mně podobní na svět poprvé vcházejí
horkou nemocí posedlí, a  tak každoročně pátého dne
v prosinci mnoho důvodů k pocení mám, neb můj
prvotní vstup provázelo smrti znamení, jako bych tím budoucí
díla svá předvídal. Matka mi život dala, celá zkrvavěná
a znečištěná, hodinu před rozbřeskem: valící se ke mně
papršlky Jitřenky zřel jsem a vítr slyšel, jenž konec noci
věštil. V rohu uzounké sprostné světnice otec můj
s hlavou skloněnou postával, neb bylo vidno, že žena jeho
po  oněch hodinách bolestných brzy z  tohoto na  onen
svět se odebéře. Před domem vyšlo slunce: patřil jsem
na záři jeho a na postavu tatíkovu, kterak v ní sem a tam
přecházela, až zdála se pouhým stínem býti. Tak v slzavé
toto oudolí vešel jsem, jsa jako Adam v  zahradě hlasu
Božímu naslouchající a naříkaje v bázni prvotní. Kdyby





21
příroda byla mi k žití kterýs nicotný a nezřetedlný světa
kout určila, bylo by toto líčení pouhým blekotáním; však
kdo na dílo mé popatří, dozajista žádostiv bude se zjevem
mým prvním ve světě interesírovati. Jistotně,
ohledáváme-li náležitě ducha dítěte i tělesné ustrojení jeho, v zárodku
tytéž vlastnosti odkryjeme, kteréž později v očích lidského
tlumu výlučným je činí.
Matka nad obyčej brzy zotavila se i vychovala ze mne
pachole čiperné, schopné hbitě co suchý list v smršti
větrné trdlovati, leč již tehdy mne podivné kratochvíle vábily.
Ostatní chlapci za  motejly a  čmeláky pouštěli se aneb
v prachu káču roztáčeli, já však pln byl bázně a nočního
děsu. Kde nyní ve Spitalfields tyčí se kostel mnou
vystavěný, tam v pláč propukal jsem, neznaje stavu toho příčiny.
Léta dětinství svého k době, kdy uloženo bylo mi
vzdělávati se, přejdu však mlčením. Navštěvovalť jsem školu pro
chudé při Sv. Kateřině poblíž Toweru, leč pokrok, jehož
za vedení ctné paní Sarah Wireové, pánů Johna
Ducketa a  Richarda Bowlye a  mnoha dalších učitelův docílil
jsem, toliko v osvojení základů psaní v jazyce mateřském
spočíval. Bylyť to dny přešťastné, arci nikoliv nevinné:
se spolužáky mými hry jako na  slepou bábu, kdy praví
se Teď svázán jsi a třikráte tebou zatočím, hrávali jsme, a též
jsme věděli, že Otčenáš pozpátku odříkáme-li, můžeme
rohatého přivolati. Sám jsem toho však tehdá nezkusil.
I mnohé další přepodivné představy mezi námi
panovaly: že políbení uzme nám minutu žití, nebo že na tvora
umrlého plivnouti musíme a zpívati:
Vrať se, odkud pocházíš,
jména mého znát nesmíš!
Když po  výuce školní zšeřilo se, opovážlivci někteří
na  hřbitov se vplížili a  podle slov svých stíny umrlých





22
chytali, jež, jak jest mi známo dnes, nejsou toliko než vý -
plodem snů. Mne však taková kratochvíle pramálo vábila
a volné chvíle povětšinou o samotě trávil jsem. Také studia
má dosti samotářská byla, a  tu trochu peněz, jež jsem
měl, jsem na knihy šetřil a vynakládal. Jeden ze spolužáků
mých, jménem Elias Biscow, mi historii Doktora Fausta,
jež mne notně, hlavně pak pro jeho putování povětřím,
zaujala, a  pro to též, že doctorus onen celý svět viděl,
zapůjčil, avšak zkormoutilo mě, když Ďábel přišel, aby
jej odnesl, a  myšlénka na  konec podobný natolik
trýznila mne, že nezřídka jsem o ní sníval. Všechen čas, kdy
do školy nemusel jsem, najmě o čtvrtečních a sobotních
odpůldních, zavítati, trávil jsem četbou podobných věcí.
Posléze s bratrem Baconem jsem se obeznámil, a pak
přečetl Monteliona, rytíře Věštby a Ornata. Vypůjčiv si knihu
od  jednoho, jinému jsem ji zas poté předal, kterýž
nejednou ze svých oplatil mi, pročež jsem o knihy ve škole
nikdy nouze neměl, třebaže jsem občas per, inkoustu,
papíru i dalších nezbytností postrádal.
Nevěnoval-li jsem se četbě, často porůznu jsem se
procházel. Pro sbíhání ze školy tisícero výmluv vynašel jsem,
neb jala mě posedlost bloudivá a nechtěla se mne pustiti.
S prvním zábleskem světla jsem nahotu svou nohavicemi
zahalil a  ven se vykradl. Kostel můj dnes nad lidnatým
spletencem uliček, dvorů a průchodů, kouty plnými
chuďasů ční, avšak v dobách před požárem ulice tyto opuštěné
a nečisté bývaly. Na místě, jež nyní slove Spitalfieldský aneb
Masný trh, dráhy městské bývaly, kde krávy se na trávě
popásaly. Tam pak, kde kostel můj nachází se a trojice ulic se
protíná, totiž Mermaid, Tabernacle a Balls Alley, bylť volný
plac, než mor v rozlehlý val hniloby jej proměnil. Prostřed
Brick Lane, dnes dlouhé a řádně dlážděné, táhla se
špinavá cesta užívaná vozy, jež z cihelny v polích cihly směrem
k Whitechapelu přivážely; odtud původ jména ulice této.





23
Zde jsem co chlapec bloumával, a též dále, k olbřímí hro -
zitánské haldě londýnské se vydával. Vnímaje pod nohama
svýma město, po navyklém způsobu v hlavě průpovědi jako
Hle, proroctví, Stravující oheň, Ruce násilníků přemílal jsem,
jež posléze v svůj abecedně rozvržený zápisník spolu
s dalšími divů plnými představami vepsal jsem. Takto potulovav
se, posléze k prostranství u New Key a poblíž Angel Alley
obyčejně jsem se odebíral. Tu sedával jsem, o balvan
prastarý opřen, přemítaje nad věky minulými i budoucími. Přede
mnou nacházel se podstavec kamenný, na němž staré rezavé
hodiny sluneční upevněny byly. Gnómon měly již uražený,
a já na časoměr ten s nevýslovným mírem v duši hledíval.
Pamatuji se na něj, jako bych naň patřil včera a jako by tíže
let již jej nepohřbila. Tu na mysli mi tane: nežil jsem dosud
ve snách? Avšak o tomto šířeji jinde mohu se vypisovati,
a raděj k historii své navrátím se, k níž po způsobu
dějepravců vážených fakta i příčiny předložím. Nikdá nesvedl
jsem historie vyprávěti, a tuto moji zavrhnou ostatní dojista
co pouhou fabuli básnivou, než aby světa jinšího, na nějž
předtím povržlivě hleděli, obávati se začali a strachem se
třásli. Řečeno zkrátka, po  prologu předlouhém nanejvýš
bolestné historie našich časův morových jsemť se dobral.
Za jisté mám, že pro většinu smrtelníků nebohých jest
svět pouhý šprým. Všecko jest, jak má být, Jeník Mařenku
svou si najde a každý jeden člověk zas, jak se říká, má svou
kobylu. Na  kraji srázu si vykračujíce, o  propasti a 
děsivé strži temné pod nimi zející nižádného ponětí nemají.
U  mne jest tomu jinak. V  dětství mysl co tělo ve  stavu
zárodečném dojmy přijímá, jichž pak už nezbaví se, a já
již co chlapec v krajnost bytí lidského uvržen byl. Hejno
myšlének v zákrutech paměti mojí víří, ježto právě
v osudovém tom roce morovém zpuchřelá opona světa přede
mnou zdvižena byla, a já pravou tvář velikého
a strašlivého Boha uzřel.





24
Matka chorobou tou odpudivou jedenáctého roku
věku mého onemocněla. Kůže její ponejprv boláky zvíci
stříbrné pence, dosvědčujícími přítomnost nákazy,
a později otokem rozličných částí těla následovanými se
pokryla. Felčar přišel, by příznaky nemoci prozkoumal, a poté
krapet poodstoupil. Co učiniti mám, čehož se naděju? otec
oupěnlivě se ho tázal, a medicus tuze naléhal, aby matka
přenesena do špitálu poblíž Moor-Fields byla, ježto
známky nemoci dle něj naději žádnou nepřipouštěly. Otec však
nedal se přemluviti. Přivažte tedy nemocnou k lůžku, řekl
felčar a věnoval otci několik lahviček s lektvarem a vejtažkem
minerálním. Všickni na jednom šífu stojíte, řekl, a klesnouti či
plovati pospolu musíte. Matka ke mně pak zvolala, Nicku!
Nicku! Otec však odepřel mi k ní přistoupiti. Záhy mocně
zapáchati a blouzniti započala a notně se mi v onom
stavu ošklivila. Nižádné pomoci než smrti v  případě jejím
nebylo, a jak kvapně ta by přijíti mohla, nikterak jsem se
neinteresíroval. Otec si přál, abych do polí prchl, než dům
zavřou a označí, leč já preajudicium sobě postanovil, že
se nevzdálím. Kam bych se vydal a jak zaopatřiti v tomto
hrozivém světě bych sebe mohl? Otec dosud živ byl a mně
nádcha ta mohla minouti. Přemítaje takto, třebaže věc
ta na loži notně již zapáchala, taková bujarost ducha mě
posedla, že bych v  pustý zpěv nad mrtvolou matčinou
propuknouti svedl. Hle, znamení toho, jaký život na mne
čekal!
Ježto po svobodné bytnosti zatím neprahl jsem, ukryl
jsem se, když strážník dům náš zavíral a nápis Pane, smilůj
se nad námi nad krucifix zavěsil. Varta ku dvéřím postavena
byla, a třebaže v Black-Eagle-Street choroba již tolikerých
domů navštívila, že ztěží obyvatele jejich člověk by
poznal, nechtěl jsem, by mne zahlédl, pro tu okolostojíčnost,
že budu nucen náhle uprchnouti. Pak otci pot znamenitý
přišel a pach jako z masa na rožni pečeného z něj počal





25
se linouti. V světnici, kde žena jeho spočívala, na zem se
uložil, a třebaže mne volal, já nevalně toho dbal jsem. Ode
dvéří zpříma do  tváře jsem mu hleděl a  on touž měrou
oplácel mi. Na  okamžik se myšlénky naše kol druhého
obtáčely. Je s tebou amen, děl jsem, a se srdcem bušícím
opustil jej.
Zaopatřiv si něco piva, chleba a sýra, do stísněné
komory s oknem pavučinami pokrytým nad světnicí, kde oba
postižení nyní leželi, jsem se uchýlil, bych zraku tatíkovu
se vyhnul. Tam vyčkal jsem, dokud se oba do  domova
věčného neodebrali. V zrcadle paměti teď všelicos zřím:
stíny na  okno vrhané a  tvář svou, hodiny odbíjející čas
a pak odmlčevší se co sám svět, zvuky, kteréž otec pode
mnou vydával, i  šepot v  domě sousedním. Pot krapet
mne obešel, leč příznaků choroby té daremné
nepozoroval jsem. Jak vězeň v loch vržený o ulicích prostorných,
studánkách chladivých, o  cestách stinných, zahradách
svěžích i  o  místech ložírunk skýtajících blouznil jsem.
Potom však myšlénky mé náhlou proměnou prošly a já,
uleknuv se nad postavami Smrti, jež jako by podoby mé
vlastní nabývaly a hrozivě vůkol se rozhlížely, státi zůstal.
Když procitl jsem, všude vládl klid. Se vzdycháním ustaň,
pomyslil jsem si, jsouť umrlí a  studení. V  tom obavy mé
se vytratily a  pokoj znamenitý pocítil jsem, a  co kočka
z bajky toliko jsem se šklíbil.
Dům nyní natolik do  ticha se vnořil, že varta, jež
dovnitř volala a  zvuku nižádného neslyšela, pro povoz
poslala a já, uslyšev její hlas, ze zamyšlení svého byl
vyburcován. Přistižen býti s mrtvými nikterak prozíravé nebylo,
ježto by člověk do vězení musil, i rozhlížel jsem se vůkol,
kam bylo by mi prchnouti. Bylť jsem ve výši tří podlaží,
leč pod oknem zadním směrem ku Monmouth Street
prostorné boudy stály, po kterých jako blesk spustil jsem se
k zemi. Spíži své ni myšlénky jsem nevěnoval a ani slámy,





26
na níž bych ustlati si mohl, neměl jsem. V tichu a špíně
jsem tak postával; nikde nižádných světel, krom luceren
při mrtvolách na vozech nebylo. Tam jsem též,
po Black-Eagle-Street zamířiv, v  světle plaménku mihotavého
rodiče své spatřil. Leželi na  místě, kam je vartýř uložil,
s  tvářema lesklýma a  ušpiněnýma. Málo chybělo, bych
zděšením vzkřikl, avšak upamatoval jsem se, že jsem živ
a věci mortuální ublížiti mi nesvedou. Noc natolik
temná byla, že viděti mnoho nebylo, pročež, jsa sám takřka
neviditelným, čekal jsem, až povoz na bezútěšnou pouť
svou se vydá.
Dvě ta stvoření na kupě kadávrů, otrhaných
a nateklých jak hnízdo červů, ležela. Pak zvoník a dva pohůnci
vůz z Black-Eagle-Street podél dvora Corbetova vyvedli,
pokračujíce po  Brownes Lane. Já se jim v  patách držel
a slyšel, kterak zvesela Smilůj se pane nad námi, Žádnej
člověk nemůž a Počkejte jen, holubičky vyzpěvují. Tuze opilí
byli a natolik pletly se kroky jejich, že nebožtíky málem
u několikerých dvéří složili. K polím, kde buď v užasnutí,
buď v  stavu nepříčetném, nevím již, vedle jich vozu se
přižena, hlubokou jámu jsem znenadání spatřil, jež zela
mně takřka u nohou, posléze dospěli. Zastaviv se, pohlédl
jsem v  ni, a  vrávoraje na  kraji jejím, vnáhle touhu dolů
se vrhnouti pocítil jsem. Vůz však právě v tu chvíli sám
na  okraj jámy natrefil, načež s  velkým veselím v  černou
tmu těla vhozena. V pláč propuknouti nesvedl jsem, leč
nyní mohu umění stavitelskému se věnovati, a v místě tom
labyrint zbuduji, kde mrtví znovu rozmlouvati s to budou.
Po  celou noc krajem bloumal jsem, časem průchod
afektům svým v hlasitém zpěvu dávaje, časem zas
v myšlénky děsuplné upadaje. Jaký to osud truchlivý postihl
mne? Netušil jsem, co si počíti, ježto bez cíle v širý svět
vržen jsem byl. Do domu rodného navrátiti se nijak jsem
netoužil, venkoncem to ani možné nebylo: brzy seznal





27
jsem, že spolu s několika přilehlými zbourali jej, natolik
zhoubným bylo povětří v něm se držící. I nezbylo mi než
vydati se nazdařbůh a znovu tulákem se státi. Obezřelejší
byl jsem však nyní než dříve. Vykládaloť se tenkrát – též
od rodičů svých slýchal jsem toho –, že před příchodem
rány morové daemony v podobě lidské modo publico bylo
lze spatřiti, již okolo jdoucím rány rozdávali, načež tyto
v okamžení choroba ta schvátila. Též lidé, kteří přízraky
tyto, dutými mužmi zvané, spatřili, dočista se změnili.
Tak alespoň se tvrdilo. Dnes dojista věřím, že mužové
tito dutí utvořeni byli z vyvěrání a výparů krve lidské, jež
z  města zvedaly se co oupění všeobecné. Nebylo lze se
podivovati, že ulice byly notně opuštěné: všude na zemi
tělesné schránky lidské povalovaly se, z nichž takový pach
stoupal, že rozběhl jsem se, abych v chřípí svém svěžejší
závan ucítil. Též mnozí živí jen kráčejícími kadávry byli,
vydechujíce smrt a v děsu jeden na druhého patříce.
Dosud žije? a Ještě nezemřel? bez ustání jeden druhého tázali
se. Byliť však tací, kdo v mrákotách toliko dleli, že
pranic nestarali se, kam jdou, i jiní, kteří jako pomatení se
rozkřikovali. Spatřiti možno bylo též dítky, nad jejichž
bědováním by i na smrt jdoucí se ustrnuli, a říkadla jejich
dosud na nárožích a pokoutně se rozléhají:
Do kolečka, do kola,
růžička nám hapala.
I seznal jsem ze znamení mnohých, že lidského života běh
nejistý jest, neb Pán náš co klouče do nejhlubšího místa
sítě pavoučí prstem sáhne a bez přemyšlení tuto přetrhne.
Čtenář záhy by zemdlel, kdybych rozličná
dobrodružství svá, dítěte toulavého, zde publicíroval, pročež více
o  nich ať nepravím. Prozatím k  úvahám nad událostmi
těmi i k přemítání o slabosti a pošetilosti života lidského se





28
navrátím. Když mor díla svého pozanechal, lůza opětovně
počala se veseliti. Kratochvíle a trachtace strojila, křepčila,
budoucnost čarami i loterií předpovídala si, večerní rado -
vánky i carmina obscena vyhledávala. Já však byl nátury
jinačí. Rozhlédl jsem se vůkol, a co seběhlo se, skrz na skrz
jsem prohlédl, než abych minouti to co sen nemocného či
výjev smyslu postrádající ponechal. I seznal jsem, že svět
celičký rozsáhlým výčtem zemřelých jest, a též že daemoni
procházeti se ulicemi mohou, mezitím co bytosti lidské,
z nichž mnohé na smrti prahu dlejí, hejření oddávají se;
zřel jsem mouchy na kupě hnoje Zemí se zvoucí, načež
rozjímal jsem, kdo jejich Pánem býti by mohl.
Nyní však času běh rozplétá se, noc uplynula a já ocitl se
opět v pracovně a po boku mém Walter Pyne, střevícem
o podlahu poklepávaje. Jak dlouho seděl jsem
ve vzpomínky své pohroužen?
Myslil jsem na mrtvé, děl jsem ve spěchu, načež Walter,
odvrátiv ode mne tvář, po  lineálu jal se poohlížeti.
Nerad slyší, když o  věcech podobných disputýruji, pročež
jakmile usadil se, změnil jsem thema: Je tady prachu jak
v hampejzu nějakém, křikl jsem, hleď hyn na můj prst!
Toho nelze se zbaviti, děl on, ježto byv odklizen, ihned
nazpět se vrací.
I  zachtělo se mi nyní s  veselím porozprávěti s  ním:
Znáti dáváš, že snad prach nesmrtedlný jest, tázal jsem
se, pročež probírovati jej můžeme, kterak staletími vane?
Jelikož odpovědi Waltrovy jsem se nedočkal, žertoval jsem
s ním dále, bych jeho zádumčivost nahlodal: Co jest prach,
mistře Pyne?
Chvíli přemítal a pak pravil: Jistotně částka materie.
Pak tedy jsme prachem i my všickni, není-liž pravda?
Na to s předstíranou vážností zaševelil: Pomni, že prach
jsi a v prach se navrátíš, a zaškarediv se, o to rozpustileji
propukl v smích.





29
Přistoupiv k němu, ruce na jeho ramena jsem položil,
a Walter mírně se zachvěl. Upokoj se, děl jsem, mám dobré
zprávy.
Jaké zprávy?
Souhlasím s  tebou, odpověděl jsem. Hrobku hodlám
instalírovati dále od spitalfieldského kostela. Toliko tobě
k  vůli, Waltře; nikoli na  radu sira Christophera. A  rád
bych ti jedno tajemství prozradil (na ta slova ke mně
hlavu naklonil): stavěti budeme najmě pod povrchem
zemským.
O tom zdálo mi se, děl on. Více už nepromluvil
a obrácen ke mně zády, v práci své pokračoval, záhy však, jak
nad listinami se nakláněl, tiché pohvizdování jeho slyšeti
bylo.
Jest třeba pospíšiti si, volám, pera a kalamáře chápaje
se, neb kostel dokončen býti musí za jediný rok.
A léta kvapně ubíhají, dodal Walter. V tom jest zmizel a já
navracím se do časů nepokojných, kdy mezi množstvím
mrtvol kráčejících a jed z těl svých potících putoval jsem.
Ponejprv zdálo se, že škodolibě mnou Fortuna nahoru
a  dolů pohazuje, a  že hříčkou náhody byl jsem učiněn,
než jedné noci ve svém labyrintu těžkostí nit jsem nalezl.
Bylť poslední červnový týden, kol deváté hodiny večerní,
a  já procházel jsem kolem kloboučníkova krámku blíž
hostince U tří sudů v Red Cross Street. Noc měsíčná byla,
avšak Lůna, jsouc za domy skryta, svítila toliko oukosem
a mocný papršlek jednou z ulic protějších vysílala. Zastavil
jsem se, bych do světla se zahleděl, když tu vnáhle z uličky
vysoký a notně vyzáblý muž vyšel, v aksamitovou vestu,
pás a  černý plášť oděný. Spolu s  ním kráčely dvě ženy,
jež dolní půli tváře bílým šátkem lněným ovázánu měly,
by chřípí jejich pachů morových zůstalo uchráněno. Muž
kráčel svižně a společnice jeho udržeti s ním krok se
snažily. V tom, k nevýslovnému zdivení mému, ukázal na mne,





30
kterýž v  kabátci potrhaném a  škorních ošlapaných stál
jsem: Hle, Ruka, děl, natolik jasná, jak jen je možno. Vidíte
ji zřetelně nad hlavou jeho? Bylo patrno, že nacházel se
ve stavu podivného zanícení, a po chvíli zvolal na mne:
Hochu! Hochu! Pojď ke mně! Jedna ze společnic jeho jej
varovala: Nepřibližuj se k němu, jest ti snad známo, zda
morem zasažen není? Na to však odpověděl: Nebojte se
ho. Po těch slovech přistoupil jsem blíž.
Co jsi zač? děl on.
Jsem jen chudý chlapec.
Jména nemáš?
S podivem přišla mi na mysl školní četba: Faustus, řekl
jsem.
Troufám si říci, odpověděl on, že tebe Ďábel lapiti
nesvede. Ženy se slovům jeho od srdce zasmály. Pak podaroval
mne mincí: Tuhle šestipenci ti dám, děl, půjdeš-li s námi.
Zvaž, jak to za časů dnešních chodí, Faustule, není to málo
a oumyslu zlého s tebou nemáme.
Peníz pevně jako školák ptačí hnízdo sevřel jsem, avšak
snadno přesvědčiti jsem se nenechal: nejsou osoby tyto
přístrachy, duchové moroví či šiřiči nákazy, tázal jsem se. Pak
však připomenuv si slova ženina – Nepřibližuj se k němu –,
usoudil jsem, že jedná se o stvoření lidská a nezkažená.
Za slušné mi se vidí kus cesty s vámi jíti, děl jsem, zavdáte-li
mi pro to dobré příčiny. I uzřel jsem, že vzhled mužův se
proměnil, když jest řekl: Uchráním tě od zkázy, Faustule,
půjdeš-li se mnou, za to ti ručím.
Vyšel jsem tedy s nimi, a byliť jsme již daleko
ve Fenchurch Street, když vichr tak mocně zadul, že cihly
střešní dolů padaly. Ulice nyní natolik ztemněly, že zmaten
byl jsem co vandrovník v  poustotinách, avšak nakonec
k uličce ouzké dospěli jsme, totiž k Black Step Lane: tu
skrze dlouhý tmavý průjezd vedli mě, kudy tápavě
nejinak než nádeník v podzemní jeskyni štoly uhelné kráčel





31
jsem. Pochodní ani luceren nebylo tam, avšak společníci
moji rychle vpřed se brali, až muž, k dvířkám dřevěným
dospěv, na tyto třikráte zaklepal a šeptl Mirabilis (což, jak
zvěděl jsem, byloť jméno jeho). Vstoupiv do  quartýru,
rozhlédl jsem se a shledal, že jedná se o dům valně sešlý,
zdí věkovitých a zpola zborcených, s komorami bědnými
a ouzkými, v nichž nacházely se mdle hořící svíce.
Mužové a ženy zde shromážděni byli v počtu ne méně než
třicíti a původu nikoliv prostého, nýbrž, jak říkají u nás,
prostředního postavení. Na mne zprvu oukosem hleděli,
ale Mirabilis za  ruku mě veda, pravil: Mělť nad hlavou
znamení, onť jest to zrno od plev oddělené, a slovy
podobnými mě recomendýroval. Byl jsem z toho všeho nemálo
zmaten, avšak vida, že zbor ten široce usmívá se na mne
a mezi sebe mne přijímá, krapet mi se ulevilo. Mirabilis
mne na stoličku posadil a dřevěnou misku s jakýms
mokem šedivým přinesl, jejž uložil mi coby lektvar vypíti.
Bez rozmyslu pozřel jsem jej, načež mi pot po těle vyrazil
a srdce jako na poplach vet vet bilo. Pak Mirabilis otázal
se mne, koho spatřiti toužím. Znáti dal jsem, že nikoho
tolik uzříti nechci jako matku svou, ještě než zapáchati
počala: jak možno z  těchto slov zmatených usuzovati,
mok vykonal na  mne svůj vliv. Mirabilis pak, zvednuv
a opět odloživ zrcadlo, jež v komoře viselo, pobídl mě,
nechť do něj pohlédnu. Učiniv tak, uzřel jsem jasnou
podobu matky své v šatu, jejž nosívala, a v šití pohroužené.
Výjev ten nemálo mne ohromil, a kdybych býval klobouk
na hlavě měl, vlasy mé do jista by jej vzhůru nadzvedly.
Odloživ zrcadlo, v myšlénkách do čista jsem se
zarazil. Nedokázal jsem než stočiti zrak k  tváři
Mirabilisově, který právě k  zborníkům oněm promlouval, kázaje
o plamenech, ruinách a pustinách, o větru dešti žhavému
podobném, o  slunci co krev rudém a  mrtvých ve  svých
hrobech hořících, čímž požár města předpověděl. Zbor





32
ten nikterak nepodobal se tajným sešlostem zednářským
s formulemi jejich Ba, pravdu díš, Snažně prosím či Poslyšte
toto; jak v zmatení mém zdálo se mi, žertovali spolu a smáli
se. Pak pomazavše si čela a zápěstí čímsi mně neznámým,
hotovili se k odchodu. Vstal jsem, avšak Mirabilis dotknul
se paže mé, řka: Jen seď, přijdu opět za  tebou. Krapet
vyděsilo mě, že zanechán bych měl býti o samotě, čehož
Mirabilis si povšiml: Neboj se, Faustule, pokračoval, zde
ničehož ti nehrozí, nic mluviti na tebe nebude, a uslyšíš-li
cos, nehýbej se a seď klidně. Pak zvedl svíčku, a všickni
dvířky do komory sousední vstoupili. Když dvéře
za sebou zavřel, spatřil jsem okénko jedinou tabulkou skla
vyplněné, jež vedlo do zmíněné komory. Toužil jsem do něj
pohlédnouti, avšak neodvážil jsem se z místa se pohnouti,
načež jsem, znaven a vyčerpán vším, co se té noci
roztodivné událo, v hluboký spánek upadl. Ještě předtím zdálo mi
se, že slyším vřeštění jakési, namnoze kočičímu podobné.
Tak započal se můj podivuhodný osud. S Mirabilisem
zůstal jsem po sedm dní, a touží-li čtenář zvěděti proč, zde
jest odpověď má: předně, nebyl jsem než nuzný chlapec
a v zrcadle jeho uzřel jsem matku svou; za druhé,
Mirabilisovo učení pravdivé jest, jak dále ozřejmím; za třetí,
podivu nejhodnější na celém roku morovém bylo, že
veškerý tento zbor nákaze ušel díky konání a  proroctvím
Mirabilisovým; za čtvrté, veškeré záležitosti tyto nanejvýš
interesírovaly mne, kterážto zvídavost mocnější
a naléhavější byla nežli žízeň a hlad. Byť dnes rád bych zapomněl,
co zvěděl jsem, paměť má mi toho nedopřeje.
Dění to vylíčím nyní podrobněji: nastalyť chvíle, kdy
Mirabilis jako zpitý několikráte v kruhu zatočil se
a roztančil, až k posledku ve vytržení na zem padl a chvíli co
mrtvý ležel. Mezi tím zbor bedlivě hleděl, by nižádný
komár, moucha či jiná bytost živá jeho těla se
nedotknula. Pak Mirabilis k podivení mnohých procitnuv, o jejich





33
stavu pravém vykládal jim. Tu a tam na zem padl, šeptaje
slova nesrozumitelná k čemusi neviděnému
a neslyšenému. Poté však obrátiv se požádal: Dejte mi píti, rychle,
čehokoliv, co máte. Několikráte tváří ke zdi se otočil, lačně
a upřeně na ni hledě a kyna k ní, jako by s čímsi se do -
mlouval. Při tom tak silně se potil, až na oděvu jeho pot
co kapky rosné zůstával. Poté, z vytržení svého procitnuv,
dýmku tabáku ihned si žádal. V hodině nastávající před
soumrakem šeptem ke mně promluvil, řka, že ti, jež vyvolí
tak jako mne, musí očištěni a obětí posvěceni býti, a že při
přijimání chléb zapotřebí s krví nemluvňátka smísiti. Věci
tyto však svěřiti papíru nelze, leda oustně převyprávěti,
což provésti budu moci, až se v posledku setkáme.
Ve chvíli této povímť jen tolik, že já, architectus
Ecclesiarum Dei, nejsem puritán ni zastánce králův, k 
reformovaným, katolíkům ni židům nepřináležím, leč k  víře
starší, jež shromáždění to v Black Step Lane k tanci
pudila. Mirabilis toto přesvědčení vštípil mi: Ten, jenž stvořil
svět, jest též původcem smrti a my toliko skutky špatnými
hněvu zlých duchů vystříhati se můžeme. Špatnosti
rozličné z nedokonalostí stvořitele vzešly: temnota ze strachu
jeho, stíny z nevědomosti, a ze slzí jeho vody tohoto světa
povstaly. Adam po pádu svém nikdy zpět milosti nedosáhl
a všickni k zatracení věčnému odsouzeni jsou. Hřích
nikoli vlastností, nýbrž materií jest, a dětem rodičemi jejich
předáván: lidské duše tělesnou povahu mají a přenášejí se
a množí, přičemž život sám smrtedlnou nákazou
zatvrzelou jest. Křtíme ve jméně otce neznámého, neb vskutku
nepoznaný jest to Bůh. Kristus byl oním hadem, jenž Evu
ošálil a  v  podobě hadí do  lůna Panny pronikl.
Předstíral, že zemřel a znovu povstal, avšak Ďábel byl ten, jenž
vskutku ukřižován byl. Učíme rovněž, že Panna Maria
po zrození Kristově v manželství vešla a že Kain lidstvu
tuze dobrého přinesl. Item jako stoikové věříme, že hřešiti





34
z přirozenosti své a bez ustání musíme, a s hvězdoprav -
ci pak, že veškeré události lidské hvězdy determinýrují.
A takto modlíme se: Co jest žal? Živina světa. Co člověk
jest? Nezměnitedlné zlo. A  tělo? Snopec nevědomosti,
fundament strastí veškerých, spolčení zkaženosti, příkrov
temný, smrt živoucí, hrobka, kterouž neseme si s sebou.
Co jest čas? Člověka vysvobození. Tak praví dávné učení;
přehršlí výkladů jeho obtěžovati se nehodlám, ježto nyní
v chrámech svých tomuto i nadcházejícím věkům je
připomenu. Neboť seznámiv se s Mirabilisem a jeho zborem,
pravou hudbu času poznal jsem, již jako bubnu hlas slyší
z dáli ti, kdož uši napjaté mají.
Leč postupme dále: důkaz nevyvratitedlný předložím,
že Satan Bohem tohoto světa jest a že záhodno jej ctíti.
Považme za prvé svrchovanost vyznávání jeho: neb
obyvatelé Hispanioly rarášky uctívají, lidé z Calcutty zas sochy
Ďáblovy, bohem Amonitů byl Moloch, a  lid Carthaga
božstvo Saturnovo velebil, jež jest též Rokytným mužem
druidů našich. Hlavním bohem Syřanů jest Baal-Zebub,
Pán much: zove se též Baal-Phegor, což Zející či Nahý pán
značí, a chrám jeho nazýván jest Beth-Peor. U Phoiničanů
slove pak Baal-Saman, to jest Slunce. Asyřané zas nazývají
jej Adramalech, a též Ježíš, bratr Jidášův. I na ostrovech
britských Baal-Saman po  způsobu Phoiničanů veleben
byl, zvyk kterýžto pak druidové udržovali, nesvěřujíce
ničeho papíru a tajemství své dál skrze mysterium Kabbaly
předávajíce. Obětovali tito chlapce, ježto dle víry jejich
lidského života stiženého nemocí smrtedlnou či strastmi
válečnými toliko tehdy zabezpečiti lze, bude-li na 
místo něj mládenec nevinný trpěti. Uvažme též, že daemon
ze slova daimón pochází, kterého spolu s  výrazem theos
k označování Boha hojně užíváno jest. Peršané pak pro
Ďábla jméno Div mají, jež blíží se slovu Divus či Deus.
Též, jak ozřejmuje Tertullianus, ex sacramenti blízko má





35
ke slovům exacramentum a exkrement. Jak se v tomto verši
praví:
Pluto, Jahve, Dagon, Láska, Satan,
Moloch, Joviš, Thetis, Ďábel, Vulkán,
Jehova, Panna, Ten s holí hrozivou,
Ježíš i Rokytný muž, Boha jediného zvou.
Walter vzhlédl, řka, Neslyšel jste též čísi zpěv?
Neslyším ničehož než zvuků, jež vydáváš ty, kteréžto
za hudbu dozajista označiti nelze.
Cosi jsem zaslechl, poznamenal po chvíli, ač musil to
býti jen kterýs z nádeníků.
Pracuj na sobě, odvětil jsem, a spíše očí než uší užívej:
vrtochy tvé tříští nám čas na kusy. Na to drobet znachověl.
Teď slyším jej, jak kopii plánu mého zhotovuje,
a opouštěje vzpomínky své, spolu s  škrábáním Waltrovým též
hluky světské, v  nichž jest mi utonouti: dvéří skřípění,
vrány krákání a hlas jakýsi, a znovu v nic se měním, neb
trýznivým stává se snášeti tyto zvuky plynutí času, jež
rozeznějí se a  tichnou zas jak srdce vetování, unášejíce
nás k hrobu.
Leč záležitost tuto ponechme nyní stranou a na věcí
počátek a konec pohleďme: druidové každoročně setkávali se
v Londýně, poblíž místa, jež nyní zove se Black Step Lane,
a mysteria jejich posvátná kterýms z křesťanův předána
byla. Jozef Arimatejský, kouzedlník, jenž tělo Krista jejich
pomazal mastmi vonnými, do  Britanie přibyl a  druidy
hluboce ctěn byl. Bylť první křesťanský kostel
v Glastonbury právě jím fundýrován, kde první z opatů, sv. Patrik,
pohřben pod pyramidou kamennou dlí: neb křesťané tito
tak záhy v Britanii díky působení a věhlasu druidů a jejich
magii se usadili. Pročež pod místem, kde dnes v  Bathu
kostel katedrální stojí, chrám na počest Molochovi aneb





36
Muži rokytnému zbudován byl. Chrám Astartin v místě,
kde nyní Pavlův jest, býval a Britanové převelice jej ctili.
V místě dnešního opatství westminsterského pak tyčil se
chrám Anubisův. Zavčasu připojí se k  nim i  kostely mé
vlastní a temnota po temnotě další volati bude. V tomto
věku rozumu a strojův lidé někteří daemony pouhými chi -
mérami či strašáky zovou, a jakáž pomoc, jestliže v pana
Hobbese, Greshamovy následovníky či básně podobné
věří. Příti se s takovými nelze, již zatvrzelí v bludech svých
zůstávají a  persvadýrovati se nedají. Pročež obracím se
k záhadám nekonečně posvátnějším a ve společenství se
strážnými duchy země ve Spitalfields, Limehouse
a Wappingu kameny na sebe vrším.
Musím tedy po pořádku postupovati: hodným uznal
jsem toto předznamenání ke kostelu spitalfieldskému
vylíčiti, ježto o pouť vleklou bez cíle běží, a právě nyní
k hrobce či labyrintu spějeme, jejž u  chrámu onoho hodlám
zbudovati. Mám při sobě vypravování o Kottově doupěti
aneb quartýru podzemním, jak zove se, nově objeveném
na gruntu toliko dvě míle od Cirencesteru, jenž
Coltonovo pole obecně slove. Nádeníci dva u  paty kopce štěrk
dobejvali (vlivem počínání jich nyní o  víc než dvanáct
stop klesl), když vnáhle povšimli si, že zem na oné straně
kyprá jest, a vzápětí vchod do nitra jeho nalezli. Nemálo
podivuhodný se jim jevil, spíše co dílo člověka nežli
přírody, pročež s lucernou odvážili se vstoupiti. Vešliť
do průchodu hrozivého, ne více než na tři stopy širokého a čtyři
stopy vysokého, kde horko veliké jako v peci panovalo.
Mrtvolný zápach dlel tam a chámovina rozličná průchod
zpola zaplňovala. Na stěnách desky jakés visely, kterýchž
dotknuli se, by podstatu jejich po hmatu odhalili, leč ty
rozpadly se v prach: z místa toho pak průchod do komory
čtvercové uzřeli, kam vejdouce, proti sobě kostru
mládence neb malého muže uzřeli. Poděšeni jsouce ono místo





37
temné kvapně opustili a nahoru na povětří dospěli, když
v tom kopec opět ssul se.
Četba o události oné vnukla mně myšlénku, že o dějiště
mysterií musilo se jednati, o  jakých Mirabilis
jedenkráte mi vypravoval: zde mládenec, jenž obětován býti má,
do podzemní komory uzavřen jest a kámen veliký před
vchod její dovalen. I v temnotě sedí po sedm dní a sedm
nocí, načež má se za to, že branou smrti prošel,
a osmého dne vynesou ven mrtvolu jeho s jásotem velikým,
ježto ona komora coby místo svaté, Pánu smrti zasvěcené,
ve  známosti jest. Pročež, když s  Waltrem hovořil jsem
o naší hrobce nové či prostoru ohrazeném, myšlénky moje
v hlubinách skryté dlely: můj vlastní quartýr podzemní
temný bude a pro ty, kdož ocitnou se v něm, labyrintem
pravým se stane. Nebude též prázdný jako loch Kottův:
náhrobků a krypt v něm není, však hned vedle jámy
nachází se, kam rodičové moji spolu se sty, ba co dím, tisíci


       

internetové knihkupectví ABZ - online prodej knih


Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2017 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist